Legendy Erárie: Faelův příběh KubaSyr 5. dubna 2020
Legendy Erárie Faelův příběh Elfové... Moudrost světa... Nositelé magie... Tak se dávají jména nejstaršímu rodu synů a dcer 10ti bohů. Kolika zly si museli projít? Jak se rozdělili na druhy? Proč jsou Stříbrní mezi elfy nejznámější a nejpočetnější? Velký Smutek byl v plném proudu. Bratři Faelo, Normir a jejich přátelé Daalie a Tamvil se schovávali ve starém domě Světlonoše Faenura, otce Faela a Normira, který již obydlí nevyužívá. Domek stál u břehu Stříbřité řeky, pět set kroků od Královského dómu. Dospělý Faelo dostal za úkol chránit svého bratra a Tamvil s Daalií využili stejného úkrytu jako on. Nejmladší ze čtveřice byla Daalie, která jako jediná usnula, ač byl všude kolem hluk. Jediné jí nedocházelo, že se konec elfů blíží. Nejdelší noc jejich životů neměla konce. Tamvil v ruce křečovitě držel dlouhý luk a před ním ležely pečlivě vyskládané šípy. Co chvíli otevřel Faelo dveře tak, aby si toho nikdo nevšiml, ale aby on mohl sledovat, jak se nejspíše bezvýchodná situace vyvíjí. „Co se děje? Je to zlé?“ ptal se každou chvíli Normir, velmi odvážný elfí kluk, ale nedočkával se odpovědi. Ve skutečnosti si tu otázku kladl i Faelo a Tamvil. Pak se po obloze přehnalo něco… zvláštního. Prosvětlilo to celý domek skrz děravou střechu a málem to oslepilo Faela, který vyhlížel ze dveří. Prudké světle fialové světlo pak, zdá se, přistálo před domkem. Kolem nebyl kromě čtveřice mladých elfů nikdo, a tak ani nikdo kromě nich neviděl stvoření, které vyzařovalo to světlo. Veliký bílo-fialový gryf stál před domkem, jako by na někoho čekal. Tamvil založil šíp do tětivy a napnul se strachem svůj luk. Faelo však svého kamaráda zastavil a pomalu otevřel dveře dokořán. „U Óltona…“ vydechl Normir s úžasem. Nebyl-li to trik Hmyzí královny, stál před nimi Lebecín, nejvzácnější návštěva bohů. Pomalu otáčel hlavou a naznačoval elfům, ať ho následují. Faelo s Normirem vyrazili hned, ale Tamvil je ještě zastavil. „Víte, co váš táta říkal, ne? Nevěřte všemu, co vidíte, když je tu ona.“ Ukázal směrem k vřavě u paláce. Faelo byl však rozhodnutý Lebecínovi věřit. „A taky říkal, že dnes nás zachrání jen bohové. A ti tu jsou.“ Již probuzená Daalie se taky vydala vstříc překrásnému stvoření. A tak Tamvil posbíral šípy, vložil je do toulce na svém rameni a opatrně se vydal za Lebecínem. Gryf nechal Daalii a Normira nasednout na svůj hřbet a vzlétnout s ním, a dvěma starším elfům ukázal cestu, po které mají jít. Vedla podél řeky, dál a dál od jejich domovů. Každý se ještě otočil směrem ke středu elfího sídla a pak pokračovali dál. Po cestě je navštívil i další z bohů, který přišel elfy zachránit před Sargashou. Z Velkého hvozdu míle daleko vyběhl veliký jelen, rovněž vyzařující silné světlo, které pocházelo z jeho rozvětvených parohů. Probíhal mezi všemi nástrahami a každý zlý tvor se mu vyhýbal. Tepsén, bůh přírody doběhl až k unavené dvojici a nechal je také nasednout. Tamvil už neměl žádné pochybnosti, ale divil se, že byli zachráněni zrovna oni. Na otázky však nebyl čas a kdoví, jestli by mu jelen odpověděl. Konečně jejich cesta skončila. Tepsén se zastavil a Lebecín přistál. Řeka se zde stáčela a nechávala to, co do ní nepatřilo, na břehu. Čtveřici čekalo nepříjemné překvapení. Na tomto místě se nesešli jen dva bohové, ale rovnou čtyři a ti zbylí dva se elfům ani trochu nezamlouvali. Obrovský šedo-bílý vlk na ně cenil přehnaně dlouhé zuby a tráva pod ním jako by umrzala. Opodál stálo něco ještě děsivějšího, v co ani Faelo předtím nevěřil. Bájný červeno-zelený drak, který umí měnit svoji velikost a kterému patří celý jeden velký ostrov. Draag, bůh draků a mimo jiné i bůh života. Tak i on přišel chránit elfí národ? Faelo, Tamvil i Normir se uklonili. „Proč?“ zeptal se potichu Tamvil. Bohové promluvili. „Přišli jsme zachránit váš národ proto, že převážně my čtyři stojíme za vaším zrozením,“ odpověděl Lebecín. Pokračoval Draag, který měl na svůj děsivý vzhled velmi příjemný hlas. „Nalezli jsme něco, co vám zanechal váš vládce Altaron, když umíral. Smrt si vybral sám, ale vás chtěl chránit svou mocí. Proto vyrobil toto…“ Tepsén nabral parohy čtyři náhrdelníky, zachycené na břehu Stříbřité řeky a pokračoval v mluvení: „Vy čtyři jste byli v bezpečí před Sargashou a nezasáhl vás její děs. Těmto náhrdelníkům dáme každý svou moc a vy si je rozdělíte. S náhrdelníky na krku máte moc ochránit stovky elfů kolem vás a dostat se do bezpečí. V bezpečí předejte náhrdelníky vašim vůdcům, otcům, elfům, ve kterých se váš národ vzhlíží.“ Faelo pochopil, komu mají být náhrdelníky svěřeny. „Světlonošům…“ doplnil Tepsénův proslov a do očí se mu hrnuly slzy, protože věděl, že nejspíše už je Světlonošem on sám. Lebecín smutně kývl a rituál započal. Před elfy vznikala nádherná hra světel, když bohové propůjčovali svou moc náhrdelníkům. Každý z bohů vysílal proudy energie, které obklopovaly náhrdelníky. Lebecín doplňoval kouzla svým zpěvem, Tepsén bušil kopyty do rytmu. Savál jako by čerpal energii z hvězd a měsíců, které na obloze tančily a Draag horkem rozdmýchával magickou auru kolem náhrdelníků. Tamvil, Normir i Daalie ji nevěřícně sledovali. Faelo se díval na druhou stranu a věděl, že kdesi v dálce bojuje jeho otec, kterému patří jeden z náhrdelníků. Už ho nikdy nepředá. Rituál byl dokončen a došlo na předávání magických šperků. Tepsén měl hned jasno, komu věnuje náhrdelník s jeho mocí. Tamvil to také vytušil a sám si pro něj došel. Savál kolem zbylých tří elfů chodil a očuchával si je. Jeho náhrdelník patřil Normirovi za jeho odvahu a zvědavost. Draag měl kupodivu jasno, což i ostatní bohy zarazilo. Daalie by normálně utekla nebo alespoň ucukla rukou, ale teď si nechala náhrdelník předat beze strachu. Lebecín se zadíval do Faelových očí a Faelo do těch jeho, hlubokých a magických. Lebecín byl plný empatie, což jen Faelovi prozrazovalo, že je jeho otec opravdu mrtev. Vzal si náhrdelník, potlačil pláč a uklonil se na výraz vděku. Bohové přesunuli čtveřici zpět do domku u řeky a zmizeli. Faelo, Tamvil, Normir ani Daalie neváhali. Plni motivace a energie náhrdelníků se vydali ke Královskému paláci. Poslední zbytky elfů, ze kterých ještě nebyly Démoni, utíkaly, kam mohly. Faelo jako první použil sílu náhrdelníku, když našel nehybné tělo svého otce. Stal se Světlonošem a opravdu přinesl světlo. Mnoho elfů při jeho příchodu jásalo a mnoho elfů se běželo k Faelovi schovat. Na rozdíl od zbytku čtveřice si mohl Faelo náhrdelník nechat a začal tedy postupně ustupovat s většinou elfů po proudu stříbřité řeky. Tamvil nesouhlasil a chtěl vést elfy do Velkého hvozdu. Musel však náhrdelník dát jednomu ze Světlonošů, kteří šli s Faelem. „Tam vás najdou!“ křičel rozhořčeně Tamvil a vedl společně s dalšími lovci jako byl on některé elfy do Hvozdu. Cestu mu zkřížila Sargasha, kterou však v zápětí zahnali Lebecín s Tepsénem. Normir si všiml, že za hordou Démonů se zoufale brání Itril, jeden ze Světlonošů, se svými elfy. Chtěl mu pomoci, ale i on musel náhrdelník předat. Daalie, ta si nenechala svůj náhrdelník vzít. Upnula se na něj a když jí ho jeden elfí lovec utrhl z krku a předal ho Světlonošům, rozzlobila se a stala se z ní jiná elfka, než doposud byla. Se skupinou dalších stejně zešílených elfů se vrhla na Démony. Měla jediné štěstí, že byl na místě včas Draag, které se zvětšil a odlétl s těmito naštvanými elfy neznámo kam. Ze čtveřice zbyli jen dva a Normir neustále mluvil o Itrilovi, kterého prý měli zachránit. Žádný Světlonoš ho neposlouchal, ani jeho bratr. Ten se postavil do čela elfího národa a usadil se u Útesu, mezi krajem světa a Stříbřitou řekou. Toto jeho království vzkvétalo a stalo se nejvyspělejším. Za bezpečí svého lidu zaplatil hodně, ale nebýt jeho, nejsou mezi námi elfové, jak je známe. Jsou loajální svému vládci a každá generace je inteligentnější než ta druhá. Zbabělci, nebo hrdinové… J.Syrovátka

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]