Mrazivá vyhlídka Nonsence & Pavettka 16. dubna 2011
„Opravdu jste si jistý tím, co chcete udělat?“ „Ano, jsem si jistý.“ „Víte, že je to nevratné a nemůžeme vám nic garantovat? Jste obeznámen s podmínkami?“ „Jsem.“ „V tom případě vás poprosím o podpis.“ Firma LIF - Life In The Future nebyla nadčasovou návrhářskou firmou bytů ani nábytku, nebyla velká, slavná ani bohatá a už vůbec nevlastnila stroj času. Seděl jsem ve skromně vybavené kanceláři a právě se chystal podepsat souhlas s mým zmražením. Přesně tak, za několik málo dnů se stanu kouskem mražené makrely. Tedy upřímně doufám, že se nikdo nerozhodne osmažit mě na másle, že jsem nenaletěl německému spolku kanibalů, ale jméno Phillip Stevenson nezní evropsky, samozřejmě, mohl si ho změnit, ale nemá modré oči, není blonďatý a přízvuk se zdá být v pořádku. „Nemůžeme vám nic garantovat.“ Ne, ještě nevěděli jak přivést své klienty znovu k životu, ale první fáze, jejich „usmrcování“, jim šla docela dobře. Kupodivu nebyli ani zas tak drazí. Třeba si myslíte, že jsem naletěl podvodníkům, kteří, když už mně neupečou, tak se mnou vypečou, sbalí prachy a moje tělo, syrové či nějak upravené zbaští... Třeba ryby nebo mravenci, ale já si zase říkám, že kdo neriskuje, málo žije, tedy... Chápete, jak to myslím. Copak vás nikdy nezajímalo, jak to bude na zemi vypadat za sto, pět set let? Jaké to bude, až začneme ve velkém stavět domy vysoké až do nebe? Jaké to asi bude, vstát ráno do práce, nasednout do svého vznášedla a poletovat nad krajinou? Co vesmír? Podaří se nám překonat vzdálenostní a časové bariéry, osídlíme sluneční soustavu? Nikdy jste nechtěli vědět, zda jsme ve vesmíru skutečně sami či nikoli? Jasně, pořád tady asi bude hlad, kriminalita a smrt, ráje se zřejmě jen tak nedočkáme, jenže je vyřešení těchto neduhů společnosti složitější než cestování časoprostorem? Co když je skutečně možné vytvořit harmonický svět, kde by každý žil rád? A myslím tím skutečně každý, právo na důstojný život i smrt, je to tak moc? Jsem blázen do fantasy a SF knih, vždycky jsem byl, ležel jsem se zavřenýma očima a snil, jak by to vypadalo, kdybych se mohl octnout v Pátém elementu, kdo bych byl, co bych dělal... Přemýšlel jsem, zda bych se mohl stát rytířem Jedi, temná strana mně nikdy nějak netáhla a ačkoli mám raději noc a černobílé fotky, horory mi vždycky naháněly hrůzu, ne nemohl bych být Sithem ani Harkonnenem. „Pane Bailey, posloucháte mě?“ „Prosím? Ale jistě, samozřejmě, poslouchám. Jen jsem se trochu zamyslel.“ „Koukáte takhle do prázdna už téměř dvacet minut, jste v pořádku?“ „Ale ano,“ odpověděl jsem s úsměvem. Už je to tak, jsem věčný snílek stále s hlavou v oblacích. „Omlouvám se.“ „Máte nějaké konkrétní datum, pro vaše...“ „Oživení?“ „Nerad používám tento termín, dávám přednost slovu probuzení.“ „Jen slova, pojmy, pokud s nimi umíte obratně zacházet, nemohou vás jen tak zranit nebo s vás dotknout.“ „Takže, dobrá... Ehm.“ „Máte pravdu, oživení zní divně, skoro si připadám jako nemrtvý, brr, studená zombie. Tak mně napadá, věříte na anděly?“ „Anděly? Asi ne, proč?“ „A co zombie?“ „Míříte tím někam?“ „Už brzy zamířím do mrazáku,“ ušklíbl jsem se s pohledem upřeným do okna. „Co se data týče, myslím, že moje narozeniny budou ideální.“ „A rok?“ „Copak už teď umíte...“ „Zatím ne, ale pracujeme na tom, a jsme blízko.“ „Och.“ „Takže?“ „Takže?“ „Ten rok...“ „Dva tisíce dvě stě dvacet dva.“ „Tak málo?“ Jeho hlas měl téměř zoufalý tón. Asi ještě nebyli tak blízko, jak tvrdil. „Pravda, to je málo. V tom případě,“ očička mu zasvítila, „dvacet tři, aby to nevypadalo tak, tak... víte, co myslím.“ „Začínám mít pocit, že si ze mě utahujete, opravdu to chcete podstoupit dobrovolně, nebyl jste přinucen lidmi z vašeho blízkého okolí, kteří vás začali nenávidět?“ „A když ano?“ „Máte přátele?“ „Všech klientů se ptáte na tyhle věci?“ „O čem si tak asi promluvím se smrtelně nemocnými nebo nechutně bohatými? Popřípadě obojím najednou.“ „Nemáte si kým povídat?“ „Do mého soukromí vám nic není...“ „A vám do mého ano? Jsem prostě další platící zákazník.“ Chvíli bylo ticho. Seděl zaražený v hlubokém křesle, mával papíry a díval se do stěny. Já, s očima upřenýma na pomalu se zklidňující město, myslel na všechny své známé, přátele a rodinu, na všechny, které nejspíš už nikdy neuvidím. Bylo mi trochu smutno. --- „Co pijete?“ „Vodku s ledem a citronem, ale jsem ochoten vypít to i bez citronu.“ --- „Došel led, jsi ochoten pít to bez ledu?“ „Mám snad jinou možnost?“ „Je tu někde vlastně ještě víno, ale... Ne, to bysme se asi pozvraceli, co?“ „Proč... proč mluvíš o víně?“ „To se pije bez ledu, ne?“ „Jo.“ „Dám si vodku bez ledu.“ „Tak jo.“ Upustil jsem na zem třetí prázdnou flašku. Phillip ležel s hlavou na stole a buď spal nebo byl mrtvý, bledý byl na to dost. Raději bych byl, kdyby jen spal, ale ne vždycky má člověk všechno, co chce. „Si mrtvý?!“ houknul jsem na něj. „Hmmmpf,“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Ai bych ti to neail... neradil. Nezapoeň, že to, že mě máš zabít.“ „Uat“ „Co?“ „Uspat!“ „No dyť jo.“ --- „Tys nikdy nechtěl vědět, jaké to asi je?“ „Co myslíš?“ „Otevřít oči a zjistit, že jsi v budoucnosti?“ Ležel jsem v boxu, který se nade mnou měl brzy uzavřít. Už brzy mi přestane bít srdce. Vypumpují mi krev, nahradí ji nějakým svinstvem a pak mě šoupnou do mrazáku ke všem ostatním zombie, bude ze mě mražená makrela. „Ale chtěl, jenže nejdřív je třeba sehnat pokusné králíky,“ zazubil se na mně. „Hajzle.“ „Tak jsi připraven?“ „Jsem!?“ „To se ptáš mně?“ „Tak dělej, než si to rozmyslím. Teď!“ XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX Závěr XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX Po tváři mi stékala voda, když jsem konečně přišel k sobě. Bolelo mě celé tělo, oči mě pálily a v ústech jsem měl vyschlo, ale přesto přese všechno jsem se mohl pohnout. Po chvíli zvykání si na bolest jsem se konečně začal soustředit na okolí. Ležel jsem v ohořelém rozbitém boxu, na kterém se daly vypozorovat tři písmena „L“, „I“ a „F“ a pod nimi už bylo o něco čitelněji napsáno „Tomas Bailey“. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se vysoukal ven, protože nohy mě vůbec nechtěly poslouchat. Znovu na mě dolehla vlna sebelítosti a vnitřního boje, protože ve zdi byla ohromná díra a pohled ven se podobal pohledu do krbu. Ovšem bez žáru. Mé nahé tělo se klepalo zimou a v očích se mi rodila další várka slz, takže načasování s otevřením dveří bylo jednoduše dokonalé. Přímo proti mně nestál nikdo jiný než Phillip Stevenson. Měl jen jiný oblek, fialové oči, kratší vlasy a dlouhé ostré kovové nehty. Podle toho, jak vytřeštil oči, bych řekl, že i on byl překvapený. „Tome?“ Na můj vkus to znělo až moc teskně. Přistoupil ke mně, drapl mě za ruku a táhl pryč. … Teprve poté, co jsem ze sebe vyzvracel poslední zbytky modrého tekutého slizoidního humusu, jsem se usadil proti Phillipovi a čekal jsem… chtěl jsem slyšet omluvu, výmluvu, vysvětlení, cokoliv. „Doba nám mírně pokročila.“ Začal… mimochodem, zmínil jsem se už o těch prodloužených zubech, kterých měl plnou pusu?! „Podle starého kalendáře je rok 2209, podle nového je rok 5. Probudil ses nám tedy trošku dříve, než bylo původně plánováno… co s tebou?“ Vyvalil jsem na něj bulvy. Když zjistil, že ze mě víc nedostane, pokračoval: „Naše společnost se trošičku rozrostla a přejmenovala se na OfE. Organs for Everyone. To víš, před pěti lety se objevila strašná degenerace lidstva. Orgány začaly kolabovat nebo mutovat. Už se jim nechtěla plnit jejich funkce a těla v boxech byla jediným zdrojem záchrany lidstva.“ Ne, to fakt zatraceně nevím! „Nevěděli jsme pořádně, jak vás probudit, ale věděli jsme, jak uvést do pohybu orgány. Celkově by mě zajímalo, jak to, že ses jen tak probudil. To mi ale asi nepovíš, viď?“ Jeho šelmovský úsměv se mi přestával líbit. S láskou jsem vzpomínal na vodku bez ledu a říkal si, kde je jí teď asi konec… A zas jsem čekal. Tentokrát na to, co se mnou ten sadista udělá. Moje iluze se bortily. Jediové neexistují. Vetřelci jo. Tohle byla Ripleyová v mužským. … Za chvíli jsem ležel upoután na lůžko. Nedobrovolně. A ten hajzl mě zase nechal čekat. Společností mi byl jen tlukot vlastního srdce. Zastesklo se mi po rodině a přátelích… Phillip se vrátil asi tak za čtvrt hodiny s drobnou krabičkou a taškou. Z tašky vytáhnul podivnou hůlku, kterou mi lehce přejel nad spánkem, až pozdě mi došlo, že je to moderní obdoba skalpelu. Následně do mě narval nějaké drátky, nezapomněl si u toho samozřejmě povzdychnout, a ty napojil do té krabičky… … Probudil jsem se, v ústech jsem měl sucho, v ruce zabodnutou kapačku s nápisem „LIF“ a tělo mi příjemně rozmasírovávala vibrační masáž. Vedle mě seděl chlap v doktorském plášti a sledoval 4D projekci mého těla nade mnou. Ještě si nevšiml, že jsem se probudil. V hlavě jsem měl takové to tupé prázdno, ale uvnitř mnou spolu s poryvy vibrací cloumal nevysvětlitelný a šílený vztek…

Názory a komentáře ( 0 /19 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Bakhita	1
Calisto	1
Eriu.Anellien	1
Guner	2
Kanyapi	1
Khargarwargonsu	2
Konila	1
Lutus	1
Rohi	2
Teatria	1
Trym	2
Vraashar	2
Zarabeth	1