Anděl a Slunce I. Eriu.Anellien 8. září 2014
Kdyby zemřeli všichni andělé hvězdy by žalem na chvíli pohasly a po minutě ticha by nás spálily v prach 0. Když zakrýváš tmu voníš nezralým vínem Minulou noc jsem tě chtěl spatřit Už nesmím „…Světlo se rodí z temnoty. Když tma zhoustne natolik, že se v ní cosi začne hýbat, po čase vzplane – pozře zbytek temnoty a vzejde nová hvězda. Ale ty mě vůbec neposloucháš, Maen,“ zašeptal tiše mladý muž, když přestal předčítat. Na hladké dřevěné lavici vedle něj ležela dívka s otevřenýma očima, upřenýma do dálky, a ve tváři se jí nezračilo vůbec nic. Pomalu a pravidelně dýchala, jako by spala. Polovina oválného obličeje odrážela světlo tlusté čadící voskovice, zatímco druhá tonula ve tmě. „Maen, Maen,“ s lehkým podtónem strachu to zkusil znovu. Do jejího zamyšlení však žádný hlas nepronikal; náhle se nad ni nahnul a lehce ji políbil na rty – jako by se potřeboval ujistit, že je skutečná. Do obličeje vysokého štíhlého mladíka padl pramen tmavých polodlouhých vlasů. Přivřela víčka a proti všem předpokladům jeho polibek opětovala. Když si ho však chtěla přitáhnout blíž, vzpamatoval se a jemně ji odstrčil. „To nesmíme, Maen, ty víš, že nesmíme,“ připomněl jí lítostivě. „Nechceš mě, protože pro tebe budu vždycky jenom malá holka!“ vyhrkla uraženě. Oči se jí leskly a zorničky měla rozšířené, ale hlas pevný. Zachvěl se jen plamen svíce, jak za sebou zavřela dveře o něco důrazněji, než bylo nutné. O pár chvil později zaznělo nádvořím divoké zaržání koně a klapot podkov. Dívčí stín se vyřítil na černé klisně do noci, aby splynul s tmou a neviděn ukojil svůj hněv a touhu a žár. Ráno byla oblaka stejně růžová a hebká jako její ústa a vítr si pamatoval vůni tmavých vlasů. „Maen,“ zašeptal do ticha, když ty červánky vklouzly oknem do jeho ložnice a vyrušily ho ze spánku. „Maen!“ vykřikl z výšky věže a jeho hlas se k němu obloukem od okolních kopců vrátil. Dívka se pro sebe usmála. Pak se odrazila a skočila. I. Píšťalko vábničko z černých kostí kohopak přivoláš ze svých hostí? Dvě kočky z kamene z temného plemene Projela vodní hladinou podobna bílému šípu s černým peřím. Napnutýma rukama se dotkla dna, nahmatala sklovitě hladký kámen velikosti lidské hlavy, zavázala jej do sítě a vyplavala nahoru. Pak se ponořila znovu a za hrubý konopný provaz jej poponesla. A znovu. A ještě. Byla opatrná, jako by její břemeno bylo ze skla. Cítila, jak se jí svaly na nohou napínají, ale po pár tempech se už mohla postavit na větší kameny, vodu po krk, ztěžka oddychujíc. Tohle pro ni nebyla neznámá voda, za poslední dny tu znala každý metr. Tváře zrudly námahou a přes chlad vody jí bylo horko. Jakmile se dostala na mělčinu, postavila se a kámen vzala do náručí jako dítě. Došla až na břeh a svalila se do trávy, kámen stále v síti, z níž nemohl vyklouznout. Tam, kde setřela vrstvu zeleného rybničního povlaku, prosvítalo temně rudé jádro, obklopené půlnočně modrými liniemi a lahvově zelenou, nepravidelně zvrásněnou skořápkou. První paprsky slunce se leskly a uvnitř kamene rozehrávaly pozoruhodné tóny. Vydechla úžasem, když na něj přitiskla dlaň. „Tatínku, mám to,“ vypískla nadšením, když rozrazila dveře prostorné pracovny, obložené světlým dřevem a zařízené v honosně účelném stylu – vyřezávaná knihovna zcela zakrývala dvě stěny, lakované parkety se leskly pečlivou údržbou, veliký stůl byl pokryt stohy pergamenových svitků s obchodními smlouvami, pod nimiž se skrývaly nádherné vykládané obrazce mytických zvířat. Nad krbem visely portréty dvou žen, světlovlasé Tiny a černovlasé Alice. Za stolem naproti dveřím seděl ve vyřezávaném křesle muž, jemuž už sice věk postříbřil vlasy, ale nesebral mu ještě sílu sedět zpříma, a ani jeho modrý zrak, prozrazující bystrost, neztratil nic ze své pronikavosti. Měl stejné oči jako ona. „Máš co, Maen?“ zeptal se opatrně a podezřívavě. Neuniklo mu, že jeho dcera má sice upravené tmavomodré šaty, ale zato vlasy zmáčené, a to, co svírá ve svých čtrnáctiletých ručkách, patrně dlouho leželo ve vodě. Nejistě přešlápla. Když se rychle neměla k odpovědi, pobídl ji ještě jednou: „Co máš, Maen, že mě rušíš, když pracuji?“ „Kdysi se ti u jezera polámaly loukotě vozu, na němž jsi vezl zboží. Většina z něj se našla, ale jeden kámen,“ pozdvihla svůj nález do výšky, „tenhle kámen, se nikdy nenašel. Pokud vím, zájemce o koupi z toho byl tenkrát náležitě roztrpčen.“ „Ukaž…“ vybídl ji. „Je nějaký větší, než jak si jej pamatuji. Inu, bez onoho sběratele kuriozit je bezcenný. Nikdo jej nekoupí. Je to spousta let.“ Dívka zasmušile svěsila koutky; byla přesvědčena, že našla poklad nesmírné ceny. „Ale je zvláštní, otče. Když na něj položíš dlaň,“ vzala jeho velkou čistou ruku do své drobné špinavé, „můžeš si všimnout, že tepe. Jako kdyby uvnitř něj bylo něco živého.“ Tatínek jej utřel z nejhoršího hadříkem na inkoust a zadíval se do něj proti slunci. „Víš, myslela jsem… Byl dovezen z hor, kde podle pověstí sídlili velcí létající plazi. Nevím, dost možná to byli jen létavci, ale i kdyby se mi vylíhl létavec…“ zasnila se dívenka. „Nechci tu žádné podobné zvíře. Chtěla jsi kočku, máš kočku. Chtěla jsi psa, máš jich už celou smečku. Chtěla jsi koně, máš tu nejdivočejší kobylu, jakou znám. Nechal jsem tě chovat čolky, žáby, sokola, veverku, kolouška, dokonce ani netopýry jsem ti z podkroví nevyhnal. Ale jednou pro vždy – nechci tu nic, co je velké, masožravé a létá!“ zamítl rychle bláznivý nápad. „A krom toho, poraď se se svou sestrou, ale myslím, že tohle nevypadá na vejce létavce.“ Dívka si jen ztěžka povzdychla – dospělí jsou vždycky tak přízemní – vzala si své břímě, broukla cosi na pozdrav a vydala se za Taitin. Viktor trávil většinu času ve své pracovně. I tato místnost byla po stěnách obložena policemi s knihami, které byly v pravidelných intervalech přerušeny okny, měla však kulatý tvar. Měl zde několik stolů – dva, na nichž psal (na každém něco jiného), další, na němž zhotovoval zmenšené modely, a pak ještě jeden, který si pro sebe zabrala jeho sestřička. Dále zde bylo několik židlí, jedno pohodlné křeslo a dlouhá lavice, které byly neustále chaoticky přesouvány. Veškerý nábytek byl vyroben z kvalitního dřeva, ale bez jakékoli výzdoby. Naproti schodišti nechal postavit velký kamenný krb, v němž za chladného počasí příjemně hřál oheň. V noci sedával nahoře na ochozu a pozoroval oblohu. Stejně jako otec se zabýval čísly, ale teoretičtěji než on; jeho vášní byla astronomie, kterou na jaře dostudoval, a nyní se věnoval samostatnému zkoumání jejích zákonitostí. Výborně se vyznal i v matematice a fyzice, které s jeho oborem úzce souvisely. Kde byly ty časy, kdy nevěděl, jak malé Maen správně zkonstruovat křídla! Při té vzpomínce se zachmuřil, vzpomněl si na devítileté děvčátko, malou nevlastní sestřičku, jak dlouhé měsíce po úrazu ležela celá bledá v posteli a nesměla se hýbat. Narodila se s jednou nohou kratší a od mala špatně chodila, ale ne natolik, aby ji to zřetelně omezovalo; po pokusu o let na umělých křídlech se však stala takřka vězněm vlastního pokoje. Tehdy začala žadonit o ptáčka a kočku a další zvířátka. A on, tehdy osmnáctiletý mladík, jí začal vyprávět o dracích. Jenže po létě musel odjet studovat a vracel se jen zřídka a nakrátko. Maen mezitím přestala být malou sestřičkou – když ji na počátku léta uviděl, byla z ní náhle sebevědomá pohledná dívka se zřetelně se zaoblující postavou, která u něj trávila spoustu času a dívala se na něj způsobem, který ho místy vyváděl z rovnováhy. Ale když se ráno přihnala, večerní události byly ty tam a jí zářily oči, ačkoli se tvářila nejistě. „Viki, něco jsem našla. Myslím, že je to dračí vejce, ale tatínek tu žádného draka prý nechce,“ upřela na něj modré oči, v tu chvíli dojemnější než pohled štěněte. Na tatínka to dávno nefungovalo, moc dobře věděl, že je po mamince kvítko z čertovy zahrádky, ale nevlastní bráška pro ni měl neovladatelnou slabost. „Ukaž to,“ zabručel, když se pro ono diskutované „cosi“ neochotně natáhl. „Nevím, jako vejce to zas tak moc nevypadá, ale působí to tak nějak… organicky. A má to krásnou kresbu,“ uznal. „Chtěla jsem s tím jít za Taitin, ale nenašla jsem ji, asi je na bylinkách. Ach jo, jste oba tak šíleně cílevědomí… A já se jen toulám po kopcích,“ přiznala se naoko kajícně. „Poslední dobou spíš cílevědomě zacláníš v mé pracovně,“ zasmál se mladý muž. Byl si vědom toho, že od něj i od Taitin mimoděk pochytila spoustu znalostí, a těšilo jej to. „Když já se sama nudím. Je to o moc lepší, když jsi zpátky,“ vytáhla se na špičky a pověsila se mu na krk. Projevy náklonnosti té malé (bohužel už ne dost malé) žáby ho pokaždé znervózňovaly a obával se, že si toho je vědoma. „No, pokud nemáš nic jiného na práci, tak tamhle máš rozdělané modely planet – měla bys je domalovat,“ mrkl na ni. Byl to ostatně její nápad – když jí vyprávěl o modelech sluneční soustavy u nich na katedře, chtěla mít také takový. Zahrnovalo to spoustu ozubených koleček, jeden stojánek na svíčku uprostřed a několik dřevěných koulí různých velikostí. Zabraná do barviček, zase jednou se na chvíli odmlčela. Tušil, že to dlouho nevydrží, tak se honem vrátil k původním výpočtům. Jen co domalovala bílou Venuši a rudý Mars, zaváhala. „Jakou barvu má Země z dálky?“ „Zemi nikdo dalekohledem vidět nemůže, to dá rozum,“ zasmál se. „To vím, ale chci vědět, jakou barvou ji mám omalovat.“ „Namaluj ji nějakou, kterou máš ráda,“ usmál se. „Bude zelená,“ rozhodla s pohledem upřeným na kámen. Byl letní slunovrat.

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Guner	2
Kanyapi	1