Nádraží Perdido Perilan 10. dubna 2018
Tlustá, poněkud divná a čas žeroucí kniha: první K. O. klasické fantasy a sci-fi v podání Chiny Miévilla. Nádraží Perdido není žádná žhavá novinka – je to bezmála deset let stará kniha, kterou dnes vysoce oceňovaný autor vyhlásil otevřenou válku zkostnatělému klišé klasické fantasy a fantastiky vůbec. New Weird, literární proud, jehož je Miéville vcelku po právu hlavním představitelem, ale až na vzácné výjimky široká česká veřejnost příliš v otaz nebere. Jednoduchým zrcadlem je obsah nejen DA, ale i jiných podobně zaměřených serverů, kde stále vládnou meče a luky. I proto jsme se rozhodli zrecenzovat jeden starší kousek: abychom podnikli malou exkurzi za hranice trochu divné odnože fantasy. Nádraží Perdido protkává jeden velice charakteristický rys: Představuje velkou revoltu proti všemu zaběhnutému, co fanoušek sci- fi, fantasy, hororu nebo také thrilleru dobře zná. Zapomeňte na všechno typické, Miéville bojuje za opravdovou originalitu: ne originalitu pojetím, ale originalitu samotným tématem. Uvádí čtenáře do nesmírně hlubokého, paradoxního, a o to celistvějšího světa, ve kterém elfa nezahlédnete ani na pranýři pro přežité fosilie. Městský stát Nový Krobuzon, podhoubí celého děje, není ani trochu hezké místo. Je to špínou, korupcí a sociální nespravedlností prokvetlá metropole, kde si dveře podávají nejroztodivnější rasy a tvoří dohromady nesourodý chimérický veleorganismus, křehké a nevyvážené společenství útlaku, zločinu, zoufalství a občasné naděje. Miéville do puntíku plní hlavní body doktríny New Weirdu o přesahování žánrů: Nádraží Perdido je ponurá městská fantasy s příměsí mnoha jiných směrů, a nic z toho nepůsobí rušivě nebo násilně, vše naopak vyhlíží přirozeně entropicky. Technici a jejich konstrukti si podávají ruce s thaumaturgy, tvory žijícími mezi dimenzemi, démony a mnoha jinými. V celé knize nenarazíte až na pár výjimek na něco, co byste mohli najít v jiných kouscích. Až neuvěřitelně sugestivní vykreslení světa je jedna z Miévillových silných zbraní; kde jiní autoři črtají pastelkami na čtvrtku, tam China Miéville maluje olejovkami na plátno. Příběh geniálního vědce Isaaca Dan der Grimnebulina a jeho přátel je s lehkostí podávaná vydatná porce skvělých nápadů a hodnotných myšlenek, které jako by se k odpočinkové četbě, jakou je fantasy posledních let, ani nehodily. Miéville stránku za stránkou nelítostně pokračuje v šokování svých čtenářů nezvyklými kombinacemi a překvapivým vývojem děje, okouzluje svou bezednou studnicí fantazie a nápaditosti a bez skrupulí ukazuje ostatním autorům, čím by literatura nového století podle něj měla být. Dlužno podotknout, že Miéville neobětoval boji za jinou podobu fantastiky úplně vše a rozumně se některých zavedených věcí přidržel. I v Nádraží Perdido se občas objevují vcelku archetypální a zásadně nehrdinské charaktery – a motiv ‚hrdinou proti své vůli‘, kdy jsou postavy rozmotáváním klubka zápletky přímo nuceny jednat odvážně, rozhodně nepředstavuje nic nového. I přesto Miéville s pozoruhodnou jistotou vytvořil z nepříliš zajímavě působícího začátku téměř megalomanský opus, aniž by se dopustil žádných viditelných autorských zločinů: pokud se na stránkách přece jen objeví nějaký deus ex machina, čtenář ho přijímá s radostí a těší se na pokračování. Zároveň s tím se těší z toho, že má v rukou víc než šestisetstránkovou knihu, kterou jen tak nedočte. ( Je zvláštní náhodou, nebo možná záměrem, že jediná postava, která si snad označení deus ex machina zaslouží, je Tkáč, bezpečně nejpozoruhodnější charakter celé knihy.) Miéville navíc boduje nejen silným a neobvyklým obsahem, ale i vynikající formou, k níž se dá jen těžko něco říct, a je to tak dobře: nejlepší forma prozaického díla je ta, kterou se čtenář nechává unášet, aniž by ji plně vnímal, která sekunduje obsahu a její vynikající úroveň si člověk uvědomí nejdřív až při druhém čtení. Miéville je básník v odstavcích – strofy nepotřebuje. Nádraží Perdido je uchvacující mix žánrů, který dráždí lidskou fantazii a jen tak mimochodem předhazuje ostatním nezvyklou kombinaci fenoménů našeho světa, nastavuje zrcadlo naší realitě, ale zříká se mentorování, nekomentuje obraz v něm – to nechává na svobodném úsudku svého publika. Efekt motýlích křídel, memento ničivé síly atomické energie, motiv samostatné kybernetické inteligence, rasismus, politické represe, absolutní rovnostářství, filozofie, fyzika i matematika: Miéville působí dojmem, jako by neměl vůbec žádné hranice, pouští se po mnoha směrech lidství, a přitom neztrácí nit, netvoří žádnou překombinovanou Babylónskou věž. Všechny aspekty mají své místo a zapadají na ně pozoruhodně snadno. Stále mladý a perspektivní autor – první knihu vydal v roce 1998 – vstoupil do vod fantasy, sci- fi a hororu a způsobil v nich pořádné vlnobití. I klasiky mají stále svou sílu, ale Miéville nastavil ostatním autorům hodně vysokou, a především úplně novou laťku. Stal se vůdcem přestavby komercí vyčerpaných literárních proudů do jednoho celku a řady těch, kteří vědomě či nevědomě kráčí v jeho stopách, stále rostou. Nádraží Perdido by neměl vynechat žádný, kdo má rád fantasy, i kdyby pořád v její typické hobito-elfoidní podobě, nebo kdo je znuděný stále tím samým v oblasti sci-fi. Se všemi svými trumfy může najít konkurenci úplně mimo zmiňované žánry, pokud si odmyslíme téma, ale v nich hledá soupeře jen velice těžko. 90% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v květnu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]