Polární zář Tolpen 31. října 2014
Canlyn, cca 73°s.š.; 127°v.d. (Arbort, Ledové planiny), 05:23 Bouře pomalu odeznívala. Lacert slyšel, jak sníh zvolna dosedá na zmrzlou pláň. Celá ledová plošina se ponořila do klidu, vichřice utichla. Lacert si vytřepal sníh z kapuce, navlékl si zpátky druhé rukavice a nasadil si batoh na záda. V tichosti vylezl z ledové jeskyně, neměl potřebu jakkoliv probudit hekriwatu, u kterého se na chvíli ubytoval. To byla jedna vlastnost, na kterou mohl být každý irbisen jak se patří pyšný - tichost a snášenlivost. Oni sami tomu říkali gasaweko, schopnost přijmout a být přijat, pole vzájemné tolerance. Kdyby si hekriwatu přišlo do jeskyně za Lacertem, aby se vyhnulo blizardu, irbisen by jej v tichosti přijal. Teď ještě nebyl čas na úvahy o výhodách gasaweko, zbývalo mu patnáct kilometrů, než dojde domů. Samozřejmě nemusel chodit na lov hawrikirů tak daleko do vnitrozemí, mohl si jít nachytat ryby. Konec konců měl svůj dům na pobřeží. Jenže tady šlo o rituál! Chytat ryby bylo až příliš snadné. Hawrikirové byli malí a rychlí, ulovit alespoň jednoho bylo docela těžké. Lacert jich chytil šest. Šest! Bude mít třeba i růžkový náhrdelník... Samozřejmě, šlo tu o víc, než o náhrdelník. Togoraste byl namlouvací rituál. O Lakrite se zajímali všichni chlapci z klanu Viridi. Nebylo divu, tahle mladá Agili byla šikovná a i chytrá, celkem pohledná a dobrá ve zpracovávání kůží. Prokázat se jako schopný muž a lovec byla nutná podmínka, aby si ji mohl vzít. Noc byla ledová, sněžilo, ale alespoň už nefoukalo. Po dvou kilometrech přestalo i sněžit a kdyby se Lacert nedíval pořád pod nohy, mohl by spatřit krásné a čisté hvězdnaté nebe. V dálce se ozvalo zavytí kruduvama a irbisen instinktivně sáhl po noži. Chvíli stál nehybně na místě, ale slyšel jen vlastní dech. Potom se kruduvama ozval znovu a Lacertovi došlo, jak moc se v tiché noci všechny zvuky nesou. Šelma byla na druhém konci pláně. Po další hodině chůze konečně dorazil k pobřeží. Shodil batoh s ulovenou zvěří a na chvíli si sedl na okraj ledovce. Pozoroval vlny, které napůl mrzly a tříštily se o ledové skály. Na Lacerta padla ospalost, ale rozhodně by nemohl riskovat, že by se pokusil probrat trochou ledové vody. To by taky mohl jít a zmrznout. Zaklonil hlavu a pozoroval nebe - chvíli odpočinku si určitě dopřát může. Takhle daleko od všech světel byla obloha nádherná, bouře odvála všechny mraky. Srpky tří měsíců byly nízko nad obzorem, jen Ianter vypadal, že se koupe v ledovém moři. Lacert dostal chuť zpívat, ale nemohl si na nic vzpomenout. Z hrdla se mu ale i tak vydrala monotónní melodie doprovázená nesmyslnými shluky slabik. Nebe se rozzářilo. Irbisen překvapením zmlkl a zvrátil hlavu dozadu. Duhové záclony světla se mu vlnily nad hlavou. Nebyla to samozřejmě první polární záře, kterou viděl, ale tahle byla vskutku velkolepá. Ačkoliv měla být ještě pár týdnů noc, bylo světlo jako ve dne. Místo dvou sluncí se nebem vlnila mnohobarevná duha světel. Barva nebe přešla z půlnoční černomodré do zlatavě načervenalé, pak do světle fialové, modré, zelené a opět zlaté. A znovu do ruda... Vířila se a kroutila v celém barevném spektru. Ledová pustina se zbarvila jako podzimní listí. Lacert si vzpomněl na oči z duhy, kterými na svět hledí Karawato o koti Sarasaku, Mnohobarevná bytost tvořená Černobílými dvojčaty. Ten nebo ta, kdo zanechal Ledové planiny opuštěné. Zhypnotizovaně hleděl na polozmrzlé vlny, které lámaly barevné světlo. Nebo že by vlny zhypnotizovaně pozorovaly Lacerta? Tiše a plný fascinace zanadával: „Shazeka, takhle nic neudělám...“ Neměl ponětí, že současně s tím-      Canlyn, cca 16°j.š.; 130°v.d. (Arbort, základna L249/55), 06:48 „Shazeka, takhle nic neudělám!“ zanadávala Ratta, praštila klávesnicí o stůl a šroubovákem vztekle zabušila do bedny počítače. Se zhnuseným pohledem do ní ještě kopla a pak se svalila zpátky na židli, hodila nohy na stůl a otráveně si přeměřila zrnitý obraz monitorů: „Zkurvený sluneční erupce.“

Názory a komentáře ( 0 /7 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	1
Harrieta	1
Kanyapi	1
Lutus	2