O DA – Soumrak našeho žánru Trym 20. března 2018
Na Conanův stavební plán kápla kaňka aneb Robert E. Howard zemřel před třiasedmdesáti lety. Pamatujete ještě na svoje první zážitky s Dračákem? Na doby, kdy mapa na čtverečkovaném papíře a tajemný dungeon na ní zobra zený skýtaly příslib nepopsatel ných dobrodružství, přesně tak, jak velkohubě tvrdí zadní přebal pravidel? Na doby, kdy každá nová nestvůra byla tajemná, každé nové kouzlo opravdu kouzelné a člověk měl tolik elánu, že si kreslil do deníku obrázek své postavy, její erb, její meč – až se rozhodl to všechno zmačkat a ztvárnit znovu, lépe, výstižněji? Kolik vám tehdy bylo? Já pamatuji. Bylo nás snad de set kamarádů z prvního stupně základní školy, pravidla vlastnili dva a znal je jeden; víc než sa motného hraní jsme si užívali nekonečných debat o tom, kolik toho která postava dokáže, čí meč má větší útočné číslo, dražší dra hokam v hrušce a jestli barbar je víc vyhovující postava pro chodce než elf. Pravidla, jak jsem zmínil, znal jen náš PJ, vyčuraný to filuta a dnes úspěšný matfyzák, který si i tehdy spočítal, že budeli elf mág s in teligencí 21, bude mít nad námi všemi navrch – čili PJ byl zároveň vůdce a nejsilnější člen družiny. Přese všechno mu ale jde ke cti, že když už naše družina vytáhla do širých hvozdů či temných dungeonů, každý záhyb chodby, každá mýtina skýtala tajemství, jitřila fantazii. Oči nám svítily i bez ohnivé vody, když PJ popi soval prvního kostlivce. „To bylo něco, oživlá kostra, no chápete to?“ Jenže kde jsou ty časy? Ko lik kostlivců ve službách zlých mágů už padlo, kolik truhel s meči +5 jsme vybrali, kolik životů neohrožených elfů hraničářů doprovázených ještě neohroženějšími psíky jsme odeh ráli? Zas a znovu: když jsi kouzelník, buď elf, ať máš +5 do inteligence. Když na zlého mága, tak do věže hlídané – jak jinak – kostlivci. A jak jinak může správné dobrodružství začínat než posezením v hospodě? „Ahoj, jsem John Smith, elf hraničář, a vy vypadáte, že jdete do tamté věže Zla za humny – tak já půjdu s vámi a o meče +5 se rozdělíme rovným dílem.“ Není to tak trochu stagnace? Hráči Dračáku vesměs přísahají na anglický termín fantasy, česky představivost. Já představivost chápu jako nějakou tvůrčí aktivitu, která nezbytně souvisí s původností, s odvážným překračováním hranic toho, co je považováno za běžné. Bar bar Conan a Frodo Pytel, dva prakmotři fantasy, sice nejsou ni jak zvlášť nápadité charaktery, ale přesto byly první – a od jejich časů do omrzení opakované: to platí pro všechny hrdiny fantasy knih a her, kteří se dostali do širšího povědomí. Která družina se kromě Conana a Pytla neskládá ještě z Drizzta, Garreta, Tyrande či Geralta? Fantazie ustrnula na nekonečném opakování: standardní postavy, standardní „seznamovací úvod“, standardní příběhy boje dobra proti zlu, techniky proti přírodě nebo, nejčastěji, hrdinů proti monstrům (to, co hrdinská sebranka spáchala na skřetech a kostlivcích, bych se nestyděl zvát genocidou). Taky standardní výbava v podobě pláště s kápí a oblečení z kůže, podle toho poznáte hrdinu ze všeho nejlépe (a kdo nevěří, ať si pročte pár popisů postav tady). Co s tím? Tohle je ta fantazie? Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v září 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]