Nejlépe chutná za studena – Joe Abercrombie Matob 20. dubna 2018
Nejlépe chutná za studena. Řeč je samozřejmě o pomstě! Po trilogii První zákon (Sama čepel, Až budou viset a Poslední argument králů) se na pult konečně dostává Abercrombieho samostatný román s názvem Nejlépe chutná za studena. Na samém počátku příběhu se obávaná vojevůdkyně Monza Murcatto ocitá na dně – na dně rokle, kam ji napůl uškrcenou shodí z balkonu velkovévoda Orso. Její bratr Benna je mrtvý a ona sama k tomu nemá daleko. Od smrti ji dělí pouze jediná myšlenka – na pomstu! Posedlá pomstou se Monza postupem času i přes nemalé oběti vrací zpátky ke svému starému životu nájemné žoldnéřky a sbírá družinu s cílem pobít všech sedm vrahů svého bratra, v jejichž čele stojí velkovévoda Orso. Prvním členem družiny se stane Caul Třesavec – Seveřan, který touží stát se lepším mužem, ze známých postav se do družiny přimíchá i ex-praktikalka Vitari a Nicomo Cosca – voják štěstěny a nevlastní bratr Johnyho Walkera (tedy alkoholik). Příběh se tak lehce prolne s předchozí trilogií, ovšem bez její znalosti se v pohodě obejdete, neboť to nejdůležitější, co si postavy přinesly z časů minulých, je stejně vždy vysvětleno. Dalšími členy se postupně stává samolibý a nedůvěryhodný travič, jeho mladá pomocnice a také masový vrah zbožňující čísla, což nám v konečném účtování dává pěkně podivnou směsku lidí, kteří mají společnou (ve většině případů) jen touhu po Monziných penězích. I přesto, že mají tak málo společného, však skupina pracuje efektivně, a tak jmen ze seznamu s nadpisem: „Dnes nezapomeň zabít:“ pomalu ubývá, zatímco povážlivě přibývá práce pro hrobníky. Autor nabízí čtenářům knihu naporcovanou na tři téměř pravidelně se střídající části. První částí jsou samotné vraždy, které nabízí akční sekvence, v nichž víří zbraně, hrdinům přibývají šrámy a pod čtenářem se pomalu tvoří krvavá kaluž (pro milovníky pokojných řešení je tu i pár fajnových otrav, zcela bez krve!). Druhou částí jsou intermezza mezi jednotlivými vraždami ve formě jejich důkladného plánování. V těchto částech autor míchá vnitroskupinovými vztahy a navíc přidává špetku filosofického zamyšlení, nejčastěji na téma pomsta. Třetí částí, která se oběma předchozími prolíná, jsou kapitoly, jež postupně přehrávají Monzin život od dětství až do chvíle, kdy měl být její život násilně ukončen. Důkladně promíchat a… a zjistíte, že kniha místy ztrácí tempo na úkor laciného filosofování, což jste ovšem autorovi po každé další hutné akční sekvenci ochotni alespoň na pár stran odpustit. Dalším typicky Abercrombieovským znakem knihy je typologie postav. Každá postav z družiny má v knize dost prostoru na to, aby si k ní čtenář dokázal vypěstovat nějaký vztah. Kamenem úrazu zůstává, že kniha opět nenabízí čtenáři žádnou vyloženě kladnou či zápornou postavu, ale celou škálu „černo-bílých hermafroditů“. Pokud jste nečetli předchozí trilogii, bude se vám zřejmě tento přístup líbit, ale opakovaný vtip přestává být vtipem, a tak jsou zbabělí hrdinové, lidé vraždící z dobrých důvodů a hříšníci snažící se o svoji nápravu (bohužel) prvotního kouzla zbaveni. Paradoxně bych tedy dílko doporučil spíš Abercrombievským „prvočtenářům“, ti ostatní ať si mírně sníží hodnocení (řekněme o pět procent, víc stejně neukecám). Na druhou stranu – je tu stále příběh s několika zajímavými zvraty, skvělé akční pasáže a kapka toho přemítání po dočtení knížky, což není zase tak málo, ne? 70% Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v prosinci 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]