Ultra Violence II Jon 18. prosince 2006
Co je lepší, než se zfetovat a sednout za volant? Co je lepší, než zfetovanej dojet do baru, kde si koupím skleničku a na klín posadím děvku? Co je lepší, než děvku posazenou na klíně nějak brutálně osouložit? Nic… A tak se taky stalo. Blbý bylo, že v půlce soulože někdo zaklepal na dveře. To dokáže nasrat. „Kdo je?!“ zavolala děvka. Už jsem z ní slezl. Tušil jsem problémy. „To jsem já, vaše maminka! Otevřete, kůzlátka!“ Nevím, čím to bylo, ale ten chlapskej hlas mi zněl stejně jako hlas mý matky. Fakt. Tak jsem otevřel. Koukal na mě hnusnej, zlej člověk. „Ahoj,“ řekl jsem, pořád pod vlivem. Sranda musí být. „Čau, kreténe…,“ odpověděl vychovaně ten hnusnej a zlej a vrazil mi takovou pěstí, že jsem letěl k zemi a hlavou se praštil o podlahu. Usmál jsem se, na stropě lítaly hvězdičky a na podlaze se napouštěl červenej rybníček. Stavidlo, kterým se stal můj xicht v čele s hubou a nosem, bylo otevřený. A otevřelo se ještě víc, když do mě Pan Hnusnej kopnul. Hajzl. Děvka ječela a bylo slyšet, že po schodech přibíhaj další lidi, kteří mě nemají rádi. Do toho všeho štěkal pes a hrálo rádio. Karel Gott byl vždycky pařba. No, prostě večerní idylka. Škoda, že ji rušily občasný kopance. „Má dost,“ řekl někdo. „Jo, má. Vezmem ho k nám.“ „Zvedni se, svině!“ Žádnou svini jsem neviděl, ale stejně jsem se zvednul. Páni Hnusní se ani neobtěžovali mě oblíknout, ale zato mě vedli jako císaře pána. Bylo mi fajn, koukala na mě celá hospoda… Byli na mě hodní i dál. Posadili mě na židli a dali mi napít chlastu skrze trychtýř. Spousty chlastu. Slyšel jsem nějaký hlasy ze zadní místnosti, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Už tak mi v hlavě dost šumělo. Na židličku přede mnou se posadil chlápek v saku. Odhadl jsem ho jasně, tohle byl pan Boss. Co mi tak asi mohl chtít? Pak mě svázali a začal rozhovor. Hostitel se mě ani nezeptal, jestli chci skleničku. Asi soudil, že už mám dost. „Zdravim, čůráku. Zabil jsi mi chlapa a tři jsi dost surově zbil. Kdo tě poslal?“ „Nikdo.“ „Nelži!“ vykřikl a dal mi facku. „Kdo to byl? Kovář? Il-Chen? Dimitrev? Tak kdo?!“ „Kolik je hodin, prosím?“ „Kreténe!Víš, co ti udělám, když nebudeš mluvit?!“ Mlčel jsem. Blbá otázka, žádná odpověď. Připadal jsem si jako kdysi ve škole při zkoušení. Tohle ale byla větší zábava. „Nevíš? Předvedu ti malou ochutnávku!“ Chlap v saku mi dal pěstí. Málem si zlomil svou něžnou ručku, ale to byl jeho problém. Začal si svou pravačku otírat do kapesníku a řekl, ať mu přinesou led. Tenhle borec zřejmě žádnej bojovej sport nikdy nedělal. „Pošlete sem kluky… Ať si s ním pohrajou! A ať ho nevodpravěj…“ řekl a odešel. Asi na mě už neměl náladu. Zábava přestala, když kluci fakt přišli. Vidět starý známý mi vždycky udělá radost, ale tahle situace byla výjimkou. „Nazdar, sportovci…“ vyklopil jsem ze sebe a pozoroval, jak se bouchači od našeho posledního setkání změnili. V rukou už neměli svoje sportovní náčiní, ale obušky. Modřiny a obvazy, zakrvácený dresy, monokly pod očima. Nejlegračněji se tvářil můj golfovej šampión, pan Laciná děvka. Bez zubů vypadal jako důchodce. Obraz, kdy měl pálku mezi zubama, nemůžu zapomenout, patří mezi ty veselejší vzpomínky v mým životě. „Jak bylo u doktora?“ zkusil jsem zavést nějaké téma pro společnej hovor. Ukázalo se, že sportovci nejsou moc komunikativní, a to ani mezi sebou. Pan Laciná děvka u mě byl první a praštil mě obuškem tak silně, až se moje židle převrátila a já se zase praštil hlavou o podlahu. Nechápu, proč mě všichni bijou. Ale co, byl jsem tak nalitej, že mi to bylo skoro jedno. Když mě bili, neřekli ani slovo. Zato jsem měl možnost vyslechnout novej styl muziky, ‚Svisst-Držtc‘. Řeknu vám, když ji posloucháte moc dlouho, začíná být přímo vražedná. Mohli mě bít takovou hodinku, spíš slabou, a pak zničili židli. Funěli a oddychovali jako praví sportovci. Byl jsem na ně hrdý… Zase přišel chlap v saku a zase měl různý otázky. Dal jsem mu přezdívku pan Hlavní. Zase jsem neřekl, co chtěl slyšet. Ani ne proto, že bych to nechtěl říct, ale proto, že jsem nemohl mluvit. Když Laciná děvka sehnal novou židli, začalo se znovu. Ta muzika mi vážně lezla na nervy. Ke konci druhé hodiny si Laciná Děvka chtěl hrát na zubaře. Přinesl si kladívko a ty výrostky, kterýma se vytahujou hřebíky a podobný svinstva, mi zahákl mezi dásně a zuby. Pak začal páčit. Začal špičákem. Jednou zabral, dvakrát, třikrát, a já cítil, že mám v hubě spoustu krve. Pak zub vypadl a skoro jsem se jím udusil. „Ještě patnáct,“ řekl Laciná děvka jedinou svou větu za dnešní příjemný večer. A taky poslední. Místo bolavýho zubu mě trápila jiná věc. Bolení hlavy, mučivá bolest… Další dávku… Svaly vyvinuly maximální výkon. A možná třísetprocentní… Říkám, že absťák je strašná věc. Díky velký bolesti jsem dost rychle vystřízlivěl a byl jsem schopnej se normálně pohybovat. Teda v mezích. Modřiny na mým těle vytvářely skoro krunýř. Musel jsem vypadat dost modře. Provazy jsem přetrhl jako nic. Sportovci čuměli dost překvapeně. Už dřív jsem si všiml, že nejsou z nejbystřejších. Nejvíc mě štval pan Laciná děvka, takže jsem si ho vzal do péče jako prvního. Vytrhl jsem mu kladívko a zarazil mu ho špičatou stranou hluboko, hluboko do lebky. Když jsem ho vytrhnul, hlava se mu rozpadla. Ten pohled byl dost nechutnej, ale co… Už jsem viděl horší věci. Zbylí sportovci se snažili odbelhat pryč, ale díky Žabžově baseballce, kterou poznali už dřív, jim to moc nešlo. Prvnímu jsem zlomil vaz. Když jsem s ním skončil, jeho krk měl tvar vývrtky. Druhej a poslední zakopl. Jeho smůla. Udělal jsem si z něj trampolínu. Místnost, kde mě drželi, sloužila jako sklad všeho možnýho. Udělalo mi to radost, mohl jsem si vybrat, čím ty lidi nahoře zabiju. Vzal jsem si tři věci. Brokovnici, italskou pumpovačku, na čištění chodeb. Automatickou pistoli jen tak pro radost. Nůžky na pana Hlavního.

Názory a komentáře ( 0 /65 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
DonSimon	3
Eugene	2
Extremer	1
Ferro_the_King	2
Holyan	1
Hrun	2
Kanyapi	1
Kraal	1
Lutus	1
Milwa	1
Nefer	1
Nonsence	2
Odileth	1
Perilan	1
Rinoli	1
Simon	1
Sir_Aldaris	1
Teranell	2
Vaccuum	4
Zabovresk	1