037. Stín měsíčního svitu

Před několika lety si společně s ostatními elfy, co ve Vlčím lese ještě zůstali, odešla do malého městečka – Veroky. Hvozd byl vždycky tvůj domov, ale vliv prostředí donutil všechny elfy vzdát se té krásné divoké přírody a naučit se městskému životu.
Každé velké lidské obydlí přece potřebuje ke své existenci dřevo. Hodně dřeva. Městečko Veroka leží 2 míle na východ od lesa a po mnoho let kácí jeho obyvatelé vždy tolik stromů, kolik je potřeba. A lidé jsou nenasytní.

Sedíš nyní v hospodě U pečeného králíka a večeře před tebou ze stolu pomalu mizí. Pozoruješ skupinku mužů u velkého stolu a přemýšlíš.
Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Pche! Vlci přece na člověka jen tak neútočí. Kdyby v tom lese žili, věděli by to. Tak či onak se však od té doby kdokoli bojí do lesa vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima. To by však nebylo zdaleka to nejhorší.
Včera si totiž vyslechla úplnou náhodou jakýsi rozhovor muže a ženy za zavřenými dveřmi. Mluvili spolu o nějaké tajné výpravě, která má za úkol proniknout do lesa a vyhubit všechny vlky. Dřevorubci pak budou moci beze strachu dál řezat a kácet. A život z lesa vymizí docela.

Po dlouhém zvažování možností a plánování si se nakonec rozhodla, že se jim to musíš pokusit překazit. Nebude to nikterak lehké. Nikoho tu neznáš, takže ti také nikdo nepomůže, ale něco tě přece jen napadlo. Když se ti podaří nějak nenápadně přimíchat do jejich party, snad se vždycky najde způsob, jak překazit jejich plány zevnitř. Stačí je jen přesvědčit, že si na jejich straně...

Po několikadenním cestování ses nakonec usadil v malém městečku jménem Veroka. Dvě míle od něj leží na západě Vlčí les. Zde si doposud lovil a pozoroval tamní zvěř. Párkrát si dokonce zahlédl osamělého vlka, ale nikdy si nechodil příliš hluboko do lesa. Ve městě si pak prodal kůži na trhu a nějakou dobu si dokázal ze získaných peněz docela dobře vyžít. Ubytoval ses v místním hostinci a na konci každého týdne platíš majiteli poctivou cenu – 5 a půl zlatých.

Listy stromů Vlčího lesa se zbarvily podzimními barvami a lov už tě uživí jen stěží. Musíš si konečně vydělat nějakej pořádnej peníz. Jinak bys také mohl skončit na ulici a v nadcházejícím chladném počasí by to nemuselo být příjemné.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Pche! Vlci přece na člověka jen tak neútočí. Kdyby se trochu zajímali o přírodu, věděli by to. Tak či onak se však od té doby kdokoli bojí do lesa vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima.
A právě včera k tobě přišla půvabná žena se stejně půvabnou nabídkou. Potřebuje tě jako člena družiny, která se má vydat do Vlčího lesa a vyhubit nebezpečné vlky.

Moc se ti nezamlouvá zabíjení vlků, kteří jsou v tom všem možná nevinně, ale i přesto si pozvánku na dnešní večerní setkání v hospodě U pečeného králíka přijal. Jsi zvědavý, co vám může nabídnout. Určitě tu pomoc neočekává zadarmo.

Před několika měsíci ses s rodinou přestěhoval do malého městečka Veroka, které leží na severozápadě země Torenor. Dvě míle od něj leží na západě Vlčí les, ze kterého berou zdejší obyvatelé zásoby dřeva. Ve městě jste se již poměrně dobře zabydleli a ty si zatoužil vydělat si sám nějaké peníze.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Od té doby se kdokoli bojí do lesa jen vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima.
A právě včera k tobě přišla půvabná žena se stejně půvabnou nabídkou. Potřebuje tě jako člena družiny, která se má vydat do Vlčího lesa a vyhubit nebezpečné vlky.

Peníze potřebuješ jako sůl, a tak ses rozhodl její pozvánku na dnešní večerní setkání v hospodě U pečeného králíka přijmout.

Před pár týdny tě tvé kroky zavedly do malého městečka Vareky na severozápadě země. Peníze ti ještě nějaké zbyly po odchodu z domova, a tak ses ubytoval v jednom hostinci za pět zlatých na týden. Nežiješ si sice v žádném velkém přepychu, ale je to lepší, než zůstat na ulici. Rozhodl si se, že si najdeš nějakou práci, protože zlaťáky a stříbrňáky v tvém měšci se postupně ztrácí.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Od té doby se kdokoli bojí do lesa jen vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima.
A právě včera k tobě přišla půvabná žena se stejně půvabnou nabídkou. Potřebuje tě jako člena družiny, která se má vydat do Vlčího lesa a vyhubit nebezpečné vlky.

Peníze potřebuješ jako sůl, a tak ses rozhodl její pozvánku na dnešní večerní setkání v hospodě U pečeného králíka přijmout.

Již delší čas se zdržuješ v malém městečku Varece, kde sis na živobytí „vydělával“ tím jediným, co umíš – okrádáním. Dlouho se na tebe smálo štěstí a ty si každý večer propíjel peníze ve zdejší krčmě. Ovšem jak praví staré přísloví – tak dlouho si chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.

Už nikdy nebudeš chodit do „práce“ opilý. Ještě ses nezbavil své téměř každodenní opičky a už ses vrhnul po jednom z nejbohatších obyvatel města. Dopadlo to jak jinak, než pohledem na krásně pevné a rovné mříže z vnitřku cely. Dnes odpoledne tě strážný dovedl před starostu a ten ti navrhl jakýsi obchod.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Od té doby se kdokoli bojí do lesa jen vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima.
Je tedy třeba vlky zahubit, aby mohli dřevorubci les vykácet a lidé měli čím topit. Tímto úkolem starosta pověřil půvabnou elfku se spoustou kontaktů a známostí. Dnes večer se má celá družina sejít v hospodě U pečeného králíka.

Ty hraješ v celé záležitosti roli tajného špicla. Starosta chce mít jistotu že se elfka svůj úkol pokusí splnit a že neuteče s jeho zálohou někam pryč. Ty máš za úkol jí hlídat.
A tak teď sedíš u baru v hospodě U pečeného králíka a díváš se směrem k té skupince u stolu. Elfka ještě nedorazila. Musíš vymyslet nějaký plán, jak se k nim přimísit.

Už několik měsíců pobýváš v malém městečku Veroce, které leží v severozápadní části země Torenor. Po příchodu bylo vše tak snadné, jak jen věci pro mladou okouzlující elfku mohou být. Hlavně když má také pro co sáhnout do kapsy. Získala sis tu hodně kontaktů, ale žádný k nějakému pořádnému užitku. A tak dny plynuly, peníze se rozutekly a ty si začala přemýšlet o tom, že by to chtělo nějakej slušnej výdělek. Žádnou obyčejnou práci, která udržuje při životě, něco pořádného!
Přišel podzim a s ním i velká příležitost. Tvé prosby byly vyslyšeny.

Včerejší rozhovor se starostou ti možná zajistil peníze, které ti vystačí na mnoho dní dopředu, ba dokonce měsíců, pokud je hned nerozfofruješ.
Město je v krizi. Brzy přijde zima a bude potřeba hodně dřeva. Asi dvě míle na západě se rozkládá Vlčí les, který každý rok naplňoval krby v hostincích nebo velkých domech. Letošní rok by mohl být výjimkou. Před týdnem se vydalo do lesa osm dřevorubců. Vrátili se dva, k smrti vyčerpaní, aby mohli vyprávět o zákeřných vlcích. Stvůrách, co je sledovali dnem i nocí a pronásledovali je. Vždycky někoho oddělili od ostatních a jednoho po druhém likvidovali. Jejich historka samozřejmě mezitím stačila obletět polovinu města a nikdo se teď do lesa neodváží ani vkročit.

„Je třeba ty zlé a krvelačné tvory jednou provždy vymýtit,“ prohlásí rozhodným hlasem starosta. „Je to otázka – buď my nebo oni. Poslal jsem pro tebe, protože tu údajně znáš skoro každého a víš, kde sehnat ty správné lidi pro takovou práci. Můžeš naverbovat nějaké žoldáky, hraničáře znalé lesů nebo čaroděje – je mi to putna.
Vydejte se pak společně do Vlčího lesa a já se ti pak ještě něco k téhle záloze přidám.“

Potěžkáš v ruce měšec se 100 zlaťáky, které si dostala především jako pomocný přesvědčovací argument a ptáš se sama sebe, proč rovnou neutéct z tohoto města. Proč se s někým vůbec dělit? Dobře však víš, že tě starostovi muži tajně sledují. Navíc tě láká odměna, kterou ti slíbil, když úkol splníš. 200 zlaťáků navíc! Rozhodla ses tedy kontaktovat pár lidí. Ne příliš. Čím méně, tím více zlatých pro tebe. Krom toho. starosta si nepřál, aby se o téhle akci dozvědělo víc lidí, než je třeba. Co kdyby se ta informace dostala až k uším lesních elfů, kteří sice už opustili svůj původní domov, ale láska k přírodě a všemu živému v nich stále ještě neumřela?

Trochu se rozpršelo. Slunce už pomalu zapadá za obzor a ty stojíš před dvoukřídlými dveřmi hospody U pečeného králíka. Tady se dnes máte setkat. Snad už tam čekají. Stačí je jen přesvědčit...

Po útěku z farmy ti nastaly opět krušné časy. Neměl si co jíst a peníze... Cha! Kulaté mince si v rukou nedržel ani nepamatuješ. Jediné platidlo, které nosíš stále u sebe je jeden stříbrňák pro štěstí, který však nedáš z ruky. Dlouho ses trmácel pustou krajinou až si nakonec dospěl do Vareky, malého městečka na severozápadě země Torenor.

První dny sis pár mincí (většinou měďáků) vyžebral, ale sotva to stačilo na to, aby tě udržely při životě. Jednou ses dokonce porval se dvěma mladíky a ztropil si takovou scénu na náměstí, že tě stráž dala na dva dny do vězení. Aspoň že ti dva spratci dostali pořádně za vyučenou. Takový nezkušení mlíčňáci to byli. Prát ses uměl vždycky dobře.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Od té doby se kdokoli bojí do lesa jen vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Hrozí tak městu, že nebude mít čím topit, až nastane zima.
A právě včera k tobě přišla půvabná žena se stejně půvabnou nabídkou. Potřebuje tě jako člena družiny, která se má vydat do Vlčího lesa a vyhubit nebezpečné vlky.

Peníze potřebuješ jako sůl, a tak ses rozhodl její pozvánku na dnešní večerní setkání v hospodě U pečeného králíka přijmout.

[tab]Na severozápadě země Torenor leží malé městečko Vareka. Vybudováno při východním okraji Vlčího lesa spolykalo do sebe i poslední zbytek jeho elfích obyvatel. Ve hvozdu teď žije jenom divoká zvěř a i ta přichází pomalu ale jistě o svůj domov. Každou zimu se vykácí značná část lesního porostu a přemění se v lidských obydlích na teplo nebo v truhlárnách na nějaký nástroj. Lesní elfové jsou se stavem věcí sice značně nespokojení, nicméně je jich příliš málo na to, aby mohli udělat něco víc, než vyjádřit svůj názor. Starosta města slibuje, že místo vykácených stromů dá vysázet nové, ale každému je jasný jediný důvod jeho počínání. Zasaď, abys mohl kácet.

[tab]Podzim zbarvil listy stromů do rozličných odstínů barev a město se pomalu začalo připravovat na zimu. Vítr zavál do zdejšího kraje chladnější počasí a kdo z pánů či dam nechodí venku zahalen, říká si o pěkné nastydnutí. Také ošklivě temné mraky se přihnaly dnes nad město a vítr najednou ustál. Odpoledne začalo vydatně pršet a lidé bědovali pokaždé, kdy museli vyjít ze svých domovů do toho psího počasí. Avšak jen několik málo lidí vědělo, že daleko temnější mraky se stahují nad Vlčím lesem a tvory, kteří v něm žijí. Ozvalo se mohutné zavytí.

[tab]Je večer. V západní čtvrti městečka stojí na rohu Kamenné ulice hospoda U pečeného králíka. Je to stará dřevěná stavba. Okna s okenicemi, dveře na závoru, a střecha z dřevěných trámů, na které již za ta léta vyrostla slušná zahrádka. Uvnitř budovy se jí, pije, někdy i zpívá a tančí. Ale hlavně je to vhodná společenská místnost pro pořádnou rvačku, která tu může být k vidění aspoň jednou do týdne. Den si vybírá náhoda.

[tab]Dnes je tu však poměrně ticho a klid. Pár štamgastů již sice značně přebralo, ale není to nic, s čím by si statný krčmář a jeho syn nedokázali poradit. Pohleďme na veliký špinavý stůl u východní zdi. Stojí na něm zatím čtyři půllitry, většina z nich jsou ještě plné zlaté tekutiny. Všimněme si však raději mužů sedících u svých korbelů. Dva lidé, barbar a trpaslík. Docela zajímavá skupinka, když se na ní podíváte. Všechny je spojuje mládí a také podobný pohled v očích. Pohled bojovníků. Přesto se zdá, že dotyční se neznají, ale že spolu sedí u jednoho stolu ze zcela jiného důvodu. Že by další věc, která je spojuje? V pozadí hospodského ruchu se ozve hrom.

---------------------------------------------------

Vítám vás tu všechny s otevřenou náručí! :-)

1)Neaktivitu omlouvejte vždy nejpozději třetí den.
2)Pište moc pěkné a dlouhé příspěvky.
3)Chovejte se slušně.
4)Věci nesouvisející s dějem pište pod čarou nebo na fóru.
5)Přímou řeč pište do uvozovek.
6)Počítejte s tím, že umřete, protože ten, kdo s tím počítat nebude, umře jako první.
7)Když si budete chtít stěžovat, ve vlastním zájmu tak učiňte slušnou formou. Jinak viz. Pravidlo číslo 6.

Jestli budete hrát podle pravidel čili fair-play, možná to přežijete. A když ne, nezoufejte. Hlavní je jen jedno. Užijte si, dokud můžete. :-)

Přeju vám všem příjemné zážitky při hraní tohoto questu a teď vzhůru do hry! *54*

Když jsem jednoho dne uklízel u nás před domem, kde jsem musel přitlouct odlomená prkna na verandě, stalo se něco co bych ve svém životě nečekal, ani ve snu. Přišla ke mě nějaká žena, která vypadala půvabně jako Nilgorg II zkrvavená, kterou jsem měl momentálně připnutou u pasu. Položil jsem kladivo a hřebíky a podezíravým a pohledem na tu ženu a zeptal jsem se. [b]Ehh, brej den, potřebujete něco, nebo se snad něco stalo?[/b] po mých rozechvělých slovech mi pověděla, že mi může poskytnout nějaké peníze. To slovo „peníze“ ve mě opět probudilo trpasličího ducha, prahnoucího po penězích. Zeptal jsem se co je to za nabídku, při které můžu získat nějaké ty peníze. Když mi vysvětlila, že jde o to, abychom se šli do lesa a zneškodnili, ty bestie, které terorizují naše město. Po dlouhém váhání na její podmínku přistoupím a vyslechnu si kdy a kde se máme setkat. Rozloučím se s ní a nechám prkna tak jak jsou a vejdu do domu. Vše vysvětlím mé matce a otci, kteří s tím moc nesouhlasili, až na mého bratra, který se chtěl ke mě dokonce přidat. Rázně jsem ho odbyl a snažil jsem se ho vystrašit, co všechno tam proti nám může být, ale místo toho, abych vystrašil bratra, tak jsem víc vystrašil rodiče. Odpotácel jsem se do svého pokoje a začal jsem si brousit sekery a nůž, z truhly jsem vytáhl obnošenou kroužkovou košili a vyklepal jsem jí. Kroužky se na ní jen zableskly. Vykartáčoval jsem ji připravil na ráno, to samé jsem udělal se svými věcmi, do kterých jsem přibalil poslední láhev pálenky a brusku.Při pohledu na brusku mi stekla po vousu jedna kapička slzy a připomněla mi ten tragický den. Okamžitě jsem se na to pokusil zapomenou a uložil jsem se do postele. Na posteli jsem se pomodlil a usnul jsem.

Ráno jsem se probudil do celkem hnusného počasí, na které jsem se rázně připravil. Hodil jsem na sebe kožené oblečení a kroužkovou košili, kožené boty, sekery do opasku, vikingskou helmu na hlavu (tu mám po pradědečkovi) a do boty jsem si uschoval nůž. Připnul jsem si měšec a vyrazil do hospody U pečeného králíka.

V hospodě je mi celkem teplo, jelikož těch věcí co mám na sobě, by neunesl ani kroll, úplně mě to zahřívalo, což mi dělalo moc velkou radost. Jediná věc co mi tady moc neseděla je ta , že tu nebyla žádná rvačka, rád bych se zase do nějaké připojil, nebo nějakou vyvolal, ale teď jsem tu byl kvůli něčemu jinému a tak jsem na to přestal myslet. Přisednu si k jednomu ze stolů, kde vidím sedět dva človíčky s jedním barbarem. Objednám si pivo popíjím a začnu se rozhlížet po hospodě a vyčkávám na onu ženu, která sem má přijít a říct mi instrukce.
Celý rozechvělý nahlížím do pohárku s pivem, ze kterého vychází ta slastná vůně. Asi to pivo a moje sekery mě drží na uzdě, abych nezačal křičet a neutekl domů. Popíjím pivo s takovou nechutí, jakoby to bylo nějaké otrávené.

[i]Dokonce i to pivo mi dneska nejede, co jsem to za trpaslíka, když si nevážím piva?! Pro všechny případy jsem si nabrousil své sekery, už dlouho neochutnaly žádnou krev, jak skřetí, , tak i lidskou. Ten chladný kov je nádherný, dokonce i budu rád, až podříznu hrdlo, nějakýmu tomu vlčkovi. Krucinal, kde je ta žena, začínám si tu připadat jak vyvrhel, mezi těma lidma a tím barbarem, tfuj na to, kdo by si pomyslel, že budu mít, nějakého barbara za prdelí, asi nikdo. Ale kvůli penězům vše, vždyť už mám jenom jednu láhev pálenky a to jsem jich měl vosum, tady v tý proklatý hospodě je to drahý jak u zlatníka. Cítím se divně, asi hodím kachnu. Jenom se pokusí připlést, mezi mě a nějakého skřeta, či jinou bestii, tak mu sám zarazím Nilgorg II přímo do hrdla. [/i] po mém dlouhém zamyšlení, se pokusím navázat kontakt s tím barbarem, co sedí se mnou u stolu.

[b]"Ehmm...hej ty barbare.“[/b] promluvím na toho barbara.[b]“Tobě nabídla tu nabídku taky?Myslím ta ženská.“[/b]promluvím a plný očekávání co mi odpoví na něj zírám, jako na vraha. V mých očích je vidět nedůvěra a stejně tak strach, který ve mě koluje. Pak začnu opět popíjet pivo, které ve mě probudilo opět všechny smysly.Zatímco tam čekáme, tak využiji své šance a pustím se do broušení mě vrhací sekery, kterou jsem jaksi nestačil dobrousit. Když uslyším jakou nádhernou melodii vydává ten kov, tak si začnu potichu pobroukávat mou oblíbenou ukolébavku, kterou mi maminka zpívala, vždy před spaním.

Na malou chvíli přestanu brousit a požádám hospodského o další pivo, které tu sice za moc nestojí, ale je lepší než žádné. Pak se opět pustím do toho broušení.
[i]Elfové, jak těžké o nich přemejšlet, jsou to panděry, který sotva udržej rukojeť meče, natož sekery a ty připosraný chudinky, se bojej o svůj lesíček, ale v téhle věci jim trochu rozumím, konec konců je to jejich domov a nechtěj abychom jim ho zničili. Jít do těch lesů, je trochu o hubu, nebo spíš o život, ale ty peníze, šmankote, to bude pálenky, ha ha. No jo, ale co ty krvelačný bestie, co říkali ti dva, co se tam odsaď dostali. No jo, se nedivím, že popadali jak hrušky, když ani neví, za jakou stranu se drží meč. Už se na vás těším vlčci, udělám si z vás svetr a z vašeho masíčka gulášek, hehe.[/i]

Zbytek času tady budu trávit popíjením piva a broušením své sekery. Pak už jen mohu čekat na tu nádhernou ženu......

Sedím na posteli a přemýšlím o tom, co se tady všechno stalo a co se tady děje.

[i]"Cože??Nějací krvelační vlci??To se jako nějak přemnožili nebo co??A nějací dva dřevorubci nebo lesníci nebo co to je přežili strašliví boj s vlky jo??To bych chtěl tedy vidět, co udělali, když je těch vlků tak moc si s nimi zahráli na schovávanou a pak jim utekli ne??Když jsou takové povídky, že těch vlků je strašně moc tak jak to, že utekli??To nechápu ale nebudu se v tom rejpat ale jestli se budeme takhle bát těch vlků tak zachvíli nebudeme mít dříví na zimu a umrzneme něco se musí udělat."[/i]

Stoupnu si a vyjdu směrem k okénku a, když dojdu k okénku tak se zadívám do lesa.

[i]"Hm ale docela to nahání hrůzu ten les, když se do něj někdo zadívá a ještě, když u toho je to vlčí vití brrrrrr, ti dřevorubci nebo co to je, jak to přežili, tak to museli mít hrozný, vidět jak jim vlci žerou kámoše ale furt mi nejde do hlavy jak mohli utéct, třeba se strachy porali a ti vlci radši utekli než aby zhebly smrady."[/i]

Trošku se zasměji, a pak najednou někdo přijde, nějaká krásná žena řekne mi, že mě potřebuje jako člena družiny, která se má vydat do vlčího lesa a vyhubit nebezpečné vlky, a, že se dnes sejdeme v hospodě U pečeného králíka, tak jsem její pozvání přijal, pak odešla tak jsem za ní zavřel a zamknul, pak jsem si sundal oblečení a lehnul si do postele, přikryl jsem se dekou a zapřemýšlel jsem.

[i]"To byla kočka, a chce abych jí pomohl a já jí klidně pomůžu, takoví pěkný ženský, kdo by nepomohl, no ale bude to riskantní s těmy vlky, co, když bude večer a budeme chtít spát, tak ti vlci nás ve spánku zabijí, ale to teď nebudu řešit, už se těším na zítřejší setkání s tou ženou, a hlavně abychom za to dostali nějaké peníze, protože já teď peníze potřebuji jako sůl.
No nic tak já jdu spát.


Nechoď!!
Kdo jsi??
No já jsem ty!!
Já jsem ty a ty jsi já??
No jasně!!
No jo vlastně.

To byla kočka co?!
To teda byla no..
Zítra jí zbalím.
Jasně ale už spi.."[/i]


Řeknu si v duchu a usnu.Ráno se probudím, opláchnu si obličej pod studenou vodou, vypláchnu pusu vodou, utřu si obličej oblíknu se, vezmu na sebe oblečení pak si vezmu černý plášť s černou kápí, kápi si nasadím, tak aby mi nebylo vidět do obličeje, protože mam rád, když jsem takový tajemný, pak si vezmu ostatní věci a vyjdu ven z bytu, zamknu dveře a vyjdu ven z hostince, procházím se po městě chodím po krámech, taky udělám co tenhle den udělat mám, a když je večer, tak si to namířím do hospody U pečeného králíka, když tam přijdu, tak se podívám jestli neni zas nějaká bitka, nebo něco a všimnu si, že dnes je tu však poměrně ticho a klid.Tak si vyberu nějaký stůl, sednu si a objednám si pivo a čekám co se bude dít dál a přitom čekání si v duchu řeknu.

[i]"No to je divné, dnes je tu klid, nikdo se nepere a nic, hm zajímaví no aspoň, že tak, ale kde je ta žena moc se mi líbí už aby tu byla.A s kým to tady sedím??Nějaký trpaslík, barbar a člověk hm aspoň, že tu je člověk ale nevím to jistě, jestli to je, jen tak usuzuji no ale aspoň tu někdo je.A taky se už strašně těším na tu ženu.


Nebuď nevrlej, máš hned choutky.
Já žádný choutky nemam!!
Ale máš, nezapomeň, že já jsem ty a ty jsi já, já vím jestli teď choutky máš nebo nemáš..
Drž už hubu, už mě začínáš štvát.
Dobře, Dobře jak chceš!!"
Joj proč si v té mí palici.

To teda nevím..
A kdo to má asi vědět.
Jen ty!!
Hm dík za radu."[/i]


Řeknu si v duchu a čekám co se bude dít dál.Najednou uslyším hrom, asi to bylo hodně slyšet, protože to byla hodně velká rána, tak se podívám co to je.Pak se zase otočím a promluvím a stále mam na sobě kápi.

[b]“Na co vy tu čekáte,vám taky řekla ta ženská, že vás potřebuje do družiny??Aby ta družina se vydala do vlčího lesa??Nebo jak to řekla, už ani nevím, vidím, že tady je aspoň jeden člověk, tedy jestli to je člověk.“ [/b]
Lehce se pousměji ale tak, aby to nevyvolalo žádnou bitku a stejně to neuvidí, protože můj obličej je schován pod černou kápí.

[i]"A hele a je tady i trpaslík, já trpoše znám dobře a vím, že to jsou dost dobří bojovníci, oni, když se naserou, tak by měli ti lidi před nima utíkat, jinak to s nima dopadne zle, trpoši bojují a u toho si třeba říkají, vlk a vlk jo všude samí vlk, a jsou úplně v pohodě i, když jsou třeba zranění, ale to jsem u nich nikdy neslyšel, jen jsem slyšel, že to jsou vynikající a krvelační bojovníci, ti, když se do něčeho pustí, tak to dodělají do konce a pořádně ale už je nebudu řešit.

To teda nevím co furt s tima trpaslíčkama máš jsou to blbci.
Ale prosím tě, ty o nich nic nevíš, uvidíš až bude bojovat.
No tak dávám sázku 10 zlatých na to, že se posere strachy.
No uvidíš prohraješ, ale to si budu muset dát sám sobě ty zlaťáky.
No právě. "[/i]

Pak se podívám na trpaslíka a řeknu.

[b]“Jsem velmi rád, že budu masakrovat ty vlky po boku trpaslíka, trpaslíky obdivuji pro tu jejich tvrdou hlavu, když si něco usmyslí, tak to dodělají do konce a pořádně, nebo, když už něco mlátí, tak pořádně aby to už nevstalo, jsem velmi rád, že budu bojovat po boku trpaslíka, jinak abych byl zdvořilí, mé jméno je Evandor.“ [/b]

Řeknu a čekám co se bude dít dál, a co měl znamenat ten hrom...

Chvíli poté, co večerní nebe rozčísne blesk a městem se rozlehne dunění hromu, dveře hostince se prudce rozlétnou a lokálem se prožene poryv studeného podzimního vzduchu. Pozorně si prohlédnu celou místnost, než za sebou opět zavřu a výmluvným gestem ruky pokynu hostinskému, že bych si ráda objednala. Vypadá to, že přišli všichni. To je dobře. Pokud je něco, co opravdu nesnáším (kromě lidské blbosti a kyselé medoviny), pak je to nedodržená úmluva. A to mě dokáže opravdu, ale opravdu hodně rozzlobit.
Moc bych se divila, kdyby si mě navzdory mému teatrálnímu příchodu nikdo z mých budoucích společníků dosud nevšiml, nemluvě o tom, že mě jde přehlédnout skutečně jen stěží. Kápi už mi zlomyslný severák dávno serval z hlavy, takže si mě lidé v hostinci mohou bez potíží prohlédnout. A že je na co koukat.
Do půli zad dlouhé vlasy, černé jako havraní křídla a nad čelem sestřižené do krátké ofiny, rámují oválný obličej s plnými, temně rudými rty, výraznými lícními kostmi a velkýma, jasnýma očima, zasazenýma pod ostře vyklenutým obočím. Právě oči jsou tím, co činí moji tvář tak zvláštní a neobvyklou. Díky úzkým, svislým zorničkám vypadají téměř jako kočičí a stříbřitě kovový lesk duhovek vyvrací veškeré dohady o jejich barvě. Třeba teď jsou díky nepříliš silnému osvětlení místnosti naoranžovělé, jakoby dravčí. Snad díky tomu dokáže jen málo lidí snést můj pohled a ještě míň je těch, jež přitom přemůžou nepříjemný, mrazivý pocit, který tím vzbuzuji.
Konečně ladným krokem přejdu ke stolu, u něhož sedí dva muži, trpaslík a barbar, a odložím svůj černý, kožešinou podšitý nepromokavý plášť na jednu z volných židlí. Na sobě mám do půli stehen dlouhé šaty s rozšířenými rukávy, [i]velmi[/i] hlubokým výstřihem a dlouhými rozparky na bocích (nejspíš umožňují jízdu na koni), zvýrazňující křivky mého bezesporu přitažlivě tvarovaného těla, kalhoty z měkké teletiny a po kolena vysoké, okované boty na širokém podpatku. Vše je samozřejmě laděno do černé barvy - včetně širokého sametového opasku s masivní stříbrnou sponou a pouzdra, ze kterého vyčuhuje jílec velké zahnuté dýky. Jen šaty mají na bocích všitý pruh krvavě rudého sametu a do hlavice jinak nezdobené dýky je vsazen kulatý, lety ohlazený smaragd.
Celkově vypadám jako člověk, který je zvyklý mít peníze. A zároveň jako někdo, komu není radno křížit cestu. Navzdory zdánlivé křehkosti a zranitelnosti se kolem mě vznáší také nenápadná atmosféra svrchované moci.

Beze všeho se posadím a pohodlně zkřížím nohy. Mlčím. Jen si všechny zkoumavě prohlížím.
[b]"Nechci se zdržovat zbytečnými řečmi, a tak půjdu rovnou k věci,"[/b] prolomím po chvíli rozpačité ticho a popoženu netrpělivým pohledem prozměnu hostinského. Hlas mám hluboký a sametově zastřený. [b]"Pro ty, co mě ještě neznají - mé jméno je Teranell Et´Ainiel. Starosta Vareky mě pověřil, abych sesbírala družinu lovců a spolu s nimi zbavila Vlčí les hrozby, kterou představují jeho obyvatelé. Odměnu vyplácí ve zlatě. Je jen na Vás, zda se ke mně přidáte."[/b]
Výraz mojí tváře je klidný a vyrovnaný, všímavějším z vás by však jistě neunikl sotva postřehnutelný záblesk nevole v přivřených očích. Je to tak, tohle poslání se mi ani v nejmenším nelíbí. Nejen proto, že patřím k elfské rase a k lesům a zvířatům v nich žijícím mám svůj vlastní, lidem těžko popsatelný vztah. Ale očividně jsem dost dobrá herečka, jinak na mě totiž podráždění nejde znát.

Jindy rušná krčma,je dnes poněkud klidná,jindy rušné kouty zejí prázdnotou.zdá se,že rváči,kteří skoro každý den vyvolávají zbytečné konflikty jsou dnes klidní.V nejtmavější části krčmy,tam kam již nedopadají paprsky světel sedí malá postava.Možná je to tím,že má na sobě černou kápi a černý plášť sahající až po zem,nebo tím že na její obličej nedopadá nic jiného než stín,nicméně nelže rozeznat,jeli to muž či žena,natož jaké rasy.Poklidné sedí,v levé ruce dřímá korbel piva,druhou rukou neustále něco dělá pod svým pláštěm.Když uvidí skupinku čtyř postav vypadajících jako válečníci,položí korbel a rukou,kterou ho ještě před chvílí držel si ladně otře pusu.Přestane štrachat v plášti,vytáhne z něj druhou ruku a podepřu si s ní bradu.

[i] Hm,takový rádoby namakance sem tu dlouho neviděl.Co tu asi chtěj ? Že by nějaká partička chtěla zas votravovat ? Ale,že by se znali to moc nevypadá.Že by měli…no jasně,voni sou tu kuli tomu.Že mě to nenapadlo hned [/i]

Po této myšlence si postava jemně promne ruce,poklidně sedí a dívá se,nemá-li někdo v hospodě pořádně narvaný měšec a pokouší se odhadnout,jak asi vypadají jejich pokladny, úspory a účty v bankách.

[i] Dneska to moc nadějně nevypadá.Sakra,sakra,dlouho nic,potřebovalo by to naplnit kapsy.Snad se to dneska povede.Ale neměl bych čekat,že boháči budou vysedávat mezi vesnickou chátrou.[/i]

Potom pozoruje chování rádoby namakanců.Jen velice bystré oči si mohou všimnout,že při tom neustále loudí,jaký měšec je asi nejtlustší a v jakém měšci je asi uschováno nejvíce zlatek.

[i] No nebudu tady jen tak sedět,pudu to vomrknout.[/i]

Náhle se postava rychle a s jistou zvláštní ladností vydá k těm válečníkům.Jde obratně a když k nim dojde,otočí se zády s kápí stále přes hlavu.

[b]Co někdo jako vy dělá tady ? Vypadáte jako,no,vypadáte jako někdo kdo si hraje na to,že je silnějśí,než doopravdy je.Nebo to tak není ?[/b]

Pak se postava rychle otočí a poprvé je jí vidět do obličeje.Je to muž.má temnou tvář,černé rovné vlasy,které sahají až po ramena a možná i dál,ale to není vidět.Jeho ofina mu sahá až pod nos.Avšak jsou důmyslně rozhrnuté na obě strany obličeje.Sarkasticky se usměje,rukou si pročeše vlasy a pokračuje.

[b] Jaký že je vlastně účel vašeho pobytu zde ? [/b]

Potom se opře o pult a čeká na odpověď.Z nenadání si sundá kápi.Jeho vlasy sahají na horní část lopatek.Jeho oči mají neobvykle malé panenky a přimouřeně probodávají válečníky pohledem.Potom s výrazem,který nic nenaznačuje čeká na odpověď.

Těch několik týdnů potom, co se mi povedlo utéct ode vší minulosti, jsem se nezmohl na nic jiného než na ulici. Zaprášená špinavá ulice, kde se občas zjeví osoba podobná tý mý. S otrhaným oděvem, zlostným výrazem, zavšivenými vlasy a dýkami u pasu. Dny plné žebračení a snah sehnat práci ve městě, které je na mě zatím příliš velké a pro jiné pouhé městečko. Navíc snahy sehnat střechu nad hlavou byly mnohdy neuspěšné. Občas nějaká ta nehlídaná stáj, jindy oprýskaná stěna jakéhosi náhodného domu.

A pak ten hnusný podzim. Či spíše hnusný studený podzim. Můj oděv stěží stačil na udržení chladu, kterým mě bičoval studený vítr. Ještě jsem byl rád za jednu rvačku a "teplou" celu místní věznice. Když mě po druhém dni stráveném za katrem vykopli, zbylo mi jen to co dřív. A počasí se, jak už to s nadcházející zimou bývá, nelepšilo. Jen bůh ví, jak se mi poštěstilo potkat kdesi na ulici jednu nádhernou tajemnou holku. A jen bůh ví, co ji na mně upoutalo natolik, že se mě rozhodla oslovit. Vzhled asi těžko. Umaštěné pocuchané vlasy až k ramenům rámovaly pohublý bledý obličej. Hnědé unavené a nevrlé oči bloudily po zemi a procházejících, zda by se nenašel nějaký drobáček, zrovna tak jako napřažená mozolnatá ruka. A oděv také nebudil důvěru. Na svalech se napínal sešlý kabát a kalhoty, na nohách zase při každém kroku klaply děravé botky. Jediné, co by ji mohlo přesvědčit, aby mě s nabídkou práce oslovila, byla snad jen ta jistota, že za pár šupů půjdu do čehokoliv. A taky že jo!

...

A tak sedím tady. V hostinci, kam jsem dříve nahlížel jen dveřmi. Peněz nebylo tolik, abych chlastal (což jsem ještě v životě ani nedělal). Ale dnes, když byla příležitost a čekal jsem na svou možnou zaměstnavatelku, jsem udělal vyjímku. Nesměle jsem tedy objednal - co jiného než pivo. Na korbel jsem se chvíli díval s nejistotou, ale jakmile spadla podivně hustá pěna, napil jsem se. *Brrrrr.* Hnus! Jak to někdo může pít?! Pár dalších loků mi řeklo, že to není zas až tak špatný. Další mi napověděly, že špatný možná nebude ani druhý pivo.

A tak jsem tak seděl, usrkával, až se připojilo pár dalších individuí. Mezi nimi jakýsi moc malý mužík, který mě hnedle oslovil "barbare". V jeho hlase zrovna láska nezněla. A tak jsem mlčel...

*Zazněl hrom a v něm skoro zanikající kvílení dveří.*

Má neholená brada mi spadla kamsi k zemi. Tak jako poprvé. To je ona. Ta která mě oslovila. Po chvilkovém zaváhání jsem zavřel pusu a upil z korbelu, abych nabyl jistotu. Sedla si, řekla něco, co jsem jen polovnímal zaujmut jejím zjevem. Moc toho stejně neřekla. Snahy překonat nesmělost vyústily nakonec jen v pár vět:

"Nó, teda dík za nabídku tej práce. Jako fakt si toho vážím a půjdu do čehokoliv. Jediný, co mě, fakt zajímá je: Jak hodně o hubu, teda pusu, to bude a, heh, kolik zlata za to asi tak bude."

Chvíli takto mektám a během toho si vzpomenu na další věc, která mě pálila po celý den. "No, vlastně ještě jedna věc. Bude nějaká záloha? Víte, já pocházím daleko odsaď a všechno důležitý mám tam a na nějaký lov či boj, či do čeho to vůbec jdem, asi nože stačit nebudou."

[i]Do háje. To jsem se teda předvedl. Snad jsem zapůsobil aspoň tím "vším důležitým", což bylo vlastně veeeelký kulový. Hernajs, jestli ale nebude záloha, co si počnu? To budu po zbytek života na ulici? A co do háje s těma několika párátkama co mám? S těma bych zapíchnul maximálně ty holomky, který jsem zbušil tuhle na náměstí. Kašlu na prachy... nebo ne. Bez toho se žít nedá. Zkusím to, vyjde, nevyjde. Aspoň voči pokochám pohledem na hezkou babu...[/i] A jak myslím, tak činím...

Stále brousím svou sekeru a popíjím pivo, když v tom se ozve ten člověk přede mnou s tou černou kápí a tak trochu mi začne lichotit, až se z toho začervenám.
[b]No, jsem rád, že nic proti trpaslíkům nic nemáš a tak trochu z tvých slov vychází chvála, to se mi líbí, ale to bojování, no, musím ti říct, že nemám rád když mi někdo pomáhá v boji, jelikož se úplně přestanu ovládat, myslím jenom na boj a na všechno kolem zapomínám, dokonce i když bych viděl, že jsem proti přesila, tak si to neuvědomím, jediný co mě dokáže dostat zpět k sobě je vůně pálenky, proto jí mám sebou. Jo a jinak, kdyby tě náhodou sekl, tak mi to neměj za zlé, myslím v tom boji, jelikož vše co se mi vyskytne pod sekerou zabíjím. Jednou mě to málem stálo život, když jsem se vydal do nedalekého lesa, kde jsem ještě bydlel, tak jsem tam narazil na medvěda, jo, to byl nářez, dřív než jsem si to uvědomil, tak už byl u mě a nebejt Nilgorg, tak už jsem dávno po smrti, to ti povidám, jako že se menuju Gorglin. A mimochodem, když se mnou mluvíš, tak si sundej tu kapucu, či co to je, jelikož ti nevidím do obličeje a je to neslušný.[/b] lehce se pousměju a opět se pustím do broušení.

Po chvilce k nám přicupitá nějaký hobit, či co to a začne na nás mluvit, že si hrajeme na silnější, než jsme a na to co tu děláme. Přestanu ji brousit, smetu z ní prach, který tam zůstal po broušení a zandám si jí do pouzdra u mého opasku. Pak se na toho hobita kouknu podezíravým pohledem a promluvím. [b]Ehmm, jestli si nejsi jistej mojí silou, tak ti to mile rád předvedu a Nilgorg mě v tom podpoří. Co je ti do toho co tu děláme, hleď si svýho, di se vožrat a vypadni, dnes nemám náladu na rvačku. Tak co chceš? Nic? To jsem rád tak vypadni.[/b] Raději si chytnu topůrko Nilgorg a budu připraven, kdyby se náš nezvaný host pokusil něco udělat.

Pak se ozve skřípnutí dveří a do nich vstoupí, ta žena, která k nám domu předtím přišla. Přijde k našemu stolu a hned promluví. Vyslechnu si co říká a odpovím.
[b]Brej den, mile rád půjdu, konečně si zabojuju a ještě za to získám peníze, bezva. Natrhnem prdel nějakýmu vlkovi a půjdem se domů vožrat. A jinak,kdy se vyráží paní? A když na to přijde nemohli bychom si tykat, to víte, nikdy jsem to nedělal a nehodlám to dělat. Jmenuji se Gorglin.[/b] s lehkým úsměvem se opět vrhnu na pivo a naslouchám ostatní co jí budou říkat, abych mohl něco dodat.
[i]Mno, tak tohle jsem už vyřídil, sekery jsou vostrý, že by pouhým dotekem přeřízli i to nejpevnější lano. To by mě zajímalo co nám chce ten hobit, ne že bych proti hobitům něco měl, ale taková vlezlost mi leze na nervy. Ještě se udržím, ale jedna blbá narážka na mě, tak už asi vystartuju, s Nilgorg v ruce.[/i]

V rohu hostince , stůl a u něho na židli ticháelfka. Sedí sama v černém plášti ,který zakrývá její stíhlé tělo. Pod ním kožená zbroj s pouzdrem na nadherně zdobenou dýku. Vlasy splývají po zádech do temných vodopádů a jen pár copánku s havrnaními pírky rámuje její dívčí obličej. Světlá kůže kontrastuje s černí oblečení a září smaragdvých očí.
jedinou její zbraní je kromě dýky , dlouhý luk a toulec vlastnoručně vyráběnými šípy s tmavě rudými letkami.

Pohled přejede hostinec a pak se zpět stáhnu ke stolu pred sebou. [i]Moc lidí , až moc lidí[/i] Jen hodně bystré oči by zachytili bolestné zavrtění hlavou a na zlomek vteriny zavřená víčka téhle osoby.

Podlaha malinko zavrže , když se jí boty šněrované koženými pásky až od půlky bílích lítek, dotknou. To elfka vstala ze svého místa a na dřevěný sůl hodila pár stříbrnáků za svoji utratu. Na záda pečlivě upevní luk a rukou zkontroluje dýku. Plášt nechá splyvat a vykročí směrem ke kupince dobrodruhů a ženě která udělala takový rozruch svým příchodem.

[i]můsím vypadat celkem odhodlaně , pokud chci aby mě vzali sebou na výpravu[/i] V hlavě proudí myšlenky a srdce bije o poznáni rychleji. Už jen pár kroků dělí tuhle dívku od spolku u stolu. Neváhá a pevným rozhodným , a však zvláštně tichým, krokem zamírí rovnou k ženě.

[b]"Dobrý večer přeji"[/b] Nenechám si vstoupit do reči a hned na to znovu pokračuji hlasem tichým ,ale jeho ton upouta snad každeho [b]" Mé jméno je Kira, zaslechla sem ze se chystáte na nejakou výpravu do zdejších lesů"[/b] ukážu gestem ruky k lesu a krev v žilách se mi rozbehne jako divoká horská řeka [b]" Ráda bych se k vám přidala"[/b] hlas ustane. Zaujmu neutrálí postoj a pohledem smeřuji k žene. Jen koutkem oka se občas podívám na výrazy ostatních dobrodruhů.

Nenuceně položím levou ruku na stůl a v pomalém tempu začnu štíhlými, bílými prsty bubnovat o jeho vydrhnutou desku. Soudě dle toho, jak dlouhou dobu mlčím a očima se provrtávám všem svým budoucím společníkům málem až pod kůži, mě zkoumavé pohledy ještě neunavily. Mírně nakloním hlavu ke straně a koutky mých úst se o malinko zdvihnou v náznaku úsměvu. Těžko říct, proč jen to nepůsobí ani trochu povzbudivě, spíš naopak.
[b]"Ty jsi Galen, pokud se pamatuji dobře, že?"[/b] odpovím barbarovi otázkou, přestože moc dobře vím, jak je to neslušné. Pochybuji totiž, že zrovna on by si s tím nějak moc lámal hlavu. [b]"Není zač. Ruka, která vládne mečem, se hodí vždycky."[/b]
Na chvíli se odmlčím a poněkud podrážděně se otočím na hostinského. Jen velmi nerada bych na něj pořvávala přez celý lokál, i když, pokud budu muset čekat ještě chvíli, nic jiného mi nejspíš nezbyde. A to se mu věru nebude líbit. S kamenným výrazem ve tváři se obrátím zpět k válečníkům.
[b]"Nebezpečné to zajisté bude. Ale nemějte strach, záloha i odměna po vykonání úkolu bude víc než dostatečná. Ani já teď nemám celou sumu v kapse, tudíž zatím mohu každému nabídnout patnáct zlatých, pokud počítám s vámi čtyřmi, tak jak tu sedíte."[/b] ...a čtyřicet pro mě, jak jinak... [b]"V případě, že se k nám ještě někdo přidá, bude tato částka pochopitelně menší. Takže i kdyby zůstalo při tomto počtu, obávám se, že co se týče meče, příliš si nepomůžeš,"[/b] zakončím omluvně, avšak pevně na znamení, že tohle se k lepšímu jednoduše nezmění.
Očima mimoděk bloudím po hostinci - s mírným zaujetím si všimnu elfské dívky, nakonec se však zastavím na malém mužíkovi v rohu místnosti. Nejspíš bych se zašklebila, i kdybych nepostřehla pohyb jeho ruky pod pláštěm. I blbec by si domyslel, co právě dělá.
O to větší je moje překvapení, když se zvedne a suverénně zamíří přímo k nám.
Bubnování prstů nejdřív zpomalí a nakonec ustane docela. Pomalu, děsivě pomalu otočím hlavu a zvednu k onomu cizinci oči. Všímavějšímu člověku by jistě neušlo, že nějakým záhadným způsobem právě změnily barvu z oranžové na plamenně rudou. Přestože mám co dělat, abych nevyprskla smíchy, výraz mojí tváře je více než chladný - přímo ledově mrazivý. Kdo by mě znal, s jistotou by mohl říct, že jsem právě na nejlepší cestě naučit toho zoufalce slušným mravům. Když to nepůjde jinak, klidně i vlastnoručně. Nicméně, ten pohled je dostatečně výmluvný. Vypadni, než si zaděláš na problémy. Jediným gestem ruky naznačím Gorglinovi, že bych byla ráda, kdyby se nepouštěl do žádných rvaček, a již s o poznání přátelštějším výrazem se obrátím na Kiru.
[b]"Pak by to ovšem bylo dvanáct zlatých,"[/b] odpovím zdánlivě nesouvisle. Opravdu jen zdánlivě. Nepochybuji totiž, že dívka velice dobře slyšela vše, co jsem již jednou řekla Galenovi a ostatním. Zcela samozřejmě jí jednou rukou pokynu k poslední volné židli.

Bez dalsího slova zaujmu nabízené místo u stolu a zdánlivě velmi pohodlně a pomalu se usadím. Plášt přehodím přes svá bílí kolena a hlavu mírně sklopím.
[i]Moc divná společnost[/i] pomyslím si a přohlížím si možná na několik dalších dní své společníky.
Ruka odhrne z obličeje neposedný pramen vlasů a oči upřu přímo k ženě. [i]Zajímavá osoba , elfka[/i] myšlenka se zarývá hlouběji a hlouběji do mozku. Oči přejede zlostný třpit.
Pečlivě poslouchám co se kolem děje a pak se pokusím o náznak usměvu vuči svému okolí.

[i]Moc sem toho nezaslechla asi až bude vhodna příležitost se na to znovu poptám. [/i]

po chvilce do zvuků okolí, které neodmyslitelně patří k hostinci pronesu zase osamělá slova [b]"Takle už jsme všichni?"[/b] ton hlasu se rozplyne v okolním šumu.

Vracel jsem se z obvyklé procházky městem, jak to dělám poslední dobou hodně často. Hlavou se mi stále honily poslední slova té ženy kterou sem potkal. Zvala mě na schůzku v hostinci kde jsem ubytovaný s tím, že mě potřebuje do výpravy proti těm vlkům co jsou ve zdejším lese. Moc se mi nezamlouvá že budu muset zabít tak krásný zvíře jako je vlk, ale když půjdu s nima tak se dozvím proč vlci zaútočili na ty vesničany. Třeba je něco vyděsilo? Tato myšlenka mě stále vrtala hlavou celý zbytek dne a i večer se mi těžko usínalo.
Ráno jsem vstal, oblékl se a vyrazil zase na pochůzku městem. Když jsem tak procházel městem, začalo se schylovat k bouři. Proto jsem vyrazil do hostince s předstihem, abych tam už byl až přijde ta žena se kterou mám schůzku. V hostinci U pečeného králíka, kde jsem ubytovaný, bylo dneska nečekaně klidno. Pár obvyklých lidí ale jinak celkem klid.
Objednal jsem si pivo, zabral stůl u východní zdi, zapálil si dýmku a čekal. Po chvilce si ke mně přisedli dvě osoby. Barbar a člověk. Nic neříkám, jen pozoruju co se bude dít. Po chvíli mlčení vstoupil do lokálu trpaslík, který nebyl pod hromadou jeho věcí skoro vidět. Složil své těžké břemeno, objednal si pivo, přisedl k nám ke stolu a začal brousit svoji sekyru.
Takto to pokračovalo celou dlouhou chvíli, až se po zadunění hromu rozrazily dveře hostince a do lokálu vstoupila ta žena, na kterou tu čekám a nejsem asi jediný.Její dlouhé černé vlasy, temně rudé rty a kočičí oči naháněly hrůzu. Ladným krokem došla k nám a sdělila nám proč jsme tady a co nás čeká.
[b]"Rád se k tobě přidám a pomůžu ti."[/b] odpovím po chvíli.
V tom okamžiku přistoupí k našemu stolu mladá elfka a žádá nás jestli ji vezmeme taky.[b] "Jestli se nebojíš, máš odvahu, umíš s mečema lukem tak by mi bylo ctí s tebou bojovat proti těm zvířatům."[/b] odpovídám jí a pozorně ji sleduji.
Potom stále sedím tiše u stolu, pozoruji okolí, upíjím pomalu pivo a čekám co se bude dál dít.

Čekám, až ta žena domluví, když už se chystám něco říct, tak mě předeběkne, nějaká elfka a zeptá se jestli nemůže jít s námi.[i]Ale, ale další elfí hnis se k nám chce přidat, nic proti, budu rád, když nám někdo bude krejt záda, ale to, že dostnu jenom dvánáct zlatých mi moc hezký nepřijde. Hmm, co s tím? Asi nic, no to je jedno.[/i] nechám ty dvě ženy mezi sebou domluvit a potom se zapojím do rozhovoru.

[b]Mno, zdravím tě elfko, jsem rád že s námi poputuješ do toho lesa, jelikož jak sám vím, tak elfové v lese bydlí, tak se tam asi i vyznáš. Musím se přiznat, já a les, to není nic pro mne, pro mne jsou hlavní hory a jejich krása, tam jsem kdysi bydlel a hodlám se tam někdy zastavit. No, abych neodešel od tématu, jak už sem řekl, tak jsem rád, že s námi povalíš do toho šílenýho vlčího doupě, sice mě moc netěší, že dostanu o dva zlatý míň, ale co se dá dělat. Jo jinak chci ti někoho představit,[/b] s lehkým úsměvem pozvednu moji bitevní sekeru do jedný ruky a do druhé tu vrhací sekeru a promluvím. [b]Tak, tohle je Nilgorg II zkrvavená,[/b] ukážu na bitevní sekeru [b] je to spolehlivá zbraň do každýho boje a je to zbraň ke který cítím víc než kdokoli jinej ke svý zbrani. A ta malá sekera, je Sunja, též ji miluju.[/b] po mém zdlouhavém rozhovoru si opět loknu piva a opět promluvím. [b]Jo a jinak se mnou můžete počítat, jdu na sto procent u Vraccase.[/b]

Pak už jenom popíjím pivečko a čekám, kdy k mím uším přijdou slova, kdy se vyráží a v kolik.

S téměř neznatelným úsměvem upírám oči na Kiru - toho malého skrčka, který mi před chvílí tak neomaleně vpadl do řeči, okázale ignoruji. Jako kdyby byl vzduch. Pokud něco chtěl, měl to říct slušně a bez zbytečných keců. Teď je to jeho problém, já už se o něj víc starat nehodlám; pouze pevněji utáhnu kožený řemínek na svém měšci. Podle všeho jsem velice dobrá herečka. Už jen kvůli tomu, co se mi honí v hlavě...
[i]Vida, že by osud hvozdu nebyl lesnímu lidu úplně ukradený? Kdoví, jak se sem ta maličká dostala. Možná mi pomůže. Nebýt toho, že mě k mojí rase váže krevní pouto, nejspíš bych ji považovala za slabý článek řetězu. Takhle to zbývá na toho barbara."[/i]
Pohled ocelově lesklých očí se na okamžik přesune na Galena a temně rudé rty se zvlní v úsměvu. Tak je to správně. Nemusí vědět všechno, navíc hned v první den. Tak jako tak se dřív nebo později zbavím všech.
Opět kývnu v odpověď na Kiřinu otázku.
[b]"Ano, jsme všichni. Pokud jste schopní připravit se ještě dnes večer, ráda bych vyrazila na cestu již brzy ráno. Bylo by tedy dobré pořádně se prospat. Nemá smysl něco odkládat a navíc nestojím o bandy čumilů. Nehodlám ze své práce dělat atrakci."[/b]
Skutečně to tak bude lepší. Kdybychom měli koně, mohli bychom se vypařit poměrně rychle - takto ale nemáme šanci uniknout zvědavým zrakům místních obyvatel a nepřitahovat tak na sebe zbytečnou pozornost. Ano, vážně bude lepší vyjet v tu dobu, kdy většina lidí ještě spí a ulice jsou klidné.
To ale znamená postarat se též o sebe a vzhledem k tomu, že hostinský nás přehlíží stejně okatě, jako já toho černovlasého zmetka, jen tak se nejspíš do postelí nedostaneme. S ostrým bodnutím uražené pýchy zavzpomínám, kdy posledně zkoušel sluha něco takového. Klenuté obočí se mi u kořene nosu sjede v jednu úzkou, zamračenou linku.
[b]"Můžeš mi říct, za co Tě platím?!"[/b] křiknu přes celý lokál, když se otočím k výčepu. Můj hlas je náhle drsný a plný cizokrajného, hrdelního přízvuku. Výraz tváře je kamenně netečný, z jedovatě zelených očí však srší blesky.
...zelených? Možná. Možná tu světlo vede svou vlastní hru, možná se vám to jen zdálo. Těžko říct.
Podrážděně zírám na hostinského, prsty pevně sevřené kolem ucha prvního korbelu, co mi přišel pod ruku. Přes klouby pravačky začínají přebíhat zelené jiskry.

To dlouhé čekání na odpověď za stálého bušení jejich prstíků o desku stolu mě dovádí k šílenství... [i]Co tak dlouho ksaktu přemýšlí?[/i] Poté, co provrtá očima hostinského, se konečně dočkám... a moc potěšeno mé barbarské srdce fakt není. Nejsem sice žádný srab ani slaboch. Ale úplný blbec také nejsem. Patnáct zlatých jsem sice ještě v životě neviděl, ale je mi jasné i bez průpovídky té ženštiny, že kloudnou zbraň do pracek asi nedostanu.

Z dalšího chování elfky srší jen hnusná arogance. [i]Tak pro takové lidi, Galene, musíš makat. Pro nějakou arogantní slečinku, která tě není schopna ani zabezpečit. Ovšem...[/i] vyjimečně se vyklube v mé hlavě nápad.

"Co mi zbývá," prohlásím nanejvýš mrzutě. "Až budem stát proti něčemu, na co nám naše chabý vybavení nebude stačit, doufám, že první vezmou ty potvory po palici vás. Ve světě je dost svinstev," [i]třeba lupiči...[/i] "Já se o to koneckonců nemusím starat." [i]V divočině jsem toho již vydržel víc než dost.[/i] "A ty zlaté bych rád viděl a dostal hned, pokud chcete vyrazit ráno. Musím ještě na nákupy," zdůrazním poslední slovo.

Ty přišlé dva, kteří vypadají jak raubíři druhého stupně pozdravím jen kývnutím hlavy.

Usměji se na trpaslíka v možná dost předstíraném usměvu. [b]" Těší mě, taky bych vám ráda ¨někoho představila."[/b] Vstanu ze svého místa a jen zlehka písknu. ¨
Z rohu hostince se k mojí noze rozběhne můj hlídací pes. a poslusně si lehne vedle mojí nohy. Pak se zpět posadím na místo [b]" Tak tohle je moje druhá duše"[/b] Pohladím psa hřbetem ruky a dál se věnuji ostatním u stolu. [b]"Jmenuje se Dag"[/b] utrousím už jen na okraji a znovu se mile zadívám na svého věrného přítele.

[b]"Měl by nás doprovázet a pomoci včas se připravit na blízící se stvůry"[/b] poslední slovo dlouho válím na jazyku než se k němu odhodlám zní tak tajemně a můj tichý hlas mu dodává zvláštní ton a snad i význam.

[i]To je tada společnost , nemám ráda lidi... Svůry? to sem asi stejně trochu přehnala preci jen byl to můj domov.[/i] Přemýšlím , oči zahleděny do oken kde čas od času prosvitne záře mocného blesku. V koutku smutného a studeného oka se zaleskne malá slza , jako posel duše si razí cestu, ale marně. Rychle ji potlačuji a znova se snažím soustředit na... [i]Společníky[/i]

Jen tak tam sedím a pozoruji co se tam děje, vidím, že ten Trpaslík pojmenoval svoji sekeru Nilgorg II zkrvavená vím, že na mě mluvil ale ještě mu neodpovídám po chvilce šáhnu rukama po kápi a sundám si jí.
Mám polodlouhé bílé vlasy, když se podíváte na mé oči uvidíte v nich zlost a smutek ale je v nich i dobrost, jsou zelenomodré, když se na někoho zadívám tak mu z toho běží malinko mráz po zádech, jinak na mém obličeji je jedna jizva je na pravé části obličeje někde mezi nosem a okem ale je fakt malinká.

Pak se otočím na Gorglina a řeknu.
[b]"Ano promiň, že jsem to neudělal dříve ale netušil jsem co mě tu čeká tak jsem si ji sundal až teď a když teda co ti přijde pod sekeru tak do toho sekáš tak to s tebou budu bojovat po boku ale radši 5 sáhů od tebe."[/b]Lehce se pousměji a pokračuji dál.
[b]"Slyšel jsem a viděl, že jsi si svou zbraň pojmenoval to je zajímavé ja si svoje zbraně nepojmenovávám zdá se mi to zbytečné ale asi to trpaslíci dělají ale to nevím."[/b]
Pak se někam zadívám a pomyslím si.

[i]"Ty krávo co je to za blbce, když si pojmenovává svoji zbraň??
To není žádný blbec ty o trpoších nic nevíš tak se do nich neser!!!
No jasně ale takoví blbí jméno a ještě to zkrvavený tomu se musím smát..
Sice to zkrvavený je divný ale je to tak nech ho být.
No a co ta kočka ještě jsi se o nic nepokusil.
No tak počkej to nech na mě a uvidíš..
Dobře jak myslíš."[/i]

Pak se podívám na tu ženu která chtěla abych sem přišel a řeknu.
[b]"Ano já to beru, nejsem na tom s penězi teď nejlépe,takže kdy se vyrazí??Dnes večer???No no ale jak myslíte tak tedy dobrá beru to jo a jinak mé jméno je Evandor."[/b]
A podívám se na ni takovém hezkým pohledem, pak se otočím na tu Kiru a řeknu.
[b]"Ahoj mé jméno je Evandor ale to si tu asi už slyšela máš pěkného psa já mam psi rád jako malí kluk jsem jednoho měl ale už zemřel ale jak já jsem ho měl nacvičeného a co tenhle tvůj je hodně vycvičený na tuhle dlouhou cestu???A jestli nás upozorní na ty blížící se stvůry jak říkáš tak je to pašák a má i pěkně jméno Dag je to velmi pěkné."[/b]
Pak se nachvilku odmlčím.

[i]"Pašák, pášák to jsi nemohl vymyslet něco lepšího??
Ne to nemohl nevěděl jsem co!!
Ty si chobot fakt, že jo a takoví jméno co mu dala Dag ježiiiiiš!!
Náhodou mě se líbí!!
No tak ty si blbej prevít..
Hele už drž radši hubu proč se do mě furt rejpeš proč nemlčíš..
Nevím asi proto, že jsi tak blbý..
Hmm jasný..[/i]

Pak se podívám na toho dalšího člověka nebo co to je ale vypadá jako člověk a řeknu.
[b]Ahoj mé jméno je Evandor, jsem rád, že jsem tu potkal aspoň jednoho člověka doufám, že s námi půjdeš na sto procent..[/b]
Pak se opřu na židli a loknu si piva.

[i]"Dneska jsem tady snad prokecal celou duši no ale snad to za něco stálo ale ta Teranell, tak to je ffakt kočka a ta Kira je taky dost pěkná, jsem rád, že budu obklopen samím pěkným masem.

Já taky..
Coože zase ty!!??
No jasně přece tu nemůžeš být sám a já jsem ty nezapomeň.!
No jo vlastně takže co já si myslím to i ty..
Přesně!!
Aha tak to je fajn."[/i]

Pak si zase loknu piva a čekám co se bude dít dál.

Když jsem dopil své pivo, tak už si raději neobjednám další, jelikož jednak nemám peníze a začínám na něj mít čím dál větší chuť. Pak se podívám na toho vořecha. [i]Achich, všude elfové a navíc pitomej čokl, kterej by byl dobrej akorát tak na pekáči. Ten jestli dokáže vycejtit ty sviňuchy tak já jsem bůh Vraccas. Kurva fix, mi jdem vykosit ty přerostlý psi a jeden mi bude stát rovnou za prdelý, kde jsem to skončil?! Kdyby měla rači potkana, nebo chrousta, tak je mi to jedno, ale nee, on je tady pitomej pes. Nilgorg, citím že si v tom lesíku užiješ dost krve a zjevně ne jenom tý z těch psíků, možná že tam přibude i nějaké jiná.[/i] okem mrknu na toho hobita.
Pak vidím, že si konečně sundal kapucu ten chlápek, který se představil jako Evandor. Vyslechnu si co mi řekne a pak na to okamžitě zareaguji.
[b]No, to jsem rád že jsi ji sundal, už jsem se chystal ti s tím pomoct.[/b] pousměju se [b]Takže ty mi chceš bojovat po boku? To jsem rád, ale jak říkám, jakmile se dostanu do toho bojového transu, tak se mi raději kliď z cesty, nebo bys moh skončit dostě bledě, věř mi kámo. Jak to tak vypadá tak tobě zatím důveřuju nejvíc, jelikož vidím, že dokážeš udržet zbraň v ruce, to jsem rád. Alespoň nebudu mít nemohlo vedle sebe. Pojmenovávání zbraní patří k jednomu z rituálů, kterému mi trpaslíci říkáme "Hemši". Říká se, že zbraň která projde tímto rituálem se stává pro svého majitele přesnější a lehčí. O zbraň se musíš pořád starat, jako o dítě, aby zůstala stále ostrá a aby jen dotekem uřezávala údy svých nepřátel.[/b] když dohovořím tak se ještě ohlédnu na tu elfku Kiru a na jejího čokla.
[b]Aha, tak ty máš psíka. Doufám, že umí to co jsi nám tu vyprávěla, jestli ne, tak.... to je jedno. Hlavně ať se mi neplete pod nohy při boji, jelikož jsem smyslama úplně jinde. Jsem vždycky hrozně rád když mohu přepůlit nějakou tu sviňuchu.[/b] usměju se, spíš zle ušklíbnu a zahledím se na tu Teranell. [b]Takže se vyráží ráno jo? Už se těším, doufám, že tam nebudou jenom samí vlci, ale mohl by tam přiskočit ještě nějakej skřet, kterej by si chtěl hrát. Konec konců, já už jsem připraven, zbraně jsou vostrý, pálenku mám, zbroj je promazaná olejem, aby tak nechrastila, jídlo mám, ale zatím nemám jednu celkem důležitou věc, tu zálohu.[/b] okamžitě se podívám ven, když uslyším ránu, kterou způsobil nějaký blesk.
[i]Takže ráno jo? Vstávat brzo, to je to co opravdu fakt nesnáším, vstávání. Raději si dám ráno rozcvičku a párkrát si procvičím Nilgorg v ruce. Ten pitomej hobit, hrozně mi připomíná skřeta, hlavně vzrůstem, nevím proč, ale něco mi říká, že ten v tom lese chcípne jako první.[/i]
Čekám až znovu někdo promluví, ale do té doby budu jen tak lenošit na židly.

[tab]Poslední zbytek světla z venku vyprchal a krčmářův syn začal zapalovat pochodně v jejich kovových držácích zavěšených na stěnách. Šest vás sedí u jednoho stolu a to je tak akorát. Kiřin pes Dag sedí u její nohy a klidně sleduje okolí. Malému hobitovy jste dali jasně najevo, že nestojíte o jeho společnost, ať už to bylo ráznými slovy Gorglina, asertivním odmítnutím Teranell či jen obyčejnou ignorací ze strany ostatních. Nejspíš tedy někam zmizel, což tihle maličcí umí velice dobře, to se musí nechat. Tak či onak, rozhodli jste se přejít rovnou k věci a každý z vás má již teď dobrou představu o tom, co bude v následujících dnech dělat. A také kolik za to dostane.

[tab]Zábava v lokále nezaostává. Zdá se, že po setmění je v hospodě mnohem víc lidí než za šera. Vy však musíte ráno vstávat dost brzy, a tak Teranell netrpělivě zavolá na hospodského, který se u vašeho stolu doposud neukázal. Mezitím někteří z vás hovoří, někdo zas radši pije pivo a Gorglin zvládá s přehledem obojí. Pakliže by mohl být kvůli své výšce špatně vidět, rozhodně je však dobře slyšet. Těžko říci, zda-li mu jazyk rozvázalo již první pivo (avšak za dnešek jich už bude zřejmě víc) nebo je takto hovorný vždycky. Bez debat je však to, že vzbudil nejen pozornost vaší, ale i mladého kluka od vedlejšího stolu, který popíjel celou tu dobu sám na svůj již určitě dosti pročárkovaný účet. Když se Gorglin zmíní o vlcích nebo spíš „půlení nějaké té sviňuchy“, otočí se náhle k vám a cosi zamumlá.

„No jo, tam v dáli slyším vytí, to strašné (škyt)čí vytí. Tam...“
Na malou chvíli se zarazí, ale brzy se mu v hlavě zase rozsvítí a on pokračuje směle dál.
„Tam kraj je smutně temný, kde měsíc plný svítí,
já půjdu za svou milou do chýše v lese Vlčím, až... až...“
S velikým zaujetím vás pozoruje a gesty rukou vás pobízí, abyste mu pomohli. Jako by chtěl připomenout slova vám neznámé písně.

[tab]Přesně v tento hluchý moment k vám konečně přijde krčmář a utře si z čela kapičky potu. Pohledem vás všechny přejede a nakonec se s omluvným výrazem zastaví u Teranell.
„Promiňte, to víte, dneska je tu pěkně rušno. Co si budete přát?“

---------------------------------------------------

Co vám tak říci po vašich prvních příspěvcích? Radši se nebudu zmiňovat o tom, že jistě jste si všichni plně vědomi toho, že musím číst všechny vaše příspěvky „celé“ a že to dá v některých případech docela zabrat. :)
Ovšem nedá se říci, že by se to špatně četlo, ba právě naopak. Musím uznat, že všechny příspěvky mají vysokou úroveň a mně nezbývá než doufat, že to tak zůstane.
Jenom bych chtěl Evandora a Kiru upozornit, aby si dali pozor na pravopis. Zvlášť v případě Kiry jsem za to musel dát v některých případech méně expů, než by si za příspěvek zasloužila.
A teď jak jsem vás hodnotil:

Gorglin: 6+5+4+5 Jestli umíš zacházet se sekerou, tak jako s jazykem, tak si na tebe možná vsadím. :)
Evandor: 8+6 Jsem zvědav, kdy se prosadí tvoje alterego. :) (Mimochodem... v posledním příspěvku si napsal třikrát „Ahoj, mé jméno je Evandor.“ Já jen, jestli o tom víš:)
Teranell: 6+5+5 Hezky si ty peníze rozpočítala. Skoro fifty-fifty :)
Nikl: 6 Docela odvážnej začátek. :)
Galen: 7+4 Říkal jsem si, koho napadne, že byste mohli dostat zálohu. Aspoň se ukázalo, u koho jsou peníze až na tom prvním místě. :)
Kira: 4+3+5 Uvidíme, jak si Dag poradí s vlky. :)
Benedikt: 4 Sedí tiše jako ta myška. Doufám, že se nestydíš něco říct. Vem si příklad z Gorglina. :)

Když se venku úplně setmělo a paprsky slunce zmizely do posledního, tak šel krčmářův syn a alespoň to umělé světlo zapálil, aby tam bylo vůbec něco vidět. Krčma se začala pomalu, ale jistě zaplňovat lidmi, kteří se vracejí ze svých polí, nebo z jiné práce a šli si zchladit hrdlo nějakým tím pivem. Šum narostl do takových měřítek, až z toho začínala bolet hlava, ale nic hrozného.
Když se otočím na místo, kde ještě před malou chvílí oxidoval ten malý nezdvořilec, abych mu ještě trochu promluvil do duše, tak se vypařil, jako pára nad hrncem s maminčiným gulášem. [b]No, to je dost, že se tu vůbec začalo svítit, už jsem neviděl pomalu ani na svou špičku nosu a hlavně je dobře, že už ten hobit tady neočumuje, ještě, že je natolik chytrej, že raději odešel hned po mém rázném kázání.[/b] při mém přemýšlení se k nám otočí, nějaký ožrala a začne nám říkat něco o vytí vlků, a že ho slyšel, či kterého šlaka. Při tomhle hluku a mazu který mi přebývá v uších jsem ho moc dobře neslyšel, až když jsem se k němu trochu nahnul, tak jsem zaslechl co povídá, když v tom se zasekl a prosebně se na nás podíval, jelikož nevěděl co říct. [b]Aha, já vím co chceš říct, je to takhle že?[/b]
nadechnu se s pokračuji [b]Tam kraj je smutně temný, kde měsíc plný svítí,
já půjdu za svou milou do chýše v lese Vlčím, až tam na mě nevylítne sviňucha a já ji celou nepřepůlím.[/b] dopovím to co se snažil zřejmě říct a podívám se na něj, jestli jsem to řekl správně. Dál si toho však nevšímám.
Pak se k nám dopotácí zpocený krčmář a div nás celé neošplíchne, tím potem co mu teče po obličeji, pak se nás zeptá co si přejeme.
[b]Jo jo, já vím lidí je tu jako much co? No, tak já bych si dal ještě jedno pivo, poslední, víc už ani ránu! Už jsem tu utratil snad celé jměním bože.[/b]
Počkám až mi přinese to pivo, poděkuji a trochu si z něj upiju než slehne pěna a položím pohárek zpět na stůl.
[b]Ehm, pane člověku?[/b] ušklíbnu se a podívám se na toho muže, který tady toho promluvil snad nejmíň a který mi přijde tak trochu zaostalec a možná i trochu zapšklej.[b]Co tu tak sedíte a prd mluvíte, to chcete, abychom šli bok po boku proti těm velkejm psíkům z někym o kterym hovno víme? Si děláte srandu ne? Vem si příklad tady z Evandora, ten si se mnou i povídal a za celou tu dobu tady se všem představil, asi tak pětkrát, furt lepší pětkrát než vubec.[/b] opět se napiju piva a setřu si pěnu ze svých hnědých udržovaných vousů.
[b]Jo jinak, Kiro, či jak se to jmenuješ, jseš si jistá, že se mi ten pes nezakousne v boji do řiti? Nechtěl bych si potom z něho udělat potom kabátek, chápeš? Díky za pochopení.[/b] mrknu na ni a podívám se na Evandora.
[b]Evandore? Chtěl bych se zeptat, už jsi se někdy dostal do boje z nějakou tou svyňuchou, nebo s nějakýn železnokožcem, víš, myslím tím skřety, či něco podobního, těm potvorám? Zjistil jsem, že na skřetech se dobře cvičíš, hlavně teda v boji. Jestli z tohohle vyváznem živý, tak si spolu založíme skřetí farmu jo?[/b] lehce se usměji počkám na jeho odpověď.
[i]Ohohooo, to si zase užiju v tom lese, to bude krve, doufejme, že né ze mě. Heheh.[/i] upiji si piva a budu si jenom prohlížet hospodu a lidi, jak se baví.

Jen tak tam sedím, popíjím pivo a poslouchám šrmol hospody, v tom na mě začne mluvit Gorglin, vyslechnu si jeho zdlouhavý proslov a pak řeknu.
[b]"Jo dík, že jsi mi chtěl pomoct s tou kápí, ale zas takoví nemehlo nejsem abych si jí neuměl sundat."[/b]Pousměji se.

[b]"A neboj budu se od tebe tedy držet dál a asi si někde koupím tu kořalku nebo co to potřebuješ, aby jsi přestal být v tom bojovém transu."Hemši"říkáš jo??To může být zajímavé, jinak děkuji, že jsi mi toho řekl o Trpaslících něco víc, asi si taky pojmenuji zbraň co třeba "Dotek Smrti " to zní dobře, tak tedy můj meč se jmenuje "Dotek Smrti" [/b]

Když mu tohle řeknu, tak se na chvilku odmlčím a poslouchám co říkají ostatní.Začne být tma, tak nějaký chlápek jde zapálit pochodně a je zase světlo srknu si piva a opřu se a stále poslouchám a přitom přemýšlím.

[i]"No takže, zatím se tady nejvíc bavím s tim Trpošem Gorglinem je to docela prima chlapík, inu jak už Trpoši bývají, pak jsou tady ty dvě nádherné Elfky prostě okouzlující ale víc se mi líbí ta Teranll to je prostě kusss, no pak tady vidím Barbara ten nic moc nemluví takže nic a pak tady byl ten hobit ale ten mě vůbec nezajímá.

Co ty myslíš??
No já myslím, že bych dal pusu tý Elfce.
Tobě se to řekne musím na ní s citem ona se chytne uvidíš..
No jen aby to tvoje chytání moc dobře znám vždycky chytneš a hned máš facku.
Ale uvidíš sám..

No dobře tak schválně..
Do tří dnů jí mam."[/i]

Furt tam sedím a poslouchám okolí a najednou začne mluvit nějaká osoba.Poslouchám ho a najednou chce abychom mu pomohli se zpíváním.

[i]Doprčic co ten chlap chce, vždyť to neumím.

Neposlouchej to chce tě jenom ošálit
Ale co by mě chtěl ošálit chce pomoct s písní kterou vymýšlí, když jí zpívá..
Tak o tohle se nezajímej hovnořiti a jdi do tý Kočky.
Co mi říkáš hovnořiti ty ty ty mrcasi.

Co asi má za lubem ten člověk jen tady sedí srká pivo a hovno říká.
Je to blbec.[/i]
Už se snažím mu pomoct s písní ale předběhne mě Gorglin.Vyslechnu si jeho styl a pousměji se a řeknu.
[b]"A hele v družině máme pěvce."[/b]
Pak se zadívám hezkým pohledem na Teranell a uslyším, jak si Gorglin objednává pivo tak se otočím a řeknu.

[b]"Ano já si dám taky ještě jedno pivo děkuji."[/b]
A dopiji to co mam na stole.Po chvilce začne Gorglin zase kecat.

[i]"No ty jo ten Trpoš má ale výdrž v mluvení, schválně jestli bude mít výdrž i v "půlení těch sviňuch" jak říká, ale začíná se mi víc a víc líbit je takový přátelský.

No aby jsi se do něj nezamiloval..
To neboj nejsem teplej..
Jen aby..
Už bych někoho podříznul nechceš podříznout toho chlápka??

Taky bych chtěl někomu podříznout hrdlo, ale ne co to tu kecám, ty mě ještě zblbneš a já budu zlý na ostatní jako ty.
No a co na tom bude špatného??
No to nevím ale víš co??Drž hubu..
Dobře jak chceš.."[/i]

Po chvilce na mě začne zase mluvit Gorglin, tak si ho vyslechnu a spustím já..

[b]"No teda chlape ty máš ale výdrž, to víš, že jsem se už s tou sviňuchou hooodně porval jedna mi udělala i tuhle malou jizvu."[/b]Ukážu na tu jizvu.
[b]"Ale jinak v pohodě, mám rád, když nějaký tý sviňuše mohu podříznout hrdlo a jestli chceš tak tu farmu pak založíme."[/b]Pousměji se[b]"A neboj se, ten pes ti snad do řiti nekousne, když si na tebe zvykne a bude znát tvůj pak."[/b]Začnu se strašně smát ale pak zase přestanu a podívám se na Kiru.

[b]"Mám pravdu, že??"[/b]
Zeptám se a čekám co se bude dít dál...

A jak se tam tak nudím tak začnu vzpomínat na básně.

[i]"No sakra jak byla ta báseň jo už vim

Neví to nikdo,
nikdo nemá zdání
o tom, jaké je bytí po smrti.
To jenom cítíš
lehký dotek v dlani
a poté vánku něžné zhoupnutí…

Pak kolem uší zašumí ti láska,
zašeptá tiše:,, Počkej, chvíli stůj.“
A její dotek čelo tvoje laská,
v té chvíli vidíš celý život svůj.

Ne, nikdo neví…
nikdo nepoví ti,
jestli se dočkáš nebe na Zemi.
To jenom Světlo v dálce jasně svítí…..

Tohle asi cítil otec, když zemřel

A vzpomínám si na další

Když vesvitu luny,
zbohem jsi nám dal,
zachvátil nás strašlivý žal.

Snad se tam,kde jsi teď,dobře máš,
starej se nám oněj dobře bohu,otče náš.

Strácí smysl žíti,
když nemohu se těšiti.
Nemám smysl bez tebe,
když odešel jsi do nebe
a matka je tam s tebou beze mě.

Kdo mě niní ochrání,
kdy jsou rodiče po smrti?
Nikdo.upadl jsem v zapomění.

Kdo mi niní pomůže,
když ani jeden rodič nemůže.
Přátelé,či žena?
Už jsou to léta,
kdy jsem posledního přítele měl,
dokud ho pán bůh k sobě nechtěl.
Už zbývate jen vy,přátelé nový,
abych neupadl v zapomnění.

Čekám na ten den,
kdy pán bůh by mě chtěl,
Konec útrap,ztrát a smutku!
Hned bych šel!

Nevím co si o mě myslíte,
ani mě to netíží,
chci vám jen pomoct,
být svobodný
a jít k ježíši.

Nevím,nevím pro co žít,
když nemám se s kým těšit.
Svoboda je k ničemu,
když není nikdo,
kdo ke mě chová důvěru.

Až vám budu k ničemu,
klidně mě popravte,
jestli nechováte ke mě důvěru.

Nemám důvod být na světě,
kdyyž nemohu nijak pomoct
a vy mě nepotřebujete.

Volnost mé duši dejte,
ať mohu za ridiči jít
a z jejich přítomnosti se těšit.

No to stačí ještě začnu vzpomínat na rodiče a zhroutím se tady musím žít a život si pořádně užívat..

Ježiš ty jsi ale měkota zpívat si takoví blbý básně.
To není blbí a zažene to nudu..
doobře dělej jak myslíš ale zblbeš z toho.
Nezblbnu!! "[/i]

Tohle si zazpívám a řeknu v duchu a čekám co se bude dít dál…

Začalo se stmívat a tak šel krčmářův syn rozsvítit světla jak to dělá pořád. Místnost se hned celá ozářila tlumeným světlem a konečně sem si mohl prohlídnout tváře svých kolegů, se kterýma strávím následujících několik dní a možná i měsíců. Všichni seděli tiše a něco občas řekli, jen ten trpaslík Gorglin mluvil skoro neustále a brousil si svoji sekeru.[i] Že ho to stále baví.[/i] Tentokrát byl lokál mnohem víc plnější než je obvykle.[i] Asi je to tím počasím.[/i] Pomyslím si. Po chvíli dorazí zpocený krčmář, který je z toho honu zřejmě vyčerpaný a ptá se nás co si dáme.[b] "Nedám si už nic, díky."[/b] Jen trpaslík si dal zase pivo.[i] Jak si může tak chlastat. Akorád otupuje smysly a člověku je z toho po několika špatně.[/i] Po chvíli, kdy se vrátí hostinský s pivem, a zase zmizí v lokálu se ke mě Gorglin otočí a ptá se mě proč tak mlčím. [b]"Život mě naučil nepouštět si hubu na špacír mistře trpaslíku. Jmenuji se Benedikt a sem v tomhle městě už pár měsíců. Pomáhám tu hlídat město před těma vlkama, kdyby náhodou chtěli přijít až před brány města."[/b] Potom se otočím o ostatním.[b] "Vy co mě ještě neznáte, jmenuji se Benedikt a abych pravdu řekl. Nejsem moc nadšený z toho, že chcete jít ty vlky zabíjet. Vlci normálně na člověka neútočí, spíš se mu vyhýbají a chtěj si žít po svém. Takže to znamená, že je muselo buď něco vyděsit, nebo to má na svědomí něco jiného. Půjdu s váma a budu bojovat po vašem boku. Nejde mi tak o to, co z toho kápne, ale o to zjistit proč se ta zvířata tak chovají."[/b] Stále přitom hledím na Kiru.[i] Úžasná elfka. Takovouhle sem v životě neviděl. Ty její oči. Jasné a energické smaragdové oči. Mohl bych se na ně koukat celý den. Ale už dost! Nesmím na takovéhle věci myslet.[/i]
Po mém představení se ostatním slyším od vedlejšího stolu zpěv od nějakého opilce, který nás nabádá aby jsme se k němu přidali.[i] Ještě že ji neznám.[/i] Pomyslím si. [i]Stejně neumím zpívat.[/i] Pousměji se a dál sleduji co se bude dít. Začal mluvit Evandor, ale přestal jsem ho poslouchat a začal se věnovat pěchováním své krásné dýmky, kterou miluji nade vše.

Moje ruka jak už častokrát předtím něžně hladí mého mazlíčka po hlavě. Občas jen trochu víc zareji prsty do jeho srsti abych ukojila svoje emoce a utopila je v závalu přízně od stvoření jako je Dag.
[i]Jak jen můžou takhle mluvit o stvořeních užasných a divoce krásných. potřebují jen životní prostor jen klid ,aby mohli žít vyvádět štěnata a lovit. Stejně jako kdokoli jiný. To snad není možné[/i] Zoufale přijímám myšlenky , které si razí cestu vědomím mé ztrápené mysli.
Obličej porád kamený výraz a v očích zvláštní lesk. Odhrnu si z obličeje pramen vlasů a bradu pozvednu trochu víš.

Chystám se zrovna obhájit Daga a jeho schopnosti před pochybnostmi ostatních , když musím trochu přimhouřit oči při záplavě nového světla z právě zapálených pochodní.
[i]Ne světlo ne , zamumlám a protřu si trochu oči, byla bych ráději kdybych se mohla jestě chvilku dívat na jejich tvéře v šeru[/i]

Tochu se protáhnu a unaveně pohlédnu dnes už po několikáté kolem sebe. Pohledem zakotvým na Gorglin-ovi. Není vlídny, ale naopak spíše znuděný asi právě z toho že nevěří schopnostem mého psa. [b]"Nemusíš mít strach"[/b] šibalsky se usměji [i]Stejně se bojíš[/i] [b]"Pokud mu to neřeknu tak to neudělá . Ale pokud mi nevěříš můžeme to vyzkoušet"[/b] Popichuji trpaslíka ,ale jen vlahým tonem hlasu. [i]Mého psa ti nedovolím se ani dotknout[/i]Zasupím a pokračuji [b]"Upozorní mě vždy na blížící se nebezpečí pokud mi opravdu hrozí, ale jestli nevěříš můžes si to vyzkouset bez něho"[/b] s posledním slovem pohlednu zpět na ušlechtilou tvář Daga a oplatím mu jeho věrnost dalším pohlazením.
[i]Hm ten Benedikt, věrí ti můj příteli. A ten jeho pohled mi také samozdřejmě nemohl uniknot[/i] Moje tvář se změní vpoznání na vlídnější a ta změna patří právě Benedikt-ovi
[i]Že by se konečně našel někdo kdo pochopil chování vlků?[/i] Ptám se sama sebe a ve snaze vyčíst z jeho očí něco více na muže dlouze hledím.

Bezděčně přimhouřím oči na obranu před jasným světlem. Stisk prstů na uchu prázdného korbele již povolil, i zelené jiskry zmizely a já se tvářím o něco vlídněji. Hostinského však stále sleduji, aby jej náhodou nenapadlo při první příležitosti se opět vytratit - jako ten drzý černovlasý skrček. Dobře, že už je pryč. S takovou abych se bála o měšec.
Koutky úst se opět zvednou v úsměvu. Tentokrát už k hostinskému vzhlížím s o poznání vlídnějším výrazem ve tváři. Očividně jsem opravdu, opravdu dobrá herečka. Trpělivě vyčkám, než si objednají ostatní, teprve pak muže sama oslovím.
[b]"Teď už nic, ale byla bych ráda, kdybyste mi nechal připravit koupel a poslal nahoru na pokoj medovinu. Jen ať to není žádná kozlovina,"[/b] doplním líbezně, i přesto však hostinskému musí být víc než jasné, co by se stalo, kdyby mi přinesl nějaký patok. [b]"Počítám, že mé věci tam stále ještě jsou - pokud to ovšem nebude tady slečně Kiře vadit, ráda se uskrovním a o pokoj se s ní podělím. Bylo by zbytečné platit za dva, nemyslíte?"[/b] zadívám se na druhou elfku a přátelsky na ni kývnu. Doufám, že mou nabídku přijme.
Ovšemže, mé rozhodnutí má i jiné důvody. Především bych si s Kirou velice ráda popovídala - nevypadá to totiž, že by se jí cíl naší výpravy zrovna dvakrát zamlouval. Stejně jako mně a muži, který se představil jako Benedikt.
I jemu věnuji jeden z nepřeberně bohaté zásoby svých úsměvů.
[b]"Sdílím Tvůj názor do nejmenšího detailu. Vlci nejsou sami o sobě zlí nebo zkažení. Bude v tom něco jiného."[/b]
[i]"A já mileráda zjistím, co. Kdybych nevěděla, že je to nemožné, myslela bych si, že zvířata jednoduše mají plné zuby toho, jak jim město ničí domov a ubírá prostor k životu. A pokud je za tím někdo jiný... Má mé plné sympatie."[/i]
Evandorův pohled jsem zprvu chtěla zcela záměrně ignorovat - přeci jen, kdybych se měla chytnout každého, kdo na mě zírá, nejspíš bych se minula povoláním. Nakonec však napůl vyzývavě, napůl nechápavě a zvědavě zdvihnu jedno obočí a onen pohled mu oplatím.
V hlavě se mi pomalu ale jistě začíná rodit plán...

Vyslechnu si co všichni řeknou, div se mi z toho nezamotala kebule a okamžitě na to začnu odpovídat.
[b]Jo jo, s tou kápí to byl vtip, ale z tou zbraní a pojmenováváním to vtip nebyl. Děláš si ze mě srandu, jsi jedinej člověk, kterej si pojmenoval zbraň, joj, ale víš ty vůbec, že tohle dělaj zásadně trpalíci? Vraccasi dej mi sílu, ať neskolabuju. Dotek smrti, no budiž. Jo, jasně, že jsem pěvec, jak jinak? Jo a výdž tu mám opravdu velikou a ne jenom v povídání, věř mi kamaráde. TY máš jizvu? To jsi se v boji moc neukázal, ne to je vtip, já mám též jednu, ale ne od skřeta ty jsou moc slabí na to aby mi udělali jizvu. Proto se tak trochu bojím psů, jelikož mi pes mí babky udělal pěknou jizvu na prdeli, zarafnul se tam a držel do tý doby, než jsem mu neusek hlavu, fuj tajbl to byl, ale marast. Jmenoval se Bobš, byl to rotvajler, a byl hrozně blbej. [/b] usměji se na něho, spíš jen tak protáhnu rty a obrátím se na Benedikta, který záhadně promluvil.
[b]Aha, tak ty si nepouštíš hubu na špacír jo? A proč, však je tu srandy kopec, tak proč se nepřidáš?! Aha tak ty bráníš tohle město? To je bezva. A mimochodem ty prašivý vlci na lidi útočej i bez reptání, můj tatík tam šel, jenom na kraj toho lesa na houby a málem ho to stálo život, chápeš?! Šel jenom na zasraný houby a on na něho skočil a chtěl ho zabít a to mu vůbec nic neudělal, myslím tím můj táta, tak si raději nech ty řeči o tom, že ti nic neudělaj! [/b] tenhle rozhovor mě už celkem dost rozhodil a ty kecy o tom, že nejsou nebezpeční mě málem vytrhly ze židle. Dým si pořádný doušek piva, abych se uklidnil a poslechnu si co mi říká Kira. Zahledím se na ni, jako bych jí chtěl utrhnout hlavu a promluvím.
[b]Aha, tak já nemusím mít strach jo? No dobře celkem tvému psovi věřím, jelikož vypadá že jsi si ho dobře vycvičila. Jo jasan, klidně si to vyzkoušíme[/b] usměju se a když už se mi pomalu začala zlepšovat nálada uslyším, že ty vlci nejsou nebezpeční už po druhé ,tentokrát v podání od Teranell. V tu chvíli jsem jí chtěl rozpárat břicho svou sekerou.
[i]Néééé, bože Vraccasi co ty pitomci melou, prej nejsou nebezpeční, tak proč jdeme na tuhle misi, asi proto abychom jim řekli že jsou to hodní psíci a uzavřeli s nimi pakt či co?! Jsou úplně vymaštěný. Jdu do lesa zabít ty potvory a voni je ještě brání, ani bych se nedivil, kdyby jim nakonec pomohly, blázni, jsou to blázni. Vraccasi, dej ať jsou mé sekery ostré dlouho a dlouho, asi je budu potřebovat a ne jenom na vlky.[/i] trochu se uklidním, když si tak trochu promluvím ze svým bohem a doufám, že mne poslechne.
Rozhlédnu se po hospodě v dojmu, že zahlédnu toho hobita, který sem k nám tak neurvale vtrhnul. Pak na to přestanu myslet a zeptám se Evandora.
[b]Evandore, chtěl bych se tě na něco zeptat, né že by mi do toho něco bylo, ale když už jsi dal jméno tý svý zbrani, tak bys měl mít i brusku, abyses o ni mohl starat, chápeš?
Na co ti bude zbraň, když neusekne ani jabko? No, bejt tebou, tak si to ještě zařídím. Já sice brousek mám, ale vím,že ti ho nepučím a víš proč? Dala mi to moje zesnulá přítelkyně, než jí někdo zabil, ale jestli budeš chtít ten tvůj meč nabrousit, tak ti to udělam já, jasan? [/b]
Na chvíli se odmlčím a pokusím si vzpomenout, kam jsem doma dal svůj hřebínek na vousy a vlasy, celkem mi tam asi bude chybět, když se nebudeme vracet třeba měsíc.
[i]Hmm, tak teď opravdu nevím, kam jsem si dal ten hřebínek, co když…….ááá, už vím, vždyť jsem ho schovával pod můj polštářek, kterej jsem si sám dokonce i ušil. No jo co trpaslík nezvládá? [/i] dopřeju si dost velký doušek piva, až ho nakonec dopiji a promluvím, ke všem.
[b]Ehm, chtěl bych se omluvit, jak jsem tu tak začal hulákat, to víte když mi někdo málem zabil otce, tak pak člověku není moc veselo, ale to hlavní co bych chtěl říct, tak je to, že jestli teda máme vstávat brzo ráno a chceme bejt plný sil, tak bysme se měli asi rozloučit a jít si každý lehnout a připravit se. A navíc jsem zaslechl, jak si Teranell objednala koupel, a tuším, že když tam nedorazí v čas, tak jí ta koupel vychladne a myslím si, že už jí to nikdo hřát nebude. Jo a jinak Evandore, to na co jsem se tě ptal, na to mi odpovíš zejtra, už mám v sobě ne jedno pivo a tak je to s mým posloucháním, jedním uchem dovnitř a druhým ven, tak se mějte a dobrou noc. [/b] s lehkým zívnutím se zvednu od stolu a půjdu zaplatit krčmáři peníze, které jsem propil a půjdu ke dveřím krčmy. Zastavím se těsně před nimi a s hlasitým říhnutím je odevřu a zamířím rovnou domu.
U dveří domu se zastavím a otevřu je pozdravím rodiče a půjdu si lehnout, sundám ze sebe všechny věci, až na spodní prádlo a vytáhnu hřebínek zpoza polštáře a přibalím si ho k věcem.
Pak zalehnu do postele a zachumlám se do ní. Pak ještě vystrčím hlavu ven nařídím si něco podobného budíku, abych vstával ráno a pomalu začnu usínat…….

Na tváři se mi vyrojí trochu jiný usměv ,ale v očích je znát překvapení. [i]Ona mě zve do svého pokoje? No návrh je to užasny , ale cítím že to asi nebude jen tak.[/i] Zamylím se na pár vteřinek a potom tiše a stále dost nejistě odpovídám.
[b]"Byla by jste moc hodná"[/b] pohled starostlivě sjede k Dagovým,na pohled smutným ,čím. [b]"Bude mi potěšením, ale doufám že Vám nebude vadit Dag"[/b] při rozhovoru se chovám klidně ,ale očíma stále obezřetně sleduji okolí. Je pravda že čas od času pohlédnu na Benedikta ,ale nikdy to netrvá příliš dlouho.
[b]"pane hostinský rada bych vás poprosila o trochu vody a večeři pro Daga"[/b] Rukou ukažu na místo kde věrně leží a pak se vracím zpět k hostinskému [b]"A prosím vás něco pořádného. Děkuji"[/b] Zakončím prozbu a věnuji se dál osazenstvu u stolu.
[i]Hm začíná to vypadat že už jim snad tolik nevadím. Ale kolik mi to jestě dá práce abych to udržela. Miluji samotu a tohle mě pomalu a jistě začíná ubijet. Ale možná...[/i] otočím mírně hlavou ,abych měla všechny na očích. [i]Možná to zas nebude tak zlé[/i]
Když v tom začne trpaslík hulákjat jako by ho na nože brali.
Trochu se zakloním jako bych se chtěla oddálit od stolu co nejdále. Dokonce i Dag se posadí a začne mírně cenit zuby než ho znovu okřiknu. [b]"Ale dost"[/b] dám povel, kterému moc dobře rozumí. nechám trpaslíka domluvit a žes se zmůžu na nějakou odpověd už odchází . [b]"Co to bylo?"[/b] potichu špitnu spíše pro sebe

[tab]Opilec zírá zamlženým pohledem na Gorglina a pozorně poslouchá zakončení písně v jeho podání. Zamračí se a varovně pozvedne pravý ukazováček, jako by říkal [i]Tak to pozor mladej![/i].
„Takhle to tedy rozhodně není. Ne! Je to jinak...“ rychle se zvedá od stolu a míří směrem k vám. Naštěstí hostinský stačí včas zakročit a o pár krátkých okamžiků později je opilec jemně vyprovozen hlavními dveřmi ven na ulici. Pak se krčmář vrátí k vašemu stolu a vyslechne všechny vaše požadavky. Nakonec jenom stručně oznámí: „Jistě, vše zařídím.“

[tab]Mezitím se Gorglin opět rozhovoří a zdá se, že s sebou aspoň částečně strhl do rozhovoru i ostatní, kteří doposud mlčeli. Zvláště Benedikt poměrně zaujme všechny ostatní svým postojem. V trpaslíkovi vyvolává spíše vztek, zatímco u dvou elfek spíš pochopení.
Právě když je debata v plném proudu objeví se u vás znovu tvář hostinského. Nese středně velkou misku ze které se kouří. Je to kouř teplého masa určeného právě pro Daga. V druhé ruce nese misku s vodou a obě je položí opatrně na stůl, aby nebyl pokud možno v dosahu psa.
„Tak tady to je. Jo a ta koupel i s medovinou je už ve vašem pokoji připravená,“ pohlédne k Teranell.

[tab]Gorglin se zrovna zvedá k odchodu a platí muži za svou útratu. Na půli cesty k východu se však dveře hospody náhle otevřou a z ulice se ozve hluboký hlas, který v „molové“ tónině dokončí písničku.
„Já půjdu za svou milou do chýše v lese Vlčím,
až samou radostí: „Chci tě!“ křičím...“
Pak ten mladý muž zmizí definitivně ve tmě a na vás konečně padne únava. Čas spát.

---------------------------------------------------

Nikl: Vzhledem k tvé dlouhé neaktivitě tě musím z questu vyčlenit. Přeji ti hodně zábavy v tvé další hře.

Gorglin: 7+8 Líbí se mi, jak se snažíš ostatní zapojit do diskuze... zpívající válečníku :)
Evandor: 7 Pěkný a dlouhý příspěvek. Škoda jen, že tak velkou jeho část zabírali básničky, které nebyly nahlas vyřčeny. ;)
Benedikt: 5 Odvážné odhalení sebe sama, ale co... zatím žiješ a možná si získal i nějaké ty ženské sympatie :)
Kira: 5+4 Skvělá hra za postavu. Zdá se, že psa sis nakonec dobře obhájila a že to nebylo zvláště před trpaslíkem lehké. :)
Teranell: 5 Plánuješ dopředu? To se maj na co těšit. :)
Galen: Co je s tebou?

Zaplatil si krčmáři 2 stříbrné za propité pivo a vydal ses směrem domů. Procházíš křivolakými uličkami a na cestu ti svítí dorůstající měsíc. Již brzy by měl být úplněk. V tuhle pozdní hodinu moc obyvatel města nepotkáš, a tak se dostaneš bez jakékoli příhody bezpečně až do domu svých rodičů. Ti sedí kolem dubového stolu uprostřed kuchyně a na tebe jenom krátce pohlédnou. Již jsou docela zvyklí, že se vracíš v pozdní hodiny domů a ne vždy v naprosto čilém stavu. Vydáš se jít spát, ale v tom na tebe otec zavolá:
„Pojď sem. Potřebuju se s tebou domluvit na zítřku. Budu chtít od tebe pomoct v kovárně.“
To ti tak scházelo ještě...

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Svůj příspěvek mi šeptej.

Když vyjdu z krčmy ven, tak se jen porozhlédnu po tom ňoumovi, kterému se nelíbila moje verze té písně. Ale když si ho nevšimnu, tak se lhostejně vydám domů s dobrou náladou, že vše mám a to nejdůležitější je, že mám nabroušené zbraně.
Když vejdu do domečku, tak se podívám na své rodiče a rukou jim pokynu na pozdrav. Zrovna, když se chystám zahučet do svého pokoje a jít chrupat, tak na mě otec vychrlí to, že chce, abych mu šel pomoct do kovárny. Tak na tohle jsem opravdu připravený nebyl.
Otevřu pusu a zadívám se do země, jako by tam byl nějaký hnusný chroust a já jsem ho chtěl poslat do řitě.
[i]No, to si snad dělá prdel, já nemohu s ním jít do kovárny...já, no, to prostě nejde, musím s nima zítra odejít na ty vlky, kurva, proč já? Co jsem komu udělal?! No, musím jim to teda říct a vysvětlit jim to.[/i]
[b]Ehh, no otče, víš, já s tebou jít nemohu. Já zítra jdu si jdu vydělávat nějaké ty peníze a bude jich fakt jako hodně! Asi to moc přesvědčivě neznělo co? No dobře, víte jak se tu ztráceli ti občané, jak šli do toho lesa a jenom pár se jich vrátilo, zabili je ti vlci. A když jsem byl jednou na naší verandě a opravoval jsem tam, nějaké ty parkety na podlaze, tak ke mne přišla jedna nádherná žena a dala mi nabídku, jestli nepůjdu s ní a ještě dalšími lidmi do toho lesa, ty bestie vyhubit, nebo spíš zjistit, co je to popadlo. A taky tě chci pomstít, za to, že se do tebe ta potvora jednou zakousla, když jsi šel na houby, vzpomínáš? Musíme to udělat, jinak se nebude dát čím topit o zimu, chápeš? Ty bestie nikomu nedovolí jít do lesa kácet stromy. A proto je musíme zabít! Už nikdy se nebudeme muset bát těch sviňuch, nikdy víc! Zbraně mám ostrý, kroužkouvku mám promazanou, helmu mám naleštěnou, jídlo mám, pálenku též a brousek mám taky. Otče prosím, musím to udělat, jde nás dohromady, asi šest. A jsou tam dvě elfky, vsadím se, že o našem národě pochybujou, ty šikmouchý cácorky, ukážu jim, zač je toho loket, že trpaslíci, jsou lepší! A to nejdůležitější je, že za to dostaneme dost peněz, budem si moct dovolit nový náčiní do kovárny, do domu, uvidíš, vrátím se s penězma, a hlavně určitě se i nic nestane, vždyť jsi mě učil bojovat ty ne?! To ty jsi mě to naučil, jak zacházet se sekerou a tím vším okolo boje.
A matko, nemusíš se bát jde nás šest! A je tam jeden člověk, s kterým jsem se skamarádil, a vím, že je to dobrej bojovník, on mi bude krejt záda a já jemu. Nebojte se a otče musíš to pochopit. Jednak už jsem hrozně dlouho nebojoval a budu mít s toho i užitek, ty peníze! Vraccas bude nade mnou a bude mě chránit, protože uvidí, že chci pomoct lidem. Dovolte mi to, prosím. Musím vstávat zítra brzo ráno, abych se připravil a procvičil, pak vyrazíme.....[/b] s dlouhým výdechem mojí řeč dokončím.
[i]Snad to tedy pochopili, musí pochopit to, že tady zhynem, když nebudem mít dřevo, na zátop. Musíme z něčeho přece žít, přece se ti pitomí elfíci šikmoušácký nepodělaj! I kdbyby mi to zakázali, já musím jít, je to moje povinnost! Ostatní trpaslíci o mě ještě uslyšej, to se neboj Vraccasi.[/i] podívám se na rodiče s takovým výrazem, nedočkavosti a zároveň prosbě o to, aby mě pustili.
[b]Nic se mi nestane.[/b] zopakuji, abych je ještě více uklidnil.
Pak vytasím obě sekery a položím je na stůl. Vezmu Nilgorg II do ruky a jen lehounce se dotknu svého prostředníčku, tak aby mi z něho začala téci krev. [b]Vidíš? Perfektně jsem se připravil, když bylo volné chvíle, tak jsem se potají zastavoval v tvé kovárně, abych si je mohl dobře nabrousit, jsou ostré, jako břitva na holení, nic mě nemůže překvapit! [/b]teď už s lehkou pýchou se podívám na rodiče, jak se tváří. S prostředníčku mi odkápla kapka krve na čepel Nilgorg II zkrvavené. Pak už jen mlčky koukám na rodiče co mi na to řeknou.

Sedím a nic moc nemluvím, poslouchám stále žvanějícího Gorglina a v duchu si řeknu..
[i]"Začínám si myslet že utekl z nějakého bláznice pro nadměrně řečivé lidi, ale tak co je dobře, že tady jen tak nesedíme a nic nežvatláme, je to fajn Trpoš.

No já si nemyslím..
Ty radši nemysli..Prospěje ti to...
Hm myslím že ne..
A co proti Gorglinovi máš??
Je to vymaštěný blbec..

Hm nemyslím si to je to náhodou dobrej chlap..
Když se dáš na mou stranu na zlou, nebudeš hodný, uvidíš až budeš zlý tak to bude mnohem lepší..
Ne nebude..
Jak myslíš.."[/i]

A poslouchám Gorglina dál až domluví a odejde tak zaplatím hostinskému už u stolu a ostatním řeknu.[b]"No tak já jdu už taky asi spát, když zítra musíme vstávat brzy, tak se tu mějte a neožerte se na mol."[/b]Řeknu ostatním a jdu za Gorglinem..

[b]"Tak já jdu už taky spát tak půjdu s tebou a aspoň ti mohu odpovědět na tvé otázky.Hm sice si zbraně pojmenovávají jen Trpaslíci ale, tak to udělal i jeden člověk a co jako, že "Doteku Smrti".Coože ty jsi zabil psa??A co zahryznul se hodně??Znám to, můj pes taky jednou jednoho kousnul ale byl to lupič a ten nám radši vrátil všechny věci a odešel, tak jsme ho nechali.Jo a s tim nabroušením meče??Ano jistě obstarám si ten brousek ale zatím mám meč ostrý, jako no prostě hoodně ostrý tak se neboj už se těším až budu sekat ty vlčí hlavy."[/b]A jdu s nim když budu kousek od svého baráku tak řeknu.

[b]"No tak tady už bydlím, tak se měj, zítra se teda sejdem a kde že se to máme sejít a v kolik??Nějak sem to zapomněl."[/b]Pousměji se.
Až mi odpoví tak půjdu do svého bytu, jak vejdu tak se zamknu sundám si ze sebe věci, jednu dýku dam pod polštář a sednu si na postel, zapnu taky něco aby mě to ráno v určitou hodinu probudilo a zečnu přemýšlet o tom co se tu děje..

[i]No takže nejdřív přišla ta kočka Teranell, řekla, že se sejdem v té hospodě, tak jsem tam pak šel, bylo tam hodně lidí ale nejvíc mě zaujal ten Trpaslík je to snad největší řečník co znám, ale je super další lidi jsem ani moc nepoznal jen ta Teranell to je kočka.

No taky si říkám..
Zase ty??
No jasný beze mne by ten život byl na prd nemyslíš..
Nemyslím..
Jak myslíš..
No to teda myslím..

A co??Kdy půjdeš do té Teranell??
Neboj to víš nemůžeš hned, nejdřív musíš flirtovat a takoví věci..
Jo já vím ale už aby to bylo..

Trochu se bojím abych tam hned nezhebnul no ale znám báseň přesně na tohle.[/i]

Pak si lehnu, přikryji se peřinou a zavzpomínám na tu báseň řeknu si jí pro sebe ale i trochu nahlas.

[b][i]Život je zapálená svíčka
Život je auto s plnou nádrží
Život je bidlo pro slepice
Život je žížala v bahně
Život je inkoustové pero

Život začíná a končí
Věčnost neexistuje
Život je otec -
Genocidy
Lásky
Zbytečnosti…
Život nemá svědomí

Život je uhasínající svíčka

Život je labuť v zamrzlém rybníku
Život je film se špatným koncem
Život je fakt
Nikdo nepřežije... [/i][/b]

Pak se uvelebím na posteli a usnu….

Pomalu přikývnu, když se Gorglin zvedne k odchodu. Popravdě řečeno jsem nečekala, že se mi podaří vyhnat je do postelí tak brzy; spíš jsem se obávala, že tu budou vysedávat málem až do rána. Nu, tím lépe. Pro mě i pro celou družinu.
[b]"Dobrá. Sejdeme se zde v hostinci, nejpozději v pět hodin ráno. Se zásobami si nedělejte starosti, nechám něco nachystat,"[/b] dodám ještě předtím, než za oběma válečníky zapadnou dveře.
[b]"Vám dvěma též doporučuji zaplatit si pokoj a jít spát,"[/b] obrátím se ještě na Galena a Benedikta, když sahám do vnitřní kapsy pláště pro měšec s penězi. Pomalu vyskládám na stůl tři hromádky zlatých mincí - všechny po dvanácti - a přisunu je k jejich novým majitelům. Gorglin s Evandorem si na zálohu nepočkali. Jejich chyba, já už jim to připomínat nebudu. Nejsem zvyklá opakovat, co už jsem jednou řekla, a nehodlám to dělat ani teď.

Vstanu, měšec se zbytkem peněz schovám zpět do kapsy a plášť si volně přehodím přes ramena. Výmluvným gestem ruky pokynu hostinskému, aby nikam neodbíhal, poněvadž si přeji ještě jednou s ním mluvit. Po rozčileném tónu jako by se slehla zem; kdyby v tuto chvíli někdo nezaujatý začal poslouchat náš rozhovor, ani v nejmenším by ho nenapadlo, že jsem ještě před pár okamžiky měla chuť připálit tomu flákači pozadí, tak moc jsem zdvořilá.
[b]"Měla bych na vás ještě jednu prosbu. Mohl byste nám na ráno nachystat nějaké zásoby? Pro šest lidí. Pocestujeme pěšky, tudíž by to mělo být něco lehčího, co dlouho vydrží. Děkuji, peníze vám dám ráno."[/b]
Očima vyhledám Kiru a naznačím jí tak, aby se také zvedla.
Najít mů pokoj už není nic těžkého. Za doprovodu hlasitého klapání podpatků svým typickým kočičím krokem zamířím nahoru do patra. Počkám, než mě druhá elfka dožene, a do pokoje vstoupím spolu s ní.

Jako hoch jsem nebyl nikdy moc ukecaný. Štěbetání u ohně s chlapci a vtíravé otázky na starší lovce byly jen chabou učebnicí mluvy a tak teď jen naslouchám ty pronárody, co se zde sešli. Již se ani neorientuji v tom, kdo co řekl či plácl. Po chvilce mi už v hospodě není příjemno. Nespokojeně se vrtím na židli, občas se ohlédnu po mizícím slunci či černé prázdnotě.

[i]Chjo. Furt hledám zámnku k odchodu a ne a ne se odtrhnout od židle. Slunce v čoudu a i ty opilce už vyhazujou. Tak vstávej, Galene! Ještě chvíli...[/i] Dilema hodné filozofa či naprostého blba mnou lomcuje a byl bych v duševním rozhovoru pokračoval podobným způsobem ještě dlouho, kdyby iniciativu opět nepřevzala naše nová zaměstnavatelka. "Dobrá..." odvětím jen zasmušile a stáhnu jednu z hromádek mincí k sobě a přidám je k zbylým mincím, které se mi povedlo nashromáždit. Dívám se na ně tuze nedůvěřivě. Blyští se a třpytí a je toho mnohem víc, než jsem kdy viděl a tak začínám pomalu ale jistě litovat, že mě naučili počítat jen do pěti. [i]Ale co, aspoň těch pět mincí tam je...[/i]

A tu mnou trhne další dilema. [i]Ubytovat se v hostinci? Když jsem dote´d chrápal jen na kapradí či slámě v chlévě? Když zatraceně nepočítám ten krátkej pobyt na farmě... Ale... jak asi poznám "pět" hodin ráno?[/i]

"Hostinský? Kolik stojí pokoj na jednu noc?" optám se celý nesvůj. Bude-li to do částky, do které jsem schopen napočítat (=5), pokoj si objednám a na noc v něm přespím s doufáním, že mě vzbudí rachot srazu v pět hodin...
-----------------------------------------
Tak zase žiju...

Slova trpaslíka mě nechaly klidným. Je jasný že trpaslíci nemůžou tohle pochopit. Umí jenom válčit a ne moc přemýšlet. Nic mu na to neřeknu a nechám ho odejít. Nemá cenu si dělat nepřátele hned od začátku. Po odchodu Gorglina a Evandora si vyslechnu Teranell, vezmu si zálohu a hluboce poděkuji. Ještě se ohlédnu na Kiru než odejde s Teranell do svého pokoje a taky vstanu. Hodím na stůl pár drobáků za pivo a popřeju Galenovi dobrou noc a taky se odeberu do svého pokoje.
Jen co vstoupím, zamknu dveře, svléknu si vestu, zbroj a boty a uvelebím se u okna a hledím do temné noci.[i] Otče, stůj při mně na této cestě.[/i] Znovu si vybavuji vzpomínky na svou minulost až po dnešek.[i] Proč se to muselo stát otče? Proč si nás opustil? Potřebovali jsme tě a tys nás opustil. Kdybys žil tak by se tohle nestalo a vše by bylo v pořádku.[/i] Pomalu upadávám do deprese.[i] Ne! Musím na to přestat myslet. Co bylo to bylo a teď je teď. Musím se připravit na zítra.[/i] Pomyslím si. Sednu si pohodlně na postel a začnu meditovat abych byl na zítra fit a měl čistou hlavu…

„Nesmysl, doma budeš! To je úplná kravina!“ protestuje matka.
„No...“ otec se zamyslí a střídavě kmitá očima z tebe na matku.
„Jak to myslíš no?“ pohlédne matka zuřivě na otce.
„Zítra bych sice potřeboval trochu helfnout, ale moh bych to taky zvládnout sám. Navíc, prachy teď potřebujem furt víc a víc. Je už dost velkej, aby...“
„Dost velkej? Vždyť je tam Vraccas ví kolik vlků a ty ho tam chceš pustit samotnýho?“
„Vždyť si ho slyšela, nejde tam sám. Zvládne to. Sekerou se už ohánět trochu umí. Musí se toho sice ještě hodně naučit, ale na tu zvěř z lesa to bude stačit.“
„Ale vždyť je...“
„Navíc už je nejvyšší čas, aby se přestal držet máminy sukně, nemyslíš? Sakra musí být taky trochu soběstačnej.“
„Dobře no, ale...“
„Už jsem rozhodl. Však se ti brzy vrátí.“

Matka sklopí zrak a rezignovaně kývne hlavou. Přistoupí k tobě a políbí tě na čelo, na tvář, na druhou stranu, znovu na čelo...
„Už ho nech. Jdi spát.“ odstrčí ji otec jemně na stranu a přistoupí k tobě. Dá ti ruce na ramena a prohlásí s vážným výrazem: „Pěkně jim zmaluj prdel chlapče. Ty bestie si to jenom zaslouží.“
Otočí se a chce odejít s mámou do ložnice, pak se však na chvíli zastaví a ohlédne se zpět.
„A nenech se natáhnout. Ať ti daj za to pořádnej revanž. Řekni si o zálohu, jasný? Jen ať vědí, že nejsi žádnej prd-mozek, co se hned hrne do všeho.“
Oba rodiče odejdou do svého pokoje a nechají tě o samotě. Následuješ jejich příkladu a rozhodneš se jít do postele. Netrvá dlouho a ty se vydáš do říše snů.

[i]Statek. Přibližuje se. Dveře. Stiskneš kliku. Pomalu se otevírají. Tři těla. Smrt. Krev. Nepořádek. Stín. Pohyb. Otočíš se. Člověk se rozmachuje. V rukou drží meč. Chce tě zabít. V ruce máš sekyru. V očích má strach. Brzy tě zabije, pokud něco neuděláš...[/i]

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě piš šeptem.

Uleháš ke spánku s tichými slovy básně dávno uložené v tvé paměti. Zavíráš víčka a brzy upadáš do slastného nevědomí.

[i]Stromy. Všude kolem tebe. Támhle Gorglin. Kira. Benedikt. Galen. Teranell. Teranell! Otočená zády. Něco říká. Zavytí. Vlk. Vlci. Boj. Jeden se řítí přímo na tebe. Jednou ranou meče ho přibodáváš k zemi. Krev. Nehybné tělo. Další vlk. Běží přímo na Teranell, která ho nevidí, stále otočená jinam. Nevidí ani tebe. Vlk je rychlý. Už jenom deset sáhů... Stojíš jen 3 kroky daleko od ní. Stačil by jediný skok. Pět sáhů. Vlk se chystá ke skoku přímo na Teranellina nekrytá záda...[/i]

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Teď piš šeptem.

Rozloučíš se s ostatními a vydáš se k pultu. Otázka hostinského očividně trochu překvapí a s nedůvěřivým pohledem ti odpoví.
„Dělá to 9 stříbrných za pokoj. Umyvadlo s vodou stojí jeden stříbrňák a horká koupel další tři. Pokud na to ovšem máte...“
Peníze (napiš mi kolik mu chceš dát) vyložíš před ním na stůl a ten je s podivením okamžitě sebere. Vezme z police za sebou železný klíč s číslem 9 a podá ti ho. Dál již se o tebe nezajímá, a tak se odebereš do svého pokoje. Odložíš si své věci, zamkneš a vlezeš si do teplé postýlky. Jiné než spát na ulici. Vskutku královské. Dnes se vyspíš, jako ses vyspal málokdy. A s tímto slastným pocitem si konečně usnul.

[i]Bum, bum, bum! Stůl, sklenice, pivo. Bum, bum, bum! Trpaslík, člověk, elfka. Bum, bum, bum! Elfka, Teranell, prsty. Bum, bum, bum! Prsteníček, prostředníček, ukazovák. Bolest. Bum! Bolest hlavy. Bum, bum! Hrůzný úsměv od jednoho špičatého ucha k druhému. Bum, bum, bum! Nesnesitelná bolest. Vstaneš. Elfka vstane. Meč. Teranell vytáhla meč. Krásný dlouhý meč. Na jílci drahokam. Leskne se jako stříbro. Hrot se skloní k tobě. Přibližuje se...[/i]

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Teď piš šeptem.

Když jim to dopovím, tak se zaposlouchám co mi asi tak na to mohou říct. První se ozve matka, která nemá asi moc radost.
Když už se chci do toho trochu vložit a něco podotknout, tak mě předběhne otec a začne matce vysvětlovat, že by to nebyl, ani tak špatný nápad. Lehce se usměji a nechám ho to dopovědět, matka vše pochopí, ale vidím, že má o mne velký, ale opravdu hodně velký strach, pak mi dá polibek na čelo.
Když už se chci obrátit na podpatku a odkráčet do svého pokoje na půdě, tak mne otec zastaví a položí mi ruce na ramena se slovy "Pěkně jim zmaluj prdel chlapče. Ty bestie si to jenom zaslouží."
[i]Jupíí, můžu jít s nimi, pomstít otce, zabojovat si a ještě za to dostanu penízky, co víc jsem si mohl přát? Asi nic. Ale Vraccasi, dej aby se rodičům nic nestalo, prosím! Ale Gorgline, ty si na sebe dávej velkýho majzla, nechceš, aby se tvoje mamka objesila, kdyby se ti něco stalo, tak se alespoň trochu ovládej, jasný?! Jo jo, jasan. A hlavně si msuím říct o tu zálohu, abych nevypadal, jako ten nějakej trpaslík, kterej je blbej jako dřevěnej houpací kůň! Však na to já nezapomenu, když se jedná o prachy, tak to jsem chytrej jako ty špičatouchý cvelfové, hehe. Všechno mám připraveno a zabaleno, jsem peeerfektně vybaven.[/i] po mém zamyšlení se ještě rozeběhnu za rodičema a oba je obejmu se slzami v očích. [b]O mě se bát nemusíte, jsem dítě našeho kováře Vraccase, nic se mi nestane. Otče, možná budu pryč i několik měsíců, tak se o mě neboj! A peníze přinesu! Jo a jinak vstávám už brzo ráno. Tak na sebe dávejte pozor, prosím, slibte mi to.[/b] řeknu rázně ve svém hlase. Pak se otočím a zamířím svému pokoji, kde si připravím věci na ráno a vše raději pětkrát zkontroluji, abych na nic nezapomněl. Pak si lehnu na do postele a zachumlám se do ní a nechám se oddat svým snům.

***
V dálce vidím statek, ke kterému se rychle vydám, jsem u něj téměř hned, vidím kliku, kterou stisknu a otevírám dveře. Vidím tam tři mrtvá tělíčka. Hlavou mi proběhne snad miliarda věcí, například smrt, krev.
Všude je nepořádek, jako u mě v pokoji, otočím se, jelikož jsem spatřil stín, je to zřejmě člověk. Drží v ruce meč, s kterým se rozmachuje. Meč je rychlí jako střela, ale já jsem byl rychlejší a stačil jsem jeho úder vykrýt. Ozve se rána, když narazí ty dvě zbraně do sebe. V tu chvíli se mi rozklepala kolena, ale já jsem se nevzdal! Dřív než jsem stačil cokoliv udělat, tak se mi moje sekera odlepila od rukou a odletěla mezi ty tři mrtvá těla. Nilgorg II se zapíchla do jedné z těch mrtvol, byla to malá holčička.
Bleskurychle jsem vytasil Sunju a nepříteli jsem jí zabodl do boku. Rychle jsem jí vytasil a druhou ránou jsem zamířil na jeho krk. Ozvalo se něco jako "Fšššt....." a nepřítelova hlava se mi válela pod nohama. Běžel jsem si pro Nilgorg II, která byla celá zkrvavená od tělíčka té malé holčičky.
Vyběhl jsem ze statku a utíkal jsem domů.....
Cestou jsem se díval na zaschlou krev na Nilgorg II a poté jsem jí dal přízvisko zkrvavená.

S naprostou samozřejmostí přidržím Kiře dveře a nechám ji tak vejít do pokoje jako první. Nicméně, není to ani tak projev slušnosti, ale spíše opatrnost, jak se ukáže vzápětí. Jen co zavřu, odepnu z kožené šňůrky na zápěstí klíč, již od prvního pohledu podobný kování na dveřích, a pečlivě zamknu. Nestojím o zvědavé pohledy, otrapy, co si "omylem" v noci spletli místnost, ani o nezvané noční návštěvy jakéhokoli druhu. Hostinský již udělal vše, oč jsem ho požádala, a já už jej dnes nebudu potřebovat.
Po chvilce váhání nechám klíč v zámku.

Jsem zvyklá dostávat za své peníze jen to nejlepší - a dobře, že tak. Na velké posteli, která vévodí celé místnosti, se mohou bez problémů vyspat dva lidé. Tedy já i Kira.
Ledabyle dívku pobídnu, aby si odložila a udělala si pohodlí. Dvorská etiketa mě tedy alespoň z části neopouští ani v soukromí. Já sama nejdřív přehodím svůj plášť přes čelo postele (na straně bližší ke krbu, tak, aby do rána uschnul) a pak k němu bez ohledu na to, že bych mohla Kiru svým chováním pohoršit či dokonce urazit, přidám i zbytek svého oblečení. Boty, kožené kalhoty, opasek s dýkou a nakonec i odvážně střižené šaty. Až na prsten s velkým smaragdem a filigránský přívěsek, zavěšený na široké sametce kolem krku, na sobě teď nemám nic.
Zatímco si spínám vlasy do vysokého drdolu, Kira si může všimnout, že kromě oněch šperků mě zdobí ještě umě vyvedené tetování, mistrovská práce pokrývající šíji a celou horní část zad. Spletité černé linky dávají dohromady obraz velkého zakrouceného hada.
Vyzkouším, jestli voda v kádi není moc horká; pak se se spokojeným úsměvem ponořím až po krk a jednu nohu si pohodlně položím přes okraj.
[b]"Chtěla jsem s Tebou o něčem mluvit,"[/b] ozvu se konečně a pootočím hlavu směrem k druhé elfce. V záři plamenů jsou mé oči krvavě rudé a propůjčují mi tak výraz číhající šelmy. Štíhlým prstem ukážu na druhou stranu kádě.
[b]"Jinak, místa je tu dost. Přede mnou se stydět nemusíš."[/b]

I já přijmu hromádku zlatých mincí a pečlivě si je uschovám .Druhou rukou sundám ze stolu misky pro Daga.
Pohled na spokojeně mlaskajícího psa mě pohladí po duši a na tváři mi vyloudí usměv patřící jen jemu. [i] Jen papej můj milý, zítra bude tvůj velký den a sílu budeš potřebovat setkáš se totiž se svými předky. [/i] Přímka pohledu jako by až pronikala skrz jeho tělo přes to vlídnost a láska se lze z mých očí poměrně snadno vyčíst.
[i]Ale to ne [/i]. Uvědomím si rychle že moc veřejně ukazuji svoji slabinu. Hlava se bleskově otočí zpět a ten vzácný pohled zanikne v lesku očí jako by tam nebyl nikdy ani náznak.

Ruce zachytí lem pláště po pár chvilkách odcházím s mojí novou „přítelkyní“ k jejímu pokoji.
[i]Zvláštní … po takové době někoho nazvat svou přítelkyní. [/i] Zamyšlena pokračuji přiměřeným krokem. [i]Přítelkyně… [/i] Přemýšlím to slovo se i v této ironické podobě zarylo hluboko do mé mysli. Ze zamyšlení mě vytrhne jen pouhý detail. Spontánně sem otočila hlavu mírně bokem a zahlédla svého přítele nad prázdnou miskou jak nevěřícně hledí za svou odcházející paní.

[b]„Promin „[/b] špitnu jak mile se zastavím ,abych ho zavolala k sobě. V mém gestu , které okamžitě rozpozná už zase věrně hlídá mé kroky. Pohladím ho po hlavě a omluvně na nej pohlédnu. „ Neboj na tebe bych nezapomněla“ promluvím k němu.
Pak už se jen lehkou úklonou rozloučím s přítomnými a nechám se odvést Taranell do pokoje.

Elfka zavírá dveře, jen tak tak se Dag proplížil ,aby si nenápadně lehl k posteli a čekal co mu poručím.
[i]Musím se na ni soustředit dát si pozor na to co dělá a na to jak se chová…[/i]Jestě naposled osvěžuji svou mysl něž se pustím do jednání s elfkou. Každý pohyb každý náznak výrazu v očích znamená víc než rozsáhlé vyprávění. Stačil by jeden pohyb ruky aby pochopila co mám v umyslu a na co se chystám.
Začne si odkládat a já abych dokázala svůj záměr vyhovím jejím nabídkám brzy už mé vybavení leží co nejblíže hlídače a na sobě mám už jen pra málo věcí které kryjí štíhlé elfské tělo.
Zhluboka se nadechnu nasadím netečný výraz a zbavena posledního oblečení přijímám nabízené místo. Vlasy mi splývají daleko po zádech , lokty opřené o hranu lázně.
[b]„o čem tedy chceš mluvit“ [/b] ton hlasu naznačuje že sem ochotná naslouchat jejím prosbám , nebo spíš pokynům.

[i]Míhající se obrazy. Bouchání. Obrazy. Bouchání. Bolest! Teranell? Meč? Nádherný? Strašlivý! Strach a tíseň. Nic kolem mě. Jen bouchání. Bolest. A meč se blíží. Strach! Snahy coufat dozadu. Neotáčet se! Strach. Odohodlání. Svaly napnuté připravené uskočit. Napětí. Zuřivost.
Útok? Úskok, výpad![/i]
--------------------------------------
Snad mě za takhle krátký příspěvek nezabiješ, ale očekávám, že jsem ve snu a tam jako barbar přemýšlet nebudu a city, až na ty základní, dám stranou. *40*

V tichu svého pokoje si se oddal pokorně meditaci a začal sis pročišťovat mysl. Vzpomínky a myšlenky odplynuly a ty si dosáhl kýženého stavu. Nakonec si takto plynule usnul.

[i]Tma. Temno. Malá světélka. Jedno velké. Hvězdy. Měsíc. Měsíc v úplňku. Zavytí.
Noc. Stromy. Kráčíš lesem. Sám. Pařez. Kámen. Tělo! Žena. Elfka. Kira. Spí. Mělce dýchá. Vlk! Je u ní vlk. Veliký vlk. Kroky kolem těla. Nevidí tě. Ona spí. Jeho packa se dotkne její ruky. Zuby. Cení zuby. Je bezbranná.[/i]

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Odpověď mi prosím šeptej.

[i]To se mi musí zdát. To nemůže být pravda.[/i]Namlouvám si a pozoruji vlka jak obchází Kiru. [i]Vlci se lidí straní. Kdybych mě uviděl tak by možná utekl. Ale tak veliký. Ještě sem žádného takového vlka nepotkal.Musím ale Kiře pomoct.[/i] Pevně rozhodnut pomalu popojdu dále, aby mě vlk uviděl, ale abych byl přitom na bezpečnou vzdálenost od něj. S rukou na jílci meče pomalu postupuji vpřed, připraven k rychlému tasení..

-----------------------------------------------------------------
Vyprávění snů je těžký :-)

S okázalým zívnutím se prohnu v zádech a protáhnu se jako kočka. Oči se svislými zornicemi přitom stále nespouštím z Kiry, jako kdybych snad z jejího pohledu chtěla vyčíst, na co vlastně myslí. Vzbuzuji přitom nepříjemný dojem, že už to všechno stejně dávno vím. Líně se v kádi posunu, abych dívce udělala víc místa, a zvědavě nakloním hlavu ke straně.
[b]"Především o tobě,"[/b] protáhnu tichým, sametovým hlasem. V mé tváři tentokrát není ani stopy po úsměvu. Je mi totiž více ne jasné, že Kira mi nevěří ani o chlup víc, co já ostatním členům družiny, a vlezlým šklebem bych si proto moc nepomohla.
Chvíli mlčím, pečlivě zvažuji každé slovo. Jediný chybný krok by mohl znamenat ztroskotání všech mých plánů, a to já prostě nehodlám dopustit. Kira je sice elfka a už jen proto by měla mít na celou věc stejný názor, jako já, ale co můžu vědět? Lepší bude postupovat opatrně.
[b]"Pověz, jak se ti líbí cíl našeho podniku? Dole v lokále se mi zdálo, že nijak zvlášť. Nemám snad pravdu?"[/b] Krátce těknu očima směrem k Dagovi, pak opět obrátím veškerou svoji pozornost k elfce. [b]"Budu k tobě upřímná. Mně se to nezamlouvá o nic víc, než celý hvozd do základů vypálit. Zničit fyzicky, nebo mu sebrat duši, to už vyjde nastejno."[/b]
Rty se mi zkřiví v trpkém úsměvu. Přestože se snažím po celou dobu mluvit klidným a vyrovnaným hlasem, má poslední slova jsou lehce zabarvena nevolí a znechucením. Těžko říct, zda si toho Kira všimne.
Sklopím oči a volnou rukou sáhnu po kostce mýdla. Nechci, aby dívce svazoval jazyk můj útočný pohled.

Spím a zdá se mi sen, je to o boji s vlky všude samé stromy, nádherná Teranell tam stojí a ani neví, že za ní je vlk a připravuje s k boji, zařvu!!!"Teranell!!!!Pozor!!!!"Vytáhnu luk natáhnu šíp a vystřelím, mířím vlkovi na hlavu ale netrefuji se zařvu."Neeeeee!!!Teranell uteč!!!Ale už nic nemohla udělat, jen vidím, jak vlk se zabodává zubama do jejich zad, hned jak to udělá vidím své další kamarády jak umírají, je to hrozné všude krev všude smrt.Najednou se hodně rychle probudím vytáhnu díku a vyskočím z postele zařvu."Neeeee!!Nechte je být."Ale, když si uvědomím, že jsem tam sám, tak se jen posadím na postel otřu si pot z čela a napiju se vody, otevřu okno, podívám se zněj ven a trochu si oddechnu.

[i]"Sakra nikdy jsem takové sny neměl, jakto, že najednou mam strach nebo co??

No jo ty máš strach určite..
A to mi tedy řekni z čeho..
Z vlků..
ha ha ha.
No tak se podívej do toho tmavého lesa, zítra večer tam budeš i ty a nikdy nebudeš vědět co se ti může stát..

Já strach nemam..
Dobře to je jen dobře."[/i]

Nachvíli se odmlčím a pozoruji oblohu z okna pak zavřu okno a lehnu si..
[i]"No tak snad se mi už nic nebude zdát snad se už konečně vyspím."[/i]
Uvelebým se v postely díku vrátim pof polštář a zapřemýšlím o tom snu a o Teranell a po chvilce usnu.
_______________________________________________________
Promin vim, že tam je katastrofálně moc chyb ale ted nějak nestíham, až bude čas tak je opravím fakt promin za ty chyby.A ještě promin, že ten příspěvek je tak krátký..

Dlouze se na Teranell dívám , když mi zděluje že výprava kterou ona sama pořádá se jí nelíbí. Hledím na ni a snad jen ze zvyku hraji si pravou rukou na hladině vody.
[i]Nelíbí? tak ono se ti to nelíbí a proč ses tedy ochotna zaplatit za tuhle výpravu takovou cenu [/i].... Zlobím se , ale jen uvnitř ne venek pořád klidně a so jisté míry i záhadně hledím na elfku , která se zrovna natahuje pro mýdlo

Nechávám si čas ne rozmyšlenou a pozorně sleduji pohyby pak se náhle vzepřu a přistrčím svá kolena více k tělu.
[b]"Chceš mluvit o mě? tak se zeptej konkretněji"[/b] Doplním spíše řečnickou otázku plesknutím malíčkem o zmítající se vodní hladinu. [b]"Tak tedy dobrá"[/b] povzdychnu si a nasadím o poznání mírnější ton hlasu.
[b]"Měla bych spíše tendenci souhlasit s tím hraničářem , ale nejsem si moc jistá. "[/b] ted už probodávám elfku očima , aby mi neunikla sebemenší její reakce [b]" Snad mi mě jen zajímalo proč tedy pořádáš tuhle výpravu a proč si si k ní vybrala zrovna takové dobrodruhy"[/b] Poslední slovo vystřelím z ust přímo utočně. Pak se zpět svezu do kadě povolím nohy a temné prameny vlasů hodím tak že mi společně s kapkami vody zakývají dekolt i prsa.

[i]Hlava bez těla. V hrůze zkroucený obličej. V očích... strach? Pomsta? Něco nehraje. Podoba. Dívka. Muž bez hlavy. Hlava. Podoba.[/i]
V tu ránu se probudíš a zíráš na strop nad tebou. Tenhle sen se ti nevrací poprvé. Je ti jasné, že už se ti nepodaří znovu usnout, a tak vyhlédneš z okna a vidíš, že obloha je již poněkud světlejší, ačkoli ještě nesvítá. Může být něco kolem pěti hodin. Možná i víc...

[i]Strach. Útočí? Ne? Hrot meče se nehýbe. Držíš ruku na jílci meče. Výpad. Úskok. Tasíš meč. Meč! Kde je čepel? Vytáhl si pouze rukojeť bez čepele. Teranell se náhle rozchechtá. Smích. Zlost. Chechot.[/i]
Probudíš se na čele orosen ledovým potem. Už se ti nepodaří znovu usnout. Venku už se rozednívá. Slunce možná brzy vyjde. Měl by sis pospíšit.

[i]Jdeš blíž. Každý krok, vlčí zavytí. Oční kontakt. Vlk a ty se díváte sobě přímo do očí. Ty s rukou na jílci meče. Další vlk. A další. Čtvrtý. Támhle dva. Sedmý. Další. Smečka. Ještě kousek. Nejsi ani pět kroků od Kiry a vlka, když v tom se na tebe všichni najednou vyřítí. Tasíš meč. Bráníš se. Sekáš kolem sebe, ale marně. Bolest. Nejdřív v noze, pak ruka, zase noha. Jeden skočí na tebe. Povalí tě. A pak už je zuby. Zuby. Zuby.[/i]
Náhle se probudíš z noční můry a posadíš se na postel. Koukneš ven z okna a vidíš, že se už rozednívá. Slunce možná brzy vyjde. Měl by sis pospíšit.

[tab]Nad Varekou září hvězdy a silný déšť bičuje všechno, co se mu staví do cesty. Noc je chladná. Téměř dorostlý měsíc svítí na cesty nočním poutníkům a tvorům ve Vlčím lese. Vy však ležíte v teplých postelích, ukolébáni ke spánku. Bloudíte ulicemi snů a čekáte, až přijde den. Ten však ještě nepřichází. Brzy jste šli spát, a tak se probudíte těsně před úsvitem, kdy slunce je stále za obzorem. Jen obloha je méně temná a bez hvězd.
Než nastane nový den, schůzka dříve čeká vás. Z postelí musíte rychle ven, s vlky boj není žádný špás.

---------------------------------------------------

Což takhle dát si i trochu kritiky?

Gorglin: (7)+(5) Pěkné příspěvky. Jen ještě k tomu minulému příspěvku... nařídit něco podobného budíku? To bys byl docela frajer, kdybys něco takového měl ;-)

Evandor: 6+(3) Celkově to není špatné. Měl bych jenom dvě věci. Za prvé – není nutné za každou otázkou dělat dva otazníky. Ve většině případech stačí jeden a vypadá to líp. Za druhé. Ta básnička v prvním příspěvku ti to spíš kazí. Odložím stranou diskuzi o tom, jestli si to vymýšlíš sám nebo to odněkud stáhneš. Co mi ale vadí jsou verše jako „auto s plnou nádrží“ a „film se špatným koncem“, které se sem vůbec nehodí.

Teranell: 6+(5)+(5) Prostě pěkné. Kritika třeba příště. :-)

Galen: 5+(2) Líbilo se mi to počítání do pěti. Sedí to na tvou postavu. K vytknutí toho tady také moc není. Snad jen...ta aktivita ;-)

Benedikt: 4+(2) Moc tam toho není a sem tam nějaká pravopisná či stylistická chyba. Jinak je to ale dobré :-)

Kira: 5+(4)+(3) Tak tady se mi moc líbí jak píšeš. Hraješ dobře za svou postavu a je to o něčem. Jenom si dej pozor na ten pravopis. ;-)

[i]Tasím meč, rozmáchnu se! A! Srdce se mi skoro zastaví. Nic. Prázdnota. Všude. Jen ten smích. Krutý, nelítostný. Zabíjející.[/i]
"H!" vyrazím ze sebe a prudce procitnu. Sedím na posteli, studený pot z mého čela pomalu stéká a jen mě ještě více znervózňuje. Chvíli zmateně přemýšlím. Či se spíše snažím dát dohromady. Pak si vzpomenu na včerejší večer. Následky po pivu moc necejtím, ale uvědomím si, že jsem si zapomněl dojít koupit vybavení.

"Ksakru..." zabrumlám a vstanu z postele. Poté na sebe hodím své skrovné oblečení a všechno vybavení hodím do torny až na nože, které připevním k opasku. Vydám se svižným krokem na místo schůze... a přemýšlím.

[i]To byl ale sen. Ksakru. Jak skutečnost. Taková rychlost. A pamatuju si ho. Většinu snů zapomínám, ale tenhle... Hergot. Bylo to tak opravdové. Co když je to znamení? Třeba bůh z divočiny, kde jsem vyrůstal, ke mě přišel, aby mě varoval? Co když se tam odrazily naše duše? Do zadnice. Měl bych si dávat většího majzla. Nebo to jsou jen pitomé čáry bůhvíkoho? Či vliv hvězd? Nic neponechat náhodě. Buď ve střehu, Galene![/i]

Znova se zády opřu o stěnu kádě a s pečlivostí vlastní marnivým dámám - nebo kočkám - ze sebe začnu drhnout všechnu tu špínu a prach městských ulic. Musí být věru těžké představit si někoho jako jsem já, jak tráví dlouhé týdny uprostřed liduprázdné, pusté divočiny. Vypadám velice zaměstnaně, přesto však pozorně poslouchám vše, co mi Kira říká. Kromě zaujetí nejde z mojí tváře nic vyčíst.
Nakonec opět zvednu k druhé dívce oči a dovolím si další - i když poněkud trpký - úsměv.
[i]"Je mladá, ale opatrná. Začíná se mi líbit čím dál víc, i když svůj původní plán budu muset ještě odložit. Je přílš brzy na ukvapené nabídky; nejdřív se s ní budu muset trochu více sblížit. Hlavně teď něco nepokazit, to bych měla s konečnou platností po legraci. A nejen u ní."[/i]
[b]"Také souhlasím s Benediktem. Vlci by sami o sobě nešli lidem po krku. Musí tu být nějaký důvod, proč se chovají, jak se chovají. Kdyby starosta pověřil tímto úkolem někoho jiného, nemyslím si, že by se o to onen dotyčný příliš staral,"[/b] odpovím z části Kiře na její otázku a jakoby mimochodem jí podám kostku mýdla. [b]"Lidé jsou slabá a zkažená rasa, neumí nic jiného, než plenit a ničit. Hvozd je náš domov... A kdybych měla hádat, řekla bych, že se teď zbavuje lidí jako smrtícího moru. To je tedy můj důvod. Nechci, abychom o les nadobro přišli. Navíc, tento podnik nevzešel z mojí hlavy, a konec konců, ani z mojí kapsy. Co se týče výběru účastníků, ten byl čistě náhodný."
"A teď se zeptám zase já. Byla bys ochotná jít do toho se mnou?"[/b] přimhouřím očia upřeně se na Kiru zadívám. Nakonec jsem vsadila všechno na jednu kartu.
[b]"Nechám ti nějaký čas na rozmyšlenou, pokud budeš chtít. Ráno mi řekneš, jak jsi se rozhodla."[/b]
Vstanu, vylezu z vany ven a stoupnu si na rohožku. Pečlivě se osuším kusem čistého měkkého plátna, které tu nechal poctivý hostinský, rozpustím si vlasy a pokud Kira nechce ještě o něčem mluvit, lehnu si do postele a zavrtám se až po krk do přikrývek. Dnes už se mnou očividně nijak valná řeč nebude.

[i]Co...se to....?![/i] najednou se probudím.
[b]Áá, kruci, co se to?! Aha zase ten sen, já se toho nezbavím, nikdy.[/b] Zvednu se z postele a utřu si pot do polštářku na kterém spím. Začnu se oblékat do svých šatů a na ně si navleču svou zbroj, tak aby mě nikde netlačila. Nasadím si ponožky a druhé si dám do torny. Pak si vezmu do ruky Nilgorg II a párkrát si si máchnu a položím ji zpět.
Připravím si lavor se studenou vodou a umyji se.
Zbylou a špinavou vodu chrstnu ven z okna na kytky a trávu, která nám rosta za domem. Sednu si na zem a začnu si procvičovat tělo. Protahování a třicet kliků nechybí.
Zvednu se a připnu si Nilgorg k opasku a se Sunjou udělám totéž. Všechny věci si zabalím do torny a seběhnu dolů po schodech. Tam se pořádně napiji a najím, vykonám potřebu a na hlavu si přiložím helmu, kterou ještě vyleštím. Po vydatné snídani ještě usmolím vzkaz pro rodiče.
***

[i]Milí rodičové, tak jsem se vibatolyl z postele a a vyrazil na ceztu. Se mějte fajn a dávejte na sebe bacha. Čím dřív se domu vrátim tim líb. Všechno mám sebou. To jsem vam neřek že tahlencta cesta mě bude mozna stát živod. Ale snad se mi nic nestane, ahoj. váš sin Gorglin.[/i]
***
Když ten "vzkaz" dopíšu, tak se odhodlám a vyjdu z domu.

Cestou mám raději ruku položenou na topůrku Nilgorg a podívám se jestli jsem si vůbec vzal náhradní topůrko a kladivo. Když jsem se ujistil, tak budu pokračovat dál ve své cestě. Když dorazím na místo setkání, tak počkám a ž tam příjde Teranell a přijdu k ní.
[b]Dobré ráno paní. Nebudu to dál okomentovávat a řeknu to hnedka na rovinu. Včera jsem byl trochu mimo a tak jsem si to neuvědomil, ale teď jsem vztřízlivej! Otec mi připoměl, ať vám řeknu o tu zálohu. Já nejsem blbej, jasný?! Tak mi prosím tu zálohu dejte.[/b] domluvím s rázností v hlase, že to myslím vážně.
[i]To může zkusit mi to nedát, já bych jí pak něco ukázal. Já vím, že ty peníze potřebuju, ale víc to potřebujou rodiče. Musí mi to dát, prostě musí![/i]
Pak počkám jak mi na to odpoví, a zcela jistě doufám, že mi je vydá. Pak už jen budu čekat na ostatní a přešlapávat na místě.

Slova jako by se utopila v pohybech těl. Vezmu si od Taranell kostku mýdla a se samozdřejmostí ji pokladám na svojí světlou kůži. Lehkými pohyby přejíždím sem a tam dokud se nevytvoří pěna.
[i]Je to až moc zajímavé[/i] Podezíravě hledím na elfku která se očividně chystá ulehnout ke spánku. Nemluvím a jen kývnutím naznačím přijmutí nabídky na rozmyšlenou. [i]Do rána času dost[/i] věnuji se myšlence a představím si pod ní bezesnou noc plnou zvažování různých možností.
[i]Preci sama ví ,že přemýšlet nemusím, ví že sem pevně rozhodnuta tak proč mi dává ještě čas?[/i]
přimhoučím oko a rukou začnu omývat tělo od mýdlové pěny.
[i]Dobra tedy tak ráno[/i]
Klidně vstanu z kádě a vstoupím na podlahu pokoje. Dag mírně zvedne hlavu a uklidněn mým gestem ji zase ospale pokladá zpět na packy. Plátnem pečlivě osuším tělo a ulehnu také do postele. Ještě před tím dám obezřetně svou dýku pod polštář.

[i]Je to opravdu zvláštní nemužu si dovolit věřit nikomu sand jen můj psí přítel má moje srdce otevřené , ale v přítomnosti této elfky se necítím ohrožena. I když[/i] Položím ruku na polštář pod kterým spočívá dýka [i]Plonou ldůvěru tedy rozhodně nemá[/i]
[b]"Tak tedy zítra"[/b] Zopakuji tiše.
Netrvá dlouho a dostihne mě lehký závoj spánku

[i]Tma. Stíny stromů. Stíny postav. Ještě něco. Ticho. Strach. Dvě světélka. Další pár světel. Třetí. Vlci. Zmatek. Vlci vás obklopují. Kruhy. Boj. Stojíš uprostřed kruhu. Náhle... bolest v zádech. Ostré drápy. Krk. Krev. Všude je tma.[/i]

Po řádné koupeli a krátké rozmluvě jste ulehli ke spánku. Kira spí naprosto klidně. Probudí ji až Teranellin nenadálý výkřik. Asi má nějaký zlý sen. Venku je stále ještě tma, ale už mnohem menší. Do svítání může chybět ještě tak hodina.

--------------------------------------------------------------------------------------

Už můžete obě psát veřejně.

[b]"NAI!"[/b]
Zoufalý výkřik pronikne ze sna jako bodavé ostří. Tma.. Stíny stromů.. Stíny postav... Vlci... Tesáky zarývající se do nechráněných zad... Opět tma... Zrada!
Roztřeseně se posadím na posteli a na nahém těle se ve světle měsíčních paprsků zatřpytí kapky potu. Zmuchlaná přikrývka sjede jako had na podlahu a další moje vyděšené zakvílení udusí sevřená pěst, kterou si ucpu ústa. Ze všech sil se snažím zklidnit dech a ztišit burácení rozbouřené krve ve spáncích, ale daří se to jen velmi pomalu. [i]Byl to jen sen, ty hloupá...![/i]
Konečně ruku odtáhnu a otupěle si prohlédnu dva fialové půlkruhy, které na ní zanechaly moje zuby. Zamrkám a potřesu hlavou. Už je to pryč, ale stejně... Tohle se začíná dít až příliš často, nehledě na to, že jsem svou slabostí vzbudila i Kiru.
Náhle mě rozklepe zimničný třas, a tak vstanu, nejistou rukou stáhnu z čela postele svůj plášť a celá se do něj zahalím. S úlevou zabořím prsty do kožešinové podšívky a přitáhnu si záhyby látky těsněji k tělu. Bosky přejdu ke zdi, trhnutím rozrazím okenice a zhluboka se nadechnu čerstvého nočního vzduchu. Venku je ještě tma, do úsvitů zbývá nejméně hodina. Nebýt toho... Mohly jsme ještě chvíli spát.
Povzdechnu si. Ve tváři se mi opět usadil onen lhostejný, chladně netečný výraz, ačkoli oči mluví jinak. V odrazu měsíčního světla se rozpíjejí do truchlivé, všepohlcující nafialovělé černi a zračí se v nich hluboko zakořeněný smutek a znova a znova prožívaná bolest. Teprve několikeré zamrkání zažene zbývající chmury a kamenná maska ledové královny se tak stane dokonalou.
[b]"Asi bychom se měly obléct,"[/b] ozvu se po chvíli tichým, odměřeným hlasem. Vlastně je mi jedno, jestli už se Kira náhodou neoblékla; ta výzva patřila spíš mně než komukoli jinému. S pohledem upřeným kamsi nad střechy domů poodstoupím od okna a teprve pak se otočím. Plášť odložím na postel, zběžně si opláchnu obličej a krk v umyvadle na nočním stolku a nasoukám se do šatů, do kalhot a do bot - jen ještě poprosím Kiru, aby mi pomohla utáhnout šněrování na zádech. Tlumok s veškerými svými věcmi mám nachystaný už od předchozího dne, a tak v rychlosti posbírám své šperky, plášť i batoh si hodím přes rameno a s rozžatou svíčkou v ruce vyjdu ven z pokoje. Klíč snad vezme moje společnice.
Klapání mých podpatků se ostře rozléhá lokálem, když sestupuji dolů po schodech a kývnutím zdravím Gorglina s Galenem.
[b]"Tak co, jak jsi se rozhodla?"[/b] oslovím Kiru tiše - na půl úst a tak nenápadně, že bych se velice divila, kdyby si toho někdo všimnul. Ležérním gestem si upravím záhyby na šatech a sehnu se, abych si došněrovala boty. Oproti včerejšku působím mnohem praktičtějším dojmem, i když jistá uhlazenost pohybů mi zůstala.
Počkám si na odpověď a pak se vydám hledat hostinského.

Sešli jste se ještě před svítáním v lokálu a čekáte na zbylé dva společníky, kteří se buď jen opozdili nebo mají vlhko v kalhotách. Venku již přestalo pršet, ale i tak budou určitě cesty pěkně blátivé. Pro některé z vás to bude znamenat rychle promáčené boty, až vyjdete z města.
Teranell vyhledá očima hostinského a najde ho, za pultem sehnutého nad rozbitou flaškou.
„Já se na to můžu vykašlat! Furt musí něco rozbíjet... jou.... ouu, moje záda!“ chytne se levou rukou za bolestivé místo (kde jinde než v kříži) a nemůže se narovnat. Elfky si zatím ani nevšiml. Je plně zaměstnán vlastním problémem.

---------------------------------------------------

Galen: 3 Zajímavé úvahy :)
Gorglin: 5 Pěkné hraní za postavu :)
Teranell: (5)+6 Krásné... mimochodem, to ignorování Gorglinovy otázky bylo záměrné? :)
Kira: (3) Dal bych ti víc, nebýt toho pravopisu. :)
Benedik, Evandor: Vstávat pánové! Příležitost klepe na dveře jen jednou...

Téměř před 17 lety ses narodila v elfí osadě jménem „Pomněnková“. V té době bylo ve Vlčím lese takových osad co bys napočítala na prstech dvou rukou. Skoro všechny byly v následujících patnácti letech opuštěny. Elfové se začali stěhovat do Vareky - dva míle vzdáleného lidského města na východ od lesa. Když ti byl jeden rok, tvoje matka těžce onemocněla a dva měsíce bojovala se zákeřnou chorobou, než nakonec podlehla. Otce si nikdy nepoznala a bohužel ses ani nedozvěděla, kdo by to mohl být. Po matčině smrti se tě na její požádání ujala rodina, která žila při východním okraji Vlčího lesa. V jejich společnosti si vyrůstala a naučila ses kromě práce na statku také číst a psát. Tvoje adoptivní matka je štíhlá pětatřicetiletá elfka jménem Jirena. Její muž Kron je člověk, ale žije v souladu s přírodou, což není pro lidi zrovna typické chování. Tvůj nevlastní, o čtyři roky starší bratr se jmenuje Deret. Kron je drvoštěp a loví zvěř. Žijete vlastně spíš přírodním, než městským způsobem života. Berete si však jenom tolik, kolik potřebujete. Vedete klidný a spokojený život.

Při jedné ze svých častých ranních procházek lesem si potkala zajímavého člověka – starce, který ti jako první odhalil malá tajemství alchymie. Své pravé jméno ti nikdy neřekl, ale již při vašem prvním setkání si vysloužil přezdívku. Stál opřený o velký starý dub v oblečení barvy kůry stromu, až téměř vypadal, že je součástí kmene. Od té doby si mu neřekla jinak než „Starý Dub“ nebo „Starý Doubek“. Bydlí ve středu lesa na vysokém kopci, poblíž Vlčí skály. Nikdy si však v jeho dřevěném srubu nebyla. Vyprávěl ti však, že má v něm velikou knihovnu a že ti jí jednou ukáže. Když ses o „Starém Doubkovi“ jednou zmínila před rodiči, bylo z toho náramné posvícení. Matka šílela, jak tě mohlo napadnout důvěřovat úplně cizímu člověku a otec ti stále kladl na srdce, aby ses už s ním vícekrát nestýkala. Jejich varování a zákazy však spíš ještě přispěli k vašemu častějšímu setkávání. V den tvých šestnáctých narozenin ti přinesl tlustou knihu o alchymii a tobě udělal takovou radost, že si doteď pamatuješ jeho překvapený výraz, když si ho políbila na tvář jako svého znovu nalezeného dědečka.

Když ses dnes ráno probudila, měla si pocit, jako bys vůbec neusnula. Venku je ještě stále tma, ale ty víš, že už nebude trvat dlouho a slunce vysvitne. Rodiče i bratr ještě spí a ty už se ke spánku znovu nepřinutíš. Co takhle nějak ten čas využít? Knihu o alchymii sis schovala do kůlny mezi dříví na zpracování (aby se o ní rodiče nedozvěděli), které tam leží aspoň už půl roku a stále ho přibývá, namísto aby ubývalo.

Do mého bezesného spánku náhle proniká tlumený výkřik netrvá mi dlouho něž poznám kdo je jeho majitelem. [i]Taranell![/i] Vyvstane mi na mysli. Blesku rychle otevírám oči jestě dříve než stačím domyslet jakékoliv následky. [i]A nic ji není[/i] ujistím se pohledem na elfku která už natahuje svou štíhlou ruku po plášti.

Samolibě ,ale stále s lehkostí sobě vlastní se zvedám na lokty. A můj upřímný pohled sleduje dívku jak přechází po pokoji.Pomalu zbystřující se smysly ještě ovlivněné slastným spánkem se zvolna dostávají do normálu a já jako každé ráno pohladím po srsti věrného přítele , který sám ještě pořád upřeně hledí na Taranell. [b]“ Klid můj drahý“[/b] špitnu směrem k jeho nastraženému uchu ,abych ho uklidnila.

Vstanu z vyhřáté postele , ale v očích je pořád poznat určitá starost. I když to nedávám najevo sleduji elfku. Každý její pohyb [i]Že by opravdu něco cítila? [/i] Napadne mě mimoděk když se strojím do svých černých šatu a šněruji si boty.

Netrvá dlouho , vlastně jen malou chvilku a přehazuji přes ramena tmavý plášť , který mě ochranitelsky objímá kolem štíhlého těla jako náruč milujícího muže. Zasunu dýku na její místo a poberu i luk a šípy. [i]Tak to už snad bude vše[/i] Rozhlédnu se po místnosti.

[b]“Jsem oblečena „[/b] odpovím na otázku vyřčenou podivně do studeného vzduchu nadcházejícího rána. Jedním přímým pohledem dám najevo Dagovi ,aby opustil svoje místo a přisedl k mojí noze.
[i]Stejně je to zvláštní osoba , nedokážu z ní ani nic vycítit ani vypozorovat .[/i] Přemýšlím , když pomáhám společnici s dostrojením jejího oděvu. [i]Ona určitě bude chtít odpověd a nebude to trvat dlouho než se znovu zeptá[/i] Na obličeji se mi překvapivě objeví náznak usměvu ,oči se rozzáří třpytivým leskem a uvnitř mi poskočí srdce.

Následuji kroky elfky doprovázena psem a trpělivě čekám na její otázku. Vezmu klíč ze zámku a sevřu ho v dlani [i]Tak už se zeptej sem rozhodnuta dávno a ty to taky moc dobře víš[/i] pobízím ji ve svých myšlenkách , ale navenek nedám znát jakýkoliv pocit i usměv zanikl v mém obvyklém výrazu.

Zastavím kroky když se sehne , aby si zavázala boty [b]“Připojím se k tobě“[/b] vyřknu své rozhodnutí stroze a bez zájmu ton hlasu neprozradí nic. Počkám až se z nova narovná . Po té dojdu k hostinskému a položím před něj klíč od pokoje.

Sedím na posteli a začíná mi docházet že tato noc je pro mne minulostí. Slunce ještě neukázalo světu svou dnešní tvář a tak vezmu svíčku opatrně jí zapálím abych nevzbudila rodiče ani bratra a pomalu se vykrádám ven abych mohla jít do kůlny pro svou knihu. Po cestě přemýšlím o tom že bych jí měla vymyslet jiné místo úkrytu. A to ačkoli dřeva kterého je tam už hodná hromada stále přibývá, by se mohlo jednoho dne stát že otec začne zpracovávat a mohl by na ní přijít a to by nebylo moc dobré kdyby na ní přišel. [i]To by bylo moc zle kdyby se o ní rodiče dověděli[/i].. Probíhá mi hlavou. Pomalinku se vykrádám jako zloděj z domu na dvůr. Nechci nikoho vzbudit bylo by to zbytečné. Musela bych vysvětlovat kam a proč jdu a co tam budu dělat. [i]Jen ať se nedoví o mé knize nevysvětlila bych jim že z ní mám radost a že mne alchymie baví a že mam "starého Doubka" ráda a že mu věřím a že on mi nic neudělá. A ani to že oni se ho také bát nemusí [/i].. Pomalými a co nejtiššími kroky se blížím ke dveřím na dvorek...

Když konečně dorazím do hlavní místnosti hospody, či jak to lépe nazvat, mám již v hlavě vše srovnáno. Nedůvěřovat raději nikomu krom svých schopností (a ty raději taky nepřeceňovat). Ale... [i]Nejsme všichni.[/i] Dva lidé, co s námi byli večer se neukázali. [i]Takový čekání. Člověk se bojí usnout, aby nezaspal a oni si ještě nejdou. Mohl jsem se válet stále v posteli, když už ji vídám tak zřídka... Nebo být už na cestě. Sakra, to psí počasí venku hezký není, ale čekat až do něj člověk vejde je ještě horší...[/i]

Sednu si na nejbližší židli, zaklepu o desku stolu nervózně prsty a znuděně se rozhlédnu. Úšklebek na tváři zmizí, jakmile je vše prohlédnuto a nic není shledáno dostatečně zajímavým... až na konec deště za okny.

"Tak, vyrazíme? Tamti ne a ne přijít. A čekání mě zrovna nebaví, i když... pro nějakou snídani bych byl," řeknu do eteru jakoby všem a nikomu zároveň. A znovu poklepu prsty o dřevěnou desku stolu... a tak znuděně pokračuji, dokaď mi někdo neodpoví nebo alespoň neokřikne (do té doby se ovšem o nervy splečníků nestarám, pokud by je mé bubnování rušilo...).

[b]"Výborně,"[/b] zareaguji na Kiřinu tichou odpověď. Ani v mém hlase není jediné stopy po jakémkoli pocitu, když ochotně přistoupím na její hru a s mistrným umem zakryji spokojený úsměv, který mi málem zacukal koutky úst.

Sotva se narovnám a stačím si vyposlechnout Gorglinovu žádost, výraz v obličeji se změní v nesouhlasnou masku. Je dobře, že stojím otočená zády k hostinskému - také to byl záměr. Teď nenápadným gestem trpaslíkovi naznačím, aby mlčel, a očima ukážu na dveře.
[i]"Vyřešíme to venku,"[/i] sděluji mu beze slov.
Má to jeden prostý důvod. Sice si nejsem jistá, jak moc je majitel krčmy pozorný a vnímavý, ale stejně mu nehodlám zavdávat důvod proto, aby na mě vyžebral víc peněz, než je zdrávo. Kdybych se tu právě teď, když je lokál prázdný a tichý, začala ohánět měšcem plným zlatých, jen stěží by to uniklo jeho pozornosti. A já nechci platit víc jen proto, že jsem v jeho očích nechutně bohatá.
Upřímně doufám, že mě Gorglin pochopí, a nebudu mu to muset vysvětlovat nahlas.
Ještě jednou podpořím svůj bezelstný výraz náznakem úsměvu, než se otočím a konečně přejdu k výčepnímu pultu. Položím svíčku na vyleštěnou desku, hned vedle klíče, a zkřížím ruce na prsou. Netrpělivě poklepu okovanou špicí boty o podlahu a poctím tak ťukání Galenových prstů poněkud hlasitějším doprovodem.
[i]"Ten chlap je snad úplně hluchý!"[/i]
Ať už si mě hostinský všiml nebo ne, několika línými kroky pult obejdu, chytím muže pod loktem a pomůžu mu narovnat se. Sice jsem proti němu i se svou úctyhodnou výškou hotový střízlík, ale i tak se může chytit hrany pultu, ať ho nepodpírám celou dobu. Krátce šlehnu zlým pohledem po očividně silně zaneprázdněném chlapském osazenstvu místnosti a teprve pak svou pozornost znova zaměřím na krčmáře.
[b]"Večer jsem vás žádala, abyste nám přichystal zásoby na cestu,"[/b] načnu neurčitě a přimhouřím oči.
[i]"Opovaž se říct mi, že jsi na to zapomněl, nebo nemáš čas, dědku..."[/i]

[tab]Hostinský se s pomocí Teranell narovná a pohlédne na elfku. Chvíli se na ni nechápavě dívá, ale po chvíli se mu obličej rozjasní úsměvem.
„A jóóó, jídlo! Tak to nevim, jestli mám pro vás přichystané. Počkejte.“
Vykročí si to ke dveřím do kuchyně a po nějaké době se vrátí s naplněným pytlem. Složí ho před vámi na stole. Uvnitř najdete dva bochníky chleba, bochník sýra, pár jablek a trocha zeleniny (salátová okurka, cibule a mrkev).
„Dva stříbrné,“ určí nesmlouvavý hlas cenu obsahu pytle.
Doba již pokročila a nikdo jiný zatím nepřišel. Patrně jste vy čtyři jediní, kdo mají pro strach uděláno. Bylo by tedy zřejmě zbytečné čekat na ty dva déle, než je nutné.

---------------------------------------------------

Kira: 5
Galen: 3
Teranell: 5

V tichosti se proplížíš až do kůlny k tvé tajné skrýši. Už tvé ruce drží starou tlustou knihu a pevně ji svírají prsty. Sedneš si na široký pařez, na kterém otec štípe dříví a začteš se do chatrných nažloutlých stránek. Při čtení pomalu lehce pohybuješ rty a hltáš každé slovo, každou novou informaci. Otáčíš na další list a tu tě upoutá menší stránka, kterou sem někdo patrně vložil. Snad to musel být Starý Doubek. Co si sem asi mohl dát? Že by něco osobního? Nemůžeš však zadržet zvědavost a přečteš si ji. A slova na ní napsaná tě skutečně zaujmou.

[i]...jenom když je jasný. Legendy elfů z Vlčího lesa říkají, že ten kámen tu byl již od počátku, že jeho původ sahá až do Věku Draků. Někdo říká, že ho zas vyrobil nějaký mocný alchymista a vložil do něj snad i něco ze síly elfích druidů, kterých bylo v tomto lese v dřívějších dobách dost. O jeho tajemné moci se toho neví mnoho, ale i ta malá část z toho je těžko uvěřitelná. Měl by to být poměrně hladký kámen ve tvaru koule o průměru přibližně 20 coulů. Jeho moc je největší za úplňku a nejmenší za novu měsíce. Některé prameny se zmiňují o jeho moci nad otěhotněním ženy a krvavým cyklem. Další se zmiňují o jeho moci nad vlky. Ten kdo ho vlastní si může dělat s vlky, co se mu zamane, pokud dokáže kámen ovládnout. Dokonce má kámen vliv snad nad samotným měsícem. Nehledě na to, že je významnou pomůckou alchymisty, který chce odhalit tajemství noci, protože měsíc svítí na všechny cesty poutníků za tmy. Tyto zápisky jsou překvapivě z poměrně důvěryhodného zdroje, protože pocházejí od dobrodruha...[/i]

Stránka zde náhle končí. Patrně je jen součástí něčeho většího, spisu, či dokonce knihy. A ty víš, kde ty chybějící stránky najít...

Až nevěřícně koukám na kus listu v knize. Přečtu si jej ještě jednou. A stále nemohu uvěřit tomu co čtu. Náhle seskočím ze špalku a na vzdory tomu že rodiče a bratr stále spí se rozeběhnu v noční košili, bosá a s knihou v rukou do lesa. Né nebojím se má zvědavost je silnější než cokoli jiného. Běžím na známé místo. Tam kde se pokaždé scházíme. Chci vědět jak to pokračuje jaký je konec a co je to za kámen. Chci vědět všechno o tom co se tam píše. Chci znát každičkou podrobnost.
Knihu tisknu pevně v rukou a běžím hlouběji do lesa. Na vzdor strachu s otce a matky na vzdor strachu zvěři a na vzdor všemu. Mám mnoho otázek a chci znát odpovědi. Stále přidávám do běhu už abych tam byla. [i]Nemohu si být jista že tam Starý Doubek bude ale musím to zkusit. Pokud by tam nebyl vydám se ho hledat do jeho příbytku. Jsem tolik zvědavá a je to tak moc zajímavé.[/i] Probíhá mi hlavou mezitím co běžím. [i]Ovládat vlky jaké by to bylo, jaký to je asi pocit moct ovládat taková majestátná a nádherná zvířata jakým je vlk.[/i] Pomyslím si a tato nová myšlenka mne žene stále rychleji kupředu…

[tab]Během několika posledních týdnů ses zdržovala ve městě Vareka v severozápadní části země Torenor. Žiješ takříkajíc „na volné noze“, a živíš se tím, co slušní lidé nazývají švindlířství, krádeže a pochybné obchody (což je někdy prakticky to samé). Našla si tu dokonce jednoho poměrně slušného kořena, který tě sice přestal poslední dobou bavit, ale i tak žiješ pořád v jeho kutlochu. Jmenuje se Evandor a když škrtneš pár jeho opravdu špatných rysů osobnosti, ještě je docela fajn. Hlouběji do kapsy než ty však nemá, a tak se musíš ohánět sama.

[tab]Mohla si spát všeho všudy tak tři hodiny. Možná dvě. Nemáš ponětí. Kyvadlové hodiny v místnosti ukazují skoro půl šesté, a proto ti není divné, když venku ještě nevidíš vycházející slunce. Vzpomínáš na události včerejší noci. Na večeři s Evandorem. A pak na noční kšeft. Všechno se to pěkně podělalo. Strážníci tě sice nechytili, ale dva z nich tě dobře viděli. Dneska se určitě rozvěsí plakáty o tvé podobě a ty budeš v takový kaši, v jaký si ještě nebyla. Musíš okamžitě zmizet z města.

[tab]Přemýšlíš, nad možnostmi útěku, ale je téměř nemožné dostat se z obležení městských hradeb jinou cestou než hlavní bránou, která je střežena hlídkou. Ta tě může poznat. Pokud ovšem... a v hlavě se ti začne rodit skromný plán. Včera ti Evandor říkal něco o nějaké výpravě. Moc z toho, co ti večer říkal si už nepamatuješ, ale mluvil něco o vlcích a o tom, že se s ostatními členy výpravy má setkat dnes před úsvitem v hospodě U pečeného králíka. Evandora však, zdá se, ta včerejší medovina poněkud zmohla, a tak bude polehávat v posteli patrně ještě dlouho. Možná, že kdyby sis vzala na sebe jeho šaty a plášť s kapucí, mohla by ses vydávat za něj. Určitě svou pravou totožnost neskryješ na dlouho, ale možná by to mohlo stačit k bezpečnému průchodu brány. Když půjdeš se skupinkou, strážní si tě budou daleko méně všímat než, kdyby si šla sama. Kromě toho, Evandor chodí často celý zahalen a kapuci má staženou do obličeje i když zrovna neprší, protože si hraje na pana tajemného. Proč by sis tedy nemohla jednou zahrát ty na paní tajemnou?

[tab]Budeš však celou věc muset provést rychle a hlavně nesmíš vzbudit Evandora. Pokud se chceš odtud dostat dřív, než všichni strážní budou znát tvou tvář, musíš opustit město ještě před svítáním. Snad ta skupinka už neodešla...

Poslední dva měsíce si trávil na severozápadě země Torenor ve Vlčím lese a posléze v přilehlém městě jménem Vareka. Teď na podzim nastanou lesu krušné časy. Začnou se porážet stromy a mohutné kmeny se rozřežou na polena, aby nakonec skončily v kamnech a dodaly městu ochranu tepla před nastávající zimou. Zvířata v lese tak přijdou dříve či později nakonec o střechu nad hlavou a nikdo tomu již asi nezabrání. Ačkoli malý zádrhel se tu přece jen objevil.

Budou to tak čtyři dny, kdy se po městě rozletěla zpráva o dřevorubcích, co vešli do Vlčího lesa a už se nevrátili. Jediní dva, kteří přežili prý vyprávěli o krvelačných vlcích, kteří na ně zaútočili. Pche! Vlci přece na člověka jen tak neútočí. Kdyby se trochu zajímali o přírodu, věděli by to. Tak či onak se však od té doby kdokoli bojí do lesa vkročit a časté vytí, které se z něj ozývá strach jenom posiluje. Městu tak hrozí, že nebude mít čím topit, až nastane zima.

A právě tebe si včerejší noci vybral starosta Vareky pro důležitý úkol. Ještě dnes ráno se máš přidat ke skupině mladých dobrodruhů, kteří se pokusí ty krvelačné vlky vyhubit. Bude mezi nimi elfka jménem Teranell, kterou si starosta vybral jako organizátorku akce. Výběr ostatních účastníků již nechal na ni. Ty jako příslušník městské hlídky, ale především hraničář, který se dobře vyzná ve Vlčím lese se máš k nim přidat a tvým tajným úkolem bude dohlížet na to, aby skutečně splnili svůj úkol a neutekli se starostovou zálohou.

Probudí tě silné zaklepání na dveře strážní budky. Zase si usnul. Slunce ještě nevyšlo, a tak je v tvém skromném „příbytku“ docela tma. Kdo to může být takhle brzy? Snad už to nejsou ti lovci vlků...

[i]Já jsem ti pořád říkala, že todle je blbej nápad, neměli jsme sem vůbec chodit..
-Mlč a nech mě přemýšlet.
-A nad čím chceš jako přemýšlet? Vždyť je všechno tak jasné. Zabijeme Evandora a utečeme.
-Zbláznila jses? Utéct, to ano, ale přoc zase někoho zabíjet? Přece o nás nic neví a nechci, aby to dopadlo jako polsedně, kdy jsem chvilunku spala.
-No tak už z toho nedělej takovou vědu, nebyla to naše vina a ty to víš. Kdyby tolik neslídil kolem mohl ještě žít.
-Fajn.[/i] zamžourám očima k oknu a dál přemýšlím.

[i]Vzpomínáš si, jak Evandor mluvil o tý výpravě?
-Hm? Ani moc ne..
-No ještě aby ano, taky toho moc nevím, protože jsi pořád něco mlela a já jsem se nemohla pořádně soustředit. Včera to říkal, dneska měl jít do hospody U pečenýho králíka. Víš jakou myslím. Mohli bychom tam jít místo něj. Stejně nevypadá, že by měl nějak naspěch ce vstáváním...
-A proč ho nemůžeme nejdřív zabít?
-Krucinál děj s tím zabíjením už konečně pokoj! Kolikrát ti to mám vysvětlovat, že o nás nic neví! K čemu by nám byla jeh smrt?!
-Taky mi nidky nic nedopřeješ..
-To není pravda a ty to víš. A teď už toho konečně nech, nebaví mě se s tebou hádat pořád o tom věčném tématu, kdo má víc.[/i]

Když konečně domluvím sama sobě, tak se tiše zvednu. Pěkně potichounku, abych nevzbudila Evandora. Tiše si obleču své šaty, vezmu si svou dýku a menší brašnu, do které naházím pár věcí a přes to si hodím dlouhý plášť s kapucí, který nosí Evandor. Přes ten pak dám toulec s šípy a luk, pod ním by mi přeci jen asi trochu vadil.
[i]Jejda, ono je to docela pohodlný...[/i]
Kápi si hodím před obličej tak, aby z něj nic nebylo vidět. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo se pod ní skrývá. To si nemoho dovolit. Tiše vykročím ke dveřím a proklouznu jimi ven.

[i]Uff, nevzbudil se..
-Stejnak jsme ho měli zabít..[/i]
[b]"Mlč už konečně."[/b] zamumlám naprosto neslyšně, stejnak je to jen a jen pro mě a nikdo jiný nemá právo to slyšet.

Vyrazím k hospodě se jménem U Pečeného králíka lehkým svižným krokem, doufám, že výprava ještě neodešla, jinak by můj plán byl k ničemu a já bych se musela z města dostat jiným způsobem.

Po cestě nad ničím přýliž neuvažuju. Dokonce jsem naproto v klidu.
[i]New asi spí...[/i]

Když konečně stanu před hospodou, zkontroluji ještě jednou své oblečení, především pak kápi, aby mi nebylo vidět do obličeje, a bez otálení vejdu dovnitř. Mlčím.

Vyběhneš z kůlny, knihu v obou rukou máš a bez rozmýšlení se na delší cestu vydáváš. Vždy jste se setkávali na jedné mýtině v hloubi lesa a je vskutku nepravděpodobné, že by tam byl právě dnes tak brzy. Vždyť ještě ani nevysvitlo slunce a ty se vydáváš do Vlčího lesa, i když si tuto cesto chodila vždy jen za světla. Vybíháš z vrátek vašeho statku, když v tom za sebou uslyšíš dobře známý hlas, který však tentokrát nezní tolik příjemně.
„Megi!“
Otec.
„Kam si to ženeš? Koukej se vrátit!“
Strneš hrůzou a zády otočená ke statku, tiskneš na břicho svou knihu a přemýšlíš, jak se zachovat.

Otevřu oči. Oči, kterých se kdekdo může leknout a kolem kterých se táhnou tři silné jizvy. Posadím se na postel a protřu si oči, zamžourám a když zjistím, že všude kolem je tma, pomyslím si, že se mi snad zaklepání jen zdálo. Když ho však uslyším znovu, rozespale jen hyknu: "Už letim!".
[i]Koho to čerti nesou? Od tý doby, co trčím tady, jsem si zvykl vstávat pozdě. Jindy bych touhle dobou už hledal něco na práci v lese, nosil vodu, lovil. Noční lovy vždycky byly nejlepší, takhle zrána toho člověk uloví nejvíc... K čertu se samomluvou...[/i]
Rychle vyskočím z postele a jen v kalhotech přešlápnu po místnosti. Křesadlem, které mám na stole, zažehnu nejblížší svíčku a porozhlédnu se. Jakmile spatřím, kde mám oblečení, k místu se i se svíčkou vydám a dám se do oblékání.
Ke klepajícím ještě křiknu: "Moment!"
Hodím přes sebe jen halenu a zaklepu se zimou, která, předpokládám, uvnitř je. K pasu si připnu opasek a instinktivně za něj zastrčím svůj nůž, který vytahuji ze šuplíku.
Zběžně ještě ustelu postel a rychlým krokem přejdu se svíčkou v ruce ke dveřím, sáhnu na kliku a s úsměvem na rtech otevřu s doufáním, že lovci to nebudou a já si budu moct ještě chvilku pospat.

Cuknu sebou jak se leknu ještě stihnu udělat jeden krok a pak se zastavím. [b]Ouuu[/b] šeptnu si pro sebe a tím víc tisknu knihu ke svému tělu.[i]Kam jí mám schovat co mám dělat nesmí jí vidět nesmí ji najít. Bohům co jsem to jen provedla teď mi na to přijdou a já už ho nikdy neuvidím.[/i] Běhá mi hlavou jedna myšlenka za druhou. [i]Kam já jí teď schovám.[/i] Horečně přemýšlí a potom si řeknu [i]děj se vůle boží asi to tak má být.[/i] přitisknu si knihu pevně k tělu a otočím se k otci čelem.[b]Dobré ráno přeji.[/b]

Hostinského a Teranell si všímám jen okrajově. Naše zaměstnankyně opět rozbalila svůj šarm naplno. Doufám, že pro nás vyškemrala aspoň trochu toho žvance. Sice jsem zvyklý být o hladu, ale nerad bych aby tomu bylo napořád. [i]Vždyť jsem vlastně už mohl být venku a zdrhat někam za příležitostí... Proč jsem měl jen ten blbej nápad přespávat v krčmě. Kdybych spal, jako vždycky, na ulici, nikdo by si mýho odchodu nevšiml. A teď mě nějaký svinstvo zakousne v lese, ne? Peněz mám teď dost a pěknou chvíli bych se s tím ještě uživil. Koupil bych si pěknej kabát, raději dva, ještě jedny spoďáry, abych tu zimu přežil, a pořádnou kapuci a bylo by mi hej. Snad...[/i]

Během chvil, kdy na mě padají chmurné myšlenky, mé bubnování o desku stolu ještě zvyšuje frekvenci. Povzdych a zahlaholení kamsi za mě. "Tak už bysme mohli vyrazit, ne?!" zopakuji netrpělivě a podrážděně, když na můj předchozí dotaz nikdo neodpověděl. "Jestli do pěti minut nevypadnem, tak..."

Někdo vrazí do krčmy. Zahalený až po uši a ještě k tomu tak brzo ráno. "Kdo jste?" zavrčím tomu člověku vstříc. Něco mi na tom ale nesedí... plášť... už jsem ho viděl. "Sakra, Evandore! Tobě to trvalo!" Okřiknu nově příchozího a zamračím se. "Kde ses tak dlouho toulal?!" [i]Už jsem mohl mít dvě svačiny v sobě![/i] "Ale... to je fuk. Hlavně že jsi tady."

"Mno, hospodo, já myslím, že nás je dost... Vypadnem dokaď to jde. Nebo počkáme, v klidu se naže-jíme a pak ještě půjdem ke kovářovi pro nějakej vercajk. Mám ze všeho blbej pocit..." řeknu ještě jakoby nikomu a někomu (Teranell) dohromady a zase zaťukám prsty o stůl.

Po dlouhém čekání na Teraell se opět ozvu. "Ehm, nejsem si jistý zda-li jste si mě nevšimla, nebo mě prostě a ignorujete, ale abych řekl pravdu, tak mě to docela.... no prostě mě to štve." když chci ještě něco dodat, přiklusají sem i ostatní včetně Evandora,( který zase) jako obvykle má na sobě plášť a obličej zahalený kapucou.
"Džus Evandore, to ti to trvalo, co si do teďka dělal? louskal oříšky na cestu? No... nebudu to rozvádět. Hm doufám, že máš vlastní brousek na zbraně. Asi ti ho nepůjčím." když domluvím, tak počkám na reakce svých splucestovatelů a promluvím na Galena.
"Ehm..já bch též vyrazil, kdybych dostal svou zálohu!" s mírně ztvděnným přízvukem oknem mrknu na Teranell.
Otočím se na Evandora a promluvím. "Hele, už předtím jsem ti říkal, že se mi nelíbí, když s tebou mluvím a ty máš na sobě tu pitomou kapucu, tak si jí laskavě sunedej, jo?!" zatvářím se trochu podrážděně až mi z toho zčervenají uši.
" Jo jiank, byl bych docela rád, kdybychom vyrazili dřív, něž si nás někdo všimne, jako ntřeba lapkové, kterejch je tu požehnaně." promluvím do eteru.
[i]Začínám si myslet, že ta Teranell, je asi hluchá, nebo mi odmítá dát tu zálohu, však já si na ni došlápnu, to si může bejt jistá mrcha jedna hezká. Si myslí, že se bude tvářit, jako by se nechumelilo! Ale nééé, já to tak nenechám, to mi můžeš věřit Nilgorg. Já vím, že se ti nelíbí, jak tu se mnou jedná, ale nemůžu ji tu jen tak zabít, bylo by to neslušné a navíc by se na mě vrhli ty ostatní, včetně toho barbárka, kterej se zdá býti nervozní! Heh, to je napětí, to bude krve, masa, všude budou lítat střeva a kusy chuchvalců, těch potvoráckej sviňuch, hehe.[/i] přivřu oči a porozhlédnu se po okolí. Pak už budu jen čekat na reakce ostatních.

[i]"Tak ty nevíš, ty zatracepená hroudo sádla?!"[/i]
Obočí se mi u kořene nosu sjede v jednu úzkou linku a vyčaruje tak na mé tváři výraz, který již od pohledu věští problémy. Dokonce přestanu poklepávat špicí boty o podlahu a s rukama založenýma na hrudi ustrnu v mrazivém postoji. Chladnýma očima doprovázím hostinského po celou jeho cestu ke kuchyni.
[i]"U Beliala a všech jeho ocasů, všude je to stejné. V každé hospodě stejný povaleč. Jeden by si myslel, že si ti nahoře chtěli ušetřit práci a hodili nám dolů na zem naklonovaný originál,"[/i] zašklebím se v duchu kysele, zatímco čekám a s neochvějnou trpělivostí poslouchám, jak Galenovi docházejí nervy.
Nakonec přistoupím k vaku a obratnými prsty ho rozvážu, abych si zkontrolovala, co nám to krčmář vlastně podstrčil. Tak. Okamžitě měním názor na jeho inteligenci. Kdyby mu bohové nadělili kapku rozumu, mohl by být přinejhorším aspoň pitomý jak troky.
[b]"Tohle má být jídlo pro sedm lidí.... Na tři dny?"[/b] odsekávám pomalu a klidně, v hlase však nepopiratelně skryté ostří. Uhlazeným pohybem ruky šňůrku opět utáhnu. [b]"Nicméně, jak chcete. Vaše škoda."[/b] Dlaň se přesune k náprsní kapse pláště a vzápětí na leštěné desce výčepního pultu ostře zazvoní velký zlaťák. [b]"Za jídlo, za nocleh, za medovinu a za diskrétnost,"[/b] zakončím, přestože to zprvu vypadalo na pořádný poprask. Usoudila jsem totiž, že nemá cenu dál se s tím troubou o něčem dohadovat. Stejně zvrtá a třikrát překroutí všechno, co mu řeknu, jídlo si stejně tak dobře můžeme opatřit v lese a jak už bylo řečeno, nestojím o zbytečný rozruch.

[b]"Zdravím všechny, se kterými jsem dnes ještě neměla tu čest,"[/b] kývnu krátce směrem k naší sešlosti a ukážu na pytel s našimi ubohými zásobami. [b]"Jídlo si rozeberte, bude společné. Jak to tak vypadá, budeme se muset obejí bez Benedikta. Času je málo a já nebudu brát ohledy na nespolehlivé lidi. Pokud si tedy nepotřebujete ještě něco zařídit, popřípadě nemáte další otázky, měli bychom vyrazit. Co nevidět bude svítat a já bych ráda zmizela z města, než se to na ulicích začne hemžit zvědavci. Nuže?"[/b] propletu ruce v gestu očekávání a neuhýbavým pohledem přeskakuji z jedné tváře na druhou.
[b]"Už jednou jsem řekla, že to vyřešíme venku, mistře trpaslíku,"[/b] doplním ještě bezbarvě v odpověď na Gorglinovo dotírání, v očích se mi ale zableskne.
Pokud nikdo z mých společníků nemá dalších námitek, počkám, až si rozeberou obsah pytle - sama do vlastního tlumoku přidám jeden z bochníků chleba, pečlivě zabalený do kusu čistého plátna - a bez ohlédnutí vyjdu ven na ulici.
Jen těm všímavějším nemohl uniknout významný pohled, který jsem po straně vrhla na Kiru.
[i]"Tak to tu máme. První z nich odpadl, a to jsme ještě ani nezačali. Ke všem čertům právě ten, u kterého se mi to hodilo snad ze všech nejméně. Co se dá dělat, budu se muset obejít bez něj."[/i]
Budeme. Budeme, opravím se vzápětí, když procházím kolem druhé elfky...

"Konečně..." oddychnu si hlasitě a hbitě se postavím rozhodnut k akci a převzetí inicativy. Prudkým trhnutím tasím jednu z dýk a nehezky se zamračím. [i]Kdo zaváhá, nežere.[/i] Teranell nám udala jasný směr života v družině a mně nedělá problém se přizpůsobit. [i]Čordnout pro sebe celej chleba! A i kdyby to bylo navíc i pro tu druhou slečinku![/i] Rychlým krokem a jako první dojdu k pytli. Otevřu ho, vezmu mrkev, která se mi zdá z té zeleniny nejzdravější, ukrojím si menší polovinu chleba (půlka se mi zdá "moc" - ještě by byly protesty příliš hlasité - a třetina zase málo) a poté si ukrojím cca čtvrtinu sýra.

Vše hned poskládám do své torny tak, aby to nedošlo úhony. Stejně si budu muset pořádně utáhnout opasek. Nebo utáhnout někoho jinýho. "To jsou teda zásoby," opáčím k ostatním. Nůž mám stále v ruce a tak z něj prsty setřu drobky (labužnicky je zdlábnu) a zastrčím na své původní místo (za opasek). [i]Tak na jinou ochranu sebe sama si asi musím nechat zajít chuť. Zastávka u kováře nás zjevně nečeká. Ale zase furt lepší dvě zbraně než kulový. Koneckonců...[/i] Hlavou mi bleskne nehezká myšlenka.

Poté jen následuji Teranell ven. Ruku mám na svém tesáku, rozhodnut k rázným činům při jakýchkoliv problémech. Lanka, která mi kdesi v mysli, vázala soudnost a nervy na uzdu, rupla konečně východem z krčmy, nedostatkem potravin a zjevnou nebezpečností akce. [i]Takový tajnosti se vším.[/i] Připomenu si sen. Nebezpečí... Pevněji sevřu rukojeť tesáku a venku se pořádně rozhlédnu. "To se tak bojíte zvědavců nebo je v tom něco jinýho?" optám se Teranell a navážu svým vlastním problémem. "Já jen, že kdyby to byla jen ta dětinská schovávačka před čumily, tak by nebyl zase takový problém zajít si ke kováři a vybavit družinu. Přece jen, bude to třeba... Dle mýho."

Stojím u dveří, když na mě promluví jakýsi barbar.
[i]Klid, Arinwen, klid, to bude v pohodě.
-New ty už jsi zase vzhůru..?
-Vadí ti to snad?
-Ráda bych tohle vyřešila sama, pokud dovolíš...
-Stejně na to přijdou, tak nevím, o co ti jde.
-Mlč, nemusí na to přijít hned a o to se taky postaráme, budeme nenápadné, je ti to doufám jasný, nebo chceš něco z toho zopakovat?!
-Chápu to, nemusíš hned být zase nepříjemná.
-Jsem nevyspalá, ne nepříjemná..Ale v tomhle tě nechat nemůžu, vsadím se, že bys neuvažovala a hned bys tu udělala nějakej průšvih..jako obvykle. Takže teď už mlč, potřebuju se soustředit.[/i]
Pokrčím rameny, aby to bylo dobře vidět. Nehodlám upustit ani hlásku. Začne na mě mluvit trpaslík. Znova jen pokrčím rameny.
[i]Sundat si to? Ses zbláznil prcku, nejsem blbá.
-Nejsme.
-Ty mlč.[/i]
Jen potřesu hlavou, aby pochopil že to nemám v plánu.
[i]Jídlo, bezva, jídlo..Hmm....když ale vytáhnu ruku, tak jim asi dojde, že nejsem chlap. Sakra, zrada, to se musí vyřešit rychle...než mi tam nic nezbyde.
-NÁM!
-No jo pořád..[/i]
Pod pláštěm vyhledám svou dýku a vezmu ji do ruky. Přejdu ke stolu s jídlem, rychle vezmu dvě jablka a ukrojím větší kus sýra, který nabodnu na dýku a schovám pod plášť, kde ho rychle schovám do torny společně s jablky. Ještě se natáhnu pro jednu salátovou okurku a pak vycházím zase ven.
[i]Snad si toho nikdo nevšiml, bylo to rychlé...Jako krást, jen legálně...
-A jinak snad nekrademe legálně?
-Jak kdy a jak co...
-Tomu nerozumím.
-Nesnaž se..[/i]
Když vyjdu ven, stále mlčím a opřu se vedle dveří o stěnu hospody. Snažím se vyvolat dojem 'Jo, já jsem ten tvrďáckej Evadnor, tak mi dejte pokoj'..

[tab]Po rozdělení zásob na cestu jste vyšli všichni společně ven před budovu hostince. Slunce ještě nevykouklo nad horizont, ale již se začíná pomalu rozednívat. Na ulici, ve které stojíte není živé duše. Směrem na západ vidíte na konci ulice velkou bránu – východ z města. Rychle pryč nebo nejdřív obstarat výzbroj? Toť otázka...

---------------------------------------------------

Arinwen: 4+4
Galen: 5+5
Gorglin: 4
Teranell: 6

Vzpomínáš si, že při okraji lesa stojí jeden starý hraničářský srub. Je to kousek na severně nad úrovní města. Nedá se minout. Možná by se vám docela hodila nějaká mapa a tu byste mohli získat právě tam. Ovšem je to samozřejmě jen myšlenka, která přišla a záleží jenom na tobě, zda-li odejde s nepořízenou.

Otevřeš dveře a spatříš před sebou neznámou tvář městského strážného. Vypadá naprosto unaveně a pod očima má kruhy jako kdyby nejméně týden nespal. V ruce drží pergamen a než stačíš cokoli říct, ujme se slova on sám.
„Tohle má vidět každej strážnej u brány. Je to portrét nějaké zlodějky. Když ji spatříš, odveď ji okamžitě na strážnici.“
Podává ti pomalovaný a již dosti vybledlý pergamen, na kterém je načmáraná tvář z dosti netypického úhlu.

Na chvíli vykoukneš z okna, protože se ti zdálo, že si zahlédl na ulici pohyb. A skutečně! K bráně se blíží pětice postav, čtyři vysoké a jedna hodně malá - na první pohled trpaslík. Za tohoto světla a na tu dálku nejsi schopen rozpoznat více detailů, ale pokud je vede pohledná elfka, pak to musí být ta skupina, ke které se máš připojit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Portrét na: http://www.mujweb.cz/www/honzafabich/Arinwen-kresba.jpg

Už můžeš psát veřejně.

Otec se chvíli dívá, co to držíš v náručí a nakonec se rozhodne pro smířlivější jednání.
„Pojď domů. Musíme si promluvit.“
Otevírá dveře do srubu a čeká. Jeho oči se střídavě zavrtávají do těch tvých a střídavě hledí na knihu.

Nejprve pomalými kroky jdu směrem k domu,(který vlastně není mým domovem) ale když vidím mého "otce" jak se na mne dívá tak přidám do kroku. Jsem smířená se vším. [i]Jen "Starého Doubka" se nevzdám nikdy. mám ho ráda a nevzdám se ho nikdy i za tu cenu že bych je měla opustit.[/i] Probíhá mi hlavou cestou zpět do domu. Knihu stále pevně tisknu ke svému tělu a čím jsem blíže tím silněji jí tisknu. V mích očích je zřetelná rozhodnost a přitom hledím otci přímo do očí aby věděl že nehodlám být ústupná...

[i]U Vraccase, dělá si tu ze mě někdo legraci, či, ktrýho šlaka?[/i] když chci ještě něco pronést na Teranell otázku, tak sem hodí pytel se zásobami.
"Haha, to jsou zásoby? Vždyť tohle sežeru za jeden den.
A to tam máme bejt jak dlouho, dvě hodiny?! Tak hele, já jsem myslel, že je tam vymlátíme a vrátíme se zpět a né, že chcípnem hlady dřív, než tam vůbec dorazíme!" zčervanají mi uši a začnu na celý kolo prskat.
"Tak to né, tohle jsme si nedomluvily! No, tak tohle je další věc proč bych chtěl tu zálohu, chci si za ní koupit jídlo!" podívám se zlým pohledem na Teranell.
"Souhlasím s Galenem, měly bychom jít ještě něco obstarat, ať si jde každý pro to, co sám potřebuje, já potřebuju jídlo. Tak a teď mě omluvte jdu si něco koupit!" zakleju otočím se na podpatku a vyrazím si koupit to jídlo. pka se ještě zastavím a řeknu. "Tak za patnáct krátkejch minut zde , jo? Dobře, jsem rád, že nejsou žádný námitky!"
Pokračuji dál ve své cestě a s rukou na topůrku Nilgorg II.
[i]Ze mě nikdo blbce dělat nebude, já nejsem jen tak nějakej trpaslík, krátkonožák, sekerník, nebo jak mě to většinou všichni nazývaj. Pche, Já tam pak o hladu nebudu! Já tam budu porcovat ty chlupatý potvory a pak budu jíst je ne? Můžou zapomenout![/i] se zamračeným pohledem dál pokračuji temnými uličkami Veroku.
Jestli vše dopadne dobře a dojdu tam bez jakéhokoliv problému vstoupím do vnitřku krámku.
[b]Eh, brej den, vlastně ráno, potřeboval bych nějaký jídlo, někam totiž razím víte?[/b] prošmátrám kapsy a vytáhnu pár zlatých. [b]Tak, dva bochníky chleba, nějakou tu zeleninu, sušený maso a pěknej kus sejra, to by bylo asi vše. No nebo mi dejte dva kusy sejra.[/b] dám tam počet zlatých kolik si řekne a vyskládám si to do torny.
Vyběhnu ven ze dveří a opět si dám ruku na Nilgorg II. A rozeběhnu se k ostatním.

S naoko udiveně pozdviženým obočím si ještě všimnu, jak se moje družina vrhla na zbytek zásob, než projdu dveřmi na ulici a zhluboka se nadechnu čerstvého ranního vzduchu. Tak. Teď můžu jen přemýšlet, jestli jsou tak hluší, nebo jednoduše blbí. Myslela jsem, že každý jednoduše vezme něco a až přijde řada na zastávku a jídlo, zásoby se dají dohromady. Přesně proto, abych se vyvarovala toho, co se právě děje - že se málem porvou jako smečka hladových psů.
[i]"Z té zeleniny se dalo i něco uvařit..."[/i]
Nakonec jen pro sebe pokrčím rameny a zády se opřu o zeď. Fialovýma očima přejíždím z jedné strany ulice na druhou, pátraje po případných nezvaných hostech. Proč? Snad ze zvyku.

Prásknutí dveří a následné Gorglinovo vyřvávání vyvolá na mé tváři lehce rozčarovaný výraz.
Zorničky se mi zúží jako kočce na lovu.
[b]"Řekla jsem ti už dvakrát, že svou zálohu dostaneš venku,"[/b] zasyčím hlasem, který drásá uši jako rozžhavené ostří. [b]"Pokud jsi tomu nerozuměl, měl by sis umýt uši, nebo dát prohlídnout hlavu. Pokud v ní ovšem felčar najde něco jiného, než piliny!"[/b]
Sáhnu do náprsní kapsy pro zlaté, ale to už se trpaslík obrací na podpatku a míří pryč.
[i]"Idiot. Nu což, alespoň neubyde."[/i]

S již o něco klidnějším výrazem pohlédnu na Galena. Oči mi mimoděk sklouznou k jeho ruce, která tak pevně svírá rukojeť tesáku. Tohle je víc než neslušné. Urážlivé! Nakonec ale polknu jedovatou slinu a přinutím se promluvit stejně bezbarvě, jako jindy.
[b]"Tou družinou myslíš sebe?"[/b] neodpustím si popíchnutí, přesto však přivřu oči, abych utlumila žár zlostných plamínků. [b]"Pokud chcete vydržet nějakou dobu naživu, měli byste se naučit poslouchat, co vám říkám. Na meč pro tebe ani pro nikoho jiného jsem neměla včera a nemám na něj ani dnes. Pokud se ti to nelíbí, vrať peníze a jdi si po svých."[/b]
Chvíli vyčkám, zda se mi dostane nějaké odpovědi, a pak se natočím, abych mluvila i k ostatním.
[b]"Kus severně od města, hned při okraji lesa, je hraničářský srub. Mohli bychom se tam zastavit pro mapu a případně se poptat, jestli nemají na prodej něco ze zásob na zimu. Sušené maso tam snad mají a my bychom vydrželi o nějaký ten den déle bez lovu."[/b]
Pokud nikdo z přítomných nemá žádné námitky, odlepím se od zdi a svižným krokem zamířím směrem k bráně města. O Gorglina se nestarám.

[i]Zatím jde vše tak jak si předstvauju...To je dobře, víc než dobře, je to přímo báječné.[/i] sleduji zem, neodvažuji se pohledět nějak příliž vysoko, aby mě přeci jen někdo neviděl. Raději budu hodně obezřejtná než zavřená ve vězení. To bych skutečně nerada.
[i]Koupit si další jídlo? Tak běž...Ta elfka je docela ostrá..To bych do ní skoro až neřekla. Poslouchat jí budu..možná. Uvidím, jak se mi bude chtít. A jak budu zrovna spát. Já už jsem tak unavená.[/i] Trochu se propnu, abych si uvolnila lopatky, jež mě z opírání trochu začínají bolet. Trochu si maličko popusunu rukojeť dýky, aby se mi tolik nepotili dlaně.

Elfka promluví. Pozvednu hlavu trochu víc, abych na ni viděla alespoň částečně. Poslouchám jí, ale jejím slovům nevěnuji tolik pozornosti, kolik by si třeba ona sama přála.
[i]Poslouchat budu hlavně sama sebe..Sebe a sebe.[/i]
Promluví znova.
[i]Konečně něco rozumného, vypadneme z tohodle města, hurá. Beztak jsem se tu zdržela až příliž dlouho.[/i]

I já se lehce odrazím od stěny, o kterou jsem byla doteď opřená a vyrazím za ní. Už se nemůžu dočkat až projdu tou branou a končně se zase budu moci [i]svobodně[/i] nadechnout, bez obav že mě někdo chytí. Nepřipouštím si žádné případné potíže.
[i]Prostě projdeme tou branou, jen jí projdeme, nikdo se nebude koukat, kdo je pod pláštěm. A kdyby jo, tak beztak už budu u brány, snad bych to nějak zvládla...Hmm...Asi ne, ale mohla bych to zkusit, lešpí než zůstat zavřená tady a čekat, až bude na každým rohu ulice můj portrét...

Zatím sem se pořád držela ve stínu elfky. Přemýšlím jak je tohle vůbec možné. [i]Vždyť ona mi je i docela podobná [/i] Pohledem změřím Taranell a dál jen mlčky přihlížím dění ponořena ve svých myšlenkách.

Dag jako již tisíckrát před tím doprovází věrně mé kroky a ani na chvilku nevypadá že by chtěl někam odběhnout.
[i]Už abychom byli pryč, potřebuji se už dostat do své milované přírody a Dag taky v tomhle městském prostředí strádá.[/i]Usoudím z jeho očí když se na mě krátce podívá.
Dlaní ruky sjedu po lemu černého pláště a pohladím psa po srsti. [b]“Ještě chvilku vydrž můj milý „[/b] Špitnu jeho směrem a dál se věnuji dění a uhrančivému hlasu Taranell.

Po chvilce ,nenuceným pohybem , seberu ze země nějaký kousek zásob ,tedy jestli jestě něco zbylo, uložím ho k sobě a vyjdu do čela skupiny. [b]“ Souhlasím měly bychom už asi jít“[/b]

Polohlasný tón rychle zaniká v okolním hluku, ale já s spokojeným výrazem udělám ještě pár kroků kupředu něž se znovu otočím k elfce. Beze slova čekám až domluví a poté , po pár jejích krocích očima stále upřenýma směrem k ostatním vyčkávám než se zařadím kousek stranou ,ale přesto k ní. [i]Každá minuta je tu pro mě těžší [/i

[tab]Teranell se chopila své role velitelky vskutku důstojně a zamířila si to přímo k západní bráně města. Nejdříve ji následují Kira s „Evandorem“ a potom také již méně ochotně Galen. Gorglin se rozebíhá kamsi do středu města, avšak brzy se vrací zase zpět. Po několika krocích mu totiž došlo, že v tuto brzkou hodinu asi žádný obchod mít otevřeno nebude, a tak jste nakonec vyrazili všichni společně. Ulice je stále liduprázdná, jenom spícího bezdomovce míjíte po levé straně. Veliká vrata se stále přibližují, až se nakonec zastavíte kousek od nich. Pochopitelně jsou zavřená. V jejich levé části jsou dva sáhy vysoká dvířka, která jsou také zamčená. Všimnete si však strážní budky vlevo o kousek dál. Žádní gardisté u brány nejsou a na strážní věži také nikoho nevidíte. Vítr trochu zesílil a snaží se vám sebrat i ten poslední kus tepla, který vám ještě zbyl. Alespoň, že už neprší.

---------------------------------------------------

Gorglin: 5 Obchody otvíraj většinou až za světla. Jsem docela zvědavej, jak to vyřešíš s těma penězma, který si ještě nedostal :)
Teranell: 6 Zatím je myslím každému jasné, kdo téhle skupince velí :)
Arinwen: 4 Škoda, že ti okolnosti nedovolují promluvit. Takhle je to celé takové bez akce, nicméně aspoň umíš dobře popsat, co děláš :)
Kira: 4 Už ať jste venku :)
Galen: Drž krok barbare...

Otec tě vede do jídelny a zavírá těžké dubové dveře. Posadí se na židli a ukáže ti místo naproti sobě.
"Posaď se a řekni mi, kam si tak brzy ráno chtěla běžet. Co je to za knihu a jak si se k ní dostala?"
Mluví klidným a pevným hlasem. Neústupným... jako tvůj výraz tváře. Přesto si však nejsi jistá, zda-li se v příštím okamžiku nerozčílí.
Alespoň, že matka ani bratr ještě nevstali.

Pomalu se posadím a stále se dívám otci zpříma do očí.
[b]Pojďme si rozumně promluvit[/b] Začnu klidným a rozvážným hlasem. [b]Já ti po pravdě řeknu odkud tu knihu má a kam jsem se to rozběhla a ty mi za to slib prosím že se nerozčílíš?[/b]
Oznámím otci své stanovisko a při tom všem stále pevně tisknu knihu ke svému tělu. Až mám chvílemi pocit že si jí musím vtlačit do těla...

Zahalená do smolně černého pláště kráčím sychravým ránem vstříc novému dobrodružství.
[i]"Nové práci,"[/i] opravím se vzápětí, sama však dobře vím, že to nemyslím vážně - jen to sama sobě namlouvám. Tenhle podnik je pro mě skutečně jen dalším dobrodružstvím, způsobem, jak si zpestřit líně plynoucí roky života. O peníze jsem nikdy neměla nouzi, byť rozhodně nepatřím k těm nejbohatším. Někteří by zajisté odporovali, ale mnohdy je to tak únavné...

Přimhouřím oči a ledabyle si urovnám na ramenou kápi. Prozatím nemám důvod nasazovat si ji; neprší, nemrholí, dokonce ani nijak zvlášť silný vítr nefouká. Proto tak trochu nechápu, proč je Evandor po celou dobu zakuklený jako jeptiška. Pohlédnu po straně na Kiru a když se naše oči setkají, nenápadně ukážu bradou přes rameno za sebe, přibližně tam, kde tuším Evandora.
[b]"Taky se ti na něm něco nezdá?"[/b] zamumlám tak potichu, že mě přes klapání podpatků a dusot nohou ostatních může slyšet jedině ona. Téměř přitom nepohybuji rty.
[b]"Včera toho nažvanil, až jsem měla chuť vzít ho tím korbelem po hlavě, a dnes? Zatím jsem ho neslyšela říct jediné slovo. Za tou kápí se schovává jako trestanec. Jestli v noci něco provedl, můžeme v tom za chvíli lítat všichni."[/b]
[i]"A takto to má milá dopadá, když se spoléháš na lidi. Necháš je na chvíli bez dozoru a začnou se chovat jako malé děti. Aby tě chlupatej démon hryznul do prdele, blbečku!"[/i] zanadávám v duchu a téměř se sama nad sebou zastydím. [i]"Tohle se mnou dělá ta pokleslá společnost..."[/i]
[b]"Promluvím si s ním, než vyjdeme z města,"[/b] rozhodnu nakonec a dávám si obzvlášť pozor, aby mě nemohl slyšet nikdo jiný, než elfka po mém boku. [b]"Buď u mě a řekni psovi, ať hlídá."[/b]

Když dojdeme téměř až k bráně - překvapivě zavřené -, zahnu za nejbližší roh, abych nebyla na očích strážným v boudě, a počkám, až mě dojdou ostatní. Se založenýma rukama je jednoho po druhém sjedu tvrdým pohledem.
[b]"Sundej si kápi, Evandore,"[/b] přikážu po chvíli tiše, avšak nesmlouvavě. V ruce mi zacinkají zlaťáky.
[b]"Včera večer sis nevybral svou zálohu a já chci při placení tomu druhému vidět do obličeje."[/b]

Nemůžu se udržet naštvaného cynického smíchu. [i]Pokud chcete vydržet nějakou dobu naživu, měli byste se naučit poslouchat, co vám říkám.[/i] Tahle slůvka mi nyní buší v paměti... čerstvá, jedovatá, ostrá. Furt a furt si přehrávám ty nabubřelá slova jako na kolovratu a do toho suptím. V duchu i navenek. Tvář mi zrudne, mysl hořečnatě přemýšlí, co štiplavého odpovědět.

Družina se vydává na cestu. A já za nimi. Trochu pomaleji, ale přece. Zachumlám se do svého koženého oprýskaného kabátu, co to jen jde (a že to moc nejde). Cítím studené kapičky potu, jak pomalu stékají zpod paží na rozpálené kůži. Vře to ve mně. Studený vítr mi ani tolik nevadí, ale stejně přes momentální rozpálení, vnímám chlad. Rozpálen a naštván přemýšlím... Ta slova furt v paměti tepou. [i]Do prdele! Se mnou... se mnou nikdo vyjebávat nebude![/i]

Protáhnu krok a mířím si to za tím ženským prckem se špičatejma ušima, co se mě evidentně furt snaží srazit na kolena. Mám chuť ji čapnout za rameno, abych dodal váhu svým slovům, nad kterými ostatně oproti snaze moc nepřemýšlím. A zatímco jdem, mluvím... či syčivě vyrážím jednotlivá slova.

"Zatím to spíš vypadá, že chcípnem! Chcípnem," opakuji naštvaně, "když nás budeš víst takovým způsobem! Jídlo si obstaráváme na dvakrát a bez nějaké pořádné zbraně..." Nedořeknu snad zcela zjevný fakt. "S mečema stejně neumím máchat. Nechápu, co o nich furt melete. Snad to nejsou jediný zbraně pod nebem. A jen tak mimochodem... Furt jste neodpověděla na ten dotaz!" Dodám s povzdychem.

Zastavím sled slov překotně vyvrhovaných z hrdla. Prudce dýchám, nevšímám si okolí, jen... už nevím co říct.

"Ty..." [i]Čubko? Nafoukaný vemeno? Jelito bez mozku?[/i] Jen stěží se ovládnu a neuchýlím k nadávkám... "Radši nic, do hajzlu. Jestli se to kvůli něčí blbosti posere, tak by mě zajímalo, kdo nás vytáhne z bryndy. Celej tenhle pitomej podnik smrdí." [i]Už jenom tou tvou nafoukaností! Do hajzlu, co když jen blbnu? Co když potkáme kulový? Ale...[/i] myslí mi bleskne vzpomínka na minulost. [i]A proč sakra už, při zmínce o zbrani, myslí jen na meče?[/i]

Během zbytku cesty jen poslouchám případnou odpověď. Mé vyjádření mi stačilo, již jsem klidný, připravený na další várku štiplavého "humoru" té ženštiny, při které budu jen zírat s cynickým šklebem k nebi... Konečně brána...

"Dobrý ráno," pozdravím strážníka-kolegu a do ruky si vezmi list s vyobrazením zlodějky. Sjedu ho důkladným pohledem a zapátrám v paměti. Když nenajdu žádné stopy ani zmínky o obličeji podobnému tomuto, zakroutím lehce a nejistě hlavou.
"Kdo to vlastně je?" zeptám se a protřu si ještě jednou rozespalé oči. Vyčkám odpovědi a s pozdravem poté zavřu dveře, za kterými si lehce oddechnu.
[i]No, evidentně to moje budoucí společenstvo není, takže... mohl bych si ještě pospat![/i]
Už už se vrhám zpět do vyhřátých peřin, když v tom mé oko zaznamená pohyb na ulici. Zkřivím ústa a unaveně odhrnu záclonu, vyhlédnu přes ní ven.
[i]No, kdo to asi je? Určitě to budou oni. Ta ženská - elfka, tipl bych. Pak trpaslík, to taky sedí. No a ti ostatní? Bez pochyby...[/i]
Urychleně začnu pakovat. Zběžně naházím všechny své věci na své cestovní místo, připnu si na sebe svou výbavu a vyjdu na ulici.

Porozhlédnu se po ještě pořád tmavé ulici a hlasitě zašeptám, pokud neuslyší, mluvím už normálně: "Hyperborias Reznor, to jsem já. Vy budete ta skupina, již mám provázet, že?" popojdu k postavám blíže a důkladně si je prohlédnu vyčkávajíc na jejich konkrétní reakce.

Lehké kroky, u nohy povědomé našlapování Gaga a v hlavě lehkost myšlenek. [i]Ne ta brána je zavřená[/i] řeknu si informaci která mi je už dávno známá , abych možná trochu zmírnila svoje zklamání. [i]Klid Kiro, vždyt to nebude už tak dlouho trvat[/i] Přimhouřím oči do uzkých štěrbinek , zrovna když se srdce vyrovnává s tím že svoji milovanou volnost bude ještě na nějakou chvilku muset odložit.
Znatělně přitáhnu plášť blíže k tělu a zahalím se před nepříjemným raním větrem.
Jeden delší krok a už plně vnímám špitání elfky po svém boku. Na její rozmnouvání reaguji jen pokýváním hlavy a když nakonec přistoupí k Evandor-ovi postavím se tiše stranou.
[i]Dagu ona si z nás dělá nějakou osobní stráž viď[/i] usměji se nad myšlenkou a zdá se mi že sem zahlédla v jeho očích také záblesk pochopení. Přes tohle všechno vydám povel a pozoruji jak zaujímá postavení předemnou a trpělivě vyčkává na sebemenší známku agrese. [i]Budu tě krýt záhadná elfko, budu po tvém boku bojovat do té doby dokud se neproviníš proti zákonům přírody a našeho národa[/i]
Popojdu ještě o krok , abych lépe viděla do tváře muže ,pokud sejme kápi z hlavy. Sem vlastně i docela zvědavá.

[i]Už jsem tak unavená, za chvíli budeme venku...New, notak New, vstávej...prosím...
-Copak, až příliž unavená?
-Už i na hádky s tebou...
-Tak to je vážný...Přebírám to..
-Díky.[/i]

Kráčím dál zahalená pod kápí, ohlédnu se na bezdomovce, který tam leží jako mrtvola. Blížíme se k bráně, celá natěšená malinko přidám do kroku. Zklamání. Brána je zavřená.
[i]Co jsem kruci čekala...Že to půjde až takhle snadno...? Hmm, jo. Ksakru.[/i]

Následuji Teranell spolu s ostatními a pak se zastavím. To, co nasleduje, jsem byť malinko čekala, ale z celého svého rozpolceného srdce jsem doufala, že se tomu jednoduše vyhnu.
[i]Do hajzlu, je to tady....a to jsem takovej kousek od svobody. Trubka, to nemohla počkat ažza bránu?! Nebo si to Evandor nemohl včera vzít?! Rychle, plán...plán, nějakej plán...
Kašlu na plán, nejsem Arin![/i]

Pod pláštěm pevněji sevřu dýku, kterou jsem zatím spíš nevědomky držela. Promluvím svým příjemně zabarveným hlasem
[b]"Jsi si naprosto jistá, že chceš, abych to udělala? No dobře..."[/b] jedním plynulým pohybem vztáhnu ruku ke kápi a nechám ji volně spadnout na záda. Druhou ruku mezitím nepozorovaně dám tak, abych ji mohla kdykoliv použít.
[i]Mám teď něco říct..? Ehm, no, asi bych možná mohla, pokud se na mě nevrhnou jak směčka hyen...Kdo je tamto? Ajaj, to smrdí průserem...Ať už je to kdokoliv....Vlasně teď jsem v DOST velkym průseru, aŤ už je to kdokoliv...Doprdele..[/i]
Stoupnu si tak, aby na mě přicházející přes Teranell neviděl. A taky abych nebyla příliž v kruhu všech ostatních. Pro klidn duše.

Střelím po barbarovi zhnuseným pohledem. Svislé zorničky mám tentokrát zúžené do pouhých škvírek, což je asi tak jediná věc, která dává najevo mé vnitřní rozpoložení. Nehodlám tomu zabedněnci udělat radost a rozčílit se. Ne, to by bylo pod mou úroveň.
[i]"Lidé, barbaři, trpaslíci... Sorta pitomců a tupých hlav, jeden jako druhý. Kdyby tak aspoň uměli poslouchat, co jim jeden říká, a jejich paměť sahala dál než k poslednímu půllitru..."[/i]

Koutky úst se zdvihnou v náznaku sarkastického úsměvu.
[b]"Možná, až příště otevřeš pusu a nebudou ti z ní padat, s prominutím, takové sračky, jako před chvílí, ráda si poslechnu vše, co máš na srdci."[/b] Tón mého hlasu je přímo medový, někde hluboko se však ukrývá osten jízlivosti. [b]"Nemám na to, abych tobě nebo komukoli jinému kupovala zbraně. Věděl jsi to moc dobře už před tím, než sis ode mě vzal zálohu, takže teď buď tak laskav a drž hubu a krok, nebo mi peníze vrať, sbal si svých pět švestek a zmiz."[/b] Poslední slovo téměř zasyčím, pak se opět vrátím ke své chladné odměřenosti.
[b]"Teď, pokud dovolíš, bych si ráda vyřídila to, co jsem měla v úmyslu, než jsi mi skočil do řeči."[/b]

Obrátím se nazpět k Evandorovi - tedy k osobě, kterou jsem doteď za Evandora považovala. Elfka, která na mě vykoukla zpod kápě, se hřmotnému válečníkovi ani v nejmenším nepodobá. Takže přesně, jak jsem čekala - malér.
Právě se chystám otevřít ústa zeptat se, co má celá tahle komedie znamenat, když zaslechnu bouchnutí dveří a zvuky kročejí, které se k nám neomylně přibližují. Také mi neunikne, jak se za mě dívka - byť nenápadně - schovala.

Otočím se - ovšem jen napůl, té nové totiž nevěřím, ani co by se za nehet vešlo -, abych si neznámého mohla prohlédnout, právě ve chvíli, kdy promluví.
Kratičký okamžik je mezi námi ticho, i tak ale moje oči mluví jasně.
[b]"Pokud máte někoho doprovázet, my to rozhodně nejsme. Nevím o nikom, kdy by se k nám měl přidat, krom toho, že o to ani nestojím. Nejspíš jste si nás s někým spletl. Pane,"[/b] dodám téměř posměšně nakonec a sjedu cizince silně hodnotícím pohledem. Jsem si dobře vědoma své svrchované pozice v družině, ale zároveň nehodlám ponechat cokoli náhodě. Od nabroušeného Galena, přes záhadnou cizinku, která se chová jako hledaný trestanec, až po potenciálně nebezpečného strážného.
V duchu zapátrám po kouzle a pevně jej uchopím, přestože do něj zatím nevkládám žádnou energii. Jen se připravuji.
Kira je snad dost chytrá na to, aby věděla, co dělat, kdyby se něco semlelo. Před chvílí se jí dostalo žádosti, aby hlídala Evandora, a tak předpokládám, že s ní problémy nebudou.

"Inu," přiblížím se znovu k nevraživě hledící a hádající se družině, která narušuje noční klid, "je to možný, ale taky ne.
Hledám elfku Teranell. Jsem ten, který byl objednán jako její doprovod z řad městské hlídky. Znám zdejší i vzdálenější lesy nazpaměť a slyšel jsem cosi o tom, že ona je ta, která přichází vyřešit místní problémy s vlky."

[i]Hm, doufám, že jsem tu správně. Jen tak se vzbudit brzy ráno a zbytečně? Už bych neusnul... To mi připomíná - á, jistě![/i]

"Ať už to jste vy, či ne, musím vám oznámit, aby jste si dávali pozor na tuhle... osobu," začnu z kapsy tahat srolovaný pergamen. "Mohla by být nebezpečná. Dostali jsme zprávu, že je to místní zlodějka, či něco podobného. Chtěl jsem se vás zeptat, jestli jste ji zde náhodou nezahlédli, či snad jestli ji dokonce neznáte. Každopádně buďte před ní ostražití," vytáhnu z kapsy pergamen a rozevřený ho ukáži všem v okolí (k nahlédnutí zde: http://www.mujweb.cz/www/honzafabich/Arinwen-kresba.jpg ).

Otec tě stále probodává svýma hlubokýma očima, ve kterých se zrcadlí strach. Nejspíš strach z toho, co se dozví. Už si zažila sice horší věci, ale tenhle tobě dobře známý pohled patří k těm velmi nepříjemným. Tep se ti znatelně zrychlil a do plic najednou bereš mnohem více vzduchu než obvykle. "Dobrá, slibuju,“ kývne hlavou a povzdychne si. „Když mi řekneš pravdu...“

[i]Jestli se dostanu z tý brány živá a zdravá, tak teda fakt nevím jak...ale v okovech skončit nechci, to nikdy, ne. Navíc, to by pak bylo zase něco to celou dobu poslouchat...No, sice tu elfku opravdu vůbec neznám, ale jestli se takhle k tomu příchozímu bude takhle chovat ještě dál, tak by třeba mohl dát pokoj a vypadnout odsud..[/i]

Napadne mě, že bych se zase mohla schovat a tak, aby mě příchozí neviděl, přehodím si přes hlavu opět kápi. Beztak už mě hlavní 'vůdce skupiny' viděl, takže teď jsem jim vydaná na pospas a to ať chci nebo nechci. Buď mě podrží a nebo mě vydají někam na nepěkné místo, kde budu sotva o chlebu a vodě.
[i]Br, hnusná představa...Tak to nesmí dopadnout. Snad mě podrží, beztak jí chybí jeden člověk do skupiny...teda, doufám, že jí chybí jeden člověk do skupiny. Sice mi nebude důvěřovat, ani se jí nedivím, ale to nevadí. Klidně ať mi nedůvěřuje, hlavně ať mě nepotopí. Prosím, ať mě nepotopí..[/i]

[i]Eh..městská hlídka...? No to je trefa! Doprdele. Už to asi fakt nemůže být horší..No, asi ještě jo, ještě mě ta Teranell může totálně potopit a pak teprve budu pořádně v hajzlu. To je zase tejden. Měla jsem odejít, dokud to šlo, před včerejším večerem...Né, to jsem samozřejmě neudělala...Tak teď si to vyžeru..A to jak za sebe tak za Arin...Tomu teda říkám spravedlnost![/i] Posunu se kousek od svého nedobrovolného 'krytí' , přesně ve chvíli, abych viděla, jak ten chlápek z hlídky rozbaluje pergament. Jen řekne prvních pár slov, dojde mi, že teď už je to opravdu hodně velký problém.

[i]Nezahlédli? Ne, jasně že ne..Vždyť mi to není ani moc podobný, mohl by to být kdokoliv, taková chabá reprodukce, ne, není mi to moc podobný, navíc ti ostatní si mě tolik neprohlídli, třeba mě nepoznají. Tady v tom bych se pomalu nepoznala ani já...Uhm, no dobře, poznala, ale jenom stěží..Ostražití? No, to já jsem...Jenom včera jsem si nedávala majzla, díky za upozrnění, ale přišlo pozdě.[/i]
Stojím, ani se nehýbu, v ruce stále svírám svou dýku, pro případ nejvyšší nouze. Beztak mi nezbývý nic jiného než jenom čekat, co udělají ostatní...

[i]Je to těžké moc těžké se dívat otci takto do očí ale já to cvládnu zvládnu to. Jsem o tom více než přezvědčena.[/i] Běhá mi hlavou jedna myšlenka za druhou. Podívám se mu tedy z příma do očí a řeknu. [b]Tu knihu kterou tisknu tak pevně ke svému tělu jsem dostala od "Staréhou Doubra".[/b] A své sevření výrazně povolím. [b]A šla jsem právě za ním aby mi vysvětlil původ tady toho.[/b] Uhnu pohledem a položím knihu na stul před sebe. A jedním pohybem otevřu na stánce kde je vložený list a podám ho otci.[b]Nezapomeň co si slíbil[/b]Dodám

Chladně si Hyperboriase přeměřím.
[i]"O nikom takovém mi předtím neříkali, ale co se dá dělat. Nakonec toho můžu ještě využít."[/i]
I když kresba není příliš vyvedená, jistá podobnost mezi ní a neznámou elfkou se rozhodně nedá popřít. Sice jsem dívku v životě neviděla, i tak ale pocítím ostré bodnutí patriarchismu, když si uvědomím, že by ji docela dobře mohli zavřít. Elfku z lesního lidu... Potupa pro celý rod.
[i]"Nakonec ji ještě dostanu na naši stranu... Pomůžu jí za hradby města, kam za ní už nepůjdou stráže, a toho barbara se cestou zbavím. Když už nic jiného, alespoň se vlci nažerou."[/i]

Výraz mojí tváře se podobá kamenné masce. Zaslechnu nezaměnitelné šustění látky, které mi prozradí, že cizinka opět schovává obličej pod kápi, ani tak ale nedám najevo jakoukoli myšlenku nebo pocit.
Ještě chvíli mlčky upírám na Hyperboriase oči, teď temně modré, jak přichází ráno. Jakmile přestane žvanit, hrdě zdvihnu bradu a zhluboka se nadechnu.
[b]"Ne. Neznám ji, nikdy jsem ji neviděla. Ostatně, u takové patlaniny se není čemu divit,"[/b] zkroutím rty v úšklebku, když pohotově odpovím. Jsem si dobře vědoma toho, jak podezřelé by bylo každičké zaváhání, nebo zbytečná ukvapenost. Nepochybuji, že Kira je dost dobrá herečka na to, aby si barbar něčeho nevšiml - jen u těch dvou zarostlých idiotů už si nejsem tak jistá.

[b]"Teranell jsem já,"[/b] dodám po krátké odmlce a přivřu oči. [b]"O tom, že by mi starosta najal z řad stráže nějaký doprovod, nic nevím, ale stavět se proti tomu samozřejmě nebudu. Čím víc nás půjde, tím líp."[/b]
[i]"...tím líp pro vlky a mrchožrouty."[/i]
[b]"Pojďme tedy, ať neztrácíme čas. Buď tak laskav a otevři bránu."[/b]
Ráda bych se dostala ke srubu, než se hraničáři vydají na lov, a tak si musíme pospíšit. Zvěř a lovci vstávají brzy, zvlášť při studeném počasí.
Stejně suverénním krokem jako dosud se vydám k bráně, jen si dávám pozor na to, abych stále byla mezi cizí elfkou a Hyperboriasem. Snad mé záměry pochopí a neudělá nějakou hloupost. Barbara a trpaslíka sjedu varovným pohledem, než kývnu na Kiru a očima ukážu vedle sebe. Mlčky ji tak vyzvu, aby šla opět po mém boku.
[i]"U Beliala, jak tenhle cirkus skončí..."[/i]

Tělem se mi rozlévá příjemné teplo z mého posledního vyřvání se na Teranell. Zareagovala víc než ostře na své způsoby a to mi stačí. Přestanu dál provokovat a s "tajemným puberťáckým" úšklebkem si jí přestanu všímat. Za chvilku po celkem dlouhé době konečně vypadnu z města, jež mi bylo nepříjemným domovem...

Zachumlám se do svého ne zrovna kvalitního kabátu a opřu se o nejbližší stěnu, odkaď mohu vše sledovat. Zatímco probíhá odhalení nějaké další elfky (té sebranky začíná být až nepříjemně moc), která se vydávala za Evandora, a rozhovor Teranell s tím novým, jak jen se to jmenoval, Reznorem?, pouze si něco syčím pod rašícími vousy. Ve světle událostí mě se týkajících jsou to jistojistě prkotiny.

Do rozhovoru se ale nepřidávám. Zachovávám si původní mlčenlivost smířen s osudem a jen znuděně kopu do kamínků pod nohama. Pokud se družina vydá konečně z města, vydám se za ní.

Jakmile tě ta elfka vybídne, abys otevřel bránu, uvědomíš si, že s sebou nemáš klíče. Kde si je nechal? Trvát to asi pět úderů srdce, než si vzpomeneš. Samozřejmě... pod polštářem, tam je vždycky dáváš.

-----------------------------------------

Klidně můžeš bránu otevřít a odejít z města bez větších potíží*4*

Otcovi oči se zaměří na knihu, kterou mu podáváš, ale papír ani nezačne číst.
„Počkej, počkej... říkáš Starý Doubek? A tu knihu máš od něj?“ začne velice rychle zvyšovat hlas a rázem se zvedne ze židle. Ta se celá rozkývá, až je div, že nespadne na zem. Otec se však najednou trochu uklidní a pokračuje velice smutným a zklamaným hlasem.
„Což jsem ti neříkal, aby ses s tím mužem nestýkala? Přivede tě jen do maléru. Žije sám a tak to také má být. A vůbec... o čem je ta kniha, kterou si teď radši vezmu?“
Uchopí knihu do obou rukou a zavře ji. Pohlédne na nadpis a zamračí se.
„Myslel jsem si, že mezi sebou nebudeme mít tajnosti. Mrzí mě, jak si se zachovala...“

"Tak tedy výborně," promlouvám opět k Teranell.
"Myslím, že jen starosta zapoměl doplnit nějaké informace. Navíc, já jsem, zřejmě, ten, který vás má pustit bránou.
No, a navíc - zdejší lesy znám líp, než vlastní boty. Snad vám můžu být nápomocen. Doufám, že se mnou se neztratíte... Jako moje rodina," pousmívám se a otřu si čelo, na kterém vytryskly kapky potu, to vše způsobila nervozita.
Cestou k bráně se ale zamyslím. Zastavím se a ruku položím na jílec meče.
"No," odkašlu si, "nebudete se snad zlobit, když si vás ještě zkontroluju podle toho portrétu. Nikdy jsem vás tu neviděl, a tahle," zamávám v ruce se srolovaným pergamenem, "je taky cizí. Takže vás poprosím o to, abyste mi ukázali vaše obličeje."

S veškerým vypětím čekám na reakce ostatních členů naší skupiny. Především Teranell, která tady dává jasně všem najevo, kdo je tu velitel. Je mi to celkem jedno, ale na tom, co udělá, mi záleží skutečně hodně.

[i]Nikdy mě neviděla? Kruci, začíná se mi líbit, takhle se možná dostanu ven z města, minimálně jí za to musím poděkovat. Přece jen by mě ale měla chápat, nevypadá na nějakou slušňačku, takže možná ví, jak se cítím. Možná že ale ne, beztak na tom nezáleží, teď je hlavní se dostat odsud.

Jo, konečně pořádný slovo, otevři bránu. To je něco, co si teď přeju ze všeho nejvíc.[/i] Když Teranell uchová postavení tak, abych neviděla, a ani on na mě, Hyperboriase, pochopím její záměry a zůstávám v tomto podivném seskupení. Nechci problém, i když už ho mám. A to pořádný. [i]Sakra [/i]

Když dojdeme kus k bráně a barbar se zastaví, nepříjemně se mi začne potit dlaň, v níž stále svírám svoují dýku.

[i]To si ze mě děláš srandu, ne?! A abys věděl, bydlím tu už docela dlouho...hmm...až příliž dlouho, měla jsem vypadnout dřív, kruci.[/i]

Nehnutě stojím, stále schovaná za Teranell.
[i]Myslím, že raději budu důvěřovat jí, než tomu barbarovi, ačkoliv u něj bych taky měla jistotu....chladné cely bez jídla a vody. To by mi Arin dala, kdyby se teď vzbudila...Jen ať ještě chvíli spí, ještě musí spát..
-Mmm....děje se něco?
-Doprdle...[/i]

Nastává onen tížěný okamžik. Když se pod kápí najednou objeví dívčí tvář jako by mě polila studená voda. [i]Elfka? konstatuji nevěřícně právě objevenou tichou společnici. Tak teď už mě nemůže překvapit naprosto nic.[/i] Pomyslím si když zápasím se svým nitrem ,abych nedala znát překvapení.
[i]Jak to že sem si toho nevšimla? Jak...[/i]
Zarazí mě mírné štouchnutí do nohy a já si bleskurychle uvědomím že to nemůže být nic jiného něž varování od Daga.
Otočím hlavu ,abych se podívala kdo nebo co se mému příteli nezdá. [i]A barbar[/i] Trochu se usměji pohladím psa a stáhnu se z jeho směru chůze do pozadí skupinky. Vidím ještě jak si Elfka znovu nasazuje kápy a také z ní cítím nejistotu či snad strach?
Stojím na svém místě dokud Taranell s barbarem mluví ,ani se moc neobtěžuji pohlédnout na podobiznu. Jen tak trochu pozvednu hlavu a pak se pomalu a tiše po boku jedné z elfek vydám k bráně.
Hlas...
[i]To snad ne ,až moc to prodlužuje...[/i] Pomyslím si, když se barabar zastaví a požaduje pohled do nasich tváří.
[i]Prý pro jistotu[/i] Urazí mě jeho slova a mám sto chutí udělat nějakou nepatřičnost. [i]Tohle už ti za to opravdu nestojí[/i] překryji touhu závojem jiného pocitu.
Nakonec jen zastavím svůj uvážený krok , zaujmu postavení někde proti Hyperboreovi nebo jak se vlastně jmenoval a vyčkávám. [i]Nehodlám ti tu dělat šaška[/i] zatvrzelá myšlenka by se dala číst v mých očích pokud by se do nich někdo odvážil pohlédnout. Už se dále nepohnu a svou tvář mám pořád zahalednou do stínu tmavé látky.

[i]"Velesovy rohy, co to ten mamlas blábolí?"[/i]
Mám co dělat, abych neobrátila oči v sloup, když Hyperborias začne s nasládlými přátelskými řečmi. Za jiných okolností bych ho nejspíš chladně odpálkovala (ostatně jako vždycky všechny ostatní), nicméně tentokrát si to nemohu dovolit. Ostatní jsou teď prakticky vzato mí podřízení, když beru v úvahu, že jsem to já, kdo je najal a kdo jim platí. Rozhodně by mi nikdo z nich nepoděkoval, kdybych je dostala do maléru hned na začátku.
[i]"Nádhera. Rozhádáš si polovinu skupiny a najednou se staráš, co si o tobě pomyslí nějaký zavšivený vidlák? Tak tomu tedy říkám pokrok, má milá."[/i]

Po straně pohlédnu na Kiru a na naši tajemnou novou společnici. Vypadá to, že žádný podraz nejspíš nechystá, i tak mi ale bez ustání vrtá hlavou, co ji vedlo k tomu, aby se k nám přidala. Snad chtěla nepozorovaně utéct z města, ve kterém se stala až příliš známou firmou, snad jednou zčeřila příliš nebezpečné vody a dostala strach... Kdoví. Každopádně, teď ji mám na krku já a pokud se provalí, že jsem ji chránila, budeme v tom až po uši.
Pak je tu další věc - co se stalo s Evandorem? Ne snad, že bych toho kolohnáta nějak litovala, ale docela by mě zajímalo, jak skončil. Jsem už prostě taková.
Znova mrknu zpod černé ofiny na bok, tentokrát k boudě, ve které nejspíš spí většina strážných. Snažím se odhadnout, kolik jich asi tak právě může být uvnitř. Nehodlám se z města probíjet, tím bych si ani omylem nepomohla, avšak v případě, že bych si musela pomoct kouzly, budu raději ovlivňovat jednoho jediného člověka místo dvou nebo tří dalších.

Oči mi zcela automaticky sklouznou k Hyperboriasově ruce - tedy k dlani, kterou náhle položil na jílec meče. Zorničky se mi opět ostražitě zúží a duhovky o odstín ztmavnou. Tuším nějakou nepříjemnost.
[i]"Snad jsi nečekala, že vás pustí z města jen tak. Na blbce nevypadá a v kalhotách taky zjevně naděláno nemá, tak čemu se ještě divíš?"[/i]
[b]"Myslím, že to snad ani nebude nutné,"[/b] odvětím, když se zastavím a na podpatku se obrátím ke strážnému. [b]"Všechny mé společníky zaměstnává sám starosta. Pokud máš dojem, že je nutné přehodnocovat, překrucovat a kontrolovat jeho rozhodnutí, vyřiď si to, prosím, raději s ním."[/b]
Upřímně doufám, že vypadám dostatečně důležitě, aby barbar stáhnul ocas mezi nohy a dál nežvanil. Navíc, pokud je mi známo, on doprovází nás, ne naopak.
I tak ale zašátrám v hlubinách své mysli po magické energii. Kdyby nebylo zbytí a elfka by přeci jen musela sejmout z hlavy kápi, jsem připravená alespoň trochu barbara zmást. Jen nepatrně, tak, aby si toho nevšiml - nicméně snad dostatečně na to, aby v té obludné patlanině nepoznal obličej naší nové společnice.

Přesně, jak jsem čekal, se začali cizinci zmítat. To, že nechtějí ukázat své obličeje mne však neštve zdaleka tak, jako to, že odmítají z principu. Alespoň tak se to zdá.
"Chápejte, že já tu nechci čeřit hladinu, ale musí to být."
Ačkoliv očekávám, že můj následující krok může udělat v hlavách nepříjemně vzhlížejících osob krapet guláš, má povinnost a slib věrnosti tomuto městu je důležitější, než osobní zájmy. Nikdy jsem svoji zbraň proti člověku, který mne sám nenapadl, nepoužil. A to nehodlám ani teď, ale spoléhám na to, že samotná zbraň v rukou někoho, jako jsem já, může vzbudit autoritu.
Rukou, kterou již teď mám u pasu, pevně uchopím jílec meče. Ten až do teď odpočíval dokonce mimo pochvu, jen volně uvázán na opasku. Jílec, který zhruba připomíná lidskou postavu (tzv. pseudoantropomorfní), pevně uchopím a symbolicky se napřáhnu.
"Jménem Stráží města Vareky vás vyzývám - odhrňte své kápě a ukažte obličeje! Nařizuji vám to jménem starosty Vareky v souladu s šestadvacátou armádní vyhláškou!"
V tom případě, že se nestane nic zvláštního, opět meč sklopím. Zakroutím hlavou a přátelsky se usměju:
"Tak, tohle bylo oficiální. A teď..." zmlknu na chvíli a zahledím se Teranell do očí, "... teď normálně. Chápejte mne - musím vás v těchto nočních hodinách zkontrolovat, je to má povinnost. Vězte, že já bych nezatkl někoho jen tak, ovšem, ale nerad bych měl průšvih z toho, že jsem nechal utéctu tuhle zlodějku," zamávám opět cárem papíru v ruce.
"Neberte to prosím osobně, je to opravdu jen rutinní povinnost. Ještě dodám, slečko Teranell, že vy byste se do tohohle vměšovat už ani nemusela. Vás vidím a věřím, že starosta by mi nedal pokyn spolupracovat s nějakými neřády. Proto vás poprosím, abyste mi dovolila ostatní zkontrolovat," usmívám se upřímně dále.

[tab][i]New co se děje?
-Ale, to nic...Jenom máme průser...další...ale já za to vážně nemůžu, to tys nás do toho namočila..Tamhle ten barbar, to je nějakej magor, ze kterýho mě asi za chvíli
treví, protože má naši docela nepovedenou podobiznu a oháněl se tu s ní, že jako nás musí všechny vidět..abych řekl apravdu, pořád nás chce všechny vidět. No ta elfka, co s ním teď mluví, to je Teranell. Nevypadala nějak nadšeně, ale zatím nás brání. Vde tuhle skupinu. No a pak jsou tu nějací další, ti se nějak nevyjádřili ohledně toho, kdo jsme..
-New, kdybych mohla, tak tě zabiju
-Já vím
-Kdybych mohla, tak tě zabiju
-Opakuješ se..
-Kušuj.[/i]

[tab]Stojím zahalená v kápi za Teranell a sleduji, jak se barbar rozmáchává mečíkem.
[i]Tohodle se teda bojíme?
-Pokud ho bereme jako asociaci vězení, pak ano..[/i]

[tab]Nijak se nehýbu a stojím za Teranell. Jako její stín v kápi.
[i]Snad to projde..
-Taky doufám...
-No to bys sakra měla

[b]" Z té jeho tvrdohlavosti se asi zblázním"[/b] procením mezi zuby tak tiše že není snad ani možné ,aby to někdo slyšel. Snažím se nepohnout , ale jak mile se dotkne barbar meče začne být nepříčetný i Dag. Probublává mu mezi tesáky vrčení.
[i]Ale jistě dala sem mu povel ,aby hlídal[/i]

Nechám ho chvilku zastrašovat a teprve když je až moc hlasitý a v očích má ten zvláštní pohled, otočím se od barbara a pohladím psa po hlavě. [b]"Klid můj drahý. Pán to jistě tak nemyslel"[/b]
Zůstávám skloněna u psa černý plášt na mém stíhlém těle vlaje ve větru i s kápy , ale přes to porád zůstává na hlavě. Po malé chvilce se narovnám a sleduji reakci barbara. Pes ztichl , ale je znovu připraven k obraně skupinky.

Prohlédl sis jak vysokou elfku, vůdkyni skupiny, tak tu druhou, jejíž pes na tebe výhružně vrčí. Zdá se však, že ho má majitelka dobře pod kontrolou. Zatím. Na barbara v otrhaných šatech se ani netřeba dívat. Ani jedna z elfek se té na obrázku ani vzdáleně nepodobá, přesto máš však divný pocit pramenící kdoví odkud. Něco tu nehraje...
Brzy však začne svítat a starosta ti kladl na srdce, že byste měli vyrazit ještě před východem slunce. Pokud možno, nikým nezpozorováni.

------------------------------------

Až otevřeš bránu (jestli vůbec), budu moct napsat příspěvek pro všechny. Pokus se prosím tedy odepsat co nejdřív ať ostatní dlouho nečekají.

[i]Ten pes... Co je mu? Přece...[/i]
Meč vrátím zpět na své místo, k pasu, a sednu si na bobek, či pokleknu. Zamračeně a zamyšleně hledím psovi, který na mě vrčí, do očí.
Psi vždycky byli moji přátelé... Těžko říci, proč, ovšem bylo to mu tak. Vystřídal jsem jich mnoho. V mém životě osamocený uprostřed lesa nejen, že ho člověk k lovu potřeboval, ale někdy byl prostě rád, že není ve svém srubu úplně sám, nýbrž samota i někomu, jako jsem já, lezla na mozek. Rodin, Kleweo, Šikos a Mrkev... Jména mých několika posledních, která si vybavuji.
[i]Rodin,[/i] sáhnu si na svou jizvu na čele, [i]tu udělal on...[/i]
Dále sleduji psovy oči v naději, že mi porozumí... Na chvíli je zavřu...
[i]CHCEŠ MI UBLÍŽIT?[/i] zeptám se ho*. Chvíli na něj dál hledím a po jeho odpovědi se dále věnuji lidem.

"Tak, vidím, že to nebyl zase takový problém," usměji se, když vidím, že zde žádné nebezpečí nehrozí. "Tak, všechno je v pořádku a já doufám, že mi tento menší konflikt odpustíte. No, tak teď bychom měli vyrazit. Vsadím se, že i vám starosta kladl na srdce, abychom vyšli ještě před svítáním, stejně tak, jako mě. Nač tedy čekat?" zašmátrám v kapsách po klíči od brány.
[i]Ale k čertu s tím...[/i]
"Moment, hned se vrátím, jdu pro klíč," rozeběhnu se do svého příbytku nedaleko od skupinky. Odemknu a zběžně prohlédnu svou postel. Dívám se tedy hlavně pod polštář, kam ho obvykle ukládám. Pokud ho najdu, vyrazím zpět. Ostatním se omluvím a vydám se s klíčem v ruce k bráně.
I tak se pořád ohlížím, zda-li se ta špinavá čůza zlodějka někde neplíží...
"Čas na vejlet, hehe," usměju se na ostatní a dám se do odemykání.
____________________________________________
*Používám kouzlo 'Mluv se zvířaty'

Hyperborias odemyká dveře brány a v pouští vás po jednom ven. Prvně se sice Arinwen dokázala v nočním šeru vyhnout jeho pohledu, když se postavila těsně za Teranell a využila svého umění skrýt se. Nyní však již nebyla možnost jak se před jeho zrakem skrýt, a tak se jejich oči setkají právě v okamžiku, když se chystají oba vyjít ven. Zatímco Teranell, Kira i Galen stojí venku před branou, Hyperborias i Arinwen ztuhnou a nikdo neví, co se bude dít dál. Pověrčivý člověk by snad řekl, že vás nějaká tajemná síla odrazuje od vaší cesty a nutí vás zůstat ve městě.

------------------------------------------

Teranell: 5+6+6+5
Galen: 4+3
Hyperborias: 3+4+4+5+4
Kira: 3+4+3
Arinwen: 5+4+4+2

Malá elfka, která se tu teď před tebou náhle objevila tě překvapí stejně svou přítomností jako krásou. V ten okamžik si uvědomíš, co se ti nezdálo. Bylo jich přece víc, než tři. Tak tohle je ta další společnice. Jejímu půvabu se snad může vyrovnat akorát Teranell. Vskutku moc pěkná... jen jednu vadu má na kráse. Rozhodně se podobá náčrtu na pergamenu, který si právě před malou chvílí dostal. Nemůžeš říci s určitostí, že je to ona, ale proč by se před tebou jinak skrývala? Na druhou stranu, jestli i jí vyslal starosta na nějaký závažný důvod, určitě nechtěl aby zůstala ve městě. Co když si tě vybral právě proto, abys jakožto strážce brány poskytnul této dámě bezpečný odchod. Může to tak být a nemusí. Přemýšlíš o tom, co dělat dál a uvědomíš si, že se stále díváš na její prosebný výraz. Působí velice křehce a bezbranně. Čeká tě těžké rozhodnutí... víš jenom to, že se nemůžeš příliš zdržovat a taky nemůžeš (podle starostových slov) pustit tu skupinu do lesa samotnou. Co teď?

Při odemykání brány si pro odlehčení atmosféry popiskuji známou melodii písničky "Na tom mločím mostě" a štrachám se v zámku. Po chvilce bezúspěšného odemykání si uvědomím, že kdybych si možná nestínil, šlo by to o něco líp. Kousíček poodstoupím a nechám měsíční světlo osvítit zámek, jež mám v plánu otevřít.
Další pokus je již úspěšný a tak pomaličku, s tichým vrzáním, otvírám. Po otevření si vítězoslavně povytáhnu kalhoty a hlavou otočím zpátky, hledím po ostatních.
Obvyklý přátelský úsměv ovšem vystřídá nejistý, pro někoho až debilní, překvapený výraz. Pomaličku, ale evidentně nejistě, začnu pravou ruku natahovat po meči.
[i]A sakra... dva... Co to má být?... pět...[/i] počítám v duchu na uklidněnou a promyšlení budoucích záměrů.
[i]Žeby ona?... sedm... Ta podobizna, ale... deset... stála za prd... jedenáct?[/i]
"Jmén-nem," zakoktám se nejistotou a polknu slinu, "Jménem... kurnik... prostě... Stůj!" tasím meč. Ovšem, i kdyby se mohlo zdát, že se s ním snažím působit nebezpečně, že se chystám na útok, opak je pravdou. Ač jsem skoro napřáhlý, samotná mysl by mi nedovolila zaútočit na bezbranného člověka, navíc ještě ženu... Tak drobnou... a krásnou!
Nadechnu se a opět svým hlubokým hlasem, který se v křiku mění na chraplák, pronesu: "Odhoď zbraň a ruce nad hlavu!"
Poté ale sklopím meč. Pořád ho sice držím v ruce, ale již se s ním nijak nerozmachuji. Pomalým šouravým krokem se vrátím zpět pár kroků k bráně. Oči na šťopkách, tedy spíše na sličné děvě, a urychleně druhou rukou naznačím, aby ostatní rychle prošli za bránu města - tedy ven před hradby.
Poté, co se všichni shormáždí venku mimo město, bránu zabouchnu. Takhle sem snad neuvidí nikdo.
[i]Tak... Teď... Může nás vidět jen ten, kdo půjde cestou do města. To je nepravděpodobný. Nebo stráž na hradbách, ale ty by asi nenapadlo hledět přímo pod ně. Ale k čertu! Neměl jsem tak hulákat... Lesní zlozvyk![/i]
"Hyp... Hyp..." [i]hurá, do čerta![/i]... "Hy per bo rias Reznor, těší mě," dopovím značně nejistě, na čele je možno spatřit pár kapek potu.
Jednání s lidmi nikdy nebyla má silná stránka...

Poznáváš typický psí výstražný postoj. Cítíš, že na tebe výhružně vrčí pouze z rozkazu své paní a pravděpodobně by na tebe nezaútočil, pokud bys jeho paní nijak neublížil. Stejně je ti však jasné, že by ses měl od něj raději zpočátku držet dál a nejdřív se možná spřátelit s jeho paní.

--------------------------------------

Promiň Holy, ale rozhodl jsem se, že kouzlo mluv se zvířaty ti ještě nedám. Já se na kouzla z DrD koukám trochu jinak a konkrétně tohle mi přijde docela mocné kouzlo, ač se tak možná na první pohled nezdá. Zvláště pak v tomto dobrodružství by ti nadmíru pomáhalo, stejně tak jako Kiře (také hraničářka) a to by nebylo dobře. Řekněme spíš, že si takový trochu etolog a znáš dobře chování zvířat, a proto často rozumíš tomu, co ti chtějí říct. Ne přesná slova, ale v symbolech poznáš mnohdy obsah*4*

Projdu bránou a postavím se zpět po boku Taranell .
[i]Ted už je to jen na ní. Ať při ní štěstí stojí[/i] Ikdyž nechci nechat elfku samotnou brabar nám nedal skoro žádnou možnost jak se jí zastat. [i]Upřímě třeba ji ani nepozná.I když je to spíš zbožné přání[/i]

Nadechnu se chladného noční ho vzduchu a dám povel Dagovi ,aby zůstal ted již není jak zasáhnout.
[b]"Neměli bychom jí přeci jen pomoci?"[/b]
Zašpitám starostlivým hlasem , mimochodem poprvé od začátku cesty, směrem k Taranell , tak aby to mohla slyšet skoro jen ona.
Pohlédnu do jejích zvláštních očí a s nehybnou tváří se pokouším vyčíst odpověd.
[i]Zdržujou až moc prodlužujou tuhle zatracenou výpravu. Proč nemůžou prostě projít bránou... proč?[/i]
Přeslápnu si na druhou nohu a Dag se mo mě nechápavě podívá. Přistoupím zpět k bráně a rozmýšlím se jestli vztoupit znova do města.[i]Jak mile uslyším podezřelý zvuk vrátím se tam . Ale ne proč sž po zvuku?[/i]

Z novým pocitem v srdci se otáčím znovu na Taranell.[b]" Tohle si necháme líbit?"[/b] mluvím tak tiše že by musela elfka snad skoro odezírat ze rtů.
Skoro rozčílená pochoduji ostrým krokem zpět k bráně.

Stojím ani nedutám. Když se barbar zase rozmuví, cosi o tom, že je vše v pořádku, neznatelně si oddychnu.
[i]Já jsem věděla, že to bude v pořádku, neměly jsme se čeho bát..
-No to jsme teda zatraceně měli. Někdy laskavě uvažuj o tom, oc vlastně děláš-
-..ale...
-nebo jednou dopadneme opravdu bledě..[/i]

Když konečně přijde řada s odchodem z města na mě, jen jediným pohledem sjedu po Hyperboriasovi. Zastavím se a hledím na něj.

[i]Eh...sestřičko, máme problém...sestřičko? A sakra, zase jsem sama...To si teda vybrala dobrou dobu na spaní...[/i]

Pohlédnu barbarovi k ruce, která směřuje nepochybně opět k meči. O krok instinktivně couvnu. Pak ale projdu těch pár kroků ven z brány a zastavím se. [i]To mě jako hodlá propíchnout nebo co? Stůj? Vždyť se ani nehýbu..Odhodit zbraň? A kam asi..[/i] Svírám v ruce jednu ze svých zbraní a nehodlám jí nikam odklízet. Beztak o ní ani neví.

Když se pak otočí a jde zavřít bránu, konečně se volně nadechnu. Dokázala jsem to, jsem venku. Brána bezpečně zavřená a já stojím před ní, na svobodě. Žádné mříže, jenom ten barbar mi malinko kazí náladu.
[i]No, tady venku mu přece nebude k ničemu to, že patří do nějaké městské stráže...A i kdybych ve městě byla čímkoliv, tady venku to tolik platit nebude. Doufám..[/i]

Pak se barbar opět zazkoktá. Přijde mi to velice legrační a tak se na něj musím usmát.
[b]"Už jsi se jednou představoval, pamatuješ?.."[/b] uavžuji o tom, jestli bych tady měla říct své jméno. Asi možná jo.
[b]"Já jsem New...ehm...Arinwen"[/b] znova se usměju.

Přes rty mi přejde tiché zasyčení, když Hyperborias tasí meč, pravděpodobně ve snaze nějak nás postrašit. Vzdor jeho očividným očekáváním to ve mně vyvolá stejnou reakci, jako ostří na krku - chňapnu po magické energii, která se doteď ukrývala někde na dně mojí mysli; jen jen otevřít ústa a ukázat samozvanému průvodci, co znamená vyskakovat si na hrdou elfku a nemyslet přitom na následky. Kouzlo, které už jsem málem měla na jazyku, utnu v poslední chvíli. Tentokrát má štěstí, že je tak užvaněný.
Kira ani neznámá elfka mě nijak nezklamou, zachovají se přesně tak, jak jsem očekávala.
Chystám se zrovna něco barbarovi odpovědět, když mi svým chováním opět vyrazí dech. Muži se slušnými mravy už se nejspíš ze světa vytratili, když jeden přeruší rozhovor se třemi dámami jen proto, aby zkusil zhypnotizovat psa.
Formální úsměv vystřídá nehezký úšklebek, který však Hyperborias, zahleděný do zvířecích očí, nemůže vidět. I když, ne že by snad jeho reputace ve vztahu k mé maličkosti byla někdy lepší.

[b]"No výborně,"[/b] odvětím suše v odpověď na oznámení, že si jde pro klíče. S menšími obtížemi potlačím nutkání založit si ruce na prsou a začít netrpělivě poklepávat okovanou špicí boty na dláždění. Na můj vkus to trvá již příliš dlouho, neměla jsem v úmyslu takhle se zdržovat. Nemluvě o předem neoznámené společnosti, dokonce dvojnásobné.
Nechám projít Galena i Kiru, teprve pak se prosmýknu mezerou mezi oběma křídly ven z protivné klece hradeb. Spokojené vydechnutí mi zamrzne kdesi hluboko v hrudi, když mi padnou oči na naši prapodivnou dvojici.
S tím, jak dlouho Hyperborias koktá rozkazy a vzápětí kolem sebe máchá mečem, bych z něj natřikrát stihla udělat lívanec, nicméně mám pocit, že bych si tak stejně příliš nepomohla. A navíc - právě teď mám jedinečnou šanci zabít dvě mouchy jednou ranou. Zrovna ve chvíli, kdy si barbar vzpomene na bránu a vykročí zpět, aby ji zabouchnul, se otočím a rezolutně se vydám po cestě směrem, kterým tuším hraničářský srub.
Nehodlám se nechat dál zdržovat, zvlášť lidmi, které k našemu podniku nikdo nezval.

[b]"Nechat si to líbit? Jistěže ne, má milá. My to obrátíme ve svůj prospěch,"[/b] zavolám ještě přes rameno na Kiru.
[b]"Pokud je skutečně tak dobrá, že na ni vypsali dokonce i odměnu, zajisté se o sebe dokáže postarat sama. O zlaťák, že nás do svítání dožene, ať už sama nebo s doprovodem."[/b]

"Hmm... Nefehmrinwen?" zamyslím se po nesrozumitelném vyslovení zlodějčina jména.
[i]Výborně... A co teď? No nic, musíš ji zabásnout... Ale, kurnik šopa, kam zase fachčí tahle?[/i]
"Slečno Teranell!" křiknu na odcházející elfku po jejích jízlivých poznámkách. "Musím následovat vás, je to má povinnost a dostávám za ní koneckonců zaplaceno. Dejte mi jen pár okamžiků, žádám."
Otočím se zpět ke zlodějce... V hlavě jsem již pomalu uvážil všechna pro a proti... I tak mi to pořád šrotí, jak nejvíc jen může.
[i]Necháš ji jít - průser čé jedna.
Zatkneš ji, odvedeš, ale už nenajdeš tu elfku, Teranel - průser čé dva.
Je to skoro jedno...[/i]
"Běž si, bosorko. Jestli ti jen uvidím ochomýtat se kolem města, tak se postarám o to, abys trpěla na pranýři. Dnes tě nechám jít, ale chraň tě boží ruka, jestli se objevíš ve městě. Chraň tě obě boží ruce, jestli něco vyvedeš. Pak se neznám.
A teď... KLIĎ SE!" zařvu.
Chvíli čekám, pokud jde vše dle plánu, vydávám se opatrně za Teranell... Jak vidno, ví, kam jít.
[i]Celý tohle poslání je nesmyslný! Na co chce průvodce, když sama ví, kudy?

Budou tomu už tři dny, když se k tobě dostala zpráva o smrti tvého otce. Již několik nocí po sobě si měl strašný sen o jeho skonání, ale teprve, když ti jeho dobrý přítel oznámil tu neradostnou novinu, uvědomil sis, že to nebyl jen obyčejný sen. „Vyšel do lesa na lov a už se nevrátil.“ To ti tehdy řekl.
Rozhodl si se tedy opustit svého mistra, který tě učil v umění boje s šavlí a vydal ses na cestu pomsty. Dobře si věděl, kdo byl odpovědný za otcovu smrt.

Včerejšího večera si dorazil do města Vareka, které leží jenom kousek od tvého cíle – Vlčího lesa. Bohužel si v hospodě při hře v karty přišel o všechny zlaťáky, a tak ti nezbylo, než si ustlat pod širým nebem půl míle za městem.

[i]Rychlé kroky. Dech. Pot. Pár svítících očí. A další. Běh. Strach. Panika. Zavytí. Kroky ustanou. Pohled kolem dokola. Několik párů svítících očí. Blíží se. Vlci! Záblesk. Odraz od čepele meče. Obkličují... mě? Jeho? Stisk. Bolest. Výkřik![/i]

Otevřeš oči, schoulen na boku, svíráš rukojeť šavle. Pořád ten samý sen. Snad se ti už brzy nebude zdát. Chceš znovu usnout, ale uvědomíš si, že se již pomalu rozednívá. Pak ovšem zaregistruješ ještě něco. Kroky. Někdo jde přímo k tobě a je blízko. Patrně není sám. Ležíš vůči zdroji hluku zády, a tak příchozí nevidíš. Nicméně oni zase nevidí, že už si vzhůru, což může být pro tebe výhoda.

------------------------------------

Můžeš psát rovnou veřejně. Napiš mi ještě co chceš do vybavení. (Šavli ti dovolím jen jednu - dvě je na začátečníka moc)

Konfrontace mezi Hyperboreem a Arinwen vyústila v poměrně hlasitou slovní výhrůžku, nicméně nezdá se, že by to někoho příliš zajímalo, a tak se raději vydáte na cestu. Silnice je sice po té včerejší bouřce docela provlhlá, ale vaše obuv zůstává relativně suchá. Pouze Arinwen ještě před pár okamžiky tak trochu teklo do bot.

Ušli jste sotva půl míle, když tu v dálce před sebou spatříte, jak si nějaký muž (usuzujete tak podle velmi statné postavy) „ustlal“ vedle cesty. Leží na boku, otočený zády k vám a všimnete si, že se chvílemi trochu cuká. Patrně ještě spí.

----------------------------------------------

Hyperborias: 4+5
Kira: 4
Arinwen: 4
Teranell: 5

Není čas přemýšlet proč se mi zdávají tyhle sny.Jde mi o život.

Vybavím si všechny roky strávené u mistra a naplním se klidnou vůlí,chladnou jistotou budoucího šermíře.

Počkám až se přiblíží,snad jich nebude víc jak tři.
Pomalu,dlouze a hluboce oddychávám,čímž prokrvuju celé své tělo,doufaje,že mne v boji nezradí.

Myšenky ted nechávám stranou,výčitky vůči svému kartářského "umu" taktéž,mou bláhovost ustlat si vedle cesty jakby smet.

Pevně sevřu jílec a nezaváhám ani vteřinu vrazit někomu čepel do těla.V mé sebeobraně vezmu pěkný počet mrtvol do podsvětí,než si z mé kůže udělají nějací lapkové ozdobu na stěnu.

Svou hlavu prodám draze

[tab][i]Asi jsem se měla představit malinko srozumitelněji..nebo on mě pobrat víc mozku..No, to je jedno, když opravdu bude chtít použít moje jméno, tak ho pak jednoduše opravím, teď by asi nebylo úplně nejlepší se navážet do jeho ega..Ale mohl by alespoň na chvíli přestat tolik řvát..[/i] Sleduji barbara, jak přemýšlí, jen stěží se ubráním úsměvu. Ne na všech se dá poznat, že uvažují. Na něm ano.

[tab][b]"Myslím, že mě budeš muset ještě snášet, nejspíš. Zatím jdu s touhle skupinkou, alespoň prozatím, přece jen, vzala jsem místo po...no, to je jedno po kom..."[/b] dodám jenom k Hyperboriasovi a pak se otočím směrem k Teranell, která se již vydala na cestu. Chci si s ní promluvit, nebo jí alespoň něco říct, [i]nezdá se jako extra komunikativní typ, ale něco bych jí asi říct mohla. Třeba jí to bude zajímat, třeba ne, to už je jedno.[/i] Bezpečně si po dlouhé době uložím dýku zpět tam, kam patří a pak se za elfkou a vůbec všemi ostatními rozběhnu.

[tab]Když je konečně dohoním, zaujmu místo vedle Teranell a něco k ní velice tiše mluvím.

[tab]Jakmile zahlédnu u cesty toho muže, jen nevěřícně zatřesu hlavou. [i]Ktrý blázen by si takhle lehl na zem, ještě když včera pršelo. Bude nastydlý. No, jeho problém, ale asi by nebylo od věci ho vzbudit.[/i] znova se otočím na Teranell, přeci jen, všem dává při každé příležitosti najevo, kdo tu velí.

[tab][b]"Neměli bychom ho vzbudit?"[/b] nápad o tom, že bych se porozhlédla po něčem cenném rychle zavrhnu. Jednak nemám ani chuť se po něčem pídit a navíc s tím barbarem v patách by to nebylo nejlepší. Vlastně, byla by to pěkná blbost.

[tab]Chvíli čekám na odpověď, ale pak prostě jednoduše přejdu k ležící postavě, dřepnu si vedle něj a dloubnu mu prstem do zad.
[b]"Ehm...Hey..?"[/b]

[b]"Díky, že jsi mě nenechala, tam, ve městě. Jsem tvým dlužníkem, ačkoliv nevím, jak by ti kdy mohl pomoct někdo jako já. Jmenuji se...jmenuji se Arinwen."

Rychlým pohybem se odkutálim od věci,která do mě dloube,asi holí, a v mžiku jsem na nohou s tasenou čepelí šavle,lačnící po návštěvě něčího těla.

Zvolím jedinou logickou alternativu taktiky a to ústup dozadu před skupinou potencionálních nepřátel.

Krůček po krůčku ustupuju a zároveň dávám pozor na jejich pohyby.Při té příležitosti si prohlédnu jejich tváře,rasy a hrozící nebezpečí pramenící z jejich schopností.

[b][i]Elfi,nemám rád elfy[/i][/b] pronesu a zašklebím se na své nepřátele.

Situace je vypjatá.Já čekám až oni začnou útočit a oni čekají.....na co vlastně oni čekají?![b][/b]

Na barbarovu výzvu nijak nezareaguji. Svižným krokem pokračuji dál po cestě a ostrý zvuk klapání mých podpatků doprovázím pobrukovanou melodií nějaké zbytku družiny neznámé písně. Očividně jsem ve velmi dobré náladě, soudě dle potměšilých ohníčků, které mi planou v očích. Dokonce se ani neohlédnu, natož abych se obtěžovala s čekáním. Od starosty nepadlo ani půl slova o tom, že by mě měl doprovázet někdo jiný vyjma těch, které si sama vyberu. A mimoto, nevidím sebemenší důvod, proč bych měla měnit svůj ustálený názor na lidi, co se chovají jako vlezdoprdelky a všežerové vší světové moudrosti k tomu. Pokud nám chce Reznor nutně dělat ocásek, je jen a pouze jeho problém, zda se mnou udrží krok. Milosti mu dělat nebudu.
Pouze jednou se mu podaří vyvolat u mě jakous takous reakci - to když se rozeřve na naši zlodějskou přítelkyni. Nepěkně se zašklebím a směrem ke Kiře elfsky zabručím něco ve smyslu že být na místě Arinwen, pošlu ho, kam slunce nesvítí. Koneckonců jsou už za branou a tam by privilegia městské stráže měla pozbývat na platnosti. Teď už si to děvče může dělat, co se mu zlíbí.

[i]"Zatím boduješ, má milá. Ještě chvíli, a Kira získá dojem, že se spaktovala se zapřísáhlou feministkou. Alespoň soudě dle toho, jak jsi se doteď chovala ke všem chlapů, se kterými jste od včerejšího večera měli tu čest. Tedy ne snad, že bych měla chuť jí to vyvracet. Proč taky."[/i]

Rázně si nadhodím na rameni tlumok se svými věcmi. Po levé ruce Kira a Dag, po pravé ta nová... Arinwen. Nu, vypadá to na silnou trojku. Konečně odtrhnu pohled od cesty a stočím oči k elfce, která teď podle všeho nahradí Evandora. Ví bohové, jakou mají barvu tentokrát. Jí to zaručeně neunikne, tak jako já nepominu fakt, že jsem pravděpodobně našla náhradu za Evandora.
Mlčky přikývnu, na bližší vysvětlování už ale není čas. Příčina je zjevná - té škubající se hromádky u cesty bych si nejspíš ani nevšimla, nebýt toho, že se k ní Arinwen okamžitě vrhla. Zastavím jen z čiré zvědavosti, ruce založené na prsou a ve tváři rozporuplný výraz.
[b]"Ty tedy vážně víš, jak si zadělat na problémy,"[/b] utrousím kousavě směrem k dívčině, když cizinec vyskočí na nohy a šavlí jí málem ufikne nos. Šklebí se jako štvaná zvěř.
[b]"Dej pokoj, člověče, jenom procházíme,"[/b] zavrčím na něj Obecnou, když ho (pro jistotu širokým obloukem a s obranným kouzlem přichystaným kdesi na hranici vědomí) obejdu, abych mohla pokračovat v cestě. Takových jako je on by se na světě našly tisíce. Nejspíš se zpil jako dobytek a v noci sebou škrábnul u cesty.
Škoda času.

Na pár okamžiků mě šimrá v břiše a cítím stoupající vlnu smíchu . Nebyt své sebekontroly tak se tu rozřechtám jak malá elfská holka. Nakonec se udržím a na tváři se mi objeví jen usvěv. Pohledem občas přelítnu Tatanell a pak Daga ostatních si moc nevšímám.

[i]A hele uzlíček[/i] pomyslím si když vidím jak muž tasí šavli proti zlodějce. Dám povel Dagovi aby si toho nevšímal a pokračuji v ceste bez projevu zájmu.

[i]Na tohle opravdu nemám náladu řešit nějaký další spor. Snad Taranell?[/i]
Ohlédnu se na elfku bezstarostně kráčející dál vedle mě . [i]No ta taky moc nevypadá na to že by chtěla zasahovat. Možná přeci jen budem spolu mít něco společného.[/i]

Znovu se pokuší vyplavat usměv z nitra mé duše , ale rychle ho zase skrývám ve svém nitru.
[i]Nesmíš zapomenout proč tu jsi Kiro[/i]
Napomen se a ponořím se znovu do myšlenek na můj domov a problém proti kterému stojím [i]Snad nebude pozdě.[/i]

Oddechnu si ale nepolevuju ve svém soustředění někomu useknout hlavu.Ta příliš sebevědomá je dobrý kandidát.

Nedůvěřivě si prohlédnu hábit té "Svérázné" a nemůžu říct ,že je nehezká.Ale pořád je to jen a jen Elfka.

[i]Zbytek družiny vypadá jako tlupa dobrodruhů,kteří jdou shodou okolností mým směrem,k Vlčímu lesu.Třeba bych se k nim mohl na chvilku přidat.Přece jen putovat s více lidmy,elfy, je mnohem bezpečnější než putovat sám.[/i]

Počkám až všichni projdou a pak je začnu několik sáhů následovat.

[tab]Když na mě ten, co se ještě před chvíli válel na zemi, vytasí šavli, se trochu zamračím a sleduji čepel.
[tab][i]To je snad vtip, co jsem zase udělala. To už je dneska druhej člověk, co tu předemnou mává zbraní. Fakt super den, jestli to takhle bude pokračovat, asi se raději zahrabu..[/i]

[tab]Malinko se pootočím na Teranell a pokrčím rameny. Vlastně ani sama nevím, proč tak přitahuju takové problémy. Možná že za to ani nemůžu já, ale Arinwen. Asi.

[tab][b]"Zem je provlhlá, nejspíš by tě čekal zápal plic.."[/b] utrousím k člověku s lehkým pokrčením ramen a pak pokračuji s družinou dál. Trochu zrychlím, abych se opět dostala k Teranell a Kiře.

[tab]Když pak opět kráčím po pravici Teranell, občas přivřu oči, přeci jen jsem toho tolik nenapsala. Pak se rozhodnu, že bych se třeba taky mohla na pár věcí zeptat.

[tab][b]"Jinak, kam že to právě míříme? Jo..a nedala jsi mi tu zálohu, jak jsi měla v plánu ještě ve městě.."[/b]připojím jako náhodou otázku o penězích. Jeden nikdy neví. Krátce pohlédnu na Teranell, ale jinak se spíš dívám před sebe na cestu.

Další dění kolem té prohnané elfky nekomentuji. Dám si na ní pozor a jakmile bude příležitost, zatknu ji. Obávám se, že je to ona. Ať si ji proklepnou ve městě. Škoda, že teď nemám dost času na to si sám zjistit, kdo to je.
Ale kdo ví? Třeba to není ona. Jen shoda náhod. Třeba se projeví jako selka z blízkého statku. Kdo ví?
Usmívám se kolem sebe a kráčím ve šlépějích Teranell. Ani ne nijak blízko, ani ne nijak daleko. Mlčím a jen pokukuji kolem. Jediné, na co myslím, že tu její namyšlenost otestuje první noční setkání s vlky.

A poté spatřím mezi prvními i spícího člověka, o pár sekund čarujícího se šavlí.
"Hele, člověče, nech nás projít. Jsme vysláni starostou blízkého města, konám jeho jménem," sklopím mu holou rukou, samozřejmě spíše symbolicky a opatrně, čepel k zemi. "Nemáme zájem o problémy. A na, vezmi si stříbrňák a nech nás," pinknu chudákovi (ač překvapivě dobře ozbrojenému) stříbrný peníz.
"Arinmhfen? Máme cestu do Vlčího lesa. Tedy tam já vás dovedu a pomůžu zařídit práci. Víc nic."
Poté se vydám opět zrychleným krokem v patách Teranell. Následujícího nás cizince si prozatím nevšímám.

Kráčím rychle a sebejistě. Přítomnost dvou elfek, které by se pravděpodobně v případě jakéhokoli konfliktu postavily na mou stranu, mě takřka dokonale uklidňuje. Tomu strážnému sice nadále nevěřím ani nos mezi očima, ale s tím si nemusím dělat hlavu. Nikdo ho nezval a nikdo se o něj také nebude starat. Pokud chce dělat družině ocásek, aťsi. Pro mě za mě mi může třeba olízat boty.

[b]"Míříme do Vlčího lesa. Je tu menší problém se zvířaty, mám jisté podezření, že je v tom zapletený někdo třetí. Máme vše vyřešit a pak se vrátit zpět pro odměnu za vykonanou práci. Pokud možno, v jednom kuse,"[/b] odpovím Arinwen pohotově a tak nahlas, abych přehlušila barbara, co se tak sprostě přimíchal do rozhovoru a očividně mi hodlá dělat mluvčího.
Nedbalým pohybem vytáhnu z vnitřní kapsy pláště váček s penězi, který byl dříve určen pro Evandora, a po straně jej druhé elfce hodím.
Pak můj pohled opět ztvrdne.
[b]"Tady mistr nás nikam nevede, vedeme se sami. Pokud má někdo za to, že oči měnící barvu znamenají slepotu, mohu ho záhy velmi dobře ujistit, že tomu tak není,"[/b] odpovím kousavě, se značnou dávkou sarkasmu v hlase. Podráždění najevo nedám, ovšem na druhou stranu - když už se do někoho pustím, obvykle na něm nezůstane ani jedna nit suchá.
[b]"Ostatně na to, aby jeden našel něco tak velkého, jako je hvozd, nepotřebuje průvodce."[/b]
Ve třetí osobě se celou dobu vyjadřuji naprosto záměrně. Mluvím o Hyperboriasovi, jako kdyby tu nebyl. Je to ta nejlepší metoda, jak se pobavit na cizí účet a přitom se nenechat zatáhnout do hádky.

Tři elfky, barbar, člověk a pes – velmi podivná skupinka. Míříte na západ zatímco slunce už konečně vychází a začíná vás mírně hřát. Kolem vás jsou samá menší políčka, na kterých roste buď obilí nebo nějaké traviny. Stále se držíte silnice před vámi, kterou používají kočáry jedoucí do města a zase zpátky. Od toho setkání s jakýmsi mužem, který si ustlal rovnou u cesty, nikdo z vás nepromluvil téměř ani slovo a napětí jako by každým okamžikem ještě sílilo.

Po hodině chůze se silnice začala ostře stáčet na jih. Dál na západ můžete jít přes vysokou trávu až k okraji lesa, může to být nejvíc půl míle. Na sever vede úzká pěšina, kterou však zřejmě někdo pravidelně používá. Zastavíte se tedy, abyste se rozhodli, kam půjdete dál. Najednou se však odněkud z lesa ozve nedlouho trvající zavytí a Kiřin pes začne hlasitě štěkat. Vytí se ozve znovu a to už je pes téměř nepříčetný. Štěká jako pominutý, ale drží se stále u své paní.

-----------------------------------------

Kemal: (3)+3+2
Arinwen: 4+(1)+4
Teranell: 4+5
Kira: 3
Hyperborias: 4

Ranní ptáče dál doskáče.
Kdyby ses tímhle řídil, určitě bys teď neseděl na posteli a nesnažil si vzpomenout, co si to vlastně včera dělal. Spíš naneštěstí si začneš pomalu vzpomínat.

[i]Hned potom, jak si se včera domluvil s tou partou na výpravě do Vlčího lesa, rozhodl ses jít spát. Než si však stačil pořádně usnout, vrátila se večer Arinwen. Moc pěkná elfka, ta Arinwen. A nejhezčí na ní je to, že je tvoje. Po jejím příchodu jste si ještě udělali malou večeři, ale tady se octla tvá paměť v mrtvém bodě. Tedy na něco si pamatuješ. Hodně si pil. A taky jste si spolu hodně povídali. A líbali. A pak si pil. A ještě si taky hodně chlastal...[/i]

Ta bolest v hlavě je hrozná a když se podíváš na kyvadlové hodiny, které ukazují téměř sedm hodin, začneš mít nepříjemný pocit. Tedy kromě toho, že je ti na zvracení. Propásl si to! Ta skupinka už určitě vyrazila do lesa. A na tebe nepočkala. Když se tak rozhlížíš po pokoji, začínáš mít dojem, že by sis mohl založit sbírku špatných zpráv. Arinwen je totiž taky pryč.
Tomu říkáš skvělej začátek dne...

------------------------------------

Tak tě tu znovu vítám. Doufám, že tentokrát tu vydržíš co nejdéle. Zatím mi prosím příspěvky šeptej ;)

Probudím se a cítim nehoráznou bolest hlavy, vůbec nevím, čím to může být, ale po chvilce si mlhavě vzpomenu, že jsem se včera domlouval na nějakou výpravu s nějakou partou a s nějakým Gorgorlienem nebo jak se jmenoval, Trpaslíkem jsem se tam docela spřátelil.Chlastali jsme žvanili a ano pak si vzpomenu, že tam byla elfka ze psem a elfka která nám dala úkol?Ano a za něj dostaneme nějaké goldy.

[i]"Anoooo pak jsem přišel s nějakou dívkou chlastali jsme a líbali se, co to semnou do zadnice je?

No co, máš opici.
Cože?!To jsi zase ty?!to tě ani ten chlast nezmohl?
Ne ale jak koukám tebe jo.
Mno...ano mě trochu jo.
ha ha seš močka nic nevydržíš.
Ticho buď!

Takže moment, včera jsem si zalíbal s holkou ale co to sem seru, včeraaaaa aaaa už si vzpomínám, byl jsem v hospodě a domlouval jsem se na tu výpravu na vlky nebo kam, do prčic, já jsem zaspal!Ale ne!"[/i]

Rychle se zvednu a začnu se oblékat vemu si všechno co mám ale najednou se zastavím.

[i]"No sakra?Kde mám svuj plášť?
Asi ti ho ukradla ta tvá Arinwen,prej že to je ta pravá.
Já jsem nic takového neřekl.
ale řekl, a taky si řekl, jak se ti líbí jeji koz...
Už dost už nemluv, teď pospícháme aby jsme to ještě stihli."[/i]

Na plášť už ani nemyslím a beru si všechny své věci.Když budu mít vše co jsem tam měl, tak vyběhnu ven a začnu se koukat po vesnici jestli je neuvidím.Ale po chvilce hledání mě to přestane bavit a sednu si někde na pařez a začnu přemýšlet.

[i]"Proč já blbec jsem se nevzbudil.
Protože jsi blbec ha ha ha.
Ale ty už mě začínáš štvát.
Vydíš támhle toho chlápka?Koukej na ten krk, představ si jak mu ten jeho krček probodneš.
Jooooo a jak mu ta krev začne stříkat všude."[/i]

Najednou se z ničeho nic zvedám a jdu k tomu chlápkovi, už už chci tasit meč a zabít ho, ale najednou si uvědomím co to dělám za blbost, tak se otočím a jako by nic se vracím zpátky na pařez.

[i]"Co se to semnou do háje děje??
Už tě začínám mít ve smé moci ha ha.
Co to semnou děláš?Proč mám být zlí?
Protože zlo,zlo je to co potřebuješ, zlo vždy zvítězí.
Ne to neni pravda!
Ale je."[/i]

Chvíli tam sedím a přemýšlím a hlavně vzpomínám kam jsme se včera domlouvali, že půjdem, začnu se procházet a bdím nad tím, pak mě napadne.

[i]"Mohl bych se zeptat stráží jestli je neviděli nebo něco.

Nooo konečně tě to napadloooo.
Tak proč jsi mi to neřekl, když to víš celou dobu?
Ale, jen jsem zkoušel jestli jsi chytrý.
No a na co jsi přišel?
Že jsi tupý jak poleno a, že se beze mě neobejdeš.
No asi máš pravdu, že se bez tebe neobejdu ale tupý nejsem.
Tak dobře nejsi tupý,ale už se jdi zeptat."[/i]

A jdu směrem tam, kde jsou nějaké stráže a zeptam se jich, jestli je viděli, když mi řeknou, že jo, tak se jich zeptam kam šli a kdy odešli.
______________________________________________
Promiň za krátký a špatný příspěvek, ale teprve se do toho zase po dlouhé době dostávám.

Nadšen novým ránem a z přemíry energie v těle si začnu pobrukovat veselou písničku až do doby,kdy se detailněji zadívám na postavu,která vede naši,jejich skupinu kdo ví za čím.

Velmi ladné křivky těla ve mě vzbuzují už dlouho neprocvičené a snad možná zapomenuté vzpomínky pohyby těla které se zrovna projevily v dolní části oděvu.

Překvapem tímto tělním pochodem si trošku zvětším odstup a ...... v mírném předklonu,malinkými krůčky doufám že chtíč sám odezní.

Za vyplašeného pohledu sleduji ,jestli si mých "starostí" nikdo nevšim.To by opravdu nebylo pro mou osobu moc příjemné a už vůbec nejsem zvědavý na pohledy třech elfek,které by zareagovali každá velmi rozdílně.

Mé problémy ale vyřešila snad Štěstěna.Dlouhé zavytí všechny zaskočilo.Rázem sem se narovnal i se svým "hendikepem" a s tasenou šavlí pozoruji,odkud na mne zaútočí majitel onoho výhružného zvuku.

Byla sem ponořena do hlubokých myšlenek ,ale ten povědomí zvuk mou zadumanou mysl dostatečně rychle vrátil do střehu a reality.

[i]Tohle že mají být vlci?[/i] Zarazím se v dalších automatických krocích a rychle poklekám k Dagovi, který je zjevně velmi rozrušen.
[b]"No tak příteli "[/b] Pohladím ho po zježené srsti a pak se znovu postavím na vlastní nohy.

[b]"Měli bychom se tam jít podívat Dag nás povede"[/b]

Všechno říkám velmi tiše ,ale za to snad dost srozumitelně pro všechny přítomné. Vlastně mi ani nezáleží na tom aby to všichni slyšeli mluvím hlavně k Taranell. Oči mám upřené k ní jako bych se chtěla vpít do jejího zvláštního pohledu. .[i]Jak se rozhodneš? Jseš tím co sem si opravdu myslela? a nebo jsi tím co tu tvrdíš brzy zjistím tvůj pravý záměr už brzy členko mého rodu odhalím tvou zradu. [/i]

Jak mile dopovím větu ani nečekám na její odpověd. Někde v hlouby duše vím že nebude proti. [i]A kdyby byla tak co ...[/i]

Vzdorná myšlenka propluje mojí hlavou nakonec po malé rozvaze přeci jen chvilku počkám.
Ale ne zas moc dlouho. Ohlédnu se na ostatní i na muže který sleduje naší skupinu s tasenou šavlí. Musím se na jeho učet trochu usmát, ale dál už mám zase plnou hlavu svého úkolu. Pak už jen tiše promluvím k Dagovi [b]"Hledej!"[/b].

Pes se rozběhl a já se vydala rychlým krokem za ním. Až po pár desítkách metrů sem se na chvilku zastavila a otočila zpět ,abych zjistila zda se mě elfka a ostatní rozhodli následovat.

Doteď jsem šla v čele naší malé skupiny mlčky, ale vlčí zavytí mě přinutilo zarazit se a bezděčně zasyčet na ostatní, ať jsou zticha. Bradu mám zdviženou a pohled upřený jenom do dálky, jako kdybych se snažila naslouchat něčemu, co slyším pouze já. Ruku mám položenou na jílci tesáku - nebo spíš na velkém nebroušeném smaragdu, který je zasazený do hlavice - a celý můj postoj vyjadřuje ostražitost.
Jistě, všimla jsem si, že nás sleduje ten pobuda, co se ještě před chvílí válel u cesty, ale nemám teď čas, abych se tím nějak zvlášť zajímala. Jen jednou ho sjedu silně kritickým pohledem, přičemž si neodmyslitelně všimnu vyboulených kalhot. Výmluvně se zašklebím, ale dál to nekomentuji.

[b]"Kiro, vrať se,"[/b] oslovím tiše ale pevně druhou dívku. Snažím se, aby to neznělo jako rozkaz; přeci jen je to také elfka, má svou hrdost a nenechá se sebou vláčet jako kus hadru, ať už jsme se domluvily na čemkoli. Nicméně, pro své rozhodnutí mám určité důvody.
[b]"Musíme si ještě ve srubu obstarat nějaké zásoby, zapomněla jsi? K čemu nám bude, když se teď necháme zatáhnout do štvanice a po dvou dnech se octneme uprostřed lesa bez jídla, bez vody a bez možnosti návratu? Pokud jsou tam skutečně vlci, předpokládám, že Dag je natolik dobrý stopař, aby se za nimi pustil i poté, co se vrátíme."[/b]
Výjimečně si odpustím svou oblíbenou kousavou poznámku ,zkus přemýšlet hlavou´ a jen dál visím na Kiře neuhýbavým pohledem. Ne, tuhle průpovídku si schovávám pro experty jako je Hyperborias. A pro chlapy obecně...

[i]"Výborně. Takže teď se ukáže, nakolik ti věří a nakolik je ochotná přemýšlet. Snad to není jen hloupá nána z vidlákova, které vlastní ego narostlo před nosem do takové míry, že ani nevidí, co je pro ni a ostatní nejlepší."[/i]

[i]Stojí? oni snad musí vždy čekat na to, na čem se usnese většina![/i]
Pomyslím si když v tom mě Taranell osloví.
Jen se otočím zády k lesu a studený pohled zabodnu přímo do elfky. [i]Co si o mě myslí? Samozdřejmě že jsem nechtěla rozpoutat štvanici já ty zvířata chci přeci zachránit!![/i] Do očí mi vjede záblesk rozhořčení.
Postavím se rázněji a špitnu na psa. [b]"Dagu k noze"[/b]
Pes se jen velmi neochotně odvrací od stopy a lehá si vedle mě.

[b]"Nezapoměla sem "[/b] Začnu poměrně vyrovnaným hlasem na to že sem vnitru celkem rozlobená . Nejsem zvyklá ohlížet se na přání někoho dalšího. [b]" Ale malý průzkum přeci nemuže uškodit nikdy, a nevím jak ty ,ale aspon bych chtěla zjistit proti čemu to stojíme"[/b]
Poslední slovo chvilku poválím na jazyku ,aby vyprchal ten ne moc příjemný ton z mého nezvykle tichého hlasu.
Po chvilce a o poznání klidněji. [b]"Jestli chceš stát proti neznámému nebudu ti bránit ,nic méně pohlédla bych se aspoň po stopách "[/b]

[i]Ona si opravdu myslí že bych se vrhla po hlavě do nebezpečí? Tedy jestli vůbec nějaké hrozí. Ale je pravda že sem jí svůj záměr neřekla celý mohlo to tak vyznít. Ach ta komunikace[/i]
Přimhouřím oči a v duchu uznám svou chybu.

Na znamení že si vážím jejího názoru posečkám skloněna nad Dagem na její odpověd. Sem si totiž naprosto jistá že můj pes by stopu našel i později.

Vlci. Už? A teď? Podezřelé. Je přeci den, to vlci neloví a obvykle bývají zalezlí. Musí to být jedině hladová smečka nebo samotář, může také jít o namlouvání nebo značkování území, ale kdo ví? Ve dne je to opravdu zvláštní...

Zahledím se na štěkajícího psa, mletí Teranell si záměrně nevšímám, jelikož stejně vím, že slova ještě nikoho nikam nedovedla.
Popojdu o kus dopředu, před psa a jeho paní. Rozhlédnu se kolem a kleknu. Hovoru ostatních si momentálně nevšímám a zaposlouchávám se do krajiny, začnu očima přejíždět zemi, případně dokonce něco nahmatat - ano, hledám alespoň náznaky vlčích či jiných stop. Koukám se také v nejblížším okolí cesty.

"No," zvednu se a otočím se k Teranell, "tak fajn. Jděte si pro zásoby. Jsem pro. Já a Kira bychom zatím mohly prozkoumat okolí a podívat se po nějakých stopách, které by nás zavedli k té smečce, kterou slyšíme. Můžeme se sejít dejme tomu za dvě hodiny... U toho srubu."
Zahledím se do očí ostatních a vyčkávám na jejich reakce. Do očí mne praští jen táhnoucí se "kdosi", který nás sleduje a zrovna před sebou nešikovně máchá šavlí.
"Hele, člověče," zavolám na něj, "nečaruj s tím. Není třeba se obávat. Ale mimichodem - město je na druhou stranu. Tudy se dostaneš jen do lesů, na kraj ničeho," usměju se.

[b]"Ach, jistě. Zato TY neznámému čelit nebudeš, když tam teď půjdeš sama se psem, viď?"[/b] neubráním se konečně kousavému tónu, když si všimnu rozhořčení a vzdorovitosti v Kiřině hlase. Možná jsem ji přeci jenom soudila předčasně, možná má přeci jen v hlavě piliny, stějně jako většina těch, která jsem doteď potkala.
[b]"Ten ,malý průzkum´ jak tomu říkáš, vás může zavést mnohem dál a mnohem hlouběji do lesa, než bys nejspíš čekala. Tohle nejsou vlci a pokud ano, rozhodně ne obyčejní. V tuto dobu a navíc tak blízko městu by si netroufli, obzvlášť, když s sebou máme psa. Hodláš riskovat, že nás rozdělí ještě předtím, než pořádně začneme? Já ne. Takže si vyber."[/b]

[i]"Pěkně jsi se vybarvila, bestie mrňavá. Ani ne pár hodin poté, co jsi slíbila, že budeš stát za mnou, stavíš si hlavu jako hlupka a rozmarné děcko. A já už jsem ti málem začala věřit... Začíná mě zmáhat naivita, jak to tak vypadá.
Ale budiž. Pokud je to vážně taková falešná zmije, bude jen dobře, když se jí zbavím hned na začátku. Jen si táhni, maličká, táhni si s tím chlapem třeba do všech pekel. S penězi si hlavu nelámu, těch dvě stě zlatých odměny stejně nakonec tak jako tak shrábnu já."[/i]

Hyperboriasovo šaškování (rozumy nevyjímaje) okázale ignoruji. Jako by tu ani nebyl. Kromě sarkastického tónu v hlase na mě rozčarování nejde vůbec znát, výraz obličeje je neutrální, skoro až netečný. Jen oči znova změnily barvu - tentokrát z obvyklé stříbřité na oranžovou. Nepopírám, že Kiřino nesmyslné vzdorování a barbarovo vlezprdelkovství mi hnuly žlučí, ale to ještě neznamená, že to na sobě dám znát.
Bez semebenší reakce na strážného návrh se k těm dvěma otočím zády a pokračuji dál po cestě ke srubu. Bez ohlížení.

[b]" Dobrá nemusíš se hned chovat rozhořčeně"[/b] promluvím k elfky zádům.

Ustoupím krok zpět a vydám se za Taranell. [b]"Rozdělit by se nebylo dobré ,ani sem to neměla v umyslu. A jak je vidět víš toho asi více než já"[/b]

V hlase se mi mihne zabarvení sarakazmu. [i]Podcenuje mě?Vyrostla sem v lese umím se pohybovat tak abych nebyla viděna. [/i]

Do hlavy a srdce mi stoupne urážka od elfky.
Rukou plesknu do stehna a naznačím Dagovi ,aby mě následoval. Pomalu dohánám elfku a během toho nekolikrát zavadím pohledem o barbara který se přidal na mou stranu názoru. ¨
[i]Není přeci možné , aby tak krátký pobyt v přítomosti lidí mě takhle vyvedl z míry.[/i] Uvažuji a překvapena sama sebou párkrát zakroutím hlavou. [i]Je přinejmenším arogantní , ale má z části určitě pravdu[/i] uznám svou chybu a jedním delším krokem se dostávám před Taranell.

[b]" Omlouvám se za svou horlivost."[/b] Mluvím hlasem již zase klidným a zdánlivě vyrovnaným.
[b]" Mám velký zájem na tom zjistit co se děje a nejsem zvyklá ohlížet se na skupinu přístě již stejnou chybu neudělám".[/b]

[i]Jestli někdy příště bude....vid svérázná elfko[/i] Ústa mám pevně sevřená a oči sledují ubíhající cestu. [i]Snad budu mít příležitost ukázat ti co umím .[/i]

Uzavřu konflikt v mém nitru a naposledy se otočím abych zjistila jestli jsme všichni. [i]Budu si muset zvyknout na tuto společnost.[/i]

[tab]Vyslechnu si odpověď, která nejprve přijde od Hyperboriase, ale v zápětí je přehlušena Teranell. Je mi vcelku jedno, kdo mi dopoví, hlavně, že konečně něco vím. Chytím váček s penězi a schovám ho pod plášť ke svým věcem. Nepotřebuju to přepočítávat, slyším, že v tom peníze jsou, to je hlavní. Zrovna chci něco říct, když se ozve to zavytí z lesa. Trhnu sebou, navíc jak ještě začne štěkat ten pes-Dag..? Pak začne pře. Všichni proti všem a jedna za jednoho.[i] Nebo to bylo jinak?[/i]

[tab]Bez chuti zapojit se do té debaty se rozhlédnu kolem a až teď si všimnu toho pobudy, co tam máchá tím mečíkem, či co to je. [i]Co všichni mají s tím máváním kusu železa přes sebou? Už to dneska vidím potřetí, nebo počtvrté..? Z toho dvakrát před mým obličejem...Super den, už jenom chybí, aby se probrala Arinwen...Štěstí, že ona spí dlouho...Každopádně až se probere, nechci to ani vidět..[/i] podívám se na Teranell a Kiru, obě si je zběžně prohlédnu, než se zase dostanu do myšlenek. [i]Myslím, že Teranell..jednoznačně, jako vždycky. A já abych zase trpěla. Jestli něco udělá, tak se pak budu bavit já a ona ať si to pak snáší sama...Tak.[/i] Z nepochopitelného důvodu je mi líp a mám i chuť se zapojit do hovoru, to už se ale Teranell sebere a odpochoduje pryč. [i]Sakra, teď se asi budu chovat jako poslušnej pejsek, ale raději půjdu tam, než zpátky..Ve městě už mě beztak nic nečeká...[/i] rychle zhodnotím svou situaci a vydám se, téměř okamžitě, za Teranell. [i]jako poslušnej čoklík...Sakra, New, kam jsi to dopracovala...Jenom voda Arinwen na její mlýn...krucinál, tohle si budu asi ještě vyčítat...[/i] Raději mlčím.

Kira s Hyperboreem se chtějí dát na průzkum, ale Teranell je od jejich záměru odrazuje. Zdá se, že minimálně elfku přesvědčila, ale její čtyřnohý přítel má stále jiný názor. Kira ho přivolá, ale on na její volání nereaguje. Namísto uposlechnutí popojde o krok dopředu. Pak o další dva. Znovu přivolání, tentokrát již ostřejší a Dag konečně poslechne svou paní. Stále se však ohlíží po směru vlčího vytí.

Pokračujete dál úzkou pěšinou na sever a slunce mezitím putuje stále výš. Jdete pěšinou skoro další hodinu, než stanete u svého cíle. Za tu dobu se však z lesa již vůbec nic neozvalo. Na kraji lesa před vámi stojí poměrně veliký srub. Je to spíše statek. Oplocen nízkou ohrádkou stlučenou z úzkých prken budí dojem, že zde určitě někdo žije. Uprostřed ohrádky je malá dřevěná branka na závoru, kterou můžete snadno odklopit. Kolem srubu rostou všelijaké rostliny, ale téměř žádný plevel. Prostě udržovaná zahrádka. Spatříte i malou kůlnu, kde jsou nastřádané zásoby topiva na zimu. Všude je ticho a klid. Jediným vchodem do srubu budou patrně dubové dveře přímo před vámi.

------------------------------------------------

Kemal: 3 Dobré, jen mi tam chybí trocha nějaké akce (mohl bys třeba zareagovat na Hyperborea)
Kira: 5+4+5 Velmi slušné. Hraješ svou postavu výborně. Jen tak dál... :-)
Teranell: 5+4 Není moc co říct. Já se vás snažim rozdělit a ty mi ani tu radost nedopřeješ. :-)
Hyperborias Reznor: 4 Dobré. I to uvažování o těch vlcích celkem reálné. :-)
Arinwen: 2 Tentokrát to bylo trochu slabší. Nicméně pořád v normě ;)

Vyjdeš z hostince a hledáš nějaké strážné. Slunce už vyšlo nad obzor, ale venku je stále ještě chladno. A také mokro. Včerejší bouřka byla jedna z těch pořádných. Brzy se na tebe usměje štěstí a ty spatříš dva strážce zákona. Přistoupíš k nim, a položíš jim svou otázku, ale strážní tě příliš nevnímají. Jeden z nich tě odbyde mávnutím ruky a druhý jen odpoví prostě: „Ne, neviděli.“

------------------------------------

Příště rovnou piš do přímé řeči, jak se jich zeptáš*4*

"Zcela zjevně," mám sto chutí Kiře odseknout v odpověď na řeči, že toho očividně vím víc než ona, ale neudělám to. Dost už bylo zlé krve jen kvůli takové malichernosti, a to jsme se ještě nedostali k žádnému většímu rozhodování. Nemělo by to smysl.
[b]"To je v pořádku. Jen mi zkus pro příště trochu věřit,"[/b] řeknu nakonec, když mě elfka dožene, už naprosto klidně a nevzrušeně. Upřímně doufám, že v tom nezazněl ani náznak sarkasmu, přestože by si jej tato situace dost možná zasloužila. Dát si na Kiru pozor, to je dobrý nápad, ale lézt jí úmyslně na nervy... To už moc ne.

[i]"No vida, má milá... Stačí jen trochu štěknout a zkrotne jako beránek. Dobré vědět. Pravda, sice mě nakonec poslechla, ale stejně se mi nelíbí, jak se vztekala. Copak udělá, až půjde do tuhého? Je kapku nestálá, na můj vkus. Ale což, nikoho jiného tu nemám. Arinwen vypadá, jako kdyby žila ve vlastním světě, na tu se jen těžko mohu spolehnout. Nemluvě o tom, že ani nevím, co je zač."[/i]

Po straně na poslední dívku naší skupinky pohlédnu. Bezděky zdvihnu koutek úst v náznaku úsměvu, když se naše oči setkají. Ano, je tichá, nevýrazná a tak nějak... Podřízená? Těžko přehlédnout, že se téměř okamžitě vydala za mnou. Možná v ní přeci jen něco vězí, ale tentokrát nehodlám být tak naivní jako při jednání s Kirou. Než si s ní o něčem promluvím - pokud tedy vůbec - raději si pořádně proklepnu, na čem vlastně jsem.

Cestou ke srubu se má nálada o něco zlepší. Jde vidět, že čím víc se vzdaluji od města, jeho zápachu, hluku a neklidu, tím lépe se cítím. A když se před námi konečně objeví zdi hraničářské usedlosti, přidám do kroku.
[b]"Myslíte, že mají venku psy?"[/b] obrátím se na své dvě společnice s rukou položenou na závoře branky. Váhám. Nestojím o hryzanec do zadnice, obzvláště pak když sem jdeme coby potenciální zákazníci - a dozadu za dům opravdu nevidím.
Na druhou stranu, kdyby tu byla jiná zvířata, Dag by si toho zajisté všimnul. Pokud se nic nestane, otevřu branku a obezřetně se vydám ke dveřím s úmyslem zaklepat..

Po dlouhém mlčení a tříbení svého stálého klidu odpovím Taranell trochu zvláštním tónem hlasu. [b]"Nevypadá to že by tu chovali psa."[/b] Usoudím při pohledu na udržovanou zahradu. [i] Ona je učiněná záhada[/i] zadívám se ještě jednou pozorně na elfku. [i] To co se bude v nejbližších dnech nebo snad hodinách dít bude ještě hodně zajímavé[/i]

Uvaha mi zabere pár minut a mezi tím elfka už prošla brankou. Vydám se tedy s menším odstupem za ní, ale zůstanu stát blizko plotu. Dál už pokrašuje jen můj chladný pohled a samo sebou Dag.

[i]To jsou teda ženský... Na to, kdo jsou, mají až moc co říct. Samy sobě, pch...[/i] komentuji situace uvnitř své hlavy, ale poté těchto myšlenek nechám a věnuji se soustředění se na cestu.
"Teranell," oslovím ji, když zrychleným krokem procházím kolem ní, "proč tam vlastně míříme?" zeptám se, ale do očí nehledím. Hlídám si půdu pod vlastníma nohama.
Cestou mne však nenapadne nic zvláštního a tak poslušně kráčím za ostatními, až dojdeme k inkriminovanému srubu.
"Óóóchhh..." zahučím ironicky, když spatřím jejich "jiskry" v očích z toho, že konečně došli ke srubu. Srubu! SRUBU!
[i]Pako.[/i]
Vzhledem k tomu, že sama Teranell se, jak jinak, ujala klepání na dveře, v čemž se zdá opravdu velice zkušená (kdo ví? Nebyla ona profesionální klepačka koberců?), se posadím na nejbližší pařez, kámen či cokoliv podobného. Ještě před tím z případného pařezu důkladně odstraním veškerou smůlu, není-li to možné, zvolím nějaký mechem porostlý kámen.

[tab]Dál kráčím, střídavě vedle Teranell, chvílemi za ní. Cesta už mě tak trochu unavuje, je to hrozne monotónní, na můj vkus.
[tab][i]Arinwen by to vyhovovalo...A nejenom to, to je jasné..[/i]

[tab]Když pak dojdeme ke srubu, trochu si protáhnu krk z cesty. Konečně jsme někde jinde než jen na cestičce. Rozhlédnu se a s lehkým úsměvem se zaměřím na zahrádku.
[tab][b],,Pěkné.."[/b] uklouzne mi potichu směrem ke kytičkám.
[tab]Pak se zeptá Teranell. Chvíli nad její otázkou uvažuji, mezitím odpoví Kira.
[tab][b],,Pokud jo, tak asi bude spát..nebo bude někde mimo.."[/b] pokrčím rameny, ale to už si to elfka šine ke dveřím. Zatímco Kira s Teranell jdou ke dveřím, já se rozhodnu obejít srub a ohlédnout to zezadu..

Pomalu obcházíš srub, zatímco ostatní čekají u dveří. Psa tu nikde nevidíš. Vlastně tu není téměř nic k vidění. Občas nějaký keř, kytka nebo kámen na zemi. Ve zdi jsou dvě okna přibližně jeden a půl sáhu nad zemí. Slyšíš, jak se hlavní dveře otevřely, a tak se vracíš raději zpět...

Dveře se po chvíli čekání na půl otevřou a v nich se objeví starší (odhadem padesátiletý) vysoký muž. Na sobě má obyčejný žlutohnědý oděv a kožené boty. Černé vlasy, husté vousy, velmi statná postava, ve tváři přísný výraz. Ještě neřekl ani slovo, ale v každém z vás vzbudil byť sebemenší respekt.

"Kdo jste?" zeptá se Teranell docela příjemným hlasem, ale jakmile si všimne ostatních, zamračí se.
"Jestli chcete dovnitř, zbraně ponechte venku."

Dveře nechává otevřené jen na půl a opatrně si vás prohlíží. Zdá se, že se nejvíce pozdržel pohledem na barbarovi.

------------------------------------------

Teranell: 4
Kira: 2
Heperborias: 3
Arinwen: 3

Muž je ti velmi povědomý, ale zrovna si nemůžeš vzpomenout, kdo to vlastně je. V lese si trávil hodně času, ale většinou sám. Neznáš dobře nikoho, kdo žije poblíž. Zřejmě si se s tím mužem musel setkat někdy v lese.

Je až s podivem, že tváří v tvář majiteli domu neucouvnu. Je nejméně o půl hlavy vyšší než já, a to mám ještě ke všemu boty na podpatcích. Sice víc širokých než vysokých, ale přece... Ne. Zůstanu stát sotva na krok před prahem a zpříma hledím černovlasému muži do očí.
Je zajímavé, jak příjemně a přátelsky se umím zatvářit, když chci a potřebuji, a jak obyčejný úsměv, nehyzděný žádným úšklebkem, dokáže naprosto změnit rysy mého obličeje. Kdybych se otočila, Kira s Arinwen by si mohly všimnout, že mé oči jsou (ano, už zase) jiné než před chvílí - temně modré, skoro až ocelově lesklé. Možná mění barvu v závislosti na mém momentálním rozpoložení, snad to dokážu ovládat sama... Kdoví.

Na hraničářův přísný výraz a vzápětí dokonce zamračení odpovím lehkým, nevtíravým úsměvem. Upravím si za krkem sundanou kápi, abych nevypadala jako nějaká trhanka, a způsobně sepnu ruce za zády.
Ztělesněná nevinnost...
[b]"Nedělejte si starosti, dovnitř nepůjdeme a příliš dlouho vás zdržovat také nehodláme,"[/b] promluvím svým typickým, překvapivě melodickým altem, který se táhne jako černé hedvábí, a dovolím koutkům úst, aby se zvedly ještě o něco víc. [b]"Jsme jen tři dívky, které jisté události přinutily opustit město dříve, než by si přály. Támhle ti dva..."[/b] pohodím hlavou směrem k Reznorovi a tomu druhému, vzteklému, [b]"...k nám nepatří. Nestačily jsme si obstarat ani jídlo a zásoby na cestu, a tak bych se chtěla zeptat, zda by se u vás nedalo něco koupit. Sušené maso, černý chléb nebo suchary, cokoliv, co dlouho vydrží. Pokud by to bylo možné, podívala bych se také na zbraně - cesty nejsou všude bezpečné a mně by se hodila alespoň okovaná hůl."[/b]
Žvaním a žvaním, s jedním jediným úmyslem; alespoň odvést hraničářovu pozornost od Reznora, který se mu zjevně příliš nelíbí, a naladit ho na jinou strunu - tu obchodnickou, na kterou se chytí snad každý, kdo má právě šanci snadno si vydělat. Během řeči si muže samozřejmě pozorně prohlížím.
[i]"Být tak o deset let mladší, ještě bych si dala říct,"[/i] probleskne mi hlavou potměšilá myšlenka, navenek ale nedám nic znát. Ano, chtě nechtě si musím připustit, že lovec je vcelku kus chlapa. Hodilo by se mít někoho takového s sebou, ať už kvůli strachu o vlastní zadnici nebo něčemu jinému.
[i]"Heh..."[/i]

[tab][i]Nic...Nic zajímavého, vrátím se zase dopředu...Eeee, nějaké hlasy? On už tam někdo otevřel? Jde se tam..[/i] Zase se vrátím dopředu a stoupnu si kousek za Teranell. Prohlédnu si při tom majitele onoho hlasu, jenž jsem slyšela už ze své 'obhlídky'. Poslouchám při tom mluvící elfku a jen stěží udržím úsměv, když začne mluvit o tom, že jsme musely opustit město dřív a že 'ti dva' k nám nepatří.
[tab][i]To to jako chceš hrát na jeho soucit...? Pěkné...Ale když už jsme tak u toho, já jsem to město měla opustit asi ještě o malinko dříve...Nemuselo to být za přesně takových okolností, za jakých to bylo. Na druhou stranu, teď mám práci, peníze..To prozatím stačí..Alespoň se nemusím trmácet do nějakého dalšího města..[/i] Zatímco si uvažuji a zvažuji svou situaci, zlehka se usmívám směrem k muži, který stále ještě stojí ve dveřích, jako by se snad bál.
[tab][i]Kdo by se nebál takové šílené grupy, jakou jsme?
-Ty určitě ne...
-Jééé....uhm...Arin, ty jsi vzhůru..?
-*zív* Jo, jsem vzhůru...Kde to jsme?
-No, já ani nevím, nkde na cestě..To ti bude muset stačit..Teranell se právě snaží vykecat támhle tomu v těch dveřích díru do hlavy, nebo co...A usmívej se..
-Tak jo, bezva..Mám teď něco říct i já?
-Raději budeme mlčet, co ty na to?
-Když myslíš, ale asi jo...Beztak nevím, co bych vlastně měla říct..

Chvíli si beze slov prohlížím povědomého cizince. Když si všimnu, že jeho pohled nejvíce spočinul na mé osobě, lehce se usměju a levačkou si prohrábnu své krátké vlasy se slovy: "Dobrej den."
Drzost a prostohubost Teranell mě skoro až dojímá. Sice v civilizaci trávím tak málo času, jak je to nutné, ale za tuhle zimu jsem si zopakoval, že tohle není běžné lidské chování. Na cizího člověka vybafnout žádost o zbraně? Musel by to být blázen, kdyby jen tak dal zbraně cizincům.
"Ehm," odkašlu si, abych na sebe upoutal pozornost, která spočívá na plkající Teranell, "jsem Hyperborias Reznor, člen městské stráže. Tohle," pohodím hlavou směrem k Nefhmrinwen, "je můj zajatec. Proto to, co zde říká Teranell, není zase tak úplně pravda." Na elfku se podívám s nejistým výrazem, který naznačuje to, že pomalu, ale jistě překračuje meze, které jsem schopen vydržet.
Její žádost o jídlo, zásoby ale i zbraně nechám bez komentáře. Doufám v to, že ten člověk má dost soudnosti na to, aby neudělal něco, čeho by pak litoval. Pak mě ale napadne:
"Nemáte poslední dobou problémy s vlky?"

Rychle pochopim elfky strategii a nasadim vlídný usměv. Do rozhovuru se nevměšuju a poklekám k Dagovi , abych ho odměnila pohlaznením po jeho pěstěné srsti.

[i]To vís příteli , musíme lecos vydržet[/i]
Hladím jemně psa a pohledem spočívám postupně na všech členech skupinky. Zaujmě mě nejvíce ten barbar když se nebojí obvinit Taranell ze lži přímo před námi všemi. [i]Možná to není jen ovečka která se podadí velení ..hm začíná se mi líbit[/i] Uhnu pohledem jinam abych nevzbudila pozornost.

Po chvilce pomalu a znuděně vstanu , naposledy rozhrnu Dagovu srst a udělám pár kroků s Taranell. Možná abych ji popohnala , ale spíš aby poznala že ji někdo stále stojí za zády. [i]Vím děvče že mi nevěříš , ale časem pochopíš co se tu děje[/i] Usměji se ještě o něco upříměji a pak konečně promluvím.

[u]" Budem Vám vděčné za nějaké ty zásoby "[/u] Pokusím se vlídným hlasem zastínit Hyperborias-ova slova a odvést pozornost zpět k původnímu tématu.

Muž trpělivě počkal, až jste všichni domluvili a chvíli nic neříkal. Pak učinil dva kroky vpřed, aby mohl za sebou zavřít dveře, a promluvil k Teranell.

"Je mi líto, že vás musím zklamat. Dneska jsem chtěl jít totiž na lov a zítra do města. To, co vám mohu ze svých zásob dát, by patrně nestálo ani za zlámaný stříbrňák, jestli chápete, co tím chci říct. Mohu vám ale posloužit dobrou radou. Nechoďte přes les. Patrně se k vám již donesla ta novina o dřevorubcích. Po té příhodě už chodím i já jenom na kraj lesa, zvláště když chodím sám. A věřte mi, já znám les ze všech zdejších nejlíp. Mimochodem..."

podívá se za Teranell směrem k barbarovi a zvýší trochu hlas.

"...vás znám pane Reznore. Z doby, kdy jste ještě žil zde. Řekl bych, že jsem odpověděl tedy i na vaši otázku ohledně vlků."

Poté se vrátí pohledem k Teranell a jeho výraz napovídá, že přemýšlí, jaká zvolit slova.

"Bez urážky, zvláště pro tři mladé dámy by v lese nebylo bezpečno, pokud vás tedy příliš nepodceňuji..."

S vážným výrazem si ještě prohlédne Kiru a jejího psa. Zdá se vám, že něco zvažuje, ale není jasné přesně co. Každopádně, zmínku o zbraních a o "zajatkyni" docela (možná záměrně) přeslechl.

----------------------------------------------------

Teranell: 5
Arinwen: 2
Hyperborias: 4
Kira: 3

Stejně jako lovec přeslechl Hyperboriasovu poznámku o zajatcích, já zase blahosklonně přejdu fakt, že mi barbar skočil do řeči. Jen o maličko zvýším hlas, aby mě bylo přes jeho plkání slyšet, aniž by z mé tváře zmizel příjemný úsměv. Když domluvím a vyslechnu si hraničářovu odpověď, jen chápavě potřesu hlavou.
[b]"Nuže, pak si budeme muset vystačit samy. Obávám se, že právě tam naše vesta také vede,"[/b] zareaguji na jeho varování. Jistě, snažila jsem se působit tak neškodně a nevinně, že jsem to možná trošku přehnala. Přesto ale nehodlám na poslední chvíli něco zachraňovat - proč taky? Mám hodně tváří a jsem navyklá na to, že každý člověk v mém okolí zná jen jednu, maximálně dvě z nich.
[b]"Z pověření starosty se máme s tím... Ehm... [i]Problémem,"[/i][/b] protáhnu a bezděčně tak dám najevo, že nazývat celou věc tímto jménem mi ani v nejmenším není po chuti, [b]"Vypořádat. Možná bychom vás tedy mohly kus cesty doprovodit, pokud skutečně trváte na tom, že by se u vás nenašlo nic k prodeji. A pokud vám naše společnost nebude vadit, samozřejmě,"[/b] zkusím to ještě jednou, přestože černovlasý vypadal poměrně rozhodně. Snažím se vytřískat na celé věci co nejvíc - bohové vědí, jak se zachová Reznor, až budeme pryč, nemluvě o tom individuu, co nám táhne už nějakou dobu v patách. Když už nic jiného, třeba z něj vytáhnu alespoň pár dobrých rad.
Pak se obrátím k Hyperboriasovi. Můj pohled ztvrdne, jako kdybych se dívala na něco odporného a slizkého, co je obvykle lepší rozšlápnout a spálit.
[b]"A vy, mistře Reznore, buďt té nesmírné lásky a kroťte svou horlivost. Nikdo vás nezval, tudíž když vidíte sám, že nám vaše přítomnost není příjemná, alepoň se nepleťte do věcí, do nichž nemáte co mluvit."[/b]

[i]Odpověděl na mou otázku ohledně vlků? Tím, že mi řekl, že se známe? Tohle je nějak moc zapeklité.
Každopádně to vypadá, že z tohohle muže nic moc nevymlátíme. Říkal jsem to od první chvíle, jak jinak, ale na mě tu nikdo nedá. Ten muž žije v lese. Je tu doma. Určitě ví mnohem víc, než tak útržkovitě vyklápí, o tom není pochyb[/i].
Poté narazí na dámy v naší skupině. Nelíbí se mi, ač velice slušný, tón, kterým to onen muž pronesl. Spíše se mi nelíbí, že těmito slovy takhle znevážil volbu vedení města, které nás vyslalo. Vsadil bych své kožené boty na to, že moc dobře věděli, koho vysílají. Jen nechápu, jak do toho zapadám já.
"Dovolte mi," zahřmím hlasem směrem k černovlasému, "pane, říct, že tyto "dámy" byly vybrány proto, že to nejsou ledajaké selky, které by se nechaly vlkem roztrhat. Sílu, důvtip nebo podobné pobraly více, než kdokoliv jiný. Alespoň doufám," zastávám se Teranell a ostatních, možná i doufám, že tím pádem změní tón, kterým se mnou promlouvá. Vzápětí se na mě ovšem Teranell znovu oboří. Výraz, který má v obličeji, mi jasně dává najevo, že tu vítán nejsem.
Svraštím ústa do neznatelné čárečky a s nejistým neartikulovaným zvukem odvrátím hlavu, nahodím poněkud zklamaný výraz. Hádce či konfliktu se raději vyhýbám.

"Starosta vás pověřil, abyste se vypořádali s vlky..." dívá se lovec s neskrývanou nedůvěrou na Teranell. Ostrý pohled se stočí posléze na Hyperborea a jak začne kmitat očima mezi ním a vůdčí elfkou, očividně o něčem hluboce přemýšlí.
"Počkejte tu."
Zavře dveře a nechá vás stát poměrně dlouhou chvíli před domem.

Nakonec vyjde ustrojen v hnědých kožených kalhotách a zelené vestě. Za opaskem nůž, sekyra v pravé ruce a torna na zádech (patrně z poloviny plná).

„Jdu s vámi. Možná bych vás mohl alespoň zavést za jedním člověkem, který vám toho může říci o vlcích ještě mnohem více nežli já. Každopádně, když už budeme spolu nějakou dobu cestovat lesem, rád bych znal aspoň vaše jména. Já jsem Kron."

Pokyvuji, když si sám rekapituluje, že se jdeme na vlky. Evidentně se mu to nezdá jako nejlepší nápad, ale i já si myslím, že spolek dam se s problémy nevypořádá.
Počkejme tu? Tak tedy čekejme.
Poohlédnu se po Teranell s pozvednutým obočím na znak očekávání. Když se poté muž vrátí ze své chalupy oblečen do evidentně loveckého úboru, pousměji se.
"Výborně! Já jsem, jak jsem řekl, Hyperborias," nabídnu Kronovi ruku k pozdravu.
"Takže pojďme, tedy. Krone? Můžeš nás tedy dovést za tím člověkem? Myslím, že nikdo z nás nebude odporovat. Sami potřebujeme každou pomocnou ruku a já doufám, že onen nám ji bude ochoten poskytnout."

Vydám se pomalým krokem napřed směrem, který Kron určí a hlavou se otáčím abych spatřil, jestli nás ostatní následují.

[b]"Samozřejmě,"[/b] založím si ruce na prsou, tentokrát už kapku netrpělivě. [b]"Pověřil. Snad jste nenabyl dojmu, že mám důvod o něčem takovém lhát? Nepotřebuji se dělat zajímavou,"[/b] zamračím se. Jen tak na oko, ovšem. Kdybych mu předvedla jeden ze svých panovačných šklebů v plné kráse, nejspíš by nás poslal ke všem čertům. Takto tedy vyloudím na tváři jen čistě dotčený výraz, bez jakéhokoli náznaku obvyklého sarkasmu nebo jízlivosti. Div, že to ještě umím.

[i]"Správně, jen se zas pocvič v herectví. To Ti jde přece ze všeho nejlépe, má milá. Jen si dávej pozor na toho barbara, aby snad nezačal působit věrohodněji než Ty."[/i]

Ale koneckonců, když už to vypadá, že se ho nejspíš nezbavíme...
Když se zabouchnou dveře, oplatím Reznorovi upřený pohled. Až na to, že z toho mého přímo čiší ono "nečum, smrade, a příště mi neskač do řeči". Nemám důvod ke kamarádíčkování, alespoň do té doby, kdy se hodlá chovat jako idiot. Je snad strážný a tahle pravomoc snad sahá jen po hradby města. A já nesnáším silácké kecy...
[b]"Teranell,"[/b] potřesu si s hraničářem rukou, na rtech už zase úsměv. [b]"Děkuji, Krone. Snad z toho nebudeme mít užitek jen my. Kiro, Arin...?"[/b] oslovím ještě své dvě společnice, které se po celou dobu drží vzadu, ani nedutají. U "zlodějky" mě to nepřekvapuje, u té druhé ano. Podle toho, jak se stavěla na zadní cestou...
Na cizince, který nám už půlku cesty táhne v patách, chvíli zamyšleně hledím, nakonec ale usoudím, že to nemám zapotřebí. Čím méně lidí, se kterými si budu muset poradit, tím lépe pro mě a můj měšec.
Sebejistým krokem se vydám za oběma hraničáři.

Budou tomu už tři dny, když se k tobě dostala zpráva o smrti tvého otce. Již několik nocí po sobě si měl strašný sen o jeho skonání, ale teprve, když ti jeho dobrý přítel oznámil tu neradostnou novinu, uvědomil sis, že to nebyl jen obyčejný sen. „Vyšel do lesa na lov a už se nevrátil.“ To ti tehdy řekl.
Rozhodl si se tedy opustit svého mistra, který tě učil v ovládání luku a vydal ses na cestu pomsty. Dobře si věděl, kdo byl odpovědný za otcovu smrt.

Včerejšího večera si dorazil do města Vareka, které leží jenom kousek od tvého cíle – Vlčího lesa. Bohužel si v hospodě při hře v karty přišel o všechny zlaťáky, a tak ti nezbylo, než si ustlat pod širým nebem půl míle za městem.

[i]Rychlé kroky. Dech. Pot. Pár svítících očí. A další. Běh. Strach. Panika. Zavytí. Kroky ustanou. Pohled kolem dokola. Několik párů svítících očí. Blíží se. Vlci! Záblesk. Odraz od čepele meče. Obkličují... mě? Jeho? Stisk. Bolest. Výkřik![/i]

Stále se ti vracel ten podivný sen, který ti vyvolával nepříjemné pocity a zároveň ještě více v tobě rozdmýchával plamen pomsty. Ty proklaté bestie!
Dnes si se připojil ke skupince tří elfek a jednoho barbara. Příliš si s nimi nepromluvil, ale prozatím ses jich držel, protože měli očividně namířeno také do lesa a v tomto případě je lepší nějaká společnost, než žádná. Možná by ti i mohli pomoci.

A vskutku, jejich následování se vyplatilo! Jejich vůdkyně, nějaká Teranell je... tedy [i]vás[/i] dovedla až k velikému srubu, kde žije starý lovec. Z jejich rozhovoru vyplynulo, že tyto tři elfky a jeden barbar jsou na výpravě, jejímž cílem je tuto vlčí hrozbu zahnat. Zdá se také, že i starý lovec je ochoten vám pomoci. Až doteď sis myslel, že jdeš tak nějak na sebevražednou misi, ale nyní... možná by se ti mohlo podařit pomstít otce a zároveň z toho všeho vyváznout živý.

------------------------------------

Můžeš psát rovnou veřejně. Přečti si prosím, alespoň poslední dvě stránky, ať víš zhruba, o co běží. Napiš mi ještě, jestli nechceš nějaké další vybavení. Jinak přeji příjemnou hru. :-)

Před měsícem jste se usadili ve městě Vareka a splynuly s místním podsvětím. Za tu dobu si jako informátorka vaší povedé tlupy stoupla ve vůdcově očích dost vysoko, a tak tě pověřoval stále nebezpečnějšímy úkoly.

Abych nezapomněl, našla sis tu také kluka - Evandora. Takového neschopného frajírka, co si myslel o sobě jen to nejlepší a přitom dohromady nic neuměl, ale byl občas docela legrační, a tak tě to k němu chvíli přitahovalo.

Včerejšího večera si měla zase "hodně práce". Naneštěstí se vyskytly jisté komplikace, které se nedaly předvídat. Důsledkem bylo tvé prozrazení a málem následné chycení. Unikla si městským strážným jen o vlásek a schovala ses v Evadorově malém příbytku. Měla si čas na přemýšlení celý večer, ale tolik času nebylo ani potřeba. Bylo to docela jasné. Viděli tě. Do zítřejšího (tedy dnešního) rána budou mít všichni strážní ve městě tvůj popis. Navíc znají i tvoje jméno. Musela si prchnout z města.

Kdybyses snažila odejít sama, strážným by to bylo určitě podezřelé, a tak ses rozhodla pro malý plán. Evandor byl domluven s jistou skupinkou, že s ní dnes ráno vyrazí do lesa. Prý snad lovit vlky nebo co. Nejdřív sis myslela, že si zase něco vymýšlí, ale nakonec si poznala, že to myslel vážně. Včerejšího večera si tedy klučinu trochu napojila alkoholickými nápoji a ráno si brzy vstala. Vzala sis jeho plášť a vyrazila na místo, kde se měl s družinou setkat. Evandor vždycky nosil kapuci svého pláště tak, aby mu nebylo vidět do obličeje (rád si hrál na pana tajemného), a tak sis myslela, že by neměl být velký problém se za něj chvíli vydávat.

Opravdu brilantní to nápad! Zdá se, že velitelka skupiny jménem Teranel tě ihned prokoukla, a tak si jí prozradila svou identitu. Tedy... ne tak docela. Představila ses jako Arinwen (nějaké krycí jméno si stejně potřebovala). U brány tě zřejmě poznal i ten strážný, ale osud tomu zřejmě chtěl, aby měl nařízeno vaší skupinku doprováze od samotného starosty města. Zřejmě se tedy rozhodl, že splní nejdřív úkol větší důležitosti a teprve potom tě odvede na strážnici a posléze do vězení. Dnes máš asi opravdu blbej den.

Po několika hodinovém putování jste došli až na kraj Vlčího lesa a slunce je stále výš a výš nad obzorem. Kromě vůdkyně Teranell jsou dalšími členy vaší skupinky Kira... také elfka, Hyberborias (onen fajnovej strážnej) a nějaký muž, který se vás drží už od té doby, co jste vyšli z města. Narazili jste na něj, když spal. Moc toho doposud nenamluvil.
Nyní jste přišli k hraničářskému srubu, kde jste chtěli požádat starého lovce o nějaké zásoby či zbraně. Jedinou pomoc, kterou vám však muž nabídl, byl on sám. Nyní vás tedy cestuje šest a kdo ví, co se bude dít dál...

---------------------------------------------------------

Ahoj. Vítám tě v questu a doufám, že se ti tu bude líbit. Byl bych rád, kdybysis přečetla alespoň několik posledních stránek (2 nebo 3), abys měla lepší představu o tom, co se děje. V historii jsem se ti to snažil nastínit, ale není to tak lehké vysvětlit, tak se kdyžtak zeptej, kdyby ti nebylo něco jasného. Jo a napiš si mi o inventář, co bys chtěla. ;)

Prudce se posadím a rozhlédnu se kolem.
[i]Jenom sen...zase jenom sen. KLid. I když bych je nejraději roztrhal. Bestie jedny...[/i]
Podívám se na Matta, kterého jsem vyrušil z klidného spánku. Dívá se na mě zvědavýma ospalýma skoro zalepenýma očima.
[i]Promiň Matte, zase ty moje sny...je čas jít, slunce už vstává.[/i]
Posbírám si svoje věci, kterých není mnoho, nahodím luk na záda a vydám se směrem k lesu. Cestou narazím na prazvláštní skupinku. Tři krásné elfky a jeden barbar.
[i]Že by eskorta, co myslíš Matte? Ani jedna z těch elfek nevypadá, že se umí ohánět dobře s mečem, ale proč...barbar?[/i]
Připojím se k nim, vzájemně se představíme, představím jim svou fretku Matthewa ale jinak s nimi nemluvím. Pouze poslouchám jejich rozhovor.
[i]Aha takže barbar je členem městské stráže a v jedné z těch elfek má zajatce. Chápu. Ale proč jde s nimi? Barbarský mozeček...těžké pochopit.[/i]
Dále se tímto problémem nezabývám a začnu si hrát s Matthewem. Dokud neuslyším cíl jejich cesty.
[i]Skvělé! Král je poslal vybít vlky. To je...perfektní! Myslel jsem si že jdu...že jdu ztvrdit svůj úkol svou vlastní krví a ono...možná ne. Krásná představa viď Matte? Máme společníky.[/i]
Než stačím zformulovat svoji řeč k této prazvláštní skupince, ocitneme se před brankou zahrádky srubu. Teranell, jak se jmenuje ta krásná elfka se...zvláštním stylem řeči, jejich vůdkyně, směle vejde a zaklepe na dveře. Všechno se semele rychle. Všichni se představí a po nedlouhé chvíli vyjde starý hraničář ze srubu v plném loveckém vybavení.
[i]Já mám...štěstí? Říká se tomu tak, že jo Matte? Tento pocit jsem totiž nezažil už pěkně dlouho, tak si dobře nevzpomínám.[/i]
Konečně zformuluji svou řeč a dostanu trochu prostoru k mluvě. Využiju ho.
[b]"Ehm...takže nejdříve, než budu pokračovat bych se představil tady Kronovi. Jmenuji se Doran. Jsem stejně vznešeného povolání jako vy a momentálně..."[/b]
Podívám se po ostatních, aby si uvědomili, že mluvím ke všem.
[b]"...momentálně i stejných cílů a záměrů. Jako vy všichni. Vy jdete vybít vlky já jdu vybít vlky. Neptám se z jakého důvodu je jdete zabít vy, neptejte se ani vy jaký mám důvod já. Důležitý je stejný záměr, ne to, jak je opodstatněn, nebo jeho cesta k němu. Jak by řekl Mattew."[/b]
Usměju se a podívám se na mého freťáka momentálně se vyhřívajícího na mé šíji.
Opět zaměřím svou pozornost i slova na Krona.
[b]"Pokud nám to pomůže a pevně věřím že ano, nemám důvod nejít s vámi za vaším přítelem."[/b]
[i]Jestli ovšem nebydlí v jeskyni.[/i]
Znovu pohlédnu všem do očí, nejdéle do těch zajímavých Teranell a ustoupím o krok.
[i]Páni to byl proslov Matte. Teď ode mne půl dne neuslyší ani slovo. Nejsem zvyklý tolik mluvit, vždycky mluvíš za mně však víš.[/i]
Pousměji se a očekávám reakce na mou v mém případě až smrtelně dlouhou řeč.

S hlavou trošku nakřivo pozoruji veškeré dění. Ten "milý a příjemný" halapartna mi pomalu ale jistě začíná lézt na nervy. [i]Jak to provést, aby se s prázdnou vrátil do města? Mně se z tohoto...řekněme zdravého povětří do zatuchlý šatlavy fakt nechce. Chtělo by to našeho roztomilýho halapartnu přesvědčit, že já za mříže zkrátka nepatřím. Ale jak to u černý zlovody navlýct?[/i] lámu si hlavu a napůl automaticky tlapu za Teranell.
A tak, pro mně zničehonic, protože jsem na cestu dávala pozor jen napůl oka i ucha, se najednou vynoří další chlapík. Zřejmě zálesák. Zprvu nepříjemně polekaná jeho zjevem i vlastní nepozorností hmátnu po bandalíru, schovaném pod pláštěm.
[i]Holka, dyť ty pořád spíš, a co hůř, za chůze a s otevřenýma očima! Chtělo by to ledovou sprchu, nebo aspoň vylejt na hlavu džbán ledový vody.[/i] Raději jen stojím kousek za Teranell a neříkám nic. V tomhle otupělém stavu by ze mě stejně padaly jen bláboly a nesmysly.

Nakonec, než vyrážíme dál, pouze kývnu na Krona i na Dorana s Mattewem. [i]Raděj nemluvit, dokud se neproberu úplně. Dnes je obzvlášť platný to rčení..."ať vstávám kdy vstávám, probouzím se v poledne..."[/i] ušklíbnu se poněkud mrzutě.

Ačkoli trochu ostýchavě a váhavě, představí se nakonec i Kira, načež lovec na malý okamžik nazdvihl obočí, ale vzápětí se otočil směrem k lesu a rozhodným hlasem prohlásil: „Tak tedy vyrazíme.“

Váš průvodce nasadil poměrně rychlý krok a v lese je očividně ve svém živlu. Pozorně sleduje zem, ale občas zvedne hlavu a delší dobu se dívá do dálky. Nezastavuje se však. Vedle něj kráčí Teranell a za ní, každý sám, Kira, Hyperborias, Arinwen (Siviena), Doran a jeho přítel Matt (fretka). Všímáte si, že je kolem vás poměrně dost pařezů. Přitom hlavní části lesa, kde se kácí, jsou mnohem více na sever. Ačkoli jsou kmeny stromů daleko od sebe, jejich koruny jsou velice široké a husté, tudíž není v lese tolik světla. Přesto však dobře vidíte, že slunce již dospělo na vrchol své cesty dnešního dne.

„Nechte mě si to teď celé ujasnit, “ promluví do ticha Kron a to dost nahlas. Dívá se stále dopředu, takže jeho řeč může být směrována všem (podle hlasitosti). Zřejmě však očekává odpověď od Teranell, jakožto vůdkyně vašeho týmu (nebo spíš sebranky?).

„Do města se dostala zpráva, o vlčím útoku na dřevorubce, že? Starosta se potom rozhodl, že lepší, než zastavit nebo alespoň omezit těžbu dřeva v této oblasti, je vybít všechny vlky v lese, kteří jsou nyní velikou hrozbou i pro obyvatele města a okolí, je to tak?
A... poslal tři elfky a k tomu dva... vlastně jen jednoho muže.“ Při poslední větě se podíval dosti nepříjemným pohledem na Dorana. Brzy se však od něj odvrátil a pokračoval.

„Promiňte, ale tomuhle nerozumím. Jednak ne všichni vypadáte jako lovci, kteří by se na tento úkol hodili asi nejlépe. A jednak... hmm... já myslel, že elfové ještě úplně neztratili svůj zájem o přírodu. Co vám za to starosta vůbec slíbil? A proč tolik riskujete, když víte, že vás může stihnout pravděpodobně stejný osud, jako ty nebohé dřevorubce?“

Při chůzi se nyní již párkrát zastavil, jakoby se rozmýšlel kudy dál. Vlastně není ani divu. V lese není žádná vyšlapaná cestička, pěšinka, prostě nic. Očividně musí hledat cestu po paměti a to ani netušíte, jak daleko vlastně musíte jít. No není to znepokojivé pomyšlení, když uvážíte, že za celou půlhodinu, co už jste na pochodu, jste zatím nezaregistrovali ani živáčka?

---------------------------------------------------------

Hyperborias: 2 ex. Dobré. Jinak Teranell příliš neustupuj, ať je taky v budoucnu nějaká stranda :-)
Teranell: 4 ex. Tak se nám to možná i zase rozjede a to také díky tobě ;-)
Doran: 4 ex. Na začáteční příspěvek to není špatné. Možná sice příliš myšlenek, ale jinak dobré. Zapojil ses a brzy budeš moct dokázat, co v tobě ještě je. Jinak mrkni do inventáře, jestli opravdu ještě něco nechceš (později už dostaneš jen to, co si najdeš v lese).
Siviena: 2 ex. Příspěvek toho kromě myšlenek moc neobsahuje, nicméně jako zlodějka se správně držíš zpátky. Taky se mrkni do inventáře. Pár věcí jsem tam pozměnil...

Následuji Krona mlčky. Kupodivu mu bez obtíží stačím, i když nasadil poměrně ostré tempo a v neposlední řadě je taky o pěkný kus vyšší než já. Možná je to tím, že nejsem zvyklá se loudat, i když jdu sama a zrovna mě netíží čas. Vrozenou eleganci a ladnost pohybů teď využívám k proplétání se mezi větvemi a dalšími překážkami, které se cestou objeví. I když se na první pohled zdám jako městský typ, ani putování divočinou mi podle všeho není cizí.

[b]"Prosím,"[/b] pokynu Kronovi rukou na znamení, že poslouchám. Zbytek skupiny momentálně neberu v potaz - pokud mě chtějí slyšet, ať nás doběhnou. Nehodlám tu vyřávat jako... No, jako na lesy.
[b]"To, jak problém s vlky vyřešíme, nechal starosta na nás,"[/b] zareaguji poněkud upjatě, když hraničář dokončí svůj sáhodlouhý monolog a odmlčí se, aby mi nechal prostor vyjádřit se. [b]"Že máme zbavit les vlčí hrozby přece neznamená vybít všechny jeho obyvatele. Pokud mám odpovědět ve stejném duchu, já jsem zase nečekala, že náš rod v očích lidí poklesnul natolik, aby nás obviňovali z tak barbarských metod."[/b]
Ani v nejmenším mě neznepokojuje, že jsem právě vypustila z úst narážku na původ našeho milého strážného. Přejdu to nevšímavostí tak precizní, až se zdá, že v tom nebyl nižádný úmysl.
[b]"Pokud se k vám kdy doneslo něco jiného,"[/b] věnuji velmi nepříjemný pohled Doranovi, [b]"A vy jste se rozhodl tomu věřit, měl byste si raději vždy všechno poslechnout od někoho povolaného. Ano, starosta pověřil tím úkolem mě, Kiru a Sivienu. Tedy, spíše pověřil mě, ať vyberu doprovod a rozhodnu se, jak nastálou situaci vyřeším."[/b]
Kronovy pochybnosti se mě dotkly, ale kromě slabého ironického úsměvu to nedám nijak najevo. Snad jen oči mi maličko potemní a ultramarínová modř, s jakou jsem sebevědomě zaklepala na dveře srubu, získá nádech spíš do černa, ale to by se docela dobře dalo vysvětlit také příšeřím panujícím pod korunami stromů.

[i]"Neotesanec. Myslela jsem, že bude mít alespoň o špetku taktu víc, než ten barbar, ale zjevně jsem se spletla. Co se stalo s Tvým nepřekonatelným odhadem na lidi, milá zlatá?"[/i]

[b]"Právě proto, že to byli jen ubozí dřevorubci. Nebyli připravení, útok je překvapil a krom toho mám silné pochybnosti o tom, zda by se i přesto uměli bránit. I když to tak možná nevypadá, ne každá elfka je z cukru, Krone."[/b]
Dál už jsem zticha. Na snad proto, že bych byla uražená, jen si hledám pěknou, rovnou a pružnou větev, kterou bych si upravila pro své potřeby. Okovaná hůl je okovaná hůl, ale tohle bude muset stačit.

Ani mně nedělá rychlé tempo obzvláštní potíže. Jsem na ně více, než zvyklá. Jenže, tohle krapet jiný terén, než jaký mívaly moje nožky tu čest poznat. A tak si dávám raději pozor kam šlapu, nerada bych tu byla za slona v porcelánu.
[i]Co...cože...kdo to?[/i] zpozorním, když slyším své pravé jméno. [i]No to je paráda, moc děkuju, Teranell. Jenom doufám, že tě halapartna neslyšel,[/i] úpím v duchu.
Na Teranell ovšem jenom syknu a jakmile mi bude věnovat pozornost, naznačím jí nespokojeně "psssssst" přiložením ukazováčku pravé ruky na rty. Je dost inteligentní, tak snad pochopí, co po ní chci.

Cestou občas sleduji okolí, a tak mi neujde vysoký počet pařezů. [i]Ale? Kácejí tu...třebas i pro rozšíření cesty?[/i] zkouším v duchu přijít na jejich původ.
Zakručení v břiše a pohled nahoru mne ujistily, že je čas jíst. Trochu zpomalím a šátrám za chůze v torně po něčem k snědku. Jenže, místo očekávaných balíčků, cítím něco huňatého a teplého a....živého!! Zblednu. Opatrně a co nejrychleji to živoucí cosi vytáhnu na denní světlo. No - vlastně spíš šero.

Jakmile to mám před očima, zastavím se a jen tak tak se přemáhám, abych nezaječela odporem a vztekem.
[b]"Fuj!!! Ty hnusná, odporná, tlustá kryso!![/b] zasyčím a štítivě odhodím přežrané zvíře od sebe. Zároveň od něho trochu uskočím, můj odpor ke ní je dost velký na to, aby přemohl mou chuť hlodavce pořádně daleko odkopnout.

Díky tomu mi unikl dohovor Krona a Teranell. Celá nasupená ještě prohlédnu tornu a jen doufám, že mi tu ten krysí dáreček nenechal na sebe památku. Jakmile ji dokončím, hýbnu co nejrychleji svojí tělesnou soustavou. A také se pokusím tvářit se normálně.

[i]To je teda skvělý. Co teď budu jíst?![/i]

Kráčím spokojeně a stejně tak, jako Kron se rozhlížím po okolí. Les mi byl vždy druhým domovem a pohyb v něm mi nečiní žádné potíže. Škoda jen mých bot. Měl jsem přecijen počítat s jinými podmínkami a nechat si konečně ušít pořádné kožené holiny.
Jsem rád, že ostatní Kronovo rychlé tempo zvládají také dobře. Alespoň jeden z důkazů toho, že do lesů nechodí pouze na houby.
Když se Kron dá do řeči, přecijen trochu zpomalím a lépe poslouchám. Evidentně se konečně pokouší udělat ve věcech pořádek.
Hned zpočátku Krona přeruším: "Je víc jak jasný, že město si nemůže dovolit zastavit těžbu. Časy jsou těžké, peníze jsou potřeba a nějaká vlčí sebranka by to neměla narušit."
Jeho poznámku o "jednom muži" nepochopím a upozorním: "Dva. Ještě tenhle cizinec," prohodím rukou k Doranovi, kterého jsem si doposud nevšímal.
Poté se vložím opět do rozhovoru a reaguji: "Je to naší povinností. Tedy alespoň mou. V teplých časech žiji v lese a přírodu se snažím ctít, ale v zimě mi město dává útočiště - výměnou za lolavajitu," popletu slovo, aniž bych si to uvědomil, "a tak plním to, co mi bylo řečeno. Bude-li třeba je všechny vybít, udělám to. Ale byl jsem vyslán, abych doprovodil Teranell. Proto bych se asi měl řídit jejími plány. Takže to bude tak, jak řekla ona, i kdybych za to měl krkem platit. Ona dostane svou odměnu, já teplo domova.
Domova bez těch šedejch sviní."
Zamyslím se, ale jen na chvíli. Nakonec jen dodám: "Nejsme dřevorubci. Aspoň ne na plnej úvazek," zasměji se.

Vydám se tiše za ostatními a kráčím mezi pařezy.
[i]Měšťané! Těžba by měla být trochu jinde než tady! Severněji! A potom se diví, že jim vlci vraždí dřevorubce a že jsou rozčilení! A...nejenom dřevorubce...sakra celé se to zaplétává...co si o tom myslíš Matte?[/i]
Začne mluvit Kron.
[i]To není dobré. Vůbec to není dobré. Já ale...musím! I když to není vina těch vlků, že jsou tak rozčilení tak prostě...musím? Nemusím...oni za to nemohou. Oni ne...mohou za to radní ve městě. Že to nechali zajít tak daleko. Už se mi vyjasňuje hlava Matte.[/i]
Obrátím se na starého hraničáře.
[b]"Vlci nezabili pouze jednoho dřevorubce. Nezabíjí pouze dřevorubce. Ale...teď už vím čím to je způsobeno. Jestli jsem to pochopil tak má město určeno pro těžbu nějaký kus lesa, ale ten jim nestačil a porušili hranice vlčího území? A vlci pochopitelně své území brání...a tím pádem jsou rozčilení a zabíjí každého člověka na kterého narazí, nejen dřevorubce. TO znamená, že problém s vlky můžeme vyřešit i jinak než je vybít, a to tak, že...no...to...nebude snadné."[/b]
Znovu se zamyslím a dívám se při tom nepřítomnýma očima na Teranell.
[i]...to nebude snadné. Přesvědčit radní aby omezili těžbu. To vůbec nebude snadné Matte. Ale pořád lepší než zabíjet vlky za něco za co oni sami nemohou. Sakra, mělo mi dojít hned že vlci nezešílí z ničeho nic! Jaký jsem to hraničář Matte?[/i]
Sáhnu rukou za sebe a prohrábnu prsty peří na svých šípech.
[i]Tyhle doufám v nejbližší době nebudu muset potřebovat.[/i]
Vrátím se ze svých myšlenek opět do reálného světa a mou pozornost mají hlavně Teranell a Kron.
[i]Zajímalo by mě co si o tom ta elfka myslí...[/i]

[tab]Jako obvykle, prvního slova se ujme Teranell. Váš průvodce ji se zájmem poslouchá a chvílemi se na jeho tváři mihne výraz překvapení, či dokonce obdivu. Ačkoli se elfka snažila sebevíc skrýt své pocity, zdá se, že Kron dobře pochopil její reakci. Po její poslední větě se dokonce trochu zasmál.
„Asi bych se ti měl omluvit Teranell, ale pochop! Když si mi řekla, že vám starosta nařídil se o vlky postarat, nenapadl mě jiný způsob, jak to mohl myslet. Kromě toho znám město stejně dobře jako les a viděl jsem spoustu elfů, kteří si příliš brzy zvykli na jiný styl života... ehm... styl nás lidí. Jsem tedy velmi zvědavý, jak to budeš chtít vyřešit a pokud skutečně najdeš způsob, velmi rád ti pomohu.“

[tab]Zatímco Siviena lamentuje nad zmizením svého proviantu a objevením tlusté krysy, začnou mluvit Hyperborias s Doranem. Tentokrát se však Kron tváří nesouhlasně a na okamžik obdaruje Teranell tázavým pohledem.
„Bez urážky pánové, ale tohle jsou jenom kecy! Samozřejmě, že město potřebuje dříví na zimu. To každý rok, jenže nemusí se kvůli tomu pobíjet zvířata! Navíc... město má určitě ve velkém skladu záložní zásoby dřeva. A co se týče těch dřevorubců... samozřejmě nechci brát tu historku na lehkou váhu, ale taky ji tak docela nežeru. Nevím, co za tím stojí, ale celé se mi to nějak nezdá.“
Na chvíli se odmlčí, aby se trochu uklidnil. Očividně ho někdo z vás pěkně rozčílil. Když znovu promluví, něco vám říká, že bude mluvit dlouho.

[tab]„Víte, vlci málokdy napadnou dospělého člověka a to ikdyž vkročí na jejich území, které představuje v podstatě celý Vlčí les. Smečka je složena obvykle ze sedmi až osmi vlků. Ačkoli pro jednoho není již tolik bezpečno, nikdy by si netroufla zaútočit na skupinu dospělých mužů, ať už jsou třeba bojově úplně nezkušení. Již dlouhou řádku let tu žádné problémy nebyly a s vlky už vůbec ne. Možná je to jenom mé přání, ale myslím si, že si tu historku mohl někdo dost dobře také vymyslet. Jenom nevím proč. Každopádně, Starý Dub nám řekne víc...“
Možná chtěl Kron ještě něco říct, ale místo toho se prudce zastaví a poklekne k zemi. Chvíli mlčí a nakonec téměř šeptem prohlásí: „vlčí stopy... a čerstvé.“

[tab]Stalo se to velice rychle. Kiry pes začal nejdřív potichu vrčet a ve zlomku vteřiny se vyškubl z elfčinýho sevření. Rozeběhl se rychlostí blesku přibližně severním směrem. Po chvilce jste v dálce spatřili to, co pes již dávno musel cítit. Vlk. Na takovou vzdálenost se to špatně odhaduje, ale patrně ještě nedospěl do typické velikosti. Zřejmě starší mládě. Nějakou dobu jen tak nehybně stojí, ale nakonec se také rozeběhne pryč. Pes ho následuje, přestože vlk je už z dohledu. Kira se svého miláčka snaží přivolat k sobě, ale zvíře nereaguje. Je na lovu. Ten vlk je teď pro něj kořist. Nebo je tomu naopak?

----------------------------------------------------------------

Teranell: 5 Inventář doplněn o obyčejnou větev. :-)
Siviena: 3 No s tím jídlem ti „já“ neporadim. Nerostou třeba houby? No... nerostou, ale třeba tě napadne něco jiného. :-)
Hyperborias: 4 Tak šedý svině jó? (Píše Greenpeace o dalším strategickém cíli...)
Doran: 3 To by byla verze pro noviny (ta Doranova). :-)

Ten Kron je pro tebe docela záhada. Nejdřív se tvářil, že vám nechce příliš pomáhat a najednou...
Začíná se celkem vybarvovat. Skoro máš pocit, že tě předtím jenom zkoušel a chtěl tě vyprovokovat, abys řekla něco... něco, co by se mu nelíbilo. Každopádně máš nyní pocit, že sis svým postojem konečně získala jeho respekt.

[b]"Lo-a-ja-li-tu,"[/b] odhláskuji napůl nedůtklivě, napůl pobaveně, když Hyperborias poplete slovo, které je zjevně nad rámec jeho inteligenčních a verbálních schopností. A to může být rád, že jsem to nevzala po písmenkách. Jinak už jen poslouchám, a to velmi pozorně. Oči se mi zúží teprve ve chvíli, kdy se barbar začne vyjadřovat ve stylu "šedivejch sviní".
[b]"Viděl už jsi vůbec někdy vlka?"[/b] zasyčím ostře a probodnu ho pohledem plným plamenné nevraživosti. [b]"Opravdového, divokého vlka, který ještě neměl tu čest s lidmi? Neublížil by mouše, ale zkus ho zavřít do klece a urve ti ruku! Přesně tohle teď dělá město. Za chvíli budou uvěznění ve vlastním teritoriu."[/b] Prudce zavrtím hlavou a odfrknu si. Nekontrolovaný žár trochu pohasnul, ale rozhodně nezmizel docela. Pořád tam někde číhá, pomalu doutnající za tou zlostnou maskou.
Na chvíli jsem přestala rozhovor ostatních sledovat, poněvadž si mou pozornost vyžádalo Sivienino "pšššt". Nejsem pitomá, abych nepochopila, co tím myslela, přesto ale ironicky zdvihnu jedno obočí. Ještě, že mi nevidí do hlavy.

[i]Tak já mám držet zobák? Nezapomínej, drahoušku, žes to byla ty, kdo Reznorovi hezky zčerstva, ještě před branou, vyslepičil svoje jméno. A i kdyby, nepotřebuje ho znát na to, aby se s tebou vypořádal. Tu podobiznu musel zplichtit slepec, ale i slepec by podle ní uhádl, že hledá tebe.[/i]

Doranova slova mi unikla, avšak soudě dle rozčileného tónu, jakým se Kron jal odpovídat, soudím, že to opět muselo být něco převelice chytrého. Tentokrát se kupodivu udržím, abych tomu troubovi neodpověděla ve stejném duchu.
[b]"Ano, sami od sebe nikoho nenapadnou,"[/b] zopakuji jen hraničářova slova. O vlcích, o smečkách a jejich chování toho vím víc, než by na od prvního pohledu městskou slečninku kdo tipoval. [b]"Ledaže by za alfu přijali někoho, kdo by si to přál. Už několikrát jsem slyšela o dětech, které vychovala zvířata. Takoví lidé se pak neštítí bránit své území násilím a jejich smečka je následuje, i když je to proti její vlastní přirozenosti. Vlastně jsem-"[/b] Zmlknu.
Směrem, kterým zprvu spíše vytuším než uvidím mladou šelmu, se otočím snad ještě dříve, než se Dag rozštěká. Na okamžik mi oči podivně zjihnou; hned vzápětí je však znova přikryje průzračně kamenný lesk, to když se pes vytrhne své paní a ignorujíc rozkazy se rozběhne pryč.

[i]Nač má k sakru psa, když ho ani nedokáže vycvičit tak, aby jí pořád neutíkal?[/i]

Na nic nečekám. Vyrazím přímo za Dagem, i když si dávám pozor, abych se příliš nevzdálila od ostatních. Pokud se skutečně potvrdí má domněnka a smečka bude organizovaná někým mnohem chytřejším, snad i na srovnatelné úrovni lidské inteligence, bude třeba dávat si pozor dvojnásob. A i kdyby ne, takto mladí vlci bývají buď samotáři nebo členové samčích tlup, vyhublých, lačných života a věčně hladových...

Bez nálady doženu ostatní a snažím se zachytit, co všechno říkají. Chvíli sleduji debatu Teranell a Krona. [i]Jeden znalec vlků větší než druhej,[/i] ušklíbnu se mrzutě. Pak se do toho vloží roztomilý hlapartna. Raději si pro sebe nechám poznámku o používání slov, které ani pořádně nezná. Co kdyby si vzpomněl, co se mnou chce udělat...
Kron mu kontruje a to samé Teranell. [i]Počkat...co to chtěla říct a nedořekla? Co vlastně.... je? Udělala?[/i] sleduji nechápavě její pohled a teprve pak si uvědomím Dagovo vrčení, které přechází v zuřivý štěkot. [i]Bezva. Jestli dosud o nás alespoň někde v lese někdo nevěděl, je to teď v tahu.[/i]

[i]A sakryš. Vlci málokdy bývají sami a tenhle...ho nejdpíš naláká do čelistí své smečky..[/i]
[b]"No, Kiro, možná jsi právě přišla o Daga.."[/b] zakřením se nevesele. A škleb mi zmrzne na tváři - Teranell běží za psem! Rychle založím šipku do kuše a vyrážím za ní. [i]To je teda super. Jdeme zachraňovat hloupého psa.[/i] Snažím se Teranell dohonit. To tak, abychom přišli o člena výpravy! To by bylo to poslední, co bychom potřebovali.

[i]Pánov´É´? Neřekl jsem snad v bledě modrém to samé co on? Proč je tak rozčilený?[/i]
[b]"Musíš omluvit Renzora, Krone, on nemá...úctu k přírodě. Jinak nevidím rozdíl mezi tvými a mými slovy. Zastáváme stejné názory. A co se týče dřevorubců...to vám potvrdit nemohu, ale vím jistě, že zabili minimálně jednoho člověka. A dřevorubec to nebyl."[/b]
Poslední větu procedím skrz zuby a ve stejné chvíli jako ji vyslovím, Matt zaprská.
Poté s jedním obočím zvednutým poslouchám další "poučnou" Kronovu řeč.
[i]Proč mám sakra pocit, Matte, že to adresuje mně? Tohle prostě...nechápu! Vždyť jsme...na stejné straně. Už z toho blbnu, potřebuju se uklidnit. Těším se na ten Starý dub, snad ostatním potvrdí, teda hlavně Kronovi, že vlci zabíjejí. Zabíjejí…A já...si to ostatně musím potvrdit tak-[/i]
Přetrhnu svou myšlenku vpůli a ve stejném momentě jako Kron zahlédnu vlčí stopu. Matt mi jemně pískne do ucha a podívá se směrem, kterým se momentálně dívá většina mých společníků.
[i]Vlk![/i]
Během sekundy to ve mně začne vřít. Sundám ze zad luk a za další dvě sekundy už je tětiva napjatá. Jednám jako smyslů zbavený. Vidím ostře pouze dráhu od hrotu šípu k vlkovi. Všechno kolem je rozmazané. Proubouzí se ve mně lovec. Měřím si vzdálenost, sílu a směr větru.
[i]Je to daleko, ale já jsem...dobrý. Doufám...TATI!!![/i]
Pustím tětivu a zatmí se mi před očima vzteky. Slyším jenom hvízdot šípu, protínajícího vzduch a psí štěkot. Běžím dopředu ale zakopnu o větev a spadnu na zem.

Před očima se mi rozjasňuje a pomalu se mi čistí i mysl.
[i]Sakra! Před chvílí jsem řekl, že to ti vlci v podstatě nemohli, tak proč?! Emoce…jako vždy. Za všechno mohou emoce!
Nesváděj vše na emoce! Jsou to tvé emoce, ty za ně zodpovídáš!
Sakra…[/i]
Vzhlédnu a podívám se, jak dopadlo uskutečnění mé zmatené myšlenky...hledám svůj šíp.
[i]Kéžby nebyl můj…[/i]

Celou cestu od srubu jsem jako smyslů zbavená oči upřené vpřed a nohy kladu automaticky jednu před druhou. Přemýšlím , [i] Co tu vlastně dělám ? Měla jsem se na cestu vydat raději sama jen s Dagem.[/i] Každá zmínka o vybijení vlků mi rve srdce z těla.
Jestě pár kroků , skoro ze setrvačnosti, než mě z myšlenek vytrhne Dagovo vrčení a pak neobvyklý štekot. Instinktivně po něm sáhnu [i]Ikdyž bych ho raději měla nechat napokoji[/i] , ale už je příliš pozdě. Pes se rozběhl a Taranell za ním. Chvilku nechápavě hledím za psem a pak se vydam cestou co utíkal.
[b]Dagu![/b]

Rychlým krokem pospíchám za elfkou a při tom si v duchu snažím ujasnit proč se takhle Dag zachoval. [i] Dagu , příteli ....co se děje. Vždyt to není poprvé co ses setkal s vlkem , je něcím zvláštní? Jsi přece už dost starý , aby si ovládal své instinkty .[/i]

Vím že mu neporučím a tak jen nasleduji jeho cestu se zvědavostí v srdci.
Párkrát se ohlédnu na ostatní a na jejich různorodé výrazy. Vidím jim v očích zlobu či snad strach? Nemám však čas ani naladu na to si to ověřovat. Ted mě zajímá pouze co Daga tak rozrušilo. [i] Sem ti v patách. [/i]

"K čemu, k čertu," rozčiluji se, "úctu ke zvířatům, která zabíjejí lidi jako jsme my? MY jsme páni zvířat a přírody, jen MY máme právo a možnost se ujmout vlády nad nimi, tak proč mi tady do prdele povídáte pořád něco, co má stejnou hodnotu, jako příběh o Zeleném mužíčkovi z Temnotemného hvozdu, jak zachránil skupinu těch šedejch kriplů?" nevydržím již nervově a exploduji s křikem. Ač jsem se snažil s družinou vycházet, jak jen to šlo, evidentně je tomu konec.
Mluví, jako by je nikdy vlci nepotkali. Možná si také jen vymýšlí.
"TYHLE jizvy," ukážu napnutým prstem na svůj obličej, "jsem si neudělal, když jsem fizolofoval nad tím, jak jsou vlci chytří a dokonalí. Ty mi ty svině udělaly, když jsem se snažil, aby dali lidem pokoj! Ty, milá Teranell, má vůdkyně, kvůli které musím být poprávu LO-L... LO-A-JÁL-NÍ, se svou sněhově bílou tvářičkou víš s prominutím naprosté hovno o tom, co vlci doopravdy dokážou. Víš prd o tom, jak dokáží rozpárat člověka, jak hubí dobytek a jaké to je, když se ti vlk sápe po obličeji a tvá jediná naděje je víra!" odmlčím se konečně a začnu chladnout.
A v tu chvíli ho před sebou zahlédnu... Okamžitě sáhnu po luku a namířím. Když si uvědomím, že vlk zmizel a Kiřin pes zmizel v nenávratnu za ním, ulevím si sprostou tichou nadávkou.
"Rychle! Na co čekáte?" rozeběhnu se za ním jak nejrychleji dokážu, luk v jedné ruce, šíp v druhé ruce, meč v pochvě u pasu.
Místy mě dohání nezažehnatelná myšlenka na to, že Teranell mezi mnou a vlky nemá co dělat.

Zatímco se Teranell, Kira a Siviena hned pustili do pronásledování, Doran se chopí luku a nacvičenými pohyby rychle zakládá šíp do tětivy. To už se však vlk pomalu hotoví k útěku, a tak hraničářovi zbývá jen krátká chvíle na výstřel. Ještě chvíli vyčkává a míří, načež pustí tětivu. Šíp se vydává na svou cestu k vlkovi, ale bohužel je zastaven nevhodně umístěným stromem, asi třicet sáhů od vás. Nyní už zbývá jen utíkat.

V přední linii Teranell, Kira a Kron. Těsně za nimi Doran (díky počátečnímu zakopnutí) a nejhůře se běží Hyperboriovi se Sivienou (barbarovi díky zatížení a elfce se zase tak dobře neběží s kuší v ruce). Zamíříte si to přesně k místu, kde se vám pes i vlk ztratili z dohledu. Běh je obtížný, protože se musíte proplétat mezi stromy a bujnými keři. Zdá se, že vás tahle hra na honěnou vede do mnohem hustšího lesa, než kterým jste doposud šli. Jedinými zvuky jsou vaše rychlé výdechy a praskání malých větviček pod vámi. Konečně doběhnete k místu, kde jste viděli psa naposledy a zatímco pobíráte dech, rozhlížíte se bezúspěšně kolem. Oba pronásledovaní jsou vskutku mnohem rychlejší než vy. Někde před vámi se najednou ozve zavytí, skoro určitě vlčí. Po něm další a další. Lavina zvířecích hlasů pádí směrem k vám, až máte pocit, že kolem vás musí být nejméně padesát vlků. Jediného však nevidíte.

„Tady! Stopy!“ zvolá znenadání Kron, který mezitím zkoumal terén kousíček od vašeho místa krátké pauzičky. Včerejší bouřka a déšť naštěstí zvlhčily půdu natolik, že jsou stopy docela dobře viditelné, když už je najdete. Kron tedy nyní běží v čele a sleduje otisky tlap. Jedny jsou delší a užší. Druhé se táhnou více do šířky. Znovu se ozve zavytí slité dohromady s nervydrásajícím skučením, tentokrát snad trochu blíže, nicméně stále ještě dost daleko na to, než byste mohli původce zahlédnout. Další zavytí přišlo však poněkud z jiného směru, než jste očekávali. V tom okamžiku však uslyšíte i něco jiného.

Siviena vykřikne šokem a nepatrný okmažik poté i bolestí. Zatímco zaostávala za celou skupinkou, ze zadu na ni zaútočil šedý vlk (s krásným černým stínováním, kterého si Siviena ke své škodě ani nestačila všimnout). Jenom ji však skočil na záda, kousl do pravé paže (načež elfce vypadla kuše z ruky, šipka v ní však zůstala) a rozběhl se směrem, odkud jste původně přiběhli. Nejblíže tomu všemu byl Hyperborias, asi jen dvacet kroků klusající před Sivienou. Vy ostatní jste asi o padesát kroků napřed. Kron se přirozeně zastavil a okamžitě upřel zrak za prchajícím vlkem. Rychle ze zad strhnul luk a založil šíp do tětivy. Jeho soustředěný výraz je však vzápětí vystřídán oním typem, který se objevuje na tvářích nešťastníků, kterým právě ujel dostavník. Pomalu skloní luk k vlastním nohám, zatímco vlk [i]pluje[/i] ladně mezi stromy, kterých je kolem vás opravdu požehnaně.

---------------------------------------------------------------

Teranell: 5 Roleplaying stále dobrý. Navíc ta teorie o dítěti vychovaném vlky... tím si mě opravdu mile překvapila :-)
Siviena: 2 Dobré. Jinak teď snad budeš mít více prostoru k rozepsání. V nouzi se to často stává. ;)
Doran: 4 Skvělá hra za postavu. Prozatím jsem spokojen.
Kira: 2 No, popravdě jsem čekal reakci na více věcí, tak aspoň doufám, že budeš mít teď na quest více času než doposud.
Hyperborias: 3 Hra za postavu je, řekl bych, úplně v pořádku vzhledem k tvému přesvědčení. Za ten procítěnej „výlev“ jsem ti dokonce dal +1 exp za RP. Jinak tam toho ale dohromady moc není. Popravdě jsem čekal třeba i nějaké myšlenky, které by se v některých pasážích docela hodily. Jinak s tím lukem a šípem rovnou do ruky to taky nebyl úplně pitomej nápad ;-)

[b]"Ahhh....jáááááu!!!"[/b] rozlehne se lesem mé vylekané vyjeknutí, následované bolestným výkříkem. Náraz vlčího těla mě strhnul k zemi. Polil mě studený pot. Celá zděšená a zmatená šátrám nebolavou rukou po dýce v botě (jenže v té špatné) a snažím se odtrčit vlka. A také si chránit krk. [i]Sakra, já nechci skončit roztrhaná na cucky a žaludcích vlků! [/i]

Teprve po chvíli zmateného zmítání a tápání si uvědomím jakési odlehčení. [i]Ten vlk...mě pustil a je pryč..[/i] užasnu a pomalu, s bolestným sykáním se opatrně zvedám na nohy.[i]Kam zmizela ta bestie?! Já ji...Kde...kde mám kuš?![/i] Rozhlížím se divoce kolem a horečně pátrám po zbrani.[i]Tady je,[/i] uleví se mi trochu a nezraněnou rukou ji zvednu. [i]Jen doufám, že po mně zas něco neskočí, s levou mi střelba moc nejde...a ta pravá bolí jako čert![/i] Co nejrychleji snažím dohnat ostatní, s bolestně staženou tvářičkou. Raději se na svou paži moc nedívám, pohled na krev mi nedělá zrovna dobře.

S novou provizorní holí v ruce pronásleduji oba uprchlíky. Během rozhovoru se svými společníky jsem ji dýkou zbavila zbytečných výčnělků a větviček, i když na to, abych nějak upravila konce plné třísek, čas nebyl. Naštěstí má ideální délku, a tak mi nezavazí, spíše pomáhá. Tam, kde se ostatní prodírají křovinami, odhrnuji si z cesty větvičky a šlahouny dlouhou násadou. Vida, zas až tak špatný nápad to nebyl.
Jakmile se vymotám ze škodolibého trní, které se mi zachytává o kalhoty i lem šatů, rozběhnu se zase naplno. Jen si dávám pozor, abych se příliš nevzdálila ostatním, jinak se ale o daleko zaostávající nestarám. Doženou nás později. Veškerý můj zájem se upírá na stopy, které objevil Kron; zařadím se tedy až za něj a snažím se zaslechnout ještě něco jiného, krom zuřivého vytí zjevně se blížící smečky a hlasitého oddechování těch, kteří jsou mi nejblíž. Obávám se, že prvním dalším zvukem bude zoufalé kničení toho psa.

[i]Nedivila bych se, kdyby to, že se nám vlk ukázal, nebylo dílo náhody. Tak přece loví v zimě, když už hlady pojde i vysoká. Odlákají od tábora psy a pak se na ně vrhnou - tady jde alespoň vidět, jak je vlčí krev v člověkem vyšlechtěných rasách zředěná. A kdoví, jestli chtěli odlákat jen Daga.[/i]

Pro jistotu otevřu jakási "zadní vrátka" ve své mysli a hrábnu po magické energii, kterou jsem od aféry v bráně nechala bezpečně spát. Nevyvolávám zatím žádné kouzlo, jen jsem připravená zasáhnout, kdyby to bylo potřeba. Přismahnout kožich, nechat zrak vylétnout nad stromy nebo mrštit něčím směrem kámen takovou rychlostí, aby se při dopadu vyrovnal ráně z praku... Možností je nepřeberně, avšak dokud nevíme, s kým vlastně bojujeme, je těžké zasáhnout.
Výkřik odkudsi ze zadních řed mě přinutí zpomalit a otočit se. Přes roztažené prsty mi poplašeně přeběhne nazelenalá jiskra, jak mi leknutím trochu povolily nervy. Naštěstí jsem neměla zaklínadlo na jazyku, abych nechtěně cokoliv spustila. Stačím zahlédnout už jen to, jak se nám vlk plavnými skoky ztrácí mezi stromy. Na okamžik starostlivě stáhnu obočí, ale když vidím, že Siviena je už zase na nohou, oddechnu si. Tedy, spíš ztratím zájem. Neběžím dál jen proto, že se zastavil i Kron.
[b]"Jestli jí to moc nekrvácí, měli bychom jít dál,"[/b] syknu tak, aby mě ti nejbližší dobře slyšeli. Nehodlám na ni pořvávat jako tur, to by nám moc nepomohlo - i když je pravda, že o nás zvířata už bezpečně vědí. K čertu s tím!

[i]Uff. Netrefil jsem se. Naštěstí, tohle bych si neodpustil...[/i]
Oddechnu si, rychle se sesbírám ze země a běžím za ostatními. Po cestě ještě vytáhnu šíp ze stromu.
[i]Těch není nikdy dost.[/i]
Během chvilky doženu Krona a Teranell. Prodíráme se houštím, větvičky nás švihají do tváří a občas nějaká větší větev šlehne pořádně. Teda kromě Teranell, která ladnými pohyby svou provizorní holí krásně větve ohrnuje. Že nám ty větve pak šlehnou do tváře ji už nezajímá.

Zavytí. Jedno, druhé, třetí. Dvacáté.
[i]Vlčí strategie. Pošlou jednoho a ten pak předvede kořist před celou smečku jako na talíř. Viď Matte. Takových jsme už zažili...[/i]
Šíp napjatý v tětivě už nervózně kmitá.
[i]Toho vlka jsem zabít měl. Teď už je to otázka života a smr...[/i]
Z myšlenek mne vytrhne zaskučení někoho za námi. Bryskně otočím hlavu a za ní i celé tělo. Naskytne se mi pohled na velice rychlou a akční situaci. Vlk, zakousnutý do ruky elfky, párkrát zatřepe hlavou, odkousne se a utíká pryč.
[i]Další léčka.[/i]
Tentokrát už jsem rozvážnější a nepouštím šíp z luku okamžitě.
[i]Hustý porost, minimální šance na zásah, rovná se zbytečně ztracený šíp.[/i]

Schovám šíp do toulce a běžím k Sivieně.
[b]"Ukaž, podívám se ti na to. Musíme rychle zastavit krvácení."[/b]
Podívám se do jejich vylekaných a zmatených očí.
[b]"Věř mi."[/b]
Po těchto slovech začnu velice rychle jednat. Rychle, ale opatrně jí sundám hnědou tuniku z těla a vyhrnu rukáv bílé košile. Odhalí se mi rána. Osm děr od zubů a potrhaná kůže kolem nich.
[i]Snad nemá roztrhnutý i sval, přes tu krev toho moc nevidím.[/i]
[b]"Matte? Máš tady práci, jenom prosím opatrně."[/b]
Řeknu směrem k mé fretce a sundám ji z ramene.
[b]"Sivieno, Matt ti teď očistí ránu od krve, možná to bude bolet, ale on se bude snažit, viď Matte?"[/b]
Mrknu na svého přítele a opatrně ho položím na hebkou ruku elfky. Fretka se okamžitě dá do práce a olizuje krev na ruce okolo rány a poté i krev z rány vytékající. Já hodím rychlý, průzkumný pohled na zem, jestli nenajdu nějaké léčivé bylinky, zastavující krvácení.
[i]Musí tady nějaké být...musí.[/i]
Pokud nějaké najdu rozetřu je Sivieně do rány, utrhnu si levý rukáv své černé haleny a zavážu jí ruku.
Podívám se na své dílo zhodnocujícím pohledem.
[b]"Už by to nemělo krvácet. Pokud by látka prosákla, hned mi to řekni."[/b]
Vezmu si opět fretku na své rameno a pohladím ji po hlavě.
[b]"Dobrá práce Matte. Až budeme ve městě koupím ti oříšky. Ale nejdříve..."[/b]
Vytáhnu opět šíp z toulce a zasadím do tětivy.
[b]"...se odsud musíme dostat."[/b]
[i]Živí...[/i]

Skoro ve snách si uvědomím, že mi někdo přispěchal pomoct. [i]A hele, zálesák s fretkou.[/i] Už mě bere za tu moji nebohou, zraněnou pacinku.
[b]"Au-u,"[/b] udělám víc ze zvyku. [i]No ne? Má jemnější ruce, než jsem si myslela...[/i] Jenže jeho hlas mne nenechá moc myslet na bolest.
[b]"Věř mi?"[/b] zašklebím se vybledle. [b]"No- to nevím, mně vždycky tloukli do hlavy, ať nevěřím nikomu, kdo říká VĚŘ MI,"[/b] pokusím se o žert. Sleduji jeho počínání a trochu mu pomůžu, aby mne zbavil svrchní tuniky.
[i]Moment, co to dělá? Já čekala, že mi na ránu naleje nějakou lihovinu, nebo mi to vypálí nožem..a..a. on!![/i]
[b]"Po-počkej, to jako..."[/b]podívám se na fretku a pak na krvácející ránu. V okamžiku zblednu a zhoupne se mi nejprve žaludek a pak země pod nohama. Ty mne vzápětí zradí, stejně jako zrak.
A pak sedím na zemi, poněkud zmámená a jen matně vnímám fretčí jazýček. A pak látku, která mi ruku stahuje. Postupně se probírám, a když je hraničář s prací hotov, odvážím se podívat se na ruku. [i]Žádná krev. Skvělý.[/i] Oddechnu si a vyškrábu se s Doranovou pomocí na nohy. Zprvu poněkud nejistě, ale s každým krokem jistěji doháním i s Doranem ostatní. Nechci být na chvostě ani o chvilku déle, než musím.

Držím se poblíž Taranell , ale ještě pořád dostatečně daleko na to abych se stihla vyhnout letícím větvím , které před sebou odhrnula.
Nedělá mi problém stíhat elfce ,ale moje smysly jsou celkově trochu oslabeny. Soustředím se jen na to abych nezakopla v hustém podrostu a jinak jsem myšlenkami u Daga.
[i] Vždyť je mým přítelem už takových let. [/i]
Vlčí zavití mě vytrhne z myšlenek a další a další. Mou doposud relativně klidnou duši zachvátí strach o Daga . [i] Smečka. Jsou v přesile [/i] Trochu přidám do kroku ,ale elfka přede mnou mě donutí zpomalit.

[i] Klid ,nesmím ztrácet důvěru v něj.[/i]

Zaskučení a zavití mě zevnitř trhá na kusy . Mé nitro by se nejraději rozskočilo ,jen aby tohle všechno bylo už za námi. Pořád se mi hlavou honí myšlenka na ty vlky které sem z domova znala .
[i] Nikdy sem neviděla že by utočili nikdy záměrně neškodili [/i] . Oči mi ztmavnou smutkem a tvář pobledne při vyvolání staré vzpomínky. Možná bych ještě chvilku tápala v představách nebýt toho bolestného výkřiku někde zamnou.

Zastavím se na místě a zaostřím oči co nejrychleji po směru hluku. Vidím na zemi elfku a šedivé cosi mizící ve vzdálenějším lese. [b] „Snad není moc zraněná „[/b] Špitnu první myšlenku aniž bych si to uvědomila a sama se nad tím pozastavím . [i] Co se to semnou děje ? Od kdy mám starost o cizí ? [/i] . Udělám pár kroků k ní , ale když vidím že už ji hraničář pomáhá, stáhnu se zpět a nedočkavě pozoruji zdali se postaví na nohy. To čekání je nekonečné nechci tu být a už vůbec ne za takových to okolností. Otevřu oči které jsem na zlomek vteřiny zavřela a vidím že Siviena už nás dohání. [i] Skvěle [/i] Pomyslím si a zatvářím se o poznání přívětivěji.

Cítím se lépe na cestě do neznáma s nejistou budoucností s rukou položenou na rukojeti dýky se smutkem v očích.

"Do hajzlu!" zakřičím svým hromovým hlasem a zklouznu po zemi, když za sebou uslyším křik Sivieny. S dalšími nadávkami se zvednu z vlhké země a nejrychlejším během se vrhnu k Sivieně.
Neotáčím se po ostatních, Sivieny si nevšímám a divadýlko s fretkou ani nestačím zaznamenat. Jediné, čeho si všimnu, je Kron vzdávající tento malý lov.
Z plných plic, ve kterých dochází pomalu, ale jistě, dech (asi bych si měl odpustit tu večerní fajfku) zařvu: "Nadběhněte mu!" a pokračuji za vlkem.
Kdesi v duchu mi hlodá, že už ho neobjevím a dávno může být za kopečky, ale jen tak se nevzdám. V ruce pořád svírám luk, ovšem šíp jsem někde cestou zahodil. S obouma rukama plnýma věcí se moc dobře neběhá. Meč za pasem a nenatažený luk v pravačce. Nabití v podobě šáhnutí do toulce a založení na tětivo mě může stát maximálně několik krátkých okamžiků, takže nemá cenu se zdržovat.
Běžím, seč mi síly stačí. Hodlám ho pronásledovat tak, jak jen budu moci, do posledního dechu. Jakmile zmerčím sebemenší příležitost, neváhám plýtvat šípy a střílím. Mohu jen doufat, že si vlk neuvědomí, že jsem sám a nevrhne se na mě. A že si na mě nepozve své šedavé kamarády...

[b]"Není, už vstává,"[/b] zavrčím v odpověď Kiře, když se zastaví vedle mě. Tak trochu ztrácím sebeovládání; to, jak se celá skopina roztrhala, jen co jsme vyrazili, mi pořádně pocuchalo nervy. Zhluboka se nadechnu a vypustím nashromážděnou zlost zasyčením skrz zaťaté zuby. [b]"I tak na ni ale budeme muset dávat pozor. Raději na ni než na ty dva krvežíznivé blázny."[/b]
Doranovy léčebné metody raději nekomentuji. Sotva stačím postřehnout, jak se k ní hrne a na otevřenou ránu pouští tu svou fretku, když se kolem mě s křikem prožene barbar a bez rozmyslu se vrhne za prchajícím vlkem.
[b]"Reznore! Ty idiote, vrať se!"[/b] zaječím z plných plic, ale jak se dá čekat, neposlouchá mě. Vztekle zavrčím a rozběhnu se taky. Kiru ještě stačím pobídnout výmluvným pohledem, víc už se ale nezdržuji. Kdoví, kolik vlků může ještě vepředu čekat - a pokud skutečně čekají, chci u toho být, pokud se na hraničáře sesypou. Minmálně abych zjistila, jestli to dělají z vlastní vůle nebo na popud někoho jiného. To jde většinou opravdu snadno.

[i]Skvěle, takže teď nás mají přesně tam, kde nás mít chtěli! Už od rána se nás snaží nalákat do lesa a povedlo se jim to přímo na výbornou. Co přijde teď? Měla jsem si se sháněním pomocníků dát víc práce, k čertu! Proč já se o toho blázna vůbec starám?![/i]

Nasadím ještě ostřejší tempo, než když jsme prvně sledovali Daga. Teď mám totiž jiné úmysly. Nechystám se chytit psa, nýbrž zastavit Reznora, než udělá další kravinu. S trochou snahy a obětované magie bych Kiřina mazlíčka snad mohla najít, pokud je ještě naživu a nezaběhnul se na míle daleko. Teď se ale hlavně potřebujeme udržet pohromadě, což se při stávající situaci zdá téměř nemožné.
Vlastně mám sto chutí podrazit barbarovi kouzlem nohy, i když je mi jasné, že by mi pak za to ani v nejmenším nepoděkoval. Kdybych nešetřila dech na beznadějnou honičku, pěkně s chutí bych si zaklela.

Pomáhám Sivieně na nohy.
[b]"Promiň, ale jiné řešení nebylo. Nejrychlejší, nejúčinnější."[/b]
Zdá se mi zbytečné vykládat jí jaké dezinfekční účinky mají fretčí sliny a tak se pouze usměju.
Otočím se. Nabídne se mi podívaná, tak propletená hloupostí, jak jsem to už dlouho neviděl. Barbar se sám, bez šípu v tětivě žene přímo do hloubi lesa tam, kde jak očekávám bude nejvíce vlků.
[i]Debil...[/i]
Zastavím se a popadnu Sivienu za ruku.
[b]"Musíme tady počkat. Nemůžeme jít za nimi, tedy pokud nemáš k tomu barbarovi nějaký vřelý citový vztah. Teranell už se o to postará."[/b]
[i]Už mi skoro vypadla slova ´věř mi´, když jsem si vzpomněl na žert elfky před chvílí.[/i]
Rozhlédnu se a hledám očima Kiru a Krona.
[i]Bude nejlepší držet se jeho. Zná to tu a může nás odtud rychle a bezpečně vyvést No... i když s tou bezpečností si jistý nejsem.[/i]

Trochu udiveně se na Dorana podívám, jako bych nevěděla, zda to myslí vážně. Ale tváří se tak. [i]Další z tichých bláznů...ale co, mohlo to být mnohem horší..[/i] odpovím pobledlým úsměškem. Doran se pak otáčí po mém věrném stínu - halapartnovi.
[b]"Mileráda počkám,"[/b] odpovím možná rychleji, než by se slušelo. [b]"A k tomu šílenci nemám žádný vztah, jehož vřelost by byla větší, než vřelost probuzeného medvěda,"[/b] zaprskám směrem k tomu protivnému bijci.
[b]"Jen ať si to vyžere. Bude aspoň o blbce míň.."[/b] dodám ještě s jasným pohrdáním. Vzdor slovům se mi ale moc počkat nechce. Copak není vlčí taktika rozdělit stádo a pak strhnout nejslabší kus - kterým jsem teď já? Tohle postavení se mi vůbec nezamlouvá a tak vytáhnu alespoň foukačku. Nablízko to není nic moc, ale jestli vlka zahlídnu včas, mohlo by to být co platné.

Vytáhnu dýku a pevně stisknu zdobenou rukojeť v dlani.
[i] Když už jsem se zapojila do skupiny nesmím dopustit její rozdělení čím početnější budem tím máme větší šanci na uspěch a nebo aspoň si o pár minut prodloužíme život . [/i]

Probudí se malej cinickej hlásek někde vzadu v mé hlavě.

Otočím se zpět a pohledem zůstanu na zraněné elfce. [b] " Neměli by jsme zůstávat na jednom místě a ještě se rozdělovat. " [/b]

Pronesu takovým zvláštním tonem když se vydávám za Taranell. Dám se nejprve do mírného běhu . Mírně otočím hlavu zpět [b] " Jdete také"? [/b]
Zeptám se dvojce a pokračuji cestou kterou zmizela elka a spol.

Poslouchám Sivienu a přitom bedlivě pozoruji okolí s šípem v napjaté tětivě.
[b]"Já toho barbara sice tolik neznám, ale nepřipadal mi moc inteligentní, máš pravdu. Na druhou stranu jeho síla se někdy může hodit."[/b]
[i]Sakra ale ne tolik, abychom si mohli dovolit ztratit jednu hraničářku![/i]
[b]"KIRO!!! Počkej! Nemůžeš tam jít!"[/b]
Chytnu ji pevně za ruku tak, aby se z mého sevření nemohla vyprostit.
[b]"Jak jsi řekla - nemůžeme si dovolit se rozdělit. My jsme čtyři, oni jsou dva. Kdo má větší šanci na přežití? Skupinka čtyř lidí u sebe, nebo skupinka šesti lidí v padesáti metrových odstupech při pohybu a navíc mířící do pasti vlkům?"[/b]
Povolím sevření a zadívám se jí hluboko do očí s očekáváním, že si uvědomí, že se řítí do naprosté záhuby.
[b]"Znáš les, znáš vlky, jejich chování a pasti. Víš, že je to past..."[/b]
[i]Doufám, že to není jedna z těch, co by za kamarádky položila život. Kamarády typu Teranell...[/i]
Pološeptem dodám.
[b]"Zůstaň prosím."[/b]

Doran ještě stále pečuje o Sivienino zranění, když si barbar náhle umane vlka pronásledovat. Teranell vyráží ihned za ním, ikdyž s prvními kletbami v ústech. Pohledem pobízí i Kiru, která se po chvíli rozhodne vyrazit také, ale to už ji bere Doran za ruku a strhává ji zpátky k sobě. Ta se snaží z jeho sevření vytrhnout, ale hraničářův stisk je dost pevný.

Kron, zdá se, váhá. Chvílí se dívá směrem, kam běžela Teranell a Hyperborias. Chvíli zase tázavé pohlíží na vás.
„Sakra, co teď?“
Okamžitě reaguje na Doranova slova Kiře.
„Ano, vlci takhle loví, ale ještě nikdy jsem neviděl, že by takhle lovili...“
Pohlédne mezi stromy, kde se už elfka i barbar ztratili...
„... lidi.“
Nejistota z něj jenom čiší.
„Navíc, jestli se ještě více vzdálíme, nejsem si jist, jestli trefím ke Starýmu Doubkovi, už takhle jsme se dost trhnuli z trasy. Musíme jít ale teď všichni každopádně spolu. Kam tedy?“
Dívá se na vás vskutku bezradným pohledem a očividně neví, na koho by se měl dívat teď především, když velitelka zmizela někde v dáli.

Hyperborias běží na plné plíce a Teranell se ho snaží s mírným odstupem dohonit. Vlk běží stále někde v dálce před Hyperboreem a nevypadá, že by měl nějak na spěch. Občas se zastaví a ohlédne se. Jakoby to byla jenom hra. Hra na babu. Na kočku a myš. Jen vědět, kdo je kdo.

Ačkoli již běžíte oba nějakou dobu, vlk se stále nezastavuje, jen párkrát změní trochu směr. Barbar má velkou výdrž, a tak sice trochu zpomalil, nicméně nepřestává v pronásledování. Teranell zatím dost značně snížila Hyperboreův náskok, nicméně ikdyby slyšel její volání, padlo by jako hrách na stěnu. A vlk se jen občas ohlídne, jakyby na něco čekal. A taky se dočkal...

Barbar už má toho pronásledování poměrně dost. Třikrát si vystřelil, třikrát minul. Stále ještě běžíce, lije se z něj pot o stošest. Zakopává o vlastní nohy a řítí se na zem. Teranell nenese s sebou nic těžkého, takže když doběhne k barbarovi, není ani příliš vysílená. Jen dosti udýchaná. Jediné co vidí Hyperborias je spousta míhajících se hvězdiček a to je ještě odpoledne. Teranell si však stačí všimnout mnohem více zajímavostí. Sice je těžké odhadnout, jak dlouho jste běželi, ale zcela určitě musíte být hodně daleko. Les je tady úplně jiný. Hustší. Temnější. Něco se děje.

Všude kolem vás se vynořují zpoza stromů dlouhá vlčí těla. Je jich možná pět, pak deset, pak... to není možné. Musí jich být alespoň dvacet. Jsou všude kolem vás a přibližují se. Třicet sáhů. Zbytek družinky zatím nikde. Kolem vás jenom stromy s vysokými větvemi (od tří sáhů výš). Na zemi jenom malé šišky a chvostí. Dvacet sáhů. Začínají vrčet. tohle bude asi blbej den...

[i]Kam? Nehodlám jít za nimi. Kron to tady zná, ale ne natolik, aby nás dostal ze chřtánů vlků, kteří nás zamotají v lese. Takže...[/i]
"Zpátky. Nehodlám riskovat přinejmenším svůj život a bylo by mi líto, kdybych musel riskovat i ty vaše. I když vás neznám."
Pohlédnu upřeně na zkušeného hraničáře.
"Nezbývá nám, než doufat, že se z toho dostanou. Pojďme."
Pokouším se skupinku strhnout s sebou svým pohybem.
[i]Té elfky by bylo škoda, vypadá přinejmenším zajímavě, ale ten barbar...toho by mi líto nebude.[/i]
Až teď si uvědomím, že vlastně přejímám po Teranell roli jakéhosi vůdce.
[i]Nepřejímám. Pouze se snažím zachránit si kůži a když už, tak ať si ji zachrání i pár dalších lidí.[/i]
Podívám se své dvě společnice.
[i]Elfů. Elfy jsem měl vždycky rád, rozuměli mi, proč taky ne. Ale také chápu lidi, kteří je nemají rády. aroganty jedny, viď, Matte...[/i]
Ušklíbnu se na fretku a pokynu ostatním hlavou ať si pospíší.

Běžím jako o život, ale barbarův náskok se mi daří zkracovat jen pomalu. Jak jinak taky, je mnohem vyšší a bezpochyby i rychlejší než já, zdržuje se jen střelbou z luku - to je mé jediné štěstí. Kdyby ne, už dávno bych jej ztratila z dohledu. Při takto zběsilé honičce mi hůl trochu zavazí, ale po chvíli přece jen najdu způsob, jak ji držet, aby se mi motala pod nohy co nejméně.
[i]U všech běsů, jestli ho dohoním dřív, než vběhne vlkům přímo do chřtánu, nejspíš dostane co proto! Hnát se takhle za někým jako blázen, to už je pomalu pod mou úroveň! Nemluvě o tom, že se k nám v podstatě vnutil a teď trhá skupinu na kusy."[/i]

Sotva stačím zastavit, když sebou z ničeho nic Reznor škrábne a zůstane ležet na zemi. Teprve teď si všímám, že za mnou neběží Kira, ale sper to čert, na to teď není čas. Skloním se k barbarovi, abych zjistila, jestli si při pádu nerozbil hlavu nebo něco nezlomil, i když mám sama co dělat, abych vůbec popadla dech. S "jazykem na vestě" pomůžu Hyperboriasovi do sedu a upřímně přitom doufám, že nezačne zvracet. Pokud se praštil do té jeho tvrdé palice... Otřes mozku by byl ta příjemnější možnost.
[b]"Packale,"[/b] zasyčím zuřivě a zatřesu s ním, aby přestal civět a trochu se probral. Možná trochu prudčeji, než jsem měla původně v úmyslu; oči už mám zase krvavě rudé a zornice stažené do dvou škvírek tak uzounkých, že skoro nejdou vidět. Navýsost nepříjemný pohled. Jestli bude dostatečně při smyslech na to, abych ho mohla zvednout na nohy, aspoň se o to pokusím. Samozřejmě se to neobejde bez skrz zuby ceděných nadávek, sice tichých, ale o to zlostnějších.
[whisp][i]...prostě musí všechno zkazit, idiot! Co s ním mám dělat? Když ho zabiju teď, ostatní si nadělají do kalhot a nebudou chtít jít dál. Jsme moc blízko hranici lesa a já je pořád potřebuju VŠECHNY, abychom vyřešili starostův problém a já měla za co shrábnout odměnu. U Beliala a všech jeho ocasů, tohle vážně není můj nejšťastnější den![/i][/whisp]
[b]"Koukej se sebrat, nebo tě tu nechám,"[/b] vrčím dál, pak si ale všimnu něčeho, co mě rázem přinutí zmlknout. Vlci. Cítila jsem to celou dobu, někde na pokraji vědomí. Nezřetelné varování, že něco není v pořádku, že bych si měla dávat větší pozor...
[i]A ten sen...[/i]
Teď už je pozdě.

Zase barbara pustím, ať se třeba svalí zpátky na zadek, kdyby nebyl schopný sám stát. Rychle se rozhlédnu, i když stejně moc dobře vím, co zjistím. Past. Zužující se kruh zubatých tlam a hladově žhnoucích očí. Krvežíznivost. Nadšení z lovu. Nádherní ve své nevinné krutosti... Jenže tentokrát se na to všechno nedívám z dálky, z bezpečí. Musím něco udělat.
Bezhlesná slova přejdou přes mé rty. Zhluboka se nadechnu, přimhouřím víčka, násilím přinutím zběsile tlukoucí srdce ke klidu. Čeho se bojí vlci? Čeho se bojí zvířata? Přece ohně. Drobná jiskra přeběhne přes prsty roztažené dlaně a rozdělí se do dvou proudů v místě, kde se ruka dotýká hole. S výkřikem se provizorní zbraní rozmáchnu a konečně vypustím nashromážděnou energii kouzlem ven. Mám v úmyslu nechat vzplanout půlkruh proschlého listí a podrostu kolem nás a kdyby to nešlo jinak, připálit i nejeden čumák nebo kožich.
Teď už není co ztratit.

[b]"Takže...zpátky na trasu?"[/b] optám se poněkud přiškrceným hlasem obou hraničářů. Chci zjistit, jestli to chápu správně a je mi v tuto chvíli jedno, jestli budu teď vypadat, jako někdo, komu to myslí pomalu. [i]Ale co, po tom šoku se mi těžko někdo bude posmívat...[/i]
Protože celou dobu mi připadá, že má rozhodnutí dnes nebyla právě ta nejlepší, rozhodnu se teď zařídit podle rozhodnutí někoho jiného - někoho, kdo se v tomhle lese, plném číhajících očí, určitě vyzná líp než já. A tak jen o vteřinku později vyrazím za Doranem. Třeba to pobídne ostatní dva, aby se k nám přidali. A bude to alespoň něco, bude to pohyb, nějaká činnost, ne hloupé postávání a čekání na nějaký zázrak.
[b]"Už jdu,"[/b] hlesnu tiše, abych ujistila Dorana, že mi jeho nápad rozhodně nepřipadá hloupý - spíš naopak. Snažím se našlapovat co nejopatrněji a pokud možno tak, abych netropila rámus, slyšitelný na míli daleko. Pokud to jde, vybírám si jako místo, kam šlápnu, měkký mech, nebo trávu, popřípadě kámen. Nevím, jak moje snaha bude vypadat v očích ostřílených zálesáků, ale snad to přeci jen nebude zbytečný pokus.

Běh o život, naštěstí ne můj, dopadne tak, jak jsem se kdesi uvnitř zadního mozku domníval. Bohudíky, že mne Teranell dále pronásluduje: tedy alespoň to říká ta chtíč-pro-přežití část těla. Ta mužská říká, že nechat se zachraňovat ženskou, navíc ještě TOUHLE ženskou, je tak na provaz...
Padnu na zem a zavřu vysílením oči. I kdybych naše šedé nepřátele neviděl, cítil bych ten jejich hnilobný pach, který člověku drásá nos už z celých mil. Jediným lékem pak je dobrá pálenka. Škoda, že na to není, a možná už nebude, čas.
Nemohu tvrdit, že se vlků bojím, ale situace jako tahle je skoro bezvýchodná.

"Elfko!" syknu tiše, když se mě snaží dostat do provozuschopného stavu a vyčítá mi, že jsem se vůbec narodil.
[i]Ona není člověk![/i], bleskne mi hlavou, když uzřím její oči. Cuknu sebou a spadnu zase do jehličí.
"Dělej mr...," uvědomím si, co vlastně dělám.
No tak! Je čas se trochu vzmužit, Hyperborie!
Pokusím se zvednout své tělo. Nakonec alespoň zakleknu a ze země seberu luk a opodál válející se šíp. Kryji Teranell, která vymyslela plán, jak zvířata dostat pryč.
"Hlídám... ti záda."

Doran se již rozhodl a svým pohybem strhne Sivienu i Krona, který vypadal už předtím rozhodnutý, vrátit se zpátky na cestu. Kira chvíli váhá, ale po chvíli vás doběhne. V dálce za vámi slyšíte vytí lesních predátorů, až vám všem běhá mráz po zádech. Strach vás podvědomě pohání, takže si chvíli ani neuvědomujete, že běžíte. Teprve, když zvuky utichnou a jediné, co vám nahání strach, je ticho, pomalu zvolníte a tep vašich srdcí se pomalu vrací k normálu.

„Musíme se dostat co nejdříve k Doubkovi. Dřív než padne noc...“
Hraničář pohlédne na oblohu a se starostlivým výrazem hledí na slunce, které již dávno začalo klouzat k západu.
„Máme možná dvě nebo tři hodiny, než zapadne. Teď na podzim to netrvá dlouho. Musíme si pospíšit.“
Zastaví se a chvilku se rozhlíží na všechny strany. Jeho výraz „posla špatných zpráv“ nevěstí nic dobrého, ale nikdo z vás se neodvažuje ani pomyslet, že by snad nevěděl kudy...
„Sakra. Ti vlci nás svedli pěkný kus z cesty. Nemůžu si vzpomenout, kterým směrem máme jít. Proklatej Hyperborias! Když se tu toulal po lesých před lety, nebyl tak zbrklý. Město ho změnilo. A my za to máme pykat?“
Hraničářův hlas nabyl na síle a vztek, který v sobě možná již nějakou dobu zadržoval najednou vytryskl na povrch jako žhavá láva z jícnu sopky.

„Do čeho jsem se to kvůli vám zase namočil? Co si vlastně myslíte? Že vejdete do lesa a vyřešíte bez jakéhokoli plánu starostův problém s vlky? Proč jste sem vůbec přišli? Měli jste... sakra, měli jsme radši nechat vlky na pokoji! Až tohle skončí, nechci už vás ani vidět!“
Jeho obličej zrudl, naštěstí jeho sekyra stále visí za pasem. Ruka se mu sice chvěje, ale zdá se, že jediné, co nedokáže kontrolovat, jsou slova padající z úst.
Situace se vyhrocuje.
Teranell a Hyperborias jsou pryč.
Nevíte kudy dál.
Váš průvodce se začíná bouřit.
Za pár hodin padne noc.
A v noci chodí lidé spát, ale vlci lovit.

---------------------------------------------------------------

Doran: 3 Roleplaying + rozhodnost. :)
Siviena: 2 Moc toho tam není, trocha hraní za postavy a opatrnost.

Po rychlém běhu, vzpomínkami hnanou zuřivostí a nyní i trochu strachem se ti srdce rozbušilo na plný... komory. Krev ti proudí šílenou silou a rychlostí do všech tkání a ty se snažíš vstát. Uši ti zalehly, takže všechny okolní zvuky slouží jenom jako hudební doprovod k hlasitému „buch buch.“ Vlci utahují kolem vás smyčku a náhle spatříš jasnou záři. To se Teranell podařilo nějakým způsobem vytvořit u hole oheň, který se potom začal šířit směrem dopředu, až od plamene chytl blízký keř a trochu napadaného listí. Několik vlků ucouvlo, ale ostatní se blíží stále k vám. V dalším směru výšleh plamenů a znovu chvilkové zastavení. Vlci už jsou více nerozhodní. Snad vás nechají žít. Snad...

Snažíš se krýt Teranell záda, a tak hledíš opačným směrem než ona (jinak bys asi taky nebyl moc platný). Krev ti stále buší ve spáncích a stále ještě slyšíš dost mizerně. Snad proto si pořádně neslyšel, jak padla Teranell k zemi a otočil ses až v poslední chvíli... tedy ještě později. Bylo to tak rychlé, že si bohužel nestačil ani nastavit druhou tvář, do které tě protivník silně udeřil. Byl to... bylo to jakési stvoření podobné člověku asi tolik, jako vlku. Stálo na dvou nohách, tím seš si jist, ale ten obličej! Šedočerné vousy (nebo snad chlupy), stejně tak vlasy, vlčí oči... více detailů už sis nebyl schopen zapamatovat. Síla úderu tě odhodila o tři sáhy dozadu. Samozřejmě si zakopl a padl na záda, což ti vyrazilo dech (stejně jako protivníkova podoba). Mžitky máš před očima. Myslíš, že vidíš, jak ten vlčí člověk bere Teranell na záda a odchází pryč. Luk ještě držíš v levé ruce, ale šíp ti upadl a leží dva sáhy od tebe. Myšlenka na jeho sebrání však ustupuje mírně do pozadí mozku při pohledu na dva vlky, kteří se blíží ze směru, kde šíp leží, přímo k tobě. Nespěchají. Pomalu našlapují v pozici „zaútočit.“ Jediné, co jsi ještě schopen vnímat, je přítomnost tepla po tvé pravici. Jen se bleskově ohlédneš a spatříš plápolající keř. Smrt se blíží.

-----------------------------------------------------------

4 expy - RP dobrý, trocha aktivity :)

Zastavím se, když nás dojdou ostatní a Kron převezme vedení naší skupinky. Snažím se držet poblíž Dorana - je zatím jediný z celé skupinky, komu se nebojím ukázat záda, třebaže je to pořádný podivín. [i]Ale co, každej jsme nějakej...[/i] ušklíbnu se. Brzy mě ale jakékoliv veselí přejde. [i]Něco je špatně, jak tak koukám na Krona,[/i] zamračím se, poněkud znepokojená. Jeho slova mi na náladě nepřidají.
[b]"Co - cože?"[/b] vyhrknu nevěřícně, když ho slyším bědovat, že si nemůže vzpomenout. [i]To jsme teda narazili na odborníka...[/i] zaúpím raději jenom v duchu, protože Kron se začíná pěkně vztekat.
[b]"Kvůli nám? Pokud vím, neděláš to za dobré slovo, takže se uklidni. A co se vlků tejče, já se nikoho z nich neprosila, aby mě pokousal! Neudělala jsem nic - kromě toho, že jsem vlezla do lesa, kvůli čemu by mě měli napadnout! A co jsem si myslela? Po tom je ti fuk,"[/b] ulevím si taky. Vztek se mnou opravdu lomcuje, kdyby jen kvůli bolavé paži...
[b]Tím, že se tu budeš vztekat, tomu hodně pomůžeš! Takže se PROSÍM uklidni,"[/b] snažím se vší silou krotit hlas, aby v něm bylo co nejméně jedu.
[b]"Rozhlídni se prosím, jestli to tu poznáváš. Pokud ne, možná by nebylo od věci připravit se na noc. Asi to není úplně nejlepší nápad, ale pokud vím, když vlci nebo jiný šelmy nemají před námi respekt, měly by ho mít alespoň před ohněm - takže by bylo záhodno se usalašit na nějakym místě, který se se dá dobře bránit, a bude poblíž dost dřeva..."[/b] navrhnu ne právě jistým hlasem. Mám pocit, že se ten nápad hraničářům líbit nebude. Ale jsme v nouzi a pokud někdo vymyslí něco lepšího, vůbec nebudu proti.

Snažíš se v rizikové situaci neztratit hlavu a rychle na něco přijít. Nemusíš přemýšlet dlouho, aby ti došlo, čeho se vlci budou asi nejvíce bát. Jistě, oheň!
Soustředíš se na koncentrování energie do této formy, až se nakonec rozhodneš ji vypustit směrem ke stále přibližujícím se vlkům. Vyšlehne pěkný proud plamenů a vlci se na pár vteřin zastaví. Znejistili, ale žádného z nich plameny nezranily. Po chvíli se odhodlali vykročit opět směrem k vám. Znovu se ti podaří přivolat ohnivou hrozbu, tentokrát od plamenů chytil nedaleký keř a vlci se znovu na krátký okamžik zastavili. Již nepokračují, ale ani neutíkají. Říkáš si, jak dlouho asi budeš muset takhle vydržet, abys je udržela od sebe a barbara, když tě náhle přepadne ošklivý pocit. Mrazení v zádech. Víš, že to není jen ze strachu. Máš pocit, že si slyšela něco nad sebou...
Můžeš být vlastně docela ráda, že ses nahoru nestačila podívat, protože díky tomu ti ten poměrně těžký kámen spadl jen na hlavu a omdlela si. Kdyby to bylo do obličeje... no... nic moc.

Čas strávený v bezvědomí ti utekl docela rychle (ostatně jako komukoli jinému, když se pak ještě probudí). Jsou tu určité skutečnosti, které bys věděla i se zavřenýma očima, jako například to, že tě ukrutně bolí hlava, ležíš na zádech svázaná nad kotníky a kolem paží (ruce máš u těla). Jediný možný pohyb by byl snad „válení sudů“, možná i posadit by se šlo.
Otevřeš oči a kromě zjištění, že ses v ničem nemýlila, si uvědomíš, že si v nějaké celkem prostorné jeskyni. Blíže ke vchodu sedí k tobě zády nějaká postava, asi muž. Nevíš, co dělá, ale od chvíle, kdy ho pozoruješ, se ani nehnul. Ačkoli se koukáš ven z jeskyně přes jeho záda, můžeš celkem bezpečně odhadnout, že je právě čas, kdy zapadá slunce. Skoro nejdůležitější na této situaci je fakt, že se všechno tvé vybavení kromě bot, šatů a stříbrného prstenu na ruce podělo neznámo kam.

-------------------------------------------------

Odteďka piš mně šeptem.

Podivínská, tajnůstkářská, divná. Tak by tě snad popsaly holky z vesnice, kde si bydlela se svou matkou. Příliš radostné dětství si neměla. Otec matku opustil hned po „první noci“ a tebe jí nechal na krku. Jediným štěstím byl fakt, že už tehdy byla tvá matka učitelkou jazyků, kterými se mluvilo v sousedních zemích. Pravda, moc žáků v okolí neměla a občas odjížděla i do nejbližšího města, ale na druhou stranu... byla přece placena bohatými kupci a semtam nějakým tím šlechticem. Na živobytí vám dvěma to celkem stačilo a i ty si občas přispěla nějakým tím stříbrňákem do rodiny, protože si byla vychovávána k pracovitosti.

Naprostou samozřejmostí je, že i ty si od matky něco z její profese odchytila. Často, když si neměla co dělat (což zase nebylo až tak často) sis četla nějakou knihu, kterou si zrovna ulovila z police nad krbem. Matka často o některé z nich říkala, že by se měla spálit, ale nikdy nebyla sto to udělat. A tak si dostala do ruky jednoho dne knihu, která ti změnila dosavadní pohled na svět. Byla to kniha o alchymii, tajemném umění, jehož znalosti byly střeženy lépe než umění kouzelnického. Začala si se pomalu cvičit v tomto umění. Stálo to mnohé měsíce dřiny a usilovného snažení, ale vyplatilo se.

Na posledních stránkách si se dočetla o jakémsi Měsíčním kameni, jehož moc sahá do všech možných sfér, které si člověk dokáže představit. Bohužel, autor knihy, jistý E. H., se nezmínil o přesných účincích nebo možnostech tohoto vzácného artefaktu. Pochopila si však dvě věci.
První - autor ten kámen skoro určitě našel a hodně o něm ví. Snad by měl tedy i vědět, kde se nalézá teď.
Druhá - Autor v knize zašifroval místo, kam se ukryl (ačkoli nepopsal přesně před kým nebo čím). Podařilo se ti to místo dešifrovat a nakonec si zjistila, že v obalu knihy je ukryta mapa přímo k místu, kde bydlí.

Rozhodla si se matce nic neříci. Odjela si půlnočním dostavníkem. V pravé poledne si dorazila do města Vareka, které leží nedaleko Vlčího lesa. Právě tam nyní přebývá autor knihy, kterou si stále nosíš s sebou. Zřejmě také alchymista.
V hospodě sis najala osobního strážce, zkušeného (snad) válečníka, který slíbil, že tě doprovodí do lesa, kamkoli si budeš přát. Jako zálohu si musela složit tři zlaté, ale snad se tvé úsilí vyplatí.

------------------------------------------------------------

Tak tě tu ještě jednou vítám. Doufám, že se ti quest bude líbit a pro začátek mi prosím napiš ten charakter přímo k postavě, ať ho nemusím kdyžtak lovit někde v poště a taky si napiš o nějaký inventář, co bys ráda ;-)

Mizérie. Takovou bouřku, která tě zastihla včerejší noci na cestě do Vareky, starého města Torenoru, si dlouho nezažil. Alespoň ne v tuhle roční dobu. Takový zimní podzim. Dobrodil ses až k branám města, posléze k dveřím hospody a nakonec do měkké postele (tam už samozřejmě bez zabláceného oblečení, přece jen si trochu kulturní člověk). Ráno tě čekali dvě překvapení. Jedno milé - služka ti ještě toho večera oblečení vzala a vyprala ho. Jakmile si dívce poděkoval za tuto mírně nadstandartní službu (řeč je stále o tom praní prádla), čekalo tě však druhé, již ne tak milé překvapení. Peníze z kabátu byly fuč. Pryč. Každopádně už nebyly tam, kde měly být. Samozřejmě si hned na dívku vyjel, načež ona se chudinka zapřísahala, že netuší, kde tvé peníze jsou. Ačkoli se ti to zdá velmi nepravděpodobné, je možné, že si je ztratil někde po cestě, kromětoho... nebylo jich tam zas tak moc a to vyprání šatů si také zasloužilo jistou finanční revanž, ikdyž jistě ne takovouhle. Nechal si to být.

Problém „prázdné kapsy“ však byl skoro hned vyřešen. Setkal si se v hospodě se ženou, která hledala nějaký ozbrojený doprovod. Chtěla, aby ji někdo doprovodil do lesa a na cestě ji ochránil před nástrahami, které číhají na dívku za každým rohem ne-li snad i stromem. Odvaha se jí upřít tedy nedala. Nepůsobíš zrovna dojmem milého chlapíka. Možná ta čistá košile zapůsobila... kdo ví?
Tak či onak, dala ti zálohu tři zlaté a ty ses rozhodl, že ji doprovodíš, kamkoli do lesa bude chtít.

----------------------------------------------------------------

Tak tě tu ještě jednou vítám. Doufám, že se ti quest bude líbit. :-)

Cestou necestou, šel takhle jednou lesem jeden muž a jedna žena. Znali se teprve asi tři, možná čtyři hodiny. Jmenovali se... oh pardon, ještě jsou stále naživu... jmenují se Kyro Tindo a Senthain. On člověk, ona elfského původu.

Tenhle den, zdá se být pro vás prozatím zdařilý. Počasí vám dnes výjimečně přeje a během vaší cesty se nestalo nic, kvůli čemu by se vám měly dělat vrásky na obličeji. Snad jen je třeba se zmínit o tom občasném strašlivém vytí, po kterém zřejmě les nese svůj název. Možná, že kdybyste pobyli ve městě trochu déle, slyšeli byste různé strašlivé pověsti, povídačky či dokonce pravdivé historky, ale takhle si bohužel můžete tak akorát popustit uzdu své fantasie a nechat ji dělat svou práci, jak nejlépe dovede.

Senthain se snaží určovat směr podle mapy, ale Kyro jí přecejen musí pomoci, protože orientace na mapě mu jde trochu lépe. Možná, že jste tak v polovině cesty, když v tom zaslechnete nějaký podezřelý zvuk kousek od vás a strach nestrach, rozhodnete se to prozkoumat. Blížíte se pomalu a pokud možno neslyšně. Stromy tu jsou poměrně husté, a tak musíte jít poměrně blízko. Můžete být nejvíce padesát kroků vzdáleni od místa dramatické scény, když konečně spatříte zdroj toho hluku.

Vidíte před sebou na malé mýtině muže, kterak leží na zádech a drží v levé ruce luk. Pár kroků před ním jsou dva dospělí vlci, kteří se k němu pomalu blíží. Kousek opodál hoří keř a muž se stále nehýbá, jako by byl zraněn nebo dočasně ochromen. Vlci nevypadají, že počkají, až ten muž vstane. Je to jasné. Ten člověk (ačkoli když si ho tak prohlížíte, vypadá spíš jako barbar) potřebuje pomoc. Otázka zní, jestli vy jste ti správní, kdo mu má pomoct a jestli vůbec máte jak...

----------------------------------------------------

Šeptejte si prozatím mezi sebou.

[i]Ztratili jsme se. A já mu věřil. Jenom nechápu jak se v místním prostředí mohl tak ztratit, zase tak daleko jsme nebyli a on tady přece žije...[/i]
Rozhlédnu se kolem stejně jako značně nervózní Kron.
[i]Tak v takovém stavu nás zpátky nedostane. Zdá se, že to budu muset zkusit já starými dobrými metodami.[/i]
[whisp]/Stopování/[/whisp]
Začnu hledat naše stopy, které jsme udělali, když jsme sem přicházeli, respektive přiběhli.
[i]Tím, že jsme běželi jsme museli nechat velmi viditelnou stopu, jak je možné, že ji neviděl Kron? Já si jí nevšímal, věřil jsme mu, ale teď...[/i]
Pokud najdu stopu přidám do kroku a dále ji kontroluji jenom po očku.
[i]Za chvíli bychom se měli dostat na stezku, kterou místní hraničář určitě dobře zná.[/i]
"Za mnou."
Hlesnu tiše a vydám se po stopě.
"Nocovat budeme jen v nejkrajnějším případě a ten ještě nenastal, takže se pokusíme najít správnou cestu. Ty se Krone trochu uklidni, v tomhle rozčilení bych nenašel cestu ani za střízliva z hospody domů."
Za námi se opět ozve několikanásobné vlčí zavytí.
[i]Schyluje se k noci, dávají nám najevo, že budou lovit.[/i]
Přivřu oči.
[i]Nás ne.[/i]

[tab][i]Kdepak asi skončili mé zlaťáky? No, to už se nikdy nedozvím. Hlavně na tom už teď vůbec nezáleží. Stejně by mě otravovalo, vyptávat se, kdo k tomu měl příležitost. Teď, když mám novou prácičku, hladu se bát nemusím a zároveň dělám to, pro co jsem ochoten obětovat celý zbytek života. Nikdy z mého srdce nezmizí ty zabodnuté střepy ledu, ten pocit viny, že jsem je neochránil.[/i]

[tab]Doprovázím paní rodu lesem a snažím se v průhledech mezi stromami hledat případné nebezpečí. Ruku držím stále blízko rukojetě svého meče. Občas elfce beze slov pomohu s orientací v mapě. Vždy jen prstem označím místo na mapě a rukou ukáži směr, kam podle mne naše cesta směřuje dál.
[tab][i]To vití se mi zdá stále častější. Že by se tady vlci přemnožili? Jen doufám, že mají dostatek potravy. Dneska se zrovna necítím jako oběd. … A co vlastně najdeme tam, kam jdeme? No, určitě to brzy zjistím, pokud tomu osud pude přát a neztratíme se. Nemá cenu se ptát. A je zbytečné, o tom teď přemýšlet. Stejně na nic nepřijdu. Měl bych raději všechnu svou pozornost zaměřit na ochranu této dívky. Jasné? Ano, nesmím rozptylovat svou pozornost.[/i]

[tab]Když uvidím muže v nesnázích, rychle se podívám na Senthain. Malou chvilku váhám, nerad bych jí zavedl do nebezpečí. Ale rozhodnu se muži pomoci. Přece se nemohu dívat, jak člověka, který se nemůže bránit, žerou vlci.
[tab][i]Musím odpoutat pozornost vlků od toho ležícího.[/i]
[tab]Vezmu ze země nejbližší kámen nebo větev a hodím jí po vlcích. Doufám, že aspoň jednoho z nich zasáhne. Jen tento předmět opustí mou ruku, vytasím meč a vykročím mezi vlky a dívku, již mám chránit.
[tab][i]A ty koukej brzo vstát, ať na ně nejsem sám. … Ale co má znamenat ten hořící keř? Je tu ještě někdo? … nebo něco?[i]

V záchvatu zuřivého odhodlání nenechat se zabít stojím pevně rozkročená hned za Reznorem, který se zjevně rozhodl krýt mi záda. Nevím sice, jak moc mi bude v této situaci platný, ale jsem aspoň ráda, že mi žádný z vlků neskočí do týla. Takto kolem sebe šermuji provizorní holí, až prameny havraních vlasů poletují jako navztekaní černí hadi, a pouštím vzduchem jeden proud magie za druhým. Nejsem žádný velký mistr ale doufala jsem, že se mi podaří alespoň udržet vlky v dostatečné vzdálenosti tak dlouho, než nám někdo stačí přijít na pomoc. Pokud tedy vůbec...
Náhle mě napadne odporná myšlenka.

[i]Kira mě vůbec nesledovala. Vykašlala se na mě i na psa a sprostě utekla i s tím vševědoucím hraničářem! Mrcha. Konečně jsem se s definitivní platností přesvědčila, že jí nemůžu věřit. Jestli se nám podaří vyváznout z téhle kaše ve zdraví, přísahám u Beliala a všech jeho ocasů, že nechám mrchožrouty, aby kromě ostatních ohryzali i její kosti![/i]

Zrovna to vypadalo, že se zužující kruh žlutavých očí konečně zastavil, když mě přepadne stejně odporný pocit jako dnes nad ránem v té noční můře... Otočit už se nestačím, pádná rána do zátylku mě pošle do říše nepěkných snů tak rychle a obratně, že bych to - být při smyslech - jindy snad i ocenila.

[i]U psí máteře, co se to...!?[/i]

Ponurá, potemnělá jeskyně ve mně poté, co otevřu oči, vzbudí téměř panickou hrůzu. Trhnu sebou leknutím, jak se rozpomenu na posledních pár okamžiků, kdy jsem ještě byla při vědomí, ale vzápětí toho hořce zalituji. Z ostré bolesti, která mi projede hlavou, se mi roztančí před očima fialovorudá kola. Musím zatnout zuby, abych nezaskučela jako zbitý pes a nepřitáhla na sebe pozornost toho, kdo mě do téhle patálie dostal.
Teprve po chvíli, kdy se mi z hluku burácející krve a tepajícího pálení ve spáncích přestane navalovat, se odvážím znova zvednout víčka. Že jsem svázaná, to mi došlo hned, a že mi sebrali zbraně, o tom jsem nemusela ani přemýšlet. Co mě ale překvapí je fakt, že při pohledu ke kotníkům stále vidím matné odlesky stříbrného prstenu. Je to starobylý šperk, nesmírně cenný a drahý. O to víc ve mně hryže červík pochybností.
Proč mě neokradli?
Jediné, čím jsem si téměř stoprocentně jistá, je fakt, že jsem postoupila v hledání toho, který organizuje všechny útoky vlčích smeček. Pokud to tedy není přímo ON.
Už jen to, že jsem ještě naživu, o něčem svědčí. Kdyby mě ten... [i]Někdo[/i] chtěl zabít, udělal to nejspíš už dávno. Takto mám pořád nějakou naději. Opatrně se pokusím vysoukat do sedu, a tentokrát už si nedávám takový pozor, aby mě neznámý, jehož silueta se rýsuje u vchodu, nezaslechnul.

Docela nepřítomě jdu vedle svého, zlatem zaplaceného, průvodce. Jen občas se muj pohled změní, když uslyšim to všudypřítomný divný vytí. Trošku se mi naježí chloupky na krku a nejistě mrknu očkem po Kyrovi. Když nic nedělá, pomalu se uklidním a snažíc se skrýt své rozpaky se znovu podívám do mapy.

Občas se bezradně podívám ne svého průvodce, čímž mu jasně naznačím, že má orientace v mapě není nějak věru skvělá. Jemu stačí letmý pohled a označí mi místo na mapě... Taky bych chtěla být k něčemu. Sklopím zrak k zemi a jdu dál Kyrovi v patách.

Až po Kyrovi si všimnu muže v nesnázích. Oči se mi rozšíří děsem při představě, jaké je to být zaživa trhána vlky, proto ani nevěnuju pozornost Kyrovi, který jde muži na pomoc. Pak jen trošku zděšeně sleduju, jak kámen opouští Kyrovu ruku [i]Ti vlci se asi trošku naštvou..[/i] o krok instinktivně couvnu a trochu s obavou sleduju Kyra.

Většina lidí se narodí a bloudí světem mnoho let, než najdou svůj životní příběh. Ty si ho však našel (nebo si on našel tebe) velice brzy. Začněme od rodičů. Svou matku jsi v podstatě nikdy nepoznal. Víš, že tě porodila žena jménem Seriell a že byla velmi krásná. Od tvých dvou nebo tří let se tě ujal muž jménem Jarvik Ladrant, který tě našel v lese. Dlouho si nevěděl, co se stalo tvé matce, jak dlouho si žil v lese sám a jak si to vůbec mohl přežít. Až mnohem později ses dověděl zvláštní pravdu.

Ačkoli měl Jarvik ještě jednoho syna (o tři roky staršího než ty), nikdy nedělal rozdíl mezi vlastním dítětem a "nalezencem". Snad právě tohle bylo příčinou vašeho vskutku dobrého vztahu otce - syna a také později byl jediným člověkem, na kterého si zcela nezanevřel. Tvůj nevlastní bratr, Terif, tě nikdy neměl rád. Nejen proto, že se nemohl smířit s tím, že jeho vlastní otec jeví stejný zájem o tebe jako o něj. Bylo to také tím, že jste nikdy nemohli najít společnou notu. Ty si měl odjakživa rád přírodu, les a zvířata... on naopak město, čísla, peníze, majetek...

Bydleli jste na okraji Vlčího lesa poblíž města Vareky. V tomto městě jste získali, ty i tvůj bratr, základní vzdělání - celé placeno z Jarvikovy kapsy. Když ti bylo třináct, došlo k neodvratné změne tvého života. Vždy si se rád toulal sám po lese a stopoval různá zvířata. Nejraději si měl vky, ačkoli si nedokázal říct proč. Párkrát si se dokonce s některým setkal tváří v tvář a to se nestává ani elfům, kteří v té době v lese ještě žili. Vlci se obyčejně lidí i elfů straní, protože se jich bojí. Někdy si měl však pocit, jako bys nějakým způsobem získal jejich důvěru.

Jednoho dne k tobě přišel sám od sebe veliký šedivomodrý vlk a začal si tě prohlížet. Chvíli jste na sebe tak koukali a jen si mezi sebou tak "povídali" - řečí, kterou mluví každý člověk, ikdyž jí rozumí jen velmi málo, protože si příliš zvykl na slova. Vlk ti však rozuměl dobře. Dalo by se říci, že se z něj stal něco jako tvůj bratr... opravdový bratr. Říkal si mu podkolenka*, někdy jste si spolu jen tak hráli na honěnou nebo se vzájemně převraceli a prostě všelijak blbli. Jednoho večera jste spolu zase běželi lesem, vybrali jste si nově objevenou trasu, mezi kopci a skalisky... to místo bylo zakázané mezi elfy. Prý je to místo neštěstí. To si však tenkrát nevěděl a nez starostí, beze strachu, míhal si se mezi stromy stejně jako tvůj vlčí bratr. Tedy až do doby, než si se propadl do jakési jámy, hluboko pod zem.

Objevil si jakýsi podzemní systém chodeb, vyhloubený dávno zapomenutými tvory (možná trpaslíky), kteří toto místo opustili před mnoha stoletími. Bloudil si dlouho, ale důležité je, co si zde našel. Byl to zvláštní, kulatý, šedivý kámen, který vypadal jako malý měsíc. Neměl si ponětí, co je to zač, a tak si se ho dotkl. Tu noc byl úplněk.

Víš na jisto jen to, že ten kámen v tobě tenkrát něco změnil. Od té chvíle si se začal vždy za úplňku čím dál víc podobat vlkovi. Nejdřív jen v malých detailech, které druhý den obyčejně zase mizely, ale za měsíc se objevily znovu a ještě mnohem výrazněji. Zkrátka si se pomalu ale jistě začínal měnit ve vlka. Nejvíc zvláštní na tom bylo, že se ti to vlastně líbilo. Někdy si se přistihl, jak pobíháš s jinými vlky po lesích a... rozmlouváš s nimi. Začal si chápat jako vlk. Tak se stalo, že si se stal členem vlčí smečky, což mělo však nedozírný následek na tvou lidskou polovinu.

Zjistil si, že po určité době sis mohl sám vybrat, v jaké podobě právě budeš a uměl si to měnit již nezávisle na měsíční fázi. Čím častěji si se dotkl toho kamene, tím více si byl tuto schopnost proměny ovládat. A tak přišel čas, kdy si o všem, co se ti stalo, povyprávěl Jarvikovi. Jednak to nešlo již déle tajit a jednak si cítil, že svému otci (ačkoli nevlastnímu) dlužíš pravdu. Jarvik tvé rozhodnutí, žít život vlka ve smečce, po dlouhé době nakonec strávil a smířil se s ním. Začal si žít novým způsobem.

Několik let ve vlčí smečce tě po lidské stránce změnilo více, než sis kdy dokázal představit. Ještě stále dokážeš myslet jako člověk, dokonce i ve vlčí podobě, nicméně už jednáš častěji instinktivně než rozumově. Podkolenka, jak si se dověděl, byl náčelník smečky, a tak si měl již od počátku dobré postavení, protože tě měl rád. Dozvěděl si se pravdu o své minulosti. Tvoje matka tě zřejmě nechala ležet v lese, kde tě našla právě tahle smečka a na nějakou dobu se tě ujala jako vlčího mláděte.**

Při jedné velké potyčce s druhou smečkou přišel podkolenka o život a ty sám si ho pomstil, když si zabil vůdce nepřátelské smečky. Tak si se dostal na vedoucí pozici nové, mnohem větší smečky. Dlouhá léta si žil jenom se svými vlčími druhy, kteří se stali tvou rodinou. Jen si se přibližně jednou do měsíce vždy stavil za Jarvikem, podívat se, jak se mu vede. Na ostatní lidi si úplně zanevřel.

Postupem času si získal mezi všemi vlky lesa takový respekt, že si sjednotil zbylé malé smečky do jediné veliké. Ačkoli je to pro vlčí společnost trochu neobvyklé, dařilo se ti celou tu dobu udržet celou vaší velkou „rodinu“ pohromadě. Víš, že se mezi pár vlky šušká, že bysis k sobě měl vybrat nějakou partnerku, protože vláda jen samotného jedince není pro vlky normální stav. Ty si však ještě alespoň v tomhle ohledu zůstal tak trochu lidský a nechtělo se ti přijímat některou z vlčic za svou družku. Navíc, musel si v poslední době řešit jiné záležitosti...

Čím dál víc se lidé z blízkého města Vareky snaží vyzískat přírodní bohatství Vlčího lesa. Lov zvířat na maso a kožešiny, kácení stromů... narušují Váš domov. Rozhodl si se před dvěma měsíci vydat do města a promluvit si s tamním vládcem. Občasné návštěvy Jarvika jsou jedinou příčinou toho, že si ještě zcela neztratil řeč ani lidskou podobu. Dozvěděl si se, že tvůj nevlastní bratr Terif ve městě dosti povýšil a dotáhl to až na starostu. Chvíli sis namlouval, že On snad tvému přání, omezit nároky lidí, vyhoví, ale byl si nemile překvapen. Jednal s tebou jako s někým úplně cizím. Jeho dávná zášť k tobě zřejmě vůbec nevyprchala. Vlastně s tebou skoro vůbec nemluvil. Nechal tě strážema vyvést ven na ulici. Tvá hrdost se bouřila, ale nakonec si se rozhodl odejít a bránit les vlastními prostředky.

Usmysle sis, že dáš těm lidem z města malé varování. Promluvil si ke smečce a zorganizoval si útok na jednu loveckou skupinu. Ačkoli vlci na lidi běžně neútočí, tvá autorita byla silnější, než strach vlků před lidmi, a tak všichni udělali, co měli. Dva lovce jste nechali vyváznout se zdravou kůží a ty si je tajně sledoval až do města, abys zjistil, jestli bratr přijme toto varování a nechá živé tvory z Vlčího lesa konečně na pokoji. Nic takového se však nestalo. Naopak si najmul jakousi elfku, aby sehnala nějaké zabijáky, lovce nebo kohokoli schopného a vyřešila ten problém. Rozhodl si se vrátit zase do lesa a připravit se na její výpravu.

Dnes se ti podařilo ji odlákat od ostatních a společně ještě s nějakým barbarem oba obklíčit. Omráčil si ji a odnesl k jeskyni, která se stala tvým přechodným domovem. Ostatním vlkům si nařídil barbara a zbylé lovce zatím nechat na pokoji. Možná, že bez vůdce se rozhodnou to sami vzdát. Nechtěl si zase zbytečně riskovat životy svých bratrů.

Elfce si vzal všechny věci kromě oblečení a zahrabal si je na bezpečné místo pod zem. Ještě si jí nechal zlatý prsten. Zloděj přeci nejsi. Svázal si ji a položil k zadní stěne jeskyně. Sám si se posadil před vchod, zády k ní, a čekání na její probuzení sis krátil přemýšlením. Co s ní uděláš. Proč si ji vůbec nechával na živu. Poslat přes ní vzkat drahému bratrovi? Toho nic nezastaví. Jak odvrátit další lovecké výpravy, které bratr jistě pošle? Jedna, ač velká, smečka vlků proti lidem se zbraněmi moc nezmůže.
Ze zamyšlení tě probudí nepatrný zvuk, který díky svým bystrým vlčím smyslům (ačkoli si nyní v lidské podobě) zaregistruješ. Zřejmě se probrala.

----------------------------------------------

* Ano, ano...inspirace z filmu „Tanec s vlky“, jestli si to viděl.
** Ano, další inspirace... Mauglí (či Tarzan).

Takže tě tu vítám, doufám, že se ti hra bude líbit a že se sžiješ se svou rolí. :-)
Určitě budeš mít na svou postavu, její schopnosti, či minulost ještě nějaké dotazy, takže se neboj kdykoli na cokoli zeptat.

Zatím piš prosím šeptem Teranell, která na tebe bude reagovat. Pokud si budeš přát mít nějaké vybavení, napiš si o něj, ale předem podotýkám, že ti toho moc nedám. Přecejen žiješ většinou jako vlk, takže moc vybavení opravdu nepřichází v úvahu.

Také si uvědom, že máš pod velením celkem sedmnáct vlků (vlčic). Můžeš si vymyslet jejich „jména“ (ačkoli to nebudou jména ve smyslu lidském, vlci se poznávají převážně kvůli svému specifickému pachu).
Určitě jsem ještě na něco zapomněl, protože je toho moc, takže cokoli nejasného, ptej se ;-)

[i]Průser za průserem,[/i] honí se mi v hlavě při pohledu na ono podivné dvounové stvoření. Příběhy a povídačky ostatních, co žijí v lese, nelhaly. Vlkodlaci existují! A žijí přímo za mým srubem. Protože jestli tohle není vlkodlak, tak už opravdu nevím. Přesně tomu všemu odpovídá. Odporná krvelačná bestie vládnoucí nezměrnou silou. A pokud si milá Teranell myslí, že ho zažene plápolajícím ohněm, je zcela jistě na omylu.
Zem mě studí. Skoro omráčen silnou tlakovou vlnou jen zběsile mrkám kolem sebe. Pokud mám chcípnout, tak ne takhle.
"TAK CO, VY VLČÍ SVINĚ?!" zařvu z plných plic a neohrabaně se pokusím zvednout. Zadaří-li se, drpnu do ruky nejbližší předmět, který by se dal použít jako zbraň. Ať už popadnu svůj meč, klacek nebo nějaký kámen, z válečným řevem a sprostými nadávkami se vrhnu, se sbohem s Teranell, na onu chlupatou bestii. Tentokrát se hodlám bít do posledního dechu. Pokud mám padnout, je tohle způsob, jakým se to má stát.
"Teranell!" zakřičím, "utíkej pro ostatní! RYCHLE!"

Hlava skloněná, ruce dotýkající se tváře a mysl? Možná jen bloumá nad tím co se za poslední dobu událo. [i]"Zlý sen"[/i] Tak by to připadalo komukoliv, kdo by stanul na mém místě.

Myšlenky mi lítají hlavou jako divoké hejno včel. [i]"Mám vůbec ještě na to abych vedl smysluplný rozhovor. Abych přesvědčil nebo získal si sympatie."[/i]

Pomalu se narovnám a ruce nechám spadnout do klína, tvář nastavím větru. [b]"Omlouvám se za ty provazy, je to kvůli Vaší bezpečnosti. Sám les je rozzuřen. Pokaždé, když lidská ruka zatne sekeru do statného stromu, pokaždé když se ozve zvuk praskajícího dřeva, je to jako kdyby zarývali bezcitně své ostří do těla živé bytosti.[/b] Je to jako, bych si řeč trénoval, však opakování nepřichází. Je jasné, že byla směřovaná svázané ženě za mými zády.

Znatelně zavrtím hlavou a vyhoupnu se ze sedu na nohy. Zelený, dosti ušpiněný, plášť se jen nepatrně pohnul, když se venkovní větřík dostal pod něj. Pomalinku se otáčím, modré oči se zaměří na svázanou osobu. To vše ještě podporuje kamenný obličej nějakého exotického rýsování a vzhledu.

[b]"Víš o čem mluvím? Znáš příběh, který jsem tu nastínil?"[/b] Hlas byl ze začátku nejistý, jako kdybych jednotlivá slova hledal. Pomlky mezi slovy byli nepřiměřeně dlouhé. Možná, aby jsi vše pochopila, možná, abych měl jistotu, že si uděláš obrázek o tom co se s tebou děje.

Když se postava rýsující se ve vchodu do jeskyně pohne, sedím už jakž takž opřená o stěnu. Není to kdovíjak pohodlné, provazy se mi zařezávají do rukou a všechny svaly mě bolí od nepřirozené polohy, ale je to lepší, než se válet na zemi jako pes. Musím stisknout čelisti, aby se mi nerozdrkotaly zuby. Je mi zima, ale můj únosce by si to mohl vyložit kdovíjak - třeba jako projev strachu, a to já nechci. Počáteční šok z neznámého prostředí už pominul, takže jsem schopná alespoň trochu logicky uvažovat.

[i]Přemýšlej, hlupačko, ještě tě neodpravil. To znamená, že pro něj máš živá větší cenu než mrtvá. Pokud tě neschovává do zásoby vlkům jako čerstvou svačinku, pořád máš šanci nějak se z toho vyvlíknout. Kdo to tenkrát byl, co řekl, že jsi schopná ukecat i mrtvého, aby vstal z hrobu?[/i]

Odpovědí na prvních pár vět je jen zablýsknutí očí. Je to zvláštní - mají sytě žlutavou barvu, skoro jako ty dravčí, vlčí. Možná je to jen lomem světla, ale po každém mrknutí jako kdyby získávaly nádech do stále tmavší oranžové. Nesnažím se odtáhnout, vlastně se vůbec nehýbám. Mlčky sleduji, jak se cizinec lehce zvedne ze sedu na nohy a otáčí se na mě. Pohledy o sebe třesknou téměř slyšitelně.

[i]Ach bohové, je to tady. Fanatický zachránce lesa, jako kdybych to nečekala. Jestli všechny ty útoky vede on, mám se ještě nejspíš dost na co těšit. A nejen já. Na druhou stranu, Reznora už můžu odepsat a o těch ostatních, co se ztratili v lese, ani nemluvě. Aspoň je mám z krku.[/i]

Prohlížím si neznámého beze studu od hlavy až k patě. On už beztak udělal to samé. Moje tvář a bez debaty přitažlivá postava ostatně lákají chlapy ke zvrhlostem i ve chvílích, kdy nejsem ani zdaleka tak bezmocná, jako právě teď, takže si neberu servítky. Zatímco mi v hlavě rezonuje jeho hlas, snažím se odhadnout podle rysů obličeje cizincův původ. Pěkně mě dopálí, když se mi to nepodaří. Nemám ani ponětí, odkud by mohl být - jistý je jen fakt, že do tohoto kraje nepatří.
Ani na otázku nezareaguji. Tedy, ne slovně. Po kratičké chvíli ticha se zřetelným zavrčením rezolutně odvrátím hlavu na stranu. Gesto je to jasné. Nehodlám se s ním bavit, dokud budu svázaná ve špíně na zemi jako zvíře.

[b]"Heh"[/b] Neudržím se, když žena odvrátí svou hlavu. Je to jasné gesto, které jsem tak trochu čekal. Provazy jí škrtí a řežou. Jsou to však stejné pocity, které pociťuje většina z bratrů.

Prsty se propletou dlouhými černými vlasy, aby alespoň částečně jim dodali nějaký tvar. Ty se však nechtějí poddat, znovu se rozběhli do všech stran. Pohled sjede někam pod ženštiny nohy, k zemi, kde možná najdu nápovědu jak dále pokračovat. Znovu se pohodlně usadím, tentokrát však naproti zajatci. Dlaně položím na kolena, které pokrývají kalhoty nejspíše z pytloviny.

Oči se znovu vrátí k odvrácenému obličeji hrdé vůdkyně vrahů. Na tváři se i přes hořkost v hrdle a zlost v duši objeví maličký úsměv.

[i]"Již vím proč jsi měl ten podivný úsměv, pokaždé, když jsem šel navštívit otce. Proč jsi mě vyprovázel slovy - [b]Neloučím se, věřím že se vrátíš.[/b][/i]

Víčka zakryjí oči a já se snažím střepat v této chvíli nepotřebné vzpomínky. Tím však prodloužím i vtíravé ticho jeskyně, které narušuje jen občasný větřík.

Nakonec zazní můj melodický hlubší hlas znovu. Jeho zabarvení by se dalo přirovnat spíše k přátelskému tonu, než zlému a chladnému, který vycházel z očí svázané ženy. Která mě jen utvrdila v tom, že svázat ji byl dobrý nápad.

[b]"O svého přítele se bát nemusíte, je v pořádku. Jen jsme si chtěli promluvit."[/b] [i]... špatný začátek.[/i] [b]"Vy jste vůdce skupiny. To vím, ale důvod mi stále uniká. Kácíte jejich domov, lovíte více zvěře než potřebujete. Proč?"[/b]

Pomlka, která dává možnost dívce promluvit. Jak se však zdá, nejspíše budu muset ještě chvilku pokračovat.

[b]"O to více mě překvapuje vaše účast. Jste elf, žijete s přírodou stejně jako m... oni. Jedině by již elfové nebyli ten hrdý národ jak se o nich říká."[/b] Pohled stále zaměřený na ženu, je to tím, že nechci, aby mi uniknulo cokoliv prozrazující její myslenky a pocity.

"To, že je sem vedu, ještě neznamená, že jdeme vyvraždit všechny vlčí smečky v okolí, ty idiote!" chce se mi zaječet, ale nakonec jen stisknu zuby a udržím si ve tváři stejně netečný výraz jako před chvílí. Jen očím, očím se poručit nedá. Žlutá zoranžověla a oranžová rudne, jako když se voda barví krví. I panenky se stahují, až jsou navzdory šeru úzké jako kočičí, ale to už v téhle tmě není vidět.
Je mi putna, když si sedne naproti mně. Jenom přitáhnu nohy k tělu, protože víc už se odsunout nemůžu - za mnou je stěna. Je to jasné. Když mě chceš nechat svázanou, tak se drž alespoň dál a hlavně na mě nechmatej. Jinak přijdeš o prsty.

[i]Vlci nejsou jediní, kdo kouše.[/i]

Vypadá to, že přemýšlí, ale nesleduji ho moc dlouho. Ve chvíli, kdy znova otevře oči, jsou ty mé už zavřené. Plůtky hustých černých řas se ani nezachvějí, prameny havraních vlasů mi padly do obličeje. Rozčilení prozrazuje jen zrychlený dech; jinak mlčím. Když má dojem, že elfové už nejsou tak hrdým národem, jako bývali kdysi, ať se tedy podívá, co je to opravdová hrdost.
Jen stěží přemáhám nutkání plivnout mu do obličeje.

[i]"No, asi to nebylo ono. Dobře si bratr najal jen co je pravda. Asi nezbývá než doufat, že to alespoň tahle skupina vzdá. "[/i]

Dochází mi, když se žena namáčkne na stěnu.

[i]"Proč jsem ji sem vůbec přivedl, jak jsem si vůbec mohl myslet, že bych je mohl obrátit proti bratrovi. Nejsem ani zdaleka tak dobrý řečník jak by se právě teď hodilo."[/i]

Tvář se změnila, energie která zářila z očí je rázem pryč. Mrak zastínil mou duši, zatím co se snažím vysvětlit sám sobě své počínání. Nohy se napnou a ruce odrazí od balvanu na kterém jsem seděl, aby mi pomohli vzpřímit se. Vše doprovází sotva slyšitelné vzdychnutí. Oči ještě chvilku zůstávají na vlasech zakrývající tvář ženy, pak se však otáčím k výhodu z jeskyně. Snad abych se nadýchal vzduchu.

Však jen pár kroků jsem stihl dříve než jsem znovu zastavil. Stojím tak na okraji jeskyně zády k zajatci a hledím do lesa ve kterém se nacházíme.

[b]"Bláhově jsem si myslel, že změním vaše mínění. Ponaučil jsem se a za to vám děkuji. Jak jsem řekl, neměl jsem v úmyslu vám ublížit, nikdo z nás...byli jsme zahnáni do kouta, bránili jsme se. Jakmile to vaše skupina vzdá a nebo opustí Vlčí les budete propuštěna. Vlastně až budete starostovi hlásit mou podobu můžete vše upřesnit i jménem: „Aurin Ladrant“. Nejsem žádný nuzák jen se snažím chránit rodinu."[/b]

To jsou ona, slova která měla být vyřčena hned na začátku. Ale je již pozdě na hledání chyb v mém úsudku. Je jich hodně a ještě jich hodně bude. Možná, že jsem svou upřímnost přehnal, ale snad slova dopadnou na úrodnou půdu.

[b]"Vaše pouta by měla být volnější, když jste nohy skrčila k sobě, nebyli vázány, aby vás zranili. "[/b]

Většinu času, co trval můj další monolog, jsem stál bez hnutí ukazujíc Teranell svá záda. Až ke konci jsem svůj postoj změnil, abych mohl své oči upřít znovu na ni.

[b]"Nuže, potěšení bylo na mé straně."[/b]

[i]"Už slyším Rona a Širu jak opakují, že oni byli proti. Vždycky mají pravdu, vždycky a já skoro doufal, že se nyní mílí"[/i]

Myšlenky, které se mi prohánějí hlavou, byli příčinou toho, že jsem ještě otálel na místě. Tvář má sice ještě natočenou na svázanou ženu, ale jakmile doputuje poslední myšlenka ke svému cíli prostě se otočím a odejdu. Pokud tedy konečně nepromluví…

------------
Tak jak jsem sepisoval příspěvek, vypluly na povrch dvě otázky. Vyřešil jsem je nakonec obě, ale pro jistotu.

1) Otázka vybavení....oblečení jsem nějaké vymyslel, předpokládal jsem že jedno ošacení potřeboval kvůli návštěvám otce a tak plátěné boty, kalhoty z pytloviny, plátěná košile (šedé barvy) a zelený plášť jsou přijatelné. Pokaždé, když jsem se vrátil do smečky, zahrabal jsem věci pod zem blízko jeskyně. Co se týče vybavení tak kromě lana bych mohl v jeskyni mít ještě nějaký nožík popřípadě pár drobných.

2)Otázka týkající se smečky.

Jistě nerozhoduji sám o tom co se bude dělat i když jsem jejich vůdce. Nevěděl jsem kam zaměřit své myšlenky a tak jsem si představil vlčí hierarchii. Od normálních členů smečky, (lovce,feny mláďata) až po mě nejbližší.

Tři jsem si dovolil v duchu smyslet, (pokud nesouhlas stačí říci).

Ron -: černý vlk, statný, nedůvěřivý,na přední levé tlapce ošklivý šrám od lidské pasti. Jeho názory mají vždy v sobě nejsnazší a nejlogičtější postup, je opatrný a raději počká na správnou chvíli nežli by instinktivně jednal.

Šira -: rozhodná, vůdcovská, starostlivá ..... impulzivní, šedá zářivá srst, konec ocasu do bíla. Praktický opak Rona, je zajímavé že i když spolu nesouhlasí vždy zaujmou stejné stanovisko. Jediná fena smečky, kterou si pouštím více k tělu.

Mekel -: Vlk který již zažil spoustu zim. Jeho tvrdá srst a běloucí boky dávají znát že jeho síly ho již dávno opustili. Smečka, by ho nejspíše již vyhnala, kdybych se ho nezastal. Trávím s ním hodně času, pomáhá mi protřídit myšlenky a navíce mi připomíná podkolenku.

Mno asi tak nějak....ty jména jsou samozřejmě z doby, kdy jsem byl ještě více člověk než pes. Však pokud o nich přemýšlím vybavuji si spíše jména než pach...je to asi tím že ve mě kousek člověka stále zůstalo.

[b]"Proč bych měla měnit názor,"[/b] ozve se konečně z rohu jeskyně ve chvíli, kdy už se postava rýsující se proti venkovnímu světlu pohnula k odchodu, [b]"Když jsem k tomu doteď neměla sebemenší důvod? A vůbec, co ty víš o mém mínění? Nedokážeš se ani vymáčknout, o co ti vlastně jde, zato útočení bez rozmyslu a neuctivé chování, v tom se zřejmě vyznáš."[/b]
Skrz prameny vlasů ze tmy v úšklebku zablýsknou silné bílé zuby. I oči se lesknou, nepříjemným, pronikavým svitem. Podzemní prostora je rázem plná jízlivosti a jedu, který odkapává z mých slov, přestože mluvím pomalu, klidně a bez toho, že by se mi třásl hlas.

[i]Chytrák, jako všichni ostatní. Hlavně, že máme svou neotřesitelnou pravdu, že? Všichni ostatní jsou ti zlí. A proč taky ne? Sama jsem se jich chtěla zbavit, poté, co situaci v lese vyyřešíme ke spokojenosti všech. Stačilo by jen zamést všechny stopy, jenže tady mám zjevně co do činění s pitomcem. Pochybuju, že mi vůbec rozumí.[/i]

[b]"Tak co? Co víš o tom, s jakým úmyslem jsem do lesa přišla?"[/b] zasyčím znova, tentokrát už o poznání hlasitěji. Prudce pohodím hlavou, havraní hříva se rozlétne na všechny strany. Už zase zírám přímo na něj, a není to pěkný pohled. Chlad, zášť a pohrdání. Nic víc. [b]"Všechno nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá. A teď mě buďto rozvaž nebo zabij, poštovního holuba nikomu dělat nebudu."[/b]
Znělo to dost jasně. Inteligence má snad dost aspoň na to, aby mu došlo, že z mé smrti, stejně jako z toho, když teď odejde a nechá mě ležet v jeskyni, žádný užitek mít nebude.

[i]Ještě se uvidí, kdo kým bude manipulovat, hlupáku.[/i]

[i]"Je to jako poslouchat bratra."[/i]

[b]"Soudíš stejně rychle jako já. Tvá slova to jen dokazují tak přestaň poučovat! Jistě si myslíš, že nad tvou hlavu, nad tvé jasné myšlenky, nikdo není. Heh jak typické."[/b]

Hlas se přizpůsobil intenzitě a zabarvení konečně promluvivší Teranell. Hlava se pozvedla a s pohledem na tebe upřeným znovu překračuji hranici mezi světlem a přítmím jeskyně.

[b]"Jak by jsi se ty chovala k najatému vrahovi? Nabídla by jsi mu čaj, poklábosila a pak nastavila krk, aby měl lehčí práci? Pochybuji. Ovšem já jsem zvolil podobnou cestu. Nebylo těžké vás rozdělit, nebylo těžké vás omráčit. Nepřežili by jste tu ani hodinu, ale mrtví nejste. Proč?"[/b]

Hlava se skloní k zemi, abych mohl udělat lehoučký krůček na levou stranu. Pohled se znovu upře na tebe. Oči schované v šeru, stejně tak tvář.

[b]"To si doprdele jako myslíš, že se tu s tebou bavím jen na zkrácení mé dlouhé chvíle. Pobavil se a paktě tu nechal zdechnout? Proč bych to dělal? Máš mě opravdu za takového magora? Do hlavy ti nevidím, můžeš si plánovat dokonalý lov vlků stejně jako podlou vraždu svých druhů."[/b]

Opravdu nechápavě zavrtím hlavou.

[b]"Přijala si úkol, vzala peníze, naverbovala dobrodruhy a vpochodovala na naše území. Pokud v tom je něco jiného tak to opravdu dobře maskuješ a nebo lžeš. Ať je to jak chce...věř že je mi jedno jaký máš cíl. Pokud bude v rozporu s tím mým zastavím tě. "[/b]

Některá slova na sebe upozorňovala, bylo to tím, že je podkreslovala zloba. Jejich význam se však netýkal tebe, patřili tvému zadavateli, dobrodinci. Pauza, která nyní následuje je nejspíše určená na tvou reakci.

Barbar ležící na zemi se za pomoci všech čtyř končetin snaží dostat jen na ty dvě a dokonce se mu to i podaří. Dva vlci mezitím učinili čtyři kroky k němu a jeden z nich se nakrčil do útočné pozice. Poslední spásná myšlenka toho muže je zřejmě jeho meč. Jakmile však po něm sáhne, jeden vlk na něj skočí a srazí ho zpátky k zemi.

Těsně předtím se z nedalekého křoví dal do pohybu velký šutr, který hrdě proletěl vzduchem, opsal pěknou balistickou křivku a s neomylnou přesností spadl asi dva palce vedle druého vlka. Kámen následoval muž s taseným mečem v ruce. Druhý vlk se lekl a rozhodl se raději pro lety osvědčenou taktiku - útěk. První vlk však jako by ani nevnímal okolí, zahryznutý do barbarovy pravé paže, nehodlá se pustit své kořisti. Je čas rychlých rozhodnutí.

Instinktivně cítíš, že se ti ten vlk snaží jít po krku a obličeji. Ty si snažíš rukama chránit, ale vlk je zakousnutý hluboko do paže. Cítíš, že ti v rychlých pulsech z inkriminovaného místa stříká krev z těla ven. Pravačkou se již k meči nedostaneš. Levou rukou by to možná šlo, ale doteď ses s ní snažil raději vlka setřást, bezúspěšně. Neznámého muže zahlédneš jenom na zlomek vteřiny, a tak si ani nemůžeš být jist, zda-li to nebyl pouze výplod tvé představivosti.

Kron se dívá na Sivienu poněkud vražedným pohledem a chystá se něco říct. Naštěstí ho přeruší Doran, který mezitím našel vaše stopy a snad i způsob, jak se dostat zpátky na cestul. Kron se na Doran podívá s lehkým obdivem, který nestačil skrýt a nakonec ještě obdaruje Sivienu nepříjemným zamračením.

"Dobrá, máte pravdu. Pokud se dostaneme zpátky na cestu, měl bych zase vědět. Víte... ke Starému Doubkovi není příliš lehké se dostat. Bydlí přímo v centru lesa a nevede tam žádná stezka. Řídím se podle určitých stromů, pařezů nebo třeba jen kamenů. To jsou mé ukazatele a když se dostanu trochu jinam, trefím už jen zpátky domů. Nyní ale musíme pokračovat dál k němu. Již jsme se příliš vzdálili od mého srubu."

Vykročí tedy za Doranem po stopách a tiše si pro sebe zabručí nějaké slovo. Cesta zpět je poněkud pomalejší, ale nakonec se vám přecejen podaří dostat zpátky na "cestu." Kronovi stačí jen chvíle na rozkoukání.

"Sláva! Bál jsem se, abych to znovu našel," ukazuje na tlustý buk, na němž neshledáváte vůbec nic zvláštního. Začíná se pomalu stmívat, ale Kron má nyní již lepší náladu.

"Tak, co hodláte dělat, až dorazíme ke Starému Doubkovi? Snad vás u sebe nechá přespat, je to hodný člověk, ale co dál? Máte nějaký plán?"

Kronovu pohledu se postavím s rukama složenýma na hrudi. Je to trochu vyzývavý postoj. Pak nás přeruší Doran a to je možná moje štěstí. Kronovo mračení opětuji drzým úšklebkem. A pak se už raději vydám za Doranem, v jehož schopnosti mám o dost větší důvěru.

Když si pak Kron konečně vzpomene kudy k Doubkovi, přejdu to skoro nevšímavě, hlídám si pouze Dorana, který mi pomohl. Pak se ale Kron zeptá na něco, co mě vůbec nenapadlo domyslet.
[i]Ten vztekloun má pravdu...kam se teď vrtneme? Nemáme vůdce - tedy, spíš vůdkyni. A já se potřebuju někde dát do pořádku, to Doranovo ošetření bylo spíš provizorní. Snad nechytnu vzteklinu nebo něco horšího,[/i] otřesu se. Vlci obvykle nemají ve zvyku čistit si tesáky....
A tak jsem to teď já, kdo vraští čelo a zarytě mlčí, protože nevím, co Kronovi odpovědět. Alespoň nějakou tu chvíli. Pak ale nakonec přeci jen najdu svou řeč:

[b]"No, já tedy nevím co dál. Pro mě je teď nejpřednější dát se do pořádku,"[/b] pokrčím rameny.

Vedu ostatní lesem zpátky po našich stopách, až do doby, než Kron pozná známé prostředí a ukáže na dub.
[i]Je to břídil, ten Kron. Kdo ví, jak dlouho tady žije a nepozná ani kousek lesa okolo. Beztak zná jenom cestu k tomu Doubkovi a to je vše. Na jeho věk by se už měl nějak orientovat.[/i]
Více, než to, že náš přítel neznal cestu a les mě mrzí spíše to, že jsem toho člověka špatně odhadl.
[i]Nevadí, byla chyba nás všech, že jsme mu tolik důvěřovali, nicméně, těším se na toho Doubka, podle toho co o něm ten hraničář říká, to bude asi jeho mistr. Každopádně bude zkušenější. Chtěl bych se s ním poradit, co dál...[/i]
V mé mysli je zmatek a zdá se, že v té malinké Mattově hlavičce také, neboť pobíhá zmateně kolem mého krku.
Původně jsem je chtěl všechny vybít. Do jednoho. Ale teď už vím, že to nebyli oni, kdo zabil mého otce.
[i]Za vším nepřirozeným stojí lidé. [/i]

Kronův dotaz jen podtrhne mé myšlenky a tak jsem schopen mu okamžitě odpovědět.
"Plán nemáme, proto jdeme k Doubkovi. Potřebuju s ním něco probrat. A...kde vlastně ten Doubek bydlí? Má...má taky nějaký srub?"
Byla to spíše otázka do větru.
[i]Proč mám takové tušení, že bude bydlet v něčem...v něčem co se mi nebude líbit? Třeba jeskyně...na ty mám vážně smůlu, kolikrát jsem neměl kam hlavu složit, venku nebezpečí a jediný "úkryt", byla jeskyně.[/i]

Řeč Sivieny mě přiměje, abych se vrátil zpátky do reality. Máme teď více času, a tak za pochodu hledám jednu protizánětlivou bylinku, která se objevuje právě za šera. Za šera a v noci vůbec můžeme najít nejvíce léčivých a "kouzelných" bylinek. Je to spíš ale o náhodě, zvláště teď, když se musím soustředit na cestu.

Jak tak jdeme, pořád přemýšlím, na co se Doubka zeptám.
[i]Jestlipak měla Teranell nějaký plán? Plán, to určitě. Prostě vybít vlky. Co jsem zaslechl z rozhovorů, ta je najal starosta, takže to bude slušně zaplacené. Ale přece jenom, je to elfka, neměla by tolik přihlížet na peníze, a že by ji nezajímaly zákony přírody...to mi nesedí. I když, každý jsme nějaký, ale přece.[/i]
Rozhlédnu se a snažím se vzpomenout si, kterým směrem utíkali a porovnat to se směrem naším.
"Krone, kterým směrem bydlí Doubek?"
[i]Zázraky se dějí. Přežít mohli, zvláště s Hyperboriasem, je to sice hlupák, ale na myšlení je tam elfí mozek, on má svaly. S touto kombinací by přežít mohli.[/i]
Doufám v přežití Teranell.

Zase ten divný pocit.
[i]Matte, co se děje? [/i]
Fretka se na mě podívá očima, které důvěrně znám a rozesměju se. Dnešní události a všechny ty pocity, které se dneska udály mi zakryly tento jeden naprosto obyčejný. Hlad!

[b]"Co víš o tom, s jakým úmyslem jsem do lesa přišla?"[/b] zopakuji ještě jednou a hlasitěji, když to vypadá, že mě ten mamlas očividně neposlouchal. Teď už neskrývám oči za víčky, můj únosce ale stejně zjistí, že se jejich barva od minule příliš nezměnila. Pořád ta stejně poplašná, varovná rudá.
[b]"Vzít peníze a udělat něco jiného, než se po mně chce, se vzájemně nevylučuje,"[/b] vycením znova zuby, když se přestane rozčilovat. [b]"Každý se živíme jinak. Můj způsob možná nepatří k těm nejdobrodinštějším, ale pořád mám dost cti a odvahy, abych bránila zájmy něčeho staršího, vyššího a lepšího než je ta roztahovačná, prašivá lidská rasa."[/b]
Nejraději bych si znechuceně odplivla, ale přece si nebudu kazit reputaci.
[b]"Co je mi po nich? Zradit je? Pche! Dokonce i ta druhá, ta elfka, o které jsem si myslela, že má snad dost rozumu, aby mi pomohla, by mě klidně nechala sežrat! Nejsou to mí druhové o nic víc než ta tupá prasata, která starosta posílá kácet stromy a klučit meze na pastviny pro dobytek."[/b]

[i]To má ksakru vážně tak málo fantasie? Fajn, tím snazší s ním bude pořízení. Narozdíl od té pakáže ho pak aspoň nebudu muset zabíjet. Já shrábnu svou hromádku peněz, na několik měsíců budu mít vystaráno, a on si může dál spokojeně výt po lesích. Jak prosté.[/i]

[b]"A teď už mě vážně pusť,"[/b] dodám už o něco klidněji. Oproti předešlému plamennému proslovu to zní jako tichý vánek po vichřici. Projev mám strhující, jen co je pravda. [b]"Svázaná ti s ničím pomáhat nebudu."[/b]

Další krůček zapříčinil, že se obrys tváře stejně tak modř očí, vynořili ze šera. Znovu tak dávají najevo že zrak, byl upnut, někam těsně nad Teranellinu hlavu.

[b]"Takže se mi tu snažíš namluvit, že využíváš tuposti lidského pokolení. Aha, vždy bereš práci, kterou máš předem promyšlenou do nejmenšího puntíku. Jak se zbavit doprovodu, jak zajistit, aby ti zadavatel věřil, že jsi úkol splnila za vynaložení nejmenšího úsilí a tak mohla schrábnout tučnou odměnu. Hmm"[/b] [i]"Ona si snad myslí, že jsem uplnej magor."[/i]

Tvář zamračená a chvíli to vypadá, že nad tím opravdu přemýšlím. Pak však následuje pozvolný nádech a opravdu upřímný smích. Ten však po několika málo chvilkách rázem utnu. Na tváři již není ani náznak smíchu, který ještě stále ozvěna odnáší do tmy jeskyně.


[b]"Takže, aby jsme si to ujasnili. "[/b] hlas klidný, neoblomný, unavený tou spoustou slov. [b]"Tvá historka zní stejně neuvěřitelně, jako ta má. Pokud by to byla pravda, měl bych opravdu veliké štěstí, a vyřešilo by se vše. Alespoň prozatím. Bohužel...nemám žádnou záruku. Jak si správně řekla. NEVÍM s jakým úmyslem jsi sem přišla a pochop, že nemohu riskovat. Jsem za ně všechny zodpovědný. "[/b]

Oči se spojili s tvými, abych zjistil zda chápeš mou situaci.

Ale jak je známo, v očích se zračí pravda a tak ty na oplátku můžeš z očí vyčíst mé rozpoložení. Jejich energie je vysávána nějakým mrakem, který se občas znenadání zjeví a tvář se pod tímto náporem zamračí. Zorničky rozšířené, skleněné naznačující nátlak, něco co se mi ani za mák nezamlouvá, ale co se udělat musí.

[i]"Takže vše vypadá, že se budeme držet plánu Rona. Oni neví, kde se zdržujeme. Smečka je dobře ukrytá a v bezpečí. A my jen pozorujeme jejich počínání a reagujeme dle potřeby. Touto ženštinou, všemu pomůžeme k rychlému konci. Neboť se to zhoršit nedá. Buď starosta ostrouhá a nebo...hmm."[/i]

Levá ruka pomalinku sjede k pasu odkud vytáhne maličký nožík. Pohled si ho přeměří a prsty si s ním pohrají, zatím co se zrak znovu vrací k Teranell.

[b]"Dobrá pustím tě. Stejně bych získal jen kraťoučký odklad. Zase by sem poslali další. Možná, více opatrné,..."[/b] všimla jsi si maličkého posměšku [b]"... více připravené, více početné."[/b]

Ruka držící nožík se lehce napřáhla a maličkým obloučkem vyslala nožík směrem k tobě. Ten se po několika odrazech zastavil nedaleko tvého boku.

[i]"Tak se ukaž. Buď mluvíš pravdu a vše proběhne v pořádku a nebo něco zkusíš, mě zabiješ a Tvé cucky se budou válet všude kolem. Promiň Širo, ale asi se to jinak nevyřeší. Je lepší riskovat krk svůj než tvůj, Ronův nebo rovnou celé smečky."[/i]

Záda se dotknou chladné stěny jeskyně, po té co si vyhlédnu místo o které se mohu opřít. Ruce založené na prsou, oči bedlivě pozorující ruce ženy.

[b]"Nebudu si dělat iluze, ale přesto. Kdo jsi, kdo jsou ti co tě doprovázejí. Co víš o jejich schopnostech, o jejich důvodech proč přijali tuhle "práci". "[/b]

Po dobu jeho řeči nabyde moje tvář naprosto kamenného a netečného výrazu. S očima nic neudělám, ale aspoň se můžu otočit tak, aby se v nich neodráželo světlo. Už zase mlčím, stejně jako před chvílí. Očividně je to můj způsob vyjádření pohrdání a neochoty diskutovat o něčem tak jasném a do očí bijícím.
Když se v Ladrantově ruce objeví nůž, zapůsobí to na mě jako rudá na býka. Ne snad, že bych sebou polekaně cukla - jen varovně vycením zuby a zbourám pomyslné zábrany, které drží na uzdě mou magickou energii. Pro jistotu. Podle toho, jak se na střídačku chechtá a mračí, se dá soudit, že to nemá v hlavě úplně v pořádku. Takoví jsou pak schopní všeho.

[i]Tak co? Podřízneš mě, nebo uděláš, co ti říkám?[/i]

Když žabikuch přistane vedle mě, pozvednu koutek úst v náznaku vítězoslavného úsměvu. Vykecám se prostě ze všeho - a pak že na jazyk se nedá spolehnout. Dá, ale jen na ten svůj.

[i]Hodnej.[/i]

Aniž bych ze svého teď-už-ne-věznitele spustila oči, pomalu se přesunu tak, abych na nůž dosáhla. Možná to působí trochu vyzývavě, protože úsměv mi ze rtů nemizí - a těžko říct, jestli se jen neovládám, nebo je to záměr. To už odhalí stěží, může si jen domýšlet.
Chvíli mi trvá, než si se svázanýma rukama poradím, jak onen nástroj, který mi dopomůže ke svobodě, vlastně chytit, použít a nepřipravit se přitom o prsty. Mohla bych zkusit čepel rozžhavit a provaz jednoduše přepálit, ale nechce se mi zbytečně plýtvat silami. Pokud můžu hádat, řekla bych, že je v nadcházejících dnech budu ještě hodně potřebovat.
Jednou nebo dvakrát se ostří zapřené mezi dva kameny a moje pouta sesmekne a nepříjemně se mi zakousne do zápěstí, ukazovat slabost a sykat bolestí ale nehodlám. Jenom překvapeně zamrkám a dál tvrdohlavě pokračuji v přeřezávání provazů. Když mám konečně obě ruce volné, trochu vztekle od sebe provazy odhodím, skoro jako kdyby to byli jedovatí hadi, a už podstatně rychleji se zbavím i těch, které mě poutají kolem kotníků.

Vím moc dobře, že se mě Aurin na něco ptal, ale doteď jsem nepovažovala za nutné odpovídat. Taky mám svoje priority.
[b]"Neopatrní, nepřipravení a nepočetní,"[/b] vrátím Ladrantovi s veškerou grácií mně vlastní jeho úsměšek. Chvíli to vypadá, že ze mě nic jiného nevypáčí. S naprostým zaujetím se věnuji jen protahování všech končetin a ohmatávání zátylku, do kterého mě před pár hodinami NĚKDO nešetrně praštil. Pak ale (i když škleb mi z tváře nezmizí) k němu znova zvednu oči a pečlivě slíznu všechnu krev, která mi stekla z rány na zápěstí.
Teď už je můj hlas o něco méně nepřátelský. Možná se v něm dala postřehnout i špetka pobavení, kdoví.
[b]"Hlupáci, jeden vedle druhého. Jediná zvaná byla přitom Kira, ta tmavovlasá elfka - mimochodem, ta nejzrádnější potvora ze všech. S klidem by mě tu nechala uhnít, ještě, že už ji mám z krku. Tipovala bych, že je docela neschopná, nedokáže ani uhlídat vlastního psa. Co se týče ostatních... Ta třetí, Siviena, se k nám vetřela místo toho, koho jsem doopravdy najala. Přišla v jeho šatech a později jsme zjistili, že je hledaná městskou stráží. Nejspíš ho někde v noci zapíchla a proto s námi chtěla proklouznout ven z města.
Pak ten trouba... Jak se jen, u všech běsů, jmenoval... Doran. Pověsil se nám na paty a prostě šel, vůbec nic o něm nevím. Jediní dva trochu schopní jsou Kron a Reznor, oba hraničáři, myslím, že i podobně staří a zkušení. Jen s tím rozdílem, že Reznora nikdo nezval."[/b]
Teprve teď, když jsem si jistá, že jsem už nohy pořádně rozhýbala, se postavím. Bez okolků zamířím klidným krokem ven z jeskyně, jako kdybych já byla ten, který diktuje, a Aurin mohl jen a jen poslouchat.

[i]Hlavně to moc nepřeháněj, má drahá, nebo mu rupnou nervy a zase tě praští.[/i]

Ó ano, ta aura svrchovanosti, kterou kolem sebe šířím, musí být pro každého chlapa naprosto nesnesitelná a k nevydržení.
Zjevně jsem ochotná mluvit dál, dokonce aniž by mě k tomu musel vyzývat, ale ne tady. V téhle díře jsem se válela na můj vkus až moc dlouho.

[i]"Jen čas ukáže, zda jsem udělal správnou věc."[/i]

Oči sice směřují na rozvazující se ženu, však mysl přemýšlí nad úplně něčím jiným.

[i]"Takže měli by jsme projednat další krok. Zdá se, že by se vše mohlo vyvíjet podle potřeb a odhadů. Však smečku stále necháme ukrytou a potravu, obstaráme trochu jinak. Šira je určitě nervózní, chtělo by to je uklidnit. Pokud nebude klidná rada, přenese se to i na ostatní."[/i]

Nebezpečné, přemýšlet a snížit ostražitost před někým kdo mě ještě vůbec nepřesvětšil o jeho úmyslech. Však díky jejím slovům se myšlenky rozplynou a já díky tomu znovu zpozorním.

Nemohu se nepousmát nad zhodnocením její skupiny. Začíná mi docházet, že s touto ženou lehké pořízení nikdo nemá. Však díky tomu, že ji nevidím jako možný objekt mého zájmu, si držím odstup a její slova důkladně přebírám. Jsem připraven ustoupit jen ve chvílích, kde pomůže i mě a ne jen sama sobě.

Její celkové zhodnocení jednotlivých členů se zdá jako velmi ocenitelná informace. Nebude problém si ji zapamatovat a hlavně ověřit z informací, které již známe. Přec je již nějakou chvilku pozorujeme.

[b]"Ten pes, nebyl tak docela její vina."[/b]

Upozorním na jeden maličký fakt. Pomaličku vycházím taktéž z jeskyně. Oči se nejdříve rozhlédnou po lese a až pak se vrátí k ženě.

[b]"Takže je stačí rozdělit a oni sami prchnou? Nezdá se mi, ten Kor?..se mi zdál nějak zaujat."[/b]

Pohodím rameny.

[b]"A pak dovedu si představit jak starosta plameně vyprávěl o tom jak jim tady vlci vadí, nemám liž pravdu? Takže, prozradíte mi tedy jak ste chtěla docíliti toho, aby jste dostala zaplaceno a přitom vše zůstalo tak jak je teď? A nebo jsem špatně pochopil vaše slova?"[/b]

Pohled upřen na její levý profil. Čekám na její reakci slovo, cokoliv. Ruce volně stažené podél těla. Jedna z nich, levá, skrytá za tělem, aby ji Teranell neviděla, obtáhne prstem maličké kolečko a několikrát ukáže svou dlaň směrem na levou stranu. Je to jasné gesto, aby se hlídky postarali o klid v okolí jeskyně a nedávali o sobě vědět.

Kron je s vašimi odpovědmi pro změnu docela spokojen a na Doranův dotaz odpoví jenom ukázáním směru. Slunce se začíná červenat a netřeba zdůrazňovat, že v lese je ještě mnohem větší tma než kdekoli jinde. Stále ještě vidíte kam šlapete, ale vědět kde jste... to už je otázka zcela jiného rázu. Hraničář se však nyní zdá sebejistý a zřejmě ví moc dobře, kam vás vede.

Je ticho. Teprve po nějaké chvíli, kdy padlo poslední slovo, jste zjistili, že Kira - ta mladá elfka chybí. Ztratila se snad? Nebo že by odešla záměrně. Za celou tu výpravu téměř nepromluvila. Co byla vlastně zač? Samé otázky a žádné odpovědi. Snad se něco dozvíte na místě, kam míříte.

Po dvou hodinách chůze po rovině narazíte na jakousi první pořádnou pěšinu, která vede někam na kopec. Vydáte se po ní, ale jdete pomalu. Po celodenní chůzi se vám nešlape zrovna nejlépe. Konečně vyjdete až na vrchol, odkud máte poměrně slušný výhled. První čeho si všimnete je nepřítomnost stromů. Vršek toho kopce je vlastně jakási mýtina, v jejímž středu stojí pěkně roubený srub (toť druhá věc, které jste si všimli). Polovina červeného kotouče slunce je už za obzorem, takže tu jste právě včas.

"Jsme u cíle. Tady žije Doubek," usměje se Kron a vydá se rovnou ke dveřím. Zabuší na ně dvakrát silnými údery pěsti. Hned na to se ozve zevnitř mužský hlas.
"Pojďte dál a zujte si u dveří boty. Určitě je máte po tak dlouhé cestě dost špinavé..."

Kron na vás kývne a rozváže si vlastní boty. Otevře dveře a vstoupí dovnitř. Cítíte teplo, které odtamtud sálá. Stojíte ve dveřích a jste poněkud ohromeni tím, co vidíte. Na stěnách jsou různé nákresy, zbraně a poličky plné knih. Dvě truhly v protějším koutě a podivný stroj zase v jiném. Uprostřed toho všeho malý stůl ve tvaru čtverce a u něj sedí muž střední postavy a kouká se na vás černýma očima. Vlasy má hnědé a poměrně dlouhé. Oblečen je do zvláštně střižené tuniky (pravděpodobně z nějaké kůže) a zelených plátěných kalhot. Před ním leží na stole dřevěná miska s cizokrajně vypadajícím jídlem.

"Ať už hodláte vstoupit nebo ne, zavřete rychle dveře. Uniká mi teplo."

---------------------------------------------------------------------------

Siviena: 3 Celkem normální obyčejný příspěvek.
Doran: 7 Velmi dobré. Pěkné myšlenky, trefné otázky, správné uvažování hraničáře. :-)

S uspokojením zaznamenám, že debata probíhá v klidu. A hlavně věcně. Sice mám toho tlapání pomalu dost, ale vyhlídka na noc pod střechou, u ohně a možná s miskou teplého jídla mi vlije do těla ještě trochu sil, a tak kráčím trpělivě za oběma hraničáři.
Jen mi něco nesedí, ticho naší společnice, která asi s největší pravděpodobností přišla o psa. Když ji začnu hledat očima, abych ji popíchla, ať taky něco řekne, zjistím, že s námi jaksi...není. [i]Do háje!!! To je zlej sen![/i]
[b]"Kiro!!!"[/b] zavolám vztekle. [b]"Viděli jste ji odejít? Já teda ne..."[/b] obracím se na Dorana s Kronem. Jak se ale zdá nikdo z nich to teď nehodlá řešit a já se jim vlastně moc nedivím. Udělali toho oba až až. Máme před sebou cestu k Doubkovi, kterou chceme stihnout do doby, než přijde noc. [i]Achjo, to se musí stát zrovna mě!! Doufám, že ji nepůjdeme hledat...[/i]
Naštěstí pokračujeme v cestě. Kira si halt musí poradit sama. V ruce mi to bolestivě škubá, netvářím se tedy nijak šťastně, ...dokud ovšem nestojíme na prahu srubu a já slyším mužský hlas, který nekleje, ale zve nás dovnitř. Naději ve tváři mi trochu zakalí výzva sundat si boty. S jednou rukou mi to půjde podstatně pomaleji, než se panu Doubkovi asi bude líbit. Ještě na prahu si rozvážu první botu. Víc do další výzvy nestihnu. Pokusím se proklouznout mezi Kronem a Doranem někam, kde si můžu blízko u dveří sednout - jedno jestli na stoličku nebo na zem, a tam si rozvážu i druhou boty. Pak je s námahou sundám. Unikne mi několik bolestivých syknutí, s e zraněnou rukou přeci jen párkrát nešikovně pohnu. Chvilku oddychuji, zouvání mi dalo docela zabrat. Pak se postavím a rozhlédnu se po místnosti.
[i]No tohle....Co je tenhle Doubek zač? Čekala bych tu kůže a kožešiny, nějakou to trofej a spíš praktické věci, potřebné pro lov a tak....a tady to vypadá jak u nějakého...co je to vlastně za nákresy? [/i]

[b]"Dobrý večer....pane. A - dobrou chuť,"[/b] pokusím se být co nejzdvořilejší, třebaže s tou bolavou rukou na to nemám právě dobrou náladu. ALe třeba by mi mohl Doubek pomoci, tak proč ho rozčilovat nevhodným chováním....Ale kručení v břiše zesílí. Trochu hladově přelétnu pohledem i plnou, kouřící misku.
[i]No ne? Co to jí?[/i] začichám zvědavě.

Snažím se zahnat hlad myšlenkami na Teranell a jejího statného společníka, když Siviena zakřičí na Kiru.
[i]Ježišmarjá ještě víc na sebe upozornit...[/i]
Myšlenky mi zamrazí pohled vzad. Kira je pryč.
"Já ji neviděl. V postatě jsem ji neviděl už," zamyslím se a vzpomínám jak dlouho už vlastně, "už dlouho!"
[i]Neviděl jsem ji od doby co jsme vyrazili a to je hodně dlouho. Může být už půl dne za námi, teda pokud žije. Což moc pravděpodobné není.[/i]
Hlavou mi vrtá hlavně, JAK mohla tak potichu zmizet?
[i]To není dobré. Lepší varianta je, že to bylo z jejího vlastního popudu, že chtěla jít za svým "mazlíčkem" a nechtěla nám to říkat, protože by věděla, že ji nepustíme. A to bychom nepustili.[/i]
Narazili jsme na pěšinu zvedající se pomalu nahoru.
[i]Horší je, že ji někdo potichu unesl.[/i]
Tato myšlenka mne velice zneklidní a bedlivě se rozhlédnu kolem dokola. Je už šero a moc daleko není vidět, ale nebezpečí necítím. Tedy...neobvyklé nebezpečí. Matt už se také uklidnil takže nechám Kiru Kirou, opět se mohu soustředit na svůj hlad a stoupám společně s hraničářem a elfkou na nějakou planinu.
Stromů postupně ubývá až zmizí úplně a my se ocitneme před srubem Doubka.
[i]Je dobré že to není jeskyně a...[/i]
Začmuchám jako moje fretka.
[i]...a zdá se že nám tady dají najíst! Skvěle.[/i]

Po zabušení se ozve Doubkův hlas.
[i]Dlouhé cestě?[/i]
Nejdříve se objeví v mých očích údiv, ale potom se uklidním.
[i]Co jsem čekal? Nejspíše to bude druid.[/i]
Dveře se otevřou a opět nastoupí údiv. Nejdříve z Doubka samotného, čekal jsem ho o hodně staršího, spíše takového stařečka, potom si ale uvědomím, že jsem v životě druida neviděl a že může vypadat jakkoli.
Pohled na stěny a vůbec celou místnost je ale o to udivenější.
[i]Možná, že to ani druid nebude, všechny ty nákresy a zbraně...tohle přece druidové nepoužívají.[/i]
Opět nasaji do nosu vůni nějakého jídla a podívám se hladově do misky na stole.
Nechám úvahy nad druidem a rychle si zuji boty v naději, že mi Doubek co nejdříve něco nabídne, jinak umřu hlady.

Vidím jak se Siviena trápí se zouváním bot a vzpomenu si na její zranění. Obrátím se na Doubka.
"Dříve než cokoli jiného, potřebuji nějaké bylinky pro Sivienu."
Ukážu na její ruku.
"Dost ošklivě ji pokousal vlk. Naštěstí ji neutrhl maso, ale je to jenom provizorně ošetřené, potřebuje něco protizánětlivého."
Podívám se Doubkovi hluboko do očí.
"Jinak já jsem Doran, nikoli Donar, jak mě hodně lidí nazývá."

Nezastavím hned za ústím jeskyně. Udělám ještě několik kroků a teprve pak se zpola ohlédnu. Ano, slyším, že na mě mluví, ale nechce se mi zatím poslouchat, natož pak odpovídat. Vlastně se mi nechce vůbec nic. Znova se otočím zády a upřu oči nad vrcholky stromů, směrem k západu. Stmívá se, slunce barví nebe do ruda. Touhle dobou už museli Reznora dávno dostat, v lepším (či snad horším?) případě vykrvácel, pokud se k němu nevrátil někdo z té tlupy zrádců.

[i]Idioti. Možná jsem nakonec měla věřit spíš jemu, i když mi tak lezl na nervy s tou svou chlapskou ješitností a pitomými názory o vlcích. Jestli ho vychovávali jiní hraničáři, museli to dozajista být pěkní blbci.[/i]

Podvečerní vánek mi mírně čechrá vlasy. Teď, když je moje tvář zase klidná a vyrovnaná, vypadá překvapivě docela hezky. Vlastně i víc než jen docela. I z mých pohybů, kroku a držení těla nenápadně vyzařuje, že o tom moc dobře vím.
Nakonec se posadím, zkřížím nohy v kolenou a složím ruce do klína. To by si jiná dáma v šatech nemohla dovolit, jenže já mám na sobě navíc ještě kalhoty, takže si s ničím nedělám starosti. Z Aurina už stejně strach nemám. Dokonce krátce položím dlaň na místo vedle sebe na znamení, aby tam nestál jako socha a taky si sednul.

[b]"Zcela možná ne, ale rozhodně z velké části. Ten pes ji naprosto ignoroval. Nejen, že se nevrátil, absolutně si jí nevšímal ani když ho přímo držela za obojek. Ale to už je teď jedno."[/b]
Okázalým pohybem si uhladím záhyb na sukni šatů. Zajímalo by mě, jak daleko jsou odtud vlci, kteří Daga odlákali a v podstatě mě dostali do téhle "bryndy". Ne, vlastně ani nevím, jestli jsem teď na tom lépe nebo hůře. Pokud se mi podaří Ladranta přesvědčit, že mi opravdu nejde jen o peníze ale i o jakýsi škodolibý pocit zadostiučinění, že starosta a zbytek té jeho pokleslé rasy, které je plné město, utřou nos... Nu, třeba je to ta první možnost.
[b]"Kron,"[/b] opravím Aurina krátce. Pár vteřin mlčím, jako kdybych si rovnala myšlenky. [b]"Zaujatý? Ne. Jen jsme se u něj byli zeptat po zásobách a i když jsme odešli s prázdnou, aspoň nás kus doprovodil. Ani nemyslím, že by s námi chtěl zůstat natrvalo, dokud všechno nevyřešíme. Teď už je dost možná na cestě zpátky k domovu. Reznor... A možná Doran. Přinejmenším ten první měl původně v plánu ´pobít co nejvíc těch šedivejch sviní´",[/b] nakrčím zhnuseně nos. Přetvářka v tom opravdu není. [b]"Ale upřímně to má v hlavě mnohem víc v pořádku než všichni ostatní. Hlavně je samostatnější. Nebo spíš byl, že,"[/b] ušklíbnu se trpce.
Další chvilka mlčení. Vypadá to na jeden z mých hlavních povahových rysů - když mluvím, neplácám jen tak do větru, raději si všechno nechám nejdřív projít hlavou, pokud je potřeba a mám dost času. Vím mnohem lépe než leckdo jiný, jak jediné neuvážené slovo může pokazit všechno, co se jen zničit dá. Otázku, co jsem tedy měla v plánu, když ne vyzabíjet všechny vlčí smečky v okolí, nechám nezodpovězenou. Místo toho stočím k Aurinovi pohled, ve kterém se zračí již mnohem méně pohrdání a posměchu než před chvílí. Možná se mi v očích zablesklo i něco jako porozumění a přátelskost, ale to mohlo být jen zdání.
[b]"Neměla jsem žádný plán. Nebylo možné nějaký vymyslet, když jsem ani nevěděla nic o pravých příčinách všech problémů. Ano, opravdu mi bylo jasné, že vlci neútočí jen tak pro nic za nic a sami od sebe, neptej se."[/b] Úšklebek. [b]"Chtěla jsem nejdřív zjistit, jak se věci mají, a podle toho se i zachovat. Je pravda, že bych neměla zábrany zbavit se těch, co by mermomocí chtěli dostát starostova příkazu v pravém slova smyslu... Ale to už je teď úplně jedno. Jsou mrtví všichni. Jenom o tom ještě neví."[/b]

[i]Doufám, že se nestačí vrátit do města pro posily. Mám čím dál větší chuť vypořádat se s nimi jednou pro vždy. Krona, toho nechám být, ten se k nám přichomýtnul náhodou a nedržela ho žádná loajalita k vůdci, který ho ještě ke všemu platil. Ne. Hlavně Kira si to, jak se říká, "slízne". I kdybych ji měla nahánět po všech čertech.[/i]

Okamžik počkám a dám tak Ladrantovi prostor pro odpověď a další otázky. Samotné mi ale v hlavě vrtá jiná, mnohem důležitější věc. Teď, když už jakž takž vím, do čeho jsem se zapletla, měla bych zjistit, jak z toho ven.
[b]"Les má duši,"[/b] promluvím znenadání. Oči jako dvě bezedné, [i]temně modré[/i] studny se upírají na muže vedle mě. [b]"A nemyslím tím zrovna vlky. Nebo snad nemám pravdu? Zrovna ty bys to mohl vědět. Dřív nebo později dojde stromům trpělivost. Možná by stačilo jen to trochu... Urychlit."[/b]

[i]"Tušil jsem, že se věci pohnout jakmile se vlci vloží do situace. Ale bylo špatné vnést mezi ně jiný rozum..vím to já, ale čas ukáže, jak moc to bylo osudné. "[/i]

Zatím co Teranell usedá a pomalu začíná mluvit. Mé kroky se přiblíží k ní. Původně jsem si nechtěl přisednout, ale je pravda, že ani stát nemusím. Proto klesnu na kolena, stále po levé straně, avšak tak, abych viděl její tvář stejně tak jako ona moji.

[i]"Vím, že ignoroval. Nevím o psu, který by dokázal odolávat volání."[/i] Prolétne mi hlavou, když se Teranell zmíní o chování Kiřiny psa.

Její další slova, již mají důležitější význam. A proto se mé oči zaměřili pouze na ni. Zdám se uvolněný a sebejistý. Ruce do sebe zapleteny.

Ne všechna slova, která žena vyřkla se mi zamlouvají. Z její neutrality se raduji a zároveň mi z ním mrazí v kostech. Nevím proč, ale při pauze, kterou přichystala, se jen nadechnu.

Poslední dodatek, nebo snad otázka. Má v sobě podstatu všeho o co se snažím. To je proč tu s ní mluvím, proč jsem zde, proč jsem se ukázal.

[b]" Narmoiva Taurë."[/b]

Vyklouzne mi z úst. Jako elfa, by neměl být pro tebe problém porozumět. Vlastně jsem ani nic neřekl. Je to jen elfsky řečeno „Vlčí Les“.

[b]"V tom je ten klíč. Ale ani já nevím jak tuto souhru, toto volání do zbraně spustit. Vlci zaútočili, protože jim to vůdce nařídil. A nebo taky ne. Možná se mílím, možná se oba mílíme a právě vlci, jsou tou pomyslnou duší zdejšího lesa. Byli a jsou tu již od nepaměti."[/b]

Pohodím rameny.

[b]"Možná jen nepřišla ta správná chvíle. Nebo snad přišla a tohle všechno se mělo stát. I když by to znamenalo, že jsme pro to byli předurčeni."[/b]

Pohled se odvrátí k nebi a poté opět k ženě.

[b]"Dost báchorek"[/b] Utnu, náhle nikam nevedoucí plácání. [b]“Nejdříve bych se zbavil družiny. Možná sehrál, maličké divadélko. Aby uvěřili, že les toho má už opravdu dost. Možná, na tvé doporučení, zajal nějaké členy, kteří by pod nátlakem přislíbili pomoc."[/b]

Oči se skloní k zemi.

[b]"Pak by se vidělo, co dál…možná to samo o sobě by stačilo. Kdo v, jak moc je starosta odhodlán dostát svého cíle."[/b]

Pohled se vrátí zpět k tobě.

Ostře na Aurina pohlédnu, když z ničeho nic promluví elfsky. Podezřívavě přimhouřím oči. Odkud ten jazyk zná? Elf není a nepřipadá mi jako studijní typ, který strávil léta a léta učením někde na městské universitě. Byli snad hraničáři, kteří si jej vzali do parády, právě elfové? To by mnohé vysvětlovalo - a mnohé ztěžovalo.

[b]"Narmo úyë ilqua, Mahtar."[/b]
[i]Vlk není všechno, bojovníku.[/i]

Jsem trochu zaražená tím, jak je při jednání se mnou klidný. To se moc často nestává. Většinou lezu lidem na nervy, nebo ze mě jednoduše mají strach. Tady by se nejspíš dalo počítat s tím prvním, pravděpodobně to ale umí mistrně skrývat.
A proč ne. Nic nedám za to, když jednou zkusím dosáhnout svého "po dobrém".
Jako na potvrzení své vnitřní úvahy dovolím koutkům úst, aby se zvedly v náznaku úsměvu. Zvláštní, co to dokáže provést s mou tváří.
[b]"Neměla jsem na mysli vlky. Každý les má svoje srdce - a to většinou nebývá živé. Aspoň ne na první pohled. Určitě víš o nějakém hodně zvláštním místě s velkou silou, kde se čas od času dějí podivné věci. Třeba tam v noci v houfech chodí zvířata - nebo se tam naopak ani neodvažují pít."[/b]

Odvrátím pohled.
I kdyby takové místo bylo, je to jako jít hlavou proti zdi. On nemá schopnosti pro to, aby se mohl pokusit využít moc, která odtamtud pramení. Pokud ano, moc bych se divila. Na koho to připadne? Na mě, jistěže na mě.
Ale koneckonců... Možná bych z toho mohla vytěžit víc, než jen peníze. Kolika čarodějům se něco takového podařilo? Někteří promarní hledánímtakového zřídla celá desetiletí...

[b]"Mohla bych se pokusit probudit ducha lesa. Ale jen skrz zvířata to nepůjde."[/b]

[tab][i]Ááááá, vedle. Ale ...[/i] S mírnou dětskou radostí v očích se dívám za utíkajícím vlkem. Potom mi pohled sklouzne k vlku, který byl moc zaneprázdněn, aby jsi kamene všiml. Bohužel, z pohledu mého a hlavně jeho kořisti. Nezbývá, než rychle jednat.
[tab][i]Ale snad si nevšimne ani mě.[/i] Pokusím se co nejtišeji po špičkách rozběhnout k němu a mečem ho rychle "uklidnit". Pokud si mě nevšimne, pokusím se vést ránu na jeho záda směrem k zemi, abych nešťastnou náhodou nezranil muže, kdybych vlka díky zmítání netrefil.

Muž u stolu na vás po pozdravení krátce leč docela přátelsky pohlédne a znovu se dá do jídla. Teprve po Doranově zmínce o Sivienině zranění ho donutí ke změně pozornosti z jídla na elfku. Rychle pohlédne na její zraněnou ruku a vstane ze židle. Při Doranově zmínce o vlcích na něj pohlédně zvláštním pohledem. Zvědavým, zkoumavým.
Udělá asi jen dva kroky a uklidňujícím hlasem promluví.
"Podívám se, jestli dovolíte..."
Opatrně chopí Sivienu za ruku a malou chvíli si prohlíží zranění.
"Takže Doran... mé jméno je Jarvik," pronese jakoby mimochodem, přičemž si stále prohlíží stopy po kousnutí.
"Dobrá, něco bych na to měl. Krone, buď tak hodný a nandej sobě i svým společníkům kaši. Misek by mělo být akorát a jídla snad taky, ačkoli jsem nečekal dnes takovou hojnou návštěvu."

Obrátí se k vám zády a přejde k jedné z truhel v koutě. Třikrát otočí jakýmsi železným kotoučem, načež se ozve slabé "cvak". Jarvik otevře truhlu a vyndá malou lahvičku s čirou tekutinou, která může být stejně tak obyčejnou vodou jako cokoli jiného. Ještě si veme čistě bílý hadřík a přijde k Svieně. Odzátkuje a navlhčí hadřík tekutinou z lahvičky. Ten pak přitiskne na Sivienino zranění, která nedokáže potlačit bolestné syknutí. Zdá se však, že bolest byla jen chvilková. Jarvik hadříkem obváže ruku a udělá jednoduchý uzel.
"Alespoň hodinu si to na ruce nechte, pak to můžete sundat, slečno..." čeká patrně, že se také představíš.
Na každá pád se Kron mezitím ujal svého úkolu a nandal každému z vás přibližně stejně velkou porci žlutozelené kaše, která celkem i slibně voní.
Jarvik mezitím rozmístil kolem stolu další židle, takže si všichni můžete konečně pohodlně sednout.

"To kousnutí je doopravdy vlčí. Vidím, že jste tedy zažili i nějaké dobrodružství na cestě ke mně. Tomu by se měl zkušený hraničář jako ty, Krone, umět vyhýbat," pronese váš hostitel popichovačně nicméně žertovně ke svému, zdá se, starému známému.
"Povězte tedy, proč jste vůbec za mnou přišli?"
Ačkoli se Jarvik nedívá vyloženě na nikoho z vás, Kron hodil významný pohled na Dorana.

---------------------------------------------------------------------

Siviena: 5 Pěkný příspěvek. Myšlení, pocity... :-)
Doran: 6 Zajímavé úvahy, věcnost. :-)

[i]Ježišmajra, on ho sežere!"[/i] Zděšeně čumim na tu krev valící se z vlkovy tlamy. Během vteřiny se otočim ke Kyrovi a s trochu naštvaným pohledem (a zděšeným) na něj zařvu.
[b]"To ho necháš roztrhat?!"[/b] Hlas mi přeskakuje z nízkých do vyšších tónů.

Zase se ale neodvažuju do něj strčit, přeci jen moje křehká malá postavička lehce přijde k újmě, zvlášť když jsem cvičená v alchymii a ne boji. Takže doufám, že Kyro rychle zareaguje.

Pokud ano, odlehčeně si oddechnu a trochu se uklidnim. Ale ne moc, páč dokud ten barbar nebude v pořádku, asi mnou budou projíždět záchvěvy mírné hysterie. Přeci jen člověk žraný zaživa [i]Brr[/i]

Pokud ne, kopnu ho do holeně a dosti nevybíravě do něj strčim s pohledem nasraný saně.

Pohledem poděkuji Doranovi, že se zmínil. Já už jsem na to asi moc unavená, obvykle se s bolístkami chlubím hned. Když muž přijde ke mně, aby si ránu prohlédl, nijak mu nebráním, spíš naopak. Zaujalo mě, jak zareagoval na zmínku o vlcích a dala bych nevímco za to, abych věděla, jak se na nás teď kvůli tomu napadení a mému pokousání dívá...
Muž, co se tak ochotně ujímá ošetření mého zranění se jmenuje Jarvik. [i]Zvláštní, myslela jsem, že si bude říkat Doubek? Nebo to měl být název místa?[/i] civím trochu zmateně střídavě z Krona na Jarvika. Poněkud zkoprnělá čekám, co bude dál, teplo a útrapy celodenního putování na mě doléhají teď dvojnásob, prakticky se mi skoro nechce ani myslet, natož cokoliv říkat. Což také znamená, že pro tuto chvilku budu velmi poslušný pacient.
Když ke mně Jarvik přijde, jsem naprosto pasivní, prostě ho nechám dělat, co uzná za vhodné. Alespoň chvilku. Ona bolest, zvlášť ta štiplavá a pálivá dovede docela vzburcovat.
[b]"Jauvajs!"[/b] zaběduji jako malé dítě. Být víc ve formě, nebudu tolik skuhrat....
[b]"Promiňte...obvykle tak nevyvádím,"[/b] kývnu s trochu mrzutým šklebem, jakmile bolest poleví.
[b]"Jmenuji se Siveina, pane Jarviku. Děkuji vám..."[/b] přesunu se váhavě ke stolu, kde už Kron nachystal porci i pro mě. [i]Hlavně neusnout a nebrobrat se s hlavou v misce...[/i] Tak tak potlačím zívnutí, když usednu na místo. Popřeji všem dobrou chuť a krátce poté, co se pustím do jídla. Zaslechnu to popíchnutí a trochu mi to zacuká v koutku úst, jako by se moje jízlivé já chtělo přidat. Nakonec ale to skřítě zívne a mávne nad tím rukou. Když se nás Jarvik začne ptát, dělám že tam nejsem. Nebo že jsem velmi zaujatá jídlem a vylízáním misky do sucha, ať už si o tom kdokoliv z přítomných pomyslí, co chce. Po očku trochu prosebně kouknu na Dorana.

Posadím se a po očku sleduji Jarvikův postup při ošetřování.
"Děkuji."
Prohodím směrem ke Kronovi s upřímným pohledem a dám se do kaše. Je výborná, ostatně, hald je kuchař nejlepší.
[i]Možná by mi mohl Jarvik říci něco o zvláštnostech v té truhle...[/i]
Kouknu s pozvednutým obočím na truhlu, jestli v ní ještě něco nezahlédnu. To už se ale posadí i náš hostitel.

[i]Je to tu...proč jsme vlastně zde? Věděl jsem, že ta otázka přijde, ale jak na ni odpovědět?[/i]
Dám si další lžičku kaše abych ještě získal čas na přemýšlení.
[i]Každopádně druid to nebude, alespoň ne zkušený, to by už o naší příhodě s vlky věděl...[/i]
Ani nemusím hrát hladového, neboť v žaludku mi kručí tak hlasitě, jakoby venku vyli vlci. Dojím a poslední zbytky nabídku Mattovi. Tohle on ale nechce, na vegetariánství nikdy moc nebyl.
"Nemáte kousek masa pro moji fretku, on Matt moc zeleninu nemusí..."

[i]Proč jsme tu...?[/i]
Podívám se na Sivienu a zahlédnu její pohled.
[i]Dobrá...takže otázka se nám scvrkla na ´proč jsem tu já?´ Šel jsem pomstít svého otce tím, že zabiji co nejvíce vlků. Když jsem se ale dozvěděl, že to nejsou oni, kdo může za jeho smrt, neb viníkem je město, které vlkům zabírá území a tím je vyhání z jejich teritorií a vyvolává v nich agresi. Takže v podstatě jsem zde jenom proto, abych ochránil Sivienu...[/i]
Pohladím Matta a rychle se rozhodnu pro odpověď.
[i]Ale ten problém s vlky je třeba vyřešit, zeptám se ho na to.[/i]
Nasadím příjemný výraz a začnu vyprávět.
"Před několika dny mi zabili otce. Vím, že to byli vlci, a tak jsem se rozhodl ho jít pomstít. Na cestě jsem potkal skupinku dobrodruhů, jež měla stejný cíl jako já, nýbrž od jiných lidí. Dozvěděl jsem se, že je vyslalo město, které chce vlky vyhnat, aby mělo větší prostor pro těžbu. V tom momentě nás ale vlci napadli a rozdělili. Já musel zůstat chránit skupinku, ve které jsem zbyl."
Kývnu očima po Sivieně.
"A Kron nám řekl, že ty budeš vědět o vlcích nejvíce, proto jsme se vydali za tebou.
Nyní je můj cíl v podstatě stejný. Chci pomstít otce, ale ne již tím, že vybiji vlky, ale tím, že něco udělám s tou těžbou, protože nyní už vím, že to je město, které je viníkem otcovy smrti. Chtěl jsem se proto s tebou poradit, zda bys mi neporadil."
Opřu se o opěrátko židle a položím ruce na stůl na znamení, že poslouchám.
Pak si ale ještě něco vzpomenu a vyhrknu:
"Nevíš náhodou něco o nějakém Barbarovi doprovázeného elfkou? To byla ta skupinka, jež se nám ztratila..."

Jsem v prdeli. To je asi jediné, co se mi momentálně honí hlavou. v šoku ještě bolest z kousnutí necítím tolik, kolik bych asi měl, to nic nemění na tom, že si fatálnost situace uvědomuji.
Křičím. trochu bolestí, trochu v naději, že to pomůže. To dělá každý, když neví, jak dál. Samozřejmě, nevzdávám to - vlka se snažím setřást pořád, jak jen to jde se mu snažím vykroutit z jeho spárů. Kopu kolem sebe ve snaze zbavit se jeho tlamy v mé ruce.
Toho blázna, co k nám hodil kámen, si nevšímám. Kamenem přece vlka neodežene! Akorát na sebe přivábí pozornost.
"Chcípni! Chcípni! Chcípni!" řvu a zběsile kolem sebe mávám pěstmi.
Teď zhebnout nemůžu. V potupě, na zemi, před zraky cizince? Ne. Ať to na mě zanechá jizvy - za každou zabiju smečku vlků. I kdyby mě to mělo přivést až na kraj světa. Zatím jsem jen na kraji svých sil...
"Teranell!" ozve se ještě lesem z mých úst.

Bylo to rychlé, jednoduché a snad až příliš snadné. Poslední vlk, který se stále ještě nechtěl pustit barbarovy ruky, a tak se jakýsi člověk rozhodl mu to vymluvit. Probodl ho mečem. Není pravda, že by to vlka na místě zabilo. Jen pustil barbarovu ruku a poodběhl několik sáhů od místa boje. Brzy však padl na zem. Ztratil příliš mnoho krve.
Barbarova ruka je velmi ošklivě poraněná (a bolest je ještě ošklivější), nicméně je naživu.

------------------------------------------------------

Kyro: 1
Senthain: 2
Hyperborias: 2

[tab]Sleduji vlka padajícího k zemi. Sleduji, jak se jeho tělo chvěje v marném boji o život. Sleduji praménky krve, které z něj vytékají. Je mi ho trochu líto. Je to jen zvíře, a ty většinou zabíjejí jen z hladu, ne pro potěšení, nebo pro moc, jako lidé.
[tab]Podívám se na barbara výrazem, jenž připomíná zlobící se matku při načapání svých ratolestí po nějaké lumpárně. Matku ptající se: "Co se tady dělo?"
[tab][i]Jak to bylo? Kdo byl vlastně lovec a kdo oběť? Tento chlápek se tu jistě neprocházel ozbrojený jen tak. Nechtěl ty vlky ulovit? [/i]

[tab]Až po chvíli si všimnu, že je ošklivě poraněn. Nevěnuji tomu navenek zvláštní pozornost.
[tab][i]Však ona se o něj Senthain určitě postará. Ženy mají vždy slabost pro urostlé muže a válečníky, pokud jim teda zrovna nezabíjejí děti, nezapalují střechu nad hlavou a je samotné neznásilňují. Jsem zvědavý, kdy se zase vydáme na cestu.[/i]
[tab]Raději jdu dál od nepříjemné přítomnosti zraněného barbara. Zamířím si to k mrtvému vlkovi. Párkrát do něj šťouchnu mečem, abych se ujistil, že je opravdu po něm. Poté si k němu kleknu a o kousek jeho čisté kůže si otřu svůj zakrvácený meč. Rozhlédnu se pro okolí a sám sobě si tiše položím otázku:
[tab][b]"Nebyla by z něj dobrá večeře?"[/b]

[i]No... vyvíjí se to líp, než jsem čekal. Nebo hůř?[/i]
Vlk mě pouští a po chvilce chcípá. Alespoň to tak vypadá. Co víc jsem si mohl přát?
Pomalu se posadím a porozhlédnu se. Už alespoň vím, kdo ho sejmul. Srab. Měl mě mu nechat na pospas. Přijít, propíchnout ho, nedat mu šanci. Ta bestie si to zasloužila, ale takhle končit nemají. Mají končit uhnaní, hladoví a vysílení, se šípem v boku a umírat dlouho a bolestivě. Tohle bylo moc rychlý, zbytečně.
Zamžourám kolem a neporaněnou rukou chytám pramínky krve tekoucí z té rozdrásané.
"Eh," odkašlu si unaveně a podívám se na vraha vlka, který si zrovna utírá meč do své mrtvé oběti, "Díky."
To je vše, co k tomu řeknu. Snad ne nevděkem, ten si nezaslouží, ale spíše vysílením.
Pomalu se pokusím zvednout (a nekřičet u toho bolestí, i když vím, že to bude obtížné). "Dobrá... eh... večeře? Jedl jsi někdy vlčí maso?" podívám se na něj co nejhrůzostrašněji, jak to dokážu, i když vím, že v této situaci to nebude co platné. Ani já sám bych si to nevěřil.
"Zabodovals. Ale, prosímtě, mohl bys mi... eh... au... pomoct?" zaskuhrám bolestivě.

[i]Hmmmm, to jídlo je opravdu lahoda, hlad nehlad. Nic takového jsem ještě nejedla, asi se zeptám na recept,[/i] napadne mě, zatímco bedlivě poslouchám Dorana, který se chopil role mluvčího. [i]Má to u mě. Docela ironie, většinou lidé i nelidé mého povolání nebývají u hraničářů právě oblíbení.[/i]

Zaujata Doroanovými dalšími slovy zvednu trochu oči od misky s jídlem. Slova o pomstě se mě někde v hloubi duše dotknou. Vlci se mstí za les a my se mstíme vlkům...nebo alespoň starosta města by tomu byl rád. Co se mě týče, raději bych se dopátrala opravdové příčiny toho pozdvižení, na zápasení s vlky se necítím. A necítila jsem se na ně, ani když jsem z města odcházela. Ale teď bych možná přeci jen mohla trochu doplnit Doranovo vyprávění.

[b]"Ta elfka, na kterou se Doran ptá, byla pověřena řešením problému s vlky,"[/b] pokusím se nelichotivou skutečnost trochu zmírnit v náš prospěch. [b]"Já jsem se jí vlastně jen nechala najmout na práci, tím, že jsem se vyměnila s kolegou, co přebral, poslední dny jsem si zrovna moc ve městě nevydělala. Doufala jsem tedy, že mimo město to bude trochu lepší. Kvůli vlkovi se naše skupinka rozdělila. Lépe řečeno, kvůli tomu vlku, co mě pokousal. Ten barbar celý vzteklý vyrazil za ním, a elfka pak běžela dohnat barbara, aby ho přivedla k rozumu...Když nám zmizeli z očí, kvůli mému zranění jsme si to namířili k Vám,"[/b] dokončím unavený proslov a jeden malý, vděčný úsměv věnuji Doranovi.

[b]"Hmm"[/b]

Označení toho, že jsem se nad tvými slovy zamyslel. Pohled, který míří stále do tvé tváře, však naznačuje, že nesouhlasím nějakou částí tvého plánu.

Rukou se lehce škrábu na trništi, které již mou bradu zdobí několik dní.

[b]"Nerad bych probouzel ducha lesa. Nevím, ale zatím se mi to zdá unáhlené. Pokud by se "nám" povedlo udělat dostatečný rozruch. Jistě by vzali do zaječích a pokud by se jeden náhodou vrátil zpět ke starostovi, tím lépe"[/b]

Chvilku se odmlčím.

[b]"Duch lesa je moc velký risk. Pokud by se s ním něco stalo. Stačilo by i obyčejné narušení, vše v lese by se v tom nejmenším zbláznilo. Neříkám, že mě to již nenapadlo, ale rád bych si to ponechal až budeme vědět, že jiné východisko není."[/b]

Hlava se zakloní, abych si mohl prohlédnout nebe, které se připravuje ke spánku. Je mi jasné, že důležité rozhodnutí musím projednat ještě s radou. Jen ještě nevím jak dopadne jednání s touto ženou.
[i]"Je až moc sebejistá, přemýšlí několik kroků dopředu. Může to být výhoda. Jenže také již má dobře naplánovaný svůj postup a jednání. ještě že již nějaké znám...no uvidím zda mě něčím překvapí. "[/i]

[b]"Do zaječích nikdo z nich nevezme."[/b]
Ostrý tón, který znenadání zazní v mém hlase, a šlehající plameny v ocelově tvrdém pohledu stříbřitých očí dají dost výmluvně najevo, co si myslím o nápadu nechat tu všivou chátru jen tak utéct. Když se ale znova nadechnu, vyjasní se moje tvář stejně rychle jako letní nebe po bouřce.
[b]"A jaký rozruch bys měl asi tak na mysli? Mám ti tu pobíhat po lesích a čarovat iluze? Ano, jsou slepí, neschopní a bezmocní jako právě vržená štěňata, ale to neznamená, že se nechají beze všeho oblbnout."[/b]
Krátce zvednu hlavu; chřípí se mi na okamžik rozšíří jako větřící šelmě.

[i]Necítím kouř. Oheň se tu nejspíš nemají právě v oblibě.[/i]

[b]"I kdybych chtěla, aby se někdo z nich vrátil do města, k čemu by to bylo? Jich je víc. Vždycky jich bude víc. A až se vrátí příště, vlci si s nimi neporadí. Ani ty ne."[/b]
Nebyl v tom pokus o zesměšnění nebo urážka. Jen jednoduché konstatování naprosto zjevného a nepopiratelného faktu.
[b]"Lidí, kteří by mě mohli nahradit, jsou plné ulice. Starosta a jeho stádo musí dostat pořádnou lekci, jinak se tu po zimě rozlezou jako potkani. Mluvila jsem s ním osobně a na odhad mi to stačilo. Když má dost arogance na to, aby poslal do hvozdu vyvraždit všechnu škodnou, nebude mu chybět nadutost ani k tomu, aby se mnou nebo s kýmkoli jiným vymetl dveře ve chvíli, kdy se projeví nesouhlas s jeho dokonalým a bezchybným plánem."[/b]

Vstanu. V tuto chvíli očividně nehodlám v rozhovoru pokračovat a podle všeho si ani nepřipouštím, že bych coby zajatec na něco takového vůbec nemusela mít právo.
Ale jsem vlastně pořád ještě zajatec...?
Doufám, že mu tahle otázka pěkně vrtá hlavou už od chvíle, co jsem se začala chovat jako kdyby mi stačilo jednou lusknout prsty a nechat ho padnout na místě mrtvého jako utopené kotě.
[b]"Byla bych ráda, kdybys mi teď vrátil moje věci. Ušetříš mi tím čas, po který bych místo hledání mohla přemýšlet. A že je dřív nebo později najdu, to mi věř - ať se ti to líbí nebo ne. Co bylo jednou moje, ucítím na sto honů daleko. Obzvlášť tu pěknou dýku."[/b]
Medový úsměv s vyceněnými zoubky.
[b]"Až se pak něčeho najím a ohřeju se u ohně, můžem si promluvit o tom zbytku. Ještě jsi mi neodpověděl ani zdaleka na všechno, na co jsem se ptala."[/b]

[i]"Zdá se, že měla Šira pravdu. Proč já jí po tolika letech vlastně neberu vážně. Nikdy jsem si nepřiznal, že má daleko lepší čuch na mysl ostatních. Hmm je to jako, kdybych dostal pořádně za vyučenou. Na druhou stranu mě zase moc nepřekvapila. Její odpověď už teď značí že si zase bude diktovat podmínky."[/i]

Mysl mi sestavuje vše potřebné, abych si naplánoval další mé kroky.

Oči stále pozorují Teranell i když již vím o co se pokusí. Ruce stále zaklesnuté do sebe, vyčkávajíc jediného náznaku pohybu.

To se však prozatím neděje a já tak poslouchám z Taranellin úst to co již dávno vím.

Hodnocení starosty mě donutí usmát se. Byly přesné a ani já sám bych to lépe neřekl. Asi právě proto mi dělá takové starosti.

V tu chvíli se Teranell postaví a rozhovor postrčí úplně do jiné oblasti. Začne si diktovat podmínky a jako ta, která to zde teď ovládá, se bez všech okolků sune k jeskyni.

[i]"Nepřekvapila..."[/i]

Taktéž vstávám, ruce podél těla, oči se zarývají do Teranellinin. Je očividné, že se mi její chování vůbec nezamlouvá. Těžko říci, jestli je to tím jak svůj požadavek přednesla a nebo něčím zcela jiným.

[b]"Pokud ano. Nebude tedy jistě pro Vás těžké své věci najít...právě proto že jsem je, jak již jsem říkal, neměl zájem ukrást."[/b]

Procedím mezi zuby. Tón jasně naznačuje vystřízlivění.

Ruce se stáhli v pěst, oči zužují, šlachy na rukou zesilují. Tvář však stále upnutá na tvář Teranell.

[b]"Jezde, přemýšlejte, vrátím se až měsíc bude v půli své cesty. A ještě něco, již nic podobného nezkoušejte. Stále vás beru více jako spojence než zajatce, ale vše se může změnit! Vrrrrr vrrr"[/b]
---
Snad jsem chtěl ještě něco doříci. Možná pár jedovatých poznámek na tvé chování. Však to vše zmizelo pod skoro dokončenou proměnou. Ruce a nohy se změnili v silné vlčí tlapy. Tělo porostlo zářivě černou srstí a hlava se jako poslední upravila do již předpokládané vlčí podoby.

Slova se změnila ve vrčení a přátelský úsměv v cenící se tesáky. Celkově před tebou momentálně stojí velký černý vlk. Jeho oči mají až zajímavou světle modrou až bílou barvu.

Jeho postoj není útočný, jen nejspíše vyčkává jak se zachováš ty. Již necení zuby, však občasné vrčení si nejspíše nemůže odpustit. Kdo ví co to znamená.

Tvůj rozhovor s mužem, který si říká Aurin Ladrant, trval poměrně dlouho. Slunce již dočista zapadlo a nad krajem se setmělo. Je to poměrně zvláštní, ale teprve ke konci vašeho rozhovoru si všimneš podivné aury kolem Ladranta. Už si potkala pár kouzelníků, ale tohle se magické auře podobá jen velice vzdáleně. Spíše to vypadá jako nějaký druh přírodní síly. Barva aury je bílošedá, ale co to znamená, o tom se můžeš jen dohadovat. Během jeho přeměny sice jaksi nemůžeš odtrhnout zrak od jeho měnící se postavy ve vlka (čehož následně velmi lituješ - hnusný pohled), ale i přesto si všimneš, že jeho aura poněkud narostla. Nyní před tebou stojí velký černý vlk a očividně vyčkává tvou reakci. Náhle se však prudce otočí.

Přiběhne k vám, již o poznání menší (oproti Aurinovi) vlk (nebo vlčice) a hlasitě zavyje. Dlouhou chvíli na sebe upřeně hledí. Nejsi si jistá, co to má znamenat. Skoro to vypadá, jako by se na něčem "domlouvali".

------------------------------------------------------------------

Piš stále šeptem pro Aurina.

Už v průběhu proměny cítíš, jak se k tobě přibližuje Šira. Prudce se otočíš. Přiběhne k tobě téměř hned po dokončení tranformace ve vlka. Cítíš z ní strach, rozrušenost a naléhavost.

[i]"Aurine, rychle! Potřebujeme tě. Musíš se vrátit. Han přiběhl. Řekl špatnou věc. On a Lyns navzdory tvému příkazu zůstaly u barbara a chtěli si s ním ještě nějakou chvíli pohrát. Lyns na něj zaútočil. Objevili se tam však nějací lidé. Han utekl. Lyns byl zabit. Nebyla to ta skupinka, byl to někdo jiný. Skupinku jsme sledovali. Jsou teď u tvého otce."[/i]

Chvíli se snažíš zpracovávat novou informaci, ale Šira nepřestává ve výčtu špatných zpráv.

[i]Hodně vlků ta novina o Lynsově smrti rozrušila. Víš, že to byl přece vůdce té druhé smečky, která se s námi spojila v jednu. Mezi vlky bývalé druhé smečky nastalo rozrušení. Všichni se začali vzájemně napadat. Mekel při tom byl ošklivě zraněn. Nakonec se mně a Ronovi podařilo je všechny celkem uklidnit, ale bojím se, že ne na dlouho. Ron je teď na to sám. Já běžela pro tebe. Musíš se tam vrátit a promluvit jako vůdce. To je zas na nějakou dobu srovná. A Mekel... je na tom velmi zle...[/i]

Přemýšlíš nad jejími slovy a velmi tě zasáhne zpráva o Mekelovi. Zvláště proto, že víš, že mu patrně nebudeš schopen pomoct. Leda, že bys ho mezitím donesl ke svému otci. Ale co s tou elfkou? A smečku zatím nechat, ať jí velí Šira s Ronem?

Jarvik vás po celou dobu vaší řeči bez hnutí poslouchal a nic neřekl. Teprve až jste domluvili, pohlédl s výrazem soucitu na Dorana.
"Tvého otce je mi líto Dorane. Věř mi však, když ti řeknu, že pomstou život otci ani nevrátíš, ani neulehčíš svému svědomí. Nikdy nenajdeš toho vlka, který zabíjel. To však ale není ani tak moc důležité. To, na co byses měl ptát je PROČ zabíjel."

Přesune svůj pohled k Sivieně a torchu se usměje. V tom úsměvu však není žádná vřelost nebo sympatie, spíše jakási radost z poznání.

"Vy máte zajímavý příběh slečno. Ve městě jste si moc nevydělala, a tak jste to radši zkusila v lese... a když jste město opouštěla, pro jistotu jste se převlékla za někoho jiného. Musela jste si vydělávat něčím, díky čemuž vás chtěl starosta zřejmě udržet ve městě. Asi jste měla docela talent, že?"
Celou dobu máte pocit, že si Jarvik ze Sivieny trošku utahuje a že moc dobře zná odpověď na všechny položené i nevyřčené otázky.
Nakonec se obrátí znovu k Doranovi s poněkud vážnějším výrazem.

"Oceňuji tvou upřímnost Dorane a také to, že si byl schopen přehodnotit svůj původní záměr. O vlcích bych vám mohl vyprávět celé hodiny. O jejich metodách lovu. Jakmile mají schopného vůdce, uloví prakticky cokoli. Jejich hierarchie je poměrně složitá a způsob komunikace na mnoha úrovních. Věděli jste například, že pokud se na vás jeden vlk upřeně kouká, všichni vlci ze stejné smečky se začnou dívat stejným směrem, ať už jsou jakkoli daleko? Zajímavé, nemyslíte?"
V jeho hlase je však náhle cítit jakási trpkost.

"Škoda, že ne všichni si myslí, jaká jsou to obdivuhodná zvířata. Už jenom to, že si Terif najal lidi na tak odpornou práci... to se musí zarazit."
Při jméně, které vyslovil se oba zarazíte a podíváte na sebe. Ani jeden z vás nevíte, kdo to má ten Terif být. K Doranově otázce ohledně barbara se Jarvik buď ještě nedostal nebo ji zapomněl. Nebo jen nechtěl odpovědět.
Nyní zadumaně chodí po místnosti a očividně přemýšlí.

----------------------------------------------------------

Siviena: 3+4
Doran: 6

Chvíli poslouchám Jarvika, který se snaží Dorana povzbudit a nasměrovat jej na lepší cestu, než po které se jeho způsoby a myšlenky ubíraly doposud. Když se jeho pohled stočí na mě a já vidím ten jeho úsměv, celá jaksi povadnu.

[i]No, tak doufám, že mě nevyhodí ven, protože nejsem člověk, odpovídající jeho morálním představám. Jde to se mnou z kopce, když mě dovede prokouknout kde kdo...No, když už ale na to kápl, asi by byla hloupost zapírat...i když mě mazáci tvrdili, že mám lhát, dokud se nikdo nevytasí s opravdu přesvědčivým a jasným důkazem o opaku.....[b]jenže mě už to unavuje!!![/b][/i] zakvílím v duchu, abych měla pokoj od té nerozhodnosti.
Takže Jarvikovi na jeho otázku neochotně, přesto ale znatelně přikývnu.

[i]No, na druhou stranu by si mě ale nemusel tak dobírat, snažím se jen přežít, nic víc.A ještě nikdy, nikdy jsem neokradla nikoho, kdo by měl do kapsy hluboko, a stejně tak nemám na rukou ničí krev a to nemůže říct každej..[/i] usadí se mi na tváři trucovitý výraz, který by slušel spíš desetileté dívence.

Jarvik ale pokračuje ve svém monologu a mně se zas tak nevěnuje, jak jej ale tak poslouchám, nejsem si jista, jestli se z toho můžu radovat. To co říká je zajímavé, to jistě, možná to dokonce v budoucnu využijeme ale...pak se zmíní o jméně, které slyším poprvé v souvislosti s naším úkolem. V paměti zapátrám, jak se k sakru jmenuje starosta města...

[b]"Terif...Vy se s ním osobně znáte?"[/b] opatrně položím otázku, která by mé paměti mohla pomoci.

Chvíli ještě poslouchám, jako bych čekal, jestli ještě něco starý hraničář nedodá.
"Děkuji, že jste nám zopakoval všechno, co již bylo řečeno. Sami víme, že je to třeba zarazit, proto jsem tady..."
[i]Zdá se, že Doubek má trochu pomalejší způsob uvažování...[/i]

"Předpokládám, že Terif je nějaký starosta, nebo správce města ne? Podle toho jak o něm mluvíte a v jaké souvislosti..."

[i]Nikdy jsem o něm neslyšel, ale...Doubek už mě začíná štvát.[/i]
"O metodách lovu vlků toho vím hodně, ale to není to, co jsme sem přišli probrat. To, proč jsme tady jste už vlastně vyslovil, jde nám o to, zarazit řádění vlků, a to zřejmě způsobem...jakým? Pobít je nemůžeme, a tak bych vás požádal, abyste rozvedl svou poslední myšlenku..."

[i]Snad ho to trochu rozkolébá k akci...[/i]

"Mimochodem, mám ještě jednu prosbu, myslíte, že bychom zde dnes mohli přespat? Přece jen je již přítmí..."
[i]Otázka ze slušnosti, předpokládám, že to bere jako samozřejmost...stejně jako já.[/i]

[b]"Nechej si ty zdvořilosti,"[/b] mávnu odmítavě rukou, když mi opět začne vykat, navzdory tomuto malému přátelskému ústupku se ale zatvářím podrážděně. [b]"Nikdo neříkal, že mě chceš okrást, ale pokud mi nehodláš pomoct ani s takovou hloupostí, vážně nevím, jak daleko to takhle dotáhneme."[/b]

Nejspíš jsem chtěla dodat ještě něco dalšího, ale Aurin mě přeruší.

[i]Výborně, nafoukaný až na půdu. Zeron najdu i bez něj, ale tahle zkouška mi nádherně ukázala, jaké ochoty se od něj dočkám. Požaduje ode mě pomoc a sám nehne prstem ani pro takovou hloupost, která by ho nic nestála.[/i]

Upřený pohled mu oplácím s takovou neústupností a neochvějným klidem, až se to zdá divné. Nějakou reakci v kamenné tváři vyvolá teprve Ladrantovo zavrčení. Neznělo to jako zvuk, který by mohl vydávat člověk...
Jak sleduji, v co se tak náhle začal docela obyčejný muž, se kterým jsem se doteď bezstarostně bavila, měnit, oči se mi rozšíří překvapením - a zároveň dostanou úplně jinou barvu, ostrou, dravčí žlutou, s úzkými kočičími štěrbinami místo kulatých lidských zorniček. Teď už mu musí být jasné, jak prozrazují všechny moje pocity, ale sper to čert.
Bezděčně o krok ustoupím a hlasitě se nadechnu - jen abych v příštím okamžiku sykla skrz zaťaté zuby znechucením, jak Aurinovo tělo prochází odpornou transformací. Konečně si však naplno uvědomuji, co znamenala aura, kterou jsem kolem něj viděla, a všechny ty mrňavé náznaky o spolupráci s vlky větší, než je u normální lidské bytosti možné...

[i]Bohové... Vlkodlak.[/i]

Možná to tak občas nevypadá, ale i ti z nás, kteří se přestěhovali do měst, aby přežívali obklopeni tou prašivou, přemnoženou rasou, která si říká lidé, stále uchovávají v srdci zpola zapomenuté zvyky a úctu k Prvorozeným. Alespoň tak se jim říkalo tam, odkud pocházím - jsou prý snad ještě starší než my.

[i]Zvyky a úcta...[/i]

Než ale stačím cokoli říct nebo udělat, na scéně se objeví další vlk. Trhnu sebou a okamžitě se začnu chystat k obraně, nakonec se ale ukáže, že není čeho se bát. Snad. Mezi zvířetem a Aurinem probíhá jakýsi druh konverzace, pro mě nesrozumitelné a neuchopitelné, a to nikdy nevěští nic dobrého. Vždycky chci vědět, co se kolem mě děje, tato situace se mi nelíbí.

[i]Může mi teď rozumět?[/i]

[b]"Co se stalo? Našli jste něco?"[/b]
Vnitřní napětí závratnou rychlostí vzrůstá.
[b]"Aurine!"[/b]

"Ano, znám se s ním osobně," odpoví prostě Doubek na Sivieninu otázku.
Pak se však slova ujme Doran.
Jarvik se z nějakého, vám neznámého důvodu, usmívá při každé druhé hraničářově větě. Když Doran domluví, muž vstane od stolu, ale už se neusmívá.

"Mohli byste tu přespat," prohodí ledabyle na vaši adresu a otočí se k vám zády.
"Krone, nech nás o samotě, prosím." Kron dojde k visícímu koberci na stěně, o kterém jste si dosud mysleli, že je to jen obyčejná dekorace, ale po odhrnutí vidíte, že jsou za ním dveře. Kron vejde do dveří a zavře za sebou.
Jarvik poodejde kousek dál, mlčí a ani se nehne. Zdá se, že každá jeho věta je co nejprostší na informace. Na vaše jakékoli případné výzvy nereaguje. Až po chvíli se ohlédne a dosti dlouhou chvíli na vás hledí, zvláště pak Dorana si dlouze prohlíží, jako by stále o něčem rozmýšlel. Nakonec skloní hlavu a smutně si povzdechne.

"Nevíte nic. Dorane, možná toho víš o vlcích hodně, ale přesto tě očividně dokázali překvapit, když se vám rozprchla družina a došlo i ke zranění..."
S tím pohlédne významně na Sivienu, ale mluví dál.
"Přesto, že tuto elfku sem přivedl jenom strach z dopadení, kvůli její zlodějské profesi a tebe sem zahnala pouze touha po pomstě, věřím, že jste oba dobří lidé a že k vám mohu mluvit otevřeně."
Sedne si na židli a ohlédne se za sebe, patrně směrem ke dveřím.

"Nechci do tohohle Krona zatahovat. Už mi pomohl dost a nezaslouží si další nepříjemnosti. Popravdě, nevím dost dobře kde začít, takže se mě asi budete muset na zbylé věci zeptat.
Nepřekvapuje mě, že neznáte křestní jméno starosty Vareky, kterým Terif je. Nikdy ho rád nepoužíval. Je to také hamižný člověk, kterému šlo vždy nejvíc o vlastní pohodlí. Patrně možná nevíte, že zásoby dřeva pro město by byly více než dostatečné, kdyby každý měsíc o půlnoci neodjížděly vozy plné dříví ven z města. Mám dojem, že Terif zásobuje sousední město, které se tak trochu chystá na válku. Válku, kterou rozpoutá proti našim dosavadním přátelům. O to se však Terif nestará. Je mu to jedno."

Doubek smutně pohlédne na stůl. Jistě jsou to celkem špatné zprávy, ale jeho smutek je nějaký hlubší.

"Nejste první výprava. Starosta už do lesa poslal partu... lovců," řekne poněkud s nechutí, "není to tak dávno a hádal bych, že mezi nimi mohl být i tvůj otec, Dorane. Nemělo se to stát, ale většina z těch mužů tu zemřela. Někdo věřil, že to odradí Terifa od jeho dalších akcí v tomto směru. Očividně ne. Myslím, že jediné řešení bude zajít přímo za chlapečkem a říct mu, co se nesluší. Patrně bude nutné ho nějak sesadit z funkce, aby nemohl dělat potíže."

Prohlédne si vás oba a tentokrát očima ulpí na Sivieně.

"Doranův názor už znám slečno. Jen si nejsem jistý, zda-li vy chcete jít do toho s námi. Pokud budete chtít, zítra ráno můžete odejít. Vlci v lese už vám neublíží..."

-------------------------------------

Siviena: 4 expy (málem tři) - dobrý RP, ale chtělo by to trochu víc aktivity. :-)
Doran: 4 - Také dobrý RP, ale hlavně snaha o posun dál. Jen mi tam chybí občas nějaký slovní doprovod Doranových gest či výrazu tváře. :-)

[i]Tak ano, zná ho osobně - i když, v opačném případě by sotva použil to evidentně křestní jméno...[/i] zamrzím se trochu, protože tahle odpověď mi moc nepomohla. Jakoby si Jarvik umínil, že neřekne ani o slůvko navíc. [i]To by mě zajímalo, odkud ho zná?..[/i] zahledím se zamyšleně na Doubka.

[b]"Děkujeme Vám. Opravdu,"[/b] pronesu zdvořila k Jarvikovým zádům. Sice jsem ráda, že se vyspím v suchu, teple a bezpečí, ale na druhou stranu mě tím má Jarvik v hrsti. [i]Možná mu už teď díky tomu dlužím ...přinejmenším zdravou kůži a já dluhy nemám v lásce. Ne u lidí, které pořádně neznám a nemám zatím důvod je mít v lásce. Achjo....[/i]

Mezitím Kron odchází vedle, aby si s námi mohl Jarvik promluvit soukromě. Trochu mě to zarazí, ale Jarvik brzy podá dostatečné vysvětlení. Popravdě, nevím, jestli bych s Kronem dokázala vyjít, až moc snadno ztratil na té cestě sem nervy.
[i]Tak vida, s tím starostou jsem se vlastně trefila. To si musím zapamatovat, je možné, že se to bude hodit...[/i] pousměji se pro sebe potěšeně. Když se ale Doubek zmíní bez obalů o mém ...způsobu života, stáhne se mi naokamžik tvářička do strnulého výrazu, zatímco mi oči zasvítí vztekem. [i]No fajn, nechcete to rovnou dát vytroubit? [/i] stisknu zdravou rukou silně desku stolu, abych se ovládla.
Následující informace mi ale v té snaze značně pomůžou.
[b]"Zajímavé. Na jednu stranu pojmenováváte věci a lidi přímo a jindy obecně. Kdopak jsou ti přátelé, proti kterým má být vedena válka?" [/b]neodpustím si trochu kousavou poznámku. [i]Zdá se mi to, nebo to, co mi říkal o těch vlcích....vlastně znamená, že ten útok měl na svědomí on sám? Podle toho, jak se u toho tváří to vypadá, že možná ano...Anebo je s ním přinejmenším nějakým způsobem spojen.....[/i]

[b]"No, je pravda, že bych se odsud nejraději co nejrychleji zdekovala. Ale za tu cestu jsem se stala dlužníkem rovnou několika lidí, v tom dobrém i špatném slova smyslu. Nejsem žádná světice, ale dluhy po sobě nenechávám nikdy, pokud to jen trochu jde.
Takže...Pokud jde o potopení Terifa, jsem pro. A myslím, že v tomhle bych mohla být dosti nápomocná - nebýt jeho, žádný vlk by mě neměl důvod pokousat,"[/b] zamračím se.
[b]"Doranovi toho také nedlužím právě málo, ale přiznám se, že tenhle dluh splatím dobrovolně, dokonce i ...no, to je teď jedno,"[/b] zamluvím honem svoji přílišnou upřímnost.
[b]"Jo, do Terifova sesazení s Vámi půjdu,"[/b] rozhodnu se a hned poté zívnu. [b]"A teď...když už máme tak hezky jasno, co tak jít spá - áát?"[/b] zívnu podruhé, tentokrát už na plnou pusu. [b]"Plány počkaj dozítřka..."[/b] dodám potichu.

"Tak nevím nic? Zkus si zavelet skupině, kde byl někdo takový jako Teranell, aby zůstala pohromadě, když je neznáš ani pár hodin! A vůbec..."
[i]Nehodlám se rozčilovat.[/i]
Uvelebím se tedy v židli, abych dal najevo, že jsem již zcela klidný a poslouchám Doubka se Sivienou.

[i]Tak můj otec byl v předešlé výpravě. Na vlky! Proč...proč by jim chtěl ubližovat? No jo, byli jsme v docela svízelné finanční situaci. A starosta jistě dobře platí. Starosta! Ten je odpovědný za otcovu smrt![/i]

Bouchnu pěstí do stolu.
"Já vám pomůžu! Teď když už vím, kdo je zodpovědný za smrt svého otce."
Pozoruji jak Matt sdílí mé rozhořčení, leze mi po ruce sem a tam, cení zoubky a prská.
[i]Ty vlky jsem chtěl zabít. Starosta si nezaslouží jiný osud. Zákon přírody mluví jasně, smrt za smrt. Pokud nebude Terif sesazen a uvězněn, osobně se postarám o to, aby pykal za to, co způsobil.[/i]

Ve tváři se nyní uklidním a kývnu na Sivieninu otázku, proti komu se to tady vlastně bojuje.
[i]Všichni spojenci Terifa jsou mými nepřáteli a je s nimi třeba něco udělat. A všichni jejich nepřátelé jsou mými spojenci.[/i]
"Také by mě to zajímalo..."
Nad zmínkou o povolání mé společnice se ani nepozastavím, je to moje přítelkyně, navíc jsem jí zachránil ruku. Pokud ne život.

Pozvednu obočí nad unaveností Sivieny.
[i]Nezažila toho dneska právě málo, to je pravda.[/i]
"Na mě ještě čas nenadešel, pokud nepůjdete spát vy, rád bych si s vámi popovídal. O lese, vlcích, a tak...vůbec o všem."

[i]No... nevypadá špatně.. ale to ty jeho zranění zas jo, ach jo.[/i] Navenek si povzdechnu a prosmeknu se kolem Kyra.
[b]"Ukaž, podívám se na to."[/b] Muj hlas neznačí nějaký valný zájem, spíše jen degenraci z povolání a moc milou povahu. Zběžně prohlídnu jeho zranění a když půjdou nějaká lehce ošetřit, udělám to.
[b]"Jestli se můžu ptát, co se tu stalo?"[/b] Zvednu pohled od své práce a upřu na něj svoje šedý oči.

Poté se zaměřím na jeho větší zranění a dle dostupných prostředků ošetřim.

Porozhlídnu se po okolí, jestli najdu něco, z čeho bych byla schopná udělat aspoň nějaký léčivý lektvar. Pokud bude, připravim ho pro něj.

[i]"Ten stupidní IDIOT!"[/i]

Větu doprovází velmi nebezpečně vyhlížející vrčení. Je jasné, že nejsem zrovna v dobrém rozpoložení a následující špatné zprávy jen přilévají pomyslný olej do ohně mého vzteku. Oči, které se jinak pyšní krásnou bílou barvou jsou teď zrudlé.

Hlava si vše snaží rychle srovnat, abych vymyslel pro mě a pro celou smečku nějaké řešení.

Šira stále pokračuje. Mám pocit, že to nebere konce a že vše v co jsem doufal, se hroutí.

[i]"Mekel, ach bohové."[/i]

Nechávám jen maličký čas na rozmyšlenou. Jen pár nádechů rozrušené Širy, jen pár myšlenek zaplňující mou hlavu. Jen do chvíle než Teranell promluví.

[i]"Musím urychleně promluvit před smečkou. Zvítězit můžeme jen tím, že budeme všude a zároveň nikde. Další ztráty si nemůžeme dovolit. Teď ne, když jsme tak blízko! Běž napřed, vydám se okamžitě za tebou. Domluva s touhle ženou se musí na chvilku přerušit, snad nám pomůže."[/i]

Pokývnu hlavou, aby Šira vyrazila na cestu, že ji budu okamžitě následovat.

[i]"A Širo! Buď opatrná ani já ti nestojím za zbytečné riskování."[/i]

Otáčím se zpět k Teranell. Proměna ze mě vytahuje hodě sil, ale v téhle chvíli....není jiné východisko.

Po příchodu druhého vlka, se mé chování zcela změní. Je to skoro, jako kdybych se dozvídal velmi špatné věci. Vrčení, postoj a pohyby hlavou by nejspíše k smrti vystrašili kdejakého člověka. Oči zrudli, pohled upřen na druhého vlka.(vlčici)

Tvé "Aurine!" však ve mě probudilo pohyb. Druhý vlk se bez okolků dal do běhu. Po pár krocích se však na okamžik zastavil, aby se ohlédl, pak rychle mizí v lesním porostu.

Svůj zrak vracím k tobě, začínám vrčet, co přechází až v srdcervoucí vití. Je jasné že se proměňuji zpět. Podívaná je to opravdu nechutná.

Když je vše dokonáno, je značně slyšet můj těžký dech. Klečím tak před tebou , na sobě jen tuniku, kterou jsem stihl sebrat ze země a která kryje jen to nejnutnější. Pohled zarývající se do hlíny.

[b]"Objevila se nová skupina. Měl jsem dva vlky poblíž omráčeného barbara. Jeden byl zabit druhému se povedlo uniknout. Musím promluvit ke smečce jinak již nebude co zachraňovat. Tvá skupina je v domku na kraji lesa. Mluví s mužem, který tam bydlí."[/b]

Odmlčím se, abych mohl popadnout dech.

[b]"Původně jsem chtěl projednat naši dohodu s radou, ale..."[/b] znova se odmlčím, abych se mohl ohlédnout směrem, kam běžel ten druhý vlk. [b]"ve světle událostí na to není čas. Tvé věci jsou v truhle položené na konci jeskyně. Vím, že jsme si ještě spoustu věcí neujasnili, nicméně tě musím poprosit o laskavost. Můj dobrý přítel, byl zraněn, těžce. A já ho nespíše nebudu moci vyléčit. Musí se dostat k muži, který sídlí na okrají lesa. Kde je mimochodem právě i tvá skupina. Jistě rozumíš, že se tam ukázat nemohu a ty jsi má jediná naděje."[/b]

Pozvednu Ruku a ukáži směr.

[b]"Tímto směrem se dostaneš na cestu, která tě dovede, přímo k domu toho muže. Po cestě budeš míjet, vysoký dub..u jeho kořenů bude ležet zraněný vlk jménem Makel. Já si tě vyhledám, aby jsme pak dokončili naší dohodu a konečně něco podnikli proti starostovi. Spoléhám na tebe...a omlouvám se."[/b]

Poslední slova již zase mizí v proměně. Tentokrát se ti zdá delší než předchozí dvě. Zdá se více komplikovaná a hlavně asi více bolestivá.

Nakonec však znovu před tebou stojí černý vlk, na kterém se kromě hladu nedá mnoho poznat.

Neváhám a ještě ne příliš pevným krokem, posléze během mizím v lesním porostu.

[i]"Chci vložit život přítele do rukou ženy, kterou neznám a ještě k tomu je vůdce skupiny, která nás přišla vyhadit. Asi již nepřemýšlím...ale zároveň mám pocit, že většina slov byla pravda. Snad to nebude osudová chyba. Ale jinak se asi nedá poznat zda ji věřit či ne."[/i]

Už už jsem si myslela, že mě Aurin bude ignorovat, když se začne měnit zpět do lidské podoby. Není to nijak příjemná podívaná, přesto ji ale strpím aniž bych odvrátila pohled. Nejsem citlivka, alespoň co se různých znetvoření týče.
S rukama založenýma na hrudi čekám, až bude schopný se mnou mluvit.
Jde na to hopem.

[b]"Reznor..."[/b] zamumlám si pro sebe, když slyším o omráčeném barbarovi.
[i]Nová skupina... Takže dost možná nezařval. To zní skvěle.[/i]
Mluvit nahlas, ironie z toho přímo odkapává.
Nadechnu se, abych se vyptala na cestu, ale to už Aurin hovoří dál.

[b]"Dobrá. Sice nevím, proč by měl věřit zrovna mně, ale jak myslíš. Jen doufám, že víš, co děláš, a dokážeš se se mnou pak spojit. Běhat po lesích a riskovat, že mě zadáví některý z tvých vlků z čiré loajality k tobě vážně nehodlám."[/b]

A je pryč.
[i]Můžu mu věřit? Můžu doufat, že nedal smečce příkaz, aby se mě zbavila jakmile opustím relativní bezpečí jeskyně? Doufám, že alespoň odvolal ty, kteří mě mají hlídat, když už mi věří natolik, aby mi dával volnost a riskoval, že při první příležitosti vezmu nohy na ramena.[/i]
Jak nad tím ale přemýšlím, pomalu mi dochází, že k tomu ani nemám chuť. Ať už kvůli zvrhlému potěšení z toho, že dám za vyučenou nafoukanému starostovi, nebo jednoduše z odporu k lidské rase.
[i]Potkani. Přemnožené krysy. Snad tam bude Kron... S tím jediným se dalo alespoň trochu slušně bavit bez toho, aby na mě jako na ženu zíral svrchu.[/i]

Zatímco takto přemýšlím, rychlým a rozhodným krokem rázuji zpět k jeskyni. Jdu až dozadu, přesně jak říkal Aurin, a vezmu si z truhly svoje věci. Krátce, zato ale pečlivě zkontroluji, jestli Zeron neutrpěl nějaké škody, a bez dalšího zdržování jej vrátím do pochvy na opasku.
Obezřetnost mě nutí, abych kolem sebe cestou lesem vrhala podezřívavé pohledy. Snažím se jít tak tiše, jak to jen jde, a naplno využívat všechny elfské instinkty, které mi ještě zůstaly i přes život ve městě. Jakmile se dostanu na pěšinu, zrychlím. Dub ani zraněného vlka nemůžu minout.

[i]Snad mi neukousne ruku...[/i]

Jakmile zvíře najdu, zpomalím. Obejdu Makela tak, aby na mě viděl - pokud je ovšem při vědomí. Komunikaci se zvířaty jsem se začala věnovat teprve nedávno, navíc nemůžu počítat s tím, že zraněný vlk bude natolik příčetný, aby mě poslouchal, přesto to ale zkusím.
[i][b]"Přítel. Klid."[/b][/i]
Ničeho složitějšího nejsem schopná, ale snad to bude stačit.
Jen co usoudím, že je bezpečné na něj sáhnout, opatrně vezmu vlka do náruče tak, jak jsem to kdysi dělala v našem psinci, když se zvířata porvala mezi sebou. Nejspíš si budu muset pomoct kouzlem. Nevím, jaká vnitřní zranění může mít, a jak daleko je to k domku, o kterém mluvil Aurin.
Je příliš těžký... Když ho trošku nadlehčím vzdušným polštářem, nevyčerpá mě to víc, než kdybych se pokoušela utáhnout ho vlastní silou, a navíc budu moct lépe kontrolovat, jestli si nekřiví páteř.

[i]Spěchej...[/i]

Rozeběhl ses za Širou a elfku si nechal za sebou, ponechanou jejímu vlastnímu osudu. Můžeš jen doufat, že udělá to, o co si ji požádal. Snad je to způsob, jak zjistit, co v ní opravdu je. Snad je to bezhlavé riskování a ty už konečně přicházíš o lidský rozum, jak si se mnohokrát obával. Možná je to jen pocitem beznaděje, který cítíš v této zdánlivě bezvýchodné situaci.

Brzy se ti podaří Širu dohnat a přestože si rychlejší než ona, maličko zpomalíš, abyste běželi spolu. Bude mnohem lepší, když dorazíte oba dva najednou, než každý sám. V lese se vznáší pach strachu a nejistoty. V dálce je atmosféra obrovského klidu a hramonie. Dobře víš, že ji vyzařuje Jarvik - muž, který byl vždy tvým otcem a vynikajícím mužem po všech stránkách. Cítíš však, že dnes i ona část lesa, kde bydlí, vznáší se podivný neklid.

Jsi na místě. Malá mýtinka. Vaše nehlavnější místo scházení. Vzduch je prosycen zlobou a rozčilením, znovu strachem, ale také nenávistí. Pár vlků se mezi sebou pere, většina však na sebe jenom zle vrčí a při tvém příchodu se najednou všichni začnou dívat tvým směrem.
Všude kolem tebe padají nevyslovené otázky.

[i]Kde si byl? Co s námi bude? Jak hodláš zabránit lidem v jejich rozpínavosti... půlčlověče![/i]

------------------------------------------------------------

(3) + 7: Líbí se mi tvá hra. Buď si ji užíváš nebo si celkem kvalitní hráč. :-)

Vezmeš si všechny své věci z truhly a zjistíš, že nic nechybí. Zeron je v pořádku, a tak se vydáš směrem, který ti určil Aurin. Nejsi si vědoma přítomnosti žádného vlka v blízkosti, ale přesto máš neodbytný pocit, že musí být někde nablízku. Netrvá to dlouho a dojdeš k vysokému starému dubu u jehož kořenů skutečně leží zraněný vlk. Pohlédne tvým směrem, ale zřejmě o tobě věděl už dávno. Je starý. Hodně starý. Krev má na mnoha místech, ale nemusí být také všechna jeho. Viditelné zranění vidíš pouze na krku a na zadní noze. Vlk vstane a kupodivu celkem dobrovolně tě nechá vzít si ho do náruče. Je skutečně dost těžký, a tak ho položíš zpátky na zem. Nevíš, jaké má naděje.

Po celou dobu vaší cesty se snažíš vlka nadlehčovat a snad se ti to i daří. Přesto jde docela pomalu (na vlka), a tak vám cesta moc rychle neubíhá. Jsi v neznámé části lesa, takže jen doufáš, že se moc neodchýlíš od směru, abys ten dům našla. Alespoň, že měsíc je téměř v úplňku, takže nemusíš příliš řešit otázku světla.

Asi po podině chůze se starý vlk najednou zastaví a chvíli větří. V mysli ti vyvstane najedou podivný pocit. Chvíli ti trvá, než ho dokážeš určit. [i]Voda.[/i]
Vlk se vydá znovu na pochod, ale uhne ze směru. Ačkoli tvoje schopnost komunikace se zvířaty je teprve na počáteční úrovni, můžeš celkem s klidem říci, že ten pocit žízně nevýcházel jen z tebe samotné. A v dálce si možná i zaslechla potok. Přecejen máš teď poněkud zbystřenější smysly.

---------------------------------------------------------

5 + 4 + 6: Hraješ to dobře (s Aurinem) :-)

"Ano, pojmenovávám někdy obecně, protože jinak bychom tu seděli všichni do rána. Ale ohledně těch přátel to není žádné tajemství. Sousedící země na severu, království Haederské, má s námi prozatím velmi dobré vztahy. Starosta hraničního města se zřejmě chystá zaútočit na vesnici, která leží za hranicemi této země a tím může rozpoutat válku. Nechápu pohnutky jeho činů, ale nebude to věštit nic dobrého. Naštěstí... potřebuje zásoby. Zásoby z Vareky, které nám dodává Terif."

Po tomto monologu obrátí Terif pozornost k Doranovi a nic na jeho slova neříká. Odpoví znovu až Sivieně.

"Máte pravdu, měli bychom jít spát. Obávám se, že moc soukromí vám zde nedopřeji," pohlédne směrem k závěsu.
Teprve poté odpoví Doranovi.

"Dobrá, co byste rád věděl?"

-------------------------------------------------------------------------

Oba moc pěkné příspěvky, takže po šesti expech ;-)

Počkám, až odejde Siviena a poté se uvelebím v židli a zahledím se do prázdna. Matt mi seběhne po ruce do dlaně tak, jak to vždy dělá, když chce podrbat. Drbu ho tedy po hlavičce a po chvíli ticha se zeptám:
[b]"Popravdě bych chtěl vědět něco o vás. Jsem mladý, nezkušený hraničář, alespoň naproti vám. Rád bych, pokud to nepovažujete za příliš osobní, znal váš příběh."[/b]

[i]Nic mi neřekne a pokud něco, tak velmi málo. Nezná mě, nebude chtít...no...ale zkusil jsem to, musí být zajímavý...[/i]

Pokud mi dá Doubek najevo, že se mnou nechce mluvit, prostě jen se slovy "Dobrou noc" odejdu za závěs...

[i][/i]

Není nad to zase vidět majestátně vzhlížejícího Rona. Stojí hrdě uprostřed smečky, která, kdyby nedostávala dostatek jeho klidu a rozvahy, kterou do všech stran tak vyzařuje, asi by se již dávno pozabíjela nebo rozutekla. Jeho pohled se také zaměřuje na mě. Jasně mi říká, že teď už je to na mě a že on má toho dost. Vždy mi nezapomněl připomenout, že do čeho jsem se uvrtal tak to si pěkně taky vyřeším. Z jeho pohledu se vždy dalo lehce číst, pokud jste ho poznali tak blízko jako já nebo Šira a ani teď tomu nebylo jinak. Jeho pohled jasně říkal:[i]“Tak pohlídal jsem ti je a teď ukaž co umíš.“[/i]


Pohlédnu na Širu, která stejně jako já přešla ladně z běhu do rychlejší chůze. Její dech, pohled a různé jiné náznaky, mě velice znervózňují. Zatímco Ron s kamennou tváří uvolňuje pozici pro můj příchod a nedává na sobě nic znát. Šira se snaží jít co nejblíže u mě a její pohled těká mezi jednotlivými vlky, které míjíme.

Já sám se nyní tvářím stejně jako Ron. Pohled drsný, ostrý, od tlamy mi jde pára a vše doprovází slaboučké vrčení. Nemohu si pomoc, je to prostě můj způsob přemýšlení.
[i]“Doufal jsem, že Lyns bude více přikloněn k našemu plánu. Mohl jsem, ale tušit, že jim jejich instinkty budou radit jinak. Budeme muset upravit naše aktivity. Bojujeme na mnoho frontách. Teď už jen uklidnit smečku a navrátit jí jistotu a víru.“[/i]

Mé tlapy se jedna po druhé dotknou chladného placatého kamene, který slouží jako místo pro řečnění. Asi jediná dobrá věc, která vzešla z mého vůdcovství. Vneslo to pořádek do schůzek rady a já nemusel vstřebávat tlachání tří vlků najednou. Jenže teď mi připadá, jako kdyby i on kamennou a němou tváří vzhlížel ke mně a čekal jak si s tím poradím. Jeho chlad se mi vrývá do nohou, jako kdybych tu stál ve své lidské podobě.

Znovu se podívám na Širu, potřebuji trochu podpory a v jejích očích ji vždy najdu. Otáčím se tedy plný odhodlání k davu, k smečce, kterou jsem spojil do jednoho celku. Nadechuji se a svou řeč zahajuji zavitím do kterého se snažím vynaložit veškerou svou sílu.

[i]“Rone vem si dva vlky a odneste Mekela k velkému dubu. Žena se kterou jsem mluvil se o něj postará. Věř mi, vím co dělám“[/i] „Snad“ probleskne mi hlavou, pak se však již věnuji plně proslovu ke smečce.

[i]“Již jsem myslel, že se nemáme čeho bát. Každý z nás přispěl prací pro to, abychom vystavěli mocnou společnost v které si budeme moci bezstarostně žít. Fungovalo to a když se náhle objeví problém tak co uděláte? Vrhnete se na STARCE a své BRATRY!? Pokud máte zlost, pokud si chcete vybít stesk a beznaděj tak se vrhněte na mě a ne na vlčice a starce!“[/i]

Na důkaz svých slov nakročím, hlavu přiblížím k zemi, abych se dostal do předklonu, vycením zuby.

[i]“Smrt výborného válečníka, smrt přítele mě ranila stejně jako Vás. Však jak on tak i vy jistě víte, že není cesty zpět. Pokud si chceme zachovat území, naše spokojené životy musíme ukázat, že držíme při sobě. Že každý tomu druhému pomůže a ne, že při každém náznaku problému zchodíme vinu na druhé. Lyns věděl jaká jsou rizika, přesto jako já šel jako první do nebezpečí, aby chránil Vás všechny, ne jen jednu půlku, ne jen Dakyse, Veru a Hamada …“[/i]
Tři jména zástupců, bývalé Lynsovi smečky. Kteří nyní svými hlasy ovlivňují celou smečku a patří mezi nejváženější členy rady.

[i]“…ale i všechny ostatní včetně mě! Sám vím, že pro některé z vás je stále problém můj původ. A sám vím, že vám budu muset dokazovat svou loajalitu stále dokola dokud mé dny neskončí, ale není také na čase, aby jste vy ukázali svou odvahu a pochopení? Místo toho, aby jste se chovali jako lidé? A házeli vinu na toho druhého, jen proto, že on o svého blízkého nepřišel? Takhle to má skončit? Chcete žít ve strachu a o hladu? Chcete si do konce vyčítat, že jste měli možnost zasáhnout a změnit věci k lepšímu? Že jste měli na hřbetě osud celé smečky, která ve vás doufala. Teď víte jak se cítím, co jsem mám chtěl říct. Odpověď je ale na vás. Buď semnou nesouhlasíte a už konečně na mě někdo ZAÚTOČÍ A NEBO DÁTE NAJEVO ŽE TOTO UZEMÍ JE VAŠE A ŽE SI HO NENECHÁTE NIKÝM VZÍT!“[/i]

Nechávám svá slova působit. Doufám v to, že srdce této smečky je dosti silné. Stačí jen přečkat a donutit lidi, aby přestali dotírat. Po té už budeme mít klid na dožití svých dnů. Já možná ne, ale oni určitě. Když se na ně dívám, jsem si stále jist že dělám správnou věc.

[i]“TAKŽE? Bude Lynsova smrt zbytečná, nebo již snad nevěříte vlkovi, který stojí vedle vás? Pokud se ptáte mě. Já věřím. Ale mě se neptáte, ptáte se sami sebe. Tak tedy odpovězte![/i]

Doufám v to nejlepší a to že všichni svorně odpoví, že věří, ale stále jsem ve střehu. Přec jsem veřejně vyzval mladé a odvážné vlky, aby se stali hlavou smečky. Nyní již je to na nich. Na jejich srdcích, odvaze a kuráži, odpovědět.


Cítím jak se Širy pohled zarývá do mých zad. Jsem si jist, že je překvapena jak dávám svou pozici v šanc a stejně jak bláhově riskuji svůj život za smečku. Ani nechci vědět co si myslí.. i když jsem si jist, že mi to ještě pořádně vytkne.

[b]"Dobře,"[/b] pokrčím rameny na Doubkovo vysvětlování. Snažím se ho vnímat, ale co chvíli se mi zavřou oči a poklesne mi hlava. Naštěstí, to vysvětlování netrvá moc dlouho.

[b]"Na soukromí nijak netrvám. Stačí, když mi ukážete, kde můžu složit hlavu,"[/b] přemáhám další ze zívnutí. Jakmile tak náš hostitel učiní a ukáže mi místo, kde můžu spát, zabalím se do svého pláště a lehnu si, třebas i na holou podlahu. Po chvíli vrtění se, abych našla co nejpohodlnější polohu, konečně usnu.

[tab]Rozhlížím se do dálky. Mezi stromy hledám sebemenší známky pohybu. Až skoro nuceně po chvíli odpovím zraněnému. To už mu pomáhá Senthain.
[tab]"Myslím, že ti bude více ku prospěchu jemnější ženská ruka."
[tab][i]Co teď s ním uděláme? Snad ho nebudeme muset táhnout sebou? Asi bude mu pomoci do vesnice. To ale zdrží Senthain od jejího cíle.[/i]
[tab]Zaposlouchám se do okolí, jestli neuslyším blízko nějaké projevy vlčí aktivity a snažím se pořád rozhlížet a dávat pozor, zatímco je Senthaina pozornost upoutaná ošetřováním nešikovného lovce.
[tab][i]Rozhodnout, co dál musí Senthain, já jsem jen její doprovod. Aspoň se od toho chlápka můžu držet stranou.[/i]