Imaginárium dr. Parnasse Perilan 28. března 2018
Výlet do říše fantazie každého, kdo je ochotný riskovat – to film Terryho Giliama slibuje už svým názvem. Které iluze zůstanou a které ne? ‚Film od přátel Heatha Ledgera‘ – tolik, kromě výčtu jmen herců a štábu, říkají závěrečné titulky filmu. Když se podívám zpět na kariéru tragicky zesnulého umělce, nemůžu si pomoct, aby mě nenapadlo, že jako jeho pomník, jeho poslední jeviště, mohl sloužit nějaký mnohem lepší kousek. Nedá se říct, že by Imaginarium dr. Parnasse bylo špatným podnikem, ale vzhledem k tomu, jaký měl příběh potenciál, je jeho provedení z velké části zklamáním. Velice stručně řečeno: začátek navnadí, průběh zklame a závěr nalepí jenom jednu malou náplast na rozčarovanou divákovu duši. Depresivní prostředí špíny Londýna, ze kterého to má Parnassova divadelní společnost ke světlům nočního Big Benu zatraceně daleko, je zoufale nevyužité. Pojetí celého filmu působí rozháraně, nesousledně; snad to byl i původní režisérův záměr – zdaleka se ale nepovedl tak, jak by diváci mohli doufat. Imaginarium ztělesňující oživlou fantazii toho či kterého šťastlivce hýří nápady a tu a tam více či méně vtipnými okamžiky (za zmínku stojí hlavně momentka s ruským komandem a závěrem a la Monty Python), ale ze vší té krásy zůstává po zasazení do kontextu jen pozlátko, jehož možný úkol – dodat filmu nový rozměr a stát se úrodnou půdou pro zlomy v zápletce – vychází z poloviny naprázdno. Fakt, že výlety do hlubin představivosti malých lidí jsou občas trikově nezvládnuté, vem čert; Imaginarium není film, po jehož zhlédnutí by diváci měli odcházet z ústy dokořán, protože jim tahle nebo tamta scénka vysadila čelisti z pantů. To lze odpustit. Co už se promíjí hůř, je častý pocit prázdnoty. Nápady lítají kolem, všechno to hýří barvami, megalomanstvím, ztřeštěností až šílenstvím, ale jen máloco z toho zanechává hlubší pocit. Chybí tu zkrátka smysl, důvod. Ani kontrast mezi realitou a sněním nedopadl právě nejlépe. Funguje na bázi vybledlosti světa notorického pijana na jedné straně a pastelových barvách světa rozmařilého naivního děcka na té druhé; a teprve se závěrem, kdy se sám hroutí a idylce je konec, získává nějakou sílu. Do té doby je jaksi polovičatý, jako by se bál jít do krajnosti a diváka svou surovostí pořádně profackovat. Výsledky všech nedostatků v provedení se o to bolestivěji promítají v příběhu. Není nijak převratný a ani se to od něj nečekalo; stejně jako ostatní části filmu ale trpí tady už skoro příslovečnou nekonzistencí a místy až hrozivou zmateností. Niterní odhalení postav, jejich povah a motivů, přichází příliš brzy, odkrytí kritického bodu zápletky zase příliš pozdě. A běda tomu, kdo si před promítáním přečte oficiální upoutávku distributora, protože ten pak bude do poloviny snímku čekat, až ho praští do nosu něco, o čem nevěděl nebo co nečekal. Tuhle obrovskou slabinu se Imaginarium pokouší vykompenzovat odkazy na faustovskou tématiku, lidský (ne)smysl pro morálku a boj mezi správnou věcí a pokušením, ale celé to působí nemastně neslaně a děj v troskách to nezachrání. Nevyhnutelným závěrem všeho zmíněného je, že z Imaginaria vyrostl pod rukama Terryho Giliama tak trochu kočkopes – jako by si film nemohl vybrat, zda bude mysteriózním příběhem o nebezpečnosti lidského snění, o síle vůle a odhodlanosti zvrátit nezvratitelné, nebo příjemně laděným pohádkovým příběhem pro dospělé. Plusové body nahání lehce sentimentální závěrečnou katarzí, kde se konečně kloní k jedné z variant – tím už se bohužel předcházející dvě hodiny rozčarování nevyžehlí. V porovnání s například Faunovým labyrintem, který je laděním (pomineme-li naléhavý ideologický aspekt bojů španělské občanské války) vcelku podobný, především příjemně optimistickým koncem, Imaginarium co do vyhraněnosti hodně ztrácí. Čemu lze vytknout naopak jen velice málo, jsou herecké výkony. Je až paradoxní, že smrt Ledgera v polovině natáčení kvalitu filmu prakticky neovlivnila. Panenkovské Lili Coly sedla role šestnáctileté Valentiny jako vyšitá a pubertální revolta spolu s pokusy o dospělé jednání působí v jejím podání až roztomile přitažlivě. Také Heath Ledger si odehrál svůj standard, byť nijak nezazářil, a ani jeho pokračovatelé si nevedou vůbec zle – nepřekvapivě jim vévodí výborný Johnny Depp. Andrew Garfield, kromě povedeného Boy. A širší veřejnosti vcelku neznámý, příjemně překvapil a Verne Troy protentokrát ukázal, že má na to hrát i hlubší role, než jakou byl Mini-me v Austinu Powersovi. Méně přesvědčivý už byl výkon Christophera Plummera, což bych ale připsal na vrub hlavně koncepci jeho postavy, která většinu času pendlovala kdesi mezi deliriem tremens, schizofrenními záchvaty a posmrtnou ztuhlostí. Nejvíce rozporuplná je rozhodně role ďábla, pana Nicka, v podání Toma Waitse, který je známý například jako vyšinutý Renfield z Coppolova Drákuly. Objektivně vzato je třeba říct, že hodnocení jeho výkonu je přímo závislé na tom, co člověk od filmu čeká, a Waitsova postava tak naplno odnáší za ostatní všechno zlé, stojíc na pranýři dvojakosti. K přátelské zákeřnosti (a v tom duchu jsem ho i o čekával) geniálního Al Pacina v Ďáblově advokátovi se během filmu ani nepřiblíží a působí daným směrem spíše jako nepodařená imitace, ale k žoviálnímu chlapíkovi, co to vlastně myslí dobře, jenom zkrátka šéfuje peklu, to má stejně daleko. Příznačně je právě on iniciátorem scény, kde se Imaginarium konečně rozhodne, co je vlastně zač; a právě tak i jeho postava. To už je na nějaké vykoupení po čertech pozdě. Tvorba Terryho Giliama je vcelku rozporuplná a, jak jsem si ověřil při prohlédnutí internetových diskusí a recenzí k tomuhle filmu, Imaginarium je něco jako jeho podpis; někdo ho bude milovat, někdo se jeho průběhem prozívá až k titulkům. Pokud jste smíření s narativním chaosem a hodláte si beze zbytku vychutnat festival ztřeštěných – přesto mnohdy skvělých – nápadů, aniž by to nějak zapadalo do děje, nebudete možná tímhle kanadsko-francouzským kočkopsem zklamáni. Přesto mu v mých očích, a viditelně nejen mých, zůstane nálepka vynikajícího námětu, který zemřel, zoufale nevyužit, na následky udušení levnou krásou bez důvodu. Z pohřebiště nedotažených námětů ho tahají kvalitní výkony protagonistů, ale nalijme si čistého vína – právě kvůli tomu bych hercům, kteří se na Imaginariu podíleli, přál film s ucelenějším scénářem a pevnější režisérskou rukou. 40% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v únoru 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]