029. Akch Trea

[/b]
- - -

[b][u]Arsawijské rasy[/u][/b]


[b]Lidé[/b]

Lidé jsou progresivní, činorodou rasou, která před více než tisícem let opustila východní kontinenty a přesídlila na světadíl Arsawie. Jen nejznalejší z učenců mají vědomosti o dobách, které měly být zapomenuty; stejně tak o důvodu, proč vypluly desítky lodí s uprchlíky.
Již v době před příchodem bylo několik poddruhů lidské rasy, které se postupně vyvinuly během tisíců let evoluce:

[u]Ješandi[/u]

Ješandi jsou lidé z jižních plání Erineje a Zirevillu, dvou lidských říší na Arsawii. Jsou to typičtí lovci: osmahlí, vysocí a šlachovití. Odmala se učí stopování a střílení z luku, v nichž jsou mistry nad všechny ostatní, málokdo je překoná v obratnosti jízdy na koních - a to včetně elfů. Nežijí v uspořádaných městech nebo osadách, neustále kočují za potravou a obživou po pláních. Jednotlivé kmeny mezi sebou udržují mír a mají volené vůdce; v určitou dobu byl dokonce zvolen vrchní ataman, který pod sebou sdružoval všechny Ješandi nad Ricianským štítem. Vzpoura, jejímž cílem byl vznik samostatného státu Ješandi, však byla krvavě potlačena spojenými armádami obou království.

[u]Samarci[/u]

Samarové nebo také Samarci jsou národem žijícím v severních knížectvích. Obvykle plavovlasí a modroocí, mohutní a svalnatí. Přestože si často udržují vzhled nekulturních, necivilizovaných barbarů, žijí ve vyspělé, uspořádané společnosti. Málokterý šlechtic z jejich řad je vychováván v magických nebo alchymistických akademiích; téměř všichni tíhnou k cestě ocele a meče. Mají vysoce vyvinutý smysl pro čest a morálku, často tvoří elitní jednotky vládců po celé Arsawii - mimo Kalachinu ovšem.

[u]Inietté[/u]

Nejrozšířenější poddruh lidské rasy. Z jejich řad pochází poměrně dobří vědci, mággové, alchymisté a zaříkávači - obecná inteligence. Příliš netíhnou k boji, Ješandi i Samarové k němu mají lepší fyzické předpoklady. Jsou progresivnější než ostatní a snadno se zabydlují v nových oblastech. Staví velké městské aglomerace, které jsou symbolem lidské rasy - výstavní města z oceli a kamene. Nad jinými lidmi vynikají také svou pýchou a sebevědomím na to, že jsou nejpočetnějším lidským druhem na světě.

[u]Kalachiňané[/u]

Lidé žijící v císařství na jihu, pod Ricianským pohořím. Původem pocházejí ještě ze severnějších končin, než Samarci, takže jsou fyzicky velmi dobře uzpůsobeni pro chladné počasí a podnební podmínky. Oční víčka a okolí nadočnic mají obalená vrstvou tuku, která je před jejich příchodem na jih chránila před třeskutými mrazy, postavou jsou spíše subtilní. Mají z lidí největší nadání pro magii, obecně však prosluli jako nejlepší nájemní vrazi a zabijáci. Mají téměř přehnaný smysl pro čest, je snadné je urazit. Narozdíl od jiných lidí se dožívají vyššího věku - okolo sto padesáti let.


[b]Elfové[/b]

Elfové jsou mladší rasou než lidé, která vznikla na kontinentu Rinduwionu před několika desítkami tisíc let jako vedlejší větev evoluce lidí, jejichž druh byl devastován mnoha mory a epidemiemi. V důsledku toho jsou subtilnějších fyzických konstitucí, takže jsou méně nároční na stravu. Vyjma vlasů nemají žádné tělesné ochlupení, mírně protáhlé ušní boltce a obyčejně trojúhelníkové obličeje. Jsou obvykle podobní lidem, ačkoli jsou výjimky potvrzující pravidlo, které se podobají víc dávným tieflingům než svým lidským předkům.

[u]Weniah[/u]

Weniah - neboli mořští elfové - jsou roztroušeni po celém pobřeží Arsawie, především ale v Talanském vévodství a knížectví Chantelle. Žijí v částečně vyvinutých, vyspělých etnikách, v nichž je nad jiné vyspělá především kultura, která je rozšířená po celém kontinentu a ovlivňuje všechny ostatní. Vůči ostatním rasám jsou přátelští a víceméně nepodezřívaví, nicméně necítí potřebu nikam expandovat a drží se ve svých končinách - proto ona částečná izolace.
Nejsou příliš zdatnými bojovníky v boji tváří v tvář, ale poměrně schopní lukostřelci. Jejich hlavní doménou je ale umění zaříkávání - přírodní magie, čistá, ničím neřízená síla. Žádná rasa nikdy neměla tak výjimečné divoké mágy jako Weniah.
Mořští elfové se dožívají méně let než Echerjal nebo Drahanri - málokdy přežijí více než pět století.

[u]Echerjal[/u]

Vnitrozemští elfové, tedy Echerjal, žijí především v Erinejském království, okolo měst Tarinenu a Atonoru, a jsou téměř stejně rozšíření jako Inietté. Z elfských rodů jsou nejprogresivnější a nejpokrokovnější, nebrání se cizím vlivům ve své kultuře. Jsou schopní válečníci a byli to jejich vojevůdci, kteří stanovili obecně uznávaná pravidla armádní a bojové taktiky, která platí dodnes. Jejich samotná kultura je mírně potlačena tím, že žijí v prostředí obyčejných lidí - větším dědictvím elfské rasy jsou etnika Weniah a Drahanri.
Ze všeho nejvíc Echerjal vynikají v ovládané, regulované magii. Mágové jejich rodu nemají na celém světě konkurenci, leda by se snad vrátili bájní Darwattini.

[u]Drahanri[/u]

Drahanri nebo také drowové či temní elfové. Rasa, která je možná nejmladší ze všech na Acitrrei, ale Arsawii osídlila jako první. Své državy má na jihu necivilizované Cheltonie. Staví obrovská, monumentální města, před nimiž bledne i sláva a věhlas lidských sídel. Jsou podezřívaví, příliš nevyhledávají kontakt s jinými rasami, vyjma Weniah, s nimiž udržují bratrské svazky. Předchází je nezasloužená pověst krutého, nelítostného národa. Neberou si servítky a umí být pomstychtiví, přesto však ne přímo zlí. Vhodnější přívlastek je ostražití.
Od ostatních elfů se liší tmavou barvou pleti - o jejím původu se dosud diskutuje. Jsou vyšší, okolo sto osmdesáti coulů, a robustnější než Echerjal.
Z jejich rodu pochází dobří mágové i zaříkávači, ale nemohou se rovnat válečníkům a šermířům - jakoby snad Drahanri měli samotný boj v genech. Jsou mistry taktiky a střetnutí jeden na jednoho, nejobávanější šermíři celého kontinentu a skvělí vojevůdci. Fyzickou silou sice nemohou konkurovat hromotluckým Samarům, ale jsou to oni, kdo se v technice ovládaní chladných zbraní dostávají nejdál. Často se nechávají najímat do válek jako velitelé armád, nebo se stávají elitními lovci odměn, kteří zdatně konkurují Kalachiňanům.


[b]Krollové[/b]

Krollové jsou jedinou původní rasou na Arsawii. Jsou necivilizovaní, divocí a žijí v primitivních kmenech s patriarchátním systémem. Jediným měřítkem, podle něhož krollové posuzují svůj um, postavení v 'tlupě' a vážnost, je boj. Brutální fyzická síla, to je to, v čem vynikají. Nic jiného kromě válčení a boje je ani nezajímá, žijí - a často velmi krátce - jen pro něj.
Jsou velmi tupí a hloupí - ostatní arsawijské rasy je považují málem za zvířata, ačkoli z jejich rodu povstali takoví, kteří si dokázali vydobýt v civilizaci jakési uznání.
Pozn. PJe: Krollové v tomto questu mohou mít inteligenci !pouze! 2, tedy tu naprosto nejnižší.

[/b]Respekt a strach. To je to, co z tebe sálalo posledních několik let, kdy vykonáváš katovské řemeslo veřejně. Lidé a i někteří elfové se tě báli, děsilo je neznámo, které se kolem tebe obtáčí stejně silně jako víra v tvého boha.

Neznámo. To je tím, proti čemu vedete vy, Anupovi kněží, svou válku. Rozšiřujete víru v boha smrti a v to, že smrt není jen krutá. Přesto jsi, i kvůli dávným tradicím, zvykům a příkazům, jenž jsou spojeny s vírou v Anupa, stále něčím, co mezi obyčejnými lidmi vzbuzuje děs.
A jak by ne - černá kněžská kutna se stříbrně vyšívanými znaky, které přečteš jen ty a tobě podobní, vyholená hlava, děsivý klid a rozvaha, nemluvnost. A především meč pohupující se pod kutnou, který však sotva ujde pozorným očím. Vůči tobě jsou pozorné koneckonců všechny oči.

Potuloval ses kolem univerzitního města Wen Satael, jež je snad samým středem ateismu a nevíry celé Erinejské říše, když tě dostihl posel na koni. Jeho pán a zaměstnavatel tě očekává v Atonoru, hlavním městě, na konci příštího týdne...

Oním tajemným pánem byl Zarus Wittagawe, věhlasný obchodník s diamanty, jinými drahými kameny a kovy. Byl jedním z nejbohatších mužů celé země, který ovládal obrovské obchodní impérium. Jak jsi brzy zjistil, nejsi jediným, kdo byl pozván. Wittagawe vám následně, věren své pověsti, předložil zcela jasnou a striktně formulovanou nabídku. Ta se týkala legendárního Akch Trea, rozvalin obrovského města dávné rasy... bývalého sídla tieflingů, kam se jen tak někdo neodváží...

[/b]A co za rohem? Vlevo, vpravo? Ten stín v okně naproti... a co když v táhletom hostinci...

Stovky, stovky a tisíce myšlenek, které tě napadají snad každý den. Kde je další? Přijde další? Nebo si snad dal pokoj a dál neusiluje o tvůj život? Jen naivka, prostoduchý naivka by tomu věřil. A tím ty přeci nejsi.

Tvá pověst je víc než čím jiným tvou nevýhodou. Poté, cos v soubojích zabil Farga i Jenseie, stoupl tvůj šermířský kredit - nevýhodou ovšem je, že jeden vlivný cech Drahanri tě od doby smrti onoho temného elfa vůbec nemá v lásce a příležitostně se s někým od nich střetáváš.

Především jsi ale začal být známý, což je voda na mlýn pro Sigurdovy vrahy. Tvůj obličej se pomalu přestával ztrácet i v tom největším davu na velkém Iniettském náměstí v Atonoru.
Spásná nabídka přišla právě včas. Už dřív jsi přemýšlel o tom, kam se ukrýt, kde na čas zapomenout na trýzně neustálého úprku, který nezraňuje jen tělo, ale především duši (a ego).
Už dřív jsi slýchával o neobydlených oblastech, kam se nikdo jiný z různých důvodů nevydá. A vida - štěstí si přece nachází ty, kdož mu kráčí vstříc. Dřív bys bral možnost prozkoumat Akch Trea i zadarmo - a teď? Cha! Dokonce ti za to zaplatí!

Oním tajemným pánem, jehož posel si tě našel dokonce i v jednom velice, velice diskrétním podniku, byl Zarus Wittagawe, věhlasný obchodník s diamanty, jinými drahými kameny a kovy. Byl jedním z nejbohatších mužů celé země, který ovládal obrovské obchodní impérium. Jak jsi brzy zjistil, nejsi jediným, kdo byl pozván. Wittagawe vám následně, věren své pověsti, předložil zcela jasnou a striktně formulovanou nabídku... a netýkala se ničeho jiného, než legendárního Akch Trea...

---

Brácho, potřeboval bych od Tebe vědět, jaké chceš mít změny v inventáři. Pochybuju, že na cestu do mimořádně nebezpečné oblasti si vezmeš cestovní šaty ;) můžeš změnit klidně i meč - zbroj nanejvýš kroužkovou.

[/b]Je to zvláštní osud: těžké by se hledal větší patriot než ty. Těžko by se také hledal někdo, kdo by se tak úpěnlivě vlastní zemi a vlastním lidem vyhýbal. Málem jako čert kříži.

Kočičí chůze po střechách, matný záblesk tasené oceli v temných uličkách nebo přítmí stok, kdy ti společnost dělá jen obnažené ostří tvé katany. Kdo by kdy chtěl vyměnit život plný vzrušení za nudnou etiketu šogúnova paláce? Kde kdo možná ano. Ne však ty.

Zrada dvorské etikety a šlechtických pravidel - zvlášť u vojenské aristokracie - se však v Kalachinu tvrdě trestá. Jako prvorozený syn šogúna Gatukiho jsi jednoho dne měl převzít jeho úřad, ale nestalo se tak. Na útěku jsi navíc poněkud zeštíhlil jeho pokladnu. Jako bys toho snad do té chvíle nestačil provést už dost.

Během sedmi let na 'svobodě' ses vypracoval a jsi známý jako hodně kvalitní nájemný vrah. Případnou cestu do Kalachinu provází přísná zápověď rozumu - je ti jasné, že bys nepřežil ani prvních pět minut v jakémkoliv větším městě své rodné země.
Tvá pověst ti sama o sobě už tak přitěžuje: ač jsi schopný, máš za pozadím neméně schopné honáky. Pokud máš přesné informace, jde ti po krku Kalachinská výzvědná služba a hlavně některé složky tamní Tajné policie. Císařská tajná policie je ještě horší než tatáž v Erineji; a erinejští Tajní jsou nesmírně nebezpeční protivníci.

Měl jsi za sebou probdělou noc v městě Clarine, kde ses věnoval své práci, a věděl's, že musíš rychle utéct, protože lidé se novinky dozvídají rychle; koho by také potěšila vražda v celosvětovém centru diplomacie, na místě, které by mělo být bezpečnější než jiná.
Snad jenom samo peklo ti mohlo seslat muže, který před tebou zastavil na koni. Už jen samo jeho oslovení "Razael, nájemný vrah a zabiják?" by samo o sobě stačilo k tomu, abys měl do konce dne o náročnou zábavu postaráno. Neznámý k tomu ještě připojil gratulaci k precizně provedené práci - v tu chvíli už se pár lidí na náměstí začalo zastavovat.

Byl by ses asi vydal na útěk, kdyby ti muž vzápětí nenabídl zakázku a nevysadil tě za sebe na koně. Už po cestě pryč z Clarine ses dozvěděl, že tvůj zaměstnavatel tě čeká v sídelním městě Erineje - Atonoru...

Oním tajemným pánem byl Zarus Wittagawe, věhlasný obchodník s diamanty, jinými drahými kameny a kovy. Byl jedním z nejbohatších mužů celé země, který ovládal obrovské obchodní impérium. Jak jsi brzy zjistil, nejsi jediným, kdo byl pozván. Wittagawe vám následně, věren své pověsti, předložil zcela jasnou a striktně formulovanou nabídku. Ta se týkala legendárního Akch Trea, rozvalin obrovského města dávné rasy... bývalého sídla tieflingů, kam se jen tak někdo neodváží...

[/b]Jako leckterý jiný vysvěcený mág z rodu Drahanri jsi po získání absolutoria magické univerzity opustil hranice své země - Nernského patriarchátu - za účelem rozšiřování umění vědoucích po celém kontinentu.

Během několika let ve službách různých pánů ses vypracoval v poměrně známého kouzelníka, který má ale stále k naprosté špičce mágů na Arsawii víc než daleko. I proto tě překvapila nabídka, které se ti dostalo:
Zarus Wittagawe, věhlasný obchodník s diamanty, jinými drahými kameny a kovy, oslovil dobrodruhy rozličného zrna, aby jim nabídl 'zakázku'. Wittagawe je jedním z nejbohatších mužů celé země, který ovládal obrovské obchodní impérium. Jak jsi brzy zjistil, nejsi jediným, kdo byl pozván. Wittagawe vám následně, věren své pověsti, předložil zcela jasnou a striktně formulovanou nabídku... a netýkala se ničeho jiného, než legendárního Akch Trea... rozvalin obrovského města dávné rasy - místa, kam se jen tak někdo jiný nevydá. A kdo by měl mít z magie ovívající dávné sídlo menší strach než ty, kouzelník, jehož rasa má k bájným tieflingům nejblíž ze všech?

[/b]Zlatavé pláně, kde je úsvit i západ slunce krásnější než kdekoli jinde. Širé stepi s hojností zvěře. Noční nebe nad hlavou a letmé doteky trávy, do níž jsi uléhal...

Dávno ztracené jsou ty časy, kdy jsi se svým kmenem býval na pláních jižní Erineje a Zirevillu. Ať tak nebo tak, kultura a způsob života Ješandi pomalu upadal a zanikal - ze severu byl utlačován velkými lidskými říšemi, z jihu se pozvolna šířil vliv elfů z Talanského a Chantellského knížectví.

Přesto ses nevzdal svého způsobu, jímž se protloukáš životem - den za dnem. Potulka a nespoutanost. Tvůj život? Ten si neseš přinejlepším na zádech a bedrech svého koně.
Za těch několik let v civilizovanějších krajích ses stal známým stopařem, jehož služby jsou neocenitelné především v oblastech, které stále náleží Ješandi - i proto, že tví lidé nechají obchodníky a misionáře spíš projít, když jsi s nimi. Tví zaměstnavatelé si také nadobyčej cenili tvého umění boje, které většina jiných průvodce postrádá.

Naposledy jsi měl doprovázet kupeckou rodinu až k Ricianským horám a tam skrz průsmyk Miglar - jediný průchod do Kalachinu na území Erineje - až do císařství. Hlava rodiny byla bohužel zabita konkurenty, a tak tvá zakázka pochopitelně padla. Usmálo se na tebe ale štěstí; od hrozby hladu, žízně a nedostatku peněz tě zachránila nabídka, kterou ti přinesl posel na koni. Není zvykem tvého národa nepohostit muže, který přinesl důležitý vzkaz; nabídku jsi proto ihned přijal (především kvůli tomu, aby bylo za co pít - záloha se tedy poněkud zmenšila) a posla pozval do jednoho z místních podniků.
Než jste vypili takové množství, které kalí rozum, stačil's vyzvědět, že tvým novým zaměstnavatelem je Zarus Wittagawe, známý a nesmírně bohatý obchodník diamanty a drahými kameny a kovy, vlastnící v Erineji obrovské obchodní impérium.
Chce pouze jednu věc: prozkoumat Akch Trea... legendární sídelní město bájných tieflingů, zapomenuté rasy. Místo, kam se jen tak někdo neodváží...

[/b]Jako většina čarodějek, které získaly absolutorium na magické univerzitě se zaměřením na divokou magii, jsi nějaký čas po ukončení studia opustila hranice své země - Aesverdského patriarchátu.

A stejně jako každá mladá, nadaná čarodějka - navíc elfka s talentem pro divoké umění - jsi brzy seznala, jak snadno lze ovládat muže, navíc spíš svým tělem než myslí. Pro většinu mužské populace, která nepatří do rodu Drahanri, jsi nebezpečně atraktivní (a to ani neviděli tvé tetování). Možná přece jen něco bude na povídačkách o frivolnosti mladých čarodějek...

Během několika málo let sis získala ve svých kruzích pověst vcelku talentované kouzelnice s poměrně ztřeštěnou povahou. Nikde jsi příliš dlouho nevydržela - buď sis znepřátelila muže, které jsi odmítla (i když...) nebo některé z kolegyň a konkurentek.
Nyní se ti od neznámého posla dostalo pozvání do domu mocného muže, který pozval vybranou společnost dobrodruhů...

Oním tajemným pánem byl Zarus Wittagawe, věhlasný obchodník s diamanty, jinými drahými kameny a kovy. Je jedním z nejbohatších mužů celé země, který ovládal obrovské obchodní impérium. Jak jsi brzy zjistila, nejsi jediná, kdo byl pozván. Wittagawe vám následně, věren své pověsti, předložil zcela jasnou a striktně formulovanou nabídku. Ta se týkala legendárního Akch Trea, rozvalin obrovského města dávné rasy... bývalého sídla tieflingů, kam se jen tak někdo neodváží... Vydat se do zapovězeného sídla Zapomenutých a ještě za to dostat zaplaceno? Pro mága téměř sen...

[/b]Tak, damstvo a panstvo (sorry, MNK), stojíme na prahu začátku questu 029. Akch Trea. Všichni jste byli obdařeni jedním poměrně obsáhlým šeptaným příspěvkem - kdybyste k němu měli nějaké připomínky nebo nejasnosti, všichni víte, kde si na mě můžete sehnat ICQ, jestliže ho dosud nemáte. Přeji všem příjemnou zábavu a co nejdelší setrvání v rozlehlých prostorách Akch Trea ;o)


- - -


Mořský příboj s přicházejícím ránem záhadně sílil. Už dávno jste slýchali, že moře je tady, poblíž Akch Trea, podezřele neklidné a vrtošivé. Jasný úsvit s sebou přináší vůni moře - soli a vody.

Pod vedením zkušeného stopaře, Ardetha Baye, jste podnikli dlouhou cestu až sem, na samý okraj Vass-Arenského hrabství v Zirevillské říši. Právě zde se nachází městský komplex Akch Trea, který v dobách, které nepamatují lidé ani elfové, postavili tieflingové - Zapomenutá rasa. Každý jste podnikli svou vlastní, dlouhou cestu, než jste stanuli až zde, na samém okraji místa, kam si nikdo jiný netroufá...


"Drazí pánové a slečno, prosím, posaďte se," překvapil vás všechny milý, vstřícný tón Zaruse Wittagawa, bohatého obchodníka.
"Poslal jsem pro vás a vy už jistě víte, že jsem vám nabídl zakázku. Všichni také dozajista tušíte, čeho se týká - toho ďábelského místa: Akch Trea."
Ctihodný pán se jen při vyslovení názvu znatelně otřásl.
"Mí lidé z dolů na severní straně Ricianského pohoří odhadují, že tam, kde Akch Trea ústí do hor, jsou bohaté žíly dalších drahých kovů a já nutně potřebuji další naleziště. Proto jsem se rozhodl sestavit expedici, která oblast Akch Trea zajistí. Vybral jsem si vás, perspektivní mladé lidi a v malém počtu - nechci vyvolávat zájem a podezření svých konkurentů. Již tak je pravděpodobné, že nebudete jediní, kdo budou rozvaliny prohledávat a zajišťovat. Pan Ardeth Bay bude tím, kdo vás bezpečně provede přes pláně, které dosud patří Ješandi, až do Vass-Arenského hrabství a odtud k samotnému městskému komplexu.
Převzetím zálohy za tuto zakázku jste se prakticky vzato zavázali ke splnění úkolu; jakmile oblast zajistíte, pošlete někoho z vás zpět se zprávou. Budete-li chtít, můžete se vrátit také všichni. Kdo nemá koně, tomu bude propůjčen jeden z mých soukromých stájí. Pokud o něj ovšem přijdete, budete mi zpětně hradit ztrátu..."

Starý pán vyprávěl ještě nějakou dobu o malicherných podrobnostech a o pověrách oplétajících Akch Trea. O věcech, které nikoho z vás už přespříliš nezajímaly. Stačil vás ovšem ještě dopředu zpravit o tom, že o nebezpečí zřejmě nebude nouze - nikdo se neodvažuje hádat, kdo se za několik tisíciletí, kdy je Akch Trea opuštěné, mohl dovnitř nastěhovat.


Ardeth Bay odvedl svou práci na výbornou. Nejenže vás bezpečně provedl kolem ne zrovna přátelských osad Ješandi, ale dokonce dokázal za levný peníz doplnit zásoby pro všechny.

Nyní stojíte sotva pár desítek sáhů od prvních známek dávnověkého osídlení cizí rasy - nízkých, polorozpadlých zídek z kamene, ruin domů. Je vás jen šest; víc lidí pravděpodobně Wittagawe nehodlal sponzorovat. Navzájem znáte jen svá jména, nic víc: AnnaWelm, neobyčejně atraktivní a exoticky vyhlížející čarodějka, válečník Loghaire Trechia z Diatwenu, tajemný muž v mnišské kutně, který si říká Soul, mág Rezolut, subtilní Kalachiňan Razael a Ardeth Bay, jeden ze skomírajícího stepního lidu - Ješandi. Nikdo z vás ale nebyl obchodníkem zvolen za vůdce.

Při pohledu napravo se v dálce, v oněch prvních paprscích jitřního slunce, matně leskne namodralá mořská hladina, nalevo se do dálky zelenají zahrady Zapomenuté rasy. Možná to jsou zahrady, možná ne, lepší označení ale sotva někoho napadne. Proplétají se v nich rostliny a stromy těch nejprapodivnějších vzhledů a barev. Nejsou z tohoto světa - to musí napadnout každého, kdo na nich spočine očima.

A nad tím, snad jen míli odsud, se vznáší šedivý sloup dýmu. Kdesi v dálce, daleko za zahradami, vidíte siluety hor a monumentálního města, jemuž stíní.

[/b]Měl jsi to podezření už ve chvíli, kdys slyšel jméno válečníka: Loghaire Trechia z Diatwenu. Po několikadenní cestě s ním a ostatními už máš naprostou jistotu: Už pěkných pár let, prakticky od začátku tvé kariéry, je o tohoto muže mezi nájemnými vrahy enormní zájem. Dokonce víš, proč; chce ho zabít jeho vlastní otec a vynakládá na to všemožné prostředky. Loghaire je přesně tím mužem, který zabil Farguse a Jenseie, dva v profesi velmi známé nájemné vrahy.

Ty sám jsi také dostal nabídku na odstranění tohoto válečníka, jenomže těm, kteří přijmou kontrakt, v němž jde o vyřizování rodinných účtů, se ve fochu říká jednoduše: skety. Je to považováno za neprofesionální a nízké, proto jsi opakované nabídky odmítal. Jedno ale víš - tenhle člověk je s mečem nadmíru schopný a jako protivník velmi, velmi nebezpečný.

[/b]Měl jsi to podezření už ve chvíli, kdys slyšel jméno Kalachiňana: Razael. Po několikadenní cestě s ním a ostatními už máš naprostou jistotu - je to nájemný vrah.

Vzhledem k zajímavému životu, který jsi vedl v posledních letech, sis usilovně dělal přehled o svých potencionálních protivnících. Razael je ve své profesi poměrně známý především svými eskamoterskými kousky, laškováním s muži zákona a zálibou v adrenalinu. Je o něm známo, že byl synem kalachinského šogúna, ale odmítl život v přepychu a nádheře; raději si zvolil osud psance a hazardéra se životem.

Samotného tě překvapovalo, že na tebe ještě nebyl poslán i on, ale jedno víš jistě: ve svém oboru patří mezi ty nejlepší a jako protivník je každopádně nebezpečný.

[i]Cesta ubíhá pomalu. Zatraceně pomalu. Ardeth Bay si může být sebelepší stopař, ale tu dálku díky němu o moc rychleji nezvládneme. Mohl bych se bavit pozorováním svých společníků. Tak se podíváme, koho to tu máme.
Razael...vím o něm co málokdo. Na tohohle člověka si dám obzvláštní pozor. Budu ho pečlivě sledovat. Každý jeho pohyb, každou odpověď na jakoukoli otázku. Budu pozorovat jeho chování. Nepustím tě z očí, lovče lidí.
Soul. Mnišská kutna, pod kterou se skrývá kdoví co. Řekl bych, že je to břídil, ale nechám se překvapit. Wittagawe těžko pověřil nějakého cucáka...
Anna. Ženský nebezpečný nejsou, to ví každej...pokud taky ví, kam šáhnout. A že zrovna u týhle bych to věděl...obličejík k zulíbání, kozičky a zadeček k sežrání. Správná holka. Zatraceně přitažlivá...Ale Drahanri. Potenciální nebezpečí číslo dvě.[/i]

Dlohou cestu trávím krom nenápadného sledování Razaela i sledováním Anniných vnadů. A že je na co se dívat, ubíhá mi cesta celkem rychle.

[i]Pokračuju k potenciálnímu nebezpečí číslo tři. Rezolut. Zajímavé jméno, jsem spíš zvědavej jestli to není přezdívka. Může být. Vypadá na mága. Kdo ví, co je zač.
Poslední je stopař Bay. Ješandi, s tím se půjde domluvit...
Skupinka k sežrání. Doufám, že je Wittagawe neplatí pro nic za nic. Nerad bych, aby veškeré nebezpečí Akch Trea zůstalo na mě. I když, zdá se, že se zbraní to tu umím nejlíp. Uvidíme, jak s ní bude pracovat Razael. Nebo Soul. Ten Soul, ten je zajímavá osoba. Moc nemluví...otec říkával, že nejnebezpečnější jsou lidé, kteří vůbec nemluví. Mlčenliví, tiší. Bude třeba mít se na pozoru, před nimi i před Městem.
Ale co, hlavně že má Anna pěknou postavičku...[/i]

"Hej, Anno, po tak dlouhý jízdě tě musí bolet zadek ! Co kdybych ti ho trošku promasíroval, he ?" pronesu laškovně a usměju se. Úsměv číslo jedna vzor nedolatelný mužný hrdina by mohl zabrat...

[i]-To bylo pěkně stupidní. Radši mlč a neksichti se, takhle na ní dojem neuděláš.
-A co mám podle tebe dělat ? Říct něco jako "Dovolte, slečno, pomohu vám z koně, pokud dovolíte?"
-Přesně. Na tohle balil ženy ttvůj otec. A že jich měl...
-Mlč. Otce mi ani nepřipomínej, bastarda, zkurvysyna a kurevníka. Zničil mi život !
-Sigurd Trechia...potenciální zaměstnavatel toho kluka Razaele.
-Dám si na něj pozor. A až skončím tady, až bude chvíli klid, pak zajedu do Diatwenu. Po sedmi letech...
-Jen aby ses toho dožil...[/i]

"Hej, Bayi ! Jak je to ještě daleko ?"
Odpověď se dostaví sama. Město se před námi rozprostře v celé své nádheře... a hrůze, kterou skýtají jeho nesčetná zákoutí.

"Zatraceně..." unikne mi z úst.

[i]U všech bohů a jejich dětí ! TOHLE máme zajistit ? Zatraceně, to bude práce...Tak velký město jsem v životě neviděl ! Kam se na tohle hrabe půl Diatwenu ? Na druhou stranu, mohl jsem to čekat, podle těch povídaček...na druhou stranu, bude tam spousta pokladů...zlato, diamanty, budou peníze na bordely ! Bude dost na to, poslat prozměnu někoho na otce...[/i]

"Jedem, panstvo ? Osobně se těším až sesednu, zadnice mě bolí jak pět čertů..."

[i]Hlavně opatrně. Opatrnosti nikdy není nazbyt.[/i]

"Je to ještě kus cesty ! Jeď první, pane Bayi. Já pojedu poslední, kdo ví, co nás tam čeká..." řeknu a počkám, až mě ostatní předjedou. Provizorně natáhnu svou kuši, střílet za jízdy jsem se učil od mala. Jistota je jistota. Pak se zapojím do řady, stále pozoruji Razaela.

[i]Kdoví, co se tam za ty stovky let nastěhovalo. A kdoví, jestli to nepotkáme už před městem...nejvíc se ale bojím, že tam bude ticho. Ticho a prázdno...[/i]

[i]Takže je to tady, konečně jsem se dostal tam kde sahali mé nejtajnější sny, být tam kde snad žili bájní tieflingové. I když cesta byla dlouhá, ale jsem rád že jsme měli toho stopaře. Bez něj bysme se možná dostali do nějakých potíží ale bude k něčemu tady v rozvalinách dávného města? Kde mohou být bytosti i desetkrát silnější než celá naše družina?[/i]

Myšlenky zahodím hned jak uvidím bájné město, teď už jenom rozvaliny.Z úst mi nečekaně vyjedou slova [b]"Akch Trea."[/b] ihned se vzapamatuju a dál jen přemíšlím [i]Tak velké město, jak to vůbec někdo dokázal postavit?[/i]

Chvíli pozoruji město. Pak promluví Loghaire. Tak s ním musím souhlasit. [b]"Ano, také bych navrhoval aby jsme jeli blíže k městu, a tam bysme si mohli odpočinout. A konečně slézt z těch koní."[/b] [i]Ehm spíše zadků. Sice nám pomohli se dostat k městu ale ve městě už nám budou naštěstí na nic.[/i]
Jak se všichni pomalu rozjedou směrem k městu zařazuju se hned někam doprostřed ani né vzadu, ani né ve předu.

[tab][i]Jaká úžasná nabídka. Jen kdyby ta cesta byla kratší. Nebo bychom mohli jet i v noci...[/i] říkám si při započetí cesty. [i]Snad alespoň budu mít dostatek času, abych se seznámila lépe s ostatními.[/i] míhají se mi myšlenky hlavou. [i]Takže......Loghaire, co o něm víme...no....nic...tak další. Soul..o něm...eeer...taky nic. Rezolut, zrychlíme to, nic. Razael, nic. Ardeth...nic. To by bylo pro začátek shrnutí. Sakryš, měla bych si rychle sehnat nějakou zábavu, nebo se unudím![/i]

[tab]Ač se to nezdá, tak Akch Trea se zvolna přibližuje, a mě pohlcuje vlna vzrušení. Čas od času se zvednu ze sedla, abych se podívala, jestli ho již neuvídím. Sklamání přijde hned, co zjistím, že není vidět ani moře, natož potom město mých snů.

[tab][b]Jistě že ne![/b] štěknu na Loghaira značně naštvaná na délku cesty, i na jeho poznámku.

[tab]Cesta stále pokračuje, a já se již pekelně nudím. Když mě mořský vzduch šlehne do tváře. Probraná nasaji slaný vzduch, a jako obvykle se vztyčím v sedle. [i]Již musíme být blízko.[/i] řeknu si. [i]Tak blízko svému snu jsem jště nebyla![/i] pomyslím si s kratičkou vzpomínkou na svůj dosavadní život. [b]Je to tady[/b] pronesu vysokým sametovým hlasem. A pobídnu koně k rychlejšímu pokračování.

[i]Cestování, to bylo vždycky moje.. Já si to tedy nemůžu vynachválit, takhle daleko se moc často nepodívám, ale líná pozadí elfíků asi na přílišné cestování zvyklá nejsou.[/i] Říkám si za jízdy a stále se držím se svým koněm vpředu a vedu skupinu, doufám, správným směrem.

[i]Čtyři lidé a dva elfové. Už jsem slyšel i o silnějších družinách, které v těchto krajích pobili[/i] Pomyslím si pesimisticky a jen doufám, že nás nepotká nic zlého. [i]Kdyžtak máme alespoň hezký úplatek. Výměnou za tuhle krasotinku by nás nechala pokračovat i skupina draků[/i] Zamyslím se s úsměvem při pohledu na Annu.

[i]Proč se všichni tváří tak divně, jako bych mohl za to, že nás poslali takovou dálku, ne?![/i] Ušklíbnu se pro sebe.. [i]To nikomu nevadí, že je takové ticho? Tomu nemůžu ani věřit, jsem tedy zvyklý na zábavnější společníky.[/i]. Nenápadně se s koněm přiblížím k Anně a vyptám se jí na pár věcí. "Začínám se nudit, nechceš mi povědět něco o sobě..?" zeptám se velice zdvořile s úsměvem a snažím se navázat rozhovor.. "..třeba odkud jsi a nebo co si o této výpravě vůbec myslíš?" Po chvíli snah opět přejedu před celou skupinu a věnuji se tomu, abychom se neztratili.

[i]Konečně jsme tady![/i] Říkám si, když se nám otevře pohled na ono bájné město a je to natolik úžasný pohled, že jen stěží udržím pusu zavřenou. Seskočím z koně a řeknu s úsměvem jen: "Tak jsme tady. Řekl bych, že to lehčí máme za sebou.." A rozhlížím se kam až dohlédnu na tu nádheru, která tu před námi mlčky stojí. "Nepojedu dál, dokud nenapojím svého koně a nenechám ho chvilinku napást se.." Upozorním skupinu spoluhrdinů a potom jim ještě povím: "Stejně bychom si měli trochu pohovořit. Já bych například rád věděl, kdo co umíte..abych věděl v čem se na vás mohu spolehnout a v čem ne..". Začnu s touto zpovědí jako první: "Takže já umím stopovat, lovit, semtam vám můžu i něco vyléčit. No a nesmím zapomenout, že umím i s tímto.." a vytáhnu z pochvy svůj široký meč s ostřím jen na jedné straně. "..a tímto." Zasunu meč do pochvy a jemně se dotknu luku, který mám přes rameno. Poté čekám, že mi to poví i ostatní.. Avšak po celý rozhovor se rozhlížím, kde bych napojil svého koně.

Jak nám začne Ardeth povídat že bysme se měli seznámit a říct kdo co každý umí počkám až domluví a pak řeknu:

[b]"Tady? Proč nepopojedem blíž k městu a tam si neodpočineme? Aspon na chvíli. Tady na hřbetu toho koně se mi nechce moc povídat. Prozatím vám musí stačit když vám řeknu že umím tak trochu kouzlit a to je taky jediné co umím."[/b]

Po tomhle doufám že popojedeme blíže a tam si už konečně odpočineme.[i]Ach odpočinek. Kdy sem tohle slovo slyšel asi naposledy?[/i]

[i]Tak se nám pan Bay představil. Co ho, sakra, zajímá, co já umím ? Znamená to snad nedůvěru v MÉ schopnosti ? Necítím ani potřebu nějak se představovat. Nechce se mi bavit s kýmkoli z těchhle...lidí. Možná leda s Annou, ale musím říct, že bych se s ní bavil jinak. Jak já bych jí rád předvedl, co vlastně umím...
Co se týká Rezoluta...omezený, nafoukaný elfský ignorant- prej "Nic jinýho než kouzlit neumím..." Omezenec.[/i]

"Do toho co umím, pane Bayi, ti nic není. Spolehnout se na mě ale můžeš." usměju se, skoro zle, nebo samolibě. Jako nenápadnou odpověď ale mírně pozvednu nabitou kuši a významně kývnu hlavou.
"Abych tě ale uklidnil, a nevnášel do skupiny žádné nepřátelství nebo dokonce nedůvěru..."

[i]Nedůvěru. Někdy bývám i vtipný. Radši zkontroluju Razaela...[/i]

"...odpovím ti. Jsem člověk, který umí přežít za jakékoli situace." Vesele se usměju.
"Vyplývá to z toho, že zatím nenastala situace, kterou bych nepřežil."

[i]To bylo dost arogantní. Ale nevadí. Jsem přece Trechia, ti mají aroganci vrozenou. Vlastně, BYL jsem Trechia.[/i]

"Dobrá, možná by neškodilo, kdybych o sobě řekl něco víc. Umím to s mečem, s kuší a občas používám i hlavu. Takový čelíčko do nosu něco udělá i s tím nejzarputilejším násilníkem." Zase se usměju.

[i]No jo, hlavně se hodně směj. Ukážeš tak dobrou vůli...[/i]

Z koně nesesedám. Jen počkám, až se napase trávy.

Koukám na ty dva jako na blázny a se škodolibým úsměvem jen řeknu: "Vy si myslíte, že až vejdeme do tohoto města, že si tam odpočineme? Copak nevidíte ten kouř? Město za ta léta už dávno není neobydlené..". Poté si vyslechnu neuvěřitelně namyšlený výstup Loghairův s prvky demence a jen mu povím: "Děkuji, že jste mi alespoň sdělil v čem že se na Vás mohu spolehnout. Ale mohu-li Vás poprosit, netykejte mi.." Dořeknu bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, aby to nevzal jako urážku či výsměch.

Přeletím pohledem po ostatních, abych zjistil, jak se tváří na odpočinek zde a znovu se otočím k Rezolutovi. "Magii plně nevěřím a myslím si, že jestli se umíte jen ohánět blesky a to je vše, brzy tu pojdete.. Pokud jde o odpočinek v útrobách Akch Trea, moc s ním nepočítejte. Jediný správný přístup k nastalé situaci je nyní asi Loghairův - Nabít kuši, nastražit uši a doufat, že projdeme městem nepovšimnuti.." Vše řeknu malinko tajemně..

Než se kůň napojí a trochu napase, projdu blízké okolí a hledám podezřelé stopy, které by mi mohli říci něco více.. [i]Ale jo jde to, nejsou až tak hrozní. Loghaire se mi až na svojí namyšlenost docela zamlouvá a Rezolut nám se svými kouzly bude také jistě platný. Ikdyž si myslím, že jestli se rychle nenaučí se zbraní, opravdu rychle pojde.[/i] Říkám si při hledání stop a v hlavě si zhodnotím i zbytek. [i]Anna se mi líbí čím dál víc, ikdyž je na mě příliš hrubá, ale ta postavička a obličejík to vše přebije[/i] Při těchto myšlenkách se potichu směji.. [i]Soul je opravdu tajemný, toho se opravdu bojím, kdo ví co je zač, ale vypadá to, že nás si příliš všímat nebude.. Nejspíše je soustředěn na svého boha..[/i] Odvodím si při pohledu na něj klečícího a modlícího se.. Nakonec mé myšlenky zaletí k Razaelovi.. [i]No a Razael je pekelná svině, co si o sobě vůbec myslí? Tak ten mi do oka nepadl, myslí si, že když je Kalichanijan nebo jak si ti trapáci říkají, že je lepší? Naopak..[/i] Shrnu si tedy takto vše a hledám dále stopy..

[i] Pane Bože! Proč zrovna tohle? Takovýhle trest jsem si nezasloužil ani já. Nejhorší věc na světě je .... nuda! A k tomu ještě s touhletou sebrankou. Kdyby byly aspoň někde poblíž ti z Tajné policie. Ne, že by bylo lehké je setřást, ale v takovémhle případě by to bylo mnohem lepší než-li nuda.[/i]
Řeknu si trochu zklamaně a zaměřím svůj pohled na družinu.

[i]No, tak copak to tu máme? Soul, má na sobě mnišskou kutnu, ale stejně pochybuji o tom, že by něco uměl.
Co koukám, tak je to Inniet. Jedna z nejpodřadnějších ras, která se nejspíše v brzké době sama vyhubí svojí slabostí.
Prostě nedůležitý článek naší družiny. [/i]
Přemýšlím při pohledu na Soula a poslední myšlenky o něm doplním jedním malým úšklebkem.

[i] Další člen je tu ten náš, jak si o sobě zřejmě myslí, stopař. Mám dojem, že se jmenuje Ardeth Bay.
No to mi ještě chybělo. Mít ve družině nějakého Ješanda. Dokonce i já bych nás dokázal provézd lépe.
Tahle rasa je tupá zvěř, co si nedokáže založit ani pořádné město. Musejí za potravou jezdit. Jsou to jedním slovem barbaři.
A že by uměl zacházet s tím párátkem, co má se mi také moc nezdá. O takovou zbraň jakou má bych ani nezavadil.
Kalichňané mají oproti těmto párátkům pořádné zbraně. No aspoň, že umí jezdit na koni, ještě by nás zdržoval. [/i]
Při jeho otázce na naše schopnosti se na něj upřu pohled ještě bystřeji.
[i] Je to určitě nějaký špeh. Co si vůbec dovoluje mě oslovovat? Já sem Kalichňan, počkej. Tebe si ještě pohlídám.[/i]
Trochu popoženu koně a doženu ho. Jedu asi tak metr od něj a mluvím potichu, aby to slyšel jen on.
[b] "Co tobě vůbec je do mých schopností? To je jen moje věc a jestli to chceš okusit, tak mě obtěžuj dál." [/b] Řeknu a usměji se na něj škodolibým výrazem. Pomalu zase odklusám na koni dál od něj.

Hned na to okem zavadím o Rezoluta, na něž se na chvíli zadívám se silným odporem.
[i] Magie, to víš, že jo. Magie je největší svinstvo na světě. Nikdy bych nechtěl tímto odporným, jak tomu někteří říkají, talentem oplývat. Sice i Kalichňané kouzlí, ale to na věci nic nemění. A že umí jen kouzlit, tak to nám tey moc nepomůže. Hodně všestraný člen naší družinky. Doufám, že tento ušák chytne první zbloudilý šíp nebo mu někdo přistřihne uši. [/i]
Při této poznámce se trochu uchychtnu a přesunu pohled na Loghaira, kde mě ihned smích přejde a nahradí ho vážný výraz ve tváři.

Hned se zaměřím na Loghaira.
[i] Ale, ale, ale, copak to tu máme? Že by ten známý Loghair? Jestli je to on, tak bych ho neměl podcenit. Podle toho, co jsem slyšel, tak není radno si s ním zahrávat, ale já bych mu ukázal, kdo je to Razael. I když to s tím jeho mečem umí, tak by neměl sebemenší šanci.
Jen by mě ale zajímalo, jestli ví, kdo jsem já. Nejspíše ano. Jsem dosti známý.
Takže vypadá docela na slušného bojovníka.
Hloupý? No, tak ne, že by měl být nejchytřejší, jako já, ale i tak nejhloupější nebude.
No, ale zatím si s ním nebudu dělat spory. Vždy se takový bojovník po ruce hodí. Můžu ho využít, třeba mi bude zobat z ruky.
Odměnu za něj nechci. K čemu by mi byla? Kdyžtak potom. Zatím se mi hodí on více než těch pár laeů.
Jen přeci je to jeho rodinná záležitost.
Koukám, že toho má docela dost společného semnou. [/i]

Hned se plácnu po hlavě.
[i] Co to říkám? Vždyť je to obyčejný člověk! Už na mě mají špatný vliv.[/i]
Říkám si trochu překvapeně z mojí reakce na něj.
[i] Ještě si Tě pohlídám, neboj.[/i]

Když se zahledím na posledního člena, tak se v sedle zakroutím vzrušením. A zhypnotizově na ní hledím.
[i] Waw, tak aspoň něco pořádného. Je to sice elfka, ale i tak je velice.....
krásná....
přitažlivá...
postava, jak má být...
ta se skoro vyrovná Kalichňankám...
jak se hýbe v tom sedle...[/i]
Pořád na ní hledím a hlavou kývám do stejného pohybu jako se ona hýbe v sedle.
[i] Tak o ní se postarám, té nikdo nezkřivý ani vlásek.
Máš Loghaire štěstí, že je tu Anna. Kdyby tu nebyla, tak bys zaplatil za tu hrubost, co ti vylétla z úst. Hlídej si záda.[/i]
Řeknu v duchu směrem k Loghairovi a vyšlu jeho směrem vyčítavý pohled.

Pomalu se začnu vzpamatovávat a odvrátím od Anny pohled.

[b]"Ardethe" Kdy, že tam budeme? Už mě ta cesta opravdu nebaví.
"A mám návrh, co tak městem projít každý sám? Bylo by to méně nápadné. A nebo klidně ve dvojicích.[/b]
Řeknu a usměji se na Annu.

Svou pomalou klidnou jízdou trochu družinu brzdím…Alespoň se nebudou tak rychle hnát do rukou Anupových… Po cestě si prohlížím ostatní…Zdá se, že kupec pečlivě vybíral, koho na tuto práci najmout, jelikož všichni vědí, co je tam čeká a nezdá se, že by někdo z nich měl strach…

Dívám se po okolí a přemýšlím o tom, jak obchodníka napadlo, na tuto pouť, přizvat mě, kněze boha Anupa. Snad, aby neměl výčitky svědomí za ty, které by jsme museli pobít? Či je to jen zkouška samotného boha, zda uspěji zde, ve městě mrtvých, v Akch Trea? …tak či onak, jen bůh má v rukách můj život a bude-li ho chtít, klidně mu ho dám.

Loghair rozetne nádherné ticho jak ostří meče svou připomínkou k Anně a ta mu jen suše odpoví. Přejedu po nich černýma očima. Takto plýtvat slovy nadarmo, v říši mrtvých tolik příležitostí mít nebudou, tak ať jen plýtvají. Rukou si z holé hlavy setřu ten prach, který se mi na ni zatím usadil.

Když uslyším Zatraceně a Akch Trea, pohyb ruky zastavím a zadívám se dopředu. Tam je cíl naší cesty, město změněné v ruiny. Pak zazní návrhy utábořit se u města. U města? Tady se asi někdo těší na smrt, v tom mu mohu rovnou pomoci a pohladím Drobečka zamotaného v černém sametu, jež je uvázán k sedlu. Pak promluví Ardeth. Konečně nějaký rozumný návrh, odpočinout si dál od města, dál od nebezpečí jež tam možná čeká, jakou dubu jsme sem jeli, tak proč neodpočinout si zde, město tu bylo do teď, ještě chvilku snad počká.

Sesednu z koně a dovedu ho k vodě, sundám ze sedla Drobečka a koně nechám volně se pást. Jestli chce, ať jde, já jsem se sice zavázal, že úkol splním, ale to zvíře nikoli, proč ho tedy sebou vodit násilím? Pak pohlédnu na slunce a dle něho zjistím, kde je západ. Poodejdu dále od ostatních, pokleknu, zabaleného Drobečka položím vedle sebe a začnu se modlit k Anupovi. Krom obyčejné modlitby v jazyku démonickém ho tímto jazykem, jemuž jedinému rozumí, poprosím o příznivý osud a případnou rychlou a bezbolestnou cestu do jeho říše.

[tab][b]Já?[/b] tázavě odpovím na Ardethovu otázku. [b]Já nejsem žádná velká posila. Obávám se spíš, že vás můžu i někdy zdržovat. A co si myslím o této výpravě? Vždy jsem toužila podívat se do Akch Trea. Ale strach mi to nedovolil. Nejsem dostatečné silná na to, aby sem tam sama přežila. Mám-li být upřímná, tak se ve mě nyní mísí obavy a vzrušení...[/b] Dořeknu, a jemně naznačím, že již nehodlám pokračovat.

[tab]Ještě nějakou dobu jedeme, když se Ardeth zastaví, a zeptá se, kdo co umí, tak též ladným pohybem slezu z koně. Odhodím pramen vlasů z obličeje, a prohlížím si ostatní, kteří se taktéž zastavili. [b]Takže. [/b]začnu [b]Já si myslím, že bychom měli přenocovat zde. Budeme-li moc blízko města, tak bychom to nemuseli přežít tak hladce, jako zde. Nemyslím, že by se něco odvážilo až sem.[/b] pohodím hlavou směrem k městu. Opět si odhrnu vlasy z očí a pokračuji. [b]A co se mě týče, tak já toho vlastně ani moc neumím. Mé schopnosti si myslím ale využijete. Tedy v to pevně doufám. To je prozatím vše, co jsem vám ochotna sdělit.[/b] dokončím a usměji se.
[tab][i]Tak, pánové. Myslíte si, že jsem si nevšimla, jak na mne hledíte? Div vám netečou sliny. Tohle by mohlo být ještě hodně zajímavé. Jen doufám, že se mi tam nic nestane.[/i] dokončím myšlenku a lehce se zatřesu.

[tab][b]Takže já zůstávám přes noc zde. Jestli s tím má někdo problémy, tak ať se ozve nyní, nebo ať se neozývá vůbec.[/b] řeknu a společníkům daruji ještě jeden zářivý úsměv.

Ach tak aby sem si to zopakoval koho tady máme.
[i]Čtyři lidé a dva elfové.[/i]
[i]Jeden z těch lidí je jak se jenom jmenuje áá ano Loghaire. Prej spolehnout se na mě můžeš jasně vyplívá to z toho že někdy použiješ i tu hlavu. Doufám že né jenom k tomu abys někomu rozbil jeho nos.[/i]
[i]Další z těch lidí tu je Razael. Vypadá to že si až moc věří. Projít městem sám, to akorát dokazuje to že asi nepřemíšlí vždyť ani neví co ho tam může čekat. Ach jak jsou ti lidé stupidní.[/i]
[i]Další je že by mnich? V tom oblečení na sobě a podle toho co ted dělá se to asi ani nedá říct jinak. Ale koho uctívá? Doufám že nějakého silného boha který nám zde pomůže. No ostatně by nebylo špatné s ním navázat nějakou tu řeč.[/i]
[i]A poslední člověk. Podle toho co tu dělal těch pár dnů tak asi stopař. Možná že i léčiel ano i o tom dnes už mluvil. A taky to vypadá že jediný on se tady snaží přemýšlet.[/i]
Tak to je všechno. Vlastně ne ještě [i]Anna. Elfka. Nevím co na ni všichni mají. Kdyby si zajeli k nám do města najdou podobných plno. Ikdyž né takových aby se o ně začal zajímat někdo jako . Zajímalo by mně jestli kouzlí nebo bojuje či obojí? Nosvalů moc nepobrala. Taky to může být dobrá zlodějka najatá jím aby nás pak všechny pozabíjela. Míň pěněz na rozdávání. Ale má na sobě až moc očí.[/i]

po tom co si vyslechnu poslední větu od Anny povídám [b]"Ano souhlasil bych aby jsme si tedy odpočaly zde. A pokud nemáte v úmyslu jít každý sám do toho města, tak bych navrhoval určit velitele nebo někoho kdo nás povede ve městě.[/b] [i]Tam to bude potřeba ikdyž pochybuji že se dokáží na něčem shodnout[/i]
po mém kratičkém proslovu si sedám na zem a začínám spolu se svým mazlíčkem jíst.

[i]Odpočíváme ? Sesedáme ? Zatraceně, a já doufal, že ještě dnes projedeme branou Akch Trea. S touhle bandou darmožroutů asi sotva. Když už jsem u tý brány, jsem zvědavej, kdo jí projede zpátky...Ne, že by mi na tom záleželo.[/i]

"Tak Anna Anička nám dál nepojede, ajaj...Pozor ať se při sesedání z koně neušpiníš, krásko, nebo ti tu špínu budu muset slízat !"

[i]Hehe, jak se na mě ten Kalachiňan vyčítavě podíval ! Už vím, co ho provokuje...co ho může vyprovokovat. Užitečná informace.[/i]

Když vidím, že ostatní sesedají a chystají se k odpočinku, rovněž sesednu. Koně odvedu o kousek dál, asi na doslech, a sám ho vyhřebelcuji. Tahle práce mě vždycky uklidňovala. Zbraně si ze sedla vezmu k sobě, není radno zůstat neozbrojen. Pak koně nechám pást se opodál.
Koutkem oka spozoruji Soula při jeho počínání a div nevyprsknu smíchy.

[i]Pánbíčkář ! To mi ještě scházelo ! Zatraceně, myslel jsem si, že je alspoň řezník...a ono nic. Modlí se a před sebou v černém sametu něco...něco, o čem asi vím, co to je. Slyšel jsem o řádu bojových mnichů. Je jedním z nich ? Uvidíme...teď mi přijde směšný.[/i]

"Hej, mnichu ! Ty asi moc nemluvíš, co ? Řekni něco !" pokouším se ho popichovat. S úspěchem ale nepočítám.

[i]Teď ! Kouknul se na mě, ZNOVU. Razael. Kalachiňan. Podle svého projevu hrdý a pyšný jako všichni jeho rasy. Vypadá na fracka, nosí směšný hábit...typický Kalachiňan. Rozmáchlá gesta, teatrální vystupování. V jeho očích se ale občas zračí něco jako zkušenost...Je možný, že po mě jde. Otec by na něj měl peníze. Ale zatraceně, proč by najímal JEHO ? Nejde mi to do hlavy...musím ještě chvíli pozorovat.[/i]

"Rozdělá někdo oheň, nebo tu budeme mrznout ?" křiknu k ostatním, a podívám se na Ardetha, který je tu podle mého mínění jen pro tyhle účely.

Lehnu si poblíž svého koně, kde si začnu stlát. Oheň příliš neoptřebuji, jde mi o to, že takhle budou ostatní lépe na očích. I případným nepřátelům z Města-a to by alespoň přilákalo nějakou zábavu...
Začnu krátce večeřet, stačí mi málo. Moc toho nesním, za sedm let na útěku si člověk zvykne jíst rychle a úsporně. Z měchu upiji trochu vody, ke které si nejdříve čichnu.

[i]Jedy. Můžou být všude. Na druhou stranu, nebýt jedů, je po mě...to když jsem zabil Jenseie. Já bych ale nerad skončil jako on. A proto si dám pozor...[/i]

Pak se s mečem po straně a s nataženou kuší po druhé straně natáhnu na svou rozloženou deku.

[i]Bohové, moje zadnice...konečně jí dopřeju trochu klidu. Cítím se , jako by...ale nic. Radši nic.[/i]

"Hej, Anno Aničko, pojď ke mně !" zavolám a usměju se, nemyslím to ale vážně. Pokud to ale vyjde, proč ne...

Na Razaelovu výzvu o rozdělení se ve městě zareaguji, a to velice nadšeným tónem.
"Rozdělit se ? Skvělý nápad ! Alespoň si užijeme trochu zábavy !" Doufám, že ironie v mém hlase je znát.

[i]Zábavy, to jo. Umírání je prej zábava. Znepokojuje mě ale, že si ten Kalachiňan tak věří. Má to dvě možný odůvodnění. Buď je fakt tak dobrej, jak se o něm povídá, a nebo je to další namyšlenej spratek. Kterým jsem taky BÝVAL.[/i]

"Postavte hlídky. Budu hlídat poslední, stejně vstávám brzo."
Dělám pak, že spím. Přikryju se pláštěm, a odpočívám.
Své společníky poslouchám, vše, co se o nich dovím, vše, co řeknou, může být důležité. Neusnu, dokud neusne poslední z nich. A i tak budu spát lehkým spánkem, jak jsem se za půl života na útěku naučil.

[/b]Napíšu až odpoledne, prozatím tedy alespoň dosavadní hodnocení vaší hry...

- - -

Ardeth Bay.. pěkná hra, dobré myšlenky, které nepřeháníš... to je velké plus. Držíš se toho, čím jsi. Není zatím moc co vytýkat..

Razael.. nečekal jsem, že se od Tebe dočkám až takhle arogantního parchanta, ale musím uznat, že ho hraješ výborně... jenom bych možná pro příště poněkud vyvážil procentuální poměr mezi myšlenkami a činy - jinak nelze nic namítat.

Loghaire.. přesně takový, jakého jsem čekal... zatím asi spolu s Razaelem nejlepší výkony, kvalitní hra a výborné myšlenkové pochody.

AnnaWelm.. nezklamal's, nicméně od Tebe do budoucna čekám trošku víc. Zatím se (možná v kontextu s povahou své postavy) držíš trošku víc vzadu, ale i taková trošku "zakřiknutá" hra je dobrá... očekávám, že bude ještě lepší.

Soul.. není co dodat... snad jen trošku víc myšlenek :o)

Rezolut.. tady už máme problém... v prvé řadě si hlídej y/i, protože jsi ve společnosti hráčů, kteří takové chyby nedělají - tím víc pak ty Tvé vystupují na povrch.
Dál se mi zdá, že vyloženě přehráváš a protahuješ myšlenky jen kvůli délce příspěvku. Bohužel Tě zklamu - takhle se expy u mě nezískávají.
Narozdíl od ostatních hráčů se obávám, že sis špatně vybral postavu a nejsi vůbec schopný (už teď je to na příspěvcích vidět) zahrát inteligenci 21 (ekvivalent génia, renesančního člověka). Já sám bych si na ni určitě netroufl. Zatím asi nejslabší hráč.

"Co na mě koukáš, to jsem snad jediný, kdo tady umí rozdělat oheň?" Podívám se znuděně, jako *Proč tady vše musím dělat já?* a na Loghaireho nereaguji, hledám dál stopy. Pak si uvědomím, co že to vlastně Loghaire po mně chtěl a zavolám na něj: "Nemyslíte si pane Loghaire, že rozdělávat oheň na prahu.. Jakže nám to stařík říkal? Mrtvé město? ..je krajně nepochopitelné nerozvážné a možná i sebevražedné?" Ironicky se usměji..

Na Razaelův debilní návrh, abychom do města šli po jednom jen kousavě zareaguji: "Velice dobrý nápad, ale jen pro toho, kdo chce brzo zemřít. Víš co, Razaeli? Nebudu proti, když do města sám půjdeš.." To vše řeknu nahlas a potichu pro sebe a maximálně pro někoho, kdo je opravdu velice blízko mě řeknu: "..alespoň bude o jednoho namyšleného fracka na světě méně!"

Výsledek stopování, ať už bude jakkoli vypovídající, neoznámím nikomu, ale samozřejmě se podle něj zařídím.. "Budu hlídat jako první.." řeknu a dodám k Razaelovi, Soulovi, Anně a Rezolutovi "..domluvte se a oznamte mi, koho z vás čtyř mám poté vzbudit."

Posadím se do tureckého sedu zhruba deset sáhů od tábořiště a na klín si položím svůj meč. Sedím a pilně sleduji okolí. [i]Dýmku si radši zapalovat nebudu, ještě mě ucítí nějaká bestie.. No, alespoň by byla sranda..[/i] Pousměji se škodolibě a místo dýmky si utrhnu nějaké stéblo, které bych mohl žmoulat..

Jedu na koni dál, při čemž všechny bedlivě pozoruji. Ale největší pozor dávám na Lograira.
[i] Stejně se mi na něm něco nezdá. Je to jen přeci jeden z podřadných lidí, ale je na něm něco zvláštního.
Něco co jsem ještě u žádného jiného neviděl.
Mám nutkání ho probodnout hezky v noci až budu spát, ale to si nemůžu dovolit.
Kdyby mě někdo náhodou pronásledovat, tak potřebuji obětní beránky. Vlastně oni nic jiného ani nejsou. Vyjma Anny. [/i]
Řeknu si v duchu a zase se na ní na chvíli zadívám.

Po chvíli se zase vzpamatuji a odvrátím zrak od Anny.
[i] Tak nebezpečné jo? Když to je nebezpečné, tak je dobré ne? Co bych asi dělal, kdyby nebylo nebezpečí? Nebezpečí je můj život.[/i]
Řeknu si a na chvíli se zamyslím nad svou minulostí.
[b] "No já v tom pořád nevidím důvod se rozdělit. Pokud se rozdělíme, tak je mnohem větší šance, že zůstaneme v tajnosti. A pokud budeme pohromadě, tak pochybuji, že se ukryjeme.
Tady náš přítel...[/b] Při posledním slově se začnu trochu zasměji. [b].. Soul se asi s tím tajemstvím v černém sametu moc dobře skrývat před nepřáteli nebude.
A to ještě nemluvím, o tom, kdyby ho objevili. To by s ním byl ámen. Protože přeci umí jen kouzlit."[/b] Dořeknu a úsměv se mi protáhne od ucha k uchu.

Při debatě o odpočinku se trochu udiveně podívám.
[b] Už? No, mě se moc odpočívat nechce, ale když ten odpočinek potřebuje Anna, tak tu zůstanu. A vy nejlépe uděláte, když pojedete pořád kupředu. [/b]
Říkám lhostejně na ostatní.

Pomalu sesednu z koně a sundám z něj deku a pár dalších věcí.
Sednu si na zem a začnu pojídat nějaké jídlo a napiji se.

Otočím se k Loghairovi.
[b] "A co se týče ohně, tak nevím, jak ty, ale já to bez něj zvládnu. Rozhodně mi tma nevadí.
Takže já odmítám tu mít zapálený oheň, aby to něco nebo někoho přilákalo." [/b] Řeknu podrážděně.

Jde na mě dosti vidět, že pokaždé, co se podívám na někoho z vás, tak se mi naprosto změní výraz v obličeji a s ním i nálada.

[i] Sakra kůň potřebuje také pít. Byla by škoda, kdyby mi pošel žízní.[/i] Pomyslím a rozhlédnu se kolem.

[b] Hej, Ardethe, kde je nějaká řeka? Potřebuji také napojit mého koně. [/b] Zeptám se Ardetha a čekám na odpověď.

[/b]Ardeth po chvíli hledání odvedl svého koně kus stranou, kde bylo, jak vyšlo najevo, vřesem zakryté jezírko. Voda v něm je překvapivě čistá a bez kalu na hladině. Soul se následně k lovci a stopaři přidal.

Únava je ostrým hrotem všech strastí, které doprovázejí dlouhé cestování, a na vás jistě zafungovala. Prakticky nikdo jste neusnul - především proto, že zdaleka není ani dopoledne -, ale odpočinek vleže s předstíráním spánku také není k zahození. Atmosféra se aspoň trošku uklidnila a dusivé ovzduší milých slov a komplimentů.
Lenivý klid a polehávání však neměly dlouhé trvání; sotva slunko vystoupalo jen trochu nad horizont a jeho paprsky změnily barvu z ostře oranžové na zlatavě žlutou, stojatým vzduchem všude okolo otřásly štěkavé zvuky...

Není to jako štěkot psů, neurotických veverek nebo rozzuřených manželek - tyhle zvuky mají intonaci, proměnlivou hloubku a nejspíš i nějaký širší účel a smysl. Po chvíli poslouchání jste si všichni jisti; tohle je nějaký jazyk.

Když se otočíte po směru zvuků, zjistíte, že Ardeth, který zůstal na jakés takés "hlídce" už nějakou dobu, stále v tureckém sedu, zírá před sebe - zhruba tam, odkud vychází sloup kouře. Všichni vidíte v dálce přibližující se průvod nějakých postav. Není jich moc, to je jasné na první pohled, ale ani elfské, ani lidské oči nejsou tak dokonalé, abyste poznali, o koho - nebo co - jde.

Štěkavé zvuky náhle změnily barvu, hloubku, tón i hlasitost. Teď vypadají docela jako vojenské rozkazy. Skupinka "neznámých" před vámi očividně přechází do mírného klusu...

[/b]Při hledání stop jsi narazil na něco neobvyklého. Stopy, které končí sotva deset sáhů před vaším ležením, tam se kruhově otáčejí a vracejí se zpět. Vypadají jako šlápoty nějakých ještěrek - jenže by nesměly být tak velké. Tvorové, kteří tudy šli, měli na nohou tři prsty nebo spíš pařáty.

Dle hloubky, do které jsou stopy otisknuté, odhaduješ, že každý tvor musel vážit přinejmenším osmdesát liber, tedy něco okolo čtyřiceti až padesáti kilogramů. Tohle nejsou malé ještěrky...

[tab]Chvíli zkoumám místo kolem sebe, a hledám nejvhodnější plácek k ustlání. Jakmile obsadím co nejlepší místo, projdu se kolem tábořiště. Vše se zdá klidné. Zajdu tedy za Ardethem a Soulem, kde napojím též svého koně. Naberu trochu vody do hebkých dlaní, lehce smočím rty a napiji se. Jakmile můj koník odmítá vodu, odvedu ho zpět. Posadím se na své místo, a chvíli přemýšlím. Hned jak si urovnám co potřebuji, položím se do svých přikrývek. Usnu. Sice je to krátký spánek, ale zato vydatný. Jakmile otevřu oči a rozhlédnu se kolem, zjistím, že ostatní, i když je stále skoro noc, nespí. [i]Zajímalo by mě, proč nespí.[/i] řeknu si v duchu a zaposlouchám se do ticha. Nic podezřelého neslyším. Usoudím tedy, že jen nemůžou usnout. Zavřu oči s úmyslem dospat. To se mi ale nevede.

[tab]Hned, jak je vidět, co nejtišeji a nejopatrněji vstanu a snažím se nepozorovaně dostat k jezírku. Je-li čisté, opláchnu si obličej, a vrátím se k ostatním, kde si ještě na chvíli lehnu a počkám, dokud nezačne někdo vstávat.

[tab][i]Co to je?[/i] bleskne mi hlavou hned, jak uslyším nepříjemné zvuky. S úlekem se rozhlédnu kolem. Ještě nějakou dobu nic nevidím. Potom si však všimnu několika obrysů v dáli. Zadívám se na ně, ale nevidím nic, než oslnivou zári slunce a obrysy oněch postav. [i]Co to je? takovouto řeč neznám![/i]honí se mi hlavou. Ještě chvíli jdou, a potom poznám změnu. [i]Ten hlas zdrsněl[/i] letí mi hlavou myšlenky. Podívám se ještě jednou, a zjišťuji, že zrychlili. Skokem se octnu v tureckém sedu, pevně zavřu oči, a začnu se pekelně soustředit. [i]no tak....jestli je to nepřítel, musím jednomu něco udělat. možná se potom ostatní zaleknou! Rychle rychle rychle[/i]

Štěkot, který slyším, mě spolehlivě probere. Jednám rychle, tuhle situaci jsem zažil asi už tisíckrát. Sbalím svoje věci, s vojenskou přesností. Za léta nacvičování to zvládnu za dobu trvající sotva deset úderů srdce. Vak připevním k sedlu, a i se svými zbraněmi se vyšvihnu na koně, kterého jsem nechal pást se opodál.
V ruce mám kuši, meč povytáhnu z pochvy. Ještě zkontroluji, že jde snadno tasit. Zkontroluji i polohu štítu. Další šipku totiž ani nemusím vystřelit.

[i]A je to tu zase. Situace nebezpečí. Jednám vždycky stejně. Vlastně ne. Dnes mám koně. Je to výhoda. Budou-li ty bytosti přátelské, o čemž pochybuji, protože dým v dáli svědčí o opaku, bude se s nimi dát nějak dohodnout. Pak budu určitě vypadat důstojněji v sedle koně. Pokud nebudou, s čímž počítám, z koňského hřbetu mám proti pěšákům mnohé výhody. Tři roky služby v Diatwenské armádě jako důstojník jízdního pluku, to je cenná zkušenost...Ale zatraceně, zdá se, že ostatní jsou nějací zmatení. Tohle je moje situace, nemůžu jen tak mlčet. Třeba tohle nikdy nezažili...[/i]

"Pane Razaeli, budeš bojovat se mnou na koni ? Pane Soule, co takhle nám ukázat, co se skrývá v obalu ze sametu ? Anno Aničko, ty naše sluníčko ! Přestaň klečet na zemi, tam jsi málo platná. Ukliď se tady s Rezolutem někam do pozadí a nepřekážejte. Pane Bayi ? Řekni, kolik jich přesně vidíš ? A připrav si luk !"

[i]Poslechnou, přežijou. Neposlehnou, a máme problém. Tak to chodívalo v armádě, tak to chodívá všude. Nechtěl bych skončit jako zákusek pro nějakou štěkající bestii. Jsme, doufám, poměrně bojeschopní, ale naší nevýhodou je, že neznáme sílu těch humanoidů...Něco mi říká, že ještě půjde do tuhého.[/i]

Napínám svůj zrak k blížící se skupině. Klusají. Kolik jich tak může být ? Zrak nemám nejlepší, a tak se mi jen těžko počítají. Pět ? Šest ? Sedm ?
Doufat, že by si nás, nebo našich koní nevšimli je stejně naivní jako doufat, že zítra nevyjde slunce.

[i]-Tak, Loghaire, jednoho si vyhlídni a ten pak inkasuje šipku...
-Až bude padesát sáhů, vystřelím. Prakticky nemůžu minout. Zásah ze sto padesáti liberní těžké kuše pozná i ten nejrobustnější...
-Pak se vzdálenost zkrátí na třicet sáhů. Stihnu upevnit kuši k sedlu a tasit meč. Podle situace zvážím, jestli najedu. Pokud nenajedu, ztratím výhodu drtivého nájezdu koně.
-Zvolím-li dobrou taktiku, můžu jich pobít hodně. Stačí dobře rajtovat.
-Uvidím, jak sehraní budou. Oddíl zabijáků se likviduje hůř než oddíl idiotů. Podle kouře v dáli to asi nebudou mírumilovní tvorečkové. Podle rozkazů, které si mezi sebou štěkají soudím, že to nebudou diplomatické jednotky...
-Jen opatrnost, Loghaire. Máš tady ještě mnoho práce. Tvůj život je cenný...minimálně má cenu peněz, které Sigurd zaplatil vrahům, kteří selhali...
-Cítím ho. Je tady. Adrenalin. [/i]

"Hej, pane Razaeli ! Jak to vidíš ty ? Myslím, že tihle mírumilovní gentlemani si s námi moc nepokecají !" zasměju se.
"Co je takhle důvěrně zblízka seznámit s našimi meči ?"

[i]Jen, abych se já důvěrně zblízka neseznámil s jejich zbraněmi. Kdo ví, čím budou bojovat...Co nemám rád, jsou střelné zbraně.[/i]

Čekám na vzdálenost padesáti sáhů. Pak se svým silným hlasem budu snažit zeptat se, co chtějí...
Předpokládám, že jejich reakce bude nepřátelská.
Můj vyhlídnutý humanoid je ten, který kluše jako první. Pro toho je šipka v kuši...tětiva je napjatá jako struna. Stačí stisk spouště a poputuje ke všem čertům.

"Pane Bayi ! Vezmi si na mušku vůdce, pokud ovládáš svůj luk tak dobře, jako jsi nám tvrdil !"

[/b]Sotva pár okamžiků poté, co Anna klekla na zem a křečovitě zavřela oči, nebe v dálce nad skupinkou se otevřelo a vyšlehl z něj sloup ohně. Všechny poklusávající tvory to nezastavilo, jednoho však živel nadzvedl ze země a na troud spáleného jej odhodil stranou...

Blíží se. Už to k vám nemají víc, jak sto padesát sáhů. Už rozpoznáváte i počet - bez již zabitého osm.

Razaelovu otázku na vodní tok zodpovím odvedením svého koně k jezírku.

Posedávám na zemi a sleduji okolí. [i]Je tu klídek.. Ale zajímalo by mě, kdo tu zanechal ty stopy, nikdy jsem nic takového neviděl..[/i] Říkám si a začnu čistit svou dýmku. Sem tam se podívám po ostatních polehávajících členech a poté na dým kouře. [i]Bude to hodně nebezpečné, město může být plné smrtících stvůr..[/i] Pomyslím si trochu zlověstně, ale potom si pro sebe dodám: [i]Myslím, že bude sranda.[/i]

Ve chvíli, kdy uslyším zvuky, zpozorním a zahledím se směrem, ze kterého se ozývají. Schovám dýmku, postavím se a z ramene sundám svůj dlouhý luk. [i]Ostatní už si toho také všimli. To je dobře, nemusím je alespoň budit.[/i] Pomyslím, když je všechny sjedu pohledem. [i]Že by to byly ony ještěrčí stvůry, jejichž stopy jsem tu našel? Nechám se překvapit.[/i] Přemýšlím zahleděn do dálky.

Moc se mi zalíbí Loghaireův, dalo by se říci, až armádní přístup k celé situaci. Sleduji blížící se tlupu a jen vyvalím oči, když je zasáhne sloup ohně, očividně zplozený Annou.. Jako reakci na to kouzlo jen uznale pokývu hlavou. "Tak nyní jich je osm, pane Loghaire.." odpovím a vytáhnu z toulce šíp. "Dobrá, beru si vůdce.." ujistím válečníka a jen vyčkávám, až si budu jist, že je skupina vzdálena tak akorát na dostřel(zhruba oněch 50 sáhů).

Vystřelím první šíp a ucítím ten skvělý pocit bitvy, který už jsem dlouho neokusil.. [i]Je to skvělé, jako by mi do žil proudila živá voda..[/i] A znatelně pookřeji. Dlouho si však ten nádherný pocit prvního šípu nevychutnávám a ihned následuje šíp další a další, dokud nebudou stvůry zhruba 15-20 sáhů od nás (počítám, že vystřelím 2-3 šípy) a v té chvíli vytasím meč a čekám na střet...

Tak si odpočineme. Na chvíli si lehnu na zem a přemýšlím o tom jak se mají asi doma doufám že dobře. Při tom jak ležím tak hladím kočku a pozoruji vylézajíci slunce. Začínám cítět jak mě hřeje po celém těle.
Když v tom najednou tím tichem proříznou štěkavé zvuky. Ihned vstanu. [i]Kdo tohle může být? Jak o nás dozvěděli? Jdou nás přivítat či zabít?[/i] Najednou se mě zmocňuje strach, ale snažím se zachovat chladnou hlavu.
Najdenou změnily rychlost. [i]Tak tihle asi nebudou moc přátelští.[/i] Začínám si balit své jídlo zpátky do vaku. Když v tom z ničeho nic si Anna klekne a pochvíli se otevřelo nebe a z něho vyšlehl sloup ohně. [i]Tak a teď se konfliktu nevyhneme. Ksakru proč tak brzy?[/i]
Jak Loghaire začne říkat co by kdo měl dělat odpovím [b]"Promiň Loghaire ale já sem tu šel za nebezpečím. Jen tak mě někdo nedonutí se stáhnout."[/b] Popojdu asi tak o pár sáhů za ně. A připravím se na boj. A aby sem si dodal sílu tak si pomyslím. [i]Je jich málo to bysme mohli dát. Vždyť my jsme vyvolení.[/i]

Jak jsou u nás začnu kouzlit. 2 Ledové blesky do jednoho z nich.
Jak budou ještě blíž tak řeknu mé kočce aby zakouzlila kouzlo oheň (3x takže poloměr 1,5 sáhu- tedy aspoň myslím) ale spíše do zadních řad tak aby nezasáhla někoho z našich.

[tab]Očividně potěšená seslaným kouzlem se s kočičí elegancí vyhoupnu do sedla koně. Je mi jasné, že s nynějším rozrušením nejsem schopna vyvolat něco dalšího.
[tab]Popojedu směrem ke skupince připravených obránců. Hodím na zem svůj meč se slovy: [b]Je dobrý, ale nemůžu ho používat. Po boji ho budu chtít vrátit.[/b].
[tab]Hned nato vyrazím kus směrem od nich. Dál od boje. Nahmatám svou zbraň a otočím se čelem k nastávajícímu boji. [i]Osm proti pěti.... Z toho Loghaire se mi zdá, jako by někdy vedl nějakou skupinu lidí. Možná celé pluky.Ale co ti druzí? Proti čemu vlastně stojí?... Zatraceně. Kdyby vedle mě někdo usmažil člověka, asi bych nešla dál. Co jsou zač? Nezdají se plni strachu. Neohrožení bojovníci vrhajíce se do bitvy. Zvláštní.[/i] létají mi myšlenky hlavou jako blesk.
[tab] A je to tady. Bitva je nyní nevyhnutelná. [i]Tušila jsem, že nastane podobná situace. Alespoň že jsme nepokračovali dál. Kdo ví, jak bychom dopadli......[/i] [b]Můj meč[/b] zakňourám potichu. Stejně jsem tak daleko, že by mě nemohli slyšet, ani kdyby sem mluvila normálně. [i]Jen mi ho nezlomte, ano?[/i]

[i]No tedy, nechtěl bych být nechanej na pospas rozzuřený Aničce. Pěknej efekt, těch už jsem viděl spoustu. Škoda, že nebyly tak účinné...Proletět se vzduchem za stálého pečení, ve výšce desíti sáhů vypnout oheň a padat...zní to jako z kuchařky.[/i]

Zasměju se.
Odhad vzdálenosti mi vždycky šel. Osmdesát sáhů, šedesát, pětapadesát...pečilvě zamířit na vyhlídnutého tvora...stisknout spušť jakmile se dostane na vzdálenost padesáti sáhů.
Šipka letí. Jestli zasáhne, si nejsem úplně jistý. Ale měla by. Kuši připevním k sedlu a tasím meč, k ruce připevním štít.

[i]Teď s rozvahou. Přišli o jednoho. Možná o dva. Je jich šest nebo sedm.[/i]

"Pane Razaeli, jeď vlevo ! Najedeme do nich z boku !" křiknu na Lovce lidí.
"Pane Bayi ! Dávej pozor, ať nás nezasáhneš !"

[i]Tak se ukaž, co umíš v boji. Budu tě sledovat...[/i]

Ostruhami pobídnu koně k trysku. Do vzdálenost třiceti sáhů jedu ke skupině přímo, pak koně obrátím v pravo a posléze vlevo. Mým cílem je skupinku objet a zaútočit zboku, kde budou hůř chránění.

Levou rukou držím otěže a štít, pravou se napřáhnu a jakmile jsem na dosah, seknu. Ze sedla koně by neměl být problém rubat přímo do hlav nepřátel...A jak už to bývá, spoléhám i na drtivou rychlost mého koně.

[i]Jako za mlada...Au ! Můj bok ! Otočil jsem se moc prudce, u psí mateří...[/i]

Když Ardeth odvádí svého koně, tak koukám kam.
Na to si všimnu, že tak je to jezírko.
[i] No vida, přeci jen se mi bude otrok na nošení a hledání zásob hodit. [/i]
Řeknu si v duchu a odvedu tam svého koně.

Chvíli stojím a přemýšlím o tom, co jsem od mého opuštění domova prožil.
[i] Bylo toho hodně, ale chci víc. Chci se proslavit. Ale pořádně, aby mě znalo každé dítě. A mluvilo se o m jako o legendě. [/i]
Potichu sním a pak se usměji.
[i] Dokáži to.[/i]

Pomalu si lehám zabalený do deky, ale spánek jen naznačuji a při sobě mám dýku, kdyby se náhodou někdo přibližoval příliš blízko.
Ležím trochu oddělen od všech, ale nejblíže u Anny.

Když v tom, ale zaslechnu nějaký zvuk a šramot, jak se všichni začínají balit.
Stoupnu si a pohlédnu do dály, kde vidím postavy směřující k nám.

Loghaire nám hned začne dávat pokyny.
[i] Tak a je tu jistota, že je to on. [/i]
Pomyslím si a trochu se uculím.

[b] Loghaire uklidni se. Nevím, co tady vydáváš pokyny, jako v armádě. Nevím, jestli sis toho nevšiml, ale ty nejseš nade mnou, aby mi mohl něco přikazovat. [/b]
Řeknu podrážděně a sbalím věci na koně. Vše až na jeden batoh.
Naprosto v klidu do něj začnu šátrat a vybavuji se.
U oblečení si zevnitř zaváži tkaničky, že najednou se mi upne na tělo a nebude vadit při boji.
Pochvu s mečem si dám na záda a dýky umístím na svá místa.
Vše provádím naprosto klidně, jen občas se kouknu přes rameno, jak jsou ještě daleko.

[b]No a máme tu běžnou rutinu.[/b]
Řeknu a přes ústa si zaváži roušku. A pomalu se narovnám již připravený, ale v ruce držím, ještě masku.
Tu si jako konečnou přípravu umístím na hlavu, takže mi vůbec nejde vidět do obličeje a ústa mám díky šátku kryté před zápachy, prachem a dalšími podobnými věcmi.

Když vidím, jak Anna kouzlí, tak se podívám na seslané kouzlo a pak na ní.
[b] Hmm, musím uznat, že magii ovládáš, ale pokud se k tobě dostanou, tak ten meč, co jsi zahodila budeš potřebovat. Ale neboj nedostanou se k tobě. [/b]
Řeknu a pod maskou se usměji i když to nevidí.

Dřepnu si dál od ostatních přesně mezi místo odkud běží nepřátelé a Annu.
Odkud sleduji zatím, co se děje.

[/b]Střela z Loghairovy kuše jednoho z tvorů doslova smetla, stejně tak si i první Ardethův šíp našel svou oběť - tu na první pohled nejvyšší a nejsilnější. Bytosti jsou už tak blízko, že rozeznávate jejich rysy - jsou nízcí, nanejvýš nějakých sto padesát coulů, a víc šlachovití než svalnatí. Jsou podobní přerostlým, vzpřímeným ještěrkám.
Štěkajícím ještěrkám.

Druhou věcí, na kterou jste vzápětí přišli, byla jejich rychlost - původní poklusávání se změnilo v prudký a divoký sprint. Tak rychlý, že by jim nestačil žádný člověk. Téměř tak rychlý, že by mohli prohánět i vaše koně.

Přesto je zřejmé, že nemají šanci. Ardeth s Loghairem si rovnoměrně rozdělili zbývajících několik nepřátel.
Nad vašimi hlavami se ozvalo tlumené zadunění, když z Rezolutových očí vylétly dva blesky a zasáhly svůj cíl. Mágova kočka se tváří vcelku nevzrušeně; líně si líže tlapku a s ledovým klidem pozoruje vřavu kolem.

Zakrátko bylo po boji, čepele i kouzla vykonaly svou práci. Útočníci jsou nejspíš primitivové - nemají žádné lepší zbroje, žádné kvalitní zbraně, jen primitivní sekyry a kyje. Než jste se však stačili dostat k prohlížení ostatků nešťastných (přerostlých) ještěrek, ozval se ženský výkřik.
Nemohl patřit nikomu jinému než Anně. Zezadu ji k zemi strhlo a ostrou čepel (dle kvality provedení nejspíš odcizenou) ji na krk přiložilo poslední přeživší monstrum. Syčí a štěká, tváří se výhružně. Pomalu se od vás sune dál.

Jedna věc je každopádně jistá - přes živou hradbu tvořenou Loghairem, Ardethem, Razaelem a Rezolutem se k Anně příšera dostat nemohla.

Spokojen s výsledkem boje si již zasunuji meč do pochvy a jdu si posbírat vystřelené šípy. O výbavu protivníků mi jde v poslední řadě. [i]Nejspíše nějaký primitivní národ, ale jak si to metli.. To jsem teda koukal![/i] Rozmýšlím o již pobitých nepřátelých. Určitě nezapomenu promluvit s ostatními, hlavně Loghaireovi vyseknu poklonu: "Moc pěkný boj, pane Loghaire, Vaše pověst Vás předchází a nyní vidím, že to nejsou jen nějaké povídačky." Dokonce se při těchto slovech zlehka ukloním. Poté ještě přes rameno křiknu na oba kouzelníky, soustředěn na vyndavání šípu z jedné z mrtvol, pochvalná slova: "Máte mou úctu pane a paní čarodějové.."

Ovšem tuto pochvalu následuje v odpověď jen Annin výkřik.. Rychle se otočím tak rychle, že mi spadne šátek z hlavy. "Co teď Loghaire?" šeptám k nejbližšímu z členů.. "Můžu se pokusit promluvit s ním, ale nemyslím si, že by to mohlo mít nějaký výsledek.." Řeknu utrápeně..

[i]Jak se za nás mohla ta svině dostat? Do prdele, zase jsem jednou byl příliš malicherný a odnese to Anna.. Nechci být pesimista jako obvykle, ale toto vypadá pro naši krasotinku velice, velice špatně..[/i] Dosti se zamračím hlavně nad myšlenkou, že tito primitivové nás připraví o člena družiny. [i]Počítám, že toto je jedno z těch slabších stvoření, obývajících toto město. A co budeme dělat poté?[/i]

Pokusím se, nevím tedy jestli to dokážu, možná se jen ztrapním, zařvat na primitiva: "Nech slečnu jít, darujeme ti život!" a pomalinku, opravdu pomalinku se k párečku snažím přiblížit.. V ruce již držím právě vyndaný šíp z původní oběti a vkládám do luku. Pokud se mi povede přiblížit tak na 10 sáhů, vystřelím na hlavu stvůry.. Pokud bude Razael rychlejší, rád na něm břímě odpovědnosti za Annin život nechám..

Přípravu ke střelbě a posun blíže k Anně a ještěrce zastavím, když mě Loghaire upozorní.. [i]Má pravdu, tady jsem opravdu málo platný.[/i] Pomyslím si jen a smutně koukám, co se bude dít..

[i]Šlo to nějak moc snadno. Vlastně extrémně snadno. Je ráno...A...U všech čertů, já tupec ! Já idiot ! Proč mě to nenapadlo dřív ? Do háje, vždyť TOHLE byla jen obyčejná patrola ! Žádní nájezdníci. Do řiti, měli bysme se odtud zatraceně rychle pakovat. Jakmile ve vesnici těchhle štěkajících potvor zjistí, že se jejich hlídka nevrátila, bude tu pekelný horko. Já idiot ![/i]

Mé myšlenky přeruší ženský výkřik, právě když kopyta mého koně rozdupou hlavu posledního z nepřátel.

[i]Co to zatraceně je ? Anna Anička dostala při kouzlení orgasmus ? U těch čarodějek člověk nikdy neví...[/i]

Otočím koně, Annin orgasmus si přece nemůžu nechat ujít ! Úsměv na tváři mi zamrzne, jakmile uvidím, co se stalo. Jedna ze stvůr drží naší ženu pod krkem a vyhrožuje nožem.

[i]-Do psí mateří, tušil jsem, že to nebude orgasmus. Leda by byla masochistka...
-Dost už ! Je třeba něco dělat...
-U všech bohů, kdyby to byl kdokoli jiný, třeba Rezolut, nebo Razael, nechám ho chcípnout ! Ale tahle krasotinka si zaslouží ještě chvilku žít...
-V těchhle situacích jsem na nic. Přiblížím se a Annin líbezný krček bude zdobenej hlubokou ránou.
-Co to zatraceně dělají ?![/i]

"Pane Bayi ! Skloň luk !" zařvu směrem ke stopaři "Viděl jsem , že střílíš přesně, ale zatraceně, uvědom si, že TEĎ můžeš zasáhnout i čarodějku !"

Nic nedělám, jen popojedu blíž. Očima hledám Rezoluta, taky, a to hlavně, Razaela. Ten bastard se zavázal, že bude čarodějku chránit. Kde je ale teď ?

[i]Určitě zkouší jeden ze svých Kalachinských triků. Už jsem to zažil. Necháme to na něj.[/i]

Ještě jednou zavolám : "Pane Bayi ! Klid ! Nestřílej !"

Svůj meč zasunu do pochvy a štít odložím. Ukážu pak stvoření své volné ruce.

[i]Dělej, Kalachiňane, dělej...[/i]

Konečně je to za námi.[i]První boj dopadl docela dobře.[/i] To jak vidím mrtvé nepřátele mě posilňuje. Cítím jak mi pulsuje nová energie od hlavy k nohám. [i]Ale proč jich bylo tak málo? Kde jsou ostatní? Musí být přeci další. Ale to je teď jedno už budeme připravení.[/i]

Najednou uslyším ženský výkřik.[i]Anna.[/i] Ihned se otočím dozadu. Uvidím jak jeden z těch štěkavců drží Annu.[i]Ale ne co teď? Copak se nekoukala kolem sebe? Ne nebyla to její chyba, nýbrž naše. Měli jsme se hlídat a to i ze zadu. Co když to je další útok akorát že ze zadu?[/i]

Když už chci něco udělat. Tak v té chvíli vytahuje Ardeth svůj luk. Když už chce vystřelit, najednou do toho vkročí Loghaire. A řekne ať nestřílí.[i]Hmm teď by mohla být moje chvíle. Ale ne blesky nejsou spolehlivé. Ale. No jasně.[/i]

Přiblížím se k Loghairovi a do ucha mu zašeptám.[b]"Jestli ji chceš zachránit, tak si připrav meč. Pokud s tím souhlasíš můžu tě jedním z mých kouzel přenést přímo za toho ještěráka a ty ho můžeš podříznout nebo co se ti zachce."[/b] Čekám na Loghairovu odpověď. [b]"Odpovídej rychle, nebo čekáš nějaký zázrak?"[/b]

Jestli s tím souhlasíš tak něco napiš. až to můžu říct PJovi.

[tab]Z povzdálí sleduji boj. [i]Zvláštní, i přes to, že je jich málo, a že viděli padnout mnoho svých druhů, se vrhají do bitvy. Nebojí se. Možná jsou na strach příliš primitivní![/i]říkám si.

[tab][i]Co je to?[/i] projede mnou otázka, když zaslechnu kroky. Naslouchám. Nic. Opřu se do sedla a vyčkávám úplného konce boje. [i]Co to j....[/i] bleskne mi hlavou, když ke mě přiskočí ještě jeden tvor, a přiloží mi nůž na krk. Ani nevím jak, ze sebe vydám zvláštní, do uší řezavý tón. [i]Co budu dělat, CO BUDU DĚLAT?[/i] začnu okamžitě zmatkovat.

[tab] [i]Kouzlo...rychle kouzlo.....ale ne. Nemůžu. Jsem příliš vystrašená a rozrušená. Pomoc! Co teď? Co budou dělat? kdo ví, jestli mě tu nenchají napospas té bestii[/i]. Snažím se nehýbat. [i]Mohla bych se ho pokusit odzbrojit. Ale co kdyby se mi podařilo nechtěně poslat tlakovou vlnu na ostatní? To si nemůžu dovolit. Asi budu muset počkat co udělají oni.[/i] Vyčkávám a mám strašlivý strach. Lehce se třesu.

Hledím zamyšleně na boj, který probíhá přede mnou.
[i] Tak tahle rasa je ještě slabší než jsem čekal. Když jí porazí tihle amatéři. [/i]
Říkám si v duchu při pohledu na členy družiny.
[i] Už abych byl v tom městě. Tam to bude mnohem lepší než někde, jak tomu někdo říká, v přírodě.
Nevím, co na tom spoustu lidí vidí. Vše, co potřebuji je ve městě. [/i]

Najednou mě z přemýšlení vytrhne nějaký výkřik.
[i] Ne! Prosím, ať to není Anna.[/i]
Pomodlím se při otáčení.
Přesně, jak se dalo čekat. Je tam Anna a má na jejím krásném krku čepel nepřítele.

[i]Všichni bozi se proti mě spikli. Proč mi vždy dělaj jen to nejhorší? [/i]
[i]Ale za tohle zaplatíš ještěráku a to těžce. Zrovna ses připsal na černou listinu.[/i]
Řeknu si potichu a podívám se na něj. V té chvíli vytáhne Ardeth luk.

[i]Teď je má chvíle, jsou ode mne dál a Ardeth na sebe připoutal pozornost.[/i]
Pomyslím si a snažím se využít situace.
Přikrčím do podřepu se snažím se zakrýt za nejbližším křovím, aniž bych udělal nějaký hodně prudký pohyb, aby mě ještěr zahlédl periférně.

Malou chvíli setrvám a ohlédnu se, jestli si mě nevšiml.
Pokud ne, tak pořád přikrčen pokračuji dál v zákrytu křovisek.
Celou dobu bedlivě pozoruji kam šlapu. Našlapuji lehce a opatrně.
Občas se podívám směrem, kde je ještěr a pokud se podívá mým směrem, tak na okamžik zastavím, aby neviděl žádný pohyb. Hned, jak si přestane místa všímat, tak pokračuji.
Při čemž se soustředím jen na situaci. Neberu v ohled žádé pocity, nálady atd.
Cílem plížení je dostat se pryč ze scény.

Při úspěchu se pokusím dostat se mu do týlu.
Znovu našlapuji lehce a všímám si, kam šlapu, abych nešlapal na nějaké větévky, nekopl do kamínku atp. a potichu vytáhnu meč z pochvy.
Snažím se dostat až na metr k němu.
Metr od něj se trochu vychýlím na pravou stranu. Jedním delším krokem se přesunu necelého půl metru od jeho pravému boku, abych k němu stál čelem. Při přesunu se snažím pevně uchopit mou pravou rokou tu jeho pravou ruku a odtáhnout jí dále od krku Anny.
Levou rukou, v níž držím meč, protáhnu pod jeho rukou a kruhovitě jí zahnu, abych čepel meče měl skoro až zpět u mé lopatky.
V tu chvíli se usměji a prudkým, silným pohybem přitlačím meč na jeho ruku a zpětným pohybem se jí snažím poranit, aby pustil zbraň.
Celou dobu při útoku dávám pozor, abych nic neudělal Anně.

[/b]Pat. Snad jen tak by se dala nazvat situace, v níž jste se ocitli. Ostrá čepel na sličném krku mladé čarodějky, šíp založený v luku - vyvalené oči všech (mimo jiné...). Nejúčelněji z vás ze všech si počínal hbitý Kalachiňan. Na nic necivěl, neklepal se strachy a ani nestál jako solný sloup.

Podivný tvor, který byl nepochybně vyděšen přinejmenším stejně jako jeho krásná rukojmí, se svýma drápatýma nohama (tři prstopařáty, kdyby to někoho zajímalo) pomalu sunul pryč od vás. Bohužel pro něj až příliš pomalu.
Ani si nepovšiml, když se mu Razael dostal do zad; ten si pak vpravdě počínal jako zkušený řezník. Elegantně zakřivená katana v jeho rukou opsala půlkruh kolem paže přerostlé ještěrky a hluboko se do ní zakousla. Zpřetrhala svalovinu, přerušila cévy a šlachy.

Ať už to bylo způsobeno bolestí nebo ztrátou citu v drápaté pracce, tvor svůj vražedný nástroj - již beztak bezpečně vzdálený od Annina krku - upustil. Čarodějka nicméně neunikla šplíchanci krve z proťaté tepny, který zasáhl její šaty a šíji.
Netvor se nyní za nelidského křiku (však to taky není člověk, že...) povaluje jen kousek od ní. Zvuky, jež vydává, jsou spíš... varovné? Tak nějak to vypadá. A každopádně hlasité.

Jeho řev mělo ale v brzké době přehlušit něco jiného - totiž další řev. Zcela nečekaně se line právě z těch končin, odkud se přihnalo těch několik zrůd, v této chvíli mrtvých či jinak indisponovaných.
Nelze si nevšimnout zástupu potvor mnohem většího než ten, jemuž jste před malou chvílí čelili; kousek od nich je zcela nepřehlédnutelná další postava, která drží v rukou (pařátech?) jakousi hůl, poskakuje do neobyčejně výše rovné jí samé a cosi přitom huláká. Vypadá nanejvýš groteskně, ačkoli situace už sama asi taková nebude.

Počet tvorů lze jen těžko odhadnout, zato zkušenému oku neujde, že se blíží velice rychle - nejsou od vás vzdáleni víc než nějaká dvě sta sáhů.

[tab]Stojím strnule jako sloup. Hrozně se bojím o svůj život. [i]Sakra pomozte mi někdo.....Razael, kde je Razael...[/i] všimnu si, že Razael náhle zmizel z mého zorného pole. Neotočím však hlavou. Jednak bych se mohla zranit o nůž, a jednat bych strašně nerada upoutala pozornost na jedinou možnou záchranu. Pak se to stane. Vidím jen, jak nůž, který mě až doteď ohrožoval na životě, padá. Cítím jen, jak horká krev potřísní mou snědou kůži. Potom následuje jen nelidský, uši drásající řev. Varovný řev. [i]Tohle není dobré. Nevím, jestli varuje nás, nebo někoho dalšího. Nicméně doufám, že nyní uteče a nebude chtít zaútočit. Prosím ať je tomu tak...[/i] Říkám si. Křik ještěra utichne. [b]Děkuji ti Razaeli. Nebýt tvé přesné akce, byla bych již dávno mrtva. Nejsem si jista, zda-li ti to někdy budu moci vrátit.[/b] Pronesu poté úlevně.

[tab] Než však stačím dokončit tuto větu, uslyším další řev. Hlasitější. Jiný.Instinktivně se podívám za tím hulákáním. [i]Ale ne...[/i] Proběhne mi hlavou, hned jak spatřím obrovský zástup jakých si tvorů. Nepochybně oněch ještěrů, které jsme právě porazili. [i]Už je jasné, koho varoval! Nás! Tohle nevypadá vůbec dobře![/i] říkám si, zatímco se tvorové přibližují obrovskou rychlostí.

[tab][i]Snažit se zabít takhle jednoho nemá žádný smysl. Je mi jasné, že stejně jak ti první se nezastaví.[/i] Uvědomím si. [i]To by ale bylo též nesmírně složité kouzlo. Nejsem si jistá, jestli se mi může povést. Každopádně se o to musím pokusit.[/i]

[tab]Naskočím na svého koně abych měla větší rozhled. Díky tomu si všimnu i prapodivně poskakující postavy v dáli. [b]Rezolute, mohl by si vyřídit toho v zádu? Myslím toho šamana nebo co to může být.[/b] řeknu směrem k Rezolutovi, tak aby to slyšel. [i]Doufám jen, že se mu to povede. Doufám že se to mě povede.[/i] řeknu si a stejně jako poprvé zavřu oči, a zamyslím se. [i]Chci dostat polovinu. Chci dostat polovinu. Chci dostat polovinu![/i] Opakuje se mi v hlavě jedna a ta samá věta. Nesmím selhat. Je jich příliš mnoho, než aby na ně stačili!

Se zatajeným dechem a zpocenýma rukama, jak pevně tisknu luk, sleduji Razaela blížícího se zezadu ke dvojici.. [i]Ano, povedlo se..[/i] Pomyslím si a hlasitě oddechnu, když se nůž vzdaluje od krasavčina krku. Nadšení netrvá dlouho, hned jakmile je ještěr zraněn a začne vydávat ten zvuk, zařvu na Razaela zoufale: "Umlč ho!".

[i]Je pozdě..[/i] Řeknu si, protože je mi jasné, odkud vítr vane.. [i]Tentokrát jich bude mnohem více a pokud rychle nezmizíme, všichni tady zemřeme..[/i].. "Všichni v pořádku? Připraveni k útěku?" Zeptám se tónem, který prozrazuje, že je to podle mě jediná možnost.. Počkám hlavně na Loghairovo zhodnocení situace, ale ne dlouho, maximálně pár vteřin. Poté se rozeběhnu rovnou ke svému koni a naskočím na něj. [i]Ale kam jet? A pojedeme ve skupině nebo se rozdělíme? Myslím, že se mi bude hodit moje umění střelby za jízdy na koni..[/i] Běží mi myšlenky hlavou, jak vidím vířící se prach v dáli a blížící se voj rychlých ještěrek.

[i]Už nemohu déle čekat..[/i] Řeknu si konečně a pokud se nikdo neujme úkolu vést družinu *někam*, ujmu se ho tedy já.. Vyjedu tak, abych se nevzdaloval od města, ale jen od tohoto místa.. Pokud bych objel město takto celé, dojel bych zpět k našemu tábořišti. [i]Doufám, že takovou výdrž ty svině mít nebudou..[/i] Řeknu si jen ve chvíli, kdy už dávno pobízím koně k úprku. Ohlížím se přes rameno, sleduji jak nepřítele, tak i zbytek družiny.

Čakám ještě chvíli jestli se Loghaire nerozhodne pro moji volbu. [i]Co se mu na tom nezdá? Může být hrdina.[/i] Když v tom najednou vidím jak se za Annou a ještěranem plíží Razael. [i]Ano. Aspoň někdo tady umí používat rozum.[/i] Situaci bedlivě pozoruji do té doby než je u nich, svým mečem proťal soupeřovic ruku a ještěr pustil svůj meč. [i]Ach díky. Nic se jí nestalo.[/i] Usměv mi zmizí hned jak začne Ještěran přímo řvát. [i]Zab ho.[/i]Projede mi už jenom hlavou poté co to řekne Ardeth. V další chvíli se začíná ozývat ten "řev" i z druhé strany. Otočím se po zvuku a tam uvidím ještě větší skupinu obrovských ještěrek.

[b]"To je mělo zavolat sem? Nebo jenom varovat?"[/b] [i]Varovat? Ale koho? Nás nebo je?[/i] Na nic nečekám a nasedám na svého koně. Na Anninu otázku se na ni akorát podívám se slovy:[b]" Ne tak toho nezvládnu."[/b] [i]Jedinečná příležitost jak bych mohl ukázat své schopnosti a já nemám mágy. Ksakru.[/i] pohledem přejedu všechny z mé družiny a zastavím se u Ardetha.
[b]"Neměli bychom se rozdělit? Bojovat s něma nemá cenu a jet v takové skupině to je podle mě až příliš nebezpečné. Můžem jim padnout přímo do pasti. A všichni. Nevíme ani kde jsou ostatní hlídky. Možná někde kolem města a když na ně narazíme a nepodaří se nám je zabít rychle tak nevím. A pokud ne skupiny tak Rychle od města. Nemůžou být rychlejší než my na koních."[/b] Ještě jednou se podívám na zástup ještěranů a pak zpět na naši skupinu a čekám co se bude dělat.

Chvíli poté co dořeknu tohle, se dívám na Ardetha jak pomalu jede pryč. Najednou Loghaire začne vyprávět svůj plán.[i]Bojovat? Vždyť mají zjevnou přesilu.[/i] Najednou se otočí i Arderth. Na jeho i Loghairovy "rozkazy" odpovídám. [b]"Takže volíme boj? Zajímavá volba, jenom doufám že plán bude dost dobrý na to, aby jsme ho zvládli. Anno, musíš mi pomoci při zabití toho šamana. Sám to nedokážu."[/b]
Postavím se čelem ke skupině či houfu ještěranů a z úst mi vyjdou slova [b]"Lapid kela."[/b]

Jestli dojde k boji snažím se držet spíše vzadu. Ale pokud uvidím nějakou větší přesilu na někoho z nás jdu do boje. Ale spíše se svou holí bráním a zadržuji útoky vedené na mého spojence.

[i]Kalachiňan to zvládnul, nebylo proč se znepokojovat. Čekal jsem to. Vlastně jsem neměl pochyb. Práce jeho meče je dost zvláštní. Jako všech Kalachiňanů.[/i]

"Anno, Aničko ! Neznepokojuj se ! S námi se ti nemůže [b]nic[/b] stát...! pronesu ironicky. Dneska hýřím vtipem...
Ohlédnu se, když mě můj šestý smysl upozorní na periferní pohyb někde za mnou, někde okolo mne...

[i]U makrelí kundy ! Já věděl, že půjde do tuhýho. Jeden, dva, tři, pět, deset, zatracená práce...je jich prostě moc. Nejsem si jistej, jestli to zvládnem. Chce to pět vteřin přemýšlení...ale ne, pět je moc. Takže, co tu máme. Několik rychle se pohybujících tvorů, kteří bez obtíží stačí mému koni ozbrojených primitivními zbraněmi schopných jakékoli zákeřnosti. Počítáme-li, že průzkumný oddíl, který jsme porazili před několika chvílemi, byl pravděpodobně tvořen jenom ne-válečníky téhle rasy, vychází mi, že nás čekají opravdu tuhé chvíle. Ale zvládneme to. Jsem tu přece já. A Kalachiňan.[/i]

Protože na těžkou kuši není čas, zase rychle tasím meč, který je stále potřísněn krví mrtvých, na ruku připevním štít. V klidu, bez jakéhokoli třesu rukou. Jsem Trechia, není mým zvykem spoléhat na rychlost koňských kopyt. Občas to může mást, ale viděl jsem mnoho tvorů, kteří předeženou koně v trysku. Tihle mezi ně asi patří.
Zvednu koně na zadní a otěžemi, drženými v levé ruce, rychle trhnu. Můj kůň se otočí čelem k nepřátelům. Dvě stě sáhů. Dost na rozjezd. Váží okolo sta liber, a to maximálně. Jejich početní převaha mě ale docela znepokojuje.

[i]-Hele, přežils mnohem horší situace. Pamatuješ, jak jsi poslepu zdrhal z pokoje té děvky, který přepadli vrazi ?
-Jo.
-No vidéš. A kolik jich bylo ?
-Dost na to, aby ze mě udělali nakládaný špízy a poslali je mýmu otci.
-No jo, Sigurd by si pochutnal...důležitý je, že tě nedostali...
-Jo.
-Z toho plyne, že přežiješ i tohle. Pokud...
-Vím. Ujmu se toho...snad poslechnou...[/i]

Morálka v naší skupině značně upadá. Je třeba obnovit disciplínu. Nová várka rozkazů začne od pana Baye, který, jak se zdá, nás zbaběle opouští.

"Pane Bayi ! Kam tak spěcháte ? Upozorňuji vás, že jízda v okolní krajině je nebezpečná, zvlášť o samotě ! Proto VŠICHNI zůstaneme a budeme bojovat ! U všech čertů, radši střílejte, a to kurva rychle, rozuměl jste ?!"

Ujistím se, že nohy mi sedí správně v třmenech.
Sto padesát sáhů. Vidím, že nepřátel je okolo třiceti. To je pět na každého. Není to zas tak zlé. Pokud ostatní splní tenhle "limit"...

"Pane Razaeli, pane Mnišská kutno ! Čas na to, abyste ukázali, co umíte ! A žádné laciné kejkle, zatraceně, tady jde o ŽIVOT !"

[i]Všude holá pláň, přede mnou mírný svah a do něj šplhající humanoidi. Na východě červánky od vycházejícího slunce a vane mírný větřík. Pach krve se vznáší v okolí. Ranní idylka.[/i]

"Zabte toho šamana, nebo co to u všech bohů je, já budu předstírat útěk tam k té pahorkatině !" řvu na ostatní, a ukážu na severovýchod, kde se zvedají mírné kopce. Nemám ale v úmyslu dojet až k nim, vymyslel jsem plán. Doufám, že účinný.
"Doufám, že jich mě pár bude sledovat, alespoň se odpojí z chumlu. S těmi si poradím. Zbytek vám asi nebude mazat med okolo pusy, ale takovej je život !"

[i]Život ? V jejich případě spíš smrt. Alespoň v případě...několika vytipovaných. Mám chuť si vsadit, škoda že Kalachiňan je tak daleko...[/i]

"Najedu do nich pak z boku, hlavně zabte šamana !"

Sto sáhů.
Tak to byl poslední rozkaz. Nasadím si přilbu a vyjedu směrem na severovýchod.

[i]Tak mě sledujte, ještěrky zasraný...[/i]

"Bohové ať vám přejou štěstí !"

[i]Ne, že bych na ně věřil, ale vám možná pomůžou...[/i]

[i]Ach bože! To snad ne![/i] Pomyslím si hned při prvním ohlédnutí a prudce zatáhnu za otěže.. "Copak jsi blázen Loghaire? Vždyť máme jen mizivou šanci, že je porazíme!" -bez odpovědi- [i]Takhle brzy jsem si nemyslel, že zemřeme.. Hrdinství je jedna věc, blbost druhá[/i] Říkám si, když stále myslím na útěk... [i]Avšak měl jsem v úmyslu společný útěk! Nemohu je opustit..[/i] Zastavil jsem tedy zhruba po nějakých 30-ti metrech jízdy, zapřu se ve třmenech a rychle se připravuji ke střelbě. Znovu střílím po ještěrkách, až budou vzdáleny zhruba těch 50 sáhů.

"Anno, Rezolute, sejměte konečně toho šamana!" Zařvu směrem ke kouzelníkům.. "Tam opravdu nedostřelím.." Dodám jen..
[i]Tak teď nám pomoz Soulův bože..znát slova, modlím se také..[/i] Napadá mě jen při čekání na první výstřel. [i]Stále mi však nejde do hlavy, co si Loghaire pomůže výpadem ze strany. Jedině, že by běžely za ním.. Pokud však poběží ke kouzelníkům, v boji tváří v tvář nemají šanci.. A já jsem již příliš daleko, abych je bránil. Popojížděním bych ztratil tak dvě střely nebo by dvě střely byly daleko méně přesné..[/i]

Stále se mi honí hlavou, jak bych mohl pomoci kouzelníkům a natolik mě to tíží, že z luku nakonec vystřelím jen dvakrát a poté tasím svůj meč a vyjíždím do boje..

Stojím nad ještěrem, který začal řvát.
V tom zaslechnu další řev.
Vyčítavě se zadívám na ještěra, který leží přede mnou.
[i] To snad ne! Ty mrcho jedna. Tak ty budeš varovat kamarády jo? Máš štěstí, že si Tě momentálně nemůžu vychutnat. Mám jiné povinnosti.[/i]
Řeknu směrem k němu a jedním rychlým švihem mu mečem přetnu hrdlo.

Vznešeně se napřímím a v ruce pořád tisknu meč ze kterého kapou kapky krve.
Zatím sleduji sled událostí.

[b] "Ardethe, Ardethe. Nečekal jsem, že svou slabost prokážeš najevo již teď. Ale radši jeď. Ještě by se Ti něco stalo."[/b]
Řeknu vážně, ale nepatrně se mi pohnou koutky úst.

[b] "Ale Rezolute. Ty už taky musíš jít? No to je škoda. Těšil jsem se na naši spolupráci, ale co se dá dělat. Když už musíš, tak jeď a pozdravuj doma maminku."[/b]
Zahlásím na Rezuluta ironicky.

[i]Super už je skoro na útěku polovina družiny. Nakonec tu stejně zůstanu s Annou sám.[/i]
Říkám si v duchu a těším se na tuto chvíli.

Když začne Loghaire rozdávat rozkazy, tak se na něj podívám trochu znuděně.
[b] "Už si zase hraješ na velitele? Nech je jet a ty jeď s nima, třeba když uvidí, že bereš nohy na ramena, tak Tě ty ještěrky chvíli nechá žít. Než Tě sežerou."[/b]
Řeknu a na ústech se mi objeví malý úsměv.

[b]"Anno, ty tu zůstaň. Je zbytečné být na koni. Tyhle ještěrky dohoní každého koně až na Kalichaňanské koně a ty tu bohužel nemáme. Já ho nepotřebuju. Přežiju to v pohodě."[/b]
Řeknu a postavím se hned vedle Anny.

[i] Už nesmím dovolit, aby se opakovalo to, co se stalo. Docela mě překvapil, ale byl to podřadný nepřítel, tak proč se nad tím nějak vzrušovat?
Doufám, že už konečně ten zbytek natáhne bačkory. Již od začátku mě nudí.[/i]
Řeknu při pohledu na ně,

Sáhnu do vnitřku "kabátu" a vytáhnu z něj hvězdice, které si umístím do pravé ruky.

[b]"Tak pojďte. Mrchy jedny zmutovaný. Všechny vás i s ostatními rasami vyhubíme do jednoho."[/b]
Řeknu potichu.

Stoupnu si tak, že levou nohu dám dopředu a pokrčím jej v koleni, zatím levá noha je naopak daná dozadu a natažená.
Levou ruku s mečem si umístím dozadu a čepel nyní červeného meče mi kouká zpoza hlavy.
Pravá ruka je připravená na u levého boku a hvězdicemi, které jsou připravené na vrhnutí.
Takto očekávám nepřátele a ohlížím se i kolem, aby se minulost neopakovala.

[/b]Sotva Loghairův válečný kůň odklusal na severovýchod a Ardeth vystřelil první šíp vstříc nepřátelům, všechna vaše pozornost se obrátila k čarodějce, která se doteď úporně soustředila. Za podivně hlubokého, téměř rytmicky znějícího burácení se kolem vás zvedl oblak mlhy. Když mlha klesla k zemi, zjistili jste dvě věci:
Agresivní ještěrky už jsou poměrně blízko. Tak blízko, že slyšíte dupot jednotlivých nohou. Malá část sotva desíti z nich se oddělila a vydává se naproti Loghairovi.
Agresivní ještěrky jsou také všude kolem vás. Není jich víc než tucet a půl. Bezradně se dívají kolem sebe a nechápavě mrkají. Nejsou to ovšem tytéž příšery, které se na vás ženou, nýbrž nějaké další. Netrvá to dlouho a s válečným pokřikem se ženou vstříc svým kolegům stejného druhu.
Ať už to Anna zařídila jakkoli, nadosmrti bude mít na svědomí bratrovražedný boj milých, přítulných a laskavých zvířá... ehm, tedy netvorů.
Spolu s nimi se vydal do boje dosud mlčenlivý Soul. Sukno přestalo skrývat dlouhý meč obvyklé konstrukce, zato neobvyklého lesku. Šel vyrovnaným krokem, nehnal se vpřed jako ještěři.

Čarodějčina magie způsobila jistý obrat na poli bitevních sil. Situace před vámi už není tak ožehavá, jak se zdála předtím, a vaši protivníci jsou záhy poraženi.
Nenadálí šupinatí spojenci se po pozabíjení svých druhů ještě nějakou chvíli rozhlíželi, pak se ale ukázalo, kdo je vůdce. Jeden ještěr, o něco málo vyšší než ostatní, zahalekal vysokým štěkavým hlasem a udal svým kolegům jejich další směr. Jedno je jisté - asi už je nepotkáte, protože si to peláší někam k moři.
Asi se jdou opalovat...

Na rekreace se už nikdy nevydá Soul, ledaže by měli v druhém životě nějaké lákavé pláže. Leží mezi mrtvolami nestvůr a tváří se stejně pokojně jako za svého života. Černý háv je na mnoha místech nasáklý krví, sotva ale poznáte, který úder byl smrtící...

V dálce se dosud bije Loghaire, kterého jste všichni nechali napospas jeho osudu. Všímáte si jeho křiku právě tehdy, kdy úderem svého meče rozsekl lebku poslednímu z nepřátel...


Loghaire..

Jen zdálky jsi slyšel prapodivné, rytmické burácení, jež vycházelo právě z míst, odkud jsi před chvíli odjel. Stačilo ti jedno ohlédnutí, aby ses zděsil - tam, kde bývala tvá družina, družina pořád je - s ní ale také jen o málo menší počet kreatur, než jaký se proti nim žene. K tvému překvapení se ale "noví" ještěři vydávají bojovat proti svým...

To už je ale to poslední, co by tě zajímalo. Malá, ani ne desetičlenná skupina se odpoutala od hlavního voje a směřuje ti vstříc. Nutno uznat, že po změně směru teprve nabírají rychlost, zatímco tvůj kůň supí a žene se tryskem. Srážka prvního s plecí tvého zvířete jej odhodila pryč. Pak přišel první výpad. Tvůj i tvých nepřátel. A za nimi další... a další...

Jakoby to bylo pár vteřin od chvíle, kdys odjel od své družiny. Boj skončil a tys právě vytrhl čepel z lebky posledního troufalce. Tvůj kůň je až po spěnky zbrocený krví a ty sám krvácíš také; jedna z těch primitivních barbarských zbraní tě škrábla do stehna. Kdekdo by tomu říkal poměrně hluboká rána, ale pro tebe? Prostě škrábnutí...
Z kontrolování utržené rány tě vyrušil štěkavý skřek. Podíváš se do dálky - a co nevidíš! Asi to bude šaman, poněkud frustrován prohrou svých mužů (mužů?). Ze svého původního místa trochu popoběhl a tak jsi mu nyní vzdálen sotva nějakých čtyřicet sáhů. Nestvůra poskakuje nicméně stejně čile jako předtím, cosi huláká a ukazuje na tebe tobě nikoli neznámé gesto, kterému znalci říkají [i]Digitus Infamis[/i]. Než ses stačil vzpamatovat, hrdinsky se dal na útěk a zmizel.

Zmizel tam, kde se ještě teď zvedá k nebesům sloup kouře...

[tab]Sotva otevřu oči, zjistím jednu nemilou věc. [b]Ještěrky, pomoc![/b] vykřiknu před tím, než i "nováčci" začnou řvát svým otřesným jazykem. Jaké je moje udivení, když místo toho, aby nabrali směr: "ta skupinka jiných tamhle", vrhli se na své soukmenovce, vrstevníky dalo by se říct. [i]Co to je?[/i] řeknu si: [i]he...to je zvláštní.....no což. Alespoň prozatím nejsem na jejich jídelníčku.[/i].

[tab]Boj je v plném proudu, a na mne začíná drtivě doléhat únava. Chvilkové zatmění před očima mě úplně zmate. Na chvíli ztratím rovnováhu, a jen tak tak se udržím v sedle svého koně. Jakmile jsem opět pevně v sedle, rozhlédnu se kolem po ostatních. Vidím jen Razaela, Rezoluta a Ardetha. Soul se kamsi ztratil. A Loghaire vyjel, aby odlákal nějaké nepřátele.....[i]Ale Soul....kde je ten zatracený mnich? Myslím že to jeho roucho by bylo mezi nimi vidět[/i] pomyslím si, ale dále tomu již nevěnuji pozornost. Snažím se soustředit, abych nespadla ze sedla. V takovém rozpoložení je i toto dost namáhavá činnost.

[tab]Je po všem. Kapitán zpřátelených právě udává rozkazy svému oddílu. [i]Děkuji vám[/i] snažím se vyslat myšlenku k němu i jeho mužům (?). Rozhlédnu se ještě jednou po bojišti. Teprve nyní si všimnu mrtvého Soula. Na chvíli mě přemůže lítost, a na zem skane jedna slza. Jakmile přemůžu chmurné myšlenky, seskočím, nebo spíš sesunu, se z koně. Teprve nyní si uvědomím, že se tam stále někde válí můj meč. [b]Můj meč....[/b] zakňourám a vydám se na místo, kde jsem ho pravděpodobně nechala. Určení tohoto místa mi ztěžuje i fakt, že je čerstvě po boji. Všude se válí mrtvoly. Ale ten meč musím najít. I kdyby jsem tu měla zůstat do zítřka! [b]Neviděl tu někdo můj meč? Měl rubín v jílci...[/b] řeknu smutně když se i Loghaire vrátí. [i]Doufám, že si ho někdo půjčil, když jsem ho dala k dispozici....Doufám, že s ním nic není![/i]

"To si snad děláš prdel ty plesnivá.." přestanu na Razaela řvát a s nabíhající tepnou na čele se soustředím na pravé nepřátele..

Vystřelím po první z přerostlých ještěrek a připravuji si šíp druhý, když tu najednou se začne dít něco opravdu divného.. [i]Ale jo, to se hodí, použít proti nim jejich vlastní sílu. A já myslel, že budeme mít problémy. Takhle se jich Razael ani nedotkne a bude se moci znovu pochlubit, jak byl statečný.[/i] Probíhá mi hlavou, ale začnu znovu střílet po pár vteřinách. [i]Bože, Soul![/i] Proskočí mi jen hlavou, ale vím že mu nyní jinak než střelbou nepomohu.

[i]Takže to zhodnotil jako můj osobní signál zbabělosti, tak to pěkně děkuji.. Asi od něj prostě nemohu čekat jinou nežli arogantní reakci na cokoli. Škoda, že se to Anně povedlo, mohlo být o jednoho Razaela méně.. Ale také mohlo být o jednu krasavici méně..[/i] Říkám si pro sebe, když boj skončí. Naštěstí pro Razaela mi však hlavu zchladil nyní už jasně sebevražedný útok Soulův. Slezu z koně, nechám ho stát zhruba těch třicet sáhů od bojiště a jdu k mrtvým. V hromadě mrtvých najdu Soula a zjistím hmatem, že je mrtev. Zavřu mu oči a lehce se usměji, když vidím jeho stále stejný výraz. Hodím si ho tedy přes záda a odnesu ho kousek dál od padlých nepřátel, tady ho položím, na chvíli se posadím se zapálenou dýmkou a přemýtám jeho smrt. [i]Tak, první je mrtev..kněz nebo cosi..na tom už nyní nesejde.. Vždyť přeci všechno zlé je pro něco dobré..[/i] Domyslím si optimisticky.

Čekám až se přiblíží ostatní a já dokouřím dýmku. Až poté se zeptám a otázku směřuji hlavně k Loghaireovi, protože ostatní jsou jedna žena a dva neschopní pitomečci. "Pomůžete mi ho někdo pohřbít nebo to mám udělat sám?" *počítám tedy, že nářadí mám..snad jsem nebyl tak hloupej, abych si nevzal nic..*

Poté jen čekám, jak se rozhodne družina pokračovat. Nemám náladu na rozhodování čehokoli. Smrt Soula mě lehce vykolejí , a tak posedávám kousek od ostatních, kouřím a myšlenky se mi hlavou honí jako o překot. [i]Tak, kdo je další na řadě? Jen ne Annu.. A mám Razaela vůbec nějak řešit nebo ho jen prostě budu ignorovat? No uvidíme.. Problémy se přeci řeší až když nastanou![/i]

[i]Zatracený monstra, kůň skoro nestíhá ! Tohle si budu muset zapamatovat. Dát jim do rukou luky, je z nich nejstrašnější armáda na světě. U bohů, je čas se otočit.[/i]

Při útoku si pěkně zařvu. Uvolňuje to napětí, sklidňuje to. Je to prostě zvyk. Dýchat se musí.
Náraz.
A pak moje instinkty. Seky, kryty, údery štítem, kopy. I kopyta mého koně umí pracovat s hlavami nepřítel.
Cítím radost, boj mě vždycky bavil. I když to je denní chléb a naprostá nutnost.
Hustá mlha a další ještěrky u družiny mě trochu znepokojí, ten jev považuji za dáílo šamana. Ale na druhou stranu...

[i]...Na druhou stranu je fajn, že jsem zmizel. Když se to bude špatně vyvíjet, mám ještě naději ujet. Tomu se říká předvídavost. Sice bych uštval koně, ale co. To je život. Ještě mám vlastní nohy a meč.
U všech čertů ! Zdá se mi to, nebo některé ještěrky bojují s námi ? Kdo se v těch monstrech vyzná, u psí mateří ?
Au ! Moje stehno ! Kurvo jedna, za to zaplatíš ![/i]

Ránu do stehna jsem dostal z nepozornosti. Exemplární chyba hodná začátečníka. Naštěstí byla brzo napravená. Monstrum nepřežilo, když jsem mu hlavu zvrátil dozadu kopem pod bradu, zlomil jsem mu páteř. Ještěrák ukázal zuby. asi o ně moc nepečoval.
Neuběhne zas tak dlouhá chvíle a je po boji.
Zranění na stehně mě mírně znepokojí. Čepel, která jej způsobila, mohla být otrávená. Ale to už by rána pěnila. Znám jedy. Dobře je znám.

Najednou si všimnu šamana, tu groteskní postavičku jsem bezpečně poznal. A bezpečně jsem poznal i vztyčený prostředník.

[i]Zvláštní. To gesto je ve všech kulturách stejné. Čím to, zatraceně bude ? Můžu se pak tedy domnívat, že tyhle ještěrky mají svůj jazyk, který jsem ostatně slyšel, a že se dělí na samice a samce, přičemž samci mají pohlavní orgán obdobný našemu. Eh....tedy mému, když pominu že Anna Anička má kundičku jako broskvičku a orgány zbytku družiny jsou přinejlepším nevyvinuté. Co se říká o Kalachiňanech, o tom radši pomlčím...Zatraceně. Zvláštní myšlenky. A může za to jenom jedno gesto a týden bez soulože.[/i]

Šaman zmizí tam, odkud stoupá sloup kouře, který mne znepokojoval už před drahnou chvílí.
"Co s tím ? Co může být ten kouř ? Napadá mě několik věcí." Pronesu k družině, když přiklušu zpátky k nim. Při hovoru s nimi otírám meč od krve a kontroluji své vybavení. Z torny vytáhnu nějaký čistší hadr a obvážu si stehno.
Válka člověka naučí, jak se o sebe starat.

"Umíte se někdo pohybovat neviděn a neslyšen ? Kalachiňane ? Pane Bayi ? Chtělo by to zjistit, co to je. Jak sjem řekl, mám několik hypotéz...A chci mít jistotu, že to není jedna z nich."

[i]Nejsem žádnej univerzitní profesor, ale je mi jasný, co ten kouř může být. Kouř vzniká jedině pomocí ohně. A nebo magie, ale to mě nezajímá. Může jít o tábor s velkým ohněm, kde se pálí mrtvá těla. Může jít o vypálenou vesnici, což mi v těchhl končinách vůbec nehraje na ruku...jedině vesnice těch monster, což by znamenalo, že je tohle jejich území a že jsou organizovaní lépe, než tušíme. A třetí možnosstí je přepadená karavana...[/i]

"Co ? Pohřbít kněze ?" Až teď si všimnu, že páter Soul už není mezi živými. "Tak našel co hledal" povzdechnu si.
Smrt mě nevykolejí, viděl jsem jich už spoustu a občas v noci se mi o nějaké zdá. Například o smrti mého bratra, kterého jsem zabil vlastíma rukama. Kvůli Adelaide.
"Ať je to jak chce, pohřbi si ho beze mě. Mně je jeho tělo ukradené. A kdo ví, zda jeho víra nezakazuje pohřbívat..."

[i]Bohové nám přáli. Musíme ale jednat rychle. Šaman a jeho válečníci se můžou hodně brzo vrátit...[/i]

Pozoruji chvíli Loghaira jak odjíždí. Pak vrátím svou pozornost opět na ještěrany.
Najednou se kolem nás začne zvedat mlha.[i]Co to je? Nebo spíše kdo to kouzlí? Hmm může to být ten nepřátelský kouzelník. Ale co teď? Ardeth už asi nikoho nezabije když je teď skupina pod kouzlem dým. Nebo žeby Anna? Ale proč by kouzlila dým? To je nesmysl.[/i] Tyto myšlenky se mi ihned ztratí poté co dým opadne.
Začínám rozeznávat znovu ty ještěrky, ale tentokrát už se dělí na dvě poloviny.[i]Přesně podle plánu.[/i] Zamyslím se.
Když v tom si všimnu že jsou také všude kolem nás. Ihned uskočím a dám svou hůl před sebe, připraven vykrýt případný útok. [i]Ale co to? Vždyť on právě běží proti svým?[/i]
Nechpavě se dívám na na ty dvě skupiny které se ženou proti sobě. Otočím se na Annu, ale vypadá to že ona je taky zmatená stejně jako já. [i]A to bylo od koho?[/i] Ještě projistotu zkontroluji svou kočku a dál se dívám do boje. Všimnu si i Soula. [b]"Co tam dělá Soul? Copak se zbláznil?"[/b]
Netrvá dlouho a naši nepřátelé jsou mrtví nebo jen leží bezbraně na zemi. Po chvíli ti jenž byly na naší straně odcházejí. Ovšem na nohách už nevidím Soula. [b]"Vidíte někdo někdo toho kněze nebo co byl zač? Musíme ho najít a pomoci mu. Možná že ještě žije."[/b]
Rozběhnu se směrem k bojišti. Když v tom si vzpomenu.[i]Loghaire![/i] Otočím se směrem kam vyjel. Ale už tam vidím jen válečníka a kolem něho další mrtví ještěráci.
Doběhnu k těm jatkám. Hned jak uvidím Soula zvolám.[b]"Támhle je."[/b] A tím směrem ukážu a natáhnu ruku. Běžím k němu. Jak jsem u něho zkouším tep. Nic. Přiběhnou i ostatní. Ardeth požádá aby mu někdo pomohl tak řeknu [b]"Ano pomůžu ti."[/b] Jdu vykopávat hrob.
[i]Kdo bude další? Já, Anna. KDO??[/i]

Stojím připraven před Annou a rozhlížím se všude kolem sebe.
[i] Tak pojďte. Jen si přijďte blíž. Budete litovat, že jste se vůbec narodili.[/i]
Vyšlu v duchu směrem k ještěrákům a usměji se.

Když v tom se začne zvedat mlha.
[i] Tak tohle jsem od toho šamana nečekal. Ale jestli umí jen takováhle primitivní kouzla, tak to snad tak těžké nebude. Ale budu se muset soustředit na ostatní smysly.[/i]
Pak se mlha začne rozplývat a všimnu si, že se tu objevili další ještěrky.
[i] Tak až tak slabý zase nebude. Aspoň to bude větší zábava. [/i]
Přemýšlím připravený na jejich první útok, ale ten nějak nenastává.
[i] Co se sakra děje? Oni bobjují proti sobě? Tak to nebudou šamanova kouzla, nýbrž naše.[/i]
Řeknu si a jen tak se trochu pootočím, abych viděl periferně na ještěrky, které mezi sebou bojují a Annu.

Snažím se tvářit, že mě to vůbec nepřekvapilo, ale opak je pravdou.
Po celý průběh boje se pozorně dívám kolem a dávám pozor, aby se nikdo moc nepřiblížil a chráním Annu, ale zatím nebylo před čím.
Když boj skončí, tak se narovnám a chci se vydat na boj proti ještěrkám, které přežily.

[i] Oni odcházejí? Škoda, nějaká ta zábava by bodla, ale když odcházejí, tak se nevyplatí na ně útočit.
Jak je na tom náš hrdina Loghaire, doufám, že je již po smrti.[/i]

Zavču se dívat směrem k místu, kde probíhá boj mezi ještěry a Loghairem. Jako poslední zaregistruji útok na ještěrovu hlavu a ten se sklátí na zem.
[i] Tak ten byl poslední. No, tka v tom případě moc dobří ti ještěři nebyli.
Škoda, mohlo být o jednoho méně.[/i]

Pak se dva z naší družiny seběhnou k tělu. Po chvíli poznávám, že je to Soul.
[i]No hurá, už bylo na čase, aby alespoň jeden podlehl.[/i]

Když se začne sjednávat pohřeb, tak se jen trochu překvapeně podívám.
[b] A k čemu ho budeš pohřbívat. Byl slabí, tak podlehl. Nevidím nic zvláštního. A hodně štěstí s kopáním. Obzvláště, když míříme do města.[/b]
Říkám a škodolibě se usměju.
[i] Jen ho pohřběte. Aspoň bude zase o někoho méně.[/i]

Dál jen hledím na kouř stoupající od města a zaslechnu Annu.
[b]"Anno, musím uznat, že dobrý výkon, ale ten meč nevím, jestli se ještě najde."[/b]

[/b]Mezi všemi padlo hromadné rozhodnutí vydat se k zdroji sloupu kouře. Cestou jste museli objet vysoký pahorek, který kryl výhled dál směrem k předpokládanému táboru ještěrů a tvořil také větrný štít.
Jízda proběhla bez potíží a bez ničího vzlykání (Anna totiž našla meč!), a tak jste se mohli sostředit pouze a jen na krajinu ubíhající pod nohama vašich koní a na jejich ovládání.

Jakmile jste pahorek objeli - nebylo to ani tři sta sáhů daleko -, otevřela se před vámi zajímavá scenerie. Zdrojem kouře byla ohromná vatra; třebaže jste stále daleko, je jasné, že na výšku má o poznání výš než leckterý urostlý muž.
Pravděpodobně díky útoku ještěrů na vás nebyla udržovaná, a tak teď spíš dohořívá. Těžko se lze dohadovat, k jakému měla sloužit účelu. Sotva kus od ní je jakýsi kůl. Jak se zdá, někdo ho nedobrovolně objímá.

Kdo někdy viděl a poznal na vlastní kůži komunity krollů, tomu musí být scéna povědomá. Nemnoho stanů, jimž dominuje jeden větší, jsou nejspíš potaženy nějakou kůží na dřevěné konstrukci a zapuštěny do země. Nejbližší z nich je vám vzdálen sotva dvacet sáhů, nejvzdálenější nejméně pětkrát tolik. Vatra je zhruba uprostřed, na malém prašném prostranství.
Osada je ztichlá, bez pohybu. Skoro se zdá, že veškeré obyvatelstvo jste zlikvidovali na planině, nicméně je jisté jedno: minimálně šaman tu někde bloumat bude...

[i]No né, to je ale malebný pohled. Zátiší s mučedníkem. Tohle zvěčnit na obraze...Už vidím ten popis : "Za pravdu upálen barbary", nebo něco podobného. Tomu člověku u kůlu to nepřeju. Co takhle toho dobrého muže...nebo ženu (což by bylo ještě lepší) osvobodit ? Jestli ale bude ošklivá, nechám jí tam. Ještě s sebou tahat nějkého vorvaně...[/i]

"Hej, bando ! Co říkáte, jedeme tam ? Opekl bych si šunku a dal si něco k pití, docela mi po boji vyhládlo ! A pak to tam zapálíme !"

[i]Jasně, že je to kravina. Zapálit celou vesnici...to by bylo vidět na míle daleko. Tak mě napadá, zatraceně, že jsme ty ještěrky vyrušili v docela dobrou chvíli. Asi měly večeři nebo nějakou rodinnou sešlost... Svině jedny, stehno mě pořád bolí. Vsadím se, že by si na mých kostech docela pochutnali... [/i]

Pobídnu koně směrem k vesnici a ostražitě pozoruju okolí. Kuši napjatou, šipku založenou. Co se pohne, chcípně, pokud to teda nebude už dávno mrtvé...
Mým cílem je kůl. A napínám tam zrak, abych viděl kdo, nebo co se to na něm opaluje...

"Pane Bayi, Kalachiňane ! Prohledáme to tady. cennosti sebereme, přeživší zabijeme, a dál se uvidí ! Třeba bychom si mohli zašpásovat s Aničkou, hehe..."

[i]...popleskat po zadečku, pomazlit se s kozičkama, pohladit po bříšku a níž...prostě si zašukat. Dva měsíce bez ženský, už mi hrabe. Alespoň bordel kdyby v Akch Trea měli...[/i]

Tuším, že jak jsem tak zasněný, mírně ochabne má pozornost...

Bezmyšlenkovitě hledím na osadu, ani mě to, co vidím nepřekvapuje. Čekal jsem po pravdě něco horšího, takže příjemné překvapení.. [i]Mám pocit, že to bude jedno z posledních na naší výpravě.[/i] Pomyslím si trpce. Rozhlédnu se, jestli opravdu nezahlédnu ani živáčka. [i]No, vypadá to tady dostatečně mrtvě. Ale stejně bych neriskoval jen tak tam vstoupit. Bylo by to přinejmenším neuvážené.[/i] Stihnu si ještě říci, než mě Loghaire přesvědčí o tom, že není stejného názoru.

[b]"Ehm, Loghaire, jste si jistý, že bude dobré tam jen tak vpadnout? Ano, mnoho z nich jsme pobili, ale podívejte se na velikost tábora.. Může jich tu být ještě jednou tolik a o tom milém šamanovi se ani nezmiňuji."[/b] Znovu se nejistě rozhlédnu po tábořišti a snažím se zaostřit na toho zajatce. [i]Neměl zrovna štěstí. Typický smolař. No, aspoň vypadá celkem nedotknutě, to je pravda.[/i]

[b]"Osobně navrhuji spíše poslat jednoho jako zvěda.. Tady Razael bude asi nejlepší. Stačí jen zjistit, jestli někde nečekají pouze na správný okamžik, aby na nás vyběhli. Popřípadě by mohl odstranit šamana."[/b] Řeknu jako svůj návrh a pomyslím si: [i]Popřípadě by mohl šaman odstranit jeho..[/i] [b]"Druhá možnost je, že půjdu já.. Dobrovolně se nabízím."[/b] Ozvu se po chvilce.. [i]Stejně tam bude opravdu jen ten šaman a to spraví jeden šíp..[/i]

Podívám se na Ardetha. Nevěřím vlastním uším.
"Pane Bayi. Dobře poslouchej. Pokud tu někdo je, už o nás dávno ví. Jsme sotva dvacet sáhů před nehbližším z domů."
Odmlčím se a abych se trochu uklidnil, odplivnu do trávy. Ti lidi...naprostí amatéři. Hrůza. Kam jsem se to zatraceně dostal ?!
"Navrhoval jsem to již před drahnou chvílí, tam u pahorku" naštaně ukážu rukou směrem, odkud jsme přijeli, "a ty mi řekneš dvacet sáhů před vesnicí, že je čas na výzvědy ?! To se mi snad zdá ! Takhle se chovají všichni Ješandi ?"

[i]Klid, Loghaire, to chce klid...Zbytečně se naštveš a ztratíš pozornost. Radši pozoruj Kalachiňana...[/i]

"Jedeme." Tón mého hlasu připomíná spíš povel, než cokoliv jiného. "A mějte se na pozoru."

[i]Zatracený blázen[/i] pomyslím si, když slyším samolibý rozhovor, spíše monolog, Loghaira. [b]Snad si nemyslíš, že nám můžeš velet[/b] řeknu výsměšně jeho směrem. [b]Nejsme žádní podřadní vojáci ve službách krále, jako ti, jimž si velel. A já nejsem žádná odměna po boji. To si zapamatuj, potom bychom spolu mohli vyjít.[/b] dodám.

[i]Co si vůbec myslí? Jeho výraz, když na mne jen pohlédne. Jeho samolibost. Opravdu by mě zajímalo, co se mu honí hlavou....I když, je to voják. Těm jde jen a jen o jedno.......[/i] Nedokončím myšlenku [i]Mohla bych ho usmažit, doufám, kdyby si něco dovolil.....nebo mu pomoci od jeho "mužství"[/i] Pomyslím si a s náhlým úsměvem se držím někde uprostřed skupiny, kde to považuji za nejbezpečnější. [i]Doufám, že Razael mě bude i nadále chránit. Dle mého názoru je opravdu schopný. Přinejmenším mi jednou zachránil život, což si zaslouží můj vděk....avšak nemám v plánu ani s jedním z nich spát.....[/i] zachmuřeně si v hlavě srovnám myšlenky a mám se na pozoru. Kdyby se něco dělo, doufám jen, že to zemře ještě dříve, než mi to stihne ublížit.

"Velet ? Vám ?! Nevelím. Jen říkám, co máte dělat, abyste přežili..."
Anička pokračuje ve své mluvě, já vyprsknu smíchy.
"Odměna po boji ! Sama jsi to řekla !"
Směju se ještě dlouho...

[i]Ale,ale.. Co si ten namyšlený zrzavý spratek myslí? Je obrovský rozdíl mezi zbabělostí a opatrností![/i] Pomyslím si a opravdu nasupeně pohlížím na válečníka, který na mě nenechává nit suchou. "To je přesně ono, pane Loghaire! Už o nás ví a mohli se na nás připravit! Víte vůbec, co to znamená opatrnost?" Zeptám se a tón hlasu naznačuje, že o tom silně pochybuji. [i]Má vůbec cenu se s ním hádat? No ,nemá.. Tak proč to děláš, Ardethe? Já ani nevím, možná si jen jako zasloužilý stopař a bojovník nechci nechat plivat do obličeje od takovéhoto tvora..[/i] Probíhá mi hlavou.

[i]No, tak ses s nim pohádal, ale stejně uděláš, co ti řekne..[/i] Řeknu si hořce. [i]Nevadí.. Není čas na sváry nebo snad riskování odpojení ze skupiny.[/i] Pobídnu tedy koně a vyjedu za Loghairem.

Annin rozhovor s Loghairem poslouchám velice bedlivě a se zaujetím. Avšak nezapojuji se. [i]Konečně se Anna alespoň takto vzepřela. To jak ji každý jen očumuje a myslí jen na jedno by mě být jí taky štvalo.[/i]
"To jste opravdu hodný.." Poznamenám jen ironicky k Loghaireovu ukázkovému povyšování.

Bezduché připomínky pana Baye okázale ignoruji. Dávám pozor na cestu. Ano, vím, co je opatrnost. A má kuše bloudí od periferie k periferii a hledá cíl. Potenciální cíl.
"Klid. Jedeme."

Ještě chvíli čekám než Anna najde svůj meč, který zahodila.
[b]Ještě, žes ho našla. Je to výborný meč a byla by škoda ho tady ztratit. [/b] Řeknu Anně s dodatkem pro sebe:
[i] Ale Kalichňané mají lepší meče.[/i]

Při těchto slovech otřu svůj meč a umístím jej zpět do pochvy. Ale roušku a vše ostatní si ještě nechám neboť ještě zřejmě není po boji.
[i] Ten nás v bližší době asi ani neopustí.[/i] Pomyslím si a trochu se při tom usměji.

Cestou nevnímám ostatní, co říkají, ale snažím se sledovat okolí. Které zatím nejeví žádné známky života.
Dorazíme nedaleko vesnice, ve které spatřím vatru a nedaleko nějakou postavu připoutanou ke kůlu.
[i] Ale, ale, ale. Tady si někdo nedával pozor a ještěráci ho chytili. Musím se tam jet podívat, jestli to náhodou není žena a jestli je to muž, tak ať si tam za svou neschopnost postarat se o sebe zemře.
Ale, co když to je past a jsou tu ještě někde ještěrky? Moc se mi nechce věřit, že by něco takového vymysleli. Ale ten šaman někde musí kout pikle. [/i]

Jen na okamžik zastavím a podívám se na ostatní.
Když začne Loghaire rozdávat rozkazy, tak se na něj jen letmo podívám a zavrtím hlavou a slezu z koně.
[b]Jseš na tom hodně blbě.[/b] Řeknu a pokračuji dál, nevšímaje si ho dokud nezaslechnu ten jeho "vtip".

V tu chvíli se zarazím a otočím se.
[b] První a poslední varování. Nech si těchto narážek nebo na to krutě doplatíš.[/b] Řeknu naštvaně a jdu dál s uzdou v ruce. Směřuji k vesnici mezitím, co oni se tam baví.
Jakmile stojím pár metrů před mými "společníky", tak upustím uzdu, chytnu do levé ruky meč a do pravé hvězdici.
Mečem plácnu koně tak, aby utíkal do vesnice.
[i] Kůň nikdy neuteče moc daleko. [/i] Řeknu si a rozeběhnu se také do vesnice, ale trochu napravo od koně, aby v případě pasti odlákal pozornost odemne.

[i]Konečně opouštíme toto místo.[/i] Pomyslím si když odjíždíme od hromady mrtvých ještěrek. Kouknu se na náš cíl a vyjedu tím směrem. Držím se někde ve skupině. Nejedeme naštěstí moc rychle takže si v hlavě přejedu posledních pár událostí. [i]Nečekaná bitva. Pokud jich bude útočit víc, tak nevím co tady dělám.[/i]
Vyjedeme za pahorek a já uvidím vesnici, no spíše tábor. [i]Tak to vypadá že na nás zaútočili všichni. Nebo číhají někde v záloze.[/i] Všimnu si taktéž postavu kolem kůlu.
Vyslechnu si názory od Loghaira a Ardetha. [b]"Souhlasil bych s Ardethem. Ikdyž si myslím že ty Loghaire bys tam každého rád pobil."[/b] Další názory ignoruji. [i]Nehodlám se hádat s lidmi. A ještě před táborem nepřátel. Kdoví kam se dostaneme.[/i] Pak promluví Anna a Razael. [i]Tohle má být tým? Parta dobrodruhů? Chovají se jako malé děti. Navíc ani nedržíme spolu. Jeden nemá rád druhého. Měli bysme společně vycházet celkem dobře. Takhle brzo zemřeme.[/i]
Pořád jedu se skupinou.

[/b]Jsou to ale zvláštní hříčky osudu, který si s tebou pohrával odmala. Ať tak či tak, život se s tebou nemazlil. Netřeba žehrat na nepřízeň bohů; vždyť každý může tvrdit, jak moc těžké to má.

Jsou to už drahné dva roky, kdy's musela opustit místo v krámku s exotickým zbožím a ozdobnými předměty. Nebylo to tehdy jednoduché - Erinejské království se po vyčerpávající válce se Zirevillem teprve pozvolna vzpamatovávalo a krize dolehla i na hlavní město Atonor, v němž jsi pobývala.
Přežít jsi musela, jak jen ulice, cizí kapsy a nepozorní kolemjdoucí dovolili. Nikdo z těch, kteří jsou radši slepí a hluší, nebral v potaz to, co všechno umíš. A co bys umět mohla.

Takový život s sebou ale právem nese i určitá úskalí - leckdy pomohou rychlé nohy, jindy pak bystrý duch a břitký jazyk. Nic však netrvá věčně a i ty jsi musela jednou narazit.
Podzimní ráno, začínající říjen. Poblíž řeky, která protínala Atonor, se ulicemi plazila vlhká, těžká mlha. Ideální doba naskýtající přehršel příležitostí. Muž v lehkém, béžovém pláštíku podle nejnovější módy vypadal jako snadný cíl. Byl tak zamyšlený... a jeho měšec, houpající se u pasu, přímo volal po... osvobození.
A nakonec, chybami se člověk vždy učí... nebo by alespoň měl.
Nikdy předtím jsi neviděla tak rychlé a pohotové reflexy - snad jen sama u sebe. Tehdy už jsi tušila, že je zle. Pokus vykroutit se, vysmeknout se, utéct, začít snad i křičet a volat o pomoc - to vše bylo marné. Mladý muž okolo třicítky byl nekompromisní.
Ulicemi Atonoru tě vedl nekonečně dlouho. Nemluvil, nic neříkal. Časem ses nakonec přestala bránit; došlo ti, že tomuhle neutečeš.

Zatrnulo ti, když's pochopila, kam míříte. Z všeobjímající mlhy vystoupila silueta letohrádku Rintaroe, který vzdorokrál Ivolor, sesadivší prvního panovníka tehdy ještě vládnoucí dynastie Lorenovců, nechal vystavět pro svou manželku. Každý věděl, kdo elegantní stavbu nyní využívá. Tady, právě tady sídlila Tajná královská policie Jeho veličenstva. Až později ses dověděla, že muž, který tě vedl, je kapitán Vincent Kraer - druhý muž v řadách Tajných a jeden z nejnebezpečnějších lidí v celé monarchii.

Tehdy, před dvěma lety, tě zachránil právě tvůj bystrý jazyk a to, co většina lidí neviděla a opomíjela. Inteligence, schopnost improvizace, rozhodné jednání, samostatnost a rozsáhlé znalosti a vědomosti. Možná to byl právě kapitán Kraer, kdo si tě všiml. Snad to nebyla náhoda, žes chtěla okrást právě jeho.
Výcvik, v němž všichni členové Tajné královské policie pravidelně pokračují až do konce své služby, byl tvrdý. Dlouhé večery strávené v Hale, tréninkových prostorách v podzemí letohrádku, byly školou i pro tebe. Umění boje beze zbraně, kombinace krátkého meče a dýky, dýky a pláště, ovládání exotických vrhacích zbraní - to vše ses musela naučit.
Následovala i duševní průprava: studium zapadlých dialektů, základy mentální obrany, nácvik procedur výslechů - leckdy dost brutálních.

* * *

Teď se ale situace změnila. Občanská válka vlastně ani válkou nebyla - Erthalay z Cail-Nardinu, nejvlivnější šlechtic v zemi, převzal moc po zesnulém Werenovi bez sebemenších potíží. Odstraněni ale byli jak Vincent Kraer, tak jeho jediný nadřízený, generál s titulem barona u královského dvora, Sebastien Rindil de Rue. Do čela mocné vládní organizace byl zčásti proti své vůli dosazen Patrick Faret, neobyčejně schopný muž; převzal tím hodnost generála i titul barona - tak jako jeho předchůdce.
Tebe teď čeká první velká mise; nový monarcha začal rychle budovat pevné vztahy s Kalachinským císařstvím na jihu. Nové vazby tak vznikly i mezi Tajnou královskou policí Jeho veličenstva a Kalachinskou výzvědnou službou. Ty, jako jedna z nejnadanějších lidí mezi Tajnými, jsi byla poslána na jih, aby ses tam v rámci utužení přátelství zhostila úkolu, které ti tamní vedení připravilo.

Mužem, jehož máš sledovat, zajmout a dovést do zpět do Kalachinu, je Razael, syn šogúna Gatukiho. Ve své zemi se provinil hned dvojím způsobem: jednak porušil dvorskou etiketu, když utekl z domova a vzdal se dědictví po svém otci - čímž mu přinesl přímo nesnesitelnou pohanu -, a jednak tím, že při svém dobrodružném 'odchodu' z domova poněkud vyprázdnil rodinnou pokladnici.
Dotyčný je nyní znám jako jedna ze špiček mezi nájemnými vrahy. Je schopný, zkušený a coby protivník velice nebezpečný. Máš jeho podrobnou charakteristiku, ať už jde o vzhled nebo o chování. Razael má jednu velkou slabinu - je neskutečně domýšlivý a arogantní. Téměř věří ve vlastní nezranitelnost a neporazitelnost, žádný soupeř mu není dost dobrý. Když ses na misi připravovala, bylo ti jasně řečeno, že právě na tohle máš brát zřetel. Poslední instrukce zněla jasně: nepůjde-li šogúnův syn domů dobrovolně, jeho hlava bohatě postačí.
Razael nyní pobývá v oblasti Akch Trea - rozvalin města dávné rasy darwattinů. Byl najat bohatým kupcem s drahými kovy a kameny, Zarem Wittagawem. Spolu s ním cestují mág Rezolut, zaříkávačka Anna Welm, stopař Ardeth Bay a Loghaire Trechia z Diatwenu - vyděděný syn jednoho erinejského šlechtice.

Mise měla být vskutku prubířským kamenem tvých schopností. Sporá zásoba jídla a pití na několik dní, žádný kůň - jen vlastní nohy. Už od věků dostávají agenti Kalachinské výzvědné služby svůj poslední "lék". Ampulka s koncentrovaným Dinotivem, speciálním jedem, který téměř okamžitě způsobuje svalovou smrt - a tedy i srdeční zástavu. I tys jednu takovou dostala. Je přísně zapovězeno užít ji pro vlastní účely mise - Kalachiňané to považují za jich nehodné a nečestné -, nicméně skrze ni můžeš dopomoci sama sobě k odchodu, až bude bytí příliš těžké a nesnesitelné.
Bylo ponecháno na tvé kreativní mysli, jak se úkolu zhostíš. K Akch Trea ses dostala po moři - je říjen, a tak bylo dost neklidné - a jala se pomalu a opatrně prozkoumávat první metry nebezpečného území. Bohužel jsi ale měla smůlu; narazila's na průzkumný oddíl jakýchsi ještěrek, které se usídlily poblíž. V hlídce jich nebylo víc než deset, každá z nich navíc měřila sotva co přes metr a vážila ne víc než devadesát liber.
Každý ale zná populární pravidlo: Každý šermíř na , když nepřátel nerovno...
Jejich... vesnice - lichotivý to výraz - je ze všeho nejvíc podobná osadám krollů. A jak se zdá, ještěři jsou na tom stejně i s inteligencí. Než ses nadála, sebrali ti všechny tvé věci.

Čekání u kůlu, vedle něhož kreatury pod velením uštěkaného - zhruba tak zní jejich jazyk - šamana stavěly obrovskou vatru, bylo nekonečně dlouhé. Měla jsi společnost - mladou, potrhle se tvářící dívku, která sotva překročila dvacítku. Každá z vás byla přivázána ke kůlu z jedné strany; dotýkaly jste se tedy rukama.
Pojednou se ale něco začalo dít; téměř všechni obyvatelé vesnice vyrazili s jakýmsi bojovým pokřikem pryč. A skutečně - zdálky jsou opravdu slyšet zvuky boje!
Jako první se vrátil právě šaman. Tedy, vrátil... vypadal, jako by mu za zadkem hořela koudel, tak rychle totiž utíkal. S elegancí padající kovadliny pak zaplul do svého stanu. Ten je snadno rozpoznatelný - je největší z celé osady.
Zakrátko poté, neodhadla's to na víc než patnáct minut, se zpoza úbočí vrchoviny, která, vypínající se vzhůru, chrání tábor ještěrů, vynořila skupinka pěti jezdců. Blíží se. Náhle poznáváš, že štěstí, které ti bylo po většinu života upíráno, obrací svou kartu. Jedním z jezdců je tvůj favorit - Razael.

* * *

Takže, vítám Tě v questu 029. Akch Trea a přeji co možná nejdelší setrvání v něm. :o) Teď k několika podrobnostem technického rázu:

- Zjistil jsem si Tvůj mail (nehorázné to možnosti administrátorů) a poslal Ti na něj mapu kontinentu. Zároveň s tím jsem Ti zpřístupnil soukromé fórum Akch Trea (odlišné od questového), v němž jsou pro Tebe důležité specifické informace o třech největších arsawijských říších. Coby agentka a členka Tajné královské policie bys o nich měla mít podrobný přehled.

- Jestliže máš nějaké dodatky (protesty, pokusy o ukamenování...) k tomu, jak jsem narouboval novou větev Tvé historie, je Ti k dispozici buď můj vzkazník, nebo ICQ - 311 728 401.

- Předem jsem Ti sestavil inventář, který - jak vidno z historie - nebylo ve Tvé moci přímo určit. Také ale můžeš mít připomínky a můžeme ho změnit po vzájemné dohodě (viz. předchozí bod).

- A na závěr doufám, žes nezemřela na úlek z toho, jak příííšerně dlouhý úvodní příspěvek jsem Ti sesmolil. Vzhledem ke specifičnosti Tvé role to bohužel jinak nešlo.

No, to by bylo zhruba tak vše. Ještě jednou příjemnou zábavu. ;o)

[/b]Život tě až doposud vedl rozličnými stezkami. Zlobivé dítě, nezvladatelný adolescent a pak mladá okouzlující slečna. Člověk by nikdy nevěřil, kolikery dveře dovede otevřít jen pěkná tvářička. O postavě nemluvě.

To všechno jsi měla - a také pořád máš. Živila ses nejrůznějšími podvůdky, kdy a kde se jen dalo. A nevedlo se ti špatně - mezi "svými" jsi byla docela i známá. Přesto ses od nich lišila víc, než by se na první pohled zdálo.
Občasná zlodějka, nenapravitelná účelová lhářka a podvodnice. Kdo by do takové řekl, že miluje historii? Asi málokdo. Pravda, tebe zajímá jen jedno období, ale koho to zajímá.
Před deseti lety se rozpoutal strhující závěr životní pouti mladého elfa a šermíře Nalatira Ke'Lantecha. Hnán pomstou i nezlomnou vůlí vykonal mnohé - a leckteré jeho činy se zapsaly do historie. Co na tom, že byl tehdy neprávem označen za psance. Masakr, při němž v rodném Tarinenu, vida tělo mrtvé matky, zabil na třicet rabijátů z cechu zlodějů a vrahů, vstoupil do dějin.
Nakonec, když dostihl svého úhlavního soka, neméně skvělého šermíře Imrechala Tariho, zemřel v souboji. Jeho jméno, im memoriam očištěno, se stalo legendou a vzorem nejednoho mladého muže.

Tvůj druhý idol a platonická láska je naštěstí stále mezi živými. V době Nalatirově byl sotva ochmýřeným mladíkem, mohlo mu být přinejlepším k osmnácti letům. Patříval mezi mladé, nadějné členy Tajné královské policie Jeho veličenstva... cha!
Tajní... tvůj vzor. Dokonalí gentlemani s neméně dobrou znalostí etikety, zároveň ale okouzlující lháři a pleticháři - vrchol, kterého bys snad jednou chtěla dosáhnout. A on... světle hnědé vlasy, ty nádherné, jiskřivě zelené oči. Odzbrojující úsměv a vybrané chování.
Thomas Andren, nyní kapitán a druhý muž v řadách Tajné královské policie. Okouzlující... a zároveň tak nebezpečný! Bylo to jednou v noci v hlavním městě Atonoru, když jsi ho viděla. Vsadila bys vlastní život za to, že to byl on. Proti někomu bojoval... to byl pohled! Ta sebejistota a um, které z něj přímo prýštily... tehdy, právě tehdy jsi věděla, že druhého takového nenajdeš.

A proto ses vydala do jižního přístavu Wraisse. Jednak tu byl v legendárním střetnutí na molu zabit Nalatir - ačkoli to je již deset let nazpět -, jednak je tu teď na služební cestě Thomas. Třeba ho potkáš... třeba...
Vedly tě snové naděje a mladická touha. I přes svých sotva dvacet let jsi byla ve svém oboru zkušenou - doteď nevíš, kde se stala chyba. Právě jsi v přístavu (ano, přesně tam, kde slavný šermíř zemřel) přebírala zásilku od pašeráka. Pochopitelně jsi neměla v úmyslu ji předat ji klientovi celou - ještě aby, už tak byla tvá provize doslova zlodějská...
Vracela ses zpátky, pryč od těch rozbouřených vln, když jsi ztratila vědomí. Snad jen bohové vědí, co se muselo stát.

Probuzení. Ostrá bolest hlavy, suchu v krku a tepající žíly ve skráních. Dotýkáš se číchsi rukou - pochopitelně ti to nedalo, a tak jsi je řádně ohmatala. Jemné, dívčí. Tohle nebude muž. Škoda, svatá škoda... Zanedlouho ti došlo, co se děje. Jsi přivázaná ke kůlu a kolem pobíhají nějaké ještěrky. Vypadají jako výplody dětských nočních můr: jsou vysoké sotva metr, subtilní a děsně uštěkané - přesně tak totiž zní něco, co se dá označit za jejich jazyk.

Čekání u kůlu, vedle něhož kreatury pod velením uřvaného šamana stavěly obrovskou vatru, bylo nekonečně dlouhé.
Pojednou se ale něco začalo dít; téměř všechni obyvatelé vesnice vyrazili s jakýmsi bojovým pokřikem pryč. A skutečně - zdálky jsou opravdu slyšet zvuky boje!
Jako první se vrátil právě šaman. Tedy, vrátil... vypadal, jako by mu za zadkem hořela koudel, tak rychle totiž utíkal. S elegancí padající kovadliny pak zaplul do svého stanu. Ten je snadno rozpoznatelný - největší z celé osady.
Zakrátko poté, neodhadla's to na víc než patnáct minut, se zpoza úbočí vrchoviny, která, vypínající se vzhůru, chrání tábor ještěrů, vynořila skupinka pěti jezdců. Blíží se. Ať se snažíš, seč můžeš, nikoho z nich nepoznáváš. Třeba jsou ještě moc daleko... třeba...

Dva roky výcviku byly tvrdé, ale poprvé v životě jsem si připadala uznávaná – nebyla jsem nula bez jména, byla jsem mezi nejlepšími, mé výkony se rovnaly výkonům mužů. Mé dny byly naplněny prací na mých schopnostech, konečně mohla jsem doufat, že to není zbytečné úsilí. Pravidelný denní režim a spousta pohybu mi dodaly jistou vyrovnanost a sebejistotu, snad i zdravou ješitnost. Ještě se prohloubily schopnosti vrozené, tedy bystrost těla i ducha, obratnost, má už tak poněkud chlapecká postava ještě zpevněla a zesílila.
Nyní mi však poněkud vyschlo v krku – pak jsem si uvědomila, že on mě nemůže znát, jsem jen mladá holka, uvězněná ještěrkami. A … dostala jsem se sem … po vodě, to nezapřu. Ovšem … měla jsem mistra, který tehdy po tom, co mě vyhodili z krámku … ne, ne, odešla jsem, protože nový majitel byl nepříjemný a mistr mi to nabídl … objevil mě … Sychravé odpoledne, venku mžilo, když tu jakýsi zajímavý postarší muž s mečem u boku vešel do krámku … Jistě, chtěl udělat obchod … Potřeboval něco peněz v naší měně a chtěl prodat … cizokrajný meč? Ne, ten nechal pro mě … Zlatou sošku … lva? To by mohlo projít. Dali jsme se do řeči … všiml si mé inteligence (ha, ha, ha), vzal mě jako žačku. Naučil mě šermu, dvorské etiketě i cizokrajným nářečím … A když jsem ho jednoho dne porazila v souboji, prohlásil, že už jsem dostatečně dobrá, ale měla bych se otrkat, jinak ze mě bude skleníková květinka. Živili jsme se … eh … no … čím jsme se to živili … řekněme … že jsme měli hlad? Ne, to asi ne. Krysy? Ale fuj! … I když … Vyznal se v hubení krys, kteréžto tajemství mi však nesdělil, jelikož … bych ho otrávila jako krysu? Ne, to ne! Ten letohrádek na mě zanechal asi nějaké negativní stopy. Navíc, proč bych to dělala, že ano. Řekněme, že proto, že nejsem kouzelnice. Kdo by taky chtěl dělat takovou blbost, někoho propíchnout je mnohem snažší, než uřknout… No, to jim povídat nebudu… Prostě nemám pro kouzlení pražádné vlohy.


-----------------------
Takže potřebuji vědět: a) Zabila jsem už někoho?
b) Jaké mám milostné zkušenosti? Nějaký výcvik v tomto směru?
c) Tuším, že bych byla schopna ho svést a potom ho dostat domů citovým vydíráním? Nebo je on tvor sice ješitný, ale asexuální?
d) Bylo by teoreticky možné ho vyprovokovat k souboji, v němž by byl „omylem“ zabit? A musím nutně prokázat jeho smrt některou jeho tělesnou částí?
e) Jak moc jisté je, že až se vrátí domů, bude popraven?
f) Jak moc jsem zvyklá na krev?
g) Přišla jsem během výcviku k nějakým šrámům, po nichž by zůstaly jizvy?
h) Jak moc je nedůvěřivý?

„Hej, tady jsme! Pomozte nám, prosím! A pozor, jedna ještěrka je v tamtom stanu,“ naznačím bradou směr, jelikož pohyb jinými částmi těla bohužel spoutání nedovoluje. Ten kůl je ale nemilé individuum...
[i] Ach jo, to je tragikomedie. Ani hloupé ještěrky nedokážu srovnat, to je hrůza. Ještě chvíli a byly by ze mě karbanátky, tedy Jillianátky. Nebo pečínka? Dnešní menu: dvě holky na rožni? Ne, ne, mrchy malý, to se nedělá, my sice jsme možná trochu neschopné proti přesile 10:1, ale jak je vidět, padla kosa na kámen. Dnes jste už povečeřely. Dobře vám tak, málem jsem tu umřela nudou.[/i]
„Můžete nás, prosím, rozvázat? Je to dost nepohodlné, zvlášť po třičtvrtě dni – a taky ukrutně nudné.“

[/b]a) Rozvědné složky Tajných měly boj v popisu práce. Poprvé jsi zabila hned při své první akci před rokem a půl. Od té doby mrtvé nepočítáš.
b) Samotné milostné zkušenosti jen své vlastní - předpokládám, že v pětadvaceti letech jich nebude nejméně. Byla's cvičena především k tomu, abys neměla mentální blok vůči mužům a uměla využít svých předností, ač by 'objekty zájmu' byly sebeošklivější.
c) Ženy jsou jeho slabostí - proto jsi byla poslána Ty. Na jeho dlouhém účtu obětí se totiž dosud žádná nevyskytuje, dokonce se spekuluje, že několik nabídek podobného směru striktně odmítl. Zároveň je dost chytrý na to, aby si ženy nevydržoval - aneb použít a odhodit. Mimoto je víc než dobře zpraven o tom, že život na kalachinské půdě by byl extrémně riskantní. Portréty a popisy jsou leckde.
d) Vzhledem k tomu, že ženy má coby koníček, nikoli už pak pro zabíjení, to možné je - ale zřejmě dost obtížné. Jako jediný odpovídající důkaz, nebude-li možno dopravit ho naživu, je buď celé tělo, nebo hlava.
e) Víc než stoprocentní. Lov lidí a nájemné vraždy byly výnosem Kechira I. postaveny mimo zákon coby hrdelní zločiny. Navíc se závažně prohřešil proti dvorské etiketě vojenských rodů jako syn šogúna.
f) To, nakolik postava zvládá násilí, případně si v něm libuje, nechám na Tobě. Služba u Tajných je ale vždy balet na ostří meče - o krev není nouze.
g) Žádné. Ačkoli jsi soubojů absolvovala hodně, erinejský král vydává na Tajnou královskou policii značnou část rozpočtu, a tak si tví nadřízení mohou dovolit platit kvalitní kleriky. Odstraňování jizev se neužívá u mužů, u nichž je to jedno. U žen, které se leckdy musí stylizovat do rolí kurtizán, je to pro utajení nutnost.
h) Vůči mužům nepřiměřeně až extrémně. Důkazem budiž, že jen polovina z vyslaných agentů přežila. Vůči ženám o poznání méně - hodně záleží na improvizovaném chování k němu.

[b]"Ehm, ehm..." odkašlu si.[/b]

[i]Ta ženská na druhé straně si mě snad ani nevšimla?
Ah, to je ZASE situace, prekérní. Skoro bych věřila, že to je něčí ošklivý žert. Jak jsem se sem, k čertu, dostala? A kde se tu berou ty hnusné...uh, h n u s n é potvory? Nechat se pomalu opékat partou plazů je to docela poslední, co bych od života očekávala.
Jednat, holka! Jednat![/i]

[b]"Ehm..."[/b] začnu rozhovor s neznámou, jejíž pot mě nikoli nepříjemně šimrá v nose.
[b]"Co kdybychom vypadly?Omlouvám se, že na to jdu trochu zhurta, ale támhle se blíží jakási skupina gentlemanů a já si připadám poměrně hloupě, v téhle pozici..."[/b]
Pečlivě zacloumám pouty na rukou, protáhnu prsty, a zakroutím se, kam až mi to řemeny dovolí.
[i]Nevěřím, že se z pár řemínků těch ještěrek nedá snadno dostat.[/i]
Znovu se zkroutím, pokusím se dohlédnout až na svou společnici, která zvolila taktiku dívka-v-nesnázích, a pokud se mi podaří zahlédnout její tvář, přátelsky se zazubím.
[b]"Neznáme se, hehe?"[/b]
Černé lokýnky, jindy kouzelně poletující kolem mých hezkých tvářiček, se mi teď nepříjemně lepí na krk a mimoděk potřesu hlavou, abych si uvědomila, zda se mi na uších stále klinkají mé jantarové náušnice.
[i]Klobouk!
Vzali mi klobouk!
Za to zaplatí.
Určitě z nich budou dokonalé boty![/i]

Jen, co uvidím a hlavně uslyším, co že (kdo že ?) je to uvázán ke kůlu, zastavím koně. Prudce.

[i]U všech bohů, ženský ! A hned dvě ! Zatraceně, do psí mateří, netuším, jestli se smát, nebo plakat. Ženský jsou dobrý na vaření, šoustání a zase šoustání. Na nic víc. Nejradši bych je nechal na těch kůlech uhnít, do háje ! K čemu budou další dvě ženský ?! Už takhle stačí ta jedna, sakra.[/i]

Zakroutím hlavou. Dneska je ale zatraceně dlouhej den. A dějou se samý zábavný věci. Čert aby to vzal !
Jediná informace, která je alespoň trochu užitečná, je ta o ještěrce ve stanu.

"Pane Razaeli, pane Bayi, oddělejte tu ještěrku. Já jedu pomoci dámám !"

[i]-Dámám. U psí kundy, já opravdu řekl dámám ! Ale co...jednou se to přežije.
-Klid, Loghaire, jen klid. Vystupovat jako gentleman není nikdy od věci. Co ty víš, k čemu by se DÁMY mohly hodit ?
-Nevím, dá mi ?
-Možná. Když se budeš snažit...
-A jinak nic ?
-Nic.
-Na to ti kašlu, marná snaha.
-Třeba jsou bohaté. A mají bohaté tatíky.
-Hmmm....[/i]

Popoženu koně a přicválám až ke kůlům. Neztrácím ostražitost - kuši mám nabitou a pohotovou. Pokud vše proběhne v pořádku, sesednu a jedenu z ženských přeříznu. Respektive přeříznu lana, které ji poutají...Nabitou kuši položím nadosah, na lano vezmu dýku.

[i]Ale kterou dřív ? Je to jasný...tu hezčí ! Černovlasou...[/i]

"Dobrý den, milá dámo" zkouším navázat konverzaci, zatímco má dýka řeže provazy "Jsem Loghaire Trechia. Co vaše jméno ?"

[i]Ne, že by mě to zajímalo, ale člověk si rád pokecá s někým, kdo by mu i mohl uvařit...[/i]

"Nevypadáte příliš...hmm...soběstačně. Mohu se zeptat, to se sem už pořádají zájezdy pro zbohatlice ?"

Usměju se, abych, pokud možno, utišil její případný výbuch hněvu. I když... měla by být spíš vděčná.

[/b] * * *

Abyste se prozatím, než ostatní napíší, nenudili, připojím své hodnocení Vaší hry. (Počet expů za příspěvky k tomu nepřipojuji, předpokládám totiž, že každý je schopný si to přečíst sám.)
Rád bych taky požádal MNK a Iselora o jednu věc. Kvituju, ač se mi to ani trochu nelíbí, že píšete přímé řeči tučným písmem - osobně to považuji za poměrně zošklivující faktor příspěvku -, chci Vás ale požádat o to, abyste, když už, psali také přímé řeči v uvozovkách. Je to přehlednější a já osobně jsem na to zvyklý.
Teď už k samotné hře...

Razael.. Až na místy poněkud nevěrohodné myšlenky a krkolomný sloh nemůžu nic vytknout. V příspěvcích přemýšlíš, jednáš logicky. Tvá varianta arogance je oproti Loghairově na trochu nižší úrovni, zdá se mi, ale nejspíš to patří k charakteru. Jen jsem zvědav, jak se bude projevovat naturel nájemného vraha, až to skutečně bude třeba. Náznaky nic neznamenají - zatím.

Loghaire.. Tady už se nedá vytknout vůbec nic. Reálné, uvěřitelné a především zábavné přemýšlení postavy, imponující chování muže (a sexisty, když na to přijde), který prošel vojenským výcvikem. Správně arogantní (ex)šlechtic a vůdce party - přinejmenším v boji. Jen tak dál.

Ardeth Bay.. Víceméně podobné Razaelovi, ačkoli u Tebe věřím, že svůj charakter udržíš na uzdě a dokážeš ho vyhnat až do krajních mezí. Jen občas do očí pálící (za uši tahající) obraty a místy ne zrovna dvakrát uvěřitelné myšlenkové pochody. Jinak není co vytýkat, kvalitní hra.

Rezolut.. Tak, tady už je pár potíží. Nejsem si jist, jestli jsem to už říkal, nicméně zastávám názor, že navolit si inteligenci 21/+5 byla hloupost. Osobně se nepovažuju za dvakrát nejhloupějšího - a přece bych si maximálně troufl na inteligenci 19. To je první potíž. Nezaujatý pozorovatel se bude muset hodně přesvědčovat, aby uvěřil, že ten temný elf kouzelník je vlastně génius bystrého ducha a lehkonohých myšlenek.
A za druhé: myšlenky. Většinou buď přetažené (já za délku expy nepřidávám), nebo naprosto nevěrohodné. (Zřejmě je to jen můj názor, ale myšlenky by měly být nárazové, útržkovité, především ve chvíli, kdy je člověk něčím zaměstnán. A když zaměstnán není, mohou přejít k něčemu rozsáhlejšímu.)
Zatím Tě vidím jako nejslabší článek hry - říkám tohle nerad, ale nevidím důvod, proč to zapírat. Jednou jsem tu mluvil o tom, že Akch Trea se s nikým mazlit nebude a chyby bude trestat. Pozor na to, abys stačil s dechem.

AnnaWelm.. v lecčems obdobný případ jako předchozí. Jak určitě tušíš, především jde o hru ženského charakteru. Jako chlap to určitě dvakrát dobře neposoudím, ale jsem si jistý, že...
"....avšak nemám v plánu ani s jedním z nich spát....."
... takhle bych jako holka určitě nepřemýšlel.
Poznámka k intelektuální úrovni postavy/hráče (ve vší nevinnosti a bez urážky) platí pro Tebe stejně jako pro Rezoluta. Byl bych očekával snad i větší rozhodnost a snahu do něčeho mluvit, ale, přihlédnuvše k charakteru, je vše v pořádku.

Charlotta.. první příspěvek a hned parádní. Hra charakteru, potrhlost chování, popisy sama sebe... zatím není co vytknout, uvidíme časem.

Jillia.. šeptaný příspěvek mne, přiznávám, v určitých pasážích hodně pobavil. Budu se těšit na rozjezd hry po rozvázání (nastane-li...).

"Děkuji za odvázání. Nevím, kam mi ty mrchy zatracený zašily zbroj, nicméně bych ráda, abyste to tu nevypalovali dřív, než věci najdu - spousta z nich by buď shořela nebo by se v popelu špatně hledala. Do háje, už jsem myslela, že tu umřu ne upečením, ale nudou. Sss," zasyčím, když si po tolika hodinách v nepřirozené polože protahuji svá ubohá záda. [i]Chtělo by to pár minut cvičit... ale tady fakt ne, už slyším ty blbý komentáře o komediantech... tedy komediantkách. Může mi někdo vysvětlit, jak vznikl patriarchát?... Vynalézt takovou blbost... Vůbec si neuvědomují, že ženy jsou mnohem inteligentnější, šikovnější, praktičtější... a většinou se neperou s jinými ženami pro zábavu, čímž získají mnoho času pro rozvíjení svých vlastních psychických i fyzických schopností... Já mám hlad! No, to teď bude muset počkat, věci mají přednost.
Já bych z těch pitomých ještěrek udělala guláš, pomsta je pomsta a už budou porcovaný, jenže asi budou kyselý... No, to je nápad! Oni určitě budou mít vajíčka... na cibulce... nebo budou jedovatý... kdo by tak ze sebe nachal udělat pokusného králíka... hm, to asi neprojde. Já mám hlad, musím se najíst, jinak budu pořád myslet jen na jídlo. [/i]

Ani se nesnažím pomáhat dámám. Loghaireova slova mi dají jistotu, že o ně bude postaráno. Přesto mi to nedá a na jeho slova zareaguji: "Ano Pane!" Jen málokrát v životě se mi povedlo promluvit alespoň se stejnou ironií, jakou jsem vložil do těchto dvou slov.

[i]Pěkná děvčata, jen co je pravda. Ta kudrnatá se mi zamlouvá více. To je tím, že nemám rád elfky a dával jsem vždy přednost tmavým kadeřím jak u sebe, tak u svých přítelkyň.[/i]

Na Razaela se neohlížím, nezajímá mě příliš, zda poslechl Loghairea. S šípem vloženým do luku se blížím rovnou ke stanu. Nejprve na koni a ve vzdálenosti zhruba deseti metrů sesednu a jdu po svých. "Počkej tu na mne příteli, nerad bych o Tebe přišel." Řeknu ještě potichu svému koni, když vidím, že mě následuje.

Zkoumavě sleduji místo, kde je plaz schován. Po chvilce přemýšlení, jak se tam dostat a nebýt zraněn jeho náhlým útokem, se zdravě naštvu. [i]Hajzl, co si o sobě myslí..[/i] Líně dokráčím k vatře, vezmu nějaký co nejžhavější kus dřeva (v lepším případě stále hořící) a opět pomalým krokem se vrátím ke stanu. Cestou si ještě rozpálím dýmku. Hořící kus dřeva hodím na co nejlepší místečko příbytku a luk si připravím ke střelbě..

Už jsem dost blízko kůlu na to, aby jsem si všiml že kolem něho jsou dvě ženy. Jedna asi elfka a druhá? Vypadá to na další z rodu lidí. Loghaire jim jde na pomoc. rozhlížím se kolem jestli neuvidím nějaké blížíce se nebezpečí. [i]Ten šaman. Nebo kouzelník kde je? Musí tady někde být. Možná je to on v tom stanu. Né, proč by se schovával do stanu?[/i] Ze zamyšlení se podívám na Ardetha který jde směrem ke stanu kde se má schovávat ještě jeden ještěr. Seskočím z koně, přivážu ho k nejblíší pěvně stojící věci (neživé). A jdu k Ardethovi. Trochu se pousměji když uvidím hořící dřevo v jeho rukou. [b]"Chytrý nápad. Ovšem co když to bude ten šaman? To by ho mohlo rozčílit. Razael by to mohl udělat tišeji."[/b] Vše řeknu tichým hlasem. Připravím si svou hůl.

Co všechno mi ty bestie sebraly? Zbyly mi alespoň ty zbraně, co jsem měla v oblečení? Nechaly mi zbroj?
A jak moc jsem otužilá? Byla bych schopná - byť s trochou sebezapření - si jít zaplavat do moře? (Míněno ryze jako provokace vůči tomu sexistovi, který by určitě neunesl, aby byl za zbabělce kvůli holce.) Krom toho - asi nebudu nejčistší a nechci Razaelovi páchnout.

"Mohu mít připomínku? Ráda bych se svými věcmi ještě setkala, a pokud jsou v tom stanu - což je docela dobře možné - jakmile ho zapálíte, mám smůlu, což by od vás bylo velmi nezdvořilé," pracně se pokouším zůstat v klidu.
[i]Do hajzlu, přece nemůžou být tak bezohlední?! Co bych asi dělala, naprosto bez vybavení? Pochybuju, že by mě chtěli živit.[/i]
"A ještě jedna věc - jo, je to ten zatracený šaman, takže být vámi...," nedokončím, je přeci jasné, co chci říci - být vámi, byla bych za vodou, protože jedna blbá ještěrka nemůže být takový průser, jako když jich bylo deset... možná. A nebo ne?... i když jim jsem chtěla tvrdit, že bych si dávala majzla. [i]Dávat si majzla? Jak tenhle obrat vznikl? Asi od majzlíku, je to přeci "nebezpečné nářadí", zvlášť, když s ním někdo neumí. Ovšem já a opatrná? To by byla asi historická událost...[/i]

Potom si konečně uvědomím, že ta žena vedle mne cosi říkala, ovšem v době, kdy jsem se plně soustředila na přijíždějící muže, tedy vlastně muže a jednu ženu.
"Promiň, asi jsem tě nevnímala, předtím jsi asi něco říkala, ale po tolika hodinách stagnace mé myšlení bohužel nebylo tak bystré, jak by bývalo mělo být. Já jsem Jillia," podám jí ruku. [i][/i]

[/b]Ad. a) Zůstala Ti pochopitelně Tvá prošívanice. Ještěrky jsou tupé; jednoduše si nevěděly rady se složitým zavazováním. V prošívanici jsou dvě skryté kapsy, v nichž máš své shurikeny.

Ad. b) Jako každý člověk studenou vodu - v této době okolo patnácti stupňů Celsia - sneseš, bude-li nutno. Navíc jsi cvičena pro zvládání extrémních podmínek - tedy i vedra a chladu.
Pravda, příliš po cestě a zajetí nevoníš.

Jediná moje reakce na elfčina slova je pohled..nečitelný pohled. [i]Nenechám se kvůli Tobě zabít, slečinko. A myslím, že Ty do toho stanu nepůjdeš, takže...smůla.[/i] Ani nezpomalím a když jsem zhruba 5-10 sáhů od stanu, házím.

[i]Ten vůůůůůůůůůůl! Sakra, mít po ruce něco příhodného, třeba své zbraně, šla bych si to s ním vyřídit vlastnoručně, uvazovat[/i] mě [i]u kůlu je taková neuvěřitelná drzost, že bych mu ji ráda vrátia i s úroky.[/i]
"Uvědomuješ si, ze prakticky jediný můj majetek jsi právě možná podpálil? Když nejsi schopen to vyřídit nějak přijatelně, proč to nenecháš na někom, kdo by schopen byl? Já vím, že vypadám jako malá holka, ale po těch letech v mistrově společnosti jsem se toho naučila dostatek, abych dokázala zabít jednu ještěrku!" začnu na toho ignoranta ječet.[i] Snad má hubu, aby ji otevřel, než udělá takovou hovadinu. Ale asi nemá hlavu, jinak by ji používal... Typický chlap, jak se v okolí vyskytne boj, je z něj náramný hrdina a přestává myslet mozkem, ale pravěkým lovcem... No, tak jeho výkon je fakt nesmírně heroický...[/i]

[i]Eh, mám smůlu. Ta ženská je němá... [/i]
Znechuceně se ušklíbnu, ale vzápětí můj pohled sklouzne na pětici jezdců, kteří se mezitím přiblížili.
A jen o okamžik později poznám, že moje "společnice němá" není - jen nevychovaná. Ale což, třeba je jen tak rozklepaná, že si mě vůbec nevšimla.
A možná jen realisticky odhadla, že dělat cukrbliky na pány bude nejlepší strategie pro přežití.

"Dobrý den, pane," oslovím toho chlapíka, co se obtěžoval nás odřezat od kůlu. Dlaněmi pečlivě sklepnu bordel ze sukně, je ho požehnaně, ale aspoň jsem se pokusila, pak opatrně vykročím z kruhu roští a přijmu nabízenou ruku.
"Jsem Charlotta, a bohužel nejsem součástí žádného zájezdu. Pochybuji, že by měl v ceně přepad ještěřím domorodým kmenem a romantické posezení u ohně ve svitu zapadajícího slunce. Každopádně, děkuji za záchranu."
Do posledních slůvek vpašuji stopičku smíchu, takového, jaký si může dovolit šťatně zachráněný, když se baví představou, co bude s jeho únosci.

Pak se rázně rozhlédnu kolem. Slova [i]té druhé[/i] málem přeslechnu já, jen malý zvonek v mé hlavě mě upozorní, že [i]je důležité[/i] zůstávat za všech okolností zdvořilým, a tak hodím napůl přes rameno:
"Těší mě, že se poznáváme - Lotka.. Máte příjemné ruce..."

Poslední slova se vytratí, když vidím, jak ten přitažlivý černý chlapík hází do stanu hořící špalek.
[i]Ta "ona" má pravdu. tam budou naše, k sakru! - věci!
...ještě že všechno důležité nosím na těle...

Klobouk![/i]

Svižně se protáhnu mezi přihlížejícími, zamířím k zadní straně stanu a...

*zmizím z dohledu*

oběhnu stan a kouknu, jestli se tam nedá dostat jinudy než předem. Přitom kontroluju, jestli mám pořád v záňadří malou dýku. pokud ano (je dobře hluboko, doufám, že tak moc mě nešacovali) rozpářu stan a případně vrazím žabákovi do zad...

pro tuto akci předpokládám, že od chvíle, kdy hodil polínko dovnitř, uplynulo pár vteřin a pokud není stan zevnitř rovnoměrně napěchován senem, tak tam nejspíš spíš jen chytla a čoudí nějaká kůže nebo kobereček nebo šatstvo, ale že to neblafne jako stoh.
naopak, v nějaký ten kouř doufám, mám v plánu se kouknout po svém báglíku a zmizet zase ven.

....

jů, ta je hlouuupáááá :o)

vždyť hodit tam polínko byl tak elegantní způsob, jak dostat ještěráka ven :-D

Jakmile si všimnu, kam Charlotta míří, jdu ji následovat - evidentně romantická duše...[i]Holka, holka, víš vůbec, co děláš? Jaké ty asi můžeš mít zkušenosti s ohněm?[/i] Na rozdíl od těch ješitů okolo mi nezáleží na činech, ale na výsledku, a nerada bych, aby taková naivka zbytečně zašla v takové díře. Navíc - MOJE ZBROJ!
[i]Zatraceně, vždyť je tam ten šaman! Ten by ji slupl jako malinu, navíc tamtudy bude zaručeně zdrhat - a já nechci ani aby byla sežrána, ani aby ten bastard vzal roha. [/i]
"Půjčte mi někdo meč! A rychle!" zaječím na okolopostávající neschopné chlapy i ženu.

Smím vědět, jak to tam vypadá? A jak moc je stan v plamenech?

Chvíli ze sedla svého koně pozoruji dění okolo. Ze zamyšlení mě vytrhne až fakt, že to, co bylo přivázáno ke kůlům ještě žije. [i]Zdá se, že i ty zelený potvory berou zajatce....Docela by mě zajímalo, co s nimi chtěli dělat.[/i] Chvíli si dvě postavy prohlížím. Nyní je již velice jasně vidět, že se jedná o ženy. Nevidím ani jediný důvod, proč sesedat ze sedla tak, jak to udělali téměř všichni ostatní. [i]Snad budu mít čas od času s kým prohodit několik málo slov.[/i] Mé myšlenky přeruší až zlostné nadávání jedné z žen. [i]Musím souhlasit. Nevím jak se obejdou bez svých věcí....Je to tu kruté, a jestli to nebyly jediný ještěrky co se tu dají najít, tak by to bylo dost......zajímavé.[/i] Další tok myšlenek přeruší až žádost o meč. [i]Mohla bych jí půjčit svůj....ale jestli mi ho nevrátí...[/i]

"Tumáš, můžeš si půjčit můj." Řeknu té ženě a podám jí svůj meč. Mé jediné dědictví.

"No, co na to říci, snad jen, pešek.." Řeknu škodolibě, protože mě štve jak se mnou ta slečinka mluví. Po pravdě je mi však líto, že jsou na mě naštvané. [i]Nevím co je tedy důležitější. Já vždy myslel, že riskovat život kvůli majetku je blbost.. Asi přemýšlím jinak. Měl bych jim pomoct, ale myslim, že ostatní se přetrhnou jen, aby jim pomohli. Takže žádný stres.[/i] Stojím s připraveným lukem, čekám až šamana uvidím, abych mohl střílet.

Kouknu na Jilliu která teď přímo řve na ardetha. A mě. [i]Sakra. Další hádky. Další nepříjemnosti.[/i] [b]"Tohle půjde vyřešit v klidu. Ardethe nepočkáme na Razaela?"[/b] kouknu na hraničáře, který v tuto chvíli hází pochodeň do stanu. [b]"Tak tedy ne."[/b] Otočím se na elfku která, která už není na svém místě. Vlastně ji vůbec nevidím. Připravím si svou hůl na boj. [i]No doufám že ten šaman už nebude mít sílu na seslání nějakého dalšího kouzla.[/i] Když ovšem šaman vyjde a Ardeth ho nezabije svým šípem vyřknu tato slova.
[b]"Lapid kela."[/b]

Lapid kela = ledový blesk

[/b]Klasický dlouhý meč, který ti hodila temná elfka - mimochodem neobyčejně atraktivní, nakolik dovedeš jako žena soudit -, je přes svou velikost překvapivě lehký.

Nikdy jsi neprodělala nějaký rozšířenější výcvik s chladnými zbraněmi střední a větší velikosti, a proto je něco takového v tvých rukou poněkud nezvykem; Tajní se vždy zaměřovali na rychlý kontaktní boj, který lze vyřešit jedním promyšleným bodnutím. Se sečnými zbraněmi je to trošku jiné...

[/b]I dokonalé plány někdy selžou. Dokonce i tak skvěle promyšlené jako ten tvůj!

Což o to, k zadní straně stanu ses dostala bez sebemenších potíží. Větší problém už byl ale s látkou, z níž je plachta. Moment překvapení se, aspoň se zdá, poněkud vypařil - pružnou kůži jsi kuchala pěkně dlouho.

Když se ti, za hekání a funění, konečně tvůj záměr vydařil, přivítal tě nevábně... vonící? Ne, spíš ohavně páchnoucí dým. Po tu malou chviličku, než se rozptýlil ve vzduchu venku, tě nepříjemně štípal do očí.
Šaman, který s nevybitou energií - a zřejmě i vztekem - nepřiježděného vraníka vyletěl ze stanu tvým čerstvě vyrobeným průlezem, nebyl překvapením o nic příjemnějším. Za tichého, nevrlého štěkotu se jal ubírat pryč; zjevně k družince na druhé straně.

Nad počínáním paní Loty jen zakroutím hlavou. Nějak se mi najednou nechce odpovídat. Přepadne mě podivný pocit ohrožení, dá-li se tak nazvat to svědění v zátylku. A jako bonus bolest nedávno ošetřeného stehna.

[i]Všechno je to banda tupců. Beze mě by byli brzo mrtví. Slečinky dělají scény kvůli stanu...ale jen jednomu. A je jich tu pár desítek. Chyba číslo dvě, nepodceňuj počty svého nepřítele.[/i]

Pečlivě sleduji dění všude okolo, jen ne toho jednoho stanu, u kterého jsou úplně všichni. Nikdo z ještěrek tam být nemusí. Nikdo. A už vůbec ne šaman. Nechápu, jak k tomu došli...
Dýku rychle zastrčím za opasek a zdvihnu nadosah ležící kuši. Pak, s pažbou zapřenou o rameno, pozoruji okolí. Jediný pohyb...jediný malinkatý náznak pohybu, a už letí stoliberní střelka. Malá, hbitá, silná.

[i]Šnečku, šnečku, vystrč růžky...[/i]

[i]Tak tohle bude zajímavé... Ale přeci před nimi nebudu tahat zbraně z prošívanice, nejsem cvok. Tak jo, jdu na to. [/i]

Rozběhnu se za tou bláznivkou, jakmile mi půjčí meč.
"Dík," houknu přes rameno a zmizím.

[/b]S jílcem dlouhého zdobeného meče v rukou a s jasnou vidinou a odhodláním ses vydala za tou... Lotou? No jo, tak nějak si přece říká...

Sotva jsi zmizela ostatním z dohledu, když proti Tobě vyletěla neřízená střela barvy zelenohnědé. Ó ano, vypadá to na šamana. Teď, nutno přiznat, je ti celý výcvik Tajných k ničemu - potvorák se pohybuje rychlostí, které nejsi s to konkurovat; navíc jsi byla překvapená, že se vydal na stejnou okružní cestu jako ty.
V rychlosti tě pochopitelně porazil - kinetická energie udělá své, ač rozhodně nevážil tolik, co Ty.

[/b]Ach ano, jaká to romantická scéna. Paprsky slunce, které získává svou plnou sílu, se lámou o nedaleké štíty Ricianského pohoří. Ve zdánlivě mrtvém táboře se pohybuje (hádá, diskutuje...) různorodá skupinka, která tam ale, podle všech předpokladů, nebydlí. Proč by si taky někdo zapaloval vlastní dům...

Snad všeobecně očekávaný efekt - tedy vzplanutí celého stanu jako nakynuté pochodně - se nekonal. Větracím otvorem na vrcholu se sice valí malý proužek dýmu, ovšem na nějaký větší požár to nevypadá.
Ardeth s šípem založeným v tětivě, Loghaire mířící stejným směrem, Rezolut soustředěně pozorující vchod do stanu.

Ale ne, nejsme v muzeu voskových figurín...

Jillia se rozhodla jednat (ne že by snad ostatní setrvávali v záchvatu náhlého flegmatismu) a vydala se stejnou cestou jako předtím Lotka. Ledva vám stačila zmizet z dohledu, ozvala se nějaká dutá rána. Tím už se nikdo z vás neměl čas zaobírat.
Zpoza stanu náhle vyletěl šaman. Nejspíš není v nejlepším rozmaru, nakolik dovedete posoudit z jeho dost omezené a primitivní mimiky obličeje (tlamy?). Při své značné rychlosti asi poněkud zanedbal postřeh - bez pardonu vrazil do Ardetha, porazil ho na zem a značně tak vyvedl z rovnováhy. Vzápětí se zorientoval - a královské číslo začalo...

Frenetické mávání jakousi karikaturou hole a neustálé poškubování hlavou ze všeho nejvíc připomíná pacieta v pokročilém stadiu Parkinsonova syndromu - jeden nikdy neví, třeba se to projevuje i u nehumanoidů. Jeho hlas, zpočátku pisklavě štěkavý a udýchaný, se v mžiku uklidnil a získal zvláštní tón - na tvora sotva metr vysokého až příliš hluboký a rezonující...

Netrvá to ani moc dlouho, a šneček růžky vystrčí. V okamžiku, kdy porazí pana Baye, sleduji sice jiný kout tábora, ale jakmile začne pronášet svá zaříkání, mám ho v merku.

[i]Tak, a teď klid. Chce to chladnou rozvahu. Pevná ruka, slabý vítr, citlivá spoušť. To je to, co vyhrává...[/i]

Mířím dost dlouho. Chci, aby má rána byla co nejsmrtelnější. Cítím, že než šaman dokončí zaklínání, mám ještě chvíli času. Počkám si. Situaci mi komplikuje jen pan Bay, který se tam tak nějak motá okolo. Toho zasáhnout určitě nechci. Dělalo by to zlou krev. Pochybuji, i když je to silný chlap, že by ránu rozdýchal.
Když jsem si jistý, že šamana zasáhnu a nezraním při tom Baye, střílím.

[i]Sakra, možná moc pozdě. Mlčí, svině...[/i]

[i]Aj, padla kosa na kámen,[/i] pomyslím si, když ještěrák sejme Jilliu. Nejistě přešlápnu - [i]pomoci jí na nohy nebo se postarat o naše věci? [/i]
Bleskově se rozhodnu pro to druhé, holka vypadá, že se sebe snadno postará.
Nožík zastrčím na jeho teplé místečko, nadechnu se čerstvého vzduchu a zadržím dech. Ten dým by mě mohl snadno odrovnat, kdybych ho vdechla, ale slzící oči snad zvládnu, něco takového mě přece nezastaví!
Pak oběma rukama roztáhnu otvor v kůži a nahlédnu dovnitř.
Pokud je viditelnost alespoň taková, abych zahlédla naše věci a svůj krásný klobouk, vlezu dovnitř a zachráním, co se dá - a pokud ne, pak .... taky.
[i]Věci nemusí být vůbec tady, to je jasné, ale když už jsem tomu věnovala námahu, dokončím průzkum. Běhat sem tam jako veverka, které hoří ocas, by asi nemělo ten potřebný efekt.

Doufám, že mě ti drsňáci venku budou považovat za další ještěrku a ustřelí mi ucho!
Chachacha... [/i]
A při té myšlence se tiše rozesměji.

Šamana tedy zahlédnu, ale nestihnu vystřelit. Asi už se stářím přichází zpomalené reflexy. Ležmo hledím na šamana, ještěrku, jak se snaží o bůh ví co.

Náraz mě překvapí a chvíli mám zakalenou mysl leknutím, netrvá to však dlouho. Pokusím se zranit šamana nejvíce, jak budu schopen, aby nedokončil to zaklínadlo či co to je. Luk mi vypadl, šípem jsem v tom pádu málem zranil sám sebe, proto jsem ho také radši upustil. Vytasím tedy meč a udeřím. Vzhledem k tomu, že ležím, rána bude mířit někam na nohy.

No, zažila jsem i horší pády - rychle se zvednu a vyrazím za svým původním zájmem, tedy věcmi. Nejprve však sebebru meč, který jsem při pádu upustila - tak vzácnou práci musím v pořádku vrátit. Rozhodným krokem se vydám za Lotkou, ovšem ještě předtím si uvážu přes ústa a nos kapesník - kouře se chci nadýchat co možnám nejméně. [i]Krasavci velkolistí, zapalovat stan, kam se potřebujem dostat... No jo, co můžu čekat od chlapů. Sakra, měla bych se později zcivilisovat, už tak bych mohla působit co výchovný prostředek ve formě děsivého přízraku.[/i]

Pozoruji Ardetha jak háže pochodeň do stanu. [i]Tak pojď ty zmrde. Jak se ti to líbí? Chtěl jsi upálit a budeš upálen.[/i] Na obličeji se mi objeví nepatrný úsměv. Ovšem, co to? Stan nehoří tak jak má. Najednou ještěrka vyběhne ze stanu. Jsem zmaten z toho že stan nezačal hodně hořet, takže jsem neudělal to co jsem chtěl. Šaman srazí na zem našeho hraničáře, který je také zmatený. Já uskočím z cesty. Pak se šaman zastaví, a začne mávat holí, a něco přitom říkat. [i]Počkat. Tohle znám! On se pokouší něco zakouzlit.[/i] Podívám se kolem. Vypadá to že jenom já můžu pomoct. Rozběhnu se k šamanovi, a vší silou ho bouchnu svou holí. [b]"Nech toho ty zelená potvoro."[/b]

Jakmile Jillia přijme nabízený meč a poděkuje, kývnu na znamení, že rozumím. To ale již nemohla vidět, protože pelášila za stan.

A pak se to stalo. Stan začal pouze doutnat ( k očividnému překvapení všech) a ještěrák vyběhl ze stanu ven. Zadem.

Potvora oběhla stan a docela tvrdě narazila do ardetha a povalila ho...K mému značnému pobavení. [i]To moho bolet...[/i] řeknu si v duchu. A pak si uvědomím, že svým počínáním si vlastně na chvíli zachránil krk. Tedy uvědomím si to ve chvíli, kdy pohlédnu na značně zmateného Loghaira. Očividně mu to znemožnilo výstřel. [i]Loghaire neschopen cokoliv udělat. No to vidím prvně.[/i] říkám si. Kdyby to nebyla tak vážná situace, asi bych se náramně bavila. Ale takhle? Neschopna slova, neschopna akce jen sedím v sedle koně. Co bude nyní?

Ano...naprosto nevypočitatelné chování rezoluta, jenž naprosto nerozvážně skočí na tu "zelenou potvoru", jak sám řekl.
[i]Jesli teď Loghaire vystřelí, asi máme po jednom členovi....Zatraceně, co ho to napadlo?.......Rychle Anno, něco vymysli..cokoliv, hlavně rychle!....Mohla by sem se pokusit tu ještěrku spálit, ale tím bych mohla zranit Rezoluta i Ardetha, nehledě na to, co by se přihodilo, kdyby se mi to vymklo kontrole![/i] Myšlenky se mi honí hlavou jako hladoví psi. Nic moc kloudného mě nenapadá.

Až na: [i]No tááák.....ať se té ještěrce zastaví srdce a zmlkne ještě než dokončí to, co začala....prosím...prosím.....Ať ta ještěrka zmlkne a umře na zástavu srdce. Prosím!...[/i]

[/b]Když ses silnou, soustředěnou myšlenkou snažila vyvolat požadovaný efekt, zadunělo ti v hlavě. Pojednou ti dochází, proč to - příliš ses předchozím zaříkáváním a vyvoláváním vyčerpala.
Dokud se pořádně nevyspíš, nenajíš a neodpočineš si - zaříkávači nemusí meditovat pravidelně, pouze po novoluní -, nedokážeš znovu využívat svých magických schopností.

Nudný život. Ach ano, tak nějak by se to vše dalo shrnout. Až do doby, kdy Ti bylo necelých sedmnáct. Otec byl poměrně bohatý obchodník na nově se rodící burze v hlavním erinejském městě Atonoru, matka byla doma a starala se o tebe a tvůj... vývoj - zní to divně, že?
Rodiče vynaložili veškeré možné prostředky na to, abys byl vzdělaný mladý muž; nejlepší školy, nejlepší soukromí učitelé. Rétorika, filozofie, základy teologie a esoterických věd. To vše v sobě máš, to vše do tebe vtloukli během únavných let neustálého vzdělávání.

Pak ale nastal zlom. Poprvé ses o ně začal zajímat ve dvanácti - zasahovali ve vedlejším měšťanském domě. Rychlí, precizní a tajemní. Jak by ne, také si podle toho říkali - Tajná královská policie Jeho veličenstva.
Jak jsi postupem času rostl a sílil, začal ses o ně zajímat víc - pochopitelně za zády otce. Ten měl o tvém budoucím povolání naprosto odlišnou představu.

Po mnoha rozporech, hádkách a neshodách vše vyřešil až útěk. Byla to vcelku komická situace, když stěží ochmýřený chlapec nesměle zaklepal u vstupních dveří do letohrádku Rintaroe, sídla Tajných. Snad jen bohové vědí, jak by to tehdy dopadlo, kdyby se do centrály nevracel tvůj velký idol - slavný a všeobecně uznávaný kapitán Vincent Kraer. Možná v tobě tehdy něco viděl, možná se chtěl jenom pobavit nad nemohoucností nedospělého kluka. To on ti zajistil živobytí u Tajných.

Výcvik byl hodně těžký - to si přizná každý novic u elitních králových mužů. Byly dny a noci, kdys měl sto chutí utéct zpátky k matce a otci, tak náročné a plné pokoření byly hodiny strávené v Hale, tréninkových prostorách.
Vždycky jsi ale měl svou hlavu a vůli něco dokázat. Naučil ses několika variantám zákeřného kontaktního boje. Dýka a meč, meč a plášť, plášť a dýka, vrhací nože a hvězdice. To vše ti po několika letech bylo vlastní.
Vedle těžké fyzické průpravy byl neméně důležitý i duševní výcvik; v tom ti výrazně napomohly tvé dříve nabyté vědomosti. Ovládání všech možných jazyků celého kontinentu, schopnost konstruktivně uvažovat, jednat a mluvit. Základy mentální obrany proti mágům, znalost výslechových a mučících procedur - nic z toho ti není cizí.

Před dvěma lety ale nastal zlom. Občanská válka vlastně ani válkou nebyla - Erthalay z Cail-Nardinu, nejvlivnější šlechtic v zemi, převzal moc po zesnulém Werenovi bez sebemenších potíží. Odstraněni ale byli jak Vincent Kraer, tak jeho jediný nadřízený, generál s titulem barona u královského dvora, Sebastien Rindil de Rue. Do čela mocné vládní organizace byl zčásti proti své vůli dosazen Patrick Faret, neobyčejně schopný muž; převzal tím hodnost generála i titul barona - tak jako jeho předchůdce.

Tobě je teď čerstvých sedmadvacet; u Tajné královské policie Jeho veličenstva sloužíš už přes deset let. Za posledních několik zim zaznamenala tvá profesní kariéra ostrý, strmý vzestup - nejdřív seržant, pak rovnou poručík. A teď? Je to už půlroku, kdys obdržel jmenování na nadporučíka. Vstupenka mezi opravdovou elitu. Máš teď jen pět přímých nadřízených, nepočítaje v to samotného krále. Je pouze jedenáct mužů, kteří mají stejnou šarži jako ty. A těch, kdo stojí pod tebou, je nepočítaně.

Před dvěma týdny jsi dostal od Jeho veličenstva dovolenou - vrátil ses z náročné mise na cizím území, a tak ti nebylo upíráno právo na odpočinek. Jak jsi brzy seznal, neměl mít dlouhého trvání.
Ozval se ti zámožný muž ze severu - kníže Sigurd Trechia z Diatwenu. Má syna, s nímž si ani trochu nerozumí; co se mezi nimi stalo, je ti dobře známé: Sigurd znesvětil svému synovi nevěstu, ten ho na oplátku zohyzdil v souboji. Rychle stárnoucí kníže chce satisfakci - tu mu zajistí pouze a jen smrt jeho prokleté ratolesti. Už na jeho vraždu najmul kdekoho - schopné žoldáky a dokonce jednoho nájemného kalachinského vraha. Nic z toho neskončilo úspěchem.

A kdo, řekl ti tehdy v přísně soukromém rozhovoru, je schopnější, než svými nadřízenými vysoce ceněný nadporučík Tajné královské policie Jeho veličenstva? Muž, který je cvičen - mimo jiné - pro zabíjení...
Za peníze se prý dá koupit vše. Tuto poučku razí spousta povrchních, bezpáteřních lidí. Prakticky vzato ale mají pravdu.

Celých šest set zlatých erinejských dukátů - to je cena za dopadení a zabití Loghaira Trechiy z Diatwenu. Tolik peněz by sis při své šarži vydělal za rok. Koneckonců, těch zlatých, kutálejících se potvůrek nikdy není dost, když na to přijde.
Loghaire se pohybuje v oblasti Akch Trea - to je dávné sídelní město rasy, o níž toho nikdo moc neví. Všichni se bojí domnělé "magie", která toto místo má obklopovat. Šlechtického synka a jeho kumpány si najal bohatý obchodník s drahými kovy a kameny, Zarus Wittagawe. Mají najít nějaké nové žíly, z nichž by mohl těžit.

Dostat se do Akch Trea byla pro tebe, zkušeného agenta Tajné policie, jednoduchá práce. To, že jsi na správném místě, jsi poznal snadno - zdálky tě pozorují obrovské štíty Ricianského pohoří. Ještě stačilo vystoupat na poslední vrchovinu a...
Před tebou se otevřel zajímavý pohled. Vrchovina chrání jakousi stanovou vesnici; ze všeho nejvíc připomíná osady krollů. Ať tak či onak, jsou to známky civilizace - byť ne zrovna nejvyspělejší. Skupinka vedená Loghairem se nejspíš bude potulovat někde poblíž. Vesnice vypadala opuštěně. Přesto tomu tak docela nebylo.
Mezi stany na tebe zaútočilo podivné stvoření. Ze všeho nejvíc připomínalo poněkud přerostlou ještěrku - měřilo sotva co přes jeden metr a nemohlo vážit více než devadesát liber. Inteligence ale zřejmě moc nepobralo; snadno jsi je zabil, stačil jeden rychlý úkrok a promyšlené bodnutí. I tyhle ještěrky totiž mají tepny.
Pak tvou pozornost přilákal sloup dýmu valící se zhruba ze středu osady. Když's přišel blíž, došlo ti, že tam hoří jakási vatra.
A jsou u ní lidé...

Největší stan celé vesnice také mírně doutnal. To by nebylo nic divného, kdybys neviděl dvě ženy, kterak do něj právě vstupují. K tomu účelu rozřezaly kůži na stanu - vstup je očividně na opačné straně. To tě ani tak nezaujalo. Horší je, že jednu z dotyčných jsi poznal. Poručice Tajné královské policie, Jillia.
Nemáš nejmenší ponětí, co tady, ksakru, může dělat. Hlavní je, že tě nesmí prozradit a nesmí se zmínit v centrále, žes tady byl - a už vůbec ne s jakým úmyslem. To by tě nestálo jen místo, ale dost možná i krk.
Máš ale štěstí v neštěstí - v Akch Trea se sotva potulují dvě skupinky "dobrodruhů". Kde je Jillia, tam bude s určitou jistotou i Loghaire...

--------------------

Taaakže... počítám s tím, že Ti pár věcí určitě bude nejasných, takže mě kontaktuj buď na ICQ, nebo na vzkazník. Questové fórum máš otevřené. Přeji příjemnou hru ;o)

[i]Kurva, kurva, kurva ! Idiot jeden pojebanej ! Do psí mateří, sakra, do háje, do prasečí kundy ! To se mi snad zdá ! S jakou verbeží to cestuju ?! Třikrát sbohem, idiote ![/i]

V mojí mysli se odehrává boj střelit/nestřelit, když je v ráně Rezolut. Nemám rád zabíjení, ale co je moc, to je příliš. Rozhodnutí přijde vzápětí. Nebude to sice dělat dobrou krev, ale za chyby se platí. Zvlášť za ty cizí...

Stisknu spoušť- střela vyletí. Rychle, přesně.

Není ale čas na otálení. Ihned vytáhnu novou šipku, přišlápnu kuši a nabíjím. Nemělo by to trvat déle než deset vteřin.
Pokud jsem trefil šamana, dobře. Pokud Rezoluta, také dobře. Alespoň bude o neschopného invalidu méně. Stejně už svůj díl užitečnosti odslužil...jako terč posloužil skvěle.
Ať je to jak je, pokud šaman přežil, chystám se k druhé ráně. Stejně rozvážné a mířené, jako té předchozí.

[i]Dneska je fakt blbej den...[/i]

[i]....to srdce ještěra, rychle nebo to stihne...no tak[/i]

Soustředěním se natolik, že začínám ztrácet pojem o prostoru. [i]Zatraceně. Ne, teď ne....NE![/i] proberu se. [i]Tohle není dobře..to vůbec není dobře. Už téměř slyším ty jízlivé poznámky, až jim řeknu, že potřebuji odpočinek a jídlo....To abych raději mlčela.....Chjo. Proč zrovna teď?[/i]. Otevřu oči a zjišťuji, že za dobu mého soustředění, ač se to zdálo jako věčnost, Rezolut nestihl k ještěrovy ani doběhnout.[i]Zvláštní, jak pomalu může čas běžet.[/i] řeknu si a odvrátím tvář, abych neviděla co se teď stane.

Točím se po stanu, mírně přikrčená, a uslzenýma očima mhourám do šamanského harampádí.

[/i]Hu, Jillia! Tady už začíná být narváno, hehe.[/i]

Malinko na ni mávnu a zvednu koutky, což musí vypadat jako podivné zakřenění, s tím, že nemůžu otevřít pusu.
[i]Kdepak ten batožek je?[/i]
Než se začnu dusit, radši za jejími zády vystrčím hlavu zase ven, naberu čestvý vzduch do plic a zvědavě se obrátím zpět do stanu.
[i]Tak co, máš něco?[/i]

Když za mnou přišel kníže Trechia z Diatwenu a nabídl mi onu dosti výnosnou prácičku, ani jsem neváhal a plácl si s ním. O to víc mě překvapily pochybnosti, které ke mně přicházely později. A než jsem dorazil do Akch Trey, času na přemýšlení bylo až příliš.

[i]Měl jsem tu práci vůbec brát? Proč dělat něco takového, když právě teď jsem dost dobře zajištěn a takovouhle akcí také můžu o všechno přijít. No... vždycky jsem rád trochu riskoval. Tenhle Loghaire ale nebude jen obyčejnej rozmazlenej synáček pana knížete. Pakliže na něj poslal už tolik lidí a dokonce kalachinského vraha, bude určitě schopný přežít. A bude určitě po takových zkušenostech již dosti opatrný. Toho nebude tak snadné zabít. Dokážu to vůbec?

Ale co to mektám, jasně, že to dokážu. Kdo jiný, když ne já? Ale pak je tu ještě jedno hledisko... morální. Tomu jsem však nikdy nerozuměl... co je vlastně špatné a co je dobré? Ve škole mě učili, že to všechno záleží na úhlu pohledu. A otec mi jako klukovi vždycky říkal: „Klidně se per, dělej bordel, ale hlavně se uč, ať z tebe něco je.“ A tak se taky stalo, i když proti jeho vůli. A právě v Tajné policii jsem se toho nejvíce naučil. A díky několika akcím a nebezpečným situacím, kterýma jsem musel projít, jsem si vytvořil pár zásad. Ale dost už polemizování. Nabídka za splnění úkolu je 600 zlatých a existuje jedno velmi staré moudro, které jsem znal ještě dávno před mým vstupem do služeb Jeho veličenstva. Peníze nesmrdí...[/i]

Své pochybnosti jsem rozehnal právě včas, když jsem dorazil konečně na místo. A hned mě přišli uvítat. Tedy byla to jenom jedna taková hloupá ještěrka, ale stejně jsem byl rád, že tu někdo (nebo něco) žije. Škoda, že zrovna tahle naše setkání nerozdejchala. Více mě však upoutal pohled na ty dvě ženy. Bohužel, už tady museli začít problémy.

[i]Jillia? Co ta tu sakra dělá? Úkol. To je jasné. Ach jo... proč? Že by snad měla stejného zaměstnavatele? Vsadil na více karet? To asi těžko. Důležité je jedno. Nesmí mě prozradit. Nicméně... já zase mohu prozradit ji a ona to ví. Alespoň, že síly jsou vyrovnány... i když... teď když jsem nadporučíkem, je vlastně pode mnou. V téhle situaci mi to ale bude asi platný, jak mrtvému zimník. Za koho se tedy budu vydávat? Tohle jsem si měl rozmyslet už dřív... sakra.[/i]

Radši se začnu rozhlížet po zbytku vesnice, zda-li neuvidím ještě nějaké ještěrky nebo Loghairovu bandu. [i]No jasně. Mohl mě sem poslat Wittagawe. Stejně jako je. Přišel jsem pozdě, protože jsem měl ještě nějakou práci. Proč ne?[/i] S ohledem na okolní nebezpečí a rukou připravenou na zbrani se blížím pomalu, nicméně nikterak nenápadně k onomu doutnajícímu stanu. Raději jdu však po obvodu vesnice. Netoužím po žádném konfliktu, ale když se mi nějaký netvor připlete do cesty, provedu s ním krátký proces. Stále se však snažím působit, že o těch ženách nevím. Pěkně si počkám, až si některá všimne a zareaguje.

[i]Nač dělat první krok. Taktičtější nejspíš bude, když najdou oni mě a ne já je. Pevně věřím, že Jillia zachová duchapřítomnost. Podle toho, jak se ke mně bude chovat, budu hrát její hru. A snad mě dovedou k Loghairovi a jeho partě.[/i]

--------------------------------------------

No jo... je to trochu delší a samá myšlenka, ale nějak mi to prostě takhle vyšlo.
Hele, potřeboval bych ještě přeposlat tu mapku. Mail mi sice došel, ale bez přílohy.
P.S. Snad toho rozšíření o jednoho hráče nebudeš litovat ;-)
P.P.S. Žádáš změnu avataru? Já si na ně moc nepotrpim (taky kvůli tomu, že se obtížně hledaj), ale když budeš chtít, něco snad najdu.

[i]Do háje, chtělo by to vyvětrat, [/i]bleskne mi hlavou. Hned nato se otočím na podpatku a pokusím se co nejvíce rozhrnout vchod, aby sem mohl vzduch, protože v tomhle toho moc nenajdeme. Pak začnu postupovat systematicky - kam bych dala věci dnešní večeře být blbou ještěrkou...? Hm, to nezní nadějně. Ale třeba vrchní ještěrka rovná se chytrá ještěrka? [i]Optimisto, [/i]obviním sebe samu vzápětí. Nadále však prohlížím každé místo, kde by věci mohly být. No jo, kam mohl přijít klobouk? Ten byl celkem objemný... Ovšem pochybuji, že by ty krvelačný bestie rozumněly estetice... No, hodně štěstí, Lotko. Neplýtvám dechem na mluvení, kyslíku je tu málo i tak.

[/b]Na určitou ponurou atmosféru uvnitř stanu - tedy i na tmu - si tvé oči zvykly docela rychle, zato se štiplavým a ne zrovna libě vonícím kouřem už je to o poznání horší.

Krátce poté, cos sama vrazila do stanu, do něj vlezla i Jillia. Poněkud chaoticky pátrá po okolí, zatímco ty se s grácií a elegancí sobě vlastní pídíš po svém úžasném klobouku? Kam ho ti prokletí a zpropadení ještěráci asi tak mohli strčit? Snad tam? Pod kožešiny? Do rohu? Kdo ví...
Zatímco jsi pilně hledala, Jillia se ráčí přehrabovat (s menší porcí ladných tanečních pohybů) prohrabovat vším možným. Vším haraburdím a vším bincem, co jich jen celý stan nabízí - a ten je vskutku velký.

I ty máš ale určité zásoby dechu; nakonec jsi tedy vyběhla ven. Tmavé kučery se zablýskaly na sílících slunečních paprscích a zavlniny se v osvěžujícím vánku. A vida! Co to? Před tebou, sotva pár metrů od stanu, stojí jakýsi muž. Celkem dobře rostlý, přesto docela subtilní postavy. U pasu má meč a dvě dýky... porozhlíží se kolem... a pozoruje pochopitelně i stan.

[/b]Na určitou ponurou atmosféru uvnitř stanu - tedy i na tmu - si tvé oči zvykly docela rychle, zato se štiplavým a ne zrovna libě vonícím kouřem už je to o poznání horší. Výcvik sice člověka připraví na leccos, ale i možnosti lidského těla mají své limity.

Když jsi vběhla do stanu, už v něm úřadovala Charlotta. Pobíhá sem a tam, energicky se točí dokola a hledá svůj klobouk. Při svém snažení vypadá jako frenetická, neurotická a zároveň čerstvě nadopovaná veverka... no... tak žhavé to možná nebude. Tak či tak, počíná si dost zbrkle. A čiší z ní jakási hyperaktivita.

Po chvíli odběhla ven nadýchat se. Tys už mezitím našla své věci, byly schovány pod nánosem zaprášených, plesnivých (a jen bohové ví, co ještě) kožešin. Kvalitní kůže torny naštěstí nedoznala žádné úhony. V rychlosti jsi v polotmě a šeru překontrovala, jestli je vše. Možná jsou ty ještěrky docela poctivé - nic nechybí.
Vyběhnout ze stanu, z plných plic se nadechnout čerstvého vzduchu a promnout zarudlé oči. Ano, to by se Ti teď náramně hodilo. Sotva jsi ale prapodivnou 'jurtu' opustila, naskytl se ti zvláštní pohled.
Charlotta stojí a zírá před sebe - nic zvláštního, chtělo by se říct.
Muž pár metrů naproti ní stojí a zírá kolem. Nic zvláštního, chtělo by se říct.

Ten muž tam ale - pochopitelně - předtím nebyl. To by také nebylo nic tak hrozného. Horší už je, že toho muže dobře znáš. Nadporučík Tajné královské policie, Jovan Moravil. Jeden z úzké obce tvých nadřízených.

* * *

Několik mimořádných informací:

- Je velmi pravděpodobné, že Jovan Moranvil NEVÍ, za jakým cílem jsi tu. Že neví o celé akci. O tomto úkolu by mělo mít informace pouze vedení Kalachinské výzvědky a úzké velení (kapitáni a generál) Tajných.

- Zná tě osobně.

- Je vcelku pravděpodobné, že zde má svou vlastní misi, o níž nemáš ty ani to nejmenší ponětí.

- Je taktéž možné, že je tu za svými osobními cíli. (Členové Tajných smí zabíjet a činit to, co je v jejich pravomocích, ovšem jen ve zplnomocnění Jeho veličenstva Werena. Jednají-li na vlastní pěst - nepočítaje v to útoky nepřátel státu, politických odpůrců monarchy atp. -, nesmí využívat statutu Tajného policisty a de facto tak ani zabít. Pravidla jsou však od toho, aby se porušovala. Pozn. PJe.)

Všiml si mě? A vypadá to, že zná Charlottu? A může tu být za účelem mě z nějakého důvodu zlikvidovat?

"Tfuj," vyprsknu a v předklonu, dlaně opřené o stehna a hlavu sklopenou, až mi vlasy poletují kolem, lapám po dechu.
[i]Konečně doušek vzduchu, konečně![/i]
Pak do mého mozku dorazí se zpožděním informace o novém muži na place.
Prudce se narovnám, ruce podvědomě přejedou po šatech, uhlazujíc jejich záhyby, a já se... zakuckám.
"Eh," hledám slova, "vy jste tu s nima?"
"Ještěrky běžely támhle!"
ukážu prstem před stan.
Pak konečně seberu zbytky duchapřítomnosti a nejistě se pousměju.
"Nebo ne?" hlesnu víc pro sebe, než pro něj.
[i]Koho mi jen připomíná. Koho jen. Nevypadá, že přijel s tou bandou. Vždyť mezi nimi ani nebyl... nebo byl? [/i]

Se zalíbením pozoruji dívku, jak se snaží nabrat čerstvý vzduch do plic. Potom mě spatří. Rychle se narovná a její ruce začnou okamžitě uhlazovat záhyby šatů. To ve mně vzbudí malinký úsměv, kterým dívku obdaruji, zatímco konečně najde slov a promluví ke mně.
[i]Vypadáš trochu zmateně. Vypadá to docela kouzelně.[/i]
Ze svého místa, kde stojím, se ani nehnu. Jenom pozoruji každý její pohyb. Když se zmíní o ještěrkách, pohlédnu směrem, kterým ukazuje a když domluví, stočím pohled opět k ní.

„Ne, jsem tu sám... a o ještěrky se příliš nezajímám. Ale co vy madam? Snad tu také nejste sama..?“ [i]Nezdá se, že by patřila k té skupince. Moc by mě zajímalo, kdo to vlastně je.[/i] Nechám jí odpovědět, ale pak jí znovu položím otázku.
„Co jste v tom stanu prosím vás dělala? Ztratila jste snad něco?“
Z tónu hlasu je cítit jistá špetka starostlivosti. [i]No né. Já si tu snad ještě budu povídat s touhle... no, docela pěknou slečnou. Jó, dovolená...[/i]
Opět se neubráním úsměvu.

[i]Madam? Galantní muž uprostřed rozvalin? Hm... Začínám si připadat jako v nějaké hodně divné divadelní frašce. Ruce mě ještě brní od provazů, kterými jsem byla svázaná, a konverzuji tu s příjemným neznámým chlapíkem uprostřed tábora něčeho, co by se s trochou dobré vůle dalo nazvat nepřáteli.[/i]
"Jsem tu sama, s nimi nemám nic společného. Jenom mě zachránili z hranice."
Ani nejlepší umění sebeovládání nezabrání, abych se nezačala neodolatelně culit nesmyslu, který jsem právě vypustila z úst.
Když narazí na můj pobyt ve stanu, úsměv na mé tváři se ještě rozšíří a rozpačitě si prohrábnu vlasy.
"Ukradli mi věci, obludy. Batoh," mávnu neurčitě rukou, "a klobouk!" dodám rozčileně.
[i]Opravdu, jako v nějaké špatné komedii.[/i]

Trochu se zamračím a znovu pohlédnu směrem, kde by se měly nacházet ještěrky. [i]To jsou dneska obludy... i klobouk vám ukradnou.[/i]
„To je mrzuté,“ prohlásím smutně a rozhlédnu se po okolní zemi, jako bych doufal, že se tu bude jen někde válet.
„Ale nezoufejte!“ obrátím se na dívku s povzbuzujícím výrazem i tónem hlasu.
„Je velmi pravděpodobné, že pokud jste své věci nenašla v tomhle stanu, budou v nějakém jiném.“ S tím přelétnu zrakem vesnici, abych zjistil, kolik takových stanů tu ještě je a zda-li se nějaká ještěrka neskrývá mezi nimi.
„No, když už jsem tady, tak vám s tím hledáním pomůžu.“ Na vteřinku se k ní obrátím, abych se ujistil, že nic nenamítá a ještě se zeptám: „Jak se vlastně jmenujete slečno?“
[i]Snad ten její klobouček neshořel na hranici.[/i]

Se zájmem vyslechnu nově příchozího a přitom si ho po očku prohlédnu, ne příliš okatě, ale důkladně. Dlaněmi podvědomě třu otlačená zápěstí.
[i]Ten muž jako by se tu vyloupnul z nějaké staré rytiny. Nebo přímo zprostřed náměstí některé z metropolí. Má nedbalý šarm a příjemný humor. A přistoupil na mou hru, to mu nezapomenu! Cítím, jak ve mě napětí a stres tají jako střípek ledu na sluníčku.[/i]
"Děkuji vám, pane, je to osvěžující mluvit s někým, kdo právě někoho nevraždí a nepobíhá paranoidně kolem," odpovím s úsměvem.
"Jsem Charlotta, ale přátelé mi říkají Lotka."
[i]Lotyno, blázne, co to plácáš? Ještě před chvílí tě od kůlu odvazoval chlápek, co vypadal, že se nemůže rozhodnout, jestli tě znásilnit nebo zabít, a ty nestačíš ani vydejchnout a už tady švitoříš s panem neznámým a nabízíš mu přátelství?
No - a proč ne?
Pravda.
Zdvořilost ještě nikoho nezabila.
Ne?
Ne. [/i]
"Ehm... Počkejte," vyhrknu, když vidím, že se můj nový známý aktivně chystá k hledání.
"Možná jsou věci ještě uvnitř, byl tam totiž strašný kouř, takže jsem tam dlouho nevydržela."
Otočím se směrem ke stanu a uvidím Jilliu, hledící ven, přímo na nás. Kolem ní rozkuchaným otvorem v kůži stoupají tenké pramínky dýmu.
[i]Kouká, jako by mě viděla poprvé. Nebo to není na mě?[/i]
"Mohu na oplátku znát já vaše jméno?" otočím se zpět a znovu se usměji.

V první chvíli se tvářím patrně dost vyděšeně, ale pak se vzpamatuji, a tvářím se jako by nic - přece jen, já tu jsem za svými záležitostmi, on také, a není důvod dávat jakkoli najevo, že už jsme se setkali.

Zatímco spolu ti dva nenápadně flirtují, přemýšlím, jak reagovat - skočit jim do rozhovoru? Neskočit jim do rozhovoru? Pak se přece jen rozhoupu:
"Lotko, já své věci našla pod takovou starou odpornou kůží, ale tvé věci tam nebyly - když mě necháš chviličku se nadýchnout, určitě ti pomůžu s hledáním.
[i]Sakra, začínám mít slabost pro slabé tvorečky? Senilita nebo co? Ale co, ještě by se přerazila. A vůbec - někdo, kdo si dokáže omotat chlapa kolem prstů během tří minut asi nebude tak nepoužitelný.[/i]

[i]Tak přátelé jo?[/i] Mírně pozdvihnu obočí, když se mi představí a zároveň šikovným způsobem navrhne tykání. Znovu se trochu usměji, ale neřeknu na to nic.
Z jejích dalších slov vyplyne, že se chce do toho kouřícího stanu vrátit. [i]Charlotta, ale přátelé mi říkají Lotka...[/i]
Nakonec se ke mně znovu otočí s úsměvem a ptá se na mé jméno. [i]Jmenuji se Jovan a moc přátel nemám.[/i]
Už se chystám k odpovědi, když v tom si všimnu, že druhá žena vyšla konečně ze stanu také. Jakoby si mě však vůbec nevšimla, promluvila k Charlottě – vlastně k Lotce.
[i]No nevim nevim... taková ignorace by mohla být stejně nápadná, jako opačná reakce.[/i]

„Já jsem Jovan, moc mě těší.“ pohlédnu na Lotku, nicméně dvorní gesto (políbení ruky) se nekoná. [i]Něco mi říká, že si spolu stejně ještě popovídáme.[/i]
„Radil bych ti však, co se hledání tvých věcí týče, abys ze stanu nejdříve všechno na rychlo vyházela ven a prohrabovala se v tom až tady. Nebudeš muset zase dýchat ten dým.“

Zatímco se Lotka bude snažit najít své věci, obrátím se na ženu, která se nově objevila na scéně a promluvím tentokrát k ní.
„Vás ty ještěrky zajaly také a ta skupina jezdců na koních vás zachránila, je to tak?“
[i]Lehká konverzace ještě nikoho nezabila. Když si člověk dává pozor na jazyk...[/i]
Tvářím se absolutně nenuceně a občas zkontroluji okolí, jestli se k nám někdo neblíží. Nechci vypadat nervózně, ale ostražitosti není nikdy dost.

"Ano, mrchy malý. Sebrali mi všechny věci - už jsem se bála, že je nenajdu. Zbytek našich osvoboditelů právě asi bojuje s jejich šamanem, který je jediný, který zatím ještě žije - nebo možná už ne. Věřil byste, že měly tu neskutečnou drzost a několik dlouhých hodin nás držely přivázané u kůlu? Málem jsem umřela nudou. Byly sice naprosto blbé, nicméně převeha je převaha," podám vyčerpávající odpověď poté, co začnu normálně dýchat.

[/b]Nikdy jsi nezapomněl na to, jak ses s Jillií viděl poprvé. Byl jsi už tehdy jejím nadřízeným, ale zakrátko jste si začali tykat. Není - a nikdy ani nebyl - mezi vámi žádný pevnější vztah, stále zůstávalo ono obligátní "pane", případně "seržante", "poručíku" nebo "nadporučíku".

Tak či tak, ve vašem téměř divadelním rozhovoru přebývá ono vykání, nicméně chybí vojenské oslovení.

[/b]Nikdy jsi nezapomněla na okamžik, kdy ses s nadporučíkem Jovanem viděla prve. Zdvořilý mladý muž, už tehdy tvůj nadřízený, byl sympatický snad všem. Zakrátko jste ustoupili od zdvořilostního vykání a přešli k civilnímu tykání. Tak či tak, nikdy mezi vámi nebyl žádný pevnější vztah; a koneckonců, v situacích daných vaším povoláním - "Tanec na čepeli meče", jak se jednou vyjádřil již zesnulý Kraer - to ani nebylo možné.

Ve vašem téměř divadelním rozhovoru přebývá ono vykání, ovšem chybí tradiční vojenské oslovení. V tomto případně snad "pane", "poručíku" či "nadporučíku".

* * *

Co se týká Jovana samotného, moc o něm nevíš. Vysocí členové Tajných - a on už patří mezi užší velení - si vždy hlídali soukromí. Jako by ani žádné neměli, práce byla vše. Znáš jeho osobní kvality, vysokou inteligenci, paměť, rozsáhlé vědomosti a znalosti, ale co se charakteru týká, víš pramálo.

Když se Jovan... [i]Hmm.. Jovan... co mi to jen připomíná? To jméno voní ovocem a jarním kvítím.[/i] ...představí, nepatrně se dvorně ukloním [i](děkuji, bábinko, za tu tuhou výchovu)[/i] a věnuji mu další přátelský úsměv.
Pak se otočím na svou staronovou známou.

"Omlouvám se, že jsem byla takovou dobu v bezvědomí, jinak bych..." zatápu, protože najednou vůbec nevím, jestli mám Jillii také vykat. [i]Všechno je najednou tak oficiální! Jako bychom byli na nějakém banketu, u psího ucha! Ale už jsme se představily, tak snad...[/i]

"... jinak bych ti v té nudě u kůlu dělala společnost."
Usměji se na Jilliu a zvědavě přeměřím očima její bagáž.
"Když tam byly tvoje věci, budou tam i moje. Uděláme s tou chatrčí krátký proces."

Přistoupím ke kožené stěně tam, kde jsem ji už jednou, i když s trochou námahy, prořízla, a pokusím se servat kus plátna dolů nebo ho nadzvednout a odhodit tak, abych vyvětrala puch a udělala nám lepší podmínky pro hledání. Samozřejmě, že nechci, aby ta chýše spadla a pohřbila mé cenné věci ve smradu a špíně, počínám si opatrně, ale rozhodně.

[/b]Eskapáda za eskapádou, průs... švih za průšvihem. A to je teprve poledne...

Ještěrčí šaman se zřejmě opravdu snažil kouzlit. Nějakou chvíli mu to i šlo - všichni do jednoho jste ucítili mravenčení v konečcích prstů, některým (zejména těm vlasatějším, tedy vlastně všem) začal porost hlavy jiskřit statickou elektřinou.
Heroický výstup Rezoluta samozřejmě nezůstal bez odezvy - poněkud nepochopitelně mu ovšem ránu do hlavy neoplatil šaman, nýbrž Loghaire Trechia. Inu, nešťastné (?) náhody se také stávají...

Snad za to mohlo špatné postavení hvězd, nepřízeň osudu nebo jen lidská (elfská) hloupost. Rezolut vyběhl ještěrce, která kolem sebe freneticky mávala holí, vstříc právě v okamžiku, kdy Loghaire zamířil.
Tětiva ostře zadrnčela. Mladý elf ani nevykřikl, když jím šipka projela skrznaskrz. Kinetická energie střely s ním smýkla jednu, možná snad dvě stopy dopředu.
Ardeth Bay, který byl těm dvěma nejblíž, mohl sledovat, jak z Rezoluta projektil vyletěl na druhé straně a následkem toho trochu změnil směr; i přesto byl ale šaman zasažen, ovšem jen do pravé nohy.

Elf padl k zemi jako bleskem sražený. Bezmocně ryje prsty v prašné zemi a křečovitě se snaží dýchat. Rána na hrudníku, sotva palec nad srdcem, se ihned zalila narůžovělou, zpěněnou krví.
Šamana srazila síla šipky také k zemi. Zcela vyveden z míry a v očividném šoku z bolestivého zranění poděšeně, snad i rozezleně, křičí. Zásah byl i přesto šťastný - silně krvácí a i kdyby ho teď chtěl někdo zachránit, šlo by to jen stěží.

[/b]Chvilku nerušené přátelské konverzace přerušila Lotka, opět se snaže dostat do stanu. Tentokrát zkouší nejen to, nýbrž i trochu vyvětrat ne zrovna zdravé ovzduší uvnitř.
Její pokus se nesetkává s úspěchem; kůže jsou k sobě buď nějak dobře připevněné, nebo prostě a jednoduše sešité. Nezbývá jí tedy nic jiného, než opět vstoupit dovnitř...

Vy dva, kteří jste mezitím zůstali venku, jste ucítili nepříjemné mravenčení - co víc, vlasy vám prodchla statická elektřina. A pak nic. Žádný zvláštní pocit. Jen nelidský jekot z druhé strany velkého stanu. Takhle člověk nekřičí.

Opět jsi vstoupila dovnitř. Dýchá se Ti ještě hůř než dřív, a to i přesto, že si třeba držíš před obličejem kus oděvu nebo kapesník. Hledáš dlouho, až nakonec nacházíš.

Všechny tvé věci - tedy batůžek a klobouk - byly naskládány v jednom obzvlášť ohavném koutu stanu. Batoh je dost špinavý, lepší nevědět, od čeho vlastně. Klobouk vypadá vcelku nepoškozeně, ale to vše se ve své pravé "kráse" ukáže až na světle...
Světlo!
Vypotácela ses ven. Připadáš si slabá, unavená, snad ospalá. Těžko se ti dýchá i tady, na čerstvém vzduchu. Možná, možná žes tam strávila až příliš dlouhou dobu...

Pomalu vstanu, dávajíc si pozor , abych nebyl také zasažen jako elf, utnu hlavu šamanovi a smutně pohlédnu směrem k Loghaireovi. Sám dobře vím, že šipka projela jednou z plic, a že kouzelníkovi již nikdo nepomůže. Přesto k němu doběhnu, chytím ho do náruče a dokud nezemře, opakuji mu: "Klid, to bude v pořádku.."

[i]Milosrdná lež je jediná lež, kterou vyznávám jako dobro..[/i] Pomyslím si jen, když hledím do tváře umírajícího elfa.

Jsem s ním dokud nezemře. Potom mu hřbetem ruky zavřu oči. "Odpočívej v pokoji, elfe.." Řeknu potichu. Je to trapné, ale dosud jsem si nezapamatoval jeho jméno. Byl příliš nevýznamný a neprojevující se..

Položím ho na zem a vstanu od jeho mrtvého těla. "Já vím, pane Loghaire, nebyla to Vaše chyba.." Řeknu válečníkovi chápavým tónem a odeberu se kousek stranou ke svému koni. Zapálím si dýmku a sleduji, co se to děje ve stanu, kam zaběhly ty slečny.

[i]Druhý..[/i]

[i]Ha ten šaman o mě ani neví.[/i] Nedávám si moc záležet na tom, jestli ho zasáhnu nebo ne. Prostě se ho jen snažím co největší silou praštit. Jakmile má hůl dopadne na tělo ještěra, ucítím pálčivou bolest. Snažím ze sebe vydát nějakou hlásku, nejde to. Padám k zemi. Všimnu si jak Loghaira, kterého jsem předtím ani nezahlédl, jak drží v ruce kuš. Teď už je mi jasné proč ta bolest. Spadl jsem na kolena, snažím se nadechnout, nejde to. už jsem na zemi, kolena se mi podlamují, začínám vidět rozmazaně. Cítím něčí dotyk, ta postava mi chce něco říci, ale já nerozumím.
Je konec.

[i]Uááách.[/i]
Když vylezu z toho doupěte, oklepu se jako mokrý pes a hodím věci na zem. Předtím je ale malinko nadzvednu a beze slov ukážu Jovanovi a Jillii.
[i]Hele! Našla!!![/i]
Kloboukem mávám kolem tváře, abych se zbavila neodbytného pocitu, že sebou každou chvilku švihnu.
[i]Co to bylo za smrad? Je možné, že to jen páchly staré hořící kůže? Nepodpálili tam náhodou nějakou děsivě nebezpečnou bylinu?
Do psích jater![/i]
"Kdo to tady tak ječel?" zeptám se zvědavě. "Slyšeli jste to taky?"
Obrátím se na dvojici, která zůstala venku.

Bezmocně hledím na scénu. Nemůžu kouzlit, nemůžu nic. Nehodlám se zastřelit mířícím Loghairem a nehodlám umřít ani rukou někoho jiného. Tak si jen tak sedím a koukám. Jako ve zpomaleném filmu. Každá vteřina ubíhá neuvěřitelně pomalu. Smíšené pocity vzteku, strachu a bezmoci. Jak malý se člověk najednou cítí.
Pomalu mi začínají elektrizovat vlasy. Předtucha něčeho neblahého mě úplně pohlcuje. Šaman se očividně rozhodl kouzlit. A očividně se mu to daří, což je ještě děsivější. Když magií disponují i tak primitivní rasy....

"Dělejte už někdo něco" potichounku zakňourám, načež kupředu vyrazí Rezolut. Slovo ´ne´mi uvázne v krku, takže se zmůžu jen na spolklé: "N....." [i]Ten tupec....[/i] řeknu si zoufale a doufám, že to přežije.

Okamžiky následující proběhnou rychle. Až nepřirozeně. Zvláštní, jak si s námi čas dokáže pohrát. Když šipka z kuše téměř bez problémů proletí elfovým tělem, vykřiknu hrůzou. Zatmí se mi před očima. Zavrávorám v sedle a jen tak tak se udržím. Teď si teprve uvědomuji, co je to být pohlcena hrůzou.

Je to krásný pocit, vědět, že šipka, kterou vystřelím, nemine. Než ale na běžícího Rezoluta stihnu zařvat "Vypadni, idiote !", je po něm. Tak to bývá, když lověk o své zbraně pečuje, a ke spuštění spoušti stačí sotva čtvrtcoulový pohyb ukazováčkem.

SVISSSST

Je to krásný pocit, vědět, že šipka, kterou jste vystřelili, neminula.
[i]Hehe, dvě mouchy jednou ranou ![/i]
Útlé tělíčko elfa není pro šipku překážkou. Sto padesát liber je sto padesát liber. Ještěrák za ním inkasoval jen ránu do nohy, ale jak říkám : sto padesát liber je sto padsát liber.

[i]Doufám, že teď z toho nebude zlá krev. Elf byl stejnak idiot. Stejně bychom s ním dříve nebo později zatopili. A nebo mohl sloužit jako potrava pro cizí čepele. Zatraceně, takové plýtvání nadáním a potenciálem ! Otec by mne za můj cynismus pochválil. Nesnáším svého otce.[/i]

"Kurva fix." pronesu, kusši pověsím za sedlo, a rozjedu se k místu "činu".
"Klid a pokoj tvému srdci, elfe." pronesu cynicky. Pozorovatel, který mne nezná, by snad i řekl, že je mi vraždy líto. Moment. Žádná vražda. Tohle byla JEHO blbost, JEHO chyba. Tohle bylo jen...zabití.
Můj otec, vévoda Sigurd, vždycky říkal, že činy, které spáchám, bych si měl vždcky umět ospravedlnit v tom dobrém světle.

"Děkuji, pane Bayi."

Otočím se na ostatní.
[i]Je tu nálada jako na pohřbu.[/i]

"Jedeme dál ? Nebo co ?"
Sesednu a založím do kuše další šipku. Ještě mi jich zbývá sedmnáct. Doufám, že mi ještě chvíli vydrží. Nerad bych sahal po meči. Člověk se při tom moc namáhá a hýbe... Zatraceně, ještě mám zraněnou nohu.

"Trochu úsměvu do toho umírání. Naložte elfa a jedem ! Něco mi říká, že jeho tělo si zaslouží...ehm...pohřeb."

Buď jak buď, koukám na Annu a na ty dvě "nové". Zvlášť ta Lotka. Tu jen chytnout za ty roztomilý copy, a...
Njsem si jistý, ale chlapa , který je tam s nimi, jsem ještě neviděl. Kdo to, u psí mateří, může být ?
Žeby další adept na chcípnutí ?

[i]Ale to jsou tu všichni...Během dvou hodin dva mrtví. Slušná bilance.[/i]

"No, neznělo to jako vítězství a neznělo to lidsky. Další ještěrka padla za vlast? Doufám, že to nebyl nikdo z našich zachránců. Lotko, máš všechno? Klobouk, předpokládám, není to nejhlavnější, ale byla by věčná škoda ho tam nechat, jak koukám. Raději bych šla opatrně zjistit, co se stalo - hlavně opatrně! A musím vrátit té elfce její meč - moc mi sice nepomohl, ale mohl, a cením si, že mi neodmítla pomoc. Můžeme tedy jít? Pane Jovane, předpokládám, že vy zde nic nehledáte - lézt do toho stanu nedoporučuji," otočím se k nově přibyvšímu.
Pak zamířím kolem stanu ke skupině - opatrně, nerada bych byla cestou sežrána utíkající prehistorickou příšerou. [i]Určitě vznikly nějak nepřirozeně, chytrý ještěrky... brr, když si vzpomenu, že jsme měly skončit jako jejich hlavní chod... možná spíš předkrm. Kdoví, co s námi chtěly provést předtím... možná je dobře, že to nevím.[/i]

Nelidský křik mi zazní v uších, ale zůstanu poměrně v klidu. [i]Ještěrky. Ostatní nebudou daleko.[/i] Zvuk vyšel odněkud z druhé strany stanu a Lotka to určitě nebyla. Ta navíc hned vylézá ven a rovnou se svými věcmi. Na její otázku ani neodpovím, protože se slova hned ujme její společnice. [i]Co to říkala? Šaman jediný přežil? To by vysvětlovalo to mravenčení.[/i]
Z myšlenek mě vytrhne bělovlasá žena svou otázkou. [i]No, něco tady hledám. Jako všichni.[/i]
„Můžeme jít,“ odpovím prostě.
S pocitem, že zezadu nám snad nebezpečí nehrozí, následuji elfku a pravou rukou sevřu rukojeť meče. Ještě se na okamžik ohlédnu za Lotkou, jestli jde za námi.

[/b]Jovan Moranvil, Jillia, Lotka..

Po šťastném nalezení všeho hledaného a několika příjemných chvilkách společenské konzervace se vracíte zpět - tedy obcházíte stan. Pro otrlejší není pohled na nastalou situaci ničím, co by nepřenesli přes srdce. Ačkoli... a co teprve pro ty méně otrlé.
Na Zemi leží vedle sebe dva mrtví. Šaman se zkrvavenou nohou a sraženou hlavou a... a elfský kouzelník. Má proděravělý hrudník, který už se ani nezvedá. Opodál stojí Loghaire a v rukou stále drží těžkou vojenskou kuši. Mladá elfská zaříkávačka se tváří, jako by měla každou chvílí začít zvracet. Stopař z rodu Ješandi lyricky mlčí a popotahuje z dýmky. Tajemný Kalachiňan si celou scénu měří chladným pohledem.


Loghaire Trechia z Diatwenu, Anna Welm, Razael, Ardeth Bay..

Rezolut naposledy vydechl téměř pokojně. Ve svých posledních chvílích se ani nesnažil žít; jako by pochopil, že vůle k životu teď bude bolet víc než smířená odevzdanost. Vzápětí jsou skelné oči vyvrácené k obloze zatlačeny hraničářem.
Během několika dalších okamžiků přišli i ostatní. Nejsou to ale jen zachráněné dívky, nýbrž také jeden nováček. Vysoký, zřejmě od přírody snědý muž. Nevypadá zrovna na amatéra: u pasu se mu houpá krátký meč a dvojice podlouhlých dýk, jeho chůze je jistá a pevná. Na cestu je vybavený také obyčejnou tornou, třebaže ta je větší, než bývá obvyklé. Na sobě má mořenou koženou zbroj, kterou v královstvích seženete v každém druhém zbrojířství.
Charlotta - nebo spíš Lotka - má na hlavě naražený klobouk, po kterém tak dychtila, a na zádech si nese batůžek. Jillia své věci zřejmě také našla - už je ozbrojená a přes rameno má přehozenou svou tornu.


Zdá se, že nastal čas poznání; v hrdinských eposech a baladách vyřvávaných přiopilými bardy a starými dědky po hospodách sice nikdy kladní a dobří neumírají, realita je však jiná. Zdusaná hlína v okolí stanu do sebe zvolna vsakuje tu zvláštní šarlatovou tekutinu, ten symbol života. A okolím se nese zvláštní ticho. I když... jak se vlastně může ticho nést?

* * *

Takže, zdá se, že začínáme zase pořádně hrát... teď tu sepíšu něco málo k tomu, jak se mi líbí/nelíbí Vaše hra.

Nejprve chci poděkovat Rezolutovi, tedy Lazarovi, za pěknou, byť krátkou hru. Určitým materiálním poděkováním je dvojnásobný počet expů za jeho poslední příspěvek. (Jen pro pořádek: to dělám u všech odcházejících hráčů.)

Teď už přímo k Vašim příspěvkům...

Loghaire.. stále si držíš svůj standard, není co dodat... tenhle charakter Ti očividně sedí. Jen tak dál.

Anna Welm.. v poslední době jsem nabyl dojmu, že se s postavou lépe sžíváš a i přes její určitou nepřístupně-melancholickou povahu ji děláš docela i zajímavou. Zlepšuje se RP, to je moc dobře.

Jovan Moranvil.. nelehkého úkolu ses zhostil výborně, postavu hraješ ideálně. Zdá se, že Ti také sedí. Těším se, až bude mít větší prostor pro vlastní realizaci.

Jillia.. hra se mi líbí, RP postavy propracované, snad bych uvítal trochu více akce a činorodosti. To ale, předpokládám, přijde časem :)

Ardeth Bay.. asi se budu opakovat (jako u všech ostatních), ale moc dobré. RP snad spolu s Loghairem nejvěrohodnější ze všech. Dobrá práce.

Lotka.. takový charakter jsem v questu potřeboval :) třeštidlo a excentrika... počkám si, až se projevíš ještě trochu víc.


No, vypadá to, jako bych měl samé ideální hráče. :)) Ale neusněte na vavřínech, v Akch Trea není jisté nic.

[/b]Ten neznámý muž, který přišel s Lotkou a Jillií, je poměrně atraktivní. Tedy... každopádně atraktivnější než zbylí v okruhu několika mil. Určitá ladnost jeho pohybů dává vědět o nepochybně zdvořilém chování a vystupování - nebo se Ti to tak aspoň zdá...

V první chvíli ve mně hrkne - nerada bych, aby to byl Razael, to je má práce. Na nějakém elfovi mi nezáleží, jen mi bleskne hlavou, že zemřít může být tak nečekané, snadné a nenápadné... Další nešťastná náhoda nebide ničím zvláštním. Nepřirostl jim k srdci - tím lépe. Ten tělem vysoký, ale duchem přízemní zlodějíček bude nepochybně pouhou hračkou pro mé zkušenosti... alespoň doufám. Můj nadřízený mi to určitě komplikovat nebude... spíš by mi pomohl, ale... musela bych mu to říci, a já pomoci nechci. Tohle je má práce - nejsem taková ňouma, abych musela hned se vším běhat za nadřízeným.
No, teď by to chtělo očistu, vypadám i jsem cítit jako strašidlo. No fuj, a to si říkám elitní policistka.

Stojím opodál, sleduji situaci.

[i]Aha, nováčka tu máme.. No, pro mě jsou vlastně nováčci všichni tři.[/i] Pomalým krokem zamířím k příchozím ze stanu. "Zdravím, já jsem Ardeth Bay, ještě jsem se ani nepředstavil.." Říkám a nabídnu ruku ženě s kloboukem. Počkám až se mi představí také a přejdu k druhé ženě, elfce.
"Ardeth Bay, je mi potěšením.." Usměji se a také jí potřesu rukou. Potom přistoupím k poslednímu členovi, snědému muži.
"Zdravím, já jsem Ardeth Bay, jak se jmenujete Vy?" Pohlédnu neutrálně na toho chlápka. Další potřesení rukou a já už jsem rád, že seznamovací část mám za sebou. [i]Todle bych zrušil, je to dosti trapné..[/i]

Odcházím opět stranou a cítím se jako po celodenním maratonu. Masíruji si tváře od zdvořilostního úsměvu. [i]Tak, mohli bychom vyrazit..[/i] "Tak co, vyrazíme?" Zeptám se a přejdu ke svému koni.

[i]To jsou mi způsoby... to neví, že ruku jako první podává žena? Zdraví a představuje se muž, nicméně kdo ví, koho se lady chce dotknout... Neznalost sice neomlouvá, ale v téhle pustině... znám i horší přivítání. [/i]
Celkem mile se usměji a prohodím:"Těší mě, jak už jsem zmínila, mé jméno je Jillia."
Počkám na dokončení tohoto na jednu stranu přebytečného ceremoniálu a na jeho výzvu pronesu k sobě:"No konečně,ještě chvíli a vystála bych tu důlek."

Ruku stále na jílci meče, dívám se na obě nehybná těla a po letmém pohledu je mi jasné, že jejich majitelé mají to trápení života již za sebou. Vzhledem k tomu, že nikde jinde nevidím povalovat se nějakou zbraň a také podle tvaru elfova smrtelného zranění usoudím, že jeho smrt má na svědomí onen muž s kuší. [i]Úmysl nebo nešikovnost?[/i]
Nic neřeknu, jen na okamžik pohlédnu s vážným výrazem směrem k Lotce. [i]Tak tohle je skutečný svět. Obávám se, že ještě uvidíš takových věcí dost.[/i] Mohl bych něco říct, ale na to ještě bude čas. Radši teď zaměřím svou pozornost na onu skupinku. Každého člena si pěkně prohlédnu, ale ne příliš dlouho. Ani na to nebyl čas. Ješandi k nám vykročil a dokonce se každému zvlášť představil. [i]V tohle jsem ani nedoufal.[/i] Ruka pomalu opouští jílec meče.

Než ke mně dojde, věnuji krátký pohled elfské kouzelnici, která očividně není ve své kůži. Když dojde Ješandi ke mně a s otázkou mi podává svou ruku, oplatím mu neutrální pohled a napřáhnu rovně svou pravici. Nepříliš pevně stisknu a klidným hlasem odpovím: „Jovan.“
Uvolním stisk, pátravě se zahledím na skupinku těch dobrodruhů a promluvím znovu ke stopaři.
„Pane Bayi, zdá se, že vy a vaši společníci jste těmto dámám prokázali velkou službu. Vy jste vůdce téhle skupiny?“
Nespouštím pohled z Ardetha, ale jsem především zvědav, jak se k tomu vyjádří ostatní.

[i]A vida! V téhle pusté zemi člověk skutečně nemusí hledat dlouho. Loghaire Trechio... rád tě vidím.[/i] Poznám ho podle slovního popisu knížete Sigurda okamžitě. Teď už mi zbývá jen poznat ho i po psychické stránce. Silné stránky a hlavně slabé stránky.
Je téměř jasné, že toho elfa musel zastřelit on. Není už bohužel tak jasné, zda-li to udělal úmyslně, či ne. Tak či onak, budí ve mně silný dojem, že to on je vůdcem celé téhle skupinky.
[i]První... zjistit vše, co se o něm dá zjistit. Většinou nejdelší fáze. Mnohdy otrava, ale nesmí se to uspěchat, aby cíl nezaregistroval přílišný zájem.[/i]

Radši již směřuji myšlenky jinam a mezitím, co se Ješandi představuje slečnám, prohlédnu si toho tajemně vypadajícího Kalachiňana. [i]Možná si jenom na něco hraje, ale zatím z něj moc dobrý pocit nemám. O něm bych měl raději také něco zjistit.[/i] Ještě si dovolím krátký pohled na elfku, která není zrovna v nejlepším stavu. [i]Asi v tom kouzlení ještě neumí úplně „chodit“. Nebo měli hodně krušnej den.[/i] Zvláštní je, že se nikdo z těch chlapů ani nesnaží jí nějak pomoci. [i]Co je tohle za sebranku? Najal si snad Zarus Wittagawe samé bezcitné zabijáky?[/i] Na chvíli se zarazím a ještě než podám Ardethovi ruku, pomyslím si. [i]A co jsem já? Ochránce slabých, spravedlivý bojovník za spravedlnost a dobro na světě? Kdepak... už dávno jsem vyrostl.[/i]

--------------------------------------

Píšu to zvlášť jenom kvůli obsahu myšlenek, které nemusí každý vidět.

Stojím v ústraní a pozoruji slet událostí chladným pohledem, na kterém nejsou znát žádné emoce. Ruku pro všechny případy položenou na jílci meče, při čemž těkám očima z jedné strany na druhou. Ale to se změní hned, jakmile Loghaire vystřelí ze své těžké kuše a já v cestě na poslední chvíli zahlédnu Rezoluta.
Změní se mi nic neříkající výraz na škodolibý úsměv. [i]No a je to tu. Konečně jsem se dočkal odstranění dalšího nepotřebného článku. Doufám, že brzy odpadne i ta zbylá havěť.[/i] Promítám si v hlavě.

Po chvíli se mi úsměv vytratí z obličeje a vydám se ke skupině.
"Výborná trefa, lépe jsi se snad ani trefit nemohl. Jen tak dále." Šeptnu Loghairovi.
[i] Seš pro mě nebezpečný. Tak doufám, že mi brzy dáš záminku k tomu, abych tě podřízl. V boji se ti možná nevyrovnám, ale uvidíme, jak tvrdě spíš.[/i] Zapřemýšlím a znovu se usměji.

Přejdu k Jillii. "Zdravím Vás Lady, mé jméno je Razael." Řeknu ve vší slušnosti a mírně se ukloním. To samé udělám i u Charlotty. Pak se otočím a jdu ke svému koni, na kterého nasednu. Když už jsem u něj, tak se ještě otočím a zadívám se na Jovana nevraživým pohledem. Po pár vteřinách se vyhoupnu na koně a jsem připraven zase pokračovat dále.

[i]Zvláštní člověk...[/i] bleskne mi hlavou, když se mu podívám do očí. Pak se i já lehce ukloním a usměji se.
"Ráda Vás poznávám, Razaeli," podám mu ruku.
[i]Konečně někdo ví, jak se chovat k dámě... hned je mi sympatičtější.[/i]

[tab][i]Slizoune zlodějská..[/i] Pomyslím si jen při sledování chování Razaela. [i]Copak jsi asi Loghaireovi šeptal, hajzle. Je mi to jasné, tenhle hnusný samolibý výraz vypovídá asi vše. Jasně, že Tě Rezolutova smrt potěšila..jak jinak.. Vypočítavá krysa..[/i] S přimhouřenýma očima sleduji, kterak se blíží k nováčkům. [i]To je příšerné, jak mu každý zobe z dlaně.. Naivní elfské slečinky jsou snadným terčem, že? Je mi zle..[/i]

[tab]"Co, cože?" Vytrhne mě z přemýšlení ten snědý cizinec.
[tab]"Ach ne, my nemáme vůdce a myslím si, že ho ani nepotřebujeme.. Pan Loghaire.." Pokynu směrem k válečníkovi "..je expertem na boj, já pomůžu se stopováním a lovem a poslední muž ze skupiny je mistrem v podlosti.. Toť asi vše." Na chvilku se odmlčím, abych si užil ten pocit z vyřčených slov, ale hned znovu promluvím. "Málem bych zapomněl, Anna.." Znovu pokynu rukou, tentokrát s lehkou úklonou hlavy na znamení úcty k ženě ".. je, po smrti elfa, náš jediný člen schopný používat magii. A umí to velice slušně.."
[tab]Znovu se odmlčím, nejsem zvyklý tolik mluvit..
[tab]"A Vy, pane Jovane? V čem Vy vynikáte?" Zeptám se s ledovým klidem.

[tab]Po vyslechnutí odpovědi se opět zahloubám do svých myšlenek a věnuji se kouření dýmky a pokukování po Razaelovi. [i]Myslete si všichni, co uznáte za vhodné. Vaše myšlenky nejsou tak nečitelné.. Možná mi vyčítáte, že jsem vše vypověděl, ale bez důvěry zde nepřežijeme. Takže bych si rád vzájemně věřil alespoň s většinou z vás. Ale té kryse neuvěřím nikdy, ani slovo..[/i] Znovu šlehnu okem po Razaelovi..

Ještě chvíli se probírám svou hlavou, svými pocity, když mě vyruší Ardethova slova. Zcela očividně nepatří nikomu z nás, což mě donutí otočit se. Opět pohledem přejedu po mrtvole Rezoluta a zachvěji se. Nevím proč, ale dlouho, předlouho mi trvá, než jsem schopna odtrhnout zrak od dvou zkroucených těl. Možná je to z části zvědavost, možná je to něco jiného. Zvláštní, naprosto nepopsatelný pocit mnou projede, když odvrátím zrak a vidím Jillii, Charlottu a kohosi dalšího. Někoho neznámého. Jak si ho prohlížím, shledávám, že lepší partie by se v okolí jen těžko dala sehnat. Ale i přes to na sobě nenechám nic znát. Neudělám jediný pohyb, jen sklouznu z jednoho na druhého.

...´toť asi vše...´ ukončí Ardeth jeden ze svých monologů. [i]A já tu nejsem, nebo co?[/i] hodím po něm zlý pohled, který okamžitě usměrním, jen co se zmíní i o mě. [i]Takže Jovan. Hm, zajímalo by mě, co tu pohledává. Takhle sám. Nevím, jak by obstál proti ještěrákům.[/i] Změřím si jej ještě jednou pohledem a chvíli čekám.

"Myslím, že by odpočinek a jídlo by nebyly zrovna od věci.... Myslím, že nejen já jsem unavená." řeknu a podívám se na Charlottu a Jillii, jestli mě podpoří.

Přicházím v dobrém rozmaru, jako by se mi předchozí výkřik vykouřil z hlavy, a opravdu, stačila jsem na něj zapomenou, než jsem obešla stan. O to překvapenější jsem teď, když vidím, co se tu děje.
Moje oči těkají z mrtvého po ostatních mužích, vlasy se mi malinko ježí rozrušením a obavami, cítím, jak se mi svaly napínají, tělo se hotoví k útěku či útoku, ale přesto jen stojím a pomalu, bezvýrazně pokyvuji těm, kteří mi podávají ruku a představují se - opakuji své jméno, decentně se ukláním, automaticky opakuji zdvořilostí fráze a mírně se usmívám, ale můj mozek se rozbíhá naplno.

[i]Kdo to je? Co bude dál? Mysli, Lotko, mysli. Tohle může být legrace a může to být
n e b e z p e č n é.[/i]

Když ke mě promluví pobledlá žena, pokývnu nepřítomně hlavou.
[i]Najíst se, odpočinout a zjistit, co je kdo zač. Přidat se k nim, vnutit se jim nebo vyrazit nazdařbůh někam zpět? To je třeba zatraceně dobře uvážit.[/i]

Jovanovi ze sedla koně pokynu levou rukou na pozdrav. To gesto následuje i mírné pokývání hlavou.

[i]Ty ženské znám, odřízl jsem je od kůlu.. Dokonce jsem je i stačil zhodnotit. Kdo mě zajímá, je ten chlap. Jovan. Pružné pohyby, sebevědomá tvářička. Takové já znám - takové už jsem zabil, když se oni pokoušeli zabít mne. Budu si muset dávat pozor na Jovana i Razaela...Kde je ten druhý ?![/i]

Vyhledám pohledem Razaela; něco mi šeptal. Rozuměl jsem, a jeho poznámku oplatím "zdvořilostním" úsměvem. To se u mě projevuje tak, že rty ohrnu v podivném šklebu.

[i]Vím, že to byla dobrá rána, tupče. Nikdy neminu.[/i]
Zatímco se všichni přátelsky zdraví a objímají, popoženu koně k mrtvolám a těsně u těl sesednu. Kuši mám stále v ruce. Neudělám nic jiného, než že vytáhnu šipku ze šamanovy rány. Je nezlomená, ze žlábku na čepelce kape krev. Znovu ji zasadím do kuše, kterou natáhnu, s nemalou námahou.
Je to taková námaha, že prudce vydechnu.

[i]Kurva fix... už na to začínám bejt starej ! Svaly mi neslouží jako dřív, navíc se zraněným stehnem...[/i]

Zároveň prohledám i vybavení obou mrtvých. Jídlo, magické věci, cokoli užitečného, co by se mohlo hodit, nebo jakákoli cennost nezůstane ležet ladem. Pokud nikdo nebude nic z elfovy výbavy chtít, beru věci k sobě.

[i]O mrtvých jen dobře; tenhle hnusnej, idiotskej špičouch už nic z toho potřebovat nebude; zato my možná jo.[/i]

Když mě pan Bay představí nově ppříchozím, dělám, že nevnímám. Pozoruji Jovana a Rezoluta, po očku, nenápadně, při připevňování kuše k sedlu. Pak se na koně vyhoupnu - to je zrovna řeč o pauze a odpočinku.
To mne docela vyvede z míry (a to je slabé slovo); nedám na sobě ale nic znát.

[i]-COŽE ! COŽE ?! Odpočívat ? TEĎ ?! To je něco jako vtip ? S kým to, do psí kundy, cestuju ? Jsem snad na nějaký podělaný výletní lodi ?! Asi se mi to jenom zdá. Město je nadohled, kurva fix, a místo, aby jsme jeli přímo k němu, splnit náš úkol, poflakujeme se tu a pořádáme pikniky v přírodě ! SAKRA ! SAKRA !
-Klid, Loghaire. Máš slabé srdce.
-Dobře, dobře. Už jsem v klidu. Mám pocit, že se snad rozbrečím.
-Jo, to znám.
-To byla nadsázka, blbče.[/i]

V sedle koně obrátím oči vsloup.
"Drahá dámo, má milá, rozmilá Aničko ! Dovol, abych ti připomenul, že jsme odpočívali sotva před hodinou. Podotýkám, že je celkem příjemné dopoledne. Kdybys nevěděla, Aničko, co je to dopoledne, je to úsek mezi RÁNEM a POLEDNEM. Dovol, abych ti připomenul, že jsme rovněž jedli. Já osobně bych pokračoval v cestě. Máme jistý úkol, že ? Rád bych ho splnil a co nejdříve se vydal zpět k Wittagawemu pro zbytek peněz. JE to JASNÉ ?"

Proslov byl celkem hlasitý, a navíc nově příchozím odhalil důvod, co pohledáváme v těchhle bohy zapomenutých končinách. Ušetří to další proslovy. Doufám. Abych dodal svým slovům váhu, odplivnu si (tak je to zvykem v Diatwenu) směrem k mrtvému Rezolutovi.
"Sakra, děcka ! Spí se večer ! A nebo až v rakvi."

[i]Bohové, bohové. Zač mě trestáte ?![/i]

Všimnu si Razaelova nelibého výrazu, ale nezabývám se jím ani vteřinu. Radši vnímám Ardethova slova. [i]Stopař, bojovník, kouzelnice a zloděj (patrně)? Fajnová skupinka.[/i] Teprve, když položí svou otázku, dojde mi, že všechny ty informace (na druhou stranu ne zas tak cenné, brzy bych to sám zjistil) nepouštěl zadarmo. [i]Říkal jsem si, že už se nikdo nezeptá.[/i] Líbí se mi ten ledový klid, se kterým vyslovil stopař otázku, a tak nasadím stejný tón.
„Nuže pane Bayi, já vynikám tak trochu... skoro ve všem.“
[i]Zvláště pak ve skromnosti...[/i]
Ačkoli není moje odpověď právě ta, kterou chtěl slyšet, bude se s ní muset smířit.

Loghairovi odpovím na pozdrav přiměřeným kývnutím hlavy a chvíli pozoruji jeho počínání. [i]Praktický.[/i] Náhle začne mluvit ta kouzelnice, o které se zmínil Ardeth. [i]Anna. Věděl jsem, že si bude chtít odpočinout.[/i]
Ohlížím se na Lotku a Jilliu. [i]Žádná reakce. Pravděpodobně by jim odpočinek bodnul, ale nechtějí to dávat tolik najevo.[/i]
I já prozatím nechám rozhodnutí na ostatních a když tak pozoruji, že tu má skoro každý koně, napadne mě, že po tom elfovy tady asi zbylo mnohem víc, než jen to, o co ho právě obírá Loghaire. A vskutku spatřím koně bez pána. [i]Jestli máme s nimi cestovat, tak radši na koni.[/i] Zamířím si to ke zvířeti klidným krokem a kousek od něj zpomalím, aby se mě náhodou nelekl.

„Ahoj,“ oslovím ho jednoduše. Chvíli na něj jenom koukám a čekám, jak bude reagovat. Pokud se bude chovat docela klidně, shodím ze zad tornu a začnu se v ní prohrabovat. Až se mi podaří najít něco na koňský zub, nabídnu mu jídlo v otevřené dlani. [i]Dej si. A ber jenom to, co ti nabízím.[/i]
V tom mě vyruší Loghairova poněkud prudká reakce na Annin návrh. [i]Trochu hrr, zdá se mi. Bezohledný. Nebo, že by mezi těma dvěma byla nenávist?[/i]
Koně pohladím po hřívě a nechávám doznít Loghairova slova. Po nich se odvrátím od zvířete a dva kroky od něho poodejdu. Pohlédnu na Lotku, která ještě před chvílí sotva dýchala a znovu na Annu.
[i]Proč ne...[/i]

„Pane Loghaire, vydržte ještě chvíli. Taky se tu nechci moc dlouho zdržovat, ale rád bych se vás ještě na něco zeptal. Ženy se zatím mohou alespoň najíst. Minimálně vaše kouzelnice to potřebuje,“ kývnu směrem k Anně a pokračuji. „Jistý obchodník mě sem poslal, abych se připojil ke skupině, která má tady v Akch Trea jistý úkol. Zdálo se mi, že jsem zaslechl jméno toho muže, co mě sem poslal. Chci se tedy zeptat, co vás sem přivádí?“

[i]Myslím, že pokud tomu Panu Skromnému odpovím, nebude to ke škodě. Zarus Witttagawe se zmiňoval, že bude pravděpodobné, že ve městě nebudeme sami. Mohl by to být člen jiné expedice, zřejmě konkurenční. Proč je ale sám ? Je opravdu tak dobrý a vyniká ve všem ? Uvidím...
Pokud je od Zaruse, proč, ke všem čertům, nejel s námi ?! Jsou věci mezi nebem a zemí... Jak se sem dostal ? Pěšky ? Kde má koně ? Sakra. Moc otázek. Postupně, Loghaire, postupně...[/i]

"Jovane," přejdu k tykání "věřím, že cíl naší cesty sem znáš. Ostatně - nepochybuji, že jsi tu buď ze stejného důvodu, a nebo..."

[i]...anebo jdeš po mně, floutku ![/i]
Na chvíli zblednu. Od teď nebudu spát. Jak dlouho to ale vydržím ?! Zatraceně, pracuju raději sám.

"...a nebo jsi se ztratil, že ? Neuškodí, když ti řeknu, že mecenášem naší... expedice... je ctihodný pán Zarus Wittagawe."

Odmlčím se a pořádně si Jovana prohlédnu. Držení těla, zbraně, tvář....

"Mohu se tě zeptat, Pane Skromný, kde je tvůj vlastní kůň ? Pošel ti snad ? K nejbližšímu bodu civilizace je to pěkný kus cesty. Nebolí tě nohy ? Odpověz !"

Prohlédnu si jeho oděv. Je jezdecký ? Pěší ? Je na něm vidět prach a špína dlouhých cest ? Má odřené boty ? Tohle o člověku mnoho napoví.

Pokud Jovan odpoví, následuje další smršť otázek; neodpoví-li, stejně dotazy položím.

"Cestuješ sám ? Kde je tvá skupina ? Je to tu zatraceně nebezpečný kraj... Odpověz. Je ti snad jasné, že tu musí vládnout důvětra, ne ?"

[i]-Od tebe to sedí...důvěra !
-Loghaire, jsi paranoik...Třeba je to jen nějaký floutek, co hledá dobrodružství, ne ?
-Ne, tak jednoduché to nebude...[/i]

[i]Odpověz?[/i] Trochu se usměji při pronesení toho slova. [i]Jak u výslechu...[/i]
"Loghaire," započnu řeč, stejně jako on, "máš pravdu v tom, že skutečně znám cíl vaší cesty. Nicméně já sám tu nejsem ze stejného důvodu, jako vy."

[i]A nebo? Proč tam byla taková dramatická pauza Loghaire?[/i] Chvíli se rozmýšlím, a pak se rozhodnu pokračovat.

"A co se týče mého koně, žádného nemám. Bohužel jsem o něj nedávno přišel."
Znovu se odmlčím, tentokrát však z důvodu jedné vzpomínky.
"Přijel jsem dostavníkem do Firane a zbytek cesty ušel pěšky, takže nohy mě ani moc nebolí. Jsem totiž docela zvyklý chodit po svých."

Najednou začne povídat něco o důvěře, načež se mírně zamračím a podezřívavě si ho měřím. Vlastně dost podobným pohledem, jakým si měřil on mne. Oblečení, způsob postoje (posezu)...

"Dobrá, tak důvěra. Proč jsem tu sám? A za jakým účelem? Jsem... abych tak řekl... cestovatel. Záměry pana Wittagava mě vskutku nijak nezajímají. Zajímá mě tohle místo jako takové. Už jsem byl v různých koutech světa, ale zde doposud ne. Když jsem se dozvěděl, že Zarus chystá tuhle výpravu, řekl jsem si, že je to ideální příležitost. Jednak se k vám budu moci přidat, a tak mít větší šanci na přežití a jednak za to dostanu ještě svůj podíl coby člen výpravy."
Chvíli nechám Loghaira vstřebávat nové informace, ale ještě mu prostor k reakci nedám.

"Co se mé skromnosti týče, uznávám, že to mohlo znít dosti samolibě, ale to pouze proto, že se vskutku zajímám o hodně věcí. Možná nejsem tak zdatný v boji, jako ty... nebo ve stopování, jako tady Ardeth..či snad v kouzlení jako Anna..." postupně se podívám na všechny zmiňované, přičemž Razaela, stejně jako on mne dříve, okázale ignoruji.

„Nicméně... v životě už jsem na svých cestách něco zažil a troufám si říct, že vám můžu být stejně užitečný, jako vy mně. Ale když už jsme u té důvěry, ať je tedy oboustranná. Jak zemřel ten elf, co leží támhle u toho ještěráka?“ Ukážu prstem na jejich bývalého společníka, jak jsem vyrozuměl z Ardethovi řeči, když představoval Annu.

Při Jovanově proslovu jen tak mlčím, občas se zamračím, a zpracovávám dané informace.

[i]Nesedí mi to. Když si vezmu, jaké je rasy, a kde je Firane... možná opravdu jen hodně cestuje. Proč ? Hledá cennosti ? Zabíjí lidi ? Shání vědomosti a informace ? Sakra.[/i]

"Elfa trefil... šlak. Nebo Amor."
Ušklíbnu se. Samolibě.

"Možná Tě to překvapí, ale já vím, co je to DOPOLEDNE", rozkřičím se z plných plic na válečníka. "Ty si asi myslíš, že se před Tebou budou všichni klanět, že Tě budou poslouchat, hmm? Ale to jsi na omylu. Kdyby sis jen dokázal představit jaké je upíct jednoho ještěráka a další tucet zhmotnit. Co mi k tomu řekneš, pane Nej? Nemysli si, že tu děláš nejvíce práce. Sedět na koni a párkrát se ohnat mečem, zmáčknout spoušť. Vždyť to zvládne cvičený foxteriér! Nejsi nic vyjímečného. Popravdě nejsi NIC. Teď asi lituješ, že mě ta ještěrka tam vzadu nezabila, že mi nepodřízla krk, že? To by bylo klidu!" dopovím s pokynutím hlavou k místu, kde jsme tábořili.....tedy přibližným směrem. "Pokus se někdy přemýšlet, než plácneš nějakou blbost. Víš kulový o kouzlech a jejich provedení. Zamysli se nad tím, jestli to tvůj značně zaostalý mozek zvládne."

Po Loghairově poněkud zábavné výmluvě jenom pokývám hlavou a utrousím na jeho adresu krátkou poznámku.
"Soudě podle jeho proděravělého hrudníku by mě to nikdy nenapadlo."
Hlasem rozhodně ironickým.

Poté poslouchám skoro až hysterický výstup elfky. [i]Ty máš ale kuráž. Nebo jen ruply nervy?[/i] Nic neříkám a ostražitě pozoruji Loghaira, jak se k tomu postaví. V případě nějaké jeho neomalenosti (přece jen má v ruce zrovna kuši) jsem připraven zasáhnout, ačkoli to na sobě nenechávám nijak znát. Pohledem ještě zalétnu k Jillii a především k Lotce, kde se chvíli očima pozdržím. [i]Zajímalo by mě, jestli už ses rozhodla.[/i]

[/b]Zatímco ostatní na sebe řvali nebo se chystali vítat až do konce života, jediný 'nováček' ve vesnici (na bitevním poli) si všiml, že je tu jeden volný kůň.
Popravdě jsou volní dva; první z nich patřil dozajista mrtvému mágu, čí je ten druhý, ví snad jen bohové. Druhý z nich, který zatím nepožívá cizí pozornosti, se v poklidu pase sotva dvacet metrů od vás, na pomezí osady, kde končí udusaná hlína a začíná prapodivná flora tohoto místa, občas se mísící s obyčejnou zažloutlou travou.

Nad vašimi hlavami proletěl pták - podle pronikavého křiku zjevně káně. Ten zvuk stačil na moment vyrušit Loghaira Trechiu v bohulibé činnosti - okrádání mrtvých. Zakrátko se jí ale začal znovu věnovat, a tak se nemohl zaměřit na zkoumání dravého ptáka, který je zřejmě poněkud (víc) přerostlý. Na svůj druh se káně dosti atypicky rozhodlo odpočinout si na vrcholku jednoho z větších stanů. Už od pohledu je obrovské, rozpětí křídel by se snad nikdo vyjma Ardetha ani neodvažoval odhadovat. Snad je to jen hříčka přírody, ačkoli kdo ví; v Akch Trea je možné snad všechno. Dravec se usadil, párkrát si zobákem načechral peří a zůstal na vás všech viset vpravdě hlubokým pohledem.

Pojednou si znovu uvědomujete, že tábor ještěřích lidí, dá-li se jim tak vůbec říkat, se nachází uprostřed zanedbaných zahrad plných rozvalin jakýchsi altánů a fontán. Všechny ty podivné keře, dřeviny a květiny, které se jinde na Arsawii zřejmě nevyskytují, začaly hrát myriádami barev, všemi odstíny duhy. Jejich listy se třpytí, jako by byly posety stovkami kapek rosy.
Vás všech, nikoho nevyjímaje, se zmocnila zvláštní nejistota a strach. Svazující tíseň a úzkost. Zvířata, tedy koně, to ale vidí jinak. Kobylka, kterou si chtěl ochočit Jovan, zakoulela očima a začala se k němu mít málem víc, než by bylo zdrávo - tak tak, že mu nepodupala nohy.
Druhý kůň, hřebec, se přestal pást a v rozjařené, euforické náladě přiklusal až k vám. Jen proto, aby si vynutil pohlazení Razaela, kterému cpe hlavu někam na hrudník, přičemž ho už stačil jednou nepříjemně udeřit do brady. Divže si Kalachiňan nepřekousl jazyk...

V dálce vidíte oblast, kde podivuhodná hra barev končí. Tam také očividně končí i tyto podivné zahrady.

[/b]Oba dva ony zvláštní pocity, které vás přepadly právě tehdy, kdy se okolí začalo chovat tak zvláštně, znáte. Nebo jsou vám aspoň povědomé.

V běžném výcviku každého člena Tajných jsou i základy obrany proti mentálním útokům, proti magii a mágům obecně.
A tohle, ten nepříjemný chaos v hlavě, nesmyslně přebíhající myšlenky dávající tělu na vědomí úzkost, tíseň a snad i strach, to vše je mentálnímu útoku nejvíc podobné. Konkrétně se to podobá počáteční fázi, kdy má objekt ještě šanci se bránit. Druhotná fáze přichází ve chvíli, kdy napadaný ztrácí kontrolu nad vlastním tělem a je ovládnut útočníkem.

[/b]Pocity, které Tě opanovaly, když okolní příroda začala chaoticky zářit v pestrobarevných odstínech, dobře znáš. Jako zaříkávačka ses už párkrát setkala s ne zrovna přátelskými mágy používajícími regulovanou magii. Ba co, leckdy došlo i na mentální souboj. V té je sice přírodní magie silnější než její "svázaná" sestra, nicméně ani tak jsi neunikla několika nepříjemným zkušenostem.

A tohle, právě tohle se podobá první fázi mentálního souboje, resp. jsou to téměř tytéž pocity, které zaplaví napadeného, který se ještě nezačal bránit. To je jen první fáze; druhá obvykle znamená ostrou, pálivou bolest rozlévající se z mozku do celého těla a ztrátu kontroly nad sebou samým ve prospěch nepřítele.

Náš mrtvý přítelíček mág byl, zdá se, na obyčejné poměry panující v magických kruzích docela chuďas. I tak jsi našel tři prsteny - jeden stříbrný s vsazeným berylem (cena nic moc), druhý zlatý s nějakými divnými klikyháky, které jsi odhadl na formu grafického písma elfů, a nakonec třetí z divného, šedě matného kovu. Není to ocel ani nic podobného - je v něm ale vsazen kámen, který se tváří jako... no, co by sis namlouval. Jako něco, cos nikdy nikde neviděl.

Potom už stačilo jen sebrat jídlo a pití, které u sebe měl. Jídlo vystačí na šest dní pro jednoho člověka a v měchu je odhadem ještě na čtyři litry vody.

Zatímco se pánové dohadují, já mám čas svlažit rty a polknout pár soust. Pak už se tvářím jen otráveně. [i]Ti než se domluví... to to trvá. Chápu, že kouzlení unavuje - no neříkám já vždycky, že do někoho vbodnout zbraň je mnohem praktičtější?[/i]

[i]Ach... a ještě nějaké překvapení? To se dalo čekat. Nevypadá to tu moc zdravě...[/i]
Mlasknu na koně, přitáhnu si jeho uzdu, pohladím ho po nose - a pak se vyšvihnu na jeho hřbet. [i]Doufám, že mě neshodíš, koníčku. Jen buď hezky hodný, ano?[/i] Jemně ho pobídnu patami a vyrazím k okraji zahrad.
Ještě se otočím přes rameno a křiknu na vysvětlenou:"Jen chci vědět, jaký je to kůň!" - a už jsme v prachu.

[i]To ten pták... Brr, tohle se mi nechce líbit. Zavání to průšvihem. Jeď, budu ti říkat Paegasi, jestli mě odtud vyvedeš. Jeď, ať se mi nezmatou myšlenky![/i] Přitisknu se na hřbet koně a co nejvíce se pokouším soustředit na sebeovládání. [i]Tohle je divný svět. Cizí, jako by tu historie volila jiné cesty - ještěrky místo lidí a rostliny, které jsem nikdy neviděla.[/i] "Jeď, Paegesi, nes mě odsud, z té prokletosti!" Vítr mi strhává hlas ze rtů.

Mimoděk zdvihnu ruku a pohladím list nejbližší rostliny. Nedokážu najednou myslet na mrtvoly.
[i]A proč bych taky měla! Nejsou to první mrtví, které jsem viděla. Pořád je tu dost živých, o kterých je třeba uvažovat.
Jillia. Proč jsem se jen neprobrala dřív a neměla čas s ní promluvit? K mojí smůle teď jistě spadne z koně a už nebude šance.
Loghaire. Zdál se být milý, první tři vteřiny. Jízlivý chlapík, potměšilý jako pelyněk a nebezpečný jako pouštní zmije.
A když je řeč o těch zmijích, na Razaela bych nevsadila ani děravý slamák mojí babičky.
Ta žena bude báječně zajímavý objekt k pozorování, jestli ji Loghaire nezkrouhne.
A ten Ješandi! Zaujal mě na první pohled. Zdá se, že ho nic nevyvede z rovnováhy. Tomu se musím podívat na zoubek!
[/i]
Zamyšleně pozoruji Jovana a jeho hru k koněm. Zatímco mysl se obírá věcmi zcela jinými a prsty nepřítomně potrhávají a žmolí vonný lístek keře, u kterého stojím, oči otiskují do podvědomí každý jeho pohyb, rysy tváře, drobné záchvěvy pocitů.
[i]Co? Ach Lotko! Mysli! Nezbývá mnoho času![/i]

Otočím se, pohledem provázím Jilliu, prohánějící hřebce překrásnou scenérií.
Pomalu mi začíná docházet, jak MOC zajímavé by to tu mohlo být.

"Ah.." odkašlu si a přistoupím k Jovanovi, tak aby mne slyšel jen on.
[i]Ke komu jinému? S ním se znám nejvíc, jestli se to tak dá kvalifikovat.[/i]
"...omlouvám se za dotěrnost, ale mohu s vámi krátce promluvit o naší bezprostřední budoucnosti?"
[i]Bože, co to plácám! Proč chodím jako liška kolem horké kaše?[/i]
Rychle omluvně potřesu hlavou a vyprsknu zdušeným smíchem nad svým proslovem: "Totiž, nevím, kde přesně jsem a jak jsem se tu ocitla, ale nerada bych tu putovala sama... jen tak... tak... sama."
Hlas se mi vytratí, přetékajíc nevyřčenou otázkou.

[i]Zatracená práce, po světě se potloukají stovky mágů, a já zrovna narazím na jednoho, který je chudší než oběšený Ješandi...[/i]

Shrábnu všechno, co se shrábnout dá, a prsteny strčím do měšce pečlivě ukrytého pod oděvem.

[i]Kdo ví, k čemu jsou ty prsteny zač. Jednou jsem viděl jeden, který zabil svého nositele, jakmile si ho nasadil. Prsteny nenosím. Jsou směšně změkčilé a nepraktické. Prodat, prodat, prodat.[/i]

S jídlem je to stejné. Může být otrávené. Ani se ho nedotknu. Zato mým společníkům by mohlo chutnat...

"Pane Bayi! Pomůžete mi s tím jídlem? Je škoda ho tu nechat. Můj otec mne div nepřizabil, když mi chleba upadl na zem. Jídlo, říkával, to je dar od Bohů. A měl pravdu, co chvíli nám ho může být málo. Vezměte k sobě jídlo, já vezmu vodu. Budete tak laskav ?"

S těmi slovy podám Ješandimu vak s jídlem. Měchy s vodou, které patřily elfovi, upevním k sedlu pomocí kožených řemínků - na levou stranu. Na pravé jsou mé měchy, ze kterých budu pít já. Kdo ví, co ti elfové pijí. Zvlášť tihle černí...

[i]Dneska to vypadá na pěknej den. Nějaká zahrádka mě nedojímá, spíš mě zajímá, kudy do města. Vždycky jsem se na zahradních party nudil.[/i]

"Popojedeme ?" zavolám nahlas, když Jillia i Jovan skončí se svou přehlídkou krasojízdy.

Jakmile se přerostlé káně usadí na vrcholku stanu, podívám se přímo na něj a prohlížím si to zajímavé stvoření, které jsem nikdy dříve nespatřil. [i]Ty jseš ale pěkně velkej kus ptáka.[/i]
Náhle něco ucítím a přestože nechápu přesně co, mám z toho špatný pocit. Rozhlédnu se kolem sebe, jako bych někoho hledal, ale pohled mi ustrne chvíli jenom na tom obrovském dravci. Náhle se ke mně přiblíží „můj“ kůň, div mi nepodupe nohy. Snažím se ho hlazením po hřívě uklidnit. [i]Nelíbí se mi to tu.[/i] Náhle se Jillia chopí druhého volného koně a ujíždí s ním pryč. [i]Dobrej nápad.[/i] Pohlédnu zpět ke svému koni. Chystám se nasednout, ale v poslední chvíli mě vyrušil Lotčin hlas.

[i]O naší bezprostřední budoucnosti?[/i] Začínám se lehce usmívat načež ona vyprskne dušeným smíchem. Nechám ji dohovořit a tentokrát se již tvářím vážně. Chytnu koně volně za otěže, aby mi někam neutekl a přistoupím blíž k Lotce.

„Je jen jediný způsob, jak to vyřešit. Až po vás...“ pokynu směrem ke koni a pohledem jí naznačím, aby si nasedla. Pakliže se bude tvářit nejistě, trochu jí na koně pomůžu. Jakmile se na koni usadí, vyšvihnu se těsně za ní. Pevně chytnu otěže a s nepříliš velkou silou kopnu koně do slabin, aby se pomalu rozjel. [i]Doufám, že nás uneseš. Budu ti muset vymyslet jméno.[/i] Jedeme stejným směrem, kterým se vydala Jillia a po malé chvilce se Lotky zeptám.

„Jak jste se sem vlastně dostala? Povězte mi něco o sobě.“
Během jízdy sleduji okolí a zbytek skupinky. Zvláště pak ty tři muže – Razaela, Ardetha a Loghaira.

Potřebovala bych víc detailů k mé nedávné minulosti. Co to bylo za zásilku, co jsem zrovna přebírala? Co v ní bylo, vím to? Nebo co mi řekli, že v ní je?

Byla jsem v přístavnm městě déle, byla jsem ubytovaná? (Možná ani ne, když jsem měla u sebe všechny věci.)
Podařilo se mi tam zahlédnout někoho z Tajných?

A teď k místu, kde jsme. Mám ponětí, jak jsem daleko od přístavu, ze kterého mne unesli? Jak daleko je odtud Akch? Vím to?

____________________________________________________
...netykali jsme si předtím?

----------------------------------
No, napsala si mi něco jako: "Mohu s [b]vámi[/b] mluvit o..."
Tak jsem prostě zareagoval takhle... vyřešil bych to nedorozumění herně, co TY na to? :-)

_____________________________________
Máš pravdu, jsem to ale ... vyřešíme to herně, rozhodně ;-)

[/b]* * *

Drobná poznámka PJe: Rezolut byl Echerjal, světlý elf; nikoli Drahanri.

Peri, že mi aktualizuješ fóra (nejen tohle, ale i Audienční sál a vytváření Akch Trea), abych se tam taky dostala, když už jsem i Eriu, nejen Anellien? Dík.

Omamující krása okolních zahrad mě nechává chladným. Sleduji to vše kolem, ale více si užívám každé potáhnutí z dýmky nežli ten pohled. Jsem ostražitý, v této skupině a vtéto oblasti to ani jinak nejde. Lehce přehnaně prudce se otočím na Loghairea při poznámce o jídle. "No.." Nestačím ani odpovědět, zdali ho chci a už mi ho válečník podává. "Dobrá, děkuji.." Řeknu nenuceně a sleduji Loghaireův výraz ve tváři. [i]Je to smutné, ale ani jednomu se nedá věřit.. A Tobě, válečníku, také ne.[/i] Na výrazu však neschledám nic zvláštního, a tak to jídlo hned nezahodím, uložím ho do jedné z mých brašen připoutaných k sedlu.

[i]Radši si něco ulovím..[/i] Pomyslím si. V tu chvíli se objeví onen pták a usadí se na stanu. [i]Hm, tak tady si asi nic neulovím..[/i] Usměji se při pohledu na zvíře.

Všichni se chystají k cestě nebo už dokonce vyrazili. Já se však chvilku zdržím. Lehce pobídnu svého koně směrem ke stanu, na kterém sedí pták. Přiblížím se na nějakých 5-10 sáhů a promluvím ke káněti. "Dobrý den." Pokud hned nezareaguje, mluvím dál. [i]Nejdříve si ho musím naklonit na svou stranu.[/i] "Ty velké zvíře." Řeknu jako další a tentokrát s dobře znatelnou úklonou hlavy. "Všechna zvířata zde velká?" Zeptám se nejprve, tentokrát už opravdu vyčkám odpovědi, přijde-li nějaká. "Létáš vysoko, zrak tvůj je nejlepší, viděls ty něco zvláštního?" Nasadím zvědavý výraz, ale více mě nenapadá, na co se ptát. Počkám tedy, až se vykecá a rozloučím se: "Děkuji mnohokráte, sbohem."

Otočím koně a vyrazím za ostatními.

Káně ti skutečně odpovídá. Je to něco na půli mezi reálným hlasem a myšlenkami; rozhodně je slyšíš jen ty a nikdo jiný. Odpovědi jsou stručné, zkratkovité a přímé. Zvířata neumí lhát a neumí ani chodit kolem horké kaše.

"To malé. Velký já. Já moct."

- Zřejmě mluvilo v prvém případě o tobě. Přinejmenším to tak vyznělo.

"Ne. Lepší jít. Dálka nebezpečná, Staří jít."

- Cítíš podezřelé, nervózní ticho. Káně přestalo, nebo se alespoň na chvilku zastavilo.

"Různí. Tu, tady. Mít starost se zbytkem po Starých."

- Teď už máš jistotu, že káně zmlklo nadobro. Zvláštní tok myšlenek a slov, který se dotýkal uší i mysli, ustal.

Káně se pomalu, s jistým ostychem, pohnulo dopředu a dotklo se tě zobákem na čele. Pak se odtáhlo, roztáhlo ohromná křídla a vzneslo se do vzduchu.

Sleduji okolí a podezíravě se koutkem oka zahledím na Jovana.
[i]Jeden odejde a druhý přijde. To nenÍ moc přívětivé. No, tak uvidíme, jak rychle půjde k zemi. Možná...[/i]
Z přemýšlení mě vytrhne káně, které zahlédnu periferně. Svůj pohled hned věnuji této hříčce přírody. [i] Hmm, zajímavé. Jsem zvědav, co tu ještě cestou všechno uvidím.[/i]
Pak se začnu dívat po koni a všimnu si, že tento (jestli se to tak dá nazvat) tábor se nachází v rozvalinách a zbytcích nějakých zahrad.

Začne zvláštní hra barev na mě působící dosti nepříjemně. Kouknu se na káně a pak zas na floru. [i] Tohle má na starosti určitě zase magie. Fuj, magie. Nemám rád magii. Po Loghaireově umění je magie to nejhorší, co může existovat.[/i] Řeknu si v duchu, při čemž se na Samarce šibalsky ušklíbnu.
Pak ke mě přikluše kůň. kterého jsem před bojem poslal pryč a div jsem si nepřekousl jazyk při jeho úderu. Trochu zlostně zatnu zuby, ale hned mě to přejde a já ho chvíli hladím. Pak se hřebci vyhoupnu do sedla a pomalu mířím pryč z tohoto místa.

Před pobídnutím koně k odjezdu ještě strnule sleduji odlétající káně. [i]Tak Ardethe, a teď si to přeber..[/i] Řeknu si jen a konečně vyrazím za zvířeným prachem v dálce, který značí mé společníky.

Postupně jste všichni nasedali na koně a vyrazili pryč, blíž k samotnému městu. Jízda nebyla právě snadná, protože bláznivá nálada postihla všechna zvířata, a tak si tu a tam některé z radosti vyhodí zadníma do vzduchu. Všichni jste však více či méně zkušení jezdci, takže se doposud nikdo z vás neválí na zemi.
Pocity, které vás zasáhly předtím, u všech těch prapodivných rostlin, jako mávnutím kouzelné hůlky zmizely.

Přijíždíte k první zcela jasné známce civilizace; obklopen několika vysokými stromy, které růstem připomínají borovice (až na absenci jehličí), stojí téměř neporušený dům. Zřejmě ne náhodou se nápadně podobá drahanrijským chrámům Artachssy, patronky augurů; Temní elfové jsou koneckonců rasou, jejíž kultura byla Starými ovlivněna patrně nejvíc.
V okolí stojí i další stavby, z většiny ale zůstaly sotva základy - na nich už zub času zanechal hluboké a bolestivé rány.

Štíty Ricianského pohoří trochu povystoupily z objetí mraků a mlhy, a vy tak vidíte lépe nejen je, ale především samotné Akch Trea. To, co vypadá jako opravdu hodně zanedbaný a přerostlý živý plot, jsou zřejmě vegetací porostlé první stupně hradeb; táhnou se určitě více než na míli do šíře a vzhledem k jejich pozici je pravděpodobné, že za nimi následují kaskádovitě další stupně opevnění. Město, a to je vidíte teprve z úctyhodné vzdálenosti, je obrovské a velikostí se mu mohou blížit snad jen některá z drahanrijských sídel.

Zatímco jste zkoumali monumentální velikost pouhých kontur Akch Trea a popojížděli blíž k jediné neporušené stavbě v blízkém okolí, stojatý vzduch pojednou rozřízl ostrý, kvílivý výkřik, který se vám bolestivě zakousl do uší.
Přes cestu se vám a vašim koním přehnal podivný stín - jako by to snad byla do jednoho bodu zhuštěná mlha, která se ze všeho nejvíc bojí denního světla - a zmizel v blízkém domě obklopeném stromy.

Zmocnila se tě podivná nejistota a slabost, kterou jako by tvoje mysl přímo vítala a užívala si ji. Křik, který slyšeli všichni, hluboce rozezněl všechna zákoutí tvého vědomí i podvědomí a vyvolal ti před očima zmatený rej obrazů a vizí.

Jedinou z vidin, tu vůbec nejsilnější a nejnaléhavější, která ti roztřásla ruce a rty, sis dokázala zapamatovat - zbytek se rázem ztratil v hlubině zapomnění.
Ta vize reflektovala jediné: zmar, zkázu a pustošení. Naprostou pohromu pro celou zem. Sama ale nevíš, jak k ní má dojít a kdo ji vyvolá; a jestli je vůbec skutečná nebo je to jen vrtoch tvého mozku.

Chvíli se připravuji bránit nenadálému vpádu do mého podvědomí, když si všimnu, že skoro všichni odjíždějí. Útočník neútočník nasedám na koně (kterému se to buď nelíbí, nebo naopak velice líbí) a vyjíždím směrem, kam se vydali ostatní. S trochou štěstí se toho pocitu zbavím.

Měla jsem pravdu, stopy cizí mysli zmizely stejně jako obrysy stanů ještěrčího tábora, kde jsme ještě před chvílí postávali. Docela zajímavá změna.

Jedu stále někde uprostřed skupinky, když se před námi objeví jakýsi chrám obklopený stromy. Chvíli si prohlížím stavbu. Nepřijde mi nijak extra, ještě aby, stavíme podobné stavby. Je pravda, že na základech Staré rasy, ale stavíme.

[i]Nádhera. S tímhle se dokonce ani my nemůžeme srovnávat.[/i] je první, co mě napadne při pohledu dál za stavbu. I přes to, že jsou to jen ruiny, z města vyzařuje jakási energie, jakási stará moudrost. Dlouho si prohlížím celý obrys města, a vlastně bych si ho ještě dlouho prohlížela, nebýt toho čehosi. Zvuk, který "to" vydává a náhlá vlna pocitů mě donutí se v sedle sklonit a vlastně se až dotknout koňské šíje. Ještě chvíli se třesu, jenže nevím z čeho. Možná za to může ten obraz, ta vidina, ale kdo ví?

Pomalu sesedám a sahám pro meč. Chvíli s ním zápasím, než mi dojde, že bych s tou věcí ublížila tak maximálně sobě. Vrátím tedy zbraň na místo a místo ní si vezmu obyčejnou dýku a pomalu a co možná nejpotišej se vydávám do budovy, kde zmizel ten stín, nebo co to vlastně bylo. Nevím, ten okamžik byl příliš krátký.

"Já jsem... ehmm.... netykali jsme si, pane?" pousměji se chlapíkovi do zad.
"Ne že bych na tom nějak obzvlášť trvala, ale..."
Zčervenám.
Ještě, že to nevidí.
"To já jsem plácla nesmysl, že?" vyhrknu jako školačka.
Maska zcestovalé a ostřílené dámy, kterou se snažím nasazovat pro okolí, na okamžik spadne.

"Ano Lotko. Myslím, že od chvíle, kdy jsme se potkali, si tykáme."
Trochu se i zasměju nahlas, ale dobromyslně. Když vidím, že je v rozpacích, stočím raději konverzaci na původní téma.

"Chtěla si mi říct něco o sobě myslím..."

[i]Hnusné místo, jenom co je pravda. Do prasečí kundy, to nevypadá dobře. Je to hotovej labyrint. Stačí se rozdělit a můžem se rozloučit. Udržet skupinku těchhle individuí pohromadě dá zabrat, řekl bych.[/i]

Přitáhnu koni uzdu a nohama se zapřu o třmeny, když se mě to podivné zvíře chystá shodit.
"Přestaň!" vykřiknu a střihnu mui jednu přes uši. Kupodivu je pak ještě veselejší. To není kůň - to je svině.

Stín, který se mihne přes cestu, mne znepokojí. Bleskurychle tasím rapír; zastavím koně.
"Razaeli, vy jste tu nejstatečnější a nejlepší; jděte se tam podívat. Jdu hned za vámi."

[i]Moc se k tomu nemá. Dobrá, jdu sám.[/i]

Sesednu z koně a uzdu vrazím do ruky slečně Charlottě.
"Pohlídala byste mého koně, madam?"

Ve etřehu se pomalu blížím k místu, odkud jsem slyšel kvílení. Nespěchám, všechny smysly napjaté.
"Je tu někdo? Ozvěte se!"
Neumím si pomoct; ten zvuk, to kvílení, mi znělo lidsky. Co ale kurva byla ta mlha, která neměla s lidmi nic společného, to mi zůstane záhadou.
Cvičně seknu rapírem někam do prázdna. I mě přepadá nějaká podezřelá veselost.

"Jo, to chtěla," vykoktám trochu zaraženě.
"Ah... Promiň. Jsem trochu ve zmatku.
Do města jsem přijela, abych ... já totiž..."
[i]Kolik mu toho mám říct? Nejlepší lež je ta, ve které je půlka pravdy.[/i]
"Utekla jsem z domova. Ráda bych poznala svět. Nechci být nějakou rekvizitou, která ve správnou chvíli změní majitele."

Odmlčím se.
[i]Jestlipak se bude pídit dál?[/i]
Cesta ubíhá a náhle se všechno přestává monotónně pohybovat vpřed. Setrvačnost mne přilepí na záda toho milého chlapíka přede mnou.
Obratně chňapnu po uzdě, kterou mi hodil Loghaire, a čekám, co se bude dít dál.
Zvědavě se rozhlížím.