Úvod do literární rubriky Perilan 12. března 2018
Písmenka, slova, věty, souvětí, odstavce… tohle všechno vídáme na DarkAge všude, kam se podíváme. V DAily Mirroru máme už pár zavedených rubrik, ale psaní se přímo ještě žádná netýkala. Je na čase vstoupit do další řeky… V téhle rubrice se budu zabývat jak řemeslnou stránkou psaní, tak i logickou a „ideovou“. Je určená pro všechny ty, kteří by se rádi v psaní zlepšili, ať už jako PJové, hráči nebo jako budoucí stálice naší Knihovny. Vzhledem k tomu, že co do poesie jsou tu mnohem fundovanější osoby než já, se zaměřím výhradně na prózu. Nečekejte ode mě žádné zaručené pravdy a definice – vše, o čem budu psát, jsou až na výjimky závěry, k nimž jsem sám došel nebo se se mnou o ně podělili jiní lidé, kteří se literatuře aktivně věnují. Způsobů, jak se člověk dostane k psaní, je přehršel. Někdo tak učiní přiopilý platonickou láskou k J. K. Rowlingové a obrýlenému čarodějnému učni, jiný zas při pohledu na další amatérské autory tady nebo tam usoudí, že na tom není nic tak těžkého a pustí se do vlastního díla. K tomu není co dál říct – člověka to zkrátka nějak musí chytit. Jinou věcí už je inspirace. Zčásti se dozajista bere v nás samých, ale vždycky se odvíjí od toho, co se dostane k nám. Taky se vám příčí vidět pořád nové Legolasy a Aragorny všude kolem? Cesta k tomu je jednoduchá: čím víc toho známe, vidíme, slyšíme a čteme, tím jsou nejen širší naše obzory, ale o to se roztahuje i pole naší potenciální inspirace. Všechny nápady tak či onak vyplývají z naší zkušenosti (a je docela jedno, jestli jsme o tu zkušenost stáli a chtěli ji mít, nebo ne) a podnětů zvenčí – někdy pomůže vhodná hudba, skrze niž k nám připluje ta správná atmosféra a zasuté vzpomínky, jindy se hodí vyrazit jen tak do města, tlouct špačky a sledovat, co se kolem děje. I pohled na bezdomovce, kolem kterého právě nevšímavě prošel byznysmen s telefonem u ucha, může být spouštěč. Kdo žije aktivně, ten má přístup k moři těch správných vln vždy snazší, a zárodkem námětu se tak klidně může stát i zdánlivě chaoticky kroužící hejno ptáků nad Václavským náměstím. Možností je nepřeberně. O zbytek polotovaru už se stará naše fantazie, jak s tím co největším penzem podnětů naloží a co z nich vyprodukuje. Ze zkušenosti se dá říct, že snaha donutit se k vymyšlení něčeho originálního i přes mrtvoly obvykle končí katastrofálně. Výsledkem bývá na první pohled patrná křeč; obyčejně se člověku buď podaří stvořit nemastně-neslanou slátaninu, anebo naopak nedokáže napsat už ani čárku. Zbytky nápadu zmizí a zůstane jenom vůle psát, která vychází naprázdno, když člověk neví co. Jakmile ale inspirace přijde, nestačí ji jenom prostě hodit na papír a radovat se, že je hotovo. Neopracovaný diamant v klenotnictví taky nikdo nekoupí, pokud si doma nezapomene brýle. Původní myšlenka je jenom nezbytný základ, kolem kterého se táhne moře práce, podobně jako talent je jenom první kámen ze stavby vytvořené převážně naší pílí. Samotnou inspirací koncept nekončí. Když už nám hlavou sprintují nápady, musíme je ještě protřídit. Kolikrát se mi stává, a zřejmě nebudu jediný, že si při usínání vybavím scénu z knížky nebo filmu, kterou mám rád, načež mnou cirkulují další variace postav, příběhu, stávající situace… nic z toho ale za zpracování nestojí. Důvody snad jmenovat netřeba. Uvedený příklad je sice poněkud extrémní, ale ve ztenčené míře platí u všeho. Střízlivý výběr je důležitý – jinak hrozí, že z člověka vyleze buď natisíckrát ohrané klišé, nebo, a to ještě hůř, více či méně povedený plagiát. Tímto tříděním a v rámci mezí kritickým přístupem vyřadíme z okruhu možných témat všechny ty desáté kopie Gandalfa a jiných, jimiž je společnost už značně přejedená. Už žádné další temno-tajemné postavy v kápích, které s kapucí na hlavě i spí, červená pro všechny zlé kouzelníky toužící ovládnout (nebo lépe zničit) všehomíru. Těmi díru nejenom do světa, ale ani do prostředí DarkAge nikdo neudělá. Za příklady máme sice jen postavy, daná pravidla však platí i u všeho ostatního, zápletkou počínaje, píšeli člověk beletrii a netvoří jenom charakter pro hru, a jednotlivými scénami konče. Dílo, ať už jde o cokoli, může pohřbít, nebo vynést do nebes spousta věcí, tou první a nejdůležitější ovšem vždy zůstává původní inspirace, z ní pramenící nápad a samotná následující koncepce. Dobře si tudíž rozmyslete, jaký bude zrovna tenhle rek a o co se bude otírat děj právě téhle povídky. Není třeba věšet hlavu, když to napoprvé nevyjde, protože nějakým těm přehmatům se nikdo nevyhne. Od toho jsou tu lidé, kteří naši tvorbu čtou a kritizují, aby poradili a pomohli, jak dál, a skrze zkušenosti a rady se dřív nebo později začne zlepšovat každý. Všechno ale musí stát na zdravém základu – a tím x-té variace provařeného klišé nebo na kost omletých archetypů bývají jenom málokdy. V příštím díle se víc zaměříme na samotný přístup k psaní a dotkneme se také samotné stylistiky a základů řemeslné stránky autorské tvorby – co, kdy, kde a jak. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v květnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]