Alenka v říši divů Perilan 6. dubna 2018
Moderní přepracování dlouholeté klasiky Lewise Carolla si vzal na paškál Tim Burton. Podepsal se svým typickým písmem, nebo před sebou vidíme jenom hezky natočenou disneyovku? Jak známo, matematik Lewis Caroll si rád tu a tam dopřál trochu marihuanového oparu, což se podle některých spekulací na ladění jeho díla projevilo. Ať už to bylo jakkoli, Tim Burton otěže své fantazii rozhodně nepovolil tak jako autor předlohy, což se na mnoha reakcích odrazilo. Zpočátku poněkud rozvláčné tempo filmu diváka někdy až nutí, aby se nudil, ale zároveň tím stupňuje očekávání: všichni přece víme, že Alenka buď jak buď musí skončit v říši divů, víceméně lhostejno jak (ne pro fanoušky originálu) a poněkud méně lhostejno kdy. Ve chvíli, kdy už tam konečně je, vytahuje snímek svůj první trumf – prostředí. Přetéká pestrými barvami a rozverností, aby se krátce nato zhouplo do šedavých krajin nikoho, do němých stop po běsnění Srdcové královny, a pak se zase vracelo zpátky. Jedno se Alence musí rozhodně nechat: nudit se u ní určitě nebudete, i kdyby to v některých okamžicích mělo znamenat jen to, že smysly se budou opájet a mozek si vinou předem trochu jasného děje moc nezašpásuje. Od reálií je to jenom kousek k postavám, a ani tady Burton nezaváhal. Obzvlášť skvělí jsou laxní kocour Šklíba s neutuchajícím úsměvem od ucha k uchu a Johnny Depp jako Kloboučník – ten nejspíš svou roli neoznačí za životní volbu, ale rozhodně nezklamal. Ti všichni se nicméně krčí pod piedestalem, na kterém se rvou Helena Bonham Carter v roli Srdcové královny, jejíž „Cut off his head!“ nemá v celém filmu konkurenci, a Mia Wasikovska ztvárňující právě Alenku. Její zvláštní přirozenost ve světě napudrovaných královen-sester a pitoreskních postaviček působí jako milé a osvěžující zpestření, byť jsem po prvních minutách hodně pochyboval, zda se na takovou roli hodí – nakonec se pro mě stala nejpříjemnějším překvapením celého snímku. Ostatní postavy v porovnání se zmíněnými nejsou zdaleka tak výrazné. Lehce překvapila Anne Hathaway svým zvláštním pojetím Bílé královny, a jak ji jiní označovali v dané podobě za příšernou či odpornou, neváhám ji sám nazvat nanejvýš vhodnou. Výprava je bohužel něco, u čeho Burton zaváhal opravdu výrazně. V celém filmu se objevuje jenom málo momentů, které by výrazně naznačovaly, že tohle je dílo režiséra Mrtvé nevěsty nebo Sweeney Todd, pomineme-li samozřejmě výběr jeho veskrze oblíbených herců. Jenom drobky zůstaly z Burtonovy běžné extravagance a výsměchu průměru a klasice. Je trochu nepříjemným překvapením, když se díváte na film, od kterého neočekáváte linearitu a předvídatelnost, a náhle si uvědomíte, že víte, co se po příštím střihu stane – a ono to tak opravdu je. Alice in Wonderland rozhodně není typická burtonovka, odvážím se říct, že to burtonovka není vůbec, a abych odpověděl na nahozenou otázku výše: režisér natočil lehkou, příjemnou disneyovku s určitou přidanou hodnotou navíc, ze které se ovšem na zadek nikdo neposadí. Budete asi tušit, jak to dopadne; jistě, „vina“ předlohy. Budete někdy bohužel i tušit, jak se děj zakroutí a kdy přijde zlom zápletky; jasná vina pojetí. Na Alenku v novém kabátku se za pár let vzpomínat nebude – svoji původní předlohu překonala právě jen ošacením, vnitřek zůstal stejný nebo dokonce o chlup horší. Pro Tima Burtona to může být poučení, i když osobně věřím, že o tomhle věděl: příště se nenechat tolik komandovat od scénáristů a dělat to, co umí nejlíp: vlastní škatulku bizarnosti a extravagance, do které mu nikdo neleze. 70% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v dubnu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]