Dům prostého štěstí Eriu.Anellien 21. března 2007
Vysoké modré nebe s jemnou pavučinou mraků. Kopec s borovým lesem a cestička sbíhající do údolí, oblý bludný balvan a pole, lesklá stružka potoka. A obrovské, bíle zářící slunce. Noci voňavé usychající travou a peřinami uschlými za poledne. A zvony. Hlahol zvonů, jenž se ozýval až v srdci, jako by určoval tep. Tak jsem vyrostla. Ano, bylo něco mezi tím – vím, že neexistovaly jen prázdniny, ale v té době jsem neexistovala zase já. Tehdy jsem si asi uvědomovala, co dělám, ale žila jsem jen tam, v tom malém kousku světa, který jediný měl pro mě smysl. Pamatuji si každičký detail – chuť a vůni čerstvého mléka, špinavé ruce od hlíny v zahradě i oheň v kamnech. Bylo mi patnáct, když jsem přišla do našeho malého, ošklivého bytečku ve velkoměstě a přivítaly mě slzy a zapálená svíce a úmrtní oznámení a já věděla, že s koncem nadějí, vkládaných do léta, umírám i já. Neplakala jsem. Necítila jsem nic, jen prázdnotu a hněv, že mají odvahu mi vzít jediné, co jsem kdy milovala. Tam jsem byla svobodná, jen tam jsem to byla skutečně já, s opálenýma rukama, zářícíma očima a sebejistým držením těla, poklidná a otevřená. O domeček se postarali sousedé, vzali si kočku Báru, slepice i mateřídoušku, co kvetla v létě za oknem. Staré hodiny, které koupil pradědeček, přestaly odbíjet, protože je nikdo nenatáhl. O dva roky později jsem si vymohla na rodičích, že se tam v létě chci podívat, kupodivu mě pustili samotnou vlakem, ale když jsem toho rána přijela, neměla jsem klíče od branky ani od domku – jak paradoxní, jediná dědička, a můj svět mi byl uzamčen. Došla jsem k sousedům, dostala klíče, kus jablečného koláče a varování, že ten dům už nemá duši, protože v něm nikdo nebydlí. Bára, naše kočka, se mi otřela o nohy, když jsem odcházela. Vyběhla ven a sedla si na plot. Stavení trochu zatuchle páchlo a na stole stál květináč s uschlou kytkou. Bára vběhla dovnitř a zanechala ťapky v prachu. Otevřela jsem okna dokořán. Natáhla jsem hodiny, zatopila v kamnech a donesla vodu ze studny, ohřála ji a otřela hodiny, malované talíře, skříňku s nádobím i starou truhlu, stůl, židle i Bářinu misku na vodu. Zase jsem to byla já. Začala jsem si u práce zpívat a dala ohřívat další vodu, abych vyprala peřiny. Už to nebyl domov prarodičů, ale můj. Maminka ten dům nenáviděla, říkala, že nechce už nikdy být v zapadlé díře u smradlavých zvířat, ale já milovala tu lehkost bytí všeho, co se zde nalézalo – nic nepřečnívalo, nic nechybělo, každá věc i bytost sem patřila. Dostala jsem hlad a vydala se do kůlny pro dědečkovo kolo, abych dojela do nedalekého městečka pro rohlíky, sýr, máslo, mouku, vajíčka, mléko, cukr, sůl, kmín, majoránku, droždí, tvaroh, rozinky. Zadělala jsem na chleba. Venku schly peřiny. Bára seděla na plotě a vyhřívala se. Najednou mi po tvářích tekly slzy a já nemohla přestat; byl to pláč úlevy. Pak mi došlo, že to tu budu muset opustit, že jsem tu jen na týden a pak mě čeká zase ta prázdnota. Stejně jsem se vrátila. Dostudovala jsem a nastoupila jako učitelka do jednotřídky v tom městečku, kde jsem tehdy nakoupila na první chléb. Maminka tomu nechtěla, ale tady jsem doma, já patřím ke kraji a kraj ke mně. V létě tu voní usychající tráva a v zimě vedou ke každému domky cestičky prošlapané sousedy. Všechno zde je nám jen propůjčeno, tak chci tento malý kousek světa spravovat dobře, nic krásnějšího už mít nebudu. Na okně mi kvete mateřídouška a stará jablůňka už skoro nerodí, ale vysadila jsem mladou – kdo ví, kdy se dočkám jejích plodů, roste pro příští obyvatele prostého domu štěstí.

Názory a komentáře ( 0 /17 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aquarius	1
Condor	1
DonSimon	1
Extremer	4
HadejKdo	1
Christopher	1
Juker	1
Kanyapi	1
Liza.Ginmi	1
Lutus	1
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Perilan	1
Scarecrow	1
Teranell	2
Yenn	1
Zarabeth	1
Zarathustra	1