O DA – Podivuhodné zmizení Matob 12. dubna 2018
Policista se dlouze napil a pokračoval: „Tak naposledy…“ „Fajn, stejně už mě to tu přestává bavit!“ skočil jsem mu do řeči, než mi po bůhvíkolikáté začne pokládat stejně blbé otázky. Zamračil se, ale zdálo se, že v otázkách nehodlá přestat. „Kdy jste ho viděl naposledy?!“ zahřímal ledovým hlasem. Trochu jsem se lekl, jelikož jsem to nečekal, ale navenek vyrovnaně jsem mu odpověděl. „Jak jsem už říkal, občas spolu chodíme ve čtvrtek hrát fotbal, jednou nepřijdu já, jednou nepřijde on. Podrobnou docházku si nevedu,“ přidal jsem policistovi ještě informační bonus zdarma. Chlapík na druhé straně stolu zrudl a vypadal, že každou chvíli exploduje. Divoce zašermoval rukama a zařval na mě: „Vypadněte, výslech je u konce! U KONCE!!!“ Prudce vstal od stolu a na jeho kalhotách přibylo několik čerstvých skvrn od kávy. Policista byl zřejmě dost impulzivní, neboť jeho kalhoty byly zdobeny mnoha dalšími fleky – v duchu jsem doufal, že jen od kávy. To už mě ale začal nevybíravě postrkovat směrem k východu z policejní stanice. „Nashle,“ stihl jsem ještě v duchu slušného chování zamručet, ale odpovědí mi bylo jen rozčilené mumlání a zavření dveří. Cestou domů jsem přemítal o celým tom podivným případu. Ono se moc často nestane, aby se vám ztratil šéfredaktor, to zas ne. O to hůř, že byl náš jediný. Pokud je mi známo, tak o výkupné zatím nikdo nežádal. V černé kronice také žádná zmínka, takže extrémní možnosti také můžeme vyloučit. Jen ze zvyku jsem vytočil jeho číslo – jak bylo v posledních dnech zvykem, po chvíli vyzvánění jsem se dovolal do hlasové schránky. Vzkazy nemělo cenu nechávat, za poslední týden ani jedna z mých telefonních motliteb nebyla vyslyšena, bez odezvy zůstaly i výhružky, hysterické výlevy a sexuální nabídka učiněná v náhlém pohnutí mysli. Coural jsem se směrem ke svému bydlišti a nakukoval do hospod a restaurací, jestli náhodou… Však víte, zoufalá situace vyžaduje zoufalé řešení. Ale ani to mi nepomohlo přijít záhadě na kloub. Domů jsem dorazil v blbé náladě. Hodil jsem bundu do botníku, boty na věšák a vrhnul jsem se na novinky na internetu. Můj zrak padl na palcové titulky: PRVNÍ PROKAZATELNÝ PŘÍPAD ÚNOSU! UFO NAD PRAHOU! MLADÝ MUŽ UNESEN! Mávl jsem nad touto bulvární senzací rukou, pak mi ale padl zrak na povědomou fotku. „Václav R. – Unesený mladík,“ hlásal titulek. Oči jsem měl náhle jako tenisové míčky a čelist spadla někam k sousedům, minimálně k těm o dvě patra níž. To snad není možný! Tak my ho tady hledáme, honíme kvůli korekturám a článkům a on… Přitiskl jsem si dlaně na spánky a snažil se přemýšlet. Bez něj tenhle měsíc prostě Mirror dohromady nedáme, to vypadá tak na měsíční sekeru. Ale čert to sper, snad se nám vrátí živej a zdravej, snad se nám vrátí. A snad nám čtenáři prominou, bez šéfredaktora to je zatraceně těžký! Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v listopadu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]