040. Labyrint

Tak, než začneme Sigilem, je nutno si ujasnit pár věcí okolo. Sigil je město, které je středem sfér, proto si nejdříve popíšeme alespoň trochu (kdo bude mít zájem, tak ať se ozve, můžeme to probrat i podrobněji) právě tyto sféry.

Sféry se dělí na tyto "skupiny":

1)Vnitřní sféry
2)Vnější sféry
3)Základní materiální sféry
4)Mimozemě

Tak a teď co je co *40* :

1) Vnitřní sféry jsou elementy. Voda, oheň, vzduch, země, pozitivní energie (život), negativní energie (smrt) a všechno mezi tím. Jsou to místa, kde žijí (nečekaně) elementálové.

2) Vnější sféry jsou myšlenky, názory, víra a ideologie. Ať už jde o dobro nebo o zlo, zákon či chaos nebo neutrální přístup, už je to tak. :) Tohle jsou místa, kde žijí bohové (ó ano), démoni, andělé, duše zemřelých a všelijaké další bytosti vyjadřující "svůj obor působnosti". (Např. ve sféře totálního zákonu, kde je všechno mechanické (a proto se taky jmenuje Mechanus) žijí roboti, kteří vše řeší pouze a jedině logikou.)

3) Základní materiální sféry jsou světy jak je známe. Jsou tvořeny z části vnitřními a z části vnějšími sférami. Jsou to světy, kde žijí trpaslíci, elfové, draci, skřeti atd. Prostě to co všichni známe když hrajeme "normální" dračák. Vnitřní sféry poskytly materiál na výstavbu světa, vnější sféry zase náboženství atd.

4) Mimozemě jsou taková specialita. Ty by měli patřit mezi vnější sféry, ale jsou uváděny samostatně, protože se rozkládají přes více než jednu vnější sféru.

Samozřejmě že každá sféra je nekonečná. Buď prostě nemá žádné hranice, nebo je tvořena nekonečným množstvím ohraničených "placek".

Takže to by jsme měli. A teď aby toho nebylo málo, tak jsou tu ještě další dvě speciální sféry a to:

Astrální sféra, která se rozkládá mezi Vnější a Základní materiální sférou a propojuje je. Také je to místo, kam chodí umírat bohové, pokud přijdou o své věřící.

Éterická sféra, ta se rozkládá mezi Vnitřní a Základní materiální a taky je propojuje.

Tak uf... A teď konečně Sigil. *40*

Sigil je město, které je leží uprostřed tohodle bordelu. Kam přesně fyzicky patří (Vnitřní, Vnější atd.) není známo. Je to prostě naprostý střed všeho a podle toho to tu taky vypadá. Město je směsicí všech kultur a ras, které vám přijdou na mysl a stejně to nebude všechno. Potulují se tu lidé, démoni, elfové, andělé, všechno. Díky své poloze je také dobrým střediskem obchodu a Sigilské měďáky (místní peníze) jsou univerzální platidlo, které se dá proměnit za jakoukoli jinou měnu a to v poměrně dobrém kurzu. (Mědáky za zlaťáky atd.)

Sigil je také známé jako Město dveří nebo Klec. Proč město dveří? Po sférách se cestuje pomocí různých portálů. Portály se vyznačují tím, že jsou "uzavřené". Portálem např. může být rám dveří nebo jen překřížené stromy někde v lese. Aby se ale portál otevřel je třeba klíč. Klíčem může být cokoliv. Od nálady, přes písničku kterou si pískáte, po tetování, prstýnek nebo jakoukoli jinou věc. Najděte si správný portál a klíč k němu a můžete se dostat kamkoli jen budete chtít. Problém je, že valná většina portálů jsou jednosměrné, takže cesta nazpátek se může celkem protáhnout. Pomocí portálů se do Sigilu dostala valná většina obyvatelstva. A proč Klec? Nad Sigilem dohlíží jedna z mocností. Možná je to bůh, možná ne. Jmenuje se Paní bolesti a svému jménu umí dostát. Je to ona, kdo celý Sigil hlídá, nepropouští žádné bohy a nedopustí, aby byl Sigil nějak ovlivněn a strhnut do některé ze sfér. (Proto si zachovává status neutrálního území.) Paní bolesti nemá ráda když ji někdo uctívá (nebo kohokoli jiného), nemá ráda když někdo zabíjí její pomocníky (Dabus, chlápek s kozí hlavou, co mluví pouze za pomoci rébusů, které se mu zjevují nad hlavou. Navíc levitují kousek nad zemí.), nebo když někdo dělá moc velký nepořádek. V takových případech (a kdykoli jindy to Paní uzná za vhodné) vás v lepším případě hodí do bludiště, v tom horším vás rovnou zabije. (Z bludiště je úniku, ale většinou vám to potrvá dost dlouho, takže si to pro příště rozmyslíte. A jak se do něj dostanete? Prostě jdete ulicí, zahnete za roh stejně jako tisíckrát před tím, ale najednou nejste tam kde jste byli. :) Tadá!)

Proč Paní bolesti nezasáhla proti Černé růži není známo, zřejmě to pro ní není zas takový problém jak se zdá obyvatelům Sigilu.

No a to je asi tak všechno ve zkrácené podobě. *40* Kdo bude chtít vědět víc, kontaktujte mě. :P

[tab]Život s tetou byl úplně jiný než na co jsi byla do té doby zvyklá. Už cesta byla plná tolika podivných věcí, že z toho oči přecházely. A pak Sigil. Něco takového jsi si do té doby ani neuměla představit. Tvá teta však něco takového očekávala a proto tě prvních pár týdnů držela doma a vysvětlovala ti jak to tu chodí.

[tab]Tvá teta... I když už s ní nějakou tu dobu žiješ, pořád vlastně nevíš co dělá za práci. Peněz má zřejmě dostatek, jinak by si nemohla dovolit bydlet v úřednické čtvrti. Seznamování s okolím bylo trochu poroblematické. Není tu moc lidí (nebo jiných ras), které by byly přímo hovorné a tak jsi většinou musela chodit na průzkumy sama. Párkrát jsi se dostala i do místních slumů, do Úlu, ale rozhodně to nebylo příjemné místo.

[tab]Při svých průzkumech jsi se začala dozvídat o Černé růži. Nejdříve právě z Úlu, později však i z úřednické čtvrti, když začaly vraždy i tam. Tvou tetu to nijak nevzrušovalo, doknce se o tebe ani tak moc nestarala. Spíš ti jen poskytovala střechu nad hlavou a jídlo, protože stejně většinu času ani nebyla doma. Tebe však vraždy zajímat začaly. Přesněji řečeno, začala tě zajímat Černá růže a tak jsi dnešního rána (i když v Sigilu je těžké určit co je den a co je noc) rozhodla, že se vydáš po jeho stopách.

[tab]Prozatím jsi přišla na několik možností kde začít. Buď zajít za místní kartářkou a vědmou a zkusit z ní něco vyrazit nebo zajít za Nemilosrdnými, kteří celou věc vyšetřují (i když ti jsou už na první pohled značně nepříjemní) a nebo se prostě vydat do ulic Sigilu a hledat a vyptávat se. I když by se možná daly najít i jiné možnosti...

[tab]Tvá cesta z Mechanusu rozhodně nebyla příjemná. Divíš se že to ty Modrony vůbec baví. Portál vypadal jaksi nestabilně a když tě konečně vyplivl v Sigilu, ještě se ti motala hlava. A jeden by čekal že si ti zákoňáci budou udržovat pořádek na svém písečku...

[tab]Co tě však hned po tvém příchodu alespoň trochu zaujalo byla mrtvola, tedy spíše její kusy, kousek v uličce po tvé pravici. Normálně by tě taková věc nijak nevytrhla, kdyby kolem ní však nebyla taková aura plná magie a zla. Navíc kromě toho že onen ubožák byl doslova roztrhán na kousky, jsi si jistý, že tu něco nehraje. Jako by tu něco scházelo, až ti přejela vlna chladu přes záda, což u tebe rozhodně není obvyklé. Něco ti říká, že by si tato vražda zasloužila trochu více pozornosti. Přece jen, město ani jeho zákony nikam neutečou...

---===---
Tobě nechám víc volnosti, ty se v Sigilu vyznáš, takže ty už budeš vědět co dál. :)

Po chvilce která stačila na to abych si nebyl jist že mám orgány tam kde mají být konečně vyklopýtám z časoprostorové díry.
[i]Co... uf to sakra bylo... Pošahaný chodící klarinety! To mám určitě aby mně to odradilo od cesty zpátky![/i]
[b]"Ffffuj..."[/b] odjede mi ostře od rtů když se sebe sklepávám nepříjemný pocit nevolnosti.
[i]Jen počke-[/i] zarazím se uprostřed myšlenky když mi oči padnou na spoušť kolem. To už se mi k nosu donese i zápach a tak si zakryji ústa dlaní.
[i]On říkal že to je drsný město, ale takový uvítání bych nečekal. Asi budu muset přeladit na tvrdší přístup abych se tu prosekal...[/i]
S povzdechem tedy zakroutím hlavou a s napnutím vůle odejmu dlaň z úst. Hned na to se mi začne točit hlava znovu, a tak ji raději vrátím.
[b]"Chrmmm..."[/b]
Vyjde mi podrážděně v reakci na neschopnost tváří v tvář scéně a vykročím k bližšímu průzkumu události.
Stačí pár kroků a chlupy na zátylku už kmitají až je to nepříjemné.
[i]To vypadá na práci démona... nebo posedlého?[/i]
Až mne v zádech zamrazí tak, že vzteky odejmu ruku z úst. Jen vůle mne udrží v následující chvíli prvního přívalu na nohou.
[i]Co je to sakra za smrad? Žeby ta černá magie? Možná účinek jedu, ale ten asi nemá smysl pro někoho kdo dokáže tohle udělat.[/i]
Nakonec se nakloním nad mrtvolu a rozhlédnu se ve všech směrech.
[b]"Nikde nic. Ani netopýr, ani myš, ani žebrák..."[/b]
[i]To není dobrý... pryč![/i]
Lehce pokývnu hlavou nad rozhodnutím a s mírně zdviženým obočím si vzpomenu na jiné, které hovořilo o tvrdším přístupu. S povzdechem se tedy jmu prohledávání ostatků rozházených po okolí.
[i]Za tenhle exemplář asi sběrači nedostanou ani vindru.[/i]
Pravidelně se rozhlížím do stran uličky zda někdo nejde. Mražení v zádech stále neustává a na klidu to nepřidá ani za mák.
Když se nakonec konečně zvednu od těla, na zemi jsou ostatky rozmístěny v kruhu.
[i]Pěkně... to by mělo vyšetřovatele zamotat a nahodit větší odměnu za dopadení. Něco mi říká že na práci téhle osoby ještě narazím. Ale nejdřív se jde na nákup suvenýrů.[/i]
To mi ruka sjede k boku kde se houpe váček s mincemi a- Cože?
Oči okamžitě sjedou dolů ke zbytkům látky.
[b]"Což...? Ti parchanti! Pošahaný harmomniky! To by se na to jede-"[/b]
Zarazím se a vzteky kopnu do zbytků ruky na zemi, čímž zničím symetrii.
[i]Sakra... přišli na to že sem nezaplatil ten průchod do sigilu a tak mi vzali těsně předtím měšec... zákon ať se jde vycpat![/i]
[b]"Che! To je bordel..."[/b]
Vyhrknu nakonec rezignovaně a s otočkou se to vydám pryč z uličky.
[i]Jestli nechci spát na ulici a nebo na mučidle harmonickejch, tak musím někde sehnat prachy...[/i]
Asi to zapříčinilo klopýtnutí o kus dřeva na zemi, ale pohled mi sjede zpět k mrtvole.
[i]Hmmm... vzhůru na sběr informací... Jde se za sběrači.[/i]
A s touto myšlenkou vyjdu do světel rušnějších oblastí města dveří.

[tab]Návštěva Sigilu, původně ne příliš zajímavá, ale pro další rozvoj znalostí rozhodně dobrá, byla poněkud nudná. Žádná pořádná knihovna nebyla dostupná a místní frakce si svoje tajemství brání zuby nehty. Dokonce i spalovači, kteří měli víc než dost společného s klášterem, ve kterém jsi vyrůstala, tě nechtěli ke svým spisům pustit. A tak nezbývalo než zjišťovat různé útržky z hospod a rozhovorů v ulicích s bytostmi, které vypadají, že by mohly alespoň něco vědět. Pak ale začly vraždy.

[tab]Zprvu to nevypadalo na nic výjmečného, ale postupně jich přibývalo a pachatel stále zůstával nespatřen. Dokonce byla vypsána i odměna, která rostla a rostla a začal být více než lákavá. Sama jsi obešla několik míst, kde došlo k vraždám a viděla oběti. Některé ještě v jednom kuse s proříznutým hrdlem nebo dírou v břiše. Jenže každá vražda byla brutálnější a brutálnější. Všechny ale spojovalo jedno: atmosféra. Místo kde řádila Černá růže šla poznat. Dokonce i tobě přeběhl mráz po zádech když jsi místo spatřila. Vždy bylo v okolí cítit velké množství magie.

[tab]Při hledání jsi zatím vyzkoušela pár věštících rituálů, které bohužel nebyly nijak úspěšné. Buď je Černá růže dobře chráněna nebo se projevuje nedostatek znalosti v tomto oboru. Každopádně je ti jasné, že se zvyšující se odměnou bude přibývat i lovců a bude ubývat šance na dopadení. Takže bude nejspíš třeba jít po informacích, ale kde? Zatím tě napadlo jen několik málo možností, a to jít buď oficiální cestou za Nemilosrdnými a zjistit od nich co se dá, třebas i za pomoci kouzel, nebo zkusit najít někoho kdo je více zaměřen na věštění než ty, případně zkusit Spalovače, kterým dělá Černá růže taktéž vrásky na čele.

[tab][i]Ne snad, že bych čekala, jak hledání Černé růže bude bůhvíjak jednoduché, ale přece jen je takovýhle začátek trochu zklamáním. Věštby nepřinesly ovoce, každý pečlivě tutlá, co ví a doufá, že bude mít při lovu štěstí. Jako skládanka, v níž si každý ukořistil svůj střípek a stejně tak je každý stižen dojmem, že konkrétně z jeho kousku půjde odhadnout celý obraz. Ať tohle pátrání dopadne jak chce, vítěz nemusí být ten nejrychlejší. Vítěz bude ten, kdo přežije. Copak si nikdo neuvědomuje, že jdeme po magicky nadaném vrahovi? Vždyť kdokoliv byl na některém z míst činu, nemohl ten kouzly prosycený vzduch přehlédnout. Pokud kdokoliv zjistí, jak se to s Růží vlastně má dřív než já, stále bude muset tu bytost chytit. V tom případě se dá onen úspěšný hledač vypátrat nejspíš mnohem snáze než samotný vrah. Takže si ho najdu a buď mu můžu pomoct - snad musí být jasné, že Černá růže bude hrozivý protivník a jen těžko ho někdo zvládne sám - nebo s ním naložím podle situace a nějak šetrně ho odstraním z cesty. Uvidí se.[/i]
[tab]... takové a jiné myšlenky mi poletují v hlavě při procházce městem. Jen tak bezcílně a trochu otráveně bloumám, přičemž dumám nad možnými cestami, kterak přijít k informacím. Mám dojem, jakoby se mi šance na odměnu zmenšovala před očima.
[tab][i]Když mi věštění nepomohlo, možná je na místě zkusit někoho schopnějšího, než jsem já. Bohužel je tu problém, že touhle cestou získané informace budu znát já i onen věšec, který to pak může vesele vyžvanit komukoliv. Oficiální zdroje... Nemilosrdní si budou všechny znalosti střežit víc než žárlivě, jak už to podobné instituce dělávají, z těch bude obtížné vyrazit byť jedinou smysluplnou větu. Co zbývá? Možná, že Spalovači budou sdílnější, ti z Růže určitě radost nemají a hledají, kde se dá, i když těžko říct, jak z nich jejich poznatky vymámit.[/i]
[tab]Nakonec se rozhodnu pro postupné řešení - nejdřív půjdu za Spalovači, pak zkusím najít nějakého schopného věštce a potom si můžu posvítit na Nemilosrdné.

[tab]Sigil byl poslední dobou až nezvykle klidný. Žádná práce, nic pořádného se nedělo. Skoro to vypadalo že podsvětí Sigilu uzavřelo nějakou mírovou smlouvu. Bylo to však jen ticho před bouří, která se jmenovala Černá růže.

[tab]Když neznámý vrah začal řádit a zabíjet členy podsvětí, začalo i vzájemné obviňování a s tím spojená práce. Rychlý peníze za málo rizika, co víc si přát? Někteří z podsvětí se při vyřizování účtů snažili napodobit onoho vraha, ale neúspěšně. Vždycky se přišlo na to, že to nebyla práce Černé růže. A bylo třeba je za to ztrestat. Jenže tohle krveprolévání mělo brzo i další následek. Podsvětí už si nemohlo dovolit ztrácet víc lidí, a tak i mezi padouchy začal hon na ještě většího padoucha, který se jim začal míchat do řemesla. Odměna se začala zvyšovat víc než dost a pro vás to bylo zaručené lákadlo. Spousta peněz, kterých není nikdy dost, a k tomu ještě vyhlášené jméno mezi nájemnými vrahy v podsvětí. Dvě mouchy jednou růží...

[tab]Párkrát jste si byli obhlídnout i místo činu. Rozhodně to nebylo nic příjemného. Takový nepořádek za sebou nenechává snad nikdo. Dokonce i vám přejel pocit chladu přes záda. Navíc Helleste vycítla velmi silnou přítomnost magie.

[tab]Hon se ovšem nedařil tak jak by jste normálně očekávali. Hellestiny pokusi o věštění dopadly na neúrodnou půdu. Kromě pár záblesků, ve kterých zahlédla obrovské bludiště z růží, které tvořily jak stěny, tak podlahu i strop labyrintu, nezískala žádné stopy. A labyrint může být kdekoli... O bludišti i o Černé růži nikdo nic neví, nebo nepoví. Nemilosrdní si svoje tajemství brání víc než obvykle, Harmonium a Spalovači se uzavřeli do sebe a s nikým nekomunikují a Boží lidé, jako obvykle, nic neví. Z frakcí zbývají jen Vnímaví, kteří by možná nějakou to špetku znalostí mohli mít. Kromě nich nezbývá než čekat na další vraždu a zkusit z ní něco zjistit nebo najít nějaké schopnější médium.

[tab]Peníze z posledního případu už pomalu docházely a bylo na čase se porozhlédnout po nějaké nové práci. Vypadalo to už víc než bídně, protože město bylo podivně ztichlé a nic se nedělo. Bylo to však jen ticho před bouří.

[tab]První vraždy Černé růže byly provedeny s téměř chirurgickou přesností. Jeden rychlý zásah nožem do hrudi (a do srdce), či proříznuté hrdlo a oběť se nehlučně kácela k zemi. Na některé z těch případů jste narazili náhodou, když jste procházeli městem, některé jste pak začali sami vyhledávat, už jen ze zajímavosti. Jak ale čas plynul, vraždy byly čím dál brutálnější. Řezy nožem byly klikaté, jako by si ruka nebyla jistá co dělá, a pak už to nebyly řezy nožem, protože tělo bylo rozsápáno všude okolo. A u všecho ta nepříjemná pachuť silné magie. Až vám přeběhl mráz po zádech. [whisp "Alex Holiday"]I když tvé schopnosti nejsou tak silné, jsi si jistý, že si někdo zahrával s duší oběti. Nikdy jsi po duši nenašel ani stopu a to tomu všemu dodávalo ještě další rozměr nechuti.[/whisp]

[tab]Objevilo se i několik napodobitelů, ale ti šli snadno rozeznat. Černá růže stále unikala. Bylo jasné, že je jen otázkou času, než někdo bude chtít najmout vaše služby. A rozhodně to netrvalo dlouho, než se u vás zastavila jedna ze zámožnějších občanek Sigilu. Úkol byl jasný. Najít Černou růži a dopravit ji před Nemilosrdné, či ji zabít na místě. Nejenže by jste si tak vydělali slušnou hromadu peněz a slávy za dopadení téměř legendárního vraha a jeho dopravení Nemilosrdným, ale Meria (protože tak se ona šlechtična jmenovala) vám byla ochotna ještě zaplatit další peníze. A nutno podotknout že také nešlo o žádnou zanedbatelnou částku. I při rozdělení mezi vás tři by to znamenalo rok života jako králové bez jakýchkoli starostí...

[tab]Hledání Černé růže však není nic lehkého. Informace o něm jsou věc, která se nedá sehnat. Vaši informátoři skoro nic nevěděli. Každá z frakcí by mohla mít nějaký útržek informace, ale rozhodně se o něj nehodlají dělit s kdekým. Navíc i podsvětí se jakž takž sjednotilo a začalo vysílat své nájemné vrahy na jeho stopu. Takže nezbývá než se domluvit a zajít k někomu na návštěvu nebo se pokusit ve městě najít nějakého věštce, který by mohl poskytnout víc informací. To by ale taky mohlo být jako hledat jehlu v kupce sena...

Situace si žádá zhuštěnou aktivitu mozkoven, proto v čase, kdy podivné zákonitosti sigilské značí temnotou, že je noc, sezvu náš malý tým na poradu. Máme na to v domě vyčleněný zvláštní prostor: pohodlný a velmi staromódní obývací pokoj, jehož dominantou je obrovská pohovka, ne nepodobná těm, na nichž psychologové trýzní své oběti, a krb. Rád zírám do krbu, považuji to za jednu z nejlepších rozkoší, jaké si smrtelníci mohou dopřát, a jelikož toho, jak známo, mnoho nenaspím, většinu nocí trávím právě tu: zírám do krbu a přemýšlím o případech, případně přemítám, jak mi připadá Mnohovesmír a jeho příčiny. Ve vhodných časech se ale obývák mění buď na semeniště dobré zábavy, kde halasí smích a teče alkohol (a někdy naopak), nebo na bouři mozků podobného typu, jako dnes. Obvykle bouříváme jen s kolegou Tienem, dnes však po několikáté, ale zatím stále čerstvě, máme s sebou posilu, Adharu. Nechám oba usadit, sám se postavím ke krbu, protože chci rázovat kolem něj – vždy to dělám, když uvažuji a své myšlenky v reálném čase odesílám do éteru mluvidly.

Na schůzi jsem se dostavil ve své poněkud mužnější podobě, která, jak věřím, dodává mým slovům na autoritě a více nutí posluchače se nad nimi zamyslet – ženské, jak jsem zjistil, se v tomhle světě neposlouchají. Berou se na vědomí, ale neposlouchají se. Mám bílou košili s nabíranými rukávy, úzkou šedivou vestu a obepínavé kalhoty ze stejného materiálu; na očích jedny z mých extravagantních brýlí, které znásobují zápal v mém zraku. Kolega Tien dobře ví, že takhle vypadám, když chci do věci proniknout a rozebrat ji zevnitř na malilinké kousíčky: k tomu obvykle dochází, když objevím zajímavý případ či přitažlivého muže nebo ženu.

[b]„Tak bando,“[/b] začnu bodře. Kolega Tien mě sotvakdy mohl slyšet začínat takto rozhovory – ve dvou jsme nebyli 'banda' a nebylo třeba hrát si na formality. Časy se však mění a já si nemohu odpustit dát vyplout na povrch něco ze své teatrality. [b]„Doposud to byla jenom hra, ale už není – teď máme na krku zakázku od tamté, éé...“[/b] zaluskám prsty, jak vzpomínám, [b]„Merie, nebo co. Teď už to není jen otázka cti, ale profesionální hrdosti, mamonu... a toho všeho okolo. Nevím jak vy,“[/b] šermuji ukazovákem, „[b]ale já nehodlám strpět, aby toho Černého karafiáta dopátral někdo jiný – a že po něm půjde kdekdo, když jsou v tom takové peníze a prestiž!“[/b] Rozhodím ruce v gestu všeobecnosti. [b]„Jsme nejlepší, o tom není pochyb – jenže Sigil je plný nejlepších a žádný z nich toho vraha zatím nenašel. Co potřebujeme, abychom ty bídáky přechytračili? Potřebujeme metodu. A metoda je to, co bych chtěl, abychom tu dnes společně vymysleli.“[/b] Pokývám hlavou, jako bych vyslovil nějakou ohromnou pointu, a uchopím koneček vlasů do prstů a začnu jej žmoulat.

[b]„Ptáme-li se po metodě, položme si tyto doplňující otázky: motiv? Cíl či účel?“[/b] Vypočítávám na prstech. [b]„Způsob práce? Komplici a strejcové?* Charakter zločince, pane a dámo, charakter zločince!“[/b] Nechám zločince zarezonovat vzduchem a sednu si na zem, tak, abych byl čelem k oběma kolegům a zády k ohni. [b]„Pomněme tedy: co z uvedeného víme? Co z uvedeného můžeme zjistit a víme kde to zjistíme? A co z uvedeného můžeme střízlivě odhadnout nebo vydedukovat?“[/b] Můj ukazovák je již opět v pozoru. [b]„Musíme totiž přijít na to, z jakého okruhu si vybírá oběti, do toho okruhu pak proniknout a tam ho polapit. Ne jinak.“[/b]

---
* Strejc: výraz pro člověka, který pomáhá zločinci hlídat místo činu, zatímco je zločin páchán, eg. někdo, kdo se loudá před vykrádanou bankou a dává pozor, zda nejedou policajti.

Bezcílně se procházím po Sigilu. Sem a tam, tam a zpátky. Jako bych neměla nic na práci.

[i]Měli bychom někam zajít= Proč? = Abychom zjistili další informace. = Kvůli tomu plevelu? = Černá růže není plevel. Je to někdo, kdo… kdo… je zajímavý. = Jasně. Zajímavé jsou jeho výsledky v práci… vraždy… Jak tě to může zajímat? Mně stačí představa a je mi hned blbě. = Ale nepřeháněj. = Tsss.= Třeba bychom mohli někoho navštívit, třeba vědmu nebo tak. = No to je fakt zábavný. = Nebo můžeme zajít za těmi, kteří se to snaží vyřešit. = Jistě myslíš Nemilosrdné. Ti budou opravdu ochotni všechno vyslepičit. = To je taky pravda…[/i] Zastavím se[i] … a co kdybychom se tam nějak proplížily?! = Haha… Oni jsou opravdu slepí. Určitě by ses převlekla za uklízečku, co? To tvoje slídění nás jednou zabije… Nechej to pro odborníky. Proč do toho musíš strkat nos? = Ale houby. Jen by mě tak zajímalo, jaké si vybírá objeti, jestli třeba nemají něco společného. = Jaj. Ty toho nenecháš co? = Ne.[/i]

Vykročím vpřed s cílem navštívit místa, kde se našla těla.

Je to pár rokov, čo sme sa dostali do mesta zvané Sigil. Je to skutočne zvláštne a kúzelné miesto, ktoré je pre niektorých zmesou chaosu a bordelu. Vždy bolo niečo, čo sa v meste dialo, preto nebola núdza o prácu a hlavne zábavu, ktorej má naša profesia skutočne dostatok.
Ale v poslednom čase?

Nič..

Kludná atmosféra, ktorá bola pre niekoho znepokojivá a pre iného zas niečo ako vykúpením. V čom bol teda problém?
Niečo na tom nesedelo.. Bolo to až moc okaté na miesto ako bol Sigil. Nebolo možné, aby sa taká lokalita ukludnila na tolko, aby sme MY nemali žiadnu robotu.
Ale to sa krátko na to zmenilo.

Niekto totiž si zmyslel, že by začal regulovať počet členov podsvetia. Na tom by nebolo nič zvláštne, kedže takmer každý by sa rád zbavil podobných osob.. lenže zatial nikto k tomu neprejavil odvahu.
Až do určitého okamihu, ktorý toto, viac menej pravidlo, zmenil. A tým začalo to automatické obvinovanie z každej strany na každého medzi členmi tohto zoskupenia.
Vtipnosť sama o sebe.
Takže, blbečkovia sa začali mstít. A ako inak, snaha bola nastražiť všetko tak, aby vina padla na toho vraha, ktorý začal s týmto "čistením". Marná snaha. Nikomu to nevyšlo podla predstáv.
Aké prekvapenie..

Členovia podsvetia ubúdali a strach s nervozitou pribúdal. Takže ako ináč, začal hon na neznámeho, ktorý si hovorí "Čierna ruža".

Všeobecný chaos vyvolaný týmto vrahom, nenechalo kludné ani obyvatelstvo Sigilu. Čo iné by sa dalo čakať? Každý sa o svoj život automaticky bojí. Aspoň tí, ktorým ostal pud sebazáchovy silný.
Vypísaná odmena za dolapenie toho, čo bol povodcom tohto všetkého, pokryla možno každý volný stĺp a stenu v meste. Teda aspoň tá oficiálna.

Tá neoficiálna a tichá, bola slúbená od zbylých členov podsvetia, ktorá rástla každým dňom. Rozhodne zaujímavá ponuka.
[i]Zábava spojená so ziskom.. Iba blbec by si to nechal ujsť.[/i]
Tak sme sa s manželom do toho dali.

Ale nebolo to však také, ako sa to na prvý pohlad zdalo. Naše nadšenie bolo však po chvíli zamrazené miernym šokom, keď miesto činu našu nenápadnú návštevu podstúpilo niekolko krát. A nebolo to také, ako obyčajne býva. Taký bordel nenechávame za sebou dokonca ani my. Rozhodne nielen mne prebehol chlad celým telom. A tie stopy po mágií.. Tu jej bolo rozhodne požehnane.
Inak nebolo ničoho, čoho by sme sa mohli chytiť.

Vsadila som na osvedčené veštenie, ktoré mi mnohokrát pomohlo v situáciach, kedy sme sa nevedeli pohnúť z miesta.

[b]"Je to možné? Nič, len cesty ako v labyrinte, pokrytý ružami. Nielen steny.. ale aj strop a podlaha. Do čerta! Vždy mi veštenie prinieslo omnoho viac, ako len nejaké.. útržky.. niekolko krát za sebou "[/b]

Oznámila som zmatene a zjavne znechutená neúspechom, Tobiasovi, ked vo svojom pekne udržovanom príbytku na osamotenom kraji mesta, som skončila s osvedčenou metódou, ktorá mi tentoraz priniesla len nejasný obraz nejakého labyrintu. Ten može byť skutočne kdekolvek. Ale ako vypátrať niekoho, o kom takmer nič nevieme?

[i]Vyžíva sa v sadisme a ovláda mágiu. Skutočne povznesujúce.. Ako keby mi to niečo pripomínalo..
[/i]
Informácie nebolo kde získať, keďže nikto, komu bola položená otázka, či niečo vie, sa buď vobec nevyjadril alebo nič nevedel. Každý sa bojí, možno preto tí čo niečo aj vedia, nevyslovia nič, čo by ich mohlo ohroziť..
Alebo len nechceli pomáhať takým ako sme my. To skor.. A navyše si vedia zjavne obrniť mysel voči nevýtaným návštevníkom.. Nevďačné svine!

Sigil - a nejen on - mě nepřestává udivovat. Z Ašur-Termenu jsem utekla, abych se vyhnula problémům, které mi začaly přerůstat přes hlavu, a tady mě, zdá se, nemělo čekat nic jiného. Tak co to tedy bylo? Náhoda, nebo snad jakási nevysvětlitelná ironie osudu, co mě svedlo dohromady s Alexem a zabránilo mi propadnout se bahnem sigilského podsvětí až tam, odkud není úniku? A co víc, vypadá to, že tentokrát nebudu vrahem, tím, před jehož jménem se slabším povahám třesou kolena a dělá špatně od žaludku, nýbrž lovcem, který má jít vytrvale po jeho stopě, tak jako vlk za kořistí (což jen dokazuje, že bohové mají opravdu smysl pro humor).

Jejich doupě se stalo i mým doupětem, požehnanou skrýší, kam lze utéct před veškerým šílenstvím světa. Jen proto se teď bez zábran rozvaluji na pohovce před krbem, pohodlně opřená a s nohama nataženýma k ohni. Vlastně bych mohla připomínat nějakou rozmazlenou bohatou slečinku, především díky oblečení, které mám dnes večer na sobě - pro jednou jsem přemohla svůj věčný odpor k sukním všeho druhu a místo obvyklé "uniformní" garderóby assassina jsem si na sebe vzala dlouhé šaty ze splývavé bledě modré látky, lehké jako pavučinka. Nakonec jsem tou změnou docela potěšená, což se odráží i na mojí náladě a celkovém rozpoložení.

Při Alexově žoviálním "bando" mi mírně zacukají koutky. V prostředí, v němž jsem se pohybovala doposud, bylo něco takového odjakživa tabu. Zloději, vrahové, vůbec všichni členové podsvětí si většinou dávají dost velký pozor na to, aby si "udrželi tvář", ze všeho nejvíc pak před svými kolegy - což silně snižuje možnost, že byste mezi nimi mohli potkat osobu podobného ražení, jako je Alex, na příslovečné minimum.
Další příjemná změna. Poslední dobou se v nich začínám přímo vyžívat.
Mohlo by se zdát, že vlastně nedávám moc pozor - chvílemi bloumám očima po pokoji, jindy si hledím spíš vlastních nehtů -, když však slyším Alexe mluvit o "Černých karafiátech", pobaveně se zazubím. Nahlas nekomentuji nic, stejně by nad tím nejspíš jen roztržitě mávnul rukou a pokračoval dál. Vyčkám tedy, než vyřkne vše, co má na srdci, bez zbytečného přerušování.

[b]"Tak předně,"[/b] ozvu se, když se konečně přestanu zabývat stavem svých nehtů, [b]"bychom měli dát dohromady to, co o něm už víme my sami. Tedy kromě toho, že se objevuje a mizí jako stín."[/b] Koneckonců, sama jsem vrah, a měla bych toho využít, no ne?
[b]"Jsem si naprosto jistá, že nejde o žádného z mých 'kolegů'. Assassin zabíjí rychle a čistě. Neptá se po důvodu, proč tu kterou osobu eliminovat, nicméně by se ale nikdy nepropůjčil k takovému masakru. To je jednoduše pod úroveň,"[/b] doplním svá slova rezolutním gestem. [b]"Jsou tu tedy dvě možnosti. Buďto jde o jednotlivce - protože masoví zabijáci v drtivé většině případů pracují sami -, šílence, který žije v nějakém vlastním děsivém světě... Nebo o celou organizovanou skupinu fanatiků, kteří v zabíjení onu osobu z jistých důvodů podporují. Těžko říct, co by pro nás bylo výhodné. O skupině snáz seženeme informace, na druhou stranu však bude mnohem nebezpečnější se k ní dostat."[/b]
Odmlčím se, aby si pánové mohli má slova v klidu přelouskat, a abych si já sama utřídila v hlavě veškeré informace.
[b]"Co tu máme dál... Ach, ano. Ta jedna věc, která mi stále vrtá hlavou - způsob zabití je čím dál brutálnější. To může naznačovat mnohé. Možná Černé růži zachutnalo násilí, možná také ne. Spíš ne. Já bych se přiklonila k teorii, že náš člověk prochází jakýmsi druhem [i]proměny[/i]. Třeba i fyzické - ačkoli je dost dobře možné, že si to o sobě jen myslí.
A to nejdůležitější - chce, abychom o něm věděli, abychom si byli jistí, že ta zvěrstva páchá on a nikdo jiný. Odhadla bych ho na pěkného náfuku a marnivce. To se mu jednoho krásného dne ošklivě nevyplatí,"[/b] dovolím si krátké pousmání.
[b]"Co si o tom myslíte?"[/b]

[i]Dostavte se na poradu do společenské místnosti... všichni bez výjimky a na čas! Nikdo se nesmí vymlouvat, nikdo se nesmí opozdit! Jak já nenávidím tyhle porady. Rozvažovat nad problémem? Ale jistě, drazí – avšak v absolutní tichosti či ve stavu změněné mysli, o samotě či s nejbližším společníkem – na tu cizinku... je tu s námi již déle, ale stále si na ni nemohu zvyknout! K čemu ta nám při takové poradě může být jen dobrá?[/i]
[i]Pracuji na úžasném projektu! Mé vize budoucnosti... budoucnosti toho všeho, toho, co vznikne, až budu hotov... je to tak uchvacující, v mé hlavě je plán zcela kompletní, nyní jen jej realizovat – takové vytrhávání z práce, neřku-li téměř zbytečné... protože co vymyslíme v debatním kroužku?[/i]
[i]Chvíli jen, pak se vymluvím... na práci, zajisté, že na tu – ohrané, ale je třeba mou činnost absolutně respektovat, protože jednoho dne... spatříte to, co jste ještě nikdy neměli možnost vidět![/i]
[i][b]„Musím ještě něco dělat“[/b] - pravím, bude-li to příliš dlouhé a otravné a to bude – ještě dříve než to vůbec započne, to mi věřte.[/i]
Na společné setkání se nijak neupravuji, dostavím se tak, jak jsem byl po celý ten podivný den – v pracovním odění; k čemu vlastně by mi bylo dobré nějaké vyšňořování? [i]Ztráta času a zbytečnost – bylo-li by to jen možné, člověk by nespal, ani se nepřevlékal... protože k čemu to?[/i]

[i]Ano, a právě do místností vchází... hádejte kdo? Hvězda dnešního večera – pan Tien! Pozdravme se s ním všichni, protože nám svou přítomností uděluje velkou milost a on by vlastně mohl být někde jinde... víte to vy vůbec? Tak víte?[/i]
Kývnutím hlavy se pozdravím s Alexem, poté svůj pohled obrátím na ženu v honosné róbě – pohlédnu na ni bez většího zaujetí, neznatelně pohnu hlavou na stranu a poté se usadím vedle ní... co nejdále, pochopitelně. Mohl bych jí, té vznešené dámě, třeba omylem pomačkat cípeček jejích krásných šatů – to bych byl ale buran, co? [i]Ženy mnoho pro krásu nadělají! Pokud by věnovaly tolik času i něčemu jinému, a my dobře víme, co mám teď na mysli, mohly by být jiné, docela jiné... třeba takové jako já! A nejsem já dokonalý?[/i]

Slova a opět jen slova – vyslechnu si je všechny, samozřejmě. Nepřerušuji nikoho, mlčím – jen tu a tam si pomlaskám – sám ani nevím přesně proč, jen mi to přijde v tu chvíli jako docela dobrý nápad. Neuroticky klepu levou nohou a hraji si s prsty – pohled upřený kamsi do neznáma, myšlenky bloudící kdesi v jiných světech... zdánlivě! Jsem tu, slyším a přijímám, vnímám a zpracovávám, jako dokonalý stroj – přímo jako jeho archetyp! [i]Mohl bych se ovládnout, tvářit se zúčastněně, ale k čemu to vše? Je to báječný stav mysli![/i]
Dříve než sám cokoliv pravím, zabořím se ještě hlouběji do gauče, roztáhnu ležérně nohy, prsty obou rukou si vzájemně spletu – chvíli jen mlčím a hledím kamsi do neurčita, poté začnu cosi neidentifikovatelného huhňat – [i]vím já, co to znamená?[/i] - a až po dalších několika okamžicích začnu souvisle hovořit – [i]rituál [b]„všechno je mi jedno“[/b] byl právě ukončen, vážený napůl-pane a vážená dámo... říkám to tak správně?[/i]

[b]„Šílenec, který žije ve svém vlastním děsivém světě? Člověk, který zabíjí tímto způsobem proto, že to nemá v hlavě v pořádku a dělá to jen kvůli tomu, že má mysl zastřenou bludy? Tomu věříte vy sama nebo se nás o tom snažíte jen z nějakého důvodu přesvědčit? Pitomost... kde kdo z nás je blázen a nemusí být vrah – tuhle možnost bych už a priori zcela vyloučil, vážená dámo.
Anebo fanatismus? Jaká by pak byla ale jeho motivace? Snad zviditelnění se? A čím to, že nevidíme nic jiného než jen nástroj, nikoliv však cíl? Nebo snad by mohli být i tito fanatici šílení?
Podívejte, jsem blázen... mohl bych teď na vás skočit a začít jen tak pro nic škrtit proto, že nemám rád modrou barvu – zabiju kohokoliv, kdo bude mít tuhle odpornou barvu na sobě... dobrý fanatismus, že? Nechci se vás dotknout, drahá dámo, ale s kolika takovými jste se za tu svou báječnou kariéru lovce ptačích krků setkala?
Krásně jste nám našeho potenciálního vraha popsala, myslím, že to musí být bezva chlapík. Docela bych se s ním i rád seznámil, řekl bych, že bychom mohli mít dost společného – co myslíte?
Co když jsem to dokonce já? Nebylo by to bezva tu sedět s tak velkou celebritou jako je Černé koště na mezi? Děkuji... děkuji vám velice za vaše uznání, vážení... bylo mi ctí.“[/b]
[i]Ukaž se mi krásko, co v tobě všechno je – ženy jsou hněvivé, věřím, že taková jsi i ty. Zabiješ mě hned nebo spíš odpustíš bláznovi jeho bláznovství, skeptikovi jeho skepsi, mně to, jaký jsem...? Ženská zloba bude záhubou lidstva, to vám povídám.[/i]
Obrátím pozornost na svého společníka a začnu k němu klidně hovořit tak, jak je mezi námi běžným zvykem:
[b]„Pane Holiday, máme nějaké zprávy o Černé růži od některého z našich informátorů? Jsou jedni z nejlepších, musí něco mít... něco, co nám ukáže cestu, kam se dál ubírat. Jsou nám známa všechna místa činu – udělal vrah své dílo tam, či svou oběť po vykonání svého záměru odnesl tam, kde byla později nalezena? Kdo těla nalezl? Na tyto a jiné otázky bychom též měli hledat a získávat odpovědi... stejně jako je důležitý psychologický profil jedince, jak už bylo řečeno – neutápět se však v těch marných klišé, myslet racionálně a logicky. Jistě jsem na mnohé zapomněl, ale nevadí, nač plýtvat slovy; hleďte, vše je uloženo zde v mé hlavě... stejně jako v těch vašich, stačí jen myslet a podle toho jednat, vážení.“[/b]
Poklepu si na hlavu a vesele se zazubím na své protějšky – [i]jsem šťastný? Ani ne. Tak veselý? Pochybuji. Proč tak činím? Protože se mi chce. Nebo i kvůli něčemu jinému? Možná. Ale není to jedno? Měl bych se co nejdříve vrátit ke své práci, nesvědčí jí, když leží příliš dlouho ladem, drahoušek. Vážení, domluvte, rozlučme se, těšilo mě, na shledanou.
Cože? Těšilo mě? To ne... tak to v žádném případě![/i]

Tušila jsem, že se jako první vyjádří Tien. Co jsem však nečekala, to byl tón a příkrá slova, která pro svou odpověď zvolil. Navzdory tomu na něj hledím bez jakýchkoli negativních emocí, ba skoro přátelsky - jen poněkud udiveně povytáhnu obočí a mírně našpulím rty, když se mi dostane oslovení "drahá dámo". Stejně jako před chvílí Alexe nechám i druhého muže domluvit, ačkoli si nejsem jistá, zda by se mi v podobné situaci dostalo z jeho strany stejné zdvořilosti. Pak se mi - pravděpodobně zcela proti všem jeho očekáváním - roztáhnou rty v širokém, bezelstném úsměvu.

[b]"Ano, šílenec. Neboť osoba, která pobíhá po ulicích a zabíjí lidi jako vraždící mašina, JE šílencem, ať už je důvod nebo úchylka, která jej k tomu vede, jakákoli. Může být bezesporu velice inteligentní - což je v tomto případě téměř jisté - a navenek vypadat zcela normálně. Ale uvnitř? Někdo, kdo je schopen takových zvěrstev, to jednoduše nemůže mít v hlavě úplně v pořádku. Lejno můžete zlatit jak chcete, ale přesto navždy zůstane lejnem,"[/b] zamrkám sladce, zcela v kontrastu s jeho útočným chováním. Bohové, ani bych nespočítala, kolikrát už se mě snažili takto potopit - a třeba jen kvůli tomu, že jsem žena.
[b]"A fanatismus sám o sobě je jen dalším druhem šílenství. Takoví lidé jsou schopní čehokoli, ačkoli nám se jejich pohnutky mohou zdát nepochopitelné - a právě proto bývá tak těžké se k nim dostat. A pokud jde o moje šaty... Ano, to byste zajisté mohl. V Ašur-Termenu jsem šla po stopě chlapa, který vypichoval oči malým holčičkám. Dostala jsem ho, pochopitelně,"[/b] mávnu rukou, jako kdyby to ani nestálo za řeč. [b]"Víte, proč to dělal? Nelíbilo se mu, jak se na něj [i]dívají[/i],"[/b] zazubím se zeširoka.

[i]Jen se ukaž, Tiene. Budeš si dál tvrdohlavě vést svou, protože tvá pravda je jednoduše ta jediná a nejlepší? Nebo jsi ochotný přijmout i možnost, která se nezrodila v tvojí geniální, neomylné makovici, ale v hlavě obyčejné ženské? Já jsem přišla s nápady - ty jen s dalšími otázkami, k nimž jsi nenavrhnul žádné řešení. Tak se ukažte, pane mistře. Oslňte nás svým bystrozrakem.[/i]

[b]"Pokud si tedy myslíte, [i]drahý pane[/i], že toho o našem člověku dokážete předem odhadnout více než-li já, prosím - čekám, a nesmírně se těším, až se poučím z vašeho zcela jistě brilantního umění logické dedukce, o němž tu tak vznosně hovoříte,"[/b] pravím sladce.
[b]"V opačném případě by mě nesmírně potěšilo, kdybychom alespoň pro jednou vyslali svá ega někam na procházku a navzájem se poslouchali."[/b]
Doufám, že jsem se vyjádřila jasně, a nebudu to muset opakovat.

[b]"Alexi, příteli... Odpusť mi to přerušení,"[/b] vyloudím ve tváři upřímně omluvný výraz. [b]"Pokračuj, prosím. Už jsem zticha jako pěna,"[/b] složím ruce v klíně a zamávám nejdřív na něj, a posléze i na Tiena dlouhými řasami. Pokud doufal, že mě vytočí, pak se nejspíš šeredně spletl.

Poslouchám Adharu s hlavou na stranu a sladce se na ni usmívám: jako vždy těžko odhadnout, jakým inkoustem jsou vlákna mých rtů nakreslena – snad se zasnívám nad tvary pod modrým příkrovem? Snad kvituji nadšení a mozkobouři? Snad... je to shovívavý úsměv nad naivitou některých tezí? Snad jeden koutek zvedá to a druhý ono; každopádně se na hašašínu usmívám a zatímco mluví, nehnu ani brvou, ani na okamžik necuknu svým brýlovým pohledem, připomínajícím ze všeho nejvíce pohled mouchy (na chutné lejno). Když skončí, nadechnu se, abych odpověděl, ale první promluví kolega Tien, tak zase vydechnu a stejně zaujatým způsobem poslouchám jeho. Když se špičkuje s Adharou, můj úsměv se ještě rozšíří – [i]ó, jak on to s těmi ženami báječně umí![/i] – a když promluví o tom, kterak mu modrá barva působí nutkání vraždit, hlasitě se rozesměji. V momentě, kdy zacílí svou řeč na mne, zvážním a je vidět, že si jeho slova beru mnohem více k srdci než jakákoli jiná doposud padnuvší – ne snad že bych prve neposlouchal, ale je patrné, že to, co říká kolega Tien mně, mě podněcuje k úvaze a zamyšlení. Je zřejmé, že jeho duševní schopnosti chovám ve veliké úctě.

Pak Tien domluví a já se opět nadechuji, když tu se rozhovoří zase Adhara, s roztomilostí ženám vlastní se snaží vrátit Tienovi jeho břitkost. [i]Jaká rozkošná dvojička![/i] Nechám je, ať se vydovádějí, a pobavený úsměv nezmizí z mé hladké tváře ani na okamžik, teprve když to snad vypadá na chvíli ticha, zkusím se nadechnout do třetice, abych své společníky polaskal trochou té své moudrosti.

Obejmu si kolena a začnu se houpat; krb mě příjemně hřeje do zad, jak hovořím: [b]„E e e,“[/b] uvodím svou přednášku a brýlím nyní na Adharu. [b]„Dovol, krasavice, abych tě vyvedl z jednoho půvabného omylu, mylného předpokladu, který činí tvou jinak zcela správnou logickou konstrukci pro tento případ nepoužitelnou, neřkuli zcela chybnou. Totiž, kategorie šílence.“[/b] Zazubím se, jako by slovo šílenec patřilo mezi humorná slovíčka jako podržtaška nebo pšouk. [b]„Dost jsem se o Plány zajímal a poštěstilo se mi i několik světů ze Základní materiální krátce navštívit, proto si troufám tvrdit, že chápu, co míníš tím šílenstvím. Jenže tohle je Sigil.“[/b] Pustím si kolena a rozhodím rukama, aby elfka věděla, co je [i]tohle[/i]. [b]„Tady neexistuje kategorie normality a tudíž ani její antagonismus, šílenost nebo nějaká nonkonformita. Dovolím si tvrdit, že z hlediska tvého vnímání je tu každý šílený – třeba tady pan Tien,“[/b] ukáži na tieflinga, [b]„to je mimořádně nebezpečný šílenec, vsadím se o cokoli, že tam u vás by ho zavřeli do klece a nechali jej předvádět zábavné kousky platícím divákům. A s tou modrou barvou, oj, to jste riskovala, mučil by člověka žehličkou na vlasy i za blankytnou stužku...“[/b] Z tónu mého hlasu je jasné, že si dělám legraci, avšak pointa humorná není.

[b]„Zkrátka, uvažovat nad tím, jestli pan Karafiát je mešuge nebo není, je zcela zcestné. Na to se tu prostě nehraje. Leda by byl Chaositekt*, ti jsou dost pošahaní i na Sigil, jenže nedovedu si představit někoho takového, jak cíleně vraždí. Kdeže, duševní poruchy z toho vynechme.“[/b] Zcela mimoděk se zašklebím, jako by má ústa dostala nějaký veselý tik. [b]„A co se fanatismu týče – fanatické uctívání čeho, prosím? Paní zakázala, eh eh, veškeré náboženství,“[/b] zatvářím se poněkud provinile a nervozně se rozhlédnu kolem sebe, [b]„a povolila patnáct frakcí, z nichž žádná, pokud vím, nezabíjí jen tak. Zabíjejí skoro všechny, jo, ale ne aby někoho porcovali na kousky a nechávaly po sobě karty či co. Ne, kdyby šlo o něco velkého, Paní by zakročila, Paní si dobře chrání paletu ideologií a ideálů, které Sigil nabízí. Může to být nějaký osobní fanatismus, jistě, ale dá se něco krajně individuálního označit takovou kategorií?“[/b] Zase si obejmu kolena a odkašlu si, uvědomím si tíhu faktu, že jsme se moc daleko nedostali.

Pak se ale opět povzbudivě usměji na oba své kolegy: [b]„Adharo, přítelkyně... pane Tiene, netřeba se omlouvat. Buřte a bouřete, copak necítíte, jak se kolem nás proplétají myšlenky a nabývají tvarů? Stačí tu sedět něco mezi dvěma minutami a dvěma tisíci lety a toho hajzla Karafiáta mám chyceného!“[/b] zakončím povzbudivě. A z mého poněkud přiblblého úsměvu těžko odhadnout, zda si neuvědomuji smrtelnost svých parťáků anebo prostě jen práším hubou.

---
*Chaositekti: jedna ze Sigilských frakcí, která, jak název napovídá, vyznává neředěný chaos a nahodilost.

[tab]Hledání sběračů, jak jsi očekával, trvalo jen malou chvíli. Shrbené postavy pod potrhanými a porůznu vyspravovanými šaty se ani v takovém městě jako je Sigil nemohou dobře ukrývat. Najít někoho kdo by s tebou byl ochoten mluvit trvalo o trochu déle. Bez peněz to tu prostě není ono. Už jsi párkrát chtěl onoho sběrače řádně přitisknout ke stěně a dostat z něj co je třeba, ale nakonec jsi usoudil, že by bylo lepší na sebe zbytečně neupoutávat pozornost, ať už jen okolojdoucích nebo i někoho většího, nejmenovaného.

[tab]Nakonec se však zadařilo. Informací bylo ovšem poskomnu:
Prvních pár těl bylo použitelných, ale Spalovači se na ně dívali nějak divně. Pak za těla těchle vražd dokonce začali dávat i víc peněz, jako by je na nich něco zajímalo. Teď to ovšem přestalo a žádné těla z vražd nechtějí, jako by se jich snad báli. Navíc se na místa vražd neodvážil jen tak kde kdo a harmoničtí je za to tvrdě stíhali. Několik z nich dokonce zavřeli do vězení v Úřednické čtvrti a od té doby je nikdo neviděl.
Tohle bylo všechno co jsis dokázal z blábolů sběrače sestavit. Zdá se však, že i méně magicky nadaní lidé dokáží vycítit onu "auru" z místa činu, i když nedokáží přesně určit o co jde a spíš než zájem to v nich budí strach a odpor.

[tab]Už to skoro vypadalo, že ti sběrač řekne i něco navíc, nejspíše i důležitého, protože se dlouho rozhlížel okolo. Nakonec však neřekl nic, protože si pro něj přišli další asi tři sběrači. Tvůj informátor zmlkl a poslušně se stáhl do stínů. Jeho "kolegové" nejsou jen sběrači, to je ti jasné už na první pohled. Rozhodně mají nějaký výcvik, protože se pohybují pružně, jako kočky, a narozdíl od ostatních sběračů mají tvrdý nekompromisní pohled. Z jednoho z nich cítíš i závany magie. Buď je její praktikant nebo je jí chráněný od někoho jiného...

[tab]A tak zůstáváš na ulici zase sám. Informátor se drží v hloučku ostatních sběračů a oni tři mu právě něco nejspíš pěkně kážou. I když slyšíš jejich hlasy, nejsi schopen určit o čem je řeč. Některá slova ti sice přijdou známá, ale ostatní rozhodně ne. A ty útržky prostě nedávají žádný smysl.

[tab]Cestou k sídlu spalovačů si opakuješ co všechno o nich víš. Frakce, která se zabývá smrtí a tím co je po ní. Jsou to ti, kteří nemají rádi život, protože ho berou jako zkoušku nebo trest za to co dělali v minulých životech. Berou to jen jako náhražku toho pravého života po životě. Jejich představy posmrtného života však nejsou takové jako větišny. Pro ně je posmrtný život dokonalý, protože je odproštěn od všech vzpomínek a emocí. Nicota, zapomění. To je to čeho hodlají dosáhnout a tak se snaží i za života. Kamenné tváře bez náznaku jediné emoce, posmrtný pohled ve tváři... Nejsou příliš oblíbení a někteří je i považují za divné, ale co je v Sigilu vlastně normální?

[tab]Cesta k Márnici trvala však jen chvíli. Obrovská budova, která prostě nejde přehlédnout, a která víc než cokoliv jiného připomíná veklého těhotného pavouka. Po cestě jsi potkala všelijaká stvoření. Od démonů, po lidi různých barev pleti, po elfy, trpaslíky, hobity, kentaury a bohové-ví-co-to-vůbec-je (protože jsi takové rasy nikdy předtím neviděla). Kolem márnice se motá velká kupa sběračů, lidí kteří sbírají (a občas i vytváří a následně sbírají) mrtvoly z ulic Sigilu a za malý peníz je dávají právě Spalovačům na pohřbení či spálení a hlavně na evidenci.

[tab]Před branami Márnice stojí spalovačská stráž. Je to muž bledé tváře bez jediného výrazu. Je oblečen v šedém rouchu, které by rozhodně zasloužilo vyspravit. S touto jeho neútěšností kontrastují jeho pískově zbarvené vlasy a zelené zářivé oči, kterými sleduje okolí. Když ho oslovíš kvůli informacím o Černé růži, zdá se že na tebe vůbec nereaguje. Už ti začala docházet trpělivost, když konečně promluvil.
[b]"Proč by ti měli Spalovači pomáhat ve tvém snažení? Vysvětli své důvody a budu uvažovat o tom, že tě zavedu za někým kdo má pravomoce ti něco říct."[/b]

Koukám z okna a přemýšlím nad tím, co mi Hell řekla. Tedy, v rámci možností. Už zase mnou totiž začíná cloumat vztek. Vztek nad tím, že už takovou dobu po něm jdeme a přitom jsme se nehli z místa.
[i]Tak dobrá, bude třeba změnit taktiku.[/i]
[b]"Tohle nikam nevede, věštění je nám teď k ničemu. To bludiště může být kdekoliv. Bohužel, bez konfrontace s některou z frakcí se asi nepohneme z místa. Počítám, že nejvíc se dozvíme od Nemilosrdných, pokud někoho z nich donutíme mluvit.[/b]
Na chvilku se odmlčím a pokračuji pomalým, přemýšlivým tónem.
[b]Mohli bychom někoho z nich unést. A ještě lépe, pokud vina z únosu padne na Harmonické, alespoň se budou hádat mezi sebou a nebudou nám stát v cestě. Nejlépe, kdybychom nějak získali zbroj dvou Harmonických a celý únos a výslech provedli v nich. V maskách by vina mohla padnout na ně."[/b] podrbu se zamyšleně na bradě.
[b]"Možná je to až moc riskantní, ale momentálně mě nic jiného nenapadá, co ty na to?"[/b] Zabodnu pohled do Hell.

Pozriem zamyslene na Tobiasa, keď príde so svojou úvahou, pri mojom ďalšom pokuse o veštenie, ktoré mi prinieslo znova to isté.. záblesky labyrintu.
[b]"Hmm.. neznie to ako zlý nápad."[/b] poznamenám [b]"Ale nemáme tú istotu, či budú spolupracovať.. Aj keď to by nemusel byť nejaký problém."[/b] uškrniem sa a vstanem od stola. Podídem k Tobiasovi a a jemne ho chytím za rameno.

[b]"Lenže, mám taký neblahý pocit, že práve to očakávajú. Že pri tejto kritickej situácií, rozmýšlajú dopredu. Čo keď čakajú, že ich skutočne niekto napadne? A bude sa snažiť ich prinútiť k spolupráci, alebo proste k vyzradeniu informácií?" [/b] zamyslím sa a zahladím sa mu do očí.

[b]"A ešte.. oni, Tí spravodliví.. nosia typické zbroje, nie? takže bude to podla mňa celkom nápadné.. a ako si povedal.. riskantné.
Asi bude najlepšie, keď to spravíme úplne bez nejakých manévrových fint, prevliekania sa do kostýmov, kvoli tomu, aby sme akože zapadli medzi určitú skupinu, ale že proste necháme to v neurčitosti.. nikto nebude vedieť, kto zmučil a zabil nejakých pandrlákov od dákej tak zvanej zákonnej sekty. Može to byť totiž ktokolvek.."[/b]
Na tvári sa mi natiahne škaredý úškrn a v zelených očiach nebezpečne zableskne.

[b]"Bude to zábava!"[/b] zaškerím sa potešene. [b]"Budú sa obviňovať navzájom.. Každá takáto šaškáreň je proti inej.. Takže tým pádom.. nikto nebude mať určitého páchatela."[/b]

Pohladím Tobiasa po tvári a znova prejdem celou miestnosťou, pričom sa znova prudko otočím k nemu.

[b]"Odchytíme si niekoho.. urobíme skvelý výsluch na nenápadnom mieste.. a keď nebude chcieť spolupracovať.. využijem zaujímavé prostriedky, aby si uvedomil, že mu to nepomože. Pokial si nevie strážiť svoje myšlienky, nemá šancu mi ich zamlčať."[/b]

[tab]Procházíš se skrz Sigil a po cestě potkáváš všelijaká stvoření. Lidi, démony, jejich křížence, elfy, trpaslíky, hobity, kentaury, a další a další věci, které jsi nikdy předtím neviděla. Za tu dobu co však žiješ v tomhle městě sis už celkem zvykla. Chaos je tu na denním pořádku.

[tab]Radikální změna prostředí Úřednické čtvrti v Úl nejde nepostřehnout. Projdeš kolem místní Márnice, obrovké odpudivé budovy která slouží jako sídlo Spalovačů, a pokračuješ na místa vražd, o kterých víš. Po cestě k prvnímu z nich však najdeš novou oběť.

[tab]Je to jedna z malých zapadlých uliček nedaleko tržnice. Divíš se že to ještě nikdo nenašel a nenahlásil. Mrtvola je rozcupována na kousky, které se jen povalují v krvavé kaši a vnitřnostech. Na vrchu toho všeho je v urvané spodní čelisti nebožáka téměř vystavena karta. Na kartě je nakreslena devítka mečů, z druhé strany už čeká známý obraz růže. Nemáš však sílu to nějak víc studovat, protože se ti z celé scény navaluje.

[tab]V uličce jsi to už déle nevydržela a musela jsi odejít na vzduch. I tak se to na tobě rozhodně dost podepsalo. Strach projel tvým tělem nejednou vlnou chladu. A navíc ta podivná atmosféra ve vzduchu. Jako by tu něco nebylo v pořádku. Tohle rozhodně nebude jen tak...

[tab]Po krátké debatě jste se vydali na lov Nemilosrdných do ulic Sigilu. Šli jste rovnou do slumů, do Úlu, protože tam se jich vyskytuje poslední dobou nejvíc. Navíc je tu více než dost uliček, kde se dá zmizet, pokud to bude nutné a místní rozhodně nebudou něco takového hlásit, na to je jim jejich krk až moc milý.

[tab]I v Úlu ale musí být člověk opatrný. Všechno zde má svou cenu. Proto jste postupovali opatrně. Nemilosrdní, které jste zde potkali, byli většinou po dvojicích nebo ve velkém davu lidí. To bylo nepřijatelné, příliš nebezpečné, příliš mnoho svědků... Až asi po hodině se zadařilo.

[tab]Našli jste svou oběť. Nemilosrdný stál v jedné z postraních uliček v Úlu. Muž mohutné dvoumetrové postavy s širokými rameny stojí čelem k vám. Černá zbroj, která mu pokrývá hrudník, ramena a stehna, se jen leskne. Červené runy na ní jen září novotou. V ruce třímá mohutnou sekeru, pro ostatní rozhodně obouruční, pro něj však tak akorát do jedné ruky. Celou hlavu i obličej mu chrání velká helma. Když vás zahlédne, sjede vás pohledem, jako by nad vámi už vynášel rozsudek. Nakonec ale stojí dál na místě. Důvod proč tu stojí tak sám v takové uličce jde vidět hned a jasně přímo za ním. Je to další místo vraždy. Vzduch je plný magie a zase onoho neurčitého pocitu, ze kterého běhá mráz po zádech. Mrtvola je jako obvykle roztrhána na kusy a rozházená po celé uličce. Co vám ale nesedí je fakt, že krev a místo kam dopadly kusy těla rozhodně nesedí. Jako by je ještě někdo rozházel po tom, co vrah skončil se svým řáděním.

[tab][i]Zatracené chodící mrtvoly![/i] zanadávám v duchu. [i]Nejdřív to vypadá, že vás ani nevnímají a teď mám ze sebe soukat skvostná odůvodnění, proč, jak, kdy, kam, kde... To bude tou jejich filosofií, když je pro někoho nicota vysněným stavem, jen stěží mu to přidá na živosti, o společenském vyjadřování nemluvě,[/i] proběhne mi hlavou, ale snažím se to nedat ve tváři příliš najevo. [i]Jenže něčí pomoc potřebuji a tohle je šance. Takže důvody, proč by mi měli pomáhat jsou...[/i]
[tab][b]"Protože stejně jako vy mám na celé záležitosti ohromný zájem a to znamená, že půjdu za svým cílem vytrvale jako málokdo. Nevzdám se, dokud bude byť jen minimální šance na dopadení Černé růže, nebo alespoň získání jakýchkoli informací o ní. S malou dopomocí na začátku budu nejspíš schopná vykazovat přinejmenším zajímavé výsledky ve shromažďování nejrůznějších potenciálně užitečných poznatků o Růži a pokud mi teď na začátku pomůžete vy, budete to také vy, s kým se budu o své získané vědomosti dělit. Mám trochu odlišný náhled na svět než většina lidí, takže si můžu všimnout něčeho, co vám uniklo. Pokud mi teď pomůžete vy, budu v budoucnu pomáhat já vám. Ať už jde o pátrání, nebo o různé služby, které vám výměnou můžu jako magička nabídnout."[/b] Zhluboka se nadechnu. Vím, že není skoro nic, co bych jim mohla nabídnout, je to tak trochu jako blufování v kartách, když žádnou kartu nemáte. Ale co víc můžu dělat? [i]Magie v tuhle chvíli asi není nejlepší nápad. Tu vyzkoušíme až v případě, že by mě ten chlápek nepustil.[/i]
[tab][b]"Je to takříkajíc dobrá investice, na které neproděláte. Naopak můžete v budoucnu velmi slušně vydělat. Je jenom na vás, jestli ji využijete, nebo připadne někomu jinému."[/b] Trochu si promnu prsty na rukou v tichém očekávání, zda měl můj proslov nějaký účinek.

[i]Slova, slova, slova, slova... pořád se jen mluví, argumentuje, oponuje... slova, slova, slova, slova... kolik jich ještě bude? Stovky? Tisíce?
Dáma se nám rozhovořila? A nezlobí se? Nezlobí? Pak naše představení může směle pokračovat dál! Celým večerem vás bude provázet nejkrásnější, nejmoudřejší a vůbec nejlepší... hádejte děti, kdo to je? Už to víte? Neslyším vás! Hlasitěji musíte![/i]
Zářivý úsměv jí opětuji tím svým a zůstane tam po celou tu dobu, co žena hovoří. Jen můj pohled se změní; nehledím přímo na ni, ale skrz ní, jako bych si prohlížel zdejší vybavení pokoje stojící přímo za jejími zády. Po krátké chvíli svůj nepřítomný pohled zcela odvrátím a hledím kamsi do neznáma, stále však se u toho tvářím blaženě, snad jako bych spatřil něco naprosto úžasného.
Začnu si pro sebe tiše broukat jakousi melodii – působit to může buď tak, že jsem se zbláznil, anebo i tak, že ženu vcelku neobvyklým způsobem ignoruji – [i]volte, vážení diváci, která je ta vaše možnost?! Že by možnost první? Anebo druhá! Ve hře jsou nejvyšší sázky, rozmýšlejte tedy dobře, mí drazí, svá rozhodnutí nebude moct vzít zpět![/i]
Když žena domluví, náhle můj výraz nabude zúčastněnosti a pohlédnu přímo na ni. Koukám... [i]ne, vlastně takhle ne...[/i] zírám... a snad bych i učinil více, když by se slova neujal Alex. Prudce vstanu, vrazím si ruce do kapes, hlavu zarazím mezi ramena a začnu důrazně rázovat po místnosti – z jedné strany na stranu druhou, na samém konci prudká otočka, div, že se mi hlava nezatočí a končetiny nezapletou a smělé vykračování zpět. Hezky ve stále stejném rytmu, s důrazem na každý krok... [i]možná se vám to nezdá, ale tohle je má sakra oblíbená činnost! Však si to, drahoušci, také zkuste a zjistíte náhle, že bez toho prostě nemůžete být! Protáhnete ztuhlé končetiny, rozproudíte myšlenky, nabudete klidu a vnitřní harmonie – změny stavů mysli jsou nutné, nemám-li pravdu?[/i]
Občas si něco jen tak pro sebe pronesu – [i]zní vám to snad jako... ozvěna? Ach ano, pokud mi věnujete kousek své pozornosti...[/i]
[b]„...chybnou... tohle je Sigil... neexistuje... každý šílený...“[/b]
Když padne mé jméno, zastavím se, zmateně se kolem sebe rozhlédnu a pak... jako by si to snad žádaly okolnosti... odpovím.
[b]„Tien? Tady, prosím... tu jsem.. zcela k vašim službám, drazí...“[/b]
Souhlasně pokyvuji hlavou, když Alex podává zaručeně pravdivou výpověď o mém duševním zdraví... [i]ano, ano... jsem šílený, jak bych pak byl schopen tvořit tak geniální vynálezy? Nu, jak? Jen takový stav mysli... ano, přesně ten... dává mi potenciál, nutné impulsy – tak, tak je to...[/i]
Když je výklad o mé dokonalé osobě u konce... [i]ten byl ale stručný! Příště se Alex musí tedy snažit víc, jak si mám pak takhle vybudovat pořádnou pověst, když se na mně šetří... a to dokonce slovy![/i] Dám se znovu do rázování po svém teritoriu... tam a zase zpět, tu a sem a tam...
[b]„...je zcela zcestné... nehraje... z toho vynechme... prosím?... nezabíjí jen tak...„[/b]
Dříve než Alex dovede svůj epesní monolog k samému konci, dovedu já své kroky přímo k němu, jemně jej šťouchnu kolenem do ramene a poté si s hlasitým žuchnutím vedle něj sednu.
[b]„Pane Holiday, byl bych hodně smělý, pokud bych navrhl, abychom délku naší porady přibližovali spíše k těm dvěma minutám než tisícům let? Víte... já mám ještě docela dost práce a... znáte to...“[/b]
Spiklenecky do něj opět strčím, tentokráte svým ramenem, které je ve stejné výškové úrovni jako to jeho.
[b]„...anebo, co takové věčné mládí... nesmrtelnost... to by se tam pro mě u vás nenašlo?“[/b]
A pak z ničeho nic zase vstanu, popojdu směrem ke gauči a sednu si na své původní místo – jízlivý úsměv mi hraje na rtech, oči září podivným leskem – ale to... možná bude spíš způsobeno tím, že jsem tiefling. A ten úsměv? To zase nejspíš tím, že jsem to já... [i]jak já jsem dokonalý![/i]
[b]„Má drahá, nemohu jinak než souhlasit s mým váženým přítelem Holidayem, jak je to úžasný a pozoruhodný člověk... skoro jako já! Nejspíš, milá, máte o dost přísnější kritéria... pro chudáky bláznivé, nebojíte se zde v našich krajích? Za každým zdejším rohem se můžete střetnout s blbcem, nebojíte se, že vás to nějak víc poznamená? Já být na vašem místě...“[/b]
Vyzývavě na ženu mrknu, zavřu na delší okamžik oči a pak se uchechtnu.
[b]„Zlatý hovno? To zní jako skvělá představa... vezměte si... jdete po ulici a hle!... najednou dupnete přímo do hovna, protože nekoukáte pořádně na cestu... když je hovno obyčejné, tak je to vážně hnusný... viděla jste někdy takové hovno, dámo?... je hnusné a smrduté... ale když by bylo zlaté... to by pak byla jiná věc! Takové ťápnutí do výkalu by pro vás nabylo zcela jiných rozměrů! Představte si to... celé by se to blyštilo...“[/b]
Zasním se.
[b]„Já zase bral malým holkám panenky a vydloubával jim očíčka... líbilo se mi totiž, jak se ta uvřeštěná písklata vztekají – co nadělají pro kus porcelánu, či hadru, který sotva co měl společného s humanoidem, natož člověkem! To já... kdybyste viděla, co já dokážu...“[/b]
Hrdě si přiložím ruku na srdce – [i]to jsem celý já... dokonalost sama, drahá dámo.[/i]
[b]„Celou dobu naslouchám vašim rozkošným slovům, má milá... jen pokračujte směle dál, nenechte se nijak rušit... slyším a poslouchám...“[/b]
Vložím si prst do jedné ze svých nosních dírek a začnu se v ní zaujatě rýpat. Chvíli svádím urputný boj s vnitřním obsahem, který poté s vítězoslavným úsměvem na tváři vytáhnu z nosu přilepený na prstu. Dávám si záležet, aby oba mí společníci měli dobrý výhled na dokonale vytvořený holub... který je téměř stejně dokonalý jako mé ego... a poté si jej slastně vložím do úst, které se dají do jeho zpracovávání.
[b]„Pokračujme...“[/b]

[i]„Já si pořád nemůžu zvyknou.“
„A na co?“
„Na ty… zjevení.“

„Hele támhle něco je!“
„Kde?!“[/i]
Začnu se zvědavě ohlížet okolo tržnice.
[i]„Támhle v té malé uličce.“[/i]
V cuku letu jsem tam.

Při tom pohledu na se dost zarazím.
Chtělo se mi křičet při pohledu na tělo, ale z otevřených úst nevyšla ani hláska.
[i]„Takhle zubožené tělo jsem jakživ neviděla. Pojď pryč. Nekoukej na to! Asi budu zvracet“[/i]
Stačím si jen povšimnout karty v čelisti, když ucítím, jak se mi začne zvedat žaludek.
Zakryju si ústa a vyběhnu z uličky. Když pocítím čerstvý vzduch, stojím na místě v šoku. Koukám zděšeně do země.
[b]“Po-Pomoc!“[/b] vykoktám ze sebe tiše.
Přitom začnu pociťovat lehké chvění.
[i]„Vidělas to co já?!"
„…. Bohužel ano.“
„A vidíš?! Tady máš výsledek svého slídění. Teď budu mít depresi a následky do konce života!“
„Můžeš jednou přestat myslet na sebe?! Třeba to příště budeme my, kdo tam na zemi v nějaké ulici bude rozporcovaný ležet! Proto nemíním sedět na zadku a nic nedělat, chci si zvýšit šance na přežití, pokud zjistím kdo to je.“
„ Ale ty, ty šance snižuješ, když do toho strkáš nos. Myslíš si, že takový génie jako Černá růže bude čekat, až ho nějaký spratek odhalí? Proboha vzpamatuj se už!“[/i]
Z ničeho nic se mi podlomí kolena.
Svůj obličej vložím do dlaní a rozbrečím se jako pětiletý dítě, když spadne z houpačky. Před očima mi začnou přebíhají letmé obrazy těla oběti.
[i]" A to jsi chtěla bejt hrdinka!... Hmmm, tak už neplač... to bude dobrý."[/i]

Hledím na Alexe s výrazem naprostého neviňátka, dokonalého neználka - kdo neví, co jsem zač, ten by mi na to dozajista skočil. Takto však lze jen stěží odhadnout, kde začíná a kde naopak končí má snaha zlehčit situaci, tedy nenechat se přistihnout jako popudlivá hysterka, které se dotkne jakákoli kritika jejích vlastních dedukcí. Jen lehce pohupuji nohou - v tempu, které mnohem více připomíná spíše velkou kočku znuděně pošvihávající ocasem než tieflingův nervózní tik - a natáčím si na prst pramínek vlasů. S obojím přestanu teprve v okamžiku, kdy se Alex ve svojí přednášce dostane až k Tienovi, přesněji řečeno k osudu, který by jej pravděpodobně potkal, kdyby někdy zavítal do Ašur-Termenu. Neudržím se hlasitě se rozesměji; a je to přesně ten druh smíchu, který urážlivější povahy obvykle dohání ke stavu blízkému nepříčetnosti.
[b]"Ano, to je více než jisté,"[/b] zašilhám směrem k tieflingovi, který se pravděpodobně rozhodnul, že nám jedno z takových představení dopřeje přímo tady a teď. Ani se nesnažím skrýt své pobavení. [b]"Vsadím se, že by tak dokázal vydělat pěknou fůru peněz. Snad někdy, až prsty a oči nebudou co bývaly..."[/b] zazubím se a nemusím dodávat, že tím "někdy" myslím pochopitelně stáří - ačkoli těžko říci, zda tyhle tvory ve vyšším věku postihují stejné neduhy jako obyčejné lidi.

[i]Tak jako tak ode mě nebylo zrovna hezké upozorňovat na jednu z věcí, které se děsí každý velký sochař, malíř či vynálezce - ale kdo by se mi divil? Nejsi to jen ty, Tiene, kdo tu má zuby a umí kousnout. Raději si na to zvykni a ber to v potaz; věřím, že tak předejdeme mnohým dalším nedorozuměním.[/i]

Střídavě přeskakuji pohledem z jednoho na druhého, podle toho, kdo právě v onu chvíli mluví. Sama vyčkám, dokud oba mí společníci nevyjádří vše, co mají na srdci - ona nadmíru ohavná vlastnost skákat ostatním do řeči je mi zcela cizí. Chápavě přikyvuji, obzvláště pak v momentě, kdy se Tien snaží přesvědčit mě, že je ještě nebezpečnější blázen, než jsem si nejspíš kdy předtím myslela. Já se ovšem nehodlám nechat vyvést z míry, a tento záměr se mi daří uskutečňovat s přímo dokonalou bravurou - až do chvíle, kdy se mi naskytne pohled na bývalý obsah tieflingova nosu a na způsob, jakým s ním náš drahý odpůrce modré barvy naloží. Na okamžik se zarazím, rty našpulené v poněkud konsternovaném 'o'. Stejně rychle ale zamrkám, přinutím se polknout kyselou slinu a obrátím se čelem k Alexovi.

[b]"V tom všem máš samozřejmě pravdu,"[/b] navážu oním typickým tónem, po němž obvykle následuje jedno velké ALE. [b]"Tady Tien je bezpochyby blázen - vypichuje očíčka panenkám, nesnáší modrou barvu a rád se věnuje činnostem, které většinou nedělají už ani pětileté děti, nic ve zlém,"[/b] věnuji tieflingovi zářivý úsměv. [b]"Ty, Alexi, jsi bezpochyby ještě šílenější, poněvadž ten, kdo se dobrovolně vrtne do tohohle pekla, musí být, jak hezky říkáš, jednoduše mešuge. A já, já jsem se musela zbláznit už jen proto, že s vámi dvěma vůbec mluvím,"[/b] shrnu to vše gestem 'tak tady to máte'.
[b]"Ovšem,"[/b] zvednu prst a být tu víc posluchačů, nejspíš bych se kolem sebe významně rozhlédla, [b]"ani jeden z nás přece nepobíhá po sigilských ulicích a nevraždí tu lidi po desítkách jako řezník. Nebo se snad pletu?"[/b] zacukají mi koutky. [b]"Řekněme tedy, že jsou tu všichni blázniví - dobrá. Náš člověk ale stejně musí mít něco navíc. Já bych řekla, že je prostě ještě pošahanější než my všichni dohromady. Vy to nazývejte jak chcete, pokud se tu nutně potřebujete přetahovat o slovíčka, pravdou ale stejně zůstává, že dokud nezjistíme, jaká to odlišnůstka žene vraha od oběti k oběti, a nezačneme myslet jako on, nepohneme se z místa."[/b]
Konečně z mojí tváře zmizí pobavený úsměv a vystřídá jej vážný výraz, který nasazuji pokaždé, když se pokouším něco zjistit nebo zorganizovat.
[b]"Tak tedy, věc první - co nejpodrobnější soupis a také popis obětí, způsobu, jakým byly zabity. Věc druhá - pokusit se zjistit, podle čeho si vrah vybírá. Hledá staré či mladé, nebo dokonce děti? Zaměřuje se spíše na ženy nebo na muže? Mohli mít dotyční vůbec něco společného, nebo byli jednoduše první, kdo padnul lovci do rány, bez toho, že by se rozmýšlel, koho to vlastně skolil?"[/b] Na okamžik se odmlčím, kousnu se do rtu. [b]"Také budeme potřebovat mapu. Označit na ní všechna místa, kde byly nalezeny mrtvoly, zda v nich není nějaký systém."[/b]

Upřímně doufám, že se nedočkám stejné reakce jako prve - totiž pouhé kritiky toho, co se jim na mých dedukcích nelíbilo, a totální ignorace všech ostatních nápadů. Ostatně, pokud mi bude nadále naznačováno, že od přemýšlení jsou tu oni dva, prosím - mileráda půjdu dělat něco užitečnějšího.

[tab]Už se notnou chvíli dohadujete, ale najednou jako by se každý ponořil do svých myšlenek a na krátkou chvíli zavládlo ticho. Bylo to něco tak nezvyklého, že jste se do něj museli zaposlouchat. Ticho totiž v Sigilu nevládne jen tak. A pak to ticho bylo prolomeno již téměř zezignovaným zaklepáním na dveře vašeho sídla.

[tab]Když dojdete ke dveřím, najdete pod nimi zastrčenou velkou žlutou obálku. Nikde nikdo. Zdá se že se jeden z informátorů snažil předat zprávy, ale nemohl se na vás doklepat, tak přenechal aspoň něco málo.

[tab]V obálce je papír s poznámkami a mapka (viz na konci příspěvku). Papír je zmuchlaný a dá se na něm najít toto:

Mezi vraždami nebyla nalezena žádná spojitost. Ani rasa, ani pohlaví nebo věk, nic. Zatím bylo nalezeno třináct obětí, které určitě patří Černé růži. U každé byla jedna z těchto karet:

3 holí
4 holí
9 holí
Rytíř holí
3 disků
5 pohárů
6 pohárů
Královna pohárů
3 mečů
Princ mečů
VI (zamilovaní)
XII (viselec)
XIV (umění)

Harmoničtí spolupracují s Nemilosrdnými, jak moc se ale nedá říct. Vydolovat z nich aspoň tyhle informace bylo jako snažit se nehtama rozdrolit skálu. Každá z dalších frakcí by mohla mít své informace, ale nejsou ochotny je sdělit.

[tab]Pod těmito informacemi se nachází podpis, který je všem až na Alexe nečitelný. Inforámtorem je thiefling Kar-Sil, který většinou pobývá nedaleko tržnice. Také je k tomu připsaná klasická cena za služby: 3 měděné mince.

_______________

mapa: http://img269.imageshack.us/img269/5204/sigilr.jpg

[tab]Spalovač po celou dobu tvého proslovu stojí bez jediného pohybu. Ani nemrkne a nejsi si jistá, jestli se mu vůbec hýbe hruď. Skoro to vypadá jako by postavili na stráž nějakou zombii navlečenou do roucha a jen skrze ni sledovali své okolí. Když domluvíš, pomalu přikývne a zavře oči, jako by nad něčím uvažoval. Když je znovu otevře, podívá se na tebe pohledem, jako by tě snad chtěl soudit. Nakonec i promluví a jeho věta se omezí na pouhé:
[b]"Pojď za mnou."[/b]

[tab]Spalovač si to zamíří dlouhými kroky přímo do srdce budovy. Jeho místo u brány zaujme jiný, který stoupne na stejné místo a tváří se stejně mile jako předtím jeho kolega nebo zeď. Budova je vevnitř stejně přívětivá jako zvenčí. Velké kamené haly a sály, kde hoří jen magický zelonomodrý oheň nevydávající žádné teplo, jsou zdobeny jen několika mála závěsy, které až při bližším zkoumání ukáží fakt, že jsou celé z kovu obdobně jako kroužková košile. Žádné malby, nic. Jen několik spalovačů, kteří postávají ve skupinkách a rozmlouvají o sféry-ví-čem a všudepřítomní nemrtví vykonávající rozličnou práci. Zombie tahají velké kovové stoly s mrtvolami po speciálních kolejích, kostlivci přenášejí zprávy a věci z místa na místo... A pak ještě ti strážci. Velké kostry, téměř čtyřmetroví giganti, s obrovskými meči a železnou zbrojí. Mezi kostmi se jim proplétají různé kožené pásy, až to vypadá jako svaly a šlachy. Zbroj i meč září různými runami, které na první pohled připomínají obranou magii. Na všech strážcích je však vrstva prachu, jako by tu už takhle stáli celá staletí.

[tab]Na větší průzkumy však není čas, protože tvůj průvodce si to míří stále hlouběji a hlouběji do budovy a do podzemí. Prošli jste už tolika halami a sešli po tolika schodištích, že jsi si naprosto jistá, že už musíte být alespoň deset metrů pod zemí. Navíc najít cestu zpět bez doprovodu asi taky chvíli zabere. Čím hlouběji jdete, tím větší prostory se vám ukazují. Až konečně, asi po čtvrt hodině chůze, dojdete do místa, kde bydlí spalovači. Průvodce tě přivede k jedněm dveřím, na které zaklepe a čeká na vyzvání ke vstupu. To už ale jdeš sama a on zůstává za dveřmi.

[tab]Pokoj je oproti tomu co jsi viděla doposud strašně malý. Ne víc jak tři na tři metry. Není tu žádné okno, jen ty dveře kterými jsi vstoupila. V místnosti je napasována postel, menší skříň, stůl který je pokryt neskutečným nepořádkem v podobě různých pergamenů a malá židle, za níž sedí tvůj "hositel". Je to muž s černými vlasy a bradkou. Má hnědé zapadlé oči, kterými tě sleduje. Oblečen je stejně jako višchni ostatní do klasické spalovačské róby. Při tvém příchodu povstane a odloží pero, kterým něco psal do jednoho z pergamenů. Podá ti ruku a dokonce se i usměje, něco tak nečekaného!
[b]"Já jsem Ašur, zasvěcenec druhého kruhu Spalovačů. Rád bych vám nabídnul míso k sezení, bohužel se obávám že ničím takovým zde neoplývám. Jak jsem vyrozuměl z toho že jste sem byla dovedena jedním ze zasvěcenců, budete zde zřejmě kvůli případu Černé růže. Nejlepší asi bude vám to shrnout nějak rychle, ať tu nemusíte trávit zbytečně dlouhou dobu že?"[/b] Jeho hlas je hrubý, skoro jako kdyby se třel kámen o kámen. [b]"Černá růže nás trápí, bohužel s námi není nikdo ochoten spolupracovat. Pokud donesete důkaz o dopadení vraha, nejen že dostanete klasickou odměnu od města, ale rozhodně by se mohlo najít i něco navíc od Spalovačů. Na našeho zasvěcence jste asi zapůsobila, ještě nikdo nebyl shledán... důvěryhodným, aby jsme byli ochotni mu vyzradit co víme. Chápejte, je to pro nás dosti citlivá záležitost. Černá růže nejen že vraždí, to by nás až tolik netrápilo protože se to děje dnes a denně, ale i krade duše svým obětím. To je něco co nemůžeme přetrpět. Musí být zastaven a pokud se najde i způsob jak ty duše zachránit, tím líp. Každý musí mít svou šanci dojít Pravé smrti. Jistě máte spoustu otázek, takže sem s nimi. Jako člen pověřený právě tímto vyšetřováním vám jsem k dispozici."[/b]

[tab]Zhroutila jsi se kousek od místa činu, ale i tak cítíš jak na tebe 'naléhá' a jak ti pořád ve vlnách přejíždí přez záda nepříjemné pocity. Ještě chvíli naříkáš, než si tě někdo všimne a přijde se podívat co se děje. Jde o jednoho člena z frakce Spalovačů, ale i tak se dal do tvého utěšování. Ne že by mu to moc šlo, ale nemůžeš mu upřít snahu. Je to žena, skoro ještě dívka, s nakrátko střiženými hnědými rovnými vlasy. Když se ji konečně podíváš do kulaté tváře, dívají se na tebe dvě zelené oči. Ještě chvíli tě utěšuje, než zamumlá něco nesrozumitelného a nezmizí zpět do ulic odkud přišla. Netrvalo to však dlouho a je zpátky i s jedním z frakce Harmonických.

[tab]Strážník harmonických má na sobě typickou rudou zbroj s helmou, která mu plně zakrývá obličej. V ruce třímá sekyru, kterou si nervózně předává z ruky do ruky. Rychle tě sjede pohledem a nechá tě v péči spalovačky, zatím co si jde obhlídnout místo činu. Slyšíš jak jeho železné boty klapou o dlažbu. Po chvíli se vrátí k tobě a začne se vyptávat:
[b]"Kdy jsi to tělo našla? Viděla jsi něco? Znáš tu osobu, co je tam... jako oběť? Mluv, všechno nám může pomoct."[/b]

Když strážník vychrlí na mě otázky, upřu na něj smutně zrak.
[b]„Našla jsem jej před chvíli…Nic víc nevím.“ [/b]Šeptnu a uhnu pohledem.
Poté se zadívám do uličky.
Pocit, který z toho děsu mám snažím zahnat všelijakýma myšlenkama.

[i]„Určitě od tebe čekal něco víc.“
„ Jenže nic víc nevím.“
„No aspoň k něčemu to bylo dobré.“
„Co myslíš?“
„ No to, že jsme objevili to tělo.“
„Cože?“
„No, aspoň víme, jak přibližně vypadají jeho oběti.“
„To je teda povzbuzující. „
„Ale teď mě ten Tulipán začal zajímat taky…trochu.“
„To není žádej Tulipán! Kdy si zapamatuješ, že to je Černá růže? Ten kdyby tě slyšel…“
„No tak promiň, citlivko.“[/i]
Chvíle ticha.
[i]„Měla by ses už sebrat, nebo chceš na té zemi pořád sedět?“[/i]

Pomalu se postavím a otřu si obličej od slz.
Pohlédnu na strážníka a na ženu co mě povzbuzovala, pokusím se o děkovný úsměv.
[b]„Co se bude dít teď?“[/b] zeptám se špitavě strážníka.

[b]„Ale jistě, pane Tiene, samozřejmě,“[/b] odpovídám svému společníkovi na jeho výzvy, abychom nediskutovali 'zbytečně' dlouho. [b]„Vždyť víte, že nejsem příznivec dlouhého řečnění,“[/b] ujistím ho, jak ho ujišťuji pokaždé. Je to vždy stejné: hovoříme a on nepřestává upozorňovat, že má ještě nějakou další práci – přes den šít a v noci párat, kdybyste se zeptali mě. Nikdy mě to nerozčilovalo: je to jedna z mnoha Tienových pošetilostí, které vyvažují jeho génia, aby nebyl příliš geniální; na jeho výzvy a nevrlost reaguji s opakovaným úsměvem a shovívavostí; kolega stejně nikdy debatu neopustí předčasně, jeho zvědavost mu to nedovolí. A zvláště ne teď, kdy máme třetího do party, na jehož myšlenkové pochody ještě není zvyklý a proto je musí vytrvale pokoušet a analyzovat, jak vidno. Ach ti muži.

Vyslechnu si slova, která padnou, při každé podnětné zmínce – například o hodnotě zlaté sračky nebo o Karafiátově vášni pro počestné řemeslo řeznické – neopomenu horlivě přikyvovat a tvořit si v duchu poznámky. Plynule naváži na Adhařinu řeč, nyní bez ironického podtónu v zaoblení mých rtů: [b]„Ano, toto je první postulát, jenže můžeme předjímat: totiž mimořádná záliba v násilí. Pokud vraždí z nějaké příčiny, může nám to velmi pomoci – například kdyby byl alespoň ideově spjat s Nemilosrdnými*, jistě bychom si mohli teoreticky rozebrat jeho psýché a odhadovat jeho další kroky a všechny ty náležitůstky vedoucí k dopadení pachatele. Žel obávám se, že je velmi dobře možné, že vraždí 'prostě jen tak' a pak nám rozbor zabijáckého elánu nebude k ničemu.“[/b] Pokrčím rameny. [b]„Nicméně ten tvůj soupis, Adharo...“[/b] zaslechnu zaklepání, hbitě vstanu, odcupitám ke dveřím a vrátím se zpět s materiály, které mi tam informátor zanechal.

[b]„...se bude jistě hodit,“[/b] dokončím předchozí větu s vítězoslavným úsměvem a opět se usadím na zem před krb. [b]„Tak se na to podívejme,“[/b] zahledím se do papírů a přečtu svým společníkům vše, co se z nich dá vyčíst; když všechna písmena proměním v hlásky, významně se odmlčím a dlouze zabrýlím na pána i slečnu. [b]„É, nepřijde vám, že vrah míchá dvě sady karet dohromady? Ne že bych se v tom vyznal, ale přijde mi, že ty s římskými číslicemi k těm zbylým nepatří. Třeba to něco znamená...“[/b] nechám ve vzduchu viset myšlenku, na kterou však zřejmě bude vzhledem k současné úrovni informovanosti velmi těžké nějak navázat.

[b]„Mezi vraždami nebyla nalezena žádná spojitost... vidíte, přesně jak jsem říkal. Je sice jistá šance, že tam ta spojitost je, jenom se dobře schovává, ale spoléhat na to nemůžeme; já si Černou růži představuji spíše jako člověka, který jde vraždit tak, jako jiný na procházku...“[/b] Vstanu a nasadím kamenný, temný výraz. [b]„Nejspíš má hodně bohatý šatník, protože mapa ukazuje, že zabíjel už snad ve všech čtvrtích, přičemž zjevit se před Městskou halou v hadrech, jaké jsou v módě v Úlu, by bylo jednak nemístné narušení pravidel dobrého vkusu,“[/b] bezděčně si uhladím svoji aksamitovou vestu, [b]„a jednak by se tak jistě nevyhnul nežádoucí pozornosti. Takže!“[/b] Zvýšeným hlasem k sobě přitáhnu pozornost. [b]„Jde na procházku do náhodně zvolené čtvrti. Je nenápadný a zapadá do místního koloritu, nikomu nestojí za jediný pohled.“[/b] Začnu se okázale procházet po pokoji. [b]„Vyhlíží oběť.“[/b] Temný pohled obrovských brýlí spočine na Adhaře. [b]„Zcela náhodně, přirozeně; prostě vybere někoho, kdo je ve špatnou chvíli na špatném místě, někoho, koho podle nám neznámých kritérií vyhodnotí jako správný cíl. Pověsí se na ni a sleduje ji.“[/b] 'Procházím se' tak, abych se oklikou přibližoval k místě, kde sedí hašašína, dokud nestanu přímo za ní. [b]„Vyčká na vhodný moment... a udeří!“[/b] Hbitým pohybem zabodnu ukazovák přímo do údolí mezi Adhařinými ňadry; [whisp "Adhara_Al_Aesha"]je-li elfka dost pozorná, jistě pozná, že mé prsty spočívají v jejím výstřihu o půl vteřiny déle, než by se čekalo u pouhého žertíku[/whisp]. [b]„Ukojí svou brutální vášeň,“[/b] ostrým nehtem hašašínu 'pořežu' v dekoltu a na krku, [b]„nechá na místě kartu, aby zmátl všechny pronásledovatele, a zmizí.“[/b]

Vrátím se zpět před krb, kde zůstanu stát a tázavě rozhodím ruce: [b]„Co o tom soudíte? Provedl to takhle třináctkrát a nikdo nic neviděl, takže můžeme předpokládat, že asi bude docela dobrý.“[/b]

---
*Nemilosrdní: další z frakcí Sigilu, která uznává tvrdou odplatu jako jediný prostředek spravedlnosti. Rádi trestají všechny přečiny a rozhodně při tom nikoho nešetří.

Pomalu ale jistě se mi nálada blíží k bodu mrazu.
[i]Tohle je divný. Bez prachů by mě pár prvních nepřekvapilo, ale tolik?[/i]
Když další osoba zakroutila hlavou a nenápadně se dala do odchodu, zatl jsem pěsti aby jí nevzplál plášť plamenem.
[i]Tímhle tempem to nepůjde...[/i]
Proběhlo mi hlavou, a jako by všechna vřící krev zmizela.
Po chvíli se mi přece jen podařilo informátora najít.
[i]Alespoň něco. Takže... buď sou v tom zapletený vyžší úřady nebo je to dost nebezpečná věc aby zabraňovali šíření paniky dokonce i tady.
Ale když na spalovače mrtvola zamrkala před rozpohybováním, tipoval bych spíš to druhé.[/i]
Zvrásní se mi čelo a založím ruce na prsou když se objeví zběračův doprovod.
[i]Ale že mi to nikdo neulehčuje... už takhle bude zájemce vědět že se někdo vyptával.[/i]
Zaposlouchám se provokativně do rozhovoru a když se po mně jeden z nich otočí, jen se přihlouple usměji.
[i]A co je sakra tohle... šifra?[/i]
[b]"Hmmm..."[/b]
S tichým zabručením obrátím pohled směrem k baru spalovačů...
[i]Další krok bude tam.[/i]
Projede mi hlavou a ignorujíc zběrače vykročím.
[i]Co to ten chlápek tehdá říkal? Upozorni na sebe a zkončíš v žaludku démona? Dobře, nechci si muset kupovat nový hadry.[/i]

Tak sme sa konečne zhodli vo vyriešení situácie, ktorá nieje moc príjemná a vybrali sme sa smerom do centra diania.
Švrť, ktorá je známa väčším pohybom Nemilosrdných, sa vyskytovala pomerne daleko od nášho príbytku, tak náš pohyb po niektorých častiach mesta musel byť nenápadní a obozretní.

[i]Nechceme predsa upútavať pozornosť len tak pre nič za nič, však?[/i]

Opatrne sme sa dostali do inkriminovanej štvrti, kde sa členovia tejto nepríjemnej frakcie najviac vyskytujú a nenápadne sledujúc okolie vyhliadajúc našu obeť, sme sa dostávali viac a viac do spletitých uličiek.

Potulujúc sa špinavou cestou sme stretli niekolko členov tejto frakcie, ale pre našu smolu, ich pohyb bol viac menej skupinový.

[b]"Neprichádza do úvahy. Svedkovia nemôžu byť. Je to príliž nebezpečné pre našu bezpečnosť."[/b] Pošepkám svoju úvahu Tobiasovi a naďalej sa tvárim nenápadne, keď okolo nás prechádzajú rôzne individuá.

Možno hodinu trval náš pochod mestkými uličkami, ktorý sprevádzal aj povedome nepríjemný pocit.

Zarytá, smradlavá ulička "zaistila" náš ciel. Zjavne okolnosti prinútili našu "obeť" ostať osamotene stáť a s nepríjemným výrazom pozorovať okolie. Dostali sme sa na ďalšie miesto činu neznámeho páchatela, ktorý nám neustále uniká pomedzi prsty.

Znova mi prebehne mráz po chrbte, ako pri našej prvej návšteve iného miesta činu.
Pohlad, ktorý zakrýva hlavne velké telo muža v čiernej zbroji, ktorý si neodpustil skúmavý pohlad určujúci náš osud, je znova otriasajúci.
Taký istý neurčitý pocit mi preletí telom ako splašená mucha, pričom znova zacítim velkú dávku mágie.

[i]Znova ten istý úkaz. Niekto, roztrhaný na menšie kusy.. ale vyzerá to , že sa niekto s tými kusmi pohral. Čo je isté, že ten dotyčný má poriadne zvrátené myslenie..[/i]

Nedám však na sebe nič poznať. Chladným výrazom sa zahladím do očí muža, ktorý zatial nevydal žiadnu známku znepokojenia ani žiadneho podobného pocitu.

[i]Tak, uvidíme tvoju odolnosť voči kúzlam. Vidím, že miesto činu s tebou moc neotriaslo.. tak som zvedavá, ako si poradíš s takou malou zlobou, ktorou sa môže v tomto prípade považovať aj nečakaný spánok.[/i]

Nepatrné rozhliadnutie mi zaistí pocit nenápadnosti, keď nezahliadnem okrem nás a kúskov mrtvoly, v uličke.
[b]"Musíme si pohnúť!"[/b] Syknem potichu Tobiasovi a v rýchlosti vyšlem na člena Nemilosrdných, kúzlo ktoré spôsobuje tuhý spánok.

Provedu důkladnou očistu též své druhé nosní dírky a její obsah si hezky zblízka prohlédnu; zdá se ale, že s ním nejsem tak úplně spokojen, protože jej hned vzápětí otřu do záhybu svých pracovních šatů, které (dle vzezření) musely již také zažít mnohé – snad raději na to ani nemyslet. Výraz nezájmu o jakékoliv dění kolem mě je vystřídán pohledem plným zaujetí – jsou tyto „nálady“ měněny zcela náhodně, či je v tom určitý zájem? Zůstávají jen spekulace, jelikož...
Z ničeho nic vyskočím ze svého místa, bleskově se přiblížím svou tváří k tváři ženině a zařvu.
[b]„Ach, má drahá, vy jste TAK milá, že tolik na mě myslíte!“[/b]
Není v tom pražádný afekt, žádná zlost, působit mohu snad jako starý seschlý stařík, který má potíže se sluchem a tuto indispozici předpokládá i u druhých, proto tolik řve, zatraceně řve, aby ho slyšeli jiní, ale... aby především slyšel sám sebe – alespoň něco. Vrátím se zpět.
[b]„To já bych...“[/b]
Zdá se, že toho ještě mnoho mám na srdci, nicméně i přesto větu nedokončím a myšlenku si uchovám pro sebe – snad na pozdější časy? Dost možná... [i]těš se, holčičko, to se těš.[/i]
Tentokráte naší drahé společnici skočím opravdu do řeči.
[b]„Holčičko, mýlíte se, já je nevypichoval... jak jen bych mohl? To by bylo přeci nelidské!... a hlavně nemožné... já je, prosím, vydloubával... vy-dlou-bá-val – pamatujte na to drahá, v tom je zásadní rozdíl! Pokud byste snad měla zájem, mohu vám to demonstrovat... třeba byste se i něčemu novému přiučila.“[/b]
Jízlivě se na ženu zašklebím.
[b]„Omlouvám se, pokračujte.“[/b]
Vyslechnu si její slova až do konce a neodpustím si ještě krátce dodat svou trochu do ohně k tomu, co bylo řečeno prve.
[b]„Děti... jsou ve své nevědomosti a naivitě úžasné... dospívají k naprosto geniálním nápadům a myšlenkám, člověk by to snad nazval nadzemskou inspirací...“[/b]
Zasním se.
[b]„...jo, chtěl bych se vrátit v čase... myslím, že bych mnoho dokázal... mnohem víc než nyní, kdy se musím zatěžovat takovými profánnostmi jako je... no, na tom nezáleží... pane Holiday? Vy byste nejspíš něco takového zařídit nemohl, což?“[/b]
Položím spíše řečnickou otázku, na kterou si konkrétnějších odpovědí nežádám – [i]jo, být zase mládě, terorizovat malé holčičky, nestarat se o bytí a žití tu, zaměřovat se na to jediné, na to posvátné... na to, co je svaté, avšak jen pro mě, mého génia, rozvinout jej ještě víc a být ještě lepší, dokonalejší než dokonalý! Jaký to ideál, jaké to přání a sen![/i]
[b]„Já... nemůžu zabíjet lidi, protože... kde bych na to vzal asi čas? Jsem stále zaneprázdněný, pokud bych nemusel, nespal bych... i když... možná, pokud bych nemusel spát, pak bych přeci jen našel trochu toho volného času i na jiné aktivity – jo, zabíjení by mohla být dobrá zkušenost... nová, ale proč to dělat? Je to pořád o tom samém, k ničemu to nespěje, nic tím člověk nezíská, nic nevytvoří a jen ničí... proto!... je daleko zajímavější se věnovat tvorbě dokonalých homunkulů, než ničení nedokonalých lidí, nemám snad pravdu? Však oni zmizí z povrchu zemského dřív nebo později, tak nač ztrácet čas něčím tak zbytečným... a nicotným, že ano.“[/b]
Upoutám ženinu pozornost.
[b]„Vidíte, drahá, když tak nad tím uvažuji, byl bych dost špatný sériový vrah... představte si to, nemám vlastně skoro žádnou motivaci a nač plýtvat tak geniálním bláznovstvím na takové zbytečnosti, že ano. Raději svůj potenciál vkládám do činností jiných než takových... ano, tady to máte.“[/b]
Vyskočím ze svého místa a začnu se opět procházet po pokoji – tentokráte však ne tak nervózně, rázně, důrazně... spíše tak, jako bych se procházel – někde na tichém místě, v přírodě, v lese. Kroky jsou pomalé, lehké a tiché, pohyby již nejsou trhané, ale naopak ladné, mírné a málo nápadné.
Odpovím svému společníkovi s notnou dávkou přátelského sarkasmu v hlase.
[b]„Ano, pane Holiday, to moc dobře znám...“[/b]
Po krátkém odmlčení, které je odměněno ziskem nových informací, již více nečekám, až nám Alex přečte obsah oněch listin, sám se k němu přitočím, nakloním se mu drze přes rameno a dám se do čtení – konvence mi hlavu příliš nedělají, netrápím se s tím, co se má a co ne; [i]s ohledem na to, že to, co si mám osvojit, lépe zapamatuji tak, že si to přečtu – kdo ne, že ano?[/i]
[b]„Možná ty karty skutečně něco znamenají, na stranu druhou, pokud jsme připustili, že jeho vraždění může být s vysokou pravděpodobností náhodné, pak stejně i volba oněch karet může být náhodná... a sejde-li se jedna náhoda s náhodou druhou...“[/b]
Opět nechám větu nedokončenou – snad předpoklad, že jsou schopni si to zbývající domyslet sami? Či spíše to, že jsem nabyl toho dojmu, že příliš plýtvám svými slovy a jal jsem se jimi šetřit? Kdo ví. [i]Kdo může vědět... kdo to ví, to tomu druhému stejně nepoví, že ano? Mí drazí...[/i]
[b]„Myslím, že bych věděl o někom, kdo by nám s těmi kartami dokázal poradit... víte, pane Holiday, koho mám teď na mysli?“[/b]
Naslouchám Alexovu vskutku dojemnému líčení o našem dobrém příteli, sleduji pozorně každé jeho slovo i sebemenší pohyb, protože... vždy mě dokáže něčím překvapit a nedivil bych se, když by se tak stalo i nyní. Na závěr toho báječného představení se začnu přidušeně chechtat a tleskat skvělému zakončení toho výstupu.
[b]„Bravo, pane Holiday, bravo!“[/b]
Ještě krátkou chvíli tleskám, poté se začnu tišit, až přestanu úplně. Až nezvykle zvážním a pronesu.
[b]„Zní to, pane Holiday, docela uvěřitelně... zajisté to takto být mohlo... o jeho schopnostech ani v nejmenším nepochybuji... je skoro jako já.“[/b]
Neodpustím si opět poukázat na svůj vpravdě vyvinutý egoismus.

[tab]Strážník vypadá že tvou odpověď už čekal. Ještě si obešel místo činu než jsi se zvedla.
[b]"Teď. Teď půjdeme na strážnici, kde se o tebe alespoň trochu postaráme. Nějací lidi z našich řad by si s tebou asi rádi promluvili a pak tě pustíme a můžeš si jít kam budeš chtít. Jen ještě počkáme než přijde jeden z Nemilosrdných, který zajistí místo a pak podá hlášení svým nadřízeným. Teď když spolupracujeme..."[/b]
Větu však už nedokončí a nechá slova vyznít do ticha. Spalovačka s tebou čeká, nejspíš asi bude taktéž vysléchána. Po nějaké době dorazí i Nemilosrdný. Černá zbroj se jen leskne novotou na urostlém mladíkovi, který svírá v ruce typický palcát s ostřími a čepelemi. S harmonickým prohodí jen pár slov než si sám začne prohlížet místo činu. Harmonický tě zatím se Spalovačkou vede pryč.

[tab]Ke strážnici to však není daleko. Je to velká budova, připomínající spíš kasárny než strážnici. Všude se potulují lidé v oranžových zbrojích harmonických s občasnými zástupci nemilosrdných. Spalovačku si od vás odvedli docela brzo, ty jsi však byla nucena ještě chvíli cestovat skrz komplex strážnice, než jsi byla dovedena do místnosti, kde kromě stolu a několika židlí nebylo nic. Tedy až na dva zástupce frakcí, kteří tě mají za úkol vyslíchat.

[tab]Jak jsi již mohla čekat, jde o zástupce harmonických a o zástupce nemilosrdných. Místo zbrojí však na sobě mají jen róby s vyšívanými znaky a ornamenty. Oba dva jsou už postarší, spíše vypadají jako soudci než strážníci. Chvili se tě nepříjemně vyptávají na to co jsi zahlédla v uličce a kdesi cosi. Když z tebe však nemůžou nic dostat, vzdají to a oba znaveně sednou na zpět na své židle. Jen mávnou rukou že můžeš odejít pokud chceš, něco ti však říká že lepší možnost z někoho dostat informace se jen tak nenaskytne...

[tab]Míříš si to k baru spalovačů, když ti do cesty vstoupí jedna z těch šílených mechanických krabic se čtyřma rukama. Sjede tě pohledem, jako by porovnával data. Úplně slyšíš, jak mu to v té krabici cvaká, když se zase pohne směrem k tobě do ruky ti vtiskne váček. Druhým párem ruk mezitím vytáhne od pasu jakousi kůstku, kterou zlomí a v závanu portálu ti zmizí před očima než stačíš jakkoli zareagovat. Jediné co po něm zůstalo je ten měšec, ve kterém cítíš mince. Že by vraceli drobné? Usoudíš že teď nemá cenu se tím příliš zabývat a pokračuješ v cestě.

[tab]Spalovačský bar je nečekaně plný spalovačů a různých oživlých mrtvol. Nebýt spalovačských rób, bylo by ale těžké je od sebe rozlišit. Je tu asi tak vlídno jak na hřbitově. Zombíci se sklenicemi s pitím se potulují mezi stoly a roznášejí tak jak jim nějaký nekromantský úchylák káže. Rozeznat kdo je mezi místním osazenstvem šéfem bude asi oříšek. Na druhou stranu ti nikdo nevěnuje přílišnou pozornost, takže zaplést se s někým do rozhovoru a pak nenápadně zmizet nebude asi nejtěžší.

V první chvili mám chuť poslat za modronem několik desítek blesků, pak mi ale projede hlavou, že narušit mu portál a odklonit ho na Limbo by byla vetší zábava. Nakonec na mně ale těžce dopadne má neznalost tohoto druhu magie a tak se rozhodnu po něm jen mrštit měšec zpět. Kvůli vnitřní rozepři však nakonec vhodnou chvíli minu.
Se zamračeným čelem a nadávkou na rtech ho potěžkám v dlani.
[i]Hmm...nedali do toho nějakou bombu že ne... I když modroni přec... no jeden nikdy neví. Snad najde využití bez toho abych ho musel otevírat.[/i]
Usoudím nakonec a podezřívavě ho zastrčím na místo.
[i]Tak, první co se pokusí ho ukrást bude můj zdroj informací z ulice.[/i]
Zamlaskám nad novým nápadem a s trochu lepší náladou vejdu do baru.
Místní atmosféra mne trochu zarazí, ale na druhou stranu i připomene kus domova. V ne příliš dobrém smyslu.
Ne že by tomu zápach balzamovací tekutiny nijak pomohl, a proto se rozhodnu se tu vypořádat co nejdřív.
Vejdu tedy, a odkráčím na místo které je viditelné z celé místnosti. Cestou k možnému udivení zdravím jen nemrtvé.
Zde si stoupnu a zaujmu tak důležitou pózu jak jen to je možné.
[b]"Drazí polomrtví!"[/b]
Zakřičím poté dost nahlas abych upoutal pozornost celého baru, včetně neslyšících.
[b]"Jak se vám dnes umírá?"[/b] Dodám zdvořilým tónem, odkašlu si a pokračuji tak rychle že nenechávám čas na odpověď.
[b]"Jistě jste slyšeli, a často i zblízka prozkoumali výtvory jisté osoby. Osoby po které zůstává věru spoušť, nový nátěr stěn a mimo jiné i tolik temné magie že by to přivolalo leckerou tchýni z pekla.
Tyto výtvory jste odkoupili. A to za věru dobrý peníz.
Já jsem byl pověřen odpovědnými osobami vysokého postavení, abych tento případ vyšetřil. Rozhodl jsem se začít zde.
Míra vaší spolupráce určí, zda budete odměněni nebo si budete přát zemřít o to víc.
Nuže, dejme se do toho. "[/b]
V tuto chvíli pokud se mne někdo pokusí vyvést ven, věnuji mu zářivý úsměv při kterém mi očima proběhle záblesk elektřiny.
Pokud to nebude stačit, pak proběhne i jím ve chvíli kdy se mne dotkne. Dost silně na to aby šel do kolen.
[i]Tohle, je pro změnu oblast kde se vyznám až nechutně. A mám blbý den.[/i]
Poté směle, avšak již bez úsměvu pokračuji.
[b]"Děkuji za pozornost. Nuže, informace které hledám se týkají toho, co jste o těchto tělech zjistili. Dále toho, jaké bližší informace můžete podat o magii přítomné na oběti a nakonec i toho, proč jste přestali vykupovat těla."[/b]
Domluvím a čekám na reakce.
[i]Tak, právě jsem se stal novým terčem harmonických. Z těch vytáhnu další informace. A z těch vězňů pravděpodobně taky.
Nu, sem zvědavej jestli utéct z jejich vězení bude těžší než jak sem se naposled vloupal do elfský královský knihovny.[/i]
------------------------
Pokud na mne pošlou místo osoby nemrtvého, nasadím místo úsměvu schovívavou tvář, a pozvolným mávnutím ruky ho přimrazím na místě.
------------------------
Pro výboj elektřiny posbírám silou vůle náboj z okolního vzduchu. Ten soustředím na své pokožce. Proto tak může být vidět i malé přeskočení náboje mezi chlupy.

Pro přimrazení soustředím chladný vzduch a vlhkost, kterého je v okolí dost, do oblasti kostlivcových nohou. To stále dokud je v bezpečné vzdálenosti. Poté ze vzduchu vytáhnu všechno teplo v takovém rozsahu, že je možné že podlaha kus od kostlivce v kruhu pod teplem zčerná.
V místě kde došlapuje na zem se vytvoří silná jinovatka a led.
Pokud to nebude stačit a nemrtvou silou se ledu vyrve, budu nucen sáhnout do znalostí černé magie a vyrvat slabou část duše pryč z zuboženého těla.
Ať si ji nekromant chytá kde chce.

[tab]Když spalovačský hlídač konečně něco řekne, v duchu se zaraduji. Zapůsobila jsem člověka s citlivostí oživlého balvanu, to je výkon, na který může být člověk pyšný. Ústa se mi trochu proti mé vůli roztáhnou do mírně samolibého úsměvu.
[tab][b]"Děkuji vám,"[/b] odpovím a s novým elánem spalovače následuji do budovy.

[tab]Část mé rozjařené nálady ovšem vyprchá ve chvíli, kdy uvidím vnitřek stavení. [i]Něco takového jsem měla čekat.[/i] Všechno chladné a nepříjemné, zrovna jako obyvatelé tohohle místa. A pak jsou tu ještě všechny ty zombie. Nemám ráda nemrtvé, působí na mě skoro všichni tak odpudivě, nepřirozeně - snad až na kostlivce. Ti... nedokážu to přesně vysvětlit, ale z celé téhle sorty mi jsou relativně nejsympatičtější. Zdejší několikametroví kostění obři vypadají přesně tak, jak by měli vyhlížet správní strážci.
[tab]Nejdřív se pozorně rozhlížím kolem sebe, abych zachytila co nejvíc z tohohle podivného umění kterak nevyvolávat v člověku žádné pozitivní emoce. Magické plameny, závěsy z kovu - nikdy jsem uvnitř podobného zařízení nebyla a první návštěva na mě udělala skutečný dojem. To však trvá jen asi tak dvě až tři první minuty. Pak se má pozornost poněkud otupí a já jen odevzdaně cupitám za spalovačem doufajíc, že při tom vypadám alespoň trochu důstojně.
[tab]Po nějaké době se mi hlavou mihne myšlenka, kolika šedavými chodami a místnostnostmi asi ještě projdeme. [i]Jak se tu můžou všichi tak dobře orientovat? Buď se každý pohybuje jen v určité části budovy nebo jednoduše nemají čím jiným si zaplnit paměť. Jiné vysvětlení mě teď nenapadá. Každopádně musím dávat velký pozor, abych si to se spalovači nějakým způsobem nerozházela dřív, než mě zase vyvedou ven. Kdyby totiž chtěli být zlomyslní, což by jejich povaze asi odporovalo mnohem méně, než chovat se alespoň trochu příjemně, stačilo by jim prostě říct: [b]"Někde tamtím směrem je východ, šťastnou cestu,"[/b] a já bych nejspíš po pár měsících hledání mohla poklidně pojít kdesi v koutě, aniž by si toho kdokoli všiml.[/i]
[tab]Tehdy si ovšem uvědomím, že jsme nejspíš konečně dorazili k cíli. S potěšením zaznamenám, že strážný, který mě celou dobu vedl, zůstává za dveřmi. Stejně se mi v nejmenším nezamlouval a to poslední, co bych potřebovala, je hlídač lelkující okolo, když z někoho tahám informace.

[tab]Další z mnohých překvapení dnešního dne je skutečnost, že ať už tuhle podivnou budovu postavil kdokoliv, u tohohle konkrétního pokoje najednou rapidně změnil taktiku. Místo přehnaně velkých prostor, které se ke konci cesty podle mého názoru až příliš množily, se mi zjeví miniaturní místnůstka, kam by měla problém se vejít snad i rodina červotočů. Ovšem spalovači mají zjevně dost zvláštní choutky a i po krátkém pobytu v Sigilu si celkem rychle dokážete zvyknout na leckterou podivnost. Pak si pokud možno nepříliš nápadně prohlédnu i zdejšího obyvatele.
[tab][i]Nemá židli? No, alespoň, že má nějaké vychování. Chvíli stát zvládnu, ale koukat moc dlouho na další obličej, který by mohl soutěžit s cihlovou zdí o kamennou tvář měsíce, by už bylo trochu příliš. Vždyť se ten člověk dokonce i usmál! A podle té spoousty svitků na stole asi hodně čte. Sympatický muž.[/i] Podání ruky i úsměv ráda opětuji.
[tab][b]"Zdravím vás, já se jmenuji Aigebeth."[/b]
[tab][i]Takže proto jim Černá růže dělá tolik starostí. Krást duše, na to už musí jeden být velmi schopný mág... nebo nějaké šílené stvoření sfér, o jakém jsem nikdy neslyšela. A nabízejí mi něco navíc za spolupráci? To vypadá na výborný obchod.[/i]
[tab][b]"První otázka, na kterou bych se ráda zeptala, je, zda víte, co se děje s ukradenými dušemi? A nakolik složité může být něco takového provést, aniž by si vás při tom někdo všiml. Další věc je, že také asi nebude úplně jednoduché se dostat k informaci, jak vůbec takovou věc udělat, takže jestli máte nějakou doměnku, kde ji vůbec mohla Růže vzít. A nakonec, nevybírá si například své oběti podle nějakého rozpoznatelného klíče, který ostatním unikl? To bych velmi ráda věděla."[/b]

Sleduji oba své kolegy s lehkým úsměvem na rtech. Zdá se, že tento zdvořilý výraz moji tvář prakticky neopouští, ačkoli oni dva již ví, že se na dně oné příslovečné nádoby s medem vždy skrývá kapka pěkně ostrého jedu. Souhlasně tedy pokyvuji hlavou, občas přesladce zamrkám a myslím si přitom své. Pro cizího je prakticky nemožné uhodnout, co se mi v takovém momentě honí hlavou - samozřejmě až na chvíle, kdy z někoho dělám blbce. To pozná snad každý, ačkoli svou pověstnou ironii a sarkasmus zrovna halím do líbezného úsměvu, tak jako při svém rozhovoru s Tienem.

Jeho řev se mnou ani nehne.
[b]"Samozřejmě,"[/b] povytáhnu provokativně jedno obočí. [b]"Našla bych vám [i]takových[/i] uplatnění..."[/b] nechám konec věty vyznít do prázdna a nasměruji oči někam ke stropu v dokonale svatouškovském výrazu. Mluvím samozřejmě pravdu, i když je víc než jasné, že by se tieflingovi ani jedno z mnou navrhovaných angažmá pravděpodobně příliš nezamlouvalo, třebaže by nešlo o nic horšího než Alexem zmiňovanou variantu zahrnující klec a dav zvědavých, všeho schopných tupců.
Nenechám se vyprovokovat ani tím, že mi skočil do řeči, ani jeho vychloubačným proslovem. Pomalu zjišťuji, že je to nejspíš jedna z vlastností, která k němu patří tak jako agresivita k notorickému opilci - a stejně jako u ožraly trpělivě vyčkávám, dokud jej záchvat sebestřednosti nepřejde a já se opět nedostanu ke slovu.
[b]"Pak tedy můžeme mluvit o štěstí, že jste se rozhodl nalézt uplatnění pro své vpravdě geniální nadání někde docela jinde,"[/b] pronesu s jistou dávkou sarkasmu a s již o mnoho vlídnějším výrazem obrátím svou pozornost zpět na Alexe.

[i]Žádná spojitost mezi oběťmi... Hole, disky, poháry... Ne, v tom není žádný systém. Zajímalo by mě, co je zač ten, kdo tyhle informace sháněl. Nějaký podvratný živel, nebo snad jen neobyčejně obratný čmuchal? Je třeba zjistit víc, i kdyby to znamenalo, že budu muset do ulic sama. Alex už se...[/i]

Ze zadumání mě vytrhne teprve Alexovo malé divadýlko. Nepatrně sebou škubnu, když se v mém zorném poli (a hned vzápětí ve výstřihu!) ocitne jeho ruka, a na zlomek vteřiny se zatvářím opravdu překvapeně - přesně jako dokonalá oběť. Ta myšlenka mě natolik pobaví, že stejně jako tiefling v první chvíli vyprsknu smíchy a jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co si Alex ještě nevymyslí.
[b]"Ukaž mi tu mapu,"[/b] natáhnu k němu ruku místo odpovědi, když se i Tien konečně trochu uklidní. [whisp "Alex_Holiday"]Pokud mi Alex podá mapu sám, nemůže mu uniknout, jak jedním prstem přejedu přes hřbet jeho ruky, když po pergamenu sáhnu. Mohla to být náhoda - a taky nemusela. Absolutně nic ve výrazu mojí tváře nedává možnost přiklonit se k té či oné možnosti.[/whisp] Chvíli hledím na změť teček v ulicích, soustředěně vraštím obočí a koušu se do rtu. Pak plán města položím na stůl a natočím jej tak, aby do něj viděli oba mí společníci.
[b]"Tady. Koukněte se na tohle. Všechny čtvrti navštívil jen jednou. Jednou jedinkrát. Až na tuhle,"[/b] poklepu prstem na místo, jež na mapě nese označení 'Úl'. [b]"Tři,"[/b] vzhlédnu, abych svým slovům dodala na důrazu. [b]"Rovnou tři mrtvoly nalezené nedaleko sebe. Bylo by nanejvýš správné předpokládat, že bude dost opatrný na to, aby se neukazoval víckrát na tom samém místě. Jednou - to je pro něj ještě relativně bezpečné. Dvakrát - budiž, i to by se dalo jakž takž pochopit. Ale třikrát? Tady už se nabízí myšlenka, že jej do této čtvrti něco neobyčejně táhne. A že pokud neměl strach objevit se zde třikrát... Nebude jej mít ani po čtvrté."[/b]
Na moment se odmlčím.
[b]"Možná by stálo za to věnovat tomuto místu zvýšenou pozornost. Nasadit tam pár slídících psů... Však víte. Možná bych se tam měla sama trochu porozhlédnout."[/b]

[tab]Tvůj sebevědomý výstup a následný monolog (protože se tě ani nikdo nesnažil přerušit) měl trošku jiný následek než jsi čekal. Nikdo se po tobě rozhodně nevrhal, dokonce se ti někteří ani nevěnovali. Prostě tě nechali vyřečnit a dál srkají svoje nápoje a baví se o svých věcech, jako bys tam snad ani nebyl. Pomalu k tobě přistupuje pouze jeden ze spalovačů.

[tab]Je to muž, oblečený do klasické spalovačské róby, černé pleti a ještě tmavších vlasů i očí. Zastaví se v uctivé vzdáleností dvou metrů od tebe. Nejdřív nemluví, ale prohlíží si tě. Od hlavy až k patě. Pak teprve promluví. Jeho zpěvavý hlas se ti k němu vůbec nehodí.
[b]"Nebudu se tě ptát kde jsi k informacím přišel, stejně je to jedno. Pokud je stále naživu, bude mít své problémy. Pokud se jedná o tvé dotazy, tady ti je nikdo nezodpoví. Musíš k Márnici, kde tě strážník, budeš-li uznán za vhodného, dovede za tím, jenž byl pověřen vyšetřováním."[/b]
Po té se ti již nikdo nevěnuje, pokud jim pozornost nehodláš vnucovat...

[i]Vida, zdá se že nejsem viděn jako moc velká překážka.[/i]
Pobaveně se uchechtnu když sleduji reakce přihlížejících.
[i]Spíš jako šváb na podlaze. Ti přežijou všechno. A přece se odhodlal někdo zvednout botu k dupnutí.[/i]
Otočím zrak k černé postavě a tiše přikývnu.
[b]"Kolega vyšetřovatel tedy... dobrá. To ulehčí spoustu věcí.
Děkuji. Možná se ještě uvidíme. Ať už s radostí či nenávistí plným stínem."[/b]
Odvětím se stejně důstojným tónem jako byl věnovám mně.
Nadále se pomalu se založenýma rukama na prsou odeberu ke dveřím, zatímco se drbu prsty na bradě.
[i]Takže ten sběrač jen s toho že mluvil bude mít problémy? To je jako by někdo monitoroval myšlenkovou funkci v celým městě. Zní nebezpečně.
Tím co rozhlašuji já, ať už pravda či ne, se pravděpodobně také dost mířím konečné smrti místních fanatiků.[/i]
Když vycházím z budovy, naposledy s úsměvem zamávám pochmurnému prostředí jež nechávám za zády a se zvědavým pohledem nasměruji své kroky k obrovské budově opodál. Márnici, kde končí všichni nesežraní mrtví města.

[i]Pokud budu uznán za vhodného? Samozřejmě že ano, přece po mně nebudou chtít abych tam lezl oknem.
Stejně tak tam může čekat past. Z dlouhého pobíhání mí brní prsty. Ještě však nepřišel čas zničit dost řádu na upoutání pohledu paní. A přesto, chaotici jsou tolerováni. Čas na tento pokus brzy nastane.[/i]

[tab][b]"Aigebeth, Aigebeth..."[/b] zamumlá si spalovač, jako by si snažil ono jméno vtlouct do hlavy. [b]"Dobrá, dobrá. Takže odpovědi na vaše otázky... Co přesně se děje s ukradenými dušemi si nejsme jisti. Prostě byly násilně odtrženy z těla oběti ještě předtím než stačil skonat, což vzhledem k tomu v jakém stavu jsou většinou nacházeni znamená že to bylo dost rychlé. Černá růže rozhodně neměla čas na nějaké rituály. Je to ukázka brutálního využití magické energie. Něčeho takového by bylo schopno udělat jen několik málo čarodějů a zaklínačů v celém mnohovesmíru nebo mocní ďáblové a démoni."[/b]

[tab]V tomto místě se Ašur na chvíli zastaví a nervózně se rozhlédne po své malé místnůstce, než se dá do pokračování.[b] "Ostatní o tom nechtějí příliš slyšet, ale podle mého jde o démona. Zpočátku používal svoje schopnosti k zamaskování se za občana a k rychlé práci s nožem. Teď, když už svoje choutky nemůže udržet, používá místo nástrojů své pařáty. Proč zabíjí, nevím. Proč nezasáhla Paní, nevím."[/b] Když spalovač vysloví slovo paní, je to potichu a před srdcem si udělá symbolický ochranný půlkruh.[b] "Je také dost možné, že jde o někoho kdo se chce stát démonem a pomalu se proměnuje. Je tu i možnost, že duše jsou vyrvány z těla za pomoci nějakého přístroje vyrobeného Božskými lidmi. Nechtějí však nikomu sdělit co měli nebo mají za zakázky, takže si nejsem jist je-li to vůbec možné. Co se týče onoho klíče podle kterého by měla Černá růže vraždit... U těl se nachází karty se symboly. Tady je někde soupis zatím najitých karet."[/b] Spalovač chvíli šátrá v pergamenech a nakonec ti jeden podá. Je na něm napsáno pouze toto:

3 holí
4 holí
9 holí
Rytíř holí
3 disků
5 pohárů
6 pohárů
Královna pohárů
3 mečů
Princ mečů
VI (zamilovaní)
XII (viselec)
XIV (umění)

[tab]Spalovač si tě chvíli prohlíží i s pergamenem.[b] "Pokud mě moje znalosti a informace nepletou, jde o tarotové karty. Proč zrovna tyhle, a co která znamená, si musíš zjistit někde ve městě u nějaké vědmy nebo kartářky. Rád bych poskytl víc informací, bohužel jich víc není. Pokud si budeš přát, akolita který tě sem dovedl tě vyvede i ven. Měl by čekat někde kousek opodál. Pokud budete mít nějaké informace které by jste nám ráda sdělila, řekněte strážci u brány mé jméno a měl by vás vpustit. Pošlu jim instrukce. Nechť se vám daří."[/b] Ašur tě gestem vyzve k odchodu a pouští se do papírování a čtení dalších svitků. Akolita doopravdy stojí nějakých deset metrů opodál v hale a zrovna se loučí s nějakým dalším příslušníkem spalovačů.

Se spokojeným úsměvem sleduji probíhající mozkobouři a přikyvuji na nápady, myšlenky a postřehy, které tu padají. [i]Příprava je základ dobré detektivní práce, jsem se svou již nějaký čas trvající praxí naučil – pátrači, co vyběhnou čmuchat do ulic, jakmile se něco semele, obvykle spláčou nad výdělkem, protože si počínají zbrkle a nemetodicky. To my na to jdeme jinak, že, pane Tiene,[/i] mrknu na společníka, jako bych byl své myšlenky prezentoval nahlas. Následně tieflingovi odpovím na jeho náznaky ohledně karet: [b]„Ano, vím, koho máte na mysli, byť ne zcela konkrétně. Město je ale plné osob dvojakého talentu, jenž obojí nám může být prospěšný – jednak karbaníků, pro něž jsou ty malované obrázky zdrojem obživy, zábavy a především smyslu života. A jednak různých kartářek, vykladačů budoucnosti a cikánek ne nutně hnědé barvy pleti, které se, zcela mylně pochopitelně, domnívají, že Osud všehomíra je nějak vepsán do hracích balíčků.“[/b] Shovívavě se usměji. [b]„Přestože je jejich víra naivní a dětinská, nemůžeme jim upírat mimořádnou znalost karetní symboliky a různých ominálních znamení, jež se dají s různých kombinací obrázků vyčíst – údajně tedy. Vytyčme si tedy jako první pevný bod,“[/b] uzavřu toto téma, [b]„že bude záhodno navštívit oba mnou jmenované typy, přednést jim stopy, které po sobě náš vrah zanechal, a naslouchat jejich moudrost, je-li jaká. Třeba se tak něco dozvíme, či alespoň budeme schopni vyloučit smysluplnost vrahových vzkazů.“[/b]

Vstanu zas ze svého místa a začnu rázovat před pohovkami tam a zpět, máchaje přitom rukama. [b]„Důvod,“[/b] rozhovořím se na Adharu, [b]„proč Karafiát navštívil čtvrť zvanou Úl, je podle mého přinejmenším trojí.“[/b] Vypočítávám na prstech: [b]„Zaprvé, Úl je chudinská čtvrť, místo, kde žije spodina, lotři, kurvy, zabijáci, šlapky, ranaři, štětky, pobudové, děvky, éé, a tak dále, rozumíme si? Zákon tam nefunguje veškerý žádný, možná tak v rámci jednotlivých gangů, které si brání svá teritoria – tudíž je to snadné loviště. Zadruhé: jako každá dobře vychovaná chudinská čtvrť je Úl přelidněný, je tam, dovolte mi drobný cynismus, z čeho vybírat, pokud jde o příhodné oběti. I třetí důvod souvisí s prvním: totiž vraždy a násilí tam jsou na denním pořádku. Však jsem tě, drahá Adharo, potkal právě tam, když jsi odrážela ty útočníky.“[/b] Zasněně se usměji, jako bych vzpomínal na cosi pohádkového. [b]„Nijak takto nechci znevážit tvůj postřeh, že právě v Úlu Karafiát vraždil nejvíckrát, jen nabízím zcela rozumné vysvětlení. Přesto však souhlasím, že bychom si mohli ustanovit jako druhý pevný bod právě toto místo. Nejvíce vražd v nejhustěji zabydlené čtvrti rovná se nejvíce potenciálních svědků, není-liž pravda? Třeba ti, co přišli před námi, něco odflákli – anebo byli zkrátka moc nóbl, aby se zabývali těmi šupáky tam. My nóbl nebudeme, že ne,“[/b] loupnu káravě očima po Tienovi, který je nóbl vždy a proti každému.

[b]„Vydáme se tedy slídit?“[/b] Spíše výzva než otázka. [b]„Komu z vás je který směr milý? Pro sebe si troufám vybrat nejkratší cestu do mého oblíbeného baru. Pár bratrů z mokré čtvrti se tam velmi dobře vyzná v kartách, tak by nebylo naškodu se optat právě jich, navíc kolují-li kuloáry nějaké zajímavé drby a novinky, ze všeho nejlépe k nim přijdeme právě tam. Pane Tiene, doprovodíte mne? A ty, Adharo?“[/b]

Vystresovaně přikyvuji na strážníkova slova....

...

Když mě oba zástupci pošlou pryč, pohlédnu jim zpříma do očí bez jediného pohybu.
"No tak už pojď. Na co pořád čekáš."
"Mám nutkání…“
"Neříkej, že se chceš jich na něco vyptávat?!"
"Ale… o co jde? Jen se zeptám, hlavu mi neurvou."
"Kdo ví."

Zhluboka se nadechnu.
[b]"Ehm... no... A vy již něco víte? Máte nějakou stopu nebo tak?"[/b]
Snažím se z mých zvědavých očí udělat oči plné strachu.
"O co se teď snažíš?? Oni ti nic neřeknou."
" Mohly by, přece by mohli uklidnit občany, kteří se bojí, že si je Černá růže vybere za oběť."
"A co když tě budou z něčeho podezřívat??"
" Neměli by, jsem přece občanka, co se bojí o svůj krk…“
"Jsi naivní."
Pohledem přeskakuju z jednoho zástupce na druhého. Po chvíli nervozity si začnu mnout ruce…

Při vchodu do slumu nakrčím nos. [i]Tfuj, to je ale smrad. Tohle fakt nemusim.[/i] Znechuceně se pak dívám kolem po skupinkách žebráků, chudáků a Nemilosrdných. Na ty poslední nejznechutněněji.
Bohužel, jak mají tihle poserové ve zvyku poslední dobou, žádný není sám.
[b]"Drží se pohromadě jak včely v úle. Možná budeme muset vytáhnout med."[/b] řeknu pochmurně směrem k Hell a zadumaně dívám na hlouček ozbrojenců opodál.

Až teprve po delší době se na nás usmívá štěstí a my nacházíme vhodný cíl. Bohužel i on nachází nás, takže překvapivý útok se odkládá. Alespoň mě to napadlo. Vedle stojící Hell je zrějmě asi jiného názoru, protože bleskově vyslané kouzlo zaskočí jak Nemilosrdného, tak mě.
Neváhám ale a okamžitě vytahuju kuši a jsem připraven vystřelit, kdyby Helleste nezasáhla. Mířil bych na koleno. Pokud zasáhne, ihned k němu doběhnu a několika řemeny mu spoutám ruce a nohy, pak kusem hadru vzatým z rozsekané mrtvoly ucpávám ústa. Ne, že bych byl sadista, ale jestli mu po probuzení dojde, co má v tlamě, třeba bude povolnější.
Pak se konečně rozhlížím po místě činu. Hotový masakr, tedy ne, že bych to taky nesvedl, kdybych se moc snažil, ale tahle brutalita mě až dojímá.
[b]"Co myslíš, ta hloupá vraždící kytka bude asi celkem pruďas, co?"[/b] hodím pobaveně očkem po Hell. Pak se už vážněji zadívám na Nemilosrdného.
[b]"Musíme ho vyslechnout co nejrychleji a pryč odtud. Ostatní o tom již určitě vědí, máme málo času. Podle toho, jakej je tu binec, už to určitě prozkoumali. Třeba bude tenhle mamlas něco vědět. A teď ho probuď."[/b]

[tab]S alespoň dalším útržkem informace jsi vyrazil k Márnici. Cesta měla být jen krátká a velmi nezáživná, nějaká z mocností tomu však zřejmě nechtěla. Už jsi byl v půli cesty a viděl jsi ono spalovačského strážníka, který hlídá vchod a hýbe se asi tolik co stěna, u které stojí. Když v tom najednou vyběhne skupinka tří stvoření směrem od spalovačského monumentu.

[tab]Prvním z nich je člověk. Je oblečen do nějakých hadrů, ale ty mají jen zamaskovat jeho výbavu, kterou má pod nimi. Je to kožená zbroj, poměrně slušné kvality. Už za běhu se napřahuje k úderu nepříjemně vyhlížející dýkou. Druhým je thiefling mohutnější postavy. V rukách třímá ostnatý kyj a přibližuje se trochu obloukem, aby netvořili společně s prvním jeden snadný cíl pro nějaké kouzlo. U třetí postavy nemůžeš určit ani pohlaví ani rasu, protože se drží v pozadí a je plně zahalena do své róby s kapucí hluboko do tváře. Postava se právě plně soustředí na nějaké kouzlo, podle tvých znalostí a těch pohybů co jsi stačil zahlédnout jde o kouzlo zaměřující se na chlad. Více jsi však zjistit nestihl, jelikož tě ohrožují první dva útočníci, kteří se nebezpečně přibližují a nyní jsou ve vzdálenosti asi pěti metrů od tebe. Z toho člověk s dýkou po tvé levici a thiefling po tvé pravici.

[tab]Lidé v okolí nevypadají že by se do této situace chtěli plést, spíše se urychleně stahují pryč. Díky tomu je na tomto malém náměstíčku poměrně dost místa na manévrování. Na druhou stranu není kam se schovat, ani za čím se krýt.

[tab]Kouzlo zasáhlo nemilosrdného rychle a nečekaně. Stejně nečekaný byl pro vás ale fakt, že mu téměř nic neudělalo. Muž nejdříve zakolísal, ale runy na jeho zbroji vystoupily a zazářili ještě silněji než předtím, a tak se z něj účinek kouzla svezl. Stejně neúčině dopadla i šipka vystřelená Tobiasem, která se mu od chrániče na kolenou jen odrazila. I toto však stačilo k tomu, aby ho to vyhodilo z rovnováhy a jeho útok sekerou nebyl tak smrtelně přesný.

[tab]Tobias před ní stačí uskočit tak akorát na poslední chvíli a čepel sekery končí hluboko ve stěně nejbližšího domu. I tak však nemilosrdný postoupí dopředu a využije příležitosti k nakopnutí už tak vrávorajícího Tobiase. Jeho kop je silný a bolestivý a trefil tě přímo do stehna až to zapraštělo. Nutno podotknout že jeho okované boty ti na radosti nepřidaly a tak chtě nechtě se kácíš s bolestí k zemi. Váš protivník rychle vytahuje sekeru ze stěny a míří si to k Helleste. Nakonec to nevypadá jako dobrý nápad provokovat někoho jako jsou Nemilosrdní...

---===---
expy:
Helleste: 3
Tobias: 3

[tab]Oba zástupci se nejdříve podívají na tebe, pak na sebe, a následně zase na tebe. Nastává chvíle ticha, kdy slyšíš jak ti bije srdce. Opatrně se rozhlíží po okolí, jako by se téměř báli, že stěny mají uši. Úplně vidíš jak přemýšlí o tom, jestli ti něco říct nebo ne. Jejich čela se krabatí, oči se mhouří a neustále si nervózně upravují šaty.

[tab][b]"Možná..."[/b] začne zástupce Harmonických a zástupce Nemilosrdných se na něj nevraživě podívá. [b]"Máme pár stop, to přiznat můžeme. Někteří ze sběračů a pár lidí ze spalovačské frakce nám něco málo informací poskytli..."[/b]
[b]"Je vám však doufám jasné, že se o ně nemůžeme nijak podělit. Vypadáte sice na důvěryhodnou osobu, ale člověk si nikdy nemůže být v tomhle městě jistý a nechceme, aby o našich plánech vrah věděl."[/b] Skočí mu do řeči nemilosrdný a stále se na něj dívá pohledem, který by tebe už dávno rozpustil.
[b]"Ano, ano."[/b] Naváže hned harmonický. [b]"To je pravda, to je pravda. Bohužel vám nemůžeme víc podrobností sdělit. Ale nebojte se, brzy ho dostaneme, to vám slibujeme."[/b]

[tab]Nemilosrdný jen mávne rukou na znamení, že jsi propuštěna a dále se ti nijak výrazně nevěnuje. Harmonický tiše sedí a pozoruje nějaký detail na stole. Zřejmě řekl víc než měl.

Pravidelnost chůze mi selže jen co trojici zahlédnu. Zoufale rozmrzelý výraz který v té chvíli vydám spolu s náhle svěšenými rameny asi budí pocit jako bych se měl každou chvíli sesypat.
[b]"Dobře no, nedobrovolní informátoři mají taky využití."[/b]
Pronesu spíše pro sebe než pro svého imaginárního přítele a celým tělem se na běžce otočím.
Výraz v očích se mi však prudce změní, z kolísavého na soustředěný.
[i]Lepší to vyřídit rychle.[/i]
Zatímco se dvojice rapidně přibližuje, já pravačkou sejmu nacvičeným pohybem hůl ze zad. V druhé ruce mezitím soustředím energii. V jejím okolí stlačím kolem proudící vzduch do vysokých hodnot a čekám na vhodnou chvíli. Po holi se mezitím rozměhnou malé modré jiskřičky jak začne energie proudit i rukou druhou. Když pak začnou klikyháky slabě zářit, lehce se kolem ní zavlní vzduch jak začne v jejích koncích nabírat na tlaku.
Když pak první můž doběhne dáh ode mne, odehraje se vše v mžiku oka.
Rychle nasaji vzduch do plic a...
S náhlým výbojem síly dupnu pravou nohou do země na ulici. Předaná energie vymrští ze země neuveřitelné množství v okamžiku z kamení vytvořeného prachu. Dost na vytvoření neprůhledného oblaku. Do všech stran se také rozletí malé odštěpky jako jehlice.
Nedoletí však dál než tři sáhy neboť všechny míří k obloze.
Tu bleskově nakročím chodidlem kupředu a v otočce se jednou rukou oženu po zaskočeném protivníkovi. Ve chvíli švihu uvolním i energii nahromaděnou v hlavici hole a výboj tlaku dodá úderu nadlidskou sílu i rychlost. Při minutí v otočce pokračuji abych nestratil švih a oženu se znovu rychleji. Pokud ho tento úder mine, tlaková ozvěna která se za ním rychlostí vytvořila již ne.
Pokud zásahne, nepřítele to vystřelí daleko do vzduchu se zlomenými žebry. Já pak lehkým úkrokem švih vyčerpané hole zastavím a čelem k druhému bojovníku vymrštím energii druhé, nyní již natažené dlaně. Ta vytvoří slabší tlakovou vlnu která nepřítele odmrští a mimo jiné i rozežene oblak prachu do stran.
Pomalu vydechnu...
To už ale hledím čelem na třetího.
Ve střehu ladně uchopím hůl i druhou rukou a zaujmu rozkročený bojový postoj s čelem otočeným k němu tak, abych měl v zorném poli i další dva. Ti pokud se do této chvíle vše zdařilo oba na zemi s bolestivě naraženou kostrou a odřeninami.
S dalším výbojem energie který doprovází mírný pohyb hlavice hole se odštěpky co se dříve rozletěly zvednou do vzduchu a pomalu začnou kroužit kolem mé osoby jako hradba z dýk čekajíc na příkaz.
V ten okamžik lehce nakloním hlavu na stranu a oslovím mága.
[b]"Když okamžitě zmizíte, budete mít šanci to zkusit příště."[/b]
Ke konci věty úlomky kamenů začnou velmi pomalu zrychlovat.
[i]Každý praktikant vzduchu co nedokáže kontrolovat okolí dle vůle je buď začátečník nebo šarlatán.[/i]
Odplivnu si.

[tab]Ašurově řeči věnuji nejvyšší možnou pozornost. Jak jeho slova plynou, začínám mít dojem, že on sám je z nedostatku informací dost zoufalý. Přestože mě napadlo ještě několik dalších otázek, spolknu je a když skončí, vyseknu mu nepatrnou úklonu.
[tab][b]"Vám také, děkuji. Jakmile něco zjistím, dám vědět tak rychle, jak jen to bude možné,"[/b] pronesu a opustím místnost. Venku si opatrně schovám do tašky svitek se seznamem karet a oslovím spalovače, který mě přivedl.
[tab][b]"S panem Ašurem jsem domluvila. Odvedete mě teď, prosím, ven?"[/b]

[tab]Cestou si snažím trochu utřídit myšlenky.
[tab][i]Jestli máme co do činění s démonem, potažmo jiným sféry-vědí-jakým neuvěřitelně mocným stvořením, bude to mnohem obtížnější pátrání, než jsem si mohla myslet. A to to ani zezačátku nepůsobilo nijak jednoduše. Vysávat duše! Rychle, nenápadně a efektivně, to skutečně nemůže dokázat jen tak někdo. Ta domněnka o někom, kdo se v ďábla postupně proměňuje, se mi líbí. Jaké to asi je být démonem? Ta úžasná moc, která se tak dá získat - myslím, že by se mi zamlouvalo stát se takovým stvořením. Černá růže má ale štěstí.
[tab]Taky se Ašur zmiňoval o přístroji. Nedovedu si představit stroj, který by sám zvládl něco takového. Ten, kdo drží zbraň, jí taky musí dát správný směr a sílu, aby měla žádaný účinek. Ať už je majitelem kdokoliv, pokud používá něco takového, práci mu to může nanejvýš usnadnit. Pořád se nic nemění na tom, že musí jít o neuvěřitelně mocnou osobu.
[tab]A když už nad tím tak přemýšlím... to je dost informací pro náhodnou čarodějku, která prostě zaklepala u dveří. Spalovači už opravdu musejí mít na krajíčku. Co mi brání, abych teď šla za kýmkoliv jiným, kdo Růži hledá, a vyžvanila, co vím? Dozvěděli by se o tom, rozsápali mě na kusy a z mých ostatků si udělali jednoho z těch svých nemrtvých stráží, to mi brání. A Paní bolesti vůbec nezasáhla - taky zajímavé. Jestlipak někdo může být natolik mocný, aby s ním i Paní měla problém? Nebo možná s Černou růží uzavřeli dohodu. Taky to může být nějaký podivný druh zkoušky... což ale nejspíš není v mých silách se dozvědět.
[tab]Dobře, znovu od začátku. Vím o duších a vím o kartách. Jsem si jistá, že jsem o tarotu něco věděla, ale už si prostě nevzpomenu. Je to hrozně dávno, co jsem je naposledy vzala do ruky. Zase jsem odkázaná na něčí pomoc, budu si muset najít vykladače.[/i]
[tab]Takové myšlenky se mi honí hlavou, zatímco cupitám za akolytou podzemními chodbami. Už je ani příliš nevnímám, jen se těším, až zase zahlédnu sigilské nebe. A celou dobu si dávám velký pozor na svou tašku. Na jednotlivé karty bych si už velmi pravděpodobně nevzpoměla a pokud bych si musela dojít pro nový pergamen, nejspíš bych byla nějak ohleduplně vykopnuta na ulici a označena za neschopnou.

Po vyslechnutí zástupců usoudím, že bych měla radši jít.
[i]"Myslíš, že nám řekli něco, co neměli?"
"Vypadalo to tak. Ale jisté je, že něco mají, pokud nelhali."
" Myslíš?"[/i]
Vyjdu z místnosti, kde jsem se doposud nacházela.

[i]"Kam teď půjdeme?"
" Přímo za nosem, ale už nechci potkat žádnou čerstvou mrtvolu, to fakt ne, to už bych asi nerozdýchala."
" To ne no."[/i]

[i]" Proč tak mlčíš?"
"Přemýšlím kam teď."
"On říkal , že zjistili něco od sběračů a spalovačů..."
"Napadlo mne, že bychom mohli prošmejdit -"
"neříkej, že se chceš vloupat do jejich spisů, vždyť oni si ty informace hlídají! a Ani tam neproklouzneme."
"-----"
"Radši si vymysli něco jiného a nato zapomeň."
"Třeba se můžeme podívat do márnice na těla."
"Zbláznila ses? Viděla jsi jedno tělo a rozbrečela ses, A k tomu je asi stejná šance se dostat k tělům, jako by jsi chtěla prošmejdit ty spisy..."
" Tak já nevím, co navrhuješ ty? Když mi všechny nápady zamítáš."
"Zamítám, protože tvé nápady jsou opravdu přitroublé, není to promyšlené ani reálné. Otevři oči, podívej se kolem sebe, může to bejt kdokoli!! A ty se v tom hrabeš, co když nás zase ti Nemilosrdní chytí a budou nás podezřívat, a nakonec obviní nás?!!! Já navrhuju jít domů, uvařit si čaj, dát do něj tunu cukru a sednout si do měkkého křesla vyhřátého krbu..."
" No tak, neříkej, že tě ani trochu nezajímá, kdo Černá růže je?!!"
" Ne, nezajímá."
" Ale mě ano, takže budem hledat dál. Chceme- li něčeho dosáhnout, uděláme proto vše."
"Ale asi zapomínáš, že já chci jít domů."[/i]

Procházím ulicemi, známými částmi Sigilu a místem, kde jsem se rozbrečela. Zrak mi spočinul na uličce, kde se nacházelo ono děsivé vzpomínky. Bezmocně jdu dál, bez jediné stopy, či cílem.

[tab]Oblak prachu útočníky nejspíše zmátl a tak zasáhnou tieflinga hlavicí hole nebylo nic těžkého. Ten se zaúpěním odletěl zpět skrz prašnou stěnu zanechajíce po sobě pouze svůj kyj. Útok tlakovou vlnou na druhého útočníka ale nevyšel podle očekávání. Zásah byl sice čistý, ale až když se celá postava jen zavlnila ve vzduchu jakoby nic jsis uvědomil, že to byla jen iluze, která byla vytvořena jako falešný terč.

[tab]Rychle k sobě stahuješ svoje mračno úlomků, ale to není dost rychlé na to, aby tě plně uchránilo před rojem ledových dýk, které tě zasypávají. Kusy kamene i ledu odlétávají od tvé postavy a způsobují jen další nepořádek na ulici. To co tě ale trápí daleko víc je několik zásahů, které jsi utrpěl od menších kousků ledu a které tě pořezali na nohách, kam nestihla včas dorazit tvá ochrana, a jeden nepříjemný ledový střep tě řízl přes levé rameno. Bolest není hrozná, ale šířící se chlad z ran ti rozhodně nedělá nijak dobře.

[tab]Tvůj protivník stojí pevně rozkročen za ledovou hradbou, která ho zaštiťuje před přímými útoky, ale zároveň je dostatečně průhledná. Na tvou výzvu reaguje přikývnutím, zjevně ví, že by sám moc dlouho nevydržel.
[b]"Příště se nepleť do věcí, do kterých ti nic není."[/b]
Vykřikne jen a v záblesku zmizí ze scény. Jeho druh se snaží rychle odklopítat do davu a zmizet.

[tab]Konečně se dostaneš ven z Márnice na čerstvý vzduch. Přemýšlíš jestli by ta kartářka v Dolní čtvrti byla schopná ti říct něco víc, když tě z tvých úvah vytrhne souboj, který se ti odehrává před očima.

[tab]Jakýsi mág v černém právě zaútočil svou magií nabitou holí na jednoho z útočníků a odmrštil ho tři metry nazpět. Ten se zaúpěním vstává a se znatelnými pohmožděninami a nejspíše i několika zlomeninami se potácí pryč. Je to tiefling* mohutné postavy, který se momentálně hrbí, navlečený do poměrně standardních šatů, jenž se nosí v sigilu. Hlavním mágovým protivníkem je ale další praktikant v šedé róbě, který kolem sebe právě dotvořil ledovou zeď, která ho má chránit před útoky.

[tab]Černý mág vypustí tlakovou vlnu směrem, kde nejspíš tušil protivníka. Nic však nevidíš a jeho útok přijde nazmar. Tohoto zdržení využívá šedý mág k útoku dalším ledovým kouzlem. Smršť ledových střepů a dýk vyletí z rukou praktikanta, přeletí obloukem ledovou zeď, a dopadají na černého mága. Ten však stihl stáhnout ve vzduchu vířící kousky kamení a používá je jako štít. Jak se tam ty kousky dostaly, to však nemáš ponětí. Nejspíše výsledek předchozího kouzla.

[tab]Magická atmosféra začíná být ve vzduchu už pěkně cítit, i když je to nejspíše teprve začátek. Černý mág však svého soka vyzívá, aby se vzdal a zkusil to jindy. Ten přikyvuje a se slovy: [b]"Příště se nepleť do věcí, do kterých ti nic není," [/b] a mizí z bojiště za pomoci přemísťovacího kouzla.

[tab]Když souboj skončí, lidé nashromáždění okolo se zase vydají po svých. Spalovačský strážce u brány stojí jako by se nic nedělo. I když vše trvalo jen chvíli, musíš uznat že černý mág má talent...

---===---
*tiefling - člověk křížený s démonem. Jeden z jeho rodičů byl démon a on proto teď má některé jeho rysy. Ocas, rohy, pařáty místo nehtů, kopyta atd.

Pokud chceš oslovit černého mága, piš prosím i pro Vexara. Rozhodně to ale není nutné a můžeš si pokračovat po svých jak je libo.

[b]"Ale to je moje práce."[/b]
Odvětím mizejícímu mágovi zatímco potlačuji chuť poslat mu blesk do análu. Hůl se vrátí na své právoplatné místo na zádech.
Když se následně otřepu, začne mi chlad lézt na nervy.
[i]Jak milé, nechal mi tu i dárek na rozloučenou.[/i]
Probleskne mi kysele hlavou a lehkým zavlněním myšlenkové hladiny pošlu v okamžiku střípky zpět k zemi. Na obraz poté přijdou ledové střípky které hyzdí již tak dost rozsekané okolí.
S pozvolným výdechem, který doprovází zabrnění v zátylku značící hromadění síly, zdvihnu pozvolna plavě veškeré ledové střípky včetně těch s mou krví před sebe do vzduchu. Pomalu vztáhnutá ruka se náhle změní rázně v pěst a střípky se v okamžiku srazí do velké ledové koule.
[i]Nechávají za sebou stopy amatéři.[/i]
Následně pozdvihnu i ruku druhou zatímco první se vrátí v dlaň a v následujícím okamžiku nasměruji mysl do nitra ledové koule.
[i]A milí studenti, máme tu podomácku vyrobenou kříšťálovou kouli. Ale to udržování že žere energie... o tvorbě ani nemluvě. Přece takový kvantum nenechám, na ulici vyprchat.[/i]
Pomyslím si s úsměvěm a ladně ruce zkřivím do drápů. Ty se nacházejí jen kousíček od povrchu průhledného oválu a tak je možné zblízka spatřit nepatrné záblesky.
To zrovna převádím přebytečnou energii kterou po sobě nepřítel zanechal k sobě.
Záblesky však nekončí v mých prstech ale rozbíhají se ke všem mně způsobeným ranám. Ty se rychle začínají zacelovat a krev se navrací na své místo vylučujíc špínu ven kam patří. Když na dříve krvavých místech zbyde již jen světlá nová pokožka, zatím bez chlupů, tak malý palcový krystalek nad obrovskou louží co zbyl ze sáhového kolosu ledu s povzdechnutím popustím k zemi.
Dalším všetečným mávnutím ruky se kamenné úlomky seberou a svistem vrátí na své místo kde přistanou v poloze ze které mnou byli vyrušeny. Jen praskliny zůstanou.
[i]Neberme Dabusům práci.[/i]
Já mezitím na okraji mysli prozkoumám poslední zbytky mágovy energie pro potřeby sledování, a s mávnutím ruky ji vrhnu k zemi ať si dělá co chce.
S nově nabytou dobrou náladou se otočím k márnici a nehledíc si davů se odeberu k jejím dveřím.
Cestou si tiše pískám neznámou melodii.
[i]To by je mělo odradit aby mi posílali někoho s kým se alespoň pobavím. Che, takhle zdrhnout zbabělci.[/i]

[tab]Bezcílně se touláš dál po městě a doufáš v zásah nějaké mocnosti, která by ti řekla co dál. Nohy tě už začínají pomalu bolet, když dojdeš do Dolní čtvrti, kde mají Boží lidé svou továrnu. Co tě však donutí zastavit je až stan, do kterého téměř narazíš.

[tab]Stan je postaven z hrubé, křiklavě barevné látky. Stojí mezi několika dalšími, ale co tě zaujalo byla cedule s nápisem: "Věštírna". Ve vchodu visí závěsy z korálů a ze vnitřku se line prapodivná vůně, která tě jakoby láká dovnitř. A ty jdeš...

[tab]Stan se zevnitř zdá mnohem prostornější než zvenčí. Korále jen jemně zašustily když jsi nimi prošla. Vevnitř vidíš spoustů více či méně zajímavých věcí. Jsou tu rozvěšené různé náhrdelníky, amulety a bylinky. Na poličce v zadu je několik svazků v černé kůži. Hlavní dominantou celé místnosti je ale žena středního věku sedící za dřevěným stolkem, která ti nabízí malou židli na sednutí. Žena je oblečena do černočervených šatů s motivem růží. Jak příhodné. Vlasy má černé jako havran a její pleť má nažloutlou barvu jako starý pergamen. Možná se ti to ale jen zdá a tento dojem vytváří svíčky, které poskytují osvětlení.

[tab]Žena sedí trpělivě a vyčkává. V tmavých očích ji jakoby zajiskří.
[b]"Čekala jsem na tebe. Věděla jsem že přijdeš, jako i ti ostatní co ještě dojdou. Také vím co hledáš, ale nemůžu ti říct nic na co se ty nezeptáš. Zákony mi však přikazují odpovědět ti jen na jednu otázku, takže rozmýšlej dobře a ptej se."[/b]
Když promluví, jde za jejím hlasem jakoby slyšet ještě nějaká ozvěna a ty jsi si najednou jistá, že ona bude mluvit pravdu, protože je to její poviností.

[i]Jen běž, panenko, běž se tam podívat – třeba budeš ta čtvrtá, které náš „milý přítel“ podřízne krk. Pak by tvá slova došla svého naplnění... až po samý jejich okraj. Ba, pravda, pravda...[/i]
[b]„Pane Holiday, měl jsem zcela přirozeně na mysli vášnivé karetní hráče, nikoliv nějaké...“[/b]
Hlasitě zachrchlám a odplivnu si na zem.
[b]„...nějaké šarlatánské ježibaby, které...“[/b]
Odmlčím se.
[b]„Nu, přesně jak jste řekl vy, pane Holiday, jen hezky diplomaticky. Kdyby se mně nějaké takové individuum dostalo do rukou, já bych mu ukázal! Podvodnice, které si melou to první co jim přijde na jazyk, tahají z vás peníze a z kusu hadru vám nakecají první poslední, jen aby se vám to líbilo... čarodějnice jedny křivé, já bych je hnal až... ale to jsem trochu odbočil, což? Nu nevadí...“[/b]
[i]Prý kartářky! Vykladačky budoucnosti! Ale Alexi![/i]
Zahledím se na zem, důkladně si ji prohlédnu a poté špičkou boty rozetřu již dříve utvořený plivanec do blíže neurčeného tvaru – [i]z toho! Ano, přesně z tohoto skvělého „slinního matroše“ by se dala také věštit budoucnost! Co vám to připomíná? Jaký to má tvar? Pravidelnost? Zabarvení a velikost? Ano a zde vidíme, že vás dnes najisto zašlápne... ale co? Co to je? Má to... nohy?
Na tom by se dala zajisté vybudovat docela slušná kariéra – když se může číst budoucnost z nějakých obrázků, čísílek – ti „předvídavci“ budoucnosti vykradou snad také vše! - usazenin a já nevím čeho dalšího, tak proč ne takto? Náhodou![/i]
Postávám na témže místě, ponořen částečně do svých myšlenek a částečně do slov druhých, zrak zabořen do země.

[b]„Co? Nóbl? Kdo? Vy tam chcete jít, pane Holiday? Taková špína...“[/b]
[i]Ne, to není dobré místo pro někoho tak úžasného, jako je pan Tien – ne, ne, ne a ne... fuj.[/i]
[b]„Půjdu s vámi, pane Holiday – raději do baru, než do té smrduté čtvrtě plné... strašlivé jen pomyslet – jestli by zjistil někdo z mých dobrých přátel, že jsem se v ta místa vydal... má... má skvělá pověst by byla poskvrněna! Ach! Jaká by to byla pohroma!“[/b]
Vydám vysoký kvílivý zvuk jako raněné zvíře a křečovitě se chytnu za hruď v oblasti srdce, jako bych snad dostal náhlý srdeční záchvat. Začnu se pomalu kácet k zemi, až sebou z již bezpečné výše natvrdo plácnu a zůstanu nehnutě ležet. Po krátké chvíli se pohnu a začnu vstávat – zvedat se do původního mnohem důstojnějšího postavení.
[b]„Vidíte, mí drazí? Takhle by náhle a bolestivě padla má hrdost, kdybych byl spatřen v tak nízké společnosti jako je ta úlská! Dokážete si to představit? Tragédie, učiněná katastrofa by to byla!“[/b]
Na tváři se mi rozsvítí jízlivý úsměv a svou pozornost obrátím na Adharu.
[b]„Drahoušku, co vy jste vlastně dělala na tak ošklivém místě? Snad tam nemáte nějaké známé... nebo... že by snad dokonce někdo z rodiny...?“[/b]

Ako som predpokladala, moje kúzlo zasiahlo Nemilosrdného presne a rýchlo.. ale?
Ostalo bez účinku. Velký chlap na miesto toho, aby spadol k zemi a tvrdo zaspal, len mierne zavrávoral.

[i]Do pekla![/i]

Následné veci nastali velmi rýchlo. On zjavne pochopil, že nebudeme len náhodní okoloidúci, ktorí hladajú svetové senzácie vo svete vrážd a zločinu..
Zdesene sledujem, ako vyťahuje na môjho manžela sekeru. Nebyť Tobiasovej iniciatívy, zneškodniť mu aspoň koleno, bol by skončil pri najlepšom bez hlavy.

Lenže to nepomohlo tak, ako sme očakávali..[i] ale aspoň je Tobias nažive.. zatial..toto nebol zjavne vydarený nápad.[/i] Nemilosrdný mu uštedril nepekný kopanec a to ma prinútilo jednať.

Trochu zmätene si naďalej uvedomujem vážnosť situácie a pokým niečo nespravím, budeme túto hnusnú uličku zdobiť aj my..

Inštinktívne začnem pred mužm a jeho znovunájdenou sekerou, cúvať dozadu. [i]No tak mysli![/i] snažím sa o chladný rozum a racionálne uvažovanie.[i]Keď niečo nevymyslíš.. umrieme..
Dúfam, že toto bude účinejšie a keď nie..
Snáď nám to dá pár sekúnd na zmiznutie..[/i] prebehne mi myslou znepokojivá myšlienka, ktorú však zapracem niekam do úzadia.

Vystriem ruky pred seba, niečo si potichu zamrmlem a dúfajúc, že to zaberie, vyšlem naň niekolko kúziel za sebou, neberúc ohlad na vyčerpanie, ktoré by mohlo po tolkom vydaní energie, nastať.

[i]Nás nedostaneš, bastarde! Budeš sa musieť lepšie snažiť![/i]

[whisp]zmätok a následne hypnózu.
Počkám na efekt a potom napíšem čo chcem s tou hypnózou dosiahnuť:P[/whisp]

Pozorně naslouchám Alexově výkladu - jak tomu o obou typech karetních maniaků, které zde, v Sigilu, můžeme navštívit, tak i bohatému popisu čtvrti, do níž jsem před okamžikem na mapě zapíchla prst. Soudě dle toho, jaký názor na ni má Tien, bych si teď nejspíš měla jít snad i umýt celou ruku. Smutné. Ne snad, že by mě přitahovala špína a pokleslá společnost, ale čeho je moc, toho je příliš...

[i]Jen se předveď, příšerko, nic jiného od tebe ostatně ani nečekám. Jak neskonale tě musí žrát, že si Alex přivedl domů ještě někoho dalšího, viď? Vsadila bych poslední pětník na to, že bys byl mnohem raději, kdyby mě tenkrát v Úlu zapíchli a ty by sis mě mohl připsat na seznam jako další z obětí. Žárlivče jeden.[/i]

[b]"To zní vcelku logicky,"[/b] odpovím Alexovi, jen co se dostanu ke slovu. [b]"Mezi všemi ostatními je to jediné místo, kam se Černá Růže vrací. Tím spíš bychom tam měli nasadit pár vlastních honících psů. Pověz, Alexi, mohl by někdo z tvých informátorů rozhodit své sítě speciálně po Úlu? Něco mi říká, že se nám to v budoucnu opravdu vyplatí,"[/b] zakončím se zamyšleným výrazem, pohroužená do vlastních vnitřních spekulací a dedukcí. Proto příliš neposlouchám další Tienův proslov, vyruší mě teprve jeho hlasitý kvil a poté žuchnutí, s jakým se skácí na zem. Vzhlédnu k němu s povytaženým obočím, nahlas ale (raději) nekomentuji nic.

[i]Měla bych si zvykat.[/i]

[b]"Slídila,"[/b] obdařím tieflinga úsměvem, jenž kolísá už někde na hranici úšklebku. Náhle se zdá, že mám snad víc zubů než oblouková pila. [b]"Já a příbuzné? Ale kdeže. Celou svou minulost jsem zanechala v Ašur-Termenu. Tady mě všechny zážitky teprve čekají,"[/b] rozhodím rukama, abych ještě dodala na důrazu již tak vzletnému tónu.
[b]"A hodlám s tím začít třeba hned,"[/b] vstanu rázně. [b]"Samozřejmě tě doprovodím, Alexi,"[/b] pravím sladce a doufám přitom, že jsem tak nechala Tienovo nadšení patřičně zkysnout. [b]"Jen když mi ponecháte pár minut, abych se převlékla do něčeho poněkud praktičtějšího. Kdoví, kam nás dnes nohy zanesou - potkat na ulici dalšího odpůrce modré barvy v těchto šatech by bylo vskutku nemilé."[/b]

Oním "praktičtejším oděvem" mám pochopitelně na mysli kalhoty, košili a šněrovací živůtek, věci, v nichž se cítím mnohem pohodlněji a jistěji - třeba už jen proto, že v takovém šatstvu (například ve vysokých botách) se mnohem lépe schovávají zbraně. Na obyčejnou pochůzku si těch viditelných nechci dovolit více než k opasku připnutý tesák. I ten už varuje dost sám o sobě.

[tab]Po náležitém rozebrání všech dosud známých faktů jste se připravili na cestu do Úlu, a to každý po svém. Někdo se vyzbrojil, jiný se obrnil psychicky. Po době nutné k těmto přípravám jste se vydali na cestu do ulic Sigilu a přímo do Alexova oblíbeného baru v Úlu, do Krvavého nože (který se o několik let později po jistých incidentech a nové atrakci přejmenoval na bar U Doutnajícího nebožtíka). Bar si své jméno vysloužil díky stylu, jakým se předává bar z majitele na majitele.

[tab]Po cestě se nic zvláštního nestalo. Obyvatelé Sigilu se kolem vás míhali za svými vlastními cíly a příliš si vás nevšímali. Dokonce ani malé lupičské gangy v Úlu radši jen postávali v pozadí a nijak neukazovali na obdiv svou brutalitu, jako by se snad něčeho báli. Na celém městě jako by ležel těžký stín, který ho pomalu dusí, a to do setmění ještě pár hodin zbývá...

[tab]V baru je atmosféra ale už rozhodně jiná. Rozhodně mu nejde upřít věhlas klasické nálevny, karbanického doupěte a místa kde se provozuje černý trh a to s čímkoliv. Hned po vstupu vás do nosu praští zápach alkoholu a tabákový kouř. Bar je celkem plný, na to jaká je denní doba. Kromě hostinského Realna, který na Alexe při jeho příchodu mávne, tu není ale moc známých tváří. Snad jen dvojice černých abishajů Ilxiona a Marequa postávajících u sloupu kousek vpravo od vchodu do baru, kteří jsou stálými zákazníky už po dlouhou dobu. Jejich cíl je celkem zřejmý, naverbovat do Války krve co nejvíc opilců a zoufalců z místního osazenstva. Stůl v pravé zadní části je jako již obvykle vyhrazen pro karbaníky a jejich souboje. Nyní je zde kolem stolu namačkáno celkem sedm hráčů. Dva tieflingové, tři zástupci lidské rasy, githyanki a bariaur, který postává u stolu a je nejspíš na řadě. Mezi sedmicí probíhají mírné hádky, zbraně jsou však stále schované. Uprostřed celého baru je velký kulatý stůl, který obsadila banda místních hrdlořezů, kteří popíjí a plánují nejspíše nějakou další akci nebo si opakují zážitky z té poslední. Zbytek osazenstva baru zaujímá levou stranu baru, která je nejblíže k pultu a jde o různý mix ras a povolání, kteří si zde přišli buď něco popít nebo ujednat.

[tab]Helleste rychle ve zmatku zakouzlí svá dvě kouzla doufajíce alespoň v maličký úspěch, který by vám dal šanci zmizet nebo otočit průběh boje ve váš prospěch. Z rukou i z úst vyšlehnou kouzelnici záblesky barev a různé runy, které si to míří přímo na nemilosrdného. Výsledek byl již lepší než minule, zdá se že zbroj není stavěna k obraně proti více kouzel zajednou.

[tab]Nemilosrdnému se po zbroji rozběhnou runové obrazce a to i na místech, kde jste je dosud neviděli. V jednu chvíli kolem něj vidíte jakoby bublinu run, která však najednou praskne. Ve vzduchu v tu chvíli jde cítit nepříjemná kyselost a velké množství magie. Runy na zbroji pohasly, ale chvíli po tom se znovu rozzáří. To už je pro nemilosrdného ale příliš pozdě. Zmatení sice nefunguje úplně a tak se jen mírně dopotácí ke steně, o kterou se opře než se znovu napřáhne k útoku. V tu chvíli však ztuhne a ve své póze stojí jako socha s nepřítomným výrazem ve tváři. Runy na jeho zbroji stále svítí a problikávají. Nejspíše se snaží prolomit kouzlo.

[tab]Helleste může být na svůj výkon pyšná, podařilo se jí, i když jen částečně, to co zamýšlela. Bohužel pro ni to znamenalo velkou dávku energie a tak se jí podlamují kolena a celá se třese, jako by si již nebyla jistá ani svým postojem. Navíc jí z uší a z nosu začne téct slabý proužek krve. Prolomit magický štít rozhodně bylo tak tak na hranici jejích schopností.

---===---
expy:
Helleste: 4

Na cestu se nijak zvlášť nepřipravuji, jen si přes své aktuální oblečení obléknu ještě dlouhý černý kabát a na hlavu nasadím cylindr. Peníze nepotřebuji: v Krvavém noži mi vedou účet, který pravidelně s pruskou přesností splácím – je to bezpečnější, než chodit po Úlu se zbytečnou hotovostí v portmonce, ti hašišáci tam poznají, že jste při penězích, i po čichu, a pak vám běda, nejsou-li vaše nože ostré a/nebo nohy rychlé. Já se vyzbrojím jen svým ostrovtipem a balíčkem tenkých cigár, které nejlépe chutnají právě v baru. Trpělivě vyčkám, než se vypraví mí přátelé, a pak v jejich čele zamířím do jádra Úlu.

Do Krvavého nože vcházím s naivním úsměvem, jako vždy. Lidé mě tu vesměs mají rádi a já mám rád je; přestože bych si mohl dovolit navštěvovat mnohem noblesnější podniky, než je tento, líbí se mi tu ta jakási zvláštní atmosféra, která odtud vyzařuje – mám pocit, že mi sedne k imidž. A všichni zdejší majitelé byli/jsou týpci, že je až škoda, že se navzájem podřezávají. Zkoumavě pohlížím na Adharu, která je zde pravděpodobně poprvé: [b]„Nevím, na jaký standard jsi zvyklá, drahá, ale nepochybuji, že ti tohle místo přijde jako neskutečný pajzl. Ani v nejmenším se nepleteš,“[/b] připustím se zubatým úsměvem, [b]„ale je to tu milé, uvidíš; jen zkus nehovořit s tamhletěmi dvěma démony,“[/b] ukáži na Ilxiona s Marquem, [b]„jsou to bručouni a pořád melou o Válce, jejich jednostrannost by měla být příkladem pro nás všechny zdravě uvažující... humanoidy,“[/b] vyslovím moudro s pohledem sklopeným směrem k tieflingově ocasu. [b]„Nu, já si půjdu promluvit s barmanem, vy se dobře bavte a zkuste nic nerozbít. A, eh, kdybyste taky náhodou něco zjistili – protože proto tu myslím jsme – tak by to nebylo od věci.“[/b] Mrknu na oba přes brýle a vydám se k barpultu, bez ohledu na to, zda některý z nich třeba nejde se mnou.

[b]„Ahoj,“[/b] brouknu na Reála. [b]„Jako vždycky.“[/b] Nechám si naservírovat svůj oblíbený drink, shake odvaru z krovek lim-lima, elysejského nektaru a Bourbonu – nápoj, který na obyčejné smrtelníky působí poněkud dezintegrujícím účinkem, zvláště je-li servírován s plátky oka beholdera, což je specialita, jíž si však dnes odpustím, protože jsem tu pracovně. Usrknu panáka a zapálím si cigáro. [b]„Co nového?“[/b] Nečekám na odpověď. [b]„Poslyš, potřebuji radu: hledám člověka, co se sakra dobře vyzná v kartách. Ne ne, ne nikoho, kdo obehraje v pokeru i bankéře, to už tu bylo. Potřebuji spíše nějakého teoretika, někoho, kdo má v malíčku všechny druhy karet a všechny hry, co se s nimi dají hrát, někoho, jako byl Dlouhý Don*, ten starý symbolog, co se předloni uchlastal čističem na okna. Nevíš o někom takovém? Měl bych na něj jednu nebo dvě delikátní otázky... však mě znáš, jo, zas strkám nos tam, kam nemám.“[/b]

---
*in memoriam Robert Langdon aneb TNT nenávidí Dana Browna:)

[tab][i]Konečně venku-[/i] proletí mi hlavou, než si stačím všimnout, co se přede mnou skutečně odehrává.
[tab]Na chviličku překvapeně ztuhnu na místě, pak ale, protože jsem pravděpodobně v bezpečné vzdálenosti, aby si ke mně nenašlo cestu nějaké zbloudilé zaklínadlo, začnu se zaujetím sledovat souboj.
[tab][i]Krása. Už dlouho jsem neviděla takhle povedené představení - i když na led je dobré jít ohněm. Bývá to větší zábava. S čím si ten mág v černém asi zahrával, když si nadělal takovéhle nepřátele? Tiefling vypadal, že by mohl vydržet víc, ale proletět pár metrů vzduchem a pak se zastavit až o dlažbu je zjevně dost i na půldémona. A ten druhý čarodějník mně trochu zklamal. Jen se vzdát, vyštěknout rádobyvýhružné prohlášení a zmizet... dokud bojoval, bylo se alespoň na co koukat.[/i]
[tab]Už už se otáčím, abych odešla pryč, když se mi v mozku pomalu vylíhne další myšlenka.
[i][tab]Vlastně - brání mi něco ve zjišťování, o co tady vlastně šlo? Černá růže to beze mně těch pár chvil zvládne a chlapíka, jako je tenhle, by určitě bylo užitečné si malinko proklepnout. Možná by mohl něco užitečného vědět, vědoucí lidé si často dělají nepřátele obdivuhodou rychlostí.[/i]
[tab]Rozhodnutí padlo - dřív než ke kartářce se pokusím co nejnenápadněji vydat po stopách té černě oděné osoby s malou nadějí, že se mi cestou třeba podaří přijít na nějakou užitečnou informaci. Ovšem pokud začne mít podezření, asi bude nejlepší jednoduše změnit směr k původnímu cíli a zjistit, co znamenají ty taroty, než riskovat odhalení někým s podobně bojovnou povahou.
[tab][b]"Nashledanou,"[/b] rozloučím se ještě letmo se spalovačským akolytou a vyrazím vstříc momentálnímu novému cíli.

Ještě předtím, než vejdeme do baru, ledabyle si povolím dva horní knoflíčky u košile a z jinak pěkně upraveného účesu vytáhnu pár pramínků vlasů. Na případné tázavé pohledy svých kolegů zareaguji jen zářivým úsměvem. Důvod mého počínání je prostý - o charakteru podniku se člověk dozví mnohé už jen podle hluku, který se valí z jeho dveří. Na základě tohoto poznatku a předpokladu, že se nenecházíme ve čtvrti, kde by bylo zrovna obvyklé vídat ufrněné, přespříliš důstojné panáky a distinguované dámičky, vyhodnotím, že by bylo záhodno vypadat o něco méně slušně a působit tak pro místní sortu poněkud přístupněji. Nechci tu trčet jako nějaký fajnový čmuchal.

[b]"Bez obav, Alexi, já a Tien už si nějak poradíme. Že?"[/b] obrátím se na tieflinga s výrazem, který by se na první pohled mohl jevit jako přívětivý, ovšem pod povrchem skrývá jasné varování. Nepřeji si, aby se náš rozhovor točil kolem podobných témat a byl veden stejným tónem, jako ten v sídle - nikdo si k nám nepřisedne a nikdo nebude mít chuť se s námi bavit, když po sobě budeme plivat další jízlivosti.
Ještě jednou se ohlédnu po Alexovi, jak odchází k výčepu, a bezděčně se znova pousměji - tentokrát už jen na jeho záda.

[b]"Přinesou nám pití ke stolu, nebo se musí objednávat u baru?"[/b] otáži se Tiena, zatímco se rozhlížím po lokále a hledám volné místo. Upřednostňovala bych pochopitelně nějaký volný koutek, ovšem pokud nebude zbytí, jsem ochotná si i přisednout k někomu, o němž můj společník usoudí, že by z něj šly vytáhnout nějaké informace. Na toho pak vyrukuji s veškerými svými zbraněmi - a teď nemyslím jen chladné čepele - podle toho, o jaký typ ranaře se bude jednat. Tak jako tak briskně uzpůsobím dávku zlotřilosti ve svém výrazu místnímu standartu, to aby se pánové neupejpali.

[b]"Co to takhle zkusit u nějakého tieflinga? Nevím tedy, jakou sdílností zrovna oplývá vaše rasa, nicméně..."[/b] nadhodím, pokud se nám doopravdy nepodaří najít volný stůl. Ne poprvé a ne naposledy se v duchu kysele ušklíbnu nad tím, jak málo toho o tomto městě vím. [b]"Jen tak nenápadně stočit téma hovoru, však víte... Mezi spodinou se kolikrát bleskem rozšíří informace i o těch nejmenších detailech, které 'mužům spravedlnosti' mnohdy uniknou."[/b]

Chvíli na vědmu překvapeně koukám.
[i]"Ty ji budeš věřit??"
"Proč ne? Vypadá jako důvěryhodná osoba."
" Víš, kolik důvěryhodných osob jsme potkali a kolik z nich důvěryhodné osoby nebyli!"
"Žádnou. Ještě nikoho jsme takového nepotkali. A nech toho, řekne nám odpověď na otázku."
[/i]

Posadím se na nabízenou židličku. Pořádně se rozhlédnu po místnosti a vnímám tu zvláštní atmosféru.

[i]Jen jednu otázku? To nám moc nepomůže... A co myslela tím " ostatní "??"
"Neštvi mě, nebo se ji zeptám, jak tě dostat z hlavy."
"Co- cože? To bys vážně udělala??"
"Poslední dobou mě strašně štveš. Podceňuješ mě."
"Promiň. Ale já tě nechci ztratit. A mám strach."
"Hmmm. Já vím. Neboj, neboj, to bych neudělala."
"Tak...Na co se teda zeptáme."
" Nevím, napadají mě až moc otázek... no spíše jen pár."
" Tak se zeptej na to, co tě vede k tomu, ho najít, nebo vypátrat..."
" Jenže těch důvodů je hodně."
" Tak vyber jednu, Tu podstatnou, která tě přivede k ostatním."
[/i]

Pohlédnu přímo na vědmu.
Jsem nervózní, určitě to jde poznat.
[b]"Ehm... Co , co je ...Černá růže zač?"[/b] zeptám se dosti potichu.

[i]"Tohle určitě nebyla nějaká klíčová otázka, ale třeba to k něčemu bude."
" Já se nedokázala na nic jiného zeptat, nevysoukala jsem to ze sebe... Ani nevím proč. Asi to je tou nervozitou."
" Ale mi určitě pak na něco přijdeme. Každá nápověda je k něčemu dobrá.... I když já osobně bych to zabalila a šla domů..."
"Už zase začínáš."

[tab]Tvá poslední věta věnovaná útočníkům padne na neúrodnou půdu, jelikož kouzelník je už fuč a tiefling který se ztratil v davu ti rozhodně odpovídat nehodlá. Následující práce sběru ledových střípků dohromady a vysátí zbývající energie rozhodně taky nepřineslo tolik ovoce kolik jsi očekával.

[tab]Energie se ti vlévá zpět do žil a zaceluje ti rány. Bohužel jí je jen pomálu. K zahojení těch nejhorších to však stačilo, přesto ti zůstaly nějaké šrámy na památku. Jak se však tvá mysl noří hlouběji do jádra koule, zjišťuješ nějaké další informace o stylu onoho mága. On ten led jen tak nevytvořil, on otevřel malý portál do sféry, kde právě (nebo snad stále?) zuřil blizzard a jen nechal, ať rychlost a trochu pozměněný úhel pod kterým daný portál otevřel udělal svou práci. V jistém ohledu jednoduché, v jiném zatraceně těžké. Jde z toho ale poznat, že jeho oborem rozhodně nebude nějaká útočná magie, jako spíš přesunová.

[tab]Po tomto zjištění a posledním záblesku energie znuděně odhazuješ kouli na ulici a míříš si to přímo k bráně Márnice. Po cestě míjíš lidi, kteří na tebe civí. I jednu slečnu, která rozhodně nevypadá jako místní. Tu jsi minul až skoro u brány, ale ona pak jen odchází pryč za svými cíly. Strážce u brány je zřejmě akolita. Černé roucho, rozcuchané černé vlasy, bledá tvář, temný pohled v hnědých očích... viděl jsi jednoho a jako by jsi viděl všechny. Akolita stojí jako socha a nehýbe se. Skoro to vypadá jako by ani nedýchal. Pohled má upřený kamsi do neznáma...

Ako som dúfala, zabralo to.. Aspoň nejaké pozitívum v tejto hnusnej ulličke, ktorá mi zapríčinila roztrpčenie a zlosť.
[i]A teraz rýchlo zmiznúť![/i] Našepká mi môj pud sebazáchovy, ktorý sa ozval až teraz. [b]"Ako keby mi to nedošlo.."[/b] Odfrknem si skôr sama pre seba a zmorene sa opriem o popraskanú stenu nejakej budovy. Alebo si to len myslím, že je to stavba domu.
Uvedomujem si že bez pomoci sa asi nikam nedostanem, kedže moja energia sa kúzlením vyčerpala. Pozriem po Tobiasovi ako je na tom a hladám u ňho podporu.
[i]No tak! musíme zmiznúť.. Bol to blbý nápad..teraz sa z toho musíme dostať. Živí! Mo tak stávaj, prosím![/i]
Snažím sa dostať k nemu pomalým krokom ale trasúc sa zveziem akurát k zemi. Nemilosrdný na šťastie len stojí a tupo čumí, pričom jeho zbroj sa snaží prelomiť môj "nátlak".

[i]Možno by sa z neho podarilo niečo dostať.. aspoň nejakú informáciu, ktorá by nám pomohla. Ale potom aj tak musíme rýchlo vypadnúť.. alebo ho rýchlo zneškodniť. Buď celkovo, alebo len jeho mozog. Ale mám pocit, že to by som teraz asi nezvládla..[/i]

Pomyslím si zdrvene a upriem oči na toho chlapa.[b]"Čo vieš o tej vražde!"[/b] zasyčím a prebodávam ho pohladom. V tom si však uvedomím nepríjemný tlak v hlave. Inštinktívne si na ňu siahnem a zistím, že niektoré moje cievy povolili.
[b]"Do pekla!"[/b] Zamrmlem a snažím sa znova dostať na nohy, pričom pohlad znova upieram na chlapa v zbroji.
[b]"Hovor, ty troska!"[/b] Vyhŕknem pohrdlivo a vycerím zuby.

Též si převleču svůj pracovně-domácí oděv a vyměním jej za trochu čistší a formálnější – žádný převratný model, na natřásání v hadříkách tu přeci máme našeho Alexe... a teď tedy také novou „drahou“ společnost.
Šat lehce čpí jakýmsi štiplavým neidentifikovatelným zápachem, který může citlivější nosík zaznamenat – onehdy jsem vytvářel pohonnou směs pro můj tehdejší vynález a místo toho se mi podařilo umíchat výbušninu. Mno, ne výbušninu v pravém slova smyslu, ale spíš něco, co se sakra daleko rozstříklo. Ohodil jsem si tím celou svou pracovnu a též tento oděv, který jsem měl pohozen nedaleko a... dosud se mi toho zápachu nepodařilo zbavit. Ale co už, pro nové objevy se musí nést oběti, navíc by to mohla být výborná zbraň pro jiné účely. Třeba takové ženy jsou...

[i]Pozooor! Zastavit stát! Salutovat! Krokem vpřed! Jdete se, tak pohyb! Pohyb!
Tien jde na výlet a vede si s sebou dva oblíbené mazlíky – tedy snad spíše jednoho roztomilého chameleonka, který na vás tak sladce koulí očkama a mění se, jak se mu zlíbí a pak jednoho... jakého živočicha jí jen přisoudit? Had? Hadice? Tak nízká a nenápadná a přitom zákeřná jako... jako... no prostě ženská? Uštkne vás zlým slovem a pak svým jedovatým monologem usmrtí, či se vám jemně a příjemně obmotá kolem krčku a pak náhle, když to nejméně čekáte, začne škrtit, dokud vás nezbaví zcela života. Hadice.[/i]
Když opouštíme společné sídlo, tiše a radostně si pobrukuji jakousi dětskou říkanku, jejíž významnou součástí je odpočítávání čísel mezi jedničkou a desítkou. Brzy mě to však omrzí a ustanu. Ve chvíli, kdy vstoupíme do samotného Úlu, zmlknu úplně a nevydám jediný hles, jen kráčím vpřed – skoro bych až mátl svým tělem – do známého podniku. [i]Občas sem s Alexem zajdeme... no jo, no jo.[/i]

Uvnitř se začnu pomalu a obezřetně rozhlížet, zda tam snad neuvidím své známé, či „známé“, ale při prvním ohledání nikoho takového ani onakého nevidím. [i]Dobře tomu tak, nemá chuť na řeči...[/i]
Mé poměrně nestandardní jednání se po vstupu do podniku změní až nečekaně – myšlenky si v hlavičce vesele proudí dál, pohyby těla jsou však koordinované a zcela normální. [i]Jsem sice blázen, ale nejsem blázen – kdo by si chtěl nechat dát na budku za to, že je geniální? Někteří jedinci prostě... nesnesou, objeví-li se na témže místě humanoid, který je na mnohem vyšší intelektuální příčce než oni sami a jsou schopni to „vracet“ prostředky poněkud... barbarskými. A já jsem vzdělanec, nikoliv rváč a hrdlořez. Takové nicky mi stejně za to nestojí.[/i]
Alex odejde a ta... [i]Fuchtle? Jo, sice pěkně znějící slovíčko, ale nehodí se příliš. Hadice ze zvířecí říše je docela dobrá, ale není dostačující. Však já pro tebe, holčičko, vymyslím jméno, které ti sedne přesně na míru. [/i]
Cosi zabručím, když z jejích úst zazní mé jméno. Stojím na místě a okamžik váhám – volím, kterým směrem se ubírat a jak se zbavit té ženštiny, která se očividně snaží o nutné (nebo nucené?) navázání kontaktu a následné spolupráce, o kterou tedy vůbec nestojím.
[b]„Prej rasy... to tak... pche.“[/b]
Pronesu tiše a opovržlivě. Po chvíli dodám.
[b]„Jdu k baru.“[/b]
I toto sdělení považuji již nad rámec svých povinností co se týče zdvořilosti vůči... [i]ale ta fuchtle nezní zase tak špatně, měl bych jí brát v rámci své volby a rozhodování v úvahu...[/i] té „dámě“, ale mohla by tu třeba ztropit povyk, tak snad raději udělám tento vstřícný krok pro klid nás všech... [i]a především tedy ten můj.[/i]
Jak pravím, tak i učiním, bez ohledu na to, zda jde žena za mnou, či nikoliv.

[b]„Zdravím.“[/b]
Zahlaholím.
[b]„Jednu dvojitou whisku, prosím a připište to na účet tady pana Holiday.“[/b]
Lehounce šťouchnu do svého společníka. Uchopím a prohlédnu si jeho objednané pití, lehce s ním zatřesu tak, aby se rozkymácela hladina a poté k němu přičichnu. V tom okamžení odporem odvrátím tvář od skleničky a vrátím ji urychleně zpět jejímu majiteli.
[b]„Pane Holiday, nikdy nepochopím, jak můžete pít něco takového...“[/b]
Chvíli ještě postávám u pultu, popíjím, naslouchám případnému rozhovoru Alexe s druhým mužem a poté, co již (za krátkou chvíli) nahlédnu dna sklenky a začnu se případným slovíčkařením nudit, či snad něco jiného mě odradí, se vydám směrem ke karbanickému stolu – nebo tedy alespoň nad tím tak uvažuji, záměry se mohou měnit během okamžiku.

[tab]Ještě chvíli pozoruješ černého mága, který ještě provede pár magických úkonů. Mezi ně patří kromě navrácení kamenů na jejich původní místo i sběr ledových střepů do jedné koule. Ještě chvíli ji pak drží v ruce a něco si potichu mumlá. Vidíš jak se mu jeho rány zacelují, ne však všechny. O chvíli později znechuceně odhazuje kouli k zemi, kde se roztříští, a vydá si to směrem přímo kolem tebe, aniž by si tě nějak všímal, k akolytovi u brány Márnice. Zdá se že je to někdo kdo pracuje pro Spalovače. Jelikož se tedy nezdá že by ses od něj mohla něco dozvědět ať už sledováním či vyptáváním, vydáváš se do Dolní čtvrti za kartářkou.

[tab]Cesta městem trvala jen chvíli, naštěstí tyto dvě čtvrti nejsou příliš daleko od sebe. Najít stan oné kartářky zabrala už ale trochu víc času. Zdá se, že se paní kartářka se svým stanem často stěhuje. Nakonec jsi však její skromný příbytek našla. Stan z hrubé a křiklavě obarvené látky stojí kousek od jedné malé zapadlé hospůdky. Ze stanu se line vůně kadidla a několika další přísad, které nejsi schopna rozlišit. Závěs z korálů se mírně pohupuje ve dveřích a cinká na uvítanou.

[tab] Stan se zevnitř zdá mnohem prostornější než zvenčí. Vidíš zde spoustu více či méně zajímavých věcí. Jsou tu rozvěšené různé náhrdelníky, amulety a bylinky. Na poličce v zadu je několik svazků v černé kůži. Kartářka, žena středního věku s vlasy černými jako noc a s pletí barvy starého pergamenu, trpělivě sedí za svým dřevěným stolkem a kyne ti k usazení na malou židli. Celý stan je osvětlen svíčkami a stíny si pohrávají s tím co vidíš. Někdy se ti zdá jako by v zadu byl schovaný ještě někdo jiný, ale i když si dáš tu práci pořádně zaostřit nikoho tam nemůžeš spatřit. Kartářka celou dobu trpělivě čeká, skoro jako by už věděla že máš přijít.

[tab]Věštkyně se při tvé otázce usměje a pak zase náhle zvážní. [b]"Černá růže je synem svého otce a své matky. Je to ten, který dostal velký dar od obou z nich, neposlouchá však ani jednoho. Je to ten, který porušuje přirozený řád věcí. Ten, který se obrátil k chaosu a musí za to být potrestán. Černá růže je nedospělý a netrpělivý floutek, který by mohl získat mnohem větší moc než má teď, kdyby jen uměl čekat a učit se. To je Černá růže."[/b] Tohle všechno na tebe vychrlí během chvilky, ale i tak jsi rozuměla naprosto všemu a všechny slova se ti vrývají do paměti. [b]"Ale ty jsi jedna z těch, co přinesou Černé růži její spravedlnost. Cesta to nebude lehká, ale byla jsi vyvolena a musíš naplnit svůj osud. Tvé další kroky by měly směřovat k Vnímavým do jejich Městské haly. Zde se ptej na jméno Ravel Puzzlewell. To je další cíl tvé cesty. Ona ti řekne co dál."[/b]

[tab]Žena na chvíli zmlkne a opře se plnou vahou o opěrku své židle, která zaprotestuje mírným zavrzáním. Zdá se že tento výkon, i když šlo jen o pár vět, ji řádně vyčerpal. Chvíli ji trvá než se vzpamatuje a pak promluví znovu, tentokrát už normálním hlasem. [b]"Tvá cesta je dlouhá, jdi domů a připrav se na ni dobře. Nebudeš to mít lehké dívenko."[/b]

[tab]Helleste sbírá sílu jak rychle jen může, zatímco nemilosrdný stále jen stojí a zírá do prázdna. Když na něj rychle vyštěkne svůj příkaz, voják se rozhovoří hlubokým hlasem.

[b]"Toto je místo kde došlo k další vraždě nevinného. Za vraždu je zodpovědná Černá růže, podle karty kterou zde zanechal jako svou stopu. Na kartě je vyznačen Rytíř holí. Jakou symboliku má tato karta, to nevím. Zdá se však, že na tomto místě byl ještě někdo jiný, možná jeho komplic nebo někdo kdo nám chtěl zamotat hlavu, protože někdo hýbal s pozůstatky oběti. Celkem to je třináctá vražda, která se připisuje na vrub Černé růži, z toho třetí vražda v Úlu. Víc nevím."[/b]

[tab]Při jeho promluvě runy zářily jako by snad měly vyskočit ze zbroje ven a podpálit celé město. Kouzlo však stále drží a když nemilosrdný domluvil, runy se vrátily ke svému normálnímu záření. Kdo ví jestli však kouzlo snese ještě další otázku. Tobias se celou tu dobu válí po zemi, nejspíše v šoku z toho co se stalo, kdo ví. Žádné viditelné zranění však neutrpěl.


---===---
expy:
Helleste: 4

[tab]Alexovi se po chvíli dostane drinku, který mu příjmně propaluje cestu útrobami. Při větším množství by rozhodně mohl zařídit zajímavou noc, o tom žádná. Na jeho otázky se mu dostává rychlé odpovědi.

[b]"Zkus támhle Olmiho."[/b] Řekne a ukáže na mladíka, který postává kousek dál od karbanického stolu a užívá si svůj drink a neštěstí a štěstí hráčů jež sleduje. [b]"Ten kluk kartama žije. Dostaly se mu do ruky snad všechny balíčky co si dokážeš představit. Trochu to studuje, trochu hraje... Je to takovej podivín, ale platí včas. Říká se že za balíčkama cestuje i skrz dimenze."[/b] Svůj monolog doplní pokrčením ramen, jako by si nebyl poslední informací příliš jistý.[b] "A pokud on nebude vědět, je tu jakási věštkyně v Dolní čtvrti. Bývá ve svým stanu a je fakt dobrá. Říká se že doopravdy vidí budoucnost, ale odchytit ji tam je zázrak. Párkrát jsem tam byl, ale nikdy jsem ji nenašel. I když sám na tyhle věci nedám, o některejch věcech je lepší vědět dřív než pozdě."[/b] Dodá a poukáže na nůž předchozího majitele, který visí na zdi jako ozdoba.

[tab]Tien s Alexem se přesouvá ke karbaníkům. Alex se zastavuje kousek opodál u Ormiho, ale Tien pokračuje až k samotnému stolu, kde kromě nadávek lítají přes stůl i karty a poměrně velké částky sigilských měďáků. Gythianky celkem s přehledem vyhrává, zároveň si však dává pozor aby i prohrával a nevyprovokoval tak bitku, která by nejspíše skončila v jeho neprospěch. Bariaur stojící hned vedle už nervózně podupává svýma kozíma nohama a klape kopyty o zem. Při vašem příchodu je vám věnován jen krátký pohled, ale nadále se všichni věnují hře. Při jejím pozorování si po chvíli všimnete, že tieflingové si posílají nenápadná znamení. Kdybyste seděli u stolu, jste si jistí, že byste si toho jen tak nevšimli. I přes jejich snahu však gythianky vyhrává a nadávky se stupňují. Jednomu z hráčů už pomalu sjíždí ruka k noži, když to gythianky ukončí a sbalí si svou výhru a mizí pryč.

[tab]Adhara, které se nepodařilo najít žádný volný stůl si nakonec rezignovaně přisedá k tomu nejvíce opuštěnému stolu kousek od baru. Jejím společníkem je elf, který se svou výbavou vhodnou do lesa vypadá poněkud exoticky v místním prostředí. Elf pozdraví mírným pokynutím hlavy a věnuje se svému vínu. Po chvíli se zavede nezávazná řeč a tom, jak se daří a od ní se po chvíli dostáváte k tématu Černé růže, jako místního fenoménu. Z elfa se vyklube další lovec, který sbírá informace a touží po oné odměně. Pro Adhařino zklamání však elf přicestoval poněkud nedávno a neví nic moc zajímavého. Přichází s doměnkami že jde o jakýsi druh rituálu, který mu má dodat síly pro nějakou další věc, kterou má v plánu. Slůvkem se zmínil o věštkyni z Dolní čtvrti, o které se tvrdí že toho ví až moc a mohla by dodat nějaké další informace, bohužel však neměl příležitost se k ní ještě dostat a s tím jak se vyzná ve městě to asi i chvíli potrvá.

[tab]Alex se zatím stihl přeptat na tarotové karty mladého Ormiho. Ten odtrhne zrak od hry a se zaujetím se dá do vysvětlování toho co ví.

[b]"Jó, tarot, to je základ. Ty karty mají každá svůj význam. A všechny co mi tu říkáš jsou tarotovky i ty s římskejma číslicema. To je takzvaná Velká arkána. Ty mají větší váhu. Ty s rytířem a tak, to jsou Dvorní karty. Ty mají menší váhu jak Velká arkána, ale pořád jsou to silný věci. Ty poslední, rozlišovaný číslama, to je Malá akrána a slouží spíš jako doplněk k Velké arkáně."[/b] Zde Ormi na chvíli přestane a posilní se douškem svého pití, zřejmě nějakého druhu vína, které mu pomalu začíná docházet. [b]"S tarotem je to celkem jednoduchý když se chce. Jasně je tam na každé kartě fakt spousta schovanejch symbolů a významů, ale většinou jde jen o ten základní význam karty. Každá karta má totiž svoje jméno a tvoje první reakce na ni jsou to co ta karta většinou vyjadřuje. Třeba tahle,"[/b] řekne a ukáže na Viselce, [b]"ta je jednoduchá. Znamená to že jsi se zasekl ve svých myšlenkách i činech. Nehodláš ustoupit ze svého stanoviska i když tak nějak víš že je špatné a tak jsi vlastně jako ten Viselec. Jen čekáš až tě někdo zachrání nebo až umřeš. S ostatníma je to obdobný. Umění je o tom jak se dá dát dohromady rozličný, aby to utvořilo něco zajímavýho. Zamilovaní, no to je snad jasný. Rytíř holí, to je maník co má plno energie a dokáže překonávat překážky před něj postavený. Princ mečů, to je maník co se nenechává omezovat naprosto žádnými zábranami, předsudky a tak. Prostě si dokáže přesekat všechny tyhle brzdící lana a díky tomu dosáhnout toho co je potřeba. Královna pohárů je zase ženská, která věří svým citům a intuici a ono jí to prostě vychází. Taková matka kněžka no. A ty ostatní od malý arkány jsou v tom pořadí v jakým je máš tohle: uskutečnění, ctnost, síla, dílo, zklamání, rozkoš a žal jako trojka mečů. Podle toho si to snad už dokážeš vyložit. Pokud ne, zkus zajít za nějakou věštkyní, ta ti už něco nakuká."[/b] Ormi se na chvíli odmlčí, ale ještě než stihneš odejít, vystřelí svou otázku. [b]"Ty, hele, na co to vůbec potřebuješ vědět?"[/b]

Tienův odchod a naprostou ignoraci všech mých návrhů nekomentuji jediným slovem. Jen zůstanu ještě pár vteřin s rukama založenýma na hrudi stát na místě, kde mě nechal, mrazivý pohled zabodnutý do jeho zad. Výraz mojí tváře neprozrazuje nic z toho, co si o tieflingově výstupu myslím - až do chvíle, kdy si znechuceně odplivnu (což beztak patří k místnímu bontonu) a odkráčím k nejpřijatelněji vyhlížejícímu stolu.

[i]Tak tohle bylo [b]naposledy[/b]. Ještě jednou jedinkrát mi někdo tak neomaleným způsobem naznačí, že jsem tu přes počet, nepotřebná a trpěná jen s tím největším sebezapřením - prostě se sbalím a potáhnu o dům dál. Na to mám až příliš ráda svůj klid a svoje nervy. Pak si ale dej pozor, skrčku ocasatá, abys mě někde na ulici sám nepotkal...[/i]

[b]"Vážně?"[/b] předstírám zájem, když se elf rozhovoří o věštkyni z Dolní čtvrti, v naději, že z něj třeba vypadne ještě něco víc. Předpokládám, že mí kolegové - nebo spíše Alex, který nedává všem okolo najevo, že mu nesahají ani po kotníky a nevytáčí každého, před kým otevře ústa, nafoukanými, arogantními řečmi, dobrými akorát tak k tomu, aby za ně jednomu zčerstva upravili fasádu - zjistí vesměs to samé. Pokud o věštkyni ví i tento ztracený chuděra, co se ve městě vyzná pomalu ještě méně než já, pak se nejspíš nejedná o zdroj, nad kterým by šlo jen tak mávnout rukou.

Během nezávazné konverzace s elfem po očku sleduji také Alexe a jeho počínání. Nepřekvapí mě, když sám cílevědomě zamíří k maníkovi u stolu vedle karbaníků, jen si dávám pozor, kdy se naskytne vhodná situace, abych se mohla připojit také. Slušně se rozloučím se svým dosavadním společníkem, popřeji mu mnoho štěstí při lovu Černé růže (ačkoli pro jeho vlastní dobro a zdraví doufám, že se mu nepodaří přijít ani na falešnou stopu) a odebéřu se ležérním krokem do koutku, kde jedna za druhou sviští karty. Samozřejmě bych to mohla sama zkusit u někoho jiného, nicméně to by vzhledem k mojí neznalosti místního osazentva a již druhému pokusu během poměrně krátké chvilky působilo poněkud divně.

K těm dvěma se nachomýtnu právě v okamžiku, kdy se Alexův objekt zájmu nadechuje k dotěrné otázce. Co taky čekat, obzvláště pak v takovémto prostředí, kde lecjaká informace může mít pro správné lidi cenu zlata?
[b]"Aby se měl čím vytahovat před ženskýma, viď?"[/b] vstoupím do rozhovoru se zářivým úsměvem, doufaje, že můj odhalený dekolt a nevázané chování odvedou pozornost toho mladíčka někam úplně jinam. S naprostou samozřejmostí se k příteli důvěrně přitočím a přestarostlivě mu smetu neexistující smítko z klopy kabátu.
[b]"Jako ze škatulky,"[/b] zazubím se. [b]"Užil sis dost legrácek, nebo se tu ještě hodláš zdržet?"[/b] Co se týče mě, nejraději bych už byla pryč, a nejlépe bez toho umouněného, nevychovaného šaška.

[i]Óhoho... dárek ze sféry ledu? To bude trochu těžší, ale stejně...[/i]
Projede mi hlavou když pozměním sevření prstů a zajedu myslí do hlubin ledu. Zde oddělím chlad od substance a s malým množstvím energie z mágova kouzla chlad vrátím do původní podoby, přírodní nemagické energie. Chvilku trvá než přijdu na správný tvar složení, neboť je v každé sféře trochu jiný, ale nakonec jde jen o praxi.
Tuto energii na rozdíl od té cizí mágovy neodstrčím ale pozvolna absorbuji.
Averze k absorbci cizí magie vyplívá hlavně ze zkušeností s vlastními pokusy s jejím výbuchem na nepřátelích. Co když to umí i někdo jinej?
--
[i]Dimenziální cesty? Vida, zrovna když mne začnou zajímat tak potkám studenta. Toho by se dalo zneužít. Určitě ho za mnou pošlou znova když něco vyvedu protože přežil už jedno setkání. Hehehe- [/i]
Rozjedu v hlavě intriky když mé oko na okamžik zaujme cizinka. Rychle však zmizí v davu a tak s lehkým odfrknutím provedu další krok kupředu.
Už z dálky lze rozeznat dalšího člena rodiny se špatným vkusem v oblékání.
[b]"Ahoj mládenče. Musí bejt těžký každej svátek rozesílat tolik pohlednic x-čatům co?"[/b]
Ani nečekám odpověď na rýpnutí a s úšklebkem pokračuji.
[b]"Ale že počasí je dnes opět... bledé. Skoro jako by se ti zrcadlilo ve tváři."[/b]
Kamenná tvář akolyty na okamžik vyvolá myšlenkový impulz který se točil kolem iluze čtyřmetrového démona chrlícího modré plameny jak se nad akolytou napřehuje k ráně.
Rychle tu myšlenku se zklamaným obličejem odeženu a pokračuji s rozhovoru. Lehce se nakloním k akolytovu uchu a tiše...
[b]"Hele, jako chlap chlapovi, neprozradíš mi kde se v márnici nejlíp špehuje na převlékajících se kolegyních co? Co? nebude to zadarmo samozřejmě..."[/b]
Tiše povytáhnu mešec a tiše zachřestím.
[i]To má za to jak nereaguje, alespoň vybuchne místo mně.[/i]
Když už se zakloním zpět a chci mu měšcem zamávat před očima mimoděk utrousím.
[b]"A když jsi v tom tak přihoď i ten kousek o vraždách s tchýni volající hromadou černé magie co se vám válí po chodbách."[/b]
Ušklíbnu se a dodám ostře.
[b]"Vsadím se že s jejich oživováním byli... problémy že?"[/b]
A zatvářím se jako bestie na lovu co zahlédla oběť.
[b]"Mám tu práci, pusť mně dovnitř."[/b]
Pronesu poté zcela vážně. Stále však s měšcem v ruce.

[b]„Díky, Reále,“[/b] široce se usměji na barmana, spokojen s informacemi, které mi šmahem snesl. [b]„Připiš mi na účet lahev nějaké dobré whisky a sám si ji po šichtě vypij – můžeš přitom myslet buď na moje zdraví anebo na světový mír a bratrství všech humanoidů, to nechám na tobě.“[/b] [i]Nepochybuji, že si vybere nějakou mimořádně archivní lahev a dá si do nosu jako nikdy, nicméně v tomto ohledu je třeba být štědrý, neboť primo: schopnost je třeba vyvažovat štědrostí, secundo: můžu si to dovolit.[/i]

[b]„Pane Tiene,“[/b] kývnu na svého společníka, když na moment zaujme místo po mém boku. Zakaboním si, když kritizuje mé pití: [b]„Můj drahý, vy jste nikdy neměl vkus na kvalitní mok, viďte. Jistě, dobrou whisky nikdy nic nezkazíte, ale je tak zoufale fádní... lépe by se snad hodila k odmašťování těch vašich motorů, než abyste se jí napájel. Leč, je to váš žaludek a vaše chuťové buňky a já nikterak nemíním popírat vaše nezadatelné právo si je dobrovolně ničit.“[/b] Dopiji panáka a uhasím cigáro; pozdravím formálním gestem – poklepu si na krempu cylindru. [b]„Omluvte mne, prosím.“[/b]

Potěší mě, že vyzpovídat onoho Olmiho není vůbec náročné, taková sdílnost se v Krvavém noži moc často nevidí, zvláště není-li živena přílivem alkoholu, eventuálně špičkou stiletta líbající ledviny. Jsem samý úsměv a docházející víno panu karbaníkovi poručím doplnit podle pravidla štědrosti, které jsem již aplikoval na barmana. Podruhé se opakující téma věštkyně mě mírně zaskočí, neboť kdo by čekal, že naše pátrání bude takto lineární – ovšem nedá se nic dělat, zdá se, že naše – nebo přinejmenším mé – další kroky povedou do Dolní čtvrti. [i]Mrzuté, zrovna tento případ jsem chtěl rozřešit rozumem a ne čarami. A běda, Tien bude jistě zase remcat, že na věštby nevěří... ne že bych já věřil. Ale co už.[/i]

Když Olmi vyzvídá, proč od něj vyzvídám, už už začnu mnohoznačným [b]„E...“[/b] líčit jakousi fantaskní historku, když mi do řeči skočí odkudsi se zjevivší Adhara a nepříliš nápaditě, leč přesto dostatečně ladně vyřeší můj problém. [b]„Ita est,“[/b] dám jí zapravdu, aby Olmi ani v nejmenším nemusel pochybovat, že v tomto roční období povolné ženštiny nejvíce letí na znalosti tarotu; nabídnu dívce rámě a společně se odporoučíme.

[b]„To nejsou legrácky, to je vážná věc, drahá. Nebruč a pojď na skleničku,“[/b] pozvu ji poněkud hulvátsky přímo, přesto však s půvabem a razancí, která nesnese odmítnutí. Vyberu stolek nedaleko barpultu a objednám u Reála, kterého kývnutím přivolám: sobě jako obvykle, slečně gin se slzami džina, sladkou věc pro sladkou dívku. Odložím cylindr – není vhodné, aby muž seděl u stolu s pokrývkou hlavy a já jsem nyní to, čemu místní říkají muž – a prohrábnu si vlasy. Brýle koketně zamrkají. [b]„A uvolni se trochu,“[/b] vyzvu Adharu.

Potichu poděkuju a odejdu…
Její slova si přehrávám pořád a pořád dokola. Tak jak mi poradila, mířím domů.

[i]"Moc z toho chytrá nejsi, že?"
"Ale víme aspoň něco."
" Když už jdeme domů, nezůstaneme tam??"
" Ne, zítra půjdeme najít tu Ravel Puzzlewellovou."
" Vzpamatuj se už… zůstaňme doma..."[/i]

Zamířím na nejbližší místo, nějakou lavičku nebo něco, kde bych se posadila, jestliže nějaké místo najdu.
Z malého vaku si vytáhnu můj deník. otevřu ho.
Vezmu do rukou tužku,kterou mám uvázanou u hřbetu knížky.
Chvíli se koukám na své dětské obrázky, pak nalistuju poslední stránku zápisku.
Špičku tužky zabořím do jednoho z prázdných listů a začnu psát...psát o dnešku, co se dnes všechno událo...
[i]
" A nezapomeň tam napsat taky o mě to, že já s tvým počínáním nesouhlasím, kdyby nás ten vrah dostal a zabil...a někdo by našel ten deník u naší mrtvoly, tak ať ví, že já jsem chytrá osobnost, která s tím vším nesouhlasila."
"Nech toho. Jsem až moc zvědavá, než abych toho všeho nechala. Vědma sama říkala, že musím naplnit svůj osud..."
" No mluvila o tvém osudu, ale ne o mém. Co když nám lhala? Co když je to past??"
"Určitě není. Ani nic jiného nám nezbývá, než ji věřit... Jinou stopu nemáme."

Pod svůj zápisek nakreslím malý obrázek : ležící panáček, který má na sobě kartičku (objevená oběť); dalšího panáčka, co stojí kousek opodál (mě).

[b]„Whisky – to je moje gusto...“[/b]
Začnu si pro sebe tiše a falešně prozpěvovat opilecký šlágr, který se tak akorát hodí ke koloritu tohoto místa. Mít v sobě o několik dvojitých [i]„žhavých vod“[/i] víc, rozeřval by se zde z plna hrdla a s větším procítěním. Snad dokud by mě odsud nevyhodili... nepochopeného génia a nyní i umělce.

[b]„Nikoliv, drahý pane Holiday. Můj vkus je v tomto ohledu vytříbený... alespoň jak jen to je možné. Vy snad spíš nevíte [i]„za ta léta“[/i] roupy coby a tedy ani co byste svým hrdlem ještě prolil. Pak nejspíš i chápu, neurazte se, ve vašem věku, že si musíte dávat právě [i]„takové“[/i] pití. Na odmašťování a vůbec odstraňování rozličných nečistot užívám jiného moku, pane Holiday, mnohem silnějšího a tedy i účinnějšího.“[/b]
Přátelsky se na něj zašklebím a když se chystá k odchodu, pokynutím hlavy se s ním rozloučím – jak neobvykle uměřené! Ještě chvíli postávám u baru, neuroticky poklepávám prsty jedné ruky o pult a pak se vydám v Alexových šlépějích směrem ke stolu hráčských vášní.

Postavím se kousek od dvojice a vyslechnu si jejich rozhovor, stejně tak však i stíhám bedlivě sledovat celou tu napjatou hru a vzrůstající nervozitu karbaníků. Utrousil bych nejeden jízlivý komentář – ať už by se týkal toho neznámé muže, se kterým Alex vede řeč... [i]promiňte, tedy spíše monolog...[/i] či zde přítomných hráčů a kolemstojících čumilů. [i]Já se za ně samozřejmě nepovažuji, jsem nezávislý pozorovatel, žádný čumil – ústa mám pevně zavřená, zrak klidný, postoj vzpřímený, nejsem otrocky zabrán jen jedním, ale hned mnoha jevy najednou a to přeci není typická charakteristika čumila, kterým může být kde kdo z ulice. No ne?[/i]
[i]Člověk se přeci jen takhle „venku“ necítí tak dobře, jako u sebe doma – ve své milované pracovničce, kde může být sám sebou, nemusí se zahalovat maskou a hrát roli na jevišti všedních dní „tam venku“.[/i]

Díky své naprosté dokonalosti stihnu zaznamenat [i]„nepřítele na obzoru“[/i], který míří přímo... [i]ke mně? Jen ať za mnou neleze a nic po mně nechce, co bych si s tou ženskou počal?[/i]
Nasadím znechucený výraz, který o kousíček poleví, když seznám, že se fuchtle hlásí k Alexovi a nikoliv ke mně. Padne-li její zrak na mou osobu a já věřím, ne-li přímo vím, že padne, protože jsem v jejich bezprostřední blízkosti – [i]spíš tedy já existuji zde a ona se vetřela do mé blízkosti, abychom byli exaktní[/i] – věnuji jí jeden ze své rozměrné sbírky pohledů, který rozhodně [i]„nevěstí nic dobrého“[/i]. [i]A to ne nutně v ryze negativním smyslu, jestli mi rozumíte, vážení diváci, vy maličcí lidičkové tam dole pod jevištěm na sedačkách. Jste tak malí, takoví drobouncí mravenečkové, živí a tak roztomiloučcí, není proto vůbec složité ani náročné na vás z té výše shlížet a pak náhle... vás zadupat jako hmyz... mí drazí mravenečkové. Vězte, že mám nad vámi zcela zásadní převahu. A vy o tom stále nevíte... netušíte, protože si myslíte, že tohle všechno je jen hra – já jsem její jediný herec v hlavní roli, mám svou masku a vím přesně, co mám hrát – znám dokonale svůj scénář, který vy, mí drazí, neznáte. Stojím si na tom svém pódiu, tam, kam podle vás patřím a vy na mě hledíte, smějete se mi, či mi nadáváte, nebo dokonce se mnou pláčete, podle toho, zda zrovna dělám něco směšného, pohoršujícího, či zda jsem nešťasten a vy z čiré lítosti a vlastního povrchního zájmu jste nešťastní se mnou, protože „takhle se to přesto dělá“. Nečekáte, že by ten herec mohl... že by mohl někdy vybočit ze svých kolejí, vykolejit a ta řítící se lokomotiva by nejela tak jak má, hezky po své vymezené dráze, ale vyřítila by se přímo na vás a převálcovala dřív než by si to kdokoliv z vás jen stačil uvědomit. Dejte si pozor, mí milí lidičkové... střežte se.[/i]

Nadále pokračuji v původním pasivním počínání – sleduji hru a naslouchám rozmlouvající (nyní již) trojici, která se po chvilce rozdělí a rozkošný páreček zženštilého muže a lehké děvy si to zamíří kamsi pryč. Okamžik ještě setrvám, poté však zhodnotím svůj stav hrdla jako značně vyprahlý – v podnicích tohoto charakteru není zase tak nesnadné, aby vám rychle vyschlo v ústech - a vydám se směrem k baru pořídit si další [i]„dvojku“[/i] whisky. Opět se mi v hlavě rychle přehraje odrhovačka o whisce a taťkovi, který příliš brzy natáhl bačkory; podaří se mi ji zahnat hned vzápětí objednanou sklenkou moku, jak jinak opět na účet Alexe.
Postávám si v osamění u barpultu, popíjím a zaobírám se veledůležitým tématem o nesmrtelnosti chrousta. K [i]„milenecké“[/i] dvojce jsem otočen zády, což však vzápětí napravím, otočím se čelem k nim a nepokrytě se na ně zahledím. [i]Určitě zase fňuká, jak jinak. Většina ženských umí jen fňukat.[/i]
Odplivnu si a poté se rozhodnu jednat. Vykročím směrem k té dvojce – v ruce stále skleničku – a posadím se bez okolků k nim. Ležérně se opřu o židli a roztáhnu blaženě nohy – výraz ve tváři se blíží výrazu člověka [i](ne, pardon – tieflinga)[/i], který právě dokončil nějakou vskutku náročnou činnost. Oslovím je, ačkoliv hledím především na Alexe.
[b]„Pátrání zde je již u konce, či si dopřáváte, vážení, jen příjemného mezi-odpočinku?“[/b]

[tab]Tvoje urážky a rýpání zřejmě nepadají na úrodnou půdu. Mluvit takhle do zdi tak to má asi stejný výsledek. Jediné co zřejmě zabralo byla ta chvilka šeptání, při které mírně nadzvedl jedno obočí, které o chvíli později zase pomalu spouští dolů. Ani chřestění s měšcem a jeho mávání před očima zrovna neupotává jeho pozornost. Jak sis ale všiml, rozhodně upoutal pozornost několika jiných. Ti se však raději drží stranou. Po tom vystoupení, kdo by se jim divil.

[tab]Akolita stále mlčí a i když proneseš že máš uvnitř práci, stále stojí na místě s rukama založenýma a jen se nezúčastněně kouká tvým směrem. Jako by ti snad chtěl všechny ty urážky oplatit mlčením. Zdá se, že si to i náramně užívá. Po chvíli, která mohla být i věčností, konečně promluvil znuděným hlasem.
[b]"Proč bych měl? Ještě jsi mi neřekl co za práci a u koho ji provádíš."[/b]

[tab]Chvíli se touláš čtrvtěmi než se dostaneš před Halu mluvčích, aby sis na chvíli sedla a dopsala si deník. Obloha pomalu temní a dostává fialový nádech. Lidí kteří chodí okolo začne ubývat a i na tebe pomalu začne doléhat únava. Přece jenom jsi celý den chodila po městě. Raději se tedy sbalíš a vydáš se na poslední dnešní cestu a to domů.

[tab]Doma tě kromě večeře čeká i řada nepříjemných otázek typu: "Co jsi celý den zase dělala? Kdepak jsi se toulala?" atd. Zdá se že bez odpovědí se asi do postele jen tak nedostaneš. Navíc je třeba se rozhodnout, kam se tedy ráno vydáš...

[i]Hm, to viem aj bez teba.. To mi moc nepomôže..[/i] Pomyslím si a rozčúlene zalovím do vrecka čierneho plášťa. Vytiahnem dve malé flaštičky s červenou tekutinou a jednu na hlt ju vyprázdnim. [i]Nechcela som to zbytočne minúť, ale asi by som nemala silu sa odtialto dostať. A navyše, Tobias bude potrebovať asi tiež..[/i]
Uvedomím si a už pociťujem zjavnú úlavu a navrátenie stratených síl. Posavím sa zo zeme, podídem k Tobiasovi a strčím mu plnú flaštičku do ruky. [b]"Posilujúci elixír. Vypi to, ulaví sa ti."[/b] Poviem a poobzerám sa okolo seba, či sme s tým hlukom nevzbudili zbytočnú pozornosť.

[i]Musel použiť nejaké kúzlo.. Nieje možné aby niekto manuálne vykonal taký bordel s telom. A tento chlap bude asi len nejaký strážca.. Alebo len prostredník.. nikto dôležitý. Nikto, kto by bol zasvätený do prípadu natolko, aby mi vedel konkrétne odpovedať..Do čerta! Musím zistiť, viac.. [/i]

Pozriem na zhypnotizovaného a je mi jedno, že mu môže další tlak spôsobiť nejaké vážne kompikácie alebo ho to zničiť. Nezáleží mi na jeho duševnom ani fyzickom zdraví.
[i]Navyše mi takmer zabil manžela! A to si trpko odnesieš![/i]

[b]"Tak, a teraz mi pekne vysypeš, kto je vo vaších radoch na poste vyšetrovatela, čo o ňom vieš, kde sa vyskytuje. A čo vieš o ďalších, kto sa prípadom zaoberá. Poprípade čo si započul od okolia. Nechcem počuť že nič si nezapočul a nevieš kto sa s tým zahadzuje.. povieš mi to pekne dobrovolne."[/b]
[whisp](Keby ten tĺk sa nechcel pekne vykecať, tak sa mu Hell pekne nabúra do mozgu s úmyslom vytiahnuť myšlienky napovrh :P)[/whisp]
Vyhrkem na ňho a natiahnem ruky pred seba, keby sa predošlé kúzlo zlomilo a ak by dotyčný nabral znovuschopnosť pohybu, pričom sa zlomyselne uškrniem. Som v strehu a na kraji mysli dúfam, že Tobias môj drahocenný elixír použije. Je to pre jeho dobro.

[i]Keď s týmto teátrom skončíme, poznáš čo je hnev a krutosť.. tvoja mysel si bude spomínať len to. Ak sa vôbec niekedy bude ešte schopná zapnúť..[/i]

Prudký a nečekaný obrův protiútok mě dost zaskočí. Něco takového bych od takového kolohnáta nečekal. [i]Do prdele, někdo s mýma zkušenostma už by nemusel podceňovat nepřítele![/i] Prolétne mi myšlenka na hranici vědomí, když se kácím k zemi. Nakopnuté stehno bolí jako čert, bolest vyskakuje do celé nohy a pánve.
Helleste naštěstí neváhá a jedná. A naštěstí jedná parádně a za chvilku už moje malá, neškodně vyhlížející ženuška stojí jako vítěz. Sice polomrtvý, ale přec.
A už mi podává lahvičku s elixírom. Přijmu jí, ale nevypiju, jen strčím do kapsy.
[b]"To je dobré, není to tak zlé."[/b] přemítavě šťouchnu do nejbolavějšího místa a důkladně prozkoumám, jestli mi náhodou něco neprasklo. Pak se pokusím vstát. Automaticky vložím do kuše další šipku a odbelhám se trošku dál od Nemilosrdného. V duchu se připravuji vystřelit a okamžitě šáhnout po vrhacím noži, kdyby Hellestino kouzlo přestalo působit. A tentokrát budu mířit na obličej.
[b]"Pospěš si drahá, nemáme čas."[/b] prohodím jen k Hell a poslouchám další sérii otázek.

[tab]Mírně otráveně se naposled podívám za odkvačivším mágem. [i]Takže další pomocník těch milovníků smrti? To se podívejme. Nevypadá jako jeden z nich - možná jde za nimi ze stejného důvodu, jako já? Vysoká odměna určitě přilákala spoustu slídilů tu a onde. Sice pochybuji, že s informacemi, které mi Ašur svěřil, by se nějak zvlášť šířili, ale taky mám pocit, že tenhle... snad člověk má víc než dobré předpoklady ze Spalovačů vymámit alespoň něco, pokud si to zamane. Takže přestaňme ztrácet čas a vzhůru do akce, než nás připraví o náskok,[/i] pomyslím si a rychle vykročím kupředu, cíl kartářka.

[tab]Když se mi konečně podaří vypátrat plátěný příbytek té potulné vědmy, pro sebe se spokojeně pousměji a vstoupím. Při tom se jen mimochodem prohmatám, abych zkontrolovala, jestli mám stále u sebe své peníze - nemít čím zaplatit by bylo krajně nemilé. Uvnitř neodolám a když procházím kolem zavěšených serepetiček, do několika z nich namátkou šťouchnu a rozhoupu je.
[tab]Následně tmou zamžourám na ženu a přijmu místo, které mi nabízí.
[tab][b]"Děkuji, zdravím vás. Potřebovala bych znát výklad jistých znamení, přesněji řečeno několika tarotových karet..."[/b] svižně se prohrabu taškou, abych našla Ašurův svitek [b]"... můžete to pro mě udělat? Jde o trojku, čtyřku, devítku a rytíře holí, potom trojka disků, pětka, šestka a královna pohárů, trojka mečů a princ, pak figury šestka se symbolem zamilovaných, jedenáctka viselec a čtrnáctka s uměním,"[/b] vyjmenuji.
[tab][i]Zajímalo by mě, jestli by byl dobrý nápad ji pak požádat, aby mne alespoň základy čtení z karet naučila. Pokud mám hledat vraha, který se rád vyjadřuje podobným způsobem, určitě by to nebylo na škodu.[/i]

Pokrčím rameny.[b]"Procházela se všude možně.Teď mi dovol odejít, jsem dost unavená."[/b] řeknu tetě a odejdu do pokoje, kde se převleču a natáhnu na postel.

Koukám do stropu.
[i]"Bezpečí domova...Tady bysme se měli stále držet."
"Zase začínáš?"
"Jo a pořád budu. Víš, že bysme se do toho neměli plést."[/i]
Zalezu během chvíle pod peřinu. Zachumlám se a zavřu oči.
[b]"Zítra půjdeme hledat ru ženu, kterou nám poradila ta věštkyně." [/b]šeptnu.
[i]"Ale -"[/i]
[b] "Teď už mě nech spát, prosím.[/b]

S lehce vytočeným úsměvem mu oplácím kamenný ksicht stejnou brvou a čekám. Až na to že mne z toho po chvíli začne bolet tvář kvůli šklebu který jsem zaujal.
[i]Tihle uctívají smrt nebo jak to bylo žejo? Tak když jich pár zabiju neměl by to být problém ne hmm... Ale co když nemá klíč a zná třeba jen heslo nebo tak? Tady jeden nikdy neví, třeba ty dveře sou jen na okrasu a dovnitř se chodí jinudy.[/i]
Když se poté konečně šedá kůže rozhoupe, uvolním škleb a začnu se hýbat také.
[b]"Protože jsem tě o to hezky poprosil?"[/b]
[i]Ne že bych si to pamatoval...[/i]
[b]"A mimoto, vypadá to že se tím že mně ignoruješ náramně bavíš. Není to náhodou proti vašemu slavnému kodexu spalovači? Ještě by sis mohl na okamžik pomyslet že seš rád na světě a pak by jsi měl noci plné depresí a nedorozumění se sebou samým. Nehledě na to že by si starší všimli změny v chování z nervozity. Taky by ses mně ale mohl lehce zbavit tím že mně pustíš dovnitř. Zatím nemám důvod proč bych tam měl něco rozbíjet. Jen mám na práci vyšetřování v rámci těch vražd.
Jestli ale chceš tak mám čas ti tu tancovat před očima až do noci."[/b]
Provokativně se ušklíbnu a napodobím jeho postoj jako by před ním stálo zrcadlo. Jen při tom razantně tvořím obočím vlny.
[i]Nebo tam taky můžu jít neoficiální cestou že... myslím že vím zrovna osobu co by věděla kudy. Ale najít ji bude problém...[/i]

[b]"To rozhodně nelze odmítnout,"[/b] zavěsím se do Alexe a nechám se odvést až ke stolu. Tam se usadím tak, abych měla (alespoň částečně) výhled na barpult a na veškerá individua, která se kolem něj shlukují. Předpokládám, že ne všichni mají u hostinského takové jméno, aby jim nosil pití až pod nos, a tudíž většina místního osazenstva musí méně či více často navštěvovat výčep - neexistuje proto lepší varianta, pokud chcete mít přehled.
[b]"Máš snad pocit, že to mám zapotřebí?"[/b] zazubím se a s bohorovným klidem se svezu na židli do polohy "pololežmo", pravou nohu opřenou kotníkem o levé koleno. Přinesenou sklenku přijmu s děkovným pokývnutím, zatím ji však nechávám stát tam, kde je.

[b]"Mluvila jsem s jedním elfem. V podstatě mi nesdělil nic zajímavého, jen mě poslal za jakousi věštkyní z Dolní čtvrti. Možná už jsem o ní kdysi slyšela, nejsem si jistá. Říká ti to něco?"[/b] Teď, když není v doslechu Tien, působím mnohem přístupněji a otevřeněji. [b]"Ať už se jedná o cokoli, proklepla bych si ji. Když už o ní věděl i trouba, co jinak rozumí Sigilu jako koza petrželi... A i kdyby ne, za zkoušku nic nedáme."[/b]
Taktická pozice naproti barpultu mi dovolí včas si všimnout blížícího se Tiena.

[i]Ach, běsové, ten mi [b]tak[/b] chyběl... Skoro se bojím, že co nevidět začnu zvracet nadšením. Jednou mu za ty jeho řeči někdo vrazí pěst do chřtánu tak hluboko, že vytáhne šňůrky od spoďárů. Ach, kéž bych byla u toho! Za tu podívanou bych dala pravou ruku.[/i]

S dokonalým načasováním se zvednu a posadím se na desku stolu. Když už mám hrát lehkou děvu, ať je to tedy se vším všudy - alespoň tak to působí dle nenucenosti, s jakou se vzápětí natáhnu po sklence s ginem a požitkářsky přivoním. O tom, že se ve skutečnosti jen nechci dívat na tieflingovu kyselou papulu, nemůže být pochyb, ale komu na tom sejde?
[b]"Pátrání zde bude u konce, až to sami uznáme za vhodné, [i]drahý příteli[/i],"[/b] pronesu přes rameno, ještě než mu stačí odpovědět Alex. Tvářím se jako vždy přesladce, v očích mi však planou nebezpečně jedovaté ohníčky. [b]"Jakpak jste s prací pokročil vy - pokud do toho tedy nepočítám přemístění dvou panáků whisky od desky stolu k ústům? Nebo se snad nenašel nikdo, kdo by byl ochotný nechat se oblažovat vaší dokonalou přítomností?"[/b]
Vypadá to, že jsem skončila, jakmile se však Tien nadechne k odpovědi - a nepochybuji o tom, že to dřív nebo později udělá, jelikož takový útok na svoje ego dozajista nemůže ponechat bez odezvy - skočím mu ostře do řeči takovým tónem, jakým mě ani jeden z nich ještě neslyšel promluvit: [b]"Buďte zticha, vůbec mě to nezajímá."[/b]
Nicméně, pokud bude mlčet, tím lépe pro obě strany.

S vlídným výrazem, s nímž nehnou ani případné tieflingovy žvásty, se pak obrátím zpět k Alexovi. Konečně usrknu ze své sklenky s pitím a zasněně přivřu oči.
[b]"Hmm, dala bych si cigaretu. Dovolíš?"[/b] V ruce držím krabičku s cigáry. [i]Alexovu[/i] krabičku s cigáry, jak si může všimnout. Těžko říct, kdy jsem mu ji čmajzla - snad ještě cestou k baru, snad během špičkování s Tienem. Aniž bych čekala na odpověď, jeden dlouhý doutníček z tabatěrky vytáhnu - teprve pak mu ji vrátím, ve tváři úsměv, který může znamenat mnohé, od prostého 'díky' až po 'měli byste mě konečně začít brát trochu vážně'.
Naráz do sebe vyklopím zbytek pití a zamlaskám, načež si narazím na hlavu Alexův klobouk (patřičně nakřivo, pro efekt) a vstanu.
[b]"Půjdeme?"[/b]

[tab]Žena tě pečlivě poslouchá a čeká až domluvíš. Do řeči ti nijak neskáče. Plameny svíček tančí a vykreslují ji na tváři různé stíny, které jakoby přetékaly z jednoho místa na druhé. Snad jako by byly i živé. Když skončíš, začne vykládat významy karet. Její hlas je skřípavý a následuje ho velmi potichá ozvěna.
[b]"Trojka holí znamená ctnost. Je to důvěra v sebe sama a rozvoj vlastní osobnosti. Čtyřka holí je uskutečnění, uzavření a ukončení starého tak, aby bylo volné místo pro začátek nového. Devítka holí značí sílu, ať už duševní, duchovní či fyzickou. A Princ holí? To je čistá energie, síla která překonává všechny překážky při cestě za svým cílem."[/b]

[tab]Kartářka se na chvíli odmlčí a z pod stolu vytáhne láhev vody, ze které se napije než zase pokračuje ve svém výkladu.
[b]"Trojka disků je označení pro dílo, které se skládá ze tří bodů. Duše, ducha a tělo a jejich spolupráci na onom díle. Pětce pohárů se říká zklamání. Co to znamená, to si asi dokážeš domyslet sama že? Šestka pohárů je naproti tomu rozkoš a to ze všeho, co život a práce přináší. Královna pohárů je označení pro projevování a prožívání citů a důvěra v ně. Pak tu máme meče že? Tři meče opletené růžemi, znak pro žal a ztrátu. Princ mečů je intuice, tvořivé myšlení a přesekávání starých a omezujících pout všeho okolního. Tak... to by jsme měli malou arkánu a dvorní karty. Teď nám zbývá asi to nejdůležitější, velká arkána. Zamilovaní, to je spletení dvou protikladných věcí v jeden svazek, který drží pohromadě díky lásce jednoho k druhému. Viselec je označení pro zaseknutí myšlenek a myšlenkových pochodů. Neschopnost vzdát se starých ideálů a proto dopadnete jako ten viselec. Zneuctěn, nepochopen, vyvržen. A umění je ,obdobně jako zamilovaní, spojení dvou protikladů. Tady to však není kvůli lásce, ale kvůli té alchymii a vnitřní proměně. Tak je to."[/b]

[tab]Žena přenechá svou váhu opěrce židle, která pod ní mírně zavrže a na chvíli znaveně zavře oči. Když je zase otevře vypadá znovu čilá.
[b]"To by bylo ke kartám miláčku. Vsadím se, že máš ale i spoustu dalších otázek. Třeba jak to všechno souvisí s Černou růží že? Nu, jen se ptej. Mocnosti mi nakázaly ti odpovědět pravdivě a nijak jinak. Upozorňuji tě ale, že máš jen jednu otázku na Černou růži, takže ji pořádně zvaž než ji vyřkneš ano?"[/b]

[tab]Spalovač se ještě chvíli usmívá, ale když dojde na tvoje kázání ohledně jeho chování, zachmuří se. Chvíli tam jen tak stojí a snaží se přesvědčit sám sebe, že se mu jen zdáš. Když to nejde, snaží se tě pohledem přesvědčit abys odešel, ale jelikož ani to nefunguje, vzdá to a rezignovaně povzdechne. Gestem ti naznačí ať ho následuješ a jde směrem k bráně do Márnice. Následuje pár gest a brána se otevře a spalovač vchází dovnitř. Trpělivě čeká až se uráčíš dojít, aby za tebou mohl zavřít.

[tab]Akolita si to zamíří dlouhými kroky přímo do srdce budovy. Jeho místo u brány zaujme jiný, který stoupne na stejné místo. Vsadil by ses, že se na tuhle chvíli vyloženě čekal a hrozně se na ni těšil. Budova je vevnitř stejně přívětivá jako zvenčí. Velké kamené haly a sály, kde hoří jen magický zelonomodrý oheň nevydávající žádné teplo, jsou zdobeny jen několika mála závěsy, které až při bližším zkoumání ukáží fakt, že jsou celé z kovu obdobně jako kroužková košile. Žádné malby, nic. Jen několik spalovačů, kteří postávají ve skupinkách a rozmlouvají o sféry-ví-čem a všudepřítomní nemrtví vykonávající rozličnou práci. Zombie tahají velké kovové stoly s mrtvolami po speciálních kolejích, kostlivci přenášejí zprávy a věci z místa na místo... A pak ještě ti strážci. Velké kostry, téměř čtyřmetroví giganti, s obrovskými meči a železnou zbrojí. Mezi kostmi se jim proplétají různé kožené pásy, až to vypadá jako svaly a šlachy. Zbroj i meč září různými runami, které na první pohled připomínají obranou magii. Na všech strážcích je však vrstva prachu, jako by tu už takhle stáli celá staletí.

[tab]Tvůj průvodce ti však nedává příliš mnoho času na studie, protože pokračuje svižným krokem do podzemních komnat budovy. Prošli jste už tolika halami a sešli po tolika schodištích, že jsi si naprosto jistý, že už musíte být alespoň deset metrů pod zemí. Najít cestu zpět bez doprovodu by asi taky zabralo nějaký ten čas. Čím hlouběji jdete, tím větší prostory se vám ukazují. Až konečně, asi po čtvrt hodině chůze, dojdete do místa, kde bydlí spalovači. Průvodce tě přivede k jedněm dveřím, na které zaklepe a čeká na vyzvání ke vstupu. To už ale jdeš sám a on zůstává za dveřmi. Sice se pořád netváří nijak šťastně, ale poslušně čeká.

[tab]Pokoj je oproti tomu co jsi viděl doposud strašně malý. Ne víc jak tři na tři metry. Není tu žádné okno, jen ty dveře kterými jsi vstoupil. V místnosti je napasována postel, menší skříň, stůl který je pokryt neskutečným nepořádkem v podobě různých pergamenů a malá židle, za níž sedí tvůj "hositel". Je to muž s černými vlasy a bradkou. Má hnědé zapadlé oči, kterými tě sleduje. Oblečen je stejně jako višchni ostatní do klasické spalovačské róby. Pořád něco škrábe do svých pergamenů a zdá se že si tě příliš nevšímá. Čekání než dopíše však zabere jen chvíli. Prohlédne si svůj výtvor a pečlivě ho položí na hromádku dalších pergamenů. Poté konečně pohlédne na tebe.
"Hmm, zdravím. Já jsem Ašur, spalovač a zasvěcenec druhého kruhu. Nabídl bych vám místo k posazení, ale obávám se že takovým luxusem tu neoplývám. Mám takový dojem že jste sem byl zaveden kvůli Černé růži že? Dobrá. Já jsem pověřen vyšetřováním. Chci vědět co vše již víte a co potřebujete vědět a když pomůžete vy nám, my pomůžeme vám. Hm? A jak že se to vůbec jmenujete?" Zakončí otázkou. Jeho hlas je hrubý, skoro jako kdyby se třel kámen o kámen. Do ruky zase vezme psací pero a chystá si další pergamen.

[b]„Jo, zdá se, že věštkyněmi to tu je poněkud přesáklé, asi jako když se ti vylije strašná spousta barvy na velmi malé křeslo, to čalounění pak tak žblachtá...“[/b] Učiním poněkud abstraktní sled pohybů prsty, jenž má asi představovat ono žblachtání. [b]„To víš, poptávka a nabídka, v Sigilu je stále o čem dumat a leckdo je líný se tím zdržovat, tak hledá odpovědi kdesi v transcendentnu, navíc, jaká hanba, zprostředkovaně, ne aby se naučil věštebnou magii sám, ale platí kopy měděných mincí různých žblachtavcům. Chci říci: i tamten mladík se zmiňoval o věštkyni z Dolní čtvrti, jako by to byla kdovíjaká celebrita, ale abych byl upřímný, sliboval jsem si... Zkrátka nevěřím na věštby a nenapadá mě, co by nám ta dobrá paní mohla říci: váš vrah bude zítra v pět u Nástěnky a uzly na Niti osudu mi říkají, že zrovna vám se jej podaří chytit? To zrovna...“[/b] Odmlčím se, abych si usrkl svého nápoje. [b]„Ale budiž!“[/b]

Pana Tiena přivítám krátkým pokývnutím; o odpověď na jeho otázku se nezabývám, o to se sdostatek stará Adhara. Zatímco mluví, povytáhnu nejprve jedno obočí, pak druhé a nakonec obě. Obrátím se s úsměvem na svého kolegu: [b]„To sedlo! Vy se stále podivujete, pane Tiene, proč jste přes pokročilý věk stále nesezdaným starým mládencem a ženské se vás straní – a tady to máte! Váš nesnesitelně nevýrazný oděv pobouřil i zde naši drahou Adharu. A co to používáte místo parfému? Benzín? Petrolej? Pro všechno na světě, pane Tiene, mějte slitování s našimi ubohými nosy! Všichni víme, že jste si těmi svými pokusy vypálil čich už před lety, ale nechte té zatvrzelosti a dovolte mi vzít vás do mého oblíbeného salonu, kde vám vybereme něco, co vaši výjimečnou tvářnost metaforicky podtrhne, nikoli přeškrtá!“[/b] Zamrkám na tieflinga dlouhými holčičkovskými řasami se vší naléhavostí jaké jsem schopen, aby viděl, že to s ním myslím dobře.

Trik s cigaretami ocením: [b]„To bylo dobré!“[/b] Laskavě je přijmu zpátky a také si zapálím, popostrčím pak krabičku i ke svému kolegovi, aby si také zavdal. Když se Adhara, ozdobena mým kloboukem, zvedne a zavelí odchod, zamrkám znovu. Dlouhými holčičkovskými řasami. Aby bylo vidět, že tentokrát to zcela určitě dobře [i]nemyslím[/i], že nenechám nikoho, aby rozfoukával křídu, jíž jsou nakresleny všechny své kruhy. [b]„Jakže? Půjdeme? Nezlob se, drahá, ale pořád jsem to já, kdo dal dohromady tento malý tým a kdo jej, podoben rozvážnému kočímu, vede kamenitými stezkami, aby úspěšně dospěl na ta místa, která vábně voní slávou, úspěchem a všemi takovými věcmi. Chápu, že zde můj kolega je kolomazník s jedním přebývajícím údem a mnoha přebývajícími kolečky zde,“[/b] poklepu si na spánek, [b]„a bohužel se mu nedostalo příliš dobrého vychování. Avšak ani to, ani jakékoli jiné inkonzistence, které na jeho charakteru shledáváš, ti nedává právo se na něj rozkřikovat, ať je zticha. Spílej mu skřetů a obejdů, sféry vědí, že to všechno je pravda, ale pan Tien bude hovořit tehdy, kdy uzná za vhodné, a tehdy, kdy uzná za vhodné, bude mlčet. Stejně tak nohy naší skupinky budou kráčet tehdy, kdy se usneseme hezky vespolek – a nevšiml jsem si, že bychom se na něčem takovém usnesli. Pan Tien nám ani nepověděl, co zjistil, a já jsem ani nedopil svůj drink,“[/b] ukáži na poloprázdnou sklenku. [b]„Dost bylo těch projevů nesvornosti, ano?“[/b] Dám dostatečně najevo, že ten ťunťa Alexík se také umí hněvat, přesto mluvím celou dobu svým obvyklým hlasem a mou tvář neopouští úsměv.

Obrátím se na svého kolegu a zatvářím se velmi zkroušeně: [b]„Prosím odpusťte, že jsem o vás mluvil, jako byste ani nebyl přítomen, bylo to ode mě mimořádně indiskrétní, jsem zdrcen!“[/b]

[tab]Tobias se konečně zvedne. Po rychlém ohledání kromě další bolesti v noze může konstatovat, že zlomená není. Při vstávání v ní však lupne jak kloub naskočí zpátky kam patří. Bolest znovu vystřelí celým tělem a tak má co dělat aby i za pomoci blízké stěny zůstal stát. Po chvíli se však zdá vše v pořádku, rozhodně však ale bude nějakou dobu chodit mírně kulhavě, přece jenom to nebylo nic příjemného.

[tab]Helleste na nemilosrdného vysype další várku otázek, které doprovodí mírné zapraskání elektřiny v okruhu kolem strážcovy zbroje. I když sebou obět mírně zazmítá, stále ještě odpovídá na otázky.
[b]"Nad celou akcí ohledně Černé růže stojí inspektor Halriss, který úzce spolupracuje s Harmoniem. Místo jeho současného pobytu mi není přesně známo, pokud se však drží plánu, měl by být v základně harmonických a společně s Kroethem, jejich vyšetřovatelem, vyslýchat různé lidi u kterých se myslí, že by mohli mít nějakou spojitost s případem nebo by o něm mohli něco vědět. Jeho poslední příkaz pro mě byl, abych pohlídal toho místo do příchodu jednotky harmonických, která by tu měla být každou chvíli, a která ho zajistí, posbírá stopy a vyhodnotí. Já měl pak zajít za Rodukanem, kouzelníkem od Vnímavých, který pracuje jako věštec a mohl by mít další informace."[/b]

[tab]Po této promluvě vzduchem znovu zazní zapraskání elektřiny, nyní silnější než předtím, a Helleste může cítit jak kouzlo z nemilosrdného pomalu sklouzává a povoluje. To v kombinaci s informací o brzkém příchodu dalších (samozvaných) strážců zákona nezní příliš přívětivě. Rozhodně nezbývá víc než pár sekund a kouzlo přestane účinkovat. To může říct od pohledu i Tobias, který vidí jak runy na zbroji pulzují v takové síle, až se vypalují do očí.

---===---
expy:
Helleste: 4
Tobias: 3

[tab]Ráno není nijak příjemné. Ze včerejšího večera, kdy se teta nenachala odbýt pouze jednou větou si nic moc konkrétního nepamatuješ. Jsi si ale naprosto jistá, že jsi měla nějaký nepříjemný sen. Podivné mrazení v zádech a pot po celém těle to jen dokazuje.

[tab]Teta byla od rána zase pryč. Na stole po ní zůstal papírek, který ti nakazuje, aby ses takhle sama netoulala městem, že je to nebezpečné. Ať už jsi tomuto vzkazu věnovala jakoukoli pozornost, přichystání na cestu ti chvíli zabralo. Potřebovala jsi se nutně umýt a zjistila jsi, že jsi tím ztrávila víc času než jsi čekala. Na cestu jsi vyrazila okolo desáté ráno...

[tab]Propletla jsi se čtvrtí, aby jsi dorazila k Městské hale. Před jejími dveřmi stojí hlouček Vnímavých. Muži a ženy, povětšinou z bohatších rodin, kteří si vyměňují své zážitky nebo prostě jen bezvýznamně tlachají. Kromě nich tu postává i stráž Vnímavých. Je to čtveřice mužů v kvalitních kroužkových košilích s lehkými meči u pasu. Všichni z nich mají pod zbrojí stejnokroj. Bílomodrou košili jejíž rukávy se ke konci rozšiřují a nařasují. Kalhoty jsou z kůže, ale mají taktéž kombinaci bílé a modré, stejně jako jejich boty, které spíš připomínají tanečnické boty než cokoli jiného.

V očích se mi neznatelně zaleskne a ve tváři objeví výraz zaujetí. Lehounce se přiblížím tělem ke stolu a nakloním hlavu na stranu – [i]a heleme se. Podrážděná kočička ukázala drápky a vycenila zoubky. To je ale nestoudně drzá kočička. Víte vy, co se dělá s takovými chlupatými koulemi? Zamyslete se nad tím a zkuste hádat, třeba i uzavřete nějakou tu sázku, co jsem naposledy udělal s číčou, když mi vlezla do pracovny. Hádejte, vsaďte si, třeba se vám dostane nebeských výher! Odpovědí se vám zajisté dostane již brzy, buďte trpěliví a příliš nenaléhejte.[/i]

Laciný zlodějíčkovský trik na mě nijak nezapůsobí, snad jen přesvědčí, abych svou sklenku vyprázdnil do dna dříve, než mi zmizí z ruky také. [i]S tím by mohla vystupovat v cirkusu; mě možná označují za bizarní bytůstku, ale takové triky s mizením a objevováním se věcí by na nějaký ten plebs mohly také zapůsobit. Takže až nebude vědět, co ke stáru dělat, cirkusová vystupování pro ni budou jasná volba, snad jen ten nosánek jí budou muset trochu useknout, aby jej tak neustále nevystrkovala k nebeským výšinám. Jak se tak mezi lidem říkává – mohlo by jí tam jednoho ošklivého (deštivého) dne napršet.[/i]

První slova směřuji opět na svého společníka, tudíž ani polohu těla a natočení hlavy není třeba nijak zvlášť měnit – [i]hru se slůvky mám tak rád, drahý Alexi![/i]
[b]„Jaký pokročilý věk, drahý pane Holiday? Vy mi máte co říkat, starouši! Náhodou jsem tiefling ve svých nejlepších letech, milý příteli, na to nezapomeňte.
Stejně tak jsem vám už kolikrát říkal, že svazek manželský, či žena v naší domácnosti by byla přímou cestou do hrobu. Dokážete si jen představit, jak by mi to neustálé žvatlání kazilo mé intelektuální kruhy? Ty bytosti se vás snaží podmanit, strhnout na svou úroveň a... vůbec, k čemu to všechno? Dosud jsem neobjevil jediný důvod pro to, abych si nějakou ženskou domů pořídil, povíte mi snad vy, jaké by to pro mě mělo výhody?
A můj oděv, pane Holiday? Co se vám na něm nelíbí? Možná je nevýrazný, ale nepotřebuji na sebe upozorňovat a nechávat zírat druhé jako zde naše společnice; uměřenosti jsem zastánce!
Do salónu mě nedostanete ani omylem, jednou provždy jsem vědec a intelektuál, nikoliv nějaký věšák dle vašich slov módních oblečků, ani nechci páchnout jako oškubaný eunuch s napudrovanou prdelí. Jakákoliv starost, ba dokonce jen zájem o tyto naprosto světské záležitosti by mi jen krutě vraždil mé dokonalé myšlenky; vy máte zcela jiný ontologický status, je jasné, že si takovou rozmařilost můžete dovolit, ale já nikoliv.“[/b]

Přijmu nabízenou krabičku, vytáhnu si z ní také jeden váleček a nechám si jej od Alexe zapálit. Po chvíli vydechnu z plic mohutný kouř, a ačkoliv ona dáma, na základě zcela uměle zkonstruované autority, z níž čerpala ten neoprávněný rozkazovačný tón, zavelela k odchodu (pochopitelně zcela jistě beze mě), ani já, ani můj společník se k němu rozhodně nemáme. [i]Nečekal bych ani nic jiného, protože kdo by naslouchal takovým rozmařilým rozkazům? Nejsme přeci na dětském táboře.[/i]
[b]„Jak krásně řečeno, drahý pan Holiday, jste učiněný poeta a milovník dokonalého slova! Ta staletí, ne-li tisíciletí jsou na vás vpravdě poznat. Snad jen bych vám trochu poupravil terminologii – nikoliv „kolomazník“, nýbrž „geniální vynálezce“, nikoliv „přebývající úd“, ale „vskutku skvěle stavěný ocas“ a nikoliv „přebývající kolečka“, neb „nepřekonatelný génius“ - v primárním slova smyslu, pochopitelně.“[/b]

Představa pajdavé připitoměle se motající šesti-nožky na mé tváři vykouzlí blažený úsměv plný nadšení – [i]přední nohy této bizarní zrůdičky zcela pochopitelně ztělesňuje Alex: vůdce smečky, archetyp plesnivého mudrce, kráčející rovnoměrně vpřed bez zastavení, nekonzistentností, zaškobrtnutí, sebejistě; prostřední nožky zcela jasně představuje Tien – a to jsem přeci já! - mozek celé této multikulturní bytosti, která je spíše Frankensteinem, než něčím, nač by se dalo dívat bez pohoršení a vskutku vážných obratů v žaludku: mozek celé skupiny, intelektuál a vynálezce, archetyp nikým nepochopeného génia, udržuje stanovenou linii svým nejlepším přítelem, přispívá k volbě té správné cesty, vyvažuje případné nerovnosti; a nakonec, snad raději ani o tom neuvažovat, zadní nožky, v jejichž hlavní roli se nám představí naše „drahá“ společnice: tažena přední silou spíš, než aby šla sama, rozbíhá se do všech možný stran asi tak, jako se vám rozbíhají panenky, když trpíte tou strašlivou oční chorobou, vzpurná a egoistická, snaží se převzít moc a stát se předními i prostředními nohami zároveň, kope do nohou před sebou a snaží se je podrazit, bez hlubších motivací, archetyp... fuchtle.
Hezky jsme si tady tu příšerku popsali a teď zajisté i vy souhlasíte s tím, co jsem uvedl prve – pajdavá připitoměle se motající šesti-nožka, vskutku bizarní zrůdička, slátanina a splácanina všeho možného (ale především nesourodého) dohromady. Tak to tu máte![/i]

Nasadím vážný, posmutnělý výraz a hovořím i nadále k Alexovi.
[b]„Hluboce... opravdu hluboce jste mě ranil, pane Holiday. Nevím... nevím...“[/b]
S gustem „přehrávajícího“ herce se zajíknu, zakoktám a následně popotáhnu nešťastně nosem.
[b]„...nevím, jak se s tím vůbec vyrovnám. Bolí to! Jak moc to bolí!“[/b]
Vykřiknu.
Ztiším se a již o něco klidněji a vstřícněji pokračuji.
[b]„Jste ale můj dobrý přítel, drahý pane Holiday. Nejlepší... já... já vám to odpustím. Odpustím vám to, ani bych jinak učinit nemohl!“[/b]
Přátelsky na něj mrknu a pak náhle vyskočím ze svého místa, jedním hupsnutím přiskočím k Alexovi a bodře jej obejmu na znamení našeho společného smíření. Dokonalý herecký kousek!
Posadím se zpět na své místo a bez původního patetického hnutí mysli pokračuji – nyní však již z jiného soudku.
[b]„Kde že jsme to přestali? A... tady. Ještě bych se zde rád trochu porozhlédl, dobrá whisky bystří smysly i mysl jako takovou... až poté můžeme jít.“[/b]
Vražedný pohled věnovaný Adhaře.
Pokračuji jejím směrem.
[b]„Drahá, ve vašem kraji vás asi také příliš neučili dobrým způsobům, že? To vaše obořování se a laciná jízlivost...“[/b]
Zamlaskám si pro sebe.
[b]„Navíc jste si stále ještě nepovšimla – a to jste na to měla již dostatek času! - že já jsem jedinec přemýšlivý, ne čmuchavý pes; jsem, prosím, již vývojově mnohem výše a tedy mi bylo dáno to, co těm čtyřnožcům ne – mezi námi, dá se z nich připravit vskutku lahodná krmě – a to rozum a myšlení jako takové. Plazit se po čtyřech, rejdit nosíkem po zemi a pátrat po tom, kam jen se nám to ten vrahounek schoval, můžete leda tak vy, já postupuji mnohem sofistikovaněji, má milá.“[/b]

Hledím na své společníky, jako kdyby mi připravili nějaké zvláštní představení - zvědavě, s úsměvem, ba skoro potěšeně dalo by se říct, jednou rukou se ležérně opírám o volnou židli. Možná čekali (alespoň jeden z nich), že se teď vytočím a ztropím scénu, ale opak je pravdou - v jednu chvíli dokonce vybuchnu v hlasitý, zvonivý smích, který dozajista musel přitáhnout pozornost poloviny osazenstva hospody, ale k čertu s tím.
Zatleskám.

[b]"No vida, konečně jsme se někam hnuli!"[/b] Skoro by se mohlo zdát, že jsem podobnou reakci očekávala, a co víc, že jsem ji vyprovokovala schválně. Důvěrně se k Alexovi nakloním přes opěradlo židle (skutečnost, že mu tak nabízím vskutku královský výhled do svého výstřihu, přitom naprosto ignoruji) a zamrkám. [b]"To bylo moc hezky řečeno, příteli - nicméně si tak jako tak nemohu odpustit pár připomínek."[/b]

Znova se narovnám, zhluboka potáhnu z cigára a beze spěchu vyfouknu několik dokonalých šedivých kroužků. Pohledem je sleduji, dokud se všechny nerozplynou, teprve pak se obrátím na tieflinga. Už zase to vypadá, že ani oblouková pila nemůže mít víc zubů.
[b]"Já mám vychování dost, mistře Vědátore. Jen nemám ve zvyku plýtvat jím na ty, kteří si takovou námahu ani v nejmenším nezaslouží, víte?"[/b] vysvětluji, jako kdybych hovořila s dítětem na prvním stupni obecné školy. Sladkým, přesladkým hláskem, ačkoli bych teď nejraději odklepla popel do jeho sklenky.
[b]"[i]Suum cuique[/i], každému, co jeho jest, drahý Tiene, a tímto heslem já se budu řídit, ať už se to vám či Alexovi - promiň, příteli - líbí nebo ne. Hodlám na vás být právě tak příjemná, jako jste vy na mě - urážet vás, předem znevažovat vaše schopnosti a metody práce, skákat vám do řeči nebo vás ještě lépe ignorovat v situacích, kdy se to nejméně hodí..."[/b] Dychtivý výraz v mojí tváři napovídá, jak moc, moc se na to všechno těším. Pak se mi rozzáří oči jako malému děcku, které právě dostalo k svátku kilo cukroví; sprásknu ruce. [b]"No vidíte, vždyť my se ani nemusíme namáhat někoho chytat. Až nás Karafiát uvidí, sám se v mžiku uchechtá k smrti!"[/b]

Dost bylo jízlivostí. Konečně se posadím zpět ke stolu a zatvářím se o něco vážněji.
[b]"Ráda bych tolerovala a přecházela všechna vaše přebývající kolečka - tedy pardon, [i]nepřekonatelného génia[/i] - ale budu to dělat jedině za předpokladu, že se na mě nebudete tvářit jako na blechy a neštovice. V opačném případě..."[/b] vychutnám si tu chvilku ticha a bezpochyby také skryté tieflingovy naděje, že se sbalím a odejdu, [b]"... se alespoň nebudu muset rozhodovat, čí zadnici bránit jako první, až půjde do tuhého, že?"[/b] zazubím se zářivě tentokrát pouze na Alexe.
[b]"Odpusť mi tu scénu, příteli, ale považovala jsem za nezbytné si tyto věci vyjasnit. Přijmeš mou omluvu, prosím?"[/b] nakloním se k němu a spolu s kloboukem mu věnuji i polibek na tvář - přece jen pořád hraju šlapku, no ne? Svezu se na židli zpět do polohy pololežmo a zamávám rukama. [b]"Už jsem zticha jako myška. Jako kdybych tu nebyla."[/b]

Čím více se spalovači kaboní tvář, tím víc můj úsměv září. Abych přihodil poslední kámen tak ještě začnu pomalu plavně mávat oběma rukama. Vydávám přitom tiché hučivé zvuky. Když se nakonec uchýlím k pestrému tanečku tak spalovačova výdrž povolí. V ten okamžik zamrznu v polovině pohybu a s klidným úsměvem založím ruce za záda. Tiše ho následuji do budovy.
[i]Bylo to tak těžké stražče? Není divu že toužíš po smrti když lpíš na pravidlech a řádech.[/i]
Když dojde na gesta koutkem oka studiji co provádí. Shledám ale že to nejsou triky s kartami a tak s povzdechem pokračuji dále do tmy.

Jak procházím prostorami rozlehlé márnice, málem se nestačím rozhlížet kolem abych neztratil pojem o směru. Pozornost na okamžik upřu na magický oheň stejně jako na hejna nemrtvých a zajímavé obří stvoření v brběních. Připadá mi že ačkoli jsou všechna stvoření manipulována magií, vypadají nějak... chatrně. Jako by stačila trocha pohybu ze správné strany magického větru a všechna by se rozpadla v prach.
[i]Chladné stěny plné ticha. Skvělé místo na meditace. Ale na mně tu je moc velká nuda. Jediná zábava co přijde na mysl je polít několik kostlivců hořlavým olejem a pak pořádat jejich maratón skrze celé patro. Lepší než závody švábů řekl bych.
Tolik magie ve vzduchu... na první pohled složitý komplex zaklínadel. Na druhý všechno na stejný způsob. Nar by se tu vážně vyžil, ale to by pak Sigil zkončil pod mrtvou hordou jak znám jeho pokusy.[/i]
Tiše kráčím dál s rukama za zády, jen občasné pohvízdnutí značí mou fascinaci pro místní obyčejnými věcmi. Patří mezi ně nemrtví stále zbytečně opakující stejnou činnost, stejně jako zdroj ohně co nepálí.
O pár chvil později se ztratím v myšlenkách o tom, proč všichni vypadají tak vyzáble když musí denně překonat tolik schodišť. Když se z nich vymaním tak stojím před osobou, která by snad měla znát odpovědi na několik otázek.
[i]Hmm... praktické využití placu. Chlub se tím co všichni vidí, žij střídně v osamění.[/i]
Vrhnu na sedícího muže zkoumavý pohled, ten odhalí pouze pracovitost, pečlivost a smad také špetku sarkasmu na okrajích rtů.
Mé rty se však opět pousmějí, tentokrát však ne posměšně ale spokojeně, neboť lidem zasloužilým je vhodné uznat zásluhy.
Doženu se dokonce i k tomu že lehce pokývnu hlavou na pozdrav.
[b]"Nutně potřebujete uklízečku."[/b]
Odvětím a na zmínku o sezení jen letmo přejdu ke zdi vedle vchodu o kterou se zády opřu.
[b]"Váš dojem je správný. Ačkoli mne sem nezavedlo ani tak jeho jméno jako spíš stopa nezvyklé... řekněme "černé" magie kterou po sobě zanechává. Nechutně jsem si o ni zašpinil boty. Takže vy jste pověřen vyšetřováním za spalovačskou stranu? Dobrá, co mi tedy můžete říct o tělech sem přivezených? Komplikace bych viděl v oživování a kontrole, pokud se vůbec oživit podařilo. Ožehavé téma jako jméno Černá Růže už se na ulicích rozneslo dost na to aby se pokoušeli o několik úkladných vražd. Takže významní lidé nechtějí aby se v tom vyšetřovatelé jako vy či já hrabali. A samotný vrah zůstává stínem a strachem v temných uličkách."[/b]
Zašklebím se od ucha k uchu.
[b]"Nevím toho mnoho, ale rozhodně jsem pohyblivější než celá vaše frakce Ašure. Ačkoli nemám ve zvyku loajalitu, mám na vyšetřování kromě profesionálního i osobní zájem. Mimoto si libuji v konverzaci s psychicky narušenými jedinci. Nevěřil by jste kolik géniů se v jejich řadách pohybuje. Takže vy pomůžete mně a brzy můžete vyšetřit mrtvolu samotného vraha, neboť on se mne určitě zabít pokusí. A když ne jeho mrtvolu, tak nic neztratíte."[/b]
V hlase se neobjeví ani zmínka nejistoty. Nezdá se však ani že bych přeháněl, spíš se dá postřehnout jen tupá jistota šílence když přesvědčuje kolemjdoucí o tom, že umí létat.
[i]Hodilo by se zjistit alespoň motivace, první vražda a spojitosti. Co ale čekat od někoho kdo viděl jen zbytky z mrtvol. Nevypadá že by za posledních několik desítek dnů viděl denní světlo.[/i]
[b]"Jmen mám několik, a ani jedno si nepřeji ve sférách zaznamenáno."[/b]

[b]„Vy jste tak zapšklý, pane Tiene,“[/b] ohradím se na kolegu, [b]„že je zapšklý?“[/b] zeptám se Adhary – nečekám na odpověď, jiná než souhlasná snad ani nemůže být. [b]„Jste plný předsudků, to vašemu racionálnímu duchu nesvědčí ani dost málo! Tváříte se jako objektivní vědec, který nezatížen byť jen smítkem nepravdy přistupuje ke jsoucnům jako tabula rasa, sám sebe umenší a nechá se jimi naplnit, aby pravdivě poznal jejich esenci – a hle! Viděl jste někdy ženu?“[/b] Zeptám se zcela vážným tónem, jako by vedle nás vůbec neseděla Adhara a nemotala se spousta návštěvníků i personálu něžného pohlaví. [b]„Dotýkal jste se? Byl jste, řečeno změkčujícím opisem, uvnitř? Ha?“[/b] Zašermuji tieflingovi ukazovákem před obličejem, div že mu neutnu nos: [b]„Já pochybuji! Jste zaujatý a vaše výpovědi nemají povahu epistémé!“[/b]

[b]„Vždyť ženy,“[/b] nasadím hloubavý výraz, [b]„jsou poněkud přitroublé, ano. Hádavé, to máte jistě pravdu. Nestálé, o tom nemůže být pochyb. Chaotické – a kdybyste viděl, jaký nestoudný nepořádek mívají v kabelkách! Zdržují, ach, jak zdržují – to si musí napudrovat, ono přičísnout! Nespolehlivé – díky Prozřetelnosti, že nejsem smrtelník, kolik života bych ztratil planým čekáním!“[/b] V obličeji mi postupně roste jistý furor, zaujetí. [b]„A kolik peněz chtějí! Na šaty, na parfémy, na alkohol, na různé laskominy, na alkohol, na kočár... a na alkohol. Skutečně hrozné, mrzké pokolení...“[/b] Dramaticky ztiším hlas a rozhlédnu se kolem, mé zraky zpod obrovských brýlí těkají, divže bulvy neopustí své ukotvení. A tu se změním.

Je to jako byste mrkli, jen oka-mžik. Náhle se cosi rýsuje pod vestou – hrudník přibral coul, dva, tři... maličko, ale přesto tušíte drobná ňadra. Stejně tak pleť: zdála-li se pod nosem stopa chmýří, je pryč. I hlas, když promluvím, jemnější, ženštější. [b]„Přesto jsou ženy svým způsobem úžasné.“[/b] Ano, ženský hlas – slyšeli jste vůbec předtím jiný? [b]„Leckdo si jejich skvělosti nepovšimne, zřejmě proto, že je příliš zaujat vlastní narcisistní představou dokonalosti,“[/b] loupnu zrakem po Tienovi, aby bylo jasno, že planě neteoretizuji. [b]„Jsou ale tací, co mají oči a vidí, co vnímají, víte?“[/b] Vstanu a přiblížím se k Adhaře, blizoučko, tak, jak se dvě slušné ženy obvykle nepřibližují – přitom nepřestávám vysvětlovat školským tónem: [b]„Lze vnímat jen negativa, jistě, takový přístup je možný a do jisté míry legitimní... ale přesto,“[/b] dotknu se ukazovákem a prostředníkem Adhařiny šíje a pomalu sjíždím dolů, mezi rozepnuté knoflíky její košile, [b]„ženy jsou půvabné,“[/b] druhou rukou se dotknu elfčina špičatého ucha, [b]„ženy jsou svůdné,“[/b] přiblížím se obličejem k tváři Adhary, až se dotknu svým nosem jejího, naznačím polibek, ale včas uhnu a otřu se tváří o její: [b]„ženy vládnou šarmem, jemuž je velmi těžké odolávat. Nepodceňujte ženy, pane Tiene, dobře vám radím.“[/b]

Usadím se zpět a vmžiku jsem zas muž – copak tomu někdy bylo jinak? [b]„Proto, pane Tiene, buďme rádi, že zde přítomnou slečnu Adharu máme, cožpak se vám nezamlouvá idea paralyzovat Karafiáta pohledem na její odhalená ňadra, díky němuž jej budeme moci lapit jako zcepenělého Kubu? Mám hluboký respekt k vašemu talentu vymýšlet důmyslná řešení problémů, ale uznejte, že trocha přízemní nízkosti někdy též může prospět. Ženy jsou zbraň, pane Tiene. Kouzlo je v tom, že nesmíte nechat zbraň, aby pořezala vás, musíte pomocí té zbraně pořezat jiné.“[/b] Usměji se, scéna je u konce.

Dopiji svůj drink. [b]„É, ano, jistě, tobě odpouštím a vámi si nechám odpustit, děkuji pěkně. Co myslíte, parťáci moji, když tu tak sedíme na prahu smíření, na fundamentu bratrství, je můj návrh dát si jeden poslední drink na zbustření kuráže proti všem vědmám, věštkyním, vísendikonám a věšákům příliš smělý?“[/b] Nečekám na odpověď, kývnu na Reála a důmyslnou posunkovou řečí mu sdělím, že si každý dáme ještě jednou to samé. [b]„Připijme si a pak, ať se propadneme do Abyssu a vy, pane Tiene, nejvíc, vyrazíme. Nyní již nastal pravý čas.“[/b]

Vidím, že moje kúzla čoskoro povolia, tak stále hladím na Nemilosrdného s neskrývaným podozrievavým pohladom. Na jeho šťastie, aj keď vlastne aj v nešťastí sa rozhovoril.

[i]Za chvílu budeme mať jeho úbohú sebranku na krku, z čoho možu vzísť akurát opletačky.. na to ozaj nemám náladu. Ťahať sa s tolkými hlavami trusu v jeden deň a ešte v takej hnusnej uličke, na to fakt nemám energiu. [/i]

Pomyslím si posmešne a znechutene si odfrknem pri poznámke o príchode ďalších nekompletných živočíchov, ktoré si to, zjavne, za pár chvíl napochodujú priamo medzi nás, ako banda slabomyselných oslov, ktorých ženie dopredu niekto s trstinou v ruke.

[i]Ešteže, som si zo sebou zobrala nejakú tú zásobu fungujúcich elixírov, čo majú aspoň ako taký efekt..[/i]

Skončil jeho preslov, čo sposobí aj fakt, že moja mágia, vyslaná proti nemu, začína nepochybne strácať svoju silu a po chvílke bude pravdepodobne niekde v jeho prerastnej prdeli.
V rýchlosti naň znova letí kúzlo "zmatku" najsilnejšie akého som len bola schopná, spojené s podivnými slovami, ktoré mali zasiahnuť jeho primitývnu mysel a zbaviť ju všetkej kompletnosti, ktorú kedy za svoj úbohý život pozbieral.

Nečakajúc na účinok, hodím do seba ďalšiu dávku pobzbudzovača, ktoreho flaštička sa mi z nenazdajky objavila medzi prstami a syknem na Tobiasa.
[b]"Bež preč! A to hned!"[/b]
Vystrelím z miesta, kde som stála a vrhnem sa von, strácajúc sa niekde medzi spletitými uličkami tohto smradlavého miesta, snažiac splynúť s davom magorov, čo sa tu potulujú, pripadne obťažujú ostatných, s úmyslom odviesť zo seba pozornosť a bezpečne sa dostať do našého sídla.

[tab]Ašur pečlivě poslouchá co všechno jsi mu ochoten sdělit a pomalu přikyvuje. Když konečně dokončíš svou promluvu, začne i on odpovídat na tvé otázky.
[b]"Ano byly zde jisté... komplikace s oživováním. Právě díky nim jsme si všimli toho nejzávažnějšího, co naši frakci trápí. Ta ... věc ... krade svým obětem duše. Jistě jste obeznámen s naší ideologií a tak chápete, že tohle je něco, co je pro nás naprosto nepřípustné. Jen díky této věci jsme se rozhodli vměšovat do záležitostí jiných. Co přesně se děje s ukradenými dušemi si nejsme jisti. Prostě byly násilně odtrženy z těla oběti ještě předtím než stačil skonat, což vzhledem k tomu v jakém stavu jsou většinou nacházeni znamená že to bylo dost rychlé. Černá růže rozhodně neměla čas na nějaké rituály. Je to ukázka brutálního využití magické energie. Něčeho takového by bylo schopno udělat jen několik málo čarodějů a zaklínačů v celém mnohovesmíru nebo mocní ďáblové a démoni. Už nějakou dobu zvažuji možnost, že jde o jistý druh rituálu jak povýšit v démonické hierarchii nebo jak se ze smrtelníka stát mocný démonem. Možná že k tomu dokonce využívá i nějakého speciálního zařízení, ale to jsou jen spekulace, protože Božsí lidé nechtějí nikomu sdělit co měli nebo mají za zakázky, takže si nejsem jist je-li to vůbec možné. "[/b]

[tab]Zde se na chvíli zastaví a zpod stolu vytáhne džbánek s vodou a napije se než se rozhodne dále pokračovat.
[b]"Podle toho co říkáte typuju, že jste už na jisté problémy v oblasti výzkumu a vyhledávání Černé růže narazil že? Mnoho frakcí má o našeho milého vraha zájem a každá z jiných důvodů. Nikdo s nikým pořádně nespolupracuje, pokud nevezmeme v potaz Harmonium a Nemilosrdné, ale to asi taky bude jen otázka času než si vrazí kudlu do zad. Několik lidí se Černé růže dokonce zastává, což nemohu pochopit. Každopádně, pokud nám nabízíte pomoc při jeho odchytu budeme jen rádi. Jak se zdá, Černá růže řádi podle jistého klíče. U každého těla je zanechána karta s nějakým symbolem. Někde bych tu měl mít ještě jejich soupis..."[/b]

[tab]Spalovač chvíli šátrá v pergamenech a nakonec ti jeden podá. Je na něm napsáno pouze toto:

3 holí
4 holí
9 holí
Rytíř holí
3 disků
5 pohárů
6 pohárů
Královna pohárů
3 mečů
Princ mečů
VI (zamilovaní)
XII (viselec)
XIV (umění)

[tab]Spalovač si tě chvíli prohlíží i s pergamenem.[b] "Pokud mě moje znalosti a informace nepletou, jde o tarotové karty. Proč zrovna tyhle, a co která znamená, si musíš zjistit někde ve městě u nějaké vědmy nebo kartářky. Rád bych poskytl víc informací, bohužel jich víc není. Pokud si budeš přát, akolita který tě sem dovedl tě vyvede i ven. Měl by čekat někde kousek opodál. Pokud budeš mít nějaké informace které by jsi nám rád sdělil, řekněte strážci u brány mé jméno a měl by vás vpustit. Pošlu jim instrukce. Nechť se vám daří."[/b] Ašur tě gestem vyzve k odchodu a pouští se do papírování a čtení dalších svitků. Akolita doopravdy stojí nějakých deset metrů opodál v hale a tváří se strašně nadšeně, že tě má stále na krku.

[b]„Podle vás jsem zapšklý? Ano, uznávám, že jsem tak trochu asociální, ale jakou hodnotu má člověk, který je přítelem všech, povíte mi to, pane Holiday?“[/b]
Se zaujetím pohlédnu na svého společníka.
[b]„Předsudky? Ale kde že! Tomu se říká lety ověřená praxe, vážený příteli, nic více v tom není – [i]kdo má uši k slyšení, slyš, kdo má oči k vidění, viď[/i]. Buďte si jist, že jsem měl tu smůlu být nesčetněkrát svědkem jak slyšeného, tak viděného... a věřte mi...“[/b]
Popotáhnu nosem.
[b]„...nic tak strašlivého byste nechtěl zažít. Ale vy víte moc dobře, čím to je!“[/b]
Na Alexovu otázku, zda jsem již někdy viděl ženu, můj pohled zcela přirozeně sklouzne na Adharu – dokonalý vzorek typické ženské!
Cosi zahučím na znamení souhlasu.
[b]„Chcete tedy tvrdit, že ošaháním nějaké ženské získám komplexnější náhled na... toto rozporuplné plémě?“[/b]
Vyprsknu.
[b]„To tak! Taková žoužel...“[/b]
Odmlčím se.
[b]„Z toho by se jeden otrávil anebo chytl vážnou chorobu... ne, nechytejte mě, drahý pane Holiday, za slovo, jistě rozumíte, že tento výrok myslím v jeho přeneseném významu. I když pravdou zůstává, že takoví lidé... jistě mi rozumíte, kam tím mířím.“[/b]
Vyzývavě na Alexe mrknu. [i]Kolik večerů už jsme strávili takovými debatami![/i]

Když se dá Alex do líčení mnohým ženských slabin a nízkých vlastností, nadšeně jeho slovům přikyvuji, zubím se od ucha k uchu a co každou chvíli se přidušeně zachechtám. [i]Jaká zábava! Ko-neč-ně to začíná být zábavné![/i] Už už začnu poskakovat na židličce samým nadšením, když ta počne nebezpečně vrzat a skřípat hrozbou, že se každou chvílí pod vahou urostlejšího muže sesype. Vyhazovat peníze jakožto kompenzaci za těch pár nedbale zbitých prkýnek se mi vážně nechce, nechám tedy toho raději a jen se neklidně vrtím a podupávám.

Náhle se Alex promění v... Alexu? Protočím otráveně panenky – [i]a máme to tu zase.[/i] Alex, jediná ženská pod sluncem, která vlastně v pravém slova smyslu není ani ženskou a tudíž nemůže rozumnému člověku lézt na nervy a chovat se jako... ženská. Nihil novi sub sole.
[i]Docela zajímavé představení a dál?[/i]
[b]„Úžasné?“[/b]
Odpovím opovržlivě.
[b]„Ano, ale vše, co jste, můj příteli, právě vylíčil, se týká jen tělesné schránky jako takové, vezmeme-li to ryze teoreticky, pak dle vašich slov jsou po fyzické stránce hezké, esteticky. Ale co z toho? K čemu mi bude, pořídím-li pěkný obraz a pověsím si ho na zeď? Na koukání. A dál? Nerozumím vám, pane Holiday, hezké věci tohoto charakteru já nazývám kýčem, zbytečnou věcí, která k ničemu není. Nač se tedy zatěžovat její rozprostraněností a cpát do ní peníze jako do bezedného hliněného prasátka, které se na vás idiotsky culí, ale je vám absolutně k ničemu, jelikož je to cetka, která jakožto vepř vám jen požírá vaše skromné finance?
Mou odpovědí je – homunkulus. I umělá květina má již ze své podstaty jisté výhody, které vám živá květina nedá – životnost, trvalost, věčnost, krása, nenápadnost, dokonalost, ideál... mám pokračovat? A v případě ženy? Proč by to nemohlo být stejné, v posledku však ještě dokonalejší?“[/b]

Mávnu odevzdaně rukou na Alexova slova o ženách jakožto zbraních. [i]Ať si je to jak chce. Je-li toho přesvědčení, nebudu mu v tom bránit, mé přesvědčení se ale liší.[/i] Představa rozevláté Adhary s odhaleným poprsím, jak pronásleduje našeho vrahouna a snaží se jej lapit na svou hrudní výbavu, mě pobaví a rozesměje – ve skrytu duše. [i]Na to jsem vskutku zvědav! A nevěřím, už podle toho jak to pravil sám Alex, že to myslel ve skutečnosti vážně. Lze jej nalákat na něco tak nízkého a prostoduchého? Musel by to být leda skutečně velký hlupák. Leda! Že by ji chtěl Alex použít jako živou návnadu, terč jeho zvrhlých a krutých choutek... pak bych tomu rozuměl! Ano, na tom něco bude. Alexi, ty lišáku![/i]

Bouchnu v rozjaření pěstí do stolu.
[b]„To jsou ta pravá slova, pane Holiday! Ještě jedna dvoj-whiska na škodu v žádném případě nebude. Hned budou mé kroky o poznání lehčí a smysly bystřejší...“[/b]
[i]...a pobyt u té čarodějnice nebude tolik bolet, kolik by mě bolel zcela střízlivého. Přesto se jistému znechucení nevyhnu. Ach, ty Tiene, jak špatně na tom jsi, chlape drahý.[/i]
[b]„Dříve než půjdeme, učiním zde ještě krátkou výpravu... myslím, že jsem na druhém konci lokálu zahlédl jednoho známého... brzy budu zpět.“[/b]
V mžiku vypitá sklenka a průlet hospodou podobný supímu krouživému letu nad kořistí, která však tentokráte se nezdála být příliš tučná a ne-příliš hladový obří mrchožrout odložil hostinu na dobu neurčitou, do doby té, než nalezne něco tlusťoučkého, hezky vykrmeného.
Pokynu svým společníkům a zamířím k východu z tohoto pajzlu.
[i]Whisky tu však mají sakra dobrou.[/i]

Nasadím kamennou tvář když slyším o zlodějině duší a hlavou mi prolétne několik spisů nekromancie co jsem zamlada zcizil v hlavní elfské knihovně.
[i]Aha, takže kdybych to v baru udělal asi by mně upálili. Lepší tuhle schopnost zamlčet. Ale taky to znamená že když to tu neznaj, žádnej mág se proti tomu neumí bránit... Počkat, to bych přece poznal, asi to bude mít trochu jiný principy. Bezva, takže se i něco přiučim zatímco si vydělám na nocleh.[/i]
Kdesi v zátylku mi zachřestí zlovolný smích ale rychle ho zaženu pryč zamrkáním a dál se věnuji Ašurovi.
[b]"Povýšit v hierarchii démonů by se dalo jen tak že nahromaděné duše zaprodá nadřízenému. Využití tolika myslí občas i psychicky silných jednotlivců se mi nejeví jako jednoduchá věc. A abych kvůli tomu musel dělat složitá zaklínadla aby ty duše naopak neposedly mne, to bych se na to raději vykašlal."[/b]
Rozpovídám se, ale v nastalém tichu rychle dodám.
[b]"Kdysi sem to četl..."[/b]
Vrhám na sedícího zářící oční paprsky plné výrazu "neptej se" a stále držím kamennou tvář.
[b]"Viděl jsem muže vstát z mrtvých silou vlastní vůle. Ačkoli to nebylo tady a jakkoli nepříjemně vám to musí znít. Od té doby zastávám názor že možné je všechno..."[/b]
pohlédnu tiše na seznam a nespokojeně se ušklíbnu.
[i]Dabus by z toho souvislosti viděl rychleji... hmm Fell se myslím jmenoval...[/i]
[b]"Ať se daří i vám. A měl by jste si tu vyvětrat."[/b]
pronesu s úsměvem zatímco sbalím pergamen a přichystám se k odchodu.
S mírnou poklonou se pak venku zašklebím na dveřníka.
[b]Nebolí tě nohy když celej den stojíš na místě? Nechat se podpírat vírou znamená že ji taháš v prachu po zemi.[/b]
A vykročím rázně k východu. O několik chvil později když mne průvodce vymotá z uliček márnice se ve zbytku cesty zařadím za něj, ačkoli se sem tam na okamžik zarazím a studuji se zájmem čáry magie na nových zombiích kde ještě tak nevymizely.

Když se poté konečně dostanu na povrch, hodím spalovači k nohám měšec s penězi.
[b]"To jsou vzácné mince ze sféry mechanu, jakmile se jich dotkneš, vybuchnou. Kdyby se ti zachtělo přestat vláčet víru v prachu, pár si jich vem a když přežiješ výbuch, přidej se k božím lidem. Stejně u nich spalovači potřebujou špeha. Ale nejdřív si zadji dát pořádnej drink."[/b]
S úsměvem tak nechám mladíkovi v hlavě pár nepříjemných myšlenek a zmizím uličkou k Fellovu salónku.

[tab]Vaše debata doprovázená chvilkovým představením ze strany pana Tiena na vás na chvíli upoutá pozornost. Jelikož však nedochází k souboji, zájem o vaši trojici brzy upadá a každý se dál věnuje svému pití, kartám či společníkovi. Ještě chvíli debatujete a pomalu vyprazdňujete své sklenice, když se konečně rozhodnete k odchodu z lokálu. Hostinský vám ještě jednou mávne na pozdrav a věnuje se svému obchodu.

[tab]Za dveřmi hostince vás znovu uvítají ulice Sigilu. I když se během vašeho pobytu v krčmě značně setmělo, obloha stále ještě vydává dost nafialovělého světla. Lidí však vůbec neubylo. Všeteční sběrači se potulují ulicemi s větší odvahou, když už se nemusí tolik skrývat ve stínech, a štětky se drží stále na stejných místech. Oproti dnu se však celé město nápadně ztišilo. Podle získaných instrukcí se vydáváte do Dolní Čtvrti za onou věštkyní. Po cestě nepotkáváte nic zvláštního. Obyvatelé i návštěvníci města si kráčí za svým. Jediný kdo přitahuje pozornost jsou jednotky Harmonických, které pochodují po trojicíc městem a dávají pozor na jakékoli zvláštnosti ve svém okolí. Podle jejich výrazů však lze usoudit, že ani sami neví co vlastně hledají.

[tab]Při přechodu z jedné čtvrtě do Dolní čtvrti jde cíti výrazná změna. Chlad, který vás doposud obkolopoval začíná mizet a je nahrazován poměrně teplým, zato však smrdutým větrem směrem od továrny a nejspíše i od několika portálů vedoucích do Nižších sfér. Dokonce i obloha změnila barvu víc do ruda. Domy, které jsou zašpiněné od sazí a onoho prapodivného nažloutlého prachu způsobujícího dýchací problémy všem kdo tu žijí delší dobu, se nad vámi skoro výhružně naklání. V ulicích tu narozdíl od Úlu není skoro nikdo, jen pár postav ve stínech. I s instrukcemi vám hledání vaší vyvolené chvíli trvá. A pocit že jste sledování (i když nejste schopni nikdy určitě říct je-li tomu doopravdy tak) vám na náladě jistě nepřidá. Nakonec však stanete před stanem věštkyně.

[tab]Celý příbytek je z hrubé a křiklavě červené látky. Kousek od jedné malé zapadlé hospůdky. Ze stanu se line vůně kadidla a několika další přísad, které nejste schopni řádně rozlišit. Závěs z korálů se mírně pohupuje a cinká na uvítanou. Když vstoupíte, zdá se, že je stan zevnitř mnohem prostornější než zvenčí. Navíc zmizí i pocit toho, že jste sledováni. Vašemu pohledu se nabízí spousta více či méně zajímavých věcí. Jsou tu rozvěšené různé náhrdelníky, amulety a bylinky. Na nepříliš stabilní poličce v zadu je několik svazků v černé kůži. Kartářka, žena středního věku s vlasy černými jako noc a s pletí barvy starého pergamenu, trpělivě sedí za svým dřevěným stolkem. Celý stan je osvětlen svíčkami a stíny si pohrávají s tím co vidíte. Někdy se ti zdá jako by v zadu byl schovaný ještě někdo jiný, ale i když si dáte tu práci pořádně zaostřit nikoho tam nemůžete spatřit. Kartářka celou dobu trpělivě čeká, skoro jako by už věděla že máte přijít.

Cestou přemýšlím, jestli dát svým společníkům nějaké pokyny, ale má studnice nápadů je v tomto případě poněkud suchá – [i]já a věštby, však víte. Zajímalo by mě, jak to funguje, přeci: vidíte-li budoucnost, pak pro vás de facto neexistuje čas. Už teď na nás ta ženština ve stanu ví vše, co jí o sobě za chvíli prozradíme, ví, nač se zeptáme, přirozeně ví, co sama odpoví, a stejně tak jí je jasné, k čemu to všechno povede. Kdo není hlupák, musí si zatraceně dobře promyslet, nač se zeptá – a jak. Připočteme-li však milion případných zrad, háčků a skutečností, které jsme nevzali v potaz, připadá mi celá tahle návštěva absurdní: nejhorší je, že ji ani nemůžeme vzít pod krkem a hrozit jí smrtí, protože pokud ji máme zabít, nebude odporovat, nemáme-li, nic nepoví. K čertu s tím, měl jsem toho vypít víc.[/i]

Na korále se nedá klepat, pročež před vstupem prohlásím [b]„Ťuk ťuk,“[/b] abych nebyl za nezdvořáka. Nečekám na nějaké pozvání a rovnou vejdu, ostatně ta osoba vevnitř může být ráda, že se jí dovnitř hrnou zákazníci, kteří hodlají plýtvat mědí za její slova. Vnitřek stanu krátce kriticky obhlédnu, více se věnuji ženě. [i]Vypadá jako jedna z mnoha, člověk by čekal něco... impozantnějšího, když o ní všichni tak mluví. Jakou taktiku zvolit? Po chytrém nebo po blbém? Po slušném nebo po opici?[/i]

[b]„Bryden,“[/b] zkusím lidový pozdrav. Je-li před kartářčiným stolkem sedadlo pro návštěvníky, velkopansky se rozvalím, ne-li, pouze se opřu pažemi o desku a zůstanu se nad čarodějnicí v poněkud neomaleném předklonu tyčit. [b]„Máme měď a otázky, vy hlad a odpovědi, kapiš? Jelikož ale nekupuji troglodyta v pytli, rád bych nejprve nějakou demonstraci či exemplum. Možná bych se spokojil s deskripcí či explanací, ale nevím, zda jste ochotna rozfoukat obskurní páru z vašeho tajemného kotle a dovolit mi nahlédnout do pomyslného hrnce, že? Pokud ano, prosím, pokud ne, pak mi račte předvést ono exemplum, éé... jaké je nejoblíbenější jídlo pana Tiena, hm?“[/b] ukáži na tieflinga, aby bylo jasné, čí pastvu chci popsat – nedejbože by měla křečka Tiena, že. Hned zalituji, že jsem sem neposlal Tiena samotného, který by dovedně využil svého anti-charismatu a donutit bábu prozradit i to, co sama neví, jen aby se jej zbavila. Anebo Adharu, aby ji oblbila ňadry...

Ráno mě probudí pár slunečních paprsků, hladíci mou tvář.
Vstanu. Začnu se chystat na cestu a vše kolem sebe. Přičemž se mi v hlavě promítá včerejší noc...Začnu přemýšlet nad tím, proč jsem se k tetě chovala tak jak jsem se chovala.

Po chvíli to vše vypustím z hlavy.
Svůj deník si vložím do batůžku a vyjdu z pokoje. Nevšimnu si ani lístečku, který mi teta napsala. Zajdu si pro něco k jídlu, jestliže něco najdu, rychle se nadlábnu, pokud ne. Tak vyrážím bez snídaně.
Pomalým krokem jdu k dveřím, kterými se dostanu ven.

[i]Proč se o ty věci pořád staráš??"
"Zajímá mě to."
" Ale to není důvod."
"Ale je."
"Dobře, už s tebou nepromluvím, dokut toho nenecháš."
"Fajn." [/i]
Nad rozhovorem, jestli ho tak mohu nazvat, který se mi odehrál v hlavě, obrátím oči.

Jakmile dorazím do Městské haly, zastavím se. Povšimnu si hloučku Vnímavých a taky stráží.
[i]Koho se mám zeptat?!"
"-"[/i]

Povzdychnu si. Obejdu hlouček a zamířím ke strážným.
Postavím se před ně a nervózně se na ně dívám.
Narovnám se.[b]" Prosím, hledám Ravel Puzzlewel, nevíte, kde bych ji našla??"[/b]
Jsem čím dál tím nervózní, i když ty barvy jejich uniforem jsou docela uklidňující. V duchu doufám, že budou přívětiví a ukážou mi cestu k ní, nebo mě k ní zavedou...
Jestli ne, budu si muset najít nějaký jiný způsob.

[tab]Tvoje přivítání mladíka, když ho znovu uvidíš, ho zřejmě už nevyvedlo z míry. I když rozhodně není rád za takové uštěpačné poznámky, mlčky tě vyprovodí ven z Márnice. Když mu pohodíš k nohám váček s penězi a začneš mu popisovat co všechno se mu má stát, pokud ho otevře, vypadá vážně už na zhroucení. Nejspíš už nereaguje na tvoje poznámky o Božích lidech a jen tupě zírá na měšec.

[tab]Cesta za Fellem trvá jen chvíli, přece jen to není zas tak daleko od Márnice. Během této krátké cesty jsi však byl svědkem rychlého stmívání oblohy nad Sigilem, když nabrala skoro poetickou fialovou barvu. I přes to se však dá vidět na cestu, protože tu úplná tma neexistuje. Lidí na ulicích ale rozhodně neubývá, jen v domech, které se klátí a některé i rozpadají, se pomalu začínají zažehávat svíce a lampy na zahnání tmy a šera. Před Fellovým studiem stojí hlouček prapodivných postav, zřejmě místních tvrďáků, kteří si právě nechali dělat nové tetování a chlubí se ostatním. Pozornosti se ti od nich nedostává naprosto žádné a tak nemáš problémy se vstupem do malého domku.

[tab]Fell, padlý dabus, postává kousek od dveří poblíž hromady polštářů. Jeho kozí hlava a bílé vlasy se k tobě pomalu natáčí jak vstupuješ. Je oblečen do tmavě modrého roucha zdobeného zlatými nitkami. Právě maloval návrh nového tetování do kůže natažené na stojanu uprostřed místnosti. Kromě této výbavy je v kruhové místnosti vidět jen malý stolek s nástroji pro výkon jeho řemesla a několik dalších stojanů s kůžemi okolo stěn, kde jsou vystaveny další jeho díla. Tatér udělá pár kroků směrem k tobě a bosé nohy mu zapleskají po kamené podlaze. Kolem hlavy se mu zhmotní několik symbolů, které tam chvíli krouží než zmizí. Poznáváš v nich několik druhů run, ale překlad ti netrvá příliš dlouho. Bohužel ti to nedává vůbec žádný smysl. Fell vyzkouší ještě několik dalších a jednodušších symbolů, než se do toho konečně dostaneš a zjistíš, že tě zdraví a ptá se tě, co si přeješ.

Jakmile opustíme hlučnou nálevnu, způsobně si dopnu knoflíčky na košili a uhladím si účes. Sebejistě a uvolněně kráčím vedle Alexe, rty zvlněné v náznaku spokojeného úsměvu. Gin mi hezky rozproudil krev, ačkoli k tomu, aby mi stoupnul do hlavy či dokonce zastřel smysly, bych jej musela vypít mnohem víc. Ne ne - ani teď neupouštím od pozorného sledování svého okolí, obzvlášť když opustíme Úl a ocitneme se ve stinných uličkách Dolní čtvrti.

Při Alexově "ťuky ťuk" mi pobaveně zacukají koutky, než ale vejdu do stanu za ním, pečlivě vyhladím rysy tváře do poněkud neutrálnější masky. Nerada bych v té bábě vzbudila dojem, že se jí snad vysmívám, ačkoli pokud je to opravdová věštkyně, dozajista už sama dobře ví, co si o ní myslím. Za tou vcelku přátelskou grimasou pobublává pomyslná smíchanice nedůvěry a skepse.

[i]Tyhle šarlatánky,[/i] povzdechnu si v duchu, zatímco sleduji výstup našeho společníka. [i]Ani si nejsem jistá, jestli doopravdy chci znát odpověď.[/i]
Abych zahnala nudu, než se vědma vymáčkne, začnu si zvědavě prohlížet vybavení jejího skrovného příbytku. Zvláštní pozornost věnuji amuletům, i když se nezdá, že bych měla potřebu dotýkat se jich nebo je podrobovat jinému pečlivějšímu zkoumání.

Se zájmem zkoumám noční nebe.
[i]Hvězdy hmm... no jak jsem čekal tak kužel se zdá být v jiné poloze. Takže se to vážně otáčí. Toho se dá zneužít...[/i]
Zamyslím se na okamžik ale po několika krocích myšlenku zaženu do trezoru neboť by k jejímu provedení byla potřeba síla jednoho či několika božstev.
Z úst mi vyjede zklamaný povzdech, ale nakonec se opět pohledem vrátím k nebesům.
Když z dálky ucítím proud horkého vzduchu z baru, pohlédnu zpět k zemi a zrak mi tak konečně spadne na tetovací salón.
[b]"Hmm... otevřeno i v noci."[/b]
[i]Potřebujou vůbec dabusové spát?[/i]
Zvednu obočí nad lebečním výbuchem dalších možností a s mírným úsměvem přehlédnu skupinu chlápků u vchodu.
Věnuji jim ještě několik pohledů než se naposledy před vstupem dovnitř otočím zpět do ulice a přehlédnu zda náhodou nespatřím podezřelou osobu či něco zajímavého.
[i]Nedivil bych se kdyby mně už někdo sledoval. Prošel sem moc podezřelejch placů v jednom krátkém podvečeru. Ne že by to byl můj problém.[/i]
Ať už něco spatřím či ne, otočím se a konečně vejdu dovnitř.

Po několika krocích si všimnu majitele podniku opodál a lehce se horní polovinou těla ukloním. Následující chvíle jsou prostoupeny mlčením, neboť mne zaujalo několik kreseb a tak se nejprve věnuji jejich kritickému hodnocení. Mezitím si připravím kousek papíru z márnice.
[i]Ano, vskutku zajímavá práce. Jednou tvary jako od mistra stavitele a jindy studnice chaosu. Tenhle se dokonce podobá přivolávacímu pentagramu.[/i]
Sjedu pohledem k dabusovi opodál a s úsměvem pokývám v uznání.
Poté se konečně odhodlám a s povzdechem přistoupím blíže. Prvních několik znaků mi hlavou poletuje bez zjevného řádu, ale jako každá šifra, je třeba jen najít klíč a zbytek je jednoduchý.
[i]A proto jsem tady...[/i]
jedenkrát pohllédnu na papírek v ruce a pozvednu ho abych ho Fellovi podal.
[b]"Zdravím mistře Felle."[/b]
Pronesu, když tu se mi v hlavě mihne zajímavý nápad a na okamžik mi přes tvář mihne neposedný škleb.
[b]"Chci se vás zeptat zda jste náhodou něco neslyšel o posledních vraždách v ulicích. Je to celkem zajímavý příběh. Zde je sepsáno něco o vrahovi, hlavně ale nechává za sebou jistou správu. Snad by jste mohl ji pomoci rozluštit."[/b]
Promluvím vážně, avšak výrazně pronesu jen poslední větu. Přes první věty si pořádně prohlédnu znaky nad dabusovou hlavou, jejich barvu, konzistenci i způsoby pohybu.
Když pak Fell pohlédne na papír s zašifrovaným kódem, pokusím se tyto znaky replikovat po svém.
Plynulým soustředěním zkusím odklonit paprsky světla proudící vzduchem nad mou hlavou tak, aby stvořili dohromady nejprve jeden znak, nakonec celou větu.
[i]Začnu jednoduše, abych se moc neztrapnil. A radši po svém, abych kopíroval jeho způsob bych potřeboval delší pozorování.[/i]
Projde mi hlavou když vtisknu runám význam ve stejné šifře jakou jsem odpozoroval před okamžikem.
Ve vzduchu nad mou hlavou se tak pomalu, nesměle zformuje otázka [b]"Co si o tom myslíte?"[/b]
Nebo jsem o tomto jejím znění alespoň přesvědčen.

[tab]Strážníci se nejdříve podívají na sebe, aby se ujistili jestli se jim to jen nezdá, a až pak se znovu podívají na tebe. Zdá se, že jméno Ravel je jim známo. Jeden ze strážníků, ten nejblíže k tobě, promluví.
[b]"Holčičko, copak nevíš že Ravel je jen stará pohádková čarodějnice? Pokud kdy žila, stejně je už dávno po smrti. Jestli je to ale to co tu hledáš, můžeš jít dovnitř za Valrisem vypravěčem. Ten by ti o ní mohl napovídat tolik věcí, až ti udělá díru do hlavy. Kdyby jsi ho hledala, je to ten postarší tatík s bříškem, co obvykle bývá oblečenej do bílé košile s rudou vestou a kalhotami. Vlasů už moc nemá a má velkej nos. Nemůžeš ho tam nenajít."[/b]

[tab]Ostatní strážníci pokývají hlavou, aby potvrdili pravdivost slov svého kolegy a nabízí ti vstup do Městské haly. Skrz dveře vidíš, jak už se dá očekávat, dlouhou halu s vysokým stropem, která je lemována a zdobena sloupy. Je v ní hromada lidí, nejspíše jsou to všechno Vnímaví. Valrise mezi nimi ale nevidíš. Volba vstupu a jeho hledání uvnitř budovy je jen na tobě. Nebo také můžeš jít a zkusit své štěstí jinde...

[tab]Padlý dabus si prohlíží poznámky na papíru a chvíli přemýšlí. Když mu položíš svou otázku, na jeho zvířecím obličeji se objeví náznak úsměvu a poukáže na tvé malé chyby. Možná by to chtělo nějakou delší dobu plnou trénování a učení se dalších a dalších znaků, ale nevypadá to tak těžce. Každopádně tě z tvých úvah vytrhne další sled znaků, které ti odpovídají na tvůj dotaz. Rychle překládáš jak jen to jde a vychází ti z toho něco takového:

[b]"Neznám ty oběti a ani pořadí karet ve kterém se začaly objevovat, ale dalo by se to vyložit takto: Je tu osobnost toužící po moci. Velké moci. Na svou činnost je pyšný a karty jsou věc, díky které ukazuje světu čeho dosáhl a co mu stálo v cestě. Zároveň mají poukazovat na jistý druh rituálu, nejsem si však jist o jaký rituál přesně by mělo jít."[/b] Zde se na chvíli zastaví a čeká až si to přelouskáš a dáš mu znamení k pokračování. [b]"Viděl jsi ty karty? Jejich druhou stranu, tu s tou černou růží v labyrintu trnů? Jeden mladíček mi ji donesl, abych mu to vytetoval na rameno."[/b] Fell šáhne do útrob své tuniky a vytáhne jednu z karet. Nejsi si jistý, zda je to jedna z těch na seznamu či nikoli. [b]"Chlapec chudák nevěděl do čeho jde. Musel jsem ten vzor upravit, aby se nedostal do problémů. Vidíš ty linky? Jak se proplétají a křižují?"[/b] a symboly nad jeho hlavou to znázorňují [b]"Je to znak. Složitý znak s magií uvnitř. Takové karty tu nikde nekoupíš. Ten znak poukazuje na práci Ravel. Ravel Puzzlewell. Co ona s tím má co dočinění, to nevím. Každopádně ten znak slouží jako klíč k portálu k ní do jejího vězení. Kde je ten portál, to ale nevím, dabusové to tu pořád mění. Doporučuju se poptat Vnímavých. Mají oči a uši všude."[/b]

[tab]Po této promluvě, kdy ještě čeká až všechno přečteš a odkýveš jako že jsi pochopil ti vrací tvůj seznam. Kartu si schová zpět do své róby a zdvořile čeká, jestli od něj ještě něco chceš, než se vrátí ke své práci.

[tab][i]Takže sebedůvěra, energie, zklamání a pálení mostů za sebou, spojování protikladů. To vypadá jako odporně nebezpečná kombinace,[/i] zhodnotím v duchu. [i]Potěšení, rozčarování, potěšení, znovu rozčarování... Skoro to působí, že tahle Černá růže mění nálady rychleji než korouhvička za bouře. Něco se jí nebo jemu nedaří. Asi taky není tak všemocná, jak to nejdřív vypadalo, kytka jedna,[/i] rozvíjím myšlenky, zatímco kartářka řeční. Jedna věc mě ale donutí notné sebou trhnout.
[tab][i]Mocnosti jí přikázaly odpovědět mi pravdivě jednu otázku? Mně, obyčejné - dobře, ne úplně nejobyčejnější, ale pořád ne až tak významné magicky nadané osůbce, co jen tak šla okolo? Začínám mít pocit, že snad sama Paní bolesti musí mít buď problém nebo velkého oblíbence a tím bych byla já.[/i]
[tab][b]"Děkuji. Takže..."[/b] řeknu ženě a zatímco nervózně žmoulám rukou lem šatů, snažím se utřídit si trochu své zájmy.
[tab][i]Jedna otázka, jedna otázka, co všechno člověk může získat jedinou správně položenou otázkou, to všechno může jednou špatně položenou ztratit. Zatraceně. Co konkrétně chci? Chci se dostat k Růži a vydělat na tom, jak se jen dá. Dost prozaická motivace, ale zkuste v tomhle světe přežít s nějakou jinou.[/i]
[tab][b]"Jak můžu najít a polapit vraha, jemuž se říká v Sigilu Černá růže, tak, abych přitom nepřišla k žádné úhoně, která by se nemohla sama za několik týdnů bez následků zahojit, a zároveň abych tím co nejvíce získala?"[/b] zformuji konečně své myšlenky zhruba do slov. Jak už to tak bývá, jen co větu vyřknu, napadne mě tisíc dalších způsobů, jak jsem to měla říct lépe. Jenže teď už na svých slovech nic nezměním.
[tab][i]Taky bych se mohla k Růži zkusit připojit, samozřejmě, jenže ať už jsem cokoliv, nejsem zabiják. Umím se bránit, ale k vraždění, jaké Černá růže páchá, bych potřebovala zatraceně dobrý důvod. Navíc kdo si zapamatuje váš triumf, když zlikvidujete všechny jeho svědky? Poražené je lépe nechat naživu. Ať se vás bojí a respektují vás, vždyť mrtvoly strach necítí.[/i]

Whiska si v útrobách vesele lebedí a ačkoliv bych se klidně nechal zdržet i na další, práce nečeká, tedy alespoň podle slov Alexe. Po cestě na místo našeho dalšího zastavení, místo rozhodně méně příjemné a na úrovni, si opět pro sebe pobrukuji tu samou říkanku jako po cestě do hostince a třebaže by jiní mohli jevit o to, co se kolem nich míhá, či vůbec děje, zájem, já si nevšímám ničeho, ledaže by to stálo opravdu za to.
Alkohol příjemně působí a přesto ze mě neopadá ona počáteční skepse, snad dokonce nechuť, ne-li až zhnusení – [i]bohové ve výslužbě, proč ne, laciné zlodějské triky s mizením a opětovným objevováním se věcí, dejme tomu, ale tohle? Bude-li to dobrá herečka, alespoň se podíváme na to pověstné představení hlupáků a důvěřivců, ale jestli začne kopat do stolečku a tvářit se, že jím v podstatě hýbají tajemné duchovní síly, kopnu pak já do ní. A s velkou radostí.
Takovým lidem by se to jejich bláznovství mělo vytřepat z hlavy a jestli se snad mezi nimi nachází někdo nadán skutečnou mocí, proč by se pak zahazoval zde, v Sigilu? Kde že.
Věda je to, co tahle společnost potřebuje, ne charismatické pastýře a jejich tupé ovce s vypíchlým zrakem, které přes svou slepotu a hloupost neví, kam a za kým vlastně kráčí. Skvělí to manipulátoři a přání... to je přeci otcem myšlenky. Jestli se jen jednou na mě blbě koukne, se zlou se potáže.[/i]

Plátěný příbytek čarodějnice v mých očích ještě sníží očekávání toho, co bude následovat.
[i]Potěš Tienovu nohu[/i], pomyslím si, když vstoupím a spatřím to rozmanité haraburdí ve stanovém interiéru. Přelétnu to množství cetek s výrazem plným opovržení; [i]nevím, kde se v lidech bere ta touha neustále shromažďovat takové zbytečnosti.[/i]
[i]Ale... rozumím tomu, myslím, že rozumím... ta bába nemůže být až tak hloupá, za jakou se vydává, zaměstná oči nevědomého – ach, třeba tamhle Adhařiny – a pak jejímu blábolení nebudete věnovat tolik pozornosti. Ty všudypřítomné rušivé prvky vás nutně musí odvést od správného uvažování, je to však skryto ne snad v jejich domnělé magické podstatě, ale jejich vzezření – smrdí to, blýská se to, hýbe se to.[/i]
Prohlížím si onu dámu před sebou a naslouchám trpělivě Alexovým slovům. Když svou úvodní řeč dovede až k jejímu samému konci, potěšeně se uchechtnu, vyzývavě na benandantku* kouknu a mrknu – [i]tak se teď ukaž, milá, jsem zvědav, co vymyslíš, protože zrovna tohle... skvěle, Alexi, zase jsi zabodoval![/i] Potěšeně se ušklíbnu svým vlastním myšlenkám.
[i]Teď teprve nastane ta pravá zábava. Jen nám ukaž, jak se klepe tím tvým spiritistickým stolkem a pak ti něco ukážu já, to se ti bude zaručeně líbit, ty „vědmo“.[/i]

[i]* jiný výraz pro čarodějnici, původně uctívačku kultu plodnosti v Itálii[/i]

Nad vynesením mých chyb na povrch se tiše zakřením ale odradit se nenechám. Tvrdohlavě se rozhodnu vést celý rozhovor ve znacích ať už vypadám jako blbec nebo ne.
[i]Skvělá šifra. Už vidím jak se to může někdy hodit až mně budou sledovat další kandidáti na tvář v chodníku.[/i]
[b]"Slyšel jsem že to má co dočinění s krádežemi duší. Oběti jsou často po celém place. A osobně můžu potvrdit že černá témeř démonická magie v tom má prsty taky. Nedoporučuju doušek po ani před jídlem."[/b]
Pokusím se se svraštelým čelem vytvořit ze znaků obrazec dusící se oběti.
[b]"Dlohuhodobej pobyt pro nekouzlící může bejt zdraví nebezpečnej. A to jde jen o tom co zanechává za sebou. To jak to dělá zažít na vlastní kůži..."[/b]
Znaky se roztancují v smrtelných křečích ale nakonec přejdou i do nedočkavých poskoků.
[i]Jak praví poutník, jsou stovky způsobů jak seslat blesk. A většina mágů se umí bránit jen proti tomu jejich. Bude zábava pohrát si s tímhle vrahem. I ve sférách pekla je dost k učení.[/i]
Vyrovnaným a přesto nelidským výrazem se rozhlédnu do prázdna, pak se ale vrátím k rozhovoru.
[b]"Ravel, o té jsem něco málo slyšel."[/b]
Pokusím se věrohodně ztvárnit scénu Paní bolesti a a Ravel na vylidněném náměstí.
[b]"Obdivuhodná žena."[/b]
Proletí zamyšleným vírem když mi padnou oči na kartu. Téměř bezmyšlenkovitě vyšlu pátravý proud vůle jejím směrem, když mne do plné probuzenosti vrátí vzpomínka na autora karty a provedu to raději obezřetně.
[i]A obdivuhodná práce s magickými znaky. Snad staletí praxe.[/i]
Zamračím se na okamžik a stočím pohled zpět na Fella.
[b]"Mohlo mně to napadnout. Kdo jiný by sem nahodil takovou hádanku než zrovna tahle hádankářka."[/b]
Záležitost chlapce přejdu bez většího zájmu.
[i]Mladí, nezkušení. Najde někde nějakou katru a... moment...[/i]
[b]"Řekl ti chlapec kde tu kartu našel?
Sférické přenosy nejsou zrovna moje parketa."[/b]
Zamyslím se lámavě ale pak zatřesu hlavou a uvrhnu znaky v mlhový opar.
Ten se brzy zase zavlní a hovořím dál. Jen v okrajích zbytků mlhy je znát nepříjemné vlnění. Snad truc?
[b]"Sigil. Město dveří. Těžká a jednoduchá věc tu je to, že průchody se nepohybují. Tím je ale těžší je najít když neznáš jejich přesnou lokaci."[/b]
Vypustím rozladěný povzdech.
[b]"Ravel poskytla muži schopnost, či nepřímo manipuluje někoho kdo dokáže krást duše. Chybí mi tu motivace... vnímaví říkáš. Ano, možná. Ale snad by se našel ještě někdo informovanější, i když nevím zda ho najdu. Něco mi ale říká že cestou si s duchy pohraji až až."[/b]
Nad hlavou mi rychle prolétne obrys čmuchající krainokrysy a na tváři mi vyjede úsměv. Hned však pohasne a obrátím se na Fella.
[b]"Ještě snad dvě věci mistře. Tak za prvé, budete tu kartu potřebovat? A za druhé, jak funguje ta dabusovská levitace?"[/b]
Při druhém dotazu se vážné obrysy znaků přenesou do žertovně zvědavých tvarů.

[tab]Alex se usadí na jednu jedinou, nepříliš stabilně vypadající, volnou židli v celém stanu a začal chrlit slova na ženu, která sedí se stále stejným výrazem ve tváři. Snad jen jako by se o něco víc usmívala. Když promluví, s jejím hlasem rozhodně není něco v pořádku. Až po chvíli vám dojde, že je za ním jakási ozvěna, která vychází mocnosti vědí odkud. Nebo je snad její hlas jen ozvěnou a zesílením toho co říká někdo jiný?

[b]"Měď si nechte, já o ni zájem nemám. A nebojte, o hladu nejsem už pěkných pár let."[/b] v tuto chvíli na vás snad i přátelsky mrkne. [b]"Každopádně, kvůli tomu abyste zjistili co má rád k jídlu tady váš pan kolega jste sem stejně nepřišli, takže tuhle nudnou pasáž přeskočíme hm? Vím jak se bude tenhle rozhovor vyvíjet, ale všechno má svá pravidla a právě kvůli jejich porušení tu jste. Černá růže si myslí, že může narušovat řád a zůstat nepotrestaná, ale právě proto jste tu vy. Vyvolení, prokletí, to je jedno. Tu práci vždycky musí někdo udělat, nyní padla povinnost na vás ať chcete nebo ne."[/b]

[tab]"Věštkyně", ať už je to jen člověk nebo cokoliv jiného, se na vás usměje. A nechá vám chvíli, abyste si její slova přebrali, než se znovu pustí do řečnění.

[b]"Stále čekám na VAŠI otázku ohledně Černé růže. Nejste jediní, kterým musím vyjevit to o co si řeknou a ráda bych se své povinnosti zde už zbavila a vrátila se domů kam patřím. Pobyt zde není tak zábavný jak se zpočátku zdálo, naštěstí už jen pár předpovědí a bude klid. Takže? Všechno má svá pravidla, pamatujeme?"[/b]

[tab][b]"Jak můžu najít a polapit vraha, jemuž se říká v Sigilu Černá růže, tak, abych přitom nepřišla k žádné úhoně, která by se nemohla sama za několik týdnů bez následků zahojit, a zároveň abych tím co nejvíce získala?"[/b] zopakuje po tobě věštkyně a s ní i ona prapodivná ozvěna. Zakloní hlavu a chvíli se jen tak potichu kouká do stropu stanu. Pokud se podíváš také, tak kromě několika vyšívaných hvězdiček nevidíš v látce naprosto nic zvláštního. Po té sjede pohledem opět k tobě a dá ti odpověď:

[b]"Černou růži nepřemůžeš sama. K tomu budeš potřebovat i pomoc ostatních. Ty potkáš dvakrát a pokaždé na stejném místě. Uprostřed bludiště z trnů a beznaděje pro ty, kteří nejsou hodni návštěvy Šedé dámy. Ravel. Ravel Puzzlewell. Hádankářka a čarodějnice z pustin. Nyní hledej ji, ona ti může dát další odpovědi ohledně Černé růže. Ona je ta osoba, která ví. Zmínky o čarodějnici jsou všude, po celém Sigilu. Pohádky, povídačky... Ty ale budeš muset zajít za někým, kdo ví víc než to. Vnímaví. A jak z toho vytěžit co nejvíce? Přece tak jako vždycky."[/b]

[tab]Z celého rozhovoru máš divný pocit. Když zmíní jméno Ravel, přeběhne ti mráz po zádech. Už jsi ho někdy dřív slyšela a rozhodně to nebylo nic příjemného. Možná kdysi dávno při výcviku? A temný úsměv, který ti věštkyně věnuje na konci své promluvy ti rozhodně na klidu nepřidá.

[i]U všech baatezu, tohle mi na těch šarlatánech vadí nejvíc: ta jejich okázalá sebejistota, zcela nabubřelá sebeprezentace – 'ó jistě, já to vím nejlépe, nahlížím věci minulé i budoucí...' Nemám rád lidi, které nemůžu nijak překvapit. Napadlo mě postavit se na jejím stole na hlavu, jenže bába by dozajista nehnula ani brvou a nadále by tvrdila, že to bylo dopředu jasné, že to udělám, a navíc bych si rozhodil účes... a nedejbože vyválel vlasy v nějakém kvazičarodějském sajrajtu. A ještě má tu drzost hrát pitomé hry: NAŠI otázku prý![/i] [b]„Vy jste mi ale uvědomělý občan, madam! Vaše výzva přímo implikuje možnost, že se otážeme špatně a pak to bude vaše vina,“[/b] obviňující ukazovák vystřelí kupředu, [b]„když Černou Růži nedopadneme. Vy budete mít na svědomí všechny ty vykuchané nebožáky, všechny plačící děti!“[/b] Nečekám, že mi má laciná hra na city bude k něčemu užitečná – člověk se musí všech citů vzdát, aby mohl vykonávat takovéhle povolání – ale dělá mi to dobře. [i]Ostatně, ona přece ví, že ji budu takto trápit, takže o co jde?[/i]

[b]„Dobrá tedy,“[/b] kývnu nakonec smířlivě, [b]„hrajeme hru a hra má pravidla, jistě. Než ale vyslovím svou otázku, seznámím vás ještě s jedním pravidlem: totiž my tři nejsme trojjedinná entita, jak jste si jistě všimla. Každý z nás je zcela samostatný, suverénní, svobodný tvor, proto se náleží, aby suverénně vyslovil svou vlastní otázku ohledně Černé Růže a vy na ni dodala odpověď. Je to tak správně?“[/b] Můj tón je podezíravý a v duchu vyzývám své přátele, aby se za mými zády tvářili hrozivě, kdyby se slečně věštkyni mé pravidlo náhodou nezamlouvalo.

[b]„Tak, má otázka,“[/b] odkašlu si a povolím si motýlka, který mi v tuto chvíli nepříjemně svírá hrdlo. [i]Jak trapné, jak trapné! Teď se zcela jistě zeptám úplně blbě, ježibaba mi na blbou otázku úplně blbě odpoví a Tien mi to pak bude do smrti vyčítat.[/i] [b]„Ehm, kde se bude zítra touhle dobou Černá Růže nacházet?“[/b] Okamžitě zašermuji ukazovákem na znamení, že jsem ještě neskončil a že míním svou otázku blíže specifikovat. [b]„[i]Touhle dobou[/i], aby bylo jasno, nemyslím vteřinu, jež bude následovat dvacet čtyři hodin po té vteřině, v níž jsem vyslovil svou otázku, myslím spíše časový úsek, dejme tomu nejméně deset minut. A za druhé, táži-li se [i]kde[/i], nechci znát kvadrant Mnohovesmíru, název našeho krásného města – Sigil – dokonce ani jednu konkrétní čtvrť. Chci znát přinejmenším název ulice, náměstí, parku či zahrady, případně číslo popisné či jiné specifikum onoho stavení, v němž se v inkriminovanou dobu bude jmenovaný vrah nacházet.“[/b] Vyčerpaně se zvrátím na židli a pokynu věštkyni, že může dělat svou práci.

[tab]Věštkyně pokojně sedí a čeká, až Alex dokončí svou řeč. Stejně jako už ale předpovídal, nehnula celou dobu ani brvou. Pečlivým pozorovatelům nemohlo uniknout, že dokonce ani jednou nemrkla. Prostě tam jen tak celou tu dobu sedí a čučí, skoro jako nějaká loutka. Její ztuhlost zmizí až když Alex domluví a na ženině tváři se objeví náznak úsměvu.

[tab][b]"Správně. Hádat se nebudu. Třikrát nic je stále nic, takže trápit mě to stejně nebude. A co se týče vaší otázky, tady máte svou odpověď: Vrah známý jako Černá růže se bude [i]zítra touto dobou[/i] nacházet ve starém Železitém parku a to přímo v jeho středu."[/b] Úsměv, nebo spíše již úšklebek, z ženiny tváře nemizí po celou dobu co mluví. Nejde si nepovšimnout důrazu, který kladla na "zítra touto dobou", jako by se snažila napodobit Alexovu intonaci.[b] "A abyste mě neobvinil, že vám lžu a říkám nesmysly, dodám jen, že Železitý park už na mapě Sigilu nějakou tu dobu nenajdete. Stal se totiž součástí jednoho bludiště, kde je uvězněná jedna zajímavá osoba, o které jste určitě slyšeli a kterou stejně budete muset najít."[/b]

[tab][b]"Chlapec ji našel náhodou u jedné z obětí. Vsadím se, že ho Nemilosrdní vzali a zavřeli do žaláře. A co se týče krysek, doporučuju navštívit kobky pod Márnicí. S tím by ti mohl pomoct Karex. Většinou ho najdeš v hospodě kousek odsud. U Krvavého nože se to jmenuje. Karex mi nosí z kobek nějaké ty tretky se starými vzory. Jsou hodně zajímavé, obzvláště pár z nich..."[/b] Zdá se, že v tomhle místě se Fell ztratil ve svých snech. Těch pár znaků co mu ještě poletuje nad hlavou se nevědomky zformovaly do znaku, který jsi nikdy předtím neviděl, ale přesto je až prapodivně povědomý a zatraceně z něj pálí oči, když se na něj díváš.

[tab]Když si tatér uvědomí co se děje, obrazec rychle zmizí. Dabus pak znovu vytáhne kartu ze záhybů svých šatů a podá ti ji. Je na ní vyobrazena trojice mečů, které míří špicemi proti sobě. Jeden je s rovnou dlouhou čepelí a zbývající dva ji mají zase zakřivenou a o něco kratší. Jsou na pozadí jakési temně zelené pomačkané látky, ve které je zřetelná hra stínů. Dole je jednoduchý nápis: Žal. Na druhé straně je již známý ornament labyrintu a Černé růže. [b]"Dávej na ni pozor. Další už jsou většinou majetkem různých frakcí a ty je rozhodně nedají snadno."[/b] řeknou runy nad Fellovou hlavou. [b]"A levitace je věc, která je darem od Paní. Když se dabus od paní odvrátí, dopadne přinejlepším takhle."[/b] povídají dál runy a Fell s úsměvem v kozlí tváři mávne rukou k holým nohám, které stojí pevně na podlaze.

Při pohledu na znak se mi mlha nad hlavou lehce rozbliká.
[i]Velmi... zajímavé. [/i]
Nakonec mne to však i přes snahu donutí zamrkat.
[b]"Z toho co vidím bych řekl že jsou i stejně nebezpečné. Dejte na sebe pozor, město je neutrální ale šílenci jsou všude."[/b]
Prolétne mi nad hlavou směsice barev mířící z jednoho ucha do druhého.
Kartu poté letmo přehlédnu a uschovám pro další průzkum později, na bezpečnějším místě.
[b]"Díky za radu Felle. Snad i vyhledám toho muže o kterém mluvíš. O kartu se neboj. Sama o sobě má pramálo síly a aby její síla měla význam, museli by se frakce města spojit a dát je dohromady."[/b]
Předvedu směšný úšklebek. Nakonec jen s pozdviženými rameny zakroutím hlavou abych vyjádřil nemožnost takové situace.
Pak se na rozloučenou ukloním a mlha nad mou hlavou zmizí do nenávratna. Pro teď.
Ve dveřích se nakonec ale ještě naposledy otočím.
[b]"A mistře... není ta ztráta levitace způsobena jen tím že věříte že jste ji ztratil? Nebo snad se sám trestáte za tvorbu vlastního osudu?"[/b]
Usměji se na rozloučenou a zmizím ve stínech bez čekání na odpověď.
Jakmile zmizím ze salónku, zahalí mi mysl opět onen pološílený úšklebek který chrání v hlubinách uložené vědění.
Lehce se jen opět rozhlédnu kolem po osobách co mne sledují, a když je spatřím, radostně jim zamávám. Bezstarostně poté vykročím než stačí zareagovat a zamířím si to středem ulice k budově z které vychází podezřelé horko. Místnímu baru.
[i]Kde jinde mi poví něco o konkurenci než zde.[/i]
Ušklíbnu se pro sebe a tiše se zasměji.
[i]A navíc... pokud pověsti nelžou a mrhají bránou nevyčerpatelné energie vážně jako kamna... Ále, jen když mně naštvou.[/i]

[tab]Rychle schovám Ašurův seznam zpět do brašny a pokouším se přebrat si v myšlenkách poměrně rozporuplné pocity. Ovšem věci vně mé hlavy jsou momentálně podstatnější.
[tab][b]"Mnohé díky za pomoc, co jsem dlužná?"[/b] pronesu věcně. Nemíním pokládat další otázky, i když nikdo neříkal o tom, že bych se po dotazech na Černou růži už nesměla zeptat na nic dalšího. A vědmin podivný úsměv mi vnucuje myšlenku, že ta ženská ví mnohem víc, než řekla. [i]Jenže silně pochybuji, že bych to z ní dokázala něco vymáčknout, ať už za použití násilí nebo magie. Navíc cokoliv jí poskytuje vize, mohlo by se to naštvat.
[tab]A vnímaví? Ta banda hedonistů? Co ti by mohli vědět? No, pokud některý z nich alespoň trochu dostojí svému jménu, tak třeba přece jen něco.[/i] Jméno Ravel Puzzlewell se pokusím na chvilku vypudit z mysli, přestože mi tam neustále rotuje jako neúnavná vlezlá myš. Mohla jsem ho už slyšet někdy předtím, ale jak se znám, čím víc si to budu převalovat v hlavě, tím zmatenější z něj budu. Namísto toho se začnu zabývat momentálně příhodnější činností a sice prohrabáváním vzpomínek, jestli v nich někde nevyhrabu umístění nějakého hlavního stanu vnímavých.
[tab][b]"Mimochodem, netušíte, kde bych mohla ty vnímavé najít?"[/b] zeptám se věštkyně, pokud se mi to nepodaří.
[tab]Tak či tak zaplatím, co si ta bosorka řekne, zdvořile se rozloučím a pakliže mi poskytla nějaké další informace, zařídím se podle nich. Jestli ne, namířím si to do nejbližší hospody, kde bych se na podobné věci mohla doptat.

S rukama založenýma na hrudi sleduji Alexovo počínání. Ze začátku jsem se snažila působit co možná nejméně dojmem ostrého hlídacího psa, nicméně jak se zdá, přesně něco takového se ode mě právě teď očekává. Jenže to bych musela stát na úplně jiném místě a mluvit s úplně jinými - ehm - lidmi; navzdory všem snahám se mi rty zkřiví v podivném šklebu, jak se usilovně pokouším nerozesmát se na celé kolo. Nakonec se odvrátím a předstíraje, že se škrábu na nose, počkám, až pomine záchvat toho nejhoršího - nebo spíš až náš drahý společník utne svoje divadýlko a přejde od svérázných výhružek přímo k věci.

[i]Tajtrdlík jeden.[/i]

[i]Tak tak,[/i] pokyvuji souhlasně hlavou, v duchu už se však (zcela odůvodněně) hrozím, do čeho jsem se to zase namočila. Popravdě jsem čekala, že veškerou nutnou komunikaci s ježibabou obstará Alex, koneckonců je to z nás tří právě on, kdo je specialistou na všechny tyhle [i]paranormální jevy[/i] a další kejkle. Že se mám aktivně [i]účastnit[/i] a dokonce poskytnout Tienovi další materiál ke zdrbání, to mi udělalo tak trochu čáru přes rozpočet. Zatímco přemýšlím, div že se mi nekouří z uší, pokouším se netvářit se příliš zaskočeně.

[i]Ach, jak je to prosté... Sama bych přece měla vědět nejlépe, jak postupovat a na co se ptát, když někoho hledám - bez ohledu na to za jakým účelem. Jenže tady, tady stačí špatně specifikovat jedinou část otázky a bába se toho bezpochyby chytí, třeba jen proto, aby si taky užila trochu legrace, až bude sledovat, jak se plácáme při luštění jejích předpovědí. Pokud je doopravdy tím, čím se dělá, stejně už sama moc dobře ví, jestli to budeme právě my, kdo Karafiáta chytí, tak co jí v tom vůbec brání? Do psích jater.[/i]

[b]"Eeeem..."[/b] vymáčknu ze sebe, když se pozornost všech přítomných obrátí na mě, a vmžiku jsem ráda, že alespoň tadyhle madam čarodějnice už zřejmě leccos viděla a nemá již zapotřebí nechat se udivovat lidskou blbostí. [b]"Podle čeho [i]spolehlivě, snadno a nejlépe na první pohled[/i] Černou růži poznáme?"[/b] Na slovo "spolehlivě" kladu stejný důraz jako přede mnou Alex při upřesňování inkriminovaného časového úseku. [b]"Tím [i]spolehlivě[/i] myslím opravdu [i]spolehlivě[/i]. Nechci slyšet nic o umaštěných vlasech, křivém nose nebo rodném příjmení matky, jestli mi rozumíte. Chci vědět o nějakém jasném a konkrétním poznávacím znamení, které bude zřetelné v jakékoli fázi a kvadrantu Mnohovesmíru."[/b]
[i]A to i bez toho, že bychom mu kupříkladu museli svlékat trenýrky, abychom se přesvědčili, zda-li nemá na levé půlce zadnice mateřské znaménko.[/i]
[b]"Děkuji pěkně,"[/b] sepnu způsobně ruce a zamávám na vědmu dlouhými řasami. Snad mi za tohle mí společníci hned venku před stanem neutrhnou hlavu, ani jinou k životu potřebnou část těla.

[tab][b]"Kdyby toto město nebylo plné šílenců, nebylo by to žádné pravé město ne? Jak jinak by měl vypadat střed všeho než jako svoz toho nejhoršího odpadu?"[/b] dostane se ti odpovědi od Fella ještě předtím než vyrážíš na svou cestu. Ta ovšem, již dle očekávání, netrvá dlouho. Přece jen je salón pouhý kousek od zmíněného baru.

[tab]V baru je cítit pravá hospodská atmosféra. Rozhodně mu nejde upřít věhlas klasické nálevny, karbanického doupěte a místa kde se provozuje černý trh a to s čímkoliv. Hned po vstupu tě do nosu praští zápach alkoholu a tabákový kouř. Bar je touhle dobou už narvaný až k prasknutí. Hostinský za pultem má co dělat, aby se stačil ohánět a dodávat nápoje všem těm prapodivným žíznivým hrdlům. Jediný kdo tu vypadá v celém chaosu v klidu jsou dva abishajové postávající u sloupu kousek vpravod od vchodu do baru. Stůl v pravé zadní části je vyhrazen pro karbaníky a jejich souboje. Tísní se jich tam už jen několik, ale čumilů okolo je dost. Zřejmě už jde o vysoké částky. Uprostřed celého baru je velký kulatý stůl, který obsadila banda místních hrdlořezů, kteří by i popíjeli, kdyby ještě měli dost sil zvednout korbel k ústům. Už na první pohled jde s jistotou říct, že tu nějakou tu chvilku sedí, popřípadě se válí po stole. Nikdo je však nevyhání. Zbytek osazenstva baru zaujímá levou stranu baru, která je nejblíže k pultu a jde o různý mix ras a povolání, kteří si zde přišli buď něco popít nebo ujednat.

[tab]Který z místních je Karex, to vážně netušíš. I když jsi získal jakési tušení podle toho jakým stylem jeho jméno Fell "vyslovil", nejsi si jistý. Obzvláště v tomto davu s tímto chatrným osvětlením.

Šokovaně na ně koukám, když mi poví, že Ravel je pohádková bytost.
Začnu pociťovat vztek, ale také lítost.
[b]"Vážně?! Aha, děkuji za radu."[/b] řeknu zklamaně.
[i]"Beztak mě ta vědma jen tahala za nos."[/i]Pomyslím si, a zaslechnu mé druhé já, jak se směje.
[i]"To není vtipné. Půjdu dovnitř a začnu hledat Valrisema."
"A co když ho taky nenajdeš?"
"Najdu, když už jsem tady, tak ať to stojí zato."[/i]

Vejdu dovnitř. Docela mám nepříjemný pocit z těch všech okolo.
V hlavě si rychlo vymyslím plán.
[i]"Jestli ho tu nikde nezahlídnu, tak se začnu ptát lidí, zda neví, kde bych ho našla."
" A co když si z tebe ti strážníci dělali srandu?? Co když taky neexistuje? A všichni nás tu budou mít za hlupáka?"
"Nemyslím si, že by lhali. Pravda, že si tím zas tak jistá nejsem. Ale když se zeptám, nic mě to nebude stát. Při nejhorším budu za hlupačku. Co se může stát? "
"Nevím. Dělej tak, jak myslíš." [/i]

Projdu pomalu celou chodbu. Jestliže ho opravdu nikde nezahlédnu, zeptám se někoho, kdo vypadá, že by mi mohl pomoct. Pokud neví, zeptám se dalších.

[tab][b]"Za pomoc? To nebyla žádná pomoc holčičko. To byla jen služba z povinosti. A dlužná nejsi nic."[/b] odpoví ti věštkyně. Pak následují ještě instrukce, kde se dá najít hlavní sídlo vnímavých a chvíli na to už opouštíš stan za svým novým cílem.

[tab]Když vyjdeš ven ze stanu, ovane tě studený čerstvý vzduch, kterého bylo ve stanu poměrně nedostatek. I za tu krátkou dobu co jsi byla ve stanu obloha stačila výrazně ztmavnout a nabrat nafialovělý nádech. Provozu na ulicích to však zřejmě nevadí.

[tab]Cesta mezi přikrčenými domky do honosnější čtvrti, kde tě obklopily luxusní sídla místní šlechty a následné najití Městské haly jako sídla vnímavých nezbrala příliš času, ale i tak už se pomalu začíná projevovat fakt, že jsi celý den někde běhala a něco zařizovala.

[tab]Městská hala je opravdu velká budova s malým náměstíčkem před vstupem. Vysoké kamenné sloupy podpírající celou budovu jsou bohatě zdobeny různými ornamenty. Velké tmavě hnědé, místy až černé, dřevěné dveře jsou stále dokořán a dávají tak nahlédnout do obrovské haly uvnitř budovy. Všude se to hemží lidmi a dalšími rasami. Oblečení valné většiny z nich napovídá, že jde o tu bohatší část města, která si může dovolit experimentovat vlastně s čímkoli, pokud mají dostatek peněz. Na mramorových schodech před vchodem stojí čtveřice strážců vnímavých. Jsou oblečeni do kvalitních kroužkových košilí s lehkými meči u pasu. Všichni z nich mají pod zbrojí stejnokroj. Bílomodrou košili jejíž rukávy se ke konci rozšiřují a nařasují. Kalhoty jsou z kůže, ale mají taktéž kombinaci bílé a modré, stejně jako jejich boty, které připomínají tanečnické.

[tab]Věštkyně si vyslechne Adhařinu otázku a než se dá do odpovídání, pokývá pomalu hlavou jakoby si vduchu kontrolovala správnost otázky a odškrtávala si ji na svém seznamu. [b]"Černá růže může měnit svou podobu jakkoli, proto dokáže skrývat i většinu svých znaků. Jmenujme však třeba tetování v podobě, a teď vás asi překvapím, černé růže, které má na krku. Nebo je libo klasický zápach síry, který ho doprovází? Znaků je poměrně dost, jenže s trochou magie jdou zakrýt nebo je aspoň učinit méně nápadnými. Třeba takové rohy u tieflinga nejsou zas tak nic zajímavého že?"[/b]

[tab]Čarodějnice na chvíli přestane mluvit, stejně tak i ozvěna která ji stále doprovází, a mírně nakloní hlavu a zadívá se na vás. Skoro jako nějaký dravý pták studující svou kořist. [b]"Každopádně ho poznáte podle aury strachu a nechutě, která se kolem něj šíří. I když ji dokáže potlačit, až odejde, dostaví se ten podivný pocit, ten mráz co přeběhne po zádech. Byly jste na místech činu, cítili jste to, víte o co jde. Toho se Černá růže už nikdy nezbaví."[/b]

[tab]Po té se žena zase narovná a s milým úsměvem se podívá na Tiena. [b]"Jste na řadě pane."[/b]

[i]Svoz nejhoršího odpadu... kde jinde se najdou ty největší klenoty? V největším nebezpečí je evoluce nejrychlejší. Sigil je jen jedno z takových center, stejně jako válka krve a další.[/i]
Prochází mi hlavou Fellova poslední slova, když se kus od vchodu rozhlížím s dlaněmi opřenými v bok. Jediné na čem zrak zpočine o chvilku déle je dvojice démonů opodál.
[i]Hmm... každej potřebuje chvíli klidu jak vidím. Informace stojí prachy, pokud jejich vyzrazení neprospěje jinak.[/i] Postupně přejdu pohledem od toho, zda démoni taky něco pijí, k barmanovi. Nad tabákovým kouřem se mi zakaboní čelo a z úst vyjde nemilé zavrčení. S povzdechem se ale nakonec rozhodnu jít nejprve k baru.
[i]Zeptat se démonů, chtěli by protislužbu. A kdyby ne tak bych byl jejich dlužníkem. Jednání s lidma je o dost lehčí protože si tohle neuvědomujou.[/i]
U pultu se mi však do cesty připlete masa opilců. Narváno že bych neprotlačil ani prst.
Vyberu si tedy letmým pohledem toho, jež se zdá být nejvíc mimo, pokud možno již v limbu. Poté se mu náhodou kolem nohou obtočí pramínek všudypřítomného kouře a zatímco se já budu věnovat zdi na druhé straně podniku mu nohu podtrhne a odtáhne ho v kotrmelcích kus od baru.
Než se místo zaplní tak se protlačím dopředu a konečně oslovím barmana.
[b]"Co ste mu chudákovi nalili že to s ním tak škube?"[/b] Ukážu palcem kamsi za záda a letmo zkontroluji, zda je stále na zemi nebo se s rudou září v očích sbírá. V každém případě rychle pokračuji.
[b]"Hledám Karexe. Prej se tu má potulovat kolem. Viděl jsi ho?"[/b]

[i]Peníze nechce? Jak zvláštní to osoba... nebo že by snad trpěla tou strašlivě nakažlivou chorobou? Tou, pro kterou se vás všichni straní, pro kterou nenávidíte sami sebe? Samotou? Ano, ba ano... nejspíš už to tak bude. Ta chudinka je tu sama samotinká, nikdo za ní nepřijde, jak je den dlouhý, nikdo si tu s ní nepopovídá... až teď! Až teď sem přišla banda pošetilců, kteří jsou ochotní s tou prašivou ženskou ztratit slovo – za žádných okolností se jí nesmím dotknout. Jinak by má vskutku vstřícná a otevřená povaha vzala za své. A to rozhodně nemohu připustit! Raději bych se neměl dotýkat ničeho tu. Pro jistotu.[/i]
S určitou skepsí ve tváři naslouchám rozhovoru svých společníků s tou osobou, střídavě natáčím hlavu na jednu a druhou stranu, hlasitě vydechnu, uchechtnu se, či vypustím z úst tichou, ale i tak dosti zřetelnou nadávku zpochybňující čest oné bytosti sedící naproti [i]Mé Úžasnosti[/i].
S postupem času – a přijde mi, jako bychom tu strávili snad celou věčnost – mě jímá větší a větší neklid, stále častěji činím trhavý pohyb rukou, nohou, či dokonce celým tělem. Své typicky Tienovské komentáře si však výjimečně nechávám od cesty, těžko jen soudit, zda je to způsobeno tím prostředím, jeho centrální osobou, či snad tím, že by mi došla slova, ale... [i]jak jen by něco tak nemožného mohlo někoho napadnout? Tien nikdy nekončí, nikdy se nevzdává, jeho výřečnost je téměř nekonečná![/i]
Zatímco nadávkami ve své verbalizované podobě až neobvykle šetřím, v mysli mi toho naopak proudí více než by si snad kdo jen mohl představit. [i]Dá se všem těm jejím kecům vůbec věřit? Věří tomu Alex? Takové bláboly! To tak! Výplody choré mysli jedné plesnivé báby to jsou, nic víc! A to je ještě přeceňuji, sakra je přeceňuji... čarodějnice, šarlatánka, ježibaba... Tiene, už se opakuješ.[/i]
Vypuštění výrazu [i]„tiefling“[/i] z úst té ženy přejdu jen taktním pohoršeným odfrknutím a obrácením zraku v sloup – [i]může si zkusit toho říct ještě víc a uvidí. Proč nemluví třeba o Ušatcích, existencích s králičíma ušima...? Určitě má s těmito individui něco společného, viděl jsem jí to na očích.[/i]
Po její výzvě se se stoickým klidem a lehce povýšeným výrazem v obličeji odeberu o kousek blíže k ní a usadím se na zem do meditační polohy. Vztáhnu ruce do výše v adoračním gestu a začnu si cosi pro sebe tiše šeptat, jako bych se sám a pro kohosi [i]„tam nahoře“[/i] modlil. Toto vše činím s naprostou vážností a soustředěností. Pak náhle, jako bych něco zaslechl, natočím ucho směrem k výšinám a z úst se mi vydere tiché [i]„co říkáš?“[/i]. Poté jako bych naslouchal neslyšné odpovědi kohosi čehosi kdesi – na konec toho všeho už jen mlčky několikráte za sebou pokývám hlavou a pak téměř z ničeho nic vyskočím na obě nohy, octnu se najednou před ženskou sedící si nejspíš stále za tím svým stolkem, do kterého hlasitě udeřím dlaní své ruky tak, abych přitáhl k sobě veškerou její pozornost a taktéž i smysly – především sluch.
[b]„Takže...“[/b]
Začnu svou řeč.
[b]„...drahá dámo.“[/b]
[b]„Dal jsem pokec se svým Egem... svou Ideou a došli jsme ke společnému konsensu, že se tě zeptám na toto...“[/b]
Významně si odkašlu a pokračuji.
[b]„Jaké je MÉ nejoblíbenější jídlo... mě, pana Tiena, hm?“[/b]
Parafrázuji volně Alexova slova.
[i]Teprve až teď se ukáže, jestli nás ta bába celou tu dobu tahala za famfulína nebo přeci jen... ale Tiene, ty na něco takového nevěříš![/i]

[tab]Chvíli beznadějně bloudíš po hale a vyhlížíš svou "kořist", ale vypravěč se ti zřejmě, i když nevědomky, dobře vyhýbá. Necháš se navigovat od pár lidí, kteří jsou ochotní tě vůbec brát na vědomí, ale i tak ti to nějakou dobu trvá než ho konečně najdeš. Mezitím jsi měla úžasnou příležitost prohlédnout si téměř celou Městkou halu s jejími výzdobami. Barevné záclony a tapisérie, prapodivné zbraně a zbroje, plakety s hlavami podivných zvířat, obrazy, vázy na vyřezávaných stolcích a mnoho dalšího se ti nabízelo k obdivování a zkoumání.

[tab]Valrise jsi našla až za místnostmi, kde právě probíhaly přednášky na různá témata, jako jsou božstva a posmrtný život, zákony mnohovesmíru a démonská válka, a až za výcvikovými místnostmi, kde se mladí vnímaví učí všem druhům řemesel, od truhlařiny, přes šerm až po zacházení s kouzly. Podle toho kolik je tu různých místností, je ta budova mnohem větší než jsi původně čekala.

[tab]Vypravěč však sedí v poměrně malé místnůstce, která je vyzdobená jen dvěmi tapisériemi a kobercem na zemi. Zdá se, že všechny tyto věci mají v sobě vyšité obrazy z nějakého příběhu. Kromě luxusní postele, židle, křesla a stolku je tu už jen čtveřice knihoven, které jsou plné různých svazků a svitků. Valris vypadá přesně tak, jak ho popsali strážci u vchodu. Tělnatý chlapík, kterému táhne už na padesátku, oblečený do červeného, si to hoví ve svém křesílku a za svitu několika svící a občasného potáhnutí z dýmky si právě pročítá jakousi knihu. Zdá se, že si tvého příchodu ještě nevšiml.

[tab]Atmosféra baru na tebe doléhá čím dál silněji, jak se prodíráš davem k baru. Je skoro až k neuvěření, kolik lidí se sem dokáže namačkat. Při svém průzkumu démonů, který jsi provedl ještě než jsi vyrazil k pultu, sis všiml, že třímají v pařátech dřevěné, již značně poškrábané, pohárky ze kterých se mírně kouří.

[tab]Chvíli bojuješ o své místo u baru, až se ti konečně podaří zabrat místo. Nebožák, který se válí opodál, se zřejmě ještě nemá k tomu aby se zvedl a to nejspíš ani v nejbližších několika minutách. Hostinský na tvou otázku pokrčil rameny se slovy: [b]"To co většina, dáš si taky?"[/b] Když však dojde na tvou otázku, ukáže směrem k prostřednímu stolu. [b]"Tamhleten magor. Jeden z těch co se ještě neválí po zemi nebo po stole."[/b]

[tab]A skutečně, když se podíváš lépe, vidíš u prostředního stolu ještě dva mladíky, kteří se mezi sebou ještě o něčem baví. Až teď sis všiml, že ten druhý ale nevypadá jako součást toho gangu. Nemá jejich typické barvy ani tetování. Když si ho prohlížíš o trochu důkladněji, jsi si jistý, že je to on. Karex. Tak jak ho popsal Fell.

[tab][b]"Ale to je přece jednoduché pane Tiene. Vaším oblíbeným jídlem není nic jiného než vaše věda, vynálezy a různé problémy k řešení, které to vše přináší! Vám na vašem těle naprosto nezáleží, je to pro vás jen schránka potřebná k úchově vašeho intelektu. O své tělo se staráte pouze tak, aby bylo schopné dodržet svůj účel, ale víc nic. Nezajímáte se o jeho potřeby, pokud to neni nijak akutní. Proto je vám naprosto jedno co jíte, dokud máte co jiného na práci a nemusíte se zabývat takovými zbytečnostmi jako je jídlo či čistota vašich šatů. Tyto problémy řešíte pouze pokud vás k tomu donutí společnost. A i před tou se snažíte utíkat a schovávat jak to jen jde, protože se jí bojíte. Bojíte se všeho co by vám mohla nabídnout a všeho čím by vám mohla ublížit a tak se o samotě pachtíte za novými vynálezy a vytváříte si svůj vlastní svět, kde můžete zdárně řešit své problémy a kde jediné překážky jsou ty, které si před sebe postavíte sám. A když pak něco vynaleznete, spokojeně se díváte shora na ostatní a pohrdáte jimi, protože jste ve svém malém dokonalém světě dosáhl dalšího vítězství."[/b]

[tab]Žena po celou dobu nezvedne hlas ani o trochu a pořád vykládá svým nudným tónem. Ozvěna v pozadí však prošla změnou a zní posměšně. Když konečně domluví, nadzvedne obočí a milým hlasem se zeptá:[b]"Doufám, že vám to jako odpověď stačilo drahý pane Tiene?"[/b] Poté už jen pohlédne na Adharu a Alexe a dál vyčkává jestli ještě něco hodláte dělat nebo jestli se máte k odchodu.

[tab]Rychlé seslání dalšího kouzla doprovodilo další zapraskání ve vzduchu. Jelikož jste na účinek však nečekali a rozběhli jste se pryč, jak dopadl nemilosrdný, to nemáte tušení.

[tab]Z uličky vystřelíte jako namydlený blesk, vzhledem k tomu co dovoluje Tobiasova poraněná noha, a rychle se zaplétáte do davu. To vše je tak tak na poslední chvíli, když vidíte jak kolem pochoduje jednotka šesti harmonických ve svých rudých zbrojích. Naštěstí si vás nevšímají a míří si to rovnou do uličky. Na nic nečekáte a mizíte dále do ulic města a míříte si to ke svému sídlu.

[tab]Tam dorážíte unavení a s tou trochou informací, co se vám podařilo poshánět. Venku se mezitím stmívá a obloha dostává nafialovělý nádech. Lidí venku však neubývá. Mezitím se musíte rozhodnout, jak naložit s informacemi a co dál.

Vyslechnu si všechna pochybná proroctví – nevrle přitom bubnuji prsty o desku vědmina stolu – a nepřipadám si nijak zvlášť moudrý, ostatně proto jsem sem ani nepřišel, pro moudrost. [i]Proč vlastně?[/i] Vstanu. [b]„Inu, tak vám pěkně děkujeme, že?“[/b] Ohlédnu se na své společníky, zda nemají nějaké doplňující otázky nebo připomínky – doufám, že budou mlčet a budou se hotovit k odchodu stejně hbitě jako já. [i]Strávili jsme zde až příliš času, bylo by lépe se posunout o dům dál.[/i] [b]„Naší mědí jste pohrdla, milostivá, proto se jistě neurazíte, když vám za vaši výmluvnost poděkujeme jen dobrým slovem a vřelým úsměvem – híí!“[/b] zazubím se jako krokodýl tím nejstrojenějším způsobem. [b]„Přejeme vám příjemné astrální lety, nízké daně atakdále, těšilo nás. Notak, pane Tiene, buďte přece slušný a také tu dobrou paní pozdravte, vy pojídači vědeckých vynálezů! Takhle zahodit jedinečnou příležitost zvědět více z přediva Mnohovesmíru, abyste se zeptal na to, co už dávno víte – že si vaříte guláš z mikroskopu a astroláby udíte v komíně. Hanba, pane Tiene, hanba!“[/b] Odkráčím – a z kmitočtu mých útlých nožek je patrné, že se už nemohu dočkat až budu pryč.

Venku se můj výraz změní – dopřeji si několik hlubokých nádechů a výdechů, popatřím vzhůru na protilehlé čtvrti Sigilu a na tváři mi zahraje spokojený úsměv: [b]„Tedy, to vám bylo něco. Pane Tiene, vám čest – ta vaše otázka, to bylo něco tak brilantně depotencujícího, tak podlého a podvratného, že to mohlo vyjít jedině z vašich úst – opravdu blahopřeji.“[/b] Mé hartusení ve stanu bylo jen zástěrkou, samozřejmě, že tieflingova otázka mi přišla náramně vtipná.

[b]„Nuže, co víme?“[/b] nadhodím vůdcovsky. [b]„Tedy, jistě, [i]nevíme[/i] nic, protože tomu,“[/b] ukáži opovržlivě palcem na sídlo vědmy, [b]„se nedá ani za mák věřit, ale kdyby se ta ježižena čistě náhodou nepletla, co můžeme vzít v úvahu? [i]Primo,[/i]“[/b] vypočítávám na prstech, [b]„zítra bude Černá růže mimo 'standardní' Sigil, v bludišti. To není dobrá zpráva. [i]Secundo,[/i] Černou růži bude poměrně těžké identifikovat, jelikož auru zlotřilé podlosti tu kolem sebe šíří kdekdo, včetně přítomného pana Tiena, a černý květ si nechá v těchto časech vykérovat každý pubescent, jelikož to bude zatraceně [i]in[/i] záležitost. Důležitější se mi tedy zdá informace o lokaci, co myslíte? Bude třeba zjistit něco o tom Železitém parku a osoba, která je uvnitř – je-li stále uvnitř, dá se počítat, že se naší konfrontace s Černou růží takovým nebo oním způsobem zúčastní.“[/b]

[b]„Den je dost času,“[/b] zakončím řeč poněkud nejistě, [b]„avšak nevím o tom, že by si Paní bolesti dělala seznam zalabyrintovaných a ještě nakrásně ke každému svému labyrintu vytvářela průvodce turistickými atrakcemi. Ostatně, cílem těch jejích bludišť přece je, aby se nikdo nedostal ven – a ani dovnitř, takže vám povím, naše vyhlídky nejsou dvakráte růžové a výzvy před námi stojící mají rozměry,“[/b] zkusím naznačit rukama, jak jsou asi velké – bude to jistě velmi excentrický pantomimický výstup. [b]„Nu?“[/b] pobídnu společníky, aby dali k dobru nějaké to moudro.

[i]Hmm... jedná s gangem když má takovou přesilu? Buď si věří nebo je zná dost dobře. Že by byl magor mi z popisu nepřišlo, i když kdo jinej by se toulal krysí stezkou.[/i]
S lehkým pokývnutím a mávnutím na znamení díků uvolním místo v davu. Nějakým záhadným způsobem tam spolu se zavlněným kouřem a s židlí vletí zpět původní okupant a řádně se třískne do hlavy o pult.
Dál si toho ale nevšímám a jdu rovnou ke stolu uprostřed.
[i]Čím dřív odsud, tím líp.[/i]
Postavím se rovně přímo za muže po Karexově pravici a vlezle se vrazím do rozmluvy.
[b]"Promiňte že ruším polední přestávku urození pánové, ale sluha zde pana Karexe mi u něj včera zamluvil audienci. Ale nenechte se rušit a v klidu dopijte čaj, já počkám."[/b]
Nakonec se široce zazubím a celé mé já jasně vyzařuje že hodlám čekat v místě kde jsem se právě uhnízdil.
[i]Když je tohle nevyprovokuje tak je dost možný že to o čem se baví je zajmavý. Ta rozcvička ořed chvílí v ulicích se možná už rozkřikla ale možná bude třeba další. Alespoň budou nějaký drobný na nocleh.[/i]
Ačkoli stojím nepříjemně blízko tak jsem úmyslně v místech kam se snadno dýkou nedosáhne.

Při Tienově otázce výmluvně našpulím rty, nahlas ale neřeknu ani půl slova. Proč taky? Není třeba vyvolávat další hádky, a co víc, když se to vezme kolem a kolem, byli bychom vůbec doopravdy o něco chytřejší, i kdyby se nakrásně zeptal na něco, co by nám narozdíl od jeho stravovacích návyků mohlo být alespoň trochu k užitku? O tom silně pochybuji. Uctivost mého projevu osciluje někde mezi snahou neztrapnit se před hochy a naprostým pohrdáním šarlatánskými praktikami čarodějnice. I já tedy vděčně následuji Alexova příkladu, rozloučím se s vědmou nonšalantní napodobeninou ledabylého zasalutování a vykročím za svým společníkem ven na ulici.

[i]Skoro mě překvapuje, že pro ty své čáry máry nepotřebovala nahlížet do skleněné koule, přehrabovat se v čajovém svinstvu na dně šálku nebo obětovat černou kočku. I to by možná bylo přesvědčivější - copak tyhle ježibaby nevystupovaly odjakživa pokud možno co nejokázaleji? Nemůžu se ubránit dojmu, že tahle nás (a to ještě v tom nejlepším případě) prostě a jednoduše odbyla.[/i]

[b]"Naprostou pravdu díš, drahý příteli,"[/b] přitakám Alexovi, když se do něj venku před stanem s naprostou samozřejmostí zavěsím. [b]"Aneb jak ta rádobyosvícená věštkyně sama poznamenala, 'třikrát nic je stále nic' a my můžeme být rádi, že nás pro vlastní zábavu neposlala hledat kupříkladu do městské žumpy,"[/b] nakrčím nos na znamení, že je mi úplně jasné, že i toho by ta ženština byla dozajista schopná.
[b]"Nicméně se obávám, že nebudu schopna přispět k dobru pražádnou radou, která by nám v tomto okamžiku mohla být k užitku. Pošlete mě za konkrétní osobou a já z ní dostanu i to, co měla před týdnem k večeři, obrazně řečeno, samozřejmě, ale takto mohu jen klást další otázky. Které ze zalabyrintovaných [i]velkých zvířat[/i] je natolik důležité, že bych jej měla znát i já? Nemám nejmenší tušení,"[/b] mávnu volnou rukou.
[b]"Přesto pro vás mám jeden návrh - pořád ještě jsem neupustila od svého plánu poněkud se porozhlédnout po Úlu a pokusit se dostat na naši stranu pár schopných... hm... osob, pro případ, že by se tam Černá růže vrátila. Víc očí víc vidí, nemám pravdu?"[/b] povytáhnu tázavě obočí. [b]"Vypravme se tam, ať už teď nebo večer. Věřím, že se to dříve či později vyplatí."[/b]

[tab]Když dorazíš a vtrhneš do jejicho rozhovoru, oba dva se na tebe otočí s výrazem "co to sakra má znamenat", který se dále prohlubuje, když zmíníš imaginárního Karexova sluhu. To už gangster nevydrží a rychle těká pohledem z tebe na Karexe a zpět. Brzy na to, když se zdá že se trochu vzpamatoval, se i rozmluví.

[b]"Co to kurva? Jakej sluha? Ty máš sluhu ty vole?"[/b]
[b]"Ale hovno, nevím co tu kydá za nesmysly, nikdy jsem žádnýho neměl."[/b] odvětí stylově Karex, který je stále zmaten.
[b]"Ty mě ale sereš vole, kdo to vůbec je?"[/b]
[b]"Vím já, se ho zeptej ne?"[/b]
[b]"Proč já ksakru, přišel za tebou vole, tak si to vyřiď sám."[/b]
[b]"Seru na tě, stejně jsme si svoje už vyřídili. Pro svoje zboží si dojdu za dva dny, tak ať je to nachystaný."[/b]
[b]"Jo, jasně."[/b]

[tab]Rozhovor se udál téměř rychlostí blesku a vyrozumět jim něco víc než nadávky, kterými se častovali byl nelehký úkol. Když se zdá, že domluvili mezi sebou, znovu se oba dva natočí směrem k tobě. Gangster si natáhne nohy a vezme do ruky svůj korbel s čímsi co přetváří i okolní vzduch tak, že by se dal uzavírat do láhví a prodávat s nápisem 40%. Karex však tak uvolněně nevypadá (a možná za to může fakt, že kolem jeho kelímku s pitím se netetelí vzduch).

[b]"Nevím jestli ti mám děkovat nebo nadávat za uspíšení naší debaty tady s tím," [/b]a hlavou pokyne směrem ke svému společníkovi, kterému to zřejmě ještě nedochází, [b]"ale každopádně se tě musím zeptat na základní věci. Kdo ksakru jsi a co po mě chceš?"[/b]

Ani jeden z nich nevypadá agresivně a ani to nevypadá, že by vás někdo z krčmy sledoval nebo poslouchal. Atmosféra však houstne jak přibývá víc a víc dýmu u stropu místního zařízení a jak v náštěvnících mizí čím dál tím větší množství alkoholu.

Jakmile se zahlédnu Valrise, zaváhám. Přemýšlím, zda bych měla projít těmi všem místnostmi, kde probíhaly přednášky, abych mohla jít za ním. Přepadá mě divný pocit a strach. Strach z toho, že mě někdo seřve za vyrušení z jedné z přednášek.

Nakonec poberu všechnu sebedůvěru, která ve mě je a vejdu. Přednášek si moc nevšímám, sem tam zaslechnu nějakou tu větu, ale hned ji vypustím z hlavy [i]"Jedním uchem ta, druhým ven."[/i]
Jen dávám pozor jestli něčí hlas nebude mluvit na mě, že ruším přednášku nebo něco podobného.
Pokud ne, a já se dostanu až do místnůstky za Valrise, zaklepu (tak se snažím upoutat jeho pozornost) a vejdu.
[b]"Ehm...Dobrý den, pane. Jsem Schizi...Chtěla jsem Vás poprosit o jednu laskavost, o pár vašich drahocenných minut, věnovaných mě..."[/b] řeknu dost nervózně.

[i]"Své jméno si mu říkat nemusela?!"
"Proč? To je slušnost."
"Ale teď zná tvoje jméno, co když se něco stane a on řekne tebe?!!"
"Máš moc bujnou fantazii."
" Mám ji stejnou jako ty, nezapomeň že máme všechno jednotné....Ale i tak bysme tu neměli být. Pojď domů."
[/i]
[b]"Chtěla jsem vás poprosit, zda byste mi nemohl říct něco o ženě, jménem Ravel Puzzlewel. Prosím."[/b] zabořím pohled do země a čekám na jeho reakci.

[i]Od pohledu dva intelektuálové. S těmi se pracuje nejlíp.[/i]
Úsměv se mi ještě rozšíří, zda je to vůbec možné. Následně se ale lehce ukloním.
[b]"Tak vy jste na mně zapomněl? Nuže dobrá, má na tom zřejmě velký podíl obsah vašeho šálku. Představím se tedy znovu."[/b]
Prohodím napůl laškovně, napůl vážně. Když ale pokračuji, nasadím již zcela vážný tón.
[b]"Říkají mi Fext. A za vámi mne poslal jeden světoběžník když jsem se ptal jak se dostat k velkému množství hlodavčí pozornosti. A ti se nejvíce potulují v podzemí. Proč je mi tohoto zapotřebí, to už vás může zajímat jen pokud budete svolný s využitím vašich služeb jako můj rozcestníik, případně průvodce."[/b]
Mluvím rychle a monotóně, aby bylo těžké pochopit co po něm žádám a aby rozhovor snadno zanikl v šumu zdejšího rekreačního zařízení.
[i]Buď ho to aby mi rozuměl vyžene ven, nebo toho moc nepochopí ale aby se mně zbavil tak sohlasí. V každém z těchto případů vyhraju já.[/i]
[b]"Přizozeně... by jste za své služby dostal přiměřenou finanční kompenzaci."[/b]
[i]V naturáliích...[/i]
Lehce se mi zvrásní čelo pod návalem dýmu který mne začíná obklopovat. Jen letmo hodím pohled po démonech opodál abych se ujistil zda jeho podíl nevychází i z jejich tlam, neboť je ho podezřele mnoho.
Snažím se tedy konverzaci urychlit.
[b]"Ale pokud se mnou spojíte síly, je třeba jednat co nejdříve. Nejlépe ještě dnes, hned teď. Jinak by se mohlo stát že tu několik kusů vybavení utrpí újmu."[/b]
Pronesu mírně rozladěně ale nesnažím se znít výhrůžně, jen konstatuji.
[i]Co nejrychleji, než mu dojde že sem švorc a loví mně tlupa primitivů.[/i]

[tab]Průchod místnostmi s přednáškami nakonec nebyl tak hrozný jak jsi se bála. Nějaké zvýšené pozornosti se ti nedostalo. Pár jedinců se jen otočilo, aby si prohlédli nově příchozí, ale když jsi mířila dál, ztratili o tebe zájem. Lektoři se ti věnovali asi tolik co ostatním žákům - lhostejně. Jen si dál odvykládávali co měli. Po cestě zachytíš jen útržky vět, které tě pronásledovaly:[b] "... zákonu tří. Všechno je totiž ve třech možnostech. Chaos, zákon, neutrál..." "... z bohů obývá svou sféru, kterou si vytvoří k obrazu svému a svým ..." "... válka krve je kurevský zlo. Nikdy, opakuju, nikdy se neupište žádnýmu z těch démonskejch smradů rozumíte?"[/b]

[tab]Tohle všechno však necháváš za sebou i s výcvikovými místnostmi a stojíš v místnosti kde sedí Valris. Když na něj promluvíš, jen zvedne ruku na znamení že máš být ještě chvíli čekat a až pak se ti věnuje. Tvou otázku si vyslechne a chvíli přemýšlí jak ti odpovědět. Ukáže ti na jednu z volných židlí a pak konečně promluví.

[b]"Ravel. Ravel Puzzlewell. Okolo toho jména je hromada a hromada příběhů, ale žádný z nich není nijak zvlášt libý. Všechno okolo ní je temné a až příliš spletité. Dokonce i to jméno není její pravé. Je to čarodějnice, démon, nejstarší ze tří sester, šedá paní."[/b] Valris jen pokrčí rameny. Jeho hlas je po celou dobu mírně zpěvavý a doslova si vyžaduje veškerou tvou pozornost. [b]"Nejznámější příběh o Ravel je ten, kdy se snažila otevřít všechny portály v Sigilu zároveň a tak vypustit Paní Bolesti z "jejího vězení" jak tomu sama říkala. Sigilu se totiž občas říká klec a každá klec musí něco držet uvnitř jinak nemá smysl že? Ravel věřila, že tou věcí je Paní. Ta se ji ale odměnila tím, že ji uvrhla do jednoho ze svých labyrintů. Od té doby se o Ravel vlastně pořádně neví. Ale ty jsi přišla určitě za nějakým určitým příběhem že? Ne za všemy o Ravel, ty hledáš jen ten jeden, nebo se pletu?"[/b]

[tab]Karex tě pozorně poslouchá a hltá každé tvé slovo. Zřejmě mu místní hluk tolik nevadí. Když však zmíníš svou touhu po hlodavčí pozornosti, zachmuří se. I tak tě nechá domluvit bez přerušování.

[b]"Tyhle záležitosti bych radši probral trochu mimo tohle území, nebude vadit když to probereme na čerstvém vzduchu?"[/b] promluví nakonec a je znát že veškeré stopy opilosti zmizely.

[tab]Pokud nic nenamítáš a jdeš s ním ven před bar čeká tě ještě větší přítmí a mnohem méně lidí na ulici než když jsi sem šel. I gang u Fellova salónu zmizel někam do hlouby ulic Sigilu. Karex se opře o stěnu baru a koukne na tebe. Rozhodně už to není ten rozesmátý mladík z baru, výraz v jeho tváři je mnohem soustředěnější než by jsi čekal, že může být.

[b]"Za prvý, nevím kde jsi zjistil že chodím za kryskama, ale nechci o tom slyšet už ani slovo. Je to moje živobytí, takže ať si o nich říká kdo chce co chce, já s nima prostě pracuju. Za druhý, co přesně od nich potřebuješ? A za třetí, co mi to hodí? Pokud se ti něco z toho co říkám nelíbí, můžeš se otočit na patě a odejít je hledat na vlastní pěst."[/b]

Tiše, pokojně jdu ve stopách Karexových až k východu. Jakmile se však ocitnu mimo přítomnost kouře a neho zahořklé pachuti, zplna hrdla se nadechnu a relaxovaně protáhnu ruce.
To co následuje brzy poté je další změna chování.
[b]"Á... konečně trocha čerstvýho vzduchu..."[/b]
[i]A míň kudel v okruhu několika sáhů od slabin. Ožralové sou problematická banda.[/i]
Dlaně nakonec složím za hlavou a s lehkým úsměvem vykračuji za svým zatím dočasným kolegou.

Ležérním pohledem si vyslechnu co leží Karexovi na srdci a z úst se mi vydere mírný povzdech.
[b]"A co je na práci s hlodavcema špatného? Každej se musí nějak živit."[/b]
Začnu půltónem, hned ale přejdu do plného hlasu
[b]"Jo, právě si mi otevřeně řek že s nima pracuješ takže se v klidu můžu otočit na patě a jen tě sledovat než se s nima zase někdy spojíš. Nevim jestli se snažíš bejt bůhví jak opatrnej ale v budoucnu se snaž víc. Možná ti pak na starý kolena zůstanou všechny končetiny."[/b]
Vážný úsměv podpořím pokrčením ramen
[b]"Co od nich potřebuju sou informace. A pokud mi je nedají zadarmo tak přijde na handrkování. Co ti to hodí? Kromě toho že budou nadšením bez sebe že si jim pod nos přived takovou populární osobu jako moje maličkost, řekni si cenu, rozumnou, sem urážlivej. Nemusí to nutně bejt prachy. Jo a možná taky přežiješ tuhle noc bez zlomenin a hůř, protože nás právě někdo pozoruje jak spolu mluvíme a v mojí blízkosti bude celkem bezpečno dokud se jeho kamarádi neobjeví v davech. Nevim jak dopadnou tvoji kolegové od stolu."[/b]
Letmo se ohlédnu přes rameno a zamávám do prázdna.
[i]Si tam, nejsi tam. To neni důležitý. Zatim... to teprve začně až ostatní zdroje selžou.[/i]
[b]"A jestli ti to nevyhovuje, tak pozdravuj černou růži. Raději ale spolupracuju s povolnými společníky."[/b]
Dodám jen tak mimochodem a spustím ruce k bokům.
[i]Šak i té se to časem donese. Rád bych ale věděl čemu čelim než se mi pokusí znechutit den.[/i]
[b]"Rozuměno?"[/b]
Dodám nakonec beze slov někoka znaky nad hlavou. V šeru matně třpitivě září.

[b]„Úl? E-e.“[/b] Zavrtím hlavou, možná trochu překvapeně. [b]„Myslíš to dobře, Adharo, ale najímat lidi na sledování Úlu mi přijde jako mrhání mědí, protože [i]primo[/i]: pochybuji, že se tu najde někdo dost schopný, kdo by celý tenhle ohromný, přelidněný prostor uhlídal a ještě dokázal Karafiáta sledovat. A [i]secundo[/i]: ten mezičas v podobě dvaceti čtyř hodin můžeme využít jinak než pátráním po místě vrahova pobytu. Připusťme, že vědma nekecala a Růže bude zítra skutečně v té Zinkové zahradě – nebo jak to bylo – myslím, že by bylo moudřejší naplánovat si konfrontaci tam a nijak nepředbíhat. Jestliže Karafiát do té doby opíchá – myslím nožem, chápete – nějaké další lidi...“[/b] cynicky pokrčím rameny, [b]„bude to samozřejmě [i]horror[/i] a [i]tragoedia[/i], ale co my s tím? Jak říkal soudruh Stalin – dávný panovník a dobrodinec v jednom vzdáleném Plánu – 'když se kácí les, padají třísky'.“[/b] Povzbudivě Adharu poplácám po rameni.

[b]„Pech je,“[/b] dodám po chvíli, [b]„že nyní jsem, Adharo, stejně bezradný jako ty. My se tu s panem Tienem zabýváme takříkajíc 'lotry v akci', čili těmi, co představují hrozbu a někdo je ochoten odměnit jejich zatčení mědí. Lotry, kteří sedí, bručí, zkrátka jsou pod dozorem – neřkuli v zajetí samotné Paní – vypouštíme, nezajímají nás. A proto nyní musíme tuto nedbalost napravit a naše znalosti si doplnit, že, pane Tiene!“[/b] zazubím se, spokojen, že se mi podařilo určit další postup, který se jeví jako rozumný a snad i výsledkonosný.

[b]„Pane Tiene,“[/b] oslovím znovu tieflinga. [b]„Nadešel čas, abyste projevil svého génia a zahanbil všechny nedostatečné mozky okolo! Vy máte pletky s těmi Božími lidmi, viďte – a nevymlouvejte se, vím, že máte. Boží lidé nejsou blbci,“[/b] vysvětluji spíše Adhaře, než že bych sděloval něco nového svému partnerovi, [b]„patří spíše k těm vzdělanějším a lépe informovaným frakcím v Sigilu. Krom toho jsou mimořádně zruční, zvláště co se práce s kovy týče, patří jim Velká slévárna, ve která dělají s metaly psí kusy – jako demiurg se světem, proto Boží lidé. Jestli to kovové místo, kde se máme setkat s vrahem, má opravdu něco společného s kovem, měli by o tom vědět – nehledě na to, že mohli vědět i o lecčem dalším. Pane Tiene, čas nás tlačí – za šest hodin od této chvíle se sejdeme u nás doma a porovnáme informace; já mezitím navštívím zase své přátele, Vnímavé.“[/b] Stisknu Tieflingovi pravici: [b]„Zlomte vaz!“[/b]

Počkám, až můj přítel odejde, pak nabídnu Adhaře rámě: [b]„Nás teď čeká návštěva Sensoria – a mám takové tušení, že se ti tam bude líbit. Vnímaví jsou sběratelé – sbírají zkušenosti,“[/b] vysvětluji, zatímco se dáváme do pohybu. [b]„Mají přehled o všem, protože je všechno zajímá – to mi na téhle frakci přijde půvabné. Mám tam pár známých, snad nás odkáží na někoho, kdo se podrobněji zabývá Labyrinty, Paní anebo velkými kriminálníky Sigilu, abychom si pomocí jejich informací mohli začít budovat předmostí na zítřek.“[/b] Na hodnou chvíli se odmlčím. [b]„A mají výborně zásobený bar, ti Vnímaví,“[/b] dodám, jako by to byla to nejdůležitější.