„To má být vtip?!“ (aneb létající hlavy trochu jinak) Teranell 12. července 2018
Každý z nás už měl jistě někdy pocit, že si z něj autor knihy či režisér filmu musí utahovat. Krky přeťaté jednou ranou mečem, sypoucí se střeva či okamžitá smrt po jediném zásahu kulkou do břicha. Že vám to stále nepřipadá divné? Pak je následující článek určen právě pro vás! Už je to prostě tak – smrt číhá všude, alespoň v případě smyšlených příběhů, kterým je třeba dodat na dramatičnosti. V knihách, filmech a seriálech mívá Ta s kosou obvykle plné paznehty práce, a já si tak říkám, že nad tím občas musí pěkně kroutit lebkou. Z pohledu tvůrců (ale i mnohých čtenářů a diváků, pravda) je třeba vykreslit skon oněch ubohých duší co nejbarvitěji, snad proto, že to při všech těch počtech začíná být tak trochu nuda. Někdy přitom ovšem ani v nejmenším neberou ohled na to, zda je hrdinská (potupná/tragická/jakákoli jiná) smrt, kterou postavám dopřáli, z fyzického hlediska vůbec možná. Společně se jim teď podíváme na zoubek – všem těm nesmyslným, přesto ale oblíbeným klišé, se kterými se nejen často setkáváme, ale ve svých questech je také sami používáme (s výjimkou jedů, které jsou kapitolou samy pro sebe). Pohodlně se usaďte a čtěte pozorně, vezmeme to totiž hezky od hlavy až k patě. Useknutí hlavy Je to tak oblíbené. A efektní. Není nic lepšího, než zakončit lítý souboj hrdinného reka s podlým padouchem popisem, kterak se hlava hanebníka po hladké ráně zatočí na krku a posléze odporoučí k zemi. Stačí se však trochu zamyslet a celá situace nám začíná notně skřípat. V první řadě je třeba si uvědomit, že lidský krk není z másla ani z cukru. Je tu páteř, jsou tu svaly. K dokonalému přeseknutí jedinou ranou je u takového množství tkáně potřeba opravdu značná síla a bezchybně nabroušená zbraň. Pořád nic? Představte si typického hrdinu z dračákovských questů. Po světě pobíhá pravděpodobně s jedenapůlručním mečem – nijak zvlášť nabroušeným jedenapůlručním mečem, abychom v tom měli jasno. Pokud byste totiž toužili bojovat se zbraní, která má čepel ostrou jako kuchyňský nůž, při první bitce byste na ní nejspíš vylámali pěkných pár zubů (pomiňme teď šavle a katany, to je zas úplně o něčem jiném). Věc druhá – i na popravištích, kde se odsouzený nebránil a kat měl k dispozici speciálně vyvážený a ostrý nástroj, s nímž se mohl napřáhnout a v klidu a s rozmyslem udeřit vší silou, se nezřídka stávalo, že se hlava neoddělila napoprvé (a dokonce ani napodruhé). Zkuste si pak představit, kterak se pokoušíte useknout hlavu nepříteli, jenž se zuřivě brání (minimálně vám rozhodně nenatočí makovici tak, abyste to měli co nejsnazší), jedinou ranou vedenou horizontálně ve výši krku (a tím pádem mnohem nevhodnějším nápřahem, než je ten „katovský“, vedený seshora přes rameno). Pokud tedy nejste právě Ilja Muromec vybavený božskou silou a neméně božskou zbrojí, už to nevypadá ani zdaleka tak jednoduše jako na začátku, že? Podříznutí krku Tady už jsme na tom o mnoho lépe. K dispozici budeme mít s největší pravděpodobností speciálně uzpůsobenou, dobře nabroušenou zbraň (obzvlášť v případě zlodějů a jiných postav, které svoje oběti přepadávají ze zálohy, popřípadě spící). Nešťastníkovi můžeme jednou paží sevřít hlavu a než se stihne leknout a začne sebou moc mrskat, rychlým tahem všechno skoncovat. Nebo ne? Spíš než na techniku provedení zde narážím na zcela typický nešvar, kterého se dopouštíme především my, hráči a PJové. Když už si troufneme zabít některou z postav (což se samo o sobě moc často nestává), zhasneme ji jako svíčku. Jedno *pích*, popřípadě *říz*, a milý hrdina leží na zemi mrtvý a bez pohybu, jako když otočíte čudlík do polohy „vypnuto“. Tělem ti projela bolest, ale pak už nic necítíš, všude je tma. Umřel jsi. Málokdo bere v potaz, že taková smrt je ve skutečnosti pomalá a nadmíru nechutná. Krvácíte jako kůň a přitom se tou krví kvůli porušeným dýchacím cestám dusíte. Třeba i několik minut, když vám to nikdo nezkrátí. Mňamka. Ne snad, že bych vás chtěla nabádat, ať do svých dobrodružství zařadíte scény z Texaského masakru motorovou pilou, občas ale nezaškodí uvědomit si, jak to vlastně funguje doopravdy. Pokud na to nemáte žaludek, zkuste to raději s klepnutím po hlavě. Poranění břicha a hrudníku Znáte všechny ty westerny. Stačí jedna pecka z revolveru a protivník vám leží bez špetky života u nohou. Jen tak. Mrknutím oka. Skutečnost však bývá zpravidla trochu jiná. Pokud nedojde k poranění srdce a přerušení jeho činnosti, zápas o život bývá podstatně delší. Kromě nebezpečí vnitřního krvácení je značně rizikový také pneumotorax, tedy vniknutí vzduchu do prostoru mezi poplicnicí a pohrudnicí, kde za normálních okolností najdeme podtlak. Pokud zůstaneme u bojových a dalších adrenalinových situací, může kněmu dojít například probodnutím/postřelením hrudníku nebo při zlomenině žeber. Dochází k hroucení plíce, popřípadě utlačování ostatních orgánů hromadícím se vzduchem. Zranění je to vážné, přesto jej ale postižený s patřičnou péčí a při úspěšném potlačení infekce může přežít. U poranění břicha je to pak velmi podobné. V obou případech přirozeně záleží na rozsahu, na míře krvácení atd., opět je ale zapotřebí brát na vědomí varování o „zhasnutých svících“. Dobrý den, střeva ven! A jsme u dalšího velmi populárního nesmyslu, ve kterém si dnes libuje už pomalu každý druhý autor hrdinské fantasy. Typická scéna – padouch jest seknut mečem do břicha, a zatímco se jeho vrah přesouvá k dalšímu obětnímu beránku, jemu už nezbývá než se jen sklesle dívat na zvětšující se kupičku vlastních střev, co se mu hromadí u nohou. Haha. Četli jste někdy Červenáka? Lidské tělo není pytel, ze kterého se po roztržení vysype veškerý jeho obsah jako písek. Právě naopak. Každý orgán má v těle své místo a dostat je ven může být spíš těžší než lehčí úkol i pro zkušeného patologa. U studené a ztuhlé mrtvoly je to pochopitelně něco jiného než u stále žijícího raněného, přesto vám ale každý lékař potvrdí, že jsou to právě střeva, co můžou dát pěkně zabrat – tím víc, čím byl dotyčný otylejší. A mimochodem, když už jsme u toho – ona ta střeva spíš tečou, než že by se sypala, naši milí autoři. Tepny a žíly Jedna z oblastí, v níž sice nechybujeme tak často, přesto však nad některými popisy, s nimiž se setkávám, zůstává rozum stát. Je to jen pár dní, co mi Pavettka s pobavením vyprávěla, kterak ji její PJka pochválila za bezvadné přerušení ramenní tepny protivníka. Ehm… vážně? Než se pustíte do složitých experimentů, otevřete si aspoň na minutu Jelínka a Zicháčka (ano, to je ta velká bílá učebnice biologie pro gymnázia) a raději se přesvědčte, zda se právě nechystáte napsat nějakou kardinální blbost. To platí samozřejmě vždy a za všech okolností – společně s radou „drž se toho, co dobře znáš“. Přerušení velkých cév bývá jako zranění v našich questech často podceňováno. Díru v krku, z níž během několika úderů srdce unikne tolik krve, že už postižený nemá žádnou šanci, bereme obvykle všichni jako konečnou, ale co ten zbytek? Málokdo si už uvědomuje, že největší cévou v těle je hned po aortě tepna stehenní. Už jste někdy svoji postavu nechali, ať si svépomocí vytahuje šíp z nohy? A naopak – svého protivníka tím můžete vyřídit během několika málo vteřin. Šok To nejlepší na konec. Šok je vysoce nebezpečný, bez rychlého poskytnutí lékařské pomoci obvykle smrtelný stav, který může být vyvolán celou řadou příčin. Je proto celkem zvláštní, nakolik bývá v dobrodružstvích opomíjen. Laicky řečeno se jedná o reakci těla na situaci, kdy tělu chybí kyslík a živiny, nejčastěji v důsledku velké ztráty krve – ale nejen to. Do šoku můžete upadnout při poškození vnitřních orgánů, otevřené zlomenině či rozsáhlém zranění svaloviny. Šok se může dostavit u popálenin a dehydratace (v obou případech kvůli ztrátě tekutin), při těžké alergické reakci, otravě krve nebo snížené srdeční činnosti (například kvůli soustavnému tlaku na hrudník). Typické příznaky se mohou objevit i u těžkého duševního otřesu – například u svědků těžkých a tragických nehod. Srdce přestává správně pracovat (proto vám také u těžce raněného může připadat divné, že „tu není žádná krev“), dochází k poruchám vědomí až komatu. Lékařská pomoc se liší podle typu šoku, od nitrožilního doplnění tekutin až po podání adrenalinu a dalších látek. V zásadě se jedná o péči, kterou typičtí „středověcí“ mastičkáři z našich questů jednoduše nejsou schopni poskytnout a postavám pak reálně hrozí smrt i u zranění, která by je sama o sobě nemusela nutně ohrožovat na životě. Jak vidno, lidské tělo je mnohdy křehčí (a jindy zas naopak odolnější), než si představujeme. Kvůli tomu pak sypeme z rukávu jednu ptákovinu za druhou, když by přitom stačilo tak málo – třeba otevřít skříň, oprášit a equipnout mozek:) Anebo třeba tu učebnici biologie. Nezabere to tolik času a rozhodně vám to ušetří energii třeba při následných hádkách s vlastním hráčem, který tomu čirou náhodou zrovna opravdu rozumí. Takže lovu a boji zdar, jen houšť a větší kapky (a menší hromady navršených hlav)! Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]