Časokazci Petwald 20. října 2014
„Byl to tedy otec,“ dával se slyšet mladý hlas. „Syn,“ oponoval mu jiný, o nic starší. „Jeho existence se nikdy neprokázala,“ ozval se opět první. „Tvrdíš, že to všechno mohl dokázat poloslepý sedmdesátiletý stařec?“ V hlase odpůrce je slyšet zřetelné opovržení. „Máš představu, kolik byl průměrný věk obyvatel ve středověku? A válečníků zvlášť?“ „Výjimky jsou zdokumentované a on rozhodně nebyl osobnost, na kterou se vztahovala běžná měřítka,“ nevzdával se protivník.       Spor obou mých přátel ještě z gymnázia, Pavla a Kamila, nyní čerstvých studentů druhého ročníku filozofické fakulty Univerzity Karlovy trval již přes dvacet minut a já začal ztrácet trpělivost. A nejen proto, že mým oborem byly chronomatické volné částice zkoumané na ČVÚT a věk slavného jednookého vůdce husitů Jana Žižky mi přišel v porovnání s činy, které údajně vykonal, zcela nevýznamný.       „Tak co se na toho vašeho Honzu podívat blíž?“ navrhl jsem polohlasně, odmáčkl klávesovou zkratku pro pauzu a zvedl hlavu od počítače s Diablem LXIII. „Jsou prázdniny a měli bychom podniknout něco dobrodružnějšího jak týden v Moři klidu na Měsíci.“ „Jestli máš po ruce funkční stroj času, jdu do toho,“ ušklíbl se na mě tmavovlasý Pavel. „Ano,“ usmál jsem se vítězoslavně, „Zaparkovaný dole v garáži. V loňském létě jsem s ním navštívil pradědu Jardu v Liptákově v roce 1909 a společně jsme ho vylepšili, takže se teď dostane i tisíc let zpátky. Když mi trochu pomůžete dát ho do pucu, do dvou, tří dnů bychom mohli odstartovat. Napadá vás nějaké konkrétní datum?“ odmlčel jsem se a narovnal. Pavel se hlasitě rozesmál.       „Dneska je třetí červenec,“ svraštil poté brunet malinko obočí, „a 14-tého uplyne 600 let od bitvy na Vítkově, tak co zdokumentovat, jak to tehdy skutečně proběhlo?“ navrhl s pohledem upřeným na světlovlasého Kamila. „Kluci, neblázněte, víte, že cesty časem bez licence jsou nezákonné,“ namítl křehký blondýnek, ale v očích mu bylo znát, že už je drápkem chycený, „mohli by nás nejen vylít ze školy, ale třeba i zavřít do basy až na Neptunu.“ „Správný vědec dá za výzkum i život,“ poškádlil ho Pavel, „tebe neláká vidět, jak se tehdy skutečně žilo? Nejen trojrozměrnou simulaci či holovizní dokument?“ „Ale co následný časový paradox, kdyby nás snad někdo viděl?“ již poněkud ochable namítl Kamil. „Klídek, kámo,“ utnul jsem ho, nežli stačil víc nabrat dech, „přenesu nás nejprve vysoko nad bojiště a než sestoupíme níž, zamaskuji jako obyčejný mrak. Nebudeme dělat víc, než pozorovat a dokumentovat. A i kdyby si nás domorodci všimli, pochází snad ze středověku málo svědectví o neobvyklých úkazech a zjevení? Tak, co bych měl o tomto konkrétním období vědět?“ Oba humanitně zaměření kamarádi se na sebe útrpně podívali a spustili. Proklel jsem se v duchu za neuvážená slova a nastavil si na anatomickém herním křesle pohodlnější polohu. ********       Potřebné přípravy a plánování nám nakonec zabraly prázdninovým tempem celý týden. Ovšem výhoda cest časem je, že nemusíte nikam chvátat a navíc, ani nepřítomnost doma není třeba na delší čas omlouvat. Konečně byl palubní počítač naprogramován, vnější sensory i kamery nastaveny, zásoby potravin a záložního materiálu pro případ ztroskotání naloženy, oscilační krystaly i letové trysky seřízeny, temná hmota natankována a osobní věci naloženy.       Po večeři tohoto dne D zhruba ve 20:00 jsme zaujali svá vybraná místa na lůžkách v kokpitu chronoplánu, navenek se ničím nelišícího od běžného kulového dopravního vznášedla. „Tři, dva, jedna, start!“ pronesl jsem do mikrofonu sluchátek tradiční povel a další přenechal strojům. Okolní prostor až na pár blikajících kontrolek potemněl, rozvibroval se, ze skrytých reproduktorů se ozvala tichá Mozartova Malá noční hudba, miluji klasiku, a my upadli současně do řízeného hlubokého spánku, doporučovaného pro přechod živých inteligentních organizmů časovou bariérou.       „Píp, píp, píp, vzbudil mě monotónní zvukový signál. Letmým pohledem na displej svého osobního komunikátoru umístěného na levém předloktí jsem zkontroloval, že systémy jsou v pořádku a my, podle všech známek úspěšně, dorazili na žádané místo. Lehkými pohyby ukazováku jsem vyslal několik nezbytných pokynů. V kabině se rozsvítilo příjemným žlutým světlem, lehátko se napřímilo a velké plazmové obrazovky zabudované ve stěnách letounu naběhly přímým přenosem snímaného okolí. Zatímco se kolegové rozkoukávali, odečetl jsem data, zkontroloval maskování, spustil nahrávání a další předem naprogramovanou činnost.       „Paráda.“ „Užasný!“ „Hele támhle.“ „No jo, ale koukni na tohle.“ Neskrývané nadšení obou kamarádů mě přimělo podívat se na celou scenérii dole pod námi lépe. Mne, za jehož dospívání začala sahat souvislá pražská městská výstavba od Mělníka k Benešovu, nejvíce překvapila relativní divočina pod námi. Většinu obzoru zaujímaly lesy, jen místy se objevovaly úzké proužky políček a zahrad, sem tam nějaká dřevěná osada či tvrz. I koryto Vltavy se kroutilo jinak, než jsem znal, a Karlův most spojující jako jediný oba její břehy mi přišel bez své sochařské výzdoby podivně holý. Ano, Hradčany, Staré i Nové město, Josefov a kousek stranou pak pevnost Vyšehrad již tu stály, obklopené hradbami a polnostmi, ale celé mi to přišlo takové malé a sevřené. A nebylo to pouze pestrobarevným křižáckým vojskem obléhatelů.       Vznášeli jsme se zahaleni do vlastního obláčku ze suchého ledu kus stranou od vlastních měst pražských nad Vítkovou horou, porostlou viničními keři, na jejímž vrcholku stálo jen několik pěchotních srubů, obklopených mělkým příkopem. Právě na ně útočila jakási obrněná jízda. „Míšňané! To jsou určitě Míšňané,“ řval nadšením Pavel. Upřímně, já jsem se v tom chaosu velkých koní, mužů zakutých do železa, množství přebíhajících pacholků, matoucích čabrak, chocholů a praporců sahajících přes Holešovice až k Letné vůbec nedokázal orientovat. Byl jsem vůbec rád, že jsem postřehl rudý prapor se zlatým kalichem nad hlavami obránců. Ve filmech pana Otakara Vávry to zkrátka vypadalo jinak. „Přibliž to. Dolů. Níž!“ připojil se Kamil hlasem, který si řídící počítač vyložil jako naléhavý, a my okamžitě začali klesat mezi zbloudilé střely z kuší a praků. Bum. Klep. Křup. Bum. Cosi zarachotila na plášti z lehké hliníkovo-iridiové slitiny i ve spodních tryskách. Vznášedlo se začalo potácet, třást a kývat. Dvě z velkých obrazovek zčernaly, třetí začala zrnit. Navíc jsme začali být částečně vidět, jak jsme se v stříbřitých záblescích řítili přímo na hlavy táboritů a mrak okolo nás řídl. Huuúuuú, začala kvílet poplašná siréna uvnitř našeho stroje. Něco bylo setsakra špatně. „Lehněte si! Hned,“ zvýšil jsem i já hlas a než kluci poslechli, bleskově odcvakal sekvenci pro nouzový únik a pak se zapřel do lehátka.       Poslední vjem, který si vybavuji, nežli jsem upadl do bezvědomí z přetížení, je rozmázlý záběr jedné z kamer na ku Praze v panice prchající, své cepy i sudlice zahazující otrhané husity, které se marně pokouší zadržet jakýsi širokoramenný chlapík v drátěné košili a ocelovém klobouku s palcátem v pravici a páskou přes levé oko. ********       Probudil jsem se do tmy a ticha. Hlava mě bolela jak po flámu, celé tělo jako po výprasku a v ústech jsem měl pachuť zaschlé krve, jak jsem se nejspíše kousl do jazyka. „Počítač, hlášení, škody, čas,“ zamumlal jsem, neochotný pohnout byť jen článkem prstu. „Pohybové funkce 78%, krystal pro cestování v čase zničený, kamerový a senzorický systém 83%, poškození posádky zanedbatelné. Datum 10.7 2020, 20:02 SEČ. Místo Praha, hlavní město Středoevropské aliance,“ odrecitoval strojový hlas. „Světlo, obraz z venku,“ požádal jsem unaveně a začal se pomalu rozhlížet. Pavel měl krvavý šrám na čele, ale jinak spokojeně oddychoval na svém místě. Kamil na mě udiveně zamrkal blankytnýma očima. „Kde to jsme? A kdy?“ „Doma,“ usmál jsem se a začal pročítat údaje o stavu vznášedla na monitoru před sebou. „Vážně?“ Blonďáček kulhavě přešel k jedné z funkčních obrazovek snímajících panorama Pražského hradu. „Tohle má být podle tebe chrám svatého Víta?“ ťukl prstem do baňaté kopule jedné z vysokých věží. „A tady to jsou snad pankrácká dvojčata?“ ukázal na shluk výškových staveb kdesi nad Nuslemi. „No, připomíná to spíše byzantský sloh,“ dal se slyšet probravší se brunet, „ale… Co támhle… přibliž to, prosím tě,“ ukázal směrem k žižkovskému památníku. Ukázalo se, že velká jezdecká socha tam v hranatém areálu stále je, ale muž na ní byl jakýsi mě neznámý vousáč v brnění, třímající korouhev s říšskou orlicí. „Kluci, neblbněte,“ ozval jsem se malinko znejistělý, „ počítač nás jen vzal zpátky přesně na to místo i dobu, z níž jsme vyrazili. Možný máme jen osmotický šok z rychlého přechodu.“ Osobně se mi kam až oko dohlédlo rozkládající se Praha s nahuštěnými domy, nákupními centry, sklady, blikajícími poutači a reklamami, vznášejícími si semafory a vozidly zdála vcelku stejná. „Hele, pravidelná linka Praha – Mars, startuje, jak má,“ přitáhl jsem nám blíže ruzyňský kosmodrom. „Petřínská rozhledna stojí na svém místě a městský okruh je stále nedokončený,“ překlikl jsem na záběr k severozápadu na opuštěná rypadla, bagry i prázdné přepravníky. Jenže to už Pavel cosi hledal na svém i-poidu. „Poslechněte si tohle,“ natočil k nám mírně pobledlý o okamžik později mikrofon svého komunikátoru. „Po bitvě na Vítkově léta Páně 1420 dokončil císař Zikmund Lucemburský obklíčení Prahy a ještě téhož roku nadobro rozdrtil vzniklou opozici usilující o teokratický stát, podporovaný vzbouřenou lůzou, a opanoval všechny země Koruny české. Dál pak kráčel ve stopách svého méně slavného otce Karla a položil pevné základy ke Spojeným státům evropským, když v říjnu roku 1432 díky zdrojům sjednocené říše rozdrtil u Stoličného Bělehradu osmanská vojska pronikající na Balkán a…“ oznamovala nám skřípavým hlasem nalistovaná wikipedia, dokud ji brunet neutnul. V kabině chronoplánu se na minutu rozhostilo hrobové ticho. „Tak, pánové,“ poznamenal pak s neskrývanou nechutí Kamil, „jestli se nemýlím, máme, než nám začne v září škola, co dělat, naučit se 6 století nových dějin.“ Vzduch uvnitř plavidla zhoustl takřka na hranici viditelnosti.

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Anophellers	2
Guner	1
Kanyapi	1
Lutus	1
Vossy	2