POTAASKA Amduir 25. srpna 2007
[Je pět hodin ráno – nějak pozdě? Obvykle to bývá v půl třetí.] POTAASKA Příjezd Jedeme na výlet – už jsme hrozně dlouho nikde nebyli. Jedeme na výlet do Prachovských skal. „Jaké to tam asi bude?“ Těším se – nikdy jsem tam ještě nebyl. Jen se mi honí hlavou: „Co bychom se báli, na Prachovské skály…“ Musím se usmát tomu, jak mi vytane tahle pitomá písnička z dětství. „Pozor!“ zařvu vyděšeně na svou ženu, která řídí. Jedeme dlouho a už je pozdní noc – to jsem zapomněl říci. Docela chladno, a tak bychom mohli čekat, že budou mlhy. Nebyly. Až teď. Zato náhle, jako když polije přední sklo mlékem. „Zpomal!“ zařvu vyděšeně na svou ženu, která řídí. Pořád jí úplně nedůvěřuji ohledně řízení. V krizových situací neví, co dělat, a tak nedělá nic. Zpomaluje, ale zjevně si neuvědomuje, že když nevidí ani na stěrače, tak tímhle opatrným zastavováním ujedeme ještě sto metrů. Sto metrů osmdesátkou někam! Do stromu? Ze skály? Během okamžiku - to znamená během asi deseti metrů! – zaplaším myšlenky, které mi letí hlavou. Ježiš, co to dělá! „Stůj! Zabrzdi! Rychle!“ Nevydržím a začnu zděšeně ječet. Možná dostanem smyk a bude po našem krásným autě? Ale přežijeme to. … Zapískají kola a stojíme. Buší mi srdce. „Dobrý. Promiň. … Musíš zastavit rychle, když nevidíš, kam jedeš,“ dodávám zbytečné vysvětlení. Krokem jedeme dál. Mlha už není tak hustá, tak se to dá. Za chvilku se rozplyne úplně a před námi se otvírá naše konečná. Kemp na vrcholku Prachovských skal. Zhasínáme světla, protože šajníme přímo na stany spících lidí. Někdo se nad námi slituje a rozsvěcuje slabounkou žárovku, zavěšenou někde na stromě, když vidí, že nemáme ani baterku. Jsme paka. Rozhled Je časně ráno. Jsme na tom nejúchvatnějším místě, jaké jsem kdy viděl. Nikdy bych nevěřil, že Prachovské skály budou vypadat takhle. Stojíme na malé loučce, mírně se zvedající do třech stran k lesu, který se hned přehupuje přes vrcholek kopce a mizí z očí. Co ale bere dech, je ta čtvrtá strana. Stojíme na vrcholku skály. Jestli vypadá stejně jako ty na druhé straně hlubokého údolí, je skoro černá a do hloubky rozpraskaná. Je vidět, že z místa, které nás trochu převyšuje, visí asi desítka provazů mizících někde dole… nevěřím svým očím - dole v jezeře?!? Dno údolí tvoří jezero, na jehož blízkém ostrůvku je postaven obrovitánský hrad. Po celé loučce jsou rozesety stany. Nejkrásnější místa jsou na okraji s výhledem do prázdna. Tam bych se tedy bál. Žasnu dál. V tom vyvýšeném místě jsou vytesány dveře??? Nejenom dveře. Je tam celá jedna místnost. Kamenné stěny, strop, postele i stůl. S oknem. Celé je to vytesáno do velikého kusu skály, který jako by tady někdo položil. Dozvídám se místní reálie. Tohle místo patří dvěma starším manželům, kteří mají vytesán byt do skály. Tohle je pro ukázku zpřístupněné místo. Zbytek rozsáhlého komplexu spouštějícího se až dolů k vodě je soukromý. Je z něj prý krásný výhled na hrad. Na ten se také musíme podívat. Proměna Jsme nahoře v hradní věži. Zjevně byla zbudována na skále čnící z jezera, protože tady nahoře se najednou otevírá kamenná plošina, na které opět sídlí turisté. Z louky to původně nebylo vidět, ale v jednom místě se dá projít odsud až nahoru do kempu. Zdržel jsem se sám u horního východu z věže. Obdivuji výhled pootevřeným oknem, kterým se dovnitř line vzduch vonící vodou… Turisté z kempu vstávají, ale já mám pocit, že tam snad nejsou jen lidé. Alespoň ten, kdo začal právě zpívat, musí být víla. Vidím ji v odrazu okna. Nahá sedí na okraji skály a rozčesává si dlouhatánské zrzavé vlasy. Snad se na mne i dívá a zpívá. (Pomalu se ve mně začíná probouzet jakési poznání.) Zpívá moji zamilovanou píseň, kterou znám od své ženy. Ta mne na ni vlastně ulovila. Zpívá, rozčesává si vlasy a já se nemohu odtrhnout od jejího úsměvu a jejích očí. (Opravdu to musí být víla. Má žena tu píseň musela kdysi slyšet od ní.) Na okamžik mne odpoutá nevraživý pohled muže, který stojí kousek za ní. Také se mne dívá. (Poznání se rozlévá celým tělem jako vzrušující proud.) Hloupá situace. Já přeci jen obdivuji její píseň a štěstí, které prýští z její tváře. (Najednou se ten neurčitý pocit proměnil v obrovskou záplavu energií. Jakési poznání a procitnutí. Něco, co ve mně dosud jen dřímalo, je nyní svobodné…) … já vyskakuji z okna vstříc třísetmetrové hloubce. … Šťastný… Nejšťastnější v životě… Víla zpívá dál, její druh je zaskočený, pár lidí, co si mne všimlo, vykřikne. Není proč. Zažívám okouzlující stav beztíže. Není žádný okolní svět, jen já. Alespoň na pár okamžiků. Hladina se rychle blíží a já vím, že by byla tvrdá jako beton. „Co jsem to, proboha, provedl?“ snaží se na mne zaútočit zděšení, ale proti přívalu euforie, kterou prožívám, nemá šanci. Jak to říkal Douglasův Artur? Zapomenout dopadnout? – Kdepak. To nemám zapotřebí. Já chci přece letěěěěěěět!!! A tak se zastaví pád a všechna vražedná setrvačnost (fuj! - nechtěl bych umřít pádem) se jen přelije do energie, která mne obklopuje, a já letím vzhůru a s roztaženými pažemi si vychutnávám pocit, že nic nevážím. Vzlétám až nad vrchol gotické stavby a jsem překvapen baculatou kopulí, která je naroubována na samý vrchol věže. Před očima mi ubíhá oplátování s konejšivou měděnkou, až se zastavuji u větrné růžice s kohoutem a označením severu. Ve vší té euforii mám nutkání se jí dotknout a svést do ní blesk, který bych mohl přivolat jen pouhou myšlenkou. Zarážím se však, lidé by asi nebyli nadšeni. Co si o mně teď vlastně musí myslet? V duchu listuji naučnou encyklopedií. „Potaaska – bytost nejvíce podobná upíru a z něj snad i nějakým způsobem pocházející. Na rozdíl od upíra jí nevadí česnek ani sluneční svit, neuléhá tedy k dennímu spánku. Vzezřením se od člověka nijak neliší a je i stejným způsobem zranitelná. Vládne však nadlidskými schopnostmi, a to tak, že je prakticky nesmrtelná. Dle historických pramenů se dokáže pohybovat nesmírnou rychlostí a například i uhnout střele z kuše. Pro člověka je střet s ní jistou smrtí. Jejich ‚rodovým‘ nepřítelem je šlambura.“ Zabouchl jsem vzpomínku na knihu. „Kydy. A co, že nesajem krev a nemáme důvod ke ‚střetům‘ s lidmi?“ „Pochází z upíra? - Kdo ví? – Rozhodopádně se jedná jen o probuzení schopností dřímajících naprosto v každém.“ „Lidé jsou slepí a hluší.“ A tu si vlastně uvědomuji, že to neplatí jen obrazně. Co všechno teď dokážu cítit, vidět a slyšet! WHAU!!! ‚Střele z kuše?‘ Pche! Kulce bych uhnul dříve, než by opustila hlaveň. I v kraválu na nádraží bych slyšel, jak na druhém konci haly úderník (jmenuje se to tak?) rozráží vzduch před dopadem na patronu. Ještě než by se vznítil střelný prach, stál bych střelci za zády. Tomu říkají rychlost? Musel by si myslet, že se teleportuji. Lidské smysly jsou o ničem. … výpadek paměti… … a zbytek už jenom stručně Odhalení šlambuřího hnízda … Vzpomínám, jak při prohlídce hradu místní průvodce povídal něco o vzdělávání malých dětí. Teď, když se prolétám všemi částmi rozsáhlé budovy, vidím nad jedněmi dveřmi nápis ‚školka‘. V celém tomhle křídle je ale na zemi dvacet čísel vody. A teď mi to došlo! Žijou tady šlambury! Houby vzdělávání dětí. To jen kradou malý lidičky a předělávají je na sobě podobné. To je přece pro lidi opravdový nebezpečí! Proč to, ksakru, nevidí? No jo, protože to jsou jen lidi. Šlambury vypadají také tak a navíc ovládají ‚problém někoho jiného‘ a trochu ‚magie‘, takže lidé o vodě prostě neví. … zase si nepamatuji… podařilo se mi lidi přesvědčit, že jim hrozí nebezpečí, a zároveň dokázat, že já nejsem jejich problém. Co ale dělat, když tomu uvěřili? Oni si se šlamburami neporadí. Snad mám šanci já. Jakže to probíhá? „Potaaska otevře vchod šlambuřího doupěte a jednou nohou vstoupí dovnitř. Okamžitě o sobě obě strany ví. Potaaska vrčí jako zuřivý vlk, zatímco zrovna tak rozběsněné šlambury se na něj řítí. Potaaska setrvává jednou nohou uvnitř, jednou vně, dokud souboj neskončí. V takovémto mentálním souboji zvítězí obvykle potaaska. Šlambura zmizí. Závěrečný boj … Otevírám dveře a vstupuji jednou nohou dovnitř. Okamžitě se mne zmocňuje intenzivní vidění celého domu. Je jich tu spousta. A starých a zkušených. Lomcuje mnou odpor k jejich existenci - buď oni, nebo já tady nemohou být. Cítím, jak se ke mně všichni ženou. Slyším vlčí řev. Řítí se na mne. Je jich tu spousta. A starých a zkušených. Já jsem sám sebou jen půl dne, oni celá staletí. To přeci nemohu vyhrát! Bojuje se mnou jen jeden, (anebo všichni naráz?) ten nejmocnější. [Probouzím se.] Před očima mi dobíhá konec snu – mentální souboj stylizovaný do žeroucích se knížek. [Žeroucí se knížky? Co je to za nápad!] Knížka-já se otevírá a zakusuje do knížky-šlambury. Ta couvne a vyklouzne z mého sevření. Skáče na mne, rozkousává mne napůl. Papír se drolí. Cítím zoufalství lidí, které jsem chtěl chránit. Tak to ne! Takhle to neskončí! POTAAAAAASKAAAA!!! Z nicoty si uvědomuji, kdo jsem, a rozcupovaná kniha se opět zhmotňuje. Čelím dalšímu útoku. [Probouzím se.] [Energie vibruje celým tělem. Co se to děje?!] (Zpátky do reality, nebo na druhou stranu?) [Tak dneska zvítězilo to volání do světa, ve kterém mohu všechno zapsat. Je to psina, ne? Tak fajn. Je sobota 8:30, šup pro rohlíky a na snídani. … A odkroutit tady nějakou chvíli. Však tady je taky koho chránit.] … [A teď si říkám, co jsou šlambury zač? Nejsou to taky jen bytosti, o kterých si někdo namlouvá něco strašného?… Tak jako o potaaskách?]

Názory a komentáře ( 0 /32 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	2
Ebrithil	1
HadejKdo	2
Christopher	1
Jon	2
Kanyapi	1
Lutus	1
Marupa	2
Nefer	1
Nonsence	2
Perilan	1
Teranell	2