Havraní skála Elanius 23. března 2017
Tisíc stop nad údolím ze soumračných borů stojí proti šesti staletím šerá tvrz střežící horu. Vysoko nad korunami pár věží z černé skály obklopené roklinami a práchnivými valy. Tam vysoko v horách, kde noc delší než den, divá zvěř dlí v norách, sní o dávném věku sen. Na skalních kupách, jež zdají se jak sestry, nemá klidu v rukách znavený skřivan pestrý. Kde drží se poslední ostatky zdí hradu, nedolehne svit polední, stín věnčí skály bradu. Prázdným oknem věže prosvítají hvězdy bledé, když den se vkrádá stěže mezi zuby hradby snědé. Výkřiky černých havranů mísí se skučením vichru, jen oni drží zde obranu v chladu, horku i sychru. Ta dávno pustá pevnost, dlouze plazící se mech, hostí věru vran hojnost, až zatají se duše dech. Ony je právem obývají, věže, co tají se v mlze, co bory větvovím obléhají, cení si nade vše draze. Krásné jméno nese tvrz, Havraní skála říkají jí, člověk již neprojde skrz bránu, kde vranstvo dlí.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]