Překvapení v lesích Difoe 23. srpna 2015
Difoe přišel do hostince a sedl si ke stolu v rohu místnosti. Měl na sobě tmavý plášť, na zádech toulec s šípy a na rameni luk z dubového dřeva. Svojí postavou ani vzrůstem nijak nevyčnívá, je vysoký pět, možná šest stop a má šlachovitou postavu, jeho vlasy jsou tmavě hnědé a krátké, oči zelené a na krku mu visí přívěšek s kamenným vlčím tesákem. Zamával na šenkýřku, ta mu po chvíli přinesla džbánek medoviny a zeptala se ho: „Tak co, jak ti šel dneska lov?“ „Moc se nedařilo. Vypadá to, že se většina zvěře vytratila z jejích obvyklých pastvin,“ odpověděl jí Difoe a začal upíjet ze džbánku. Šenkýřka Emili se rozhlédla po místnosti, jestli mají všichni co pít, a pak si přisedla ke stolu. „Slyšela jsem různé zvěsti.“ Difoe zpozorněl, odložil medovinu stranou a zeptal se: „Jaké?“ Poté Emili pokračovala potichu: „Prý se po okolí potulovala velká skupina, ve které prý zahlédli i kouzelníka.“ Difoemu se hlavou prohnaly nejhorší možné scénáře, ale nejvíc se děsil onoho kouzelníka. Kdyby to byla jen samotná skupina, tak by mohlo jít třeba jen o pytláky, ale takhle to znamenalo něco velice špatného. Všichni kouzelníci musí sloužit království nebo zemi, ve které žijí, jenže ne všichni jsou ochotní se nechat takto zotročit a snaží se utéct. Takové, jako jsou oni, popravují hned, co je chytí. Co by tady mohli chtít? pomyslel si a zamračeně se podíval na desku stolu. „Prý šli směrem k bažině,“ pokračovala Emili, ale pak se otočila ke dveřím, kterými vešel dovnitř další zákazník. „To je vše co vím, přeber si to, jak chceš.“ Po těchto slovech se zvedla a odešla zpět k pultu. Difoe ještě chvíli koukal na stůl, než si uvědomil, že bažina není zase tak daleko od jeho dnešního místa, kde se pokoušel lovit. Bažina bylo místo, které se rozprostíralo ve východní části Terienského lesa, a kde dosahovala vlhkost takové úrovně, že okolní půda nedržela pevně dohromady a při sebemenším tlaku se půda sesouvala dolů, stejně jako tekutý písek, a proto se často neopatrným tulákům stala osudnou. Ale co by tam mohli chtít? Skoro nic tam neroste a zvířata tam žádná nejsou, přemítal, zatímco dopíjel medovinu. Poté se zvedl, na stůl položil dva měďáky a vyrazil domů. Byl teprve podvečer, ale venku již byla pěkná tma. Není se čemu divit, zimy jsou zde vždy takové, a tak se vydal rovnou domů. Když dorazil domů, tak povečeřel s rodinou, matkou Fínou, otcem Gilem a mladší sestrou Týrií. S Gilem se bavil o dnešním lovu a o tom, co se dozvěděl od Emili, oba se shodli, že bude lepší se bažině vyhýbat a zkusit lovit víc na západě. Jejich dům stál na okraji vesnice, byl jednopatrový, ale měl půdu, na které si zařídil svůj pokoj Difoe. Ostatní spali spolu v ložnici, která stála hned vedle kuchyně, ze které pak vedly další dvoje dveře. Jedny ven z domu a ty druhé do malé kovárny. Po večeři šel do svého pokoje, kde si odložil svůj luk z dubového dřeva, lovecký nůž, tmavý plášť a tašku. Zbytek oblečení si složil na malý stolek a lehl si. Stále přemýšlel, co to mohlo být za lidi a co by tady mohli chtít. Vůbec to nemohl dostat z hlavy a nakonec usoudil, že nejlepší bude jít se zítra podívat k bažině a zjistit si to sám, na vlastní oči. S touto myšlenkou usnul a zdálo se mu o všemožných i nemožných věcech, co by mohl vidět v bažině. ******************************************      Vzbudil se brzy ráno, ještě před tím, než zakokrhal kohout, a začal se připravovat na cestu. Do tašky si dal křesadlo, kus chleba, několik bylinek a deku, kdyby bylo třeba někde přenocovat. Pak se oblékl do kožených kalhot a tuniky, k opasku si připnul lovecký nůž na pravou stranu a na levou kožený vak s vodou. Pak si vzal plášť, navlékl si toulec s deseti šípy a luk si dal jen přes rameno. Takto vybavený vyrazil na svoji cestu do Teriensekého lesa. Z vesnice, která byla obehnaná dřevěnou palisádou, vyšel severní branou. Jeho cesta k lesu trvala tak dvě hodiny, ale stále měl před sebou alespoň další dvě, než se dostane k bažině. Po cestě nezahlédl žádnou zvěř a ani lidi. Když už se začínal blížit k bažině, tak raději zpomalil a opatrně našlapoval, aby náhodou nešlápl právě na jedno z těch mnohem slabších míst. Někdy se totiž jen zaboříte do země, ale někdy tam zapadnete úplně celý. Na několika místech se mu nohy zabořily do země, ale bylo to jen menší zpomalení jeho postupu. Čím více se přibližoval, tím častěji se mu zabořovaly nohy, ale více ho trápil hnilobný zápach, který začal již před nějakou dobou cítit. Po celém okolí se táhl zápach, jako když stojíte vedle týden mrtvé krávy, ale toto bylo alespoň třikrát horší. „Co to je zatraceně za smrad,“ ulevil si Difoe a rukou si zakrýval ústa, aby si alespoň trochu pomohl před zápachem. Po další minutě chůze si začal všímat divných stop okolo. V zemi byly na mnoha místech díry, kterým se raději vyhýbal. Větve byly polámané a stromy sedřené a pořezané. O několik desítek kroků dál uviděl hrůzu, kterou si ani nedokázal představit. Vstoupil na bitevní pole, asi tak tři dny staré. Teď už věděl, kde se bere všechen ten zápach. Před ním se rozléhalo bitevní pole o rozloze minimálně jednoho hektaru a na něm se všude válely šípy, zbraně, mrtvá těla koní i lidí. Všude, kam se podíval, viděl jen mrtvoly, když se podíval lépe, tak si všiml od bahna ušpiněných plášťů, které měli mnozí z mrtvých mužů. Byli to královští rytíři a proti nim zde bojovali muži se sotva poloviční výbavou a nejspíš i schopnostmi. Rytíři z Riunského království jsou po celé zemi obávaní svojí silou, a zde jich teď leží několik desítek, možná více jak sto, a proti nim přibližně stejný, nejspíš o něco vyšší počet jejich protivníků. “Proboha,“ vyšlo jen Difoemu z úst, když si prohlížel tu hrůzu všude kolem. Počkat, pokud to nebyli rytíři, ti, co sem šli, tak to museli být tihle. To znamená, že ti rytíři bojovali i proti kouzelníkovi. Zhrozil se při představě, jak musel být ten kouzelník silný, když takhle skončilo tolik rytířů. Najednou za sebou uslyšel praskání větviček a zašustění listů, okamžitě z ramene shodil luk, z toulce vytáhl šíp, zasadil jej do tětivy a namířil na keř za sebou. Srdce mu bušilo jako o závod, a z čela mu začal stékat chladný a štiplavý pot. „Kdo je tam!“ zakřičel zničehonic a stále mířil na keř. Poté co se nikdo neozval a ani se už nic znova nepohnulo, tak sklonil luk k zemi a vytáhl šíp z tětivy. Nával adrenalinu, který ho zaplavil, ho už opouštěl a jeho dech i tep se zklidnily. Ve chvíli, kdy chtěl Difoe vrátit šíp do toulce, ho něco tvrdého praštilo do temene a praštil sebou o zem jako pytel brambor.

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	2
Kanyapi	2