Příliš mnoho slov Milwa 26. února 2007
Cítila se šťastně. Teď, když ji netížil strach, co na to řeknou její puberťáci, byl celý svět krásný. Seděla u stolu v kuchyni, v jedné ruce malovaný hrneček, ze kterého se linulo nádherné aroma kávy, druhá ruka ležela volně na modře květovaném ubruse. Dopila, odsunula se i se židlí od stolu, opřela obě nohy o trnož další židle a zavřela oči. Sluneční paprsky si našly cestu skrz ušmudlané tabule oken i mezi hustými očky záclony a dotkly se její unavené tváře. Pousmála se, jakoby by ji to hřejivé teplo celou prostoupilo a ona pokojně pohladila mírně vystouplé bříško. Děťátko moje! V ten moment si přála, aby se čas zastavil. Jenže čas nečekal, nečeká a nikdy čekat nebude. Za chvíli se vrátí puberťáci ze škol. A večer... manžel. „Rudo!“ „Nóó...?!“ „Pojď sem! Kolikrát jsem ti dneska říkala, aby sis uklidil ty ponožky?!“ „Póčkééj,“ protáhl Ruda otráveně a rychle nastavil na ICQ status -Máma vopruzuje-. „Nebudu čekat! Vyhodím je!“ zavolala matka z kuchyně naposled a povzdychla si. Ano, Ruda rozhodně nebyl z mladšího sourozence nadšený. Respektive se mu pranic nelíbila představa, že bude muset doma víc pomáhat. „Mami?“ vešla do kuchyně starší z obou puberťáků - Renata. „Na chodbě to strašně páchne, asi bouchly kamna,“ oznámila klidně a pokračovala přes kuchyň do koupelny. „Do háje,“ otevřela matka dveře a rozkašlala se. „Jdi se tam mrknout, Renat.“ „Mami! Teď jsem si zrovna nalakovala nehty!“ „Kde jsou ty ponožky?“ vlítl do kuchyně Ruda a srazil se s Renatou, která právě vylezla koupelny s rukama od těla. „Dávej pozor, ségra!“ chňapl jí instinktivně po ruce a Renata mu obratem druhou vrazila facku. „Idiote!“ vřískla. „Teďka jsem si nalakovala nehty!“ „Kristenanebi,“ protočil Ruda oči v sloup a rukávem košile se snažil očistit svou ruku. „Zase ten lepivej xindl!“ „No dovol! Já nemůžu za to, že ty seš od přírody orangután a nehodláš s tím nic dělat!“ neodpustila si Renata a sevřela ruce v pěst, aniž by si uvědomila, že si vlastně zničila poslední zbytky laku. „A ty úpravami stejně nic nespravíš, i kdyby sis nehty lakovala třeba jako Jennifer Lopez!“ nezůstal jí Ruda nic dlužen. „Ticho!“ zakřičela mamka. „Pitomče!“ „Náno!“ „Zničila jsem si kvůli tobě nehty, debile!“ „Aspoň můžeš v klidu dojít do těch kamen,“ opáčil Ruda s bohorovným klidem a čapl ponožky na skříni. Renata zuřila. „Nikam nejdu!!!“ „Tak tam snad mám jít já?“ zeptala se tiše matka. Seděla na židli, tvář zkroucenou bolestí. Nekopej...! Děťátko... Oba sourozenci zmlkli. „Ne.. Tak já tam jdu,“ sklonila Renata hlavu a tiše za sebou zavřela dveře. „Rudo?“ Zastavil se a čekal. Zahanbení ho pálilo v srdci jako tavící se železo, navenek nedal nic znát. „Mohl by sis prosím uklidit pokoj a vysát chodbičku?“ „Tak, jsem doma,“ zahlaholil před domovními dveřmi tátův hlas. „Do pytle!“ vyletěla Renata od zrcadla a začala narychlo skládat dvě pračky prádla, které jí mamka donesla do pokoje ještě dopoledne. „Doprdele!“ trhl sebou Ruda, v rychlosti pozavíral všechny programy a začal uklízet boty. „Tak mě tu máte...,“ vešel táta do chodby a stáhl obočí do hněvivé linky. „Ahoj, tati,“ pousmál se Ruda a kvapně zmizel do bezpečí svého pokoje. „Co to tu smrdí?!“ „Bouchly kamna,“ vysvětlila mamka unaveně. „Ahoj, Luďku,“ dodala. „No nazdar... Koukám, že jsem přijel dost nevhod,“ poznamenal otec ledově, vida Renatu s náručí složeného prádla. Sledoval ji také vyčítavý matčin pohled. „Hm... A co mám k večeři?“ „Kuřecí rizoto.“ Otec se zatvářil znechuceně a mrštil botami o dveře Renatina pokoje. „Kolikrát jsem už říkal, že v pátek nechci žádný maso?!“ „A je to tu zase,“ poznamenala tiše Renata za matčinými zády. „Luďku...“ Co se to děje...??? „Ne! Já jednou přijedu domů a zase je všechno jinak, než bych si přál. To mi děláte naschvál!!!“ Mami...??? „Tati...“ „Ty drž tlamu, Renato!!!“ Renata vztekle pohodila hlavou a s planoucíma očima začala chystat na stůl. „Všude bordel jako v tanku,“ pokračoval otec zvýšeným hlasem, „k večeři rejžovej kyd, manželka zase chytrá až na půdu...“ „Jsi hnusnej, Luďku!“ obvinila ho matka a už nemluvila tiše. To bolí...! Kdo to křičí...? „JÁ?! Zase za všechno můžu já! No ovšem! Zapomněl jsem, že mám geniální, bezchybnou manželku!“ Z každého slova odkapával smrtelný jed ironie a pohrdání. Maminečko... To bolí! Ať nekřičí... „Luďku!“ „Největší nevděčnej blbec jsem zase já,“ pokračoval otec a zbrunátněl. „Pojď večeřet, tati,“ zavolala Renata tiše. „Hoď ten hnus psovi! JÁ to jíst nebudu!“ Auuu... Maminko, néééé... „Ale my jíst budeme,“ procedila Renata skrz pevně sevřené zuby a zlostně postavila na stůl konvici, až vylila čaj. „Dopr...!“ „Tati, ona je těhotná,“ řekla prostě. Zahlédla maminku, jak sevřela rty do škvírky a odešla k Rudovi do pokoje. „No a?! To ji snad opravňuje k tomu, aby se takhle chovala?!“ „Takhle jak?! Od tý doby, cos přijel, jenom nadáváš...“ „Krávo!!!“ třískl s dveřmi od kuchyně a vletěl k Rudovi. Renata vypnula sporák a šla taky - ke dveřím. Maminka seděla na Rudově posteli, Ruda ji držel kolem chvějících se ramen. „Jasně! Říkejte si, jakej jsem netvor!“ „Nech toho, tati,“ zašeptal Ruda. „Vypadni!“ Ruda se zvedl a se vzdorně vztyčenou hlavou odešel. Chtěl prásknout s dveřmi, ale nakonec je zavřel tiše. Bolííí...! Ne, nechci... „Kvůli mamce,“ prohodil k Renatě. „Někdy toho tátu nesnáším,“ dodal poté, co se vrátili do kuchyně. „Nejradši bych byla, kdyby nejezdil vůbec domů,“ poznamenala Renata a myslela to smrtelně vážně. „Vždycky, když přijede, jenom nadává. Chová se jak uražený malý děcko! A kdybychom dneska náhodou udělali jídlo bez masa, zbláznil by se - že přece vždycky chce v pátek večer maso!“ „Přesně,“ přisvědčil Ruda pochmurně. PRÁSK! Trhli sebou a Renata se rozeběhla zpátky. „Magor,“ odfrkl Ruda. „Panebože,“ vydechla Renata. Na zemi v Rudově pokoji se válely střepy z hrnečků a mamka nevidíc skrz závoj slz odcházela. Maminko... Nechci umřít...! Nee... To bolí... Proč? Maminko... Neplakej... „Káčo pitomá!“ zavolal ještě táta, ale to už se mamka otočila. „Jestli to dítě umře, Luďku...! Okamžitě podám žádost o rozvod!“ * * * „Ahoj, mami,“ zavolala Renata vesele od dveří a postrčila dopředu Rudu schovaného za obrovskou kyticí růží. Maminka se těžce zvedla z postele a její modré oči laskavě zazářily. „Děti moje.“ Přístroje za ní poklidně blikaly. Ruda předal kytici Renatě, která ji začala zručně aranžovat do devíti sklenic od okurek po celém nemocničním pokoji. „Tak jak je?“ podíval se Ruda na svou maminku. Po měsíčním pobytu v nemocnici jí slezla barva a její vlasy pod umělým osvětlením stříbřitě zářily. „Ale... Mizerně tu vaří,“ mrkla na něj rozpustile. „A je to,“ posadila se k nim Renata. „Nádhera,“ usmála se maminka. Pak se jí tvář bolestně stáhla a získala odstín bílého povlečení postele. „Mami...?!“ Klidný nemocniční ruch prořízly výkřiky, pípaní, blikající červené světlo. Dvě sestřičky s lehátkem. Doktorka kontrolující životní funkce se starostí v očích. Stážisti a čumilové. Injekce. Gumové rukavice. Dezinfekce. Telefon. „Akutní sekce!“ „Okamžitý převoz!“ „Zavolejte na JIPku!“ „Ať na sál okamžitě přijde Brusák!“ „RYCHLE!“ Renata s Rudou stáli sami uprostřed mumraje lidí a zvuků. Z jejich očích byl zmatek, strach a samota. Obavy z toho, co bude... Vozíček právě odjel. A oni zůstali sami vprostřed toho stroze bílého pokoje, ve kterém se mísil pach dezinfekce s vůní rudých růží. Dveře sálu se otevřely. Všichni tři okamžitě vyskočili na nohy. Bez ohledu na probdělou noc. Bez ohledu na kručící žaludek, na ledový pařát strachu. Viseli pohledy jako tonoucí na doktorovi, který z těch dveří vyšel. Ještě si nestihl sundat rukavice potřísněné krví. Pod očima měl fialovočerné kruhy. Oči obrovské... a tak staré! „Paní už je v pořádku. Děťátko jsme bohužel nezachránili,“ dodal a sklonil hlavu. Možná aby neviděli slzy... „Je mi to líto.“ Stáli jako zkamenělí. První se pohnul otec. Zavyl jako zraněné zvíře, rozběhl se do sálu. Renata s Rudou ho včas zadrželi. Oběma po tvářích padaly krůpěje slz jako čisté křišťálky. Křišťály plné bolesti. A pak se konečně zalily slzami i oči jejich otce. Beze slova se objali. Myšlenky běžely jako splašené, černé, bezútěšné, prázdné... Olepené mlhou strachu... A ze sálu se linuly tóny Ave Maria...

Názory a komentáře ( 0 /75 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aquarius	1
DonSimon	2
Eugene	1
Extremer	4
Ferro_the_King	1
Holyan	2
Christopher	1
Iwina	1
Jakub.s	2
Jon	4
Kanyapi	3
Kayla	1
Lajla	1
Lutus	1
Meladyanne	1
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Nosferatu	2
Rinoli	1
Skya	1
Spinal	1
Suzanneoff	1
Teranell	3
WendiS	1
Yavanna	1
Zarabeth	1
Zarathustra	2