V jednom kole Perilan 27. března 2018
Kočkopsí dům, radosti a strasti kolem kolébky a denní chleb autorův, aneb proč v úvodu spisovatelské dráhy musí rodička trávit v porodnici třicet dní. Že neznáte Kanyapi? Čtěte dál! Tak tě tu konečně vítám, Kany. Představovat tě bude asi zbytečné, ale přece – zkus nám o sobě něco říct, ať mají čtenáři přesnější ponětí, s kým mají tu čest. Ahoj, Peri, děkuji za uvítání. No, já bych řekla, že možná polovina čtenářů mě ještě zná, ale druhá už sotva a matně. A i ta první, co mě zná, mě vlastně nezná, ale kdo ví, třeba se o mně díky tomuto rozhovoru něco podivného a podivuhodného dozví. Něco málo o sobě… žiji na vesnici v domečku s manželem, dvěma dětmi, třemi ruskými chrty a třemi kočkami. Než všechny nakrmím, skoro nic nestíhám, ale to, co stíhám, si užívám, protože mám ráda život a ruch. A protože mám ráda lidi a zvířata a pohyb kolem sebe, je u nás skoro pořád někdo na návštěvě, psí i lidská rodina se neustále zvětšuje a do toho pořád ještě rekonstruujeme domeček, aby se v něm dalo pořádně bydlet. Zainteresovaní ví, že úplně posledním přírůstkem do tvé rodiny je Kačenka. Jaké to je zažívat při takovém zápřahu znovu mateřství? Má vůbec člověk čas si to při všech ostatních starostech vychutnat? Přiznám se, že jsem se toho trochu bála. Těhotenství po devíti letech, ježdění po doktorech, do toho v polovině těhotenství třetí pes a to štěně, co všude čurá a všechno kouše, ale zvládlo se to. Teď už mi to ani nepřijde. Na jednu stranu musí člověk slevit z některých „běžných“ radostí, jako jsou umytá okna a stále dokonale uklizený dům, na druhou stranu člověk nesmí dělat z dítěte nějakou panenku na hraní, kterou je třeba položit doprostřed pokoje na aseptickou deku a celý den na ni dělat opičky. Kačenku si hodím do šátku a zvládnem všechno od venčení, česání jablek, nošení dřeva, vaření až po ten občasný nárazový úklid. Kačenka je spokojené, rychle a zdravě se vyvíjející dítě, obalené psími chlupy a tím, co zrovna jí, a já jsem spokojená matka, co si to teď podruhé užívá asi stokrát víc. A hodláte váš zvířecí, potažmo lidský repertoár v budoucnu ještě rozšiřovat, nebo už jste si s manželem (na DA Amduir, pozn. red.) řekli, že toho bylo dost? My si v tom s Amduirem neklademe meze. To znamená prakticky to, že asi za týden se k nám přistěhuje čtvrtý barzoj, sestra naší první fenky, která se náhle ocitla bez domova, a s dětmi to vidíme taky tak - přijdou, fajn, nepřijdou, taky fajn. Ale já bych řekla, že přijdou. Jiná další zvířata zatím v nejbližší době nebudou, i když já bych si dala říct na něco huňatého bekacího, třeba ovečku nebo kozu, a další kočka se u nás ztratí… ale to by k tomu musel být nějaký otrok, já momentálně odmítám vedle patlání se v syrovém mase ještě nosit seno a kydat hnůj! :D Uvidíš, třeba se ti někdo na DA dobrovolně přihlásí. Jak ses k DA a k různým variantám RPG vůbec dostala? Jako spousta lidí jsem z Torche přešla sem a už tady zůstala. Docela by mě zajímalo, jaké mám mezi přihlášenými členy „pořadové“ číslo - registrovala jsem se totiž na ještě zkušební verzi a kluci byli docela překvapení, kdo se to tam najednou ocitl. :D K dračáku jsem se dostala na gymplu, hráli jsme s bráchou a jeho spolužáky a vždycky to byl takový ten pohodový vyprávěcí dračák, kde se kostkou moc neházelo a hobit se jmenoval Tobiáš Kytička. Hrála jsem pak průběžně vždy, když se naskytla skupinka, a dokonce jsem si díky dračáku našla stávajícího manžela :D Jinak si hru na živo pořád ráda zahraju, toho bych se nevzdala. Není nad to zažívat ty příběhy na vlastní kůži, jen musí být opravdu dobrý PJ a ti se špatně hledají. Zkusila jsem si taky podvakráte DrD turnaj Tangrob, což je opravdu zážitek, ale my jsme prostě konverzační typy, my s každým NPC tak dlouho rozmlouváme, že jsme ani jeden nedohráli. Když jsme u těch dobrých PJů, ty sama se mezi takové na DA řadíš. PJovala jsi už předtím ve hře na živo, nebo ses pro tuhle dráhu rozhodla až tady? Je fakt, že jsem v dračáku naživo hrála většinou na straně postav, ale jedna výjimka se najde. Ve světě, ve kterém jsme se pohybovali s naší skupinkou, jsme měli oblasti tak trochu rozdělené. Já jsem měla „na starosti“ hvozd, tedy Čarohvozd, takže když nás příběh zavedl mezi elfy, střihla jsem si PJe já. Musím říct, že PJování na živo mi připadá o dost těžší než na DA. Člověk musí být herec, musí udržovat atmosféru, podávat dostatek soukromých informací, aniž by trávil veškerý čas „s někým za dveřma“. Musí postavit příběh tak, aby měl spád a pointu, a to všechno udržet jako míčky ve vzduchu za plné akce. Povedlo se mi pár takových roztomilých kiksů. Například jsem družince ukázala skupinu ubožáků pronásledovaných gobliny, oni se jim rozeběhli na pomoc, ale když doběhli a propočítali jsme, na jakou vzdálenost vlastně běželi, došlo nám, že by tam spíš zkolabovali vyčerpáním. Navíc se zjistilo, že pronásledovaní chudáci mají gobliny na háku a utíkají jim proto, aby s nimi nemuseli bojovat. Goblini si párkrát bojovně zahulákali, odešli do svých wigwamů a hraničáři mohli dát mojí skupince první pomoc po tom vyčerpávajícím úprku. :D Jinak se ale ten dračák povedl. Dokonce z něj máme nahrávky a části jsou zbeletrizované. Já jsem byla vždzcky příznivcem takového toho “psychologického” drd. Co si mají čtenáři představit pod tím psychologickým dračákem? Myslím tím dračák, kde jde především o to dostat hráčům příběh a postavy do hlavy, nebo ještě jinak řečeno, dostat se jim do hlavy. Prožít to, co tvoje postava, skutečně prožít, se strachem, city a nenávistí a třeba i pláčem. Pamatuju si, že jednou jsem po sehrávce po cestě domů začala brečet a nemohla jsem přestat, pamatuju si kamarádku, jak se hroutila, když jí PJ dvakrát po sobě změnil úhel pohledu na svět pomocí očarování, jak mě PJ dovedl k tomu, abych se postavila na stranu postavy, která byla v tu právě odsouzena umřít, což znamenalo i mou smrt… to byly ty nejlepší hry, kdy se šlo až na kost. Všechno to máme nahrané na kazetách. (Jo, to s tou smrtí… pak jsme se probudili, to byl druhý šok té noci. Takže jsme neumřeli. Jenom „jako“. A ráno nám nabídli zakázku, která jako by z oka vypadla té „první“.) Myslíš, že je možné se na tuhle úroveň, na kost, jak tomu říkáš ty, dostat i v hraní na internetu? Myslim si, že ne. A určitě se zeptáš proč… tak podle mne proto, že před monitorem má člověk vždy odstup. Může se usmívat, mračit, jíst jitrnici nebo se svlíknout donaha. Když nechce, tak si PJe a příběh do hlavy nepustí. Na DA působíš jako knihovnice a zveřejnila jsi tu několik povídek a hezkou řádku básní. Co z toho Tě víc baví, naplňuje? Kdy a jak ses k psaní jako takovému dostala? Tak popořádku. Odkdy píšu, to se dá těžko říct. Psala jsem už na základce, román o sedmi italských bratrech, co někam ženou koně, nevím proč, propiskou do tlustého sešitu. Počítače nebyly. Dva z těch bratří byli dvojčata, ale jeden se narodil o měsíc později. Ha! Představte si tu matku, měsíc na porodním sále! Sešit se ztratil a já psala básně, abych se „vypsala“ z emocí ještě na gymplu, později na vysoké. Někdy po jejím dokončení jsem sedla a doslova vysypala Padalo listí a tím se začala má éra prozaika. V hlavě se mi usadila jedna konkrétní parta lidí a dodneška jsem o nich nepřestala psát. Básně dál píšu, jen když mám co říct, zatímco próza, to je něco jako koníček, splétání obrazců a hledání příběhu. Nemám totiž pocit, že by si člověk příběh vymýšlel, jako spíš… objevoval? Mohla bys nám něco říct o těch stávajících postavách, jejichž prostřednictvím jako autorka objevuješ? Jedna z nich, Dayn, prostupuje všemi tvými povídkami na DA. Jaké jsou další a co s nimi máš v budoucnu v plánu? Dayn je čarodějka. Prapůvodně má svou inspiraci v Sapkowském, ale hlavně odráží, stejně jako všechno moje postavy (a myslím, že všechny postavy kohokoliv), něco ze mě. Tu touhu po svobodě, nezávislosti a uznání, ale zároveň potřebu ochrany, klidu a péče. Tuhle směsici pocitů, kterou zažívá asi každá holka v určitém životním období. Jenže Dayn, o které píšu teď, je trdlo a potrhlá holka, zatímco Dayn z Místa na slunci, mé další povídky, je žena, která udělala hrozné věci a uzavřela se před světem. Tahle Dayn řeší svoje problémy tak, jak jsem je dřív nikdy řešit nedokázala – po svém. Těžko se mi začíná mluvit o některé z nich, je těžké vybrat. Snažím se tvořit postavy s historií, s vnitřním světem, a už jich je celá řádka. Jejich příběhy dávno přesáhly měřítko povídky a momentálně se snažím prokousat rozrůstajícím se textem knihy o nich. Samozřejmě bude popisovat jen malou část jejich života, úsek, kdy ještě nebyli až tak „mocní“ a své pozice si teprve dobývali. Mohla bys nám ke knize říct pár slov, o čem zhruba bude? Vím, že je tohle pro autora hodně nevděčná otázka, ale aspoň se dozvíme, na co se máme těšit. To máš, Peri, úplnou pravdu. To se dost těžko říká. Hlavními postavami jsou tu samozřejmě Dayn, která se pomalu blíží do závěrečných ročníků univerzity a hledá v magii trochu něco jiného než jen to, co jí nabídnou učitelé, ale najde učení, která ji ohrozí víc, než tuší. Duan, další postava, momentálně na místě Tajemníka velitele Královské stráže, jakési „tajné policie“, je vyslán pátrat po osobě, která představuje hrozbu pro krále. Když ale posbírá nitky a zjistí, o co jde, dojde mu, že radši vůbec pátrat neměl. A v pozadí stojí někdo, kdo za všechno může a lecčemu rozumí. Jenže otázkou zůstává, co s tím provede a zda to vůbec někomu přinese užitek. Vraťme se ještě na závěr k psaní jako celku, na kterém jsou přímo postavené základy DA. Je něco, co bys na něm označila za vůbec nejtěžší? A kdybys mohla dát nováčkům, kteří si s písmenky zatím moc netykají, nějakou radu, co by to bylo? Co je nejtěžší? To je hrozně záludná otázka. Pro mě je nejtěžší chytit nápad za pačesy. Sednout a rozepsat se. Spojit povymýšlené nitky do něčeho, co má hlavu a patu. Jako radu na toto můžu říct to, co kdesi řekl pan Svěrák o psaní scénářů. „Pokud chcete něco napsat, musíte psát.“ Když člověk pořád odbíhá, nic nestvoří. Chce to třeba půl hodiny, kdy se moříte s první větou nebo s prvním odstavcem. Ale je třeba tuhle úlitbu tvoření dát, protože bez trpělivosti se nepohnete z místa. Když má člověk nápad, vychrlí povídku, báseň nebo pár prvních příspěvků do questu jako nic. Ale když chcete stvořit něco většího, ucelenějšího… pak nezbývá než věnovat tomu čas. Aby se mozek zahřál. Já si třeba rozsvěcím svíčku. Uvařím čaj. Domluvím se s rodinou, že mě nevyruší, a pak začnu psát… a probudí se Kačenka na kojení! A radu nováčkům? Je stejná jako pro kohokoliv. Nikdo na světě nezačal psát automaticky dokonale. Chce to se vypsat. Jednak to, psát a psát a autorsky tím zrát, a jednak - je fajn mít dobrého kamaráda, se kterým můžete to, co tvoříte, probírat. Který má rád váš svět a vyzná se v něm, který vám nemaže med okolo pusy a někdy vás naštve, ale posouvá vás dopředu. To je moc cenné. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]