|
Nápad se mi líbí. Provedení už moc ne. Jak bylo řečeno... nedaří se dojmout. Potřebuji (a asi většina lidí) aby to bylo mnohem víc... subtle. Potřebuji, aby ta emoce ve mně vznikla tím, že si postupně uvědomím souvislosti a sám na ně přijdu. Když cítím, že autor napíše něco, co na mě řve "tady zaplač a dělej!", tak to prostě takhle na povel nejde.
Určitý patos v postavě té ženy bych ještě strávil dobře, může to být její charakteristický rys, ale neodpustím si poznámku k mluvě lékařů, kteří prostě takhle nemluví. Zvláště ne pak mezi sebou. Nebudu to tu moc rozebírat, ale když už se o něčem podobném mezi sebou baví, tak spíše pragmaticky. Tahle věta zní, jako by si právě v tu chvíli najednou uvědomili, jak je ten jejich denní chleba vlastně smutný, což je typicky pohled někoho zvenku, ne toho, kdo se na své povolání již aspoň trochu musel adaptovat.
|