Thorn de Tokk Shadow 22. listopadu 2005
Kdo z vás někdy nepřemýšlel nad tím, že je adoptovaným synem a že jej pro to nemá nikdo rád? Kdo z vás si nepřál někdy poznat své pravé rodiče a dobrat se, proč Vás odložili? Já si tuto otázku pokládám od svých deseti let, kdy jsem se to dozvěděl. Moje ‚matka‘ mě našla před dveřmi jedné hospůdky zvané Zlomené srdce, na pokraji jedné vesničky zvané Croom. Našla mě zabaleného do přikrývek a jediným vodítkem mého původu je malý zlatý přívěšek ve tvaru draka na jemném řetízku, který, jak jsem později zjistil, je z mithrilu a který mám stále na krku a nikomu se ještě nepovedlo mi jej sundat. Když mě našli, tak jsem byl celkem normální dítě, zdravé a silné pro přežití v těžkých dobách. Bylo mi asi něco kolem dvou měsíců. Dostal jsem jméno Tokk. Jediná vada, kterou jsem měl, byly mé uši. Byly trochu odlišné od uší jiných dětí mého věku, které ve vesnici žily.Byly to elfí uši. A taky mi rostly husté černé vlasy. Ale kdo kdy viděl elfa s černými vlasy? Patřím do rodiny prvorozených, kteří byli uznávaní široko daleko pro svou moudrost a magické schopnosti. Avšak moje vlasy mě stavěly do stínu civilizace. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, lidé se na mě pohrdavě koukali a pomoci a porozumění se mi nedostávalo ani od lidí, kteří mi měli býti rodiči. A byla ještě jedna věc, která byla oproti elfímu rodu nepochopitelná a udivující. Má fyzická zdatnost už v mých šesti letech převyšovala lecjakého udatného farmáře. Všichni se mě stranili a já trávil všechen svůj volný čas o samotě. Tedy ne tak úplně. Našel jsem zálibu v šermování. Chodíval jsem do lesa a tam jsem trénoval na panákovi ze dřeva. A tak plynuly léta a ve mně se hromadil vztek na lidi kolem mě a čím dál víc jsem toužil po tom, abych poznal své pravé rodiče, doufaje, že i když mě opustili, tak mě stále ještě budou chtít přijmout zpět do rodiny. A tak jsem si jednoho dne v mých šestnácti letech šel sbalit věci do staré torny, kterou jsem našel na půdě, a chtěl se vydat na cestu. Avšak něco ve mně mi říkalo, abych se svým odchodem tak moc nepospíchal. Šel jsem se tedy prozatím jen projít do města, abych mohl relaxovat a přemýšlet nad směrem, kterým se vydám. Můj starý a rzí prolezlý meč se mi houpal u pasu a dával mi pocit bezpečí. Najednou mi cestu zahradil stařec v červené kápi se stříbrným lemováním. Udiveně jsem uskočil a tasil meč. Jak se mi mohlo povést si jej nepovšimnout. Tak výrazná barva snad musí být v lese vidět na sto sáhů. Asi jsem byl hodně zamyšlený. Prohlížel jsem si onoho nezvaného pocestného. Kápě mu zakrývala celé tělo, do obličeje nešlo vidět a spodní lem tahal za sebou po zemi. Bylo na něm něco znepokojivého a tajuplného. „Buď pozdraven, Thorne,“ oslovil mě tajemný muž ještě tajemnějším hlasem, z něhož šlo poznat, že jde o někoho velmi starého a moudrého. „Nebudu se bavit s nikým, komu nemohu pohlédnout do očí,“ odpověděl jsem. „Podle tvých slov je vidět, že jsi hoden být synem svého otce.“ „Ty jej znáš? Řekni, kde ho najdu.“ „To není podstatné. Zatím nepátrej po minulosti, ale hleď do budoucna. Musíš toho ještě hodně vykonat a prožít, abys byl připraven na celou pravdu o svém původu. Tenhle okamžik je pro tebe dosti důležitý. Mám pro tebe něco, co se ti bude hodně líbit. Je to odkaz tvého otce a byl jsem pověřen, abych ti ho předal, pokud se rozhodneš postavit na vlastní nohy.“ Vytáhl něco dlouhého, zabaleného do černé látky, poklekl a podal mi to. Dychtivě jsem po tom sáhl. Samotná váha oné věci byla zajímavá. Podle tvaru by to měl být jakýsi zvláštní meč, ale jeho hmotnost se mi nezdála. Byl lehoučký jako pírko. Rozbalil jsem plátno a k mému údivu se pod ním schovávaly dvě šavle. Byly ukovány ze zvláštního černého kovu. Záštity tvořily podle všeho vždy dvě klíční kosti, jílec byl potažen černě zbarvenou lidskou kůží, hruška byla kovová, zvláštního tvaru a byli na ni vyryty zvláštní ornamenty a čepele, ty byly nejpodivuhodnější. Černá ocel se ve světle matně leskla a každá měla kolem sebe nepatrnou magickou záři. Jedna šavle zářila temně modře a druhá byla rudá jako krev nebo plameny. Muž v kápi povstal a podal mi ještě něco. Malou, asi třicet coulů velkou sošku zobrazující postavu v černé kápi v tureckém sedu a v rukou třímala asi pět coulů veliký černý diamant. S podivem jsem si prohlížel věci, které mi onen muž dal, a přemýšlel jsem, jestli to není jen sen. Nebyl. Muž stál přede mnou s rukama překříženými na prsou a kochal se mým zmatením. Pak se beze slova otočil a odcházel. „Co je to všechno za věci? Co s nimi mám dělat? Kdo je mým otcem? Jak ho najdu? A kdo je mou matkou?“ Muž se ani neotočil. Šel dále a jen odpověděl: „Vše se dozvíš v ten pravý čas. Jen nezapomeň být sám sebou.“ Tak, jak se zjevil, tak taky zmizel a nikdy jsem ho už neviděl. Vyzkoušel jsem si své nové zbraně. Byly opravdu mistrovsky udělané. Zabalil jsem je zpět do plátna a vydal se domů, abych si posbíral zbytek věcí na cestu. Tam jsem oznámil, že se vydávám do světa hledat své pravé rodiče. ‚Matka‘ měla slzy na krajíčku, ale ‚otec‘ už hořel touhou, abych byl pryč co nejdříve. Šel jsem si do svého pokoje posbírat věci a ze staré truhly na půdě jsem vyndal dva kusy černé kůže, sešil je na okrajích a přidělal k nim pásek a upevnil si jej na záda. Tak vznikla provizorní pouzdra na nové zbraně. Starý meč jsem nechal opřený o zeď a sošku jsem pečlivě zabalil do plátna, aby se nerozbila, a uložil do torny. Sešel jsem dolů, abych se rozloučil s rodiči. Matka mi dala na cestu nějaké jídlo. Otec si všiml, že mi zpoza ramen vyčnívá něco, co nezná, a než jsem se stačil nadát, tak už jednu šavli držel v ruce a s podivným leskem v očích si ji prohlížel. Požádal jsem jej, aby mi ji vrátil, a on řekl, že ne a že mu mám dát i tu druhou. Prý to bude jeho odměna za to, že mě tady celou dobu trpěl a živil. V ten okamžik se mi před očima zatemnělo a zachvátil mě nevídaný vztek. Tasil jsem druhou šavli a jemným vodorovným pohybem jsem mu otevřel břišní dutinu. Nevěřícně se na mě podíval, ale už nestačil nic říct. Podlaha se zbarvila směsicí krve a vnitřností a jeho bezvládné tělo se svalilo s tupou ranou na zem. V tu chvíli jsem za sebou uslyšel příšerný panický jekot. Kolem mého ramene vzduchem prosvištěl nemotorně hozený nůž. Instinktivně jsem se otočil a šavlí udělal výpad. Věděl jsem sice, kdo je za mnou, ale něco v mém nitru mě nutilo, abych to udělal. Vytáhl jsem šavli matce z těla a ta se beze slova svezla na podlahu. Něco se ve mně zlomilo. Něco, co jsem v sobě dusil celých svých šestnáct let, se teď dostalo na povrch a nutilo mě dělat věci, které jsem nechtěl. Ale abych pravdu přiznal, tak se mi to líbilo. Konečně jsem nabral odvahu a hlavně chuť se všem pomstít za to, co mi doteď dělali, a vrátit jim to i s něčím navíc. Sebral jsem z otcovy ruky druhou šavli, na záda si nahodil tornu, posbíral všechny peníze, které jsem věděl, že mají rodiče ukryté, a vyšel na ulici. Začínalo se smrákat, ale to mi nevadilo. Ještě jsem neopouštěl vesnici. Ještě tady toho musím hodně vykonat. Svítalo. Pomalu jsem odcházel po cestě vedoucí k přístavnímu městu Turon a za zády nechal ohromnou záři vycházející z velikého ohniště, jež se z vesnice stalo. Neměl jsem s nikým slitování. Od té doby nebyl nikdo, koho bych znal, anebo spíše kdo by znal mě. Nikdo nezůstal naživu. Ale já jsem měl budoucnost dobře zajištěnou. V torně jsem měl dost peněz na to, abych si pořídil svůj vlastní dům někde ve větším městě a žil si tam nějakou dobu jako boháč. Na sobě jsem měl to nejlepší oblečení, jaké jsem ve vesnici našel, a přes ramena tmavě zelený plášť, který dávno dostal od elfů starosta. Přece jen, teď už ho nejspíš potřebovat nebude. Po týdnu jsem konečně dorazil k bráně města. Strážní mě beze slov pustili dovnitř a já si to zamířil hned do té nejlepší hospody, jakou tam měli. Měl jsem v úmyslu si najít nějakou práci a hlavně najít někoho, kdo by mi konečně ukázal, jak pořádně zacházet s mečem. A tak začal můj profesionální výcvik. Ráno jsem chodil na cvičiště, odpoledne pátral po svém otci a po večerech jsem pracoval jako vyhazovač v hospodě. Seznámil jsem se s jedním elfím knihovníkem Pronitredem a ten mi pomáhal v mém pátrání. Knihovna byla obrovská budova bez oken a jen s jedinými dveřmi. Měla podle všeho čtyři patra, ale nemohl jsem se dostat nikam jinam než do prvního. Jednou jsem Pronitredovi ukázal svůj přívěšek a jeho přístup ke mně se změnil. Od té doby jsem měl pocit, jako by mě měl v úctě. Jako by přede mnou něco tajil. Jako by o mých rodičích věděl něco, co ho děsí, anebo jimi opovrhuje, ale nemůže si dovolit to dát najevo. Pak mi jednou řekl, že se mohu jít podívat do jednoho z horních pater, ale nesmím tam nic poškodit nebo dokonce se pokusit ukrást. A tak mě odvedl do vyššího patra. Odemkl dveře a přede mnou se otevřel nevídaný pohled. Celá místnost byla obkládaná zlatem a v ní byly rozmístěny různé podstavce s jednotlivými knihami. Pronitred mě tam nechal o samotě a já se vrhl dychtivě po první knize. Byla to kniha, která popisovala různé bojové taktiky. Odložil jsem ji a šel se podívat k dalšímu podstavci. Takže celé toto patro obsahovalo knihy zabývající se bojovým uměním a vojenskými taktikami. Pročítal jsem jednotlivé knihy jen po kouscích a pomalu se dostával hlouběji a hlouběji do nitra místnosti. Dal bych krk na to, že zvenku byla ta budova menší. Asi zde byla nějaká magie, která ji dělala větší. Asi po šesti hodinách jsem se konečně dobral ke konci místnosti. Teprve teď jsem si uvědomil, že zvenku vlastně neměla žádná okna, tak jak to, že sem proudí sluneční svit? Co je to za magii, která toto dokázala? Podíval jsem se nad sebe a viděl, jak se u stropu posunuje zároveň se mnou malé slunce. Jeho záře byla chladná, ale přesto intenzivní. „Co je tohle za místo?“ opakoval jsem si pořád a nakonec jsem se vzdal myšlenky, že bych tuto záhadu vyřešil, a jal jsem se dále pročítat knihy. Mou pozornost však upoutala kniha v černé kůži. Nebyla na žádném kamenném podstavci jako ostatní, ale držely ji v rukou dvě kostry, stojící proti sobě. Na zdi a nad nimi byl nápis. Přiblížil jsem se a sáhl po knize. Najednou se po místnosti začaly ozývat podivné hlasy. Byly dva a dohadovaly se mezi sebou, jestli mě zabít, nebo ne. Byly to hlasy oněch kostlivců. Teprve teď jsem si všiml, že ani jedna kostra nemá klíční kosti a že jejich prázdné oční důlky žhnou jasným světlem. Jedné žhnuly temně modře a druhé rudě. Dohadování ustalo a obě kostry na mě otočily své lebky. Jedna z nich promluvila hlasem temnějším než sama smrt. „Buď pozdraven, Thorne, synu Tarinův. Nečekaly jsme tě tak brzy. Myslíš si, že jsi připraven na to, co ti chceme nabídnout?“ „Záleží na tom, co to má být, ale jsem připraven vždy a na vše.“ „Dobrá. Pak tedy přistup blíž a převezmi si celoživotní dílo tvého otce.“ „Celoživotní dílo? On už nežije? Kde najdu alespoň jeho hrob? A žije ještě moje matka?“ „Žijí oba, ale ještě nepřišel čas, aby ses s nimi setkal.“ „A tu knihu si mohu vzít?“ „Jistě. Je tvoje,“ řekla jedna z koster a podala mi ji. „Ale Promitred mi řekl, že nesmím brát žádnou knihu.“ „Tato kniha není pod jeho ochranou, ale pod Tarinovou a jeho slovo má vyšší váhu.“ „A kdy se s rodiči setkám?“ „Až bude čas, tak si tě najde sám.“ S těmito slovy se kostry rozpadly v prach. Teď jsem si konečně mohl prohlédnout knihu z blízka. Obal byl z té samé černé kůže, jako byla na jílcích šavlí. Nebyl na ní žádný text, jen nějaký ornament znázorňující lebku se zkříženými hnáty uprostřed pentagramu, a byla opatřena zámkem. Šel jsem se tedy zeptat Pronitreda, jestli neví, co to všechno mělo znamenat. Našel jsem ho, jak sedí u svého stolu dole v hlavní místnosti, pročítá si nějakou starou knihu a dělá si na kus pergamenu zápisky. „Pronitrede, co ty víš o těch kostlivcích s knihou v černé kůži?“ zeptal jsem se ho. „Skoro nic. Objevili se tu před několika lety a nikomu se ještě nepovedlo tu knihu získat, natož otevřít. Skoro každý, kdo se o to pokusil, přišel o život. Proč se ptáš?“ „Protože já ji mám u sebe. Dali mi ji sami.“ Pronitred se na mě podíval s hrůzou v očích. „Takže je to pravda. Jsi Tarinův syn. Pak tedy náleží tobě a nikomu jinému. Nezapomeň, že bude pro tebe nejlepší, když se nikdo nedozví, že ji máš, a nikdo kromě tebe ji nesmí číst.“ „Ty znáš mého otce? Kdo to je a proč mi to všechno nechal?“ „Neboj, na všechno se dozvíš odpověď, ale až přijde čas. Prozatím mi to tady pohlídej, potřebuji si něco zařídit,“ řekl rozklepaným hlasem bojícího se starého muže a odešel. Položil jsem si knihu na stůl. Byla překrásná a něco v mé mysli mi říkalo, že skrývá v sobě veliké tajemství a ještě větší nebezpečí. Přemýšlel jsem, jak ji otevřít, ale nic mě nenapadalo. Nikde jsem neviděl žádný otvor pro klíč. Tak jsem ji dal do torny a vydal se pomalu do hospody, kde jsem po večerech pracoval. Peníze pomalu, ale jistě ubývaly, a tak jsem se rozhodl, že se vydám někde na cestu za dobrodružstvím. Dokonce jsem potkal družinku mladých dobrodruhů, kteří se snažili zjistit něco o Croomu. Nevím ale, jak mohli přijít na mě. Vždyť nikdo nepřežil. Každopádně mě nikdo z nich z ničeho neobvinil a já jsem dost inteligentní na to, abych se neprořekl. A tak jsem se zároveň s nimi vydal zpět do své rodné vesnice, která už nikdy neměla být znovu postavena, ale jak jsem se doslechl, tak se nějaký opovážlivý nekromant chtěl něčím zveřejnit, a tak dnem i nocí pracovali na stavbě kostlivci. Tomu musím zabránit. Nikdo nebude znovu stavět tuto chátru vzpomínek a už vůbec nebude oživovat nikoho, o kom jsem rozhodl, že si život nezaslouží… … Ksakru, co se to se mnou děje? Takovéhle myšlenky jsou u mě čím dál častější. Od doby, co jsem se pomstil vesnici, je na mně něco divného. Navenek to sice nejde poznat, ale já vím, že už nejsem ten zamlklý a zdrženlivý Thorn, jako jsem býval. Už si od nikoho nikdy nenechám poroučet ani kázat, co smím a co ne. Teď už ne. Teď je mým cílem najít svého otce a matku a nikdo mi v tom nezabrání. Ale ještě nenadešel ten správný okamžik, takže prozatím se mohu bavit nad lidskou primitivností, zranitelností a celkovou ubohostí. Je až zarážející, co všechno je člověk ochoten udělat, čemu všemu se podrobit a jak hluboko dokáže klesnout na cti, když se o něco snaží a ono mu to nejde. Takového počínání bych se já nikdy nemohl dopustit. Já vím, že jsem něco víc a že mám větší možnosti než ta ubohá chátra, která si říká ČLOVĚK. Vždyť většina z nich umírá stářím dřív, než vůbec dospějí. Co pak za svůj život dokáží udělat? Nic. Nic než ničit svou zem. Pche, lidé. V mých očích nejsou nic. Je to verbež světa. Já jsem Thorn de Tokk. A kdo je víc?... Blížíme se pomalým krokem k Croomu, Už z dálky jde vidět slabý pohyb po vesnici. Je to pohyb bez života. Celá vesnice se hemží bílými vyzáblými postavami. Jak přicházíme blíže a blíže, jdou poznávat detaily pracantů. Je to opravdu nechutný pohled na spálené kostry. A nejhorší na tom je, že všichni mi byli za život něčím blízcí. Přicházíme do vesnice a každou chvíli očekáváme, že na nás zaútočí… ... Procházel jsem městem, když tu jsem uviděl člověka podobného vzhledu jako já. Už párkrát se mi stalo, že jsem byl na ulici osloven neznámým člověkem a on se hrozne vztekal, že ho neznám. Nazval mě podvodníkem a někdy ještě hůř. Na takové věci už jsem si zvykal, ale to, že jsem onoho dvojníka potkal, mi málem vyrazilo dech. Nečekal jsem že může někdy existovat taková podoba. Jediný viditelný rozdíl mezi námi byl znatelný až po bližším prozkoumání. Na první pohled si jej laik nevšimne. Bylo na něm oproti mně něco jiného. Nebyl elfího rodu jako já, ale byl obyčejný člověk. A to mě na něm nejvíce zaráželo. Kdyby byl elf, tak bych onu podobu pochopil, neboť stále ještě nevím nic o svém původu a ani o rodičích. Kdyby byl elf, tak bych i uvěřil, že je to mé dvojče. Takhle jsem byl ale postaven před záhadu, která mi pak hodně dlouho nedala spát. Začal jsem si o onom člověku zjišťovat informace a dosti mě překvapilo, že jsem se při jeho sledování dostal do zlodějského podsvětí zdejšího města. Informace o jeho minulosti mě však překvapily ještě více. Tak jako já i on neznal své pravé rodiče. Jediné, co o nich věděl, byly kusé informace od jeho opatrovníků, kteří jej dostali od jakéhosi neznámého poutníka v červené kápi. Podle popisu, který jsem si později zjistil, se nejspíš jednalo o toho samého muže, který mě před pár lety navštívil a dal mi odkaz mého otce. A byla na něm ještě jedna věc, která mě znepokojovala. Vlastnil už od narození amulet ve tvaru zkřížených dýk. Seznámil jsem se s ním a když byl decentně přilitý, tak se mi svěřil, že jej má nejspíš od svých pravých rodičů a že se ještě nikomu nepovedlo mu jej sundat. Jmenoval se Turon de Tokk. To mě utvrdilo v přesvědčení, že se opravdu jedná o mého sourozence. Hledal tak jak já jakékoliv informace o rodičích a nemohl jsem dopustit, aby je našel dříve než můj bratr, ale co… naštěstí nevěděl o nic víc než já, tak jak jsem ho jednou doprovázel z hospody domů, neboť nebyl schopen sám ujít ani pět sáhů, jsem ho odvedl do jedné z temných uliček a chystal se ho zabít. Avšak něco mně neznámého mi zakázalo to provést. Byl jsem z toho zoufalý. Jakýkoliv pokus obrat ho o jeho bídný život skončil fiaskem. Nemohl jsem dělat nic jiného, než se smířit s faktem, že je to můj bratr a že nás k sobě váže pouto silnější než já sám. A tak jsem mu řekl svůj příběh a tak jako kdysi mně, i jemu to vyrazilo dech. Byl v rozpacích, ale časem se s tímto faktem smířil a začali jsme se o nabyté informace dělit… Jednou mi řekl, že našel stopu vedoucí k našemu otci v jednom zapomenutém hradě asi čtrnáct dní cesty od města. Vydal se tam ale beze mě, neboť já jsem se musel připravovat na jeden turnaj v šermu, který pořádal sám král. Vydal se tam sám a já toho doteď lituji. Kdybych šel tenkrát s ním, mohl stále ještě žít. Vydal se tam totiž s jednou kolem se potulující družinou a ta se očividně rozhodla, že se o nic nehodlá dělit. Našli tam jeden pergamen a Turon o něm věděl, že obsahuje informace týkající se našeho otce a jeho činů. Nechtěl žádné poklady ani nic jiného. Chtěl jen ten svitek, abychom se mohli dovědět něco víc o svém původu. Avšak ona družinka byla jiného názoru. Mysleli si nejspíš, že svitek obsahuje nějaké mocné kouzlo. Nedali mu ho a když se jej pokusil sebrat jednomu členovi, tak ho chladnokrevně zabili. Sice s sebou vzal i dva členy té jejich posměšné družinky, ale život mu to nevrátí. Alespoň zemřel v boji a s dobrým pocitem částečné pomsty. Rozhodl jsem se, že jeho dílo dokonám a pomstím smrt svého bratra. Nechal jsem si kouzlem změnit podobu a vydal se do hospody, kde holdovali po ‚zdařené akci‘. To však ještě nikdo z nich netušil, že nadešla jejich poslední hodinka. Dostal jsem se do jejich přízně, zval je na pivo a povídal si s nimi… co asi muselo všechno proběhnout hlavou jejich samozvanému vůdci, když jsem ze sebe sejmul kouzlo a přiložil mu na krk dýku. Byl to krásný pocit, když jeho hrdlem projelo ostří tak jemně jako nažhavený nůž čerstvým máslem. Ten, kdo nikdy neokusí ten pocit moci nad životem jiných, nikdy nepochopí, co se se mnou v tu chvíli dělo. Stalo se ze mě zabíjející monstrum. Vytáhl jsem své dvě šavle a začal provádět seky, při kterých vznikalo nebeské dílo. Po chviličce už bylo asi pět členů družiny na zemi a ti z nich, co nestihli umřít hned při zásahu, se modlili ke svým zvráceným bohům, aby ukončili jejich trápení. A já pokračoval ve své krvavé mstě dále. Postavil se přede mě nějaký pobuda s naleštěným mečem v ruce. Šlo na něm vidět, že jej drží snad poprvé v životě v ruce. V jeho postoji nebyla ani kapka sebedůvěry a umu. Pousmál jsem se a švihl. Nevím, co jsem udělal špatně, ale najednou se mi zatmělo před očima. Ucítil jsem náraz do zad. Velký a tupý. Necítil jsem žádnou bolest, a tak jsem se chystal onoho troufalce, který nejspíš stále stál za mnou, potrestat. Otočil jsem se a k mému údivu a zároveň pochopení jsem uviděl postaršího muže v bílé kápi zdobené plamennými motivy. Byl drobné postavy a v ruce držel jakousi hůl. Můj tázavý pohled byl oplacen škodolibým posměškem. Teprve teď jsem ucítil jakousi palčivou bolest v břiše. Podíval jsem se tady co se stalo. Mou touhu po pomstě najednou vystřídal pocit bezmoci a následně vzteku. Velkou rychlostí mě opouštěly síly. Upustil jsem na podlahu zbraně a popadl se za břicho. Intenzivní bolest se nedala snést. Oči se mi plnily slzami. Pomalu, ale jistě jsem se skácel k zemi. Poslední, co jsem vnímal, byl smích onoho čaroděje, jak se sklání nad mým tělem. Nad tělem, jež má v břiše propálenou obrovskou díru. Nad tělem ubožáka, který si o sobě myslel, že je nepřemožitelný. S posměchem kopl do mrtvého těla a odplivl si… Hlasy. Všude kolem mě byly hlasy. Otevřel jsem oči a hned jsem je raději zavřel. Kde jsem to byl? Všude kolem mě poletovali duchové a dohadovali se. Postavil jsem se a ke svému údivu zjistil, že se ze mě stal jeden z nich. Byl jsem na úpatí obrovského kopce. Kopce, jehož vrchol mi byl v nedohlednu. Byl poset obrovským množstvím duchů, jejichž jediný cíl byl dostat se výš a výš. Snažili se dostat na vrchol, ale neměli dost sil. A tak záviděli a pořvávali na ty, co byli výš. Měl jsem strašné nutkání se dostat na vrchol. Sebral jsem veškerou odvahu a vydal se kolmo rovnou k vrcholu. S údivem jsem zjišťoval, že mi stoupání nedělá žádné problémy. Za sebou jsem slyšel klení a nadávky těch, co se z mně záhadných důvodů nemohli dostat ani o coul výše. Bylo mi jich najednou líto, ale zároveň jsem byl rád, že tam s nimi nemusím naříkat. Poznal jsem totiž mezi nimi i pár lidí, které jsem kdysi poznal anebo zabil. V jednom úseku jsem dokonce prošel kolem své matky, co mě vychovávala. Šel jsem tedy dále a doufal, že někde najdu vysvětlení pro ten sen, který se mi právě zdá. Procházel jsem kolem tisíců a tisíců bídných duší, které na mě volaly a chtěly, abych šel s nimi. Nevím, jak dlouho jsem šel. Bylo to strašně namáhavé. Čím jsem byl blíže vrcholu, tím se mi šlo hůř a hůř. Ale zároveň jsem potkával méně a méně duší. Už nebyli tak ubozí, aby žadonili o pomoc. Byli smířeni se svým osudem a s tím, že se dále už nikdy nedostanou. Čekal jsem, že za nějaký čas na tom budu stejně. Sil mi docházelo a už jsem ani neměl chuť pokračovat. Sedl jsem si na zem a přemýšlel jsem, jestli je to sen, a pokud ne, tak kam jsem se to dostal… ... Svítá. Konečně zase po dlouhé době vidím onen krásný zlatavý kotouč vycházející nad obzor zátoky. Byla to pro mě muka, jen tak bezvládně sedět a poslouchat, jak se vlny rozbíjejí o skalnaté útesy. Už mě omrzel zpěv ptáků a svištění větru. Jediné, co mě neomrzelo, byl hlas oné mladé dívky, která se o mě celou tu dobu starala. A teď bylo vše zase jako při starém. Mé oči se uzdravily a v noci jsem si už z nervozity sundal obvazy. Usínal jsem s příjemným pocitem tmy kolem sebe. Ale nebyla to už ona temná všudypřítomná tma, ale nádherná noční tma, v níž jsem konečně mohl rozeznávat obrysy jednotlivého vybavení srubu. Těšil jsem se na ráno, až se konečně budu moci porozhlédnout po místě, kde jsem strávil posledních pár týdnů slepoty. Těšil jsem se na to, až uvidím majitelku onoho mladého, milého a tajemného hlasu. Chtěl jsem pohlédnout do očí, uvidět její vlasy vlající za ranního vánku, spatřit jistě smyslné rty, jež vydávaly takový nádherný zvuk, jako je líbezná řeč mladé ženy. Svítá a já stojím na okraji útesu. V ruce třímám sněhově bílý obvaz, jenž ještě nedávno pomáhal mým očím proti ostrému světlu. Stojím na okraji útesu a prosím bohy, aby mi ukázali cestu, kterou se odebrala Elonia. Němě je prosím, aby mi řekli, kde je anebo proč odešla. Chci vidět dívku, do níž jsem se bezhlavě zamiloval. V zoufalství a v naději je prosím, aby mi odebrali zrak za cenu, že její hlas opět uslyším… Často se v noci probouzím. Mívám noční můry a to mě děsí nejvíce. Kdybych viděl obličeje všech těch lidí a tvorů, jež jsem ve své víře zabil či umučil, nehnulo by to se mnou. Já však mám sny bez obrazu. Temné a chladné jako těch pár týdnů, kdy mi můj zrak nesloužil. Nevím, co si o těchto snech mám myslet. Začíná tak nádherně – opět slyším onen líbezný hlas, jenž naplňuje mé srdce láskou a teplem slunečního svitu. Avšak jakmile sundám obvazy bránící mi pohlédnout Elonii do tváře, probudím se. Je to již několik let, co jsem její hlas slyšel naposledy, ale stále někde ve mně dřímá touha jej opět uslyšet. Již několik let cestuji od města k městu a hledám svou královnu, jejíž hlas mi ukradl srdce i klidný spánek. Myslím na ni, kudy chodím, a dokonce se mi někdy stává, že když protínám hrdlo svému protivníkovi, vyvstane mi v mysli myšlenka, co by na to Elonie řekla, kdyby toto mé počínání viděla. Nic mi však nezabrání v mém hledání a neustanu, dokud ji nenajdu, i kdybych měl vyvraždit celý svět. Její hlas poznám kdekoli a kdykoli. Dokonce jsem se i zapřísáhl, že pokud ji najdu, ukončím své putování po světě a zanechám onoho chladnokrevného zabíjení. Zanechám jediného potěšení, které mě několik desetiletí udržuje při smyslech a jež mi dává sílu a chuť žít dále. Hlavně, abych ji našel…

Názory a komentáře ( 0 /19 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
Antolog	2
Bakendrid	2
Divac	3
DonSimon	2
Drako	1
Elfiperi	1
Extremer	4
Ferro_the_King	2
Heldret	2
Hunter	2
Christopher	1
Jajulena	2
Jakub.s	2
Jase	1
Jon	3
Kanyapi	2
Kosi..	1
Liep	1
Lutus	1
Mennolly	3
Milwa	1
Mofik	2
Mystic	1
Nefer	2
Nevyn	1
Perilan	2
RickDevon	2
Systy	3
Tiefling	1
Toxic	1
Trpasle	3
Tufak	2
Vexar	1
Vossy	3
Wessna	1
Winitar	2
Worra	2
Zarabeth	3
Zekeasakur	1
Zyr	1