038. Gurolská akademie

Albireo - palác lorda Firuna, 14. zelenec roku 851 k.l.

V doprovodu stráží vstupujete do veliké, bohatě, ale vkusně zdobené místnosti. Na západní i východní stěně visí po 10 obrazech, patrně portrétech předků lorda Firuna. Podél stěn je rozmístěno několik ohromných dubových skříní. Na podlaze je položen koberec, jež vede až k jižní stěně, ke stolu, u něhož sedí Vám dobře známá postava, vůdce Orlích poutníků a správce největšího ze Svobodných měst, lord Firun. Jakmile vstoupíte do místnosti, lord Firun povstane od stolu a jde směrem k vám. Je vyšší postavy, má nakrátko střižené vlasy a bradku, velké modré oči a výrazný "orlí" nos. Stár je mezi 35 a 45 lety, oblečen je do dlouhé, zlatem prošívané róby z černé látky. [b]"Jsem rád, že jste dorazili a nenechali mne dlouho čekat. Má záležitost již nesnese odkladu. Prosím, posaďte se ke stolu, vše Vám povím."[/b] Poté, co vás sluha, který se z ničehož nic objevil, uvedl ke stolu, pokračoval Firun ve své promluvě. [b]"Možná jste to již zaslechli, ale Albireo už delší dobu svádí tuhé boje se skřety na jihu. Tyto boje nás dost vyčerpávají a zkušených vojevůdců, jež by mohli vést oddíly, ubývá. To je také důvod, proč nemohu tímto úkolem pověřit někoho z mých lidí. Naši nejlepší bojovníci byli již po mnoho let cvičeni v Akademii válečníků ve městě Gurol, jež leží na ostrově Barbos v Barbarských ostrovech. Každý půlrok posíláme tři nejlepší válečníky, aby se zde po dobu jednoho roku cvičili. I já jsem před mnoha lety absolvoval výcvik v této akademii. Před půl rokem se však oni bojovníci nevrátili a obdržel jsem pouze depeši, že vstoupili do řad místních stráží a nevrátí se. Nemusím vám jistě říkat, jak jsem byl rozčílený, ale žádnou zradu jsem za tím nehledal. Přede dvěma dny jsem však obdržel další vzkaz, v něm se opět píše, že se moji vojáci nevrátí a také je zde napsáno, ať již další vojáky na výcvik neposíláme. Takovou nehoráznost si nenechám líbit!"[/b] Firun zlostí udeřil do stolu. [b]"Váš úkol je tedy prostý. Jděte tam, a zjistěte, co se tam k čertu děje."[/b] Z lordova hlasu začíná být cítit netrpělivost a hněv. [b]"Tohle nemůže být samo sebou. Pokud se vám to povede, přiveďte mé vojáky zpět. Můj sluha vám všem vyplatí zálohu ve výši dvě stě zlatých, nakupte si co potřebujete. Vaše loď vyplouvá zítra za úsvitu z přístaviště. Nechť vás Gor provází!"[/b] Lord po těchto slovech vstane a rukou vám pokyne, že můžete odejít. Při odchodu vám sluha vyplatí slíbenou částku.

*****
Stručné informace na začátek

[u]Stručně o geografii:[/u]
Svět je tvořen dvěma kontinenty, mezi nimiž se rozprostírá oceán. Severní kontinent je znám pod jménem Lendor, jižní pak nese jméno Tara. Vy se nacházíte v největším městě na Tarě, v proslulém Albireu. Město obývá zhruba 25000 lidí. Dominantou Albirea je proslulá Universita magie, mezi známé budovy patří rovněž Bardská akademie a palác lorda Firuna, kde se právě nacházíte.

[u]Stručně o náboženství:[/u]
Na Asterionu, jak se tento svět jmenuje, je uctíváno 17 Bohů, zkráceně sedmnáctka. Někteří rovněž uctívají temné "bohy". Jich je 10 a používá se pro ně označení temná desítka.

[b]Bohové sedmnáctky[/b]
Aurion – Pán dne a slunce
Sirril – Paní hvězd a noci
Fearon – Pán ohně
Mauril – Paní země
Dunril – Paní vod
Siaron – Pán vichru
Alcaril – Pán úrody
Bongir - Pastýř
Rianna – pravá žena, Věrná
Gor – pravý muž, Rytíř
Estel – Panna, mládí
Siomen – Učenec, stáří
Mirtal – Múza, umění
Mern – Kovář, řemeslo
Lamius – Soudce, řád
Tarfein – Lovec, chaos
Finwalur – Poutník, věčný poutník

[u]Kalendář:[/u]
ke stažení zde http://asterionrpg.cz/index.php?id=8

[u]Ceník:[/u]
http://asterionrpg.cz/index.php?id=48

[i]Celou zimu se nic nedělo a penízky z předchozích výprav se mi rozkutálely. Bohémský život přeci jen něco stojí. Byl jsem nucen rozprodat veškeré své vybavení. Jelikož jsem potřeboval trvalé přístřeší, bydlel jsem nyní za městem u kováře ve stodole. Pracoval jsem u něj jako pomocný tovaryš, což nějaký ten peníz vyneslo, ale žádná sláva to nebyla. Když mi přátelé pověděli, že Lord Firun hledá schopné lidi pro netradiční úkol, nenechal jsem se dvakrát přemlouvat. Do paláce jsem přišel na čas, a vyslechl, co si Lord Firun po nás žádá. Pak už nám dal jen sluha zálohu a vykopl nás z paláce ven.
[/i] Stojím spolu s přáteli před palácem a potěžkávám v ruce právě nabytý váček s 200 zlatými. Nedá mi to a pravím: [b]„Pěkná to záloha, jen co je pravda. Měla by vystačit na celné nové vybavení a ještě mi možná něco zbude. Při troše skromnosti bych s tím dokázal vyžít další rok a nemusel bych hnout prstem. Na druhou stranu mě to už v kovárně nebaví, a trocha toho vzrušení by nebyla na škodu. Vybavení mohu prodat kdykoliv. Už si začnu dělat seznam, abych na něco nezapomněl.“[/b]
Čekám co na to moji druzi, a mezi tím vytáhnu ze zadní kapsy kalhot kus papyrusu. Prošátrám zbylé kapsy, abych našel uhel a začnu si dělat poznámky. [i]Najednou mě si uvědomím, že všechno bych utratit neměl.[/i] Prohodím proto ke kamarádům, aby na to také pamatovali: [b]„Nezapomeňte si nechat nějaké peníze na cestu, lodní lístek něco stojí, nocleh a strava v hostincích také nejsou zadarmo. Vím, že si toho jste určitě vědomi, říkám to jen pro jistotu.“[/b] Pak už jen čekám jak se rozhodnou ostatní abychom mohli vyrazit na nákupy.

[i]Zatraceně. To mi jde přímo na ruku.[/i] řeknu si a zasním se. [i]Pořád jen krást je nebezpečný, a jak se rozpadla síť Černý vdovy, mi taky moc nepomohlo. Peníze se budou hodit.[/i] Když lord Firun řekl co po nás chce a poslal nás pryč, tak jsem se uklonil, převzal zálohu a vyšel s ostatními ven. [b]Máš pravdu Sephirote. Ale myslel jsem si, že když jsme ve službách lorda Firuna, tak ten lístek platin nemusíme. Nebo jo? Sem jen říkal, že když na tu loď nastupujeme, jen kvůli tomu úkolu a je to pro tohle město, tak by sme neměli nic platit, že?[/b]

Na papyrusu mám zatím načmáraný tento seznam:

Zbroj kožená 42 zl.
Kožené kalhoty 1 zl. a 2 st
Kožený opasek 5 st.
Vysoké boty 5 st. a 5 md
Dlouhý plášť obyčejný 4 st.
Rukavice kožené 4 st. a 5 md.
Helma (běžný typ) 30 zl.
Klobouk slaměný 1 st.
Dlouhý meč 29 zl.
Štít malý 8 zl.
Kopí dlouhé 4 zl.
Dýka 9 st. a 5 md
Luk dlouhý 12 zl.
Toulec na šípy hevrenský kožený 1 st. a 2 md.
Šípy obyčejné (12)

-----
Torna plátěná 2 zl. a 8 st.
Kotlík na vaření (obyčejný, cestovní) 8 st.
Křesadlo 1 st.
Lucerna prosklená 1 zl. a 3 st.
Láhev (prázdná, sklo, 1 korbelík) 9 st.
Olej (lampový, 1 korbelík) 2 st. a 6 md.
Měch (na vodu) 1 st. a 5 md.
Měch 1 st. a 5 md.
Hřeben dřevěný 3 md.
2x Lano tyfanové (30 loktů) 1 zl., 1 st. a 5 md
Provaz konopný (30 loktů) 8 st. a 5 md.
Příbor obyčejný 7 st. a 2 md.
Hrnek plecový ???
Kapesník obyčejný 2 md.
Šátek 8 md. - 2 st. a 5 md.
2x Káva (pražené boby, sáček 2 štrychy) 8 md. - 2 st.
Čaj černý (sušený, 5 absyhů) 4 md. - 2 st.
Čaj zelený (sušený, 5 absyhů) 4 md. - 2 st.
Chleba (bochník, většinou 2-2,5 ménu) 3 st.
2x Sušené maso (1 mén) 8 st.
Sušené ryby (1 mén) 6 st.
Kroupy, jáhly (1 měřice) 8 md.
Sůl (1 solmandach) 3 md.
Víno (běžné, měch - 10 korb.) 1 zl., 2 st. a 5 md.

Zamyšleně se podívám na svého přítele. [b] "No nevím nevím Roscowe, raději si pár zlaťáků nechej bokem. Víš, že Ti půjčím, když bude třeba. Jestli se mi však pouhý měďáček ztratí, useknu Ti ruku."[/b] Hned na to se rozesměji na celé kolo.

Nemám nic proti. Předpokládám, že v horní části seznamu jsou věci, které máš u sebe (resp. chceč mít). Trochu mi tam nesedí helma a klobouk zároveň. Také asi budeš muset v ruce nosit dlouhé kopí, neb se jinam nevejde. Poslední poznámkou je poměrně těžká torna, pokud bys s ní bojoval, určitě by to bylo s postihem. To je z mé strany vše :) Pokud takto inventář chceš, napíšu Ti ho.

A poslední poznámka: U věcí, kde je rozsah ceny, záleží na Tobě, jaký druh si vybereš. Neznamená to tedy, že by se cena lišila, ale značí to rozdílnost ceny v závislosti na kvalitě. Pokud nebudeš chtít jinak, vezmu průměrnou cenu, tedy inventář bude vypadat takto:

Zbroj kožená 42 zl.
Kožené kalhoty 1 zl. a 2 st
Kožený opasek 5 st.
Vysoké boty 5 st. a 5 md
Dlouhý plášť obyčejný 4 st.
Rukavice kožené 4 st. a 5 md.
Helma (běžný typ) 30 zl.
Klobouk slaměný 1 st.
Dlouhý meč 29 zl.
Štít malý 8 zl.
Kopí dlouhé 4 zl.
Dýka 9 st. a 5 md
Luk dlouhý 12 zl.
Toulec na šípy hevrenský kožený 1 st. a 2 md.
Šípy obyčejné (12)

-----
Torna plátěná 2 zl. a 8 st.
Kotlík na vaření (obyčejný, cestovní) 8 st.
Křesadlo 1 st.
Lucerna prosklená 1 zl. a 3 st.
Láhev (prázdná, sklo, 1 korbelík) 9 st.
Olej (lampový, 1 korbelík) 2 st. a 6 md.
Měch (na vodu) 1 st. a 5 md.
Měch 1 st. a 5 md.
Hřeben dřevěný 3 md.
2x Lano tyfanové (30 loktů) 1 zl., 1 st. a 5 md
Provaz konopný (30 loktů) 8 st. a 5 md.
Příbor obyčejný 7 st. a 2 md.
Hrnek plechový 1 st.
Kapesník obyčejný 2 md.
Šátek 8 md. - 2 st. a 5 md.
2x Káva (pražené boby, sáček 2 štrychy) 1 st. a 4 md.
Čaj černý (sušený, 5 absyhů) 1 st. a 2 md.
Čaj zelený (sušený, 5 absyhů) 1 st. a 2 md.
Chleba (bochník, většinou 2-2,5 ménu) 3 st.
2x Sušené maso (1 mén) 8 st.
Sušené ryby (1 mén) 6 st.
Kroupy, jáhly (1 měřice) 8 md.
Sůl (1 solmandach) 3 md.
Víno (běžné, měch - 10 korb.) 1 zl., 2 st. a 5 md.

Děkuji. Vem průměrné ceny. Helmu mi hoď do torny (chápu i postihy za pohyblivost. A kopí můžu prakticky používat jako hůl. Štít může být klidně připevněn zvenku k torně, ale tak, aby ho bylo možné rychle použít. ;-)

Zasměju se také, i když poněkud nervózněji a velice jemně si pohladím ruku. Sephirota jsem už viděl v akci a vím, že by toho byl klidně schopný. I když mě by možná jen zmlátil. [b]Tvoje zlaťáky z mích rukou mít strach nemusejí Sephirote.[/b] Usměji se na Sephirota. [b]Ale ostatní lidé, co chodí po tomhle šťavnatém městě si tak jistí být nemůžou.[/b] Zálibně si promnu ruce a můj úsměv získá ďábelské měřítko. [b]Máš pravdu. Něco ušetřit je na místě. A vlastně... Kde začneme?[/b]

Mrknu na Roscowa a pravím. [b]"Nevím jak Ty s Tomasem, případně Gnorrem, ale já začnu na tržnici. Už jsem si udělal soupis."[/b] Zašustím kusem papyrusu, jež jsem za tu malou chvilku stačil zaplnit poznámkami o vybavení pro svou osobní potřebu.

Tak já pravím dobrá tedy Sephirote pujdu stebou na tržnici a ptámse:'[b]Sephirote nechtěl by si jít na výpravu a hledat Dračí Srdce je to smargd barvy černo červené a má veliikánskou hodnotu co ty na to.''[/b]

jak se píše to tou tučnou kurzivou?

Překvapeně zamrkám na Gnorra, pak se otočím na Sephirota a zakroužím ukazováčkem u spánku. [b]Co je to s nim?[/b] Špitnu směrem k Sephirotovi. [b]Tak jo Sephirote. Já půjdu s tebou. Asi to bude nejlepší začít na tržnici.[/b] Prohodím a jen tak mimovolně se lišácky zašklebím a zase si promnu svoje drobné ručky.

Ušklíbnuse na Roscowa povídám [b]Proč nechceš hmm škoda byl by stebe boháč ušklíbnu se[/b] a dodávám si mysli co chceš podívám se na Sephirota a čekám až odpoví!!!

Blížíte se ulicemi směrem k tržišti a již z dálky vidíte zástupy lidí. V této denní době je na tržišti rušno. Po chvilce se ocitáte na ohromném prostranství, které je zcela zaplněno stánky. Obchodníci zde prodávají všelijaké zboží, s výjimkou větších zvířat je zde možné koupit prakticky vše. Z jedné strany pokřikuje děvečka u stánku s pečivem, vedle hromovým hlasem láká zákazníky ke svému stánku mohutný barbar s kovářskou zástěrou. Vidíte zde postávat i lehké ženštiny, které se ale dají na útěk hned poté, co uvidí stráže. Gardistů je zde opravdu hodně. Některé stánky, zvláště ty s "lepším" zbožím, mají i své vlastní strážné. Po chvíli si všimnete, že s vámi již není Gnorr. Patrně se zatoulal někdě v davu nebo šel hledat lidi, s nimiž by našel smysl života - tedy Dračí Srdce.

Na Gnorrovu otázku jsem raději neodpověděl a vyrazil společně se svými druhy na tržnici.
Když zjistím, že uz mezi námi není Gnorr, povzdychnu si a pravím: [b]"Chudák se musel opravdu zbláznit. Slyšel jsem, že dělal u dřevorubců při práci si nedal pozor. Že neuhádne, co se mu stalo?"[/b] Začnu se smát na celé kole. [i]To při vzpomínce na vyprávění jednoho dřevorubce, které jsem si minulý měsíc vyslechl.[/i] Jakmile se trošku uklidním pokračuji v monologu. [b]"Já vám to povím. To byste stejně neuhádli. Spadl mu na hlavu strom, chudákovi. Měl sice na hlavě přilbu, ale jak vidím, následky jsou trvalé. Údajně ho to zarazilo do země až po kolena. čtyři chlapi ho museli vyprostit a pak ho odnést k ranhojiči. Byl celý dolámaný. Chachachacha. Zase se musím smát když si to představím."[/b] Dvakrát se hluboce nadechnu abych se uklidnil. [b]"Tak hurá na nákupy!"[/b] [i]Barbarský kovář mě velice zaujal, jen co je pravda.[/i] [b]"Začneme asi nejspíš u toho kováře, a pak budeme pokračovat dále. Nebo máte lepší nápad?"[/b] Pohlédnu dolů k půlčíkovi a pokračuji s lehce ironickým přízvukem. [b]"A ruky si dej do kapes. Ty svoje vylomeniny si prováděj, až budu mít nakoupeno. Nerad bych utíkal před kordonem stráží s polovinou výbavy a tebou za krkem."[/b] Pak kouknu na našeho statného barbara a pokračuji stejným tónem: [b]"A co ty naše mlčenlivá skálo? Raději moc nebumbej. Jestli přebereš, tak Tě odnášet nebudu. A nestraš ženský, víš že z Tebe mají hrůzu."[/b]

Dlouho jen poslouchám a ve chvíli kdy začne mluvit Sephirot o pití tak se naň podívám tím pohledem pře,kterým je snad i mrtvice lepší než ho celý vydržet.Pomalu k němu přistoupím a skoro do ucha mu dost striktně řeknu.
[b]"Ještě jednu takovou poznámku a budeš mít co dočinění s mými pěstmi,jednou pro vždy si uvědom že nejsem člověk co má smysl pro humor.O chlastu se mnou takhle nikdy mluvit nebudeš a o ženštinách už vůbec ne!"[/b]
Chvíli se naň koukám jak to zabralo a pak se začnu smát jako když chrochtá prase,doslova se za břicho popadám.
[b]"HA,HA HA,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR, CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR,CHR, JÁ UŽ NE,NEmůžu.Hi,hi, hi."[/b]
Chytím ho za rameno a ještě se mi chvíli houpe hrď a pak dodám.
[b]"Nepůjdeme po nákupech někam na medovinu do hospody co je u kotviště těch zaoceánskejch lodí,prej tam maj opravdu dobrou medovinu s příchutí ořechů,ještě jsem tam nebyl.Upřímně já mám svoje vybavení v pořádku,jen tady k tomu kovářskýmu si nechám dát nabrousit meč a dýky.Pak někde koupíme sušený maso a ještě sud zelí.Neptej se mě proč,ale jeden můj známej co je námořník tak povídal že na moře nevyjížděj bez sudu zelí,že prej kurděje sou svinstvo a že prej de u nich vo zuby a i o život.Takže zatím naschle jdu si nechat nabrousit ty svoje zbraně a pak se sejdeme támhle tak za dvě hodiny u té veliké kašny nu a pak pújdem na oběd a medovinu do přístavu.Dobrá."[/b]
Nečekám na odpověď a hnedle vyrážím ke kováři.
[b]"Dobrého dne vám přeji mistře kováři,potřebuji od vás nabrousit své zbraně,s přáteli jedeme na výpravu a nechci aby se mi při sekání ten můj tupej meč zasekl o kosti.Potřebuji ho ostrý jako břitvu,tak co vy na to dobrý muži?Jo a abych nezapomněl ještě bych potřeboval dýku nabrousit,bude vám na to stačit hodina,dvě?"[/b]
Dívám se naň a vyčkávám co odpoví.

Jakmile přistupuješ ke stánku, kovář zbystří a dívá se na Tebe. [b]"Také přeji dobrého dne. Tak copak to bude? Můžu nabídnout nějakou zbraň? Nebo snad štít čí pancíř?"[/b] Poté, co proneseš své přání, kovářův obličej povadne. [b]"Ach tak, takže nabrousit... No co se dá dělat, kšeft je kšeft. Tak to mi to podejte. Hmm, obyčejná práce, žádné rytí, hmmm,..."[/b] Zbytek věty již spíše šeptá pod vousy [b]"Tak lepší jsem dělal v deseti letech."[/b] Dále již pokračuje opět normálním hlasem [b]"Za půl hodinu to bude. Dostanu 5 stříbrňáků."[/b]

Když zbystřím v odpovědi že by mohl kovář udělat nějakou rytinu na mé zbraně tak ani nepřemýšlím a dodám mezitím co vytahuji svůj obouruční bastard ze zádové pochvy .
[b]"No pokud by jste byl schopen udělat mi na dýku i na meč stejnou rytinu,abych si v případě krádeže mohl být jistý že je meč můj,něco takového co nikdo jiný nemá třeba do té rytiny vsypat zrníčka mitrilu nebo tak něco.Já tomu moc nerozumím,ale ještě něco by jste mohl pro mně udělat vylepšit mi jílec meče aby se lépe držel,ten meč mám po pradědovi a dědil se u nás v rodině po generace tak ho prostě jen tak nevyměním za nějaký jiný.No a když už jsem tady nemáte nějakou drátěnou košili co by nebyla moc těžká,nu a to by bylo tak všechno,tak pět stříbrných za nabroušení plus ještě za to co jsem si objednal.Když tak mi to spočítejte a já se dojdu projít po trhu.A dejte mi teď hned tuhle malou dýku ,ta by byla dobrá do boty ať nejsem úplně beze zbraně."[/b]
Mrknu na prodavače a vysypu z měšce potřebný obnos,vyslechnu si co mi řekne a pomalu se jdu projít po náměstí,hledaje sušené maso a nějaké kysané zelí.

Jen nevěřícně koukám, jak si to Thomas šine k barbarskému kováři. Nekouká kolem sebe a rozráží dav jako fregata vlny. Pokrčím rameny, mrknu na Roscowa a naznačím, že nechápu co se stalo. Poté pomalu vyjdu stejným směrem.
Když se proderu ke kovářskému stánku, Thomas už je fuč. Podívám se na majitele a pravím: [b]"Rád bych si u vás koupil nějaké zboží."[/b] Vytáhnu ušmudlaný papírek a začnu z něj předčítat: [b]"Mám to tady sepsáno, byla by to nějaká Helma - běžný typ, Dlouhý meč, Štít malý, Kopí dlouhé, Dýka,
Šípy - 12 kusů, Kotlík na vaření (obyčejný, cestovní) a plechový hrnek."[/b] Jak skončím výčet požadavků, široce se na něj usměji. [b]"Nechci žádné šmejdy, ale ani zbytečně předražené věci. A ještě o jednu maličkost vás chci požádat, nevíte kde by byl nějaký dobrý koželuh? Sháním koženou zbroj a pár dalších serepetiček."[/b] Pomalu schovávám papír zpět do kapsy. Čekám , jak kovář zareaguje ...

Kovář párkrát přejede dýku na brusném kole a podává ji Thomasovi zpět. [b]“Tu rytbu doporučuji jen na meč, přece jen dýka je na to dost nešikovná. Jednoduché rytí můžu udělat od řekněme dvou zlatých, složité tak za dvacet. Podle složitosti bude trvat i výroba Kdybych se na to teď dal, do večera by to mohlo být. Složité rytí tak do dvou tří dnů. S tím jílcem nevím nevím, raději bych do toho nezasahoval. Pokud se Vám meč špatně drží, je lepší používat jiný. I když chápu, že má pro Vás tenhle jakýsi rodinný význam. Kdybyste si to přece jen rozmyslel, támhle u stojanu mám pár výborných kousků a všechny mají aspoň základní rytí“[/b] Barbar natáhne svou svalnatou ruku a prstem ukáže na stojan, který stojí po pravé straně. [b]“A co se týče té drátěné košile… Podíváme se, co tu máme.“[/b] Kovář se otočí, přejde k několika stojanům se zbrojí, které má vzadu ve stánku, a za okamžik se vrátí. [b]“Tak tady mám dva vzory, které by vám mohly vyhovovat. První je úplně obyčejná drátěná košile, ta je za sto zlatých, a druhá je slitina se stříbrem a je ozdobnější. Vám bych ji nechal za dvě stovky. Nebo můžu samozřejmě udělat něco na míru, ale to by nějaký ten den trvalo a cena by byla tak od tří stovek nahoru.“[/b]

Poté, co se Thomas rozhodl, jak své peníze vynaloží, odchází od kováře a jde hledat zelí a maso. Ke stánku přichází Sephirot.

[b]“Zdravím Vás, dobrý muži, tak o jaké zboží byste měl zájem?“[/b] Barbar chvilku nevěřícně kouká na smotek papyrusu a poté se usměje. [b]“No jo, pořádek musí být! Tak copak to tam máte? Takže jedna helma.“[/b] Vytahuje zpod stánkového pultu lehkou přilbu a pokládá ji před sebe. [b]“A dále? Dlouhý meč, hmmm, dobrá volba. Štít, no jo, to je samozřejmost. Jedno kopí a dýka, to mám vzadu. Hned jsem zpátky.“[/b] Postupně vyloží všechny tyto věci před sebe. [b]“Šípy bohužel nevedu, to musíte zkusit ňákýho elfa. Támhle zrovna kousek ode mě má jeden stánek.“[/b] Ukáže rukou směrem vlevo. [b]“Tam si nakoupíte luky i šípy. Kotlík, hrnek? To bohužel taky nedělám já, ale támhle je jeden dráteník, ten to dělá.“[/b] Při tom ukazuje opačným směrem než minule. [b]“Šmejdy? No snad mě nechcete urazit? Já dělám jen prvotřídní věci! A o cenu nemějte strach, mít to předražený, tak v týhle konkurenci nic neprodám. Koželuh? Jasný, že vím, kde je. Ten má stánek kousek na sever.“[/b] A opět ukážu směr svou mohutnou rukou.

Barbar je poměrně hovorný mužíček a po zaplacení vám ochotně ukázal, kde najdete všechny stánky, které sháníte.

Pečlivě ho vyslechnu a vyčkám chvilku než-li mi ze stanu přinese tu drátěnou košili.Když se vrací vidím že má dvě a zase ho poslouchám a jakmile domluví.Přijdu blíž koukám na obě košile a přemýšlím.
[i]"Obyčejná za stovku,to je drahý,no a ozdobnou nepotřebuji ta mi nebude k ničemu a dvěsta zlatých by bylo v kýblu.Zkusím usmlouvat nějakou tu zlatku."[/i]
Ještě chvíli držím košile v rukách a pak tu ozdobnou položím na kovářův stanový pult,malou chvilinku si dodávám odvahy ke smlouvání a pak se do toho dám.
[b]"Inu tuhle košili si vezmu a dám vám za ní sto zlatých,ale broušení a rytina je k tomu v ceně."[/b] Pronesu to velice rázně ne však výhružně a pak ještě dodám.
[b]"Kdybychom měli více času tak bych si nechal udělat i věci co trvají delší čas,ale toho není nazbyt,tu rytinu mi udělejte nějakou jednodušší,ale dobře rozpoznatelnou."[/b] Nadechnu se a pokračuji.
[b]"Takže pokud souhlasíte tak se k večeru vrátím pro meč a tuhle drátěnou košili."[b] Během toho ji přikládám ke svému již odloženému meči a dořeknu.
[b]"Peníze s vámi vyrovnám večer."[/b] Mírná odmlka.
[b]"Nebo chcete nějakou zálohu předem?"[/b]
Znovu vyčkám jak zareaguje a potom se ho zeptám.
[b]"Jestli mohu rád bych se zeptal kde tu má řezník svůj krámek a nebo snad obchodník s všemožnými potravinami.Předem děkuji za radu mistře kováři." [/b]

Inventář jsem ti dopsal, pro jistotu si to zkontroluj. Místo kožené zbroje jsem ti rovnou dal drátěnou košili. Po pravdě peníze mědáky počítat nechci, takže řekněme, že za to, co si u sebe měl, sis koupil vše kromě drátěné košile. Tedy zbyde Ti stovka. K tomu amuletu. Určite můžeš takto uctívat tyto 4 Bohy, ale měl bys i uctívat svého Boha, tedy Gora Rytíře. Dokonce je to jediný Bůh, kterého barbaři více méně uznávají. Ale jsou samozřejmě i výjimky, není to pravdlem.

v barbarových očích je vidět, že váhá. Nakonec však s dropným pokývnutím hlavy odpoví: [b]"Inu dobře, tak sto zlatých celkem. Zálohu dávat nemusíš, máš tu svůj meč, a to je pro mne dostatečná záruka, že se vrátíš. Večer přijď, budu to mít nachystané. A cože si to chtěl vědět? Ááá, už vím, kde koupíš něco k snědku. Obchodníků s proviantem je tu spoustu, nejbližší dva stánky ode mne. Támhle, ja prodává ten tlustý hobit."[/b] Pokyne hlavou směrem k blízkému stánku.

Počkám ještě na Roscowa, zda si také něco nekoupí. Mezitím zkouším hodnotit meč – zda má správný švih a dobře se drží. [i]Budu muset zajít do kasáren a poprosit někoho, aby ho se mnou odzkoušel v boji – pomyslím si. Nerad bych, aby se mi při první potyčce rozpadl, stejně tak štít.[/i]
Promluvím směrem ke svému příteli: [b]„Tak co Roscow? Vybral sis nebo si nic brát nebudeš?“[/b] Vyčkám jeho odpovědi a pokračuji v rozhovoru. [b] „Nyní jdu koupit tornu, už teď mám plnou náruč věcí, a nevím, kam bych dal ten zbytek, který ještě musíme nakoupit. Až budu mít všechny věci, tak by bylo dobré vyhledat Thomase. Snad bude na smluveném místě. Předtím však vyrazím odzkoušet své vybavení do kasáren, zbude-li čas.“ [/b]
Čekám na Hobitovu reakci. Pak s ním, nebo bez něj, zamířím nakoupit zbytek vybavení, které mám na svém papírku.

Zatímco si povídáte barbarem u kovářského stánku, zaslechnete za vašimi zády dupot těžkých bot. Když se intuitivně otočíte, uvidíte dva strážném následované trpaslíkem. Jeden z gardistů ukáže rukou vašim směrem a hlasitě povídá trpaslíkovi: [b]"To jsou oni!"[/b] Poté oba strážní beze slova odejdou a trpaslík jde směrem k vám. Na trpaslíka je celkem mlád, může mu být mezi třiceti a čtyřiceti lety. Je poměrně urostlý, oblečen je do koženého brnění a přes záda má dvoubřitou sekeru. Hnědé vlasy, jež jsou viditelné zpod helmy, má spleteny do copu. Jeho tvář zdobí velmi dobře udržované vousy se stříbrnou sponou.

Počkám, až k nám trpaslík dojde. Poté se lehce ukloním a pravím: [b]"Čeho si žádáte pane? Mé jméno je Sephirot. Nevzpomínám si, že my bychom se znali z dřívějška."[/b] Čekám, s čím trpaslík vyrukuje. [i]Kdyby mu Roscow něco ukradl, tak už nás honí půlka gardistů co jich ve městě je. Tohle musí mít jiné opodstatnění. Že by to souviselo s tou naší novou prací? No každopádně se nechám překvapit.[/i]

Když Sephirot řekne, abych si tu taky něco koupil, tak se obrátím na kováře. [b]Vzal bych si dva krátké meče s černými pochvami a černými jílci. Pak dvě dýky. to samé provedení. Malý samostříl tu asi nemáte což? Když tak se stavím u elfa. Koženou zbroj v černém taky nemáte, že? Asi to seženu u toho koželuha.[/b] Chvilku počkám až mi to napočítá a řekne mi co si kde budu muset sehnat, pokud to tu mít nebude. Pak si se Sephirotem všimnem těch strážný a ve mě je náhle malá dušička. [i]Jéje. Jéžiš marja. Snad mě někdo nepoznal a neprásknul. Nebo že by nějakej jinej průšvich na kterej bych zapoměl?[/i] Pak když k nám nasměrujou toho trpaslíka, tak se uklidnim. [b]Ahoj. Jmenuju se Roscow. A... můžeš mi věřit, že rychlejší ruce v tomhle městě nenajdeš.[/b] Usměju se a podávám mu svou drobnou ruku.

Poděkuji strážnému a přiblížim se ke společníkům.
[i]Vidím tady jen člověka a hobita. Že by ten barbar byl tenhle kovář? No uvidíme.[/i]
Ukloním se a představím se: ,,[b]Mé jméno je Boendal a posílá mě lord Firun abych vám pomohl s vaším úkolem. Asi máte pravdu mistře Sephirote. Ani já si nevzpomínám že bych vás už někdy viděl.[/b]
Pak vidím že ke mně hobit natahuje ruku.
[i]Vím že je to slušnost podat někomu ruku, ale přece jenom mám strach o svůj měšec.[/i]
Po chvilce zdráhání podám Roscowovi ruku a při jeho poznámce o rychlých rukách přátelsky pronesu:,, [b]Tak pozor ať tvoje ruce nezabloudí k mým penězům, jinak se seznámí s nejrychlejší sekerou[/b]" trochu se zasměju a doufám že se to hobita nijak nedotklo.
[i]Urazit ho hned na začátku by asi nebyl nejlepší start.[/i]

[i]Svým jednáním na mě udělal tento trpasličí válečník dosti dobrý dojem.[/i] S trochou humoru v hlasu pronesu: [b]"S tím mistrem jste to úplně netrefil, je to kapku nadnesené, ale děkuji za poklonu."[/b] Poté pokračuji vážným tónem: [b]"Bude mi ctí, budete-li cestovat spolu se mnou a mými přáteli. A Roscowa se sekyrou klidně seznamte, ale dávejte pozor, ať zůstane celý. Je to můj dobrý přítel. nerad bych, aby se mu něco stalo."[/b]
[b]"Můžeme se domluvit, kdy a kde se sejdeme, nebo můžete jít s námi. Já si chci ještě odzkoušet nakoupené zboží, zda je opravdu kvalitní."[/b]
Vidím, jak se Boendal kouká na kováře a pronesu: [b]"Ten k nám nepatří. S naším druhem se seznámíš později."[/b]

Poté, co kovář vydá Roscowovi požadované zboží, vzdálíte se od barbarova stánku a jdete shánět další věci potřebné pro výpravu. Navštívíte koželuha, urostlého čtyřicátníka příjemného vzhledu, kde si vyberete všemožné brnění a oblečení. Dále zavítáte k mladému elfovi a jeho stánku s luky a kušemi. Následuje řezník, obchodník s proviantem, a další a další stánky. Čas rychle utíká a vaše měšce se tenčí a tenčí. Jakmile dokoupíte vše, co jste sháněli, vyzvedne si Thomas, se kterým jste se mezitím opět sešli, své zbraně a opouštíte tržiště směrem k přístavu.

Při cestě se zastavíte na místím cvičišti stráží, kde si za drobnou úplatu vyzkouší Sephirot své vybavení. Při první ostřejší zkoušce dopadl meč a štít na výbornou, snad tomu bude stejně i ve skutečné bitvě. Oblohu mezitím zahalily temné mraky a schyluje se k bouřce. Začíná drobně pršet, a vypadá to na pořádný liják. Raději vstoupíte do blízké krčmy, kde můžete dostat něco k snědku a snad i útulný pokoj na svou poslední noc v Albireu.

Vstupujete do velikého lokálu, který je v tuto hodinu již téměř plný. Osazenstvo z velké části tvoří námořníci z blízkého přístavu, kteří zde dělají takovou kulisu, že není téměř slyšet vlastního slova.. Lokál je zevnitř zařízen jako podpalubí lodi, hostinský, který je mohutný barbar, stojí u výčepu a oblečen je do pruhovaného trička, které na něm vypadá spíše komicky. Lokálem prochází dvě mladé služtičky, patrně dcery hostinského. Jediný volný stůl, kde si můžete všichni sednou, je přímo vedle dveří. Po chvíli vás jedna z barbarek spatří, vřele vás přivítá a uvede ke stolu. [b]"Vítám vás, vznešení hosté, já jsem Nataša. Mohu vám nabídnout něco s pití? Či snad budete jíst?"[/b]

Zkouknu jak vypadá lokál a pak na mě promluví nádherné stvoření,říká o sobě že se jmenuje Nataša.[i]"Jak krásné jméno Nataša."[/i]Co na srdci to na jazyku.
[b]"Máš krásné jméno Natašo,já pokud tě to zajímá se jmenuji,Thomas.A rád si dám něco k jídlu a pořádný korbel medoviny nebo chmelové pivo,podle toho co vedete."[/b]
Pokusím se na ní usmát a přitom jí nevyděsit,při úsměvu odhalím svůj bělostný chrup a budu jen doufat že jsem jí v skutku nevyděsil.
Posadím se ke stolu kam nám Nataša ukázala a hned se ke všem otočím a povím.
[b]"Nevím jak vám,ale mě se tu moc líbí.Venku dnes nocovat nemůžeme takže to vypadá že utratíme pár zlaťáčků za společnou ložnici,co vy na to?Jinak hoši nevíte jak se jmenuje to místo kam vyrážíme a jaké jméno má loď co nás tam zavede?Pokud se mi poštěstí tak bych možná nocoval u té pěkňoučké Nataši,i když nevím jestli si dá říct.Ptám se jen proto,abych jel stejnou lodí co vy a né někam na druhou stranu."[/b]
Zazní můj typický barbarský smích,skórem jako by někdo zabíjel vepříka.
[b]"Chro,chro,chro.Já si nemůžu pomoct,ale moje fóry mě přijdou fakt legrační.[/b]
Pohlédnu spoludruhům do očí a pořad se mi hýbe bránice,vyčkávám na odpovědi a snad se i oni usmějí...

Poznámka o rychlé sekeře a seznamování s ní mi přišlo vskutku legrační. Upřímě jsem se rozřechtal a dál poslouchal válečnické zdvořilosti. Sephirotova poznámka o přiteli mě jako vždy potěšila. Ono možná není divu. Když jste zloděj, tak se vás většina lidí straní a každého přátelství si ceníte. S touto myšlenkou jsem odpověděl Boendalovi: [b]Stejně jako všichni, ke kterým patřím se mých rukou nemusí bát. Jsem přeci jen s vámi. Pokud bych vás chtěl okrást, tak bych se vám ani neukazoval na očích.[/b] Pokračovali jsme dál po stáncích a já si nakoupil vše potřebné. Nakonec jsme zamířili do rušného hostince. [b]Moc mě těší Natašo.[/b] Opovídám hezké barbarce a popřemýšlím, co bych si dal. [b]Trochu vína by mi neuškodilo kráná slečno.[/b] Chvíli se rozhlížím po lokále a líbí se mi tu čím dál víc. [b]Thomasi. Už kvůli tobě doufám, že se ti zadaří. A musím s tebou souhlasit. Je tu skutečně hezky. Hezky rušno.[/b] Poslední větu prohodím už jen na půl úst, aby mě slyšeli jen mí přátelé. [b]Pokud je rušno, drazí přátelé, znamená, že se lidé dobře baví a ztrácí ostražitost. Také to znamená, že už jsou opilí.[/b] S lišáckým usměvem si poklepu na nos a spokojeně se podívám po lokále. [b]Nebude vám doufám vadit, když se tu projdu a získám trochu... hmmm, informací.[/b] Chtěl jsem doplnit informací o obsahu měšců místních štamgastů, ale raději jsem to jen zkrátil a začal si mnou své ručky. Počkám co na to moji druzi.

Směle s přáteli vstoupím do hostince a počkám, až nás krásná servírka usadí. [i]Mladá barbarka - pevné tělíčko jemná tvářička a přeci má ty charakteristické rysy, pomyslím si.[/i] Najednou zahlédnu za pultem statného barbara v pruhovaném tričku. [i]Že by byli příbuzní?nebo je to jen shoda náhod? Napadne mě.[/i]
Když se nás ta kráska zeptá, co bychom si dali, okamžitě zareaguje Thomas. Co jiného jsem mohl čekat? Počkám až si objedná. Je patrné že i Roscow je barbarkou unesen. Také mu dám přednost. Pak se konečně dostanu ke slovu.
[b]„Je nám ctí u Vás hodovat madam Natašo, zvlášť když se o nás bude starat kráska jako vy, slečno. Mé jméno jest Sephirot. Vaším menu rozhodně nepohrdneme. Jeden menší džbánek vína bych prosil. K zakousnutí mi můžete doporučit nějakou místní specialitu. A pokud by to bylo možné, rádi bychom u vás s přáteli i přespali. A ještě jeden dotaz bych na vás měl. Ta druhá kráska, co je vám tak podobná je vaše sestra? Nedokážu si představit, jak jinak by bylo možné, aby se dvě tak nádherné dívky, velice si podobné, vyskytovaly ve stejném lokále.“ [/b]
Čekám, co mi na to Nataša odpoví. Vytrvám do doby něž si Boendal objedná. Vyslechnu Thomase i Roscowa a odvětím: [b]„Jedeme na ostrov Barbos nacházející se na Barbarských ostrovech, Thomasi. Jakou lodí pojedeme? To opravdu nevím, nejlepší by bylo se zeptat těch námořníků, co tady popíjejí. Navíc, když už se tady Roscow nabídl ke zjišťování informací, by se mohl zeptat i na to. Jinak doufám, že ráno odtud vyrazíme všichni společně.“[/b] Chvilinku se odmlčím.
[b]„A ty můj malý hobití příteli pořádně hvízdni, kdyby ses nějakým dostal do potíží. Budu ve střehu. A pokud se v noci vypravíš na obhlídku, jak máš ve zvyku, mohl bys omrknout i loď, kterou pojedeme. Zjistíš-li, však která to bude.“[/b]
Pak už jen poslouchám a čekám, až se mi donesou jídlo a pití.

[b]“Takže jednu medovinu a dva džbánky vína.K jídlu vám mohu doporučit rybí filety nebo vepřovou pečínku. A co mohu nabídnout Vám?“[/b]. Při těchto slovech se otočí na trpaslíka a stále se přitom usmívá. [b]“Teda, přiznám se, že takhle zvláštní skupinku jsem ještě neviděla. Vy budete dobrodruzi, že jo? Takových, jako vy, tu moc nevídám. Chodí jsem spíš námořníci z přístavu. Jak jste se vlastně o [i]Zlomené kotvě[/i] dozvěděli? Opravdu zde pracuje má sestra. A u výčepu je náš otec. Je to takový rodinný podnik. A vy jste…“[/b] Větu již však nedokončí, neboť ji utne hromový hlas barbara u výčepu. [b]“Hergot, Natašo, přestaň se vykecávat. Stojí ti tady korbely!“[/b]. Nataša se svým typickým úsměvem pronese: [b]“Tak já už musím. Až budete něco chtít, tak mávněte. Doufám, že se vám tady bude líbit.“[/b]

Mladičká servírka poté odejde k výčepu pro sklenice s pivem a donese je k vedlejšímu stolu. Jakmile pokládá korbely na stůl, chytne ji, podle vzhledu již drobně podnapilý, barbar kolem pasu a šeptá ji něco do ucha. [b]“Valgore!“[/b] zazní již dobře známý burácivý hlas barbarův, [b]“Už jednou sem ti říkal, ať dáš od mý holky pracky pryč.“[/b] Při této větě se již hostinský vzdálil od svého výčepu a došel až ke stolu. Překvapený námořník mladou barbarku ihned pustil a udiveně se podíval na hospodského. Statný výčepní svou mohutnou paží chytil námořníka pod krkem, vytáhl jej od stolu a mrštil jím vší silou o podlahu. [b]“Teď vypadni! A jestli se tu ještě ukážeš, tak ti zlámu obě nohy!“[/b] Námořník se těžce zvedl ze země a pomalými kroky se dobelhal ke dveřím hostince, který vzápětí opustil. [b]“Tohle platí pro všechny,“[/b] řekl hostinský otáčeje se kolem celého lokálu [b]“Kdo šáhne na kteroukoli z mejch holek, bude mít co dělat se mnou!“[/b]

V lokále nastalo hrobové ticho. Nikdo nepochyboval o skutečnosti barbarových slov. Po chvilce se u vašeho stolu objevila opět Nataša, tentokrát s vašimi nápoji. Stále se stejně usmívala, jako by ji událost minulých minut vůbec nezaskočila. [b]“Jídlo bude za chvilku. Doufám, že vás ten výstup moc nezaskočil, táta nemá rád, když se kolem nás někdo z těhle individuí motá.“[/b] Po těchto slovech vás opět opustila a pokračovala d dalším stolům.

Poté, co mi Nataša dopuručí dvě z jídel, vyberu si vepřovou pečínku. Když odejde, nestačím se divit, jak se po ní sápe nějaký nalitý námořník. [b]"Teď máš šanci zabodovat Tome."[/b] Špitnu tak na půl úst. Když se však hostinský vzdálí od výčepu dodám. [b]"A nebo taky ne!"[/b]
Po události, co se právě seběhla, přelétnu pohledem mé druhy pohledem a pronesu: [b]"Začíná tu být veselo. Co myslíš Thomasi? Už se těším, až budeme ráno utíkat před hostinským z pokoje jeho dcerušek. Hehehe."[/b] Rozesměji se na celé kolo. [b]"Tak ať se Ti podaří Natašu okouzlit můj barbarský příteli. Já zas budu okouzlovat její sestru. Nejprve se však pořádně najím.[/b]

Když se na tržišti potkáme s Thomasem, tak se již tradičně ukloním a představím.
[i]No, tak tomuhle se říká hromotluk. S ním bych se nechtěl dostat do souboje. Těma obrovskejma rukama by mě rozdrtil jako oříšek.[/i]
Následuju své společníky do hostince.

[i]Je sice rochu velká, ale jinak je hezká. Na barbarku...[/i] pomyslím si, když uvidím servírku.
Když se zeptá co mi může nabídnout, tak si objednám pivo a vepřovou pečínku.
[i]Doufám, že pivo maj alespoň tak dobrý jako naše. Na vepřový se těšim, protože prase jsem už dlouho nejed.[/i]
[b]ano, jsme dobrodruzi slečno Natašo, a do vašeho hostince jsme se dostali náhodou. Teda ne že by mi to vadilo. Naopak se mi tady velmi líbí.[/b] pokusím se odpovědět ještě dříve než Nataša odejde.
Pak sleduju výstup s opilým hostem, a naprázdno polknu.
[i]Sakra ten si svý dcerušky pořádně hlídá. doufám že nechytí Thomase při jeho milostých pokusech.[/i]

Mezi odmlkou některého ze spoludruhů chvatně pronesu.
[b]"No tak já bych si dal pořádnou porci té pečeně a pokud to není moc troufalé,chtěl bych složit poklonu vaší kráse,jsem jen pouhý válečník ale pokud bych byl básníkem jistě bych na vaši krásu dokázal napsat básní celou knihu a ani tak bych nevystihl jak okouzlující pro mne jste.doufám že jsem vás neurazil?"[/b]
Jen co to dopovím tak se semele taková věc při které se mi ne zrovna dobře polyká k Nataše prohodím[b]"Tatík si vás hodně hlídá což? Takže se asi moc nedá čekat že bychom si my dva někde v klidu sedli a promluvili si o naší společné budoucnosti? Teď se chystám na jednu nebezpečnou výpravu,ale až se vrátím tak bychom spolu mohli plánovat společnou budoucnost."[/b]
Vykouzlím ten nejjemnější z úsměvů co ho je můj obličej schopen a pro sebe se pomodlím[i]"Ať je svolná ó bohové všech živlů spojte své síly a pomožte oddanému služebníku v jeho úsilí očistit své jméno a dát životu smysl."[/i]
Vyčkávám co se stane a jen v skrytu doufám že se nebudu muset rvát s možná budoucím tchánem.

Napiš mi, prosím, jak se budeš v hostinci chovat a jaké typy obětí si budeš vybírat. Tvá základní pravděpodobnost úspěchu je 17%, pokud dobře počítám.

Po chvilce vám sličná servírka přinese talíře nádherně vonící pečínky a položí je před vás. [b]“Přeji vám dobrou chuť!“[/b] Poté chce odejít, zastaví se však při Thomasově „vyznání“. Dvě možná tři vteřiny zůstane stát na místě, patrně zaskočena Thomasovými slovy, pak se otočí, přistoupí k Thomasovi a se zkroušeným pohledem mu cosi dlouze pošeptá do ucha. Jakmile odejde, všem je jasné, že zřejmě jeho vyznání opětováno nebylo.

Roscow se mezitím vzdálil od stolu a dal se do řeči s vedle sedícími námořníky. Neznat ho již delší dobu, možná byste vskutku uvěřili, že je to družný chlapík, který si rád v hospodě poklábosí.

Než stihnete odejít, objeví se ve dveřích hostince statný muž s plavými vlasy. Oblečenu má námořnickou kazajku a kožené kalhoty. Podle vzhledu nebude těžké odhadnout, že to bude Plaveňan. Již vaše babičky vám jistě Plaveňany popisovali právě tímto způsobem, a fakt, že jsou to nejlepší námořníci na celém Asterionu, vás v domněnkách pouze utvrzuje. Jakmile vejde, hospoda, která se po incidentu předchozích minut opět vrátila do bujarého hovoru, ztichne. [b]“Ráno vyplouváme, koukejte ty svý tlustý zadky zvednout a mazejte hned na palubu!“[/b] Jeho slova nezůstanou dlouho nevyslyšena, během pár okamžiků je vyklizena téměř půlka hostince. Cizinec, které byl patrně jejich kapitán, rovněž odešel.

Kromě davu, jež tak rychle zmizel, však nevidíte ani sestru Nataši, druhou servírku. Je snad už delší dobu v kuchyni nebo ji snad námořníci vzali s sebou?

Zaskočená Nataša se k Tobě nakloní a pošeptá Ti svým jemným hlasem, z něhož je cítit konejšivý tón, následující: [b]"Jsi velice milý, Thomasi, a opravdu jsi na mne udělal dojem, ale mé srdce patří někomu jinému. Je to také válečník jako ty, a teď je již více než rok na výcviku kdesi na Barbarských ostrovech. Doufám, že to chápeš."[/b] Poté Tě lehce rukou pohladí po rameni a odchází.

Jsem mírně zaskočen co mi dívka šeptem pravila a hned poté jsem si dal slib že pokud to půjde tak této sličné barbarské dívce dopřeji to štěstí a pokud to bude v mích silách tak jí pomohu najít jejího válečníka,neboť mi můj vnitřní hlas našeptává že to jest možná onen z jedněch pro které tam jedeme.
Po tom co se vyklidí hostinec tak pro nesu k druhům svým.
[b]"Dost to tu prořídlo že přátelé není-liž pravda,ale nenechme se zdržovat od toho dobrého jídla.Přeji vám všem dobrou chuť."[/b]
Jen co dopovím tak se s chutí zakousnu do pečeně a přikusuji ze skývy chleba notně zapíjím medovinou.Pak zpozorním a optám se druhů.
[b]"Uniklo mi něco přátelé?Hledíte za má záda jakoby jste kohosi hledali?[/b]
Pak se mírně otočím a koukám za sebe a pak mi dojde že nevidím Natašinu sestru.
[b]"Ta podivná odmlka hoši je jen proto že tu nejní ta druhá barbarská slečna?Nebojte se ona bude nejspíš kdesi nahoře podestýlat či umývat nádobí neb něco takého.Nemějte obavy."[/b]

Mé oběti: Ptám se všech. Ty co jsou střízliví, tak pozorně poslouchám. Ty co stojí sami, nebo v dvojci a jsou hodně opilí, se pokusím prošacovat. Obvykle všechny zahrnu neurčitými otázkami typu: Co je nového? Stalo se někde něco zajímavého? A podobně.

Ještě jednou se pořádně rozhlédnu po lokále. Natašinu sestru skutečně není nikde vidět. [i]Celkem se mi líbila, bylo by škoda, kdyby skončila někde v podpalubí námořnického škuneru a banda nemytých hovad by se na ní vyřádila.[/i] Zaostřím zpět na své přátele a pronesu: [b]"Nejspíš máš pravdu Thomasi, ale raději si to ověřím, jeden nikdy neví.[/b] Jen jako by mimochodem pohlédnu do svého džbánku. [b]Stejně už mi došlo víno a zapomněl jsem si u Nataši objednat další. Skočím na bar za hostinským ... "[/b] Zvednu se a jdu.

Pevným krokem dojdu k výčepu a vzhlédnu do očí obrovitého barbara - chlapa jako hora. [b]"Brej večír pane hostinský, nějak mi došlo víno a nechtěl jsem zbytečně prohánět vaší dcerku Natašu. Už tak se asi dost naběhá a vaše druhá dceruška dozajista také. Kdepak ji vůbec máte? Už hodnou chvíli jsem ji tu neviděl."[/b] Na chviličku se odmlčím, ale ne zase dlouho, a pokračuji v monologu. [b]"Nejspíš bude v kuchyni, viďte, že mě to nenapadlo hned. Pokud byste mi mohl nalít ještě jeden džbánek ... já si počkám. A ještě otázeču - Nevíte náhodou kam všichni tady Ti námořníci vyrážejí?"[/b]

[b]“Mám pocit, že se o mý holky ňák moc zajímáš. Nech je na pokoji, nemám zájem, aby se kterákoli spustila s někym, jako seš ty. Estel už spí a Nataša za chvilku taky půjde. Takže tě varuju!“[/b] Džbánek s vínem před tebe div nehodí. [b]“Jak kam jedou? Copak vy k těm pirátům nepatříte? Vem jed na to, že kdybych se bez nich uživil, tak sem ty jejich smradlavý zadky ani nepustim. Co ste teda zač, když nepatříte k nim?“[/b] Barbarovi oči, jež jsou na tebe stále stejně upřené, už nejsou tolik zlostné, jako před chvílí. Je ti jasné, že to je způsobeno tím, že nepatříš k oné chátře, která tak často navštěvuje jeho lokál.

Bohové dnes nad tebou drželi ochrannou ruku a při tvé „misi“ si tě patrně nikdo nevšiml. Podařilo se ti získat úctyhodných 10 zlatých, 12 stříbrných a 25 měděných mincí; „našel“ si dokonce i jeden aton. Jelikož ses bavil s již dosti podnapilými námořníky, žádná velká moudra si z nich „nedostal“. Víš pouze to, že se zde zastavili na noc a že pokračují ráno do Sintaru. Patrně všichni, co odešli, patří do jediné posádky, které velí kapitán Flegur.

Při návratu ke stolu k tobě přistoupil menší človíček zahalený do černého pláště tak, že mu je vidět pouze hlava. Je téměř plešatý, má několik zkažených zubů, ale přesto působí docela sympaticky. [b]“Koukám, že seš docela šikovnej.“[/b] Tiše pronese a zazubí se. [b]“Pojď, posaď se ke mně ke stolu. Mám na prodej něco, co by se ti mohlo hodit. Myslím že chápeš, jak to myslím.“[/b] Rukou ti pokyne ke stolu v rohu na druhé straně výčepu.

*****
Aton – jedná se o platidlo používané na Taře. Jde o trojúhelníček, který má na dvou hranách drážky. Tímto způsobem je možné spojit 6 atonů a vytvořit tzv. hexaton. Aton má hodnotu 15 zlatých, hexaton poté 100 zlatých.

Napiš mi prosím, jestli sis vybral něco (popř. co) ze seznamu se zlodějským náčiním. I zde můžeš vycházet z cen, které tam jsou.

Díváte se chvíli na Sephirota a vidíte, že se patrně s hostinským příliš nespřátelil. Barbarovým zlostný výraz je vidět až k vám. Všimnete si rovněž Roscow, který je při návratu ke stolu zastaven menším mužíčkem, který je zahalen do černého pláště. Chvilku mu něco onen mužíček povídá a poté mu rukou pokyne ke stolu na druhé straně lokálu. Že by přece jen došlo k problémům? Nebo se snad dozvěděl něco zajímavého?

Pozoruji pozorně co se děje a pak se obrátím na Boendela a promluvím na něj.
[b]"Boendeli,my dva se ještě moc neznáme,ale tady mi něco nějak neštimuje je to takový divný nemyslíš?Jsem upřímně zvědavej co ten prcek chtěl Roscowovi.No a co se týče Sephirota tak ten jeho pokus něco zjistit taky asi moc nezapůsobil protože ten vražednej pohled toho hostinskýho je takovej jakým mě vždycky častoval můj otec.Hmmm, tak už pojďte a povídejte co se děje,ty se tam tak loudaj.[/b]

Upřeně se dívám do velkých barbarových očí a neuhnu pohledem ani o milimetr a to i když po mě džbán div nehodí. [i]Připadá mi, že není zlý, jen má strach o svoje dcery.[/i]
[b]"Dovolte abych se představil: Sephirot je jméno mé. Jsem pánem svého meče i své mysli. Nejsem ničím vazalem, jsem svobodný občan. Nyní pracující s přáteli přímo pro Lorda Firuna. Nejsem si jistý, zda je bezpečné o tom mluvit. Jsme tým vyšetřující jednu choulostivou záložetitost, která má co do činění s městem Gurol na ostrově Barbos a tamní akademií. A o svoje dcerky se bát nemusíte. My s nimi rozhodně žádné špatné úmysly nemáme. Je pravda, že jsou obě velmi krásné. Zvláště ta vaše druhá dcerka - Estel, jste ji jmenoval - se mi opravdu líbí. Měl jsem strach, aby ji Ti burani neodtáhli."[/b]

Stále upírám pohled na hostinského, trochu upiji přímo ze džbánku - nenamáhám se ho žádat o pohár - ten svůj mám stejně u stolu a ještě se vracet nehodlám. Položím džbánek před sebe zpět na výčep a pokračuji v řeči. [b]"A kam mají ti [u]piráti[/u], jak jste je nazval, namířeno? Náš tým by rád ráno vyjel na svou misi, abychom to měli co nejdříve z krku."[/b]

Škrtící lanko, vyhazovací pochvy, paklíč. Jestli mi na to zbyde dost, tak bych si vzal tu masku. Jestli ne, tak jen ty první tři.

Usednete s chlapíkem ke stolu a ukáže Ti "svůj krámek".

[b]“Takže dvě vyhazovačky, základní klíče a škrlano. Tady to máš a dej mi 90 zlatejch. Ale jak to provedem s tou maskou? To je docela vzácná věcička a máš kliku, že zrovna jednu na prodej mám. Bude Tě stát dvě kilča a nebo jinak. Co kdybys pro mě uďál jednu službičku? Dal bych ti ji pak gratis.“[/b] Chlapík se nakloní k Tobě a tichým hlasem Ti do ucha zašeptá. [b]“Vidíš toho dědka, co je u baru? Myslím samo toho hostinskýho. Má na pazouře prsten, kerej se mě fakt líbí. Ale děsně si ho hlídá. Co kdybych s ním dal řeč, odved jako pozornost a ty bys mu ho šlohnul? A maska by byla tvoje. To je fér, ne? Normálně takovouhle nabídku nedávám, ale ty se mě, chlape, fakt zamlouváš.“[/b]

Výčepní se na Tebe upřeně dívá a poté promluví. [b]“Aha, tak to se omlouvám, fakt sem myslel, že patříte k tý chátře z přístavu. Já sem Hromare. Omlouvám se za ten výstup před chvílí, ale po smrti ženy sou mý holky to jediný, co mám. A běda tomu, kdo by jim nějak ublížil. Hlavně bych byl rád, kdyby si našli ňákýho pořádného chlapa, co bude sedět na prdeli a starat se o rodinu. A ne někoho, kdo fučet lítá po světě, a ani neví, že mu zemřela žena…“[/b] Při těchto slovech si otře rukou oči a políbí drobný prstýnek, který má na malíčku pravé ruky. [b]“Lidi jako my se vůbec nemaj ženit…“[/b] Na chvilku se odmlčí a počká, až dopiješ z poháru.

[b]“Jinak vo těch pirátech nic nevim, přej maj namířený dolu do Sintaru. A vy teda ráno jedete? Nechám vám připravit ten nejlepší pokoj, co mám. Pokud už teda nemáte kde spát. Ale to byste asi nebyli tady, že jo? Firun je dobrej chlap a můžu se na něj spolehnout, takže jestli ste v jeho službách, ste mými hosty.“[/b] Otočí se k dceři a zavolá na ni. [b]“Nati, připrav našim hostům to nejlepší apartmá ,to, jak tam spal onehdá ten vévoda z Novýho Amiru.“[/b]

K výčepu pomalu přistupují Thomas s Boendalem a pozorně vás pozorují. [b]“Můžu vám něco nabídnout?“[/b] Promluví již daleko klidnějším hlasem barbar.

*****

Jméno Hromare pro vás není zdaleka neznáme, je vám naopak velice povědomé. Hromare býval jedním z nejlepších válečníků a proslavil se ve spoustě bitev.

[b]To je sice moc hezký příteli, ale podívej se na mě a na něj. Jestli to praskne, tak je po mě. Tohle leda když mi to dáš celý zadarmiko a mohl bys ještě něco přihodit.[/b] Podívám se na obchodníka a pak na hospodskýho. [b]Navíc je to simpatickej chlápek. Nerad bych mu ten prsten kradl. Ještě se nějak dohodnem.[/b]

Ohromeně si pro sebe v mysli opakuji to jméno [b]"Hromare",vždyť to je ten udatný válečník,ale cosi se stalo a on zmizel.[/b]
Nedočkavě popojdu a jako malí kluk se ho optám.
[b]"Vy jste ten udatný válečník Hromare o kterém se vypráví nejeden příběh o chrabrosti?"[/b]
Na Hromarovu otázku zatím odpovídat nebudu jsem z něj doslova paf takže si užívám setkání pro mně s mýtickým hrdinou.

Poslouchám Hromarea a pomalu upíjím víno. [i]Hromare? kde jsem to jméno již slyšel? No ano! Už si vzpomínám. O Hromarovy se vyprávěli hotové legendy. Popisovali ho jako obrovského, silného a nesmírně pohyblivého válečníka barbarského původu, neznajícího strach ani lítost. Nepřátele prý kosil po tuctech a nikdo se mu nedokázal vyrovnat. Díky jeho přičinění byla vyhrána spousta velkých slavných bitev. Jedné noci se však ztratil. Bylo to uprostřed válečného tažení, které pak skončilo fiaskem.[/i] Pozvednu k němu hlavu a pořádně si jej prohlédnu. [b]"Je mi líto tvojí ztráty"[/b] pravím a ukážu směrem k prstenu. [b]"Určitě to pro tebe muselo být těžké. Určitě to nemáš lehké. Přeji Ti, ať najdeš pro své dcery hodné věrné a starostlivé muže. "[/b]
po otázce, zda nám může něco nabídnout se zamyslím. [i]budu li více pít, budu už moc opilý a to by mohlo být nebezpečné. Čím by mi mohl být užitečný? Najednou mě to napadne. Už vím:[/i] [b]"Chtěl bych Tě o něco požádat, Hormare. Sice nevím, zda se ti budu moct dostatečně odvděčit, ale zeptat se musím. Až dnes zavřeš výčep, mohl bys mi a případně i mým přátelům ..."[/b] Ukáži na své druhy Thomase a Boendala. [b]"... dát malou lekci v šermu? Pokud to není jen shoda jmen, a pokud legendy nelžou, tak jsi ten největší a nejlepší válečník, jaký kdy po Taře chodil."[/b]

[b]“Ale notak, moje nabídka je už tak dost lákavá. Kdo by Ti dal tolik prachů za takovou chvilku? Sám dobře víš, že nikdo. A proč by Tě měl chytat? Sem Ti říkal, že ho odlákám, takže buď v klidu. Jestli nejseš vyloženě neschopnej, a to mi podle tvýho vystoupení rozhodně nepřišlo, tak to zmákneš levou zadní. Koukni na něj, jak se usmívá na ty tvý kámoše.“[/b] otočí hlavou a ukáže rukou směrem k výčepu a poté se otočí zpátky k Tobě. [b]“Má k vám důvěru, nebude Tě z ničeho podezřívat. To zmákneš! Tak co? Jsme domluveni, že jo? Prsten za masku, to je víc než dobrá nabídka a jen tak někomu bych ji nedal. Tak dem na to?“[/b]

Hromare se na vás podívá značně překvapeně a trochu v rozpacích promluví. [b]“Vy, vy, vy mě znáte? Copak mé jméno není ještě v ulicích Albirea zapomenuto? Vždyť je to víc než deset let? Sakra!“[/b] Barbar se na chvíli odmlčí a pak opět, teď již více klidně, promluví.

[b]“Díky za Tvá slova, také v to doufám…“[/b] Opět se odmlčí a poznáte, že patrně o něčem přemýšlí.

[b]“Šerm? Chtěl by ses stát šermířem? Taky jsem vždycky obdivovat ty jejich kousky, parádičky, fintičky… A stejně jim to bylo vždycky na … Já vždy sázel na sílu, techniky jsem piloval až později. Základ je dát pořádnou ránu! Pak už je fuk, kam ji schytá. Pamatuju si, jak jsem tehdy bojoval s jedním arvedanem. Frajírek, začal na mě zkoušet ty svoje frajeřinky a …“[/b] Promne si oči a jakoby se probral ze snu, pokračuje dál. [b]“Moc mluvím. Už ani nevím, jak je tohle dávno… “[/b] Zase se na několik vteřin odmlčí. [b]“Nejsem žádnej extra šermíř, takže s fintičkama vám nepomůžu. Ale můžu vám dát aspoň základy a ukázat jednoduchý techniky. A naučím vás využívat tělo, to je základ. Jinou pořádnou ránu nikdy nedáte. Ruka nestačí, ale to poznáte časem sami. Jestli budete chtít, tak za mnou přijďte potom do lokálu. Uklidím to tu a pak kouknu, co ve vás je. Teď, jestli mě omluvíte, půjdu zase nasytit ty žíznivý bastardy.“[/b]

*****
chtěl bych vás poprosit, abyste dodržovali šepot. Roscow je od skupiny vzdálen a neví, co dělají ostatní. Tedy jejich rozhovory neslyší. A obráceně totéž.

Tedy Roscow, používej prosím šepot PJ a ostatní šepot všem krom Roscowa.

Jakmile se dáte opět dohromady, tak přejdeme opět na mluvení. Doufám, že vám to takhle nevadí.

Podívám se po svých společnících a vidím, že se skutečně baví s výčepním. Jakoby ho znali. [i]Hmm. Zvláštní. Radši se jich půjdu optat.[/i] [b]Počkej tady. Musím si jen něco ověřit. Za minutku budu zpátky.[/b] Prohodím směrem k té osobě a jdu za svými společníky. Poklepu na rameno Sephirotovi a zeptám se ho: [b]Vy toho barbara znáte? Co je to zač?[/b]

[b]Hele, Sephirote. Vy toho barbara znáte? Co je to zač?[/b]

Zatímco postáváte u baru a povídáte si s výčepním, se otevřou dveře a do lokálu vstoupí průměrně vysoký elf oblečen do loveckého obleku a rozvážným krokem se blíží vašim směrem a usedne u stolu hned vedle výčepu. Položí na stůl svůj široký meč, a pokyne směrem k barmanovi, jako by byli dobří přátelé. Poté se upřeně podívá na vás a klidným hlasem pronese: [b]“Moc neponocujte, za úsvitu vyrážíme. Doufám, že na vás nebudeme čekat.“[/b]

*****

Jinak nyní již můžeme opět mluvit a nikoliv šeptat.

*****

Malé info pro začátek. Předpokládej, že víš vše, co řekl lord Firun ostatním. Bohužel však ne o moc více. Znáš jen některé z válečníků, kteří jsou v Gurolu nyní na výcviku. Jsi také přítelem Ulfira, přítele Nataši. Naprosto nerozumíš jeho rozhodnutí v Gurolu zůstat a věříš, že to není jen tak samo sebou. Proto si také souhlasil, že budeš průvodcem „skupiny“ a pomůžeš jim při pátrání.

Jinak jsi druhým důstojníkem na lordově lodi jménem „Bílá labuť“, kterou se také vydáte zítra na cestu. Kapitánem lodi je sir Ben de Lenor, urostlý plaveňan. Kdybys potřeboval nějaké detaily, tak mi buď napiš na havrana, nebo zašeptej.

Pohlédnu ke dveřím a spatřím vysokého elfa zahaleného do pláště,za nějakou chvilku usedne a pronese k nám [b]"Moc neponocujte, za úsvitu vyrážíme. Doufám, že na vás nebudeme čekat."[/b]
Pořádne si prohlédnu zda jsem ho již někdy neviděl...
[i]"Cpo to je do čerta za cizince?Povědomí mi nějako není takže by mně zajímalo co má s naší výpravou společného?"[/i]
Znovu se na něj upřeně podívám a pak naň houknu.
[b]"Hej ty,elfe copak si zač pokud mohu být tak zvědav?A mimochodem abych nezapoměl na své slušné vychování."[/b]
Popojdu k němu a napřáhnu k němu svou ruku v gestu přátelského podání rukou.
[b]"Mé jméno je Lazianhnus,Thomas Lazianhnus."[/b]
Vyčkám pár vteřin zda mi podá ruku v ústrety a pokud ne opět ruku stáhnu zpět abych tam nestál jako hlupák.

[tab] Poslouchám jak výčepní popisuje své zkušenosti a nabídne nám výcvik. V poděkování pokynu hlavou a odpovím mu: [b]"Děkuji, bude mi ctí a mému příteli Thomasovi též."[/b]

[tab] Pohlédnu na Roscowa a pravím: [b]"Se mě ptáš, jestli toho barmana známe? Myslíš to vážně? Pořádně se na něj podívej. Říká Ti něco jméno Hormare? Největší válečník všech dob co kdy po taře chodil? Zkus zapátrat ve své paměti. Mohlo Ti být kolem dvaceti a mě necelých osmnáct let, když se, vytratil a pak se o něm přestalo mluvit. Jen díky němu jsem se dal v šestnácti naverbovat k vojákům a podepsal s nimi osmiletou smlouvu. Chtěl jsem sice jít na válečnickou akademii, ale na to jsem neměl dost peněz."[/b]

[tab] Zírám na elfa, který se usadil kousek od nás. [i]Je toto možné? sotva přišel, ani se nepředstavil a hned nám začne něco přikazovat. Co si ten týpek o sobě myslí.[/i] Prolétne mi hlavou.
[tab] Překvapeně pozoruji, jak k němu Thomas přistoupí, představí se a nabízí mu svoji ruku. Stoupnu si vedle něj, upřu svůj pohled na cizince a pravím. [b]"Kdo si myslíš, že jsi? Jakým právem nám rozkazuješ? A to ani nemáš tu slušnost se nejprve představit? Že na nás nebudete čekat? Ty a kdo? Nikoho dalšího, Tobě podobného, tu nevidím. A mimochodem, abych dodržel etiku, říkají mi Sephirot.[/b]

Vstoupím do baru a jdu ke skupince u výčepu a řeknu jim:[b]Moc neponocujte, za úsvitu vyrážíme. Doufám, že na vás nebudeme čekat."[/b]

Po té co se mi jeden z nich představí a podá mi ruku podám mu svou.
[b]"Moc mě těší, že tě poznávám Thomasi.Já jsem Aref.[/b]

V klidu si vyslechnu Sephirota a potom mu klidně odpovím:[b]"Promiň, že jsem se tedy nejdříve nepředstavil.Jsem Aref.A kdo že na vás se mnou nebude čekat?Ten někdo je já a sir Ben de Lenor.A taky mě moc těší Sephirote.[/b] a abych byl slušný, tak mu podám ruku.Chviličku počkám jestli mi podá svou.A jestli ne tak ji stáhnu zpět.

Podám elfovi ruku se slovy: [b]"Také mě Těší, Arefe. Ale stále jsi mi neosvětlil kdo jsi, ani kdo je ten záhadný sir Ben de Lenor. Ne, že by to na tobě nebylo vidět, ale není."[/b] Zasměji se. [b]"A proč byste na nás měli čekat? Jak víte kdo jsme a jak jste nás tu našli? A jak můžete vědět že my budeme chtít jít s vámi?"[/b] Sarkasticky se ušklýbnu nad tímto domíšlivým lovcem, stopařem, či co je vlastně zač.

Tošku se pousměji a odpovím mu:
[b]"Ach tak.Jem váš nový průvodce a pomůžu vám při hledání.Zítra jsem s vámi chtěl nastoupit na loď jménem Bílá labuť, kterou by jsme vydali na cestu.Ten sir Ben de Lenor je kapitán lodi.Jestli chceš ještě něco vědět, tak se mě klidně zeptej."[/b] řekl jsem a čekal jsem co ještě řekne.[i]Snad mi uvěří.Nechtěl bych aby jsme byli nepřátelé.[/i]

Prohlédnu si Arefa od vrchu až dlů a pravím: [b]"Promiň mi, že jsem tak podezřívavý, ale mohl bys mi na sebe prozradit trochu víc? Pro začátek by stačilo, kdybys mi odpověděl na tyto tři jednoduché otázky. Zaprvé: Kdo doopravdy jsi? Zadruhé: odkud víš kdo jsme? A nakonec zatřetí: Jak víš, kam máme namířeno a proč?"[/b] Koukám na toho elfa a čekám na odpověď.

[i]Už jsem slyšel, že někteří elfové dokáží číst myšlenky a také se telepaticky dorozumívat. Některým prý stačí náznak, pohled a hned z něj dokážím vyčíst o člověku úplně všecičko do nejmenšího detailu. Jenže já jsem obyčejný člověk a ještě k tomu k válečník. Mám skvělou motorickou paměť a hloupej taky nejsem. Nadruhou stranu je pravda že svým intelektem příliš nevynikám. Budu ho o této skutečnosti muset zpravit.[/i]

Ještě než začne odpovídat, dodám: [b]"Doufám, že to nebereš jako výslech, nebo nějakou osobní nevraživost. Nejde jen o to, že se snažím být opatrný. Podívej se na mě. jsem jen obyčejný člověk, válečník. některý věci prostě potřebuji vysvětlit kapku polopatě."[/b] Aby si nemyslel že jsem nějakej morous tak se na něj nakonec usměji. Nepřestávám však býti ostražitý.

[b]"Vše o vás jsem se dozvěděl od svého přítele Ulfira.Nerozuměl jsem jeho rozhodnutí zůstat v Gurolu,ale věřím,že to není samo sebou.Proto jsem také souhlasil, že budu průvodcem vaší "skupinky" a pomohu vám při pátrání.Jinak jsem druhým důstojníkem na lordově lodi jménem "Bílá labuť",kterou se také vydáme zítra na cestu.Kapitánem lodi je již dříve zmíněný sir Ben de Lenor,urostlý plavec."[/b] odpovím Sephirotovi
[i]Doufám,že nebude mít více otázek.Protože to by bylo trochu více než kapku po lopatě.[/i]

Není tomu ani deset minut co se v krčmě objevil ten zvláštní cizinec, se kterým jste se nyní dali do řeči a dveře krčmy se opět rozletěly. Dovnitř vběhl mužíček, který svou výškou nedosahoval ani sáhu a půl, a velmi rychlou chůzí si to namířil přímo k vám. Přesněji řečeno k vašemu novému „známému“. Před Arefem se zastaví a zasalutuje, a aniž by vyčkal na opětování, nervózním hlasem promluvil. [b]“P..P..Pane, musím s vámi ihned mluvit. Posílá mě kapitán.“[/b] Aref mu pokyne rukou a námořník mu cosi pošeptá do ucha. Arefova tvář zbledla a na několik vteřin se zamyslel. Posel mezitím opět zasalutoval a okamžitě opustil lokál.

Aref se po chvíli „probere“ a rázným a hlasem k vám pronese: [b]“Musíme okamžitě na loď! Vyplouváme už nyní! Podrobnosti vám řeknu cestou.“[/b]

Posel si klekne na zem a do ucha Ti pošeptá: [b]“Pane, kapitán mě posílá. Z důvěryhodných zdrojů se doslechl, že nás ráno chtějí napadnout piráti, kteří s námi v přístavu sousedí. Proto dal rozkaz vyplout ještě nyní. Máte přivést „Firunovi muže“a neprodleně je přivést.“[/b]

Jen co mi před očima proběhnou tyto události tak se máme rychle pakovat.
[i]"Je mi to jedno,jen si tu ještě pěkně zkontroluju jestli mám všechno a bude.[/i]
[b]"No je to sice narychlo,ale proč otálet,zde v tomto lokále mně nic nedží,jensi tu s hostinckým Hromarem vyrovnáme účty a hajdy na kutě na tu línou kocábku.Popravdě řečeno kromě malého rybářského člunu jsem nikdá na lodi nebyl takže..."[/b]
popojdu k Hromarovi a zaplatím za sebe účet.Pak si prohlédnu a prohmatám výstroj a výzbroj a pomalím krokem se vydávám od výčepu ke vstupním dveřím.
Několikrát se otočím a nakonec houknu.
[b]"Tak na co čekáte?Vidíte jaký vážný obličej má Aref,jistě nešlo o nějakou maličkost tak honem vstříc našemu osudu,slávě a bohatství nebo zapomění a nicotě."[/b]

Rychlým krokem jdete s Arefem směrem k přístavu, když vás najednou Aref okřikne. [b]“Ticho! Něco slyším.“[/b] řekne rázně [b]“Sakra, jdou po nás. Poběžte na loď. Je to ta největší v přístavu, nemůžete ji minout. Rychle, já je zdržím! Dělejte!“[/b] V dálce, z míst odkud patrně Aref něco slyšel, vidíte partičku asi deseti chlapů. Jsou ještě poměrně daleko, ale nejspíše o vás již vědí. [b]“Na nic nečekejte a běžte, co vám síly stačí. Teď není čas na hrdinství, maj velkou přesilu. Kapitán už bude vědět. Honem!“[/b]

Hned jak je zbistřím tak pokládám ruku na jílec,ale při Arefových slovech se rozhodnu že má nejspíše pravdu a dám ruce na prsa a běžím co mi dech stačí k té největší lodi v přístavu.
Nemám ani čas přemýšlet,ale hlavou mi bleskne [i]"Co to je proboha za lidi?Tak to sem se dostal do pěkné společnosti."[/i]

Rychle běžíte směrem k přístavu a během několika minut dosáhnete svého cíle – lordovi lodi jménem „Bílá labuť“. Loď opravdu nebylo možné přehlédnout, okolní plavidla nedosahují ani poloviny její velikosti. Plachetnice, kterou Bílá labuť je, se honosí třemi velkými stožáry s bílými plachtami se znakem lorda Firuna. Již zdálky na vás křičí a mávají námořníci. [b]“Kapitáne, kapitáne, už jsou tady!“[/b] ozve se ženský hlas. [b]“Zvedáme kotvy! Vyplouváme!“[/b] je slyšet zdálky hromový hlas patřící muži.

Po chvíli se již nacházíte na palubě Bíle labutě, která již pluje ke svému cíli – k Barbarským ostrovům . Přistoupí k vám vysoký plaveňan světlé pleti, který je oblečen do šupinového brnění a na zádech nosí obouruční meč. [b]“Vítám vás, milí hosté, já jsem kapitán Ben de Lenoir a budu vašim průvodcem při cestě do Gurolu. Rovněž bych vám chtěl představit svého třetího… Vlastně…“[/b] při těchto slovech trochu sklopí zrak a pokračuje [b]“nyní již druhého důstojníka, poručíka Anavriel.“[/b] ukáže rukou na nedaleko stojící elfu. [b]“a rovněž bych vám rád představil svého prvního důstojníka, poručíka Mergula.“[/b] Prsten tentokráte ukáže na statného barbara stojícího u kormidla. [b]“Jinak bych se vám rád omluvil za neplánovaný odjezd, nicméně neměl jsem jinou možnost. Někdo si patrně velmi nepřeje, abychom se do Gurolu vůbec dostali. Na moři proti nám nemají příliš šancí, ale nevěřím tomu, že se o to nepokusí. Anavriel,“[/b] pronese otáčeje se k elfce [b]“Mohla byste prosím ukázat kajuty našim hostům? Jakmile se ubytujete,“[/b] říká již opět k vám [b]“zastavte se poté v mé kajutě, chtěl bych s vámi ještě něco probrat. Hlavně vám trochu vysvětlit události dneška…“[/b]

Hned jak počnu opět normálně dýchat tak tasím svou ruku ke kapitánovi
"Mé jméno je Thomas Lazianhnus a jsem k vašim službám."
Postupně těkám pohledem z jednoho na druhého a všem nabízím ruku v pozdravném gestu jen na barbarského kormidelníka mávnu.

Až mne zavedou do mé kajuty tak ze sebe svléknu co jen jde a příjemně si lehnu do síťové postele a dám si dvacet.

Jen co si s oběma válečníky podam ruce, oficiciálně je přivítám:[b][/b]Zdravím vás a vítám na této lodi, pojdte nyní za mnou. Jak jste slyšeli, zavedu vás do vašich přechodných houpajících se pokojíků."[b][/b] Mávnu rukou na znamení k odchodu z paluby.Zatímco scházíme po schodech dolů,vysvětluji, že v tomto kraji je mnoho velmi vynalézavých lidí, kteří se nebojí komukoli zaškodit, pokud dostanou dobře zaplaceno.At si naši hrdinové radši dají velký pozor na tuhou tmu v tmavých kajutách.[b][/b]"Jestli ta tlupa, co vás ted honila, jak šelmy bezmocnou kořist, dostane nápad, napadnout nás na moři, zůstane jí vryto v paměti, že Bílá labuť není jen užitečná pro oči."[b][/b] chvíli se odmlčím,[b][/b]"Sephirote, tvá kajuta je nalevo, tvá, Thomasi, vzadu napravo.Přeji příemný pobyt a nezapomeňte se dostavit ke kapitánovi."[b][/b].Usměji se a odcházím na palubu.

Bílá labuť – kajuta kapitána de Lenoir, 15. zelenec roku 851 k.l.

Thomas vchází do přepychově, ale poměrně stylově zařízené kajuty. Na podlaze je položen tmavomodrý koberec, podél dubových stěn je rozmístěno několik skříní a knihovna. V rohu kajuty, která nemá jiných dveří než těch, kterými Thomas vstoupil, je masivní dřevěná postel, na stropě pak skleněný lustr. Uprostřed místnosti se nachází stůl, za nímž sedí kapitán Bílé labuti, a u něj po obou stranách stojí jeho důstojníci, po pravici Mergul a po levici Anavriel.

Při příchodu kapitán vstane a popojde blíže k Thomasovi. [b]“Ještě jednou bych Vás rád přivítal na palubě. Mrzí mně, že nám není sedmnáctka příliš nakloněna a provází nás neustálé obtíže. Včera v noci, když jste již spal, skolila Sephirota nějaká záhadná nemoc, a nyní ježí v horečkách na svém pokoji. Téměř není při smyslech. Neustále je u něj náš lodní lékař, ale ani on ani náš hraničář si s chorobou neví rady. Ale musíme věřit, že se vše nakonec k dobrému obrátí. Nyní zpět ke včerejším událostem. Jak vám již dozajista řekl Aref, měl to být on, kdo bude vašim průvodcem po Gurolu. Město dobře zná, již několikráte ho navštívil. Bohužel se k nám dostala závažná informace, že máme být ještě před úsvitem napadeni a proto jsem zavelel odplout hned. Kdo za plánovaným útokem pirátů, neboť se rozhodně nejedná o loupežný nájezd, stojí, zatím bohužel nevíme. Všechny nitky však vedou do Gurolu. Dá se tedy očekávat, že nás od barbarů nečeká žádné milé uvítání. Při včerejším útoku na vás byl, podle mých zpráv, Aref zajat a proto vám bude muset průvodkyni pro městě dělat Anavriel. Nezná sice město tak detailně, spíše okrajově, ale lepší něco, než nic. A nyní již přejděme k situaci přímo v Gurolu. Poručíku Mergle, mohl byste nám trochu osvětlit místní poměry?“[/b]

Důstojník lehce kývne hlavou a přesune se ke kapitánovi, podobně učiní i Anavriel. [b]“Tedy celá situace je asi následující: Předně všechny divné věci se začali objevovat krátce po nástupu nového starosty, jistého Lorenze Ebona. Není příliš jasné, čím tento postarší elf náš lid zaujmul, protože dříve bylo neslýchané na takto vysokou pozici dosadit někoho, kdo není barbar. To není žádný projev rasismu, ale naše společnost je dosti založena na tradicích. Chápejte, trpaslíci by si za krále rovněž nenechali korunovat hobita… Mno, zpátky k věci, tedy, po nástupu tohohle elfa se Gurol víceméně uzavřel okolí, nepřijímal již další studenty na svoji akademii a stávající absolventi vždy ve městě chtěli zůstat. A vždy ve službách starostovy osobní gardy. A to i tehdy, když na ně doma čekala rodina. To je v podstatě vše, co zatím víme. Lord Firun věří, že za vším stojí právě Ebon. A proto…“[/b] [b]“A proto,“[/b] přeruší Mergulův monolog kapitán [b]“jste lord Firun najal vás. Musíte zjistit, co se v Tyrolu děje. Vymyslete si odpověď na případnou otázku, co ve městě děláte, něco vás určitě napadno. A zatím co vy si budete hrát na turisty, Mergul, aby odlákal spojitost s příjezdem Bílé labutě a vašim, domluví si audienci u starosty a naoko zkusí oficielně požádat o propuštění občanů Albirea. Nějaké otázky?“[/b]

Po tom co jsem vstoupil a vyslechl si první část rozhovoru a nemocném druhovi Sephirotovi tak mě jen blesklo hlavou[i]"Jo tak to vypadá že z naší družiny jsem zůstal já sám jediný,co teď bude dál?"[/i]

Vyslechl jsem i ostatní informace a docela mě začalo jímat podezření že ten Ebon bude nějaký mág když se k němu všichni tak úzce přimkly zatímco jejich rodiny byli doma,třeba jim vymyl mozek a jsou mu tak zcela oddáni.

Pak hned jak vznikl prostor tak jsem vyřkl myšlenku.
[b]"Napadlo mě proč bych se tam mohl v tom Gurolu procházet co takhle,hledání kořenů mé rodiny,ale chtělo by to skutečné jméno kohosi kdo tam kdysi žil a na nějaký čas odjel pryč,aby ta hysorka mohla být pravdivá,nic jinéhoi mě nenapadá,možná snad ještě kulturní expedice,hledání starých barbariánských zvyků a tak podobně.Nemám tak moc bystrou mysl jak si myslíte,ale mečem vládnu lépe než-li slovem Kapitáne de Lenore!"[/b]

[b][/b]"Naoko? Pokud s těmito vojáky něco plánují, a vědí, že to, co dělají není zrovna pěkné, okamžitě jim dojde, že tady nebude něco v pořádku.Mergul bude v nebezpečí"[b][/b].
[i][/i]Popravdě, netuším, jak velké zlo, toto město pohlcuje.Ale to nikdo.Na co ten proradný Ebon myslí?[i][/i]
[b][/b]"Promiňte pane, nemyslím, že je to nejlepší nápad.Kdybychom nenápadně vyklouzli z lodi, snad si nás nikdo nevšimne, tak nebudem v podezření.Pane?"[b][/b]

Kapitán vás oba pozorně vyslechne, byť je při slovech Anavriel značně rozladěn. Poté však klidným hlasem promluví k Thomasovi: [b]“Pane Thomasi, Váš nápad s hledáním předků mi přijde velmi zajímavý a věrohodný. Ani fakt, že by Vám pomáhala elfská genealožka, není příliš podezřelý. Ano, to půjde. Dobrý nápad. S tím jménem bych si halvu nelámal, řekněme že hledáte svého praděda, který před 80 lety byl velmistrem Gurolské akademie. Příliš informací o něm nemáte, bohužel ani jméno. Neřekl bych, že by vás okamžitě podezřívali. A nebude proto ani tolik nápadné, že se zajímáte právě o válečnickou univerzitu. Ale samozřejmě to ponechám na Vašem zvážení. To je myslím vše, co jsem Vám chtěl říct. Do Gurolu drazíme během deseti dnů, bude tedy ještě spoustu času na případné diskuse. A vy, poručíku Anavriel,“[/b] otočí se směrem k elfce, [b]“byl bych velmi rád, abyste pouze tehdy, budete-li tázána. O svém plánu nehodlám diskutovat! Mergul ví o všech rizicích a s plánem souhlasí. Opravdu si myslíte, že když přijete k pobřeží Barbosu tak velká loď, jakou Bílá labuť je, že si toho nikdo nevšimne? Potu snad sama nevěříte! A teď můžete odejít. Myslím, že se budete potřebovat dohodnout na spoustě detailů.“[/b]

[i]Jak myslíte pane kapitáne...[/i] Zcela nepochopena jdu do své kajuty přemýšlet. Lehnu si na postel. [i]Až připlujeme provedu Thomase po městě, to je teď můj ůkol...nic jiného. Dělat turisty bude opravdu naplnující.[/i]Vduchu se zasměji.[i]Jen doufám, že vše dopadne dobře s kapitánovým prvním důstojníkem a vlastně celý tento úkol. Doufám, že se nikomu nic nestane... Chudák Aref...[/i]
Nevydržím odpočívat, vstanu a lehkým krokem odcházím na palubu. Jsem z toho všeho překvapeně nervozní. [i]Na elfa jsem ještě příliš mladá a mé zkušenosti jsou velmi povrchní. Budu se snažit dělat vše, co se mi řekne,ač si za tím nebudu vždy stát. Jsem jen pouhá králova poslušná loutka. Nuže...kde je Thomas?[/i]
[b]"Thomasi?! Pojď mi prosím povědět ten tvůj plán dopodrobna, naše výpovědi se nesmí lišit. Tak kde jsi?"[/b]

[b]"Tady jsem a upřímně řečeno podrobněji ještě nic vymyšlené nemám,já to nahodil z patra a detaili muséíme pořešit teď mi dva.Takže kam si můžeme zajít pokecat o plánu?"[/b]

Jen taková poznámečka, co se lodi týče, dávám Ti víceméně volnou ruku. Tedy vybavení kajut atd. si klidně navrhni sama. A nebo mi napiš a pošlu Ti to já.

no chtěla jsem se kouknout na netu co taková lod má a jak to vsechno vevnitr vypadá ale bohužel jsem našla jen nějaký stavby modelů...pak jsem dokonce chtěla i do knihovny...ale u nás v kralupech by to asi stejně neměli.no takže kdybys věděl nějaky ty základnější části lodi, byla bych ráda.jinak výrazy co je paluba, podpalubí, kajuta, příd, zád...vim:)

[b]"Pokecat o plánu si můžem klidně tady."[/b] usměji se,[b]"Jinak myslím, že to co řekl kapitán, by mělo být dostačivé, což také podotkl. Hledáš děda a já jsem tvá elfká pomocnice. Účel naší návštěvy necháme na tom, co řekl kapitán, ale pokud chceš, můžeme něco změnit."[/b], na chvíli se odmlčím a popřemýšlím s prstem vztyčeným, aby Thomas ještě neodpovídal,[b] Promiň Thomasi, zatím si zkus vymyslet nějaké jméno, musím za kapitánem. Hned jsem zpátky.[/b]
Otočím se a vyrazím ke kapitánově kajutě.
[i]Doopravdy v tom nemám ani trochu jasno a detaily to nejsou. O tom tu nepadla ještě ani zmínka.[/i]
Zaklepu na dveře kajuty...

Tos mela napsat. Konec koncu tahle lod, jak uz to ve svete magie byva, neni zase az tak obycejna. Takze predne krom paluby, ma Bila labut tri nizsi patra. V poslednim tretim je strojovna. Prvni patro slouzi posadce a zhruba ve dvou tretinach je "skladovy prostor", ktery saha i do patra druheho. Jinak krome kajut jsou zde rovnez latriny a provizorni "sprchy" (resp. spise otvot ve strope, z nehoz tece voda - zde strojovny, kde je cerpadlo vyuzivajici morskou vodu, jsou vedeny trubky po cele lodi). Take je zde zbrojovny a strilny. Druhe patro pak slouzi dustojnikum a jsou zde rovnez, byt daleko lepe zarizene, kajuty. Pak je zde kuchyn, jidelna pro dustojniky a opet "koupelna a zachody". V jednom pokoji je dokonce knihovna.

Kapitán po chvilce otevře dveře a s překvapenou tváří Anavriel přivítá. [b]“Rád Vás vidím, poručíku, zrovna jsem pro Vás s panem Thomasem hodlal poslat. Pojďte dál.“[/b] Rukou elfce pokyne a poté se otočí na vojáka, stojícího poblíž. V místnosti je krom kapitána se sluhou i osoba stojící u zdi, která je otočena zády. Je to postava statného muže v šupinové zbroji. [b]“Vojíne, přiveďte pana Thomase![/b]“ Jakmile voják odejde, kapitán zavře dveře a přistoupí zpátky k elfce. [b]“Co Vás sem přívádí, poručíku?“[/b]

Jakmile se zeptá Anavriel na to, co potřebuje, ihned Tě zapojím do děje. Zatím posílám nástin předcházejících událostí. Předně jsi tajným agentem sloužícím lordu Firunovi. Nyní ses infiltroval mezi piráty, kteří mají zaútočit na Bílou labuť. Byl jsi to právě ty, kdo o událostech informoval kapitána Bena. Zatím se Ti povedlo zjistit následující: Nejedná se přímo o piráty jako takové. Neslouží totiž sami sobě, ale opravdu byli najati někým z Gurolu. Kapitán Krvavé šavle, jak se loď jmenuje, Alberix posílá dopisy nějakému panu X, jehož sídlo je právě v Gurolu. Úkol je jasný, Bílá labuť za žádných okolností nesmí do Gurolu doplout. Z peněz od pana X kapitán financovat vylepšení útočných sil plavidla. Nové zbraně pochází z dílny trpasličích mistrů a nejlepších theurgů. Podle tvých zpráv jsou děla daleko účinější nežli zbraně Bílé labuti a mají i větší dostřel. Pokusil ses děla sabotovat, leč byl jsi při tom chycen a musel jsi prchnout na Bílou labuť (máš zlatý prsten ovládající kouzlo hyperprostor III, který Ti dovoluje přesun na několik desítek mil). Jsi rovněž přesvědčen, že tvá sabotáž byla úspěšná a oprava bude trvat několik hodin. Pokud nyní Bílá labuť otočí kurz, existuje velká šance, že by mohly být zbraně Krvavé šavle ještě nefunkční. Kapitán si Tvého názoru velmi cení, takže je téměř jisté, že se zachová tak, jak navrhneš ty. Rozhodnutí je na Tobě.

Vejdu do kapitánovi kajuty, hned si všimnu muže, který svou podobu skrývá za širokými zády. [i]Snad další posila do naší rozpadající se skupiny...Čiší z něj už jen takhle jakýsi podivný strach. Kdo to může být?[/i]
[b]"Děkuji kapitáne za přivítání. Mám ještě nějaké pochybnosti týkající se návštěvy Gurolu. Snad mě vyslechnete, ale prosím, povězte, kdo je tento muž?[/b]
Z kapitána sklouznu očima na neznámého cizince.

[b]“Výborně,“[/b] pronese evidentně nervózním hlasem kapitán [b]“pan Thomas již dorazil. Pojďte dál a posaďte se. I vy se, poručíku,“[/b] poví již kapitán otořený k eflce, [b]“posaďte. A Vaše pochybnosti, nevadí-li vám to, probereme až později.“[/b]

Poté, co se všichni zúčastnění posadí, pokyne kapitán i cizinci stojícímu v pozadí a ten si rovněž sedne. [b]“Anavriel, Thomasi, rád bych vám představil seržanta Vloda. Je to tajný agent ve službách jeho lordstva a přinesl nám velmi znepokojivé zprávy. Jeho úkolem bylo infiltrovat se do skupiny pirátů, kteří nám jsou v patách, a získat od nich důležité informaci a popřípadě nás včas varovat. Také od něj máme zprávy, že se chystá ranní útok a proto tak rychlý odjezd… Ale teď bych již rád předal slovo seržantovi Vlodovi. Seržante, pověste nám prosím, čeho jste byl na lodi svědkem a proč jste byl nucen k tak rychlému návratu. A nemusíte mít strach, toto jsou lidé, kterým naprostu důvěřuji. Můžete před nimi tedy říci vše.“[/b]

Po kapitánově výzvě se posadím, ale nedůvěřivě si prohlížím ostatní. Kapitán sice říká, že jim můžu věřit, ale s tim co vím je jisté, že ten někdov Gurolu má přnejmenším hodně peněz, a pravděpodobně i jisté politické styky takže by pro něj neměl být problém infiltrovat na zdejší výpravu zvěda. Kapitán jim však důvěřuje, takže já musím taky. Prozatím.[b] "Kapitáne a ostatní. Při svém pobytu na lodi Krvavá šavle, která se nás pokouši zničit, jsem zjistil toto: Nejsou to jen tak obyčejní piráti a nevybrali si nás náhodou. Někdo si je na nás najal. Někdo z Gurolu. Ten by podle všeho jen velmi nerad viděl Bílou labu´t v Gurolu. Podle dopisů, které jsem na palubě našel, jim přikazuje potopit nás, než dojedeme do Gurolu. Díky penězům tohoto člověka má taky pirátská loď tak dobré a moderní zbraně, že bílá labuť by se ani nepřiblížila na dostřel svých děl, au muž by byla na dně moře. Přesto bych teď navrhoval co nejrychleji zaútočit, protože věřím, že má sabotáž těchto zbraní byla úspěšná, takže teď máme šanci, která už se později určitě nenaskytne."[/b] Unaveně se zabořím do křesla a užívám si společnosit přátel. Tedy zatím jen jednoho, než zjistím, jestli a koho ten člověk z Gurolu poslal na naši loď. Prozatím jen s nedůvěrou pohlédnu na ostatní a čekám na reakci kapitána.

Kývnu v pozdrav k Vlodovi a pak jen poslouchám.
Jakmile domluví tak si to postupně v hlavě sumíruji,ale i nadále mlčím.Nemám totiž moc nadání vymýšlet taktiku na lodích,ale v boji tváří v tvář to je jiná.
Roztržitě těkám pohledem z kapitána na Vloda a vyčkávám nějakých povelů.

Z kapitánova hlasu není těžké poznat silné obavy a nejspíše i vnitřní boj. [b]“Musím říci, že mě Vaše zprávy, seržante, svou závažností dosti zarazily. Naše rozkazy jsou jasné, nemáme se na cestě zdržovat a máme plout přímo do Gurolu. Ale na této řece nemáme příliš prostoru na manévrování. Ba co více, jsme spíše jako živý terč.“[/b] Kapitán spojí své ruce před obličejem a několik vteřin mlčí. Poté se otočí k Vlodovi a pokračuje [b]“Seržante, dokážete odhadnout, jak dlouho může našim přátelům z Krvavé šavle trvat odstranění následků Vaší sabotáže?“[/b] Kapitén se po této otázce opět na několik vteřin odmlčí a po chvilce opět promluví, tentokrát již ototčen na všechny. [b]“Přátelé, rád bych slyšel váš názor na to, co jste nyní slyšeli. Myslíte, že je v tuto chvíli výhodné, či lépe řečeno správné, nyní zaútočit či se raději pokusit nějakým způsobem schovat?“[/b]

Při kapitánově proslovu si prohlížím mé společníky a přemýšlím o našich šancech a jiných možnostech. Poté, co se mě kapitán zeptá, odpvím [b]" Pane. rozhodně si myslím, že bysme dokázali zastihnout Krvavou šavli nepřipravenou a stále ještě nefunkční, pokud bychom okamžitě vypluli. Také mě napadá, že bysme mohli vyslat v noci člun s pár lidmi a pokusit se ještě nějak sabotovat jejich loď. Například nějaký požár, zvlášť pokud by vzplanul na více místech najednou by mohl Krvavou šavli velmi oslabit."[/b] Dál už neříkám nic, jen si opět prohlížím všechny v místnosti.

[i]....Tak už to začíná....pokud o nás už v Gurolu vědí, pokud o nás ví starosta Ebon, nemá cenu se skrývat ani za falešná jména...pokud se ovšem do Gurolu dostaneme. Naše loď nedokáže vzdorovat Krvavé šavli...seržant má pravdu musíme zaútočit teď, když je nepřítel oslaben. Schovat se není řešení, za dobu deseti dní by nás stějně našli a dohnali, pak by už na sabotáž určitě přišli.[/i]

Pohledem, který je teď netrpělivý a nervozní těkam od kapitána k seržantovi.
[b]Souhlasím se seržantem Vlodem, kapitáne. Myslím, že na výběr opravdu nemáme. Pokud by jsme se, jak říkáte, nějakým způsobem schovali, časem by nás jistě zase našli. Do Gurolu je ještě dlouhá plavba. [/b]

[i]Seržantova slova týkající se další sabotáže, jsou velmi diskutabilní. Je to dobrý nápad...jen aby si nás nevšimli. Pak by boj s Krvavou šavlí byl zcela na naší straně.[/i]

Po tom co ostatní domluví chvilku vyčkám a promluvím k tématu i já.
[b]"Co se mě týč kapitáne nejsem žádný mořeplavecký stratég,ale dejte mi šavli,meč,píku, tak budu bojovat a i na koni to umím dosti dobře,ale nejsem žádný mořský pes.Ale vždy bylo mím heslem že je lépe uděřit dřív na nepřítele než-li udeří on."[/b]
Počkám si co na to ostatní.

Kapitán zamyšleně sedí a všechny beze slova vyslechne. Poté, co Thomas domluví, nastane na několik dlouhých vteřin ticho, které protíná jen nervózní dech zúčastněných.

[b]“Také navrhuji udeřit teď, když k tomu máme možnost.“[/b] pronese konečně kapitán, [b]“Nápad se sabotáží a následném útoku se mi velmi zamlouvá, bojím se však, že k tomu nejsme vybaveni. Přiblížit se nepozorovaně s Bílou labutí je téměř nemožné a na loďce zase nikoho neohrozíme. Tedy nezbývá nám než… I když… “[/b]

Kapitán se náhle vymrští z křesla a rychlou chůzí dojde ke knihovně. Tam se chvilku přehrabuje a po chvilce se vrátí se svým úlovkem. Na stůl poté přede všechny rozprostře mapu Dálav a prsten ukáže na místo, kde se nacházíte. [b]“Takže tady v těchto místech nyní jsme. Pokud bychom se proti proudu vrátili, dostali bychom se zhruba do těchto míst. Tohle místo je poměrně výhodné, neboť se zde řeka prudce stáčí a vzhledem k hustému porostu není za zatáčku vidět. Mohli bychom se tam s Labutí za odbočkou schovat. Před zatáčkou bychom pak mohli po obou stranách řeky vyložit oddíl lučistníků, kteří by se schovali a vyčkali příjezdu Šavle. Jakmile by naše oddíly zaútočili, přiblížili bychom se na dostřel a skoncovali to. Ale… Tento plán má dvě drobná ale. Jednak vůbec není jisté, že v době oprav nebude Krvavá šavle zakotvená. Pokud by tomu tak bylo, čekali bychom marně a co více, ztratili bychom naši výhodu. Pak už by to byl pouze souboj kdo z koho. Druhým otazníčkem je přítomnost kanibalských domorodců v džungli. Pokud by našli naše lučistníky, byla by to krvavá jatka.“[/b] Po těchto slovech vám dá kapitán několik vteřin, abyste mohli strávit jeho slova, a pokračuje dál. [b]“Popravdě, první komplikaci příliš neočekávám, bylo by dosti nerozumné, při takovýchto opravách stát na místě. Získali bychom totiž poměrně velký náskok. Ale můžu se mýlit. Druhá věc je však dosti náhodná, ale mohla by mít o to fatálnější následky. Domorodci jsou totiž velmi schopní lovci. Chodí tiše a používají foukačky se smrtícím jedem. Inu, co si o tom všem myslíte? A Thomasi, nebojte, na Váš meč dojde a nebude to dlouho trvat, to si buďte jistý…“[/b]

*****

Pro lepší orientaci jsem Vám uploadoval tři mapy
1) černobílá mapa, kde jsou vidět oba kontinenty
2) mapa Tary, kontinentu, kde nyní jste. Je tam zobrazen přbližný plán cesty
3) mapa části Tary (Dálav), kde nyní jste. Kolečkem je zobrazeno místo, kde chce kapitán útočit

Mapy jsou zde (5,6 mega): http://leteckaposta.cz/752818666

[tab]Posloucham kapitánovu promyšlenou úvahu. Mezitim sebou neklidně vrtim a moje chodidla se snaží špičkou zavrtat do dřevěné podlahy, stále ho však sleduji. Snažím se vnímat. Poté kapitán utichne a žádá po nás, co si o tom myslíme.
[tab][i] Kapitám je velmi hodný, že nás nechá projevit své názory, ale myslím že stejně rozhodne podle svého...teď však nejsem rozhodnutá, co mám vlastně vypovědět, všechno má své klady i své proti. Stále si myslím, že bychom měli zaútočit hned. Nevím, zda budu nějak nápocná. Nejspíš bych ani blesk nemohla použít na loď...ne o mě tady nejde...ach, jsem doopravdy zmatená. Musíš mít čistou hlavu děvče, trocha sebevědomí neuškodí...[/i]

[tab][b]"Seržante, mohu se zeptat jak daleko se Krvavá šavle od nás nachází? Pokud není příliš vzdálená, snad bychom stihli oddíl lučíšníků vylodit, vše připravit a jen chvilku vyčkat než by byla Krvavá šavle na obzoru, pak by nás domorodci zaznamenali možná až když bude po všem. Jen doufám, že nás jejich šipky nehledají už teď a bloudí v hlouby lesa.... Nebo bychom se mohli schovat a lučíšníky nechat na palubě a stejnak zaútočit, abychom se nemuseli domorodci zaobývat. Hlavně, ať už je to za námi." [/b] Trochu v rozpacích se pousměji. Dívám se na všechny zůčastněné a moje špičky se zas snaží o nemožné.

Teď ani nevím, jestli jsem Ti vzdálenost obou lodí psal... spíš asi ne. Řekněme, že kdybychom se teď otočili a oni by jeli proti nám, setkáme se zhruba za dvě hodiny. Pokud by stáli na místě, tak by nám to trvalo zhruba 5 hodin. Je těžko se to odhaduje

[b]“Tak vidím,“[/b] pronese po několika minutách mlčení všech přítomných kapitán, [b]“že budu muset rozhodnout sám. Nemáme právě času nazbyt a musíme reagovat na vzniklou situaci okamžitě.“[/b] Kapitán se zamyšleným obličejem chvíli bubnuje prsty pravé ruky o stůl a nakonec do něj rázně udeří. [b]“Zaútočíme! Žádné pasti, žádné čekání, žádní lučištníci. Nehodlám riskovat, že do pasti přijedou s již opravenými zbraněmi. Pevně věřím seržantovu úsudku. Jiné možnosti nejdou! A nyní prosím odejděte! Sejdeme se zde přesně za hodinu a probereme podrobnosti útoku.“[/b] Kapitán se poté, nevšímaje si ostatních, posadí ke stolu, odemkne zásuvku a vyndá velkou, v kůži vázanou, knihu, kterou zhruba vprostřed otevře. Namočí husí brk do inkoustu a začne pomalými tahy psát…


Bílá labuť – kajuta kapitána de Lenoir, 15. zelenec roku 851 k.l., o hodinu později

Na stole, kam položil před hodinou kapitán mapu Dálav, leží nyní jiný plánek – plán paluby Bíle labutě. Kolem stole sedí stejné osazenstvo jako před chvílí, které však doplnit první důstojník Mergul. [b]“Vážení, svolal jsem si vás proto, abychom probrali útok, který nás čeká za několik hodin. Je více než pravděpodobné, že boj se nebude odehrávat pouze na moři, ale dojde i ke konfrontaci muže proti muži… A samozřejmě občas nějaké ženy.“[/b] doplní kapitán podívaje se na poručíka. [b]“Nemáme sice mnoho mužů, ale i tak je lépe vytvořit menší skupinky, které budou mít vlastní velitele. Takže začněme lučištníky. Oddíl 20 mužů bych rád svěřil …“[/b] v tu chvíli se rozlétnou dveře kajuty a vběhne do nich udýchaný námořník. Dříve, než stihne pronést sebemenší hlásku, rozlícený kapitán na něj začne křičet [b]“Vojíne, výslovně jsem říkal, že nechci být rušen! Jestli jsme nenarazili na piráty nebo jestli nevymřela půlka posádky, tak budete hned, jak doplujeme k moři, žrádlem pro žraloky. To Vám garantuji!“[/b] [b]“P..P..Pane,“[/b] pronese ustrašeným hláskem mladý námořník, [b]“je to důležité. Na pobřeží jakýsi dívka utíká před domorodci, a je na tom opravdu špatně.“[/b] [b]“Tak tohle překračuje veškeré meze! My zde řešíme důležité věci, a vy přijdete kvůli takové hlouposti! Co mně je do nějaké ženské? Tohle si opravdu odskáčete! Vy tu prosím počkejte!“[/b] načež se kapitán rychlým krokem vydá ven z kajuty. Cestou vytrhne vojínovi z ruky dalekohled až ho tím svalí na zem.

Jakmile dojde kapitán k můstku, podívá se dalekohledem směrem k pobřeží a vidí, jak mladá dívka uniká před deseti domorodci, kteří jsou ji v patách. Netrvá to ani pár vteřin a jedna z šipek, kterou po dívce pronásledovatelé vystřelí, zasáhne svůj cíl. Dívčino bezvládné tělo padne na zem. Kapitán si nevěřícně promne oči a cosi si potichů mumlá. Pak rázně zavelí. [b]“Lučištníci na své místo!“[/b] Za necelých deset vteřin již na pobřeží není po pohybu ani zmínka a kapitán nechává spouštět záchranný člun.

o patnáct minut později

Kapitán přichází zpět do kajuty a následuje ho statný muž, který nese bezvládné tělo mladé dívky s dlouhými vlasy, která je zahalena do zeleného pláště. [b]“Položte ji na postel a zavolejte felčara. Řekněte mu, že tu máme otrávenou dívku.“[/b] Námořník dívku položí na postel a za chvíli se vrátí s mužem, který položí dívce obě ruce na místo, kde ji zasáhla šipka. Po několika minutách soustředěné práce kývne na kapitána a odchází.

Mezitím se kapitán vrátí ke stolu k ostatním, kteří se na sebe značně nechápavě dívají. [b]“Omlouvám se za zdržení, nyní se vraťme k rozdělení vedení. Tedy oddíl lučištníků svěřuji Anavriel, ježte není zvyklá na otevřený boj. Dále tu máme 60 mužů, které bych rozdělil na tři skupiny po dvaceti. Frontální skupinu povedu já, levé křídlo pak Mergul. Pravé dostává na starost Vlod. Seržantovi, pokud bude chtít, pomůže Thomas. Rozestavení bude…“[/b] [b]“Kde to jsem?“[/b] Ozve se tichý zmatený hlas z postele. Pozornost všech se stočí na dívku…

Pomalu otvírám oči, je mi zima a mám hroznou žízeň. Nad sebou vidím dřevěný strop. Něco tu nesedí. Pomalu otočím hlavou a obhlédnu okolí, dřevěná místnost, kus opodál u stolu stojí několik lidí. [i]Co, že se to vlastně dělo? [/i]Pátrám v paměti. Z mlhy se vynořují vzpomínky. [i]Utíkám, před domorodci, potom padám a potom nic.... Co tu dělá ten strop? [/i]
[b]„Kde to jsem?....“[/b] uklouzne mi. Myšlenky se mi stále rozutíkavají, nemůžu se soustředit.

Podívám se na již nespící dívku a vypadá že už je jí lépe jen je trošku zaskočená že je jinde než v kanibalském kotli.
[i]"Nechám se překvapit jakou budeš společnicí či jen milou dívkou?"[/i]

[b]“Klid dítě, jste v bezpečí. Alespoň po několik následujících hodin. Byla jste otrávena, nyní byste měla odpočívat. Bohužel Vás budeme muset během dvou hodin vysadit, jinak byste byla v nebezpečí života. A to si na svědomí vzít nemohu. A teď nás prosím chvilku omluvte, potřebujeme ještě něco dořešit. Slibuji, že Vás nebudeme dlouho rušit.“[/b] [b]“Celá matka…“[/b] pronese potichu kapitán otáčeje se k ostatním. [b]“Kde jsem to skončil? Už vím. Sejděte se prosím se svými oddíly. Je nutné zvolit správnou taktiku. Předpokládám, že si ji nejdříve rozmyslet. Sejděme se tu tedy opět za hodinu, nechám poté svolat celé mužstvo. Nyní můžete odejít. Také bych si rád něco rozmyslel.“[/b] Jakmile všichni odejdou, kapitán si sedne ke stolu a vytáhne ze stolu kus papyru a brkem cosi kreslí.

Trvá to sotva pět minut a na dveře se ozve tlukot a po vyzvání vstoupí malý, rozcuchaný hobit. [b]“Hele, šéfe, ďál sem cos chtěl a je to dost jakože v prdeli. Timle tempem tu kocábku doženem během necelý půlhodiny. Maj daleko lepší motory než sme všici čekali. A vypadá to, že kanóny sou furt v háji. No nic, dem s brašulou připravit ňákou rachejtličku, ať jim to osladíme…“[/b] hobit se ušklíbne a jak rychle přisel, tak také zmizel. [b]“Mergule! Mergule, okamžitě svolejte posádku! Za pět minut se všichni sejdeme na palubě!“[/b] Kapitánův zvučný hlas se ještě několik vteřin rozléhá po celé lodi; to už je slyšet dusot bot a křik námořníků…

Události se vyvíjejí celkem zajímavě a skoro se mi zdá, že se na příjezd pirátů i docela těším. Bitvu jsem nezažil už hodně dlouho a jednotce jsem v boji ještě nevelel. Být tajným agentem neznamená vtrhnout do domu s padesáti muži a jedním katapultem. Dalo by se říct, že se na to fakt těším. Každopádně budu nejspíš potřebovat poradit. Naštěstí kapitán řekl, že mi může pomoci Thomas, a tak to velení snad nějak zvládnu. Už ani moc neposlouchám kapitána, ale spíš si snažím vzpomenout na ty piráty. Kolik jich bylo, jak jsou vyzbrojení (kromě těch nejlepších lodních zbraní, co se dají sehnat a možná ještě lepších) Pak přiběhl hobit, a z jeho řeči jsem vyrozuměl akorát to, že asi za půl hodiny se dáme do díla a že aspoň začátek piráti určitě čekat nebudou. Po kapitánovu povelu se mlčky zvedám a jdu na palubu.

[tab]Snažím se vnímat dění kolem sebe. Nejdřív kapitánovo rozhodnutí, pak ta otrávená dívka. Koukam na ni. Je celá bledá, mhouří očima, pod kterými má ošklivé vaky. [i]Je znát, že poznala skutečný strach a také jed domorodců...chudinka. Snad se plně vzpamatuje. Myslím, že kapitána ani neslyšela...[/i] Nevnímám ji zas tolik, jak by zasloužila, neboť mi kapitán svěřil do rukou životy dvaceti lučíšníků. [i]Budu doufat, že mají i svoji hlavu...[/i]Kapitánův hlas náhle přehluší mé myšlenky a hovoří dále...[i]Sejít se s oddílem...ano, ano...už jdu.[/i]Otočím se a ladně vykročím z kajuty jako první. Projdu chodbou a po schodech vyjdu na plné sluneční světlo, které lehce zastiňují vysoké stromy z džungle. Z těch stromů, z toho lesa cítím nějakou sílu, jakoby primitivní domorodci měli vyspělejší druhy a porost věděl k čemu se schyluje.
[tab]Rukou si zacloním oči a rozhlídnu se po někom z "mého" oddílu. Jednoho z nich spatřím, jak nostalgicky hledí před palubu. Náhle si vzpomenu na svou rodinu, ale stejně tak rychle se mi vše ztratí a myslím na budoucí nebezpečí. Rázným krokem vyrazím k tomuto muži a ačkoli je mi líto ho vyrušit z jeho snění přistoupim a promluvím:"[b]Přeji dobrý den vojáku,...[/b]", zlechka si oddechnu,[b]"nyní mám na starost váš oddíl lučíšníků a potřebuji, abychom se zde sešli, co nejrychleji to jde. Bězte a přived'te ostatní. Zanedlouho se k nám dostane nepřátelská lod' a chci, abychom byli připraveni,"[/b]kouknu se mu do očí a podržím řeč,[b]"Nebojte, nemají šanci. Věřím vám."[/b]Usměji se a vyzvu ho, at' jde splnit svůj úkol.

Myšlenky se mi pomalu třídí v hlavě. Ano jistě domorodci a ty jejich otrávené střely. Je jisté, že kapitán a jeho lidé mi zachránili život a podle toho co se děje usuzuji, že se chystají k boji. Nejspíš je to obranný boj, tihle lidé nevypadají na lapky a vrahy. Nadzvihnu se na posteli a otočím se ke kapitánovi, který se právě sklání nad stolem.
[b]"Kapitáne, právě jste mi zachránil život, za což vám děkuju. Vypadá to, že se chystáte do boje, nevím sice proč, ale pokud je třeba a pokud to přijmete, rozhodně vám hodlám nabídnout své služby. Pokud to nepřijmete zůstane zde i přes váš zákaz. Jsem vaší dlužnicí. Nemyslete si, že odsud uteču, řpi první známce nebezpečí."[/b]

Jakmile nás kapitán propustí tak zajdu do kajuty jenž mi byla přidělena a posadím se do tureckého dřepu,ruce si položím na kolena dlaněmi vzhůru a potom si začnu v mysli třídit své myšlenky.
Po tom co jsem si znovu vše nechal projet před očima jako ve zrychleném filmu tak začnu lovit v paměti veškeré své bojové taktiky jak jeden na jednoho tak i boj proti přesile a v mysli si znovu zkouším každý chat či hmat a hlavně boj se svým mečem.
Pro člověka,který nezná sílu meditace by to mohlo vypadat jako že spím v podivné poloze,ale opravdu tomu tak není.

Kapitán se se zasmušilou tváří otočí a rezignovaným tichým hlasem pronese. [b]“Aaach. Stále ta tvrdohlavá dívenka, co jsem znal. Jen o pěkných pár let starší. Do předních řad Vás…“[/b] v tu chvíli se ozve tlukot a dovnitř vstoupí hobit. Poté co odejde, kapitán má již o poznání nervóznější hlas. [b]“Nyní musím odejít. Připojte se k oddílu lučištníků.“[/b] pronese ve dveřích a zmizí kdesi v podpalubí.

Je to sotva několik minut , všichni stojíte na palubě a jste svědky promluvy kapitána ke své posádce. [b]“Nemáme času nazbyt a všichni už určitě víte, jaká je situace. Nebudu vás tedy zdržovat dlouhými proslovy. Situace se tedy má následovně. Za necelou hodinu se střetneme s nepřátelskou lodí. Byli jste na tyto situace cvičeni, všichni tedy víte, co dělat. A teď se rozdělte do svých oddílů a vyčkejte rozkazů svých velitelů.“[/b] Vojáci se ihned rozdělili na 4 menší oddíly a rovnoměrně se rozprostřeli po palubě. Kapitán zamířil ke skupině na přídi, první důstojník Mergul k druhému oddílu, Vlod s Thomasem ke skupině třetí a Anavriel s Elanou ke skupině lučištníků na zádi. Všichni muži jsou rozestavěny do naučených formací a mlčky vyčkávají rozkazům.

Vy mě znáte? Jak to? A odkud, odkud znáte mou matku? Já si nepamatuju, že bych vás někdy viděla. Vychrlím na kapitána lavinu otázek ještě chviličku předtím než stihl odejít pryč.
[i]Kdo to je? Přece mě nemůže znát? Že by to byl některý z obyvatel naší vesničky, ale já tam přece všechny lidi znám.[/i]

Spěšně vyjdu z kajuty, rozhlédnu se po palubě. [i]Kam teď? Kapitán mluvil o oddílu lučištníků. No jistě už vidím támhle na zádi. [/i] Přesunu se na záď k Anavriel a skupině lučištníků. [b]„Kapitán mě poslal sem k vám“[/b] oznámím Anavriel. [b]„Jmenuji se Elana, mám se přidat k vám a pomoci v následujícím boji. [/b]

[tab][b]"Těší mě Elano, já jsem Anavriel. Jsem ráda, že je vám již lépe, možná až příliš brzy na to, abyste hned mohla bojovat. Kapitán však ví, proč vás sem poslal. "[/b] usměji se na ni.[b] "V nejlepším případě snad boj v tváří v tvář nebudeme muset podstoupit, pokud vše vyjde, jak by mělo. Nyní můžeme pouze čekat." [/b] Otočím se k Elaně zády a kontroluji svůj oddíl. Zkoumám jejich psychiku a odhodlanost. Chystám se říci nějaké rozkazy a hluboce se nadechuji: [b]"Vojáci, jediné, co vám ted' mohu říci je, že by jste měli být na pozoru. Jakmile zahlídnete Krvavou šavli, zaměříte své šípy na nepřátelské vojáky. Pak jednejte, tak jak vás učili."[/b]Přemýšlím, co dál.[b] "Mezitím nám zbývá trocha času. Běžte si připravit nádoby s horkou pryskyřicí a zápalné šípy. Až bude pravá chvíle, podpálíme jim příd' a palubu! Tak běžte!"[/b]
[tab] Lučíšníci se začínají spěšně otáčet a vyráží po mém rozkazu. Koukám na ten zmatek, ale přesto jsem přesvědšená o našem vítězství. Dalo by se říct, že se těším...S nejasným usměvěm a vzrušeným hlasem se otáčím k bledé dívce zpět.[b]"A vy Elano, dělejte, co uznáte za vhodné."[/b]

Pozoruji zmatek, který vypukl po rozkazu Anavriel mezi oddílem lučištníků. Je vidět, že muži ji respektují a rozkazy přijímají bez odmluvy.
[b]„V žádném případě se nechci plést do vedení, to svěřil kapitán tobě. Jen bych měla takový návrh jestli by nebylo lepší mířit zpočátku na plachty a až po té na palubu, kdyby se nám podařilo jim zneškodnit plachty, značně bysme jim tím ztížili manévrování.“[/b] Pronesu k Anavriel, tak aby to zaslechla jen ona.
Po té vezmu luk do ruky a postavím se k ostatním.

Pokusím se začlenit mezi bojovníky a jak už je mím neblahým zvykem stoupám si do přední linie.Na chvilku zavřu oči a pomodlím se k bohům všech živlů.
[b]"Ó bohové ohně,stůjte při mně!Ó bohové větru,stůjte při mně!Ó bohové vody,stůjte při mně!Ó bohové zeměmě i vy stůjte na mé straně!"[/b]
Všem bohům jsem poděkoval pomalým kruhovým pohybem pravé ruky,která se vždy na chvili zastavila ve čtyřech bodech jakožto bylo vzívání bohů.
[i]"Motlitba je to krátká,ale vždy mi dodává odvahu a i nyní se cítím pln síly."[/i]

Celé mužstvo vyslechlo své rozkazy a všichni napjatě očekávají události následujících několika minut. Někteří se protahují, někteří jen tak odpočívají a relaxují, někteří se modlí. Jen elitní oddíl kapitána Lenoira ještě nacvičuje některé bojové situace. Kapitánův věčně nespokojený hlas musí být slyšen na míle daleko.

Za deset minut již nastane ta chvíle. Chvíle s velkým CH. Mladý posel běží kapitána informovat, že pozorovatel na stěžni spatřil v dálce loď. Podle plachet je jasné, že se jedná právě o Krvavou šavli. Kapitán zavelí a posádka se rozeběhne na svá místa. Po chvíli jsou již všechny oddíly zcela zformovány tak, jak bylo dohodnuto. I muži obsluhující děla jsou na svých místech.

Zanedlouho je nepřátelská na dohled. Krvavá šavle jede stále vpřed. Z jejich děl na přídi však žádné rány nevycházejí, vypadá to, že se sabotáž Vlodovi vskutku povedla. Bílá labuť se točí na bok, Krvavá šavle zpomaluje. Kapitán zavelí a první dělové rány míří ke svému cíli. K překvapení všech však nekončí tam, kde se očekávalo. Odrazí se od jakési neviditelné bariéry a končí na dně řeky. [b]“Co to proboha je?“[/b] Vykřikne udiveně kapitán a zavelí k další salvě. Ale i ta končí po vzoru své předchůdkyně. Krvavá šavle se již přiblížila natolik, aby bylo možné střílet šípy a tak kapitán zavelí lučištníkům. Ale ani jejich proud šípů loď nezasáhne. [b]“Do prdele, to snad není možný! Co je to za čáry? Zavolejte okamžitě toho hobita!“[/b]

Netrvá to ani půl minuty a malý, rozcuchaný hobit, se kterým měli již někteří tu čest, je na scéně. Svým typickým krůčkem dojde ke kapitánovi a sleduje další salvu z děl a luků. Bohužel opět bez sebemenšího úspěchu. [b]“Ty krávo, tak tohle sem eště nežral. Moc pěkný. Tahle technologie je jistě arvedanská, na to bych dal krk. Docela rád bych tu kocábku zkouknul.“[/b] [b]“Na to se sakra neptám, chci vědět, jak to prorazit!“[/b] zařve na zcela flegmatického alchymistu kapitán. [b]“Jóó, tákhle. To je jiná. Toste měl říct dřív. To je úplně jednoduchý. To prorazit nejde… Aspoň nes tím, co máme. Ale projít to půjde v pohodě. Docela …“[/b] Kapitán nenechá hobita ani domluvit a hlasitě zavelí k připravení „můstků“.

Pirátská loď nejeví žádné velké známky manévrování a tak pro zkušeného kormidelníka, jakým druhý kormidelník Johans je, není velký problém najít vhodnou pozici „pro přistání“.

Za krátko jsou všechny můstky na svých místech a po každém z nich postupuje jeden z oddílů. Dle dohody je nalevo Mergul, uprostřed Ben de Lenoir, napravo Thomas s Vlodem a vzadu Elena s Anavriel. Na nepřátelské lodi je šest menších skupinek ozbrojených a silně zmatených pirátů. Jeden z nich se snaží na ostatní cosi křičet, nesetkává se to však s příliš velkým efektem. Skupinky jsou na lodi rozprostřeny následovně. Jedna nalevo, tři uprostřed, jedna napravo a jedna vzadu. Všechny skupiny jsou vyzbrojeny šavlemi a žádná ze skupinek nemá více jak patnáct mužů.

Kapitán utvoří kompaktní formaci uprostřed tak, aby je nemohl překvapit nikdo z boku ani zezadu. V těchto místech mají však početní převahu piráti. Mergulovi muži se rozdělují na dvě menší skupinky, jedna si „bere“ skupina nalevo, druhá tu blíže středu.

*****

Nyní je poslední možnost udělit závěrečné a konkrétní rozkazy, na které skupiny kdo útočí. Jinak opět rozhodnu já, což by nemuselo být nejvhodnější :)

Sleduji jak dělové koule i šípy se svezly po neviditelné stěně a spadly do vody, místo toho aby zasáhli svůj cíl. [i]Kruci, vypadá to na nějaký obranný štít. Musíme změnit taktiku.Tak přeci jen k tomu dojde boj tváří v tvář, kterému jsme se chtěli vyhnout.[/i]
[b]„Vezmu si polovinu mužů a zaútočím na tu skupinku vzadu“ [/b]zvolám na Anavriel.
[b]„Za mnou, ta skupina úplně vzadu je naše!“ [/b]pokynu polovině mužů. [b]„Držte se všichni pohromadě a hlídejte si vzájemně záda a pozor nenechte se zahnat do kouta, hlídejte si volný prostor!“[/b] udělím poslední rady skupince mužů. Vytasím meč a běžím po zadním můstku, který je nejblíž ke mě. A doufám, že mě kapitánovi muži následují, i když jsem tu jen krátce snad mě poslechnou. Přeběhnu můstek a skočím na palubu pirátské lodi. Nyní se už pohybuju obezřetně.
Čím blíže k pirátům, tím více zpomaluji. Meč připraven k boji, pozorně je sleduji a vyčkávám až zaútočí. Vím co mě učil bratr, i když jednám občas ukvapeně, v boji postupuji vždy promyšleně. Šetřím síly, odrážím útoky a čekám až nepřítel udělá chybu v obraně. Pak bleskurychle zaútočím na odkryté místo a hned se stáhnu zpět. Hlavně se nenechat ovládnout emocemi.

Pozoruju obranné schopnosti Krvavé šavle. Ne, že bych nečekal, že budou mít i nejmodernější pancéřování nebo tak něco, byli by blázni, kdyby měli nejmodernější útočné systémy a jejich obrana by byla jako cedník. Přesto jsem však vyveden z míry silou jejich obranného kouzla. [b]No tak to vypadá, že ta pořádná práce je na na nás. Myslím, že bycom se měli vypořádat s tou skupinkou, která je nejblíž našemu můsku, pak napadnout tu vzadu a pak zaútočit zezadu na tu velkou skupinku u prostředního můstku. Co ty na to?[/b] Říkám ještě Thomasovi, než dám povel k útoku.

Vítám Tě v questu. Teď Ti zhruba řeknu, co se stalo v posledních hodinách. Jak sis tedy vybral, jsi zajatcem na lodi. Jestli zajali posádku vaší lodě nebo jestli si jen cestoval kolem řeky, to nechám na Tebe. To je pro příběh vcelku nedůležité. Každopádně zhruba před dvěma hodinami ses probral v cele s dalšími třemi spoluvězni. Takovýchto cel je zde několik, přesný počet nevíš, protože je zde značná tma. Po probuzení cítíš značnou bolest hlavy a pobolívají Tě i nějaké čerstvé šrámy na těle. Nyní vás navštívil jakýsi pirát s pytlem přes rameno. Když vysypal obsah pytle na zem, všimneš si, že jsou to všechno šavle. Pirát poté do každé cely hodí klíč a zařve. [b]“Teď dělejte, vy bídná chátro! Berte zbraň a koukejte bojovat. Kdo přežije, je volnej. A kdo nebude chtít, tak chcípne.“[/b] Načež do místnosti hodí jakousi zvláštní kouli, ze které uniká plyn. Po chvíli je Ti jasné, že je to nějaký dusivý jed. Snažíš se tedy co nejdříve otevřít dveře. Po vzoru ostatních i ty bereš šavli a utíkáš nahoru s davem. Cesta dvěma party nemá žádnou odbočku a i zde je cítit onen jedovatý plyn. Jakmile všichni vylezete na palubu, všimnete si, že „nepřítel“ zrovna přiráží můstky. Vy jste ona skupina napravo… Na Tobě je rozhodnutí, jestli budeš bojovat proti nájezdníkům, nebo jestli jim pomůžeš proti svým únostcům...

Jen co Vlod domluvil tak jsem se rozeběhl s řevem "HRRRRRRRRR na Něěéé" na nejblišší pirátskou skupinu doufaje v to že mně ostatní následují.

Ten co mi přijde první do cesty okusí mojí ocel udeřím tvrdě a přesně skoro vždy mířeje na hrdlo a ruce.
Výpad,výpad,výpad stáhnout se oddrchnout a opět výpad za výpadem.
Nechci dát útočníkům žádnou šanci na uvědomění si toho že jsou v převaze a valím se na ně jako lavina.

[u]Loď pirátov- zajatec[/u]

Prebral som sa v jednej zatuchnutej tmavej cele. Ležiac na zemi som sa chytil mojej hlavy, ktorá ma stále ešte bolela, až potom som otvoril oči a obzrel som sa okolo. Spoluväzni boli na tom podobne ako ja. Okradnutý o všetky veci a ich výraz nenasvedčoval tomu, že sú tu dobrovoľne. Obzrel som sa okolo ale moc som toho nevidel. Bola tu tiež dosť tma a bohvieako sa mi nechcelo bližšie spoznávať toto miesto. V hlave sa my stále premietali spomienky toho ako som sa sem dostal. Nevinná cesta k ústi rieky po vodu skončila zajatím. Kedže som bol túlavý žoldák nemal som nikoho kto by mi prišiel na pomoc a tak som tu. V tom dnu prišiel nejaký pirát. Vyzeral ako ozajstný právoplatný člen mojej zajateckej posádky lebo posobil dosť degenerovane. Aspoň na mňa. Vysypal na zem šable. Pohádzal kľúče do ciel a vtety sa z jeho úst ozvala veta, ktorá momentálne ukončila môj pobyt na tomto mieste.“Teď dělejte, vy bídná chátro! Berte zbraň a koukejte bojovat. Kdo přežije, je volnej. A kdo nebude chtít, tak chcípne.“
Neváhal som a vrhol som sa po kľuči pričom som dúfal že hneď ako chytím šabľu že ho prebodnem. Plný hnevu som otvoril dvere a schytil šabľu. V tej chvíli som aj zabudol na moju počiatočnú bolesť hlavy. Medzitým ale ten blb hodil na zem niečo čo vypúštalo jedovatý plyn a ušiel. Nemali sme nikto na výber a všetci sme bežali po schodoch na palubu. Okolo nebol žiaden pirát a preto som sa odvážil zakričať: [b],,Bojovať budeme ale proti našim vezniteľom.´´[/b].. a bežal som až na palubu. Chcel som vyvolať aspoň týmito slovami nádej a menšiu vzburu.. alebo som si zapečatil svoju smrť. Keď som vybehol na palubu akurát ju napadali iní bojovníci. Zvierajúc šabľu v rukách som sa otočil na útočníkov. Počkal som až prekročia mostíky a potom som sa otočil a snažil sa čo z največšieho prekvapenia prepudnúť najbližšieho piráta pri mne. Ak pri mne žiadny nebol rozbehol som sa bojovať proti tým, ktorí ma zajali. [i]Ak umrieť v bji, tak len mečom nepriateľa.[/i] .. bola posledná veta v mojej mysli pred tým než saom začal bojovať aj ja.

Situace na lodi je čím dál tím nepřehlednější. Piráti jsou evidentně zaskočeni vašim rychlým atakem a tak většinou panikaří. Skupinka vzadu značně prořídla, většina mužů s křikem skočila do řeky vstříc jinému osudu. Několik málo mužů, kteří zůstali, se vrhlo na skupinku nově příchozích pod vedením Eleny. Pro tyto tři odvážlivce to však byla poslední věc v životě, kterou udělali. Díky značné přesile nekázali pouze poranit jednoho z „lučištníků“ na rameni.

Situace v levé části lodi byla naprosto pod nadvládou prvního důstojníka. Zaskočení a panikařící piráti se zmohli sotva na pozvednutí šavlí, a tak souboj spíše něž rovnou bitvu připomínal popravu.

Pravé křídlo pod vedením Vloda s Thomasem však zažilo šok. Dříve než stačila skupina zaútočit, ozval se hlas jednoho z pirátů o věznitelích a zaútočil na skupinku uprostřed. Nemluvil však obecnou řečí, na kterou jste zvyklí. Jednalo se patrně o nějaký dialekt používaný na východě. Na strachu „rebela“ se přidala více jak polovina mužů, druhá polovina zaútočila na skupinu útočníků z Bílé labutě. Značně unavení a leckdy i zranění vojáci s minimálním vybavením však proti dobře cvičeným námořníkům lorda Firuna neměli žádnou šanci. Nebýt „milosrdnosti“ některých z nich, skončila by většina zajatců u Lamiova souda; takto skončila pouze v bezvědomí. Vlodovi muži poté „soustředili svou pozornost“ na skupinu uprostřed.

Situace v centrální skupině konečně opravdu připomínala vyrovnaný boj. Elitní muži Bena de Lenor byli nejprve díky přesile soupeře spíše v defenzivě, snažili se soupeři znemožnit jakékoliv taktické přečíslení či útok ze „zálohy“. Kapitán dobře věděl, že má v těchto místech soupeř značnou převahu, věděl však také dobře, že pokud své pozice udrží, přijde brzy pomoc. Než však přišly posily, kapitánovi muži utržili značné ztráty – osm vojáků bylo těžce zraněno, třem již nebylo pomoci. Poté, co na střed zaútočilo i levé a pravé křídlo, odpor pirátů byl prolomen. Stále však spolu bojovali kapitán Bílé labutě s velitelem pirátů. Pirát dlouho kryl útoky kapitána, který jako správný šermíř bojuje se dvěma šavlemi, avšak pověstné kapitánově fintě odolal. Ben nejprve „vylákal“ soupeřům do krytu, při kterém mu jej zablokoval a druhou šavlí prosekl soupeři hrdlo. Poté vrátil své dvě šavle k pasu a rozkázal. [b]“Anavriel, odneste s muži zraněné a postarejte se o ně; mrtvé hoďte do řeky. Bojovali statečně! Thomasi, svažte se svými muži zajatce, pak se rozhodneme, co s nimi! Vy se, Elen, prosím postarejte o rebely. Zjistěte, jsou-li to zajatci či povstalci. A vy, Vlode, pojďte prosím sem. Prohledáme zbytek lodi!“[/b]

*****

Lamiův soud se koná s každou duší, jejíž tělo zemřelo. Bůh Lamius, resp. spíše jeho pomocníci, ve světě stínů sečtou všechny vaše dobré a špatné skutky a na základě nich pošlou do jiných částí světa. Můžete to chápat jako soud Sv. Petra a cesta do pekla či do nebe.

Díváš se na tělo mrtvého vůdce a je Ti jasné, že zde něco nesedí. Vůdce Krvavé šavle si totiž vůbec neviděl, dokonce ani nikoho z jejich zástupců. Tento rádoby velitel nebyl ani důstojníkem na lodi. Takže buď se někde schovávají a nebo již utekli… Jinak něco o jakýchsi zajatcích si slyšel, je tedy možné, že se jedná o ně. Rozhodně vězení bylo v místech, ze kterého útočili.

Vítězství je naše. Je mi líto kapitánových mužů, kteří přišli o život, ale zemřeli se ctí. V duchu vyšlu k Lamiovi prosbu, aby k tomu přihlédl až bude soudit jejich duše.

Po kapitánově rozkazu se vydám ke skupině rebelů. Prohlížím si je, jednoho po druhém, vypadají dosti zbědovaně. [i]Jesli to nejsou zajatci a kapitán této lodě se takhle staral o posádku tak se nedivím, že se vzbouřila. Ale zase pokud to jsou zajatci, kde vzali zbraně?Snad mi na to odpoví sami.[/i]
[b]„Vidím, že jste unaveni.“ [/b] Vyberu dva muže z naší posádky, kteří se mnou před chvílí bojovali a pošlu je přinést nějaké jídlo a vodu. Ostatní muži zatím čekají se mnou, možná se mnou nesouhlasí.
Ale mě je jasné že rebelové budou se mnou mluvit raději najezení a napití. Potřebuju si nejprve získat jejich důvěru, nemohou si být jistí, že jim nechceme ublížit. Podle jejich stavu soudím, že mají hlad a nebylo s nimi zacházeno právě nejlépe.

[b]„Až se najíte byla bych ráda, kdybyste mi odpověděli na pár otázek.“ [/b]Pronesu k nim a čekám až budou po jídle. Poodejdu trochu stranou a nechám je v klidu, ale mužům kolem mě nařídím, aby nepolevili v ostražitosti, přeci jen si nemůžeme být zatím jistí, že nemají nějaké vlastní plány. Když jsem si jistá, že jsem si poskytla dostatek času, vrátím se zpět přímo k nim a začnu se svými otázkami. [b]„Bojovali jste proti posádce Krvavé šavle, ušetřili jste tak život našim mužům a za to vám patří náš dík. Ale nás by zajímalo proč?
„Kdo jste? Jak jste se ocitli na palubě Krvavé šavle? Proč jste nám pomohli v boji?„
[/b]

Boj boj alebo pirátsky masaker bol u konca. Najviac som sa obával toho aby na nás pri vzbure nezaútočila aj posádka útočníkov. No chvalabohu sa tak nestalo. Ľudia ktorý útočili na zúfalých pirátov boli čestný a naše životy ušetrili. Tí vezni ktorý padli padli v najväčšej cti, lebo bojovali za svoju slobodu. Hňeď ako utočiaca posádka zabezpečila na paľube kľud sadol som si a oprel sa o najbližšiu vec pri mne. Vyčerpanosť sa začala prejavovať a s ňou mierne aj hlad. Nebol som tu dlho, vlastne hneď ako som sa prebral sa stalo toto, takže môj hlad nebol až taký veľký ako ostatných, ktorí tu hnili už dlhšiu dobu. Prešmatral som sa nejako k ostatným zajatcom a sadol si k nim. Na to čo sa stalo som len prikívol, no stále som zvieral šabľu v ruke. Dobyvatelia síce boli čestný ale nemohol som si byť až taký istý.
V tomk nám pristúpila nejaká žena s dvoma mužmi, ktorý nám doniesli jedlo.Ja som zi zobral až medzi poslednými kus z chleba. Nebol som ten najhladovejší a preto by bolo zbytočné najesť sa do sýta. V tom žena prehovorila. Počúval som jej slová a dvihol som k nej zrak. Začal som postupne odpovedať na jej otázky.
[b]Sme slobodný ľudia.. aspoň dúfam. No pred chvíľou sme boli zajatcami na tejto lodi a v boji sme sa ocitli zo zúfaleho činu pirátov. Z donútenia. Každý sme sa sem dostali inak. A prečo sme bojovali proti nim? V tomto boji boli len dve strany a ak sme v ňom mali umrieť tak len mečom skutočného nepriateľa. [/b] Potom som zrak opäť sklonil dolu. Vedel som že si tie slová zapametá lebo ako jediný mladý tu na palube mám biele vlasy čím sa dosť líšim od ostatných.[b]Bol by som rád ak by ste nám tu pomohli nájsť naše veci.[/b]

Stočím pohled k tomu zvláštnímu mladému muži s bílými vlasy, který se ujal slova. Mezi ostatními nelze přehlédnout. Všimla jsem si ho už dříve. [i]Je opravdu vyjímečný nejen vzhledem, ale i chováním. určitě se o něm zmíním kapitánovi.[/i]

Promluvím ke skupince rebelů, ale oči nespustím z toho muže.
[b]„Jakmile se vrátí kapitán z prohlídky lodě, podám mu zprávu. Nikdo z nás vám nechce ublížit a není důvod aby jste se nemohli dál považovat za svobodné lidi, ale zatím vás prosím o chvilku strpení, hlavní slovo má kapitán o on rozhodne co bude s vámi dál. Počkejte tedy, než rozhodne. O své věci se bát nemusíš, kapitán je sice přísný, ale čestný muž a určitě ti vrátí vše co ti patří, vlastně vám všem.“ [/b]Přelétnu pohledem všechny muže.

Po té co domluvím obrátím se k jednomu z vojáků naší posádky.
[b]„Zatím tyto muže ještě hlídejte, ale pokud k tomu sami nezadají důvod nic proti nim nepodnikejte! Jdu podat zprávu kapitánovi, jestli se už vrátili z prohlídky lodě.“[/b] A odcházím najít kapitána a podat mu zprávu o tom co jsem se dověděla o rebelech.

[b]Samozrejme...[/b] Odpovedám žene stojacej predomnou.
Ostanem sedieť a opierajuc sa o sud, či čo to bolo, som dvihol zrak k nebu. Sledoval som nebo a v mysli sa kochal jejo krásou. Pritom sa mi hlavou hnali kdejaké myšlienky a otázky. [i] No.. a čo bude teraz so mnou?.... nachádzam sa bohviekde a tam kam som chcel ísť sa len tak ľahko nedostanem.[/i]
Oprel som šabľu vedľa seba a čakal čo sa bude dalej diať.

Svážu vězně podle rozkazu a pod dohledem několika vojáku z Bílé labutě je převádíme do našeho vězení.
Když při jendé cestě uvidím kapitána tak se ho zeptám?
[b]"Máme loď vyplenit a spálit a nebo se na ní má přesunout část posádky a pojmout jí za sesterskou loď Bílé labuti?"[/b]
Vyčkám na jeho odpověď a tak ať mi jakkoliv odpoví tak dodělám svou práci a pak se postavím na stráž u vězenských cel.

Takže vítězství. Ne, že bych čekal něco jiného, protože piráti spoléhali na vymoženosti své lodi natolik, že je ani nenapadlo, že by mohlo dojít k boji na meče. Přece jen to nebylo snadné vítězství, ale výsledek byl podle mě předem rozhodnutý. Kapitánův rozkaz pro mě ve mě potvrzuje jistou myšlenku.[b]Taky jste si všiml pane, že zde není ani jeden důstojník lodi? Myslím, že bysme měli začít s ohledáváním brzo, jinak bychom mohli mít v zádech další pirátskou loď. Co vy na to pane?[/b]

[tab] Kapitán pozorně vyslechne nejprve Elen a poté Vloda a vydá rozkaz prohledávat zbytek lodi ve větších skupinkách. Nicméně ani po dvaceti minutách nebyl nalezen žádný žádný nepřátelský voják, natož pak důstojník. Nicméně po výslechu zajatců, kterého se s chutí ujat Mergul, jste se dozvěděli, že důstojníci nechali posádku napospas a po spatření Bílé labutě prchli na připravených člunech. [b]“Nemyslím,“[/b] řekl pro chvíli ticha kapitán, [b]“že by bylo rozumné, snažit se je dohonit. Mají již více jak půlhodiny náskok a v této neprostupné džungly nemáme ani příliš možností je vystopovat. Ale nemyslím si, že by nám nyní mohli jakkoli uškodit.“[/b]

[tab] Kapitán sotva domluví a již k němu přiběhne známá rozcuchaná postavička. Pošeptá mu cosi do ucha a odběhne kamsi do vnitřku lodi. [b]“Jak říkal pan Thomas, loď opravdu zajmeme. Nicméně nese značně vzácné technologie a proto by bylo příliš nebezpečné, aby nám dělala doprovod. Navrhuji proto vyslat loď zpět do Albirea, aby se mohli na loď podívat experti z univerzity. Anavriel, pojďte sem, prosím!“[/b] Jakmile druhý důstojník přistoupí, kapitán ve své řeči pokračuje. [b]“Byl bych rád, kdybyste se ujala vedení Krvavé šavle. Druhý kormidelník Vám bude samozřejmě k dispozici. Rovněž Vám dám k dispozici čtyřicet mužů. Nyní můžete odejít.“[/b]

[tab] Kapitán nakonec přejde k oddílů „rebelů“. [b]“Jste volní. Můžete se vrátit s Krvavou šavlí zpět do Albirea nebo pokračovat s námi směrem k Barbarským ostrovům. Rozhodnutí je na vás.“[/b] Kapitán se přesune zpátky na svoji „mateřskou“ loď a zavelí. [b]“Zveďnete můstky. Vyplouváme. Všichni si teď odpočiňte a doplňte své síly. Všichni ode mě máte pochvalu! A pane Thomasi, až si odpočněte, musíme probrat v mé kajutě další postup. Plány se nám nyní, při absenci Anavriel, trochu bortí. Pane Vlode, Elen, mohl bych rovněž Vás poprosit o účast?“[/b]

*****

Pro účely dalšího questu postupujete všichni o úroveň výše. Výcvik bude proveden na lodi, předpokládejte, že zde každý z vás má někoho, kdo by byl s to vás vycvičit. Rozmyslete si tedy svá nová kouzla a pošlete mi je havranem.

Po té co kapitán domluví, rozpustím muže, kteří mi pomáhali v boji. Přejdu zpátky na loď a pak už jen sleduji jak se můstky zvedají a loď se připravuje k vyplutí. Chvíli sleduji dění na palubě...

[i]Prý odpočiňte si. Potřebovala bych se napít a trochu omýt, ale kde? Nejprve ti domorodci a teď zase piráti. Jediné, co z lodi znám je kajuta, ve které jsem se poprvé probrala. Než jsem se stačila pořádně rozhlédnout, objevili se piráti. Všechno se seběhlo tak rychle. Škoda, že je Anavriel pryč mohla by pomoci, takhle jsem tu zůstala vlastně sama, jediná žena na palubě. Požádám tedy kapitána určitě si bude vědět rady.[/i]

[b]„Jistě, má účast je zaručena. Snad vám budu něco platná, nezapomínejte, že jsem vaší dlužnicí. Jen jestli dovolíte, potřebovala bych se trochu upravit. Kdybyste mi mohl říct, jestli by se tu nenašlo kousek místa, kde bych se mohla dát v klidu a trochu v soukromí opět do pořádku.“[/b] Obrátím se na kapitána a čekám na odpověď.

[tab] [b]“Promiňte, Elen, omlouvám se. Mergul Vám ukáže kajutu pro hosty. Já se Vám bohužel nyní nemohu věnovat, našel jsem některé zajímavé listiny, které nestihl kapitán zničit, a rád bych je prostudoval. Věřím, že nám to poskytne cenné informace. Mergule!“[/b] zařve kapitán hromovým hlasem. [b]“Kde ten barbar sakra je? Tady, no konečně. Pane Mergle, zaveďte prosím slečnu Elen do kajuty pro hosty. A kdyby cokoliv potřebovala, tak se o to prosím postarejte.“[/b]

[tab] Poručík nejprve trochu nechápavě hledí na kapitána, patrně není na podobné rozkazy příliš zvyklý. S přemáháním v však poslušně odpoví: [b]“Jistě pane! A vy slečno, prosím, následujte mě.“[/b] Beze slova Tě zavede do prostorné a velmi pěkně zařízené kajuty, která se nachází jen několik málo metrů od kapitánovi. Vybavením odpovídá kajutě kapitánově, snad jen „psaní“ stůl zde chybí. Dominantou celého „pokoje“ je bezesporu masivní dřevěná postel, nad níž se houpe lustr. Koberec je v této kajutě tmavě červený. Stěny jsou, podobně jako u kapitána, dřevěné a u nich se nacházejí tři velké skříně, z nichž je jedna uzavřená (slouží tedy patrně k uchovávání prádla, a zbylé dvě otevřené.

*****

Přikládám popis, který jsem onehdy psal Anavriel, možná pro Tebe bude zajímavý. Pokud by Ti popis přišel příliš strohý, klidně se zeptej. Nějak dnes nemám sílu vše pečlivě popisovat .)

Takze predne krom paluby, ma Bila labut tri nizsi patra. V poslednim tretim je strojovna. Prvni patro slouzi posadce a zhruba ve dvou tretinach je "skladovy prostor", ktery saha i do patra druheho. Jinak krome kajut jsou zde rovnez latriny a provizorni "sprchy" (resp. spise otvot ve strope, z nehoz tece voda - zde strojovny, kde je cerpadlo vyuzivajici morskou vodu, jsou vedeny trubky po cele lodi). Take je zde zbrojovny a strilny. Druhe patro pak slouzi dustojnikum a jsou zde rovnez, byt daleko lepe zarizene, kajuty. Pak je zde kuchyn, jidelna pro dustojniky a opet "koupelna a zachody". V jednom pokoji je dokonce knihovna.

Poděkuju kapitánovi a odcházím poručíkem k přidělené kajutě. [b]„Děkuji za doprovod“.[/b] Obrátím se na poručíka a pokývnu hlavou na znamení díků. Počkám až odejde, zavřu dveře a přejdu přes kajutu k jedné ze skříní, kam odložím luk a šípy, stejně jako ostatní věci, které momentálně nepotřebuju. Po té se otočím a vydám se najít koupelnu, která se nachází na stejném patře.

Vyjdu z kajuty a procházím chodbou, náhodně nakouknu do jedněch dveří, kde jak zjistím není koupelna, ale kuchyně. Omluvím se, a když už jsem tu požádám i o něco k pití. Po té pokračuji dál a tentokrát už otevírám správné dveře. Za malou chvilku si užívám sprchy a smývám ze sebe prach. Hned se cítím daleko lépe, ještě sklepu prach ze svých věcí a lehce je přeperu, aby byly zase čisté. Vracím se zpátky do kajuty.

Užívám si chvíle klidu a pohody, sedím na posteli a odpočívám. Přemýšlím nad posledními události. [i]Předtím než začal boj, vyplynulo z kapitánovi řeči, že mě zná. Znovu si zkouším vzpomenout odkud, ale nic mě nenapadá. Jak bude příhodná chvíle určitě se musím zeptat.[/i]

Nejspíš jsem na chvilku usnula. Kapitán se zmínil o tom, že by rád se mnou o něčem mluvil, myslím, že už nastal čas vydat se za ním. Ještě se upravím, vlasy znovu projedu hřebenem. Jsem spokojená, vydám se tedy do kapitánovi kajuty, která je kousek od mé. Netrvá to dlouho a stojím přede dveřmi. Zaklepu a čekám na vyzvání.

[b]“Dále!“[/b] ozve se trochu nevrlý hlas zpoza dveří. Když vstoupíš dovnitř, vidíš kapitána sedícího u stolu, které je obklopen několika listinami. Jakmile Tě vidí, usměje se a zcela odlišným hlasem, než si mohla před chvílí vidět, Tě, snad i radostně, přivítá. [b]“Ah, Elan, nečekal jsem Tě tak brzo. A promiň za ty formality před posádkou. Prosím, posaď se.“[/b] ukáže na místo stolu. [b]“Co Tě přívádí?“[/b]

Přejdu ke stolu a posadím se naproti kapitánovi. Stůl je plný listin, přelétnu je pohledem. [b]„Chtěl jste s námi mluvit. Asi jsem přišla opravdu poněkud dříve, koukám že jste zabrán do čtení, doufám, že neruším.“[/b] Omluvně se usměju.
[i]Jistěže že ruším, ale čas nebyl nějak upřesněn, nu což pokud to bude nutné tak odejdu a vrátím se později. Ostatní ještě nedorazili, nikdo jiný tu taky není, počítám že příhodnější chvíle se sotva najde.[/i]
[b]„Když jsme tu sami, mohu se na něco zeptat? Předtím jste se zmínil, že znáte mou matku i mě, ale já si nemohu vzpomenout, že by jsme se někdy setkali. Můžete mi tedy říci odkud se vlastně známe?“[/b] Zeptám se zvědavě a s velkým zájmem očekávám odpověď

Po vydatném jídle a hodině meditace jsem se rozhodl že už je načase vyhledat kapitána a tak jsem pátravou chůzí procházel lodí a když jsem kapitána nikde během chůze nespatřil tak jdu rovnou k jeho kajutě a zaklepu.
[b]"Buch,ťuKK.Buch.To jsem já kapitáne Thomas!"[/b].

Pokud budu vyzván tak vstoupím a postavím se čelem ke kapitánovi a hledím mu zpříma do očí.

[tab] [b]“Samozřejmě, že nerušíš. Už mám skoro vše pročtené. Celé je to nějaké prazvláštní. Ale snad se vše časem vysvětlí. Ale s tím Tě nebudu zatěžovat. Posaď se. Nechceš něco k pití?“[/b] Kapitán vyčká Tvé odpovědi a poté vstane od svého stolu a přesune se ke stolku, u kterého si před několika hodinami všechny poprvé spatřila. Posadí se na své oblíbené místo, spojí své dlaně do sebe a rozvážně promluví.

[tab] [b]“Tak kde začít?“[/b] pronese spíše řečnickou otázku. [b]“Před mnoha lety, ještě coby nezkušený zelenář, měl jsem touhy stát se skvělým a všude známým dobrodruhem. Často jsem se toulal bohem zapomenutými krajinami a hledal cokoliv zajímavého. Opuštěné jeskyně, rozpadlé zbytky pevností a tak. Inu, po jedné ne příliš úspěšné výpravě jsem byl cestou do města přepaden dvěma páry lapků. Ač jsem střetnutí přežil, se závažnými zraněními jsem se dobelhal či spíše doplazil do jedné vesničky, kde se o mě postarala jedna léčitelka. Jak jistě tušíš, tou hodnou duší, která mi zachránila život, byla Tvá matka. Můj stav se pomalu zlepšoval, až jsem se plně uzdravil a mohl se vydat na cestu domů. Strávil jsem zde však několik krásných měsíců. A poznal jsem zde i Tebe, ještě coby malou holčičku. Říkavalas‘ mi strýčku Bene, ale to je již příliš dávno na to, aby sis to mohla pamatovat. A to je patrně vše. Mimochodem, budu rád, když mi budeš říkat Bene i nadále.“[/b] Kapitán se chvilku odmlčí. [b]“A co vlastně dělá Tvůj otec? Je stále ještě kovářem? Vyrobil mi tehdy tak skvěle vyvážené a precizně vyrobené šavle, že s nimi bojuji dodnes. Tak zručného řemeslníka jsem od té doby snad nepotkal. Doufám, že jsou rodiče v pořádku. A co vlastně Tebe, Elan, vedlo k opuštění rodného domu?“[/b] v tu chvíli však zazní tlukot na dveře a po vyzvání vstoupí do kajuty Thomas.

[tab] [b]“Dále!“[/b] ozve se z kapitánovi kajuty a Thomas vstoupí dovnitř. V kajutě je krom kapitána Bena rovněž Elan, která sedí u stolku. Kapitán stojí vedle ní, ale obličejem je otočený k nově příchozímu hostovi. [b]“vítejte, pane Thomasi, a posaďte se. Máte již nějaký nápad, jak vyřešíme vzniklou situaci? Věřím, že se s paní Anavriel sejdeme při cestě v Erinu, ale pokud ne, budeme muset zvolit jinou strategii.“[/b]

[whisp][b]„Ne, děkuju,“ [/b]zavrtím hlavou [b]„Asi bych Vám s tím stejně moc nepomohla, neumím totiž ani číst, ani psát.“[/b] Povzdechnu si .
[tab]Pozorně poslouchám kapitánovo vyprávění. [i]Strýček Ben,hlavou mi proletí vzpomínka a píchne mě u srdce. Zvednu hlavu překvapením a oči se mi rozšíří údivem. Slyšela jsem správně? Určitě,je to on? Nedokážu si vybavit tvář, ale vzpomínku ano. Pamatuji si na muže, jemuž jsem sedávala na kolenou a poslouchala jeho vyprávění, které jsem milovala. Každý den jsem se nemohla dočkat večera až budeme spolu a já uslyším další z nádherných pohádek nebo snad skutečných příběhů....
[tab]Nevím je to dávno, nic z toho si už nepamatuju. Jediné co se mi zarylo do paměti je jak stojí ve dveřích, vidím to jako dnes, vysoká postava stojící ve stínu, který vrhají otevřené dveře. Zvenčí pronikají na podlahu poslední paprsky zapadajícího slunce, otáčí hlavu a mává. Matka mě drží v náručí, já pláču, křičím NECHOĎ PRYČ! A potom klapnutí dveří a prázdné místo. Byla jsem zoufalá,nešťastná, měla jsem vztek a zároveň mě bolelo srdce. Z očí mi řinuly proudy slz. Plakala jsem tehdy dlouho do noci, až už jsem ani plakat nemohla a nakonec jsem tu bolest pohřbila hluboko v sobě. Už nikdy jsem nevyslovila jeho jméno a najednou mě zasáhlo jako dobře mířená rána.[/i]
[tab][b]„Strýček Ben...“[/b] sklouzne mi zamyšleně ze rtů, a zvuk vlastního hlasu mě překvapí. Uvědomím si, že jsem promluvila nahlas. [/whisp]

[tab]Vracím se ze vzpomínek do přítomnosti. Snažím se, skrýt své překvapení z toho co jsem se právě dozvěděla. Nadechnu se k odpovědi, když tu se ozve klepot na dveře.

[b]„Ano, otec ještě stále pracuje, ale po vážném úraze, již nemá tolik sil jako dříve. Živnost po něm převzal můj bratr, některé věci zdokonalil a stal se opravdovým mistrem, otec jen občas vypomáhá a užívá si zaslouženého odpočinku. Matka stále léčí nemocné a mám i dvě mladší sestry dvojčata.“ [/b]
[tab]Odmlčím se, protože se právě otevřely dveře. [i]O mě a mé rodině si promluvíme později. Třeba by Benovi [/i]v duchu se usměju na tím, že mu opět říkám jménem [i]nebylo příjemné, to probírat před ostatními. Pokud bude chtít dát vědět, že mě zná oznámí to ostatním sám. Raději tedy s dalším vyprávěním počkám.[/i]

[tab]Otočím se k oběma mužům a zeptám se [b]„můžete mi nějak v krátkosti vysvětlit o co vlastně jde? Třeba bych vám mohla pomoci, když už jsem tu.“[/b]
[whisp][/whisp][whisp][/whisp][whisp][/whisp]

Chvilku mi trvá než-li mi dojde že kapitán zřejmně mluví o infiltraci do Erinu.
[b]"Kapitáne během boje mi to vypadlo z hlavy,ale nebudeme náš plán až příliž měnit.Tedy budu se i nadále vydávat za příbuzného hledajícího rodinné kořeny,nic jiného mě nenapadá kapitáne."[/b]
Krátce se odmlčím a pak ještě dodám.
[b]"Pokud máte vy nějaký nápad tak sem sním rád si ho vyslechnu."[/b]
Stojím a hledím chvílemi na kapitána a sem tam skloouzne můj pohled na pohlednou ženu.

[tab] [b]“Souhlasím,“[/b] povídá kapitán, [b]“na základní myšlence bych nic neměnil. Leč musíme počítat i s variantou, že se Anavriel do Erinského přístavu nedostane včas. Chodit do Gurolu samotný by nebylo třikrát moudré.“[/b] Kapitán se poté odmlčí, přistoupí k psacímu stolu a do ruky vezme globus, který přenese zpět k vám. Položí jej na stůl a prstem ukáže do míst, kde se právě loď nachází. [b]“Takže my jsme zde. Zde, “[/b] přesune ukazovák na místo několik centimetrů napravo, [b]“je Erin. Tady doplníme zásoby a, pokud půjde vše hladce, zde na nás bude čekat poručík. Barbarské ostrovy jsou pak co by kamenem dohodil.“[/b] Místo očekávaného posunu prstu do míst, kde se ostrovy nacházejí, udělal kapitán rychlý pohyb, kterým globus otevřel. Z jeho útrob vytáhl skleněnou karafu s tekutinou žlutohnědé barvy. [b]“Koňak D’Gruel. Nejlepší, co se dá v Plaveně sehnat. Mohu Vám nabídnout?“[/b] Načež, podle reakcí, připraví patřičný počet sklenek, která naplní. Posadí se na své místo, pozvedne sklenku, ke které nejprve přičichne, a poté se napije. Můžete si všimnout, že ještě chvíli převaluje nápoj v ústech a po několika vteřinách polkne.

[tab] [b]“Takže, kde bych začal. Inu, mohu říci pouze to, co vím sám. Je možné, že pan Thomas, který byl na cestu vybrán, budeme mít kvalitnější informace. Když tak mne tedy prosím poupravte,“[/b]pokyne hlavou směrem k Thomasovi a pokračuje. [b]“Gurol, kam se chystáme, je prastaré barbarské město, které je proslulé válečnickou akademií. Je tomu již dávno, co sem lord Firun posílá členy své osobní gardy k výcviku. Výcvik je poměrně dlouhý a náročný, proto je vysláno vždy jen pár mužů, nejlepších z nejlepších, elita Orlích poutníků. Problém je v tom, že posledních několik vojáků se odmítlo vrátit do své vlasti a projevilo zájem zůstal právě v Gurolu. Lordova intervence neskončila příliš šťastně, starosta Gurolu odmítl muže vydat a přestal s Albireem jakkoliv komunikovat.“[/b] Ben pak nakrátko přeruší své vyprávění dalším lokem ze sklenky. [b]“Chtělo by ji nechat ještě pár let uležet, ale pít se dá. Ale zpět… Naši nejlepší theurgové jsou přesvědčeni, že za vším stojí nový starosta Gurolu, jistý Lorenz Ebon. Jejich domněnku potvrzuje i fakt, že se všechno začalo dít až po nástupu tohohle elfa do funkce. A elf pánem barbarského města, to je samo o sobě více než zvláštní. A teď k plánu.“[/b] Opět nastane chvilku ticha, kterou kapitán vyplní dalším douškem.

[tab] [b]“Tedy plán je následující. Musíme nějakým způsobem zakrýt účel naší návštěvy. V Gurola nás očekávají, o tom není sporu, ale konkrétní důvody, doufejme, neznají. O to se doufám postarají naší theurgové. Po příjezdu na Barbor si poručík Mergul zajistí audienci u starosty. Budeme se snažit působit tak, že to je náš hlavní cíl. Že věříme, že Mergul bude úspěšný a že se mu povede své lidi přesvědčit. Tajně pak pošleme pana Thomase, který bude působit jako barbar hledající své kořeny, aby zjistil co nejvíce o situaci ve městě. Protože však nemůžeme poslat Thomase samotného, měla poručík Anavriel působit coby historik pomáhající Thomasovi. Tento plán je sice naivní, ale i tak, a možná právě proto, věřím, že by nemusel být odhalen. Tak to je patrně vše, co mě napadá. Ale samozřejmě, pokud vás napadne cokoliv lepšího, můžeme plán změnit.“[/b]

*****

Orlí poutníci jsou skupinou pod vedením právě lorda Firuna, která kdysy "osvobodila" město Albireo od nadvlády Lendoru. Jelikož se však o politiku nezajímatá, žádné bližší informace neznáte

Cítím na sobě Thomasův zvědavý pohled. Také si zkoumavě prohlížím, vysokého, statného muže na němž je už na první pohled patrné, že prošel spoustou bitev. Zvednu se a přejdu k němu.
[b]„Těší mě, že se setkáváme, za trochu klidnějších okolností, já jsem Elana.“[/b] představím se s úsměvem a podávám ruku příchozímu muži, jehož Ben oslovil pane Thomasi.

Vracím se zpět ke stolu na své místo. Poslouchám Bena sleduji názorný popis cesty. Po té co náhle otevře glóbus se usmívám. [i]Přece jen se nezměnil, stále rád používá různé triky.[/i]
[b]„Ne, díky Bene,“ [/b] odmítnu nabízený koňak [b]„dávám přednost vínu,“[/b] omluvně se usmívám.

Pozorně poslouchám jejich plán. [i]Plánování, neni nic pro mě. Asi to bude tím, že jednám raději impulsivně podle situace a potom improvizuju. Plánování, pche,[/i] ušklíbnu se, [i]čím podrobnější plán, tím snadněji se zhroutí při nějaké nepředvídané maličkosti, která se vždy najde. Přesto se snažím pochopit o co vlastně jde. Takhle to zní sice dobře, ale co když....[/i]

[b]„Jestliže tomu dobře rozumím v Gurole, pokud to už neví, předpokládají, že přijedem a tedy určitě tuší i kvůli čemu. Myslíte, že poručíka Mergula pustí k jeho mužům, pokud za vším stojí starosta? Což je podle toho co tu slyším velmi pravděpodobné. Já být starosta, který o všem rozhoduje a něco tají, určitě bych se tomu setkání snažila všemožně zabránit. Počítáte i s touto možností?“[/b] zeptám se zvědavě, chvíli se odmlčím a po té pokračuju dále.

[b]„Druhá věc je jak dostat tajně pana Thomase,“[/b] kývnu hlavou směrem ke jmenovanému muži, [b]„do města. Jakmile vplujeme do přístavu, loď nechají určitě bedlivě střežit, stejně jako všechny kdo se tu nachází.
Souhlasím s tím, že je hloupost, aby šel do města sám. Pokud se Anavriel nedostaví, mohu ji zastoupit, ale je potřeba vymyslet něco jiného. Já určitě nemohu vystupovat jako historik, protože o historii města ani barbarů nic nevím, ani to nejmenší. Nehledě na to, že neumím číst ani psát. Tohle by odhalili hned, pokud by měli jen sebemenší podezření.“ [/b]Poukazuji na některé nedostatky.

[b]„Něco mě však napadlo, co nás vysadit na člunu někde dál od ostrovů, necháme člun připlout ke břehům a budeme se vydávat za trosečníky, v tomto případě by jsme se mohli porozhlédnout po městě celkem bez problémů. Loď by připlula do přístavu tak tři dny po našem objevení, aby to nebylo nápadné, do té doby se nám snad podaří něco zjistit.“ [/b]Navrhuji jiný plán, taky není příliš ideální, ale tohle by snad mohlo vyjít. Jak doufám. Zbytek bude záležet na naší improvizaci.

[tab] Jakmile Elan domluví, kapitán skloní hlavu a v této, patrně přemýšlející póze, vydrží několik vteřin. Poté hlavu zvedne a tichým hlasem promluví: [b]“Gurol, a omlouvám se, že jsem to neřekl, není přístavním městem, leží zhruba uprostřed ostrova. Proto se vylodíme v menším přístavu na jihozápadě ostrova zvaném Dornelian. Mergul zde několik let žil a prostředí tak velmi dobře zná. Mezi místními je poměrně znám a tak bychom se mohli setkat s víceméně přátelskou atmosférou. Aspoň v to doufám. A odtud se potom poručík spolu se svou družinou vydá koňmo směrem ke Gurolu. Jinak nápad se…“[/b] Benův zrak náhle spočine na tváři urostlého válečníka. [b]“Pane Thomasi, jste v pořádku? Nevypadáte nejlépe…“[/b] Kapitánova slova zůstanou bez odezvy. [b]“Slyšíte mne?“[/b] zeptá se značně zaskočený kapitán a mávne Thomasovi rukou před obličejem. Opět bez známky sebemenší reakce. Ben se zmateně podívá na Elan a vzápětí vyběhne z kajuty ven. [b]“Doktoráááá!“[/b] zařve hromovým hlasem. Mezitím se z kajuty ozve jen silné buchnutí na zem.

[tab] Netrvá to ani minutu a ve dveřích se objeví postarší chlapík zahalený do černého hávu. Klekne si k oběti na zem a pozorně Thomase prohlédne. Po chvíli vstane a poví kapitánovi: [b]“Není pochyb, že se jedná o stejnou chorobu, jíž trpí pan Sephirot. Pokud se bude nemoc volně šířit, pak může nastat epidemie… Bohužel však nevidím mnoho možností, jak tomu zabránit… Nechám odnést Thomase na jeho pokoj…“[/b] Načež opustí kapitánskou kajutu. Po chvilce přijde pár statných barbarů, který se o nehybné tělo Thomasovo postará. V místnosti tak zůstává pouze Ben s Elan.

[tab] [b]“Situace se vyvíjí vskutku skvostně…“[/b] pronese hořce kapitán. [b]“Bude třeba zvážit další možnosti… Pověz mi, Elan, co se stalo otci. Potřebuji přijít na jiné myšlenky… Jsem rád, že má tvůj otec alespoň statného nástupce. Všiml jsem si, že měl Evan už v mládí podobné sklony jako jeho otec… A co Tebe vlastně přimělo opustit rodnou hroudu?“[/b]

[tab][b]„Domnívala jsem se, že Gurol je přístavní město. Pak je to samozřejmě něco jiného. Tohle mění situaci.“ [/b]Nadechnu se k další větě, když tu náhle se Thomas skácí k zemi. Vyskočím od stolu, kapitán vyběhl ven, nikdo tu není. [i]Co mám teď s ním dělat? Bezradně se rozhlížím, sice vím jak léčit zranění, poradím si i s nachlazením, ale s tímhle ne.[/i]
[tab]Naštěstí hned přichází lékař a za ním Ben. Zdá se, že to není první případ. Když Thomase odnesou zůstáváme v kajutě opět sami. [i]A je to tady, plán se zhroutil. Já vím proč nic neplánuju, v mém životě je tolik zvratů, že nějaký plán vezme za své už po pár minutách. Nějak to určitě dopadne, vždycky se to nějak vyřeší.[/i]

[tab]Z přemýšlení mě vytrhne Ben svou otázkou o mé rodině. Začnu tedy vyprávět svůj příběh.
[tab][b]„Můj otec jak jistě víš byl i náruživý lovec. Občas když míval volno si vyšel do lesa na lov. Jakmile Evan povyrostl a mohl otce zastoupit, v době kdy bylo málo práce chodíval do lesů i na dva či tři dny. Jednoho dne si také takhle vyšel, ale druhý den se strhla hrozná bouře, počítali jsme s tím, že se skryl v jeskyni, kterou používal jako úkryt. Ovšem když se ani po čtyřech dnech nevrátil, vydali jsme se ho s bratrem hledat. Našli jsme ho až pozdě odpoledne, byl v bezvědomí a měl rozdrcenou nohu. Odnesli jsme ho domů, otec se uzdravil, ale nohu má stále chromou, bez hole nemůže chodit. Živnost tedy převzal po něm bratr.
[tab]Už dříve experimentoval s kovy a povedlo se mu vyrobit novou slitinu, která zůstává dlouho ostrá, je pevná a přitom pružná. Viděl na tomto kovu malé jmění.
[tab]Rodina si polepšila, ovšem před rokem přišlo nečekané sucho a s ním i hlad. Voda se dala vyvažovat zlatem a jídlo jsme dováželi z daleka, peníze došly a služby kováře využívá jen málo lidí. Mysleli jsme, že letos si vše vynahradíme, ale sucho trvá dál, není ani co zasít. Protože mám ještě dvě mladší sestry nyní je jim 12let, raději jsem se vydala na cesty, abych rodičům ulehčila a třeba i vydělala nějaké peníze.“[/b]

[tab][i]Svou roli v tom sehrály i věčné nářky rodičů, abych se konečně vdala. Nechci se vázat mám rada svobodu, lesy a volnost v tom jsem nejspíš po otci. A když se matka začala ohlížet po vhodné partii, raději jsem využila příležitosti a zmizela jak nejrychleji to šlo. [/i]

[tab]Vlastně tu mám jednu ukázku Evanovi práce, vytáhnu svůj meč jehož si velmi cením, jak pro kvalitu tak i proto, že je to dárek na rozloučenou. Jednou rukou jej držím a lehce ho položím na dlaň druhé ruky.
[tab][b]„Tenhle meč, mi také ukoval bratr. Jeho dárek na cesty.“ [/b]ukazuji Benovi svůj meč, který vypadá jako každý jiný, ale při bližším pohledu je vidět, že kov je lesklejší a láme světlo v barevných paprscích. Je velmi ostrý, pružný a perfektně vyvážený. Po prohlédnutí jej zase pečlivě uklidím zpátky.

[tab] [b]“Skvělá práce,“[/b] pronese po chvíli prohlížení kapitán. [b]“Je vidět, že Evan je plnohodnotným nástupcem.“[/b] Po pronesení těchto slov se Ben chvíli odmlčí. [b]“Ta nehoda mě mrzí. Až tohle skončí, vezmu s chvíli volno a zastavím se je navštívit. Těch let co jsem je neviděl…“[/b]

[tab] Krátce poté, co kapitán dokončil svou poslední větu se ozve lehké ťukání na dveře. Ben se jen po očku podívá na dveře a pokračuje ve své řeči. [b]“Tak na vlastní nohy by ses chtěla postavit? To je rozumný krok, leč měj na paměti, že…“[/b] ozve se již výraznější ťukání, které zůstane opět bez reakce. [b]“…že je tahle země nebezpečná. Velmi nebezpečná! O jakou práci by si vlastně měla zájem? Pokud bys chtěla získat nějaké zkušenosti a peníze, mohl bych Ti nabídnout místo zde na lodi. Platila by pro Tebe však…“[/b] třetí klepání je již natolik silné, že se ho kapitán rozhodl neignorovat a vztekle vyrazil ke dveřím, které záhy otevřel. Venku stojí poručík Mergul se zasmušilou tváří. [b]“Poručíku, myslel jsem, že řídíte loď! Co tu ksakru děláte?“[/b] štěkne vztekle kapitán. [b]“Pane, o tom jsem s Vámi právě chtěl mluvit. Právě jsme dorazili do Dunrileanu.“[/b] [b]“A?“[/b] odvětí stále podrážděně nadřízený. [b]“Není možné plout dále, průjezd je uzavřen! Pojďte se raději podívat sám.“[/b] Kapitán se vrátí do kajuty pro své zbraně a vyrazí směrem na palubu. Předtím však promluví směrem k Elan. [b]“Pokud chceš, tak tu můžeš počkat. A nebo pojď se mnou. Záleží na Tobě.“[/b]

[tab] Z paluby lodi se dají krásně pozorovat obrysy přístavního města Dunrilean. Města, které se za několik let tolik změnilo… Dříve zde bylo lépe nevystupovat a zůstat raději co nejdále. Městu po několik dlouhých let vládl Mich Tříprstý, podlý hevren, a jeho banda. Celé město žilo tehdy ve strachu, kdokoliv se Michovi zprotivil, skončil v lepším případě v Michově „továrně“ na alkohol či, v případě žen, v nevěstinci. Horší případ, smrt s umučením, však byl daleko častější. Hrstka rebelů, finančně podporovaná lordem Firunem, však jednoho dne dokázala Micha a špičky jeho „cechu“ trvale odstranit. A tehdy vznikl nový Dunrilean. Vůdce rebelů, Balibard, je od té doby starostou a po nepokojích zde není ani stopy. Starosta sice vládne rovněž pevnou rukou, ale, narozdíl od Micha, je spravedlivým a moudrým vůdcem. Tedy takovou má v Albireu pověst.

[tab] Čím více se blížíte městu, můžete pomalu rozpoznat jeho dominantu – velký přístav. Ve městě se krom zmiňovaného přístavu nenachází žádná jiná nezvyklá stavba. Najdete zde obchůdky, krčmy a menší tržiště, otevřené každý druhý den v aldenu (tedy den koně, den vlka, atd.). Městečko má něco mále přes tisíc obyvatel, převážně z řad lidí.

[tab] Přístav je v tuto chvíli zaplněn loďmi tak, že jakýkoli průjezd není možný. [b]“Co se to tu děje?“[/b] procedí mezi zuby kapitán. [b]“Mergule, nechce spustit člun a najděte vhodné místo k zakotvení. Jdu si promluvit s Baribaldem, o co tady jde!“[/b]

Dunrilean – radnice, předsálí Baribaldovy pracovny, 15. zelenec roku 851 k.l., pozdní odpoledne

[tab] Kapitán vstupuje do dveří radnice, do budovy přestavěné z Michova bývalého sídla, a pokračuje několik sáhů dlouhou chodbou směrem ke zdobeným masivním dveřím, u kterých postávají tři postavy. Na zemi je zde položen tmavorudý koberec, stěny jsou obloženy dubovým dřevem. Osvětlení chodby zajišťuje několik párů svícnů na zdech. Podél stěn je zde rozmístěno několik nádob s palmami, patrně z nedaleké džungle. Ben přistoupí k osobám u dveří, z blízka je již zcela patrné jejich „role“. Dva z nich jsou statnější strážní z lidského rodu. Na hrudi mají pancíř se znakem města, na hlavě špičatou přilbici a v rukou třímají halapartny. Každý ze strážců stojí na jedné straně dveří, které s největší pravděpodobností střeží. Třetí postava je patrně kancléř či komorník oblečené do tmavého roucha zakrývající mu většinu těla. Dle obličeje se dá lehce poznat, že se jedná rovněž o člověka.

[tab] Kapitán přistoupí až ke komořímu a rázným hlasem pronese: [b]“Chci mluvit se starostou!“[/b] Človíček, o poznání menší než jeho kolegové ve zbrani, se jen lehce usměje. [b]“Je mi líto, pane, ale starosta nikoho nepřijímá!“[/b] [b]“Vězte, že mě přijme!“[/b] trvá na svém kapitán. [b]“Obávám se, že nikoliv,“[/b] odvětí se stejným úsměvem človíček. [b]“Možná nevíte, kdo jsem! Ohlaste …“[/b] [b]“Ale vím.“[/b] skočí komoří do řeči, [b]“Ale i tak Vás, pane de Lenoir, nemohu pustit. Je mi líto. A dokud nebudou vyřešeny naše drobné problémy, tak nepustím ani Vaši loď. Je mi líto.“[/b] Ben zlostně sevře pěst a výhružně se na muže v rouchu podívá. [b]“Prosím?“[/b] [b]“Přede dvěma dny se ztratil starostův jediný syn Robert. A protože máme velké podezření, že mohlo dojít k únosu, nenecháme žádnou loď odplout, dokud se Robert nenajde. Ani Vaši!“[/b] Kapitánův hněv již dosáhne maximálního možného stupně. Zlostně strčí do komoří, který se div neskácí k zemi, a pokusí se vejít do dveří. Halapartny namířené proti jeho krku mu však plány zhatí. Rychlým krokem se vydá směrem k Bíle labuti a cestou z dveří radnice strhne listinu. Na malém kusu papíru je úhledně napsáno následující:

[tab] [i]Baron Baribald hledá dobrodruhy, kteří budou ochotni riskovat život při hledání jeho ztraceného syna Roberta. Odměnou jim bude částka dosahující dvou set zlatých. Bližší informace u kancléře Alfonse v budově radnice.[/i]

[tab] Kapitán po přečtení lísteček zmuchlá a vztekle zahodí. A vrátí se zpět na svou loď…

[tab][b]„ Kdepak, v žádném případě tu nezůstanu. Jdu s tebou, chci vědět co se děje.“ [/b]S těmi slovy vykročím za kapitánem na palubu. Před námi jsou vidět obrysy města a přístav. I mě, která jsem přístav ještě neviděla, je už na první pohled jasné, že tu není vše v pořádku. Přístav je přeplněn. Je zřejmé, že se tu něco děje a nebude to nic příjemného.

Když člun dorazí ke břehu, vystoupím. Následuji kapitána na cestě do města, míří přímo, je vidět, že se zde vyzná. Procházím přístavem, dávám pozor abych Bena neztratila z očí. Je tu přelidněno, rozhlížím se kolem, všude panuje hrozný hluk a chaos. Lidé jsou vesměs nervózní a podráždění. Dávám dobrý pozor, abych do nikoho zbytečně nevrazila, což je vcelku nadlidský výkon. Konečně stojím před radnicí.

Vstupuji dovnitř do budovy. K mému překvapení tu není žádná místnost, pouze delší chodba.
[i]Na konci čekají stráže, tedy žádná místnost, kde by mohl člověk v klidu počkat na přijetí. Tahle chodba má za úkol odradit příchozího. Je vidět, že starosta dává všem zřetelně najevo, aby si uvědomili, na jakém místě se nachází a že on si nepotrpí na žádné zbytečné návštěvy.[/i]

Poslouchám rozhovor kapitána s tím úředníkem. Něco mi tu nesedí, když tu kapitán odstrčí komořího a stráže okamžitě zareagují. Ruka mi sjede k meči a bleskurychle tasím. Nic se však neděje, Ben ustoupil a vrací se zpět.
S pokrčením ramen schovám meč zpátky a též se otočím na zpáteční cestu. [i]Škoda, tohle by jsme určitě zvládil a za chvíli bychom byli u starosty.[/i]
Nyní mi došlo, co mi nesedí. [i]Starostovi se ztratil syn, přitom k sobě nikoho nepustí. To je to co je mi podezřelé. Být to můj syn určitě budu zvědavá na každou i tu sebemenší zprávu, nebo ocením jakoukoliv pomoc. Komoří nás ovšem ani nevyslechl, nemohl vědět co chceme a přesto nás nepustil dál. To se mi ani trochu nelíbí.[/i]

Naštvaně vyjdu ven z budovy. Kopnu do zmuchlaného lístku. Spěchám zpátky za Benem, cestou do přístavu mu povím o svém podezření. [b]„Jediný způsob jak něco zjistit, je promluvit se starostou. Zajdu zpátky a nabídnu se, že půjdu hledat jeho syna, stejně nemůžeme teď dělat nic jiného nežli čekat. Měli by mě k němu pustit, budu na tom trvat.Pokusím se zjistit o co tu vlastně jde.“ [/b]Nabídnu svou pomoc a čekám na odpověď.

Po té se otočím a pokračuji zpátky nyní už známou cestou k radnici. Otevřu dveře a jdu rázným krokem přímo za kancléřem.
[b]„Dobrý den. Již jsme se viděli, jsem Elana,“ představím se a pokračuju, „chci mluvit se starostou, nabízím mu pomoc při hledání jeho syna.“[/b]Řeknu pevným hlasem, hlavu držím hrdě vztyčenou, v očích chlad. Dívám se úředníkovi přímo do očí.

[tab] [b]“Snad budeš úspěšnější,“[/b] pronese kapitán hlasem, ze kterého je poznat silné rozhořčení. Chvílí se odmlčí a zakrátko naváže. [b]“Já půjdu zatím posádku zpravit o nastalé situaci. A také si to potřebuji v klidu rozmyslet. Celé mi to přijde přinejmenším zvláštní… Sejdeme se na palubě.“[/b] poví již o něco klidnějším hlasem. Stále je na něm však znát přinejmenším rozčarování. Při vyřknutí poslední věty se Ben otočí a, aniž by počkal na odpověď, odchází směrem do míst, kde je Labuť zakotvena.

[tab] Sama se tedy vydáš zpět do radnice. Trvá to jen krátký okamžik a stojíš, podobně jako před chvílí, před mužíčkem. Na Tvá slova reaguje podobně jako posledně. Chladně a bez jakýchkoliv emocí. A s typickým úsměvem… [b]“Jsem rád, že se zapojíte do hledání! Ale s návštěvou starosty Vás musím zklamat, je nyní velmi vytížen a nikoho nepřijímá. Bez výjimky! O všem ho ale pečlivě informuji, takže nemusíte mít strach.“[/b] Po těchto slovech provede krátkou pauzu, patrně aby Ti nechal čas na vstřebání. [b]“Budete tedy muset vzít za vděk mojí osobou. Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b]

*****

Elan, pokračujme prosím do odvolání v šeptání. Děkuji

[tab] Ať již za to může touha po penězích či dobrodružství, snaha pomoci člověku v nouzi nebo osud, stojíš před budovou radnice. Z této dvoupatrové, honosně vyhlížející stavby, dosud dýchá novota. Vejdeš hlavními dveřmi a projdeš několik sáhu dlouhou, dřevem obkládanou, chodbou. Menší človíček stojící na konci Tě ihned uvítá. Po jeho boku postávají dva strážní, hlídající vchod kamsi dozadu.

[tab] [b]“Buďte vítán!“[/b] pozdraví uctivě, [b]“přicházíte dozajista kvůli hledání ctihodného pana Roberta, že? Nebo se snad mýlím?“[/b] Když mu jeho pochybnosti vyvrátíš, usměje se a začne mluvit. [b]“Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b] Jeho slova znějí skoro jako básnička, kterou se človíček celou noc učil. Kancléř se Ti zahledí ho tváře a vyčkává odpovědi.

*****

Prosím, až do odvolání budeme hrát šeptem. Předem děkuji za respektování

P.S.: Tohle je první a poslední okamžik, kdy jsem hrál za Vaši postavu. Pokud by se Vám však zdálo, že jsem to někdy nedodržel, tak se nebojte ozvat a napravíme to.

[tab] Ať již za to může touha po penězích či dobrodružství, snaha pomoci člověku v nouzi nebo osud, stojíš před budovou radnice. Z této dvoupatrové, honosně vyhlížející stavby, dosud dýchá novota. Vejdeš hlavními dveřmi a projdeš několik sáhu dlouhou, dřevem obkládanou, chodbou. Menší človíček stojící na konci Tě ihned uvítá. Po jeho boku postávají dva strážní, hlídající vchod kamsi dozadu.

[tab] [b]“Buďte vítán!“[/b] pozdraví uctivě, [b]“přicházíte dozajista kvůli hledání ctihodného pana Roberta, že? Nebo se snad mýlím?“[/b] Když mu jeho pochybnosti vyvrátíš, usměje se a začne mluvit. [b]“Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b] Jeho slova znějí skoro jako básnička, kterou se človíček celou noc učil. Kancléř se Ti zahledí ho tváře a vyčkává odpovědi.

*****

Prosím, až do odvolání budeme hrát šeptem. Předem děkuji za respektování

P.S.: Tohle je první a poslední okamžik, kdy jsem hrál za Vaši postavu. Pokud by se Vám však zdálo, že jsem to někdy nedodržel, tak se nebojte ozvat a napravíme to.

[tab] Ať již za to může touha po penězích či dobrodružství, snaha pomoci člověku v nouzi nebo osud, stojíš před budovou radnice. Z této dvoupatrové, honosně vyhlížející stavby, dosud dýchá novota. Vejdeš hlavními dveřmi a projdeš několik sáhu dlouhou, dřevem obkládanou, chodbou. Menší človíček stojící na konci Tě ihned uvítá. Po jeho boku postávají dva strážní, hlídající vchod kamsi dozadu.

[tab] [b]“Buďte vítán!“[/b] pozdraví uctivě, [b]“přicházíte dozajista kvůli hledání ctihodného pana Roberta, že? Nebo se snad mýlím?“[/b] Když mu jeho pochybnosti vyvrátíš, usměje se a začne mluvit. [b]“Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b] Jeho slova znějí skoro jako básnička, kterou se človíček celou noc učil. Kancléř se Ti zahledí ho tváře a vyčkává odpovědi.

*****

Prosím, až do odvolání budeme hrát šeptem. Předem děkuji za respektování

P.S.: Tohle je první a poslední okamžik, kdy jsem hrál za Vaši postavu. Pokud by se Vám však zdálo, že jsem to někdy nedodržel, tak se nebojte ozvat a napravíme to.

[tab] Ať již za to může touha po penězích či dobrodružství, snaha pomoci člověku v nouzi nebo osud, stojíš před budovou radnice. Z této dvoupatrové, honosně vyhlížející stavby, dosud dýchá novota. Vejdeš hlavními dveřmi a projdeš několik sáhu dlouhou, dřevem obkládanou, chodbou. Menší človíček stojící na konci Tě ihned uvítá. Po jeho boku postávají dva strážní, hlídající vchod kamsi dozadu.

[tab] [b]“Buďte vítána!“[/b] pozdraví uctivě, [b]“přicházíte dozajista kvůli hledání ctihodného pana Roberta, že? Nebo se snad mýlím?“[/b] Když mu jeho pochybnosti vyvrátíš, usměje se a začne mluvit. [b]“Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b] Jeho slova znějí skoro jako básnička, kterou se človíček celou noc učil. Kancléř se Ti zahledí ho tváře a vyčkává odpovědi.

*****

Prosím, až do odvolání budeme hrát šeptem. Předem děkuji za respektování

P.S.: Tohle je první a poslední okamžik, kdy jsem hrál za Vaši postavu. Pokud by se Vám však zdálo, že jsem to někdy nedodržel, tak se nebojte ozvat a napravíme to.

[tab] Ať již za to může touha po penězích či dobrodružství, snaha pomoci člověku v nouzi nebo osud, stojíš před budovou radnice. Z této dvoupatrové, honosně vyhlížející stavby, dosud dýchá novota. Vejdeš hlavními dveřmi a projdeš několik sáhu dlouhou, dřevem obkládanou, chodbou. Menší človíček stojící na konci Tě ihned uvítá. Po jeho boku postávají dva strážní, hlídající vchod kamsi dozadu.

[tab] [b]“Buďte vítána!“[/b] pozdraví uctivě, [b]“přicházíte dozajista kvůli hledání ctihodného pana Roberta, že? Nebo se snad mýlím?“[/b] Když mu jeho pochybnosti vyvrátíš, usměje se a začne mluvit. [b]“Inu, situace je asi taková. Před dvěma dny v noci zmizel mladý pan Robert ze svého pokoje. Dveře byly zamčeny zevnitř, avšak okno na zahradu bylo otevřené. Robert však nebyl příliš atletické postavy a tak není pravděpodobné, že by dokázal slézt dolů. Proto tedy předpokládám, že byl unesen. Časně k ránu poměrně silně pršelo, a tak ani nikdo ze stopařů nenašel žádné známky otisků. A to je vše. Mohu Vám pánův pokoj ukázat, přístup je z druhé strany budovy.“[/b] Jeho slova znějí skoro jako básnička, kterou se človíček celou noc učil. Kancléř se Ti zahledí ho tváře a vyčkává odpovědi.

*****

Prosím, až do odvolání budeme hrát šeptem. Předem děkuji za respektování

P.S.: Tohle je první a poslední okamžik, kdy jsem hrál za Vaši postavu. Pokud by se Vám však zdálo, že jsem to někdy nedodržel, tak se nebojte ozvat a napravíme to.

Stojím a hledím na radnici. [i]Tak, radnice..Je to pěkná budova...Hm, musím si sehnat práci, to dělání modelů mě přišlo na pěkné peníze...[/i]Upravím si halenu a vstoupím.

Když ke mě přiběhne mužík, zahledím se na jeho oblečení. [i]Ne ne, tohle by ti neslušelo, kamaráde, ty bys měl mít něco útlejšího a méně křiklavého.[/i]
[b]" Dobrý den."[/b] Vyslechnu si jeho řeč a přikývnu: [b]" Ano, jistě. Ráda pomohu, jenom nevím, čemu vám budu nápomocná, nu ale zkusím to. A ten pokoj bych ráda viděla..."[/b]řeknu a usměju se. [i]Vida...Dobrozružství na na práhu, jen přes něj správně šlápnout....[/i]

[tab]Po jeho odpovědi, trhnu hlavou. Předtím chladný pohled, nyní začíná mrazit.
[b]„Myslím, že jsem vám jasně řekla, že potřebuji mluvit se starostou. Pokud chce přijmout mou pomoc, pak s ním chci mluvit osobně, ne přes prostředníka. Snad si kvůli synovi vyšetří pár minut času. Chápu, že je zaneprázněn, ale myslím že vzhledem k okolnostem udělá výjimku . Potřebuji vědět některé informace, které může o svém dítěti znát jen rodič. Nepřijde mi příliš zdvořilé, odmítat mluvit s tím, kdo nabízí pomocnou ruku.“ [/b]Odpovím mu odměřeně.

[tab][i]Tak to ne, co si vlastně myslí, že se nechám jen tak odbýt. Kdepak hochu se mnou to budeš mít těžké. Vykládej si tu co chceš, nakonec budeš muset ustoupit. Ten pokoj si určitě prohlédnu, kdoví jestli tam nenajdu nějakou stopu po tom co se tu opravdu děje. Ale nejdříve si zkusím vymoct ten hovor se starostou. [/i]

[tab] [b]„Na ten pokoj, se můžu podívat později. Až si promluvím přímo se starostou.“[/b] Odvětím stále odměřeným, ledovým hlasem. Snažím se tlumit svůj vztek, který přichází vždy, když mi není vyhověno. Jedině to, že mě tu viděl s Benem a nechci aby se kvůli mě dostal do problémů, mi pomáhá odolávat výbuchu vzteku. Můj napjatý postoj svědčí o tom, že nemám daleko k tomu udělat nějakou nepředloženost

Inu je to zajímavé. [i]A pomyslím si ten člověk má něco za lubem.[/i] [b][/i]Mohl byste mi říct bližší informace o panu Robertovi? A jména stopařů které jste si najal? A pousměji se. [i] Co dál nějak mu to dokázat musím určitě v tom má prsty.[/i] Stojím klidně a cíle vědomě, a pokračuji do té mistnosti

[tab]Netrpělivě vyhlížím radnici. [i]Doufám že mi ten chlap nelhal. Pře jestli mi lhal nebo to přečet špatně tak si ho najdu a zmlátim ho.[/i]

[tab]Po pár minutách hledání konečně spatřím onu budovu a dojdu ke dveřím. [i]Hmm, pěknej dům. No nic půjdu se tam teda kouknout.[/i] Opatrně otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Spatřím dlouhou chodbu a na konci nějakýho chlapa, no spíš človíčka.

[tab]Vejdu do chodby. [i]Proč tak dlouhý chodby? Ty vůdci sou ale divný.[/i] Jdu vyrovnaně chodbou až dojdu k tomu člověku, který mě přivíta. Na jeho pozdrav odpovím úsměvem a lehkým kývnutím hlavy. [b]”Eeh, ne. Nemýlíte.”[/b] Řeknu na jeho první ´dvojotázku´.

[tab]Poslouchám ho, dokud nedomluví. Ovšem mezitím potichu uvažuji. [i]Sakra, nemusí mluvit takhle. Dyť já hodně jeho slovům nerozumim. Atlylická nebo jak to říkal, co to je?[/i] [b]”Jasan, jeho pokoj si ráda prohlídnu.”[/b]

[tab][i]Konečně nějaký dobrodružství, už se těšim.[/i] Tvářím se radostně.

[tab] Tvá slova kancléře zřejmě značně zaskočila. Několik vteřin lapá po dechu a pak odstoupí dál od stráží. Rukou Ti pokyne, abys následovala jeho příkladu. Tiše, patrně aby ho strážní neslyšeli, k Tobě promluví. [b]“Ehhm… Madam, situace je trochu složitější… ehmm… starosta… je… nebo spíše… starostův stav je vážný. Události okolí zmizení jeho syna v něm vyvolaly jakousi dušvní chorobu. Dnem i nocí o něj pečují lékaři, ale žádných velkých pokroků jsme se nedočkali. Starosta většinu dne prospí, je tak udržován léky. Když je však bdělý, pak jeho tvář svírá neuvěřitelná bolest. Celé tělo se mu škube a krom bolestných výkřiků nevydá ani hlásky… Opravdu ho chcete takhle vidět?“[/b] otáže se se zdrceným pohledem mužíček. [b]“Víte, tuhle situaci držíme v tajnosti. Zprávy o duševním stavu barona by mohly vyvolat vlnu nepokojů…“[/b]

[tab] [b]“Račte mne následovat!“[/b] pokyne Ti rukou kancléř a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

[tab] [b]“Račte mne následovat!“[/b] pokyne Ti rukou kancléř a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

[tab] [b]“Pan Robert je třicet let starý, urostlý chlapík, na němž je však poznat, že se více než čemukoliv jinému věnuje jídlu. Vysoký je asi sáh osmdesát, má černé krátké vlasy a na tváři jizvu. To je vše, co mě napadá. Jména lidí, co jej hledají, samozřejmě nevím. A nyní mne račte následovat!“[/b] pokyne Ti rukou kancléř a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

Následuji kancléře v zahrádce. [i]No...to musel být specialista. Takhle bez vybavení by se tam nedostal.[/i]

Když se dostaneme do Robertova pokoje, začnu si prohlížet okolí. [i]Hm, na velký boj to nevypadá...Robert musel asi spát, přes takovou vzdálenost by mohl utéct dříve, než by se k němu únosce dostal.[/i][b]" Měl Robert nějaké všeobecné nepřátele ? A co jiné situace, nebyl třeba někomu zadlužený, neměl s někým spory?"[/b]Pak si všimnu listin a otočím se na kancléře:[b]"Mohu?"[/b]

Jdu za kancléřem v zahradě se mi moc nelíbí páchnou tu kytky a vše je veselé a barevné.Přidám do kroku abych už měl zahradu za sebou. [Když přídu do Robertova pokoje začnu prohledávat pokoj.Nejdříve se podívám pod postel,prohlédnu ty dva obrazy a postel.[i]Vypadá tu to jako by někdo vyčistil stopy, jenom postel nechal rozhrabanou aby to nevypadalo nápadně.[/i] [b]Kdo byl naposledy v tomhle pokoji? Kde jste byl v dobu kdy se to stalo?[/b] [i]Určitě vtom hraje ňákou roli[/i]

[tab]Následuji kancléře, který poodstoupil od stráží. To co se dozvídám mě zaskočí. Tvářím se velmi překvapeně, dá se říci, že mě jeho sdělení šokovalo, čekala jsem leccos, ale tohle mě opravdu nenapadlo.

[tab][b]„Aha… To ovšem… V tom případě, mě opravdu nezbyde nic jiného než se spolehnout na vás. Pevně doufám, že mi podáte vše potřebné informace. Přesto bych starostu ráda navštívila a podívala se na něj.“[/b]
[i]Moc ti nevěřím a raději se přesvědčím na vlastní oči. Pokud mi říká pravdu, kdo ví, třeba mi starosta řekne něco čeho bych se mohla zachytit. Podle toho co se dozvídám, se ho nejspíš pokusil někdo otrávit. To co tu slyším nevypadá na duševní poruchu. Nebo mu někdo vyhrožuje a on má strach o syna. Jestli nevěří svému okolí, [/i]zkoumavě přejedu muže stojícího přede mnou pohledem, [i]mě by třeba něco povědět nebo naznačit mohl. Zkusím to, přinejhorším se nic nedozvím. Zatím se pokusím zjistit co se dá alespoň od kancléře…[/i]

[tab]Trochu se uvolním a tvářím se zamyšleně. Přesto nenápadně pozoruju muže a sleduju jeho reakci při odpovědích.
[b]„Ovšem nežli mě k němu uvedete ráda bych se dozvěděla něco o tom co přispělo k jeho nynějšímu stavu.
Kdy se přesně projevila u starosty ta duševní porucha?"[/b] [i]Potřebuju vědět jak moc to spolu souvisí.[/i]
[b]"Bylo to hned po té co dozvěděl o svém synovi, nebo uběhla mezitím delší doba či snad už předtím?“[/b] zajímám se.
[b]„Potom mám pár otázek co týče mladého pana Roberta. Předně kolik mu bylo let, jak asi vypadá, jak je vysoký, jakou má sílu. O co zajímal, co měl rád ? Kdo nyní starostu zastupuje a vydává potřebné rozhodnutí. A konečně jaké má nepřátele a jestli nepodezříváte někoho ve svém okolí.“[/b] Zasypu ho spoustou dalších otázek a nepřestávám ho sledovat. Čekám jak se zachová, jak odpoví .

[i]Říkal, že není atletické postavy, takže to je spíše takový pecivál. Možná, že sám neslezl, jenže pokud ho někdo nesl musel být hodně silný, když dokázal sešplhat a ještě u toho někoho nést. Takový člověk musel zanechat dosti čitelné stopy a musely by být alespoň trochu zřetelné i po silném lijáku. Ještě je možné, že by byl do pokoje tajný vstup, nebo další vchod.[/i]

[b]„Ten pokoj si ráda prohlédnu a také bych si ráda prohlédla prostor pod oknem a zahradu.“[/b] Požádám ho.

[tab] Kancléř chvilku přemýšlí a poté se zavrtěním hlavy odpoví: [b]“Myslím si, že mladý pán žádné nepřátele neměl. Alespoň o žádných nevím. Patřil mezi ten typ lidí, co vychází s každým. A ani o dluzích nevím. Nicméně opět bych je spíše vyloučil.“[/b] Na Tvoji další otázku pak ihned odvětí: [b]“Samozřejmě, prohlédněte si, co uznáte za vhodné, madam. Jen, ta hromada může být zpřeházená, přece jen již zde několik lidí, co sira hledá, bylo. Ale chybět by nemělo nic, na všechny jsem dohlížel.“[/b]

[tab] [i]Byť si všechny zmiňované věci důkladně prozkoumal, na nic, co by upoutalo tvou pozornost, jsi nenarazil.[/i]

[tab] [b]“Kdo byl v tomto pokoji naposledy?“[/b] zopakuje si pro sebe otázku kancléř. [b]“Myslím, že to byla jedna elfa. Ale dohlížel jsem na ni, takže všechny věci jsou přesně tak, jak byly předtím. Tedy snad až na ta lejstra na stole. A kde jsem byl já? Patrně ve svém pokoji. Ale proč se ptáte? To snad nijak s případem nijak nesouvisí. A zmizení mladého pána jsme zjistili až ráno, takže přesnou hodinu nikdo nezná.“[/b]

[tab] Nežli stačí starostův pomocník jakkoli zareagovat na Tvoji výzvu (ohledně zavedení ke starostovi), zasypeš ho přívalem otázek. Zprvu je vidět, že se snaží reagovat, ale nechce Ti skákat do řeči. Začne se tvářit velmi smutně a lehce poznáš, že se pod přívalem otázek zcela ztratil. Když dostane konečně čas na odpověď,, nezmůže se na více než. [b]“Pro…Prosím, počkejte. Na co jste se to ptala? Ehmm… jak došlo k té chorobě. Eee… starosta byl již delší dobu ve špatném psychickém stavu… od smrti manželky před několika měsíci… Ale, nesl to velmi statečně. Ale bylo poznat, že se uvnitř velmi… eh… trápí. Den před tím, než se Robert ztratil, se v noci hodně pohádali… kvůli jeho snoubence… nějaká Ther… dcera místního hostinského… No a prostě tu hádku si vyčítal a nemohl spát… Pak byl taky dost přepracovaný, v poslední době se to tu hemží spousty lodí a tak… prostě bylo toho moc. A když ráno přišla služka, že pan Robert neodpovídá a že má v zámku klíč , tak jsme dveře odemkli a on tam nebyl… a v tu chvíli měl záchvat. Upadl na zem a škubal sebou. Křičel pouze Roberte, Roberte…“[/b] Pak se kancléř na chvíli zamyslí, patrně vzpomíná na další otázku, kterou jsi mu položila. Jeho slova neměla leckdy hlavu ani patu, mužíček skákal z jedné věci ke druhé a celkově jeho nedávala mnoho smysl. Zdá se, že jsi ho přívalem otázek natolik vyvedla z míry, že ztratil pevnou půdu pod nohama a nezmohl se na více než takovéhle žvatlání. Patrně není na podobné jednání příliš zvyklý.

[tab] [b]“Pan Robert… ehmm… je mu třicet let, silnější postavy… vysoký kolem sáhu osmdesát… má krátké vlasy a jizvu přes obličej… Je to vše? Nebo jste se ptala ještě na něco?“[/b] zatváří se hodně nejistě, bezesporu vzpomíná, jestli ještě na něco nezapomněl. [b]“Kam že jste to chtěla jít? Do pokoje nebo na zahradu nebo ke starostovi?“[/b]

[b]" To mi nejde na rozum..."[/b]zamyslím se a vykročím k listinám.[b]" Váš pán tedy nepřátele neměl...Takže to vyvolává otázku: Proč? Pochybuji, že by to byl nějaký kult, který potřeboval oběť, protože ty berou většinou panny.

Nějací zloději možná, ale to by musel být někdo hodně zkušený, kdo by se proplížil kolem stráží, dostal se nepozorovaně až sem a tiše obvlekl sira Roberta...Sir Robert asi musel spát, protože kdyby nespal, určitě by si ho všiml a utekl by...[/b]řeknu a rozlédnu se.[b]" Pokoj vypadá čistý, k boji tedy asi nedošlo."[/b]řeknu, zvednu listiny a začnu si je prohlížet.....

[b]Kdo a co dělal stěmi papíry?[/b]Prohlédnu si papíry co jsou na stole a chvýli se do nich začtu po chvilce se zadívám na kancléře. [b]Kdo si všiml jako první že tu pan Robert není?[/b][i]Zní mi to jakoby vtom měl prsty[/i] [b]Už to na mě nehrajte a řekněte pravdu![/b]

Když vidím zmateného muže před sebou, těžko přemáhám smích. Zdá se, že je zvyklý, že co řekne každý udělá. No bude si muset poradit i se mnou. Zase se málem rozesměju, když vidím jak je chudák roztržitý, jen stěží se mi daří zachovat vážnou tvář.
[b]„Děkuji, to stačí.“[/b] Snažím se ho uklidnit. Přeci jen toho je na něj moc.
[b]„Jen ještě maličkost o co se pan Robert zajímal? Myslím čemu se nejraději věnoval ve svém volném čase. Nemám teď na mysli jeho snoubenku, spíše jeho zájmy. A kde bych našla toho hostinského, když už o něm mluvíme?“ [/b]Řeknu s velkým přemáháním, jak nejvážněji to jde.
Nechám mu dostatek času na odpověď. Nechci ho ještě více znervóznit.

[b]„Teď bych si ráda prohlédla jeho pokoj a potom zahradu pod oknem.“ [/b]Požádám ho. [i]Návštěvu u starosty vynechám, zřejmě by návštěva opravdu nepřinesla žádný výsledek. Podle jeho nejistého chování usuzuju, že mi říká pravdu. Koneckonců si to ověřím u hostinského.[/i]

[tab] [i]Prolistoval jsi zběžně všechny papíry a zjišťuješ, že nejsou psány jazykem, kterému bys rozuměl. Proto o textu nemáš sebemenší ponětí.[/i]

[tab] Při tvých slovech se „dveřník“ zatváří velmi rozzlobeně. [b]“Odpusťte si ty invektivy, pane! Nebo Vás nechám vyvést!“[/b] Když se za krátko uklidní, odpoví na zbylé dvě otázky. [b]“Ty listiny si již někteří z dobrodruhů pročítali, proto mohou být trochu zpřeházené. Ohledně zmizení. První člověk, který si zmizení všimnul, byla služka. Chtěla, jako vždy, uklidit pokoj, ale dveře byly zamčeny zevnitř. Pan Robert však neodpovídal a z pokoje nebyl slyšen žádný zvuk. Sdělila to tedy panu starostovi a ten pomocí klíčníka nechal dveře otevřít. Pokoj byl však prázdný.“[/b]

*****

Zkus prosím více času věnovat kontrole příspěvku. Opět naprosto ignoruješ čárky a některé hrubky též stojí za to…

[tab] Na Tvé spíše hlasité dedukce nežli otázky zareaguje kancléř pokrčením ramen. [b]“To opravdu netuším, madam.“[/b]

[tab] [i]Zběžně prohlédneš listiny a zjistíš, že jsou psány jazykem, kterému nerozumíš. Některá slova jsou ti však povědomá. Trochu zapátráš v paměti a vzpomeneš si, že jsi jistě kdysi slyšela písničku, ve které tato slova byla. Není pochyb, že texty jsou psány stejným jazykem. Prastarým jazykem šlechty a učenců, arvedanštinou.[/i]

[tab] [b]“Víte, pan Robert byl spíše samotář. Když nebyl zrovna se svou snoubenkou, trávil většinu svého času zamčený v pokoji. Co zde dělal, to opravdu nevím. Jen vím, že holdoval dobrému jídlu a pití, ale nemyslím… ehmmm… opilec nebyl, to ne. Vždy znal svou míru.“[/b] odpoví stále viditelně „vykolejený“ mužík. [b]“A ta krčma… ehmmm… je přímo naproti radnici. Jmenuje se u divokého lva.“[/b]

[tab] [b]“A nyní mě račte následovat do pánova pokoje!“[/b] pokyne Ti rukou kancléř a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

Dobrá, doveď mě tam.

[tab] [b]“Račte mne následovat!“[/b] pokyne Ti rukou kancléř a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

Prohlížím si listny. [b]" Hm,...arvedanština....Pane kancléři, nevíte, odkud má sir Robert tyto listiny? A... neměl v nedávné době nějaké obchodní styky? "[/b]

[i]Jazyk šlechty... Párkrát jsem s ní zpívala, ale netušila jsem, že by bylo dobré si je přeložit. Robert něměl konflikty... Asi není nikdo, kdo by ho chtěl zabít...
Kdyby někdo chtěl výkupné, tak už by se ozval...Možná...ael ne, to je troufalé..[/i]

[b]" Kde všude se mluví arvedanštinou? Tam bychom podle mě mohli něco zjistit. A... Vím, je to ode mě troufalé, ale v úvahu také přichází možnost, že to má na svědomí sám Robert..."[/b]

[tab] [b]“Arvedanštinou?“[/b] zatváří se mužíček evidentně zaskočen otázkou. [b]“Ach ano, vy asi myslíte ten zvláštní jazyk, kterým občas pan Robert mluvil. Myslím, že se tuto řeč naučil kdysi na škole v Novém Amiru. Popravdě neznám nikoho jiného, kdo by v tomto bohy zapomenutém místě arvedanštinu ovládal.“[/b] Poté se kancléř chvíli odmlčí a s nepřítomných obličejem se zamyslí. [b]“Možná by Vám ale mohl pomoci někdo z přístavu. Přece jen tu nyní kotví spousty lodí a někdo by to dokázal přečíst.“[/b] Tvá poslední slova jako by kancléř snad ani nevnímal.

[tab]Nadšeně jdu za chlapíkem.[i] Tyhle chodby mají výhodu. Aspoň se tu každej trochu projde. Já je nechápu. A tyhle keře tu sou k ničemu, ty by se dali lehce rozsekat. K čemu tady sou?[/i] Zavrtím hlavou a dám oči v sloup.

[tab]Jakmile ukáže na okno ve kterém je pokoj Roberta, zahledím se do okna a řeknu: [b]”To ale není moc vysoko. Z toho vokna by dokázal skočit každej.”[/b] Sklopím zrak a následuji muže. Posléze, aniž bych se podívala na okno dodám: [b]”A taky by se tam dalo dobře vylízt, někdo, no jak to říct, postě někdo dobrej by to zvládnul.”[/b]

[tab][i]Další dlouhá chodba, chjo.[/i] Povzdechnu si. [i]Ale je tu pěknej koberec, má barvu jako moje vlasy.[/i] Zazubím se. [b]”Jůů, obrázky, taky bych chtěla umět kreslit.”[/b] Koukám ze strany na stranu abych viděla každý.

[tab]Vejdu do Robertova pokoje. [i]Hmm, pěknej pokoj, já byla dřív ráda že sem se mohla vyspat aspoň někde na slámě.[/i] Dojdu k obrazům a prohlédnu si je. [i]To musí bejt těžký něco nakreslit, já sem akorát kreslila klackem v zemi jinak nic.[/i] Zašklebím se. Přijdu k posteli. [b]”Na to že je to tady tak pěkný tak je postel taková... ehm, divná. Ta deka je rozházená a to, no to na čem má hlavu, taky.”[/b] [i]Jo, ale kvůli tomu tu nejsem, proč mi to tu ukazuje, když tu nic zajímavýho není.[/i] Můj pohled sklouzne na stůl s pergameny. [i]Ajaj, já neumim číst.[/i] Obrátím se na chlapíka. [b]”Co je tady na těch... sakra už, permagenech, neba jak tomu říkáte?”[/b]

Následuji kancléře ven až na zahradu. Pohlédnu nahoru kam ukazuje, okno je dosti vysoko. Bedlivě si prohlížím jestli je možné někudy vyšplhat. [i]Sám určitě nesešplhal, to má mužík pravdu. Tohle chce trénovanou atletickou postavu. Ale když si zase představím jak tudy leze někdo s dospělým mužem na zádech. Ne, ne museli být nejméně dva. Pokud se opravdu jednalo o únos.[/i] Bedlivě si prohlížím zem pod oknem, obejdu i záhony růží v měkké půdě by zde mohla zůstat nějaká stopa, pomalu s pohledem upřeným k zemi dojdu až k živému plotu. Zběžně ho prohlédnu, hledám místo, které je nejméně zarostlé a mezi větvičkami by se dalo i když s obtížemi protáhnout. Určitě tu nějaké bude ze zkušenosti vím, že tyto ploty nebývají všude stejně husté. Tam zaměřením svou pozornost a pátrám po stopách. Když si vše pořádně prohlédnu, následuji mužíčka k Robertově pokoji.

Projdu chodbou, zběžně si ji prohlédnu, není tu mnoho k vidění. Stanu před zmiňovaným pokojem, vejdu dovnitř. Zamířím k oknu a hledám jestli něco neobjevím. Zejména stopy po provaze. Přesunu se k psacímu stolu a podívám se na listiny. [i]Škoda, že jim nerozumím, ale stejně je prohlédnu jestli mě třeba některá z nich nezaujme.[/i]
Na obrazech bude nejspíše starosta a jeho žena. Pátrám v místnosti i po něčem co by mohlo ukrývat tajný vchod, nejvhodnější mi přijde knihovna a krb. Zaměřím tedy na ně svou pozornost. [i]Zdá se mi, že jsem v krbu něco zahlédla, ale raději bych tu zůstala sama.[/i]

Sehnu se ke krbu a když se zvedám, přepadne mě náhlá nevolnost. Zničeně se usadím do křesla stojícího před ním. Omluvně pohlédnu na kancléře.
[b]„Promiňte, ale mohla bych dostat trochu vody?“[/b] [i]Jak jsem si všimla džbán s vodou tu nikde v pokoji není. Potřebuji ho dostat na chvilku z místnosti, propátrám krb a také si chci prohlédnout stůl a skříně pokud nebudou zamčené a půjdou otevřít. [/i]

[tab] Z tváře „průvodce“, který Tě bedlivě sleduje, můžeš lehce vyčíst, že je nepatrně vyveden z míry. Na tvou otázku také nejprve vůbec nereaguje, ale po chvíli si to uvědomí. [b]“Ehmm… pergamenech? Jakých pergamenech? Jo těhletěch. Už vidím… Pardon. Trošku jsem se zasnil.“[/b] vykoktá ze sebe. [b]“Popravdě sám nevím… Je to nějakým zvláštním jazykem, údajně arvedanštinou. Teda aspoň to říkala jedna elfa, co tu byla před Vámi… Jak ona se to jmenovala? Ani nevím… Ale měla myslím zamířeno do přístavu.“[/b] kancléř se poté na chvíli zarazí, jako by nad něčím přemýšlel. Zakrátko, nyní však znovu jistým hlasem, pokračuje. [b]“Víte, on mladý pán nebyl příliš sdílný. Dokázal být zamčený ve svém pokoji, tedy s výjimkou jídla, i celé dny.“[/b]

[tab] Pečlivě si prohlížíš stopy na zahradě. Je jich tu vskutku celkem požehnaně, ale všechny čerstvé, patrně dnešního data. Žádné z nich také, díky hloubce otisku, nenaznačují, že by dotyčný nesl nějaký těžký náklad. Poté svou pozornost věnuješ živému plotu. Opravdu se Ti povede najít několik „užších“ míst, resp. míst, kudy by se dalo dostat ven ze zahrady. Nicméně nikde jsi nenašla stopy naznačující, že by se o to někdo pokusil. Tedy alespoň ne polámané větvičky a opadané lístky.

[tab] Tvé další kroky tedy vedou do páně Robertova pokoje. Zběžně očima přelétneš listiny a ihned si všimneš, byť neumíš číst, že podobné písmo jsi nikdy předtím neviděla. Poté se dáš na prohledávání. Na knihovně nic zvláštního nespatříš a tak se přesuneš ke krbu. Zde Tě však Tvůj instinkt nesvedl na scestí, po bližším prozkoumání levé krbové stěny najdeš viditelnou skulinu. Na pravé stěně je pak poznat drobné odřené, není pochyb o tom, že jsi našla to, co jsi hledala. Nicméně žádný mechanismus, kterým by se umě zamaskovaný tajný průchod dal otevřít, nevidíš. Poté se Ti ale „zamotá hlava“.

[tab] Ať už jsi zahrála brilantní divadlo, či se Ti opravdu udělalo zle, nic to nemění na faktu, že se kancléř rozrušil ještě více, než dosud byl. [b]“Vodu? Samozřejmě, hned jsem tu. Počkejte, zůstaňte sedět. Okamžíček.“[/b] Načež v rychlosti opustil pokuj.

[tab][i]Todle není nic pro mě.[/i] Zašklebím se. [b]”Arve... co? A ty to neumíš přečíst? Já jen že tó, no, já neumim číst. Třeba to je něco důležitýho.”[/b] [i]Elfka, hmm. A proč asi šla do toho přístavu? Třeba tu Arveněco dokázala přečíst.[/i]

[tab]Dojdu k oknu a podívám se dolů. [i]Dyť říkám, to není tak vysoký.[/i] Otočím se na muže [b]”Nevíš proč šla do toho přístavu, neřekla něco?”[/b] Vrátím se ke stolku, vezmu do rukou jednu listinu a kouknu na to písmo. Zaostřím a začnu si jí přibližovat k hlavě. Pokud mi nic nebude připadat divné, zakroutím hlavou s negativním výrazem v obličeji a hodím listinu zpět na stůl. Vyčkávám na jeho odpověď.
----------
Sorry za tu délku, ale nějak mě nenapadalo co napsat. Přeci jen nehraji za nijak inteligentní postavu *40*

"No vidím, že si pan Robert žil jako prase v žitě." Letmo si prohlédnu celou místnost a zkontroluji zdali není něco v nepořádku. "Nemáte tušení kdo, nebo co ho mohlo unést podle vaší teorie? "(čekám na odpověď) " A co svědci? Jsou? "

Pozorně poslouchám komořího a všechno si ukládám do paměti- kudy by se z této budovy nejlíp unikalo,jaké zbraně má ochranka,kolik může být plat komořího,...Postupně se probírám myšlenkami a zároveň poslouchám mužíka.Jakmile skončí , mile mu úsměv vrátím se slovy: [b]Mnohokrát děkuji za tak podrobné informace, ten pokoj,pokud je to možné, bych si rád prohlédl.Také bych se rád něco dozvěděl o mladém pánovi,jistě mě hápete,jak je starý,kam rád chodil,kd tam chodil a s kým tam chodil.... [/b]. Čekám co mií komoří odpoví a ,pokud mě povede do pokoje, ho následuji.

Co se píše vtěch papírech?Kdo všechno měl klíče od pracovny?Co teď, asi v tom nemá prsty jenom mu někdo zaplatil,aby ho zalhal.Pečlivě si prohlédnu pokoj.A uklizečka tu uklidila?Asi to nemá cenu pudu se podívat z venčí.Asi to nemá cenu pudu se podívat z venčí.

[tab]Jakmile opustí pokoj, vyskočím z křesla, přejdu ke stolu. Znovu prohlížím volně poházené listiny. [i]Zvláštní písmo, mohlo by to pomoci k vyřešení. To opravdu důležité ovšem nebude ležet jen tak volně. Přesto vezmu jednu ze spodních listin, která mě zaujala a rychle ji schovám k sobě. Ben by mi mohl s rozluštěním pomoci, až najdem Roberta vrátím mu ji. Je to spíš taková výpůjčka v nouzi.[/i]
Zkoumám stůl ze všech stran, nahlédnu pod něj, zkouším jestli nejde nadzvihnout nebo odsunout deska stolu. Možná sem někam zapadlo něco důležitého.

[tab]Následně se přesunu ke skříním. Pokouším se je otevřít a prohlédnout. Při tom všem se snažím být co nejtišší a poslouchám jestli se neozvou na chodbě kroky. [i]Musím se mužíka zeptat až přijde, zda tu nechybí některé Robertovi věci. Mělo mě to napadnout už dřív. [/i]

[tab]Hned po té se věnuji krbu. [i]Takže přeci jen tajná chodba, únos je tím pádem téměř vyloučen. Určitě někam utekl se svou snoubenkou. Kde jen by mohl být ten mechanismus? Docela by mě zajímalo kam ten vchod vlastně vede. [/i]
Rozhlížím se v blízkém okolí, hledám nějaký výstupek. Pohled mi padne na svícen, nejblíže ke krbu. Zkusím jestli se s ním nedá pohnout. Když tu uslyším vzdálené kroky, rychle padnu znovu do křesla. Lokty opřené o kolena a tvář držím v dlaních. Předstírám, že mi ještě není dobře.

[tab] [b]“Tuhle řeč bohužel neznám, madam.“[/b] pronese človíček omluvným hlasem. [b]“A proč šla do přístavu? Tam jsem ji, musím přiznat, poslal já. Ptala se totiž, kdo by mohl znát tuhle řeč. A tak mě napadlo pouze přístaviště. Kotví tam nyní spousty lodí a tak by to někdo mohl umět přečíst.“[/b]

[i]Ač listinu zkoumáš sebevíce, nic zvláštního neobjevíš. Je to list obyčejného dopisního papíru popsaný černým inkoustem.[/i]

*****

Délka je v pohodě, je jasné, že v podobných fázích je potřeba „interakce“. Co se inteligence týče, to bych trochu nesouhlasil. INT 10 odpovídá zhruba běžnému měšťákovi, takže sice žádný génius nejsi, ale hloupá rozhodně také ne.

[tab] Reakcí na tvoji poznámku, která se týkala Roberta, je rozčarovaný pohled tvého „strážce“. Z jeho gest je zřetelné, že by Ti rád nějak odvětil, ale etiketa mu to nepřipouští. Proto mlčky vyčkává a sleduje Tě. Nad tvou následnou otázkou chvíli zapřemýšlí a poté se zavrtěním hlavy odvětí: [b]“Je mi líto, pane, na nikoho konkrétního podezření nemám. A co se svědků týká, událost jsme zjistili až ráno a nikdo, kdo by viděl v noci něco neobvyklého, se nám neozval.“[/b]

[tab] Na tvé díky se kancléř lehce pokloní a promluví. [b]“Račte mne následovat!“[/b] pokyne Ti rukou a vyvede Tě ven. Poté pokračuje kolem budovy doprava, kde odemkne malou branku a vstoupí dovnitř. Po chvilce se ocitáš v krásné zahradě, která je obehnána kolem živým plotem. Na zemi leží krásně střižený trávník, za zády je pak několik stromů a záhonů s růžemi. [b]“Tohle okno,“[/b] ukazuje průvodce na jedno z oken ve druhém patře, [b]“bylo otevřené. Tam je Robertův pokoj. Následujte mě.“[/b]

[tab] Projdete zadním vchodem do budovy a poté ihned po schodech nahoru. Schody vás dovednou až do dlouhé chodby, kde na zemi leží červený koberec. Stěny jsou, podobně jako v dolní části budovy, obloženy dřevem. Na zdech vidí portréty mužů, patrně předků barona. Stěny jsou na některých místech doplněny zapálenými svícny, bez nichž by zde nebylo vidět na krok. Kancléř Tě zavede ke druhým dveřím napravo, které vzápětí odemkne. [b]“Tohle je pokoj pana Roberta.“[/b]

[tab] Pokoj, před kterým se nacházíte, je asi pětadvacet sáhů čtverečných velký. Na podlaze je položen tlustý černý koberec, na stropě je malý křišťálový lustr, který má všechny svíčky vyhořené. Nalevo od dveří je velká postel „s nebesy“, která je dosud nestlaná. Pravou stěnu tvoří několik skříní. Kousek od nich je do stěny zapuštěn krb, před kterým stojí křeslo. Pod oknem, které je přímo naproti dveřím, stojí asi sáh od zdi židle a psací stůl, na němž leží jakési listiny. Vedle stolu v rohu je pak knihovna. Na stěně vedle okna vidí dva obrazy. Portrét muže nalevo a portrét ženy napravo od něj. Podél stěn je zde několik svícnů.

[tab] Zavalen pod palbou tvých otázek Ti kancléř gestikuluje, abys mu dal možnost reagovat. [b]“Ehmm… obsah listin pana Roberta neznám, tento jazyk, pokud vím, ovládal ve zdejším okolí pouze on. Ehmm…“[/b] Poté se na chvíli odmlčí, přemýšleje patrně na další otázkou. [b]“Pokoj byl ponechán v původním stavu, tedy neuklizen. A klíče, pokud vím, má pouze mladý pán. Dovnitř jsme se dostali až za pomoci zámečníka. A nyní, pokud chcete ven, tak mě následujte. Jen zamknu pokoj.“[/b]

[tab] Nemáš-li dalších otázek ohledně pokoje, pak kancléř zamkne a dovede Tě zpět na zahradu. Pokud si budeš ještě něco prohlížet, pak vyčká.

[tab] Prohlídka stolu kýžené ovoce nepřinesla, deska je na stole pevně ukotvena. Díky masivnímu dřevu, z něhož je stůl vyroben, s ní nejsi ani s to pohnout. Skříně nejsou zamčené, a tak se do nich snadno dostaneš. Obsahují všemožné mužské oblečení – tuniky, kalhoty a několik párů bot. Když jsi v pečlivějším zkoumání, z chodby náhle uslyšíš hlasitou ránu doprovázenou těžko rozeznatelnými zvuky. Kroky, které v tu chvíli byly rovněž slyšet, se začnou vzdalovat a za okamžik utichnou. Věnuješ se tedy nadále svému průzkumu.

[tab] Nic z obsahu skříně Ti do oka nepadne a začneš se tedy věnovat krbu. Výstupky žádné nenalezneš, a tak svou pozornost věnuješ svícnům okolo krbu. [b]“Heuréka,“[/b] zvolal by klasik, pravý svícen jde na rozdíl od pravého pootočit. Tento pohyb je doprovázen tichým skřípáním; krb se odsunul. Před Tebou se objevuje temná chodba vedoucí kamsi dolů. Vidět jsou pouze točité schody a dvě nerozsvícené louče visící po krajích. Z chodby se pomalu ozývají kroky.

Vyjdu ven do zahrady ve které se cítím nesvůj.[b]Doveďte mě ktomu oknu.[/b][i]Skusím se podívat po stopách [/i]

[b]" Škola? Kde leží?"[/b]zeptám se začnu přemýšlet. [i]V přístavu...To je divné.
Neměl nepřátele, spory a ani hádky... Musím se odragovat..[/i]Stáhnu si ze zad loutnu a lehce si zabrnkám. Pak se otočím na kancléře: [b]" No, tady to asi bude všechno...Půjdu se teda podívat do přístavu.."[/b]řeknu a pro jistotu se podívám na postel a vezmu si tu listinu.

[tab]Jakmile se kroky začnou vzdalovat, vyskočím z křesla a běžím se podívat ke krbu. [i]No vida, teď jen zjisstit kam to vede. [/i]Hledím do tmy a hloubky, dlouho se nerozmýšlím, popadnu jednu z připravených loučí. Na chodbě jsem si všimla zapálených svícnů, opatrně vykouknu ven do chodby, jsou slyšet pouze pomalé kroky, v dohledu nikdo není. Jistě bude ještě někde na schodech. Rozhlédnu se, kde je nejbližší svícen. Připálím louči a znovu se vracím ke krbu.

[tab]Vlezu dovnitř, na kraj chodby, posvítím si loučí dolů do chodby, moc daleko vidět není. Kroky zvenčí se přibližují. [i]Co teď, nejlépe když se nikdo nedozví, že jsem tu chodbu našla . Svícnem se krb otevíral, určitě musí jít z druhé strany něčím zavřít.[/i] Jediné co mi hned padlo do oka jsou držáky na louče. Zkouším s nimi pohnout. A čekám jestli se chodba znovu uzavře.

[tab]Tu mě napadne, že vlastně nevím kam ta chodba vede ani jak je dlouhá. Pro jistotu vyndávám i druhou louči. Po menším zdržení sejdu pár schodů, zastavím se. Tiše stojím a hledím dolů do tmy a pozorně poslouchám.

[tab] [b]“Račte!“[/b] povídá kancléř a dovede Tě tři metry doprava ode dveří.

*****

Přiznám se, že mě to začíná silně nebavit. Jak by se Ti líbilo, kdybych psal podobné příspěvky já? Viz. třeba ten můj poslední. Nechci, abych psal slohové práce, to opravdu ne, ale přece jen nějaký rozumný text lze vyplodit vždy. Bylo by úplně stačilo, kdyby ses snažil své činnosti trochu více popsat. Nebo popsat tón hlasu atd. Vymyslet toho lze spoustu a příspěvek pak daleko lépe vypadá. A zkus používat ten word. Třeba slovo „skusím“ mi opravdu rve žíly.

[i]Najednou jsem si na něco vzpomněl, kacléř říkal něco o elfce,kdo byla ta tajemná elfka?[/i][b]Kdo byla ta elfka o které jste před chvílí mluvil?[/b]Řeknu tajemným až lehce lhostejným tónem.Podívám se na zeď zda je možné vylézt z okna, lehce ale jen rychle si prohlédnu zahradu zdali pak neuvidím něco podezřelého.Usměji se na kancléře a pravím.[b]Měl pan Robert mnoho nepřátel povězte mi něco o jeho konkurentech nebo o lidech kteří by ho mohly chtít unést, a jaký vztah byl mezi vámi a panem Robertem?[/b]Řeknu zaujatým tónem a chovám se sebejistě aby vypadalo že moc dobře vím co dělám.[i]Asi z něj nic nedostanu no uvidíme co odpoví.[/i]A pohrdavě se usměji.

[tab] Poté, co pochodeň rozžehneš se vydáš do „nitra“ krbu. Vnitřní mechanismus zavírání dveří tentokráte není nijak skrytý; tlačítko na levé stěně kousek od držáku na pochodeň je viditelné už při slabém osvětlení. Po zmáčknutí se s podobným skřípáním jako před chvílí „vrata uzavřou“. Postupuješ pomalu po točitých schodech a jejich konec jako by byl v nedohlednu. Schodiště není opatřeno žádným zábradlím a tak rychlý pohyb, i kdyby ses o ně pokoušela, není možný. Sem tam na podlaze spatříš kusy bláta s jehličím, není pochyb o tom, že tomu není dlouho, co tudy někdo šel.

[tab] Když se po chvilce zastavíš a zaposloucháš se, uslyšíš jakési volání, nejspíše vycházející z páně Robertova pokoje. Slovům však příliš rozumět není. [b]“Má… jste tá… věte sé…“[/b] Více, než tyto fragmenty nezaslechneš.

*****

Doufám, že Ti nevadí ukončení v těchto místech. Mohl jsem se samozřejmě odvést až pod schody, ale mohl bych být, a vcelku právem, obviněn za hraní za hráče.

A nyní ke kritice, jež si po mně chtěla *6* Předem avizuju, že to jsou opravdu hodně malé detaily.

- Jeden překlep „zjisstit“ (ale já jich mám většinou ještě víc)
- Občasné opakování slov (např. louče a chodba. Obé tam je 4x) Místo louče by šlo použít třeba pochodeň, místo chodby pak například koridor. (také se toho dopouštím, když mě nenapadne synonymum. Zvláště často to dělám u jmen)
- Dále píšeš „Jediné co mi hned padlo do oka jsou držáky na louče“. To není tak úplně pravda (viz. můj příspěvek). Do oka Ti to padlo bez louče, s ní je to jiná písnička *6* V téže větě by se rovněž hodily čárky. „…, co mi hned padlo do oka, jsou…“

Jinak samozřejmě rád uvítám i Tvou kritiku. Zvláště kdykoliv bys měla pocit, že hraju za hráče. Je to můj zlozvyk a musím ho eliminovat *6*

Pomalu opatrně sestupuju po schodech dolů. Celou cestu sleduji i stopy, které tu někdo zanechal, snažím se odhadnou kolik tu šlo osob. [i]Skloním se k nim, bláto je už vyschlé i na jehličí je poznat, že to je už pár dní co tudy někdo, nejspíš Robert prošel.[/i] Jdu stále níž a níž, nekonečně dlouhou dobu. Cesta dolů je jednotvárná, stále stejná, od strachu ze samoty, tmy a neznáma mě dělí jen skutečnost, že tudy šel někdo přede mnou. Ta myšlenka mě uklidňuje tichu co mě obklopuje. [i]Nyní jsem už určitě pod povrchem, každou chvilku musím dorazit na konec schodiště.[/i]

[tab] [b]“Škola je v Novém Amiru, je to starodávné město jihovýchodně odsud. Pak Robert tam kdysi studoval.“[/b] odpoví kancléř a vyčkává dalších rozkazů. Když proneseš přání jít do přístavu, uzamkne dveře od pokoje a známou cestou Tě vyvede ven. [b]“Hodně štěstí, madam! A mohl bych Vás poprosit o pozdější navrácení té listiny? Děkuji a sbohem!“[/b] Po těchto slovech Tě opustí a Ty se vydáváš směrem k přístavu. I kdybys neznala směr, čilý ruch, vycházející z těchto míst, by Tě tam jistě dovedl. Po několika minutách chůze vstupuješ do přístavní čtvrti. Už z dálky je vidět, že je zde trochu „přeplněno“. Řeka v těchto místech, byť je několik desítek sáhů široká, není vůbec vidět. Kotvících lodí je zde nespočetně.

[tab] Byť ulice v tuto dobu bývají obvykle klidné, dnes tomu tak není. Hluk povykujících námořníků se rozléhá na míle daleko. Zrovinka procházíš kolem zdejšího „kulturního místa“, hospody U zlomeného stožáru. Ven se vypotácí od pohledu značně podroušený barbar v typickém námořnickém tričku s pruhy a v tmavomodrých kalhotách. Když si Tě všimne, prudce sebou trhne, div nespadne na zem, a otočí se na Tebe. [b]“A heleďme se, slečinka. Nechceš ukázat ňáký romantický místo? Třebas mojí kajutu.“[/b] načež se hlasitě říhne a začne se „sápat“ k Tobě.

[tab] [b]“Elfka? Ach ano. Také patří mezi dobrodruhy, jež hledají Roberta. Podobně jako vám jí do oka padly listiny na stole, ale zamířila do přístavu. Mohl by tam být někdo, kdo tento pradávný jazyk ovládá. Arvedanština se mu říká. Ale to jsem patrně již říkal…“[/b] odpoví muž na tvoji otázku a odmlčí se.

[tab] Při průzkumu zahrady nic neobvyklého nenarazíš, stop je tu spousty, ale všechny jsou čerstvé. Nejspíše budou patřit jiným „lovcům“. Ale prohlídka nic podezřelého nepřinese. Okno je několik sáhů vysoko a stěna je značně hladká. Sešplhání dolu by pro obézního člověka mohlo být obtížné.

[tab] Nad Tvou další otázkou kancléř chvíli popřemýšlí. [b]“Inu, o žádných takových lidech opravdu nevím. Ale myslím, že žádné konkurenty neměl. On se ani žádnému oboru, ve kterém by mu mohl někdo konkurovat, nevěnoval. Snad jedině že by mu někdo docházel za jeho snoubenkou. Ale to je jen má fantazie…“[/b]

[tab] Po několika minutách chůze schody konečně skončí a před Tebou se rozprostře temná necelý sáh úzká chodba. Podlaha je zde hliněná a stěny, dá-li jim tak říkat, rovněž. V podstatě se jedná spíše o „vyhloubený tunel“, který je vždy po několika sázích vyztužen dřevěnou konstrukcí. Ale i přes tyto výztuhy nepůsobí zrovna stabilním dojmem. Několik dalších minut postupuješ rovnou chodbou, která je náhle ukončena železným žebříkem, který směřuje k povrchu. Obezřetně lezeš nahoru a zhruba po deseti sázích se dostaneš až ke stropu, kam je vsazen, již trochu zrezivělý, poklop. Otevřít lze lehce, a tak se po dlouhých minutách ocitáš konečně na povrchu.Poklop je shora pokryt mechem, a tak do terénu naprosto zapadne. Nacházíš se na malé mýtince, která je dokola obklopena smrkovými stromy. Z dálky je slyšet zpěv ptáků, jinak je zde naprostý klid.

[tab]Konečně nahoře, zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu, stísněný pocit ze mne opadává. Poslouchám zpěv ptáků. Zhasím louči, teď už ji nepotřebuji, odložím ji někde cestou mezi stromy, tady by to bylo nápadné. [i]Skoro jako bych byla doma, takový klid. Tady mezi stromy se cítím dobře. Město nebude moc daleko, chodba vedla rovně, tedy někde za mými zády. Teď hlavně zjistit kudy dál. Začnu hned tady, uvidíme jestli tu nezůstalo nějaké znamení.[/i]

[tab]Sehnu se k zemi a pátrám v mechu, trávě a měkké půdě po stopách nebo něčem co by mi napovědělo, kterým směrem se vydat dále. Obcházím v malém kruhu, který postupně zvětšuji kolem východu z podzemí. S hlavou sklopenou , upřeně sleduji půdu pode mnou.

[tab]Pokračuji od poklopu ke konci mýtiny, opačným směrem než, kde se podle mě nachází město, pokud utekl s tou dívkou nejspíše se setkali někde tady. [i]Jeden z nich tu musel nějakou dobu čekat. V tom případě zde určitě něco zůstalo. Pohled mi padne na pochodeň v ruce, i on ji určitě někde odložil. Nebo spálil.[/i] S očima upřenýma k zemi, snažím se něco zahlédnout, občas zalétnu zrakem i mezi stromy. [i]Ne takhle to nepůjde. Mysli, když budeš na někoho čekat co uděláš? Najdu si nějaké vhodné místo. [/i]

[tab]Rozhlédnu se kolem. Padne mi do oka rozložitý, hustý smrk. To by mohlo být ono, rozejdu se tím směrem a ještě než dorazím až k němu, mě zaujme zválené místo. [i]Že by jeden z nich čekal zrovna tady? Zbystřím zrak, něco je v trávě, možná odřezky kůry?[/i] Srdce mi zahoří nadějí. Vydám se blíže propátrat co, že to vlastně je.

"Hmmm... Dobrá! Máte pro mě ještě něco? V tuto chvíli nemám potuchy co dělat. "

[tab] [b]"Ne, pane."[/b] pronese kancléř.

*****

Myslím, že kdybych ti psal podobné příspěvky, tak by si z toho na větvi taky nebyl nebo se pletu? Zkus svůj příspěvek pro příště trochu rozvést a doplnit např. o myšlenky.

Zamyslím se.[i]Musím se podívat do přístavu[/i][b]Nevíte kdo by mohl být ten člověk co umí tento jazyk?[/b]Podívam se zkoumavě na kancléře a v duchu si vybavím listiny.[b]Mohu si tyto listiny vypůjčit[/b][i]Jestli to nepovolí budu je muset ukrást,kancléř se mi ani trochu nezamlouvá a opovrhuji ním.[/i][b]Kolik asi zde bylo dobrodruhů?[/b]

[tab] Mužíček se na Tebe nechápavě podívá. [b]“Nemluvil jsem o nikom konkrétním, pane. Jen jsem říkal, že v přístavu by někdo takový být mohl. Jinak jednu z listin, pokud ji vrátíte, si samozřejmě půjčit můžete. Ale, ve vší úctě, mohl jste to říci dříve, když jsme ještě byli v pokoji. Počkejte zde, hned se vrátím.“[/b] odpoví trochu podrážděným hlasem. Zdá se, že antipatie budou vzájemné. Po těchto slovech Tě zanechá v zahradě a zmizí ve dveřích, ze kterých jste před okamžikem vyšli. Netrvá to ani minutu a kancléř se vrátí. Podá ti jednu z listin a konečně zodpoví i Tvou poslední otázku. [b]“Hledačů zde bylo kolem dvaceti, ale opravdu nechápu, kam ty Vaše otázky směřují!“[/b] řekne již téměř zlostně.

*****

Proč nedokážeš dodržovat vše, na čem jsem se domluvili, najednou? Minule to bylo formátování a tentokráte zase ignoruješ tečky a mezery za větou. O uvozovkách, čárkách a jiných věcech snad mluvit ani nebudu…

[tab] Po několika minutách marného hledání objevíš konečně cosi zajímavého. V místě, kde byla měkká půda, zůstala část otisku boty. Vydáš se tedy směrem, kam šlépěj ukazovala. Dojdeš až ke „stromové bariéře“, kde Tvé „podezření“ ještě zesílí. V části, kde jsou stromy ještě malé, jsi objevila hned několik polámaných větviček. Není sporu o tom, že se tudy někdo prodíral. A to více než jednou. Postupně se proplétáš hustým lesíkem dál. V této fázi již není složité určit směr, kudy čísi kroky vedly. Polámané větévky a občas i nějaké otisky prozradí vše. Po necelých deseti minutách chůze se konečně z labyrintu stromů dostaneš ven.

[tab] Cesta, dá-li se tak této stezce říkat, ústí na podobné mýtince, kde Tvé pátrání začalo. Jen o mnoho větší. Zhruba uprostřed zahlédneš malý dřevěný srub. Zdá se být opuštěný. Tuto teorii podporuje i zavěšený zámek, čehož si všimneš, když se přiblížíš. Do oka Ti však padne jiná věc. Nalevo od srubu je polámaný stůl a rozházené dvě židle. Na zemi leží rozbitá keramická miska a rozsypané borůvky. Směrem na sever se od stolu táhne výrazná krvavá stopa. Když zaostříš zrak do dály, všimneš si, že severní „bariéru“ netvoří stromy, ale jakési jezírko či říčka. Pokud Tě oči neklamou, vidíš mlhavé obrysy ležící postavy.

*****

Pokud se ti zdá, že jsem nyní hrál za Tebe, tak se omlouvám. Chtěl jsem nás oba oprostit od nudných příspěvků z cesty. Doufám, že to přežiješ. Pokud ne, tak věz, že to máš za to své zakončení příspěvku, které bylo podobně na hraně. *6*

[tab]Pozorně ho poslouchám. [i]Jo, škoda že jí nezná.[/i] Zašklebím se. [b]”No, tak to tam asi budu muset jít i já, když chci vědět co to znamená co?”[/b] Znovu se zašklebím. [b]”No co. Co se dá dělat, holt sem sem šla a tak musím taky konat co?“[/b] [i]Konečně nějaká nápověda, třeba potkám někde tu elfku a pomůže mi, nebo já jí.[/i] Zazubím se. [i]No jo, ale to budu potřebovat tu, sakra ten, noo pergamen! Achjo. A nebo alespoň název tý řeči, pře já si jí nepamatuju a cestou to určitě zapomenu.[/i]

[tab][b]”Hele, můžu si vzít nějakej ten, tu, eeh ten, *grrr* pergamen?! Nebo mi někam nakresli ten název pře já bych to hned zapomněla, sic neumim číst, ale ten někdo snad jo, ne? Na mě je to slovo totiž moc složitý. Jako ten…“[/b] Beznadějně sklopím hlavu. Rychle jí zase vzpřímím a zařvu: [b]”PERGAMEN!!!“[/b] [i]Tááák a je to. Hned se mi ulevilo, když si takhle zařvu.[/i]

[tab]Jak se tak rozhlížím po zemi, všimnu si popadaného jehličí ze stromů. Zarazím se. [i]U všech bohů, na co jsi vlastně myslela, ty stopy v podzemí, přece nemohl udělat Robert, leda by se vracel. Ne, ty udělal někdo kdo šel dovnitř a ne ven. Jak jen můžeš být tak hloupá. Žádné jehličnany přeci venku na zahradě nikde nebyly, příště přemýšlej. [/i]V duchu si nadávám oči upřené k zemi, když konečně pohledem zavadím o cosi zajímavého. [i]Konečně něco! Otisk boty.[/i] Pomyslím si spokojeně.

[tab]Pomalu se vydám tím směrem, jakmile se propletu mezi porostem, spatřím srub. Zastavím se, chvilku pozoruji okolí, nechci udělat další chybu. [i]Jako bys jich už dost neudělala,[/i] ušklíbnu se.
Očividně je opuštěný. Přiblížím se, [i]hm, židle a polámaný stůl, to vypadá na pořádnou rvačku. Proč jsou vlastně venku a ne uvnitř? [/i] Dojdu ještě blíže, chci zjistit co se tu vlastně stalo, když uvidím krvavou stopu. Vzhlédnu dopředu, přimhouřím oči. Jsem si téměř jistá, že kus přede mnou leží postava.

[tab]Rozeběhnu se k ležící osobě. [i]Srub počká, tohle je důležitější. Někdo se zřejmě snažil dostat k vodě, že je nejspíš zraněný, ne-li mrtvý, je patrné na první pohled.[/i] Jestli je to ten co ho hledám, doufám, že ještě žije. Téměř ještě v běhu poklekám a snažím se zjistit zda dýchá, jak velké jsou zranění na těle a o koho se vlastně jedná.

Jo jasně to chápu. Jenže teď nevím co dál (Jinak mě je jedno co píšeš, musím čekoat cokoliv)
* * * * * *
V tom případě vám děkuji, že jste mě provedl po sídle a ukázal mi pokoj pana Roberta. Myslím že se tu porozhlédnu po pokoji a venku okolo sídla. Když něco najdu, dám vám vědět. [i][/i]Počkám až kancléř odejde a vydám se prohlédnout si okolí sídla.

[tab] Služebný se na Tebe pobaveně dívá, koutky mu cukají a jen tak tak se udrží nesmát. Poté si dá ruku před obličej, odkašle si a znovu promluví svým typickým škrobeným hlasem. [b]“Promiňte mi… Tedy jednu z listin si samozřejmě vzít můžete, jen bych Vás rád poprosit o její pozdější navrácení. Mladému pánovi by mohla scházet, jistě rozumíte.“[/b] zakončí svůj proslov, načež se přesune ke stolu, kde brkem napíše úhledným písmem na list čistého „papíru“ jediné slovo – ARVEDANŠTINA. Lísteček spolu s jednou z listin Ti předá. [b]“Prosím, madam.“[/b]

[tab] [b]“Je mi líto, pane, ale to nebude možné. Mám příkaz zde nenechávat nikoho samotného. Přece jen jsme ve starostově domě, takže by nebylo moudré, aby se zde procházel, kdo chce. Doufám, že mi rozumíte.“[/b] Těmito slovy zakončí tajemník svou řeč a zůstane stát tam, kde dosud.

*****

Jestli Tě můžu poprosit, piš prosím u přímé řeči alespoň uvozovky (rád bych samozřejmě byl i za tučné písmo). Takhle jsem chvilku muset zkoumat, kdy přímá řeč končí.

Díky

[tab] Když přistupuješ blíže, poznáváš v ležícím těle osobu, jež si měla najít. I přesto, že byl kancléřův popis tak kusý. Pod nohama Ti leží obtloustlý třicátník s velkou jizvou přes obličej. I oblečení vypovídá o bohatém původu, kalhoty i košile se zdají být z velmi kvalitní látky. Tedy možná bude lépe říci to, co z kalhot a košile zbylo. Košile posloužila jako provizorní obvaz na ránu na hrudníku, kalhoty pak zastavily krvácení z evidentně zlomené pravé nohy.

[tab] Jakmile se nad tělo skloníš, abys zkontrolovala životní funkce, dosud bezvládně ležící muž se probere. Otevře své oči a vytřeští je na Tebe. [b]“Laura… pomozte jí… prosím… ta příšera ji...“[/b] nestihne svá slova ani dokončit a upadne opět do spánku či bezvědomí. Dle trhaných slov a bolestivé grimasy bylo poznat, že ho slova velmi unavují či mu spíše způsobují bolest. Robertova zranění nejsou natolik vážná, že by mohla přímo způsobit smrt, nicméně jeho stav je i tak vážný. Rozhodně není ve stavu, kdy by byl s to kamkoli dojít.

*****

Opět jsem doplatil na to, že si vymýšlím jména za chodu. Takže jestli už jsem dříve snoubenku pojmenoval jinak, tak promiň. Doufám ale, že tomu tak není.

[i]Juch... to je ale puch. Měl by ses ovládat, kamaráde... No tak, jdi na to. Ne, to ale nejde... TAK DĚLEJ! Už to tak párkrát bylo... Tak se vzchop!![/i]

Nasadím chtivý úsměv, jakoby se prohlédnu, přiblížím se k barbarovi a spustím jemným hláskem: [b]" No...možná..."[/b]Obejmu mu ramena a pokračuju: [b]" Třeba by tu pro tebe kousek byl..."[/b] Obtrhnu se od něj a řeknu normálním hlasem: [b]" Ale až jindy, teď bych něco potřebovala zjistit."[/b] a začnu si ho zkoumat.

[b]"Jistě to chápu. Pak tedy půjdu. Jestli na něco přijdu dám vám vědět."[/b]
Nepočkám na rozloučení a ihned vyrazím do města. Pokusím se nalézt tu nejhůře vypadající hospodu, abych zde zjistil nějaké informace o únosu.
* * * * *
JJ sorry sem nestíhal tak jsem to odflákl.

[tab]Robertova slova mě zarazí. Nadšení z toho, že je naživu, ihned opadává.
[b]„Jaká příšera? Kde?“ [/b]optám se, ale muž už je opět v bezvědomí. Poplašeně se ohlédnu, narovnám a propátrám očima nejbližší okolí. Pokrčím rameny. [i]Zdá se, že jsme tu sami, nejdříve se postarám o zraněného a potom se rozhodnu co dál, ale raději zůstanu ve střehu. [/i]

[tab]Opatrně si prohlédnu ránu na hrudníku. Nevypadá dobře, podle toho co můžu posoudit, mu bolest způsobojí zřejmě naražená žebra. Opatrně po nich přejedu prsty, [i]taky se nemusel tolik přecpávat, jak mám kruci teď něco poznat a nepůsobit mu zbytečně bolest. [/i]
[b]„Promiň, ale jinak to nejde, musím trochu přitlačit,“[/b] omlouvám se, i když vím, že mě zřejmě nevnímá. Jsem tak navyklá, mluvit s pacienty, tichým uklidňujícím hlasem. Nahmatám jedno po druhém, zlomené se nezdají. [i]Díky za to, bohové, stály při tobě. Zlomené by mohlo poškodit plíce.[/i] Zbytky košile natrhám na širší pruhy, co nejšetrněji znovu obvážu ránu na hrudníku. Po té se věnuji noze. Otevřená zlomenina také nevypadá dobře, alespoň, že už nekrvácí a kost neprorazila tepnu.

[tab]Zvednu se, a zaběhnu k nejbližším stromům. Po chvíli hledání se mi daří najít dvě rovné, silnější větve. [i]To je přesně ono co potřebuji, dlahy mám. Ještě by to chtělo jednu silnější. Támhle na zemi, ta bude stačit na provizorní hůl.[/i] Zatvářím se spokojeně. Vezmu nůž, odřežu postranní větvičky s listy a vracím se zpět.

[tab]Nožem odříznu pravou nohavici a z látky nařežu potřebné pruhy.
[b]„Teď musíš chvíli vydržet, vím bude to bolet, ale potom se ti uleví, uvidíš.“ [/b]Uklidňuji zraněného, zvyk je zvyk. Opatrně, ale zároveň co nejrychleji, abych muži nezpůsobila moc velkou bolest narovnám nohu a srovnám kosti. Usuzuji, že teď už jsou jak by měli být, přiložím z obou stran nohy větve a pevně je upevním. Tím znehybním končetinu, aby zlomená kost mohla srůst a nenapáchala nějakou škodu. Ještě, že jsem měla doma dost zkušeností se to naučit. Často jsem pomáhala matce a zlomeniny byly u nás téměř na denním pořádku. Tak hotovo. Alespoň pro nejbližší chvíle je o něj postaráno. Spokojeně si prohlédnu své dílo.

[tab]Teď bych jej potřebovala odsud dostat někam do sucha, alespoň do srubu. Bezradně se dívám na ležící postavu, sama si s ním neporadím, je moc velký a silný, nepohnu s ním. [i]Co s ním? Nic mě nenapadá. Musím jej nechat na místě. Říkal něco o své milé a příšeře. Poohlédnu se tedy kolem, snad ji objevím. Tedy tu snoubenku, o příšery nestojím.[/i]

[tab]Vracím se zpět ke srubu, kde se dám do podrobného pátrání. Nejprve si prohlédnu vnitřek, jestli neobjevím něco užitečného a poté se přesunu na místo, kde se podle všeho odehrál zápas. Uvidíme jestli mi stopy něco prozradí.

[tab] Opustíš budovu radnice a vydáš se hledat vhodné místo pro zisk informací – hostinec. V této oblasti jsou veškeré krčmy poměrně nové a dobře udržované, tedy žádné, které by tvým plánům vyhovovaly. Chvilku bloudíš po městě, než Tě jeden z místních navede na zaručený „pajzl“. U zlomeného stožáru v přístavní čtvrti prý široko daleko nemá konkurenci. Rázným krokem se do těchto míst vydáš, díku hluku krčmu najdeš snadno. Zanedlouho jsi u svého síle, Zlomený stožár je necelých padesát sáhů před Tebou. Před hospodou se odehrává velmi zvláštní situace. Mladá elfka, nejprve obejme poblíž stojícího barbara a záhy se odtrhne. Barbar trochu zavrávorá a vyzvrací se přímo přede dveře hostince. Po chvíli si otře pusu a pokračuje v „konverzaci“ s vysokou kráskou.

*****

Nyní prosím do šepotu zařaď krom mě i hráčku jménem Lynnet. Děkuji

[tab] Námořník, evidentně potěšen tvým „zájmem“, si několikrát chtivě přejede jazykem pro rtech, rukou pohladí krátký vous a snaží se něco říci. V tu však náhle vykulí oči, dá si ruku před pusu a otočí se k tobě zády. O činnosti, jíž se právě zabývá, nemůže být díky hlasitým projevům sporu. Za pár vteřin jeho zrak opět spočine na tobě, předloktím si otře špinavou pusu a promluví. [b]“Tak copak Tě trápí, krasotinko? Neboj, strejda Fredy Ti se všim pomůže.“[/b] Načež se upřeně zadívá do oblasti tvého dekoltu. [b]“Nenapijem se na to? Určitě by ses trošku uvolnila.“[/b] Při barbarových slovech si všimneš, že k vám z boku přichází jakási postava zahalena do tmavého pláště. Jde-li však k vám či pouze do hostince, se nedá moc dobře odhadnout.

*****

Nyní prosím do šepotu zařaď krom mě i hráče jménem Kell. Děkuji

[tab] Když Robertovi uvolníš provizorní obvazy z hrudníku, můžeš si konečně prohlédnout zranění. Jedná se čtyři rovnoběžné šrámy, asi dva palce široké a pět palců dlouhé. Nikdy si neslyšela o ničem, co by dokázalo takového způsobit. Jedna věc je však jasná, to něco mělo pořádné drápy.

[tab] Po ošetření pacienta se vydáš na průzkum srubu. Zámek, který visí na dveřích, ti jasně signalizuje, že nikdo není doma. Dveře však příliš pevně nevypadají, s trochou síly by neměl být problém je vyrazit. Posléze se rozhodneš prohledat okolí stolu, kde patrně ke střetu došlo. Po chvilce hledání na něco přece jen narazíš. Místo pod rozbitou mísou skrývalo své tajemství – otisk. Ale jaký otisk. Bezesporu se jedná, soudě dle blan, o nějakého plaza. Nicméně velikost stopy Tě zarazil. Nepatří ničemu, co by si kdy viděla. Stopa má v průměru snad deset palců a je tvořena čtyřmi prsty a palcem, který s nimi svírá tupý úhel.

[b]" No, pití zrovna nemusím, takže přejdu rovnou k věci, krasavče."[/b][i]Tak takovouhle přetvářku jsem snad nikdy nehrála.[/i]

[b]" Potřebovala bych tohle přeložit, je to takový malý dokument a já bych potřebovala znát obsah."[/b]
řeknu a podám mu listinu. Pak na něj zamrkám a nasadím sladký výraz ve tváři.
Pak řeknu: [b]" Dej mi minutku, fešáku."[/b] a rozejdu se k příchozímu.
[i]Tak copak budeš ty zač...[/i]

Přijdu k tobě a řeknu: [b]" Dobrý den. Prosím, měla bych takovou drobnost. Mám takovou listinu, a potřebovala bych ji přeložit. Myslím, že by to mohlo pomoct při hledání sira Roberta..."[/b] pak si zkousnu jazyk. [i]Ty kozo, tohle bys moc říkat neměla...![/i]

[tab]Při pohledu na neobvyklý otisk mě poleje ledový pot. Představa jak musí být ta nestvůra velká vzhledem ke stopám je děsivá. Mé obavy jsou čím dál větší. [i]Robert měl pravdu, vážně nějaká příšera. Má blány, žije ve vodě, že by nějaký obrovský vodní ještěr? Podle způsobených ran na hrudi a noze zraněného k útoku došlo už před značnou dobou. Krvácení se zastavilo. Jestli Lauru stáhl pod vodu, nemá cenu se o něco pokoušet, bude už po smrti.[/i] Znepokojeně pohlédnu směrem k vodě. Obhlédnu místo kolem tak do čtyř sáhů, zda neobjevím další stopu, jsem si jistá, že pokud ano bude mířit k vodě.

[tab]Snažím se také najít nějaké znamení po té dívce. Z těch několika slov, které zraněný pronesl, [i]příšera ji…, ale co? Odnesla? V tom případě je další pátrání zbytečné. Také by to mohlo být pronásleduje, pak je tu možnost, že se ji třeba povedlo utéci a leží někde zraněná. Pokud nic neobjevím, vydám se do města pro pomoc, nemůže být nějak daleko. Podzemní chodbou jsem šla krátce.[/i].

[tab]Vrátím se zpět k místu zápasu, kde leží rozlámaný stůl. Vezmu pevnou zlomenou nohu od stolu. Přejdu ke srubu, jako palicí s ní několikrát praštím do zámku. Zkouším jestli se mi nepodaří urazit zámek. Třeba se uvolní, jinak poodstoupím rozeběhnu se a vrazím s ní do dveří jako beranidlem. Je-li pokus alespoň trochu úspěšný, zopakuji ho kolikrát je potřeba. Snad se mi podaří dveře vyrazit. Možná najdu uvnitř něco užitečného.

[tab] Chvíli prohledáváš okolí, a zanedlouho nalezneš místo, kde je mech téměř až zaražen do země. Je jasné, že zde muselo být něco velmi těžkého. Při pečlivém průzkumu nalezneš celkem tři stopy. Dvě z nich jsou velmi podobné té, která byla ukryta pod mísou borůvek. Mezi stopami je vzdálenost asi dva a půl sáhu, a vzhledem k tomu, že jsou téměř v rovině (resp. jsou vodorovné), dá se soudit, že se jednalo o pár, patrně zadních, končetin. Když zkoumáš půdu ve směru, jímž tlapy ukazují, asi po čtyřech sázích objevíš, již zmiňovanou, třetí stopu. Ta je od předešlých svou odlišná. Stopa je užší, ale díky mohutným drápů i výrazně delší. Čtvrtá stopa, jež by se dala očekávat, však schází. Směr, jakým otisky míří, se však od tvých představ výrazně liší. Směřují téměř opačně. Pokud se vydáš tímto směrem dále, asi po třiceti sázích si všimneš něčeho, co leží v trávě. Je to ženský sandál,

[tab] Dále upřeš svoji pozornost na dveře srubu. Zámek se zdá být docela pevný, a tak prvním „útokům“ odolal, zdá se, bez újmy. Ne však ty dveře samotné. Při třetím úderu do zámku se vylomil vrchní pant. Poté stačil jediný přesný úder a dveře, které rozhodně žádný truhlář nevyráběl, povolily. Vnitřek srubu je zařízen méně než skromně. V podstatě je zde pouze postel, dá-li se tak tomu říkat, a provizorní ohniště. Na zemi jsou v prachu viditelné ještě stopy po, patrně, stolu a dvou židlích.

[tab]Prohlížím si stopy jež ve mě nevzbuzují příliš nadšení. Jedno je mi jasné s tímhle tvorem se v žádném případě nechci potkat. Co mě zarazilo je jejich směr, vedou na opačnou stranu nežli jsem byla přesvědčena. To mě dokonale zmátlo. Stojím zamyšleně nad otisky. [i]Pohybuje se po čtyřech, ale je schopen se postavit i na zadní. Bojuje předními tlapami s drápy. Co dokážou jsem se už přesvědčila. Jedna tlapa tu chybí, pravděpodobně v ní nesl tělo té dívky. [/i]

[tab]Po zevrubné prohlídce srubu se vrátím ke zraněnému. Chvíli přemýšlím, nakonec se rozhodnu. [i]Zkusím jestli se mi nepodaří Roberta alespoň probrat a pak se vrátím do města pro pomoc. Nemělo by být daleko, podzemní chodbou to sem bylo jen chvíli.[/i] Pokleknu k němu, ruce položím na hruď, soustředím se. Potichu k němu mluvím uklidňujícím tónem, z mých rukou vychází příjemné teplo. Snažím se mu uzdravit rány, snad se to povede a mě se podaří ho dovést alespoň do srubu. V opačném případě, ho tu nechám ležet, do té doby, než seženu někoho kdo mu pomůže.

[tab]Pospíchám zpátky na palouk s tajným úkrytem a odtamtud běžím předpokládaným směrem do města. Řídím se podle chodby, která vedla přímo.

[tab][i]Jen se zasměj, mě to nevadí.[/i] Listinu i s papírkem přijmu. Sundám si tornu, kleknu si na koleno odepnu štít, otevřu tornu vložím do ní listinu a papírek si nechám v ruce. Zavřu tornu, připnu štít, postavím se a hodím tornu na záda.

[tab]Chvilku hledím člověku do obličeje a po chvilce ze sebe dostanu. [b]”Eeh, díky. No tak já už bych šla do toho přístavu, doprovodíte mě ven, nebo mám jít sama?”[/b] Bez váhání dojdu ke dveřím a čekám tam na jeho odpověď.

[tab] Po několika minutách, co držíš dlaně nad Robertovou hrudí, se rány začínají pomalu zacelovat. Po necelých deseti minutách by laik nepoznal, že byl Robert kdy zraněn. Jen nepatrné jizvy o tomto faktu vypovídají. Ač je hlavní příčina pryč, tělo leží nadále bezvládně na zemi a nevykazuje sebemenší známky pohybu. Vydáš se tedy na cestu do města. Proběhneš „známou stezkou“ až k poklopu a poté severozápadním směrem. Les je zprvu dosti hustý a tak je tvá rychlost minimální. Po pár minutách se konečně dostaneš do vyššího lesa, kde se Ti postupuje výrazně lépe. Pokračuješ dále a zanedlouho se Ti před zraky objevují první domky. Zdá se, že ses „vynořila“ v bohatší části města. V téže, kde je i radnice.

[tab] [b]“Samozřejmě, madam.“[/b] odvětí kancléř a následuje Tě ven z pokoje. Zamkne dveře a vyprovodí Tě ven, kde se z Tebou rozloučí. [b]“Sbohem, madam, a hodně štěstí!“[/b] Vydáváš se tedy směrem k přístavu. I kdybys neznala směr, čilý ruch, vycházející z těchto míst, by Tě tam jistě dovedl. Po několika minutách chůze vstupuješ do přístavní čtvrti. Už z dálky je vidět, že je zde trochu „přeplněno“. Řeka v těchto místech, byť je několik desítek sáhů široká, není vůbec vidět. Kotvících lodí je zde nespočetně.

[tab] Byť ulice v tuto dobu bývají obvykle klidné, dnes tomu tak není. Hluk povykujících námořníků se rozléhá na míle daleko. Vypadá to, že si pro Tebe přístav připravil prazvláštní přivítání. Asi padesát sáhů před sebou vidíš mladou elfku, kterak nejprve obejme poblíž stojícího barbara a záhy se odtrhne. Barbar trochu zavrávorá a vyzvrací se přímo přede dveře hostince. Po chvíli si otře pusu a pokračuje v „konverzaci“ s vysokou kráskou. Ta mu vloží do ruky jakousi listinu a započne rozhovor s nově příchozím elfem. Z rozhovoru dvou elfů zachytíš pouze útržek znějící [b]“…pomoct při hledání sira Roberta...“[/b] Budova, před kterou tato zvláštní skupinka postává, je, soudě dle vývěsního štítu, hostincem. Odpovídá tomu i hluk z ní vycházející.

[tab]Prodírám se lesem. [i]Zatracené křoviny, nikde to není lepší a obcházet kdoví jaký kus nebudu. Zbytečná ztráta času, raději se proderu skrz.[/i] Konečně stromy řídnou a já mohu zrychlit tempo. Nemusím běžet příliš dlouho, když náhle mezi stromy problesknou střechy domů.
Udýchaná stojím na kraji lesa a dívám se na město. Výstavní domy přede mnou svědčí o tom, že tu nebydlí žádní chudáci, v této části rozhodně ne. Ovšem co mi hned padne do oka je věž radnice. Zajásám. [i]To je úplně ideální, jestli se někde dočkám pomoci, tak určitě tam. To moje náhlé zmizení už nějak vysvětlím.[/i]
Okamžitě se vydám tím směrem, rychlou chůzí, téměř během mířím k této budově. Příliš se nerozhlížím, vím kudy jít, snažím se tedy co nejrychleji dostat na místo. Míjím domy podél ulice a netrvá dlouho stojím před radnicí a procházím již známou chodbou ke starostovi.

[tab] Když postupuješ chodbou, jako by se zde od doby, co jsi tu byla naposledy, nic nezměnilo. Kancléř postává spolu se strážními u dveří do starostovy pracovny. Jeden detail se však přeci jen změnil – výraz tajemníka. Jakmile Tě spatří, vytřeští oči a vzápětí si je promne rukama. Nakonec nevěřícně zavrtí hlavou. Aniž by Ti dal možnost promluvit, započne „rozhovor“ sám. [b]“Jste to opravdu vy?“[/b] zeptá se dosti nejistým hlasem. [b]“Myslel jsem, že jste… že… že jste zmizela. Ale jak se… tedy… co se stalo?“[/b] Po těchto slovech na Tebe vytřeštěně zírá a čeká, až jeho zvědavost ukojíš.

[tab]Udýchaná znovu stojím v chodbě před kancléřem, jeho úžas mě mírně pobavil. Na tváři se mi objeví letmý úsměv.
[b]„Podařilo se mi zjistit kudy zmizel starostův syn. Nemáme však příliš času na dlouhé povídání. Našla jsem pana Roberta, je kousek odtud v lese u jezera, ale je zraněný a v bezvědomí. Avšak žije.“[/b] Uklidňuji ho hned.

[tab][b]„Klidně vás zavedu až na místo, měli bychom si ovšem pospíšit. Je třeba jednat rychle. Potřebuji nějaké lidi, kteří by ho mohli odnést zpátky domů nebo k lékaři. Bylo by také vhodné poslat pár vojáků.“[/b] [i]Mám mu vykládat o tom co jsem objevila, už tak vypadá dost vyděšeně. Ale zase ten tvor by mohl napadnout nic netušící obyvatele. Raději ho na to zkusím pomalu připravit.[/i]

[tab][b]„Nepovídá se o lese něco zvláštního? Neviděl někdo z obyvatel něco neobvyklého, nebo neslyšeli jste v poslední době nějaké divné neznámé zvuky?“ [/b]Zeptám se ještě kancléře jen tak mezi řečí. Snažím se mluvit tak jako by na tom příliš nezáleželo, aby se moc nevyděsil.

[tab][b]„Víte, on byl starostův syn a slečna Laura, která byla s ním byli napadeni nějakým velkým tvorem. Jeho snoubenku s největší pravděpodobností odnesl sebou. Měli bychom zjistit o jakou nestvůru se jedná, než ji napadne se vydat do města. Je tu také malá možnost, že ta žena ještě žije.“[/b] Pokračuji dále v rozhovoru, ale v hlase mi zaznívá stopa naléhavosti. [i]Mám podezření o koho by mohlo jít, ale nechci zbytečně vyvolávat paniku. Třeba se mýlím.[/i]

[tab]Mezi řečí nervózně a netrpělivě přecházím chodbu od jedné zdi ke druhé. Když domluvím zastavím se přímo před kancléřem. Pohlédnu mu zpříma do očí.
[b]"Jak jste se tedy rozhodl?[/b]

[tab] Sotva stihneš doříct slova, kancléř se zatváří značně zaraženě a, aniž by na Tvé výzvy zareagoval, odvětí. [b]“V bezvědomí? Tak na co čekáme?“[/b] Prudce se otočí směrem ke dveřím a vstoupí. Za pár okamžiků vyběhne ven spolu s bělovlasým pidimužíkem neurčitého věku. Patrně se jedná o skřítka. [b]“Dělejte, chlapi, pospěšte si! A vy, pane Algore, starosta ve Vás má plnou důvěru. Doufám, že ho nezklamete.“[/b] poví tajemník vycházeje ze starostových komnat. [b]“Udělám, co je v mých silách, pane.“[/b] odvětí skřítek. [b]“Já zatím seženu někoho na pomoc proti tomu tvorovi, jak říkáte. Až přinesete pánovo tělo, tak probereme další postup.“[/b] Jeden ze strážných přistoupí k Tobě a drsným hlasem se otáže. [b]“Kudy?“[/b]

*****

Předem sorry za kvalitu, jsem v poslední době nějakej špatnej, všechno mě … No snad se to brzo zlepší

[tab][b]„Děkuji, je sice malá naděje, že se nám podaří slečnu Lauru zachránit, ale lépe než žádná.“[/b] Poděkuji tajemníkovi za rychlou pomoc a věnuji mu jeden ze svých úsměvů. [i]Skřítek? Půjde s námi? Že by se jednalo o lékaře? Vždyť je to celkem, jedno hlavně, že se postarají o Roberta a donesou ho zpátky.[/i] Pokrčím rameny.

[tab]O krok poodstoupím. Pohlédnu zpříma na strážného.
[b]„Tudy,“ [/b]řeknu se sladkým úsměvem a mávnu rukou k východu z budovy. [i]Kdo si myslí, že vlastně jsem! Takhle se mnou jednat nebude! Jak tak koukám příliš taktu nepobral. [/i]
Chvilku počkám. Potom se otočím a hrdě zdviženou hlavou projdu kolem něj a vyjdu z budovy.
[b]„Za mnou!“[/b] otočím se na ně a vedu je nejkratší cestou zpátky k jezeru.

[tab] Na tvůj povel všichni vyrazí. Oba „svalovci“ za celou cestu ani nehlesnou, skřítek si prozpěvuje nějakou neznámou písničku. V lese vás nepotkalo žádné nepříjemné překvapení, a tak zanedlouho dorazíte do cíle. Robertovo tělo leží, zdá se, v naprosto stejné poloze jako při tvém odchodu. Strážní se už už snaží zraněného zvednout, když je skřítek zarazí. [b]“Moment!“[/b] zavelí mužíček a dá se do vyšetřování. Jeho metody jsou přinejmenším zvláštní. Každé „bolavé místo“ si nejprve prohlédne, potom na něj položí pravé ucho a několik vteřin poslouchá. Stále si u toho cosi brblá. Asi po pěti minutách zvedne hlavu směrem k obloze, několik vteřin se do ní zadívá a promluví. [b]“Můžete ho vzít.“[/b] Jeden ze strážník jako na rozkaz Roberta vezme do náručí a vydáte se na cestu zpět. Vždy po nějaké době se nosiči vystřídají. Za necelou půlhodinu jste opět zpátky na radnici.

[tab] Kancléř vás už z dálky vyhlíží a když přijdete blíže, ihned začne rozdávat příkazy. [b]“Dejte to ke starostovi. Rychle, ať…“[/b] Náhle ho přeruší skřítek. [b]“Klid, je mimo ohrožení života. Dejte mi pár hodin a bude mu mnohem lépe.“[/b] Načež vás spolu s vojáky opustí. Zůstaneš tedy před budovou radnice sama s kancléřem. [b]“Děkuji Vám, madam. Zde je vaše odměna.“[/b] povídá podávaje Ti dosti „baculatý“ měšec. [b]“Mohla byste mi říci nějaké podrobnosti ohledně toho tvora? Nebo příšery nebo jak jste to říkala… Nechal jsem to vyhlásit po městě, věřím, že brzy někdo přijde…“[/b]

*****

Nyní jsi na třetí úrovni

[tab]Stojím před kancléřem, který mi podává měšec s penězi.
[b]„Děkuji vám, ale nedělala jsem to pro odměnu.“[/b] Odmítnu nabízené peníze a zavrtím nesouhlasně hlavou.
[b]„Chcete-li se mi nějak odvděčit, pak bych vás požádala o drobnou službu. Nechte naši loď, Bílou Labuť, odplout z přístavu. To je pro mě to nejdůležitější.“[/b] Požádám ho. [i]Jestli mi vyhoví, budeme moci s Benem konečně odplout. Teď už nemají důvod nás tu déle zdržovat[/i].

[tab][b]„Co se týče toho tvora u jezera, mnoho o něm nevím. Neviděla jsem ho, usuzuji tak tedy jen podle stop, které se mi podařilo objevit, že se jedná o plazovitého tvora. Vysokého tak tři sáhy a dlouhého čtyři až pět sáhů. Pohybuje se po čtyřech, ale dokáže stát i na dvou zadních nohách. Na předních má dlouhé drápy, zcela určitě je používá k útoku.
Zkuste se zeptat pana Roberta, až na tom bude lépe. S touto nestvůrou se setkal, a to blíže než by určitě chtěl. Bude vám ho moct popsat naprosto přesně. Já už více nevím.“ [/b]Odpovím kancléři a chystám se k odchodu. [i]Zajdu si do hostince, který by měl být někde tady poblíž, abych se mohla najíst. Potom se vrátím zpátky na loď.[/i]

[tab] [b]“Ale i přesto Vám odměna náleží,“[/b] odvětí kancléř a znovu Ti nabídne měšec. Ať již ho přijmeš či ne, muž v řeči po chvilce pokračuje. [b]“Co se vaší lodi týče, je samozřejmě volná. Ale má to jeden malý háček… Ehmm… přístav je trošku zacpaný, takže ehmm… musí nejprve odplout lodě, které jej zablokovaly. Ale nebojte, za tři, čtyři, maximálně pět dní bude vše v pořádku… A ještě jednou bych Vám chtěl jménem starosty poděkovat za nalezení Roberta a za cenné informace týkající se toho čtyřnohého plaze… Snad se nám ho povede přemoci… Takže děkuji a sbohem.“[/b] Po těchto slovech Tě člověk opustí a ty se můžeš vydat do nedalekého hostince.

[tab] Ujdeš sotva několik metrů a spatříš hostinec, o kterém ses na radnici dozvěděla. Je to dvou patrová kamenná budova, která již zvenku působí udržovaným dojmem. Alespoň soudě dle „čerstvých“ květin, kterými je zeď vyzdobena. Krom již zmíněné dekorace je zeď ještě „vyzdobena“ mohutným dřevěným vývěsním štítem. Dveře do lokálu jsou otevřené, zevnitř se však žádné zvuky neozývají. Pokud vstoupíš, uvidíš poměrně velkou místnost s dvaceti stoly a výčepem. Krom jediného stolu, kde sedí postarší člověk s hlavou položenou do dlaní, zde není ani živáčka. Posadíš-li se, človíček si Tě asi za minutu všimne, pomalu se postaví, otře si zarudlé oči a přistoupí k Tobě. [b]“Co Vám mohu nabídnout?“[/b] otáže se tichým, roztřeseným hlasem.

[b]Abba, Kell, Lynnet:[/b]
[tab] Sotva stihne Lynnet prohodit pár slov s Kellem, ozve se dusot kopyt a přiřítí se jezdec na koni, který cestou div neporazí opodál postávající Abby. Muž se zastaví až před hostincem, kde z koně seskočí. Z kožené brašny vytáhne a rozmotá kus dosud svinutého pergamenu. Poté velmi zvučným hlasem započne čtení. [b]“Na vědomost všem dobrodruhům se dává, že páně starostův syn Robert byl nalezen a nyní je v péči lékařů.“[/b] Následně pergamen sroluje, vrátí do pouzdra a vyndá jinou listinu, kterou vzápětí „odhlásí“. [b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine! Zájemce očekává vrchní starostův kancléř Theodor.“[/b] Po dočtení vyhlásí obě zprávy ještě jednou a potom se vyhoupne do sedla a zmizí.

Zatvářím se zklamaně. [i]Takže se odtud dřív jak za čtyři dny nedostanu. Vracet na loď se tedy teď nebudu, stejně bych neměla co dělat, raději se porozhlédnu po městě. A ten váček nechci, nezasloužím si ho. Roberta jsem sice našla, ale co Laura.[/i]
[b]„Opravdu ne, už jednou jsem řekla, že jsem to nedělala kvůli odměně. Víte co, ten váček s penězi dejte tomu kdo najde slečnu Lauru, nechte po ní vyhlásit pátrání.“[/b] Napadne mě náhle. [i]Myslíš, že tím uklidníš své svědomí. Nejspíš ne. Stále mám před očima ty stopy a ten střevíc. Co když jsem jí mohla pomoci a teď už bude pozdě. Nic si nenamlouvej dobře víš, že sama jsi neměla šanci. Co chudák ta dívka, ne, ne nemysli na to!“[/i] S tím se otočím a odcházím vyhledat hostinec.

Vyrazím do ulice, nemusím hledat dlouho a stojím před ním. Vejdu dovnitř. [i]Co se tu děje, takové prázdno, že by bylo ještě zavřeno?[/i]
[b]„Víte, chtěla jsem nějaký pokoj na přespání a něco k jídlu. Jak tak koukám nejspíš jdu nevhod. Co se stalo?“ [/b]zeptám se šokovaně a rozhlížím se po prázdné krčmě. Překvapení se musí odrážet i v mé tváři. [i]To musí být určitě otec Laury, ale proč tu nikdo není? Stalo se snad ještě něco jiného o čem nevím?[/i]

[b]"No nevím mladá dámo zdali nám ta listina teď pomůže.Ale pojď se mnou půjdeme se podívat na toho Roberta a pak se vydáme na tu strašlivou bestii."[/b] Po těhle slovech se ušklíbnu a v klidu vyrazím za kancléřem.[b]"Jo, mimochodem, jmenuji se Kell. A ty?"[/b] Počkám na odpověď a pak už bez řečí vyrazím za kancléřem. [i]Ta elfka je kus.... Uvidíme co v ní je....[/i]

[b]"No nevím mladá dámo zdali nám ta listina teď pomůže.Ale pojď se mnou půjdeme se podívat na toho Roberta a pak se vydáme na tu strašlivou bestii."[/b] Po těhle slovech se ušklíbnu a v klidu vyrazím za kancléřem.[b]"Jo, mimochodem, jmenuji se Kell. A ty?"[/b] Počkám na odpověď a pak už bez řečí vyrazím za kancléřem. [i]Ta elfka je kus.... Uvidíme co v ní je....[/i]

[b]" No jo...Ale jen mi řekni, k čemu bude při lovu na bestii bard?"[/b]řeknu s lehkou ironií.[i]Jseš pěknej... To je jako tenkrát, ale ten mi dal košem.[/i][b]" Lynnet, těší mě."[/b]řeknu a vyrazím za ním. Pak dodám:[b]" Nechceš něco zahrát?" [/b]řeknu a pokynu na loutnu.

[tab] [b]“Něco k jídlu, jistě, hned to bude. Podívám se, co žena dnes vařila.“[/b] odpoví hostinský napůl nepřítomně. Tvou otázku zdá se přeslechl či ji ignoroval. Poté krčmář zmizí na několik minut kamsi dozadu. Když se vrátí, posadí se zpět na „své místo“ a obličej zakryje dlaněmi. V této pozici vydrží asi minutu, když sebou náhle trhne. Promne si oči a přistoupí k tvému stolu. [b]“Omlouvám se, jsem dnes nějak roztržitý. Máme tam vepřovou pečínku. Může být?“[/b]

[tab] Ještě než stačíš odpovědět, ve dveřích hostince se objevil vysoký třicátník s mečem u pasu. Jakmile ho majitel zpozoruje, rychlými krůčky k němu „docupitá“ a se sepnutými dlaněmi, jako by se k cizinci modlil, prosebným hlasem promluví. [b]“Vítejte, vzácný pane. Vás mi sem sama Sedmnáctka poslala! Víte, mou dceru prý má ve spárech nějaká obluda a …“[/b] Dobrodruh nedá krčmáři ani šanci dopovědět svůj příběh, pouze mávne rukou a vyběhne ven z lokálu. Cestou stihne varovat dva nově příchozí, kteří se rovněž s hrůzou v očích odvracejí. Hostinský jen smutně pokývá hlavou a vrátí se ke svému stolu. Skoro se zdá, že ho reakce okolí snad ani nepřekvapila.

Sednu si k nejbližšímu stolu, zády ke zdi, tak abych viděla na vchod a měla co nejlepší rozhled.
[b]„Jistě, klidně mi ji přineste. A k tomu sklenici vody nebo nějaké ovocné šťávy, prosím. Než odejdete, ještě maličkost. Můžete mi říct, kdo to byl?“ [/b]Kývnu hlavou ke vchodu z něhož před chvílí vyběhl ten ozbrojený muž a tvářím se značně znechuceně. [i]A to si říká chlap. Zbabělci, nic jiného nejsou. Copak se tu vážně nenajde někdo, kdo by Lauru zachránil? Kdyby se dalo pár takových dohromady, musí se jich ta potvora leknout už na dálku. Spíš ne, jak jsem to tak mohla pozorovat, bylo by to naopak.[/i] Div nevyprsknu smíchy, při představě jak skupinka takových „odvážlivců“ utíká jakmile zahlédne jen tu stopu. Snažím se na to raději nemyslet, nechci aby si hostinský špatně vyložil můj smích.

[i]Tak proto tu nikdo není, žádný nechce tomu nešťastnému muži pomoc. U všech bohů, co je tohle za hrozné město[/i].
Je mi ho líto. Dokážu si představit, jak bych se asi cítila já, přijít o někoho z rodiny. Jen co jsme vytrpěli strachu, tenkrát, jak se otec nevrátil. Teď, když ho vidím, jsou mé výčitky ještě větší. [i]Měla jsem to udělat jinak, měla jsem se vydat po té stopě. Roberta by určitě někdo našel. A co kdyby ne? Nebo by už bylo pozdě? Jenže, co jestli se ta dívka pomoci už nedočká?[/i]

Tvářím se účastně, ani se nemusím přemáhat. Vidím jak je zoufalý a cítím se mizerně.
[b]„Předpokládám, že Laura je vaše dcera. Jestli chcete zkusím se po ní podívat, ale až ráno. Potřebuji se vyspat a dokoupit nějaké vybavení. Budete mít volný pokoj?" [/b]Zeptám se a rozhlédnu se po prázdné krčmě. Tuším, že budou volné všechny. [i]Hlavně držet jazyk za zuby, nesmím mu říct, že to jsem já, kdo se vykašlal na jeho dceru nebo mě nejspíš zabije. Zasloužila bych si to.[/i]

[b]"Jo klidně zahraj, mě to vadit nebude. A neboj se. Řekl bych, že každý kdo nám může pomoct při tý štvanici se bude hodit." [/b] ...[i]Jen doufám , že se jí nic nestane...[/i] [b]"Pojď Lynnet jdeme za tím kancléřem"[/b] [i]Nějak se mi to celý nezdá... Z ničeho nic se najde ten Robert a hned na to mají strach z ňáký bestie za lesem... Je to nějaký divný... [/i] Cestou budu poslouchat hudbu a přemýšlet na touhle výpravou.

[tab] [b]“No jistě, sklenici šťávy. Hned to bude. Kam já ji jen…“[/b] odvětí krčmář a začne se „přehrabovat“ v prostorech pod výčepem. Na tvou otázku ohledně muže nikterak nereaguje. Když však proneseš kouzelné slovíčko Laura, rázem jeho pozornost naplno upoutáš. S překvapeným obličejem a dokořán otevřenou pusou k Tobě přistoupí. [b]“Vy, vy, vy Lauru znáte? Jak víte že… vlastně… vždyť jsem to sám říkal… A vy byste měla odvahu ji jít hledat?“[/b] Můžeš si všimnout, že při poslední otázce si Tě pečlivě prohlíží od hlavy až k patě. [b]“Ani nevíte, jak bych Vám byl vděčný! Všechny své peníze Vám dám! Všechny! Jen když bude zdravá… Kdybych já aspoň s mečem uměl, hned bych šel s Vámi…“[/b] pronese trochu trpce. Je však poznat, že se mu na tvář pomalu vrací úsměv. [b]“Jdu pro tu pečínku, žena Vám zatím rozestele. Jste naším hostem!“[/b] načež odkráčí dozadu.

[b]Kell, Lynnet:[/b]
[tab] Cesta k radnici vám za zvuků loutny rychle ubíhá a zanedlouho se ocitnete na náměstíčku, kde se cíl vaší cesty nalézá. V tu všimnete muže běžícího vaším směrem. Když vás zpozoruje, zpomalí a asi dva sáhy před vámi se zastaví. Pozorně si oba prohlédne a poté promluví. [b]“Nemáte náhodou namířeno k Červené růži?“[/b] ukáže rukou směrem vzad ke kamenné budově, o níž by se podle vývěsního štítu dalo soudit, že je krčmou. [b]“Pokud ano, mám pro vás jednu radu. Nechoďte tam! Krčmář vás bude přemlouvat, abyste hledali jeho dceru. Věřte mi, lepší tam nechodit.“[/b] Po těchto slovech mávne na pozdrav a zmizí.

*****

Už nešeptejte, příspěvky pište všem.

Jeho hodnotící pohled mi není zrovna dvakrát příjemný. Já vím, nevypadám jako někdo, kdo by se mohl s tím tvorem pustit do křížku. Jenže ti co tak vypadají, raději utečou.
[b]„Ano, podívám se po ní. Žádné peníze od vás nechci. S tím si vůbec nedělejte starosti. Největší odměnou mi bude, když vám dceru přivedu domů.“ [/b]Odpovídám a dívám se za ním jak odchází.
[i]Tak a jsi v tom už zase až po uši. Nemůžu ho přece nechat takhle trápit. Teď, když vidím tu naději, která se mu vlila do žil, vím, že mé rozhodnutí je správné. Jen, aby byla ještě živá.
Jak se zdá, zdejší smetánce na lidech moc nezáleží. Říkala jsem snad jasně, ať tu odměnu nabídnou za nalezení Laury. O nic by nepřišli. [/i]

[b]Byl jsi pro mě vším
já chtěla být jen tvá.
Však ty jsi řekl, že jsem ničím
že já pořád jen mlčím,
ale tao ústa
ta budou vždy jen má....[/b]

Cestou vybrnkávám pomalejší melodi. [i]Tuhle písničku jsem hrála na osalvě narozenin kupce Brel ' Cha... Měl dobrý zboží.[/i]

Když muž přiběhne, vyslechnu ho a otočím se na Kella: [b]" Není to divné? Sotva se najde pán Robert, objeví se příšera a zmizí děvče. Nechci být pověrčivá, ale takhle vždy začíná něco velkého."[/b] V duchu se ušklíbnu. [i]Pořád stejná husa jako na škole! To nemusí nic znamenat. Třeba to je jen souhra náhod...[/i] Skončím a vyloudím pár tónů z loutny.

[b]"Hmmmm... Mě se to celé nezdá. Zase, ale na druhou stranu máme o srandu postaráno"[/b] Po těchto slovech se začnu na pár vteřin smát. [b]"Tak dobrá. Co ty na to Lynnet. Půjdeme na příšeru, zachránit slečnu v nesnázích a nebo to sfláknem oboje na ráz?[/b] [i]Je mi divné ale už to, že k nám z ničeho nic přiběhne nějakej trpaslík a navádí nás k tomu abychom nešli nikam. Muselo mu být jasné, že se na to mrknem.[/i] [b]"Tak co Lynnet?[/b]

[b]" Stačí Lynn.. No, já bych... Já... Já nevím. To tak bylo vždycky. Na jednu stranu ta stvůra ohrožuje město, ale ta holčička... Kdoví, jak je stará. A kde je. Já..."[/b]

[i]Proč to musí být vždycky takhle ?! Já teď vážně nevím. Já to vřdy měla takhle... Proč ?[/i]

[b]"Tak tedy jdeme do tý hospody najít tu holku. A až jí najdeme vydáme se na nestvůru. Jo a Lynn. Ničeho se neboj.""[/b] [i]Ona se snad bojí, ale to je jedno, se mnou se jí snad nic nestane :D[/i] Vyrazím směrem k Červené Růži...

[b]Kell, Lynnet:[/b]
[tab]Kell zavelí a zamíříte k Červené růži. Je to opodál stojící dvou patrová kamenná budova, která již zvenku působí udržovaným dojmem. Alespoň soudě dle „čerstvých“ květin, kterými je zeď vyzdobena. Krom už zmíněné dekorace je hostinec „dozdoben“ mohutným dřevěným vývěsním štítem. Dveře do lokálu jsou otevřené, zevnitř zaslechnete trpký mužský hlas [b]“Kdybych já aspoň s mečem uměl, hned bych šel s Vámi…“[/b]

[tab] Pokud vstoupíte dovnitř, zahlédnete urostlého krčmáře, kterak se baví s jedinou návštěvnicí této krčmy. Jedná se o vysokou hnědovlasou dívku, která jistě nebude mít ani pětadvacet let. Z jejich rozhovoru zaslechnete pouze poslední větu, kterou hostinský pronese. [b]“Jste naším hostem!“[/b] Po těchto slovech zamíří ke dveřím v zadní části lokálu. Jakmile vás zpozoruje, otočí se na vás a zdvořile pozdraví. [b]“Vítám vás, milí hosté! Prosím, posaďte se, hned se vám budu věnovat.“[/b] Načež zmizí do vedlejší místnosti.

[tab] Nacházíte se tak uvnitř prostorného lokálu se zhruba dvaceti stoly, z nichž pouze jeden, jak již bylo řečeno, je obsazen. Na konci místnosti, přímo proti dveřím, se nalézá výčep. Vedle něho pak dveře, jimiž majitel zmizel. Trvá to sotva minutku, a postarší muž se vrací. Ve svém „království“ namíchá jakousi tekutinu, kterou následně zanese hnědovlásce. [b]“Vaše šťáva, madam. A zde je klíč od pokoje. Je to hned první pokoj zleva, když vyjdete schody. Nemůžete ho minout.“[/b]

[tab] Poté se hospodský začne věnovat vám. [b]“Ještě jednou vás vítám. Co vám mohu nabídnout? Máme výbornou pečínku, vřele doporučuji.“[/b] Drobně se usměje a vyčká vaší reakce.

[tab] Zatímco se bavíš s krčmářem, v lokále se objeví dva nově příchozí – elf s elfkou. Ač se u této rasy soudí věk velmi těžce, tipuješ, že budou velmi mladí. Muž je zahalen do modrého pláště, žena je oblečena do haleny se sukní. Loutna, kterou dívka třímá v ruce, Tě zaujme na první pohled. Jakmile je zpozoruje i hostinský, otočí se na vás a zdvořile pozdraví. [b]“Vítám vás, milí hosté! Prosím, posaďte se, hned se vám budu věnovat.“[/b] Načež zmizí do vedlejší místnosti.

[tab]Trvá to sotva minutku, a postarší muž se vrací. Na pultu připraví nápoj a zamíří směrem k tobě. [b]“Vaše šťáva, madam. A zde je klíč od pokoje. Je to hned první pokoj zleva, když vyjdete schody. Nemůžete ho minout.“[/b] Po těchto slovech se věnuje již nově příchozím.

*****

Už konečně nemusíš šeptat.

[b]„Díky“[/b] usměji se na hostinského. Sedím u stolu a popíjím šťávu, čekám až mi donese objednanou večeři, abych se konečně mohla najíst a pak se uložit ke spánku. Přeci jen, dnes byl náročný den a cítím se utahaně.

Čekání si krátím nenápadnou prohlídkou dvou elfů, kteří právě přišli. [i]Žena, soudě podle loutny, bude určitě bardka. Třeba zazpívá nějakou píseň, nebo povypráví příběh. Alespoň by krčmář na chvilku pozapomněl na starosti.
Proč ten elf ukrývá svou tvář ve stínu kápě? Že by něco skrýval? Nebo jen chce zůstat nepoznán?[/i]

Se zájmem čekám, jak se ti dva zachovají. Možná z jejich gest odhalím více. Ohlédnu se po hostinském, jestli už nese pečínku. Mám obrovský hlad a tak netrpělivě sleduji jeho počínání.

[b]"V pořádku pane, já si nic nedám. Snad jen něco k pití. Ale k věci. Jsme tu abysme našli vaši dceru či koho. Řeknete nám k tomu víc?"[/b] [i]Ta žena nás nenápadně pozoruje, je tu taky kvůli tomu děvčeti nebo je zde za jiným účelem?[/i] Než hostinský doobslouží Lynn a mě přinese něco k pití, vyrazím pomalu k té ženě. [b]"Zdravím vás. Nemohl jsem si nevšimnout, že nás sledujete. Smím znát vaše jméno a účel vašeho pobytu zde v hospodě? Mimochodem, jmenuji se Kell a támhleta bardka je Lynnet. Jsme tu abysme pomohli nalézt to děvče." [/b] [i]Nevypadá jako špion.[/i]

Zaměřím svůj pohled na přicházejícího elfa a pokývnu mu hlavou v odpověď na jeho pozdrav.
[b]„Dobrý večer,“[/b] hledím mu pevně do očí.
[b]„Mé jméno není důležité.“[/b] [i]To si opravdu myslí, že ho vysypu na potkání kde komu? Co je tohle vlastně za divnýho elfa, chodí zahalen, ale jak se jmenuje řekne kde komu. Jaký je účel mého pobytu tady v krčmě? Dělá si ze mě legraci nebo to myslí vážně?[/i]
Ve tváři napůl překvapení a napůl znechucení.
[b]„Až do dnešního dne jsem byla přesvědčená, že lidé se chodí do hostinců najíst, napít a popřípadě i vyspat. Zřejmě to bude důvod proč jsem tady.“ [/b]Odseknu mu.

[b]"Omlouvám se jestli jsem vás zaskočil"[/b] Sundám si kápi a odhalím svou tvář a nakrátko ostříhané tmavě hnědé vlasy. [b]"Víte, nedávno se nám stala řada zajímavých událostí a tak jsem nedůvěřivý k osobám, který vypadají jako špioni. Ještě jednou se vám omlouvám."[/b] Otočím se k ní zády a odejdu zpátky za Lynn.
[i]No na to, jaký byl můj přístup k ní, mě dost odrazila. Nezdá se mi, že je tu jen na oběd. Radši si na ní dám pozor.[/i]
"Ta ženská se mi moc nezdá Lynn, už sis vybrala?"

Posadím se k pultu a řeknu: [b]" Mě prosím, jedno červené."[/b][i]To už jsem hodně dlouho neměla. A jedno za den neuškodí.[/i]

Při pití poslouchám rozhovor Kella a té ženské. [i]Ta něco tají. Každý přece ví, že ten hostinský ztratil svou ratolest. Podle mě lže.[/i] Loknu si a sundám lutnu ze zad. [i]Pár tónů snad neuškodí.[/i] Začnu lehce brnkat.

[b]" Jo, mám vybráno. Avšak... Mohli bychom si dát oběd, ne ?"[/b]

Zdravím, mohl by si mi přiblížit co mám v inventáři nebo kolik mám peněz? Dík

[b]"Ano to bychom mohli. Něco nám vyber, mě je jedno co si dám."[/b] Počkám než nám hostinský přinese pokrm a pak se pustím do řeči s Lynn.
[b]"Tak, co mi o sobě povíš Lynn? Krom tvého jména a povolání o tobě nic nevím."[/b] [i]Je pěkný takhle tady sedět v příjemné a krásné společnosti ale mohlo by se něco začit dít.[/i]

Dunrilean – hostinec Červená růže, 15. zelenec roku 851 k.l., velmi pozdní odpoledne

[b]Elena, Kell, Lynnet:[/b]
[tab] [b]“Červené víno, jistě,“[/b] odpoví krčmář Lynnet a pootočí se na Kella. [b]“A co mohu nabídnout pánovi?“[/b] Když se nedočká ani po několika vteřinách odpovědi, klidně odvětí. [b]“Tak si to v klidu rozmyslete, přijde za chvilku.“[/b] Po těchto slovech opět zmizí do „zákulisí“.

[tab] Sotva se krčmář vzdálí, ve dveřích se vynoří urostlý chlapík v šupinovém brnění. Netrpělivě se rozhlíží po lokále, až jeho oči spočinou na hnědovlasé dívce. [b]“No konečně, už jsem myslel, že Tě snad nenajdu…“[/b] Načež se k děvčeti posadí. Není to nikdo jiný, než, Elan dobře známý, kapitán de Lenoir. Obouruční meč, který měl dosud pověšen na zádech, položí na stůl. [b]“Zlých zvěstí byly mé uši svědkem, a tak jsem zvolil vhodnější zbraň.“[/b] povídá jakoby na vysvětlenou. [b]“Čekal jsem, že mi přijdeš povědět nějaké novinky a ty místo toho jdeš rovnou zachraňovat…“[/b] pronese Ben trochu vyčítavě. [b]“Vychladla mi hlava a rozhodl jsem se znovu zajít za tím starostovým pisálkem. A k mému údivu mi sdělil, že Robert je v bezpečí domova...“[/b]

[tab] Po svém proslovu se chvíli odmlčí a s pohledem plným nedočkavosti se podívá na Elan. Dříve, než by však mohla dívka cokoliv říci, kapitán pokračuje. [b]“Zajímavější jsou však ty řeči ohledně nějaké příšery, jež se potuluje kolem. V tom máš také prsty Ty? Bál jsem se, abys tu přerostlou ještěrku nechtěla jít hledat sama… Jsem rád, že ne. Ta místní trubka to hlásí na každém rohu…“[/b] Svou řeč náhle utne a naznačí, aby bylo ticho. Z venku se ozývá zvuk kopyt. [b]“To bude určitě on,“[/b] řekne tiše. Zvučný hlas starostova „mluvčího“ se slyšet i vevnitř. [b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine…“[/b]

V tom zavržou zadní dveře a do lokálu se vrací krčmář. Pečínku položí před Elan a popřeje dobré chuti. Poté se otočí na nově příchozího. Než stihne pronést jediné slovo, dočká se rázné odpovědi. [b]“Nic!“[/b] Tu také kapitán doplní patřičným gestem pravé ruky. Hostinský se proto přemístí k druhému stolu a podá bardce džbánek s vínem. [b]“Prosím, madam. Máte nějaké další přání?“[/b]

Když se otevřou dveře a vejde kapitán, tvář se mi rozzáří úsměvem.
[b]„Ahoj, Bene. Znáš mě, nějak jsem se nestihla vrátit. Myslela jsem, že takhle ti více pomůžu. A co se týče Roberta, nic to nebylo. Šel se projít a přepadla ho,“[/b] na moment se zarazím, [b]„náhlá nevolnost. Ležel v lese u jezera.“[/b] Pokračuji v řeči a mávnu rukou.
[b]„Tak jsem se vrátila zpátky do města a poslala mu pomoc. Kancléř mi sdělil, že neodjedeš dřív než za tři dny, přístav je ucpaný, tak jsem si zašla na jídlo a vyspat se. A chtěla jsem si trochu prohlédnout město.“ [/b]Ohlédnu se po krčmáři a těch dvou elfech. Zdá se, že mi nevěnují pozornost, přesto ztiším hlas do šepotu.

[whisp][b]„Přerostlá ještěrka říkáš? O tom já nic nevím. Copak se to děje?“[/b] Snažím se tvářit nevinně a uhýbám pohledem. [i]Stejně mě prokoukne, na to mě zná až příliš dobře. Dokážu si představit to hromobití, co se na mě snese, až zjistí, že jsem opravdu chtěla vyrazit sama. Nejspíš mi to zakáže a odvleče mě na loď. Ale zase nějaká pomoc by se mi hodila.[/i][/b]
[b]„Ale koukám, že jsi vybaven, jako by ses chtěl na ni vrhnout sám.“[/b] Upřu pohled na jeho brnění a pak jej stočím k meči, jež leží na stole.
[b]„To ti nedovolím! Samozřejmě, že ti pomůžu. Můžeš se mnou počítat. Vyrazíme zítra, ano?“[/b] Využívám okamžitě příležitosti, co se mi naskytla. Snažím se zahnat bouřku, která si mi stahuje nad hlavou. [/whisp]

Tu se ozve z venčí hlas vyvolávače. [i]Tak nakonec, přece jen tu odměnu použijou. Sice to mělo být za záchranu Laury, ale alespoň něco.[/i]

Konečně, večeře je tady.
[b]„Ty si opravdu nic nedáš? Takhle tě neznám.“ [/b]Udiveně vrtím hlavou.
Hladově se pustím do jídla. Snažím se příliš nehltat, přesto jídlo za chvíli zmizí z talíře. Dopiji šťávu. Cítím se o mnoho lépe než před chvílí. Teď, už jsem jen unavená, ale nechci ještě jít spát. Jsem ráda, že Ben dorazil a můžu si s ním popovídat. I když se mi oči už zavírají a mezi řečí, každou chvíli zívám. [i]Jen co se domluvíme, půjdu si hned lehnout.[/i]

[tab] Je tomu již několik dní, co jsi přicestoval do Dunrileanu a ne a ne narazit na nějakou práci podle tvých představ. Zrovna se procházíš skrze náměstíčko, když ze směru od přístavu zaslechneš dusot koňských kopyt. To ihned upoutá tvou pozornost, neboť ve městě, kde jediné spojení s okolním světem zajišťuje řeka, není kůň zrovna obvyklý. Stačíš se sotva otočit a jezdec již přijíždí. Mladý muž seskočí ze sedla a začne hlasitě číst kus pergamenu s jakousi pečetí, který nejprve vytáhne z kožené brašny.

[tab][b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine! Zájemce očekává vrchní starostův kancléř Theodor.“[/b] Po přečtení „posel“ listinu opět sroluje a uklidí na své místo. Vyskočí do sedla a zmizí.

[tab] Jakmile je znovu klid, k tvým uším se donesou jemné tóny loutny vycházející z několik metrů vzdáleného hostince. Z od pohledu udržované dvoupatrové budovy, která má na vývěsním štítu rudě napsáno Červená růže. Ať již Tě sem zavedla hudba či jen touha po novém námětu, stojíš nyní ve dveřích krčmy. Zdá se, že podobný nápad mělo více lidí, a tak se u dveří všichni čtyři nově příchozí div nesrazí.

*****

S reakcí prosím počkej, až doplním první nešeptaný příspěvek pro všechny. Díky

[tab] Je tomu ani ne hodinu, co jsi přicestovala do Dunrileanu. Z Albirea jsi byla vyslána na svou první samostatnou misi. Tvým úkolem je zde pomoc při svěcení nového kostela vyznavačů Lamia. Tvé první kroky mají vést za starostou, leč radnice je v tuto hodinu již zavřená. Doprovod a ochranu na Tvé cestě Ti dělá trpaslík Hamertank, jenž, jakožto laik, rovněž slouží Lamiovi. Zrovna se vracíte skrze náměstíčko od radnice, když ze směru od přístavu zaslechneš dusot koňských kopyt. Stačíš se sotva otočit a jezdec již přijíždí. Mladý muž seskočí ze sedla a začne hlasitě číst kus pergamenu s jakousi pečetí, který nejprve vytáhne z kožené brašny.

[tab][b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine! Zájemce očekává vrchní starostův kancléř Theodor.“[/b] Po přečtení „posel“ listinu opět sroluje a uklidí na své místo. Vyskočí do sedla a zmizí. Jako kněžku Tě tato zpráva více než znepokojila.

[tab] Jakmile je znovu klid, k tvým uším se donesou jemné tóny loutny vycházející z několik metrů vzdáleného hostince. Z od pohledu udržované dvoupatrové budovy, která má na vývěsním štítu rudě napsáno Červená růže. Ač těmto místům zrovna neholduješ, dobře si uvědomuješ, že to je jedno z mála míst, kde se dají poměrně lehce získat cenné informace. A tak Tvé kroky vedou právě sem. Zdá se, že podobný nápad mělo více lidí, a tak se u dveří všichni čtyři nově příchozí div nesrazí.

*****

S reakcí prosím počkej, až doplním první nešeptaný příspěvek pro všechny. Díky

[tab] Je tomu ani ne hodinu, co jsi přicestoval do Dunrileanu. Z Albirea jsi byl vyslán jako ochrana a doprovod Lamiově kněžce jménem Nadara při její první samostatné misi. Jejím úkolem je zde pomoc při svěcení nového kostela vyznavačů Lamia. Vaše první kroky mají vést za starostou, leč radnice je v tuto hodinu již zavřená. Zrovna se vracíte skrze náměstíčko od radnice, když ze směru od přístavu zaslechneš dusot koňských kopyt. Stačíš se sotva otočit a jezdec přijíždí. Mladý muž seskočí ze sedla a začne hlasitě číst kus pergamenu s jakousi pečetí, který nejprve vytáhne z kožené brašny.

[tab][b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine! Zájemce očekává vrchní starostův kancléř Theodor.“[/b] Po přečtení „posel“ listinu opět sroluje a uklidí na své místo. Vyskočí do sedla a zmizí. Jakožto vyznavače Soudce Tě tato zpráva více než znepokojila.

[tab] Jakmile je znovu klid, k tvým uším se donesou jemné tóny loutny vycházející z několik metrů vzdáleného hostince. Z od pohledu udržované dvoupatrové budovy, která má na vývěsním štítu rudě napsáno Červená růže. Nadara zamířila tímto směrem a tak ji následuješ dovnitř. Zdá se, že podobný nápad mělo více lidí, a tak se u dveří všichni čtyři nově příchozí div nesrazí.

*****

S reakcí prosím počkej, až doplním první nešeptaný příspěvek pro všechny. Díky

[tab] Je tomu ani ne den, co jsi přicestovala do Dunrileanu. Právě někde v těchto místech se nachází cíl Tvého dlouhého hledání, prastarý rod černých vlků. Dlouho se mělo za to, že již dávno vymřel, avšak v poslední době se objevuje čím dál tím více zpráv o jeho spatření. A všechny pocházejí z těchto míst. I proto si přicestovala právě sem a hledáš kohokoliv, kdo by mohl poskytnout nějakou cennou informaci. Jelikož dobrým místem pro sběr zpráv bývají hospody, i ty se snažím hledat zde. Prošla jsi zatím asi pět „pajzlů“, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Nyní procházíš přes náměstíčko, když ze směru od přístavu zaslechneš dusot koňských kopyt. Stačíš se sotva otočit a jezdec přijíždí. Mladý muž seskočí ze sedla a začne hlasitě číst kus pergamenu s jakousi pečetí, který nejprve vytáhne z kožené brašny.

[tab][b]“Dunrilean hledá dobrodruhy neznající bázeň, kteří se nebojí riskovat svůj život při ochraně města. V lesech se objevilo monstrum, jež terorizuje okolí. Úspěšného lovce odměna nemine! Zájemce očekává vrchní starostův kancléř Theodor.“[/b] Po přečtení „posel“ listinu opět sroluje a uklidí na své místo. Vyskočí do sedla a zmizí.

[tab] Jakmile je znovu klid, k tvým uším se donesou jemné tóny loutny vycházející z několik metrů vzdáleného hostince. Z od pohledu udržované dvoupatrové budovy, která má na vývěsním štítu rudě napsáno Červená růže. Další místo, kde bys mohla něco zjistit. Zamíříš proto přímo tam. Zdá se, že podobný nápad mělo více lidí, a tak se u dveří všichni čtyři nově příchozí div nesrazí.

*****

S reakcí prosím počkej, až doplním první nešeptaný příspěvek pro všechny. Díky

[b]Elan, Kell, Lynnet:[/b]
[tab] [b]“Kdepak, děvče, takový blázen, abych se do boje vrhal sám, opravdu nejsem. Možná, když jsem byl mladší… Inu dobrá, vyrazíme zítra za úsvitu. Vyzvednu Tě zde. Neurazíš-li se, budu spát na lodi. A v žádném případě…“[/b] Ben ani nedokončí poslední větu a otočí se směrem ke dveřím, kde je zrovna trochu „těsno“. Zdá se, že čtyři hosté se rozhodli vstoupit v tentýž okamžik a tak se málem srazili. Do lokálu vstoupí vysoký sympaťák, mladá černovlasá dívenka a zamyšlená hnědovlasá elfka v doprovodu jakéhosi trpaslíka. Soudě dle pohledů se nejedná o žádnou ucelenou skupinku, ale zdání může klamat.

[b]Alwinor, Hamertank, Nadara, Nelan:[/b]
[tab] Po počátečních obtíží vstupujete všichni do prostorného lokálu, který však zdaleka není zaplněn. Na konci místnosti je prostorný výčep. Z dvaceti stolů jsou obsazeny pouze dva. U jednoho stolu sedí posedává dvojice elfů a druhého statný muž s mladou dívkou. Velký obouruční meč, který před mužem leží, vás upoutá na první pohled. Jakmile vstoupíte, postarší krčmář vás ihned uvítá. [b]“Vítám vás, milí hosté, prosím, posaďte se. Hned budu u vás.“[/b]

[tab][i]Nemám ráda dlouhé cestování. Konečně jsme tady.[/i] To jsou moje první myšlenky po vstupu do města, jenž je naším cílem. Můj společník je stále se mnou a po cestě nebyly žádné problémy. Zkrátka a jednoduše to docela uteklo, ale i tak mě trochu bolí nohy a těším se na stín zdejšího kláštera, ale nejdříve musím ještě na radnici.

[tab]Když tam dojdeme, tak na nás čeká nemilé překvapení. Mají zavřeno. Je to jako blesk z čistého nebe. [i]Ano to se musí stát zrovna mě.[/i] Chvilku postávám před vchodem a poté se otočím a vyrazí směrem ke kostelu.
[tab][b]"Hamertanku."[/b] osloví potichu trpaslíka po mém boku [b]"Budeme sem muset zajít zítra, proto bych pokud by ti to nevadilo, byla ráda, kdyby jsi zde přenocoval a doprovázel mě i zítra. Děkuji ti."[/b]
[tab]Při řeči se nezastavuji a jdu dál klidným vytrvalím tempem. [i]Snad tady bude ochoten zůstat. Není to nejhorší společník. Minimálně s ním mám jistotu, že se mi nic nestane. Tedy relativně nic.[/i]

[tab]Po cestě nás, ale zaujme jistý mladík, patrně člen městské stráže, který se kolem řítí na koni. Když zastaví, tak mě to trochu udiví, poté se ale rozhlédnu a zjistím, že jsme na tržišti, takže se uklidním. Rozvine nějaký papír a začne vyvolávat něco o nějakém monstru. Velice mě to znepokojí. [i]Tady a monstrum? To by mohl být docela závažný problém. Chtělo by to poněkud více informací.[/i] Rozhlížím se a pohled mi padne na nějakou pochybnou putiku. [i]No co se dá dělat.[/i]
[tab][b]"Toto mě docela zajímá. Navrhuji zajít do toho hostince a zjistit co se tu děje."[/b] kývnu na Hamertanka a vykročím.

[tab]Ve vchodu je meší tlačinice, takže radši ustoupím a počkám, až zbytek projde. Poté konečně vejdu do těch krčmářských prostor. Jako první se rozhlédnu okolo sebe a udělám si obrázek o lidech zde vysedávajících, ale tak i o lidech nově příchozích. [i]Moc lidí tu zrovna není. Doufejme, že ten krčmář bude vědět něco víc než já a tady Hamer.[/i]

[tab]Posadím se k co nejvzdálenějšímu stolu a mávnu na hospodského. Poté si sundám plášť a protřu oči. [i]Jsem víc unavená, než jsem si myslela. Měla bych si odpočinout.[/i] Podívám se na Hamera. [i]Silný a chrabrý válečník, vypadá docela přátesky, ale zároveň i nebezpečně. Snad se s ním bude dát vycházet. Zatím to docela šlo.[/i]

[tab]Procházím městem a po těch pár dnech se cítím už docela znuděně. [i]Už tu bloudím několikátej den a pořád to nevypadá, že by se tu našla nějaká práce. Možná byla chyba tu vystupovat - na cestu až do Albirea jsem měl a kdybych si ji zaplatil, tak už tam teď můžu dávno být. A určitě by se tam hledala práce snáz. Kdoví, třeba bych už touhle dobou byl přijatej na Bardskou akademii! Co mě to vůbec napadlo, že by se v téhle přístavní díře dalo něco najít? Ale kdo jsem, abych soudil cesty, po kterých mě Mirtal vede?...[/i]
[tab]Za chůze si pohrávám s hruškou meče a až po chvíli mě ze zamyšlení vytrhne zvuk kopyt, kterého jsem si zpočátku nevšímal. Prvotní úlek vystřídá překvapení a až po otočení mi dojde, že asi půjde o něco důležitého. [i]To by mě zajímalo, kde takhle na pomezí mezi džunglí a mořskou hladinou vzali koně... V Erinu jsem jich nikdy moc neviděl. No, je vidět, že se blížím do Východních Dálav, tam se jich prý po stepích prohání mraky.[/i]
[tab]Vyslechnu si vyvolávačovu zprávu, ovšem bez valného zájmu. [i]Další nebezpečí z hlubin neprobádané džungle. Tam by mě nedostali ani párem volů - všude kdejaká havěť a divoši. Nic pro civilizovaného člověka.[/i]

[tab]Po odjezdu vyvolávače mě však daleko více zaujme hlas loutny a jakoby omámen se automaticky vydám směrem, odkud zvuk přichází.

[tab]Zvuk hudby mě přivede až před hostinec. [i]Hm, Červená růže? Docela pěkný jméno, takový romantický. Jestli se nepletu, tak tady jsem to ještě nezkoušel. Jak jsem to mohl minout? Možná by se nakonec dala nějaká práce sehnat tady...[/i]
[tab]Za těchto myšlenek dojdu až ke dveřím, u kterých je náhle docela rušno. Všimnu si, že mezi trojicí dalších příchozích jsou i nějaké ženy a takřka bezmyšlenkovitě je se slovy [b]"Prosím, dámy,"[/b] úsměvem, pokynutím ruky a lehkou úklonou pustím do dveří jako první.

[tab]Vejdu do hostince za ostatními a zběžně se rozhlédnu, podvědomě hledajíc zdroj hudby. [i]Docela pěkná a velká hospoda. Lidí tu sice moc není, ale však je taky ještě docela brzy. Tady by snad mohli mít zlatku nazbyt výměnou za trochu hudby k rozveselení návštěvníků. A ta krásná elfka, co támhle hraje na loutnu, nevypadá, že by patřila k zaměstnancům, takže se nemusím bát konkurence. Možná se na tebe, Alwinore, Múza konečně usmála.[/i]
[tab]Se spravenou náladou obrátím pozornost k hostinskému a místo, abych si sednul ke stolu, tak rozhodným krokem vyrazím k němu. [b]"Dobrý den, nemohl jsem si nevšimnout vašeho krásného hostince,"[/b] pravím s širokým přátelským úsměvem. [b]"Mé jméno je Alwinor, hudebník, pěvec a básník k vašim službám. Napadlo mě, jestli by se tu snad nenašla na pár večerů nějaká práce pro dovedného barda. Nežádám mnoho - jen nějaký ten stříbrňák za večer - a věřte mi, že s mými službami budete nadmíru spokojen."[/b]

[i]Áh, netušila sem, že místní putiky nejsou studnicí veškerých klepů... nějaký jim očividně schází.[/i] Nezaujatě se protahuju, až se mi podaří málem dát okolojdoucímu starci do žeber. Ani se neobtěžuju otočit a jdu dál.
[i]Město, lidi... odporný. Už abych měla co potřebuju.[/i] zamračeně přelétnu pohledem náměstíčko, na které jsem zrovna dorazila, ale klidného porozhlédnutí mi dopřáno neni. Zrovna nedaleko mě to zalomí jezdec a začne předčítat z pergamenu, který právě teď tak pracně vytáhl.

Nakrčim nos a chystám se odejít, když mě dokonale probudí co říká. [i]Les? Monstrum? Že by aspoň náznak něco podobnýho? [/i] Usměju se jako dravec na lovu a svůj odchod rychle přehodnotím. [i]I kdyby to nebylo co hledám, je to větší šance, jak se potulovat kolem lidskejch obydlí.[/i]

[b]"No, tak kde je největší šance zjistit, jak se dostat k tomu Theodorovi?"[/b] zamumlám si pro sebe a neomylně zamířim směr nejbližší pajzlík.
[i]U červený růže? Eh.. kdo?[/i] znechuceně zakroutim hlavou a včlením se do mírné tlačenice přede dveřmi, kterou brzy propluji až do útrob dalšího pajzlu.

Jen co se octnu za dveřmi, rozhlédnu se a upřímě se pousměju nad osazenstvem, které tu zrovna trčí. [i]Radši od nich dál.[/i] Neomylně zamířim ke stolu nedaleko toho chlapa s mečem. [i]Třeba bych z toho mohla vytěžit nějaký informace.. Ale pokud tu ten bard bude zpívat, asi mi vážně jebne.[/i] Dosti popuzeně přejedu pohledem po tom přehnaně milém chlapíkovi.
[i]To chce klid...[/i] s povzdechem shodim tornu vedle sebe na zem a s ní i tesák a hned poté se rozvalím na židli vyčkávajíce příchodu hospodského.

Cesta zdá se býti dlouhá, ale čekání nesnáším ze všeho nejvíc. Tak mi tak dlouhá ani nepřišla. S kněžkou jsem po cestě moc slov neprohodil, ale i tak jsme se trošku zblížili. Nu teď bych ji asi nenechal padnout, ani kdyby nebyla kněžka.
[i]Lamiusy, co jsi mi to zase do té hlavy narval místo nevěřících? Ale nic, ty víš, co děláš![/i] Když dojdu s kněžkou k radnici, tak marně a poraženecky schodím Matildu z ramene. Se smutnýma očima koukám chvíli na zamčený zámek ve dveřích.
[i]Ach jo, to bude zase den. Už bych si někde odpočinul a ...[/i] Přijede splašený mladík na koni a nevydýchanou řečí něco vychrlí. Stejně jsem ho celkem ignoroval, ale jakmile jsem zaslechl slovo Monstrum a Starostova kancelář, tak jsem začal více vnímat, ale bylo mi to již méně platné, když to byl skoro konec. Otočím se na kněžku a chci něco řící, ale ona již peláší za nějakou hudbou do hospody.
[i]Ty ženy...[/i] Popadnu tedy zase svou Matildu a svým trpasličím klusem, který mimochodem nesnáším, za ní doběhnu.

[b]Slečno Nadaro, takhle mi utíkat...[/b] Při těch slovech se usměji sám sobě. Ani nevím, jestli to byla odpověď na její proslov ke mě nebo jen věta do větru. Dveře: [i]Jen ať se všichni hrnou, my si počkáme jako moudří, než projdou.
[/i] Sic jsem prošel již nespočtem lidských hostinců a putik, tato je nejvíce vylidněná. Dobře pro nás, tedy pro mě. Aspoň si můžu dát větší dáchnutí od hlídání. Kouknu se mlčky na kněžku: [i]Né že by jsi byla bezbraná, jistě se dokážeš ubránit výtečně a to monstrum by jsi taky složila sama, ale já jsem složil přísahu, že tě budu chránit do posledního mého dechu![/i]

Přistoupím ke stolu, kde sedí má kněžka. Vše je bezpečné, tak se mohu posadit i já. Sednu si k vedlejšímu stolu a položím na něj Matildu. Všechny židle kolem trošku nadskočí a stůl trochu zaskřípá pod váhou Matildy, ale nakonec vydrží. [i]Jen škoda, že Laikové nikdy nesměli sdílet místo s kněžími. Odčas by mě zajímalo, jaképak si oni vyprávějí historky a vůbec jakou mají zábavu po večerech, když se zrovna nemodlí...[/i] Vytáhnu svou boží knihu na stůl a počnu číst. Až ke mně hostinský dorazí budu u něj chtít kus masa a vodu, jen čistou vodu. Prozatím mám teď na práci přečtení Lamiusových soudů nad skřety...

[b]" No teda tady je najednou lidí."[/b] Počkám na vhodnou chvíli a pak si zavolám krčmáře [b]"Přineste mi prosím ovoce a sklenku vody"[/b] Mezitím, než mi hospodský přinese jídlo se porozhlédnu po nově příchozích. [i]Ten chlápek s mečem vypadá jako člen stráže, ale možná ne. Hmmm, už je to dlouho co jsem naposledy viděl trpaslíka a tenhle vypadá jako nějaký válečník-kněz, soudě podle svatého čtení, které si čte. A je s ním mladá žena, divný. A pak tady máme dalšího barda. Vypadá dost vlezle a podle toho jak se představil i nejspíš bude. A nakonec tajemná žena v rohu místnosti. Vypadá dost nervózně. No mám takovej dojem, že tolik lidí tady nebylo dost dlouho [/i] Počkám až mi hospodský přinese sváču a pak jí sním.

[b]Alwinor:[/b]
[tab] Krčmář, který zrovna svižným krokem mířil k nově příchozím, aby co nejrychleji uspokojil jejich chutě, se zastavil a na tvá slova „zareagoval“ několik vteřin dlouhým mlčením. Levou rukou si přitom podpíral bradu a hlavou mírně pokyvoval. [b]“No,“[/b] řekl konečně, [b]“že by to mohl být dobrý nápad. Rád Vás přijmu, pane Alwinore. Ale nemohu si dovolit Vám dát více než dva stříbrňáky za večer… Dohodneme se?“[/b] otáže se. Vzápětí, jako by ani odmítavou odpověď nečekal, pokračuje. [b]“Budete k hraní chtít nějaké občerstvení? Ve sklepě mám výborné bílé víno. Loni mi ho dovezli až ze Storabska. Jemné, sladké, radost pít.“[/b]

[b]Hamertank:[/b]
[tab] Hostinského další kroky vedou k Tobě. Tvou objednávku jakoby si pro sebe opakoval. [b]“Maso, maso… ehmm… máme zde výbornou pečínku, tajný recept. Dozajista uspokojí vaše chutě. A vodu… máme tu skvělé domácí piv…“[/b] v tu chvíli se zarazí a nechápavě se na Tebe podívá. [b]“Říkal jste čistou vodu? Vodu?“[/b] opakuje jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. [b]“Trpaslík a vodu…“[/b] zamumlá si a se zavrtěním hlavy a bez dalších slov opustí tvůj stůl a vydá se k Tvé chráněnce.

[b]Nadara:[/b]
[tab] [b]“Tak jsem u Vás, madam. Copak byste si přála?“[/b] otáže se hostinský a vyčkává odpovědi. Přitom se Tě, zdá se, prohlíží. Jeho oči se upřeně dívají na tvůj plášť. Krčmář jakoby byl v transu. Za pár vteřin sebou prudce trhne a omluvně se zatváří. [b]“Omlouvám se, madam. Váš plášť… nenechala jste si ho šít v Albireu? U takového malého krejčího co má stánek hned u university? Jak on se to… Lugar… nebo Luwar…“[/b] po chvíli bezúspěšného přemýšlení pokračuje. [b]“Ne, nevzpomenu si… Podobný plášť jsem kupoval dceři… když… byla v Albireu na učení…“[/b] Při těchto slovech mu začínají vlhnout oči. Když si to uvědomí, rychle si je otře. [b]“Promiňte… co že jste to chtěla?“[/b]

[b]Nelan:[/b]
[tab] Po ukončení rozhovoru s Nadarou zamíří výčepní konečně k Tobě. [b]“Omlouvám se, paní, že jste musela tak dlouho čekat. Co pro Vás mohu udělat? Na pití Vám může nabídnout téměř cokoliv, s jídlem to však bude horší. Máme zde pouze pečínku, ale tu můžu vřele doporučit. Dnes je obzvláště povedená.“[/b] Poté se na Tebe, vyčkávaje odpovědi, zadívá. Jeho lehký úsměv, který se mu na tváři při vyprávění objevil, je rázem pryč. Zdá se, že tvoje tvář na něho udělala mohutný dojem. Suše polkne a beze slova čeká.

[b]Kell:[/b]
[tab] Jakmile krčmář obslouží všechny nové hosty, konečně si všimne Tebe, kterak na něho mohutně gestikuluješ. [b]“Tak jsem u Vás, pane. Konečně vybráno?“[/b] Když mu sdělíš svou výběr, tiše si pro sebe zamumlá [b]“Zase voda… To jsou dneska kšefty…“[/b] a poté se smutně zatváří. [b]“Je mi líto, ale ovoce nevedeme. Nemůžu sloužit něčím jiným?“[/b]

Spokojeně ze svého místečka sleduju hostinského cestu.
[i]Takže se zdá, že se dnes bardskému zpěvu nevyhnu..[/i] s klidným, avšak lehce popuzeným pohledem přejedu z barda na další osobu, ke které hostinský přistoupí.

[i]Trpaslík... s knížkou?[/i] Dosti zaujatě si ho prohlížím, dýl než by bylo slušné, ale pak můj zájem vyprchá a znuděně přetočím pohled k jeho společnici. [i]A ejhle, že by konkurence?[/i] Tiše a nechtěne zavrčím, což ale jak se zdá nikdo nezaregistoval. [i]No co se dá dělat, budu to muset vzít v potaz. Stejně zajímavý... hraničářka s trpaslíkem, co se zaujetím čte knihy.[/i] Pousměju se a začnu věnovat svou pozornost hosinskému.

Během doby, kdy mluví ho bezvýrazně sleduju,ale jakmile mi začne koukat na jizvu, popuzeně se na něj zamračim, zůstávám ale stále klidná. Chvíli si ho měřim pohledem, načež se na něj pousměju a s rukama založenýma v klíně se na chvíli zamyslím, ne na déle jak vteřinu. [i]Kolik vlastně mam? [/i] Vzápětí mi dojde, že mě u boku tíží měšec.

[i]Čim milejší budu, tim mam víc šancí na získání informací... sakriš, tak do toho.[/i]
[b]"Jedno pivo a i tu pečínku, jestli mužu."[/b] mile se na něj zakřením, což asi docela ostře kontrastuje s mou předešlou reakcí.

[tab]Sleduji mého ochránce jak si sedá k vedlejšímu stolu. [i]Ta Matylda musí vážit minimálně dvě tuny. Má štestí, že ten stůl nerozbil. Nevím jestli sebou mám dostatek peněz na jeho zaplacení.[/i] Když si Hamer otevře knihu, trochu mě to překvapí. [i]Sice jsem věděla, že je laik, ale až tak moc zaritý. Škoda, že není kněz mohli bychom být docela dobří přátelé.[/i]

[tab]Dále můj pohled putuje ke krčmáři, který se jako prvnímu věnuje tomu bardu. Poslouchám, jak odpovídá na jeho otázku co se zaměstnání týče a o svých zásobách. [i]Ano víno. Nápoj prý lahodný. Ani mi nepřišlo, když jsem ho kdysi dávno měla. A vlastně proč sebou tahám měch vína? Jo už vím. Měl to být dárek pro starostu. Já jsem, ale hlava zapomětlivá.[/i] Trochu se zamračím, ale hned se zase začnu tvářit normálně.

[tab]Nato se krčmář posune k mému společníkovi. Ten mu nadyktuje co by si přál. To že nechce pivo nepřekvapí jen krčmáře, ale i mě. [i]Sice jsem ho zatím neviděla pít a většina uctívačů Lamiuse, také nepije, ale trpaslík co si nedá pivo? Asi jsem v klášteře vyrůstala moc dlouho. Měla jsem chodit i mezi lidi.[/i]

[tab]Další v pořadí jsem konečně já. Když přijde, tak se mě rovnou zeptá co bych si přála.
[tab][b]"Také mě těší krčmáři."[/b] pozdravím poněkud sarkasticky [b]"Já nic jen snad pár informací. Co třeba něco o tom mostru, které tady v lese prý řádí. Členy mého řádu by to jistě zajímalo."[/b] mluvím motóně, ale s důrazem. Při řeči drbu Gari za uchem, ale pohled mám upřený na něj.
[tab]On si mě evidentně prohlíží, což je mi trochu nepříjemné a když jeho pohled sjede až k mému plášti, tak to vypadá jako by dostal menší infark.
[tab][b]"Stalo se něco?"[/b] zeptám se znepokojeně.
[tab]On se začne omlouvat a vyptávat jestli jsem ho někde nekoupila. Poté se řeč stočí k jeho dceři a on velice znatelně posmutní. [i]Co se jí asi tak mohlo stát?[/i]
[tab][b]"Bohužel netuším kde byl zakoupen. Dostala jsem ho darem od jednoho z kněžích v našem klášteře. Byl to můj veliký přítel, který mě vychoval, když mě přijali. A teď je již bohužel mrtev, takže se už asi ani nedozvím odkud tento plášť pochází."[/b] slušně odpovím a tématu jeho dcery se oklikou vyhnu. Pokud mi o ní bude něco chtít říct, tak mi to řekne. [b]"A přále jsem si jen nějaké informace, ale když vidím svého společníka, tak ještě nějaké pití. Nejlépe pramenitou vodu."[/b] řeknu a pak ještě honem pokračuju [b]"A ty informace měli být o tom monstru zde v lesích. Víte o něm něco? Nebo neznáte někoho, kdo by mi mohl povědět více?"[/b] tázavě se na něj podívám.

Ben mi nestačí dopovědět větu, když se dovnitř najednou nahrne několik lidí. U dveří nastane chvilkový zmatek.[i] Copak se zase děje?[/i] Významně pozdvihnu obočí a zadívám se na nově příchozí. Počkám, až se usadí a pak si je postupně jednoho po druhém prohlížím.

Nejblíže k nám sedí žena s černými vlasy s nápadnou jizvou přes tvář. [i]Tváří se dost popuzeně. Nebude zrovna společenský typ. Raději si jí nebudu moc všímat.
[/i]
Dalším z příchozích je hezká žena hnědých vlasů s trpaslíkem jako společníkem. Poslouchám jak mluví s hostinským. [i]Vychovaná v klášteře. Nespíš to bude kněžka, ale co ten trpaslík?[/i]
Mnoho toho nenamluví, ale o to je zajímavější. Nikdy jsem žádného nepotkala, ale hodně jsem o nich slyšela. Podle vzhledu a obrovského kladiva, to bude válečník. Jak si ho tak prohlížím vytáhne knihu a dá se do čtení. [i]Tenhle trpaslík je samé překvapení.[/i] Když požádá o vodu, oči se mi rozšíří údivem, stejný výraz se objeví i na mé tváři. [i]Podle toho, co jsem vždy slyšela, pijí nejraději pivo. U nás doma je trpasličí pivo považováno za jedno z nejlepších vůbec, také je drahé. Jen tak někdo si ho nemůže dovolit. Buď o nich vím velmi málo, nebo je tohle nejpodivnější trpaslík jakého jsem mohla potkat.[/i] Hostinský je také zaskočen, odchází značně zaražený.

Nejsympatičtější ze všech příchozích je mladý, příjemný muž Alwinor. Při pohledu na něj se bezděky usměju. Loutna na jeho zádech, prozrazuje kým je, ještě dříve než vůbec promluví. [i]Že by příjemné rozptýlení? Počkám jak se bude situace dále vyvíjet.[/i] Spánek, mě na nějakou dobu opouští. Zvědavě pozoruji své okolí. Před okamžikem tu bylo téměř liduprázdno a teď…

V tom si uvědomím, že na mě Ben mluvil. Otočím se k němu.
[b]„Jistě, že mi nebude vadit, když se vyspíš na lodi, ale tady bys měl větší pohodlí a nemusíš se ráno vracet zpátky sem. Ale jestli se ti chce jít do přístavu,“ [/b]pokrčím rameny [b]„záleží jen na tobě. Zítra za úsvitu tě budu čekat tady dole.“ [/b]Odpovím se zpožděním, trochu provinile na jeho otázku.

[tab]Když krčmář odpoví na můj dotaz ohledně práce kladně, srdce mi samou radostí poskočí. [b]"Dva stříbrné jsou více než dost,"[/b] odpovím s úsměvem. [b]"A vínem také nepohrdnu, právě naopak. Děkuji vám mockrát, nebudete litovat."[/b] [i]Ano! Konečně práce. A hlavně příležitost vyzkoušet si jaké je publikum tady ve Východních Dálavách. Lepší propadák tady než za pár dní v Albireu. Sice tady to nevypadá na zrovna typické osazenstvo almendořanských hospod, ale lepší než nic. Škoad, že jsem si tohohle podniku nevšim dřív...[/i]

[tab]Najdu si volný stůl poblíž výčepu a posadím se čekajíc, až hostinský všechny obslouží. Mezitím sundám ze zad na stůl loutnu a i popruh na kterém visí pochva s mečem, který zavěsím na opěradlo židle. Potom vezmu do rukou loutnu a začínám ji potichu ladit. A protože si při hraní se strunami vystačím s hmatem a sluchem, tak očima si zatím konečně prohlédnu ostatní hosty Červené růže.

[tab]Jako první mi do oka padne dvojice elfů, kterých jsem si už dříve všimnul díky zvuku loutny. [i]Že by pár? Kdoví, u elfů člověk nikdy nemá páru, na čem je. Ale ta elfka s loutnou mě zajímá. Možná bych s ní později mohl hodit řeč. Ještě nidky jsem pravou elsfkou hudbu neslyšel. A kdysi mi někdo říkal, že prý s její pomocí dokáží i čarovat.[/i] Představa, že by se tu tenhle večer mohlo odehrát něco podobného magii, mě lehce zneklidní, tak ji raději zaplaším a přesunu pozornost jinam.

[tab]Jako další si všimnu nesourodé dvojice - ženy s trpaslíkem. [i]Proč si sedli každej zvlášť? Jsem měl pocit, že přišli spolu... Ale možná v tom budou nějaké rasové předsudky. Nebo rozdíl ve společenské třídě? U nás doma jsme ostatně taky nikdy nevečeřeli se služebnictvem... A ta ženská kouká tak, že by možná mohla být z nějaké lepší rodiny.
[tab]Ale trpaslíka vidím prvně. Po Erinu se jich nikdy moc nepohybovalo, asi se raději drží na souši. Co mohlo tohohle vytáhnout tak daleko z hor až do přístavního města?[/i]

[tab]Jako další zběžně přehlídnu mladou černovlasou dívku. Ale když si všimnu nepříliš přátelského výrazu v kombinaci s jizvou a nepřirozenou barvou očí, přejede mi mráz po zádech a radši rychle stočím zrak k poslednímu stolu, kde sedí voják s mladou dívkou. [i]No vida, stráže tu mají. A přitom hledají někoho, kdo by je zbavil nějaké nestvůry. To nestačí poslat na ni pár takovejch jako je tady tenhle? Vypadá, že s mečem to umí a jako místní se tu alespoň v okolí vyzná.
[tab]A co je asi zač ta holka s ním? Oblečená je jako na cesty a přitom se zná s místním vojákem. Možná nějaká lovkyně nebo něco takovýho...[/i]

Když konečně všechny struny loutny zní tak jak mají, začnu přemýšlet nad tím, co zahrát. [i]Zatím tu není moc živo, tak nebudu radši hrát moc nahlas, ať neruším komorní atmosféru. A prozatím asi vynechám i zpěv. Ale co zahrát? Na začátek asi něco osvědčenýho. Co třeba Baladu o Thallionu Sjednotiteli, to nikdy neurazí...[/i]
[tab]Začnu hrát notoricky známou melodii písně o muži, jež kdysi na Lendoru spojil rozhádané arvedanské rody pod jednu společnou vládu, a čekám, až hostinský přinese víno...

Vždy jsem byl trochu divný jak u nás doma, tak i v našem okolí. Ale poslední dobou zjišťuji, že se na mě všichni koukají jako na vyvrhele či nějakou atrakci. Ještěže Lamius je tak laskav a daroval mi střízlivou mysl a soudný klid.
Lamiusovu knihu výroků jsem četl již tolikrát, ale stejně vždy přijdu na nové věci. Tedy momentálně teď jsem nic nového nezjistil. Tak zavřu knihu a položím na ni levou ruku. V duchu si odříkám modlidbu:
[i]Díky Lamiusy za jasnou pravdu jakos zrak. Díky ti za bystrý úsudek jakos rozum. Nechť pravda a řád nastolen jest![/i]

Řemen knihy sundám a pověsím jej na rameno židle. Matildu radši položím vedle sebe na zem, bude to jistěji bezpečno více stolu. Zase se ozve rána, no jo není to žádné kladívko. Kouknu se kolem sebe a houpající se rukou se snažím dát najevo, ať se lidi neplaší. To nic nebylo jen Matilda. Dunivým hlasem trochu přitlumeným, aby se zase nevylekali: [b]Pardon![/b]

Kouknu se na kněžku, chudák je u mě nejblíže, ta se musela vylekat. Pak můj zrak spočine na hostinském, kde je s mou vodou a mým masem. Šepotu ostatních ignoruji, pouze vnímám možné zvuky nebezpečí. Nikdy nevím, kde se co může stát. Zrakem teprve teď všechny projedu, jakobych je chtěl propíchnout očima. [i]Dva elfové a tři lidi, to je tedy společnost. Lamiusy, snad nechce ten bard začít zpívat?[/i]
Kouknu zase zpět na chlápka s obouručákem na stole. Tak zbraně jsme si již ukázaly, ale máchat s nimi snad nebudem.
[i]Tak kde mám to své jídlo!?![/i]

[b]Nadara:[/b]
[tab] Na tvá slova krčmář jen smutně pokýve hlavou. [b]“Takže vodu a informace… Za chvíli jsem u Vás.“[/b] Načež vykročí k dalšímu zákazníkovi. Udělá sotva krok a málem zakopne o malé chlupaté klubíčko krčící se u stolu. Poté si dřepne, aby „objekt“ prozkoumal, a poznaje v něm štěňátko, začne jej hladit. Když k němu promluví, jeho hlas změkne a zní spíše jako hlas otce hrajícího si se synem. [b]“Ahoj, jakpak se jmenuješ?“[/b] povídá mile krčmář stále drbaje „šelmu“ za ušima. [b]“Nemáš hlad? Přinesu ti něco na zub, jo.“[/b] Potom vstane, usměje se naposledy na psa a odejde věnovat se ostatním hostům.

[b]Všem:[/b]
[tab] Netrvá to ani všichni čtvrt hodiny a potřeby všech hostí jsou uspokojeny. Tedy alespoň co se jídla a pití týče. Krčmář si vesele pobrukuje v „rytmu“ Alwinorových balad a zrovna nese nejmenšímu z hostí misku vody a drobné kousky masa. V tom se rozrazí dveře lokálu a dovnitř vstoupí, či spíše se přivalí, od pohledu značně podroušený muž. Jeho poměrně udržovaný vzhled a čisté oblečení silně kontrastuje z mluvou, za kterou by se nemusel stydět ani starý námořník.

[tab] [b]“Nazdárek taťko, tak už chystáš funus?“[/b] Ač je z jeho pohybů poznat, že alkoholu vypil více než je zdrávo, z jeho slov tomu tak není. Jasně artikulované věty, ze kterých jízlivost a zloba sálá na několik metrů. [b]“Sem slyšel, že tu tvou čubku uneslo ňáký monstrum… Si spíš myslim, že už ani ta tvá coura tě nesnesla. Slyšíš mě? Nikdo tě tady nechce, ty parchante!“[/b]

[tab] Projev neznámého muže, zdá se, hostinského naprosto odrovnal. Klepaje se pouze posadil na židli a mlčky seděl. Ne tak ale kapitána, který byl zrovna na odchodu a stál tak ani ne dva sáhy ode dveří. Jeho rychlý výpad by mu mohl závidět leckterý nájemný vrah. Mohutná pěst skončila svou dráhu až na nose opilcově, který silným nárazem skončil až tři sáhy před hostincem. Pomalu se vysápal zpět na nohy a s tváří zalitou krví zamumlal: [b]“Toho budeš litovat! Už teď jsi mrtvý!“[/b] [b]“Vypadni a už se tu nikdy neukazuj!“[/b] zazněla rázná Benova odpověď. Obouruční meč, který v té době již svíral v rukou, vylučoval veškerou diskusi.

[tab] Kapitán zavře dveře a upře svou zrak na jediného člověka. Zdrcený muž nejprve dlouze mlčí a poté konečně promluví. [b]“Takže co že jste to chtěli slyšet? Jací jsou v tomhle podělanym městě lidi? Kolik jich šlo hledat toho starostovic kluka? Dvacet třicet? A že s nim byla moje holka je všem úplně ukradený! Ani v tom blbým hlášení o ní nepadlo ani slovo! Všem je to totiž úplně jedno! Co můžu dělat víc, než nabídnout peníze, když ani meč v ruce neudržím? A stejně sem všem akorát pro smích!“[/b] Po svém dlouhém proslovu se na chvíli odmlčí a snad i uklidní.

[tab] [b]“Jedinej, kdo se na mě nevykašlal, je támhle slečna,“[/b] pokynul směrem k Elan. [b]“Ale jakou má proti tý bestii asi šanci? Samotná ženská! Starostovu gardu jsem na kolenou prosil a oni mě vyhodili ven…“[/b] [b]“Beru si to na starost!“[/b] odvětil chladně kapitán. [b]“Já vaši dceru najdu! Jako že se Ben de Lenoir jmenuji! Má někdo zájem jít se mnou nebo jste stejní jako místní hrdinové?“[/b] otáže se osazenstva tak typickým velitelským hlasem.

[tab]Vyslechnu jeho odpověď a potichu poděkuji. Když odchází, tak se málem přerazí. Gari nešťastně zavyje a schoulí se do klubíčka. [i]Ty můj drobku. Neublížil ti.[/i] Pomyslím si když se ohývám dolů pod stůl k mému malému mazlíčkovi. Poslouchám hostinského a v duchu se usměju. [i]Milý člověk, doufám, že je jeho dcera v pořádku. Nezaslouží si nic zlého. Tedy zatím.[/i]

[tab]Za pár minut se mi nese voda a já se vděčně napiju. [i]To jsem potřebovala, teď už jen tu postel a klid kláštera.[/i] Ten bard teď hraje nějakou melodii, která je mi neznámá. V klášteře, totiž žádni bardi nejsou a zpívá tam jen kostelní sbor, což není někdy zrovna báseň pro uši.

[tab]Docela si to užívám když sem vtrhne nějaký cvok. Vypadá opile, ale zjevně má dobrou výslovnost. I tak se mi ale hnusý. [i]Nenávidím opilce. Co tu vůbec chce? Netváří se moc přátelsky.[/i] Začne mluvit k hostinskému a rozhodně ne moc uctivě. Po slově čubka mi dojde, že mluví o jeho dceři. Poté mu ještě nadává a na to už opravdu nemám náladu. Energicky se zvednu a začnu na něj důrazně mluvit.
[tab][b]"Nemohl by jste toho prosím nechat? Nejste mezi dobytkem, aby jste si mohl takto dovolovat. A teď si prosím sedněte nebo opusťte tuto budovu. Děkuji."[/b] čekám na reakci, ale ten člověk si zjevně ani neuvědomil, že jsem na něj mluvila.

[tab]Po mě se iniciativy ujme ten muž co tu byl již před námi. Poněkud důrazněji než já mu nařídí, aby odsud vypadl a poté, když se vzpouzí, mu jednu vrazí. Nato nám začne vysvětlovat situaci. [i]Ano, tak to v životě chodí. Nejdůležitější má přednost. Ovšem ti ostatní, také nejsou bezcení, většinou jsou ještě cennější než ti před nimi.[/i]

[tab]Když to dovyslechnu, tak se podívám na tu ženu Elan. [i]Má odvahu a odvážným štěstí přeje. Tedy většinou.[/i] Pomalu dojdu ke krčmáři a dřepnu si vedle něj na bobek. Začnu mluvit uklidňujícím tichým tónem, tak jak násto učili v klášteře.
[tab][b]"Nebojte se. Vaše dcea je určitě v pořádku. A my vám pomůže od toho jsme také tady. My pomáháme lidem. Já i tady Hamer."[/b] kývnu směrem k trpaslíkovi. [b]"Připojíme se tady k Elan a vaši dceru vám najdeme a přivedeme zpátky domů. Hlavně nesmíte přestat věřit. Když přestanete věřit, tak už vám nezbude vůbec nic."[/b] potichu čekám na odezvu svých slov.

Spokojeně oždibuju pečínku a sem tam to zapíjim pivem, přičemž sleduju okolní dění. [i]Ticho by bylo lepší... ale každýho gusto jinej dišputát..[/i] Rezignovaně zaklonim hlavu a se zavřenýma očima si povzdechnu, vychutnávám si chvilku klidu, která se ne vždy tak pěkně naskytne, když mě vyruší zvuk dveří.

S pozvedlým obočím sleduju příchozího opilce a během jeho slovních útoků na hostinskýho natahuju ruku k jedný z dýk. [i]Jistota je jistota... a mimo to, ten hostinskej je sympatičtější jak tady tendle.[/i] Opovržlivě se ušklíbnu, a tiše vyčkávám, v případě nutnosti , že vyrazím. Ale k mé spokojenosti se toho ujme někdo jiný, přeci jen nemusím být v tomhle městě hned známá... napříkladn a vývěsce ve strážnici.

Opilcovu a krčmářovu slovní přestřelku moc nesleduji, ale když začne mluvit o nezájmu o jeho dceru, něco se ve mě pohne. [i]Tak dceruška říkáš..[/i] Mile se na něj podívám a zaženu vlastní vzpomínky.

[b]"Půjdu."[/b] Nemluvím moc nahlas, ale jsem si jistá, že to ostatní slyšeli.
[b]"Jen mi řekni kdy... Měli by jsme to stihnout, než tu holku najdou ti, co hledají toho kluka... ještě by je mohli napadnout .. blbosti."[/b] Poslední slovo řeknu už tišeji s ohledem na hostinského a povzbudivě se na něj podívám.

[i]Eh, ta holka určo bude někde v lesích, to se mi přeci hodí, tam potřebuju.[/i] Sama pro sebe si obhájím krátké zdržení, snad už skoro na konci mého hledání.

[tab]Po dohrání Balady o Thallinovi se napiju vína, které mi mezitím hostinský přinesl, a začnu hrát další z osvědčených písní, které jsem se naučil v Erinu. Než se však melodie stačí jak se patří rozvinout, rozletí se dveře a moje prsty strnou na strunách. Udiveným a trochu vylekaným pohledem spočinu na opilém muži, který vpadnul dovnitř. [i]Kdo to? Tahle hospoda vypadá příliš udržovaně na to, aby sem chodily pravidelně takové existence.[/i]
[tab]Domněnka, že by snad šlo o místního štamgasta vezme rychle za svou, když začne na hostinského nevybíravě mluvit. A ještě víc mě překvapí účinek, jaký jeho projev na hostinského má. [i]Člověk by čekal, že krčmář bude na nadávky od opilců zvyklý. Ale stejně by se ten chlap měl mírnit - polovina lidí tady jsou dámy a před těmi by se takový slova říkat neměly...[/i] Pak mi však dojde, že jde o něco osobního, co hospodského zasáhlo víc než pár necitlivých slov. [i]Tak hostinský o někoho přišel. A zase slyším o tom monstru. Co tady s ním všichni pořád mají?[/i]

[tab]Potom následuje krátká "rvačka" mezi vojákem a opilcem a po ní se konečně dozvídáme, že zmizel starostův syn a dcera krčmáře. [i]Ztráta starostova syna vysvětluje, proč o tom monstru všichni pořád mluví. Ale dívka v džungli přepadena nestvůrou? To zní skoro jako klasický námět na příběh. Nebo možná i epos, kdyby se v tom objevil nějaký ten charismatický hrdina a dlouhý a vyrovnaný souboj s monstrem...[/i]

[tab]Z myšlenek mě vytrhne Lenoirovo prohlášení, že najde krčmářovu dceru a výzva, jestli jde někdo s ním. [i]Hmmm, tohle vypadá jako příležitost. "Ben de Lenoir"! Docela hrdinské a celkem zvučné jméno. Vystupování a vzhled by taky seděly. Z toho by šel udělat epický hrdina. Jenom se musím držet poblíž. A když už mám tu možnost, tak proč ne. Když už jde ta dívka, cos ním seděla u stolu - Elana se tuším jmenuje? - ta žena s trpaslíkem a ještě ta... divná holka..., tak nás bude dost, aby se nám vyhla všechna ta pralesní havěť. A s domorodci se snad už tady kolem vypořádali. Jenom, aby se někdo neptal, k čemu jim budu dobrej... Ale co, každej meč se jim může hodit, ne? A třeba nakonec budu k něčemu i užitečnej.[/i]
[tab]Odložím loutnu na stůl. [b]"No... kdyby to tedy nevadilo,"[/b] začnu trochu nesměle, [b]"tak já bych se tedy připojil. Co bych to byl za gentlemana, kdybych zůstal sedět, když je dáma v nebezpečí, že? A zvlášť, když jde o dceru nového zaměstnavatele,"[/b] usměju se směrem k hospodskému. Začnu si trochu nervózně poklepávat prstem o tělo loutny a těkat očima po ostatních, kdyby se objevil nějaký náznak nesouhlasu.

Spokojeně dojím svou pečínku, snad ani ten výtržník mě od jídla nedostane. [i]Lamius tě v pravdě rozsoudí býdníku![/i] Co by jsem si to říkal za trpaslíka, když nedojím jídlo?! Když vidím, jak bard poskočil, tajně doufám, že vylekáním si přetrhnul struny na loutně. Ale ono bohužel nic, ach jo ty jeho brnky.

[i]Tak kluk starosty a dcera krčmáře? A nejmenuje se náhodou to monstrum Láska? Kdo ví, jestli někam jen tak nezalezli před rodiči... Viděl vůbec někdo aspoň část toho monstra? Co to vůbec je? Upír? Vlkodlak? Či jen bludička?[/i]

Dopiji svou vodu a utřu si ruce do podkošilníku. Vstanu a na větu, že jsme tu od toho, abychom chránily lidi jen kývnu. Jak si jistě kněžka všimla, nejsem moc výřečný. Doma jsem vždy mlem páté přes deváté, ale jakmile jsem okusil první bolesti a hněvu, tak radši odříkávám modlidby v tichu své duše místo planého tlachání.

Kouknu na Matildu a pak na kněžku, copak má asi v úmyslu. Vyspat se a jít nebo jít hned, ať to je hned za námi? Kod ví, pohotov musím být vždy. Projistotu si vezmu Matildu na rameno. Má zbroj trošku zacinká, ale to je u kroužkové zbroje normální. V duchu si řeknu: [i]"Tak tedy jdem, jsem připraven."[/i] Vím, že kněžka pozná většinu mých vnitřních slov, ikdyž je neřeknu. Za tu dobu cestování se již lépěji známe, ikdyž bez větší komunikace.

Opřena pohodlně o židli, nohy natažené pod stolem, oči přivřené, poslouchám bardovu baladu. Ponořena do příjemného zvuku loutnu, před očima se mi odvíjí příběh. Vždycky jsem milovala vyprávění i hudbu. Už jako malá jsem se nemohla dočkat večera, až se dozvím od našeho hosta něco nového.
Příjemnou chvíli naruší bouchnutí. Dveře se rozletěly dokořán. Rozmrzele otevřu oči a koukám kdo to přišel. [i]Nějaký opilec, zřejmě hledá další lokál, kde by se zpil do němoty. Tihle lidi přímo nesnáším.[/i] Rozzlobena nemilým vyrušením, šlehnu po něm rozhořčeným pohledem, který se po chvíli mění v zuřivý vztek.
Když promluví, všechno se ve mě vzbouří, prudce se postavím, až se židle skácí na zem. Rukou hmatám po meči, v očích blesky. [i] Co si to dovoluje! Bídák jeden! Ten uvidí![/i] Chystám se vyrazit ke dveřím.
Ben, který stál u vchodu, mě ovšem předběhl a vyřídil to s ním, přesně jak si zasluhoval.

Chudák hostinský, takové neštěstí a ještě ho takhle uráží. Hledím na krčmáře se soucitem a s otázkou v očích. [i]Proč ho tu vlastně nechtějí? Co udělal tak špatného, že se zdejší obyvatelé nestydí, vysmívat se mu v jeho zoufalství.[/i]

I na ostatní zapůsobil tenhle výstup podobným dojmem. S radostí poslouchám, jak se všichni hlásí k pomoci. [i]Možná se nakonec přece jen podaří Lauru zachránit. Pokud ještě žije. [/i]
[b]„Děkuji, všem, kdo se chtějí přidat. Zítra ráno za úsvitu čekejte tady. Nemusíte se bát, nikdo Lauru nehledá. Žádný ze zdejších obyvatel nemá dost kuráže, aby se o to pokusil. Umí jen planě vyhrožovat.“[/b] Promluvím k osazenstvu jasným hlasem.

Přejdu k hostinskému, položím mu ruku na rameno.
[b]„Co se týče peněz, s tím si nedělejte starosti. To nám zaplatí starosta za to monstrum. I když mám sto chutí mu ho přivést živé na náměstí za to, co si k vám dovolují.“[/b] Ujišťuji ho s mírným úsměvem, ale s plamínky vzteku v očích.

[b]„A teď mě všichni omluvte, jsem příliš unavená a potřebuji se prospat. Dobrou noc.“ Rozloučím se.[/b]
Dojdu zpátky ke svému stolu, vezmu klíč od pokoje. Přejdu ke schodům a zamířím nahoru do patra. Rozhlédnu se. [i]Říkal první zleva, měli by to být tyto dveře[/i]. Nejprve zkusím zda je zamčeno, pokud ano, zasunu klíč do zámku a zkouším odemknout.

[b]Všem:[/b]
[tab] Kapitán se drobně usměje a mírně pokýve hlavou. [b]“Dobrá… Za úsvitu vyrazíme od hostince. Žádné ponocování, žádné popíjení! Čistá hlava a dostatek sil je základ!“[/b] pronese s takovou intenzitou, jakoby hovořil ke svým podřízeným. Poté, aniž by dal komukoliv prostor pro reakci, opustí lokál.

[tab] Hostinský se zdá být vaší reakcí dojatý. [b]“Já… nevím… jak bych poděkoval…“[/b] odpoví tiše. [b]“Jste našimi hosty. S ženou vám budeme navždy dlužníky… Prosím, přijměte naší střechu. Žena vám připraví ty nejlepší pokoje. Jestli cokoliv potřebujete, stačí říct…“[/b] v očích krčmáře se objevuje záblesk naděje. Zdá se, že snad i uvěřil, že by jeho boj nemusel být prohraný.

[b]Elan:[/b]
[tab] Po rozhovoru s hostinským se vydáš do svého pokoje. Když odemkneš zámek, uvidíš malý, ale útulný pokojík.Velký je sotva tři na tři sáhy, ale i tak nepůsobí stísněným dojmem. Uprostřed místnosti je velká postel s hedvábným povlečením, u stěn poté velká skříň a pod oknem malý stolek s židlí. Na zdech je rovněž několik obrázků historických budov, které se patrně v Dunrileanu kdysi nacházely. Z okna, o němž již byla řeč, je výhled na postranní uličku a na nedaleko se nacházející les.

[tab]Selduji odezvu svých slov a musím říst, že počet dobrovolníků mě poněkud překvapil. Hlavně ten bard. [i]Myslela jsem, že budeš spíš nějaký pohodový fajnovka a ne nějaký odvážlivec.[/i] Ta dívka s jizvou mě nepřekvapila, očekávala jsem to od ní mírně a Hamer, ani nezareagoval, jak jeho zvykem. ichý, klidný v ústraní, připravený vždy zasáhnout.

[tab]Poté se začnu věnovat znovu hostinskému. Vypadáto, že ho má slova dojala a taky odvaha těch všech tady okolo. Když už chci něco říct, tak mě předběhne ta žena co mu chtěla pommoci již před námi. Tuším, že se jmenuje Elana. Poděkuje nám a jde si lehnout. [i]Ano to už bychom také měli. Jsem unavená, že se sotva držím na nohou. A navíc musíme vyřešit to s tím posvěcením kostela, než odjedeme.[/i]

[tab]Hostinský konečně popadne řeč a začne nám děkovat a nabízet pokoje na přenocování. [i]Lákavá nabídka, ale raději ne. Tady bych se asi nevyspala a navíc už očekávali před nějakou chvilkou.[/i] Mile se usměji a začnu se omlouvat.
[tab][b]"Omlouvám se, ale asi u vás nebudu moci přespat a Hamer také ne. Měli jsme být již někde jinde a musíme před naším odjezdem, ještě zařídit několik věcí. Přijeli jsme sem totiž za jistým úkolem. Ale zítra ráno tu stoprocentně budeme. A teď nás omluvte."[/b] Ještě jednou se usměji a zvednu se.
[tab][b]"Hamere vyrýžíme. je načase vyřešit to, kvůli čemu jsme sem přijili."[/b] kývnu na Hamera.

[tab]Dojdu si pro plášť a obléknu si ho. Poté dám na stůl minci za tu vodu. Písknu na Gari a přisunu židli ke stolu. Pomalu jdu ke dveřím hostince. Tam se ještě otočím na zbytek osazenctva.
[tab][b]"Nashledanou a dobrou noc."[/b] rozloučím se a vyjdu před hostinec. Tam počkám než přijde Hamer a poté se vydám směrem ke klášteru.

Sleduji kapitána, jak mírně a spokojeně pokývá hlavou a nad jeho vzápětí jistě rozumnou větou se musím ušklíbnout. [i]Je vidět, že je tu někdo zvyklý velet.[/i]
Mimoděk se odvrátim od kapitána, abych ho zbytečně nepopichovala svým dosti vyzývajícím šklebem.
Poté, jakmile kapitán opustí lokál, vrátím se ke zkoumání pečínky a ubívajícího piva. Pak mi dojde, že se vlastně chce připojit i ten bard.
S pozvedlým obočím se na něj zadívám, rentgenujíc ho.
[i]To chceš protivníky umlátit loutnou?[/i] Nahlas ale neřeknu nic.

Z toho mě ale vyruší hostinský s lákavou nabídkou.
[b]"Jestli bych mohla, tak bych pro dnešek ten pokoj brala."[/b] Původně byl sice plán jít rovnou směr les, ale to bych tu nesměla čekat do svítání. Opět se vrátím k mé nedojedené pečínce.

Vejdu dovnitř, zavřu za sebou a pro jistotu i zamknu. Pokoj mě opravdu překvapil. [i]Tak tohle jsem nečekla. Hostinský nelhal, opravdu mi přenechal jeden z lepších, snad dokonce nejlepší pokoj.[/i]
Obrazy na stěnách přejedu jen zběžným pohledem, město neznám a nic mi neříkají.

Při pohledu na postel si uvědomím jak jsem unavená. Potlačím zívnutí. Přejdu ke skříni, otevřu ji a naskládám dovnitř své věci. Všechny, mimo meče, který položím k posteli na podlahu, tak abych ho měla stále po ruce. I když nepředpokládám žádné nebezpečí, přeci jen zvyk je zvyk.
Pak se vysvleču, věci přehodím přes židli a zalezu si do postele. Přikrývky jemně zašustí. Nejsem nadšená z toho, že je uprostřed místnosti, ale na druhou stranu je nádherně měkká a teploučká. Oči se mi klíží...

[tab]Zdá se, že proti mojí účasti na výpravě v podstatě nikdo nic nemá, ačkoliv ta zelenooká dívka se na mě zas divně dívá. [i]Z té mám fakt špatnej pocit. Radši se od ní budu držet dál. Kdoví, co má za lubem.[/i]
[tab]Kapitán nám doporučí jít brzy spát a nepopíjet, ale tenhle proslov nechávám bez povšimnutí - jsem zvyklý spát jen minimálně a pít jsem se naučil víc než dobře.
[tab]Přesto mě samozřejmě zaujme hostinského nabídka na přenocování, takže se jí rozhodnu využít. [b]"Já také rád příjmu vaši pohostinnost. A když už to vypadá, že tu strávím noc, tak nepohrdnu ani kusem té vaší skvěle vonící pečínky, jestli ještě nějakou máte."[/b]
[tab]Počkám na odpověď, ale to už držím v rukou opět loutnu a začínám si opět hrát se strunami...

Kývnu směrem na kněžku. Stejně jsem měl pocit, že jsem na něco zapomněl. A on to byl náš prvořadý úkol. Teď se trochu stydím sám za sebe, že jsem to vypustil z hlavy. Lamius snad odpustí, hlava plna jiných věcí, nemůže býti soustředěnou...
[i]"Já hlupák, prázdná hlava... Trochu jsem se začervenal, ale pod fousy to nad nepůjde vidět. Nu možná si toho někdo všimnul. Budu dělat jakoby nic..."[/i]
Vyjdu ven za opět chvátající Nadarou a očima prohodím snad tu jedinou větu, kterou jsem v tomto městě použil: [b]Slečno Nadaro, takhle mi utíkat...[/b]
Přitom se trochu pousměji. [i][Deja vu][/i] Cesta ke kostelu zdejší kongregace je mi cizí a tak jdu s Matildou na rameni spíše jako psí ocas za kněžkou. Spíše se těším na zítřejší lov...
[i]Copak to asi bude za nestvůru? Jsou ještě ti dva naživu? Teď radši nic, honí se mi to hlavou. Radši abych splnil úkol a zavedl Nadaru do bezpečí kostelních stěn. Ale pak ten lov. Promnul bych si ze zvyku ruce, ale bohužel Matilda je moc těžká. Nevadí, aspoň mi pak pomůže, když ji tak opečovávám...[/i]

[b]Alwinor, Nelan:[/b]
[tab] Krčmář, evidentně potěšen vašim rozhodnutím strávit noc pod jeho střechou, ihned odběhne dozadu. Za chvíli se vrátí s talířem s pečínkou v jedné a svazečkem klíčů v druhé ruce. Večeři položí před „svého nového zaměstnance“ a oběma podá klíč od pokoje. [b]“Trojka pro dámu a zde, čtyřka pro mladého pána. Pokoje jsou v prvním patře, nemůžete je minout. Mohu pro vás udělat ještě něco jiného? Ach, už bych skoro zapomněl,“[/b] povídá sahaje po měšce upnutého k boku, [b]“vaše peníze.“[/b] Načež Alwinorovi položí na stůl dva stříbrňáky.

[b]Nadara, Hamertank:[/b]
[tab] Pomalu se vydáte směrem ke chrámu Lamia. Tedy chrámu, spíše se jedná o nízkou, na pohled nijak velkou, budovu, jež stojí ani ne pět minut od radnice. Venku se za tu dobu již značně setmělo, byť jste v hostinci nestrávili ani hodinu. Fouká chladný větřík, ale i tak je zde výrazně tepleji, než tomu bylo v Albireu. Po krátké chvilce už stojíte před cílem vašeho putování. Venku postává starší muž zahalen do šedivé kutny. Jakmile vás spatří, ihned započne hovor. [b]“Lamius buď žehnán, konečně jste zde! Jaká byla cesta? Doufám, že nebyla moc únavná. Pojďte dále, pojďte.“[/b] Pokyne vám, otevíraje přitom dveře, rukou. [b]“Leč nemám pro vás dobré zprávy. Stavba nového chrámu se výrazně zpomalila a tak bude hotov nejdříve za dva dny,“[/b] povídá se smutným výrazem v tváři. [b]“A nyní mě následujte, pokoje jsou pro vás připraveny ve sklepeních prostorách.“[/b]

[b]Elan:[/b]
[tab] Sotva si ulehla, tvé oči se zavřely a mysl opustila tvé tělo. Odpočíváš silným a posilujícím spánkem.

[tab]Z trochu zasněného brnkání mě vytrhne až, když krřmář donese jídlo a potom mi dá i klíč od pokoje a k mému překvapení i peníze za včerení produkci. [b]"Jé, to ani nemuselo být, vždyť jsem zahrál jen jednu píseň. Ale víte co - najím se a ještě něco zahraju."[/b]
[tab]Hladově se pustím do pečínky, kterou zapíjím bílým vínem. Když dojím a dopiju, zahraji na loutnu ještě tři až čtyři písně a pokud v hospodě k ničemu dalšímu nedojde, tak zhruba po třičtvrtěhodině popřeji krčmáři i všem v hostinci dobrou noc a vydám se po schodech nahoru najít svůj pokoj číslo čtyři.

[tab]Počkám, až vyjde i Hamertank a vyrážím svým pomalým polkidným tempem ke klášteru. [i]Snad nenastanou nějaké komplikace, kvůli našemu zítřejšímu odjezdu do těch lesů. Každopádně životy nevinných mají přednost před svěcením chrámu. Chrám může počkat životy v ohrožení ne. Snad Lamius dá a nebudou problémy.[/i] Cesta je příjemná a fouká mírný vánek, je tu sice trochu chladno, ale rozhodně tepleji než v Albireu. Hamertank se jako vždy drží za mnou, takže mám i pocit relativního bezpečí, i když meč u mého boku značí, že bych se taky asi ubránila sama.

[tab]Brzy dojdeme k radnici a od ní už je to jen malý koisek ke klášteru. Když k ěmu dojdeme tak mě trochu překvapí svou velikostí a strohostí, ale pak mi dojde, že stejně teď už nic moc nevidím, takže ve skutečnosti, to může být bohatě zdobená budova. Před chodem postává nějaký mnich a zjevně nás netrpělivě očekává. Honem na nás vychrlí nějaké informace a pokyne nám dovnitř. [i]Uspěhaný člověk, který žije v na můj vkus příliš uspěchaném světě. Kolem té stavby se toho zjevně musí hodně zařizovat.[/i]

[tab]Vede nás dolů do hlubin budovy. Počkám až odvede Hamertanka do jeho pokoje a poté se obrátím na mnicha.
[tab][b]"Zdržení stavby se zrvna teď nadmíru hodí. Vy jsi jistě již slyšeli něco o té příšeře, že?"[/b] podívám se na něj, ale ani nečekám na odpověď [b]"Já a Hamertank jsme se nabýdli jako malá pomoc, tudíž zítra ráno musíme vyrazit. Očekávejte nás tedy nějak za ty dva tři dny. Děkuji."[/b] dokončím a zmizím ve dveřích svého pokoje, tak abych nedala mnichovi šanci reagovat.

[tab]V pokoji se porozhlédnu a na nějaké příhodné místo si dám vak s věcmi. Poté si sudnám plášť a přehodím ho přes vak. Nato si odepnu zbraně. Meč nějakam dám, tak abych ho ráno zase našla a dýku si dám pod polštář. [i]Vždy připravena.[/i] Poté mi už nic nepohodlného nebrání si lehnout. Ještě skopnu boty a začnu trvdě zřímat.

Mile se na hostinského usměju, když položí klíče na stůl a ještě než odejde, zastavím ho.
[b]"Kolik jsem dlužna za tu pečínku a pivo?"[/b] V hlase je jasně znát, že to zaplatím i kdyby z nebe začali padat trakaře. Líně šmátnu rukou pod plášť a rozvážu měšec, načež se na hostinského podívám s pozvedlým pravým obočím, vyčkávám.

Poté, co svou pečínku dojím a pivo vyprázdním, se přesunu do pokoje, kde unaveně svalim tornu a ostatní svoje věci k posteli. Na chvilku se zastavim a porozhlédnu se po pokoji, nenamáhám se rozsvěcet.
Pokud bude okno zavřené, přejdu rovnou k němu a otevřu ho, pokud již bude otevřené, odepnu si tesák a obě dýky, které taktéž hodím na hromadu k torně, ale tak, abych alespoň jednu zbraň měla po ruce.
Poté se spokojeně uvelebím na posteli a nehnu se do svítání.

[i]Pěkný proslov... Konečně se něco děje, doufám, že taky něco zažijeme.[/i] Rukou mávnu na krčmáře a zaplatím mu za večeři [b]"Rád bych si taky vzal jeden pokoj. A nebojte, najdeme ji."[/b]

[b]Všem:[/b]
[tab] Krčmář odmítne od všech peníze se slovy, že jsou jeho hosté, a tak se všichni odeberete do svých pokojů.

Dunrilean – okolí hostince Červená růže, 16. zelenec roku 851 k.l., brzké ranní hodiny

[tab] Zrovinka začíná vycházet slunce a skupinka před hostincem se zdá být kompletní. Chybí zde pouze elfská bardka, která však ani včerejšího dne neprojevila zájem podstoupit „záchrannou misi“. Kapitán, který si vzal na pomoc dva ze svých „chlapců“, všechny přivítá. [b]“Zdravím vás! Jsem rád, že jste tu všichni. A nyní k věci. Situace je trochu složitější, než jsem čekal. Ale více cestou. Jdeme!“[/b] zavelí a rázným krokem se vydá směrem k lesu.

[tab] [b]“Včera v noci jsem si byl ještě obhlédnout místo a zjistil jsem zajímavé informace,“[/b] pokračuje samozvaný velitel po vstupu do lesa. Stromy v těchto místech nejsou příliš husté, a tak pokračujete celkem svižně. [b]“Takže s kým vlastně máme tu čest? Mno, po prozkoumání stop jsem došel k názoru, že se jedná o mládě tvora podobného draku. Ale i přes mladý věk se jedná o velmi nebezpečnou příšeru. Proto prosím dodržujte mé rozkazy. Vím, že nejste členy mé posádky… Ale… už jsem proti něčemu podobnému bojoval a vím, co je třeba dělat. Jakákoliv chyba může znamenat smrt!“[/b] pronese s maximální razancí. [b]“Mějte to na paměti! A teď k taktice. Tihle tvorové jsou, a na to se nesmí zapomínat, inteligentní. Útočí tedy primárně na ty, kteří jsou pro ně nejnebezpečnější. A toho využijeme!“[/b]

[tab] [b]“Měl jste již někdo čest s podobným monstrem?“[/b] zadívá a na skupinku vyčká vaší odpovědi. V tom již dorazíte do míst, kde je les hustější. V tom se kapitán otočí směrem k Elan, jejíž překvapený výraz nejde přehlédnout. [b]“Neboj, vím, kam jdu.“[/b] usměje se a rázným krokem pokračuje dál. Po necelých dvaceti minutách vyjdete na malé mýtince a před vámi se vynoří asi padesát sáhů vysoká skála, která byla dosud schovaná za stromy. Asi v polovině výšky můžete spatřit značně rozsáhlý vchod do jeskyně. [b]“Jsme na místě! Tady má svou skrýš.“[/b] povídá tichým hlasem kapitán, [b]“Nebude to trvat dlouho a půjde na lov. To je naše chvíle, tehdy musíme zaútočit. Nejzranitelnější místo je krk. Jakmile zaútočí, doufejme, na mě, zaútočíte vy z boku. Musíme být rozmístěni v kruhu. To je nejdůl…“[/b]

[tab] V té chvíli uslyšíte zasvištění křídel a nalevo od vás, z míst, odkud byste to rozhodně nečekali, spatříte asi deset sáhů černého okřídleného draka ještěra. Kapitán na poslední chvíli stihne tasit svůj obouruční meč a vykrýt útok pařátů na svou hlavu. Nicméně je sražen a skončí asi deset sáhů vzadu na zemi. Drak mezitím přistává. Oba „námořníci“ jsou chvíli zaraženi a poté se rozeběhnou každý na jednu stranu svého nepřítele.

Ráno, těsně za úsvitu sejdu dolů, před hostinec. Kde se máme sejít, počkám až se všichni shromáždí.
[b] „Dobré ráno,“ [/b] popřeji jim s milým úsměvem, [b] „nejspíš jste to slyšeli už včera, ale přesto já jsem Elan.“ [/b] Představím se všem. Chvíli počkám, na jejich reakci a pak hodlám pokračovat dál v rozmluvě, když se přiřítí kapitán, dokonce s pomocníky. [i] A já myslela, že je nás dost. Co to říká? Komplikuje? V noci byl obhlédnout místo? Jak to mohl tak rychle stihnout, copak vůbec nespal? [/i] Nejde mi to na rozum, jsem však zvědavá co zjistil.

Vydám se za ním směrem k lesu, držím se co nejblíže u Bena, abych slyšela každé slovo, i když se nedá říct, že by zrovna šeptal. [i] Jestli bude takhle řvát uslyší nás to monstrum na míle daleko. Aha, takže drak, nebo něco jako on, no vlastně jsem to celou dobu tušila. Kruci kam to jdeme? Tohle je úplně jiná cesta. [/i]

[b] „Jak víš s ničím takovým jsem nikdy nebojovala, ale tohle není ta správná cesta. Musíme…“[/b] nenechá mě Ben domluvit s tím, že ví kam jde. Jen pokrčím rameny, dobrá, nechám to tedy na něm. Přinejhorším se vrátíme. Netrvá to dlouho, ocitnu se na malé mýtince se skaliskem. Tady začne kapitán rozdávat možná dobré rady, bohužel příliš pozdě. Zničehonic se objeví létací ještěr a okamžitě zaútočí.

Námořníci nepřítele zaměstnali, ale co teď ? [i]Říkal na krk.[/i] Bleskově strhnu ze zad luk, nasadím šíp a mířím tvorovi na krk. Naštěstí je dost vysoko, tak nemusím mít strach, že zasáhnu někoho jiného. Nevím, jaký bude mít účinek, vezmu tedy další šíp a snažím se mu mířit na oko. [i] Když nic jiného, alespoň bych ho mohla oslepit, i to by zvýšilo naše šance. [/i] Pečlivě namířím a vypustím šíp.

Ještě než vyjde slunko, vzbudím se, líně se protáhnu a spokojeně se zakřenim. [i]Tak zase vzhůru do nového dne.[/i] Načež se posbírám a ležérním krokem dojdu před hostinec. Znuděne se opřu o zeď hostince a v prvních paprskách slunce čekám na ostatní.

Zanedlouho jsme již před hostincem všichni, tedy aspoň bych řekla. [i]No né, i ten bard tu je...[/i] Mé překvapení, ale bez známky popuzenosti, je na mě asi trochu znát.
Z mých úvah nad tím, jak bard statečně mlátí příšery loutnou mě vyruší až ta hraničářka. Už mam chuť prskat, ale ten její milý úsměv mě obměkčí, možná až moc. [i]Asi už zapomínám, že lidi nejsou jenom...[/i] Myšlenku zase rychle zaženu tam, odkud přišla a taktéž se mile usměju.
[b]"Dobrého rána. Já jsem Nelan, kdyby vás to snad zajímalo."[/b] Poslední slova se pomalu vytrácí. [i]Tak Elan, skvělé... jen doufám, že se nebudu otáčet kdykoliv, když ji budou něco chtít... Přeci jen Elan, Nelan... skoro stejný.[/i] Zakroutim hlavou a zvednu svuj pohled zrovna ve chvíli, kdy dorazí i kapitán. Vyslechnu ho a při jeho rázném povelu se vyhoupnu na nohy.

Držím se kapitánovi v patách a obhlížim si les. Zatím se zdá klidný. [i]Není to špatný les... tady by mohli žít..[/i] Zamyšleně se zaposlouchám do zvuků okolí, stále ale jdu.

[i]Drak? Jako ta šupinatá potvora s křídlama? Eh, kam jsem to zas vlezla.[/i] Mimoděk si povzdechnu, raději to nekomentuju.
Spíše držím hubu a krok dokud nedojdeme k nějaké jeskyni.
Zvědavě si ji přeměřim pohledem a zkusím to oťuknout mou schopností. Nežli se mi to ale pokusí nějak důkladnějc, začnu mít neblahou předtuchu.

Rychle se otočím, právě v okamžiku, kdy ta malá potvora zaútočí na kapitána.
[i]Ty si ale příšera.[/i] Obdivně ji sleduju a pokusím se do ni "sťouchnout", znepokojená tím, že jsem ji předtím necítila.
[i]Co se dá dělat.[/i] Vytáhnu svoje dýky a pokusím se k ní dostat blíž, samozřejmě tak, abych nebyla v cestě Elaninýmu šípu. Pokusím se dostat směrem k jejímu krku, využívaje přitom plně svých schopností.

[tab]Z postele mě vytáhnou první sluneční paprsky. Nějakou dobu mi trvá se vyhrabat z postele, ale to jen do doby, než si vzpomenu, že jsem se včera večer nechal uvrtat do oné výpravy za záchrannou dcery hostinského. [i]To byl ale zase nápad... Kdyby si alespoň nechali odchod na nějakou pozdější hodinu, takhle pomalu nestihnu ani snídani.[/i] Nakonec se spokojím s jedním jablkem, které vytýhnu ze svých zásob a ještě žvýkajíc si hodím loutnu na záda, připnu meč a vyrazím dolů po schodech před hostinec.
[tab]Tam už se mezitím sešli všichni ostatní. Tedy kromě elfské bardky. [i]Škoda, zrovna s tou jsem si chtěl nejvíc promluvit. A přitom ten druhej elf tady je...[/i] pokrčím v duchu rameny, dojím jablko a když se začnou všichni představovat, následuji jejich příkladu:
[tab][b]"A jak jste si už možná včera všimli, já se jmenuji Alwinor,"[/b] prohlásím s úsměvem, zatímco přemýšlím o podivné podobnosti jmen dvou přítomných slečen. [i]"Elan" a "Nelan" - vypadá to, že mám první skvělej rým do svého eposu. To je docela štěstí, poněvadž se jménama je vždycky při rýmování kříž. Doufám, že ostatní mají taky nějaký libozvučný a snadno do textu zařaditelný jména. Abych nakonec nemusel u některejch využít uměleckou licenci a trochu je překroutit...[/i]

[tab]Pak se ale už objeví kapitán i s eskortou a začne všechny organizovat. Ale bsahu jeho slov nevěnuju nijak zvlášť soustředěnou pozornost a spíš si všímám tónu a výrazu, abych jej mohl později věrohodně popsat. Až zmínka o drakovi mě opravdu zaujme. [i]Drak?! Opravdu myslí něco takovýho, jako ty obrovský okřídlený netvory, co ve Smrti prince trpaslíků dští oheň a jedovatý výpary a vraždej celý armády? To nevypadá jako něco, co by se dalo zabít v... raz, dva, tři... devíti lidech, i když by to mělo být mládě. Slyšel jsem dost pověstí, legend i historek, abych věděl, že ulovit takový monstrum není jen tak. Jaký může mít Ben plán? Nebo je jenom tak hloupý? I když, když říká, že už s tím bojoval, tak asi ví, co dělá...
[tab]Každopádně to posouvá celý můj epos zase o kousek výš - drak unášející nevinné panny a odvážní hrdinové neochvějně kráčející čelit smrti a zkáze! Řada útrap a možná nějaká ta hrdinská smrt v bitvě a šťastný konec na závěr - to je přesně to, co potřebuji.[/i]

Když se Ben ptá na předchozí zkušenosti s netvory tohoto typu, poněkud nesměle se přihlásím. [b]"No, sice jsem nikdy nic takového neviděl - stejně jako asi nikdo z nás,"[/b] rozhlédnu se po ostatních, [b]"ale něco málo jsem o těchto tvorech četl a slyšel. A ne, že bych chtěl zpochybňovat vaše velení, ale jste si jist, že něco takovýho se dá zvládnout bez menší armády?"[/b]
[tab]Odpovědí my však je jeho plán, se kterým příjde, když dorazíme na malou mýtinu s jeskynní uprostřed. [i]Hm, vypadá to, že to má vymyšlený. Jenom by mě zajímalo, jak ji dostaneme na zem, když umí lítat...[/i]

[tab]Z přemýšlení mě vytrhne náhlý útok létajícího ještěra. Srazí kapitána a přistane. [i]Tak to řeší ten problém s dostáním na zem. Ale není to vůbec tak velký, jak jsem si představoval. No jo, mládě. Možná ho budu muset v té písni pak trochu přifouknout.[/i] Všichni se najednou začínají různě hotovit k boji - námořníci obkličují nestvůru, Elan vytáhla luk a dokonce i ta podezřelá Nelan někde sebrala dvě dýky a blíží se k "drakovi".
[tab]Tasím tedy taky meč, do druhé ruky vezmu dýku a začnu nanápadně tvora obcházet, tak abych byl mezi ním a skaliskem. [i]No, a teď by mě zajímalo, jak mu mám s těmahle lehkýma zbraněma prorazit šupiny. Kapitáovi se to mluví s obouručákem. No, hlavně se nesmím nechat trefit. Škoda, že je ta jeskyně tak vysoko - mohl bych počkat, až se bude soustředit na ostatní a mezitím se uvnitř mrknout po té zmizelé holce a dostat ji odtud. Ostatně zabití té potvory je přece jenom vedlejšák.[/i] Mezitím se pokouším držet mimo dosah pařátů i tlamy a příležitostně i zaútočit na krk či břicho.
[tab][i]Doufejme, že se to ještě nenaučilo dýchat nějaký hnusy, pak by nás to mohlo sfouknout všechny jedním dechem jako narozeninovej dort.[/i]

[i]Ráno moudřejší večera, vždy říkaly kněží v chrámu. Tak tedy asi půjdu spát. Snad nezaspím poslední dobou jedinou zábavu.[/i] Vlezu do ubikací, kam mě poslali, odložím si věci a jdu spát. Ráno se probudím jako vždy pár minut před svítáním. [i]Jak já to dělám?[/i]
Zaběhnu k pokoji Nadary a zaťukám: [b]Slečno Nadaro, spravedlnost čeká!!![/b]
Počkám než se probudí a pak běžím zpět ke svému pokoji se připravit na bitvu. Obalím se svou kroužkovou zbrojí a pláty. Vyleštím si Matyldu a vyrazím. Čekám na kněžku před chrámem, tak abych viděl k radnici. Po malé chvíli, mi přiběhnou říci, že je kněžka nemocná. [i]Byl jsem tak zvědavý na lov, že jsem si jejího stavu nevšimnul? Já hlupák sobecký...[/i] Poslal jsem po mnichovi zprávu o mém odchodu na lov a vyrazil jsem. Celá společnost teď již postávala před krčmou. [i]Tak přeci to nebyly plaché řeči, že půjdou.[/i]

Když se všichni představují, měl bych také, ale moc se mi nechce mrhat slovy: [b]Hamertank[/b] To jim snad mohlo stačit. Ten samolibí kapitán se mi moc nelíbí, ale což naplat, když nám pomůže porazit tu příšeru... Po cestě když se zeptá na boj s draky, všichni odpoví to samé. [i]"Ještě jsem z draky nikdy nebojoval(a)" Jak to myslí? Ještě se nikdo nepostavil drakovi? To jsou tedy lidé... Ehm... a elfové... Proti dvoum jsem již stál v Lamiusově právu, ale proč jim vykládat historky, když si stejně myslí, že jsou lepší? Stejně by mě zajímalo, jak vyspělé je to mládě, jestli ná mimochodem nesežehne plameny...[/i]

Celou cestu radši mlčím, proč taky mluvit. Kněžka tu není, tak se nemusím bát toliko o její život. Nemám moc rád les, všude se někdo může skrývat a sledovat mě. Oproti tomu města, podzemí, obzvláště jeskyně, to je moje delikátní místo na boj. [i]A je tu, dráček v životní velikosti přímo pařáty na kapitánovi. Mám mu jít pomoci hned nebo ho chvíli nechat podusit, za jeho povážlivost? Ne, Lamius ví, že musím hned![/i]

Celá skupina obklíčila drak a někdo dokonce vystřílel pár šípů, ale to vám moc nepomůže... Nedbám moc rad kapitána, že máme jít po krku a křičím na všechny svým silným a hlubokým hlasem: [b]Křídla a pak krk, nejprve křídla, ať neuletí!!![/b] Chvíli počkám, dvě, tři sekundy a pak bouchnu Matyldou do země: [b]*Matyldus*[/b] Rozeběhnu se naproti drakovi s napřaženou Matyldou. Při sebemenším náznaku útoku na mě s ní švihnu, ty dračí drápy by nevydržely sílu Matyldy. A kdybych se náhodou dostal blíže, tak vyskočím a ráno Matildy do spojení křídla s tělem tomu drakovi strhnu křídlo.

[b]Všem:[/b]
[tab] Ještěr se těsně nad zemí zastaví a zprudka vyrazí dorazit svůj předchozí cíl. Kapitán, patrně otřesen, leží nehybně na zemi stále svíraje svůj meč. Mohlo by se zdát, že jsou jeho dny sečteny, opak je však pravdou. Když ještěr zaútočí tlamou plnou zubů, Ben se s neuvěřitelnou rychlostí vymrští do strany a přitom mohutně sekne draka do nekrytých částí krku.

[tab] Otřesený tvor silně zasípe a neplánovaně „přistane“ na zemi necelé dva sáhy vedle kapitána. V tom se aktivity ujímá zbytek družiny. Elan krátce zamíří a vypálí projektil na z boku stojící „příšeru“. Zdá se, že šupiny jsou i na krku dost pevné, a tak šíp soupeře spíše lehce škrábl nežli vážněji ublížil. Následně zaútočí Nelan svými dýkami. Štěstí se však v této chvíli postavilo na stranu a nepřítele. Ten po inkasované ráně prudce trhl hlavou a tím se útoku vyhnul. Alwinor spolu s jedním z vojáků si hledají lepší místo k útoku, druhý voják ale svého kolegu dobře zastoupil. Svým bastardem zasadil bestii silnou ránu.

[tab] Ben de Lenoir s úsměvem na tváři stojí naproti útočníkovi a s mečem v rukou vyčkává jeho reakce. I neznalý by si všiml, že si tento boj velmi užívá. Tedy těch několik krátkých vteřin, nežli se rozhodl do boje zapojit trpaslík. Hamertank tvrdě udeří do míst, kde je křídlo ukotveno k tělu, a následek na sebe nenechá dlouho čekat. Byť úder neměl takovou razanci, jakou by si trpaslík představoval, i tak zvíře značně vyvedl z rovnováhy. [b]“Idiote!“[/b] stihne pouze vyštěknout kapitán. Dezorientovaný tvor sebou prudce trhne a rychlým pohybem křídel srazí na zem všechny okolo stojící. Na trávě se tak okamžitě ocitnou oba vojáci a Nelan s Hamertankem. Naštěstí nikdo z nich není výrazněji otřesen a tak mohou pokusit postavit. Drak vzlétne asi deset sáhů nad zem a tam se „zastaví“.

*****

Neodpustím si několik poznámek.

- nikdo z vás opravdu s drakem nikdy nebojoval, takže o něm nic nevíte. Navíc na Asterionu není plyvání ohně příliš obvyklé, takže příště prosím podobné úvahy až po konzultaci se mnou. To platí i o „důležitějších“ partiích vaší historie. Takže o tom, s kým nebo s čím jste bojovali, se opět poraďte se mnou.

- nepředjímejte výsledek akce. Můžete si ho myslet, ale nemůžete ho napsat. Tedy ‚myslím si, že by nemělo odolat‘ je v pořádku, kdežto ‚rozhodně neodolá‘ nikoliv. To nechte prosím na mě.

- Hamere, vyber si prosím, jestli Matylda nebo Matilda. *6*

To je prozatím vše. K pravopisu se vyjadřovat nebudu, nejsme na hodině češtiny *6*

[tab]Zatímco "draka" opatrně obcházím a hledám místo, kam bych mohl úspěšně zasadit účinnější úder, ostatní se na něj vrhají. Ovšem pouze se střídavými úspěchy. Poslední úder trpasličího kladiva jej sice evidentně zabolí, avšak pouze jej donutí setřást útočníky a vznést se pěkných pár sáhů nad zem.
[tab][i]Hmm, a jak se na tu potvoru dostanem teď? Luk tu má jenom Elan a možná ten elfák, kterej se ale zatím ani neobtěžoval zapojit do boje. No, ale já mám co povídat...
[tab]Takhle nám ale asi nezbyde než počkat, až se "dráček" uráčí slétnout zase dolů. Jenom aby ho ale nenapadlo vrhnout se na ty, co poshazoval na zem - vleže se uhýbá špatně. Radši je půjdu krýt.[/i]
[tab]Přesunu se tedy do blízkosti smetených "spoludrakobijců", hlavu stále zakloněnou v pohledu na vznášejícího se ještěra. Zastavím se kousek za prvními ležícími postavami směrem ke mně a jsem připraven tnout po případně přistávající nestvůře a eventuelně i uskočit stranou, kdybych se jí náhodou měl ocitnout v cestě.

[tab]Ráno se vzbudím, tak akorád, abychom hned vyráželi. To mi ovšem, ale nezabrání, abych si dala pořádně na čas. V klidu se obléknu a připnu si zbraně. V klidu vyjdu ven a připojím se k již čekajícímu Hamertankovi. [i]Kam spěchat, oni počkají. A pokud ne tak je to pouze jejich chyba.[/i]

[tab]Cesta je v klidu, nikam nespěcháme. Proto přijdeme taky značne pozděje. Rozhodně již není úsvit. Tak o hodinu později, možná o chvilku déle nebo dříve.
[tab][b]"Omlouvám se za pozdní příchod, ale čas na nás smrtelníky bohužel nebere ohledy."[/b] řeknu klidně, ale beze známek jakékoliv viny.

[tab]Poté začne kapitál pochodovat k lesu. Zařadím se do středu skupinky, kde jsem nejlépe chráněná a užívám si cestu. Sice mě to moc netěší, ale co se dá dělat, když chceme zachránit nevinné lidi. [i]Doufejme, že kapitám ví co dělá, nebo že Hamertank mě dokáže ochránit.[/i] Takové myšlenky mě napadnou při slovech drak.

[tab]U jeho sluje se mi moc nelíbí, tak se raddši rychle pomodlím a vytáhnu dýku. [i]Co kdyby náhodou.[/i] A jak se zdá, tak můj instinkt byl správný. Za chvilku se u nás objeví černá příšera. [i]Tak takto vypadá drak. Moc se nepodobá těm ilustrativním obrázkům z knih.[/i]

[tab] Odsunu se kousek stranou a boj přenechám zkušenějším lidem. Přece jen jsem kněz a ne válečník. Vývoj mě trochu překvapuje a když ta příšera povalí mé společníky a vzlétne, tak raději zasunu dýku zpátky do pochvy a vytáhnu meč. [i]Jestli tohle přežiju a nebo ho dokonce zabiju, tak strávím tři dny v modlidbách.[/i]

Snažím se sledovat ještěra. Můj šíp se jen svezl po jeho krku.[i] Že bych špatně mířila? Ne, podle dráhy určitě ne. Za to můžou ty šupiny na krku, budou tvrdé.Ale měl by být v tom místě zranitelný.[/i]

Po ostatních se nerozhlížím, pokud není nebezpečí, že bych mohla někoho zasáhnout. Sleduji boj, který probíhá přede mnou. Stojím opodál abych se nepletla bojujícím do cesty, kdyby náhodou potřebovali náhle ustoupit. Zatím čekám na příležitost ke střelbě. Nerada bych někoho zasáhla.

Konečně mám štěstí. Ještěr vzlétl a zůstal viset ve vzduchu, jsem teď jedna z mála, co může zaútočit, ale nechci promrhat příležitost.
Pozorně si prohlížím krk, pokud najdu na krku, místo bez šupin, zamířím a vypustím šíp tím směrem. Pokud ne, soustředím se na jeho oči a snažím se zasáhnout to, které představuje snadnější cíl.

[b]Všem:[/b]
[tab] Bohužel ani druhý Elanin šíp neskončil v místech, kde by drakovi nějak více ublížil. Ten mezitím vytrčí drápy a s nepopsatelným řevem míří k zemi. Nezdá se však, že by jeho primárním cílem byl někdo z členů vaší „skupiny“. V té době se již všichni „sražení“ dostali zpátky na nohy. Kapitán na nastalou situace zareagoval trochu nezvykle. Místo očekávaného útoku hlasitě zakřičel: [b]“Kleknout!“[/b] Následně tak učinil i sám. Hlavu přitom schoval za ruce držící meč zabodnutý do země. Oba námořníci svého velitele ihned poslechli.

[tab]Sleduji jak Elana stojící vedle mě vystřelila šíp. [i]Snad se jí to povede. Nerada, bych se sama zapojila do boje.[/i] Pozoruji letící šíp, ale bohužel. Zase nic. Jen se svezl po šupinatém krku té nestvůry.[i]Kde máš slabinu?[/i]

[tab]Mezitím se už všichni ostatní zase postavily na nohy. Kývnu hlavou a znovu se soustředím na draka, který teď provádí něco, co úplně nechápu. [i]Co to u Lamiuse dělá?[/i] Chci se na to zeptat Bena, ale ten už křičí, abychom si klekli.
[tab][b]"Proč?"[/b] zavolám směrem k němu, ale zároveň udělám to samé co on. Jeho rady se už docela osvědčili a navíc je tu jediný, který toho tvora zná. Tedy aspoň podle toho, jak se chovají ostatní.

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsal...
-------------------
Další den ráno se probudím a s údivem zjistím, že ostatní již dávno vyrazili, popadnu tedy svoje vybavení a vyrazím ven před hospodu. Vůbec mě nanapadá, kde by mohli ostatní být a tak se vrátím a zeptám se hostinského, kde jsou ostatní.

Napiš mi pls, jaké je to moje vybavení. Díky

Sakra, zase nic. [i]To není možné, přece není nezranitelný. Pravděpodobně na něj šípy neplatí.[/i]
Ještěr se řítí k zemi, nejspíš chce zaútočit. Chystám se odložit luk a tasit meč, když kapitán křičí na kolena. Nechápu proč, ale jeho hlas je rozhodný, nepřipouští námitky ani otálení. Rychle se svezu dolů na kolena, hlavu skloněnou k zemi. Doufám, že Ben má pravdu a nepocítím jeho drápy v zádech. Nehodlám se nechat sežrat, něčím takovým.

[tab]Když začne nestvůra klesat, tak se připravím se po ní ohnat, ale s nabíráním rychlosti mi brzy dojde, že to asi není úplně nejlepší nápad. [i]To vypadá skoro, jako by na nás zkoušela to samý, jako na začátku na kapitána,[/i] bleskne mi hlavou a takřka instinktivně se vrhnu břichem na zem ještě než stihne Ben zařvat svůj příkaz.
[tab][i]Jen doufám, že se pařáty neotře o loutnu - to už bych ji asi nikdy znova pořádně nenaladil.[/i]
[tab]Pokud se příšera přežene a neškrábne mě pařáty, tak hned vzápětí zase hbitě vyskočím na nohy.

[b]Kell:[/b]
[tab] Když vyjdeš ven před hostinec, po kapitánově družině není ani stopy. Po chvilce bezradného rozhlížení zaslechneš něčí slova. Díky jejich razanci je více než zřejmé, že se jedná o hlas kapitánův. Rozběhneš se tedy tím směrem a zanedlouho se dostaneš na dohled „lovců“, kteří, zdá se, bojují s jakousi příšerou. Jsi necelých třicet sáhů od ostatních.

[b]Všem:[/b]
[tab] Drak „usedne“ a přitom prudce udeří ocasem o zem, která se mohutně otřese. Neposlechnout kapitána, jistě by to všechny povalilo. Ještěr je po svém manévru chvíli otřesen, a toho také kapitán se svými muži ihned využil. Jako jeden muž se vyhoupli na nohy a zaútočili. Nepřítel utržil dosti znatelná zranění a jeho stav by se dal nazvat kritickým. Temně rudá krev teče z krku proudem, který by snad zastavil jen zázrak.

[tab]Když ještěr přistane, aniž by někomu ublížil, oddychnu si. [i]Tak tohle nebylo tak hrozný, jak to vypadalo.[/i]
[tab]Vstanu ze země, jak nejrychleji sokážu, a když vidím, že se kapitán s ostatními vojáky vrhají do útoku na "draka", stisknu pevněji jílce meče i dýky a také se rychle přesunu na dosah k netvorovi. Pokusím se najít vhodné místo k útoku, kde bych přitom nepřekážel kapitánovi ani žádnému z jeho mužů - nejlépe krk nebo břicho - a zkusím čepelí meče prorazit pancíř tvořený šupinami.

Zrovna, když přistane ješter a mírně choelricky praští ocasem do země, musim se usmát. Neni to ale zrovna milý úsměv, je to úsměv vlka, co zavětřil kořist.
[i]Tohle se mi začíná líbit.[/i] Vyskočim na nohy a nebezpečně přivřu oči.
Ale než stačim sama něco podniknout, kapitán se svými vojáky se už chopí iniciativy.

Ntrvá to dlouho a drak už několik šrámů má, ne zrovna slabých. Pousměju, když sleduju kapitánovu snahu a v Alwinorových stopách s dýkama v ruce jim jdu taky na pomoc. Jdu po krku nebo břiše.. pokud to ale nepůjde, zkusím i oči. [i]Oslepený drak... Eh, to bude zábava.[/i] Ušklíbnu se. [i]Minimálně by jim to mohlo dát trochu víc příležitostí na lepší zásah.[/i]

[tab]Jen co dopadnu na kolena, tak drak se rozhodne vzít věci do vlastních rukou. Dopadne na zem a mrští při tom ocasem o zem. Takže jsem měla docela velké štěstí, že jsem poslechla kapitána, protože jinak, bych teď ležela na zemi, asi deset metrů daleko. [i]Pana Lamiusi, co to bylo? Tento tvor se mi čím dál více přestává líbit.[/i]

[tab]Po tomto jeho útoku se na něj kapitán se svými lidmi vrhne. Nato se přidá i ten bard a ta podivný holka nebo mladá žena. Z draka to lije, jako z konve a proto usoudím, že útočit na něj by nemělo valný smysl. [i]Už brzo bude mrtví nebo to tak aspoň vypadá. Proto je na čase jít se krapet porozhlédnout.[/i]

[tab]Pomalu se posouvám tak, abych unikla ze zorného pole draka (nebo až ho Nelan oslepí), tak se rozběhnu k jeho doupěti a obezřetně vstoupím dovnitř s mečem připraveným na zásah. [i]Snad jsou ty ubohé děti ještě na živu.[/i]

Nikdy bych nevěřila, že drak dokáže vyvolat takové zemětřesení, musí mít obrovskou sílu. Jen co se země přestane třást, zvednu se. Už mě není potřeba, Ben se svými muži draka téměř vyřídil. Vrhají se na něj i někteří z družiny. [i]Útočníků je víc než dost. Jen bych zbytečně překážela. Raději se podívám po Lauře. Někde tu musí být. Nejspíš nahoře v jeskyni.[/i]

Opatrně přejdu přes mýtinu a vydám se ke sluji. Cestou pátrám po nějakých známkách toho, jestli tu je sám, nebo jich je víc. Zastavím se pod skálou, pohled upřený nahoru, hledám nějaké přístupné místo kudy bych mohla vylézt. Pokud takové najdu, opatrně začnu lézt nahoru, až k otvoru.

Hned jak zahlédnu družinu, vydám se jejich směrem a připravím si luk a šíp. Když už mám potvoru na dostřel a vidím jak jí kapitán uštědří téměř smrtrelnou ránu, pokleknu na koleno a pokusím se vystřelit z luku a trefit oko ještěra. Pekelně se soustředím na střelu a beru na vědomí i poryvy větru.
[i]Draka jsem ještě neviděl a jsem docela i rád, tak si říkám jestli draci nechrlí oheň. Doufám, že se trefím. [/i]

#../pj/devlin/highres_1107353.jpg#

[b]Elan, Nadara:[/b]
Nežli drak svůj boj definitivně prohrál, povedlo se vám po výběžcích na skále vyšplhat až nahoru. Ocitáte se před vstupem do jeskyně. Vidíte jen černočernou tmu.

[b]Všem:[/b]
[tab] Čelit dalším útokem bylo již nad možnosti zvířete. Drak silně zachroptěl, klesl v kolenou a po chvíli se svalil na záda. Není-li mrtev již nyní, jeho život se dá počítat na vteřiny. Ještěr jako zázrakem spadnul do míst, kde zrovna nikdo z útočníků nestál. Pod jeho vahou i patrně našel hrob sebelepší válečník.

[tab] Nastane krátké ticho. Kapitán se chvíli rozhlédne kolem sebe a nakonec s úsměvem pronese: [b]“Dobrá práce! Od všech! A nyní k tomu, proč jsme…“[/b] Než stihne dokončit svou větu, jeden z námořníků mu pošeptá cosi do ucha. Ben se na něho zamyšleně podívá a lehce přikývne. Poté věnuje svou pozornost opět „družině“. Gestem ruky pokyne směrem k jeskyni. Voják zatím zabodne meč do hrudi mrtvé nestvůry a patrně se snaží něco „vypreparovat“ ven. [b]“Lano, rychle, lano!“[/b] zavolá kapitán na ostatní, [b]“Hodíme ho nahoru a slečny ho upevní. Poté všichni vylezeme!“[/b]

Nyní máš dostatek zkušeností pro přechod na další úroveň. Výcvik můžeě podniknout v Dunrileanu a bude trvat dva dny (žádné dva měsíce! :) )

Po výstupcích vylezu celkem snadno nahoru. Opatrně nakouknu dovnitř do jeskyně. Není vidět nic, než tma. [i]Co jiného, by se taky dalo čekat. Štěstí, že na mě z jeskyně nekouká něco horšího.[/i]
Znovu se rozhlédnu před jeskyní a na začátku kam dopadá světlo, jestli tu není něco zvláštního. Něco, co sem nepatří a podle čeho by se dalo usoudit, kolik těch potvor tu vlatně je. Nerada bych jí vběhla přímo do tlamy.

Zrovna se chystám zapálit louči a vejít dovnitř, když pod sebou uslyším hlas kapitána. Podívám se opatrně dolů a počkám až nahoru dopadne konec lana. Zkusím jej zachytit a rozhlédnu se kolem po nějakém vhodném výstupku, za který bych jej mohla uvázat. Najdu-li jej, lano pořádně upevním, aby se nemohlo samo povolit.

Pokud žádný nenajdu, otočím se k opodál stojící Nadaře.
[b]"Není, kde uvázat. Budeš mi muset pomoci. Sama to lano neudržím, ale ve dvou to zvládneme. Určitě ,alespoň než vyleze první, pak už nám pomůžou ostatní.[/b]

[tab]Nahoru k jeskyni se dostanu poměně snadno a to i přesto, že to dělám poprvé. Nikdy jsem nkam lézt nemusela. Nahoře zeje otvor do jeskyně, ale není vidět nic než tma. [i]Snad tam není ještě jeden. Třeba má mladá nebo co já vím. Doufejme, prostě že boj máme už za sebou.[/i]

[tab]Sleduji Elanu jak vytahuje louč a tak mě napadne, že bych taky mohla zajistit osvětlení a sáhnu do vaku pro lucernu. Chci jí už vytáhnout, ale ze zdola zaslechnu Bena. Otočím se a přejdu k okraji. Sleduji Elanu, jak chytá lano a jsem připravená jí pomoci s upoutáváním nebo zachycením, pokud se jí nepovede najít nějaký vhodný výstupek.

[tab]Když je lano bezpečně zakotveno, tak konečně vytáhnu tu lucernu a opatrně do ní naliju trochu oleje. Potom vytáhnu zápalky a zapálím jí. Otočím se na Elanu.
[tab][b]"Půjdeme pomalu nebo počkáme na všechny. Nejsem si jistá jestli se sem na okraj všichni vejdeme."[/b] řeknu mávnu volnou rukou směrem do jeskyně. Potom jí vytáhnu dýku, co kdyby náhodou.

Jsem zahamben. Lamius mi svědkem, že jsem mohl pomoci více než jen špatnou ránou a pobuřením draka. Sezbýrám se ze země, po bitvě ve které jsem nic vlastně neudělal, krom toho že jsem ji zhoršil. Opráším si zbroj od hlíny a nahodím sklíčený výraz v obličeji. [i]Jak mohu chránit kněžku, když jsem tu jen jako batole vboji mezi ostatními... Ó Lamiusy, proč jen jsem tě neposlechnul a nedržel jsem se radši poutních soudců... Teď jsem jen atrapa dobrého uctívače![/i] Vstanu se sklamání, avšak hrdost trpaslíků mi nedovolý k tomu něco říci či se omluvit. Zajdu na okraj jeskyně, snad tam jim budu užitečný. Jako kluk jsem žil kdysi pod horou bez světel a loučí. Jako u všech trpaslíků jsem si vypěstoval takové "jeskyní vidění", tak aspoň tak jim pomohu.

Přijdu blíže k Nadaře a s očima psíma podívám se na ni. Snad pochopí mou omluvu bez slov potřebných. Doufajíc v odpuštění stojí na okraji jeskyně a snažím se prokouknout její záhady.

[tab]Konečně dostanu také příležitost zapojiz se do boje, ačkoliv můj příspěvek nejspíš není rozhodující. Ale když po porážce ještěra Ben všechny pochválí, podvědomě se trochu nafouknu pýchou. [i]Tak přecejen jsem nebyl úplně zbytečnej! Pravda, většinu skutečné práce odvedl kapitán a jeho muži, ale snad jsme i my ostatní trochu přispěli k porážce netvora.[/i]
[tab]Mezitím se začnu divit, co to vyvádí jeden z námořníků s tělem potvory, ale dřív, než se stihnu zeptat Bena, co to má znamenat, tak se pozorost všech přesune k jeskyni. To mi připomene, proč tu vlastně jsme, a zcela zažene zájem o "pitvu".
[tab][b]"Snad nejdeme pozdě a bude tam nahoře ještě někdo naživu,"[/b] pravím ustaraně polohalsem spíš sám pro sebe zatím, co se se zbytkem skupiny přesunuji ke skále. Nahoře už čeká Elana s kněžkou a když jim Ben hodí lano, tak jej někde na římse upevní.
[tab]Pak už se nahoru hrne trpaslík s kladivem, což mě trochu překvapí. [i]Vždy jsem měl zato, že trpaslíci výšky zrovna dvakrát nemusej. Když už na ně nejsou z běžnýho života zvyklí...[/i] Potom pustím nahoru kapitána a sám šplhám hned za ním.

[b]"Pane jo, to byla potvora... Máme štěstí, že se nikomu nic nestalo. Sakra to mě štve, že jsem zaspal. Musím se jít omluvit kapitánovi."[/b]
Rychle se přemístím ke kapitánovi a omluvím se mu za můj pozdní příchod.
[b]"Kapitáne, omlouvám se, že jsem nemohl být více nápomocen."[/b]
Mezitím sleduji jak se ten trpaslík ve zbroji šine vzhůru k jeskyni.
[i]Musím se vschopit, pokusím se vyšplhat na skálu bez lana a pevně doufám, že se mi to povede bez pádu.[/i]
Pokud se mi to podaří, vyrazím za ostatními do jeskyně.
Pokud ne, zkusím to znovu s lanem a až pak půjdu za ostatními.

[b]Všem:[/b]
[tab] Kapitán, nevšímaje si ostatních, se soustředí pouze na překonání poslední překážky, jež stojí v cestě. Omluvu páně Kellovu se zdá ani nezpozoroval. Jeden z námořníků vyhodí lano na horní římsu. Nadara s Elanou provaz uvážou o jeden z „výstupků“ u ústí jeskyně. Jako první pevnost uzlu ověřil Hamertank. Ukotvení se zdá být téměř dokonalé, a tak se trpaslík za okamžik ocitne nahoře. Hamera, který mezitím neomylně zamířil do jeskyně, následuje kapitán, a poté v rychlém sledu všichni ostatní krom „preparátora“. Kell se rozhodne pro „horolezeckou“ cestu, ale i on, přes mírné obtíže, je úspěšný.

[tab] Za svitu Nadařiny lucerny se vydají do útrob dračího brlohu i ostatní. Celé doupě je tvořeno jednou velkou „místností“, která by se nejlépe dala charakterizovat jako polokoule. Avšak obřích rozměrů. Průměr bude jistě dobrých čtyřicet až padesát sáhů. Na severozápadu je asi sáh vysoká a široká „chodba“. Není však pochyb o tom, že tuto část svého bydliště ještěr nenavštěvoval. Jestli se někomu jeskyně za tmy zdála být strašidelná, těžko by teď patrně hledal správný příměr. Na podlaze se válejí úlomky kostí, cáry různého oblečení a další různé harampádí, jehož prohrabání by nějaký čas zabralo. Všude je rovněž přítomna zaschlá tmavá barva, o jejímž původu nelze nikterak pochybovat. Hamer postává uprostřed místnosti. Když se přiblížíte blíže, konečně si všimnete, na co je upřen jeho zrak. Na zemi leží znetvořená spodní polovina těla dívky, z jejíhož oblečení zbyla pouze sukně.

[i]Tak jsme to asi nestihli... K sakru.[/i]
[b]"Je to ta dívka, kterou hledáme? "[/b]
Šouravým krokem vyrazím k tělu dívky, abych si ho prohlédl a prozkoumal.

[tab]Pomalu a opatrně vcházím do toho doupěte. Našlapuji co nejopatrněji, ale přesto mi pod nohama cosi zapraská. když se podívám, tak spatřím kost, kterou jsem svou váhou rozlomila napůl. [i]Pane bože. Tady, asi světlo spravedlnosti nikdo nikdy nespatřil. Snad ta dívenka s klukem ještě žijí.[/i]

[tab]Jdu dál, až stanu u Hamera. Podívám se na co tak zítrá a pak chtě nechtě odvrátím od té krvavé podívané tvář. [i]Lamiusi... co se to proboha stalo? Proč? Vždyť si to ta dívka vůbec nezasloužila.[/i] Zkusím se na ní ještě podívat, ale nedokážu to, tak se raději obrátím na ostatní.
[tab][b]"Myslím, že pokud je to ta dívka, tak jí nebudeme už moci pomoct."[/b] řeknu a skopím zrak k zemi, ve tváři nemám žádné emoce, ale v mých otčích je vidět nezměrný zármutek, pak ale najednou jiskřička naděje [b]"Ale možná, tu bude ještě ten chlapec, možná to jeden z nich přežil. Pojďme se tu ještě porozhlédnout."[/b] dodám a otočím se dál do jeskyně.

[tab]Postupuji opatrně dál a snažím se aznamenat jakýkoli pohyb nebo zvuk. [i]Lamiusi prosím, že někdo přežil. Musí, už kvůli spravedlnosti na tomto světě.[/i]

[i]Lamius buď myslostiv tomu chlapci...[/i]
Otočím se na družinu plnou zármutku a zase zpět. V dálce je vidět jakási chodba či co, kde dráček asi moc nepobíval. Tam bude asi ten klučina. Tam ho můžeme jít hledat. Jdu tedy tím směrem. Když se stratím z dosahu světel luceren, tak se mi začne vyostřovat zrak. Koukám všude kolem, snad uvidím nějaké teplo života. Až po chvíli mi dojde, že ostatní nemají takové nadání a tak se vrátím kus zpět:
[b]Jdete tedy? Vzádu může ještě někdo být.[/b]
Ohlédnu se na kněžku... [i]Chudák, takové utrpení pohledem na toto hnízdo nemusela pobrat. Ale ti lidé tady, bože Lamiusy, co je to tu za spravedlnost! [/i]

[tab]První, čeho si všimnu, když vyšplhám nahoru na římsu, je odporný zápach rozkladu linoucí se z jeskyně, ze kterého se mi dost zvedne žaludek. [i]Fuj, to je smrad! Z čeho to může být?[/i] Stoupnu si stranou, abych nezavazel těm, kteří šplhají za mnou. Hamertank už vyráží do jeskyně, ale já si raději počkám, až budou nahoře všichni a bude nám na cestu svítit Nadařina lucerna.

[tab]Když vstoupíme do jeskyně a vidím všude na zemi tu spoušť, tak mi konečně dojde, z čeho pochází ten nechutný odér. [i]Takovejch kostí a krve! To nemůže být za pár dní... Se divím, že si řádění té bestie nevšimnul už nikdo předtím.[/i] Postupuju spíše vzadu za ostatními a důkladně se koukám pod nohy, abych náhodou nešlápnul do zbytků nečeho, co by mi mohlo znečistit boty.
[tab]Možná proto si až na poslední chvíli všimnu hrůzného nálezu, u kterého se všichni ostatní zastavili. V okamžiku, kdy jej spatřím, se opět vrátí nával nevolnosti v mnohem intenzivnější podobě. Rychle si dám ruku před ústa a s potichu zamumlaným [b]"Omluvte mě..."[/b] spěchám někam doprava do tmy, kde tuším stěnu jeskynního sálu. Tentokrát už ignoruju, do čeho šlapu, a v okamžiku, kdy zmizím dostatečně daleko od skupinky (nějakých 15 až 20 sáhů), se předkloním a začnu dávit obsah žaludku.
[tab]Když se tímto způsobem zbavím dnešní skromné snídaně i včerejší večeře, otřu si ústa do rukávu a rozhlédnu se po ostatních. Zdá se, že se všichni přesunují k jakémusi malému otvoru na severozápadě, takže pomalým a ještě trochu nejistým krokem vyrazím k nim. [i]V Dunrileanu si nesmím zapomenout nechat vyprat šaty... stejně z nich tenhle zápach ještě týdny nedostanu. A vyčistit boty. Kdoví, do čeho všeho jsem v té tmě šlápnul. Sakra, Khar aby spral všechny draky a podobnou havěť.[/i]

[tab]Pomalu a opatrně se vydávám za Nadarou. Dávám pozor na podlahu a snažím se vyhýbat nejhorším místům. Překračuji různé všemožné věci. [i] něco tu příšerně páchne.[/i] Nakrčím nos a rozhlížím se s nechutí kolem. Tmavé skvrny na zemi, identifikuji jako krev. Raději nepřemýšlím nad tím, jestli zvířecí nebo lidská. [i]Rychle někde najít to děvče, a ven. Nebo se tu vážně zalknu![/i] Z nepříjemného pachu se mi zvedá žaludek. Snažím se ho nevnímat, potlačit jej do pozadí.

[tab]Zaujme mě trpaslík, který postává uprostřed místnosti a na něco zírá. Popostoupím o kousek blíž, abych viděla co ho tak zaujalo. Téměř ihned se ovšem odvrátím, s rukou před ústy. Snažím se zadržet obsah žaludku na svém místě. Už je mi jasné, odkud se bere ten smrad. Po několika dlouhých vteřinách se mi podaří se vzpamatovat.
Zaslechnu Nadaru.
[b]„Téhle dívce určitě nepomůžeme, to už nedokáže nikdo,“[/b] upřesňuji.[i] Jak je to dlouho co zmizela společně s Robertem? Tři, čtyři dny, tak nějak. Mám neblahé tušení, že to bude ona. Nedokážu si představit, jak tohle sdělím hostinskému. Ne, tohle přenechám jiným.[/i]
[b]„O jakém chlapci to vlastně mluvíš? Nevím o tom, že by se postrádal ještě někdo jiný.“[/b] Zeptám se zvědavě Nadary.

[tab]Opět se věnuji prohlídce sluje. Vyhýbaje se zdaleka místu, kde leží lidské torzo. Zaujme mě tmavé místo, podle sporého světla, které sem dopadá, jde nejspíš o chodbu. Právě v ní zmizel před chvilkou trpaslík. Opatrně se rozhlížím u jejího ústí, nehodlám ho následovat a vletět hned dovnitř. Určitě ne potmě. Snažím se rozsvítit louči a pokud se mi to podaří vydám se opatrně za trpaslíkem.

[tab]Už pokračuji dál, když se mě zeptá Elana o kom že to mluvím. [i]Nuď je hluchá nebo má zatraceně špatnou paměť. Měla by si více všímat svého okolí nebo se jí to jednou vymstí. Dobrodinka...[/i]
[tab] Otočím se k ní a stroze odpovím [b]"Starostův syn. Hostinský o něm včera večer mluvil, poté co odešl ten opilec."[/b] Znovu se obrátím a ve světle lucerny hledám náznak jakéhokoli života.

Chvíli na Nadaru vytřeštěně zírám a potom mě chytne záchvat smíchu, jež se do zdejšího prostředí rozhodně nehodí. Nemůžu si však pomoci. Po chvíli, když se mi konečně daří uklidnit.
[b]"Starostův syn je doma a nejspíš spokojeně spí ve své posteli. Našla jsem ho včera u jezera. Ležel tam zraněný. Utekl společně s dcerou hostinského. Tomu chlapci je nejméně třicet."[/b] Vysvětlím jí situaci, ignorujíc její tón.
Dále se věnuji rozsvícení louče.

Jen co vyšplhám za ostatníma, slušně počkám a mezitim začnu identifikovat smrad jdoucí z jeskyně. [i]Odér těla v rozkladu.. To mi vždycky chybělo.[/i] Sarkasticky se ušklíbnu a vstoupím, v závěsu za ostatními, do jeskyně.

Nemůže mi ujít, že nám něco křupe pod nohama a tak si jen povzdechnu, protože ani nemusim hádat co to je. [i]Kosti... všude na zemi. Lidský? určitě... Zvířecí? Dost možná.[/i] Dál se tomu ale nevěnuju a hledám případná nebezpečí. I když by tu tedy žádná být neměla, ale nezapřu svoje řemeslo.

Zrovna se rozhlížim po zemi a zkoumám ty kosti, když mě zaujme co dělá trpaslík. Ale ještě než k němu dojdu, ti přede mnou se odvrací s rukou před pusou a bílý v obličeji, jako by chtěli vrhnout. Jen projistotu se podívám taky a při pohledu na tělo se ušklíbnu. Dál se ale tělu nevěnuju a vydám se za ostatníma do chodby.
[b]"A že se tak blbě a nevkusně ptám, ta dcera hostinskýho taky spokojeně doma spí? Nebo spí někde jinde?"[/b] Uznávám, že moje poznámka je nemístná a možná i nechutná, ale to jsem prostě já.

[b]Všem:[/b]
[tab] Když se všichni přesunete k „podezřelému“ místu, rychle zjistíte, že ona „chodba“ není nic více než asi tří sáhový výklenek. Leč i ten stačil na to, aby se někdo dokázal ukrýt před pařáty, nyní již „zesnulého“, draka. Světlo z lucerny, kterou doplňuje Elanina louč, však není dost silné na to, abyste rozeznali detaily. Jasné je pouze jedno. Na konci „chodbičky“ se u stěny jeskyně choulí lidské tělo. Podle dlouhých vlasů se dá soudit, že jde nejspíše o dívku. Nohy postavy jsou však zahaleny do tmy.

[tab] Rozhodne-li se někdo z vás do neútulného tunelu, který se směrem ke konci ještě více zužuje, „vstoupit“ či vplazit, spatříte balvan, pod kterým jsou končetiny dívky uvězněny. Kámen může mít dobrých čtyřicet sáhů průměr, o váze by se dalo jen spekulovat. Nicméně jedna věc je přeci jen pozitivní. Slyšíte velmi slabý dech, který naznačuje, že děvče stále ještě žije… Schopná chůze však rozhodně nebude.

[tab]Po odpovědi a velice nemístném výbuchu smíchu se obrátím a zachovám si svou kamenou tvář. [i]Smát se na tomto místě. Ta žena nemá hlavu na správném místě. Jediné pozitvní na tom je, že ten muž v pořádku. Lamiusi, ať je nám dáno štěstí.[/i]

[tab]Postupuji dál, až dorazím k výklenku, který na první pohled vypadá jako tunel. Když ovšem nasměruji světlo z lucerny, tak aby mi svítila přřímo tam, tak zjistím, že se jedná pouze o výklenek. Se zájmem si ho prohlédnu a zjistím, že se tam vzadu krčí sileuta nějakého člověka. [i]Že by někdo přežil?[/i] Položím lucernu na zem a pokusím se k ní nějak dostat a to i za cenu roztřžení svého vynikajícího pláště.

[tab]Když se k ní nějak dojdu popř. doplazím, tak první co mě zajímá je tep a dýchání. Několika zkušenými pohyby zjistím, že žena nebo spíš dívka ještě žije, ale má na kahánku. [i]Snad to přežije.[/i] Prohlédnu si to tam pořádně a zjistím, že má nohy zaklíněné pod kamenem, který já nemohu za žádnou cenu uzvednout. Rozhodnu se tedy vyplazit ven.

[tab]Kdfyž se dostanu ven, tak první co udělám je že zavolám ostatní sem k tomuto otvoru.
[tab][b]"Tam uvnitř je nějaká dívka. Ještě žije, ale pokud jí rychle nedostaneme k lékaři pak pravděpodobně zemře. Nohy má zaklíněné pod nějakým balvanem. Bohužel já s ním nehnu, takže kdybyste pánové byli laskavi."[/b] řeknu a pokynu rukou směrem k otvoru. Potom vezmu do ruky lucernu a snažím se svítit tak, aby ti kdo jdou za ní měli co nejvíce světla.

[b]"Hamertanku! Máš nějaký nápad jak ten balvan dát na stranu abysme té dívce ještě více neublížili ?[/b] Rychle se dostanu až k opravdu těžkému šutru se kterým v žádném případě sám nehnu. [i]Jestli s tím kamenem špatně hneme tak té dívce můžeme ty nohy rovnou amputovat...[/i]

Počkám na Hamertankovu odpověď a budu se řídit jeho pokyny, pokud nějaké dostanu. Pokud ne počkám až jak se vyjádří ostatní.

[b]Tak elfík zachtěl mého rozkazu?[/b]
S těmito slovy se obrátím na Kella, ale můj pohled stejně směřuje k Nadaře.
[i]Lamiusy, kéž by bylo mé rozhodnutí správné![/i]
Otočím se k chuděre dívce a s rozmyslem pronesu pár vět sám sobě, leč je ostatní uslyší:
[b]Zvednu-li ten kámen sám, hrozí jí nebezpečí. Zvedne-li ho někdo se mnou, znemožním své odhodlání. Pak tedy, radši znemožním sám sebe, než-li život té dívky.[/b]
Poté pronesu pár jasných vět okolí, snad doufajíc, že mé minulé myšlenky neslyšeli:
[b]Tak pojďme ho zvednout aspoň ve dvou pro začátek? Co vy na to? Kdo se přidá?[/b]

Když kolem mě projde Nadara a vydá se do tunelu, zůstanu raději stranou. Nezdá se příliš široký a určitě je nízký. Stejně bysme se jen pletly. Pouze nahlížím do otvoru a snažím se rozeznat co se děje uvnitř.

Vidím Nadaru, která se s určitými obtížemi prodrala až nakonec. Jak se u něčeho sklání. [i]Ne, to je někdo! Ne něco![/i] To už se ale ozve Nadara.
[i]Takže je tam dívka a žije. Alespoň zatím. Snad se jí podaří zachránit[/i]. Zahoří ve mě plamínek naděje.[i]Co se týče uzdravení, mohla bych se o něj pokusit. Tedy pokud se někomu podaří ji uvolnit. A ten kámen? Zřejmě bude dost těžký, jinak by Nadara požádala o pomoc. Přenechám to tedy silnějším pažím.[/i]

[b]"Jestli se vám povede ji vytáhnout, mohu se pokusit jí pomoci." [/b]Pronesu směrem k pánskému osazenstvu. Zdá se, že trpaslík je připraven pomoci. Marně pátrám v paměti po jeho jménu, buď se nepředstavil nebo jsem to přelechla. Myslím, že toho vůbec mnoho nenamluvil.

[tab]Dopotácím se konečně k chodbičce, kolem které se všichni motají. [i]Co to tam mají? Tu dívku? A živou? Sláva! Takže šťastnej konec![/i]
[tab]Nadara leze dovnitř a za chvíli se vrací se špatnou zprávou - děvče je zaklíněné pod balvanem. Elf s trpaslíkem se začínají domlouvat na plánu, jak ji zpod kamene dostat. [i]Jsou drobnější než já a minimálně trpaslík i silnější, takže se jim do zvedání kamene radši nebudu plést, ještě bych zbytečně zavazel. Ale chci také přiložit ruku k dílu.[/i]
[tab][b]"Já bych navrhoval tohle,"[/b] prohlásím směrem k Hamertankovi a Kellovi, [b]"vy se tam snáze vlezete, takže se dostanete až ke kameni a zkusíte s ním pohnout. Já bych tam vlezl až za vámi, chytnu dívku a jakmlie se vám podaří kámen alespoň na chvíli trochu nadzvednout, tak ji rychle vytáhnu, aby na ni znovu nespadl. A pak už uvidíme, co ještě půjde dělat... Co vy na to?"[/b]

Kouknu na Kella s povzdychem. [i]Achjo, Lamiusy buď milostiv jejímu zdraví a dej elfíkovi více síly. Děkuji![/i] Když začne něco ten skřivánek, tak se hned zastavím, jako by se mnou škubli. Zlověstným pohledem na něj kouknu:
[b]Kdo tady uví dobře léčit, když jí tenhle skřivan chce zlomit páteř.[/b]
Pak se kouknu zase zpět na chudáka dívčinu. A již měkčím hlasem pronesu:
[b]Kdyť ani nevíme, co jí můžeme udělat. Ale přesto pojďte mi pomoci ji vytáhnout. Musíme se pokusit ten kámen dostat co nejdál od ní!!![/b]

[i]Chudák dívka, co všechno si musela protrpět. Proč jen nás takto bohové zkoušejí, proč jsme tím více linčováni čím více věříme? Odpusť Lamiusy, že se takto rouhám.[/i] [b]Tak pojďte odstranit tu skálu, ať už netrpí!!! Zatím co se vybavujeme, ona tam umírá!!![/b] A rychlím gestem dám najevo potřebu akce.

[tab] Dnes je to pátý den, co Tě Murgul, první důstojník Bílé Labutě a urostlý barbar v jedné osobě, najmul na tuto práci. Za těchto několik dnů se stala spousta věcí, leč „zákazník“ žádný. A tak ses bavila alespoň pohledem na „bitvu“ proti pirátům, která však svým průběhem připomínala spíše jatka. Dezorientovaní korzáři, jejichž velitelé je nechali napospas osudu, se zmohli jen na sporadický odpor. Škoda jen, že ses nemohla sama aktivně zúčastnit. Inu, máš zde jiný úkol.

[tab] Je tomu sotva pár minut, co jsi vstala, a uslyšíš klepání na dveře. Aniž by dotyčný vyčkal svolení, ihned vstoupí. V tvé malé kajutě, jež kromě postele a malého stolku s jednou židlí neobsahuje vůbec nic, se objeví statný barbar. [b]“Dobré ráno, princezničko, jakpak ses vyspinkala?“[/b] optá se trochu posměšně Mergul, [b]“No, rád bych řek, že mám pro Tebe práci, ale opak je pravdou. Ba co víc, v týdle díře ještě ňákej den ztvrdnem. Tak sem si říkal, jestli nechceš vytáhnout paty ven.“[/b] Načež na Tebe mírně kývne hlavou.

[tab] [b]“Kápo se rozhod, že spasí svět, a šel lovit ňákou vokřídlenou bestii. Tak je tu čistej vzduch. Ale k věci. Doslech sem se, že tady kousek v lese sou trigoni. Slyšelas vo nich? Ne? Nevadí. Sou to takový malý svině, co dokážou střílet bodliny. Ale jejich kůže! To je věc. Jednu prodáš i za dvě kila.“[/b] Po poslední věta udělá významnou pauzu, aby Ti dal prostor na vstřebání informací. [b]“Chápej, von kapitán tydle věci nemá ráda a naši chlapi neudžej ani chlast natož slovo. A chodit tam sám je vo kejhák. Sem si tak říkal, že ty seš taková vod rány, aspoň co sem vo tobě slyšel. Nepudeš do toho se mnou? Šábli bysme se napůl. Kilo za každýho mrtvýho bodlinkáře. To je plat za tři měsíce! Tak co? Dohodnem se?“[/b]

[b]Alwinor, Elana, Hamertank, Kell, Nadara, Nelan:[/b]
[tab] [b]“Jak to vidím já,“[/b] pronese po chvíli dosud opodál stojící kapitán, [b]“tak tam se více jak jeden člověk nedostane. A i tak bude muset být ohnutý. Ten kámen může mít bezmála sto kilo. Jestli ho tady pan trpaslík dokáže udržet, tak to bude jen na chvilku. Takže máme jen dvě možnosti. Zkusit ten balvan nějak podložit a nebo holku okamžitě vytáhnout. Ale k tomu potřebujeme lano, protože nikdo další se do té díry nevejde. A nebo…“[/b] pokračuje po chvilce Ben, [b]“…by tu byla ještě jedna možnost. Můžeme se pokusit kámen přivázat a za pomoci kladky ho zvednout. To by bylo dozajista nejbezpečnější. Nicméně bychom museli sehnat nějakého řemeslníka.“[/b] Těmito slovy zakončí svou řeč a pohlédne na ostatní. [b]“Co preferujete vy?“[/b]

[tab] Vyslechnu všechny návrhy, které tu padly a trochu se zamračím. [i]Ta dívka sotva žije a oni chtějí plítvat časem? Nejsem si jista jestli je to nejlepší nápad. Jistě z logického hlediska ano, ale co se časové proveditelnosti týče, tak netuším.[/i] Podívám se ještě tam na ní, jak tam bezmocně leží a má na kahánku a potom se rozhodnu. Otočím se na Bena a začnu.
[tab][b]"Máte pravdu, že by to bylo nejbezpečnější, ale z mého úhlu pohledu to není proveditelné. Ta dívka sotva žije a potřebuje co nejdříve pomoci. Váš plán počítá s dostatkem času na zkonsruování tohoto zařízení, bohužel mi ten nemáme. Proto spíš navrhuji, aby se Hamer pokusil ten balvan nadzvednout a mi jí co nejrychleji vyndali. Potom by, ale bylo velmi dobré, kdybychom ji byli schopni ošetřit již zde."[/b] otočím se na ostátní [b]"Umí tu někdo léčit nebo nemá tu někdo nějaký léčivý letvar?"[/b] otážu se s vážným výrazem na tváři.

[tab]Potom mi nezbívá než čekat a modlit se k Lamiusovi, aby to dívka přežila a ne aby chudinka skonala tady, kdesi v lesích v hnusné černé díře ve skále. Takovou smrt si totiž nezaslouží nikdo. Natož pak nějaký doufejmě že počestná dívka, kterou unesl drak a chtěl si jí dát jako zákusek k snídani.

[i]Teď jsem si vzpoměl, já jsem ale "elf blbej"! Já mám lékárničku první pomoci, ale v brašně u koně až ve městě. Lamiusy, tohle si nezasloužíme.[/i]
Vylezu z té štěrbyny a sundám ze sebe své plátové obrnění, tedy boty si nechám. Teď tu jsem jen v kalhotech a košily. To ať nejsem sám těžký, abych nemusel držet ještě váhu mé zbroje. Přijdu blíže k Nadaře a položím před ní svou milovanou Matildu. S prosbou v očích pravím: [b]Pohlídáš mi jí, nerad jí pouštím z rukou.
[/b]
Pomalu přejdu opět k balvanu ve štěrbyně, ale o Matildu se čím více bojím, čím jsem od ní dál. [i]Tak jo, Hamre, teď to musíš dát!!![/i]
Kouknu na Benna a vojáky. [b]Tak to pojďte aspoň přidržet nějakou tou tyčí, když jste měli tak skvělý plán.[/b] Zatím si budu hledat místo, kde uchopit balvan nejlépe a když ho najdu, tak se pomalu začnu vnitřně hecovat.
[i]To musíš dát, ty to dáš! Né nadarmo jsem cvičil s Matildou, to dám![/i]

Když konečně donesou nějaký kousek aspoň pod balvan, tak již chybí jen lano. Když uslyším zpomalující dech dívenky, už jen taktak se dokáži udržet, abych neudělal nějakou hloupost. Nakonec přece jen kouknu, kdo je nejblíže dívence a okřiknu ho!

[whisp]Drtivý úder do síly, ať vydržím díl s tím balvanem ve vzduchu a výš.[/whisp] Zařvu a svaly mi ztuhnou, uchopím balvan a zvedám!!! [i]Lamius milostiv buď mé i její duši. Snad jsem ji tímto nezabil![/i] Ze zmáčknutého hrdla křičím, či spíše syptím: [b]Tak dělejte!!![/b]

[tab] Vstávám s nesnesitelným pocitem napětí. Už pár dní jsme na moři a stále se nevyskytla žádná práce, které bych se mohla ujmout. Jakobych byla z porcelánu, ani do bitvy s námořníky jsme se nemohla zapojit. I když mi zlaťák za nic nedělání příjde vhod, přeci jen cítím, jak mi svaly povolují, a tak ve volných chvílích vycházím do zákutí skladišť nebo strojovny, abych se mohla procvičit s mečem nebo si trochu zaposilovat. [i]Jakmile bojovník vyjde ze cviku, nečeká ho nic dobrého. [/i] Zároveň se snažím udržovat ve střehu svůj pozorovací talent a postřeh celkově. Sleduji okolí, co se kde děje, kdo s kým se nesnese a při jakékoliv známce neshodů mezi námořníky, radostně sleduji vyuzlení konfliktu. To se však příliš často neděje. Morálka na lodi je víc jak ukázková. [i]Nechutné…[/i] Pro někoho, kdo vyrůstal v tlupě jako já doslova nepochopitelné.

[tab] Už se pomalu chystám vydat na pravidelnou obchůzku po palubě, když tu vstoupí do kajuty Mergul. I když si to nijak nepřipouštím, je mi sympatický. Nechodí kolem horké kaše a jedná se mnou na rovinu, bez jakýchkoliv cukrlinek nebo okecávek. [i]Princezničko...neotáčej se ke mně zády, přítelíčku, nebo toho budeš brzo litovat..[/i] Jeho řeč mě však zaujme. Ani tak nevěnuju pozornost tomu co bysme šli lovit, jako tomu že jednoduše vypadnu ven, na vzduch, protáhnout nohy, proběhnout se, lovit...Na tváři se mi objeví ošklivý úsměv. [b]Kilo za každýho? Bych byla blbá kdybych do toho nešla. Ale varuju tě. Zkus nějakej podraz a půjdu po něčem jiným než po bodlinatých sviních. Jak vůbec sou velký, tydle potvory? Žijou samy, nebo jich můžu čekat víc pohromadě? Ráda bych věděla do čeho du.[/b] Mezi otázkama si ale pomalu připravuji svoje věci. Nerada cestuju bez všeho co mám, život už mě naučil být stále připravená, a proto si s sebou beru vše, co mám. Meč si vytáhnu z pochvy a kriticky si prohlídnu ostří, které opatrně přejedu bříškem palce. Jemně pozvednu pravý koutek úst a souhlasně pokývu hlavou. [i]Připravená...[/i]

[tab] Jakmile mi řekne, co potřebuju vědět, nebo mi to může sdělit i cestou, vydám se rázným krokem za ním do přírody na lov. V tepnách mi divoce buší očekávání bitky a adrenalin zvyšuje obyčejné okolní vjemy. Vše, co jsem chtěla vědět, jsem se už optala, a proto pokud nemá Mergul nějaké otázky, sama mlčím. [i]Jenom doufám, že umí aspoň trochu bojovat, nerada bych tu byla živý štít pro nějakýho chytrolína. [/i] Jakmile vstoupíme do lesa ( předpokládám, že potvory žijí v lese), připravím si štít i meč a potichu našlapuji.

Stojím nedaleko vchodu do výklenku a poslouchám návrhy Bena. [i] Stokilový kámen. Uf, to je pořádný šutr. Ta kladka by byla nejlepší. Určitě. Jenže času je málo. [/i] Právě se nadechuji, abych řekla své, když trpaslík vezme věci do svých rukou.
S pochybnostmi si ho prohlédnu. [i] Je silný, ale bude to stačit? Dokáže balvan nadzdvihnout v chodbě, kde se nemůže pořádně ani narovnat? Pochybuji, na tohle jeden nestačí. Co zkusit něco jiného. Mysli! Určitě tě něco napadne. A co zkusit… [/i]

Rychle se otočím k trpaslíkovi, než zmizí v otvoru.
[b] „Pokud se ti ten kámen nepodaří pozvednout, nedal by se rozbít, aniž by to dívce nějak ublížilo? Nevím jak to tam vypadá, musíš to posoudit sám.“ [/b] přicházím s dalším návrhem. [i] Třeba by to šlo. Jen ať něco z toho vyjde. Přece Laura nezemře teď.[/i]

Když Nadara začne o léčení, hned se ujmu iniciativy.
[b] „Jak hodně je zraněná? Pokusím se některé ze zranění vyléčit, alespoň ty nejhorší. Nejprve ji však musí vytáhnout ven, nebo alespoň zpod toho balvanu. Nezaručuji, že se to povede, ale udělám co bude v mých silách.“[/b] Slibuji sobě i ostatním.
Mezitím už trpaslík vběhl dovnitř.
Začíná se mě zmocňovat nervozita a strach. Napjatě poslouchám, co se děje uvnitř. Slyším mohutný řev. Ztuhnu, téměř nedýchám, jen prudce sevřu ruce v pěst, jako bych ten kámen chtěla na dálku rozdrtit. [i]Povede se to, povede se to, povede…[/i] Opakuji si v duchu jednu větu, napjatá jako struna.

[tab] [b]“To je slovo chlapa!“[/b] odpoví se stejně posměšně jako před chvíli poručík, [b]“Tak můžem vyrazit. Ňáký detaily Ti povim cestou, teď se estě zastavim v kajutě a vemu si svýho miláčka.“[/b] Za pár minut už kráčíš po boku barbara, který by mohl, podobně jako ty, svým zjevem strašit děti. Na cestu se však vydatně vybavil. Svou lehkou koženou tuniku vyměnil za lesklé kroužkové brnění a na zádech se mu houpá obouruční meč. Vaše kroky, jak správně předpokládáš, vedou do lesa.

[tab] Po několika minutách tiché chůze Mergul konečně promluví. [b]“Takže, co to je zač. Jak to nejlíp popsat. Je to taková malá mrcha, velká asi jak kočka. Jen to má hnusný bodliny. A ty bodliny střílí. Prej to je taky docela rychlý. Hlavní průser je v tom, že dokážou člověka ňák vochromit, či co. Ale když je nás více, neměl by bejt problém. Ale sám bych do toho nešel. Jo, a eště jedna věc. Sekej tu malou svini do palice, páč nesmíme tu kůži poničit. Kapišto?“[/b]

[tab] Za chvíli se již dostanete do lesa, kde Mergul pohybuje tak jistě, jako by to zde znal. [b]“Za chvílu sme tam. Včera sem to byl vočíhnout a dva sem tam potkal. Ale tam, kam jedeme… Tam jich je prej hafo. Nebejt toho, ten plaveňanskej magor by mě sem nikdy nedostal… Ták… Tady někdo to…“[/b] Než stihne barbar dokončit větu, kolem jeho hlavy proletí projektil, který se zabodl do stromu za vámi. Není to však šíp, ale průsvitná, asi dvaceticoulová, bodlina. [b]“Hra začíná!“[/b] vykřikne nadšeně barbar a ihned tasí meč. To se již před vašima očima objevuje zvláštní bytost. Čtyři krátké nohy, malá zploštělá hlava, šedá kůže a tělo pokryto bodlinami. Vzdálena bude necelých dvacet sáhů. Les je v těchto místech poměrně řídký, stromy jsou od sebe vzdáleny místy i pět sáhů. Mergul se rozeběhne přímo proti tvorovi. Cestou se snaží schovávat za stromy a chvílemi i kličkuje. Trigon, jak se tomuto čtyřnožci říká, soustředí veškerou pozornost na důstojníka. Během běhu vystřelí snad pět bodlin. Leč ani jednou nebyl úspěšný. Jediná střela, která svůj cíl neminula, se odrazila od brnění.

[tab] [b]“Nebuď tak hr, trpaslíku.“[/b] snaží se kapitán Hamera zastavit. [b]“Na podložení tu vůbec nic nemáme. Nevím jak vy, ale já se v tomhle hrabat nebudu. Takže bychom měli vyrazit pro dřevo. Ta holka už tu pár dnů leží, takže několik minut už ji nezabije. Vojíne, skočte pro nějaké vhodné pevné špalky. Já si to zatím prohlédnu.“[/b] Voják zasalutuje a ihned zmizí z jeskyně. Ben poté nahlédne do úzké chodbičky. [b]“Tohle nedopadne… Je tu strasně málo místa...“[/b] procedí hořce mezi zuby.

*****

Hamere, nevím, jestli se dobře chápeme. Dvůj drtivý útok se vztahuje výlučně ke tvému kladivu. Nemůžeš ho použít s jinou zbraní a v žádnem případě ho nevyužiješ ani při zvednutí kamene. Je to totiž zcela jiný pohyb.

Jak tak stojím, napadne mě něco jiného.
[b]„Bene, ten nápad s tou kladkou nebyl špatný. Mám návrh, jak ho vylepšit. Nepotřebujeme k tomu truhláře.“ [/b] Zvýším hlas, tak aby mě slyšeli i ostatní.
[b]„Válí se tu spousta věcí, co takhle zkusit najít něco pevného, nejlépe kovového. Co bychom mohli zatlouct do stropu nad balvanem, provléknem tím lano a přivážeme ho ke kameni. Za druhý konec zabereme všichni společně a určitě ten šutr nadzdvihneme. Jeden z nás tu dívku potom vytáhne. Má to výhodu, nebudeme si překážet. [/b]“ Zvědavě se rozhlédnu, co na to ostatní.

Pomalu se vydám na obhlídku, pozorně prohlížím věci válející se všude kolem. Určitě se v nich nechci zbytečně přehrabovat. Pokud neuvidím něco opravdu užitečného.
Jediné čemu se snažím vyhnout a to i pohledem, je torzo těla.

Přejíždím pohledem vábný povlak, který se nám táhne pod nohama. [i]No teda, tady by mohlo bejt nebezpečný už jenom přenocovat... aspoň teda co se týče našich žaludků.[/i]

[b]"Něco kovovýho? A jak přesně to má vypadat?"[/b] Odpustím si jakékoli další provokace a znechuceně kopnu do kosti přede mnou.

[b]"No, tak by mse asi měli pohnout."[/b] Tón mýho hlasu nenechá na pochybách, že poslední část patří všem... pro některé to může vyznít možná i jako výhružka, zvlášť, pokdu se při tom dívám na toho barda. [i]No co, nelíbíš se mi.[/i] Proběhne mi hlavou, ale na sobě nedám nic znát.

Mimo to, se ale radši už neozývám, přestanu vnímat skupinu a začnu se přehrabovat v ostatcích okolo nás. [i]Zajímavý, nikdy sem neviděla lidský kosti takhle ohlodaný.[/i] S tím onu kost odhodím.

Pokud náhodou na něco kovvýho narazim, tak se hned ozvu, pokud ne, budu pokračovat dál v znesvěcování ostatků.

[tab] V lese se cítím konečně mnohem lépe než na moři. Tady jsem vlastní paní. Zodpovídám si sama za své činy a můžu si dělat co se mi zlíbí. To, co říká Mergul ani skoro nevnímám. Bedlivě sleduji okolí, poslouchám, kde se co šustne a co nejpotiššeji našlapuji. Proto sebou také ostře škubnu, jakmile mu kolem hlavy proletí bodlina, dlouhá dostatečně na to, aby se jí věnovala řádná pozornost. Nepatrně se pousměji a vyběhnu stejně jako Mergul vstříc kořisti. V jedné ruce svírám štít, kterým si kryji tělo, v druhé meč, připravený k zásahu. Protože spoléhám na štít, nepokouším se natolik jako můj společník krýt za stromy, jen mezi nimi prokličkuji abych se co nejrychleji dostala k útočící bestii. Pokusím se využít nabranou rychlost a zasadit první ránu s co největší rychlostí, razantností a drtivou silou.

[tab] Jen koutkem oka snad postřehnu, jak je na tom Mergul. Zda běží se mnou na stejný cíl, nebo našel jiný. Pokouším se pamatovat na jeho slova. [i]Do hlavy, aby se dal kožich využít. Mrchy jedny, teď poznáte, s kým máte tu čest. [/i] Pokud se mi povede zabít rychle první bestii, rychle se v mírném podřepu otočím po okolí, abych zkontrolovala situaci. Pakliže zahlédnu další možný cíl, rozeběhnu se s pokřikem na něj. Momentálně myslím jen na boj. V uších mi prudce a hlasitě tepe, plně se soustředím na obranu a útok. Kryt, sek. Tolikrát provedený pohyb, který teď provádím s jistotou vlastní bojovníkům. I přes to se však pokouším zvěř nepodceňovat. Už párkrát mě překvapil třeba i obyčejný vzteklý pes, který se při zahnání do kouta proměnil v bestii hodnou pro boj s družinou bojovníků. Cítím nesmírnou radost z nutných rychlých pohybů, pachu potu, bezprostřední blízkosti boje a nebezpečí. Vší silou svírám rukojeť meče, jehož ostří se s neomylno přesností snáší na protivníky. Pach krve mě nabudí k ještě větší zuřivosti, že si ani nevšimnu svého zuřivého ryku při každém zásahu. I tak ale pamatuji na slova Mergula a rány se pokouším směrovat především do hlav.

[tab] Spolu s Nelan ses pustila do prohledávání velké „místnosti“. Na rozdíl od své kolegyně ve zbrani ses rozhodla jít podél jižní stěny. Zdá se, že tvé rozhodnutí bylo správné. Asi po deseti sázích jsi objevila tělo, či spíše kosterní pozůstatky, které na první pohled upoutalo tvou pozornost. Podle typického kabátce a čapky není pochyb o tom, že objetí byl pirátský kapitán. Zdá se, že štěstí se ho nedrželo ani za života, neboť v místech, kde bys očekávala pravou ruku, je jen velký hák zasazený přímo do kosti. Zdaleka však není ukotven tak pevně, jak tomu bylo dříve, a tak se dá celkem snadno vytáhnout. Pokud „vdaj“, čímž tento kovový předmět jistě je, vezmeš do ruky, zjistíš, že je vyroben z velmi lehkého materiálu. Patrně by mohl k vašemu plánu posloužit.

*****

Vdaj, tento termín jsi jednou náhodou zaslechla od matky. Jedná se o umělé náhrady těla. Nic bližšího o tom nevíš.

[tab] Spolu s Elanou ses pustila do prohledávání velké „místnosti“. Na rozdíl od své kolegyně ve zbrani ses rozhodla jít podél východní stěny. Kosti zde jsou evidentně lidské a jen jich tu hezká řádka. Byť je oděv koster značně potrhán, i tak lze poznat typická pruhovaná trička. Tvou domněnku povrzují i rezavé šavle, kterých se zde „válí“ hned několik. Jedna z nich však vypadá jako nová. Lesklý namodralý kov a čepel s rytinami. Tento kousek bude mít jistě značnou cenu. Periferně zahlédneš, že Elana byla zřejmě v hledání „kladky“ úspěšnější. Alespoň tak soudíš podle jejího výrazu. V rukou svírá hák.

Štěstí stálo při mně. Sice jsem spíše očekávala nějaký zbytek vidlí, nebo jílec kordu, ale tohle také poslouží. S nechutí se sehnu dolů a vezmu hák do ruky. Rychle jej sundám a narovnám se.
[b] „Promiň, ale my ho potřebujem. Ty, ho už nevyužiješ.“ [/b] Zašeptám, trochu provinile, bílé kostře. V duchu se přesvědčuji, že to vlastně není žádná krádež. Může zachránit život a to je důležité. [i] Zvláštní jak je lehký, snad bude i dostatečně pevný. [/i] Hned vyzkouším rukama pevnost. Spokojeně pokývnu hlavou. [i] Jo to bude dobrý. [/i]

[b] „Hej, tady!“ [/b] Zvolám na ostatní. [b] „Koukejte, tohle se hodí.“ [/b]
Rozhlédnu se kolem, pohledem pátrám po jednom ze členů družiny. Jakmile ho spatřím, vydám se rovnou k němu. Samozřejmě tou nejschůdnější cestou, mezi odpadky.

[b] „Mistře trpaslíku, ty jako jediný z nás máš kladivo.“ [/b] [i]Pochybuji, že by ho někomu půjčil. Takže je to na něm. [/i] [b] „Na vezmi si ten hák a zatluč jej ve výklenku do stropu nad balvan. Potom jím provlékni provaz a pevně uvaž na kámen.“ [/b]Mluvím přímo k němu, mírně skloněna. Podávám mu hák a zároveň i lano.

[tab] Už několik dní bezúspěšně prohledáváš džungli okolo Dunrileanu ve snaze najít tajnou druidskou osadu „Gwaghnor“. V uších Ti stále znějí slova Riamova slova: [b]“Najdi Gwaghnor, kde žije Tlag žlutý. Ale nezapomeň! Jen ten, kdo dokáže hledat, má šanci uspět…“[/b] Všechny indicie vedou právě do tohoto přístavního městečka. Ale zde se tvůj porok zastavil. Jako by o druidské osadě nikdo nikdy neslyšel. Dnes, stejně jako několik posledních dnů jsi vstal velmi časně a vyrazil vstříc svému osudu.

[tab] Po několik minutách chůze jsi narazil na mýtinku, kde se patrně nedávno odehrávaly zvláštní věci. Z několika sáhů hledíš na barbara, který se svým mečem snaží dostat do útrob stvoření, které leží u jeho nohou. Nebo spíše on stojí u nohou tohoto tvora. Na prostranství totiž leží tělo černého ještěra, který svým tvarem nápadně připomíná draka. Či svou velikostí spíše dráče. Statný barbar se evidentně o „pitvu“ zajímá více než o své okolí, a tak si Tě vůbec nevšímá. Muž Ti však někoho velmi připomíná. Skoro by ses vsadil, že to je „drtič“ Lengur. Válečník, kterého jsi potkal před třemi lety v Erinu a který Tě seznámil s lordem Firunem. A díky této známosti ses konečně dostal i k Riamovi.

[tab] Mergul, nedbaje příliš na svou ochranu, doběhne k trigonovi jako první a zasadí tvorovi mohutnou ránu. Ránu, která by byla pro mnohé smrtelná. Ne však pro stvoření, které před vámi stojí. Kůže na hlavě je zřejmě silnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Než se Mergul zmůže na další sek, trigon stihne „vypálit“ tři své projektily. Dva z nich se v poklidu odrážejí od vojákovi zbroje, třetí však lehce poručíka škrábne na rameni. Toto drobné zranění však druha příliš nelimituje. To již trigon čelí přesile, neboť ses do boje vložila ty. Stačí dva společné údery a pancíř „kořisti“ je proražen.

[tab] „Bodlinka“ mezitím vyšle další tři své šípy, které shodně končí na tvém štítu. Další série útoků je pro tvora smrtelná a jeho bezvládné tělo se svalí a zem. Mergul zvedne svůj meč čepelí dolů vysoko nad hlavu a chystá se zasadit „trofejní“ ránu. Místo toho mu náhle vypadne zbraň z rukou a zabodne se hned vedle jeho levé nohy. [b]“Co to kurva je? Já nemůžu hejbat rukama… Rychle, vem nůž a sundej z něj tu kůži.“[/b] Při svých slovech se dívá ke svému opasku, kde se houpe tesák. [b]“Musíme vypadnout, než přilezou další. Stačí to proříznout na břichu… Kurva, brněj mě nohy…“[/b] Pokud se rozhodneš přání bojovníka vyslyšet, trvá Ti sotva pár minut, než tělo „skalpuješ“. Skoro se zdá, jako by to byla jen skořápka, která se lehce sloupne.

[tab] Po dalším podobném tvoru nejsou ani stopy. Mergul se mezitím posadil na zem a evidentně má velké problémy své tělo ovládat. Sotva svou práci dokončíš, uslyšíte z východu těžké kroky doprovázené jakýmsi pobrukováním.Za okamžik spatříte statného barbara, který s písní na rtech nese v náručí několik „špalíčků“ dřeva. Stačí letmý pohled a v cizinci poznáte vojína „Bombu“. [b]“Bombo, seš to ty chlape? Byli sme… vás… hledat… ale…“[/b] Poručíkova slova jsou čím dál tím tišší a evidentně dělá řeč Mergulovi značné obtíže. [b]“…tohle…nás napadlo… řekni… kapitánovi…“[/b] Zbytek věty však zůstal nevyřčen. Merg, jak se mu mezi posádkou říká, se svalil k zemi. Zaskočený podřízený nechá dřevo dřevem a rozběhne se k vám. [b]“Co se u všech svatejch stalo? Poručíku, co je s vámi? Poručíku!“[/b] křičí námořník lomcuje s Mergulem. [b]“Kousek odsuď máme stanoviště. Pomohla bys i s ním? Takovou hroudu asi sám neutáhnu…“[/b]

Chvilku sleduji barbara, snad abych se ještě ujistil o svých myšlenkách. Pomalu se vydám k barbarovi. Zrakem jistím okolí a sem připraven ke střetu. "Hej, Lengure" zavolám na barbara "to už je let co, vypadaš pořád stejně dobře, jak vidím si v dobrém rozmaru." Lehce se ušklíbnu a pokračuju "To jsem ja Rhi." Zastavím se v přiměřené vzdálenosti a čekám na reakci.

[tab] Zdárný konec útoku mě akorát tak nabudí k dalšímu, avšak po pozorném prohlédnutí pouhým pohledem okolí trochu zklamaně skloním čepel meče k zemi a pohlédnu na Mergula. Bodlinu v jeho ruce přejdu s malou pozorností, přece jen, jsem už viděla horší zranění. Sehnu se proto dolů k příšeře a s nakloněnou hlavou na stranu si ji prohlédnu od hlavy až k ocasu. [b]Pěkná mrška, jen co je pravda. [/b] Už už se natahuju, že se dotknu bodlin, jak moc jsou ostré, když mě znepokojí Mergulovo prohlášení. [i]Tak buď je to naprostá sračka chlap, kterej i při sebemenším zranění začne fňukat a sledovat se, nebo v tom je něco víc. Ale on zrovna nevypadá na to, že by si hrál na chudinku. Otrávený bodliny? To by byl sakra průser. [/i] [b]Klid, neřvi tady zbytečně, tím si nepomůžeš. Hned ho stáhnu a dostanu tě nějak zpátky na loď…[/b] S naprostým klidem vytáhnu Mergulovi z opasku tesák a ujmu se stahování zvířete, přičemž si bedlivě dávám pozor na bodliny, abych o žádnou nezavadila. Kůži zabalím do pláště a rohy zavážu tak, aby se za ně bodlináč nesl bez nebezpečí poranění o bodliny.

[tab] Naříkání Mergula přitom přecházím s nespokojeným zamručením. [i]Co teď taky? Vezmu ho co nejrychleji na loď. Todle asi nevěděl, sakra. Ještě že to schytal on a ne já. Idiot. Lízt na nějaký zvíře co má jedovatý vyskakovací bodliny a nevědět o tom. A to bylo keců, co všechno ví. Hovno ví, akorát teď kvůli tý svý debilnosti zařve. [/i] Jakmile zvíře zabalím a otáčím se na Mergula s tím, že mu tedy pomohu vstát a dostat se nějak do lodi, zaslechnu jakési zvuky z jiné strany. Otočím se kvapně za zvukem s tesákem v ruce, pytel se zvířetem skončil na zemi. Jaké překvapení, když tu zahlídnu dalšího z lodi. [i]Tak zas takovej idiot ten Mergul nebude. Pěkná povídačka o náhodným setkání. Tý se budu držet. Aspoň k něčemu je ještě dobrej. [/i] Jen co to však dořekne a svalí se na zem, popadnu pytel a pokouším se ho zvednout. Jeho paži si dám kolem krku a rukou ho obejmu zezadu kolem hrudi. [b]Na otázky teď není čas. Koupil to jednou tou bodlinou, sme ani nečekali že tady něco takovýho bude. Když ho oba takhlenc popadnem, tak se nám povede ho dotáhnout k tomu tvýmu táboru, pokud není tak daleko. Máte tam nějakýho ranhojiče? Bojím se, že v tom má nějakej jed, nebo co. Jinak by to s ním neseklo tak narychlo. [/b] Co mi zbývá. Musíme ho tam dotáhnout, i když kapitám není takovej idiot, aby věřil naší historce. Ale zkusit to budu muset i tak.

[tab] Když společnými silami zvedáme Mergula ze země, upozorním ještě Bombu aby pobral jeho věci, jako je štít a meč. [i]Jestli se z toho Mergul vylíže, tak se pak bude jako první určitě shánět po svých věcech. To je jediná jistota bojovníků. [/i]Přitom si také všimnu, jestli ještě dýchá. S mrtvolou bysme se totiž nemuseli tahat tak šetrně. Stačilo by jí táhnout za nohy. Nechám si ukázat Bombou směr a pokusím se o co nejrychlejší tempo. Meč mám zasunut v pochvě, štít upevněn na zádech a tesák Mergula za svým opaskem. Jednou rukou táhnu zraněného, v druhé držím v uctivé vzdálenosti od těla v kabátu zamotanou kůži bodlináče. [i]Kdo by si po ránu pomyslel, že za pár hodin potáhnu v úplně neznámým lese dvě mrtvoly..[/i] Ušklíbnu se sama pro sebe nad ironií osudu a udržuju tempo s Bombou až do onoho tábora...

[tab] Barbar, který zrovna skončil s porcováním ještěra, se udiveně zarazí, div mu z ruky nevypadne jeho kořist. [b]"Hej, Rhiwale, seš to fakt ty? Ty vado, to je doba. Dva roky? Tři?"[/b] optá se voják a přitom si do kusu látky balí trofej - asi půlsáhová „vak“, který nejspíše sloužil jako plíce. [b]"Chlape, Tebe bych tu fakt nečekal! Furt na cestách? Furt hledáš to, co tehdá? Ti povim, to aspoň byla sranda. Teď to stojí za hovno. Služba na lodi... No, aspoň, že mi šéfuje Ben... Pamatuješ ho? Tušim, žes ho jednou viděl u Firuna. Je to plaveňan, toho si jen tak nespleteš. Ale povídej něco vo so... "[/b] Než však stihne otázku dokončit, ze západu uslyšíte zvuk praskajících větviček. Zanedlouho se z lesa vynoří trojice barbarů. Jedním z nich je barbar Bomba, nejlepší přítel Lengura, bez kterého nyní neudělá ani krok. Toho doprovází barbarská žena, ze které jde na první pohled strach. Nevidět hrudník, možná bys o jejím pohlaví o pochyboval. Vysoká je skoro dva sáhy a za její svaly by se nemusel stydět leckterý válečník. Tento podařený párek za sebou vláčí bezvládné tělo. [b]"Bombo, co se to sakra..."[/b] zakřičí Lengur a vrhne se k trojici. [b]"Poručík to schytal, když nám šel na pomoc. Rychle, zavolej kapitána,"[/b] odvětí Bomba. [b]"Kapitáne, kapitáne!"[/b] řve ze všech sil Lengur a běží přitom ke skále v severní části mýtiny. Přitom si všimnete, že asi deset sáhů nad zemí ze skály „vykukuje“ jeskyně. [b]“Mergul to schytal! Kapitáne!“[/b]

*****

Jméno Bomba ti je rovněž známé, neboť Tě s ním kdysi Lengur seznámil. Viděli jste se však všehovšudy dvakrát. I o nějakém Benovi jsi cosi zaslechl, nicméně osobně ses s ním nikdy nesetkal. Víš pouze to, že to je jeden z nejvýše postavených vojáků lorda Firuna.

[tab] Bomba ihned poslechne tvého rozkazu a bez dalších otázek sebere Mergulův meč. Následně, podobně jako ty, uchopí důstojníka a společnými silami ho táhnete lesem. Byť je Mergulovo tělo ztuhlé na kost, dýchání je zcela zřetelné. Za necelých pět minut se vám povede dostat ven z lesa a ocitáte se na mýtince, která se ze všech stran obklopena stromy. Jen na severu je více jak dvaceti sáhová „hora“. Upoutá Tě však zcela jiná věc. Uprostřed prostranství leží mrtvé tělo černého okřídleného ještěra. U jeho nohou postává Lengur, Bombův nerozlučný druh, a je v čilém hovoru s jakýmsi elfem. Vysoký může být dobrý sáh osmdesát a na elfa je u poměrně svalnatý. Oblečen je do tmavého „roucha“. Tvou pozornost však daleko více upoutají dvě šavle, které se mu houpou u boku. Jakmile vás Lengur spatří, ihned se k vám rozběhne. [b]"Bombo, co se to sakra..."[/b] [b]"Poručík to schytal, když nám šel na pomoc. Rychle, zavolej kapitána,"[/b] odvětí Bomba. [b]"Kapitáne, kapitáne!"[/b] řve ze všech sil Lengur a běží přitom ke skále v severní části mýtiny. Přitom si všimnete, že asi deset sáhů nad zemí ze skály „vykukuje“ jeskyně. [b]“Mergul to schytal! Kapitáne!“[/b]

[b]Všem:[/b]
[tab] [b]"Kapitáne, kapitáne! Mergul to schytal! Kapitáne!"[/b] uslyšíte řev jednoho z barbarů. Ben na nic nečeká a ihned vyběhne ven z jeskyně. Když uvidí, že Bomba, kterého před chvílí poslal pro dřevo, spolu s neznámou barbarkou tahají bezvládně tělo Mergulovo, seskočí dolů a běží ke trojici. Ani si přitom nevšimne, že tu postává ještě jeden cizinec – urostlý elf. [b]“Co se to tu ksakru stalo?“[/b] optá se evidentně podrážděný kapitán. Bledá pleť nenechá nikoho na pochybách, že je to příslušník plaveňské rasy. [b]“Vy jste Groa, že?“[/b] zeptá se kapitán a nedůvěřivě se přitom dívá na barbarku. [b]“Děje se něco na lodi? Kdo tam teď velí?“[/b] Vyhrkne Ben jakoby si ani neuvědomoval, že nemluví se svým podřízeným důstojníkem.

Pokud se rozhodneš podívat na tělo barbara, zjistíš, že je to patrně ochromení způsobené zásahem trigona. Většinou odezní do půl hodiny. Zrovna nedávno ses s podobným zraněním setkal. Bylo to kousek odsud a příznaky byly podobné. Naprostá ztuhlost, žádné reakce. Jen tichý dech.

*****

Už nemusíš šeptat :) Jinak si zkus prosím dát trochu bacha na gramatiku. Některé věci Ti opraví třeba kontrola pravopisu ve wordu. Taky bych se chtěl omluvit, že nemáš moc na co reagovat, ale to se změní :) Potřebuju Tě dostat od příběhu. Každopádně teď se můžeš rozepsat o událostech posledních let. Ale samozřejmě záleží na tobě. Také je dobré doplnit text o myšlenky, abych viděl, na co tvá postava při odpovědích myslí. Například taková ironie se pozná pouze z myšlenek. Zkus také použít formátování tak, jak je napsáno na fóru. Zvlášť tučná přímá řeč hezky z textu vystoupí :) Tak, co je vše :)

*****

O plaveňanech víš pouze to, že existují. Je to ostrovní rasa, proslulá „námořnictvím“. Jinak už nemusíš šeptat

[tab] Mergul se nám cestou pěkně pronesl, a proto dorazím na mýtinku mírně zadýchaná. Jakmile vidím okřídleného ještěra, vyvalím na něj doširoka oči, pustím nedbale náklad na zem a vrhnu se oním směrem, abych si prohlídla, o jaké zvíře se jedná. Lengur proběhne kolem mě směrem k padlému Mergulovi, kterého si teď už nevšímám. Na místo jsem ho dotáhla, takže tady moje práce končí. Léčit neumím, a tudíž nevidím smysl se jím jakkoliv i nadále zabývat. cestou k ještěrovi si opatrně úkosem prohlédnu elfa. Nevím, čím se zabývat dřív, jestli ještěrem na zemi, který mě nadmíru znepokojuje, elfem a jeho ozbrojením, nebo povykujícím Lengurem. [i]Je vidět, že to není bojovník, ale jenom obyčejná mořská krysa. Takhle řvát u ještěra uprostřed mýtiny. Co kdyby tady byli další. [/i] Nervózně se na něj otočím a už se na něj pomalu chci osopit aby neřval, když tu vybíhá z jakési jeskyně kapitán.

[tab] [i]Sakra, tý jeskyně sem si ani nevšimla, tam by mohla mít ta bestie hnízdečko. A my sme tady pěkně na ráně. Blbější místo na pořvávání fakt najít nemohli. [/i] Kapitán očividně zuří, a tak se rozhodnu pro začátek držet se trochu zkrátka a nechat ho se vyřvat. [b]Kdo tam velí? Co já vím, nejsem placená od toho, abych znala vaši posádku. Tadyten trouba vám chtěl jít na pomoct a vzal si mě s sebou. Cestou sme ale narazili na takový bodlinatý potvory, no a od jedný to ošklivě koupil. Támhle v kabátu ji mám zabalenou, se můžete přesvedčit, jestli mi nevěříte… No ale jak říkám. Koupil to, pak dorazil támhlecten,[/b] mávnu rukou směrem k Bombovi, [b]a prej ho sem máme vodtáhnout. Tak sme ho sem vodtáhli. Chtělo by to felčara než otázky, je na tom docela bledě. Nejdřív ho brněla ruka, pak sebou švihl úplně. [/b] Mluvím pomalu, zřetelně a naprosto sebejistě. Jediný, na co si dávám pozor je vchod do jeskyně a občas kouknu na elfa s dvěma šavlema.

[tab] Pokud se kapitán rozhodne postarat se o Mergula a už nemá žádný otázky, přejdu k elfovi, ukážu na ještěra a jemně kývnu hlavou na pozdrav. [b]Tvoje práce? Musím uznat, že na takovou potvoru si troufnout, to je teda něco. Seš si jistej, že tady nejsou další? Možná bysme se mohli klidit z tak otevřenýho místa, nebudí to ve mně pocit jistoty. [/b] Pak si prohlídnu zbytek co se vyvalil s kapitánem z jeskyně. Tři lidi, dva elfové a trpaslík. Při pohledu na trpaslíka se neubráním krátkému úsměvu. [i]Tahle rasa mi byla vždycky sympatická. Nejdou si daleko pro ránu a nic dlouho a zbytečně neokecávaj. Zato elfové. Elfové, to je kapitola sama o sobě. A ještě k tomu tři ženský. Co ty vedlo k tomu vyrazit do těchhle končin. No, to je fuk. Teď by mě hlavně zajímalo, co je todle za potvoru, proč se tady všichni tak plácaj na místě a co zajímavýho je asi v jeskyni, když odtamtud všichni vylezli. [/i] Dál se zařídím podle situace, která nastane. Vezmu si opět zpět plášť s bodlináčem a přejdu buď k trapslíkovi nebo mnou už jednou oslovenému elfovi. [b]Je v tý jeskyni něco zajímavýho, že ste tam byli všichni nalezlý, nebo ste si vyšli jenom na výlet? [/b]

[tab]Elanin plán se mi líbí rozhodně víc, než ten trpaslíkův. [i]Když nic jiného, tak bude moct zabrat alespoň víc lidí.[/i] S hledáním je to už ovšem horší - přehrabovat se v tom hnusu se mi fakt vůbec nechce a ani moc nemám představu, co by mohlo být užitečné. Takže spíše jen tak bezradně dívám po zemi a tvářím se, že hledám.
[tab]To mi samozřejmě nezabrání zachytit pohled Nelan. [i]Co proti mně sakra pořád má? Nic jsem jí neudělal a stejně na mě pořád tak nepřátelsky kouká.[/i]

[tab]Potom se ale ozve Elana, že něco našla, a podává to trpaslíkovi, aby to zatloukl do stropu nad balvanem. [i]Sláva! To by mohlo fungovat...[/i]

[tab]Mezitím se ze zdola ozve křik jednoho z námořníků a kapitán tam spěchá zjistit, co se děje. Nemám zapotřebí jej následovat. [i]Ať se stalo cokoliv, tak Ben vypadá dost schopně, aby to vyřešil sám se svými muži. Tady není času nazbyt a každá ruka se při zvedání toho šutru bude hodit.[/i]

[tab]Čekám tedy, jestli se podaří zatlouct hák do stropu, a pokud bude pokus úspěšný, tak jsem připraven přiložit ruku k tahání balvanu.

[tab]Poté co dořeknu svoji myšlenku se to okolo mě rozvíří horečnou aktivitou skoro každého jedince. Než stihnu zareagovat, tak Elana má cosi kovového na výrobu kladky. Hamer se snaží nadzvednout kámen a já jen stojí a koukám. Ono co jiného bych taky měla dělat. Sílu potřebnou k tomu abych jim pomohla nemám a že bych byla nějaký profesionální zdravotník, to už se tuplem tvrdit nedá.

[tab]Potom mě, ale z rozjímání vytrhnou jakési hlasy venku a tak se rozhodnu to tam jít prozkoumat. Když vyjdu před jeskyni, tak spatřím nějakou ženu, patrně Grou podle toho co volal Ben, nějakého elfa aplus raněného, který je zřejmě centrem všeho toho zmatku. [i]Tady prostě nebude chvilku klid co? Člověk by neměl spěchat, s výjimkou té dívky. Ale jak se zdá, tak je to vše úplně jedno.[/i]

[tab]Slezu dolů ze skály pomocí lana, které zůstalo připevněné nahoře a dojdu k tomu zraněnému. Pořádně si ho prohlédnu a potom se podím na Bena a tu ženu.
[tab][b]"Lékařka sice nejsem, ale podívat se nato může. Přece jen každý může pomoci. Zavolejte někdo Elanu a řekněte jí, ať až vyřeší tu dívku, ať mu jde pomoci. A že to spěchá."[/b] pronesu směrem k někomu kdo stojí nejblíž. Potom si důkladně prohlédnu jeho tělo a snažím se najít nějaké známky zranění či jiné možné příčiny jeho stavu.

[b]„Tak co ti budu povídat příteli, je to už dost let, moc jsem si ale neodpočinul pořád na cestách. Zrovna teď hledám nějakou vesnici.“[/b] Když uslyším praskot větviček ohlednu se tím směrem a jsem ve střehu. Kývnu hlavou tím směrem. [b] „Čekáš hosty?“ [/b]Ušklíbnu se. Když se z roští vyloupne ona trojice, z Lengurovi reakce usoudím, že je zná, nasadím klidné tempo a dojdu ke trojici, podívám se na zraněného. [b]„Hm, bude žít stačí trocha klidu, jen mu někdo očistěte ty rány. Možná nějaký lektvar ho rychleji postaví na nohy.“ [/b] Rychle utrousím k jeho nosičům.
Kouknu se k té barbarce, v duchu si pomyslím [i]tohle je doopravdy žena?[/i] trošku mě to pobaví a tak se lehce ušklíbnu. Podívám se směrem k ještěrovi.[b] „Ne toho skolil Lengur, těžko říct jestli jich tu je víc, jsme v džungli. Ale snad se nebojíš?“ [/b] Zatvářím se trošku pobaveně.

Pod vousy si zabrumlám nepřátelským tónem: [b]Nápad za sto zlatých, Matildou zatlouci hřebíček do skály. Ty ženský, mají vůbec rozum?[/b]
Obrátím se na družinu zmatkařů, kord teď když všichni běží ven, jen co někdo zařve. [i]Asi si taky zařvu, aby se vrátili a pomohli mi s tou dívkou! Né, že bych byl egocentrik, ale ona to potřebuje.[/i]

Vezmu tedy jakousi takousi skobu, co jsem dostal a svou plátovou botu. Trochu přibiji tu pomyslnou skobu do skály, jen aby tam držela, a pak si to zatluču konečně Matildou. [i]Promiň holka, sic to nepřítel není, ale stejně tě potřebuji.[/i] Rozhlédnu se. [b]Tak a kde je to lano?[/b] Sotva do dořeknu, tak si všimnu, že tu se mnou nikdo nezůstal. To potom jen řeknu dovětek: [b]Co lano, kde jste vy?[/b]
No jo, venku. Obléknu si zpět své vybavení, co kdyby byla venku nějaká příšera, a vyrazím. Když vylezu z jeskyně a uvidím tam tu naší kongregaci s novými postavami, tak se v duchu zamyslím: [i]Ti by nám mohli pomoci, ale nevím jestli více k vyproštění té dívky nebo k přivolání dalších příšer.[/i]

Na slova těch příchozích snad ani nereaguji, proč taky? Zhlédnu toho ještěra v plášti: [b]Pěkná potvůrka.[/b] Ale hned se obrátím na naši družinu: [b]Stát tu a tlachat je hezký, ale ta dívka dole umírá, abych vám to připoměl![/b] A zalezu zpět do jeskyně nečekaje reakcí. [i]Lano, lano, lano, co můžu použít?[/i]

Po Elanině úspěchu s hledáním čehosi, co by aspoň zdánlivě připomínalo skobu, se zvednu od ostatků, a pořádně se rozhlídnu. [i]Nic moc extra zajímavýho teda..[/i] Trošku si odfrknu právě ve chvíli, kdy kapitán vyběhne ven a chvilku za ním se hrnou ostatní - jen povytáhnu obočí a líně se podívám na Hamertanka, co tu zůstal. Se zájmem a mírným úsměvem sleduju, jak používá svoje bojový kladivo na zatloukání skoby.

Ale jen co odejde i on se půjdu blíž podívat na tu dívku. Ještě jsem neviděla holku zavalenou šutrem..
Ale neni mi dopřáno moc času, během chvilky je trpaslík zpět a žádá si lano. Jedním očkem hodim k východu jeskyně, kde jsou naskládaní ostatní a očividně moje lano bude asi ta nejrychlejší volba.
[b]"Jo, jo.. vydrž chvilku."[/b] Shodim tornu a během chvilky z ní vytáhnu lano.
[b]"Mno, tohle asi radši dělat nebudu... v těhle věcech sem talent."[/b] Prohodim spíš k trpaslíkovi jak k sobě a otočim se k východu. Pokud uvidim jak se někdo vrací, s radostí mu přenechám lano, pokud ne, zařvu na ně něco ve smyslu tohoto: [b]"Nechcete tu holku radši vytáhnout, jak čumět ven?"[/b]

[tab] To, že byl můj dotaz přenesen do zapomnění mi ani tak nevadí, v podstatě to byla jen řečnická otázka. Hláška elfa mě ale rozčílí. [i]Co si to o sobě myslí, vyžle jedno! Mu takovou natáhnu, že se ani zejtra neprobere. [/i] [b]“Bejt tebou, tak si dám bacha na jazyk.“[/b] Zasyčím na něj vztekle a odejdu si hledět svého. Přeci jen. Sejmout ho tady před všema ostatníma by asi nebyl nejlepší nápad. [i]Ale musí bejt pěknej idiot, bavit se se mnou tímhle způsobem. No, však se s ním taky nijak bavit nemusím. To bude asi nejlepší. [/i] Pomalu kouknu na zbytek, co se sem přesunul. Řeči mladé elfky o jakési dívce, v jeskyni nejspíš, mě zaujmou. [i]Tak ono jich je tam víc. Zalezlý jak zajíci ve svý noře. Co takhle je vykouřit ven? [/i] Ušklíbnu se nad představou ječících elfů a nadávajících trpaslíků řítících se z kouřící jeskyně...

[tab] Trpaslík nezklamal. S ničím se nepáře a jde rovnou k věci. [i]Takže to je pravda, tam nahoře ještě někdo je. A oni si místo toho trajdaj po venku a vybavujou. To sou mi ale koumáci. No mně to je jedno. Ať si tam je třeba princezna Loreina, mně do toho nic není. Já ji tam nedostala. Dost na to, aby vynesli nějakou holčinu z jeskyně jich je. [/i]Situace mě celkem baví, hlavně to, že se nic z toho netýká přímo mě. Takovýhle stav věcí mi vyhovuje. Poodejdu zpět směrem k lesu, opřu si štít o strom, sednu si a zády se o štít opřu. Tímto způsobem mám štítem chráněná záda. Meč si přitom trochu obřadně položím na kolena. Z trávy okolo si vyberu jeden ze stonků a vložím si ho do úst. Ten pak poklidně přežvikuju a sleduju dění okolo sebe s nepokrytým pobavením. Jediný, koho bych snad poslechla, je kapitán, ale těžko teď můžu něco dělat, přece jen, lékař nejsem. A nosiče jsem dělala na svůj vkus už až až.
Zaposlouchám se do zvuků lesa za mnou, abych nemusela vnímat jejich hlasy. [i] Přímo si říkají o to, aby sem na ně přiletěl další ještěr. Nebo co to bylo. A na to bych se i ráda podívala. Vlastně říkal, že ho sejmul Bomba. Hm, tak to asi nemusel bejt až tak příšernej tvor když ho dokázal dostat jedinej člověk.[/i]

[tab]Pokud mě přímo někdo neosloví, nic nepodnikám. Pokud ano, nejdřív budu chtít vědět podrobnosti a pak se teprva rozhodnu, co a jak. Do té doby beru skupinku náhodně potkaných osob jako něco, co mě nezajímá a čekám, až se rozhodne kapitán, jak a kam budeme dál pokračovat. [i]Upřímně, samotný se mi vracet zpět na loď nechce, když vidím jak dopadl Mergul. Přece jen, kdyby mě tam trefil taky nějaký bodlináč, mohla bych tam zůstat ležet a nikdo by mě nikam nedotáhl.[/i]

Trpaslík si vzal ode mě vdaj, ale lano, které mu podávám ignoruje. [i]Před chvilkou o něj žádal. Co mu je?[/i] Tvářím se nechápavě a překvapeně. [i]Prosím, jak chceš. Klidně si ho sežeň jinde.[/i] Pokrčím rameny a hodím provaz zpátky do vaku.
Jen jej uložím, trpaslík žádá znovu o lano. [i]To si snad ze mě dělá legraci. [/i]
[b] „Právě jsem ti ho podávala. Proč sis, k ďasu, ten provaz nevzal? To vážně nechápu.“ [/b] Zvýším vztekle hlas, tohle je už na mě moc.

Zvenčí se náhle ozve výkřik. [i]Mergul? Kde já to jméno... Jistě, už vím. Je to jeden z důstojníků Bílé labutě, vlastně kapitánova pravá ruka. Ale co dělá tady? A co se, u všech všudy zase děje venku? [/i]
Téměř všichni se náhle vyhrnou ven. [i]No, vy jste mi pomocníci. Před chvílí strašně spěchalo, aby jsme zachránili tu dívku a najednou to nikoho nezajímá. [/i]
I trpaslík, který si ode mě vzal vdaj zmizel ven.
[b] „Počkej! Kam jdeš s tím hákem. Hej! Ta dívka potřebuje pomoc!“ [/b] Křičím za ním. [i]Bezvadné, teď zmizí ještě i on. [/i]
Zaposlouchám se. Hluk boje, ani třeskot zbraní neslyším, jen rozrušené hlasy. Nejde tedy o žádnou přímou hrozbu a lidí je tam dost. Raději zůstanu tady a pokusím se pomoci Lauře. Určitě je mě tu víc zapotřebí.

Náhle se trpaslík vrací. Můžu říct, že se mi dost ulevilo. Už to vypadalo, že hodlá zmizet někam ven za ostatními.
Konečně zatluče tu skobu do skály. [i]No to je dost. [/i]
[b] „Hlavně ji připevni pořádně. [/b] Upozorňuji jej.
Počkám až protáhne lano skobou a uváže jej kolem balvanu. Pokud se to povede, přidám se k těm, kdož tu zbyli a budou ochotni přiložit ruku k dílu. Zatáhnu, společně s nimi, za lano veškerou svou silou, aby se mi povedlo balvan nadzdvihnout.

[tab]Ať chci nebo ne, začínám se i přes vážnost situace trpaslíkovým roztržitým a zmateným chováním bavit. [i]Elana mu tady podává lano a on místo toho pobíhá po jeskyni jak magor a hledá ho někde jinde. A nevím, na koho pokřikuje, když tu víc než polovina lidí zůstala s ním. Buď už z toho pobytu na povrchu fakticky blbne, nebo nevím.[/i]

[tab][b]"Co mu je?"[/b] prohodím potichu, když je trpaslík zrovna odběhnutý někde u východu z jeskyně, k ostatním, co tu zůstali. [b]"Je snad slepej nebo úplně blbej?"[/b]
[tab]Pak se Hamertank konečně zase vrátí, konečně si bere lano a konečně jej snad uváže k háku.
[tab][b]"Můžeme tedy konečně zvednout ten balvan? Nebo si ještě chceš někam doběhnout?"[/b] neodpustím si kousavou poznámku směrem k trpaslíkovi.

[b]Groa, Nadara, Rhiwallon:[/b]
[tab] [b]“Jo, na pomoc...“[/b] odsekne kapitán, [b]“Zvláštní...“[/b] Poté využije nabídky Groa-y a prohlédne si pečlivě zabalenou kůži. [b]“Brnění říkáte...Vypadá to jako jako trigon. Nevěděl jsem, že v tomhle kraji žijí. Každopádně tenhle stav brzo přejde, nemusíme mu nijak pomáhat. Lengure, dohlédněte prosím na něj. Až ta ztuhlost opadne, zavolejte mě. Má hodně co vysvětlovat...“[/b] procedí mezi zuby a vyrazí opět do jeskyně. [b]“A vy, vojíne, pojďte nahoru. Dřeva nebude zapotřebí.“[/b]

[tab] Jakmile oba muži zmizí v útrobách jeskyně, Mergul tiše promluví. [b]“Klid, Lengure. Nevolej ho. Den dé se blíží... Doufám, že s tebou, chlape, můžu pořád počítat. Co seš teď? Pitomej vojín!“[/b] Přitom se Mergul postaví na nohy. Zdá, že poručíkovo ochrnutí zcela odeznělo. [b]“Ale já s Tebou počítám na místo důstojníka!“[/b] Lengur chvíli mlčky zírá, a poté, kývaje hlavou, odpoví. [b]“Jasně, Mergu, sem tvůj člověk!“[/b] [b]“Skvěle,“[/b] odvětí důstojník a vzápětí se otočí na zbytek skupinky. [b]“A co vy? Nechtěli byste si vydělat ňákej peníz? Řekněme kilo na hlavu. Všechno, co musíte teď udělat, je mlčet. Podrobnosti bych vám řekl večer. Věřim, že by mohlo jít o dlouhodobější spolupráci. Co vy na to? Za takovou stovku se dá chlastat celej rok v krčmě.“[/b] Zakončí svůj proslov a lišácky se usměje.

[b]Alwinor, Elena, Hamertank, Nelan:[/b]
[tab] Než se kapitán vrátil zpět do jeskyně, Hamerovi se podařilo relativně pevně zatlouci hák do stropu, byť se jeskyně trochu otřásala v základech. Elena mezitím přivázala lano ke kameni a protáhla druhý konec „skobou“. Poté se všichni – doplněni o navrátivší se vojáky – chopili lana a vší silou zatáhli. Balvan se odlepil od země a pomalu začal stoupat ke stropu. Sotva se však zvedne o patnáct či dvacet coulů, provizorní „kladka“ se vytrhne a kámen se zřítí k zemi. Jako zázrakem, či spíše vlivem vaší síly, spočine mimo tělo „uvězněné“ dívky. Nohy, které mělo děvče dosud zaklíněné pod masou hmoty, jsou kupodivu téměř bez újmy. Kromě několika povrchových škrábanců je dívenka nezraněna. Nicméně v bezvědomí stále zůstává.

[tab]Pomalým ale zkoumavým pohledem přejedu přes Groa a Nadaru. Ušklíbnu se. [i]Hm sto zlatejch není málo, že bych jim pomohl. Zase musím mít ale na paměti, svoje úkoly. A co tyhle dvě, by mě zajímalo jak se k tomu postaví. Skoro nejlepší bude počkat a tvářit se neutrálně, jestli to chápu správně mohlo by jich tu být ještě víc.[/i]
[tab]Kouknu se na vojáka, jeho měšec se mi nezdá tak naditý. [b]"Hm sto žluťásků říkáš, já bych řekl že to nemáš u sebe co? Takže... kdy hodláš splatit svůj případný dluh?"[/b] Pronesu téměř s nezájmem. A pečlivě sleduji reakce všech účastníků hovoru podle nich se rozhodnu dál.
[i]Tak teď je řada na Vás miláčkové[/i] ušklíbnu se, připravim se na případný boj, vytáhnu pomalu šavli a začnu s nezájmem zkoumat její ostří. Když chvilku mlčí pronesu velmi přívětivě [b]"Takže?[/b]

Zatáhneme za lano. Cítím, jak se lano napíná a tíhu na konci. Povedlo se, kámen se nadzvihl. Náhle se ozve rána, strnu [i] „Hergot, já mu říkala, ať to přibije pořádně! [/i]
Rozhlédnu se kolem sebe. Všichni stojí, nikdo se nemá k tomu, aby vlezl dovnitř. Vydám se tedy do výklenku sama. Oddechnu si, kámen spadl, ale naštěstí mimo. Laura leží na zemi, nohy volné. Opatrně ji prohlédnu, tak jak to prostor dovolí. Ač je to podivné, mimo škrábanců, neutrpěla žádnou větší újmu. Proč je tedy v bezvědomí?

Teď to zkoumat nebudu. V obavách pohlédnu na strop. Necítím se tu v bezpečí, raději co nejrychleji ven.Vezmu ji opatrně za ramena a snažím se ji vytáhnout ven, co nejblíže k východu ze sluje na denní světlo.
Bedlivě ji prohlédnu jestli nenajdu nějaké jiné zranění. Vezmu měch s vodou a opatrně ji omyji tváře a krk, snad to pomůže, aby se probrala. Pokud opravdu probere, pokusím se jí vpravit několik kapek vody i do úst.

[b] „Pánové, mohl by se některý z vás, dívky ujmout a snést ji dolů? Potřebuje dopravit domů a k lékaři.“ [/b] Obracím se k mužskému osazenstvu. [i]Hlavně rychle, ať už jsme pryč. Na čerstvém vzduchu. Tohle rozhodně není místo, kde bych chtěla strávit delší dobu, než je nezbytně nutné. [/i]

[tab]Jak se tak zdá, tak jsem nic neobjevila. Takže to bude muset počkat na Elanu. Proto se zvednu a začnu se věnovat těm, který tu zbyli. Najednou se, ale ta osoba zvedne, jakoby nic. A začne pravděpodobně osnovat plány proti tady Benovi. A to se mi opravdu vůbec nelíbí. [i]Tohle tedy ne. To je proti právní a trestné. Pokud vím, tak za zradu a vraždu je trest smrti. Ovšem zatím se ničeho takového nedopustili. Musím informovat Bena, ale tiše jsou proti mě v přesile a já zbraně nejde moc dohromady.[/i]
[tab][b]"Pánové nevím. Dejte mi chvilku musím to oznámit mému osobnímu strážci. Sama toho moc nezmůžu."[/b] řeknu bez náznaku jakýchkoli emocí a otočím se směrem k jeskyni. [b]"HAMERE!!! Mohl by jsi sem na okamžik?!"[/b] zavolám a čekám. [i]Snad mi ten ranař pomůže.[/i]

[tab]Potom se podívám na toho, kterému jde zjevně jen o peníze. [i]Ubožáku. Voní ti peníze. Ty jsi asi neslyšel, že je to hřích co.[/i] Povitáhnu jedno obočí a otočím se na Grou, tedy na druhou jedinou ženu, která tu teď momentálně je. [i]Zatím se nevyjádřila. Kdo ví co z ní vypadne. Vypadá na slušou válečnici a pokud se k nim přidá, tal by z toho mohli být leda tak problémy.[/i]

[tab] Rozhovor mezi Mergulem a Lengurem mě zaujme. [i]Tak on se vážně nezdá. Nějaký pikle tu kujou, nebo co. Mno, uvidíme , co se z toho vyvrbí, přidávat se teď na něčí stranu, dokud nevím, o co jde, by byla hloupost. Ale odkejvat jim to můžu, za to nic nedám. U kapitána mám svý zlaťáčky jistý. Tady se nejdřív drsňák bude muset předvíst, jestli stojí za to, aby za něj Groa zvedla svůj meč...[/i] Stále sedím pod stromem a jakmile zamíří otázku i na mě, ani nehnu brvou a jen pokrčím rameny.
[b]“Budu muset vědět víc, abych mohla říct jestli jo, nebo ne, ale pro začátek řekněme, že stovka na hlavu mě zaujala.“ [/b]Řeknu klidnám a tichým hlasem, že sotva jde slyšet až u stojící tlupy. Pak se přece jen pomalu zvednu, vezmu si štít, vyndám si trávu z úst a lehkým krokem přejdu k Mergulovi tak, aby zaslechl moje slova jenom on. [b]“Stovka na hlavu naši, nebo za hlavu něčí...? Chacha...Doufám, že to nedopadne jak s tím tvým slavným plánem lovu bodlináčů.“ [/b]

[tab] Cestou co jsem šla k Mergulovi jsem sice zaslechla, na co se ptal elf, ale na to ani nemá cenu reagovat. [i]Říkáš si o vejprask, synku. Provokovat někoho, kdo je v přesile a hrát si na siláka. Takovýhle řeči je lepší si nechat do ústraní a ne hulákat svý pochyby na všechny strany. A ta šavle, to jako zkoušíš co? Dostat se do křížku s náma? Kdybych měla volit, tak se dám na stranu Mergula a toho druhýho a ty nestačíš hlesnout ani popel, jak byses rychle sesunul k zemi...[/i] Koutkem oka naznačím Mergulovi co elf provádí a ušklíbnu se. Jen tak ale, aby to viděl on. Tím mu snad dostatečně dám najevo, že proteď jsem s ním.

[tab] Ze spiklenecké nálady mě až vytrhne křik elfky. [i]Osobní strážce? CO?! No tak to chci vidět... [/i] S pobaveným úsměvem na rtech se k ní otočím a se zájmem nakloním hlavu na jednu stranu. [b]“Osobní strážce? No tak to bych se ráda podívala...Kolik jich vlastně v tý jeskyni ještě je, hm?“[/b] Zamířím otázku k elfce. Přesunu dlouhý zkoumavý pohled z elfky na otvor do jeskyně, očekávajíc, kdo z ní asi tak vyleze. [i]Jakýpak překvapení mě asi tak ještě čeká...?[/i]Někdy si neuvědomuji, že můj upřený phled musí být někomu takové povahy a vzhledu, jako jsou elfové, silně nepříjemný. Jednou mi jeden elfí zabiják pověděl, že mu přijde, jako by čučel do očí obživlýmu umrlci. To mě celkem pobavilo. A to byl ošlehanej chlápek.

[tab] Štít teď mám opřený o zem a jednou rukou si ho mírně přidržuji. Je dost vysoký na to, abych měla ruku volně položenou přes jeho okraj. Druhou mám jakoby ledabyle položenou na opasku. Meč je již opět ve svém pouzdře na zádech, kde tak ráda cítím jeho váhu a přítomnost. Teď už jen čekat, jak se vše vyvrbí. Svým způsobem jsme připravena na několik alternativ budoucího dění. [i]Naštve se Mergul a sejmem elfa? Tady? Před kapitánem? To by možná nebyl dobrý nápad, i když to můžem svíst na to, že třeba zaútočil první. Ale co pak s tou holkou. Ta vypadá neškodně. Nikdy mi zrovna nedělalo potěšení likvidovat ženský, ono přece jen...ale to je fuk. Nebo si počkáme na kapitána a potáhnem se jak spokojený stádo zpátky na loď? To je asi nejschůdnější možnost. Ráda bych se dozvěděla, co tydlety dva koumalové chystaj. Mno, ať tak, nebo tak, je to příjemná změna, oproti vysedávání v kajutě. [/i]

[tab]Konečně se nám podaří upevnit hák i uvázat lano ke kameni. Mezitím se vrátil Ben s jedním z vojáků a společnými silami se nám nakonec podaří kus skály skutečně zvednout. Náhle se však kladka vytrhne a balvan se opět řítí k zemi.
[tab][i]A sakra! Snad jsme ji tím nedorazili,[/i] strnu a i ostatní na chvíli ztuhnou. První se vzpamatuje Elana, která vleze do výklenku a za okamžik vytahuje tělo dívky. [i]Díky bohům. Kámen asi musel spadnout mimo její nohy.[/i]
[tab]Hraničářka odtahuje dívku k východu z jeskyně, aby ji mohla na světle pořádně prohlédnout a já spěchám za ní. Cestou se neubráním zvědavým otázkám: [b]"Jak je na tom? Je v pořádku?"[/b]
[tab]U ústí jeskyně ji Elana konečně prohlédne a zdá se, že ji stav dívky nijak zvlášť nevyděsil. [i]Takže jí asi už nic nehrozí. Sláva![/i] Potom Elana navrhne, aby jsme ji odnesli co nejrychleji do města, z čímž nemůžu než souhlasit.
[tab][b]"Doneste někdo to lano,"[/b] kývnu na ostatní, případně zavolám na někoho, kdo ještě zůstal hlouběji v jeskyni. [b]"Uvážu si jej kolem pasu, vezmu tu holku na záda a spustíte nás dolů."[/b] [i]Beztak jsem tady z chlapů nejlehčí, tak aspoň nebudou muset spouštět takovou váhu, když už na tom laně budou viset dva lidi.[/i]

Mezitím co prohlížím dívku, vyjde i Alwinor. Hned se začne zajímat, jak na tom zraněná je. [i]Konečně někdo, kdo se o tu dívku postará. [/i] Mile se na něj usměji.
[b] „Díky za pomoc. Zdá se, že jí nic není. Tedy, žádné vážné zranění, ani zlomenina. Jen netuším, proč je v bezvědomí.“ [/b] Odpovídám mu na otázku. [b] „Ale to byl ten starostův kluk taky, když jsem ho našla. Mám takové podezření, že za to může ta potvora co leží mrtvá dole. Nejspíš je k smrti vyděsila.“ [/b]. Přemýšlím nahlas, zatímco se snažím dívku probrat.

Pochybuji, že se mi to podaří. [i]U... jakže se to vlastně jmenoval? [/i] nemůžu si vzpomenout. Nakrčím čelo a snažím se upamatovat. [i] Á, dyť je to jedno, pustím to z hlavy. Jeho se mi taky nepovedlo přivést k vědomí. No, alespoň to zkusím.
Popravdě, ani se jim nedivím. Být na jejich místě, utíkám pryč co mi nohy stačí. Zřejmě je ten drak, či co to vlastně je, překvapil. Stejně je to podivné, že tu kousek od města se usídlí něco takového a nikdo o tom neví. [/i]

Počkám až vylezou i ostatní. Ben spolu s vojákem, jistě zvládnou spustit Alwinora s tou dívkou sami. Zvlášť Ben má síly za tři. Když si vzpomenu, jak se oháněl mečem proti tomu ještěrovi. Pak je tu ještě trpaslík, ale raději počkám, kdyby mě bylo potřeba. Jeden nikdy neví.
Zezdola se náhle ozve Nadara a volá Hamera. [i]Jasně, to musí být ten trpaslík. Co se to tam děje, že ho tak naléhavě potřebuje? [/i] Opatrně se nahnu přes okraj a snažím se pohlédnout dolů. [i]Mimo těch co tu byli s námi a Mergula, jsou tam ještě dvě další neznámé osoby? Kde se tam vzaly? Nepamatuju se, že bych je někdy viděla na lodi. Někoho s tak rudými vlasy, bych určitě nepřehlídla.[/i]

Jakmile se podaří dívku spolu s Alwinorem spustit dolů, vydám se po laně za nimi. Seskočím na zem a rozhlédnu se kolem sebe. Je tu hlavní důstojník, dále jeden z vojáků a Nadara. Ty znám, přejedu je letmo očima. Zarazí mě Mergulův poťouchlý úsměv. [i]Ty máš určitě něco za lubem. Tenhle výraz nevěstí nic dobrého. Však on ti ho Ben smaže z tváře.[/i] Pomyslím si škodolibě.

Můj pohled přitáhnou oba cizinci. Pozorně si je prohlížím. Muž, zřejmě elf, tmavých vlasů oblečen v brnění. Pohrává si se šavlí a jeho postoj je napjatý.
A potom ta žena. Už od pohledu vyhlíží divoce. Nerada bych se s ní pustila do křížku. Vypadá, že si nenechá hned tak něco líbit. Její svaly hovoří za vše. Opírá se o štít a vyčkává.
Nikdo z nich ve mě nebudí příliš velkou důvěru. Zvlášť ta žena ne. Snažím se, aby mezi mnou a nimi byl volný prostor a dostatečná vzdálenost.
[b] „Co se tady děje?“ Zeptám se Nadary, jež se tváří nějak zaraženě.[/b]

[tab]Zatím co čekám na Hamera, tak se na mě obrátí Groa. Vypadá poněkud na strašlivě, ale velice nesympaticky. Je jisté, že je to válečnice. A vůbec se mi nechce pomyslet na to, že by někdy byla proti mě. A teď ještě když to vypadá, že bude souhlasit s nimi.
[tab][b]"Nahoře by měl být Bena a nějací jeho vojáci. Potom ještě Hamer, můj ochránce. Nějaký bard, kterého jsme potkali v hostinci, dále pak nějaká šestnáctiletá dívka a Elana, která jde právě k nám. Plus ještě dívka, kterou jsme tam šli zachránit."[/b] řeknu a když se zmiňuji o Elaně, tak kývnu směrem k ní [b]"A ty by jsi mi zase na oplátku mohla říct, kdo jsou tihle."[/b] řeknu a mávnu směrem k těm nově příchozím.

[tab]Když ke mě dojde Elana, tak první co mě zajímá je jestli je už ta dívka v pořádku. Ale zdá se, že to musí počkat, neboť Elana má také nějaké otázky. [i]Snad je ta dívenka v pořádku. Bylo by oprvdu velice nešťastné, kdyby právě teď zemřela, když už jsme se dostali tak daleko.[/i]
[tab][b]"Co se děje by ses spíš měla zeptat tadyhle pánů. A zjevně tvé léčebné schopnosti již nebude třeba, neboť tady pán je očividně už v pořádku."[/b] řeknu poněkud tvrději a kývnu hlavou směrem k nim, potom ale už poněkud měkčím hlasem se zeptám [b]"A co ta dívka? Je v pořádku?"[/b]

[tab]Potom mi ale dojde, že moje otázka byla poněkud zbytečná, protože na svahu spatřím barda, jak s ní v náručí slaňuje skálu. [i]To je štěstí, že jsem konečně všichni spolu, ale stejně mi tu někdo chybí.[/i]
[tab][b]"Gari!"[/b] zavolám a potom pronikavě zapískám na svého psa. [i]Snad nezaběhl hodně dalako, úplně jsem na něho zapoměla.[/i]

Dosti znuděně se vydám za Alwinorem, poté, co tu dívku Elana dotáhne k východu. [i]Taky, co bych tu dělala, že?[/i] Ještě naposledy se podívám do jeskyně a dojdu k Alwinorovi. [i]Upřímně... trochu si mě překvapil, bardíku.[/i] Proběhne mi hlavou po tom, co se bard přihlásí, že se s dívkou nechá spustit. [i]Asi to nebude takovej...[/i] Raději to dál neřešim a pokud je třeba, pomůžu se spouštěním té dívky a barda, potom, hned po Elaně se spustim dolů i já.

Docela zamyšleně si prohlídnu barda. [i]Uvidíme...[/i] S tím a mírným úsměvem se otočim ke skupince, která se tu už vytvořila.
[i]He? Někdo novej?[/i] Dosti drze si přejedu pohledem barbarku i elfa. [i]Nevypadaj moc příjemně.[/i] Dál to neřešim, ale se zájmem zaměřim svou pozornost na Nadaru, hned po Elanině otázce. [i]Taky by mě to docela zajímalo..[/i]

Dívku jsme konečně vytáhli a již více se nemusíme zaobírat tím zatraceným kamenem. Všichni jsme si konečně oddychli. Tedy já mám aspoň ten dojem, že všichni. V jednu chvíli se mi i zdá, že na mě křičí kněžka, ale asi se mi to jen zdá. Náhle mám nějaký pocit poťouchnutí, postrku. Jako by mi Lamius říkal, že tam mám jít. Nicméně jeskyně se pomalu vyprazdňuje a většina je již venku, tak jdu také.

Když uvidím přes okraj mou kněžku v trošičku nemilé situaci, tak rychle slezu, tak abych při puštění a skoku na zem si nezlomil nohy, ale aby to byla zároveň rána kladivem. Při dopadu, který směruji blíže k "padouchům" praštím Matildou před ně o zem. Zem se trochu zatřese a já vydám trochu zastrašující pokřik, pak se sklidním.
[i]Doufám, že jsem ty chlápky nevystrašil nebo ano? Lamiusy, toť tvá spravedlnost pro slabomyslné.[/i] Už klidným hlasem pronesu něco ve smyslu:

[b]Copak pánové?[/b] V rukou pevně sevřenou Matildu a kajícný pohled na kněžku, když jsem přišel pozdě na volání její. [i]Odpusť Lamiusy, že jsem tvého upozornění neuposlechnul.[/i] Jako malý trpaslík vypadám trochu směšně s obřím kladivem, ale pln plátově vyzbrojen s přesvědčením svého boha spravedlnosti jsem krutý nepřítel.

Když chlapci sklidní, tak odložím Matildu a zkontroluji si svou knihu boží, zákony Lamiusovi. Měli by být stále na svém místě po mém boku.

[b]Všem:[/b]
[tab] [b]“Tak dluh...“[/b] zopakuje trochu pobaveně Mergul, [b]“Dobrej postřeh. Ale nemusíš se bát, na lodi mám peněz dost. Kdo by taky s sebou tahal takový jmění na lov, že jo? Teda... ehmm... na pomoc tady kapitánovi... Strach mít nemusíš, škodnej na tom rozhodně nebudeš.“[/b] V tom se do celé události vloží Nadara a začne vyvolávat Hamertanka. To poručíka zcela evidentně přinejmenším rozladilo. [b]“Ty... jedna...“[/b] Zbylou část věty však barbar spolkne. Třímaje v rukou meč, který mu položil Bomba vedle těla, zlostně pronese: [b]“Opovaž se o tom tom ceknout kapitánovi!“[/b] Z tónu hlasu je naprosto jasné, jaký trest by následoval.

[tab] To se již začnou objevovat první „postavičky“ u vstupu do jeskyně. Mergul nejprve pokývne na Groa-u, aby ji dal najevo, že její reakce ho potěšila. Poté podobné gesto předvede i k Lengurovi. Následně si dřepne na „bobek“ a oběma rukama se chytne za hlavu. Lengur následně začne hlasitě volat: [b]“Kapitáne, kapitáne, probírá se! Kapitááááne!“[/b] Mezitím se už Alwinorovi za pomoci ostatních povedlo bezpečně spustit dívku dolů. Zanedlouho již všichni stojí na pevné zemi. Jen po elfovi, který ještě sotva před chviličkou pomáhal s balvanem, jakoby se zem slehla.

[tab] Ben se ihned vydá ke svému prvnímu důstojníkovi. Z jeho očí šlehají plameny, i rychlý dech svědčí zcela jasně o jeho duševním rozpoložení. [b]“Můžete mi říct, co tady děláte?! Doufám, že máte opravdu velmi dobrý důvod nechat loď bez velení!“[/b] Mergul se opatrně postaví. [b]“Zraa... zrada, pane...“[/b] povídá pomalu tichým hlasem, jakoby mu mluvení způsobovalo bolest. Neslyšet ho před chvílí, snad byste mu i jeho bídný stav uvěřili. [b]“Na lodi... vzpoura... námořníci na Vás chystají léčku... Můj oddíl se bránil... já Vás běžel varovat... Groa mi pomohla...“[/b] Poté klesne, únavou, do kolen. [b]“Vzpoura? Léčka? Proč?“[/b] opakuje si pro sebe nechápavě kapitán. [b]“Vždyť já...“[/b] Rychle se však oklepe a rázný muž je opět zpátky. [b]“Děkuji, Mergule. Můžete chodit? Vyrážíme do města! Až na tom budete lépe, řeknete nám podrobnosti. Lengure, Bombo, vezměte tu dívku! Odcházíme!“[/b]

*****

[b]Hodnocení:[/b]
Na začátek si neodpustím poznámku k pravopisu. Mějme rádi svého Pje a šetřete mu nervy :) Přitom si leckdy stačí příspěvky po sobě přečíst. Polovinu věcí kontrola wordu (nebo writeru v openoffice) zcela jistě opraví. Například se nepíše zapoměl, ale zapom[b]n[/b]ěl (pomni, pomník,...) . Dále se nepíše by jsi, ale bys (hezký článek je například zde http://prirucka.ujc.cas.cz/?action=view&id=580). Dále zákony jsou Lamiov[b]y[/b] (nebo Lamiusovy, zde jsou možné obě varianty), ale každopádně s ypsilon. Jako ty matčiny zákony. A proto by také měl[b]y[/b] být po Hamertankově boku. Na druhou stranu pátý pád je Lamie nebo Lamius[b]i[/b]. Zkuste prosím na podobné věci myslet. Je jich tam požehnaně, vybíral jsem jen namátkou.

[u]Rhiwallon:[/u] – 2 expy. Vím, že jsi zvyklý na hraní naživo, ale online je to trochu jiná hra. Tímhle tempem bychom se totiž nikam nedostali :) Neboj se rozepsat. A nezapomeň, máš tam i spoluhráče :)

[u]Elana:[/u] – 3 + 6 expů. V prvním příspěvku ses ještě trochu „bála“ posunout děj dál, škoda. K druhému už nemám co vytknout. Neboj se použít „pokud“. V tomto případě bylo jasné, že někdo z mužů opravdu pomůže. Takže jsi klidně mohla pokračovat dál :)

[u]Nadara:[/u] – 4 + 3 expy. V prvním příspěvku ses zachovala přesně tak, jak by tvé povolání mělo (záměrně ho neuvádím). Druhý už byl čistě konverzační. Neboj se rozepsat více. Jinak některé věty nedávají příliš smysl (Vypadá poněkud na strašlivě, ale velice nesympaticky. ). A necheatuj, že je někomu 16, Ti rozhodně neřekl ;)

[u]Alwinor:[/u] – 3 expy. Škoda, že své příspěvky trošku nerozvedeš :( Klidně jsi po spuštění dívky mohl pokračovat.

[u]Groa:[/u] – 7 expů. Tenhle příspěvek ponechám bez komentáře :) Nicméně zkus někdy dát větu do podmínky, pokud něco, pak uvidím... Jak ses mohla přesvědčit minule, ne vždy je všechno tak, jak by sis představovala. Viz. obyvatelé jeskyně, kteří nakonec zůstali uvnitř ;)

[b]Nelan:[/b] – 2 expy. Škoda, že v příspěvku není žádná akce.

[b]Hamertank:[/b] – 3 expy. Tvou poslední část příspěvku jsem byl nucen ignorovat, protože jakmile jsi slezl dolů, žádné známky obtěžování Nadary nebyly. Proto by ses dost těžko na barbary osočil. Jakmile (jestli) Ti Nadara poví podrobnosti, pak to budě něco jiného ;) Přeci jen Hamertank naprosto neví, proč ho Nadara volala dolů. Klidně si mohla jen zašpinit šaty ;)

Takže suma sumárum, nebojte se rozepsat a kontrolujte si to po sobě :)

[tab]Opatrně slaním sráz s dívkou na zádech, jednou rukou ji přidržujíc a druhou a nohama se lehce odrážím od skály. Když jsem konečně dole, složím bezvládné dívčí tělo do trávy a odvážu lano ze svého pasu, aby po něm mohli sešplhat i ostatní.
[tab]Mezitím si mám čas prohlédnout, co se děje venku. Zdá se, že tu k jednomu z "našich" námořníků přibyly tři postavy - nějaký další voják či námořník, elf a urostlá žena. Všichni na mě působí jako bojovníci, elf si pohrává Kharvíproč se šavlí. Žena se zase opírá o štít a meč na zádech mě také zrovna dvakrát nenaplňuje důvěrou. [i]Že by nás kapitán nechal hledat, kdybychom se dlouho nevraceli? Ale vždyť zas tolik času neuběhlo...[/i]
[tab]Zatímco ostatní se tam většinou hned hrnou, sám zůstávám pod skálou u zraněné dívky. [i]Stejně bych tam byl houby platný a tady aspoň můžu pohlídat, kdyby se ta holka probrala.[/i] Ke skupince se zakrátko připojuje i Ben. který vypadá rozčíleně. Jeho křik je slyšet až ke mně, ačkoliv odpověď námořníka neslyším. Kapitána zjevně vyvedla z míry, ale přesto za chvíli pošle své dva muže pro dívku a zavelí k odchodu.
[tab]Počkám, až sem přijdou Lengur a Bomba (či jak je to vlastně Ben nazval) a dohlédnu, aby děvče vzali co nejšetrněji. Potom si konečně na záda zase hodím loutnu a vyrazím s ostatními směrem zpátky k Dunrileanu. Snažím se přitom držet poblíž Bena, abych se případně mohl dozvědět, co se tu vlastně děje.

[b] „Jo, ta dívka bude v pořádku,“ [/b] ujistím Nadaru, [b] „je sice v bezvědomí, ale nezdá se, že by měla nějaké zvláštní zranění. Co se ovšem děje tady?“ [/b] Ukáži rukou směrem, kde leží Mergul.
Naštěstí se důstojník probírá, dokonce se i postavil. [i]Snad se konečně dozvím, o co vlastně jde. Ben vypadá pěkně rozčílenej. Cože? Zrada na lodi. Vzpoura. Ta se přece trestá smrtí. Tedy alespoň jsem to slyšela. Ale proč? Nevšimla jsem si, že by námořníci byli nespokojení, nebo nějak reptali. [/i] To už se zase voják hroutí k zemi. Okamžitě zanechám přemítání o vzpouře.

[b]Podívám se na něj, kapitáne,“ [/b]řeknu směrem k Benovi. [i]Může se přece ještě chvíli zdržet. Stejně důstojník nevypadá na to, že je schopen cesty. Ať si říká, co chce. [/i] Přejdu k němu blíže a pokleknu. Vak položím vedle sebe.
[b] „Může mi už konečně někdo z vás říct, co mu vlastně je? Co se mu stalo?“ [/b] Přejíždím pohledem všechny, kdo stojí poblíž. Nejdéle nechám oči viset na elfovi a Groe, vybízím je k odpovědi. [i]Přišli všichni společně, tak musí vědět něco víc. [/i]
Mezitím co čekám na odpověď prohlížím bedlivě Mergula. Hledám příčinu jeho nynějšího stavu. Pátrám po nějakém viditelném zranění. Pokud jej najdu, pořádně si jej prohlédnu. Hřbetem ruky sáhnu na čelo i tváře. Jsou normálně chladné, teplotu tedy nemá. Vezmu jej za ruku a zkusím tep. Zamračím se, i ten se jeví normální. [i] Co mu tedy vlastně je, že se ocitl v takovém stavu. Nejspíš to bude nějaký jed, jež vyvolává umrtvení a po určité době odezní. [/i] Skončím s prohlídkou. Vezmu vak a přehodím si jej přes rameno. Zvednu se zpátky na nohy. Pokrčím zmateně rameny.
[b] „Nevím co s ním. Zřejmě nějaký jed, s tím nemám zkušenosti.“ [/b] Pronesu k okolostojícím.

Nic pro něj udělat nemůžu. Počkám tedy, až se vzchopí, nebo až mu někdo pomůže na nohy. O dívku se postarají oba vojáci. Ani pro ni, už víc udělat nemůžu. Doktor ve městě si s ní určitě poradí daleko lépe než já. Vydám se za ostatními. Snažím se držet tak, abych měla tu divošku i elfa na očích. Nejlépe někde za nimi a v dostatečné vzdálenosti. Svůj názor jsem nezměnila, i když Mergul tvrdí, že mu Groa pomohla. Přesto ve mě budí svým chováním a vzhledem nedůvěru. Rozhodně větší než ten elf.

[tab][b]"Tak podle příznaků i podle toho roztomilého zvířátka co přinesla tady spanila slečna"[/b] slovem spanilá pronesu s úsměvem [b]"je trigon, a skutečně ve může způsobit ochromení ale to brzo odezní, takže se nemusíš" [/b]

[tab][b]"Ale abych tak řekl konečně co tu dělám, jsem na cestě do jistě vesnici a tu sem úplně náhodou narazil tady na Vás, tady s Lengurem jsme staří známí."[/b] Pomalu se podívám okolo, nedám na sobě nijak znát co se zde odehrálo. Podívám se na Nadaru a pronesu elfsky [b]"Klid nic se neděje, počkej s tím řvaním a panikou nebo tu bude víc lidí, kterým nebude dobře."[/b] Vše pronesu velmi klidně a přátelsky.

[tab]Dále pokračuji obecnou řečí [b]"Jak tak koukám, máte celkem potíže ne? A proč jste vlastně šli do téhle části pralesa, ještě k tomu bez prudce? Hmm ty vypadáš jako léčitelka, radši bys měla být s tou dívkou."[/b] Při téhle větě se podívám na Elan.

[tab][b]"Tak co námořníku-vojáku jak to je s tebou, cítíš se nějakou akci nebo spíš ještě radši poležíš?"[/b]

[tab] Celková situace, která tu nastává mě mírně vyvádí z míry. Navenek se však tvářím stejně jako od chvíle, kdy jsme vstoupili na mýtinku. Bez jakéhokoliv zájmu. V duchu si však pomalu spojuji kousky událostí a výsledek se mi zrovna moc nelíbí.
[i]Tak přece jen nejsi takovej chytrák, jak jsem si myslela. Dělat tady takovýhle scény před cizejma. To nedopadne dobře. Támhleta je očividně pěkná naivka. A ten její rádoby ochránce pěkně zbrklej. Sakra, co tady každej chmatá po zbraních, ruplo vám všem v bedně?! Jeden idiot vedle druhýho. Říkáte si o ránu, abyste se uklidnili. To si je kapitán nedokáže uklidnit?[/i] Pomalu se mi tváří mihne odpor nad zbrklostí jistých jedinců a nepříjemnou situací, jež nastala.
Nevím, co víc mě štve. Jestli Mergul a jeho nevěrohodná historka, kterou tak v klidu vyklopil i tý naivce, nebo hmatatelná nejistota, která mě vyvádí z míry.

[tab] Ze zamyšlení mě vytrhne dotaz Elany, co se to tady vlastně stalo. Chvíli na ni bez výrazu hledím a v hlavě uvažuji. [b]”To teď říkal, ne? Šli sme najít kapitána. A cestou nás překvapil jeden bodlináč, mám ho tady v tom ranci.” [/b] Ukážu hlavou na ranec, který mi leží u nohou a vyloudím úsměv, který vznikne při vzpomínce na tučnou odměnu, kterou Mergul sliboval. Začíná tu na mě být trochu moc narváno. Přidám se proto k barbarům z lodi, které přece jen trochu už znám. Jakmile se ale doslechnu o tom, že vyrážíme do města, na chvilku mi unikne zmatený výraz. [i]Město?! Síla. Tak on má na lodi vzpouru, ale i tak se táhne raději do města? Zajímavý. [/i] Hodím tázavý pohled na Mergula, jestli je to podle něj normální.
[b]“Dem do města, jo? Ne na loď? Mno, ono to je vlastně fuk.“ [/b] Pokrčím rameny a hodím si štít na záda.
[i]Ve městě aspoň budu moct prodat toho ostnáče. A co tenhle zmetek, z toho by se nic nedalo udělat? Taky vypadá zajmavě. [/i] Počkám až se všichni vydají na cestu a hlavou ukážu Mergulovi na zabitého ještěra. [b]Taky pěknej ohoz, co říkáš? Z toho by něco nekáplo?[/b] Jestli mi uzná za pravdu, pokusím se pokud možno s jeho pomocí stáhnout ještěra z kůže, i když ještěry jsem ještě nikdy nestahovala. Vysokou párkrát, nejvíc králíky, tohleto je pro mě novinka. Proto jestli nám to nejde, vztekle do mrtvoly kopnu a hlasitě si sprostě ulevím. [b]Do psí prdele! S tím asi nehnem...[/b]
V opačném případě kůži nějakým způsobem smotáme a popadnem společně, aby se nám lépe nesla.

[tab] Každopádně jdu s ostatními do města, vzhledem ke zdržení s ještěrem asi trochu pozadu společně s Mergulem. Nic mu však neříkám, to si nechám pěkně na loď nebo klidnější místo. Zezadu si pozorně prohlédnu celou vtipnou skupinku. Toto seskupení ve mně vyvolává úsměv. [i]Elf je stejně zbrklej jak trpaslík a hned se chápe zbraně. Ta léčitelka vypadá rozumně, ta by se snad dala. A zbytek je tak nějak zatím záhadou.[/i] Jestli se cestou do města nic nestane, v klidu si je všechny prohlédnu společně i se zbraněmi, které u sebe mají a zbrojí. Zároveň si všímám, kdo s kým se baví a ke komu tíhne. [i]Je dobrý vědět, kdo komu bude případně krejt záda. Na to tu já mám snad prozatím Mergula.[/i]

Na tvé zapískání uslyšíš štěkot vycházející odkudsi z lesa. Za okamžik se Tvůj mazlíček poslušně vrátí.

[tab]Události, které nastali poté co jsem domluvila mě ani moc nepřekvapili. Zbrklost je totiž lidem vlastní stále. Ale Hamerova reakce byla i na mě moc. [i]Ach Lamiusi to jsi mi za ochránce musel dát, takovéhodle ztřeštěnce. Trpaslíci mají být klidní a rozvážní. Takto to moc komplikuje. Měla bych mu vysvětlit tajemství mlčenlivosti. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.[/i] Poté co se takto vnitřně trochu uklidním se otočím na Hamera.
[tab][b]"Zkliď zbraně Hamertanku. Není důvod je vytahovat v tuto dobu. Tady se nic neděje jen jsem potřebovala, aby jsi přišel, neboť s tebou potřebuji probrat náš návrat do opatství."[/b] řeknu stroze a potom se významě podívám na toho Mergula nebo kdo to je. [b]"Tady se nic neděje nebo se pletu?"[/b] [i]Tak tohle bude složitější než jsem čekala. O hlavu přijít nechci, ale ty o ní přijdeš tomu věř. Lamius je všude i tady a ty to brzy,a le velice brzy poznáš.[/i]

[tab]To co nastane potom mě ani v nejmeším nepřekvapí. Dalo se předpokládat, že si ti "vzbouřenci" vymyslí nějakou lež, aby zamaskovali svoje úmysli. Slyšela jsem mnoho lží a dovedu poznat, pokud někomu vidím na rty a slyším zabarvení hlasu, když někdo lže. Výhoda a prokletí kněžích. Potom zcela nenadále uslyším štěkot a Gari se mi objeví u nohy. [i]Kdepak jsi běhal ty jeden lumpíku.[/i] Mírně se usměju, ale potom znovu nasadím kamennou tvář.

[tab]Potom na mě začne mluvit ten elf co přišel s nimi a dokonce i mou rodnou řečí. Hodně dlouho jsem jí nemluvila, ale i přesto mu naštěstí rozumím. [i]Peníze ti zakalili úsudek mladý elfe, měl by jsi pochopit o čem je život. Každopádně prozatím máš ještě pravdu. Nemám dostatek prostředků, abych zajistila, že se nic nestane. Chtělo by to tu Grou získat na svou stranu.[/i]
[tab][b]"Panika a řvaní?"[/b] odpovím elfsky a povzvednu obočí [b]"Je vidět, že mě neznáš, tak se do toho raději nepleť a uvažuj o tom co se chystáš udělat."[/b]

[tab]Další osaba, jíž bych se měla věnovat je právě Groa. Už patrně vyráží a ona zůstává pozadu s Mergulem. Hlavně vinou nákladu jenž nesou. Přidám se k nim, ale Hamerovi naznačím aby zůstal vepředu. Na tohle budu potřebovat chvilku klidu. [i]Vyslechne mě nebo ne? No musím to zkusit.[/i]
[tab][b]"Groo, mohla by jsi na okamžik, potřebovala bych se tě na něco zeptat."[/b] oslovím Grou a pokud odpoví kladně tak poodejdu kousek strannou, aby nás nikdo neslyšel. Pokud se mnou nebude chtít mluvit, tak jdu dál dopředu k ostatním.

[b]Groa[/b]
[tab] [b]“Tohlecto moc ten kožešník nechce,“[/b] odpoví Ti Mergul. [b]“Ale... možná by nám z toho mohl šikovnej kovář vyrobit zbroj... Co ty na to? Takový dračí brnčo by nemuselo bejt marný, ne? Ale jak to chceš sloupnout? To je na celej den? Leda vzít jen vhodnej pruh...“[/b] [b]“Jste v pořádku, Mergule?“[/b] otáže se kapitán, jakmile spatří postávajícího důstojníka. [b]“Je mi trochu... ehmm... těžko... Groa se jen ptala, jestli je pravda, že je dračí kůže dobrá na výrobu brnění...“[/b] [b]“Tak vy byste chtěla dračí brnění, ano?“[/b] zeptá se Ben otáčeje se na Groa-u. [b]“V tom případě budete muset nějakého draka najít a zabít. Protože tohle není drak. Tohle je mládě wyverny. Ale i tato myšlenková bytost má poměrně tvrdé šupinky. Takže by se z toho jistě kvalitní zbroj vyrobit dala... Pokud chcete kůži preparovat, pak nemám nic proti. Ale dorazte prosím co nejdříve. Dneska dozajista vašich služeb konečně využijeme.“[/b] [b]“Mohl bych...“[/b] promluví trochu „stydlivě“ Lengur. [b]“No jistě, že mě to překvapuje...“[/b] zavrtí hlavou Ben. [b]“Tak se připojte... Ale rychle!“[/b]

Poté, když zjistím jaké bylo mé přemrštěné chování, se pokloním, hodím svou Matildu na rameno a kývnu na omluvu hlavou směrem k cizím chlápkům. Otočím se s omluvným a zároveň se smutným výrazem v očích. Skloním hlavu a popojdu opodál. Ale ti chlápci se mi nelíbí, stále si na ně dávám pozor. Popojdu opodál jak řekla Nadara. Když budeme trochu opodál samotni s kněžkou pošeptám směrem k ní:
[b]Odpusť mému chování slečno Nadaro, byla jste mi svěřena a tak to možná až přeháním s tou ochranou.[/b]

Nějak moc nereaguju na ty nový, protože oni se časem projeví. Navíc, pálí mě víc jedna věc, než tahle. Ale zaujme mě jedno slovíčko.
[b]"Vzpoura?"[/b] Uchechtnu se, a nijak dál to neřešim, však ono ještě na to přijde.

Víc je nevnímám a jdu vepředu v těsným závěsu za prvníma lidma. Mezitim spíš ze zvědavosti jak z opatrnosti použiju svou vrozenou schopnost a začnu hledat nějaké známky po tom, kuli čemu sem sem vlastně přišla.

[tab] [i]Cože?! Drak? Co to plácá za nesmysly? Tak ten Mergul nakonec nebude přece jen taková hlava. Vůl to je, nic jinýho. Jestli todle je drak…mno, i když malej možná…ne, to nemůže bejt drak. Bejt to drak, tak ho tady už všichni stahujou…[/i] Zasyčím na Mergula, ať zklapne. V tom se na mě ale otáčí kapitán.
[b]”Mnó, kdo by nechtěl, že jo. Ale todlencto nejni drak. To je vidět…wyvcó? No to je fuk, hlavně že je to chcíplý, setkat se s tím asi nemusí bejt zrovna příjemný.”[/b] Uchechtnu se směrem k Mergulovi. Pomalu si mezi kapitánovou řečí položím štít, meč si stále nechávám na zádech a vytáhnu svůj tesák, který si jemně přejedu bříškem palce po ostří. Pak kývnu hlavou na kapitána a souhlasně zabručím.
[b]”Jasný, doženem vás co nejdřív.”[/b]

[tab] Pak už si mizejícího davu nevšímám. Pokynu hlavou Lengurovi, aby se přidal a přišel ke mně blíž a chvíli jen tak dumám nad mrtvým tělem. Přitom si neustále přejíždím zamyšleně palcem po ostří. Dokonce to může i vypadat, že mě tahle činnost uklidňuje. Pak se s mírným úsměvem, nebo možná spíš úšklebem zadívám na svého dočasného společníka a optám se ho.
[b]“Tak jak začnem? Užs někdy něco takovýho stahoval? Moje největší úlovek byl doteď jelen. S tímhle bych ale asi postupovala podobně. Rozkuchnem to od krku přes břicho dolů a pak dál jak s vysokou. Hm? Nebo máš jinej návrh?“[/b]
Ať už se Lengur vyjádří jakkoliv, na základě zkušeností se pro jednu variantu rozhodnem a dám se do práce. Všechno dělám bezhlesně, téměř s mrazivým klidem. Občas se zastavím a pohlédnu směrem k jeskyni a pak i k lesu. [i]Přece jen. Sme tady pěkně na ráně. Otevřenej plácek, kdokoliv by nás tady mohl pěkně s lukem dostat. Ale proč by to někdo...to není důležitý proč. Důležitý je, že tady ta možnost je. Takže nepřestávej s ostražitostí, jen pěkně pokračuj.[/i]

[tab]Přece se jen neubráním a uprostřed kuchání se otočím na Lengura a tiše se ho optám. [b]“Když sme tady teď sami, tak mi můžeš říct co vy dva kujete za podraz? Líp vás budu krejt když budu vědět, o co jde. Hm?“[/b] Zeptám se s nepředstíranou lhostejností. [i]Když mi to řekneš, tak tím líp a budu si moct udělat jasno co tak pro mě bude nejvýhodnější. Když neřekneš, tak se holt pak třeba budete divit. Ať tak, nebo tak, je to jenom ve vašem zájmu...[/i] Soustředěně dál kuchám a pokud Lengur začne s výkladem, jednám, jakoby se ani nic nedělo. Pokračuji ve své práci společně s občasným ohlédnutím okolí a pokouším se nijak nereagovat na to, co mi říká. Ať už je to cokoliv. Odpovím mu teprve až vše dopoví, nebo pokud bude vyžadovat občasné utvrzení že ho poslouchám, tak sem tam souhlasně nebo nesouhlasně zabručím, podle toho, jak si to situace bude žádat.

Ač se snažím zapojit všechny své smysli, žádného tobě blízkého tvora necítíš. Patrně budeš muset vyrazit hlouběji do lesa.

[b]Groa:[/b]
[tab] [b]“Začnem břichem,“[/b] odpoví na tvou otázku barbar. [b]“Po pravdě, už jsem začal.“[/b] Ukáže na rozsápané břicho tvorovo. [b]“Stačí jen naříznout kůži u noh a hlavy a mělo by to jít lehce dolu. Vůbec tyhle potvory se stahujou děsně lehce. Vo to hůř se to ale zabíjí...“[/b] Dál už jen mlčky pracuje. „Preparování“ vám jde poměrně od ruky; trvá to pouhých deset minut a „drak“ je téměř obnažen. [b]“Podraz? Podraz?“[/b] zopakuje s viditelnou zlostí Lengur, když proneseš svou otázku. [b]“Mergul je... “[/b] Náhle zmlkne a patrně nad něčím přemýšlí. [b]“Mno, raději nic. Beztak Ti tvůj kamarádíček všechno řek... A musíme dělat, než utečou...“[/b] Poté ztichne a v rychlosti dokončí práci. Jakmile společnými silami složíte kůži, opět na chvíli promluví. [b]“Chceš s tím pomoct?“[/b] Pokud ano, trofej vezme, v opačném případě to nechá na Tobě. [b]“Jdem!“[/b] Rozkáže rázně a téměř v běhu následuje skupinku. K tvé předešlé otázce se již slovem nevrátí. A to ani tehdy, kdyby ses snažila téma konverzace opět vrátit. Díky nasazenému tempu a dlouhé pauze, kterou si Mergul vyžádal, dohoníte skupinu celkem rychle.

[b]Všem:[/b]
[tab] Díky Mergulově neustálému „kňourání“ je rychlost vaší cesty značně omezená. To patrně vyhovuje pouze Bombovi, který nese zraněnou dívku. Asi po deseti minutách pomalé chůze se dostanete na malou, v průměru asi patnácti sáhovou kruhovitou mýtinku, uprostřed níž je malá studánka. Mergul se ihned, předstíraje totální vyčerpání, ohne ke zdroji vody a z dlaní se napije. Pak usedne se měkkého mechu, který pokrývá celou „podlahu“ prostranství. [b]“Pane, mohl bych si chvilku odpočinout? Zamotala se mi nějak hlava...“[/b] Rezignovaný Ben jen mávne rukou a pokyne ostatním, aby se posadili. Po pár minutách posedávání začíná být kapitán evidentně nervózní. [b]“Ještě okamžik, pane, a půjde to...“[/b] pronese hned na svou obhajobu Mergul. [b]“Dobrá... Ale máme tu zraněnou, tak si pospěšte.“[/b] To už se ke skupině stihl připojit Lengur s Groa-ou.

[tab] Po dalších pěti minutách se Mergul konečně, byť velmi neochotně, zvedne. Jeho tvář se však ihned rozzáří, když uslyší zvuky kroků směřujících z města k vám. Za několik vteřin spaříte, kdo že zvuky vydává. Je to skupinka deseti vojáků, ve které Elan s Groa-ou poznají Mergulovy muže. Celý oddíl se zastaví asi pět sáhů od vás. [b]“Co tady sakra dělají, Mergule?! Neříkal jste, že drží povstalce v šachu?“[/b] vykoktá značně rozladěný kapitán. Tehdy Mergul shodí svou masku. [b]“Seš ubožák, Beníčku! Ty a tvoje zasraný ideály Orlích poutníků! Di s tím do prdele! Je ti uplně putna, že chlapi z tej almužny, kterej ty řikáš žold, maj akorát tak na chlast maximálně sem tam na ňákou děvku. Ale tim to hasne! A přitom to je tak lehký! Takovejch možností, jak si přivydělat ňákej zlaťák bokem, ale to né... To se panu čestnému nelíbí!“[/b] Celou tu dobu kapitán je mlčky zírá. Všichni vojáci již tasili své zbraně a šance, že by se vše vyřešilo mírovou cestou, kvapem zmírá.

[tab] Mergul lehce kývne na Bombu a oba se společně připojí k postávající desítce. [b]“Vidím, že mi nemáš co říct... Je čas oddělit zrno od plev! Škoda, že velký Ben de Lenoir zhynou rukou draka... Mrzuté! Ale v mysli všech to bude hrdina!“[/b] To už i oba soupeři svírají ve svých rukou meče. [b]“Dnes,“[/b] pokračuje Mergul, [b]“je tvůj poslední...“[/b] [b]“Za Firuna!“[/b] zvolají současně Lengur s Bombou a hroty jejich mečů skončí v břiše vedle stojících vojáků. [b]“Coooo???“[/b] Zakřičí téměř hystericky Mergul a vrhne se na kapitána. Dva z vojáků se ihned „pustí“ do „čerstvých zrádců“, zbylých šest vyrazí proti Benovi. Ten je tak rázem obklíčen sedmi bojovníky.

[i]Hmm... nic, zajímavý, asi budu muset jít hloubějc, ale to se mi zatim nechce, musí být aspoň nějaký známky, že by to mohli být...[/i] Z přemýšení mě vytrhne žádost toho jednoho z Benových lidí o chvilku odpočinku. [i]Boha muj, tos běžel maraton?[/i] Víc se ale tim nezabejvám až do chvíle, kdy uslyšim kroky, které jdou směrem od města k nám. [i]Že by posila? K čemu...[/i] Zamyšleně nakrčim obočí, ale v další chvíli moje rysy ztvrdnou. [i]Pakáž zrádná...[/i]

Chvíli je přejíždim pohledem, s mlčením a bez reakce. [i]Tak co kapitáne... hlava, nebo orel? Momentálně máš u mě hlavu...[/i] Docela podrážděně zavrčim, ofrknu si a v příští chvíli už do pravý ruky beru tesák a do levý dýku.
Nedělám žádnej varovnej pohyb a jdu přímu po slabých místech těch osob, co obklíčili kapitána. Takzvaně mířim na tepny, ohbí kolen a pokud tyto místa nezahlídnu, mířim na nohy a trup. Přitom si ale i hlídám záda. S mírnou nadějí, že se ostatní taky rychle vzchopí.
[i]Jen by mě zajímalo, jestli sem si vybrala dobrou stranu...[/i]

Cesta ubíhá pomalu. Mergul zdržuje co to jen jde. [i]To přece není možné, ten elf říkal, že příznaky za chvíli odezní a Mergul vypadá, že je mu stále hůř. Je to voják a ty nedávají svou slabost všem na odiv. Že by mi elf lhal? Nebo ten důstojník zdržuje schválně? Ale proč by to dělal? [/i] V hlavě mi hlodají první pochybnosti. Courám se na konci. Pohled upřen střídavě na zem, do okolního porostu a všechny před sebou.

Jestli takhle budeme stát každou minutu, tak se do města v životě nedostaneme. Pomyslím si otráveně, když se Mergul na malé mýtince u studánky zhroutí. Možná bych se na něj měla přece jen radši podívat. Po očku nerozhodně pozoruji důstojníka, ležícího opodál.
[i]Vida už nás dohonili i ti dva a to ještě stahovali tu kůži. Takhle to vážně nejde. [/i] Už chci nabídnout Mergulovi, že se na něj podívám, když se ozvou kroky.

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji z překvapení. [i]Tak takhle to je. Zrádce jsi ty. [/i] Zajiskří mi v očích potlačovaným vztekem. Takhle se nechat napálit. [i]To ti teda nedaruju. [/i]
Impulzivně sáhnu po meči s úmyslem důstojníka zabít. Ne, zarazím se. Takhle ne, vím o něčem lepším. Poodstoupím kus zpět, tak abych neměla nikoho za zády.
V mysli vyvolám obraz velikého černého pantera. Představím si ho do nejmenšího detailu.
Vzduch kolem mě se začne mírně vlnit. Mé obrysy se rozostří. Za okamžik tu už stojím v celé své kráse.

Na to se výhružným řevem odrazím od země. Skočím na nejbližšího vojáka. Snažím se ho vahou těla srazit k zemi. Pařáty zaseknu do zad a zuby se snažím prokousnout krční tepnu. Uskočím dozadu a zhodnotím situaci.

[tab]Cesta se vleče pomalu, protože Mergul pořád jen zdržuje. Ne že by mi to vadilo. Spíš naopak, není kam spěchat. Je docela pěkný den, tak proč si ho neužít. Jediný komu by to mohlo vadit je ta dívka vůli svému stavu, ale to by se Elana už dávno ozvala a dala nám najevo, že bychom si měli pospíšit. Prostě si užívám chvilky, kdy nemusím na nic myslet, což se v mém povolání stává zřídka.

[tab]Za nějakou dobu dorazíme na mýtinku se malou studánkou. Mergul se k ní hned žene a předstírá, že zkolaboval a je mu hrozně špatně. [i]Měl jsi se radši dát k divadlu.[/i] Já také dojdu k studánce, protože doušek vody nikdy nikomu neuškodil. Tedy pokud nebyl otrávený a o tom silně pochybuji. Když smočím rty v té tekutine, tak se porozhlédnu okolo sebe. [i]Ideální místo pro tvojí vzpouru Mergule. Ještě jsme docela daleko od města, takže šance, že by Benovi přišel někdo na pomoc je docela mizivá.[/i]

[tab]Za okamžik se mé myšlenky potvrdí a na palouk vtrhne deset celkem dobře vyzbrojených chlapů. Mergul se zcedne a začne Benovi spílat což odfiltruju, neboť mě to absolutně nezajímá. Spíš kalkuluju jak by to mohlo dopadnout, počítám-li, že Groa a tenf elf jsou s nimi. Potom se, ale má předpověď zhroutí, protože dva z vojáků napadnou své vlastní, takže je v tom trochu zmatek. [i]Lamiusi, to je teda blázinec. Ach jo, kam se poděl rozum a klid. Mohli jsme to vyřešit diplomatickou cestou. Dohada se dá najít vždycky.[/i]

[tab]Z naší záchranné výpravy se do toho vloží ta holka a zaútočí na vojáky, kteří napadli Bena. Potom Elana změní podobu na nějakou černou kočkovitou šelmu a vrhne se na ně taktéž. Já prozatím stojím u studánky a do ničeho se nevměšuji. Jsem kněžka a nehodí se a ani se mi nechce bojovat.
[tab][b]"Hamere!"[/b] zavolám na trpaslíka [b]"Dělej si co chceš, ale ať se mi nic nestane. Já počkám, až to skončí a vyvodím patřičné důsledky."[/b] Potom se posadím a sleduju, jak se to vyvrbí.

[tab]Vyrážíme na cestu a jenom jeden z Benových vojáků zůstává vzadu s tou válečnicí a něco kutí kolem toho... mláděte vywerny? Nebo jak tomu říkal kapitán...
[tab]Pomalejší tempo mi až tak moc nevadí. Aspoň mám čas dělit svou pozornost mezi to, zda se náhodou neprobrala zachráněná dívka a jestli ji Bomba nese alespoň jakžtakž ohleduplně, a také první nápady na hrdinský epos, který o tomhle dobrodružství mám v plánu složit.

[tab]Když dojdeme na mýtinku se studánkou, Mergul si vyžádá přestávku, což mi zas tak nevadí. [i]Vypadá to tu pěkně a krátka pauza ještě nikoho nezabila. A se zraněnou dívkou k doktorovi taky spěchat nemusím, když Elana říkala, že jí už nic nehrozí.[/i] Posadím se poblíž bezvládného těla a jsem připraven jí případně skočit ke studánce pro vodu, kdyby se probrala. Sundám ze zad loutnu a začnu spíše jen tak cvičně přejíždět po jejích strunách hledajíc nápad na ústřední melodii pro chystanou píseň.
[tab]Pak nás doženou barbarka s Lengurem, z čehož mám spíše smíšené pocity, a když už to vypadá, že bychom mohli pokračovat v cestě, ozvou se náhle kroky směrem od města. [i]Že by se nás vydali hledat z města? Nebo se nakonec stráže třeba rozhoupali k záchranné akci, když už jim krčmář řekl, že jsme vyrazili na "draka" sami.[/i] Místo stráží však na mýtinu napochoduje desítka vojáků, kteří podle Benovy reakce jsou spíše z jeho lodi.
[tab]Kapitánovi se to zjevně nelíbí a když se do něj pustí Mergul, tak se nestačím divit. [i]Orlí poutníci? A tohle má být jako vzpoura? Proč mám sakra pocit, že vůbec nevím, co se kolem mě děje? Zase![/i]

[tab]Když se začínají objevovat v rukou ostatních zbraně, položím loutnu do trávy vedle omdlelé dívky a vstanu, ale stále jsem dost zmatený, takže nejsem nijak rychlý. [i]Do Kharovy řitě! Teď se tady všichni pobijou! To se nemůžou nějak domluvit? Násilí níkdy nic nevyřešilo![/i] Nakonec přecejen tasím meč i dýku, ale spíš na svou obranu, kdyby někoho napadlo pustit se do mě nebo třeba ublížit dívce.
[tab]Do hloučku bojujících se rozhodně nijak nehrnu, ale kdyby se náhodou některý z povstalců přiblížil na dosah, tak se jej pokusím omráčit hlavicí meče, podrazit nohy, kopnout do rozkroku či nějak jinak vyřadit alespoň dočasně z boje. Rozhodně však nechci riskovat, že bych někomu mohl smrtelně ublížit. [i]Je něco jinýho zabít vywernu nebo co to bylo, než mít na rukou lidskou krev...[/i]

[tab] Reakce Lengura mě sice překvapila, ale komentář si nechávám ujít. [i]Potvoru sme stáhli, k tomu jsi tu byl, zbytečný kecy si můžem nechat vod cesty. Ty mi ale nesedíš. Na tebe si dám bacha...[/i] Když mi nabídne pomoc s kůží, nebudu blbá a klidně mu ji hodím na ramena, proč se zbytečně unavovat. Pomalu dojdeme zbytek družinky a já se neubráním pobavenému ucuknutí koutků, když vidím zase scénku Mergula, jak moc je unavený. [i]Ty šašku jeden, kdyby ses tak raděj už pustil do nějaký akce než furt jenom něco nahrávat. Todle ti dlouho žrát nebudou.[/i]
[tab] Pomalu se k němu vydám, abych mu naznačila svou radu, ale v polovině cesty se zastavím překvapená příchodem nové skupiny vojáků. Ben je očividně rozčílenej, ta lidská holka se taky netváří nejlíp. Dusno před bojem. S děsivým úšklebkem si během Benovy řeči strhnu ze zad meč a do druhé ruky si vezmu štít. Čekám, jak se vše vyvrbí a vlsatně ani nevím, na čí straně jsem. Hlavně, že budu moct roztřískat nějakou tu lebku a zlámat pár kostí.
[tab] Spokojeně potěžkám svou drahou zbraň v ruce a znovu se uchechtnu nad představou zvuku lámajícíách se kostí. Tenhle meč není na sekání. Tím se přerážejí kosti...Náhlý zvrat událostí mě donutí rychle vyhodnotit situaci a zvolit stranu. Lengur s Bombou se vrhnou na vojáky a Mergul se zbytkem vojáků na Bena. Počty mi sice nikdy nija moc dobře nešly, ale boj umím vyhodnotit sakra rychle. Sympatie berou za svý a vší silou se rozpřáhnu po první osobě z družiny, která mě napadne.

[tab]V hlavě mi divoce šrotuje jako to můj mozek dokáže jen při bitvě. Zády se postavím k Mergulovým, čímž mu naznačím, na čí straně jsem a že si navzájem kryjem záda. [i]Zásada číslo jedna, zvol si spolehlivého bojovníka, co ti kryje záda. Splněno.[/i] Koutkem oka jen postřehnu jakousi černou šmouhu v podobě nějakého zvířete, ale to je teď ode mě dál, takže to neřeším. Plně se soustředím na svého protivníka předemnou. Pravděpodobně zaútočím na někoho, kdo si vybral svého soupeře tak, abychom měli výhodu dva na jednoho. [i]Odhadni situaci a zvol si zezačátku cestu nejmenšího odporu. Splněno.[/i] Pravděpodobně to bude Bomba nebo Lengur. Ti by mohli dělat největší potíže, kdyby se dostali přes vojáky, je potřeba zachovat naši početní převahu..
[tab]Celou dobu se šíleně chechtám, zuřivou sílou zasazuji rány mečem a druhou rukou silně držím štít pro případné rány směrované na mě. [i]Boj. Krev. Síla. Nebezpečí. [/i] To všechno ve mně vyvolává pocit blízký naprostého rauše a opojení. Žiju te´d desetkrát víc než za celou dobu na lodi. Úvahy o důvodech spiknutí, morální etiketa nebo podobný sračky jdou absolutně mimo mě. Teď je hlavní posekat většinu a přežít. A pořádně si to užít....

[tab]Cestou se držím zpět a spíš tak poslouchám a sleduji svoje okolí. O čem se baví. [i]Je to dosti podivná partička, obvzlášť ta elfka s tim trpaslíkem.[/i] Zejména ta poslední část mě dosti pobaví. Když se tedy dokodrcame až na místo kde Mergul začne simulovat, postávám se a čekám co bude. [i]Cítim trable a ten Ben... Hm neni moc bystrej ze si jeste nevsiml, že ten jed už musel přestat učinkovat.[/i]
[tab]Jak si všimnu že se blíží vojáci pomulu se začnu chystat na boj. V okamžik kdy Mergul začně vřešť a štěkat na Bena, vytasím svoje šavle. [i]To je magor, myslel sem že si přijdu snadno aspoň k pár zlaťákům a ty to začneš řešit tady s nezajištěnou podporou vetšiny.[/i] Pečlivě sleduji situaci, pohledem hledám Lengura a snažím se něco zjisit aspoň takhle nadálku. Odpověd na sebe nenechá dlouho čekat.
[tab] Vyberu si vojáka, který je ke mě zády a jdu po něm. [i]Proč mě to nepřekvapuje, zase na druhou stranu možná se tady taky napakuju, aspoň ta výbava vojáků by se dala prodat.[/i] Pousměji se a zasadím tomu neštastníkovi ránu. A již promýšlím další postup.

[b]Všem:[/b]
[tab] Mergul s pěnou u pusy, se jako smyslů zbavený řítí na kapitána. Je evidentní, že na svou obranu vůbec nedbá, soustředí se jen na jediné. Zabít Bena. Vší silou zaútočí levým sekem na hlavu. Ben de Lenoir však provede zvláštní manévr. Svým mečem zaklíní Mergulovu zbraň a téměř okamžitě zboku „prošlápne“ soupeřovu stojnou nohu. Barbar ke sykotem klesne do kolen. To je poslední zvuk, který v životě vydá. Benova kombinace má totiž ještě poslední část. Sek, kterým oddělí hlavu od těla.

[tab] Následně se kapitán prudce otočí ve snaze bránit se útokům Mergulových mužů. Ale ubránit se šesti lidem je nad Benovy síly. Jeden z vojáků svůj meč zabodá hluboko do kapitánova boku. Jako správný velitel se přesto dokáže udržet na nohou a pokračovat v boji. S vypětím všech sil odráží další útok. To už ale převaha „protistrany“ přestává býti markantní. Nelan za pomoci záhadné šelmy dokáže odstavit jednoho ze soupeřů. Ten, vážně zraněn, už mnoho škody nenapáchá. Rhiwallon srdnatě bojuje s dalším vojákem. Oba utrpěli jen drobná škrábnutí, zápas je více než vyrovnaný. Ani Bomba s Lengurem si se svými soky „nehrají“ příliš dlouho, a okamžitě se vydávají kapitánovi na pomoc. Ben už tak čelí „pouze“ dvěma mužům.

[tab] Celou situaci zpovzdálí pozorují Alwinor, Nadara a Hamer, který, patrně zaskočen událostmi, nijak nezareagoval. Groa, která se vydala na pomoci Mergulovi, skončí v půli cesty. Do nohou jí narazí barbarova hlava.

„Díky,“ chci zavolat na Nelan za její pomoc. Z hrdla mi ovšem vyjde pouze jakési zavrčení. [i]Tohle asi nepochopí, radši toho nechám, než dojde k mylnému závěru. [/i]
Jakmile voják klesne k zemi a je jasné, že je naprosto vyřazen, zhodnotím situaci kolem sebe. U kapitánových nohou leží to co zbylo z Mergula. [i]Dobře ti tak. Máš co jsi chtěl. [/i] Pomyslím si bez lítosti. Okolo leží další mrtví. Naštěstí nikdo z naší skupiny. Oddechnu si. Ne nadlouho, chvíli poté se do mě zahryzne hrůza, to jak si koutkem oka všimnu, že Ben se drží na nohou s vypětím sil. Znám ho příliš dobře, než aby přede mnou mohl něco skrýt. Je u konce svých sil.

Podívám se pozorněji a spatřím krev na jeho boku. Z hrdla se mi vydere vzteklé zařvání a temné zavrčení. Není čas se příliš ohlížet. Čeho si nejde nevšimnout je skupinka stojící opodál. [i] Tady umírají lidé a oni se jen dívají. To snad není možné. Dokonce i ten trpaslík. Co si myslí, že dělá blbec jeden. Zbabělci. To bylo řečí a skutek utek. [/i]

Současně s tím, co mi probíhají myšlenky hlavou útočím na jednoho ze dvou vojáků, ohrožujících Bena. Chňapnu po jeho stehně, ve snaze mu ho prokousnout a odervat co největší část svalu se mi povede. [i]To by ho mělo vyřadit z boje. Potřebuji co nejrychleji kapitána dostat z dosahu nepřátel. Už se dlouho neudrží na nohou. [/i]

Zároveň se snažím hlídat si záda a hlavně Grou. [i]Už od začátku jí nevěřím. [/i] Kdyby ji napadlo, doběhnout k nám a napadnout kapitána, budu ho bránit.[i] Co asi Mergul těm zrádcům slíbil. Peníze, slávu. Pch... Všechno je pomíjivé. Zaprodanci. Je mi z nich špatně. [/i]

[tab] Celková situace se vyvíjí naprosto jinak, než jak jsem původně předpokládala. Rozložení sil, které se ze začátku zdálo tak jasné, podlehlo faktu zrady ze strany Lengura a Bomby. Během vteřiny okamžitě přehodnotím svpoje předchozí rozhodnutí.
[i]Dobrá, poďte si ochutnat moje ostří, šmejdi.[/i] Uchechtnu se opět svým typicky cynickým způsobem a seknu vší silou hlava nehlava po prvním vojákovi, který mi je nejblíž. Pokud to je ten, do kterýho šly i Nelan s Elanou, samozřejmě volím jiného. [i]Hlavní postup je rozložit své síly abychom pokryli co nejvíc protivníků, ještě pořád mají převahu. Ty dvě ať si bojují spolu, nejsou zrovna nejsilnější. Trpaslík by bylo ale už potřeba aby něco začal podnikat. Nebo má jen hloupý silácký kecy a rád hrozí sekerou když mu nic nehrozí?! [/i]

[tab] [b]”Hej, bodla by se nám sekera!!” [/b]Zařvu při útoku na vojáka směrem, kde předpokládám trpaslíka. Nijak se tím směrem ale neotáčím, nebo nedívám. svoji pozornost teď plně věnuju terči svého útoku. [i]Bitka, boj, krev a řev. Rány lížem, tupá bolest, my se nesehnem. My se nesehnem….[/i] Zpívám si v duchu píseň, kterou jsem pochytila při mých bojovnických začátcích. Možná není nijak veršovaná ani duchaplná, ale svůj účel plní dokonale. Zorničky se mi doširoka rozevřou lačností po boji a prolévání krve. Štít, meč, štít, meč. Tanec bojovníků vypilovaný do dokonalosti.
Možná nejsem nejlepším šermířem, zato svou zuřivostí a doslova láskou k boji vyrovnám spoustu chyb nasbíraných lety samopíle.
Pokud se mi povede sejmout vojáka na první pokus k zemi, nehledím na to, jak na tom je a vrhám se na dalšího. Mohutně se oháním mečem, který když je v kolmé poloze k zemi, mi sahá od pat až po prsa. Štít je už o poznání méně majestátní, zato je na něm poznat už pár prodělaných bitev. Je plný šrámů a protlačenin. Svoji funkci ale plní stále dokonale.

[tab][i]Hmm neni to špatný bojovník, čas se už nachýlil, je čas zamřít.[/i] S vojákem si vyměňuji chvíli údery a krytí v momentě kdy proti mě voják provede výpad s grácií šelmy se uhnu do strany a vedu svoje ševle na nekrytá protivníkova záda. Svoje "nemotorné" pohyby vyměním za takové, které by oslnili nejednu dámu na tanečním parketu. [i]Hlavně si udržet rytmus, tak tak rytmus, to mě již učil můj mistr. Ale občas, je dobré změnit tempo.[/i] Při té poslední myšlence si vzpomenu na jak na moje záda dopadla cvičná zbraň při výcviku a přesně v ten moment by měli dopadnout moje šavle na záda protivníka.

[tab]Sic zabrán do boje, nepřestávám sledovat svoje okolí. Kočka tamhle si užívá poskakování z protivníka na protivníka, což mě lehce pobaví ale nedám to na sobě znát přeci jen bojuji. Též si všimnu Nelan jak obratně zachází s dýkami. Pohled na Lengura a Bombu mi připomíná naše stará tažení ale nijak blíže se jimi nezabývám, ti se o sebe umí postarat. Mno a pak tu máme barbarku. Co dodat tenhle národ ve mě vyvolával rozporuplné pocity, prostě na co nestačí obratností to doženou silou ale ten styl, říz ho prásk ho a když nestačí prásknout jednou určitě to spravý druhé prásknutí. Hlouček nebojujících nechávám bez většího povšimnutí.

[tab]Pokud vojáka můj uder defnitivně vyřadí již vyberu si dalšího kandidáta pro svůj útok. Pokud se neválí, bude se válet zachvíli.

[tab]V klidu a bezpečí sleduji průběh šárvátky,možná i bitvy před sebou. Její průběh je docela překvapující. Strany se mění jako na běžícím pásu a všude je jen násilí a znovu násilí. A samosebou krev, rudá krev. [i]Tahle místa nejsou pro někoho jako jsem já. Tady se vůbec necítím bezpečně. Aspoň, že je tu vedle mě Hamer a ten bard. Aspoň nějaká ochrana.[/i]

[tab]Když padne Mergul, tak to začíná vypadat, že máme i trochu navrch. Groa změnila stranu k nám a i ten elf. Vojáci začínájí pomalu padat. Jak tak přejíždím pohledem bojiště, tak se mi zrak zastaví na Benovi, který je zjevně vážně zraněný. [i]Ale ne. To ne. Kde je Elana? Měla by ho ošetřit.[/i] Potom mi, ale dojde, že je to kravina, neboť Elana není momentálně ve stavu, kdy by byla schopná někoho ošetřovat.

[tab]O chvilku později se ke mě donese hlas Groy, která volá Hamera do boje. Pohlédnu na trpaslíka stojícího vedle mě a potom na tu bitvu. [i]Ach jo. Tvoje místo je vedle mě, ale tam tě zjevně potřubujou víc. A co já? Ach ano už vím. Já jsem ale. Zapomenout nato. Určitě se to bude hodit.[/i]
[tab][b]"Hamere, já vím že mě máš chránit, ale nyní by bylo lepší, kdyby jsi jak tě požádala Groa šel pomoci do bitvy."[/b] řeknu s nezměněným výrazem trpaslíkovi.

[tab]Ať už odejde nebo ne, tak vytáhnu z brašny pergamen, brk a inkoust. Brk vezmu netradičně do levé ruky, aby pravá byla ušetřena a já se jí potom mohla bránit, kdyby bylo třeba. Namočím brk do inkoustu a začnu psát svědectví o tom co se tady událo. Vzhledem k rychlosti mého psaní, bych to mohla mít podrobně ještě dřív než oni skončí.

[tab]Neklidně pozoruji, jak se vyvíjí potyčka před mýma očima. Naštěstí si mě nikdo nevšímá, takže se do ní nemusím zapojovat, ale i tak z ní mám špatný pocit. [i]Tolik zbytečné krve! A pro co? Pro pár zlaťáků z žoldu?
[tab]Alespoň, že "naše" strana má navrch. Ačkoliv nechápu, proč bych měl považovat za "svou stranu" někoho, kdo s klidem a chladnokrevně zabije, ač vzbouřence, tak stále člena vlastní posádky...[/i]

[tab]Až teď si uvědomím, že nejsem jediný, kdo zůstal stranou šarvátky. Překvapivě se do ní nezapojil trpaslík a ani elfka, která si tu dokonce klidně sedí a teď začala i něco sepisovat, jako by se nechumelilo. [i]Její nervy bych chtěl mít![/i]

[b]Všem:[/b]

[tab] Bez svého se velitele se zdá být Mergulova jednotka téměř bezbranná. O tom, jestli za to může snížená morálka díky náhlé smrti „vůdce vzpoury“, či pouhý fakt, že bojují proti svému bývalému kapitánovi, můžeme dnes už jen spekulovat. Pravdou však je, že to netrvalo ani dvě minuty a Mergulův, kdysi neporazitelný oddíl, ležel na zemi v kaluži krve. Lengur s Bombou, podporovaní vydatně Groa-ou, Nelan, Elanou a Rhiwallonem, rebelii rychle rozehnali. Kromě elfa, který utrpěl pár drobných „škrábanců“, nebyl nikdo zraněn. Tedy nikdo krom Bena de Lenoir.

[tab] Sotva padl k zemi poslední z povstalců, vyčerpaný kapitán klesl do kolen. Opíraje se meč, s pusou plnou krve, pomalu promluvil ke svým nejvěrnějším. [b]“Len … Lengure, ... pojďte sem.“[/b] [b]“Nemluvte, kapitáne, jste vážně zraněn. Musíte...“[/b] odpoví rychle barbar a snaží se zraněné místo ošetřit. [b]“Hloupost!“[/b] přeruší vojáka Ben, [b]“Umírám! Mně … už není … pomoci. Zde, ... vezměte si ... můj prsten...“[/b] Následně zlatý šperk pomalu sundá z prstu a položí ho do ruky Lengura. [b]“Teď je … je to na vás, ... kapitáne … Lengure!“[/b] [b]“Nezklamu Vás!“[/b] odvětí vojín. [b]“Já vím, ... Lengure, ... já vím...“[/b] povídá s kčečovitým úsměvem kapitán, plivaje krev z úst. [b]“Eleno...“[/b] pokračuje Ben, [b]“pojď sem, … holčičko.“[/b] Z posledních sil uchopí pravou ruku dívky, která se již opět stihla vrátit do své původní podoby. [b]“Slib mi, … že ... mou misi ... dokončíš! Prosím, … slib mi ...“[/b] Poslední věta však navždy zůstane nedořčena. Lehké sevření dlaně opadá a kapitán bezvládně upadá do krví nasáklého mechu...

[b]Epilog:[/b]

[tab] A co se stalo s našimi hrdiny? Tělo dívky i kapitána odnesla naše skupinka do městečka, kde byli oba předáni do péče těch nejlepších felčarů. Laura, která se opravdu ukázala býti krčmářovou dcerou, se zakrátko zcela uzdravila a žije, i přes počáteční nevoli starosty, spokojený život s Robertem. Šťastný hostinský uspořádal velkolepou oslavu vašeho vítězství, i když o ni mnozí nestáli. Dveře jeho lokálu jsou vám nadosmrti dokořán.

[tab] Alwinor složil svou mistrovskou píseň, díky níž se rázem stal „miláčkem davů“. Krčma, vlastněná otcem Laury, už od té doby nemá problémy s nedostatkem hostů a zlaťáčky do bardovy kapsy se jen hrnou.

[tab] Hamertank s Nadarou úspěšně splnili svou Dunrileanskou misi a za své zásluhy byli oba požehnáni samotným Lamiem. Lamiův chrám je opět vysvěcen a temných bohů se nikdo nemusí obávat.

[tab] Nelan se podařilo získat cenné informace a zakrátko získala i to, kvůli čemu sem přijela.

[tab] Rhiwallon konečně pochopil, co znamená „vidět“ a po dvou dnech odhalil tajemnou druidskou osadu, po které tak dlouho pátral. Jeho život tak získal rázem jiný směr.

[tab] Groa pod vedením nového kapitána zůstala na Bílé Labuti a věnuje se svým „zákazníkům“. Po odražené vzpouře nemá o klienty věru nouzi a Lengur se nemůže její služby vynachválit.

[tab] Ben de Lenoir byl pomocí velmi riskantních kouzel uveden do umělého spánku a eskortován do Albirea. Jeho jedinou záchranou je Derteon. Najdou se však hrdinové, kteří ho na toto bohem zapomenuté místo dopraví?

[tab] A Elana? Rozhodla se vyslyšet slova Bena a pomáhá Lengurovi sehnat novou posádku, či se snad rozhodla jít svou vlastní cestou? To už je však jiný příběh...

[b]KONEC[/b]