Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana – Ondřej Netík Kanyapi 27. března 2018
Na pomezí mezi městem a lesem stojí zámek Darkwood, sanatorium pro duševně choré děti. Pro někoho místo, kde lékaři kontrolují své pacienty, naslouchají hlášením starších schovanek, rozdávají injekce. Pro někoho Sanatorium Podvržených. Svět poza světem. Jenže co když se realita protrhne, banalita všedních dnů oloupe jako starý nátěr a tyto dva světy se prolnou? Ne každé dítě v sanatoriu je obyčejným dítětem. A tak se za zdmi starého studeného zámku rozehrávají příběhy dvou Skřítčích dvorů, plné intrik, hrůzy, strachu, napětí a okouzlujícího poetična. Podvržení, skřítčí duše v lidském těle, které se do lidí ukrývají před přetechnizovaným krutým moderním světem, přichází do sanatoria jako životem zdeptané děti, malé, opuštěné, bez výhledu na návrat a často bez nikoho blízkého. Studené zdi a prázdné pokoje připomínající cely, bílé nemocniční košile, systém nařízení a pokynů. A pak se v dívčí umývárně náhle objeví malý kluk v příliš krátké košili a rybářským prutem loví ve výlevce ryby. Děsivý černý pes, kterého vidí jen někteří, navštěvuje každou noc děvčátko na pokoji číslo F02. Děvčátko připoutané k vlastnímu lůžku, které každou noc prožívá znovu a znovu vlastní smrt. Lady Alenka přináší Bílého králíka… podaří se mu zastavit vražedné monstrum alespoň pro tuto půlnoc? Pokud se vám zdá, že je můj úvod plný otázek, je to zcela v pořádku. Příběh Zeleného skřítka se rozebíhá od zdánlivě jednoduchého příběhu do ságy děsivé šíře, kde místo odpovědi na záhady a propletence dostáváte jen další a další otázky. V ostrém tempu se objevují postavy z vašich dětských knih, věci, které vám jsou povědomé, dráždivě známé, a přece mimo dosah pochopení, střídají jedna druhou, a to vše je propleteno do příběhu tak napínavého, až se čtenář na autora zlobí. Kde čekáte spád, přichází klopýtání, autor si s vámi hraje, tahá vás do minulosti a předhazuje vám spojitosti, které vše jen komplikují. Nedopovězená rozuzlení jsou vytlačována dalšími otázkami bez odpovědi. Obrázek se mění v obraz, galerii, fantastickou čáranici a nakonec vám bublá ušima a leze vám do snů. Další a další postavy, další a další jen letmo nahozené a opuštěné zápletky, každá napínavější a lákavější než ta předchozí. Zcela rozčileně letíte textem dál, ale nebojte, skoro nic se nevysvětlí a pochopíte jen málo. A to vše čtete dobrovolně, s chutí a zcela očarováni. Pokud! Pokud máte rádi pohádky a mýty, pokud je vám blízké snění až na pomezí fantasmagorie, pokud netrváte na tom, že vše musí být vysvětleno a vše musí dávat smysl. Pokud je vaše duše alespoň trochu skřítčí, pak vás Netíkova trilogie chytne a nepustí. Knihy jsou, jak už jsem řekla, zatím tři: ‚Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana‘, ‚Meluzína, dívka jménem Ema‘ a ‚Tanečnice, věc jménem Sined‘. První příběh je o dítěti a dětství, je hravý a svým způsobem nevinný, zato druhý strhne čtenáře do zrádných vírů pubertálního zrání. Mýtus se v něm snoubí se svéhlavostí dospívající dívky ničící ve své zaslepenosti všechny okolo. Závěrečná část trilogie nechává čtenáře konečně odpočinout v náručí zmoudřelé mladinké ženy, což je po tom všem psychickém náporu opravdu příjemné. Z posledního dílu na nás také nejvíc civí to, jak příběhy vlastně vznikly. Ondřej Netík je čtenáři z okruhu DA totiž bližší, než se zdá. Jeho knihy jsou vlastně přepisem dobrodružství, jež vede jako vypravěč. Člověk, který v nich skutečné hrál jednu z postav, mi potvrdil, že je to pravda a víc než pravda – že to bylo psycho, že to bylo o nervy, že to bylo fantastické a něco tak šíleného už raději ne. Mně to znělo tak, že jsem teď posedlá chutí zahrát si v sanatoriu sama. Nechat se strhnout. Trilogie vyšla v nakladatelství Straky na vrbě, kde se dá stále objednat. Je ale také na pultech všech dobrých knihkupectví, které mají v sortimentu fantastiku. Stejně jako samotná kniha stojí za zmínku její nádherné ilustrace z pera, či spíše tužky autorovy manželky, představující jednotlivé hrdiny v dokonale realistických, někdy až dráždivě lehce erotických kresbách, po jejichž shlédnutí budete už vidět Skřítky prostě všude a hlavně – budete se podezřívavě dívat na každé dítě, zda se za jeho lidskou fasádou náhodou neskrývá Červená královna, Malý princ nebo víla stínů a škvír… Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]