Vánoční příběh Vraashar 14. prosince 2009
Sněhové vločky, víříce ve větru, se pomalu usazovaly na okenních parapetech, již zasněžených cestách, střechách Čtvrtí bohatých, Trpasličího města a některé statečnější se odvážily padat i na střechy domů v Krouhalově, čtvrti, která nepatřila k těm, přes které se bojí člověk (trpaslík, elf…) v noci jít, ale k těm, na které se bojí člověk (trpaslík, elf…) v noci vůbec jen pomyslet. A žádné dvě z těch myriád vloček nebyly stejné, což bylo většině obyvatel města naprosto jedno. Mráz čaroval na skleněné tabulky oken těch bohatších neskutečně krásné malby a vůbec všechno bylo krásné a pohádkové, i když to obvykle bývalo svinsky studené a zasraně ledové. Možná záleželo na úhlu pohledu, zvlášť když na to na všechno někdo pohlížel přes okno, z křesla u krbu. Byl poslednec, poslední měsíc roku, na jehož konci čekají ty nejdůležitější svátky – Vánoce. Jak si pan Střídmal, muž ve středních letech a zaměstnanec Městského matričního úřadu pro skřítky, pidimužíky a tvory menší dvaceti coulů, všiml, v poslední době žil Vánocemi každý. Nebo alespoň všichni jeho přátelé. No, každopádně on Vánocemi docela žil. Ještě stále zbývalo několik dní a on už se nemohl dočkat. Snad již od spadence měl pan Joželín Střídmal naplánováno, jak hezké svátky své rodině připraví a každý večer, když usínal vedle paní Střídmalové, s láskou vzpomínal na svého otce a na to, jaké Vánoce dokázal každý rok připravit on. Dopoledne na Štědrý den se pan Střídmal vypravil zakoupit vánoční stromek. Vydal se za prodavačem stromků, ke kterému chodil každoročně již jeho a otec a dokonce i otec jeho otce. A díky té prosté skutečnosti, že byl ‚starej Perdel‘ elf, k němu možná chodilo ještě pár dalších otců otců. Ačkoli to byla zacházka, kterou se pan Střídmal připravil nejméně o půl hodiny, nemohl jít jinudy než přes Náměstí u támletý vysoký věže s hodinami tik-a-tik, což sice nebyl nijak poetický název, ale ušetřil mnohým poctivým občanům, kteří si šli za svou prací, bezpočet hloupých dotazů, jaké mají ve zvyku pokládat turisté. Na Náměstí u támletý vysoký věže s hodinami tik-a-tik se vždy pořádají ty největší a nejlepší trhy, ať už jde o jakýkoli svátek nebo jinou událost, při jejímž slavení mohou poctiví obchodníci lidem prodat pár nezbytností a vymámit z nich co nejvíc grošů. Ani tyhle Vánoce nebyly výjimkou. Už několik dní se tu prodávalo vánoční cukroví, nejrůznější ovoce od pomerančů a banánů přes fíky a datle až k ostnatým jablkům, která přišla do módy poslední rok a místo toho, aby rostla na stromě, se pěstovala v zemi. Vlastenečtí prodavači se pokoušeli prorazit i s jablky a ořechy, ale u jejich stánků se netvořily ani zdaleka tak velké fronty jako u stánků jejich modernějších kolegů. Dokonce i misky tradičního trpasličího vánočního houbového Kubydina Hromobleska, které sem přišel prodávat trpasličí hostinský od Maminčiny štoly, šly na dračku. A to i přesto, že v kterékoli jiné části roku by se většina zákazníků štítila na houby, ze kterých hostinský Šmudla Krvebij pokrm připravoval a které byly prakticky to jediné, co trpaslíkům v jejich podzemních městech v dalekých horách rostlo, i sáhnout. Jeden z veselých vyvolávajících hlasů ale pana Střídmala přece jen překvapil: ,,Váááánočnííííí mrkééééév, vááánočníííí kedlubééééén, vááááánočníííí!“ ,,A to se prodává?“ otázal se pan Střídmal zvědavě malého mužika s červeným nosem, oděného do starého kožichu. ,,Zatím ne,“ přiznal, o poznání méně radostně, nos zpod kulichu s bambulí, ale vzápětí znovu veseleji dodal: ,,Už před časem sem si všim, že je trh doslova přesycenej vánočnim ovocem, ale že je dost velká mezera, co se tejče vánoční zeleniny.“ Drobná ručka v tlustých vlněných palčácích ukázala na promrzlé vzorky kedlubnů a mrkví ležících na pultu stánku. „Tak si řikám, Václave, tady je tvoje šance, he-he-hééépčííí.“ ,,Nechcete půjčit kapesník pane… éch, Václave?“ ,,Já se nemenuju Václav,“ upozornil nos bodře a utřel si dlouhou nudli. ,,Ale vždyť jste právě…“ ,,Né díky. Helejte, řekněte, nakupoval byste u prodavače na vánočnim trhu, kerej by semtam vobčas nekejchnul kvůlivá rýmě ? Dyť to by vás vošidil vo celou tudletu… vánoční stratosféru.“ ,,Hm, tak mi dejte jednu mrkev,“ odpověděl pan Střídmal zamyšleně. Najednou mu bylo nějak smutno. Copak Vánoce opravdu znamenají jen kýchající prodavače a mrazové výtvarné umění? ,,Jen jednu? Dám vám jich aspoň tucet, ať máte doma večer co chroupat,“ vyrušil pana Střídmala ze zamyšlení prodavačův hlas. ,,Bude to za tři haléře.“ ,,Cože? Oh, ano. Jistě, dobře…“ Nato pan Střídmal sáhl do kapsy, aby vytáhl měšec a odpočítal prodavači tři drobné mince. Kromě měšce ale ve své kapse nahmatal i malou, studenou ruku a ať počítal, jak počítal, určitě nebyla jeho. A první, co jej napadlo, bylo ruku pevně stisknout. Stihl to těsně před tím, než se mu vysmekla a zmizela i s měšcem a svým majitelem. Když se pan Střídmal otočil, spatřil toho nejvánočnějšího malého zloděje, jakého si dokázal představit. Mohlo mu být něco kolem deseti let, byl vysoký asi sto třicet coulů a na sobě měl starý, špinavý a otrhaný kabát se dvěma kapsami, ve kterých si může, za dlouhých zimních nocí, ohřívat ruce. No ano a na nohou měl dokonce místo bot obtočené pruhy látky a u nosu mu visela ukázková nudle. Všechno kazila pouze jedna věc. Jak se zdálo, byl to skřet. „Pusťte!“ zkusil. „Ale ale. Tak tys mi chtěl ukrást peníze?“ „Tři haléře.“ „Jo,“ odpověděl malý skřet vzdorovitě a ukázal zažloutlé zuby, které společně s bleděmodrýma očima tvořily jedinou nezelenou část jeho obličeje. Panu Střídmalovi bylo ihned jasné, co musí udělat. „Musíš jít se mnou. Budou Vánoce a my se o tebe postaráme.“ „Co?“ „Coootři haléře.“ „Tady máte, dobrý muži, a zbytek si nechte,“ řekl pan Střídmal, položil na plátěný pult stánku jeden groš a aniž by si vzal nějakou mrkev, vydal se i se vzpouzejícím se skřetem pryč. „Pusťte mě, člověče, já nic nemám!“ „Ale já po tobě přece nic nechci.“ „Cože?“ podivil se malý skřet nevěřícně. ,,Nic?“ „Nic.“ „Hm,“ zakroutil vánoční zlodějíček hlavou a rozhodl se po důvodu pro jistotu nepátrat. „Jak se jmenuješ?“ „Řikaj mi Zarhgnt, pane. Pustíte mě, dyž řeknu, že už to nikdy neudělám?“ „Ale vždyť já ti nechci ublížit. Budeš se u nás mít opravdu dobře. Víš co, teď si koupíme něco k jídlu a pak dojdeme pro vánoční stromek.“ Než se Zarhgnt stačil začít bránit, byl odvlečen k pouličnímu prodavači kaštanů. „Dobrý den, pane Balvanoseku, prosil bych-“ „Dvakrát kaštany,“ doplnil Drtil Balvanosek, jeden z příslušníků "trpasličí menšiny". Chápete? Tak to hlavně neříkejte před jedním z těch mrňavých nerváků. Pan Střídmal a Zarghnt šli po ulici, každý s vlastním papírovým sáčkem kaštanů, jejichž pojídání bylo oběma ztíženo tím, že se pan Střídmal zatím neodvážil pustit ruky svého vánočního zloděje. Měli namířeno ke starýmu Perdelovi. „A vy vážně jíte kaštany, když máte tak plnej měšec?“ zeptal se zvědavě Zarghnt, kterého podobné věci vždy fascinovaly. „No,“ zaváhal pan Střídmal. ,,Samozřejmě. Vždyť to k Vánocům patří.“ „A chutnaj vám tak, že byste si je dal i jindy než před Vánocema?“ „No, ehm,“ pokusil se pan Střídmal nejistě. Po několika minutách chůze předvánočnímu ulicemi se konečně dostali na Náměstíčko půli chlebíčku se šunkou, které prý vzniklo před pár staletími, když lord Dobromír Štědřenec, mezi lidmi tehdy známý jako Krkoun, upustil na plány čtvrtě, kterou si chtěl dát postavit k narozeninám, půlku chlebíčku se šunkou. Náměstí bylo tak malé, že když na něj přišel jeden člověk z Krkounské ulice a druhý z Uličky okurčičky z chlebíčku, musel jeden z nich náměstí opustit pozadu, aby se mohli vyhnout. Do dvora, kde starej Perdel prodával vánoční stromky, se vcházelo z jižní části Náměstíčka půli chlebíčku se šunkou. Druhé dveře vedly do obuvnické dílny pana Kramfleka Vychovaného. Pan Střídmal otevřel dveře, nad nimiž visel štít ve tvaru stromku s nápisem Peligiel Etaiel Raenomos Dútvaien Eskalieas Lútvaliel – Stromky pro každou příležitost a bujné jehličí, které se vyvalilo ven, mu málem srazilo brýle. Když se společně se Zarghntem protáhl pod rozložitými větvemi a s vypětím všech sil znovu zavřel dveře, vydal se podél řady stromků vyhledat prodavače. Neomylně jej nalezl v nejzazším koutu dvora. Jak si cestou všiml, množství jehličí bylo nepřímo úměrné sáhům od dveří ke konkrétnímu stromku. ,Dobrý den, pane,“ ozval se Peligiel Etaiel Raenomos Dútvaien Eskalieas Lútvaliel – Stromky pro každou příležitost. ,,Mohu vám posloužit tímhle kouskem?“ Nato panu Střídmalovi pod nos přistrčil jeden z těch stromků, který vypadal spíše jako něco, čím byste doma zametli, než něco, pod co byste s láskou vyskládali dárky pro své nejbližší. „Představoval sem si spíš něco... ehm… vánočnějšího,“ odvážil se pan Střídmal. „Takže další zákazník kostnatě se držící starých zvyků, není-liž pravda?“ zabručel prodavač vztekle. „Vezměte prosím na vědomí tu skutečnost, že v Nal Atarienu jsou tyto stromky nedostatkovým zbožím, a přitom je tady prodávám prakticky zadarmo. Symbolizují nezlomnost našeho národa… “ Chvíle ticha. „Tak já dojdu pro jeden klasický,“ uvolil se prodavač a s tichým brbláním (pan Střídmal měl dojem, že zaslechl slovo xenofobie) zmizel mezi jehličím. „K čemu vám ten strom bude?“ otázal se Zarghnt, který se až do té doby pouze zkoumavě rozhlížel. „No přece abychom se u něj na Štědrý večer sešli, zazpívali si pár koled a předali dárky,“ odpověděl pan Střídmal hrdě. „A proč zrovna strom?“ Nastalé ticho přerušil až Peligiel Etaiel Raenomos Dútvaien Eskalieas Lútvaliel: „Tady ho máte. Jeden groš, devadesát devět haléřů.“ „Nebylo by jednodušší říci… hm… devět grošů a tři haléře?“ „Možná. Ale nezní to takhle lépe?“ Cesta do domu pana Střídmala trvala dost dlouho, i když si zvolil tu nejkratší trasu. „Nemohl bych ti koupit takovou tu jako trochu pomuchlanou čapku s kšiltem?“ otázal se najednou pan Střídmal, když si konečně uvědomil, co Zarghntovi chybí k dokonalosti. „Ne,“ odtušil pevným hlasem Zarghnt. Pak už celou cestu mlčeli a soustředili se pouze na manévrování se stromkem. Pan Střídmal střídavě přemýšlel nad tím, co se asi honí hlavou jeho vánočnímu zloději a nad tím, co na něj budou říkat jeho žena a jeho děti. A než se nadál, stáli i se stromkem přede dveřmi malého domku, který každým coulem krychlovým hlásal: „Vánoce jsou tady“. Však to paní Střídmalová shrnula slovy: „To jsme si rovnou mohli místo všech těch ozdob koupit druhý dům.“ Pan Střídmal se usmál a odemkl dveře. Zatímco se Zarghnt s panem Střídmalem pokoušeli do předsíňky vtáhnout stromek a pokud možno i co největší procento jehličí, vešla Marelínka Střídmalová, dvanáctiletá dcera pana Střídmala. Zarghnt, kterému se právě podařilo do domku protlačit pár posledních coulů kmenu, zvedl hlavu. Jejich oči se setkaly a čas jako by se zastavil. „Kdo to je?“ vypískla Marelínka hlasem, který si malé holčičky obvykle vyhrazují pro různá stvoření, jež se ráda vyskytují v rozích oněch místností, odkud se většinou, než se člověk rozkouká, už špatně utíká. Práskly dveře a Marelínka byla pryč. „No, tak snad aby ses seznámil s Jožkou,“ řekl pan Střídmal a popostrčil Zarghnta ke dveřím, ve kterých už stál malý obrýlený chlapec a zvědavě jej pozoroval. „To je Zarghnt, Jožko, stráví s námi letošní Vánoce, postarej se o něj a já si zatím promluvím s maminkou.“ Nato se pan Střídmal protáhl mezi svým značně vyjeveným synem a futrem a zanechal oba hochy o samotě. „Ahoj.“ „Nazdar.“ Zatímco za sebe Jožka a Zarghnt, kteří dle svého svědomí učinili vzájemné konverzaci zadost, vzdorovitě zírali, pan Střídmal vedl se svou ženou rozhovor ohledně Zarghnta. Co ho znepokojovalo, byl fakt, že se z dialogu postupně stává monolog a on není ten, kdo mluví. Souboj ve vzdorovitém zírání skončil nerozhodně, a tak se Jožka, samozřejmě jen tak, aby řeč nestála, on se nemusel nikomu vnucovat, zeptal: „Tak o co sis napsal?“ „Napsal?“ „No přece co bys chtěl dostat k Vánocům.“ „Já nikomu nepsal.“ „Ne?“ zhrozil se Jožka. „Ne.“ „To já jsem měl základ napsaný už před několika měsíci a pak už jsem jenom doplňoval další položky. Základem dopisu se stal seznam, který jsem sestavil mezi pětadvacátým posledncem a desátým prvencem. Jak jsem si totiž v minulých letech všiml, právě mezi těmito daty tě napadají věci, které bys chtěl k Vánocům ze všeho nejvíc. Ale jak se zdá, ještě nikoho nenapadlo si je někdy napsat,“ dokončil Jožka důležitě a poposunul si brýle. Pan Střídmal seděl u okna a koukal se na ulici. Jeho žena dokončovala přípravy štědrovečerní večeře a Marelínka byla u nějaké ze svých kamarádek, které pan Střídmal nikdy nedokázal rozlišit. Jak se zdálo, všechny měly dva cůpky a oblékaly se tak, že vypadaly jako z cukrové vaty. Ze zamyšlení pana Střídmala vytrhli až dvě postavičky, které přicházely od průchodu do Stříbrné uličky. Jedna z nich byla sice oblečená ve starých hadrech, ale naprosto suchá a upravená. Ta druhá byla, sic v šatech, které dostala před pár týdny k narozeninám, naopak rozcuchaná, zmáčená a vůbec vypadala, jako kdyby ji někdo pral. Pan Střídmal se s úsměvem na tváři vydal svou ženu poprosit o dva hrnky kakaa. Ač se všem dětem z celého města zdálo, že se tak nikdy nestane, nadešel večer. Rodina Střídmalova a jejich vánoční host se sešli u stromku, který byl po obědě ozdoben. (Pan Střídmal sice chtěl, aby se všichni pokusili spatřit Zlaté prasátko, ale nakonec uznal, že by to nebylo vůči Zarghntovi zrovna správné. Jako zásadový muž si ale stál za svým a ani jeho dětem se jej tentokrát nepovedlo přesvědčit, aby šel výš než na chléb s máslem.) Nadešel čas si zazpívat. Jožka jako každý rok pouze otvíral pusu, protože nedokázal vyloudit jediný tón (z hudebního kroužku, na který jej paní Střídmalová přihlásila, jej vrátili i se zápisným), Marelínka s nadšením pištěla jakákoli slova, která se alespoň vzdáleně podobala těm, o kterých si myslela, že do písně patří, pan Střídmal zapáleně recitoval a paní Střídmalová se tu kakofonii snažila svým zvučným hlasem přetransformovat v koledu. Když dozněly poslední… no dobrá, řekněme tóny, sedli si všichni k prostřenému stolu a paní Střídmalová jim začala nalévat hrachovou polévku. Zarghnt okamžitě sáhl po lžíci a dal se do jídla, vůbec se nedivil, že obě děti udělaly to samé, zarazilo jej, až když se pokoušely po prvních několika lžících polévku odevzdat se slovy: „Jéje, to je ale smůla, já vůbec nemám hlad.“ A tak Zarghnt pouze zavrtěl hlavou a znovu se sklonil nad svým talířem a pokračoval v jídle. Jako druhý chod byl tradiční bramborový salát, který paní Střídmalová tradičně zkazila tím, že nepřidala něco, o čem pan Střídmal v životě neslyšel a kapří řízek, který by, nebýt dědy, na svátečním stole jinak pravděpodobně chyběl, vzhledem k mrákotám, které pana Střídmala obestíraly, jakmile se před Vánocemi vyslovilo slovo palička. Zatímco paní Střídmalová obíhala stůl, aby svého manžela zachránila před jistou smrtí zadušením rybí kostí, Zarghnt se s chutí krmil dalšími a dalšími kousky kapra, které Marelínka s Jožkou pašovali na jeho talíř. Jakmile pan Střídmal pronesl na první pohled neškodná slova: „Tak snad abychom si rozbalili dárky, děti. Nebo si je chcete nechat až na zítra, co myslíš, maminko?“, musel Zarghnt uskočit, aby nebyl běsnícím davem Jožky a Marelínky sražen k zemi a ušlapán k smrti. Pan Střídmal si posadil na hlavu klobouk, který před chvílí vybalil, a vzal si z věšáku kabát. Vedle stromečku leželo pět úhledných hromádek. Děti dostaly skoro všechno, co si přály a dokonce se našlo několik dárků i pro Zarghnta, mezi nimi boty, nový kabát a taková ta jako trochu pomuchlaná čapka s kšiltem. „Tak do postýlky, děti.“ „Ale tati, vždyť jsme právě dostali tyhle dárky a musíme je všechny vyzkoušet.“ „Jo.“ „Povídám do postýlky. Já si zajdu do chrámu na slavnost boha Jemilmmanarea.“ „A proč? Jindy tam nechodíš.“ „Příští rok už tam půjdete se mnou,“ ozvalo se ještě, než pan Střídmal, který dělal, že poslední otázku neslyšel, zabouchl dveře. Jak je vidět, Vánoce nakonec vzniknou v každé realitě. A vždycky se také najde někdo, na koho nás napadne si o Vánocích vzpomenout, protože je za ně tak nějak trochu zodpovědný. Když se pan Střídmal po dvou hodinách vrátil, zašel zkontrolovat děti a Zarghnta. A právě ten na svém vypůjčeném lůžku jaksi chyběl. Když pan Střídmal spěšně seběhl schody a vpadl ke stromečku, nespatřil nic. Ani dárky, ani měšec, který si zapomenul na stolu u okna. Jen takovou tu jako trochu pomuchlanou čapku s kšiltem. Ztěžka padl do křesla a chvíli pozoroval sněhové vločky vířící ve větru, jež se pomalu usazovaly na okenních parapetech, střechách domů a již zasněžené Ulici spokojeného úředníka. Pan Střídmal pohlédl na takovou tu jako trochu pomuchlanou čapku s kšiltem. Pan Joželín Střídmal se usmál. Měl z těhle Vánoc dobrý pocit.

Názory a komentáře ( 0 /15 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Alim_Thor	1
Arius	1
Devilburns	1
HadejKdo	1
Kanyapi	1
Liquerier	1
Mandrake	1
Milwa	1
Mofik	1
Perilan	1
Petwald	2
Rohi	1
Scarecrow	1
Starkiller	1
Teranell	1
Trillian	1
Wessna	1
Yenn	1