Report z megasrazu 2010 Stranger 11. dubna 2018
Je tomu již pět let od vzniku našeho oblíbeného DarkAge. A stejně tak je tomu už pět let, co se pořádal první megasraz. Akce se mezi lidmi na serveru rychle chytila, a není proto divu, že i ona už oslavila páté výročí. Stejně jako loni, i letos se účastníci sešli v Rumcajzně, příjemně odlehlé chalupě kousek od Jičína. Samozřejmě nechyběl dostatek jídla, pití, her a filmů, ale co hlavně, nechyběla dobrá a přátelská atmosféra. Vzpomínám si, jak Don Simon na své přednášce prohlásil (netroufám si přesně citovat, ponechme tedy alespoň hlavní myšlenku), že srazy DarkAge jsou tak trochu jiné než u podobných serverů. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Je tomu snad právě proto, jaké ovzduší v Rumcajzně vládlo. Snad nikdo neměl problém, když se s ním někdo přišel jen tak pobavit, případně vyzvat k nějaké partičce nějaké hry. A o tom přece takové srazy jsou. První den byl pochopitelně ve znamení cestování. Tady si zaslouží velký dík pořadatelé, kteří pro účastníky ochotně jezdili do Jičína a zpět po celý den až do zbláznění. Dobře připravené zázemí celého srazu se postaralo o to, že se k účastníkům nuda za celý víkend ani nepodívala: pro milovníky stolních her zde byla připravená celá škála her, od obyčejných karet, přes šachy až po ty nejsložitější stolovky. Samostatnou kapitolou byl Twister, u něhož občas nebylo poznat, kdo je vítěz a kdo poražený – zato o smích u něj nebyla nouze. Dlužno dodat, že především u těch, kteří nemuseli provádět ekvilibristiku na hrací ploše. Pro jedince, jimž ordinérní společenské hry příliš neříkají, byla připravená projekční místnost, kde se od odpoledne prvního dne téměř bez ustání promítal jeden kvalitní snímek za druhým, za což si zaslouží poděkování Teranell, která se až na čestné výjimky starala o to, aby filmoví maniaci nekoukali na prázdné plátno. A kdo byl unaven z cesty, mohl si v projekční místnosti i hodit šlofíka, aby byl čilý na noc – večerka samozřejmě neexistovala. Zájemci o aktivnější zábavu se mohli v sobotu vydat na lovení pokladu v rámci celosvětové hry geocaching, s níž se můžete blíže seznámit na geocaching.com. (V listopadovém čísle se na konto téže hry rozpovídala v rozhovoru Carla, pozn. red.) Těm nejotrlejším a nejodvážnějším pak bylo předurčeno postavit se v lítém boji pěti sudům svijanské jedenáctky. Jen tak si někam sednout/lehnout a popovídat si s tím, kdo se zrovna namane, nepředstavovalo žádný problém; někdo takový se téměř vždy našel, přinejmenším u večerního sezení při ohni a kytaře. Sobota se nesla v podobném duchu, jen s tím rozdílem, že už se méně cestovalo a místo toho každý dostal pořádnou porci výborného guláše. Pravdou je, že se osvědčil o něco víc než loňský pokus s kýtami, u kterých kuchtíkům nepřálo počasí. Opět nechyběly filmy a samozřejmě přednášky. Tu první, o které byla řeč už zkraje článku, vedl hlavní hlavoun Don Simon. Nechyběly statistiky o tom, jak se DA vyvíjí a mění, v konkrétních číslech a údajích. Nezapomnělo se ani na děkovačky těm, kteří nepřijeli a ani na určitá přání do budoucna. V další skečo-přednášce nám Hrun a Devlin velmi názorně ukázali, jak vlastně probíhají takové rozhovory mezi adminy o chodu serveru, ale i o nás běžných uživatelích. Samozřejmě s notnou dávkou nadsázky. Oběma pánům je třeba vyseknout uznalou poklonu, protože ani předcházející film Big Lebowski, druhá největší komediální hvězda srazu, nedokázal návštěvníky projekčního sálu držet v nepřetržitém záchvatu smíchu takovou dobu. O poslední z přednášek se postaral Angeluss a seznámil v ní účastníky s koncepcí rychlovýcviků. K sobotnímu večeru už srazu nepřálo počasí tak jako první den, ale náladu to nezkazilo, což se odrazilo i na tom, že původně již placených pět soudků bylo popraveno a z nutnosti museli dobrovolníci složit peníze na další dva – aby bylo s kým zápasit V neděli nadešel ten nejsmutnější čas každého srazu, a to odjezd domů. Postupně se odjíždělo a uklízelo, jak to kdo zvládal a stíhal. A pár slov závěrem? Je obdivuhodné, že se takto velký sraz koná každý rok, a ještě lepší je, že je pokaždé plno. I to o něčem svědčí, o životaschopnosti jádra komunity na DA. Ještě podivuhodnější je, že se do toho lidem, kteří vše organizují a dobrovolně si páchají moře starostí, pořád chce. Za to jim patří velký dík. I přes sedm vypitých sudů, horu spořádaného jídla a nepřeberné množství odehraných her tu zůstává ten hlavní, nejdůležitější důvod, proč se srazy, jako je tenhle, pořádají: poznávání nových tváří. A třeba se i některým z vás, kteří jste tentokrát nepřijeli a plánujete výlet příští rok, poštěstí, že potkáte někoho, kdo bydlí hned za humny od vás. Svět je malý a srazy DA to vždy ukazovaly – ani ten pátý, výroční, není výjimkou. Poznat nové tváře, odreagovat se, obohatit se o nové zážitky i poznatky nebo si třeba jen oddechnout od normálního světa (jako například Kraal), který vleže statečně oddechoval většinu srazu). To by měla být motivace pro toho, komu letošní ročník unikl. Nezbývá než doufat, že ten příští bude neméně živý a zapamatování hodný jako tenhle. Zase za rok, DA? Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v srpnu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]