Dlouhá noc Petwald 21. února 2009
Dozpíval jsem, dohrál, poděkoval úklonou za srdečný potlesk svým posluchačům a odebral se k malému stolu v rohu výčepu sníst si vskutku zasloužené občerstvení. Měl jsem za sebou náročný den. Cesta sem byla dlouhá a špatná, vesnice malá, v mapách neznačená, zato její obyvatelé početní a znudění. Narychlo uspořádané představení se protáhlo a já se opravdu těšil, až ulehnu do postele. Vděčný hostinský, neboť takovou tržbu často nemíval, vyprovázel poslední hosty, když se ze dvora ozval dusot koňských kopyt provázený lidskými hlasy. Hostinského pomocník, který již nějakou dobu poklimbával vedle kamen, se zvedl a odešel se podívat, co jsou pozdní noční návštěvníci zač, a postarat se o jejich zvířata. Netrvalo dlouho a do místnosti vešla hned celá společnost. Mladý, bohatě ustrojený pár v doprovodu dvou ozbrojených služebníků. Vypadali jako poutníci ze Severu, nic zvláštního na této kupecké stezce. Starší sluha už ode dveří spustil na obtloustlého hospodského: „Hej, putykáři, víno a tu nejlepší večeři pro mého pána, slovutného königa Thorvalda z Lakenu, jeho nevěstu, přesličnou Branwen, a jeho doprovod. Jsou na svatební cestě, tak si dej záležet, snad víš nejlépe ty, že láska prochází žaludkem. Tu máš závdavek.“ Hodil na stůl hrst stříbrných mincí a čekal. Uražený pán domu je usadil u vedlejšího stolu, beze slova sebral mince, pomalu se kolébal do kuchyně a cestou si bručel pod knír, kde asi pak taková láska musí skončit. Jarlova nevěsta se rozesmála, jako když se roztrhne šňůra perel. Zvedl jsem zrak od talíře a důkladně si ji prohlédl. Nevysoká, kulatý obličej s velkými ústy, černé, nezvykle krátce přistřižené vlasy, šedé oči, nevýrazné obočí, širší boky a malá prsa, starší, než by se na první pohled zdálo. Nevyhlížela zrovna jako typická Seveřanka ani jako kráska z písní, alespoň těch mých. Ale zdála se veselá, plná vitality, vstřícnosti a dobré nálady, mohla upoutat a získat pozornost i zkušenějších mužů, než ke kterým jsem zařadil mladého náčelníka. Jistě, byl vysoký, svalnatý, urozený a pohledný, ale takových jsem už potkal... Všimla si, že je pozoruji, přestala se smát a naše pohledy se střetly. Nepochybně byla obdařena Mocí, byť jiného druhu a zdroje, než vlastním já. Vyzařovala z ní skrytá síla, odvaha, rozhodnost, touha po dobrodružství, inteligence a o něco hlouběji pod povrchem i něha, nejistota a neurčité obavy. Ona ve mně nemohla vyčíst nic. Dal jsem jí tedy na oplátku pocítit svou náklonnost, důvěru a pochopení. Začala se znovu usmívat a já také. Její snoubenec na to hleděl s neskrývavou nelibostí. Dříve, než stačil něco pokazit, upozornil jej druhý sloužící na lyru ležící na lavici vedle mne. Přestal se mračit, hbitě vstal a zdvořile mne oslovil: „Můj pane, odpusťte, dle vašeho nástroje a šatu soudím, že jste pravý bard, byl byste tak laskav a po tomto malém občerstvení, až i my obnovíme své síly, potěšil našeho ducha vámi vybranou písní a snad i složil hold mé okouzlující paní?“ Neměl jsem nic proti tomu vyhovět jeho žádosti, nelíbilo se mi jen, že když ji přednášel, měli on i jeho služebníci ruce na jílci mečů. Chystal jsem se mu dát právě patřičnou odpověď, když oknem prolétlo štíhlé svalnaté tělo stvoření ne nepodobného psu a zakouslo se mladšímu sluhovi do hrdla. Povalilo ho na podlahu, kde jej vzápětí rozsekali na kusy jarl se zbylým družiníkem. I já se chopil své zbraně, ale žádný další útok zvenčí nepřišel. „U Kalista, v životě jsem podobné zvíře neviděl!“ zaklel hostinský, který právě se ženou přinášel objednanou večeři a sklonil se zvědavě nad bezsrsté, olivově zbarvené tělo zubaté bestie. Já se kdysi s podobnými setkal, ovšem jen velice málo živých lidí může tvrdit totéž. Thorvald a jeho společnost zřejmě ano. Vstupní dveře se se skřípěním otevřely. Podomek vešel dovnitř a v úžasu zůstal civět na tasené meče a ubitou šelmu. „Co čumíš,“ oslovil ho jeho pán, „vyhoď tu mršinu na hnůj, zavři dobře vjezdová vrata i branku a až s tím budeš hotov, můžeš jít spát!“ poroučel hostinský a neustále přejížděl zrakem naši skupinku. „Poslyšte, pánové…“ oslovil nás, ale nedomluvil. Zničehonic se uprostřed sálu vytvořil malý vzdušný vír a stále se zvětšoval. Vše, čeho se dotkl, se měnilo v jemný prach. Zmizelo půl stolu i se dvěma nedopitými korbely piva, dvě židle, stolička a talíř s ohlodanou kostí. Vír postoupil místností k couvajícímu čeledínovi. Ten se sice v prach neproměnil, zato se za stále rychlejšího otáčení zmenšoval a propadal hlouběji, až zmizel kdesi v jeho středu. Hostinského žena začala ječet a pokusila se utéct. Podivný jev však již zatarasil cestu jak ven, tak do kuchyně i ke schodům do patra. Chystal jsem se do toho vložit, když Branwen pozvedla paže nad hlavu, zakřičela několik slov v nesrozumitelném jazyce a hlasitě tleskla. Podivné tornádo rázem ustalo. Hostinský pustil ruku své kulaťoučké ženy a ztěžka dosedl na židli. „Co to má znamenat? Kam zmizel Karl? Kdo nám zaplatí škodu? A co dělá ta čarodějnice v mém domě?“ spustila šokovaná hospodyně a dívala přitom střídavě na Branwen a na náčelníka. „Ta žena patří mně!“ přerušil její litanii chladný hlas vycházející z pravého rohu místnosti. “Všichni, kdo jí na jejím útěku pomohli či budou pomáhat, zemřou.“ Zářící postava ženy v bílé říze, s obličejem tvořeným napůl lidskými, napůl zvířecími rysy pozvedla ve velitelském gestu ruku s drápy. Branwen, ač s očividným vzdorem, poklesla. Z nosu i uší jí začala vytékat krev a ona se po kolenou plížila ke světélkující bytosti. Thorvald, v marném pokusu ji zadržet, se postavil před ni s mečem v třesoucí se pěsti. Zbylý služebník divoce zavyl, skočil a čepel jeho meče neškodně prosvištěla přízrakem. Zjevení se na něj zašklebilo, lusklo prsty a bojovník se sesul na podlahu se zastaveným srdcem. Náčelníkovi vyklouzl meč z ochablé dlaně. Sotva jsem stačil sáhnout do vaku a přiložit k ústům svoji stříbrnou flétnu, když přízrak pokynul mým směrem. Nic se nestalo. Zahrál jsem nejprve pár vážných hlubokých tónů a pak rychlou skočnou melodii. Děsivé stvoření se rozplynulo a na témže místě stála mladá dívka. Kamaše z jelenice jí obepínaly dlouhé štíhlé nohy, hroty drobných ňader se zřetelně rýsovaly pod tenkou lněnou blůzkou a její kočičí obličejík lemovala záplava vlasů zářících oním nepopsatelným svitem měsíce v úplňku. Na zádech nesla zavěšený toulec plný šípů, za pasem dvojitou sekyrku, v ruce držela krátký, dvakrát prohnutý luk. Nadpozemsky krásná a nebezpečná. Obdařená nesmírnou Mocí, proti které mohu použít jen slova. Dá-li mi k tomu příležitost. Cítil jsem takřka hmatatelný strach všude kolem, ba i stín obavy ve vlastním srdci. Vždyť kdo by ji nepoznal? Dívala se na mne, jako by tam nikdo jiný ani nebyl. Hluboce jsem se uklonil. „Buď zdráv, Pe-Ti!“ oslovil mě její hluboký, znělý a naprosto lhostejný hlas. „Tebe jsem tady nečekala. Dlouho jsme se neviděli, ještě tě těší toulat se světem mezi těmi přihlouplými smrtelníky? Stále se ti neomrzeli, po všech těch staletích?“ „Občas, Měsíční paní,“ dovolil jsem si úsměv. „Je toho tolik, co mohu a mám vykonat. Jsem s tím spokojen. Božská lovkyně, mám k tobě prosbu.“ Lehce potřásla hlavou. „Nestav se do cesty mému hněvu a pomstě. Branwen je moje. Poskytnu jí jedinou milost.“ Pohybem lidským okem nepostižitelným sáhla do toulce a napjala luk. Srazil jsem Thorvalda a zůstal stát v dráze letícího šípu. Ten se ode mne neškodně odrazil. Bolest, která mnou projela, však byla stejná, jako by mi skutečně prošel tělem. Stál jsem klidně, už jsem si zvykl. „Proč?“ zeptala se bohyně. „Neochráníš je přede mnou, nemohu tě zabít a nechci ti ani jinak ublížit, ale nejde tu o tebe. Víš, že jsou i horší věci než smrt. Ona porušila můj Zákon, ač si jej sama vybrala. Teď musí zaplatit. Nemám důvod být k nim laskavá.“ Horečně jsem přemýšlel. Možností, které mohly nastat, bylo mnoho. „Jsi to ty, Dlouhonohá, kdo je uražen a určí trest. Uvaž však, že zde jsou přítomni i zcela nevinní a já ti na oplátku nabízím své služby.“ „Staneš se tedy konečně mým následovníkem?“ usmála se pobaveně. „Víš dobře, že to nemohu. Kdybych však dokázal uctívat jednoho boha, budeš to jistě ty, jen…“ Její dokonalá tvář se na okamžik zavlnila, jak se zeširoka usmála, ovšem úsměvem, který mě jen ještě více znepokojil. Podobný prý mají krokodýli, když polapí svou kořist. „Dobrá, neuškodím nijak těmhle lidičkám.“ Její gesto obsáhlo i hospodského s manželkou. “A propustím ji a toho chlapce, kterého očarovala, aby ho získala, a nebudu je dál pronásledovat, pokud ty mi tu až do rána vydržíš bez přestávky hrát a zpívat. Bez jediné chybné noty, jediného zakolísání hlasu. Jestli ne, zasvětíš se mi místo ní. Souhlasíš?“ „Souhlasím, Zářící, jsi velkorysá.“ „Ach, pro nesmrtelné bohy, ne, všechno možné, jen to ne. Ale teď začni!“ Posadil jsem se co nejpohodlněji. Do rozednění zbývalo jen několik hodin. Naladil jsem svůj nástroj a spustil. Snažil jsem se písní vyjádřit touhu ptáka zrozeného k letu po volnosti a svobodě. Sílu i krásu lidské lásky, která, ač pomíjivá a nestálá, dává křídla těm, kdo ji prožívají. Neodvratnost Osudu, který ovládá smrtelníky i bohy. Pochopení a moudrost, se kterými by se ti, kteří vědí a mohou, neměli plést do cesty bytostem méně obdařeným. O naději i víře v dobro a smysl našeho konání, bez nichž by se život kohokoliv stal pouhým přežíváním. Hrál jsem dlouho. Oči mi slzely a víčka co chvíli mžikla únavou, bříška prstů mě nesnesitelně pálila při každičkém doteku strun a vlastní Hlas jsem ovládal jen s největším úsilím. Bohyně si během mé hry sedla na stůl, kývala nohama, chvíli napjatě poslouchala, pak si začala plést cop, nechala toho a začala zkoumat hroty svých šípů. Dlouho jsem hrál. Konečně první sluneční paprsek vklouzl do místnosti. Bohyně povstala. „To stačí!“ řekla lakonicky. „Potěšil jsi mě a mé slovo platí.“ Maličko se usmála. Bylo to tentokrát, jako by vyšlo ještě jedno slunce. Pak otočila svoji hlavu přes rameno k Branwen: „Lituji. Ty už v životě stejně nebudeš nikdy doopravdy šťastná. Má přízeň je ti odebrána,“ řekla a zmizela. Nastalo ticho, které přerušil chraplavým hlasem hostinský: „Panečku, to teda byla noc. Až tohle budu vyprávět svým hostům, tak mi nebudou věřit, ještěže….“ S vykulenýma očima sledoval, jak se všechny zmizelé věcí vrací na svá místa. „A kam se poděl chudák Karl?“ ozvala se nebezpečně zvýšeným hlasem jeho manželka. Zmiňovaný nebožák k nám právě vcházel dveřmi z  kuchyně a protíral si pěstmi zalepené oči. „Volala jste mne, paní? Musel jsem usnout a zdál se mi opravdu divný sen. Ležel jsem na kamenné desce uprostřed chrámu beze střechy a pozoroval dorůstající měsíc, když se nade mnou objevila ruka s nožem a… Naštěstí jsem se probudil včas. Mám nyní začít chystat snídaně? Co si panstvo bude přát?“ Jeho otázka obrátila pozornost všech na Branwen s Thorvaldem, kteří stáli proti sobě a dívali se do očí. Neříkali nic, ale jejich myšlenky, alespoň ke mně, přímo křičely. „Pověz mi upřímně, bylo vše mezi námi jen klam a kouzla? Proč už k tobě necítím to, co včera? Je tohle pomsta tvé bohyně? Můj slib tobě stále platí, tak proč se jej náhle zdráhám dodržet?“ „Ne, ne! Moje láska byla opravdová, jen tvé vlastní smysly a pocity jsem snad trošku postrčila kupředu, jen maličko… A když mi Měsíční paní odebrala svěřenou Moc, změnila jsem se ne snad já sama, ale vše, co jsem učinila s její pomocí. Nedlužíš mi nic. Musíš se včas rozhodnout, co uděláš. Nemohu ti v tom nijak pomoci.“ Hleděli na sebe a já mohl v jejich myslích zahlédnout, na okamžik, ve zlomcích obrazů, alespoň malou část z jejich příběhu. V bouři se plavící drakkar plný ozbrojených mužů s Thorvaldem stojícím na přídi. Vzdálenou travnatou a pustou pláň. Napůl zapomenutou svatyni, kde Branwen sloužila Panenské bohyni. Krvavou šarvátku mezi mně zcela neznámými bojovníky. Meč, který ležel v jehlancové hrobce na katafalku vedle dosud živého těla mrtvého krále. Meč jsem poznal. Válel se nyní u Thorwaldových nohou mezi jeho usmrcenými služebníky. Mladý náčelník jej pomalu zvedl a… Dříve než mohla jeho čepel dopadnout na schýlenou šíji Branwen, která před ním poklekla, vykroutil jsem mu ji z rukou a odhodil za sebe na stůl. „Zbláznili jste se? Před chvíli jste dostali nejvzácnější dar, jaký může být, a vy jej chcete promarnit?“ Křičel jsem, ale skutečně zlobit jsem se na ně nedokázal. „Ty,“ obrátil jsem se na Thorvalda, „jsi válečník a vůdce. Máš svůj lid, který čeká, dosud jsi pro něj mnoho nevykonal, ale to se může změnit. A ty, Branwen, nemůžeš se tak snadno zbavit zodpovědnosti za své činy. Rozhodla ses žít jako obyčejný člověk mezi lidmi, nevzdávej to jen proto, že je to těžší, než ses domnívala.“ Nechal jsem je zas vydechnout a uvědomit si sebe samé. Po několika minutách rozpačité ticho přerušil jarl, energicky přikývl. „Máš pravdu!“ Obloukem mě obešel, přistoupil ke stolu a skryl meč z krypty do pochvy. „Dojdi mi osedlat koně!“ poručil Karlovi a otočil se k hostinskému páru: „Mám prosbu, postarejte se o těla mých společníků. Postavte jim oběma důstojnou hranici, jak se na urozené muže sluší!“ Podal hospodskému poloplný váček mincí. Pohlédl ještě jednou, naposledy, na Branwen, neřekl však víc nic, vyšel ze dveří a za chvíli bylo slyšet dusot kopyt koně, štvaného, jako by měl v patách smečku vlků. Obrátil jsem se na překvapeného pána a paní domu, kteří pochopitelně ničemu nerozuměli, ač u všeho byli. „Připravte nám snídani, účet a nějaké zásoby na cestu, chtěl bych odjet co nejdříve,“ požádal jsem, ale neprosil. „Ovšem, pane, ale my...“ začal hospodský, ale když jsem se na něj podíval, raději větu nedokončil a odspěchal se ženou do kuchyně. Zůstali jsme s Branwen sami. Nemohl jsem pro ni mnoho udělat. Dal jsem jí ještě jednou pocítit svou účast, náklonnost, obdiv i něhu a čas, aby si mohla znovu uvědomit onen zvláštní souzvuk nadčasového porozumění dvou veteránů bytí, a učinil jí opatrně nabídku. „Branwen, jestli chceš, můžeš jet se mnou. Pojeď se mnou, Sestřičko. Poznáš nové kraje i lidi a uvidíš sama, už zítra bude líp.“ Zavrtěla němě hlavou, ale já věděl, že pojede. Ani mezi námi nebylo slov zapotřebí. Jeli jsme společně celý den. Navečer jsme se utábořili nedaleko potoka a já rozdělal velký oheň. Pokrývky jsme si rozložili těsně vedle sebe, k ránu bývá i o letnicích v tomto kraji zima. Následující noc jsme opět nespali. Ovšem žádný bůh nepřišel, aby mi řekl, že tato žena není pro mne. Bohové nás nenavštěvují jen proto, aby nám sdělili něco, co sami dobře víme.

Názory a komentáře ( 0 /10 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aquarius	1
Azeret	1
Ghave	1
Greysing	1
Isabeau	1
Jakub.s	1
Kanyapi	1
Loth	1
Lutus	2
Milwa	1
MorganaLeFay	1
Nargelas	2
Perilan	2
Shortik	2
Vraashar	1
Yenn	1