Hon Wolfric 18. prosince 2014
V puse jsem cítil železitou chuť krve z rozbitého rtu a hořkost bláta. Každý nádech mě pálil v plicích a puška mě tlačila do zad. Kurva! Jak se to mohlo takhle posrat? To byla otázka, kterou jsem si pokládal celou cestu na kopec. Už mi zbývalo jen několik desítek metrů, když se ozval křik. „Pětka! Pětka de a mají na zadku ty hajzly!“ Jakmile to dořekl, za malou hradbou z pytlů a beden se vynořily siluety postav a vzduchem se začal nést zběsilý štěkot pušek. Otočil jsem se jen na tak dlouho, abych zkontroloval, kolik zbylo lidí z mojí skupiny. Dva. Bezva. Za dvojicí potlučených a zraněných hraničářů se hrnula asi dvacítka démonů – groteskních kreatur se zvířecími hlavami a humanoidními znetvořenými těly. Většinou vyzbrojeni zbraněmi na blízko, ale mezi nimi byl i jeden šaman.      Mezi štěkotem pušek a řevem démonů se najednou ozval ostrý svist šípu z balisty. Projektil probodl jednoho démona, který se skácel a tím shodil další dva za ním. Ale obsluze balisty okamžitě přišel v odpověď výboj magické energie, který vyslal šaman, a balista se změnila v hromadu doutnajících třísek, spálených těl a kusů ohnutého železa. Ačkoli výboj prolétl několik metrů ode mne, jeho síla mě srazila na kolena. Znovu jsem se v panice otočil a zjistil, že zbytek jednotky už svůj běh prohrál. Jeden byl totiž roztržený na dvě půlky démonem s napůl psím tělem, který držel v tlamě jeho celou nohu. Druhý hraničář řval ve smrtící agónii nabodnutý na hrubý oštěp, ze kterého v jiskřičkách odkapávala magie. Rychle jsem se otočil zpět a co nejrychleji jsem vyšplhal posledních patnáct metrů. Celou cestu jsem měl problém se nepozvracet. Na tyhle výjevy se nedalo zvyknout. Okamžitě jsem zapadl za pytel s pískem. „Bastarde!“ ozvalo se a do hlíny vedle mě s dřevěným zaduněním udeřila pažba Dragounova a vedle dopadl náhradní zásobník. Moje vlastní zbraň byla už v podstatě k ničemu, tak jsem ji rychle sundal a hodil k bednám poblíž. Narovnal jsem si meč na opasku, lehl na břicho a už skrz zaměřovač hledal první oběť. Půlelf není bastard, ty buzerante. Zmáčkl jsem spoušť.      Dragonov vztekle zařval a z jeho útrob vyletěl očarovaný projektil, prázdná patrona vypadla z komory přímo na udusanou hlínu a výhružně syčela zbytkovou magií. Drahá munice, ale výsledek stál za ty prachy. Zasaženému démonovi to urvalo ruku v rameni včetně kusu hrudi. Jeden. Zašklebil jsem se spokojeně a okamžitě zamířil na dalšího. Zmáčkl jsem spoušť a zatmělo se mi před očima, pískalo v uších a v levé ruce jsem cítil chlad a ostrou bolest. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech, všude okolo se kouřilo a zbytek obranné linie se změnil ve spáleniště, které vypadalo, jak kdyby někdo odpálil bednu granátů. Přes závoj omámení jsem se začal zvedat a skrz zvonění v uších sílil dupot přibližujících se démonů. Něco je blbě. Něco je blbě, ozvalo se mi v hlavě a po několika vteřinách mi došlo, co. Nebyla slyšet střelba a ani vlastně nikdo nestál na nohou. Rozhlédl jsem se okolo a zjistil, že moje očarovaná puška zmizela někde na svahu mezi spálenými kusy čehosi, co bývalo stanoviště hlídky.      Vyplivl jsem krev a kus zubu. Z levé ruky se mi řinul potůček krve smísený s hlínou a blátem. Postavil jsem se a po chvilce zápasení s opaskem jsem vytáhl svůj jednoruční meč s postříbřenou čepelí a postavil se vlně stvůr. Ta však zpomalila, démoni vytvořili zeď a výhružně se blížili. Šaman někam zmizel. Asi správně pochopil, že tady ho už není potřeba. Křečovitě jsem sevřel jílec, až mi zbělely klouby na ruce. Stvůr bylo šest. Jednoho bych asi dostal, možná ještě dva, ale…      Řada se zastavila a vyšla z ní stvůra s rudou, napůl kostěnou kůží, hlavou, která vypadala jako pes zkřížený s kozou a v prackách, širokých jako můj pas, držela obouruční meč. Zařval a divoce se rozmáchl, zareagoval jsem skrčením se a krátkým sekem po jeho nohách. Ačkoli jsem minul, tak si uvědomil svoji chybu a trochu ustoupil. Rozpřáhl se a tentokrát vedl úder zleva asi ve výši mých žeber. Ačkoli jsem blokoval jen špičku meče, tak z jeho úderu mi začaly brnět ruce. S větší rychlostí než jsem očekával se znovu napřáhl a udeřil stejným způsobem.      Úderem mi naštípl meč. A žebra až k páteři. V posledním zoufalém vzdoru jsem sekl a škrábl ho do ramene, které se kvůli kontaktu se stříbrem začalo škvařit. Poté mi meč vypadl z ochablé ruky a mě začala pohlcovat temnota. Zmocnila se mě únava a dostavil se pocit, jako kdybych se vznášel. Asi to bylo tím, že jsem visel na jeho meči. Už jsem dál nedokázal vzdorovat ospalosti a zavřel jsem oči. Přepadl mě slabý pocit, že moje hlava do něčeho tvrdě narazila a z dálky jsem slyšel vzteklý, ale vítězný řev. Poté jsem definitivně ztratil vědomí.

Názory a komentáře ( 0 /4 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	2
Harrieta	1
Kanyapi	1