Hovory se tmou Lege 28. srpna 2014
,,Je to už dost dávno, co sem visel v týhle smradlavý cele, přikovanej ke stěně, naposled. A sem tady znova. Ale těch... deset, dvanáct... patnáct let za to stálo!” Začal se pološíleně smát. ,,Víš, připadám si trochu blbě, mluvit s Tmou, co ale zbývá, žejo? To je na týhle díře nejhorší. Malý cely, jen pro jednoho, a člověk si ani pokecat nemůže!” Rozčileně sebou zacloumal v jednom z dalších marných pokusů dostat se z okovů. Měsíce tu visel dvacet hodin denně. A když právě nevisel, dostalo se mu privilegia zhltnout nějakou suchou kůrku a vypít několik hltů vody, nebo ho mučili. V husté, neprostupné tmě se jeho zjizvené tělo třáslo zimou a šílenství se mu čím dál tím více vkrádalo do mozku. Bralo si vše, kromě jeho vzpomínek. Už nedělal nic, než vzpomínal a vyprávěl o svých zážitcích tmě, stěnám, nebo jen tak sám sobě. ,,Visel jsem tu tenkrát tři týdny,” pokračoval ve vyprávění, když se probral z chvilkového bezvědomí, ,,visel a nechápal za co. A čekal. Že prej vlastizrádce! Ani nevím, jak na to tenkrát přišli, byl sem písař krále Goidona. Nikdy jsem toho chlapa neměl rád, byl arogantní až za roh a všechno měl až moc dobře spočítaný. Kdokoliv, kdo se mu nezdál, skončil tady. Lidi žili ve strachu, že pro ně nebo blízké přijdou vojáci. A já nakonec trčel tady, i když jsem celou dobu poctivě plnil svoji práci. Ztratil jsem naději, a uvažoval, jak se zabít. Oni mě zabít nehodlali, dokud jim prý neřeknu, pro koho jsem špehoval a co za informace sem stihnul vynést. Taková blbost.” Rozkašlal se dávivým kašlem, který ne a ne přestat. Už druhým týdnem trpěl nějakou nemocí, ale to tady nikoho nezajímalo. Když konečně dokašlal, jal se pokračovat v monologu. ,,Eeeh... Asi jsem vydávil plíce. Kde jsem to přestal? Jo, mám to... Zrovna mi připevnili na nohu botičku, určitě víš, k čemu to je, viď? Rozdrtí ti to nohu na kaši. A moje noha by tak dopadla, kdyby se nezačal ozývat hluk. Přiběhlo pár chlápků a řvalo: Vzpoura! Vzpoura! Vezměte si zbraně a pojďte bojovat!” teatrálně se rozkřičel a přivodil si tak další záchvat kašle. Hlen, nebo možná krev, to v té tmě nebylo poznat, se rozprskla kolem a po jeho bradě. Ani utřít se nemohl, tak se jen bradou otřel o rameno a pokračoval. ,,A oni mě nechali, vzali si zbraně a běželi bojovat. Asi za hodinu sem pak přiběhli povstalci. Vedl je Rinald, takový střapatý klučina to býval, ale měl kuráž a dokázal se prosadit, i když vypadal se svojí zrzatou kšticí dost směšně. To on mě sundával z toho křesla. I když jsem měl nohu v celku, nemohl jsem se skoro postavit. Když přivedli všechny vězně, oznámil nám, že jsme volní. Goidon byl mrtev a celý národ oslavoval. Jako nový král byl samozřejmě lidem hned dosazen Rinald, vůdce vzpoury. A žilo se vážně dobře. Znova jsem dostal místo jako písař, tentokrát Rinaldův, ne Goidonův, a všechno se vrátilo do starých kolejí, jen byla mnohem uvolněnější atmosféra.” Znovu upadl do bezvědomí a napjatě poslouchající tma si netrpělivě přehodila nohu přes nohu. Nemohla se dočkat, až uslyší, co bylo dál. Byla by zajásala, kdyby měla ústa, jakmile se ubožák probral a sebral síly k dalšímu hovoru. ,,Rinald byl tenkrát docela obyčejný kluk, dalo by se říct. Brzo se z nás stali přátelé a dostal jsem místo jako jeho osobní sluha... a přítel, kdyby se to dalo brát jako povolání. Asi proto jsem si právě já jako první před pár lety všiml změn v jeho chování. Začal být arogantní, zpychl a se služebnictvem mluvil jako s odpadem. A zhoršovalo se to. Pak začal vydávat nesmyslné zákony, omezení v tom či onom, která znemožní, nebo aspoň znesnadní přípravu nějakého spiknutí proti němu. Byl paranoidní a také žárlivý. Vlastně je, proč mluvím v minulosti. Našel jsem si dívku, Annu,” vyslovil to jméno s láskou a smutkem. ,,A začal sem se věnovat víc jí jak jeho veličenstvu. Mám podezření, že i jemu se líbila, ale ona dala přednost mně a to zřejmě nedokázal přenést přes srdce. Údajně se u mě našly vlastizrádné dokumenty. Ten srdceryvný proslov, jak mě považoval za nejlepšího přítele a já zatím připravoval jeho vraždu, mi zní v uších doteď. Pche! Ubožák!” Nadcházející sérii nadávek přerušil další neovladatelný záchvat. Vážně přemýšlel o tom, zda kašle krev nebo hleny, docela ho to zajímalo, protože krev by znamenala brzké vysvobození z tohohle světa bídy a utrpení. To se ale dozví teprve, až přijde nějaký strážný s jídlem, nebo ho odvést na mučení, což může být klidně až zítra. ,,No a jak to je dál, víš, od tý doby sem tady s tebou. Občas si tě snažím představit, jak vypadáš za světla... ale co to blábolím!?” Šílenství už ho přemáhalo, věděl to a chtěl ho z hlavy vyhnat. Několikrát hlavou udeřil o stěnu za sebou. ,,Ach... už to se mnou de z kopce. Už... počkat! Slyšíš to? Coto? Ne! Ne to není možný!” Slyší hlas. A přibývají další. Jeden za druhým a všichni do kola křičí: ,,Jsme volní! Jsme volní! Rinalda sesadili z trůnu! Jsme volní!” Nemůže to být pravda. Ne, nemůže! To jen šílí a má halucinace. Ty hlasy ho mučí stokrát hůř než všechny nože a kleště, co na něho kdy použili. Vysmívá se mu snad jeho vlastní šílenství?! Takhle to nenechá, rozhodně ne. Vyžene to z hlavy jednou pro vždy! Zbaví se těch hlasů. Buší hlavou o stěnu, i přes velikou bolest buší a buší. A snaží se zahnat ten krutý posměch jeho mozku. ,,Eliene! E-li-e-ne!” křičí na něho rozmazaná postava, vbíhající do dveří. Vzdáleně mu připomíná jeho Annu. Ale ne, nemůže to být pravda. Šílenství ho úplně ovládlo a tohle je jen další iluze, po které bude nešťastnější než kdy dříve. Naposledy se vší silou vrhl zátylkem na skálu. A zapraskalo to. ,,Ne! Nee, ty blázne, co jsi to udělal?! Proč jsi to udělal?!” rozmazaná postava mu padla kolem krku a dala se do usedavého pláče. On ji ale už neslyší. Porazil své šílenství.

Názory a komentáře ( 0 /3 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Difoe	1
Guner	1
HadejKdo	1
Hejli	1
Kanyapi	1
Retes	1
Scarecrow	1
Yenn	1