Prázdninové žně Matob 12. dubna 2018
aneb sklizeň okurek Dříve, než vám naservíruju recenze, dovolím si k nim krátký úvodníček. Většina zarytých knihomolů jistě ví, že prázdniny jsou pro dobré tituly totální okurkovou sezonou. Proto jsem se pokusil vybrat to nejlepší z prázdninové produkce stylem „mezi slepými jednooký králem“ a sáhl jsem po dvou převážně nevážných knihách. Naštěstí se již v edičních plánech nakladatelství objevují další pecky s brzkým datem vydání! Martin D. Antonín – Daemonica I.: Pekelný nářez – Hovězí v žaludku Pan Antonín je tak trochu fenoménem české literatury – dělá totiž knihy po svém a nabízí netradiční pohledy na tradiční témata. Poté, co si vzal na paškál trpaslíky (Křivé ostří), gnómy a elfy (Zelená), se tentokrát zaměřil na konfrontaci Pekla a Nebe a přimíchal tam samozřejmě i trochu našeho světa. Ale popořadě. Až se jednou budete ukrutně nudit, určitě nezkoušejte vyvolávat démony – a zvláště ne sukuby (to je takový ten ženský démon luzného vzhledu, jehož oděv je tvořen zhruba dvěma kapesníky). Arnošt Hovězí by vám o tom mohl říct své, protože se s jednou sukubou seznámil velice intimně – ale na co zase myslíte, ještě MNOHEM intimněji – jeho duše skončila v jejím žaludku. A aby toho nebylo málo, ukáže se, že démonka byla pekelným informátorem nebeské tajné služby a že jejímu vědomí i tělu se snaží vládnout naprosto neschopný Mamlas (ano, s velkým M), anděl Kariel. Autor nás navíc ve své knize seznamuje se zázemím Nebe, ve kterém po vzoru země vyrostlo několik politických stran, rozbujela se byrokracie a další pozemské nešvary, aby nás vzápětí vzal na exkurzi Peklem. Pokud ovšem čekáte kotel, oheň a lávu, nechte si zajít chuť – dnešní Peklo jsou především paneláky, nekonečná večeře u tchýně nebo pracovní týden o sedmi pondělích. A právě v tomhle Pekle má anděl Kariel v těle lepé démonky (za vydatné pomoci Arnošta) sbírat mezi démony různých stupňů informace o plánovaném útoku na Nebe. První díl plánované trilogie je nabit originálními nápady a ukazuje, že autorovi není doslova a do písmene nic svaté. Bohužel, s přibývajícími stránkami kniha trochu ztrácí tempo a mění styl – z humoriády se postupně stává akční řežba, jako by přece jen autorovi při psaní docházel dech (a především nápady). Velice dobře si autor poradil i s vnitřními dialogy (místy jsou v rámci jedné bytosti až tři vnitřní hlasy), které navíc patří k tomu nejhumornějšímu, co kniha nabízí – stačí však jen chvíli polevit v koncentraci a můžete v těchto dialozích bohužel velmi snadno ztratit nit. Způsob jejich čtení je popsán v předmluvě, která je v tomto případě ale spíše omluvou čtenářům. Důležitým prvkem knihy jsou i intriky v rámci boje o moc a postavení v pekelné družině – Daemonica tedy není jen bezduchým akčním čtením, ale vyžaduje poměrně velkou dávku pozornosti. A ještě dvě třešničky: ačkoliv je většina prvního dílu věnována Peklu, tvoří závěr knihy programy nebeských politických stran a další materiály spjaté s Nebem, které ukazují, že s těmi nápady přece jen Antonín nebude tak na štíru, jak se závěr knihy tvářil. Navíc v knize občasně naleznete strany, na nichž jsou některé psané scény zpracovány i komiksově, což nihu značně oživuje a přidává jí další bod za originalitu. Beru jako svoji povinnost upozornit, že Daemonica není kniha pro každého, že pro některé čtenáře může být vtipkování na téma Nebe a Pekla zcela nepřípustné. Pokud se ovšem hodláte pobavit bez předsudků, kniha vám má co nabídnout. 60% František Kotleta – Bratrstvo krve I.: Hustej nářez V tomto případě je třeba předeslat, že zajímavější než kniha samotná je spíše její příběh. František Kotleta totiž patří k jedněm z nejlepších aprílových žertíků, který se dostal na pulty knihkupectví. Franta je prostý řeznický chlapec z Bruntálu, který si po propuštění kriminálu vysnil, že natrhne žaket všem českým scifistům a posadí na zadky kritiku s otevřenou pusou (pokud se chcete dozvědět víc, zkuste si Frantu Kotletu vygooglit, stojí to za to) – naneštěstí se objevil právě 1. dubna. Roky pomalu běžely, rozhovorů přibylo, ale to bylo tak všechno – a najednou bum a knížka byla na světě! Pod tíhou silných řečí o tom, jak Kotleta uzemní svojí knihou Kulhánka a pošle do zapomnění Kopřivu, jsem se rozhodl vyjevit vám pravdu. Námět samotný není úplně špatný – upíři se sice poslední dobou stávají poměrně standardní výbavou většiny knih, ovšem to, že vedou válku proti mimozemšťanům už tak standardní není. Většina knížky je slušná akční jízda, přičemž prvních pár stránek, které vyšly jako ukázka, přetéká zvýšenou brutalitou, na které pak autor vcelku ubere. Po většinu knihy se však zběsile utíká, ještě zběsileji střílí, a když to nejde zastřelit, půjde to rozervat nebo zničit granátem. No, a když vás přece jenom dostanou, jste sakra upír – loknete si krve, zařvete z plných plic a už zase kosíte vše mimozemské kolem sebe! Jo, ještě bych zapomněl – je v tom i sex, ale romantiky asi jako máku v tvarohové buchtě. Pokud čekáte něco myšlenkově hodnotného, zůstaňte naprosto v klidu, děj poměrně přímočaře spěje k vyhlazení všech emzáků z povrchu zemského. Bodíky do plusu Hustej nářez sbírá za svůj humor – není to nic, co by vám roztrhlo bránici, ale spíš takový plíživý druh humoru, který vás přinutí pozvednout koutky. Každopádně, co by byla taková akční jízda bez správných hlášek, ne? Další silnou zbraní Hustýho nářezu je, že tahle kniha od začátku do konce hlásá, že se jedná o béčko, plně si to uvědomuje a dává to čtenáři na odiv – nesnaží se stavět do role něčeho víc a naopak si občas sama do sebe sebeironicky rýpne. Bohužel – jsou tu i bodíky do mínusu: děj je osekaný na dřeň a je neskutečně přímočarý, ale budiž, co by člověk čekal u řezníka. Kniha samotná je také poměrně korektorsky odfláknutá, takže v ní najdete celkem výrazné chyby typu písmenka místo čísel. No a na konec – kniha není žádné mistrovské dílo, Kopřivu ani Kulhánka Kotleta stoprocentně překonat nedokázal, i když v některých pasážích jim dýchl jedovatou slinou na paty, naproti tomu Moudrého předjel rychlostí Pendolina. Pokud tedy chcete skutečně akční jízdu, u které vypnete mozek, nebudete zklamáni, pro zbytek čtenářů tato knížka asi zůstane pasé. 50% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v listopadu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]