True story Nonsence 8. dubna 2006
DEN – 14:00 „Haló?“ „Nonsence?“ „Ano.“ „Pod telefonním automatem u Burgeru najdete další informace, máte půl hodiny.“ „Dobrá. Budu tam.“ Položil jsem sluchátko a šel se obléknout. Takhle začínala každá moje práce. Nikdy jsem nevěděl, kdo volá, ani kdy se ozve příště. Z ničeho nic zazvonil telefon a já dostal další úkol. Kolem krku jsem si ovázal černou šálu a zapnul svou olivovou parku. Byla zima, sedmého prosince 2005. Hamburgery jsou metla lidstva, pomyslel jsem si při příjezdu na přeplněné parkoviště u místního fastfoodu. Ti lidi jsou tak tlustí, že jim prdele visí až na zem. A to sedí nejmíň metr vysoko. Hm, tak tady asi nezaparkuju. Kouknul jsem na hodinky. Ještě deset minut. Nesnáším tu břečku na chodnících. Taky by si to zkurvené počasí už konečně mohlo vybrat. Má být zima, tak ať pořádně sněží. A ne, že chvíli sněží, chvíli prší a rtuť teploměru si podle všeho taky dělá, co chce. Auto jsem nechal za budovou pošty a pomalu se prodíral davem spěchajících lidí. Není divu. Je po práci a v tak hnusném počasí se nikomu nechce zbytečně tvrdnout venku. Jako na potvoru někdo zrovna volal. Tři minuty. „Promiňte, máte to na dlouho?“ „Co je ti do toho? Vodpal! ... A potom jsem mu řekl…“ „Pokud vím, tak si netykáme, ale dobrá, mě to nevadí, řeknu to teda po tvém.“ Vytáhnul jsem bouchačku a přitisknul ji tomu chlápkovi na čelo. „Polož to posraný sluchátko a vypadni. Máš jednu vteřinu!“ He, he. Měli byste ho vidět. Negr vykulil oči, pustil sluchátko a začal couvat. Po třech krocích se otočil a dal se na útěk. Hnal se jako šílený, jen jsem koukal a čekal, kdy sebou na tom rozbředlém sněhu sekne. Nemýlil jsem se. Na přechodu se srazil s nějakou babkou. Chudák stará paní, uchechtnul jsem se. Zavěsil jsem a čekal. Lidi jsou vlastně celkem fajn. Nikdy si nevšímají toho, co se jich přímo netýká. Lhostejně procházeli kolem, i když jsem tomu týpkovi mířil na hlavu kvérem. Sou tak zblbí a zdegenerovaní všemi těmi filmy plnými krve, že dokonce pochybuju o tom, jestli by nějak zareagovali, kdybych mu ustřelil řepu. Vážně o tom pochybuju… Z mých filozofických úvah mě vyrušil zvonící telefon. „Ano?“ „Nonsence?“ „U telefonu.“ „Tohle už nikdy nedělejte!“ „Co jako?“ „Jste dobrej. Potřebuju člověka jako vy, ale ani vám nemůže projít všechno. Tak buďte pro příště rozumný a nevytahujte pistoli vždycky, když spěcháte. Mohlo by se vám to vymstít. Mimochodem, ta zbraň, pěkný kousek.“ „Díky. Takže mě celou dobu sledujete. Paráda. Povězte, za kterým oknem se schováváte? Okamžitě bych tam vyprázdnil celej zásobník. ABSOLUTNĚ TOTIŽ NESNÁŠÍM, KDYŽ MĚ NĚKDO BUZERUJE!“ „Hahaha! Tak jo, konec srandiček. Viděl jste toho černého Buicka na parkovišti za Burgerem?“ „Ne.“ „Ne?“ „Ne…“ „Jak to?“ „Byl totiž modrý, ne černý.“ „… Tedy… překvapil jste mě. Máte bod.“ „Fajn. Koupím si za to něco?“ „To asi ne, ale budete to auto potřebovat.“ „Nejezdím v cizích autech…“ „Nic jiného vám asi nezbude, tedy pokud tu práci chcete...?“ „Určitě.“ „Dobře. Ten Buick není zamčený. Nasedněte a nastartujte. Potom se vám zase ozvu.“ „Jak?“ „V přední přihrádce je mobil, zavolám vám, až nastartujete.“ Někteří lidi si asi myslí, že budete do puntíku plnit to, co řeknou. Nikdy nedělám věci tak, jak to po mně někdo chce. Buď se jim líbí, jak to dělám já, nebo ať si to každý udělá po svém a sám. Neměl jsem ani ponětí, jakou má ten Buick barvu, dokonce jsem ani nevěděl, že tam nějaký je. Holt, náhody se někdy skutečně stávají, i když neexistují. Dva pojmy, které si odporují, ale navzájem se nevylučují. Tedy alespoň do doby, než někdo pojem ‚Náhoda‘ vědecky vysvětlí. Třeba to už někdo udělal. Sere pes. Nemůžu vědět všechno. Opravdu tam stál. Nádherné modré auto, které se dnes jen tak nevidí. Výkon jak čert, spotřeba jako prase. Tohle auto potřebuje pořádné zvíře. Hm… třeba mě. Pořádně jsem prohlédnul spodek, kufr i motor auta, zdali bych náhodou nenarazil na ‚něco‘ co tiká a když uděláte ‚něco‘, co jste dělat neměli, tak i vybuchne. Samozřejmě jsem nic nenašel. Posadil jsem se za volant a otočil klíčkem. Okamžitě se ozval řev bestie, kterou někdo vzbudil z dlouhého spánku. Několikrát jsem na neutrál poškádlil plyn. Měl jsem pocit, jako by ten bourák měl v nejbližší chvíli rozhrabat asfalt a vystartovat jako rozzuřený býk. Jestli je na světě ještě nějaká věc, kromě rozbředlého sněhu, kterou nesnáším, tak jsou to telefony, zvonící v té nejnevhodnější situaci. Otevřel jsem přihrádku u spolujezdce. Nový telefon, starý revolver a dva paklíky nábojů. Hm, paráda. „Vy jste jako dítě. Pořád si s něčím musíte hrát, viďte?“ „Nebojíte se, že vám to auto jednou někdo vykrade?“ „Ani ne, je totiž vaše.“ „Paráda. A co s ním budu jako dělat?“ „No, v autech se většinou jezdí, nemyslíte? Berte to jako malou odměnu za minulou práci.“ „Dostal jsem zaplaceno.“ „Jste dobrej. A jak říkám, líbíte se mi.“ „Vy jste teplej?“ „Ne, to nejsem, proč?“ „Nic. Jen tak...“ „Oh. Ten váš retro humor mě jednou asi zabije.“ To se vsaď… „Takže, to auto je teda moje? A jak mám vědět, že je čistý?“ „Je.“ „No, teď jste mě opravdu přesvědčil...“ „Jak já s oblibou říkávám, nic jiného vám nezbývá…“ Ten tvůj humor mě jednou asi zabije… „No dobrá. Co ty ostatní věci?“ „Mobil si můžete nechat, já bych si na vašem místě nechal změnit číslo, nikdy nevíte.“ „Jo, díky za radu,“ poznamenal jsem jízlivě. „Jedny náboje jsou do vaší beretty…“ „Sakra, vy mě musíte máte rád!“ „BYL BYSTE TAK LASKAV A NEPŘERUŠOVAL MĚ?!“ „Samo, pokračujte.“ „Zbraň a druhé náboje se týkají vaší práce. Potřebuju, abyste někoho zneškodnil…“ „Překvapivě.“ „Stačí vám jméno, nebo chcete alespoň nějaké informace?“ „Jméno a povolání bohatě postačí.“ „Chan-sun, mateřská školka na Antonyho Třídě.“ „Chan... kdo?“ „Chan-sun.“ „Jo, aha. Jako co tam pracuje?“ „Jako nic.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Nepracuje tam, navštěvuje ji.“ „Tomu nerozumím.“ „Někdy mě zarážíte Tak bystrý mladík. Chan-sun školku navštěvuje, je mu pět.“ „COŽE? Vy po mně chcete, abych zabil dítě?“ „Padesát tisíc.“ „Hele, tak do toho nejdu, Nejsem žádnej úchylák, abych vraždil děti!“ „Sto tisíc.“ „Kašlu na to!“ „Sto padesát tisíc je má poslední nabídka.“ Kterej vůl by dal sto padesát hadrů za zabití malýho usmrkance? Tohle mi ani trochu nevonělo. Na druhou stranu, za tyhle prachy bych si mohl koupit dům někde na Seychelách a celé dny dělat to, co mám nejraději, totiž nic. „Tak jo, dvě stě táců plus nějaké informace.“ „Věděl jsem, že se dohodneme.“ „Tak ven s tím. Proč bych měl zabíjet malý dítě?“ „Víte, kolik žije ve městě v současné době asiatů?“ „To jako odteď budu zabíjet šikmovoký mimina?“ „Nepřerušujte mě!“ „Ptal jste se!“ „Neodpověděl jste. Jen jste se zase zeptal. Tak co myslíte, kolik?“ „Oficiálně třicet tisíc.“ „Ach ano. Oficiální zprávy. Jak jsou nepřesné.“ „Tak kolik teda?“ „Asi čtyřikrát tolik. Možná je jich tu mnohem více než sto dvacet tisíc.“ „No… třicet nebo sto. Žluťáků je všude plno.To už je fuk.“ „Máte pravdu. Všude je jich plno. A nejvíce je jich tam, kde vůbec nemají být, kde nemají co dělat, KDE JE NIKDO NECHE! A já je ve svém městě nechci!“ „Už to mám, vy jste starosta!“ Hups… tohle nebyl dobrej nápad… „Ještě něco vtipného mi povíte?!“ „Omlouvám se...“ „Mám sto chutí nechat vás zabít.“ „Hm… Co už.“ „Ale asi to neudělám. Potřebuju vás živého. Zatím…“ „Díky.“ „Nemáte zač. Kde jsem to přestal? Ach, ano u těch Japonců...“ „Zatím jste neříkal, o koho půjde.“ „Tak TEĎ to říkám. A držte už konečně HUBU! Takže, možná víte, že je ve městě asijská čtvrť.“ „Nemohl jsem si nevšimnout.“ „Taky možná víte, že zde funguje množství gangů, někdy dokonce celé větve některých velmi vlivných organizací. Co možná nevíte, je, že ani jejich čtvrť není jednotným územím, ale několika celky, neustále mezi sebou bojujícími o nadvládu nad územím.“ „Však to taky bývá ve zprávách. Policie tam často zasahuje…“ „Policie dělá absolutní hovno! Celá městská rada je podmáznutá, těm několika otrlejším jedincům je vyhrožováno smrtí. Vždycky, když do chinatownu dorazí policie, tak jede akorát zapáskovat kousek chodníku a přikrýt mrtvoly. Mimochodem, víte, jaká je rituální zbraň asijských a převážně japonských mafií?“ „Hm, sekáček. Oběť pak vypadá moc chutně.“ „Zase správně. No, stoupáte na mém žebříčku, mladý muži.Třeba vás ani nebudu muset dát zabít, snad byste to někam mohl dotáhnout.“ „Jo, do kriminálu...“ „Nač ty chmury, příteli? Žádný strach. Až doteď jsem s vámi byl nadmíru spokojen. Pokud dobře odvedete svou práci i tentokrát, možná bych mohl přemýšlet o tom, že bych vás adoptoval do své rodiny… Takže Taliáni, no paráda. I když, pizzu dělaj skvělou… … jako řidiče.“ Parchant! „Oh. Jaká čest.“ Kreténe. Beztak jsem lepší než všichni chlapi, jaké jsi měl… „Dělám si samozřejmě legraci.“ „No!... Tak snad abychom se konečně dostali k mé práci, ne? Jsou tři hodiny, za půl hoďky mám nějakou schůzku.“ „Já vím. S Malakaiem. Taky pro nás pracuje.“ „...“ „To jste netušil, viďte? Víte, co by mě opravdu moc zajímalo? Kam vy chodíte na ta svá jména?“ „To je přísně tajný… kdybych vám to řekl... no však to znáte, ne?“ „Vy šprýmaři. Takže… Chan-sun ovládá jeden z největších gangů na tomhle pobřeží…“ „Už v pěti letech? Šikula…“ „Jeho otec, samozřejmě. Jak jste si stačil všimnout, nemám Japonce zrovna v lásce. A tak jsem dlouho, dlouho přemýšlel, jak by se dal nějakým jednoduchým způsobem jejich počet zredukovat.“ „Co třeba atomovkou? V roce čtyřicet pět to zabralo.“ „Nechte těch trapných vtipů a navíc myslím tady v našem kraji. Určitě si nehodlám zničit celé město jen kvůli podělaným žluťákům. I když netvrdím, že je to nereálné. Korejci by za dolar prodali i vlastní matku. HAHA. Jaký paradox. Žluťák klidně poskytne zbraň na zabití žluťáka. Stejně je to jedna verbež!“ „To máte možná pravdu.“ „To mám určitě pravdu! Pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Jsou čím dál silnější a začínají nás pomalu vytlačovat z našeho území, dokonce přebírají naši práci. A to se mi ani trochu nelíbí. Nerad to říkám, ale jsou dobří, moc dobří. A právě proto musíme jejich moc nějak omezit. To, co po vás chci, je velmi jednoduché. Zabijete Chan-suna a všechno narafičíte tak, aby to vypadalo, že v tom má prsty Hiwatariho triáda.“ „Ach ano, Kai Hiwatari, vážený obchodník a velmi bohatý muž. Hm, to si, ale zadělávám na pořádnej průser.“ „Ne, pokud odvedete svou práci dobře a bez chyby. Dám vám k dispozici jakékoli vybavení, které mohu poskytnout. Pokud se vše podaří, mně ubude konkurence a vy budete velmi bohatý muž. Už jsem vám říkal, že těch dvě stě tisíc je jen polovina celkové odměny? Parchant. Myslí si, že si za peníze může koupit úplně všechno... no, má pravdu. Málem bych na něco zapomněl. Jen taková maličkost. Mohlo by se stát, že se mezi sebou nějakým způsobem domluví i v případě, že toho chlapce zabijete, a to bych nerad viděl. Mám v jejich středu nějaké své lidi. Budou je opatrně sledovat a dají mi vědět v případě nezdaru.“ „Tak ven s tím. Co ještě po mně chcete?“ „Představuju si to asi takhle. Zabijete Chan-suna. Starej se to dozví a začne zuřit. Stopa povede k Hiwatarimu, a tak se do něj opře. Nejdřív to budou jen takové malinké potyčky, pak se nejspíše pokusí nějak domluvit. Sun bude tvrdit, že Kai je vrahem jeho syna, kdežto Hiwatari bude tvrdit opak. Nyní připadají v úvahu dvě možnosti. Buď se situace vysvětlí a oba budou společně hledat vraha toho dítěte, tedy vás, HAHA... Máš to hezky vymyšlený, hajzle… ... nebo se nedomluví a půjdou si po krku. Byl bych samozřejmě radši, kdyby nastala druhá varianta, ale jeden nikdy neví, a proto po vás chci, abyste, až vám dám znamení, zabil Hiwatariho ženu…“ „Vy jste se zbláznil?! O tohle by se mohl pokusit jenom šílenec! To bych byl mrtvý ještě dřív, než bych zabil ji!“ „Tak a teď si to vysvětlíme jednou provždy! Buď to uděláte, nebo zemřete! Nevybavoval jsem se tady s váma půl hodiny jen proto, abyste teď couvnul. Nechci vás samozřejmě do ničeho nutit, máte na výběr. Buď uděláte práci, za kterou vám královsky zaplatím, nebo, a to by se vám asi nelíbilo, budete…. Mrtvej… Kapišto?“ „Budu o tom přemýšlet…“ „Však vás ten humor přejde…“ „Halo? Jste tam?“ „Tůt… tůt…“ 15:25 Před chvílí sněžilo, teď zase prší. To by se z toho jeden posral. Tohle počasí je pěkně na hovno. Pěkně si to na mě ten hajzl vymyslel. Celou tu dobu šel za svým cílem a já mu naletěl. Nejdřív to bylo jen samý ukradni tamto, přivez tohle, občas oddělej tamtoho… Samá jednoduchá práce. Dojel jsem až ke svému fordu a zaparkoval vedle něj. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal z jednoho auta na druhé. Hm…Ford, nebo Buick? Tohle je horší, než když jsem se předevčírem rozhodoval, kam střelím toho dealera. Do hlavy, nebo párkrát do břicha? Chci, aby to měl hnedka za sebou, nebo aby si ještě chvíli užíval? Stejně pak bude mrtvej, tak co? Střelil jsem ho do žaludku a koukal, jak se svíjí na zemi. To muselo celkem bolet. Rozhlídnul jsem se po jeho bytě. Taková díra! Všude se válely odpadky a jeté stříkačky. Ten prasák si to taky píchal. Prodával, aby měl na dávku. Tak tohohle mi nemusí být líto. Další čárka na shnilém účtu společnosti. Zamířil jsem mu na hlavu a vystřelil. Když o tom tak přemýšlím, není mi vlastně líto ani těch ostatních… Vzal jsem si všechny svoje věci a nasednul zpátky do Buicka. Naposled jsem se ohlédnul na svoje první a dodneška jediné auto a pořádně šlápnul na plyn. Gumy zakvičely a já vlétl na silnici. 15:32 „No, to je doba!“ obořil se na mně Malakai, sotva jsem přijel. Kouknul jsem na hodinky. 15:33. „Co to meleš? Vždyť jsem tady tak akorát? Co, že seš tak rozladěnej?“ „Dostal jsem jeden zajímavej úkol.“ „Jo, to já taky. A vůbec! Proč ses nezmínil, že děláme pro stejnýho týpka?“ „Neptal ses…“ „Vole. Hele, znáš mě. Já nemám nic proti zabíjení za peníze. Pro mě je to prostě jeden ze sta možných způsobů obživy. Navíc jsem v tom dobrej, a taky teda nejsem žádnej psychopat nebo tak, ale myslím, že mě to baví. No řekni, ty bys tohle dělal, kdyby tě to nebavilo? V kanclu u počítačů bys měl taky slušný peníze.“ „No…“ „Víš, co po mně ten debil chce? Abych zabil nějakýho malýho usmrkance. A proč? Nemá rád Japonce a nechce, aby se mu srali do obchodů, dobrý, ne?“ „Mám tě zabít...“ „Jo a taky mi dal nový auto! ... COŽE?“ „Dostanu dvacet tisíc plus tvůj job v případě, že odmítneš nebo to poděláš.“ „Co je to za nesmysl?“ „Když to neudělám, nechá zabít mě.“ Zůstal jsem stát s otevřenou pusou a jen nechápavě koukal na svého nejlepšího přítele. „Tak to jsme kurva v pěkný prdeli! KURVA! Ten zasranej grázl! Dobře to má vymyšlený!“ „Nechci tě zabít...“ „Co?! Jo, aha, ty nechceš. Děláš, jako bys o tom přemýšlel!“ „Taky že jo. Přemýšlel jsem o tom.“ „Ty... TY SEŠ OPILEJ! NEBO SJETEJ JAK MOTYKA! Jak jsi o tomhle mohl vůbec přemýšlet?! Já bych v životě, V ŽIVOTĚ nezabil svýho kámoše!“ „COPAK TO KURVA NECHÁPEŠ? Nechá mě voddělat!“ „Jsem přece tvůj kámoš, ty idiote!“ „Seš můj kámoš, ale taky seš můj život! Tak koukej udělat, co po tobě chce, a všechno bude v pohodě!“ „Hele, nech si ty kecy. To, co mám udělat, je sebevražda! Na to já seru!“ „V tom případě…“ Vytáhnul pistoli a zamířil na mě. Chvíli jsme jen tak stáli a koukali jeden na druhého. Nevím, co se mu v té chvíli honilo hlavou, ale já si všiml, že teď pro změnu sněží. Ze všech komínů se kouřilo a mně zakručelo v žaludku. Celá tahle situace mi připadala směšná. Chvíli jsem se jen tak usmíval a koukal na kolem letící vrány a pak jsem se začal smát. „Co se ksichtíš, ty debile? Mám tě rovnou odprásknout?“ „Ser na to.“ „Co?!“ „Říkám ti, ser na to. Schovej tu pistoli. Hele, mám hlad jako vlk. Pojďme se někam najíst. Navíc je pořádná kosa. Mrzne mi zadek.“ Sklonil zbraň a natáhnul ruku. Marně jsem přemýšlel, kdy jsem svého nejlepšího kamaráda naposled objal. No, každopádně bych si nikdy nedokázal přestavit, že to bude v podobné situaci. „Hele, sorry, brácho. Trochu jsem ujel. Nejspíš mi to leze na mozek. Potřeboval bych pauzu.“ „Jo, to my všichni. Celej tenhle podělanej svět by potřeboval pauzu. Nebo spíš pořádnej reset. Všechno vymazat a začít znova.“ „Tak kam jdeme? Ještě jsem nic nejedl.“ „Jo? A už sis dneska zapálil?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Blbe. Víš, že bych to bez cigárek asi nedal.“ „Já to celkem dávám.“ „Chtěl bych tě vidět, jak by ses tvářil, kdyby ti někdo zabavil všechny flašky absintu, co máš doma.“ „Nevím, jestli by je najednou všechny unesl.“ „Tak mlč…“ „Hele, co třeba zajít k Luthomarovi? Toho týpka jsem už skoro měsíc neviděl.“ „Tak jo, zvu tě.“ „Cos to říkal o tom novým autě, než jsem tě přerušil?“ „Mám Buicka, modrýho.“ „Cos udělal s fordem? Nechceš mi ho dát? Včera mi zase někdo ukradl auto.“ „Jestli tam ještě bude, ta třeba jo.“ „Cože?! Tys ho někde jen tak nechal? A zamknul jsi ho aspoň?“ „Ne. Proč bych měl? Já už ho nechci.“ „Ty seš vůl. Mohl jsi na mě pamatovat, ne?“ „Jak jsem měl vědět, že budeš zase bez auta? A stejně… co bych z toho měl? Akorát bys mě teď byl vodprásknul…“ „Dyť ti říkám, že jsem mimo.“ „No dyť jo.“ 16:00 Pomalu jsme se ploužili odpoledním provozem, každý ponořen do svých vlastních myšlenek, do svého světa. Lampy pouličního osvětlení se nad námi volně vznášely a vháněly do tváří kolemjdoucích podivné výrazy. Pustil jsem rádio, zrovna hráli The end, tak tuhle kapelu mám fakt rád. Zasranej déšť. Čtyři hodiny a tma. V létě bývá touhle dobou pořádné vedro. No jo, je holt zima, i když to na zimu moc nevypadá. Zasranej déšť… Koukal jsem na červené světlo na semaforu a marně se ho snažil přinutit, aby zhaslo. Prsty jsem bubnoval na věnec volantu do rytmu Right now od Kornů. Taky jsem je rád poslouchal, ale Malakai je přímo zbožňoval. Jednou byl dokonce na jejich koncertě. „Myslíš, že bych tu práci měl vzít?“ zadíval jsem se na něj zkoumavě. „Myslím, že radši jo… Teda jestli nějak extra netoužíš po tom, abych po tobě šel.“ „Hele, myslím, že mám nápad. Co takhle jít do toho spolu. Rozdělíme se o prachy. Hm?“ „Hele, taky mám nápad. Co takhle zabít toho idiota, co nás do toho dostal?“ „Tak to beru. Zabijem ho hned, nebo až se najíme?“ „Až pak.“ Začali jsme se smát a ve chvíli kdy blikla oranžová, jsem dupnul na plyn. Než se rozsvítila zelená, byli jsme dávno pryč… Hiwatari seděl na saténovém polštářku ve své oblíbené čajovně Lotosový květ a labužnicky vychutnával chuť mátové vodní dýmky. Vyfukoval obrovská oblaka bílého kouře a občas udělal malinký kroužek. Ten volně plynul vzduchem, zvětšoval se a pomalu rozplýval, až po chvíli úplně zmizel. Usmál se a vložil na hrací desku kámen. Jeho soupeř se také usmál. „Velmi dobrý tah, příteli. Jste opravdu vynikající hráč. Myslím, že příště budu hrát s větším handicapem.“ „Oh, přeceňujete mě, příteli,“ odvětil Hiwatari. „Vidím na vás, že mě dnes necháváte záměrně vyhrát. Asi vám na tom obchodě opravdu velmi záleží.“ „To máte pravdu. Je pro mou firmu dosti důležitý. Důležitější, než si myslíte. Mimochodem, jak se vám líbí nová výzdoba? Vím, že máte rád modrou a bílou barvu. Speciálně pro vás jsem tedy nechal vyzdobit tento skromný salónek.“ „Je vskutku překrásný, příteli. Myslím, že bychom se mohli dohodnout. Ovšem, měl bych jednu podmínku. A to…“ Hiwatari zmlknul, protože do místnosti vešel další muž. Asiat, zřejmě Japonec, menší postavy v černém, skvěle padnoucím obleku a černých brýlích. Vyboulenina na levé straně saka nenechávala nikoho na pochybách, že to, co ji způsobuje, není naditá peněženka. „Hao!“ vykřikl Hiwatarův soupeř. Copak nevíš, že rušit muže při rozhovoru je krajně nezdvořilé?“ rozhořčen vstal a zkřížil ruce na prsou. Muž padl na obě kolena a hlavou se dotknul země. „Omlouvám se, pane, ale mám pro vás velmi důležitou zprávu.“ „Omluvte mě, příteli, na chvíli. Vím, je to krajně nezdvořilé, velmi se vám za to omlouvám. Varuji tě, Hao. Jestliže jsi mě a hosta bezdůvodně vyrušil, já osobně tě potrestám.“ „Ano, pane.“ Oba muži odešli a Hiwatari dál pokuřoval ze své dýmky. Po chvilce se zamračil, posunul uhlík, opět potáhnul a spokojeně přikývnul. Miloval dýmky. Byl velkým znalcem a nikomu nedovolil, aby mu dýmku připravil. Vždy si je připravoval sám… „Tak, Hao, teď pověz. Proč jsi nás vyrušil?“ muž vytáhnul doutník, veliké zlacené kleště a špičku doutníku odstřihnul. Vložil jej do úst. „No tak povídej.“ Hao se k němu mírně naklonil a cosi mu pošeptal do ucha. V tu chvíli jako by se čas zastavil. Jen doutník se ve vzduchu několikrát obrátil a pak dopadnul na zem. „Copak se vám stalo, příteli? Jste bílý jako křída! No tak, Chan-sune, odpovězte... “

Názory a komentáře ( 0 /47 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Alichai	1
DonSimon	2
Elfiperi	1
Ess	1
Ferro_the_King	1
HadejKdo	1
Holyan	3
Horyn	1
Kanyapi	1
Lucian	1
Lutus	3
Meladyanne	1
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Nosferatu	1
Perilan	1
Teranell	1
Winitar	1
Zarabeth	1