Kočka Teatria 10. září 2010
Vracela jsem se z noční směny. Bylo pár hodin po půlnoci a okolo mě byla naprostá tma, když si odmyslím mlhavé světlo několika pouličních lamp podél chodníku. Až na několik toulavých koček nebyl tou dobou na ulici nikdo.      Zahnula jsem za roh, kde pobledlá záře jedné z lamp osvětlovala plácek s několika popelnicemi. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Okamžitě jsem ztuhla v pohybu a zaposlouchala se do okolního ticha. Nic. Kolem mě nikdo nebyl. Chvilku jsem váhala, jestli mám pokračovat.      Jsem to přece strašpytel, pomyslela jsem si. Ten rámus mohlo způsobit cokoli... Třeba snad jedna z těch koček něco převrhla... V jednu chvíli jsem se téměř zastyděla - takhle se vyděsit kvůli obyčejné kočce, či co to vlastně bylo.      Obhlédla jsem ulici, a když jsem nenašla nic, čeho bych se mohla bát, pokračovala jsem v cestě k domovu. Ještě pár takovýchhle nocí a opravdu ze mě brzy bude paranoidní strašpytel, napadlo mě, když jsem míjela další lampu. Skoro jsem měla pocit, že na mě mrkla. Ale to je přece nemožné, vyloučila jsem předchozí myšlenku. Už asi fakt blázním...      Zamířila jsem přes prázdnou křižovatku směrem k parku. Bylo mi divné, že jsem za celou cestu nikoho nepotkala, i když... je chladno, komu by se chtělo takhle v noci někam chodit.      Náhle mou pozornost upoutal podivný zvuk přicházející odněkud z vedlejší ulice. Dychtivě jsem se zaposlouchala do tichého kvílení větru. Kolikrát mě ještě něco vyděsí? Tak takovouhle cestu domů jsem si nepředstavovala ani ve snu... Zastavila jsem se a rozhlédla se okolo. Nebo je tohle všechno jenom další sen? Měla jsem chuť se štípnout, probudit se a dát si na uklidněnou hrnek horkého čaje, ale nakonec jsem to neudělala. Přece si nezkazím takový povedený sen...      Ticho, které na ulici panovalo, se změnilo v něčí hlas. Zněl tak trochu pisklavě a já jsem si v tu chvíli nemohla vzpomenout, co mi tak moc připomíná.      S novým odhodláním jsem se vydala tím směrem, odkud podle mě hlas přicházel.      „Takže mě tu teď necháš? V noci?“      Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale neviděla jsem nikoho, s výjimkou kočky, která pomalu přešla přes ulici a usadila se vedle pouliční lampy. Její stín vypadal hrozivě... „Neboj se, nebudeš tu dlouho. Smrt se postará, abys tu nebyla moc dlouho sama.“      Nadskočila jsem. Co se to tu k sakru děje? Ty hlasy se mi zdály tak známé, co mi jenom...      „Měla jsem o tobě lepší mínění.“      „Vážně?“      Hlas byl hlubší, zněl podivně sametově s lehce posměšným, ač stále dokonale klidným tónem.      „To mi lichotíš,“ pokračoval hlas, „takovou chválu jsem už dlouho neslyšel.“      Už jsem chtěla vykřiknout něco o tom, že zavolám policii, i když jsem stále nikoho neviděla. Přesto se mi zdálo, jako by mluvili jen kousek ode mě. Nakonec jsem se donutila zavřít pusu a dál naslouchat.      „Tak co tu ještě děláš?“ zeptal se vysoký hlásek trochu přiškrceně.      „Nic.“      Naráz bylo ticho. Možná bych měla pocítit úlevu, napadlo mě. Namísto úlevy se ale znova dostavila zvědavost. Strach se krčil v koutě mé mysli a vrhal výhrůžné pohledy na všechny strany. Ten podivný rozhovor mě dokonale zmátl. Rozhodla jsem se dostat blíž, ať už to znamenalo cokoli. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela okolo sebe. Pak jsem vykročila. Ozvalo se tichounké zamňoukání.      Zastavila jsem se a upřela jsem zrak na kočku, která seděla na kraji ulice. Obrátila hlavu a podívala se na mě zářícíma očima. Pořád tam seděla! Na okamžik se mi zazdálo, že se mi vysmívá.      „Běž! Kšá!“ křikla jsem na ni a pohybem ruky jsem se ji snažila odehnat. Kočka se ani nehnula. „No tak! Utíkej!“ zkusila jsem mírnější tón a brouzdala očima po ulici.      Jen malý kousek ode mě leželo v prachu a špíně drobné tělíčko. Vykulila jsem oči a chvilku na něj bez dechu zírala. Zježená srst byla na několika místech pokryta blátem a hlínou. Dlouhý ocásek...      Chtěla jsem se obrátit na kočku, jenže když jsem se otočila, už tam nebyla. Rychle jsem se rozhlédla okolo sebe a naposledy jsem ji zahlédla, jak mizí za rohem ulice. Zastavila se a podívala se na mě - téměř omluvně. Pak se rozběhla pryč.      A já tam jen tak stála, dívala se za ní a chtěla se probudit. Na jeden sen toho bylo až dost. Když se mi to po několika nezdařených pokusech nepovedlo, vyrazila jsem domů. Pořád si aspoň můžu dát ten teplý čaj...

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Asteroid	1
Bartyx	2
Bubackkk	2
Harrieta	1
Kanyapi	2
Llama	1
Lutus	2
Milwa	1
Rohi	2
Sanka	1
Upsall	1
Zarabeth	1