Deštivá noc Lutus 3. dubna 2012
Blýsklo se. Na Pláních pod Damanskými horami to nebylo nikdy dobré znamení. Ti, kteří už měli to štěstí přes tohle území párkrát cestovat, věděli, že ve chvíli, kdy ze zablýskne, už je pozdě hledat, nebo dokonce stavět přístřeší. Chvíle ticha a naprostého bezvětří. Následovala rána hromu, která se rozléhala po kopcích. Ten hrom byl jako gong, který oznamoval příchod bouře. A bouře nezklamala - okamžitě se zvedl vítr. Z řady několika stromů podél cesty se rozlétlo listí, které se větru podařilo ukořistit. Znovu se blýsklo a další hrom se ozval už za smrště ledových kapek. Na obzoru, šedém a rozmazaném od prudkého deště, se objevila postava. Kráčela rázovitě. Z té chůze se dalo vyčíst hned několik věcí. Odhodlanost, vztek a taky naděje. Možná naděje, že když půjde dostatečně rychle, cvrnkne mu nějaká usedlost přímo o nos. Zdálo se, že tento poutník na štěstí spoléhal často. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že šel po takové cestě bos? A přes místo s takovou pověstí jako Pláně. Musel to být blázen - nebo osvícenec? Jeho oblečení a vybavení celkově neodpovídalo nějaké zvláštní přípravě na cestu. Roztrhané kalhoty, lněná košile a na černých, deštěm slepených vlasech nebyla žádná pokrývka hlavy. Jeho jediným viditelným nástrojem byla menší dřevorubecká sekera a vaku se svými pár věcmi si pravděpodobně vážil více, než vlastního pohodlí, protože ho sundal ze zad, přitiskl na hruď a pokračoval ještě nahrbeněji než dosud.      Tak kráčel Ildar. Jeho tělo pod náporem deště pomalu křehlo, ale on na to nechtěl myslet. Ve své mysli se snažil více zabývat starostmi o kousek chleba, který se mu v zavazadle pravděpodobně pomalu promáčel. Byl to velice drahý chleba. Jen si Ildar vzpomněl na cenu, kterou za něj zaplatil, vzteky zrychlil. Jeho vyhlídky nebyly moc dobré. I za dobrého počasí jste mohli na pláních jít několik dní a nenarazit na žádné stavení. Jenže Ildar nikdy moc nehleděl na vyhlídky. Snad proto ho měli bohové tak rádi. Jak jinak než láskou bohů si lze vysvětlit jeho štěstí. „Světlo!“ zachraptěl radostí, i když původně to chtěl asi zvolat. Sešel z cesty a potemnělou krajinou se vydal ke stavení.      Na dveře zabouchal možná o trochu silněji, než bylo nutné. Na druhou stranu se připozdívalo a bylo docela dobře možné, že obyvatelé domu už spí. Nikdo neotvíral. Ildar přešel k oknu, které ho sem svým světlem přivábilo. Čelo přitiskl na sklo, aby viděl co nejlépe. Krb v místnosti pomalu dohoříval, takže její většina zůstala ponořena ve stínu. Krom krbu stál v místnosti u zdi stolek s židlí a lavičkou. Zpozoroval pohyb - až ten ho upozornil na houpací křeslo, které stálo zády k oknu po druhé straně krbu. Houpalo se pomalým, uklidňujícím tempem. Asi jako hodně široká řeka. A ve stejném poklidu stoupal z křesla dým. Tedy dým pochopitelně nestoupal z křesla, nýbrž z úst a dýmky pana domácího. Stařec po Ildarově zabušení na okno vyskočil z křesla a chvíli vyděšeně na hrozivě vyhlížející stín za sklem hleděl. Pak odešel z místnosti a Ildar uslyšel bouchnutí špehýrky ve dveřích. „Kdo jsi a co tu chceš?“ Ze špehýrky mimochodem vyšel kouř. Ildar chápal starcův nedůvěřivý tón, ale zarazila ho otázka. To, co chtěl, bylo snad jasné. Přestat moknout. „Dobrý den. Zastihla mě bouře. Chtěl jsem vás poprosit o nocleh.“ „Che. Tak to ten den zas až tak dobrý nebude, že?“ Špehýrka se zaklapla. Ildar zůstal stát jako opařený. Ten dědek mu ani nedal šanci ho přemlouvat. Znovu zabouchal. Říci, že to udělal o trochu silněji, než bylo nutné, by bylo slabé slovo. Kupodivu se špehýrka opět odklapla. „Jdi zase svou cestou, vandráku!“ okřikl muž Ildara. Toho sice trochu potěšilo, že starce rozčílil, ale ani tohle zadostiučinění se nevyrovnalo tomu, že stále trčel na dešti. „Jediné, co chci, je strávit tenhle nečas pod střechou. Vždyť se podívejte...“ Ildar se rozmáchl rukou po deštivé krajině. Blesk, který následoval, podbarvil jeho slova. „Za domem mám přístřešek na dříví. Můžeš se schovat pod něj. Ale ne abys mi tahal dříví na déšť.“ „Děláte si srandu?“ „Ne.“ Špehýrka zaklapla. Mezera mezi dřevem a stříškou byla tak malá, že se po polenech musel Ildar plazit. I tak už bylo pozdě. Vak byl už celý promáčený a s ním i všechno, co bylo uvnitř. Ležel, klepal se zimou a hleděl na psa, který byl schovaný v malé boudě naproti němu. Ani se neobtěžoval štěkat - možná mezi nimi vznikla jakási spřízněnost, nebo to byl jednoduše špatný hlídač. Promočený kus chleba hodil před boudu, pes sice zvedl hlavu, ale zase ji položil. Ten okamžik si Ildar zapamatoval. Mohl by tehdy zatrpknout, změnit se. Stal by se z něj úplně jiný člověk. Alespoň to si v duchu sliboval.      Možná by to i při své umíněnosti splnil, kdyby neuslyšel mezi šumem deště starcův tabákem pošramocený hlas. „Hej! Hej, Poutníku!“ stařec ve starém plášti s lucernou v ruce přišel až k přístřešku. „Počasí je mizerné. Pojď se ohřát k ohni.“ Na Ildarovi i psu se objevil výraz překvapení.      Ačkoliv seděl jen kousek od krbu zabalen do teplé přikrývky a srkal horký čaj, stále se klepal zimou. V různých částech místnosti se sušily na nábytku jeho věci. Zatímco stařec zapaloval další dýmku, Ildar pozoroval, jak se houpe černá hladina čaje. „Nemůžeš se na mě zlobit, cizinče,“ začal starý muž, „zde na pláních je jakákoliv pomoc daleko. Nikdo ti nepomůže, když k tobě zabloudí nějaký lump. Proto jsou moje petlice vandrákům uzavřeny. Nemohl jsem tušit, jestli nemáš něco za lubem.“ Ildar nevěděl, jak začít. Byl vděčný, že je v suchu a teple, ale ani tak mu předchozí dědkovo jednání nešlo pod nos. „A jak to víte teď?“ Stařec natáhl z dýmky, ale už kouř nevydechl. „Chci říct, jak můžete vědět teď, že vás nechci okrást?“ V následující chvíli ticha se Ildar zalekl, že ho snad obyvatel domu zase vyhodí na déšť. Stařec se začal smát. Kouř mu u toho vycházel z úst i nosu, až se té scéně začal Ildar smát taky. Jeden rozesmíval druhého. Kde se vzala, tu se vzala - stařec odněkud vytáhl láhev a začal nalévat průzračnou tekutinu do hliněných pohárků. Obličej měl ještě stále rudý od smíchu. „Nu poslyš, chlapče, a co tě vyhnalo na cesty a přivedlo sem na Pláně?“ „Dvě věci - touha po dobrodružství a především můj otec.“ „Tak dobrodružství?„ pozvedl stařec své šedivé obočí. „A to ti nikdo neřekl, že zabíjet draky nemůžeš s pouhou kudlou? Co tě to napadlo, vydat se na Pláně takhle špatně vybaven? Ani boty nemáš! Na pláně bez bot,to je jako s pírkem na draka!“ „To je taková hloupá historka... o boty jsem přišel dnes ráno. Nebo možná ještě včera večer.“ Stařec znovu dolil pohárky. „Nocoval jsem v pocestní hospodě asi den na sever.“ „Tu hospodu znám. Bydlím tady už řadu let.“ „A v té hospodě jsem se seznámil s jiným cestovatelem. Byl zřejmě chudý jak chrámová myš, nemohl si dovolit ani pokoj. A tak mě poprosil, zda-li by nemohl přespat na zemi v tom mém. Nabídl mi za to kus chleba a já přijal, protože jsem nevěděl, jestli budou dál po cestě nějaká pohostinství nebo ovocné stromy. Zkrátka jestli budu na další cestě mít co jíst.„ „Ale když ses druhý den probral, byl on i tvé boty pryč,“ kýval znalecky stařec hlavou. „Nejen boty, ale taky všechny moje peníze. Jediné štěstí, že chtěl hostinský zaplatit předem, jinak bych vysloužil ještě výprask. Jak to víte?“ „Ten konec se dal čekat. Znám tyhle vandráky. Radši si je držet od těla. Teda promiň.“ Ještě o trošku víc než názory na vandráky rozmrzelo Ildara to, že se dal takový konec čekat. Nebylo to ale nic, co by nespravil další dolitý pohár. A tak šel pohár za pohárem, historka za historkou, až oběma mužům padla hlava na stůl.      Ildar se vzbudil. Oheň už dávno vyhasl, bouře byla pryč a nebe se už začínalo pomalu modrat. První sluneční paprsky na sebe nenechají dlouho čekat. Rozvážným až vrávoravým krokem dorazil ke svému oblečení. Bylo už skoro suché, a tak se oblékl opět do svého. Sedl opět na lavičku a zahleděl se do prázdna. Někde v tom prázdnu koutek jeho zraku zpozoroval zajímavou věc. U dveří pod starcovým pláštěm uviděl tři naprosto stejné páry bot. Byly to vysoké, kvalitní kožené holinky. Jedny jako druhé. Ale podle výbavy domku zde bydlel stařec sám. Jak tam tak seděl, začala se mu do hlavy vkrádat taková odporná myšlenka. Chodit po Pláních bez obuvi bylo vážně o zdraví a on neměl žádné peníze. Pan domácí je už starý - jistě nestihne všechny obnosit, než nadejde jeho čas. Navíc si vzpomněl na včerejší ponižování, jak ho donutil soukat se do přístřešku na dříví. Jak přišel o chleba, za který zaplatil tak draze. Jistě - chleba za boty, boty za chleba.      Zrovna začalo svítat a směrem k cestě se od stavení po pláních hnal stín. Měl roztrhané kalhoty, na zádech vak a v ruce něco držel. Utíkal a cestou zakopával. Když později ten den zvracel, nevěděl, jestli je to víc pálenkou nebo sebeznechucením. ______________ Někdy na podzim 2008 sepsáno jakožto první díl budoucí velké ságy. Díl druhý má jeden odstavec a těžko bude mít víc. Na oba sedal prach, však přežívali nejeden formát disku až do slavnostního znovuobjevení do února 2011.“

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Hexagramus	3
Noctis	1