DarkSide – Jací jsme Pánové Osudu? Pavettka 23. dubna 2018
aneb Zamyšlení se nad sklenkou vychlazeného piva) Na PostPatentním úřadě probíhá diskuse nad zobrazováním hodů kostkou. Taková docela titěrná maličkost, která byla, jak poznamenal Vraashar, několikrát zamítnuta. „Jenže jak to dopadlo, to jsem psal. Dvacítka byla zamítnuta, protože jsme DrD server, a zapisování hráčských hodů proto, že tu na DrD stejně nikdo nehraje.“ Tohle jsou vzácné okamžiky, kdy duše DA debatují a já se od nich mohu dozvědět, co všechno se jim honí hlavou. Lidé mají spousty názorů a stačí nepatrné podněty, které je ponouknou k tomu, aby se nebáli mluvit o svých „tezích“. Takže tady máte, lidičky, jednu drobnůstku i ode mě! Pány Osudu, PJe, GéMka nebo taky Vypravěče můžeme rozdělit do různých kategorií podle všelijakých kritérií. Takové ty hlouposti jako dobrý/špatný úplně vynechám, protože PJ primárně nechce být špatný. Rozdělení se také bude týkat především PJů online. Samozřejmě, že nemusíte spadat do žádné kategorie, nebo se naopak můžete třeba i poznat ve více z nich. Nadšenci – Milují světy; nadchnou se tak rychle, jako se rozfouká bílý květ pampelišek. Hrají na více serverech. Tohle nadšení pramení z přečtení knihy, zhlédnutí filmu/ anime, z poslechnutí pěkné hudby či vyslechnutí příběhu. Příspěvky jsou většinou velmi dynamické, v kadenci ta-ta-ta. A stejně jako začnou, také brzy skončí. PJ přestane mít čas a vůbec chuť pokračovat; někdy se také všechno zajímavé odehraje na questovém fóru. Příběh vyšumí a jde se na další… Technici – I technici se mohou podívat na film nebo si přečíst knihu, ale nadšení u nich nejprve propukne skrze grafomanii, například na nějakém blogu, kde vypíší reálie – vše o náboženství, obchodu, diplomatických vztazích a tak podobně – a to vše doplní mapou. Úvodní příspěvek se tváří velmi lichotivě, ale „drobné poznámky“ vám mohou vyrazit dech. Dobrodružství si jdou tvrdě za cílem a vyžadují znalost okolí, pokud si nezvolíte postavu analfabeta. Jsou velmi promyšlená a vyžadují proto logické uvažování. Ano, tyto příběhy se většinou dohrávají, ale jen málokdy s původní skupinou. Hráči jsou skvělí, ale… Snílci – Mají jakýsi neurčitý svět, který nějakým způsobem plyne. Chtějí se bavit, chtějí cosi, ale přesně neví co. Linie příběhu typu „z bodu A do bodu B“ neexistuje, takže s dějem se to má tak nějak všelijak. Dost často se hráč musí zabavit sám, protože snílci většinou nemají žádnou konkrétní představu. Zkoušejí, hrají, baví se. Tento typ dobrodružství většinou ukončuje hráč rituální sebevraždou, vytěkáním trpělivosti či suchou poznámkou „nevím, co dělat, odcházím.“ Zajíčci – Většinou mají přibližnou představu o dobrodružství, ať už se jedná o kopírování nějaké části děje knihy/ filmu, nebo o jejich představy. Zajíčci, bázliví PJové, jsou většinou začátečníci, kteří mají příběh pouze o jedné cestě. Těší se na hráče, ale většinou je hlavním problémem to, že v důležitých chvílích za ně hrají tak, aby je náhodou nenapadlo přijít s vlastním rozhodnutím. Kronikáři – Tito PJové mají jasně danou představu o postavách. Buď se kopírují hrdinové z knih, filmů, anime či odjinud; jindy jsou výplody jejich vlastní fantasie. Přesně daná jsou jména, vzhled i charakterové vlastnosti. Dobrodružství tedy připomínají shromáždění CéPéček s tím, že mnohé kroky musí být buď opravovány, nebo konzultovány. Další druhy jsou většinou podkategoriemi výše zmíněných. Alchymisté – PJové, kteří zkouší naroubovat pravidla filmů, knih nebo jiných herních systémů do svých her. Tvorba postavy má šmrnc, hráči jsou nadšení nebo znudění, ale tak jako tak jim to přijde alespoň z části zajímavé. Žádný z těchto systémů bohužel není ve většině případů připravený na virtuální realitu, a proto nefunguje; někdy sám PJ neví, jak by přesně měl fungovat. Takže poté děj vyšumí a buď se přejde na volné RP, nebo se PJ natolik zadumá, že příběh vytěká a zemře. Grafomani – PJové, kteří se neumí vyjádřit krátce. Přejití cesty se pak stává slovutným činem, který si vyžaduje kvanta popisů. Hráči se někdy chytí, načež se snaží napodobit styl PJe, což znamená odklad příspěvku na „vhodnější chvíli“ nebo sáhodlouhý kostrbatý kus dle hesla „čím delší, tím lepší“. Příspěvky se posléze zkracují, aktivita opadá. Hádankáři – Luštění rébusů je jejich doménou: další z pozůstatků hraní naživo nebo z LARPů, kde to má svou nepopiratelnou atmosféru. Ovšem tito PJové ví, že strýček Google ví, proto jsou rébusy většinou složitější. Hráči tedy hledají oporu po ICQ, ptají se spolužáků ve škole či spolupracovníků. Interval hry v družině se tedy mění na „třeba to trkne někoho jiného“ nebo „tak to riskneme, je to jenom hra“. Tato dobrodružství jsou většinou na bázi DrD, a pokud nemá PJ zapálené hráče, tak většinou vzplane samo dobrodružství. Poddruhů je jistě o mnoho více, ale já se setkávám především s těmito. Ať už se v nějakém typu poznáváte nebo ne, jedno je jisté. PJování vás nějakým způsobem baví, chcete se podělit o nápad, nebo chcete jenom nabídkou místa v questu reagovat na poptávku. O co je pak lepší, když vás někdo pohladí a řekne vám, že hra s vámi stojí za to! Na DarkAge jsou to testy pro oficiální PJ a následný výcvik. Na fóru „Můj vlastní svět“ proběhla před časem diskuse, která se do DAily Mirorru nedostala, respektive se tam nedostal hlas lidu, nemyslíte? Debata se na tomto fóru přelévala a bouřila, aby nakonec utichla. A proč? Neřekla bych, že došly podněty, ale spíše zájem. V listopadovém Daily Mirorru byli dotazovaní na anketu „Nové skutečné světy a jejich vypravěči“ až na Falianne pouze oficiální PJové. Řešili otázku z pohledu hráčů, ale zapomínali na ono pohlazení z možnosti být oficiálním PJem a nahlédnutí do jejich mystických fór. Neoficiální PJové se musí proslavit, aby si mohli z hráčů vybírat. A co další věci, jako jsou Velké a Malé hry, které se přímo pojí s oficiálními questy? Páni, vybrat si vlastní figurku, mít větší schránku na poštu, no není to skvělé? Ano, je, sledovala jsem debatu na „Můj vlastní svět“, neoficiální PJe to láká. Proč nebyly v onom článku úryvky odtamtud? Kdo a proč chtěl znát náš názor? K čemu? Nevidím žádný závěr, vyhodnocení, prostě nic. Jsme postavy na mýtině, kterou spravují jiní Páni Osudu. Ovšem i tak máme drobné zbraně. Jak řekl Trym: „Lidé potřebují nepřátele“. Proto, prosím, užívejte Patentní úřad, zkusme si DA alespoň trochu přizpůsobit sobě samým. Neoficiálním PJům pak doporučuji psát chytlavé reklamy na „Tam za branami“ s co nejmenším počtem smajlíků, vy to přeci umíte i bez nich, ne? Pokud máte nějaké další podněty, na které by se, dle vás, měla DarkSide zaměřit, nebojte se mi ozvat. Šel jsem takhle jednou do Krčmy, dal si whisky (vlastně to bylo naopak, ale chci hrát v souladu s DA settingem) a přisedl k Pavettce. Ta sepsala pamflet a byla chtivá uznání, a jelikož ví, že jí chválím kdejakou volovinu, můj Havraní mail se záhy rozzářil příchozím polotovarem – který mě inspiroval ke krátkému komentáři. Podle mě se totiž PJs dají hodnotit jedním zásadním kritériem: a to mírou, kterou jejich příběhy inklinují k safari. Co je safari? Simulace divočiny pro bohaté pupkáče a jejich otylé ženušky, kde jsou jakože zlí a divocí lvi a dělají „uáá“ a lidé na to koukají z überbezpečných pancéřových vozíků a ptají se školeného průvodce „žere ta věc lidi?“ a průvodce odpovídá správně tajemně modulovaným hlasem „jo jo, žere.“ Pupkáči se cpou popkornem a dělají „ohó“ a fotí fotky. Co to melu? Inu, hodně questů k popsanému modelu nemá daleko. PJ má předem připravené koleje, po kterých pojedou pancéřové vozíky s hráči, a výběhy, do kterých umístí lvy, sexy prodavačky limonády, papundeklové pyramidy a další nezbytné propriety. Hráč tím vším jede a vlastně nemá možnost cokoli ovlivnit: cesta je determinována a průvodce je ve skutečnosti tupý robot. Jediná možnost je „komentovat“ příspěvky PJ „myšlenkami“ a nechat se vést – uhnutí z cesty je trestáno tu napomenutím, tu vyhazovem; někde prostě pouze vlastní invenci projevit „nelze“, pokus „selhal“ a hádanka lze vyřešit jen jedním způsobem. Je to jako některé počítačové hry s nekonečnými jednosměrnými chodbami a „exteriéry“, které co metr řvou „pozor, konec mapy“. Jen málo PJs hraje naprosto ne-safari způsobem. Mnozí v sobě objeví Tolkiena a nadšeně naplánují zábavní park přes Roklinku, Morii až k automatu s Colou a hráči, zírejte. Hra se vlastně nekoná: PJ si píše povídku a hráči dělají „ohó“. Neříkám, že model safari někoho nemůže bavit, někteří PJs jej navíc dobře maskují a dávají hráčům jakože na výběr („půjdeš vpravo nebo vlevo“ – přičemž pochopitelně za oběma odbočkami je totéž). Mně však safari přijde jako chudokrevné demo skutečného Dungeon masteringu. Radši hoďte hráče do opravdové pouště a nechte je žrát písek - cizí neštěstí je totiž velká legrace. Trym Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]