Hřích Arsi 22. ledna 2017
„Mrzí mě to, slyšíš! Mrzí…“ zakřičím zoufale, ale odpovědí je mi jen prásknutí dveří. Odešla. Zničeně vjedu dlaní do krátce sestřižených vlasů. Stále ještě polonahý. Stále ještě obnažený. Jak na těle, tak na duši. Uslyším dech. Málem bych na ni zapomněl. Jak se vůbec jmenuje, ani nevím, nechci to vědět. Je to Chyba, nebo snad Hřích?! Nechci ji znát. Poslepu, aniž bych se podíval po Ní, sáhnu po košili na podlaze a hodím ji na sebe. Ani nevím, co dělám. Můj byt. Náš byt. Mizí mi za zády. Jen tlumeně slyším dopady vlastních bot na vchodové schody. Sluneční svit mě na chvíli oslepí. Za dne. Nechápavě zavrtím hlavou. Zločiny se přeci dějí v noci, co jsem to za zhýralce, co dokáže jít za Hříchem v denním světle. Neslyším. Nevidím. Necítím. Je to lehčí. Je to tahle lehčí. Vrní mi kapsa. Neváhám, je to ona? Není… vztekle mrštím kusem neživého prokletí. Musím něco dělat. Jako blázen se rozejdu po ulici. Naše auto je pryč. Odjela, na ulici ji nenajdu ani nedoženu, přesto jdu. Zapálil bych si. Nemám cigarety. Nezasloužím si je. Ji! Zmateně zamrkám a zastavím se. Ten kus mě. Něco, něco je pryč. Snažím se nadechnout, ale tlak na hrudníku je až moc velký. „Vrať se, prosím,“ zašeptám do ruchu odpoledního města. Lidé kolem mě prochází. Nevšímám si jich. Nevnímám je. Neslyším. Nevidím. Necítím. Týdny jsem trávil po barech. Měsíce se snažil vymazat z hlavy ten hlas. Její hlas. Milovala jsem tě, milovala. Ten zoufalý hlas. Ten hlas plný bolesti. Ztratil se. Nenašel jsem ho. Nevrátil se mi. A ty oči. Hledal jsem ty oči, ale nikdo o nich nevěděl. Udělal jsem chybu, ale chtěl jsem ji napravit. Chtěl? Mysl zapomíná. Srdce tvrdne. Naděje umírá. Vzpomínka šedne. Obloha ztratí zář. Město ztratí hlas. Kroky ztratí směr. Sklenička najde ústa. Oči najdou tělo. Mysl spáchá hřích. Neslyším. Nevidím. Necítím.

Názory a komentáře ( 0 /3 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Kanyapi	1
Scarecrow	1
Yenn	2