Pohádka Vánoční Arborius 26. prosince 2016
„Pohádku!“, „POHÁDKU!“, „Pohádku!“ Znělo ze všech stran, až z toho mrak téměř rozbolela hlava. „Takže pohádku?“ zaburácel a v tu ránu všechny sněhové vločky utichly. Ještě párkrát potichu zahřímal, ale pak si uvědomil, že jsou vlastně Vánoce a navíc ho jeho dědičky za chvíli opustí. Málem mu z toho bylo do breku, ale udržel se.„No dobrá, vy nezbedníci,“ mám pro vás jednu pohádku. Je o jedné vločce, podobně nezbedné jako vy …“ … Kdysi dávno – také byly zrovna Vánoce – se jedna malá sněhová vločka vydala na svou dlouhou pouť k Zemi. Bála se ale svého konce a tak volala do oblak a prosila pána na nebesích. Ten jí vyslyšel: „Nenechám tě se vypařit, ale na oplátku budeš muset nosit lidem štěstí.“ … Ulicí jde mladý pár. Mládenec jako by měl něco na jazyku, ale ne a ne se odhodlat k tomu to vyslovit. Po chvíli přemáhání raději stáčí hlavu k obloze na potemnělé nebe: „Tohle jsou zvláštní Vánoce. Jen aby z toho nepršelo.“ „Pršet? Vždyť je hrozná zima,“ usměje se dívka jdoucí po jeho boku. Pak se zarazí a znepokojeně vytřeští oči: „Ale počkej, vždyť ty se hrozně potíš! Nemáš horečku?“ „CO? Horečku?“ otře si překvapený hoch hřbetem ruky orosené čelo. „Ne, to není horečka,“ odpoví vyhýbavě a snaží se uhnout pohledem. V jejích očích jsou takové ty plamínky, jakoby mu viděla až do žaludku. „No dobře,“ odpoví nakonec nedůvěřivě a je vidět, že ji jeho odpověď příliš neuspokojila. „Hele – podívej! Sněhová vločka,“ ukáže dívka náhle někam k obloze. „Kde?“ marně se jí snaží mladý muž zahlédnout. Pak ustrne a zaúpí: „Au, sakra!“ a začne si třít do té doby zdravé oko: „Něco mi tam spadlo.“ Děvče přistoupí blíž, stáhne mu hlavu ke svým očím – „Ukaž, co tam máš,“ a snaží se mu víčka prsty rozevřít. Jeho tvář je ale vehementně proti. Najednou, jakoby do mladíka uhodil blesk, bere ji za ruku, kterou tiskne ke svému srdci, dlouze se jí dívá očí a pak jí věnuje ještě delší polibek. … „a to bylo poprvé, co jsem maminku políbil,“ sklání se zarostlý muž nad kolébkou, ve které spokojeně podřimují dvě batolata. „Myslím, že jsi mi o tom i napsal básničku,“ usměje se zeširoka žena stojící vedle něj. „Jak že se to jmenovalo – už vím: Sněhová vločka.“ Muž se zatváří rozpačitě: „No, nejsem žádný …“ ale než stačí dokončit větu, žena ho dlouze políbí. Když polibek skončí, ještě chvíli pár setrvá v objetí a pak se muž znovu nakloní na kolébku, pohladí dítka po tvářích a tichým hlasem dodá: „A za devět měsíců potom jste se narodili vy – moje největší štěstí.“ Pár odchází do vedlejšího pokoje, světla zhasnou a dveře se zavírají: „Dobrou noc.“

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AmelieStar	3
Arsi	2
Evangeline	3
Harrieta	1
JokerS	3
Kanyapi	1
Kragh	3
Qwertisimo	2
Rohi	3
Silenthya	2