Krys(s)í exhibice Bizarro 4. dubna 2018
Pro dnešní číslo jsme oslovili bývalého redaktora DAily Mirror. Padne řeč na jeho aktuální názor ohledně naší redakce, na stav současného dohlížitelského systému a v neposlední řadě zjistíme, jestli chystá návrat mezi oficiální vypravěče. Vítám tě tu, Chrissi. Na začátek se nám, jak už bývá zvykem, trochu představ. Děkuji za přivítání, Bizáku. Představit se… dobrá, jak myslíš. Žil jsem v domnění, že je to zbytečné, když mě tu každý tak zná. (směje se) Nuže, jsem Lukáš, ale klidně mi říkejte Kryštofe (další smích), obyčejný „hoch“, který má velice blízko devatenáctých narozenin a těší se, až konečně odmaturuje a bude mít střední průmyslovou školu za sebou. Říkám, že bydlím v Brně, i když to ve skutečnosti je asi tři kilometry od něj. Určitě Ti to nebude stačit, já vím. Baví mě poslouchání všemožné hudby, popíjení dobrého vína (i ve velkém množství, pokud je nálada), dobré jídlo, dobré čtivo, které se z klasické fantazijní literatury pomalu stěhuje na osvědčenou klasiku, jako je Oscar Wilde, Gustave Flaubert, Nikolaj V. Gogol a v dohledné době se opět chystám na prokleté básníky. Jestli čekáš víc, budeš muset být konkrétnější. Rád odpovím. Všemožné hudby? Zkus být trochu konkrétnější. Metal, hip-hop nebo snad dechovka? První dvě zmiňované si, když je chuť, poslechnu. V hudbě nemám žádné výraznější předsudky. Líbí se mi i určitý druh techna, klidně i tu dechovku překousnu, když to neslyším dennodenně. A jestli tedy konkrétnější, momentálně mi v mé osobní hitparádě dominují žánry indie, alternative a rock. A abych zajel hodně do hloubky tak ti povím, že mezi mé oblíbené skupiny patří například Muse, 30 Second To Mars, Franz Ferdinand, Incubus, Coldplay, určitou, u mě zatím nijak blíže neujasněnou zálibu jsem našel i ve skladbách Johnnyho Cashe. Úžasný hlas má třeba Adam Gontier z Three Days Grace, můj jmenovec Chris z Coldplay má zase texty, které mě zaručeně zasáhnou tam, kde mají, a v neposlední řadě obdivuji instrumentální tvorbu skupiny Maybeshewill, která mě k instrumentálkám přivedla před několika měsíci trochu blíže. Každopádně, jestli to váš plátek dovoluje, odvážil bych se uveřejnit link, kde se dá o mé (ne)chuti v hudbě dozvědět víc: http://www.last.fm/user/ArlethVann. Máš tak nějak v plánu, co budeš provádět po případném úspěšném odmaturování? Po úspěšném odmaturování a složení přijímaček bych rád šel na vysokou školu – prozatím mám přihlášky na psychologii, český jazyk a další, tyto dva obory mají však větší prioritu – a začal si u toho tak nějak vydělávat na svůj byteček, popřípadě domeček. Uvidíme, co se mi poštěstí víc. Nerad bych bydlel pod mostem. (smích) Jak jsi na tom se sportem? Prý jsi kdysi hrával závodně fotbálek. Se sportem si teď poslední dobou moc netykám. Tedy když nezapočítám to občasné dobíhání autobusů, šalin a vlaků při cestách a pravidelné dávky adrenalinové „ošívané“, fotbalu při hodinách tělocviku. Nemám na to už ani moc čas, natožpak po všem tom učení chuť. Ale ano, trefil ses dobře, fotbálek! Ten jsem kdysi hrával i sportovně, ach, kde jsou ty časy, kdy jsem v pěkném kanárkově žlutém dresu s číslem 11 vyběhl na trávník a proháněl se s merunou v záloze chrlického týmu. (otře nostalgickou slzu) Bohužel už je to skoro sedm let, co tomu tak bylo. Teď už si fotbálku užívám jen rekreačně při občasných zápasech s přáteli. To už si raději vyjedu někam na kole nebo vyjdu na procházku po lesích. Jak jsi na tom momentálně s vážnými známostmi? S vážnými známostmi jsem na tom dobře. Co bys čekal od tak charismatického jedince, jako jsem já? (zamrká s teatrální svůdností očkama) Byl bys v tomhle směru trochu konkrétnější? Pokud je mi dobře známo, měla by být tvá drahá polovička dokonce zaregistrovaná na tomhle webu. Prozradil bys o ní čtenářům něco víc? No dobrá. Vidím, že ses rozhodl šťourat do hloubky. (smích) Jedná se o Kerstin. Je chytrá, především hodná a neobyčejně (v tomto směru mě berte doslovně) pěkná. Má hlavu plnou bláznivých nápadů, stejně jako já, ale vše bere s vážností a vyspělostí, která mi u mladších holek prostě schází. Váží si toho, co má, a drží se toho zuby nehty. Celkově mi svým působením na okolí imponuje. Myslím, že je to výborná přítelkyně, chcete-li drahá polovička. Je to právě TA, se kterou se bude dát žít. (další smích) Dobrá, to mi stačí. Přejděme teď z tvého reálného života do virtuálního neživota na DA. Jak jsi se k této hře vůbec dostal? Za pět měsíců to bude přesně čtyři roky, co jsem byl v Luhačovicích na lázeňském pobytu a strašlivě se nudil. To víš, já, mladý perspektivní klučina zrovna bez přítelkyně, a vysedávám zavřený po obědě na pokoji v jednom z lázeňských hotelů s rodiči, když zrovna dole byl zájezd akvabel. Nenudil by ses taky?! (smích) Naštěstí byl na pokoji počítač a já mohl surfovat po netu. Zrovna jsem skončil i základní školu, takže se naše parta zarputilých „dračákistů“ rozpadla a dál se moc nescházela. Hraní DrD mi scházelo, a tak jsem se rozhodl najít něco na internetu. Už dlouho jsem byl přihlášený na jednom konkurenčním serveru, ale do oka mi padlo právě DA. Zvláštní… když zpětně koukám na ten starý skin. (nejistý úsměv) Když máš zkušenosti z obojího, tak prozraď jednu věc. Jaké výhody a nevýhody má podle tvého názoru dračák naživo a přes net? U dračáku naživo se mi zdá, že se u něj dá více pobavit. Více se různé scény prožívají, když se strhla hádka ve hře, hádali jsme se i ve skutečnosti. Možná to bylo i tím, že jsme veškeré bojové scény ‚nacvičovali‘ na živo. Ještě teď si vzpomínám, jak si náš PJ rozbil ústa, když chtěl napodobit legolasovo akrobatické umění tím, že přeskočí útočícího hráče tak, že se odrazí od zdi. No, nepodklouzlo mu to a nenamlel si rypák? A to mu padla dosti vysoká čísla na kostkách. (smích) Odůvodnil si to pak s pláčem tak, že Osud je svině a ve zdi byl skrytý kouzelník, který nám pomohl tím, že ho chytil z nohu. Tohoto se u online hraní nedočkáte. Toto hraní je jakkoliv prosté takovýchto groteskních scén. Na druhou stranu zde můžete lépe popsat to, co chcete dělat, své myšlenky, a můžete mluvit třeba i jako aristokrat, jestli to dokážete. Nehrajete o čas, který vás při hraní na živo tlačil, protože už vedle vás křičeli své nápady spoluhráči. A hrálo se o zkušenosti! Tady mi to přijde takové… stručně řečeno: neosobní. Proč sis vůbec při registraci vybral nick „Chriss“? Má to nějaký skrytý význam, nebo to bylo prostě první, co tě napadlo? Tato přezdívka mě provází už od sedmého ročníku na základní škole. Její přesné znění je ale Christopher van der Berg. A jak jsem k ní přišel? Řekněme, že to je velmi vtipná historka, kde jsme si se spolužáky, jako jedni z těch málo oblíbených kluků ve třídě (nechtějte vědět proč, sám to doteď nevím) založili fiktivní identity se vším všudy. Byl to synáček otce Holanďana a matky Češky. Bydleli v Anglii v Manchesteru, ale v tu dobu zrovna byli na tři měsíce u matčiných rodičů na návštěvě. Spolužáci měli ještě Němce Alexandra ‚Sašu‘ Příjmení–na–který–nevzpomenu a černocha Bena z JAR. Cílem bylo přinutit děvčata si sáhnout do svědomí a hodnotit nás objektivně, ne tak, jak to dělala. Přišli jsme totiž na to, že mladá děvčata (aspoň tedy ta naše) v té době letěla na chlápky minimálně o pět let starší, s cizokrajným jménem a původem (aspoň zčásti) a hezkým ksichtíkem (smích) . Můj Kryštof toto všechno splňoval, ale měl chování jako já… tudíž jsem to vlastně byl já, jen s hezkým obalem. (další smích) Nevěřil bys, kolik holek si se mnou takto už domluvilo rande. Samozřejmě jsem s tím pak musel ven a pěkně jsem to schytal, ale i tak jsem si pak všiml, že si mě začaly více vážit, když si uvědomily, jaký vlastně jsem, a když jsem jim vysvětlil svůj pohled na ně. To, že jsem to opět schytal, říkat snad ani nemusím (úsměv) . Dosáhl jsem i přes to všechno svého a začaly nás brát jako živé bytosti, ne jako tupce od nich ze třídy. Prozradíš ve stručnosti, jak má vypadat příběh, který hráče jako tebe dovede zaujmout? Příběh by měl být něčím výjimečný. Ať už zasazením příběhu do nějakého netradičního světa nebo příběhem samotným. Dalo by se říct, že nemám rád klišé - příběh musí mít vše, co se od daného žánru vyžaduje, a to ve střízlivém množství. Příběhy si ale taky dost vybírám podle jeho obsazení. Přistihl jsem se u toho, že se mi třeba jeden příběh už od prvního pohledu líbil, ale kvůli jeho obsazení bych tam nešel. Jednak mám vcelku rád své nervy a taky mám rád určitou kvalitu hraní. U pár PJů jsi prý znám jako hodně nespolehlivý hráč. Co bys k tomu řekl sám? Taky znám pár nespolehlivých PJů, ale na to se otázka neptala. Co bych na to řekl? Možná to, že si rád řídím svůj život sám. Mám v něm rád pořádek, a když se mi něco nedaří v osobním životě, neodejdu od toho, prostě si udělám čas tím, že se zbavím něčeho nepodstatného. Divím se, že mi to někteří mají za zlé, ale není to poprvé, co si PJstvo prvně nezametlo na svém písečku. (smích) Kdysi jsi zastával funkci oficiálního PJe a byl jsi i adeptem na cvičitele. Povíš nám příčinu, proč už ani jedním nejsi? A jé, další otázka, které jsem se bál. Řeknu to stručně. Byl jsem nespokojen s určitým zanedbáním mé osoby jako PJe. U mě je problém, že se stále chci zdokonalovat stůj co stůj, ale to bez zpětné odezvy prostě nejde. Ano, měl jsem veskrze kladné hodnocení od hráčů v questech (hlavně v Krysaři – díky, Lege, Mástřiči, Gunere a Saskiel), ale chtěl jsem pohled na věc od někoho nezaujatého, někoho zvenčí. Když si o to člověk říká už skoro půl roku a stále nic, naštve ho to. Řekněte: koho taky ne, když ho pak i úplně ignorovali… Začal jsem to pak řešit trochu neuváženě, když se na to tak zpětně dívám, ale nevadí. Dosáhl jsem, dalo by se říct, svého. PJ pravidla se změnila a mně se ta změna líbí. Sice to ještě není ono, ale líbí se mi to víc (hlavně ta eliminace neaktivních dohledů nad PJi), než to bylo předtím. Cvičitelem bych klidně zůstal, už jen kvůli Sliverovi, který byl tenkrát mým svěřencem, ale znáte přeci PŘÍSNÁ pravidla PJů na DA. (smích) Nehledě na to, že jsem se i mírně namíchl při jedné výměně názorů na PJ fóru. (vztyčí se smíchem prostředníček k nebi) Snad to taky vezme s humorem. Sice to ještě není ono? Povíš nám nějak ve stručnosti, jak by sis to tedy sám představoval? V odpovědi na tuto otázku budu možná k vyšším PJům trochu neomalený. Jak bych si to představoval… řekněme více jakéhosi dorozumívání mezi nižším PJem a jeho dohlížitelem. Schopnost mu poradit, když si s něčím neví rady, klidně mu i zpětně 20-30 příspěvků zhodnotit jeho hru a reakce na hráče. Jednoduše, aby se dohlížitelé více věnovali svým svěřencům. Chápu, že mají svůj život, ale oni zase musí chápat „povinnosti“, které si na sebe svou kostičkou nabrali, a měli by je plnit. Nezvládají? Ať si řeknou o snížení statusu a vzdají se tak toho - Angeluss tak udělal dobře. Vyšší kostička není jen k machrování, možná i proto jsem žádnou jinou než zelenou nechtěl. Ano, proto, abych mohl na vyšší PJe nadávat. Takže chápu správně, že už jsi zcela zavrhnul možnost, že bys o barevnou kostku opět zažádal? Možná ano, možná ne. Záleží na hodně okolnostech. V nejbližší době to ale neplánuji. Musí si tam ode mě na nějaký ten rok odpočinout. Dobrá, to mi k tomuto tématu stačí. Zaměřme se nyní na DAily Mirror. Pokud se nepletu, jsi jedním z lidí, díky kterým časopis vůbec vznikl. Jak vzešel nápad něco takového vytvořit? Sám ani nevím, kdo to vlastně dostal do podvědomí adminů. Někdo říká, že Angeluss, někdo zase, že to přišla jako externí nabídka z nějakého nejmenovaného serveru, ale co vím, tak debatovat na neadminských fórech se o tom začalo až po jednom mém příspěvku – jo, musím si to uzurpovat, chytráci. (smích) Bylo to někdy v době, kdy na veřejnost pronikl už hotový projekt obrázkového inventáře, a v době, kdy zhruba končila jedna z mnoha knihovnických soutěží. Plus mínus. Vizí o podobě DAily Mirror bylo hodně. Dokonce jsem navrhoval i něco na způsob jakýchsi v html udělaných novin, ale aby se moc nezaměstnávali programátoři, byl nakonec zvolen .pdf formát. I když v redakci už nejsem, pořád s obdivem vzhlížím k Enefě, jak to všechno zvládá, protože když jsem koukal na její „kuchyňku“ na notebooku, musel jsem opravdu smeknout. Patří jí můj obdiv. A teď možná i Perouškovi, když to všechno musí číst a opravovat. A proč jsi vůbec redakci opustil? Už ti ani nevím. Myslím, že to bylo kvůli nedostatku času v té době. Ale tuto výmluvu užívám tak často, že nevím, jestli byla použita i v tomto případě. Poslední dotaz, který je od jednoho čtenáře. Cituji: „Na DA máš i díky svému odchodu z řad oficiálních PJů pověst poněkud kontroverzní osoby. Nepřipadáš si někdy jako persona non grata?“ (smích) Ne, opravdu se necítím jako nežádoucí osoba. Cítí se tak snad Sheinka? Nebo před lety Jon? Nemyslím si. Ke svému odchodu jsem měl důvod. Sami mi řekli, že jestli se budu chtít vrátit, tak klidně mohu, takže se opravdu jako persona non grata necítím. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]