(Ne)chtěná pomoc Jon 14. června 2013
(Ne)chtěná pomoc Pradlena Jasněna dlouho váhala, než zaťukala na dveře, před kterými stála. Stálo ji nemalé úsilí nalézt toho muže, který jí měl pomoci od jejích problémů. Krčmáři dala několik vajec a půl bochníku chleba, aby ji vůbec pustil nahoru k pokojům – přidala ještě tři měďáky, aby jí po dlouhé chvíli přemlouvání a doprošování řekl, na které dveře vlastně zaklepat. Jasněna si povzdychla. Bála se; ten muž všechny, koho znala, děsil. Všichni se ho stranili, všichni jí radili, ať se mu raději vyhýbá. Všichni ji varovali, že zahrávat si s magií, to je vážná věc a že každá magie něco stojí. „Když nechceš mít problémy, vyhejbej se čarodějům, náno hloupá,“ říkávala jí často baba Vesna, nejstarší žena jejich rodiny, pradlena už pětaosmdesátým rokem. Jasněna neposlechla. Skousla rty a zaklepala. Chvíli se neozývalo nic. Pak zvuky šoupání s nábytkem. Odsouvaný stůl a židle, skřípot dvířek nějaké komody nebo skříňky. Šouravé kroky.... „Kdo je?“ ozval se zpoza dveří podrážděný hlas. „Já... magistře... učený pane... já jsem vás přišla požádat vo pomoc!“ „Když je to tak, tak pojďte dál!“ Zaskřípaly panty a dveře se rozevřely. Stál za nimi muž, který se nedal označit za pohledného. Mohlo mu být takových třicet, možná čtyřicet let. Ani vysoký, ani malý, ani hubený, ani tlustý; byl bledý a neduživý, s úzkou tváří a křivým nosem. Kolem úzkých úst se ježil černý vous; vlasy měl dlouhé, tmavé a dlouho nemyté, zplihlé v mastných pramenech. Byl oblečený v tmavém obnošeném dubletu s moderně střiženými nohavicemi (také tmavé barvy), ve vysokých botách, špinavých od prachu cest. Na první pohled podivín. Jasněna trochu couvla, muž ji ale vzal kolem ramen a postrčil do jizby. „Račte, madam,“ řekl a zavřel za nimi dveře. Jasněna se váhavě rozhlédla. Místnost byla tmavá, okenice zavřené – osvětlovaly ji jen dva tříramenné svícny a dohořívající krb. Těsně za dveřmi stála cestovní truhlice plná knih (Jasněna před nimi měla posvátnou úctu, protože číst neuměla a přirozeně se bála věcí, kterým nerozuměla), na stole byly poházeny nějaké kameny, svitky a magické amulety... co v ní ale budilo nedůvěru a kvůli čemu se v místnosti cítila velice nepříjemně, byl proutěný košík zavěšený u mágova lože. Podvědomě tušila, že původcem nepříjemných pocitů je právě ten proutěný košík; vždyť se kolem něj vzduch téměř tetelil magií, jako to bývá za úplňku třeba na svátek svatého Felicia... Když zvědavě (zvědavost totiž byla vlastnost, která u ní byla obzvláště silně vyvinutá) nakoukla dovnitř, skoro vykřikla úděsem. Leželo tam cosi zabalené jako dítko v ovinovačkách. Čouhala toho z plen jen část, ale Jasněna zřetelně viděla neživou tvář bez očí, vlasy ze zeleného listí a zkroucené pomalu se hýbající ručky, celé z kořenů a obalené hlínou. Pohled na toho tvora-rostlinu byl pro ni tak znepokojující, že se jí rozklepala kolena. „To je mandragora,“ řekl čaroděj ledabyle a pokapal vzácný kořen několika kapkami mléka. Jasněna by přísahala, že slyšela, jak to vydávalo savé zvuky – jako spokojené dítě. Mág rostlinu téměř láskyplně pohladil a pokračoval: „Nemusíte se jí vůbec bát, teď již nebezpečná není.“ To se ví, Jasněna o mandragoře leccos slyšela – od baby Vesny, od kořenářek... ale nikdy žádnou neviděla. Věděla taky, že nějakou získat je velice těžké. „Je... je pravda vo tom co se povídá, že se musí ze země trhat pomocí černýho psa, kterej přitom umře, a že dyž se to vytahuje ze země, strašně to ječí – tak že z toho člověk může zešílet?“ vyhrkla pradlena zvědavě. „Obyčejně neprozrazuji svá tajemství, madam. Vězte, že skutečnost je ještě mnohem horší.“ Jasněna nasucho polkla. Nic horšího si totiž neuměla představit. Všechno jí to zavánělo černou magií a už už začala litovat, že čaroděje Mračena (tak se totiž jmenoval) vyhledala. Pocítila silnou touhu být od toho muže, jeho mandragory a všech těch divných propriet co nejdál... ale nakonec se ovládla a jen na mága tupě a s bázní zírala. „Co vás ke mně přivádí, madam? Mluvila jste o nějakém problému. Rád pomáhám lidem – pokud z toho něco mám, samozřejmě.“ „Já... já bych potřebovala pomoct... ale moc toho nemám...“ „Nejprve povězte, s čím bych vám měl pomoci, madam, a pak se pobavíme o ceně.“ „Magistře... magistře Mračene... vono vlastně... nepotřebuju pomoct já, ale můj muž. Vod tý doby, co ho jedna stará čarodějnice uřknula za to, že se s ní vo makovej koláč nepodělil, strašně, ale strašně páchne. Učenej pane, to je smrad, že nemůže mezi lidi. Děti se ho straněj, ani já se k němu nepřiblížim, postel nesdílíme, můj Běšek musí spát v kurníku se slepicema! Ani pracovat nemůže, protože má na rukou a nohou nějaký boláky a všechno musim voddřít já!“ Mračen si povzdychl a pokýval. Ani nečekal, že by za ním žena přišla s něčím, co by pro něj mohlo být zajímavé. Pomáhal ale lidem – svým zpsůobem. „Pomůžu vám, madam. Podle popisu se skutečně jedná o uřknutí, neměl by být větší problém odstanit jej... znám postup. Řekněte, páchne váš muž jako hodně zkažená vejce? Jako pukavce?“ „Učenej pane! Smrdí jako ty nejshnilejší pukavce pod celým sluncem! Že by se z toho jeden poblil!“ Mág se něčemu pousmál. Jeho domněnka byla správná. Některá kouzla z oboru nekromancie se opravdu projevovala takovým pachem – a zrovna uřknutí tam dost dobře patřit mohlo. „Dobrá,“ řekl Mračen zamyšleně. „Zbavím vašeho muže všeho neštěstí a všechno bude jako dřív – mám tu moc. Stačí, když dostanu to první, čeho budete litovat, až bude váš manžel uzdraven.“ Prostá pradlena se na chvíli zamyslela. Každý věděl, že cokliv čarodějové řeknou, může být nebezpečné. Něco jí říkalo, aby na podmínku nepřistupovala, ale podvědomé nebezpečí hodila za hlavu. Když už sem přišla a čaroděj jí slíbil pomoc... „Učenej pane magistře, já ničeho litovat nebudu!“ „No, to se ještě uvidí,“ řekl Mračen, oblékl si staromódní černý plášť (kontrastoval s jeho moderním dubletem), na hlavu nasadil klobouk a do ruky vzal hůl, o kterou se opíral. Vyšli, on za sebou pečlivě zamkl pokoj. Trochu při chůzi kulhal. Chalupa ve vsi, kde pradlena žila se svým mužem a sedmi dětmi, byla chudá a zanedbaná. Střecha by potřebovala nutnou opravu; kde chyběly dřevěné došky, tam nacpal hospodář slámu. Dvorek byl malý a špinavý, člověk se musel doslova brodit ve slepičincích. Bylo tam rušno. Děti si hrály a nahlas na sebe pořvávaly, občas se ozval pláč, to když některé upadlo nebo bylo bito od jiných výrostků. Všude běhaly hubené slepice a neustále se pletly pod nohy. „Pěkný domov, madam,“ pochválil hospodářství Mračen. „Děkuju učenej pane, snažíme se seč můžem, ale já peru panský prádlo vod rána do večera a muž, ten teď pracovat nemůže, takže je tu trochu bordel... dybyste, magistře, po dožíňkách přišel, to byste viděl, jakej tu bejvá pořádek...“ Sotva se k chalupě přiblížili blíž než pět sáhů, ovanul je hrozný zápach. Mračen byl na podobné a ještě horší pachy zvyklý, ale stejně se mu málem zvedl žaludek. Byla to směsice pachu shnilých vajec, nemytých těl, potu a všeho nejhoršího, co si člověk (a hlavně jeho nos) dokáže jen představit. „Vidíte, pane magistře, jakej je to smrad? To všecko můj Běšek...“ Hospodář Běšek byl ramenatý chlap, asi třicetiletý, dobře živený. Kromě odporných hnisavých boláků na rukou a toho proklatého puchu na něm nebylo vůbec nic zvláštního. Když se Mračen s Jasněnou objevili, seděl bezradně u oprýskaného stolu vprostřed světnice a pokoušel se nemohoucíma rukama pomocí lžíce nakrmit. Nešlo mu to. Když vešli hosté, upustil leknutím lžíci a vyděšeně (a s otevřenými ústy) si čaroděje prohlížel. Pak se obořil na ženu: „Kohos to přivedla, ty huso hloupá?! Vždyť je to...“ „Je to učenej pan magistr, přijel do vsi předevčírem! A pomůže ti, tak buď zdvořilej, Běšku!“ Běšek si pro sebe něco zamumlal, ale víc nezkusil. Zaprvé věděl, že s Jasněnou nemá cenu se hádat, za druhé se čaroděje bál – a za třetí by byl skutečně rád, kdyby mu někdo od toho uřknutí pomohl. Mračen se v chalupě nechtěl zdržet příliš dlouho, a tak přešel rovnou k tomu, co ho nejvíc zajímalo. „Jak jste k tomu přišel, pane?“ „K Jasněně? To jsme vám jednou byli na zá...“ „K té kletbě.“ „Jo k tomuhle! To vám bylo tak, pane čaroděj. Vracim se vám před pěti nedělema z šichty v lese – páč sem uhlíř, víte? No vracim se tak a přepadne mě hroznej hlad. Sednu na pařez, vytáhnu skývu chleba a trochu sejra co sem měl, jim, jim... a pak si vzpomenu, že mám vod ženy eště makovej koláč. Tak ho vytáhnu taky a dám se do něj... a v tu chvíli se tam z ničeho nic vobjevila hnusná stará baba. Samá bradavice a puchejř, pane čaroděj, kůže vrásčitá jak kůra vod stromu, a povidá: ´Dobrej den, mladej pane, nepodělil byste se se mnou o trochu toho koláče? Už dva dny jsem neměla v ústech!´ No, podivám se na ni, pak na koláč – bylo mi ho líto dát! Tak sem jí řek, ať vode mě táhne, že já se s nikym dělit nebudu. Vona se urazila, něco řvala, rukama mávala... no uřkla mě, dybyste viděl ty její voči! Pak sem se cejtil slabě... no a dopad sem takhle!“ „Dobrá. Sejmu z vás kletbu okamžitě – cenu jsem domluvil s vaší ženou. Učiním pár příprav... prosím, opusťte místnost a vraťte se, až vás zavolám. A ztište ty své... děti.“ Jasněna i Běšek neochotně šli. Mračen zůstal ve světnici sám. Mohl kletbu sejmout jednoduše, jen přerušením magické vazby. Čarodějnice, která chasníka proklela, nebyla příliš mocná (to cítil) a tak by se při lámání kouzla ani nezapotil. Rozhodl se ale, že chasníkům předvede pořádné divadlo – jednak aby si v jejich očích vysloužil svou odměnu (protože by nevypadalo moc dobře, kdyby k chasníkovi jen přišel, položil na něj ruku, a zase odešel), a také proto, aby posílil tajemnou pověst, která se k čarodějům a magii obecně vázala. V podstatě to dělal pro obchod. Zavřel okenice a po místnosti rozmístil svíčky. Na stůl rudou křídou namaloval pentagram a doplnil jej sprostými nápisy ve starém mrtvém jazyce, který se kdysi učil, a který používali jen vzdělanci (ano, mohl napsat i skutečně fungující runy, ale ty byly příliš složité a vesničané by to stejně neocenili). Do rohů místnosti nasypal sůl a zapálil směs sušené mateřídoušky, máty a také kadidla, aby alespoň trochu vyhnal ten všudypřítomný smrad. Když byl hotov s přípravami, zavolal Jasněnu i Běška. Ti se rozhlíželi, oči rozšířené strachem a nedůvěrou. Mžourali ve ztemnělé místnosti osvětlené jen svitem svic a báli se čehokoliv dotknout. „Madam, vy zůstaňte u dveří a zabraňte tomu, aby sem vešlo nějaké dítě. Pane... vy si sedněte tady ke stolu, naproti mně.“ Když se tak stalo, pronesl Mrače: „Chrt pln skvrn vtrhl z mlh skrz trs chrp...“ a zatvářil se u toho dramaticky. I když mluvil běžnou řečí, připadala ta věta prostým lidem jako nějaké tajemné zaklínadlo. Pomocí iluzivního kouzla zařídil, aby se v místnosti ještě více setmělo. Zařídil, aby se křídou nakreslený pentagram rudě rozzářil. „Orthae pagita lazura epestos!“ křičel čaroděj nesmysly a sesílal jedno prosté kouzlo za druhým (pouhé jednoduché triky). Jasněně se rozklepala kolena. Běšek se strachy třásl celý... Když už měl Mračen divadla dost, seslal nekromantické kouzlo, které ovládal a jako nějaký upír vysál Běškovu energii – ale ne až k smrti. Mračen jej potřeboval jen unavit. Pak během několika vteřin zlomil kletbu (jak předpokládal, ani se u toho nezapotil). Vyčepraný Běšek se ze stoličky sesul rovnou k zemi. Jasněna vyděšeně vykřikla. V tu chvíli Mračen nechal místnost osvětlit – poryvem magického větru zhasil svíce, gestem přerušil trvání iluzorní temnoty a pomocí cílené telekineze zotevíral zavřené okenice. „Běšku! Ty můj chudáčku!“ zaječela Jasněna a se vzlykotem se ke svému muži vrhla. „Co jste mu to provedl?!“ obrátila se pradlena s výčitkou na čaroděje, který v klidu seděl za stolem a křivě se usmíval. „Klid, paní, za chvíli bude v pořádku, podívejte se, již se vše hojí.“ A skutečně. Hnisavé vředy jako zázrakem mizely z vesničanovy kůže tak rychle, že to bylo okem pozorovatelné. Za chvíli zmizel i odporný puch. Jasněna to s úžasem pozorovala a veškerá nedůvěra i strach z ní rychle opadly (pomohlo i to, když zjistila, že její muž dýchá). „Ó učenej pane, jak se vám jenom odměnim?“ „Vlastně je to docela jasné, madam. Podle naší domluvy.“ „Naší domluvy... domluvy... no jo! Jenže já ničeho nelitovala!“ „Dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Zalitovala jste svého muže.“ Jasněna z toho byla zmatená. Radost z mužova uzdravení ji brzy přešla. „Ale... ale já myslela, že jste myslel... litovat jako něčeho litovat... ne litovat jako někoho litovat!“ „To je nebezpečí kontraktů obecně, madam. Některá slova mají více významů. Příště si na to dávejte pozor.“ Když Jasněna pochopila, že právě ztratila svého muže, nechtěla to nechat jen tak. Copak veškeré její úsilí, její odvaha oslovit čaroděje, hrůzy magického obřadu, který spatřila... copak to všechno mělo vyjít nazmar? Běška svým způsobem milovala – a hlavně se těšila, že jí zase začne pomáhat s chalupou a dětmi, až se uzdraví... a teď ji o to má ten proklatý čaroděj připravit?! To tedy ne! Chtěla na čaroděje začít křičet, chtěla mu vyčinit.... ale nešlo to. Čaroděj s tím totiž počítal (nedělal podobnou věc poprvé) a tak jí zaklel kouzlem – paralyzoval, takže stála ztuhlá jako socha, s otevřenými ústy připravenými spustit litanii nevybíravých kleteb (kouzlo samozřejmě vyprchá a ona se zase bude moci hýbat, ale to ještě nějakou hodinu potrvá). „Beru si, co je podle našeho kontraktu mé,“ oznámil suše a odešel z místnosti. Tělo spícího Běška za ním vylevitovalo na dvorek. Sedmero dětí a pár sousedů na celou scénu jen vyděšeně koukalo a nikdo z nich se samým strachem nezmohl k činu. Ušli takhle skoro půl míle, čaroděj a za ním levitující tělo, než Mračenovo kouzlo přestalo působit a vesničan se složil na zem. Pád ho probral, díval se kolem sebe zmateně a nechápal, kde je a jak se tam octl. Podíval se na své ruce, konečně zdravé. Necítil prokletý puch. Navzdory zmatení se spokojeně usmál a vděčně se na Mračena zadíval. „Děkuju vám, učenej pane!“ „Odteď mi říkej jen ´pane´,“ odtušil Mračen a přešel do tykání. „Jakto... ?“ „Od dnešního dne mi budeš sloužit. To byla cena za tvé uzdravení.“ „A co na to Jasněna?“ „Nic,“ odpověděl čaroděj po pravdě. „Hm... no jo... pane... a co bude náplň mý práce?“ „Budeme hodně cestovat.“ „Hodně cestovat?“ Běšek se najednou rozzářil radostí. „Drahej učenej pane! Já vám budu samou radostí snad boty líbat! Cestování! Žádní fakani ke krmení! Vo tomdle já dycky snil!“ Povídalo se pak dlouho ve vsi, že Běšek uzavřel smlouvu s ďáblem a ten si ho odnesl do horoucích pekel. Pradlena Jasněna žila bez muže, sama se starala o sedm dětí a měla vskutku těžký život. Nebylo dne, kdy by si nepřipomínala slova báby Vesny: „Když nechceš mít problémy, vyhejbej se čarodějům, náno hloupá!“

Názory a komentáře ( 0 /4 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	1
Kanyapi	1
Lutus	1
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Sanelin	1