Mezi světy Ferro_the_King 28. října 2006
Temné stíny stromů se hrozivě dloužily, jak slunce mizelo za šedivými horami v dáli. Ani zpěv ptáčka, ani vlčí vytí si nedovolily rušit strašlivou atmosféru večerního ticha. Jen praskání větviček a čvachtání běžících nohou v deštěm promočeném mechu snad napovídalo, že veškerý život v tomto temném prostředí ještě nevyhasl... A ona běžela. Rukama si čistila cestu od pavučin a překážejících větví. Neměla pojem o čase. Cítila palčivou bolest v celém těle. Každý další krok se stával nesnesitelnějším, ale jí to bylo jedno. Vyděšeně hleděla na svět, který pro ni ještě nedávno byl přívětivý. Musela pryč. Pryč z toho strašného místa, co nejdál od něj. Klopýtla. Nohy jí vypověděly službu, před očima se jí zatmělo. Ani necítila, jak chladivý lesní mech přijímá do své náruče její bezvládné tělo... Pamatovala si ho od prvního okamžiku, kdy ve své boudě za vesnicí ošetřovala zle pokousaného koně. Když k ní kráčel od lesa, slunce v zádech, zdál se tak majestátní. Snad by mohl být i králem, napadlo ji. V tu ránu zapomněla na starosti o tom, jaké zvíře způsobilo koni ta zranění. Zapomněla na to, že neutáhla koni obvaz. Popravdě by si v tu chvíli ani nevzpomněla na své jméno. Úplně mu propadla. Opatrně se zdvihla ze země. Co se to s ní děje? Jakoby se les rozjasnil. Náhle viděla daleko ostřeji než kdy předtím. Vylekalo ji to. Znovu se dala do běhu. Jeden malý krůček... V zádech ucítila silnou bolest. Jakoby ji cosi přidrželo za zadek. Znovu upadla. Cítila, jak jí po hlavě stéká proužek lepkavé krve. Znovu ztratila vědomí. Pracovala jako zvěrolékařka a lovkyně. Vždy, když dokončila svou práci, on se znovu objevil. Trávili spolu dlouhé večery plné smíchu a romantiky, i mnohé noci protkané výbuchy silné vášně. Ve městě se už skoro neukazovala. A proč taky? Vše, co k životu potřebovala, měla zde. Ano. Trápilo ji mnoho věcí. Proč se její přátelé už dlouho neukazují? A proč on vždy ráno někam mizel, aby se s novou nocí opět zjevil? A kam vlastně chodil? Ale vždy, když poslední paprsky slunce mizely za obzorem, mizely i veškeré obavy a nejistota. Vždy přišel on. Jakoby odnikud. Ale byl tam, a to bylo důležité. Nechápala. Pomalu se posadila na kmen zlomeného smrku a zírala před sebe. Náhle její pozornost zaujal rychlý pohyb po jejím pravém boku. S leknutím se ohlédla. Na kládě vedle ní se cosi hýbalo. Vypadalo to jako nějaký žlutý had s hnědou hlavou. Rychle s vyjeknutím vyskočila. Bylo to pryč. Chvilku nevěřícně zírala na kmen stromu. Vedle jejího boku se opět něco pohnulo. Instinktivně po tom hmátla rukou a chytla to. Podívala se. Znovu vykřikla a dala se na zběsilý útěk. Běžela dlouho. Les se stával prostupnějším a méně strašidelným. Začala zpomalovat. A pak zahlédla studánku. Strašlivá žízeň jí svírala hrdlo. Neodolala... Poklekla ke studánce a nabrala si do dlaní vodu. Olízla si dlaně a zarazila se. Proč se vlastně olízla? Nechápala. A to, co se dotklo jejích rukou, nebyl lidský jazyk. Vyprskla vodu, kterou jazykem nabrala a pohlédla do zčeřené hladiny studánky. A jak se hladina postupně zklidňovala, začínala chápat. Co se to s ním stalo? Když jednoho dne přišel, aby si ji odvedl k sobě domů, byla radostí bez sebe. Ani se nerozmýšlela a vydala se hned na cestu. Ale jak její kroky mířily stále hlouběji a hlouběji do temného lesa, začala být nervózní. On ji ale vždy uklidnil. Říkal cosi o tom, že s ní chce strávit věčnost, že je pro něho jen tou jedinou. A také že musí jít k němu, protože ve vsi zůstat nemohli. A ona byla ráda. Vesnici se stejně poslední dny raději vyhýbala. Lidé na ni hleděli skrz prsty a vyhýbali se jí. Byla vlastně ráda, že se jich zbaví. A pak najednou řekl, že jsou na místě... Nechápavě se rozhlédla po svém okolí. Stáli na malém paloučku uprostřed lesa. Prastaré stromy jakoby skláněly své unavené větve a snažily se ji pohltit. Dostala strach. Pak se znovu otočila na něho. Nebyl tam. Místo něj proti ní stál obrovský lev. Měl několik jeho rysů, byl stejně majestátní, ale zároveň strašlivý. Vykřikla. „Neboj se. Už budeme navždy spolu,“ pronesl k ní vlídně. Ona ho však nevnímala. Okamžitě se dala na útěk. Skočil po ní. Ostré lví zuby ji škrábly na lýtku. Instinktivně naslepo kopla za sebe. Zasáhla. Znovu se rozběhla. „Počkej! Ještě ne! Neutíkej!“ zařval za ní. Nelidský hlas ji však ještě více vylekal. Přidala do kroku. Obličej, který se na ni z vody díval, nebyl obličejem mladé dívky. Nebyl vůbec obličejem člověka. Už neucukla. Hleděla do tváře lvice a ona hleděla na ni. Jen oči byly stále její, modré, hluboké jako ta studánka. V hlavě se jí mezi zmatkem náhle vybavily příběhy o stvůrách, které kdysi tajně vyposlechla. Vždy myslela, že jsou to jen staré pověry. Ale to, na co se právě dívala, nebyla pověra či mýtus. Opatrně sáhla rukou na obličej. Prsty se na okamžik setkaly s hustou hebkou srstí. Vodní obraz se rozvlnil, jak do něho skanula první slza. Odvrátila se. Opřela se zády o strom, hlavu schovala do dlaní a rozplakala se. V krbu dohořívaly poslední žhavé uhlíky. Starý, vrásčitý muž vzdychl a znovu se napil z korbele. Dlouhými léty poznamenané rty se znovu rozhýbaly. „A tahle zvířata pak žijí celé věky sama. Lidé se jich bojí a oni se jim vyhýbají. Jsou to monstra. Neváží si lidského života. Klidně člověka rozsápou na kousky a na jeho mase pak hodují.“ Blonďatá hlavička se v úleku schovala za zábradlím schodů, ze kterých tajně pozorovala svého otce rozmlouvajícího se starým poutníkem. „Ale když je nezabijí, pak je to pro tu oběť ještě horší. Jen ji kousnou, chytnou a čekají. Ta se pak začne měnit. Ve chvíli, kdy se sliny té bestie smísí s krví člověka, stává se jedním z nich. Také vypočítavý, krvelačný a nelítostný.“ Náhle za sebou uslyšela vzdálené praskání větviček. Věděla, že je to on. Snad ho i vycítila. Rychle vstala a dala se na útěk. Stromy se jí rychle míhaly před očima. Věděla, že není daleko. Měla pocit, jako by jí dýchal na záda. Náhle se zastavila. Stála na skále a dole pod ní řvala rozbouřená řeka. Žádná cesta zpět, nebylo kam se schovat. „Počkej!“ zaslechla za sebou známý hlas. Věděla, kdo za ní stojí. Možná ji miloval a chtěl, aby s ním byla, ale ona nemohla. Chtěla s ním strávit celou věčnost, ale ne takhle. Neotočila se. Udělala krok do prázdna. „Řeka. Řeka je život, řeka je moc. Síla přírody,“ ozval se za jejími zády hlas starého lovce. Stála na břehu potoka. Hleděla do mocných vírů rozvodněné horské bystřiny. „Řeka, pamatuj si, je mocná. Umí skrýt stopy, očistit duši. Smyje z rukou krev i špínu po dlouhém dni. Ale umí být i nelítostná. Její hladina může pozřít život stejně jako ho zachránit.“ „A proč se chová někdy tak a někdy jinak? Proč si něčí život vezme a jiného ušetří?“ Krásná blonďatá žena se otočila se na svého mistra. Stará tvář ze rozjasnila lehkým úsměvem. „Tak to sám nevím. Ale říká se, že když si tě nevezme, snaží se ti sdělit, že ještě nenadešel tvůj čas. Že máš ještě mnohé vykonat a prožít,“ odpověděl jí vlídným hlasem. Vzal ji kolem ramen a pohlédl do její zamyšlené tváře. „Tak co, Vitani? Připravena na závěrečnou zkoušku?“ promluvil ve snaze dodat jí odvahy. Pomalu se na něj otočila a klidným hlasem pravila: „Ano, mistře.“ První ranní paprsky slunce jí políbily na tvář. Studená voda omývala její nohy. Ležela tváří v blátě a pomalu se probírala k životu. Doufala, že to vše byl snad jen strašný sen, avšak rána na lýtku ji brzy přesvědčila o opaku. Netušila, proč si ji řeka nechtěla vzít. Měla pocit, jako by její život už neměl smysl. Ale příroda byla zřejmě jiného názoru. Pomalu se zvedla. Pak ve velké louži zahlédla svou podobu... Celé její tělo se zdálo stejné, jako odjakživa. Avšak tvář byla cizí. Znovu na ni smutně hleděla ta lvice, kterou zahlédla včera. A za zády se jí ze strany na stranu houpal dlouhý lví ocas. Pomalu jí začínalo vše do sebe zapadat. Odvrátila pohled. Rukou si ze srsti na hlavě setřela bláto a pomalým krokem se vydala pryč. V hlavě jí zněla jediná věta starého poutníka... Otec se vrátil do pokoje s novým pivem a podal ho starému poutníkovi, který stál u okna a hleděl kamsi do noci. Otec se mezitím usadil v židli a o něčem dlouze přemýšlel. Nakonec se přeci jen zeptal: „A co se stane s těmi, které sice kousnou, ale jejich sliny se s krví nesmísí?“ Stařec vzdychl a potichu promluvil: „To jsou ti největší chudáci. Říká se jim Caetiffové.“ Poutník poodstoupil od okna a pohlédl směrem ke schodům. Jeho oči se na chvilku setkaly s vyděšenou, avšak zvídavou tváří malého děvčátka. Cítila v jeho pohledu podivnou moc. Jako by snad zkoumal nejhlubší kouty její duše. Nastala chvíle hrobového ticha, které rušily snad jen praskající uhlíky v krbu. Pak bez pohnutí znovu promluvil: „Ti zůstanou lapeni mezi dvěma světy.“

Názory a komentáře ( 0 /27 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	2
Azurac	1
Barburyba	1
Biotroll	1
DonSimon	2
Ess	2
HadejKdo	2
Heldret	1
Hrun	1
Jajulena	1
Kanyapi	1
Lutus	1
Milwa	1
Nefer	1
Saskiel	1
Steve	1
Teranell	2
Zarabeth	3