Ořechovka – díl 1. Moire & Perilan 9. března 2018
… Je to svatá válka, která trvá už stovky let. Za staletí si vybrala krutou daň a nespočty statečných padly za správnou věc. Ne, nebojujeme otevřeně a se vší slávou. Jako partyzáni se skrýváme v korunách stromů, které nám skýtají úkryt, a kdo se odváží spočinout byť jedinou nohou na zemi, často velmi rychle umírá. Své padlé nepočítáme na desetitíce a statisíce. Ani na miliony. Každé ráno vstáváme s vědomím, že smrt je nevyhnutelná, že je to nutná oběť, již pokládáme na oltář svobody, spravedlnosti a naší víry. Je to něco, s čím musíme počítat. Tohle není život. Je to boj o život, boj o naše místo na slunci, a především... Především o koruny stromů. * * * „Je jich jenom pár, můj pane!“ Všichni věděli, že Darkona Erstera není radno rušit, když sedí na svém mechem vykládaném trůnu, ocasem obtočený od nohou až po krk. „Jenom pár,“ zasyčel. „Akolik jich máme my, komandére? Žádný letoun nemáme! Vždyť to všechno jsem vymyslel jenom já! JÁ! Bylo to v MÉ hlavě!“ Střapatý ocas, připomínající ohon psa Čau-čau trpícího nadměrnou kučeravostí vlny, šlehl ve vzduchu jako bič a opsal kruh, za který by se nestyděly ani nohy baletky. Imperátor upřel na komandéra zlovolné jantarové oči. „Tohle je válka, slouho. Nebudeme-li schopni porazit našeho nepřítele, potom porazí on nás! Pověz, jen pověz, chtěl bys snad přijít o svůj ocas?!“ zaburácel, aby pak přešel do temného zadunění. „A kolem mě samí blbci...“ „Zjistíme, odkud se vzaly, Nejvyšší,“ zablekotal poskok, marně přemáhaje pocit viny. „Přísahám na...“ „Přísahej na mě,“ zavelel Darkon. „Nebudeš-li i nadále schopen plnit své povinnosti tak, jak ti velí délka tvého ocasu, nepřijdeš jen o něj. Zdaleka ne.“ Poddaný trpce sklonil hlavu a cosi zamumlal na mízovou skvrnu pod sebou. Po dalším švihnutí ocasem směrem od trůnu se raději odporoučel pryč. „Toto není hra,“ zaduněl prázdnou síní vůdcův hlas. „Je to krusáda, boj za VYŠŠÍ princip! Nebo... nebo spíš delší, DELŠÍ princip!“ zavřískal. „Nenajdu... nenajdu pokoje, dokud budu vědět, že byť jediný Bezocas si dovoluje znečišťovat stromy, MÉ STROMY! ... svou existencí.“ * * * Letecký důstojník přecházel před řadou čerstvě dorostlých pilotů, vrtěl kratičkým pahýlem ocasu a měřil si novice přísným pohledem. „Vítejte, kadeti! Možná si myslíte, že jste tady na prázdninách, ale to se šeredně pletete, mládenci! Tohle,“ zvýšil hlas, „je hangár Spadlý Úl! Jestli si říkáte, proč zrovna Spadlý Úl, tak udělejte krok vzad, no... a uvidíte.“ Mladíci se podívali za sebou, na těch pár padajících kamínků, které se poroučely z plošinky, na níž prý údajně kdysi stálo orlí hnízdo. „Teď si, kadeti, vytáhněte manuály.“ Dvě řady adeptů jako na povel odkudsi vytáhly tabulky z borového dřeva s naškrábanými instrukcemi. „Pane?“ odvážil se jeden z nich. „Ta zkratka letounů... AFGN?“ „Afghánistán, blbe. Velké červené poletuchy se jinde nepěstují. Tak, máte přečteno? Jestli jste si všimli, tak mají letouny nosnost jedné veverky, takže bacha! Pokud ztratíte nad letounem kontrolu, nikdo už za vás otěže nechňapne! Za zničení letounu...,“ usmál se, „následuje... krok vzad.“ „Jak je budeme ovládat, pane?“ „To jste si snad přečetl v manuálu, vy idiote! Jestli jste ale tak retardovaný, ještě jednou vám to zopakuji.“ Nad hlavami jim zakroužil jeden ze zkušenějších pilotů a bez větších potíží přistál pár kroků od nich. Poletucha se hned po dosednutí s pološíleným výrazem v očích pustila do likvidace ořechového jadérka přivázaného na klacku, který letec odhodil opodál. „Vidíte, mládeži? Tenhleten letoun právě žere svůj knipl. Do boje se pouští pouze dostatečně vyhladovělé letouny, aby správně reagovaly na pohyby kniplem sem a tam. Vybírání střemhlavých letů nám sice pořád činí značné potíže, ale šaman neodmítl pracovat na preparátu, který prudce zvýší manévrovací schopnosti.“ Než stačil domluvit, objevili se za jeho zády tři asistenti vlekoucí za sebou na vodítkách každý jednu poletuchu. „Takže ty, ty a ty – do kokpitu.“ Vybraní novicové se jali nejistým krokem přibližovat ke svým strojům. „Nejdřív se musíte dostat na startovací rampu,“ zavelel důstojník a trhnul palcem za sebe. „Vidíte támhlety stromy za mnou? Tak na ty nejdřív vyšplháte a potom odstartujete. Nasedněte a asistenti vám rozdají vaše kniply.“ „Čet' sem v tý příručce,“ zabrblal jeden z kadetů, drže letoun za chlupy na krku, „že životnost pilotů je asi tak patnáct minut.“ „Omyl,“ usmál se instruktor. „Tak je to jenom u zkušených pilotů. Pro vás tahle čísla neplatí.“ Dva příslušníci potravinové čety právě dolovali mízu a sbírali ji do předem připravených žaludových čepiček a vtom se kdesi nad jejich hlavami ozval řev, ze kterého tuhla krev v žilách. Oba zprvu vyděšeně zvedli hlavu, ale když zahlédli scénu odehrávající se nad nimi, roztáhl jim tváře pobavený úsměv. Pološílená poletucha s jedním z noviců na zádech právě obrovskými skoky zdolávala jeden ze stromů poblíž hangáru. Novic, zpola nevěda, co se s ním děje, držel klacek s kouskem ořechu spíš pod paží než v tlapce a zuby drápy se držel chlupů na krku svého letounu. Při dalším z výkřiků ztratil mladík rovnováhu a nejdřív nechtěně vychýlil knipl z osy, aby mu pak celé ovládací ústrojí vypadlo. Poletucha si toho všimla ani ne o zlomek vteřiny později a zuřivě se vrhla po ořechu, který už si to ladně plachtil vlastním směrem – tedy dolů. „Čum na to,“ brouknul jeden ze sběračů, „takle dobrý už to dlouho nebylo.“ Letoun několika vertikálními vývrtkami prudce zvýšil svoji rychlost, až se střemhlav dolů hnal tak prudce, že chlupy, za které se veverák držel v sedle, povolily, a on se o něco méně obratně poroučel k zemi. Poletucha mezitím elegantně vybrala strmý pád a během srovnávání výšky neomylně chňapla po tak dlouho odpíraném obědu. „Vidiš ho?“ pokračoval divák a pomalu klesal pohledem, jak pilot v mnohonásobných saltech a vrutech, vedle kterých by se musel stydět i Valenta, mířil vstříc své definitivní propustce z letky a přitom se modlil, aby mu místo tlapek narostla křídla. „Neměli bysme-“ začal druhý sběrač, ale v půlce věty ho přerušily rána a zcela nezaměnitelné křupnutí. „Co?“ „No... eh... neměli bysme ho jít aspoň sebrat?“ „Vod toho je tu úklidová četa. Si zvykej, mladej.“ * * * „A teď,“ rozezněl se tím nejluxusnějším z luxusních salónků v harému Darkonův hlas, „to CHCI zezadu!“ Drakunda Najevoněžna, Nejvyšší konkubína Nejvyššího, neměla ve zvyku při takových příležitostech odporovat. Poslušně se obrátila do požadované polohy, plně se odevzdávajíc myšlenkám, jak co nejlépe uspokojit všechny Vůdcovy touhy. Imperátor ani tak nestál o to, aby si to ještě víc užil, ale jednoduše už ho nebavilo dívat se na její údajnou slastí zkřivený obličej. Mnohem zajímavějším shledával rozvíjení světovládných fantazií. Mít všechno, vlastnit všechno a... mít všechno. Poroučet větru, dešti... Až budu... ba ne, už teď jsem... výjimečný, velkolepý, MOCNÝ…– Z prostoru kdesi před ním se ozvalo slaboučké milostné kničení. – … Důležitý... Velím. Jo, jo. Vedu. Jsem na špici. A ta lůza... Bezocas sem, Bezocas tam. Mrzáci. Hyzdit... prznit moje Impérium. Moji ŘÍŠI! – Když Drakunda nepostřehla žádnou reakci na své snaživé projevy, rozhodla se trochu přitlačit a zaskučet o něco vášnivěji. – Dlouhý ocas – dobrý ocas. Usekávání?! Z toho nikdy nebude žádná... dokument... doktor... dok... doktrína! Žádná společenská doktrína. Žádná. – „Ty jsi takový samec!“ vyrazila ze sebe konkubína. – Krátký samec... samec... co to kecám, proboha? Ještě žemě nikdo neslyšel... Kdejsemtoskončil? Všechny je zničit. Jasně. Protáhnout je tou největší hromadou vlčích sra... ne! Medvědích. Noovšem. Medvědích. Využiju cejchovaný ke KONEČNÉMU triumfu. Použiju je a poručím jim, aby... – Najevoněžna sebou párkrát škubla a pak v předstíraném orgasmu zavřeštěla cosi v tom smyslu, že je takový... „DRŽ UŽ HUBU!“ zaječel Darkon a pustil její ocas, který dosud diktátorsky svíral v pravé pracce. „Úplně jsi mě vyhodila z konceptu!“ Drakunda se dala do kňouravého pláče plného omluv přísahání, že se to příště vážně, ale vážně nebude opakovat. Imperátor zklamaně sklopil uši a na půl tlamy ucedil: „Teď jsem to všechno zapomněl...“ Harémem otřásla rána dveří od toho nejluxusnějšího z luxusních salónků. Nejvyšší se zachmuřeně rozhlédl kolem a pak se vydal hledat něco, cokoli tiššího, aby měl více klidu na přemítání. Mimo jiné. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v dubnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]