Stín Smrti (aneb Naučím tě, jak hrdinně padnout!) Falianne 12. července 2018
Jak už to tak bývá, člověk dělá ta důležitější rozhodnutí zcela náhodně. Tak tomu bylo i u mě, když mi na jedné menší akci bylo nabídnuto místo v bestiáři na akci jiné a podstatně větší. Bylo mi též řečeno, že tam je i spousta nebojových rolí, čímž byl celý nápad ještě atraktivnější. Ten víkend jsem původně měla strávit v pohodě a klidu, ve společnosti mojí drahé rodinky. Nakonec jsem se rozhodla, že už od takových rádoby pohodových víkendů potřebuju pauzu, a tak jsem si vyrazila „oddechnout“ na Stín Smrti. Po relativně klidném prvním dni, kdy nám mimo jiné díky chybě v systému a spoustě dalších okolností, za které jsme ale vůbec nemohli, ujel vlak, jenž byl poslední možností, jak se dostat na místo za světla, jsem ještě jako relativně čerstvý, odpočatý člověk, užívající si čistého podnebí a krás přírody, šla někdy okolo třetí hodiny ranní spát. Překvapivě čerstvá jsem byla i ráno, kdy mě při rozbřesku (okolo půl šesté) probudilo bujaré skotačení malých skautíků. No, možná jsem nebyla až tak úplně nejodpočatější… Když byl v osm hodin konečně dán hlavním organizátorem budíček (v tu chvíli jsem také pochopila, proč si postavil obydlí tak daleko od skautů), dozvěděla jsem se hlavní organizační pokyny. Nemusím nic vědět (to je fajn, pomyslela jsem si, odpočinu si i psychicky). Stačí mi, když hrdinně zemřu a jen tak se nedám (v tomto bodě jsem již začala tušit jisté potíže). Toho se mám prý držet. Jen by mě zajímalo, kam se poděla ta spousta nebojových rolí… Ale já se i přesto držela. Snažila jsem se neumřít jako první. Občas se mi to dokonce povedlo. Vím, že jsem zemřela jako ještěrka při napadení barbarskými lovci. Hrdinně jsem se rozpadla v prach jako nemrtvá služebnice velkého a mocného nekromanta (nejspíš nebyl až tak mocný, když nás všechny zabili). Padla jsem i jako neidentifikovatelná psovitá šelma, statečná elfka a ještě mnoho dalšího. A několikrát. Druhý den jsem se cítila jako opravdová hrdinka umírající pro dobrou věc. Dobře umírající pro dobrou věc. Hraní bestie ale také mělo svá úskalí. Krom toho, že jsem byla zabita pravděpodobně víckrát než většina běžných hráčů, to obnášelo při každé výměně role přebrodění potoka a šplhání do přilehlého kopce. Ale já se stále snažila, bojovala jsem ze všech sil, kterých mi postupně během dne ubývalo. Téměř na konci herního dne jsem se konečně dostala i k jedné nebojové roli, což bylo takové malé osobní vítězství. Poté jsem ještě jednou hrdinně nasadila svůj život při první závěrečné bitvě na straně nemrtvých. Stále jsem, i jako nemrtvá, byla celkem živá, ale začínala jsem cítit, že neměkčený štít, držený celý den bez rukavic, nebyl zrovna to nejlepší, co jsem si mohla dopřát. Tentokrát mi však nebyla předurčena smrt a já jako jedna z přeživších oslavila výhru. Z tohoto dne jsem si odnesla spoustu dojmů. Jedním z těch důležitějších bylo například to, že umřít se musí ve správnou chvíli a správným způsobem. Co na tom, že jsem zapomněla, kolik mám životů, hlavně to musím dobře zahrát. Důležité je nevyjít z role, a pokud to jde, pořádně si to užít. Samozřejmě nemůžu teatrálně zmírat uprostřed bitevního pole, ale svalit se na hřbitově jako hromada kostí, to je něco jiného… Naučila jsem se užívat si svou smrt. Třetí den ráno, po drobném nočním nezdaru s vytopeným stanem, svítící rukou a nenalezenou dekou, mě probudili opět skautíci. Doteď nechápu, kde ty děcka nabírají energii, ale já bych v dešti ze stanu dobrovolně nevylezla. Samozřejmě, nakonec jsem vylezla nedobrovolně, o poznání méně čerstvá a odpočatá než předešlý den. I přesto jsem se chopila svého (po nočním pobytu ve vlhku poměrně dosti pokrouceného) štítu a meče. Jako dobrodružka toulající se krajinou jsem se spolu se skupinkou, ke které jsem byla přiřazena, vydala na průzkum. Další porce skonů mi byla předurčena. Ten den jsem ocenila pohodovost boje jednoho proti jednomu, protože když vaší pětičlennou skupinku napadne třicetičlenná armáda, jsou heroické poznámky typu „dal jsem víc, než jsem dostal“ (ano, v mém případě je takováto věc zcela nepochybným úspěchem) minulostí. Ten víkend mi dal překvapivě víc, než bych si na počátku myslela. Nyní již vím, že si nesmím užívat jen boj, dobrodružství a ty ostatní nezbytnosti, ale i smrt. Protože to, jak postava zemře, jasně vypovídá o tom, jaká byla. Taky už vím, jak blbě vypadá, když sebou jen tak bez ladu a skladu plácnete a nevypadáte mrtvolně (smrt kameramanům a fotografům!). No, a zkrátka, bylo to fajn, já si své hrdinné umírání opravdu užila a mohu tuto činnost jen doporučit! Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]