Cesta k ohni Wolfric 31. října 2014
Jak se tohle mohlo kurva stát? Tohle jsem nechtěl. Být tady. Dělat tohle… Další nával zoufalství. Už to budou tři týdny, co jsem naposledy potkal lidi, který mě nechtěli zabít. Nebyli jako tenhle. Podívám se na tělo ležící pode mnou. V krku mu zeje díra, ze které ještě před chvílí kvapem unikala horká krev. Vedle těla se válí nějaká omlácená puška, ale už si nedělám naděje. Proč taky. Tenhle krám nezprovozním. Možná si on myslel, že si to dá někde opravit, přemítám nad osudem pušky, ze které jsem aspoň vydoloval zásobník a pět nábojů ráže 7,62.      „Tak ať je to za mnou,“ zašklebím se a začnu šacovat kapsy. Nic zajímavého. Za zmínku snad stojí jen nůž na opasku a krabička sirek. A tmavě zelený kabát. Je sice na mnoha místech děravý, celý špinavý a smrdí, jak kdyby se v něm někdo týden válel v chcankách, ale pořád lepší než to, co mám na sobě já. Rozhodně míň nápadný a snad víc nepromokavý. Šklebím se, když otáčím tělo, abych ho svlékl z kabátu. Na zádech si všimnu malé brašny. Vida, tu si vezmu. Po výměně kabátů ho ještě zbavím bot, které mi jsou sice větší, ale neteče do nich. Všechny krámy, co jsem měl u sebe, naházím do brašny, kterou si pověsím přes pravé rameno. Rukou si dám vlasy z očí, natáhnu si palestínu do obličeje a pomalu vycházím z příkopu. Začíná pršet a příkop se začíná plnit vodou. Cestou vytáhnu z kapsy jeho nůž, chvilku si s ním hraju a potom jím nahradím svůj starý, který schovám do brašny. Když vyjdu na nedaleký kopec, tak se zastavím a rozhlížím se. Za mnou je téměř černá obloha, která slibuje mohutný déšť, přede mnou je obloha zbarvena do tmavě oranžové. Aspoň nebe umí být krásné… Šouravým krokem vyrážím ke shluku stromů, který, jak vidím, po čase přechází v malý les. Cesta přes pole je všechno, jen ne pohodlná. Pod nohama mi nepříjemně čvachtá bláto a tráva mi roste téměř do úrovně brady.      V lesíku to není o moc lepší, sice tady tolik neprší, ale to je tak jediná výhoda. Chvíli váhám, jestli mám zůstat, nebo se vydat dál. Najednou slyším, jak se směrem od chlapa, co jsem zabil, ozvalo dlouhé zavytí. Jen tohle ne… Další už ne. Okamžitě je rozhodnuto. Zvedám se a vydávám se dál. Mimoděk se chytnu za levou ruku, do které mě ti zmetci kousli jen pár dnů po tom, co jsem se dostal do tohohle pekla. Nikde žádná cesta a vzhledem k přítomnosti pseudopsů se mi ani příliš nechce jít do lesa, takže jdu podél něj. Kapuci si stáhnu hluboko do obličeje, sice míň vidím, ale zato na mě neprší…      Po asi dvou hodinách chůze tmou a deštěm spatřím nějaký záblesk. Opatrně se vydávám tím směrem. Po necelých deseti minutách je jasné, že světlo způsoboval oheň. Příliš se mi tam vzhledem k předešlým zkušenostem nechce, ale tělo je očividně jiného názoru. Třesou se mi ruce a žaludek se mi svírá v křeči, protože už několik dní nic nedostal. Hůř už na tom nebudu… Vydávám se opatrně směrem k jakési budově se zpola zatlučenými okny a dveřmi nahrazenými tmavou plachtou. Ačkoli se snažím plížit, a že jsem v tom už nějaké zkušenosti získal, třicet metrů od budovy štěkne puška a bláto pár centimetrů od mojí boty exploduje. Instinktivně padnu k zemi a rukama si chytnu hlavu. Píská mi v uších. Klepou se mi ruce a srdce cítím až v krku. Na chvilku se ale zastaví, když další sprška bláta exploduje na délku paže od mojí hlavy. Naštěstí v té je úplně pusto. Střelba utichla. Po chvilce opět začínám vnímat a slyším hlas. Do toho na mě svítí nějaká silná svítilna, takže světlo vnímám i přes zavřené oči. „Ty nejsi bandita. Co jsi zač?“ ptá se nějaký drsný hlas a na krku cítím chladnou hlaveň. „Nejsem nepřítel, kurva!“ Vzmáhá se ve mně vztek a přehlušuje teď už slabý hlásek strachu. Najednou chlad ocele z krku mizí. Zvednu hlavu a vidím, jak mi někdo podává ruku. „Žádný hovadiny, támhle Saša ti jinak narve olovo do těla,“ pronese zlověstně. Chytnu se ruky a postavím se. Rukou si utřu bláto z očí, zbytek obličeje je chráněný látkou. „Máš nějaký zbraně?“ zeptá se plešoun s útočnou puškou, která vypadá na silně opotřebovanou AK-74U, mezitím, co mě obchází s baterkou a prohlíží mě. Neodpovídám. Najednou cítím ránu do zad. Zprvu se leknu, ale potom mi dojde, že to bylo přátelský plácnutí. „Tak pojď, stalkere, ať tady nemokneme.“ Zamává na střelce na střeše, svět okolo najednou zhasne a déšť přibere na intenzitě.      Po vstupu do místnosti mě překvapí příjemné teplo. Pořád vidím trochu rozmazaně, ale okolo ohně rozeznávám tři osoby sedící na bednách. Stáhnu si kapuci i palestinu, aby mi viděli do obličeje. „Omluv Sašu. Je trochu paranoidní, nedávno tady byl nějakej zmetek a čórl nám masku.“ „Masku?“ „Jo. Plynovou. GéPé pětku. Nepotkals toho grázla náhodou? Krátký černý vlasy a strniště. Tašku měl stejnou jako ty…“ Takže to byl on… probleskne mi hlavou. „Napadl mě, tak jsem ho zabil… Jestli něco neztratil, tak ta maska bude v báglu.“ Otevřu tašku a začnu se v ní hrabat. „Nech to být. Dík, žes tu svini zabil,“ usmál se mohutný vousáč. Když už jsem v tom, tak rovnou vyndám z batohu všechno, co nebylo moje už předtím. Plynová maska, dva filtry, konzerva vepřového, pytlík sušeného masa, křížaly, kus chleba a flaška vody. A celta. To není vůbec špatný. „Fakt nechceš nic zpátky?“ zeptám se, protože bych nerad naštval původního majitele věcí. „Hoď konzervu na oheň a je to,“ usměje se holohlavý po mé pravici. Pouze kývnu, nožem otevřu konzervu a dám ji na oheň.      Jím pomalu a jen trochu, protože mi to stačilo minule. Vím, že hltání by mi víc uškodilo, než prospělo. Po jídle vyplněném vyprávěním o tom, jak jsem zabil jejich zloděje, se parta očividně cítí uvolněně. Dokonce přišel i Saša. Na rameni se mu zlověstně pohupuje Kar98. „Krásná zbraň,“ pochválím mu ji uznalým kývnutím hlavy. Oplatí mi to lehkým úsměvem, při kterém ukazuje, že mu chybí pár předních zubů. „A kdo seš vůbec ty?“ padne otázka od toho, který byl doteď potichu jako pěna. „Přátelé tam venku mi říkali Wolf. Ale tady jméno asi nemám,“ usměju se při vzpomínce na to, jak jsem byl nazýván „tulák“, „stalkere“ nebo „hej, zmetku!“ „Dobrá. Já jsem Anton, ten holohlavý je Pavel, toho znáš. Sašu taky znáš a tamten je Hans.“ Natáhnu se přes oheň a se všema si podám ruku. „Je pozdě, pudem spát,“ rozhodne Anton. Všichni ulehneme okolo ohně. Pro mě je příjemná změna fakt, že spím v teple a pod nějakou pokrývkou. Únavou jsem tak otupělý, že nebezpečí, že mě můžou v noci zabít, naprosto ignoruju. Jenom Hans si nelehne, bere do ruky kuši a pomalu šplhá po žebříku na střechu. „Beru si první hlídku. Antone, vzbudím tě za tři hodiny,“ utrousí cestou a poté se za ním uzavře poklop na střechu. V místnosti je pořád lehké světlo z uhasínajícího ohně. Sotva pár okamžiků po tom, co zavřu oči, hluboce usnu.

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	1
Harrieta	1
Kamikaz	2
Kanyapi	2