Nocí se ozývalo vlčí vytí Moon 26. prosince 2016
Nocí se ozývalo vlčí vytí. Dost blízko na to, aby bylo znepokojující i za zdmi důkladné, dřevěné chalupy, zavřenými okenicemi a při praskotu polen v krbu. Jinak bylo všude ticho. Muž, sedící v houpacím křesle, bohatě vystlaném kožešinami divoké zvěře, včetně vlčích, zamyšleně hleděl do ohně. V mozolnatých dlaních svíral špalíček třešňového dřeva. Vytí snad ani neslyšel, a to ani když se ozvalo na pár kroků od dveří. Byl ztracen ve vlastních myšlenkách, klouby prstů bledé a vystouplé ze sevření kolem dřeva. Třešeň, co dříve stála a zahradě… lezl po ní jako malý kluk. Už tehdy to byl starý strom.. prastarý. Nebo mu to tak jen připadalo? A jedné, co z ní teď zbývá, je tenhle špalíček.. Snad z jedné ze spodních větví.. možná z té, co rostla směrem na západ. Když bylo jaro a strom kvetl, poslední paprsky ozařovaly ty jemné, křehké plátky.. Bílé, bělostné, jako srst vlčice, co občas vídá ve snech, jako vlasy ženy, která k němu promlouvá skrz ni. Žena… je to vlastně žena? Nebo je to jedna z těch, o kterých mu za dlouhých nocí kolem Samhainu vyprávěla bába? Půlnočnice, víla nebo běs… Nadpřirozená bytost, Sídhe, odjinud… odnikud. Z podsvětí. Ze starých časů, kdy se ještě všichni báli Divokého Honu spíš, než vzteklých lišek nebo sousedů, co je nenávidí. Ale o takových věcech se přece nemluví. Ty časy jsou pryč. Už nejsou reje rusalek kolem rybníků, bludičky nesvádějí pocestné z cesty na blatech do bažin.. Na hrázi už není vodník, potahující z dýmky a dozorující na pentličky, povlávající v mírném vánku na větvích staré vrby, kde lákají krasavice, neznalé výstrah od místních. Křeslo trochu zapraskalo, když se muž zhoupl.. sem a tam, tam a sem.. mezi obočím se usadila znepokojená rýha. Přijď za mnou. To mu včera řekla. Jen to. Nic víc.. a přesto se cítil.. Poctěný, jako by mu vylila celou svou duši. Provedla ho všemi životy, co prožila. Pozvala ho. K ní. Ale kam? Kam má jít? Kam jít za snem, za přeludem? Mámí ho snad nějaká nemoc? Sní nebo bdí? Polínko třešně spadlo na dřevěnou podlahu. Ale nevydalo žádný zvuk. Nebo ho neslyšel. Křeslo málem přepadlo, když z něj vstal. Tak prudce, najednou rozhodně. Ale dál.. Pomalu, krok za krokem, se vydal ke dveřím. S trhnutím je otevřel, do místnosti v divokém reji vnesl vítr vločky sněhu. Muž se na ně zadíval, na chvilku ztracený v té křehké nádheře. Díky teplu v místnosti ale vločky po pár vteřinách nebyly. Jen kapičky vody na dřevě. Jako slzy. Čí slzy…? Snad ne její? Šedé oči se zadívaly do noci. Nadechl se, ruka krátce zapátrala po věšáku u dveří, aby vzala teplý svrchník. Pomalu, mechanicky ho přehodil přes ramena a vydal se do noci. Vločky kolem něj se zase daly do tance… snad veselé, možná škodolibé. Noc, hvězdy na nebi… mráz a zima. Všechno tančilo, tvořilo a on přece nic nevnímal. Jen kupředu, krok za krokem, za pozváním, za snem. Nocí se ozvalo další vytí.

Názory a komentáře ( 0 /7 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AmelieStar	2
Argen	1
Arsi	3
Evangeline	3
Harrieta	3
JokerS	3
Kanyapi	1
Kibe	1
Kragh	1
Lezalith	1
Qwertisimo	4
Reynard	1
Rohi	3
Silenthya	1
Tolpen	1