Věk vážky: Kapitola 5. - Nahoru a dolu Tolpen 5. listopadu 2017
Zásadní problém s Arboretem o víkendech je ten, že brzo odpoledne tady chcípnete nudou. Teda pokud nejste ten typ, co rád trajdá po muzeech a galeriích, nebo ještě hůř - jste aktivní věřící. Což, jak jsem vyrozuměl od Ratty, nebyl její případ a já jsem ateista z vůle boží, takže nám nezbývalo než nějak zabít čas. Zašli jsme spolu na druhý nejlepší tchi-sai ve městě, kousek od mýho bývalýho bydlení. Já jsem si dal myší kebab, Ratta houbovou čvachtanici v kapse z rybího těsta. Já mám s rybím těstem pár špatnejch zkušeností a od toho incidentu na pitevně se mu radši vyhýbám. Taky jsem to Rattě řekl, takže po mně hned chtěla, abych jí o tom povyprávěl. Našli jsme si jednu prázdnou parčíkovou plošinu, která se trochu kývala i v bezvětří. Tigerenka si sedla mezi skarešové bonsaje a já na pár dekoračních šutrů nejvyšší Pětice, konkrétně na zářivě červenou Vodu. „V podstatě na tom není nic tak zajímavýho. Měli jsme zkrátka hnusnou písemku, na kterou se všichni neuvěřitelně šrotili, protože hrozilo, že nás na tom všechny vyházej. Výsledky visely už večer a všichni prošli, i když teda některý jen o fous. Takže logicky se to muselo jít oslavit, ne?“ Ratta pokývala hlavou, že to chápe. Taky chodila na vejšku. „Slavili jsme fakt, ale fakt dlouho do rána a hned dopoledne jsme měli praxi na pitevně. Někdo přišel s tím, že po rybím těstíčku a mangovým džusu se extrémně rychle střízliví, tak jsme to řízli ještě kávou, abychom tam neusnuli.“ „A usnuli jste?“ „No, ne tak úplně. Půlka nás tam omdlela. Já jsem se probral s hlavou v cizích střevech.“ Naše šéftéchnička a taky jediná technička zhnuseně zamlaskala. „Se ti nedivím. Já se po mangovým džusu jednou probrala v pelechu.“ „No a?“ „No a já nemám pelech.“ „Aha.“ Olízal jsem si z prstů zbytky tuku. „Co teď?“ „Hm... Můžem se jít podívat dolů.“ Arboret je staré, původně pantherenské město. Čím výš a blíže ke kmeni je budova umístěná, tím čestnější to je pozice. Historické jádro obaluje vršek kmene a nejsilnější větve. Když Ratta řekla dolů, myslela tím zemský povrch. Tam tradičně bylo odsouváno všechno, co v městě být nemohlo, třeba hřbitovy, nebo tam bylo zakázáno, například bordely (ještě že tyhle doby jsou dávno pryč). V dnešní době jsou dole slumy a ironicky k historickému pozadí jsou obývány převážně pantherenským obyvatelstvem Arboretu. „Co chceš jako dělat dole?“ zeptal jsme se jí tónem, který měl neznačit, že radši než se toulat dole bych si dal procházku po žiletkách. Ratta pokrčila rameny. „Jsou tam arény.“ Tenrakai je tradiční pantherenský bojový umění. V dnešní době má osekaný pravidla a je to spíš sport než co jinýho. Tudíž se u toho málo kdy někdo zraní, pořádají se i mistrovství a tak. Pokud máte v plánu se servat s někým, kdo zná tenrakai, je důležitý vědět, jestli ho učili nový pravidla nebo starý pravidla. Nový pravidla, který jsou asi čtyři sta pět set let starý, jsou komplikovaný a zakazují takový věci jako tahání za ocas, kousání, tasení drápů, odlišnou výbavu od té soupeřovy nebo vykročení z vyměřený arény. Starý pravidla tenrakai jsou mnohem jednodušší. Staropravidlový arény jsou nelegální. Ne že by to někoho zajímalo. Vláda po nich nijak zvlášť nejde, protože nedělaj trable, a když, tak si je samy řeší, a odvádí daně. A na to, že jedou starý pravidla, nemívají na svědomí víc než jednoho mrtvýho ročně, což se o novopravidlovejch arénách říct nedá. Naprosto neférově jsme se procpali dopředu až k okraji arény, abych taky vůbec něco viděl. Majoritní rasa je sice hezkej termín, jenže metr padesát je pořád dost problém, když jsou všude kolem vás černý dvoumetrový kočičáci. Já jsem se musel proloktovat, Ratta šťouchala ostatní do boku šroubovákem, což fungovalo o dost líp. Napůl jsem litoval, že jsem místo medicíny nestudoval techniku, jenže všechny technický obory zahrnujou povinně zkoušky z filozofie nebo náboženství, některý specializace dokonce obojí, takže zase tak líto mi to nebylo. Tahle konkrétní aréna byla postavená v klasickým stylu delta.* Deltový styly jsem neměl rád, byly nepřehledný, ale na druhou stranu to dělalo souboje zajímavější. Ani já, ani Ratta jsme nesázeli, takže jsme souboj sledovali tiše. Navíc bylo jasný, že irbisenka v ringu na rozdíl od svého protivníka ví, co dělá a proč to dělá. Tolik k tomu, že leonský ženský jsou nejdrsnější bojovnice na světě. Měli jsme za sebou asi dvanáct zápasů. Zní to jako hodně, ale ve skutečnosti to nebylo zase až tak dlouho. Možná, že kdybychom to byli my, kdo se rval mezi těmi sloupky, připadalo by nám to delší. Přinesl jsem nám něco k pití, v aréně bylo dost dusno. Ratta si strčila brčko za ucho a s pohledem upřeným na dvojici pantherenů, co se jeden druhého snažili přelomit vejpůl o dřevěnou tyč, se mě zeptala: „Co si myslíš o neotradicionalistech?“ „Myslíš pantherenskej neotradicionalismus, nebo nějakej jinej?“ Každá rasa má svoje tradice. Obvykle se neotradicionalisty myslí pantherenské tradice, protože jsou, abych tak řekl, nejzajímavější. Panthereni poměrně dlouho žili v izolaci a jejich kultura je od těch ostatních hodně odlišná. Fakt hodně. Ratta kývla hlavou, jako že myslí právě tyhle. „Šamíci jsou fajn. Ne že by byly drogy moje kafe a korálky ve vlasech taky nemusím, ale nic proti nim nemám. Zpívaj slušně.“ „Zrovna tyhle jsem nemyslela.“ „Tak koho jsi myslela?“ „Šlechtice.“ „Pentherenskou novotradicionalistickou šlechtu, jo? Hm, tak to se zdržím komentáře. Zase tak sprostej bejt na veřejnosti nehodlám. Proč se vůbec ptáš?“ „Kvůli Korvovi.“ Jestli ta věta nějak pokračovala, těžko říct, protože v ten moment jednomu ze zápasníků praskla stehenní kost a on raději kapituloval, než aby pokračoval v zápase. Ovace byly bouřlivé. Počkal jsem, až všichni zase zmlknou, alespoň relativně, a vrátí se ke skandování a povzbuzování, a oponoval jsem Rattě: „Korv přece není neotradicionalista.“ Tigerenka pokývala hlavou: „Není. A tím, abych tak řekla, jeho problémy jenom začínají.“ Navzdory tomu, že jsem nechtěl, jsem byl nakonec poměrně sprostý na veřejnosti. * To znamená, že v kruhovém zápasišti je po kolena vody a zatlučený vysoký dřevěný kůly do pěti soustředných kruhů, plus jeden širší kůl v jejich středu. Kůly jsou dostatečně silné na to, aby se po nich dalo šplhat nebo stát na jejich vrcholu, ale jsou rozmístěny tak daleko od sebe, aby se z jednoho na druhý nedalo pohodlně překročit.

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AmelieStar	1
HadejKdo	1
Kanyapi	1
Scarecrow	1