Temná noc Arsi 26. května 2015
Temná noc. Až moc temná na můj vkus. Ušklíbnu se a jizva na tváři se mírně zaleskne. Jo, ta jizva, právě ta mě sem dovedla. Po tolika letech. Ušklíbnu se a vytáhnu z krabičky cigaretu. Jmenuji se Tron, Henry Tron. Ale to jméno vám může být ukradené, nikdo o mně neví. Alespoň by neměl. Zapalovač cvakne a mé uši se napnou ještě víc, jestli je to ještě k sakru možné. Vím, že tam někde je. Ta zkurvená děvka. Nasaji z připálené cigarety a schovám zbytek balíčku do kabátu. Vím, že bych tady neměl vůbec být, ale jsem tady. S doutnající cigaretou vzhlédnu k temným oknům toho prokletého baráku. Tak tady je moje smrt, tady zemřu. Bylo to patnáct let zpátky. Byl jsem sotva kluk. Můj otec byl hroznej buzerant a matka děvka. Ale o mrtvejch jen v dobrým, že jo. Vyrostl jsem o dvě ulice dál, život to nebyl zrovna z pohádky, ale kdo o něj stojí. Měl jsem všechno, co jsem chtěl. Chlast, jídlo, střechu nad hlavou, a když jsem dostal chuť, vždy jsem našel nějakou couru, která podržela i zadara, a ještě byla tak hodná a dýl než minutu si pamatovala moje jméno. Až na jedno. Za boha jsem nemohl pochopit, kde všichni ostatní berou ten bílej prášek. Koks. V té době ohromná novinka a nebylo sousedovic děcko, které by s touto pekelnou sračkou nekšeftovalo. Možná to bylo tím, že jsem v naší ulici byl jedinej bílej, rasová nenávist? To jsem nepoznal, ale tušil jsem, že něco takového je. Jenže kdo se stará o to, jestli někdo není hnusnej na bílýho, že jo? Takže mezitímco všichni kolem mě bohatli a mizeli z toho pekla pryč, já se zahrabával hlouběji a hlouběji. Pes aby se na to vysral! Ale nehodlal jsem to tak nechat. Byla noc. Vlastně dosti podobná té dnešní, ale tenkrát se na nebi nehonila žádná mračna. Ne, bylo jasno a měsíc osvětloval celou ulici. Jeden ze sousedovic spratků, Drzej Johny se mu tenkrát říkalo, zvednul svou tlustou prdel ze sedačky a vyšel z baráku. Viděl jsem ho, protože jsem zrovna venčil pelikána. Bylo to divné, nikdo, kdo nemusel, z domu po setmění nevycházel. Zapnul jsem tedy poklopec a vyšel jsem do tmy za ním. Nebylo těžké s ním držet krok, jak byl ten kluk drzej, tak byl taky tlustej. Musel jsem si ale dávat majzla, aby mě nezahlídl některej z jeho kamarádíčků, ti by mně pěkně natrhli prdel, kdyby mě našli, jak se za ním plížím. Byl jsem ale mrštnej, a tak mě dovedl bez pozornosti až k tomu baráku. Ta barabizna má snad pět pater. Rozlehlá vila kryjící se dvoumetrovou betonovou zdí s ostnatými dráty nahoře. Jenže ten špekáček znal cestu. Když se zeď obešla z východní strany, byly tam dráty přetrhané a do betonu vyryté díry, takže se po ní dalo přelézt jako po žebříku. Už si moc nepamatuji, jak to ten valoun přelezl, ale oba jsme se dostali na druhou stanu. Ta zahrada byla ohromná, ve svém prostém životě jsem ještě neviděl něco takového. Tráva byla sestříhaná přesně na centimetr. Byla jako koberec, na kterém si válí prdelky ty nejžhavější modelky z Playboye. Bylo tam taky několik stromů a křáků sestříhaných do nejrůznějších tvarů. Kolem zdi chodili chlapi s ohromnými německými ovčáky. Myslíte, že jsem měl strach? Ani hovno! Chtěl jsem vědět, co tady chce. Mezitím, co jsem se kochal okolím, mi Johny zmizel. „Sakra!“ zavrčel jsem asi tenkrát moc nahlas, protože jeden ze psů se rozštěkal. Hnusná chlupatá bestie. Než jsem se stačil hnout, jeden z chlapů mě něčím mázl po hlavě, byl jsem na to ale připravenej a složil jsem se dřív, než to mohl zopakovat, rychle jsem se začal plazit pryč. Ve spánku mi tepalo, ale věděl jsem, že pokud se odsud nedostanu teď, tak nikdy. Horší bylo, že toho čuráka napadlo pustit psa z řetězu. Vlčák byl natolik nasraný, že nešel po mých končetinách a zaútočil přímo. Začal jsem se prát, ale to nebylo stejné jako rvát se s klukama v ulici. Pes měl plnou tlamu ostrých zubů a drápy. Jeden z jeho špičáků mi roztrhl tvář, právě to mě probralo a nakopl jsem toho zmetka přímo do koulí. Ještě že to nebyla fenka. S kňučením zacouval a já se tak celý zakrvácený vrhl pryč. Přelézt zeď a utéct, lehký úkol. Kdyby za zdí nečekala nějaká holka. Měla svítivé modré oči a mohla být stejně stará jako já. Chytla mě za triko. „Pomož mi, prosím, pomoz,“ prosila a kulila na mě ty svoje panensky čisté oči. Celá byla až moc čistá. Bílá pleť. Bílé šatičky a boty, zlaté vlasy smotané do upraveného copu. Mělo mi dojít, že je něco zle. Byl jsem ale v agónii z bolesti a vztek ve mně jen rostl a rostl. Chytnul jsem tu holku a táhl za sebou. Jenže já byl ještě větší blb, než by mohl kdo říct. Zatáh jsem ji do křáku a ukojil na ni svůj vztek. Nechal jsem ji tam. Od krve své i její, bahna a v naprostém ponížení. Nevěděl jsem, co s ní bylo pak, a upřímně, bylo mi to jedno. Tenkrát. Odplivnu si na zem a prohrábnu rukou své černé vlasy. Jo, Henry, kdybys nebyl debil. Zašklebím se. Ta holka byla dceruška toho chlápka z vily. Snažil se mě vystopovat moc dlouho, nepovedlo se mu to, ale teď má něco, co chci já. Ten zmetek má mého syna. Jediného syna. Uhasím cigaretu o betonovou zeď a jako tenkrát vyrazím k dírám ve zdi. Syna, kterému je tolik, kolik tenkrát mně, když jsem přes tuhle zeď lezl poprvé. Tak fajn, tentokrát mě ti zmrdi nedostanou.

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Gloriaventi	1
HadejKdo	1
Kanyapi	2
Lordamen	2