|
Dneska se tu toulám jako nakopnutý štěně od jednoho kouta knihovny ke druhému a zapadla jsem i sem. Vybavuju si, že jsem to už četla kdysi při výběru klíčových slov a jsem ráda, že jsem se sem vrátila.
Hodně lidí tady vyčetlo ty mnichy, mně tam přijdou v podstatě zbyteční oba. Tedy jako fakt, že jde o mnichy - ten je trochu vedlejší, i když ona slavná "zakázaná láska" tomu jistě má dodat koření. Story jako taková je věčnou, skoro shakespearovskou tragédií o (ne)naplněném citu, konec se mi zdá hodně lidský a dost to pro mě naopak pozvedá.
Ale kdo já jsem abych soudila pravděpodobnost rozhovorů, nikdo nikdy neví, jak se druhý člověk zachová a přese všechny okolnosti je tu jistá základní linie příběhu, která má něco předat a to se jí daří.
Lutus pro mě vždycky zůstane mým nejmilejším poetou a toulavým básníkem (toulas se může i duše samotná), takže hodnotit jeho prózu je samo o sobě pro mě dost novým s bláznivým zážitkem s polevou z nostalgie.
Zdá se mi až nesmyslné dávat tu známku - komukoli bych dala trojku, ale dneska, snad pro něco co nedovedu popsat a taky hodně pro ten konec, který ukazuje člověka jak je, chybujícího a krutého pro hloupost, dávám lepší dvojku.
|