Daň pokroku Jon 6. května 2007
VYKOŘISŤOVANÍ DĚLNÍCI VYTVOŘILI ODBORY! KAPITÁLNÍ RADA HLEDÁ KOMPROMIS! The Old City Times (Den prvý) Bylo kolem páté hodiny odpolední a asi čtyřicetiletý, dobře oblečený, mírně obtloustlý malý muž si zrovna dopřával svou obvyklou whisky s ledem. Tenhle nenápadný gentleman byl vedoucím Katedry kontramagiky na Průmyslové Universitě Starého Města. Při popíjení měl zavřené oči a seděl v houpacím křesle. V pravé ruce držel chladnou skleničku a levou hladil koženou vazbu prastaře vypadající knihy položené na konferenčním stolku. Jeho odpolední klid vyrušil ostrý zvuk domovního zvonku. Spěšně dopil svou alkoholovou dávku a hbitě, roztržitě schoval načatou láhev do mezery mezi rozličnými svazky v knihovně za křeslem. Netrvalo to ani deset vteřin a už chvátal neznámému otevřít. Mezitím se ale zvonek ozval znovu, jako by osoba venku neznala strpení. Když otevřel těžké, dřevěné dveře, venku na dlažbě stál jeho student. Byl viditelně rozrušený a přešlapával z nohy na nohu. Tuhle situaci tlustý muž nezažil poprvé. Vlastně byla v posledních měsících čím dál častější. “Dobrý večer, pane profesore. Mohu dál?“ jeho způsoby zdvořilostí zrovna neoplývaly, ale něco ve studentově hlase profesora přesvědčilo, aby ho bez zbytečného poučování o dobrých mravech pustil přes práh. „Dobrý večer, pane Payne. Co vás přivádí do mého skromného…“ Mladík profesora přerušil. Ne hrubě, ale přesto přerušil. „Stala se divná věc,“ začal mladík, „tam ve Whytechapelu. Víte, sháněl jsem tam… ehm… materiály… pro svou seminární práci a…“ Profesor chápavě přikývl. „…a náhle slyším strašný křik – jakoby někoho na nože brali. A opravdu! Zajdu za roh Manymoney Street a vidím muže ležícího na chodníku!“ „Klid,“ odtušil tlustý muž. „Takové věci se ve Whytechapelu dějí celkem běžně. Vidím, že jste rozrušený. Dáte si se mnou skleničku?“ „Rád,“ odpověděl mladík oslovený jako pan Payne. Bylo mu něco kolem dvaceti, byl vysoký a atleticky stavěný; tvář měl pohlednou a nosil módní, pěstěný knírek. Hnědé, hluboké oči prozrazovaly, že toho zažil víc, než se na první pohled zdálo. Profesor jej pozval dál do svého domu a nalil dva poctivé panáky whisky. Ve sklenicích se kdovíodkud vzal čerstvý led. „Posaďte se, pane Payne, a povězte mi, co vás na vašem zážitku tak podivně rozrušilo. Tuším, že obyčejná vražda vás tak nevykolejí.“ Student se nervózně napil a pokračoval ve svém vyprávění. „Ten muž byl očividně mrtvý. Nevykazoval žádné známky života, opravdu. A co bylo ještě podivnější, nevykazoval ani žádné znaky násilného zabití. Prostě to vypadalo, jako by najednou… Ještě mne napadlo, že by to mohl být jed…“ Profesor zase přikývl. „Měl jste dostatek času k důkladnému ohledání mrtvého?“ „Neměl, pane. Sotva za tři minuty přijel konstábl a koroner. Nemohli věřit vlastním očím… jako svědka se mne ptali, co jsem viděl a slyšel. Řekl jsem jim to, co teď vám… až na jednu věc.“ „Jakou věc, pane Payne?“ „Byl to dnes již třetí případ úmrtí, jehož jsem byl svědkem.“ Profesor na sobě téměř nedal znát překvapení. „Musím říct, že s vaší nepřekonatelnou schopností přitahovat ta nejhorší magická nebezpečí a s tím, co jste mi sdělil, to vypadá na solidní záhadu. Nemám dnes co na práci, takže dopijte a počkejte na mne venku, prosím. Zajdeme si na malý výlet do márnice.“ Profesor na sebe navlékl kabát, který sahal až téměř na zem, a na hlavu nasadil černý cylindr. V rukou pak nesl vycházkovou hůlku se stříbrnou hlavicí. Vyšel před dům, kde ho čekal pan Payne, a společně vyrazili směrem k městské márnici. Byl již večer a pršelo, na ulicích se začínala tvořit mlha a bludičky uvězněné v lampách začínaly svítit svým přízračným světlem. „Jak získáme přístup do márnice? Použijete magiku?“ zajímal se student. Profesor se srdečně zasmál. „Ne, pane Payne. Můj bratr Jonathan je jejím ředitelem. Ale můžete to nazvat jistým druhem magiky…“ „Jakým?“ „Rodinná magika.“ „Zní to hrůzostrašně.“ „Viďte?“ Na místo dojeli drožkou. Márnice byla velká, rozlehlá budova s několika křídly; přiléhalo k ní krematorium. Sloužila celému Městu a vlastně v něm byla jediná. Denně do jejích útrob bylo nohama napřed vneseno několik desítek mrtvol – to podle momentálního stupně kriminality. Přístup do policejní márnice neměl jen tak někdo, ale profesora Graye stál jen jediný nepříjemný rodinný rozhovor. Tři nebožtíci leželi na pitevních stolech vedle sebe. Vypadali znuděně. Profesor a žák ale měli štěstí, úřední pitva ještě nezačala. Těla byla v takovém stavu, v jakém sem byla přivezena. Tři špinaví, zanedbaní muži. Případem opilců, kteří zemřeli ve Whytechapelu na otravu alkoholem, se zřejmě nikdo nehodlal přehnaně zabývat. „Důkladně je ohledejte, pane Payne. Uvidíme, jestli jste se doučil látku z minulých pěti lekcí.“ Žák řekl něco jako „uhm“ a už mrtvoly ohledával. Rukama přejížděl asi pět centimetrů nad ztuhlými těly. Měl při tom zavřené oči a soustředil se, až se mu z čela lil pot. Měl pocit, že ho profesor zkouší, a nehodlal ho zklamat. Profesor Gray zatím těla prohlédl pouhýma očima. Žádná ranka, kudy by do těla vešel jed. Žádné charakteristické zbarvení ani jiné znaky otravy. Ti lidé zemřeli zničehonic, tak, jak stáli na ulici. Protože jim nikdo nezatlačil oči, tvářili se dosud překvapeně; a bolestivě. „No, pane Payne, cítíte něco?“ „Krom formalínu, pane profesore? Cítím stopy neidentifikovatelné magiky. Alespoň pro mne neidentifikovatelné.“ „Výborně, pane Payne. Jste neobyčejně vnímavý, když se snažíte. Řekněte mi ještě, zda jste si všiml ještě něčeho zvláštního.“ „Ehm… ta ma… všiml jsem si…“ „Nezkoušejte to, studente. Tihle muži nejsou mrtví.“ „Ne?“ „Ne,“ přisvědčil profesor. „Jsou totiž nemrtví. Setkal jste se někdy s nemrtvým, pane Payne?“ „Ne.“ „Tak teď máte jedinečnou možnost poznat, jak se chová nemrtvý v takzvané postevokativní fázi.“ „A jak se chová, pane profesore?“ „Nijak, pane Payne, nijak.“ „Kam zajdeme teď, pane profesore?“ zeptal se mladík svého lektora, jen co vyšli z márnice. „Domů, pane Payne. Nemýlím-li se, máte být zítra zkoušen z obran proti uřknutí a uhranutí.“ „To ano, ale…“ „Nebojte se, přijdeme tomu na kloub. Něco už vymyslím.“ „Myslíte, že v těch podivných…evokacích má prsty nějaký šílenec?“ „Myslím, pane Payne, že vám jede drožka.“ PAN STEARNS NABÍDL RADĚ ŘEŠENÍ! BUDOU JEHO ÚSPORNÁ OPATŘENÍ PŘIJATA? The Old City Times (Den druhý) „… To je tedy asi vše, co bych vám řekl o detekci magických silových polí. Mějte na paměti hlavně první dva Paulsenovy zákony – ty tvoří základ moderní nauky o této problematice. Pro dnešek přednášku končím.“ „Co si myslíte o školách magiky, pane profesore? Jaká je podle vás nejvíce opovrženíhodná?“ Studentova otázka přišla znenadání. Vyučování pomocí diskuse měl profesor Gray nejraději. Věděl, že z takových lekcí si toho studenti odnesou nejvíce, i když rozhovor zrovna nesouvisí s probíranou látkou. “Na vašem místě, pane Sullivane, bych místo vyjádření ´nejvíce opovrženíhodná´ použil slovní spojení ´nejméně prestižní´.“ Tlustý profesor zvedl obočí, což bylo pro studenta jasným gestem. „Jaká magická disciplína je podle vás tedy nejméně prestižní?“ opravil pan Sullivan svůj dotaz. „Mohu vás ujistit, studente, že každá z disciplín, které jsou na naší škole vyučovány, má své praktické využití. Všechny z magických oborů jsou velice důležité pro rozvoj průmyslu naší vlasti. Mohu vědět, jaký směr vám připadá jako… nejvíce opovrženíhodný?“ „Jednoznačně agromagika. Nechtěl bych dopadnout jako agromág. Klečet někde u krav a starat se, aby více dojily a aby býci byli plodní… to je podle mne práce pro… vesničana.“ „Potom si, pane Sullivane, musíte uvědomit, že leckterý vesničan je dle vás vzdělanější než vy sám. Součástí studií agromagiky je krom dobytkářství velice náročné zvládnutí meteorologie a také rituálů ovládání počasí. Věřte mi, není to nic jednoduchého, a při vší úctě k vám a vašim dovednostem vás mohu ujistit, že byste nezvládl zlomit ani to nejjednodušší kouzlo z tohoto oboru.“ Profesor Gray se mírně usmál; nedal svému studentovi příležitost oplatit úder, protože se rozhodl pokračovat v debatě s jinými studenty. “Co si myslíte vy, pane Payne, o magických disciplínách?“ „Já? Já… ehm… podle mne je… nejméně prestižním oborem nekromancie.“ „Nekromancie? Zajímavá myšlenka, pane Payne. Mohu se zeptat, jak jste k ní došel?“ „Myslím si, že je to barbarský obor plný nečistých a urážlivých nauk… myslím si, že … že… že nemá budoucnost… a je již dávno překonaná, už jen kvůli tomu, že je… nemorální. V dnešních dnech musí být dílem šílenců.“ „Dovolte mi, pane Payne, abych vás upozornil na nevhodnou formulaci, které jste se dopustil. Řekl jste, že nekromancie je barbarským oborem. Vězte ale, že to není pravda. Ve skutečnosti je tvorba, neboli evokace, nemrtvých velice složitým mechanismem, při kterém dochází k jakémusi druhu spoutání těla umrlce s naší materiální sférou – a mohu vás ujistit, že žádný šílenec takových magických postupů není schopen.“ Jen co profesor Gray domluvil, zazvonilo – tlustý muž podle zvyku zkontroloval čas na vlastních kapesních hodinkách a pak přednášku ukončil. Sbalil do aktovky své materiály a chystal se odejít. Zvedl se z křesla a vyrazil ke dveřím, ale cestu mu zastoupil vysoký, vychrtlý muž aristokratických rysů. “Pěkná přednáška, pane Grayi. Vidím, že kontramagii zvládáte bravurně. Musím ale říci, že nejvíce mne zaujala debata na konci lekce; zvláště ta zmínka o nekromancii.“ „Promiňte, pane, ale pravděpodobně jsem v okolním hluku přestávky přeslechl vaše ctěné jméno…“ „Jistě, opomněl jsem se představit, tak nadšen jsem byl vaší přednáškou. Jmenuji se Ezra Samuel Stearns; možná to nevíte, ale budu vaším novým kolegou.“ „Vskutku? Budete zde suplovat?“ Ezra Stearns se suše usmál. „Ne tak docela, pane Grayi. Budu zde zakládat novou fakultu… nazvěme ji ekonomickou fakultou.“ „Aha. Velice zajímavé. Říkal jste předtím něco o nekromancii?“ „Ale jistě. Zaujal mne váš pohled na toto umění. Opravdu jej podle vás není schopen šílenec?“ Na tváři Ezry Stearnse se mihla zvláštní grimasa. „Víte, pane Stearnsi, teď si nejsem stoprocentně jistý…“ NA ULICÍH JE MÉNĚ BEZDOMOVCŮ! ZAČALI RADNÍ KONEČNĚ NĚCO DĚLAT? The Old City Times (Den třetí) Pondělí bylo jediným dnem v týdnu, na který se John Francis Payne doopravdy těšil. Program každého pondělku, a to téměř bez výjimky, byl stejný. Pan Payne si vždy odbyl povinných pět hodin výuky a vrátil se na kolej. Tam si vyzvedl kapesné, které dostal v sobotu při návštěvě rodičů, a k večeru vyrazil do ulic Města. Přesněji řečeno do městských uliček; podnik, do kterého mířil, ke svému provozu totiž vyžadoval jistou diskrétnost - a je jasné, že diskrétnosti v centru města nejde účinně dosáhnout, zvláště pokud je onen podnik poněkud vykřičenější. Cestu do nevěstince Šustící Křídla by pan Payne našel i poslepu. Bezejmenný, ale podle obličeje známý hlídač pustil Johna Francise dovnitř. Úslužně mu podržel dveře, mírně se uklonil a zavrčel: „Dobře se bavte, pane.“ Dům, v němž nevěstinec sídlil, celý příjemně voněl po lesních plodech. Směs vůní malin, ostružin, pryskyřice a čerstvého jehličí s vůní zapáleného tabáku nebo opia vytvářel zvláštní, napínavou a příjemnou, lechtivě erotickou atmosféru, kterou ještě umocňovala tichá hudba harfy nebo klavíru. Co ale bylo jednoznačně erotičtější než atmosféra a mnohem návykovější než opium, byly zaměstnankyně Šustících Křídel, víly. John Francis nemohl odtrhnout oči od jedné z nich, jak sedí na klavíru, vesele mává duhovými křidélky, pokuřuje dlouhou cigaretu a necudně, mnohem smyslněji než lidské ženy, kreslí ve vzduchu dokonalýma nohama v podvazcích něco, čemu mladý student rozhodně nevěnoval pozornost. „Ahoj, Johne!“ Pan Payne se otočil, vyrušen z okouzlující podívané. „Do… dobrý den, slečno Molly.“ Slečna Molly byla majitelkou Šustících Křídel. Odlišovala se od ostatních vil tím, že byla trošičku korpulentnějších tvarů s velkými, korzetem vězněnými prsy. Obličej měla stejně dokonalý jako její svěřenkyně, ale její oči byly smutné; měla jen jedno potrhané křídlo. Mluvila ochraptělým hlasem, který naznačoval, že opia i tabáku užívá více, než by se na ženu slušelo. „Bude to jako obvykle? Virginal bude volná za…“ bordelmamá se podívala na hodiny visící na zdi přímo naproti její recepci, „… za deset minut.“ „Počkám. Jak… jak se má?“ „Ty jsi ale zlatíčko, Johne! Abych pravdu řekla, je jí moc špatně. Je nějaká bledá a s nikým nemluví…“ „Jestli nemá náladu, slečno Molly, tak…“ „Ale běž, zlato! Je to její práce.“ Pan Payne přikývl a prošel do salónku, který krom baru plnil účel čekárny. Jen co se posadil do křesla u jednoho ze stolků, ozval se nezaměnitelný, známý hlas a student se tak lekl, že doslova vyletěl několik centimetrů nad sedačku. „Dobrý podvečer, pane Payne. Budu dělat, že mne nezajímá, co zde děláte.“ „Dobrý pod… podvečer, pa… pane profesore. Já… sháním tu… jsem tu…“ Profesor Gray seděl v křesle a zkoumavě studenta pozoroval. Jako by mimoděk si četl noviny a na stolku měl položenou whisky s ledem. „Vidím, studente, že jste natolik zaujat sháněním materiálů pro vaši… seminární práci, že jste si ani nevšiml mé přítomnosti. Víte, že za navštěvování veřejných domů můžete být vyloučen ze školy pro poškozování jejího dobrého jména?“ „A vy snad ne, pane profesore?“ Lektor se upřímně zasmál. Tak duchaplnou reakci od svého studenta nečekal. „Jistěže ano; a právě proto oba pomlčíme. Mimochodem, jsem zde proto, abych potvrdil některé své domněnky o původu našich nemrtvých.“ „Myslíte, že v tom jsou zapleteny víly?“ „Samozřejmě že ne. Můj nový kolega ale zajisté ano.“ Profesor Gray kývl směrem ke schodům vedoucím do pokojů prostitutek a skryl svůj obličej za hradbu novin. Pan Payne se tvářil nenápadně a pozoroval Ezru Stearnse, jak u recepce platí a spěšně podnik opouští.. „Stavte se za dvě hodiny u mě doma, pane Payne.“ Tlustý muž se pomalu zvedl, dopil whisky a odložil noviny. Pak na svého studenta mrkl, oblékl svůj kabát a cylindr, vzal hůlku a odešel, velmi přátelsky se louče se slečnou Molly. „Johne, zlatíčko, máš nahoře volno!“ Profesor William Gray svého kolegu nesledoval, a ani by nemohl, protože pan Stearns mezitím v temných uličkách zmizel. Tlustý muž už ale věděl najisto, že právě on je tvůrcem tří Whytechapelských nemrtvých, na které upozornil pan Payne. Těla na sobě totiž měla otisky magické aury, sice skryté, ale pro zkušeného kontramága čitelné jako dětská knížka. Byla to stejná aura, kterou profesor Gray cítil včera, při prvním rozhovoru s panem Stearnsem. O evokátorovi tedy nebylo nejmenších pochyb. Otázkou, která profesoru Grayovi nedala spát, byl ale motiv, na který nedokázal přijít. Tušil, že evokace mají něco společného s novou fakultou vznikající na Universitě, a také tušil, že nová fakulta bude fakultou nekromancie. Byly to ale jen nepodložené dohady. Profesor nastoupil do drožky, která mu na mávnutí zastavila. „Centrum.“ „Sedm pencí.“ Měl v úmyslu najít si o osobě Ezry Samuela Stearnse co nejvíce informací. Jeho polobotky klapaly po kočičích hlavách společně s hůlkou do rytmu, jak z povozu vystoupil a rychlým krokem se blížil k budově Městského Centrálního Archivu. Centrální Archiv byl institucí, která sice prostým občanům znepříjemňovala život každoročními formuláři, ale badatelům, knihovníkům, historikům a policii značně usnadňovala práci. Pokud se jedná o dohledání určitého jména, není ve Městě lepšího místa. Budova byla obrovská a profesor věděl, že její skladovací prostory jsou i pod zemí. Věděl, že se zde neshromažďovaly pouze na papír napsané informace, ale mnohdy i nebezpečné vynálezy nebo historické artefakty. Otevírací hodiny Oddělení Údajů o Obyvatelstvu trefil pan Gray naprosto přesně pět minut před koncem pracovní doby. Úředník, který se už těšil na cestu domů a přemýšlel o nesmrtelnosti své manželky, byl proto pořádně nerudný. Slušným jednáním a drobným příplatkem za práci přesčas se ale profesorovi podařilo z něj doklad s hledanou osobou vymámit. Pan E.S.Stearns Datum narození: neznámo Místo narození: neznámo Trvalé bydliště: neznámo Rodina: neznámo Vzdělání: neznámo Zaměstnání: neznámo „Divné,“ zamumlal si pro sebe profesor Gray a důkladně si prohlédl celý spis. Byly na něm patrné stopy magiky. Krátkou chvíli se soustředil a zjistil, že tenhle spis je „přísně tajný“ – totiž cenzurovaný samotnou Kapitální Radou a Úřadem pro kontrolu Magiky. Tlustý muž také zjistil, že nebyl aktualizován už dlouhá léta. Vzápětí se stalo něco podivného – archiválie se vznítila a popel z papíru vylétl z haly Archivu ven do ulic, přičemž si i sám dokázal otevírat dveře a okna. Pan Gray tušil, že to může znamenat jediné: problémy. Poděkoval úředníkovi, který si ničeho nevšiml, a vrátil mu prázdné desky. Rozloučil se a spěšně odešel domů. Pršelo a bludičky v lampách vydávaly strašidelný svit. Pan Payne přišel o čtyři minuty později, než měl, ale profesora Graye to vůbec neznepokojovalo. Hlavou se mu honily stovky myšlenek. Nalil dvě sklenky whisky. „Pojďte dál, pane Payne, posaďte se a řekněte mi, jaká byla vaše víla při milování?“ Student byl otázkou zaskočen. „Pane profesore… já…. takové téma…“ „Ale no tak, pane Payne,“ usmál se tlustý muž, „nevykládejte mi, že jste si s ní jen povídal.“ „Ehmm...“ John Francis zčervenal. „Abych pravdu řekl, nemluvila, pane profesore.“ „Vskutku zajímavé.“ „Hmm… a milování bylo… bylo…“ „Nestyďte se, studente.“ „Bylo to zkrátka něco úžasného.“ “V jakém smyslu?“ “V každém smyslu…“ „Nerozumíme si, pane Payne. Z jakého důvodu bylo tohle milování lepší než ta ostatní?“ „No… abych tak řekl… dělala všechno tak, jak jsem chtěl. Všechno, na co jsem nedokázal myslet ani v nejdivočejších snech… pardon.“ „Předpokládal jsem to. Řekněte, pane Payne, byla ta prostitutka bledší než jindy, měla vybledlá křídla a opravdu neřekla ani slovo?“ „Ano, pane profesore. Jak to víte?“ „Domněnka. Měla kruhy pod očima, byla na dotek chladnější a měla takzvaný zasněný pohled?“ „Ano, ano. Přesně tak!“ „V tom případě vám, pane Payne, mohu oznámit, že jste spal s nemrtvou vílou.“ Mladík mlčel. „Už teď vám mohu říci, že ji jistojistě evokoval náš známý, pan Stearns. Jaký je ale smysl celého tohohle spektáklu, to vám snad budu schopen říci až zítra.“ John Francis přikývl, obrátil do sebe sklenku whisky a beze slova odešel. RADCLIFFOVA OCELÁRNA ZKRACHOVALA, DĚLNÍCI PŘIŠLI O PRÁCI! The Old City Times (Den čtvrtý) Profesor Gray si balil věci ze svého kabinetu a chystal se vydat na cestu domů. Znepokojovalo ho, že na Universitě neviděl Stearnse, se kterým naléhavě potřeboval mluvit. Začínalo mu být jasné, o co tu kráčí. Podle toho, co věděl o nekromancii, soudil, že… Někdo zaklepal na dveře. „Vstupte, prosím.“ Za dveřmi byli dva muži v buřinkách oblečení jako ukázkoví pracovníci Úřadu pro kontrolu Magiky: tmavomodrá saka, odstín ‚královská modř‘, světlé košile a vázanky. Parkety na podlaze výhružně zavrzaly, když vstoupili dovnitř místnosti. Jeden z nich byl vysoký a mohutný. Druhý, o hlavu menší, s arogantním obličejem promluvil. „Jste profesor William Gray, katedra kontramagiky?“ „Nepřečetl jste si nápis na dveřích? Ostatně, kdo jste vy, pánové?“ opáčil tlustý muž. Úřední vykonavatel jeho poněkud drzou poznámku ignoroval. „Úřad pro kontrolu Magiky; vykonavatelé Edwards a Taylor. Půjdete s námi,“ oznámil suše. „Smím vědět, z jakého důvodu?“ „Z důvodu vměšování se do státních záležitostí.“ Profesor zvedl obočí. „Nedělejte, že nevíte, o čem je řeč, profesore,“ promluvil ten vyšší a mohutnější, asi Taylor. „Copak je trestné navštěvovat centrální Archiv?“ Tlustý profesor si vzpomněl na včerejší podivný spis. „To jistě ne, pane Grayi. Nicméně navštěvovat policejní márnici s přísně tajným materiálem bez povolení a zjišťovat informace o pověřeném státním činiteli, rovněž přísně tajné, to už trestné je.“ Profesor pokrčil rameny. Neměl nic, co by řekl na svoji obhajobu. „Půjdete dobrovolně?“ zeptal se dlouhán. „Jistě.“ William vzal ze stolu svou kabelu a doprovázen dvěma vykonavateli opustil Universitu. Před branou areálu stál luxusní, tmavomodrý kočár. Čekal v něm Ezra Samuel Stearns, noha přes nohu, četl noviny a příchozím gentlemanům ani nevěnoval pohled. “Ocelárna,“ řekl jen kočímu. Pan Payne si na koleji dopřával chvíli odpoledního spánku; divoce se na lůžku vrtěl a něco vykřikoval ze spaní. Zdálo se mu totiž o budoucnosti Impéria. Viděl vzkvétající továrny a bohatnoucí obchodníky. Viděl novou fakultu Nekromancie. Viděl sebe v důstojnické uniformě Jejího Veličenstva. Procházel se po High Islandu a mohl číst slogany jako ‚Prodej své tělo už dnes, posílíš vlast!‘; ‚Vykupujeme duše za pět liber! Duše géniů za rovných sto!‘. Pod velkými plakáty s ilustracemi šťastně se tvářící dělnické rodinky bylo drobným písmem napsáno: ‚Těla ani duše skřítků, faunů, satyrů a jiných démonků nevykupujeme‘. Payne se zhrozil a běžel pryč, k Manymoney Street do Whytechapelu. Potkával jednonohé prostitutky; v cirkuse byli za penci ukazováni Muž-zrůda a Vousatá žena. Byli už dávno mrtví, ale pořád vydělávali. Nekromant, ředitel cirkusu, si spokojeně mnul ruce, protože je vystavoval už desátým rokem. John Francis viděl kuřáky opia, a protože byl zoufalý, zakouřil si s nimi. Opilý faun v jedné z uliček mu podal láhev absinthu a mladík poznal, jak hořký a silný je pelyněk. Špinaví skřítci uklízející odpadky z ulic se rvali o to, kdo z nich půjde prodat zachovalé tělo bezdomovce, který přes noc umrzl. Pan Payne došel až k Šustícím křídlům; ceduli zrovna někdo přepsal na ‚Bledá křídla‘. Kde byla dřív diskrétní zeď, byla výloha, ze které se mračily Virginal a slečna Molly; i další zaměstnankyně Křídel byly vystaveny. Zákazník si mohl vybrat. Hodina s jednou z nich pouze za půl libry! Naprostá diskrétnost a okamžitá možnost dalšího ‚použití‘! Zdálo se mu to, nebo viděl vcházet satyra? Převratný vynález pro oživování oblíbených domácích mazlíčků, ‚Chlodvíkův životabudič‘, byl vystavován na náměstí: univerzální a levný, pouze od doktora Frankenstonea. Barkleyho vetešnictví si vedlo lépe než kdy jindy; kriminalita byla strašná. Vlastně už delší dobu se pan Payne procházel bez peněženky. Twistův sirotčinec praskal ve zdech, stejně jako psychiatrická léčebna a oddělení pro syfilitiky. Jednoho z pacientů poznal - byl to jeho otec. John Francis se s křikem probudil. V takovém světě nechtěl žít. Na nočním stolku u postele se šklebila lahvička Laudana. Radcliffova ocelárna nebyla daleko od Města. Cesta, během níž bylo krom občasných komentářů panů Edwardse a Taylora ticho, trvala slabé dvě hodinky jízdy. Slunko zapadalo za kopce a zaplavovalo měsíční krajinu Předměstí rudým svitem. Městečko, poblíž kterého ocelárna stála, bylo zchátralé a liduprázdné. Pan Gray cítil, že než se dostali k budově továrny, projeli skrz silné magické zábrany. Kočár byl také několikrát kontrolován dalšími lidmi Úřadu. “Jsme tady,“ řekl Stearns, když kočár zastavil. Vystoupil jako první, po něm profesor a za ním oba úředníci. Mohutný Taylor zívl, aniž si ústa zaclonil rukou, a požitkářsky se protáhl. „Jsem zvědav, jestli víte, pane Grayi, proč jsme vás vyvezli na venkov?“ zeptal se Edwards. „Zajisté se chcete s něčím pochlubit,“ odtušil William. „Velice vtipné, profesore. Faktem ale je, že máte napůl pravdu.“ Stearns si mezi řečí zapálil dlouhou, rádoby-elegantní cigaretu. „Vměšoval jste se do záležitostí Impéria, profesore, což mohlo mít nedohledné následky. Jen považte, jak by reagovala veřejnost na to, co jste zjistil? Jak by reagovaly široké masy obyvatelstva, kdyby se informací, které máte, nedej bože zmocnil tisk? Královna je ale nejen věčná; je i velkorysá. Protože jste mimořádně nadaný muž s mnoha zásluhami, můžete se zachránit… od nepříjemností. S jiným bychom se tak nemazlili.“ Mluvil Edwads, pan Gray mlčel a pozorně poslouchal. „Za chvíli nám pan Stearns předvede jeden ze zázraků magiky. Nutno podotknout, že jeden ze zázraků, který je pro Impérium velice, velice výdělečný.“ „Úsporný,“ opravil vykonavatele Ezra Samuel Stearns. „Zmínil jste se o nějakých nepříjemnostech, pane Edwardsi.“ „Ale jistě, profesore,“ úředník se usmál. „Budete muset mlčet, alespoň rok, dva, než si veřejnost pod vlivem propagandy zvykne na nové skutečnosti. To je všechno. Obchodní ani Průmyslová komora nemá zájem na tom, aby se o podrobnostech naší práce dověděli Liberálové. Chápete?“ „Chápu. A co když nebudu mlčet?“ „Když nebudete potichu, pane Grayi, máme rozkaz vás umlčet. Chápejte, že informace, které máte a budete mít, mohou způsobit veliké lidové bouře, ne-li přímo převrat.“ Profesor nasucho polkl. Uměl si danou situaci představit. „Teď vás pozvu do továrny. Uvidíte zázrak. Pravý zázrak!“ Čtyři muži zmizeli v útrobách ocelárny. Ocelárna byla obrovská; monstrózní vysoké pece se tyčily několik metrů nad podlahu, horko z nich zaplavovalo celý prostor. Uvnitř budovy byl muž jménem Montgomery, vystudovaný Průmyslový mág (William měl pocit, že si ho pamatuje ze studií na Universitě), který udržoval továrnu v chodu. Dělníci zde zatím nebyli žádní – a přesně to chtěl Edwards profesorovi ukázat. Stearns vzal přítomné pány s sebou do boční budovy, která silně páchla formalínem. Tlustý muž ani nebyl překvapen, když viděl řadu bledých, nemrtvých mužských těl, která čekají na svou aktivaci. Ezra Stearns začal se svým proslovem. „Zde, pánové, je budoucnost Impéria. Naši mrtví. Místo toho, aby hnili v zemi nebo byli spalováni v krematoriích, budou díky magice znovu pracovat, a to téměř zdarma. Náklady na údržbu těl jsou opravdu minimální; stačí vodný roztok formaldehydu a tělo vydrží bez další péče dva roky. Uvědomte si, jak je taková síla levná.“ Stearns odhodil nedopalek cigarety na zem a zašlápl ho botou. Pak asi na tři vteřiny zavřel oči a krátce se soustředil. Vyslal Příkaz, velice silný magický proud, který sloužil jako aktivační formule. Netrvalo dlouho a nehybná těla se začala trhaně pohybovat. Nemrtvých byla asi stovka. „Sledujte,“ řekl Edwards. Úředníci i profesor museli tělům ustoupit z cesty, když se belhala za svou prací. Každý nemrtvý měl své místo, které zaujal. „Toto je fáze, kterou jsem nazval Nástup,“ řekl Stearns. „Objekty se přemístí do předem určených pozic, což trvá asi deset minut. Pak budeme moci začít s naším malým zázrakem. Máte nějaké otázky, pane profesore?“ „Zajímalo by mne, pane Stearnsi, jak se díváte na etickou stránku věci.“ „Dívám se na výpis mého bankovního účtu, profesore. Bez urážky.“ Tlustý profesor chápavě kývl. „Mohl bych mít jednu osobní otázku, pane Stearnsi? Máme...“ William se podíval na své kapesní hodinky, „… máme přesně sedm a půl minuty. Vysvětlil byste mi, prosím, proč ta vílí dívka? Chápu, proč ti bezdomovci, chápu, proč dělníci a opilci. Ta dívka mi ovšem do tohoto kolotoče událostí nezapadá.“ Pan Gray hovořil pomalu a soustředěně. Nekromant nasadil kamennou tvář. Vykonavatelé Úřadu zvědavě poslouchali. „Chtěl jsem si zcela sobecky užít přesně podle mých představ, profesore.“ „Obávám se, že nerozumím.“ „Je to jednoduché. Vysvětlím vám princip ovládání nemrtvých. Víte, vlastně je to potřebné k tomu, abyste pochopil to, co se za zhruba šest minut stane.“ „Prosím, rád se nechám poučit.“ Stearns se samolibě usmál a protáhl tak svůj aristokratický obličej do zvláštního šklebu. „Evokovat takového nemrtvého není vlastně nic složitého. Je-li tělo mrtvé, dá se díky magice celkem primitivní metodou svázání duše s touto materiální sférou ovládnout. Duše je k tělu připoutána násilím, což se asi nebude líbit některým náboženským fanatikům; na druhou stranu je to jen zhruba na dva roky a co je to proti věčnosti, že?“ Profesor pokrčil rameny. Vykonavatel Edwards odešel z místnosti. „Svázat duši dosud živého těla je ovšem již náročnější a také zábavnější metoda. Je to výzva! Vrátím se ale k ovládnutí nemrtvých. Jak jistě víte, profesore, nemrtvý nemá vlastní vůli. To se dá koneckonců pozorovat i u nemrtvých, kteří vznikli některými přírodními anomáliemi…“ „K věci, pane kolego, prosím.“ „Promiňte. Tedy, protože takový objekt nemá vlastní vůli, je třeba mu ji vytvořit. To je rovněž celkem primitivní metoda. Stačí jednoduchá myšlenka; schopný student nekromancie musí být také schopný telepat. Díky svému nadání telepatie je pak schopen nemrtvému myšlenku vnutit. Musíte se celkem soustředit, neboť tato myšlenka, a může být i komplikovaná, dle duševní kapacity mrtvého, jej bude po zbytek neživota ovládat.“ „V tom případě již chápu, proč ta víla.“ To, co se dozvídal, se tlustému profesorovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Tohle že je pokrok?! „Přesně tak, pane Grayi, pochopil jste. Vnukl jsem jí svou představu dokonalé soulože.“ Vykonavatel Taylor se oplzle zasmál. „Ani si neumíte představit,“ pokračoval Stearns, „jak náročné je ovládnout vílu.“ „Musím říci, pane Stearnsi, že nejste moc sympatický bastard.“ „Děkuji, pane Grayi, ale já si o vás myslím to samé. Osobní spory ale nechme stranou. Kde jsem to skončil?“ „Vnuknutí myšlenek,“ řekl Taylor. „Jistě. Objekty, které za necelé dvě minuty uvidíte v plném pracovním výkonu, byly jeden po druhém přetvořeny pro určitou činnost. Každému z nich jsem osobně vnutil novou vůli, jistý úkon. Je to tak jednoduché! Problémy nastávají až při tvorbě předáků.“ „Zajisté.“ „Naštěstí při tomto mohu využít myšlenek ze života objektu…“ „Chcete říct, že…?“ „Jistě, předáci, kteří zde dnes pracují, zažili i minulého majitele, pana Radcliffa.“ William polkl a mírně zrudnul. „Začínáme!“ křikl odkudsi Edwars. Pan Taylor kývl na Montgomeryho; ten zařídil, aby všechny stroje a konstrukce pracovaly, jak mají. Oheň se bez jakéhokoli paliva rozhořel, Montgomery jej udržoval - silně se přitom potil. „Nemrtví mají přesně určeno, co mají dělat. Sledujte.“ Podívaná byla opravdu fascinující. Stearns se soustředil a nemrtvý mechanismus se spustil, přesný a precizní jako nejlepší hodinky. PRŮMYSLOVÁ UNIVERSITA SLAVNOSTNĚ OTEVŘELA KATEDRU EKONOMIKY! The Old City Times (Den pátý) Vážený pane J.F.Payne, pedagogická rada se shodla na faktu, že jste se pro další studium na naší škole stal nevhodným. Jste bez možnosti odvolání a s okamžitou platností vyloučen; důvodem k tomuto nepříznivému kroku je skutečnost, že jste ve svém pokoji přechovával pro slušného muže nepřípustné množství zakázaných omamných látek, a ohrozil tak slušnou pověst školy. Na přímluvu jednoho ze členů pedagogické rady nebudete za svou nezodpovědnost dále trestán. S přáním pěkného dne Solomon Fitzgerald Moore, ředitel Pan Payne nemohl věřit vlastním očím. Když dopis dočetl, zaťal pěsti a měl co dělat, aby nezačal vzteky rozbíjet věci okolo sebe. Nechápal, jak mohl být vyloučen kvůli takové banalitě. Vždyť ostatní studenti jsou na tom, co se týče zmíněných látek, i mnohem hůře. Taková nehorázná nespravedlnost! John roztrhal papír a jeho zbytky si vložil do kapsy. Okamžitě si začal balit a za deset minut, aniž by se s kýmkoli rozloučil, opustil budovu. Branou University, kde strávil posledních pět let, procházel již jako ex-student. Město jej přivítalo svou chladnou náručí. Zamířil do čtvrti Elysium Garden, do dobře známého domu v Patent Street 7. Potřeboval si s někým promluvit, a protože mezi vrstevníky neměl téměř žádné přátele, zvolil místo lahve vína společnost tlustého profesora. Zazvonil. Jen co uslyšel, že se dveře otevírají, začal mluvit. „Dobré poledne, pane profesore. Víte, co se stalo? Byl jsem vyloučen ze školy!“ Tlustý profesor se mračil a vážně přikývl. „Vím, pane Payne. Vím. Půjdete dál a dáte si se mnou skleničku?“ „Jistě.“ Pan Gray se těžce posadil do křesla a nalil dvě skleničky, tentokrát bez ledu. Obrátil do sebe whisky celou naráz, stejně tak i pan Payne. „Není vám nic, pane profesore? Vypadáte nějak nemocně, snad i hůře než já.“ Tlustý muž mávl rukou. „Povězte mi, pane Payne, co teď budete dělat?“ „Narukuji, pane profesore.“ „Říkej mi Williame, chlapče. Nejsme již ve vztahu učitel - žák.“ Chvíli bylo ticho. „Vlastenecké důvody?“ „Ne. Co jiného mohu dělat?“ „Pravda.“ Profesor kontramagiky dolil další dvě sklenky. „Povíte mi něco, Williame?“ „To záleží na tom, na co se zeptáte.“ „Určitě si pamatujete na ty tři nemrtvé, které jsme zkoumali v Márnici.“ „Pardon?“ „Přece ti tři muži z Whytechapelu, Williame.“ „Asi vám nerozumím, Johne.“ „Žertujete, pane profesore?“ „Promiňte, pane Payne, ale já opravdu nevím, o čem to mluvíte!“ „Přece si to musíte pamatovat! A ta nemrtvá víla! A pan Stearns! Williame!“ Pan Gray se zvedl. Pokynul panu Payneovi, aby ho následoval do předsíně. „Musím vás požádat, abyste odešel, Johne. Neměl byste užívat ten opiový extrát. Zcela prokazatelně pak nerozeznáváte sen od reality.“ Payne přikývl a beze slova odešel. Profesor Gray věděl, že se mladík pro jistou společnost stal příliš ‚nepohodlným‘. Věděl, že právě zaplatil svou soukromou Daň pokroku. Tlustému muži bylo ze sebe samého zle.

Názory a komentáře ( 0 /33 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aquarius	1
Avala	1
Biotroll	1
DonSimon	1
Drizzt	1
Extremer	1
HadejKdo	1
Heldret	1
Holyan	1
Hrun	1
Christopher	1
Jase	1
Kanyapi	1
Kolaps	1
Lutus	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Morgh	1
Nefer	1
Nesetar	2
Nonsence	1
Nykl	1
Perilan	1
Rinoli	1
Sanelin	1
Teranell	1
Zabovresk	1
Zaphod	1